PŘÍBĚHY ÚSPĚŠNÝCH. příloha 3-4/2015. Rozhovory s řešiteli úspěšných projektů Evropské výzkumné rady (ERC) a zástupci ČR ve strukturách ERC

Transkript

1 příloha 3-4/2015 PŘÍBĚHY ÚSPĚŠNÝCH Rozhovory s řešiteli úspěšných projektů Evropské výzkumné rady (ERC) a zástupci ČR ve strukturách ERC Na otázky ECHA odpovídali: prof. Tomáš Jungwirth, Ph.D. prof. Ing. Zdeněk Strakoš, DrSc. prof. Ing. František Štěpánek, Ph.D. doc. Mgr. Petr Svoboda, Ph.D. prof. Daniel Král Ing. Martin Vohralík, Ph.D. Mgr. Josef Urban, Ph.D. Jan Kuneš, Ph.D. Dr. Ing. Jan Macák doc. Mgr. Richard Štefl, Ph.D. Rozhovory vedly Petra Perutková a Jana Čejková

2 PŘEHLED GRANTŮ ERC ŘEŠENÝCH V INSTITUCÍCH V ČR V OBDOBÍ I MATHEF 0MSPIN Akronym HORIZOMS DIPOLAR ROTOR ARRAY FEALORA LBCAD LONGWOOD PICOSTRUCTURE ISORI CHOBOTIX BIOINCMED* RESOCEA* CCOSA* OVERMODE* SC2** Název projektu Mathematical Thermodynamics of Fluids Spintronics based on relativistic phenomena in systems with zero magnetic moment New Horizons for Mass Spectrometry Regular Arrays of Artificial Surface- Mounted Dipolar Molecular Rotors. Feasibility, logic and randomness in computational complexity Lower bounds for combinatorial algorithms and dynamic problems Long-term woodland dynamics in Central Europe: from estimations to a realistic model Structural studies of human picornaviruses Ion Spectroscopy of Reaction Intermediates Chemical Processing by Swarm Robotics Bioinorganic Chemistry for the Design of New Medicines Regime and Society in Eastern Europe ( ). From Extended Reproduction to Social and Political Change Classes of combinatorial objects: from structure to algorithms Origins of the Vernacular Mode. Regional Identities and European Networks in Late Medieval Europe Spin-charge conversion and spin caloritronics at hybrid organicinorganic interfaces Typ grantu AG AG AG AG AG CG AG AG Řešitel Eduard Feireisl Tomáš Jungwirth Detlef Schroeder Josef Michl Pavel Pudlák Michal Koucký Péter Szabó Pavel Plevka Jana Roithová František Štěpánek Peter John Sadler Ivaylo Boyanov Znepolski Daniel Kráľ Pavlína Rychterová Národnost Hostitelská instituce (participující instituce) CZ Matematický ústav AV ČR, v. v. i. CZ Fyzikální ústav AV ČR, v. v. i. DE US Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, v. v. i. Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, v. v. i. CZ Matematický ústav AV ČR, v. v. i. CZ Univerzita Karlova v Praze HU Botanický ústav AV ČR, v. v. i. CZ CZ CZ UK BG CZ CZ SYG Jan Řídký CZ Masarykova univerzita Univerzita Karlova v Praze Vysoká škola chemicko-technologická v Praze Biofyzikální ústav AV ČR, v. v. i. (jeden z příjemců) Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. (jeden z příjemců) Univerzita Karlova v Praze (HI do ) Filosofický ústav AV ČR, v. v. i. (druhý příjemce) Fyzikální ústav AV ČR, v. v. i. (jeden z příjemců) * projekty s českou účastí, hlavní řešitel projektu působí v zahraniční výzkumné instituci ** projekt ještě není uveden v databázi E-CORDA Grants v. 17

3 Proč si přečíst rozhovory s řešiteli grantů ERC Přečtete-li si rozhovory s hodnotiteli a řešiteli grantů ERC v této příloze ECHA, dospějete možná k závěru, že přes všechny reformy našeho systému VaV na tu hlavní změnu teprve čekáme. Jakkoliv to bylo vysloveno už mnohokrát, zdůrazňuji ještě jednou, že účast v projektech ERC je všeobecně přijímána jako indikátor kvality vědecké instituce, či dokonce jako velmi důležitý statistický indikátor celého národního systému výzkumu a vývoje. V počtu ERC projektů ČR zřetelně zaostává za státy, s nimiž se chceme porovnávat. Z českého prostředí vychází málo návrhů projektů ERC a návrhy mají malou úspěšnost. Ale z českého prostředí vzešla řada mladých vědců, kteří se uplatňují na západoevropských pracovištích, a teprve odtamtud podávají své návrhy na projekty ERC. I když nemáme tvrdá čísla, lze jistojistě tvrdit, že ti, kdo odešli, podávají vzhledem ke své pracovní kapacitě mnohem více návrhů na projekty ERC, než vzešlo z celostátní pracovní kapacity, a nadto tyto návrhy jsou mnohem úspěšnější než návrhy podané z ČR (ať už je předkladatelé zamýšlejí řešit v ČR, či na zahraničním pracovišti). Česká pracoviště se zatím podílejí na řešení 16 grantů ERC, přičemž ve 13 případech řešitel pochází z některého z těchto pracovišť (pro úplnost: na 3 českých pracovištích řeší svůj ERC grant zahraniční výzkumník). I když nevíme, kolik českých výzkumných pracovníků se uplatňuje v zahraničí, víme, že 9 z nich uspělo a svůj ERC grant řeší na zahraničním pracovišti. Pracovní kapacita českých výzkumníků na zahraničních pracovištích jistě nepředstavuje 9/13 celkové výzkumné kapacity v ČR (nýbrž mnohem, mnohem méně), tedy už nyní je zřejmé, že odcházejí ti, kdo jsou schopni uspět v celosvětové konkurenci. To je dobře pro světovou vědu, neboť vědci původem z Česka ji mohou svými výsledky v ERC grantech obohatit, ale tak trochu špatně pro ČR, neboť působení těchto vědců nepotáhne na světovou úroveň česká pracoviště, nýbrž ta pracoviště zahraniční. Jsme zemí, která jaksi umanutě usiluje o vytvoření vlastního dokonalého systému hodnocení VaV. Nepochybně se to děje v dobré víře, že dokonalý systém hodnocení povede ke správnému financování institucí VaV z veřejných prostředků, jehož důsledkem bude globální excelence a nezpochybnitelná efektivita takto vynaložených veřejných finančních prostředků. I ten současný a nyní už dosluhující (kafemlejnkový) systém hodnocení měl způsobit, že vývoj a výzkum půjdou správným směrem. Jenže se z něj stal mechanický systém na získávání institucionálního financování, v němž kreativní vize, bez nichž věda nemůže existovat, jsou pouze jakýmsi tolerovatelným balastem. Bez dobře koncipovaného hodnocení VaV (institucí a programů) se samozřejmě nelze obejít, ale je to jen nutná podmínka k tomu, aby systém výzkumu fungoval smysluplně. Netvrdím, že ti, kdo připravují další systém hodnocení vydávají výsledek svého úsilí jako onu záruku, že pak už bude všechno fungovat, jak má, ale obávám se, že společnost sama či státní administrativa taková těšínská jablíčka ráda konzumuje. Jedna z těch nepochybně důležitých otázek zní: bude to nové hodnocení podporovat růst osobností světové třídy? Jeden z hlavních nedostatků současného systému hodnocení je v tom, že vůbec nepřihlíží k účasti v evropských projektech. ČR celkem má účastí v projektech ERC. Letošní nárůst účasti vypadá slibně, ale realita je taková, že už v 7. RP existovalo 60 jednotlivých institucí, v nichž se řešilo více než 16 ERC projektů. Tedy celý český systém VaV má, z tohoto hlediska, menší výkon než kterákoli z těch 60 institucí. Při tvorbě nového systému hodnocení VaV bychom tedy neměli uhýbat před otázkou jak dosáhnout vyšší účasti v projektech ERC. To není otázka, jak dopadnout lépe v mezinárodní komparaci založené na grantech ERC, nýbrž otázka, jak v prostředí českého VaV podpořit ty osobnosti, které mají potenciál překročit stávající hranice vědeckého poznání. Domnívám se, že rozhovory přinášejí mnoho cenných podnětů pro další formování zdejšího systému VaV, mj. že skutečně významná vědecká práce je týmová, neobejde se ani bez mezinárodní spolupráce, ani bez stabilního financování (které granty ERC poskytují) atd. Některá interview proběhla korespondenčně, jiná ústně. Ve snaze zachovat jejich autenticitu je redakce ECHA nijak stylisticky neupravovala. Zní-li odpověď na první otázku (co považujete za svůj největší úspěch před získáním grantu ERC) Vojtu a Aničku, ať mě hodnotí jiní, to, že jsem se osamostatnil atd., je zřejmé, že řešitelé svůj úspěch komentují s velkou skromností a byť se to slovo do dnešní doby jaksi nehodí moudrostí: riziko neúspěchu v té nemilosrdné světové konkurenci bylo velké a tak neskrývají, že se na ně též usmálo štěstí. Současně ale svůj motiv, proč do tak náročné soutěže šli, charakterizují též slovem prestiž. Ano, věda je týmová a ERC granty většinou umožnily vybudovat vědecký tým, který bez prestiže vést nelze. Všichni získali neocenitelné zkušenosti ve vysoce soutěživém prostředí zahraničních pracovišť, což jim nepochybně dopomohlo až k získání grantu ERC. Netvrdím, že zdejší prostředí nemůže vyvolat stejný efekt, a přestože si nestěžovali na domácí prostředí (dokonce většinou pochvalně hodnotili konzultační služby, které poskytla národní kontaktní organizace při přípravě grantu), z rozhovorů je většinou zřejmé, že zdejší systém výzkumu a vývoje jaksi nepřeje osobnostem ( je demotivující, měl by se přidržet západních standardů atd.), jejichž pozitivní působení nemůže nahradit sebedokonalejší systém hodnocení. Věda je dobrodružstvím poznání, chce poznat to, co neznáme. Jestliže v lidském životě platí, že všechno je jednou poprvé, pak ve vědě platí všechno je jenom poprvé, neboť nelze objevit už objevené. Dnes je to daňový poplatník, tedy nikoliv panovník král kdo financuje výpravy dobrodruhů, kteří se vydávají na kocábce poznaného objevit neznámé. Buďme rádi, že odpovědnost za správný výběr těch, kdo jsou schopni na takové výpravě uspět, za nás převzala Evropská výzkumná rada. Držme těm ERC grantistům palce, ať na své výpravě uspějí, a těšme se na objevy, jimiž obohatí celou naši společnost. Inspirativní četbu záznamu rozhovorů vám přeje Vladimír Albrecht 3

4 prof. Tomáš Jungwirth, Ph.D. Vedoucí Oddělení spintroniky a nanoelektroniky Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR a profesor Univerzity v Nottinghamu, Velká Británie, člen vědecké rady ERC, člen Rady pro výzkum, vývoj a inovace Řešitel projektu ERC Spintronics based on relativistic phenomena in systems with zero magnetic moment (kategorie Advanced Grant) ECHO: Granty ERC jsou v Evropě vnímány jako prestižní ocenění, vy sám jste jak řešitelem, tak hodnotitelem ERC grantů a od letoška také členem Vědecké rady ERC. Jak se díváte na ERC vy? V čem vidíte její největší úspěch a výzvy do budoucna? Jungwirth: Za největší úspěch ERC považuji to, že se skutečně stala značkou kvality v rámci EU a že je takto vnímána nejen vědeckou komunitou, ale i mimo ni. To znamená i komunitou politiků a případně průmyslu, což je velmi důležité. Je vidět že je Vědecká rada ERC vnímána velice vážně. Potvrzuje to mj. několikanásobné pozvání ERC do Davosu na Světové ekonomické fórum. Uvnitř vědecké komunity se ERC stává značkou té nejlepší možné mezinárodní praxe ve financování vědy, v tomto konkrétním případě tedy účelového financování. Strukturou ERC, způsobem, jakým jsou organizovány panely a jak je zajišťována v co nejvyšší možné míře profesionalita a nezávislost to jsou věci, jimiž se podle mého názoru mohou inspirovat mnohé národní instituce, které se zabývají financováním vědy. ECHO: A výzvy do budoucna? Jungwirth: Vzhledem k tomu, že v současnosti dochází bohužel k určitému krácení rozpočtu ERC, tak jedna přízemní výzva je snaha zajistit základní finanční prostředky, dostatek financí na provoz. Takže uchránit stávající rozpočet a pak v případě, že by došlo k nějakému navýšení rozpočtu, tak přemýšlet o tom, jakou cestou by případně ERC mohla jít dál ve smyslu rozšíření svých aktivit. Zatím se ERC zaměřovala hlavně na projekty, které mají jednoho řešitele, ale také již experimentovala s těmi, které mají více řešitelů se Synergy granty. Musela je ale zastavit z důvodu nedostatku finančních prostředků a s tím související nízkou mírou úspěšnosti. Myslím si, že pokud by došlo k navýšení rozpočtu, byla by zajímavá možnost vrátit se zpět k těmto typům grantů, případně v nějaké modifikované formě, protože to řeší dvě důležité věci. Jednak interdisciplinaritu, v ERC se stále řeší, jak nejlépe financovat mezioborové projekty. Tam by pomohlo, pokud by byl více než jeden hlavní řešitel, každý z nich by byl garantem jedné disciplíny, a pokud by měli nějakou evidentní spolupráci s přidanou hodnotou, tak to je způsob, jak interdisciplinární projekty řešit. A druhá věc je, že Evropa na rozdíl např. od Spojených států bývá pro mnoho vědců atraktivní v tom, že se tady tradičně mnohem více podporoval výzkum a spolupráce ve větších konsorciích, zatímco ve Spojených státech je to hodně individuální jeden profesor se svým týmem, málo se spolupracuje. Myslím si, že to byla tradičně atraktivita evropského výzkumného prostředí a ERC tomu zatím nenapomáhá. Pokud by ERC znovu zavedla nějaké takové schéma, tak by to z mého pohledu pomohlo vrátit Evropě punc prostředí, v němž se podporuje spolupráce. ECHO: Takže Vědecká rada uvažuje o znovuzavedení Synergy grantů? Jungwirth: Určitě by uvažovala v případě, že by na to měla rozpočet, ale se stávajícím rozpočtem o tom neuvažuje, protože by musela krátit rozpočty jiných schémat, a to nepřichází v úvahu, neboť by to nutně vedlo ke snížení už tak nízké úspěšnosti, která se v současné době pohybuje okolo 10 %. ECHO: V první výzvě H2020 uspělo hned pět českých mladých vědců a čtyři budou řešit ERC granty v zahraničí. Jak se na tento úspěch díváte? Jungwirth: Na prvním místě bych všem úspěšným žadatelům chtěl blahopřát, protože je to velký individuální úspěch. Z jejich úhlu pohledu je to vynikající a doufám, že to bude i velmi vítané v jejich hostitelských organizacích. Ale kdybych se na to měl podívat trošku z vnějšku, tedy z hlediska řízení celé vědy v ČR, tak se pořád obávám, že to ještě nemá velký význam. V celé ČR máme 16 ERC grantů, zatímco mnohé jednotlivé západoevropské instituce v EU-15 mají násobky tohoto počtu, a nadto jde u nás o statistiku velmi malých čísel, ze kterých nelze dělat spolehlivé závěry o změně dlouhodobých trendů. 4

5 ECHO: A proč jsou podle vás vědci ze západoevropských zemí o tolik úspěšnější než ti ze zemí EU-13? Co by si měl český výzkum osvojit, aby se stal globálně konkurenceschopný? Jungwirth: V ERC, a to mohu potvrdit, protože jsem tam fungoval v panelu už od r. 2008, je prostě a jednoduše jediným kritériem kvalita žadatele a kvalita projektu, který podává. Jiné věci se neberou v úvahu, takže jediná odpověď na tuto otázku je, že v jiných zemích mají větší množství kvalitních žadatelů, kteří mají lepší nápady. Takže jediný klíč k nápravě této situace je, že se v České republice zavedou nástroje na všech úrovních, nejen na úrovni vědeckých organizací, ale pokud možno i na vyšších úrovních řízení ministerstev, případně RVVI, aby se podporovala iniciativa k získávání a udržení špičkových vědců v ČR. Pokud něco takového nebude a nebude to dostatečně rozšířené, tak ti lidé v ČR prostě nebudou v dostatečném množství, nebudou podávat granty a nebudou mít takovou úspěšnost, jako mají v ostatních zemích. ECHO: To znamená zavést finanční nástroje, nějaká podpůrná schémata, případně školení, jak psát projekty? Jungwirth: Já si myslím, že školení je výborná věc a mít vše administrativně ošetřeno je velmi důležité, ale dokud nebudeme mít dostatečné množství potenciálních žadatelů, kteří vůbec mají šanci ERC grant získat, tak jakékoliv podpůrné prostředky, administrativní školení apod. prostě nepomohou, protože nebude stejně koho školit. Takže v první řadě je potřeba v ČR zabezpečit institucionální zázemí tak, aby bylo atraktivní pro lidi, kteří mají šanci ERC grant získat. Když se podíváme do zahraničí, v Německu mají např. Humboldtovu profesuru, kde dokonce i v té velké německé komunitě cítí, že musí přilákat lidi zvenčí, aby získali potřebnou kvalitu. Jde vlastně o vytvoření institucionálního zázemí, míst a tito lidé jsou potom ideálními kandidáty na ERC granty. V Rakousku založili nový Institut of Science and Technology, kde vytvořili prostředí, podobné jako ve špičkových institucích ve světě, a opět se snaží přilákat lidi, jejichž vědecká kvalita a nápady odpovídají tomu, co je požadováno v ERC. Nějaká podobná institucionální pomoc bude potřeba i u nás, protože konkurence je obrovská, lidé jsou flexibilní a musí být zvyklí na to, že stráví část života v různých zemích. Takže pokud v ČR nebudeme mít takové nástroje, tak sem talenty nedostaneme nebo je neudržíme. ECHO: Je podle vás v ČR dostatečná odborná podpora žadatelů o granty RP? Jungwirth: To záleží na tom, na jaké úrovni. Bude se to určitě lišit instituce od instituce, do jaké míry těm grantům rozumí. Samozřejmě my máme národní kontaktní bod v Technologickém centru AV, a pokud vím, pokud jsem měl možnost to sledovat, tak informace podávané tímto centrem jsou profesionální. ECHO: A co byste doporučil potenciálním českým žadatelům o ERC granty? Jungwirth: Lidem, kteří mají zájem podat ERC grant, bych doporučil, aby jejich motivace nebyla chci si požádat o ERC grant, tak musím teď dostat nějaký nápad nebo musím vymyslet, jak koncipovat ten projekt, abych mohl získat ERC grant. Mělo by to být naopak. Člověk dozraje ve své vědecké kariéře do takového bodu, že už se cítí dostatečně sebevědomý, jeho životopis odpovídá základním požadavkům ERC a zároveň dostane i nějaký vědecký nápad. Dospěje do bodu, kdy má pocit, že v příštích pěti letech by mohl udělat něco opravdu zajímavého, udělat díru do světa. Jestliže se dostal do tohoto stavu mysli, tak bych řekl, že to je přesně ten správný okamžik napsat ERC grant. Těžko se to dělá obráceně. Těžko se začíná tím chci napsat ERC grant a teď, co pro to musím udělat z hlediska své vědecké kariéry a kde mám vzít nějaký nápad, vhodný pro ERC. ECHO: Vraťme se ještě k té odborné podpoře žadatelů. Potenciální žadatelé o ERC granty ve velkých institucích, jako např. Cambridge nebo Imperial College, procházejí systémem vnitřního peer review po vědecké stránce. Myslíte si, že to je to, co v ČR chybí? Jungwirth: Myslím si, že v těchto institucích to v každém případě dává mnohem lepší smysl, protože tam je potenciálních žadatelů mnohem více než v českých institucích, takže si tyto instituce mohou dovolit udělat vlastní pre-screening a poslat do Bruselu opravdu jenom ty nejlepší z nejlepších. Potom také mají obrovskou úspěšnost. Dělat nějaký extrémně složitý pre-screening v ČR? Já si zatím nemyslím, že by bylo tolik lidí, kteří by tímto screeningem měli procházet. Myslím si, že to není až tak klíčové. Samozřejmě by bylo dobré v rámci organizace, z níž žádost odchází, zajistit, aby neodcházely žádosti od někoho, kdo v žádném případě není na něco takového kvalifikovaný, ale vyselektovat tyto žadatele by mohla být relativně jednoduchá záležitost. Co je ale podle mého názoru mnohem důležitější, a to je běžné v zahraničí, je zkušební interview. U Starting a Consolidator grantů, když žadatelé postoupí do druhého kola, tak jsou pozváni do Bruselu na pohovor. Myslím si, že je velmi důležité, aby příslušné pracoviště zorganizovalo zkušební pohovor, aby si člověk pohovorem prošel nanečisto, aby u něj nebyli přítomni jen lidé z dané instituce, ale také kolegové ze zahraničí. Také je velice užitečné, pokud si projekt nadějného žadatele, který by mohl mít šanci, přečte někdo kvalifikovaný a dá k tomu několik poznámek. Sebegeniálnější člověk to vždy vidí ze svého úzkého pohledu a je vždy dobré mít nějaký pohled zvenčí, a zvlášť např. využít i lidí, kteří sedí v ERC panelech. Nesmí se samozřejmě překročit žádný konflikt zájmů, ale v rámci povolených pravidel by taková pomoc mohla prospět. Na druhou stranu nikdy bychom neměli dospět do toho stavu, že by nějaké agentury nebo týmy k tomu dedikované psaly granty za žadatele, což se už někde děje. Takhle to ale být nemůže ERC je grant, který si napíše každý vědec sám. 5

6 prof. Ing. Zdeněk Strakoš, DrSc. Matematicko-fyzikální fakulta Karlovy univerzity Předseda panelu Počítačové vědy a informatika pro hodnocení Advanced Grants ERC ECHO: Granty ERC jsou v Evropě vnímány jako prestižní ocenění, jako měřítko kvality hostitelských institucí, a dokonce i kvality vědy a výzkumu v jednotlivých zemích. Jak se díváte na ERC vy? V čem vidíte její největší úspěch a výzvy do budoucna? Strakoš: ERC se snaží o podporu originality, vizí a výjimečné práce ku prospěchu všech. Výjimečné vědecké myšlenky se nerodí deklaracemi, usneseními či hlasováním, ale jsou spojeny s výjimečnou prací jednotlivců a skupin, které kolem sebe vytvářejí. ERC se snaží výjimečné vědecké myšlenky podpořit a vytvářet tak základ pro směřování vědy a výzkumu jako celku. Rozpoznání a porovnávání míry originality v současném světě, který v důsledku všeobecného důrazu na okamžité výsledky a především úzce ekonomicky pojímaný zisk preferuje kvantitativní pohledy, a to do značné míry i ve vědeckém světě, je velmi obtížná úloha. Tím, že ji ERC na sebe vzala, podstatně ovlivňuje evropskou a světovou vědu. Úspěch ERC je proto už jen v tom, že vůbec existuje. Výzvou je udržení základních principů, na kterých ERC vznikla, včetně nezávislosti. Vzhledem k založení na iniciativě vynikajících jednotlivců je ERC mnohem efektivnějším nástrojem podpory vědy než mnohé tematické programy založené na politických dohodách. ERC se skutečně stává měřítkem kvality vědy v jednotlivých institucích a zemích. Přesněji by ale bylo uvádět měřítkem podpory kvalitní vědy, ze které výjimečnost na úrovni ERC vyrůstá. ECHO: Česká republika, obdobně jako většina ostatních nových členských států EU (EU-13) dlouhodobě nebyla v soutěži o granty ERC příliš úspěšná. V prvních výzvách ERC v programu H2020 (2014) však získala historicky největší počet grantů: uspělo hned pět mladých českých vědců a čtyři další budou ERC grant řešit v institucích v zahraničí. Jak se na tento úspěch díváte? Strakoš: Mám z něho především radost a velmi si přeji, aby šlo o začátek obratu. Získat ERC grant není snadné a chceme-li se odpoutat od posledních míst v jejich počtu, musíme pro to jako země a jako jednotlivé instituce také něco udělat. ECHO: Máte řadu zkušeností ze zahraničí. Poskytuje české výzkumné prostředí dostatečně efektivní podporu mladým talentovaným výzkumníkům, aby se prosadili v globální konkurenci? Strakoš: Nejsme hloupější a méně talentovaní než jiné národy. Pokud nemáme porovnatelné výsledky, pak je možný jediný závěr: nevytváříme našim výjimečným talentům prostor a podmínky k tomu, aby se porovnatelným způsobem rozvinuly. Jsme početně malý národ; ztrácení talentů je hazardem s naší budoucností. ECHO: Je podle vás dostatečná odborná podpora žadatelů o granty rámcových programů EU? Strakoš: Omezím se pouze na ERC. Veškeré informace jsou dostupné jako kdekoli jinde. Přesto je úroveň znalostí o ERC v porovnání se zahraničím mizivá a od začátku programu ERC se téměř nezměnila. Někdy je úroveň neznalostí o základních faktech týkajících se programu ERC šokující. To je projevem celkového, stále převládajícího domácího vztahu k ERC, ke kterému přispěli svými vyjádřeními i někteří významní čeští vědci. Bez zájmu, motivace a přijetí toho, že i pro českou vědu je program ERC velmi důležitý, nemůže být žádná odborná podpora účinná. ECHO: Jsou služby podporující podávání grantů ERC ať už na úrovni jednotlivých institucí, či národních kontaktních pracovníků dostatečné? Strakoš: Služby pracovníků TC jsou zcela profesionální a jsou k dispozici již řadu let. Ve spolupráci zejména s UK a AV ČR bylo uspořádáno mnoho akcí od informačních seminářů po intenzívní celodenní pracovní setkání jednotlivých žadatelů a hodnotitelů ERC grantů. Některé instituce začaly systematicky podporovat podávání žádostí o ERC granty (např. MU AV ČR či UK). To ale zdaleka nestačí. Podpora mnoha institucí v zahraničí je dlouhodobá a zcela profesionalizovaná. U nás doma zůstává často institucionální podpora na iniciativě jedinců, kteří se snaží pomoci především z vnitřního pocitu povinnosti a na úkor své vlastní práce a času. To je špatně. V amatérských podmínkách lze jen velmi obtížně dosahovat profesionálních výsledků, i přes profesionalitu a maximální snahu zúčastněných. 6

7 prof. Ing. František Štěpánek, Ph.D. Vedoucí Laboratoře chemické robotiky Fakulty chemicko-inženýrské VŠCHT Řešitel projektu Chemical processing by swarm robotics (CHOBOTIX) (kategorie Starting Grant) Prestižní grant Evropské výzkumné rady vedl k vytvoření nové generace mikroskopických robotů Vůbec prvním projektem v České republice, který byl Evropskou výzkumnou radou financován v roce 2007, byl projekt CHOBOTIX (Chemické zpracování hejnem robotů), jehož hlavním řešitelem je prof. František Štěpánek z VŠCHT Praha. Jednalo se o tzv. ERC Starting Independent Researcher Grant, který je určen vynikajícím vědcům v raných fázích vědecké kariéry. Tým prof. Štěpánka i projekt samotný je multioborový. Zahrnuje několik různých vědeckých disciplín od chemického inženýrství přes materiálové inženýrství, biofyziku a mikrobiologii až po aplikovanou matematiku. Podstatou projektu je syntéza strukturovaných částic s pracovním názvem chemičtí roboti. Chemický robot je schránka v řádech mikrometrů, která má určitou vnitřní strukturu. Je to taková malá továrna o velikosti menší než špendlíková hlavička. Představuje mikronosič aktivních látek a léků. Má schopnost doručit látku na požadované místo účinku. Vyloučení aktivního obsahu je pak inicializováno nějakým vnějším impulzem (např. střídavým elektrickým polem, změnou ph či teploty), po kterém může dojít k enzymatické reakci. Tito mikroskopičtí roboti mohou být využitelní v celé řadě různých oblastí od inteligentních čisticích systémů na vyhledání například zdroje znečištění vody a chemické odstranění této kontaminace až k cílenému doručení účinné léčebné látky přímo do postiženého místa v těle pacienta, např. do rakovinové buňky v lidském těle, aniž by došlo k poškození jakýchkoliv jiných buněk, jako se stává při současném způsobu léčby rakoviny. Pětiletý projekt CHOBOTIX s rozpočtem 1,644 mil. v květnu 2013 skončil. My jsme se prof. Štěpánka zeptali, co tento projekt přinesl a kam by měla jeho Laboratoř chemické robotiky v následujících letech směřovat. ECHO: Jakých výsledků jste se svým týmem dosáhli? Štěpánek: Co se týče hlavního výstupu z hlediska vědeckého, tak je to odpověď na otázku, jestli vůbec lze zkombinovat ty komponenty, které jsme si původně představovali, do jedné částice, která funguje jako chemický robůtek tzn. částice, která má uvnitř nějaké rezervoáry, jež nesou nějaký chemický obsah, nějaký katalytický systém, možnost komunikace s vnějším světem pomocí radiofrekvenčních signálů a možnost cílení. Takže toto byly hlavní vědecké cíle a nám se podařilo splnit všechny. Vytvořili jsme funkční prototypy chemických robotů a vznikla řada publikací. Z hlediska akademického se mi podařilo vybudovat vlastní výzkumnou skupinu. Na VŠCHT jsem začínal v podstatě z nuly, co se týče počtu lidí, a teď mám dohromady ke třicítce studentů; řada Ph.D. studentů během toho projektu vystudovala a obhájila. Z hlediska praktických dopadů na projekt Chobotix navazují další projekty, které už jsou zaměřeny více aplikačně. Snažíme se v nich techniky, které jsme v projektu Chobotix postupně prostudovali a vyvinuli, aplikovat na konkrétní situace. To znamená doručování účinných látek v oblasti farmaceutické, v oblasti agrochemie a v dalších aplikacích. Takže takový je vlastně současný status projektu. ECHO: Takže o vaše výsledky projevila zájem průmyslová sféra? Spolupracujete s průmyslem? Štěpánek: V současné době spolupracujeme se třemi firmami jedna je z oblasti agrochemie, další z oblasti biomedicíny a jedna z oblasti řekněme klasické farmacie. Ve všech případech jsou předmětem spolupráce různé druhy chemických robůtků, více či méně sofistikované, právě podle aplikace. Zajímavé je, že pokud se dostáváme již do nějakých konkrétnějších aplikací, pak důležitým parametrem je robustnost. To znamená najít nějaký kompromis mezi funkčností systému a jeho složitostí. Vytvořit chemické roboty v jejich plné kráse (to 7

8 znamená, aby roboti měli všechny funkce, které jsme si původně předsevzali) je samozřejmě poměrně složité a je také složité zajistit, aby se chovali tak, jak mají. Pro konkrétní aplikace vlastně často stačí, aby roboti měli jenom některé z funkcí nebo nějakou jejich podskupinu, takže se v těchto aplikačně orientovaných projektech snažíme částice zjednodušit a díváme se i na další aspekty, jako je škálovatelnost výrobního postupu (tzn. možnost připravit je nejenom v laboratoři v miligramovém měřítku, ale i ve větším množství), postup přípravy, materiály, které již mají odlišné složení, na nákladové položky. To jsou věci, které v původním projektu nebyly kritériem, protože šlo skutečně o ten hraniční výzkum, o to ukázat, co je vůbec technologicky možné, zatímco teď se díváme nejen na to, co je technologicky možné, ale také praktické a schopné obstát v konkurenci z hlediska nákladů, praktické výroby atd. ECHO: Jaké očekáváte využití výsledků toho projektu v horizontu 5 až 10 let? Štěpánek: V oblasti biomedicíny se jedná o protinádorovou léčbu. Tam jsme nyní ve fázi, že děláme in vivo testy na myších modelech. V oblasti agrochemie jde o chytřejší doručování substancí, které by měly sloužit pro ochranu rostlin. V agrochemii jsou vývojové cykly kratší, protože je to oblast, která není tak regulovaná jako farmacie. Stačí prokázat, že v rostlině nezůstávají žádná rezidua, že látky jsou biologicky odbouratelné, že systém nebude poškozovat podzemní vody atd. A pokud to projde nějakým zátěžovým testem z hlediska přínosů, které aplikace pomocí chemických robotů přinese vůči konkurenčním produktům (které jsou založeny na jednodušších technologiích), znamená to, že např. bude stačit aplikace menšího množství účinné látky nebo že se do rostlin bude vylučovat nějakým definovaným způsobem, tak to je v podstatě dostačující k tomu, aby firma rozhodla, zda uvede na trh nějaký nový produkt, nebo ne. U biomedicínské nebo farmaceutické aplikace je to vždy na delší lokte, protože je potřeba projít preklinickým stadiem, pak klinickou fází, kde je úmrtnost projektů vysoká. To znamená, že i u věci, která se v laboratorním a preklinickém měřítku jeví slibně, pořád můžeme narazit, a to v okamžiku, kdy se začne testovat na pacientech. Může se ukázat, že jsou tam nějaké efekty, které v dřívějších stadiích nebylo možné odhalit. Takže v této oblasti se výsledek velmi těžko predikuje, ale my samozřejmě děláme všechno pro to, aby to fungovalo. ECHO: A vy sám jste uvažoval o založení nějakého spin-off? Štěpánek: Ano, dokonce se k tomu i chystám, ale momentálně ve všech případech spolupracujeme s již existující firmou. Jsem toho názoru, že je efektivnější, aby ty fáze vývoje, které se již týkají nějaké komercionalizace, dělal subjekt, který je k tomu účelu založený a který v tom má zkušenosti. Čili já považuji za efektivnější, abychom my udělali tu základní vědu, abychom ukázali nějaký proof of principle, že to funguje, a udělali ještě nějaký vývoj, který se dá dělat v akademické laboratoři, a potom aby už další fázi převzal podnik, který má veškerou infrastrukturu na to, aby se postaral jednak o regulatorní otázky, jednak o následné převzetí do výroby atd. Považuji za efektivnější pracovat ve spolupráci se zavedenými komerčními subjekty, které mají veškerou infrastrukturu. ECHO: A žádal jste také o ERC Proof of Concept grant? Štěpánek: Žádal jsem o něj zhruba někdy v polovině projektu Chobotix, ale grant mi nebyl udělen s tím, že stejnou věc již dělá spousta lidí. To nebyla pravda. Náhodou jsem o rok později mezi udělenými projekty viděl podobný nápad, což bylo zvláštní, ale nechtěl jsem se tím již zabývat. ECHO: Takže jste nakonec získal financování jinak Štěpánek: Ano, nebyl jsem na tom nijak závislý, takže jsem to nechal být. Tím chci říct, že pokud nějaká grantová žádost neprojde, nemusí to nutně znamenat, že žadatel není dobrý nebo že jeho nápad je špatný. Při posuzování projektových žádostí hraje roli spousta faktorů. Ale každý, kdo o granty žádá, ví, že je nezbytné to zkoušet pořád dokola, je v tom určitý prvek náhody. ECHO: Jak řešíte další financování výzkumu, příp. Laboratoře chemické robotiky? Štěpánek: Mám jeden evropský projekt, dva projekty GA ČR, jeden projekt MŠMT Kontakt (česko-americká bilaterální spolupráce), projekt od Nadačního fondu NEURON a také nějaké průmyslové kontrakty. Poměr průmyslových peněz vůči veřejným je přes polovinu průmyslových. Nyní je roční rozpočet laboratoře 1,5 2násobek rozpočtu projektu Chobotix. Podařilo se nám nejen nahradit financování z ERC projektu, ale ještě ho rozšířit. ECHO: Takže kdybyste to shrnul, jaký měl projekt Chobotix dopad na vaši hostitelskou instituci a kde vidíte budoucnost vaší Laboratoře chemické robotiky? Štěpánek: Tak na hostitelskou instituci záleží, koho se ptáte. Skupina roste, mám studenty. To klade určité nároky na prostor. Neustále někomu klepu na dveře a chci po něm, aby mi dal laboratoř nebo peníze na přístroje apod. Ale projekt sem určitě vnesl novou oblast výzkumu a doufám, že tady trošku pomohl oživit portfolio aktivit, kterým se výzkum na VŠCHT věnuje. Určitě přilákal i studenty - dokonce si myslím nebo vím, že několik studentů se na VŠCHT přihlásilo, protože viděli moji prezentaci (např. v rámci dne otevřených dveří), téma je zaujalo a už v prvním ročníku přišli ke mně do laboratoře s tím, že by u mě chtěli pracovat. Já každý rok absolvuji zvaných přednášek, to znamená zapojení se do nějakých konferencí nebo zvaných přednášek v průmyslu či na univerzitách, takže to je další, myslím pozitivní, přínos pro VŠCHT, protože je slyšet na místech, kde třeba dřív slyšet nebyla. 8

9 ECHO: Jaký měl projekt dopad na rozvoj kariéry členů týmu, mladých vědců? Štěpánek: V první generaci studentů, kteří do laborky nastoupili už v rámci Chobotixu a kteří obhájili doktoráty, je Jitka Čejková, která zůstala u nás na VŠCHT, protože má malé dítě a je to pro ni praktičtější, další je Jirka Dohnal, který odešel do Zentivy, Petra Haufová, která působí v Procter and Gamble, další dva doktorandi budou obhajovat titul na přelomu roku a ti už vědí, kam půjdou. Já se snažím, aby mí studenti buď šli do průmyslu, nebo pokud chtějí zůstat v akademické sféře, aby někam vyjeli. Doktorandi, kteří studují, tak většina z nich absolvuje nějaký Erasmus pobyt již v rámci studia, aby si udělali kontakty mimo instituci. Já jsem měl svou síť kontaktů už v době, kdy jsem na VŠCHT přišel, takže pro vysílání studentů do zahraničí jsem používal lidi, které jsem již znal. A v průběhu ERC projektu jsem se na konferencích setkával s novými spolupracovníky, což mi pomohlo síť ještě rozšířit. ECHO: V čem vám ERC grant nejvíce pomohl? Dosáhl jste díky tomuto grantu něčeho, čeho byste s jinými prostředky nebo jinak dosáhnout nemohl? Štěpánek: Určitě ano, dalo mi to možnost věnovat se oblasti vědy, která pro mě byla nová, a myšlence, o které jsem dopředu nevěděl, jestli bude fungovat nebo ne. To bych si nemohl dovolit s normálním grantem např. od GA ČR, kde pokud nejsou brzo výsledky, tak je člověk nervózní a hodnotitelé průběžných zpráv jsou nervózní. Čili je to možnost, jak se pustit do nové tematiky a mít na to dostatek času a dostatek prostředků a mít možnost si prozkoumat i slepé uličky bez následků. To je podle mě hlavní přínos z hlediska vědeckého. A z hlediska organizačního to byla možnost vybudovat si vlastní skupinu, což bylo s ERC grantem určitě snazší, než kdyby financování probíhalo po kouskách. doc. Mgr. Petr Svoboda, Ph.D. Vedoucí Laboratoře epigenetických regulací Ústavu molekulární genetiky AV ČR Rešitel ERC projektu Dicer-Dependent Defense in Mammals (kategorie Consolidator Grant) ECHO: Kdybyste měl shrnout tři své největší dosavadní úspěchy, co by to bylo? Svoboda: Největší úspěchy? Vojta a Anička. A pokud jde o vědeckou práci, tak to připomenu objev RNA interference u savců, kdy jsme v roce 2000 jako jedni z prvních ukázali, že v myších vajíčkách funguje RNA interference. V roce 2008 jsme prokázali, že v kmenových embryonálních buňkách mikrorna (tj. skupina speciálních genů, které kódují jenom extrémně malé krátké RNA, které mají jen 21 nukleotidů) regulují DNA metylaci. To je epigenetický mechanismus, který vypíná geny při diferenciaci. My jsme ukázali, že v kmenových embryonálních buňkách, které mají velký vývojový potenciál, je metylace potlačena skrze mikrorna. To bylo první mechanické propojení epigenetiky s RNA biologií, co se týče funkcí těch malých RNA u savců. Ukázali jsme, že zatímco v jiných organismech, např. u rostlin, je to propojení přímé, u savců je propojení nepřímé skrze mikrorna. Třetí objev je rozdělen do několika menších, ale dohromady se týká mechanismu, proč je v myších vajíčkách RNA interference a proč v nich mikrorna nefungují. To byly články, které se rozprostřely do let 2010, 2012 a 2013, kdy jsme postupně odhalovali, jak to v myším vajíčku funguje. Byl to vlastně velký oblouk zpátky k roku 2000, kdy jsme objevili něco unikátního, a v roce 2013 jsme konečně pochopili, proč to tak je, a podařilo se nám vysvětlit mechanismus toho, jak to v tom vajíčku funguje. Takže tyto objevy souvisí s malými RNA, s RNA interferencí, za kterou byla v roce 2006 udělena Nobelova cena, a s mikrorna, za které ještě možná Nobelova cena udělena bude. ECHO: A to se povedlo během pobytu v zahraničí? Svoboda: Ten první objev, to bylo vlastně moje ohromné štěstí, když jsem si vybíral projekt na Ph.D., že jsem narazil na tohle, a nasměrovalo to moji kariéru do oboru malých RNA. MikroRNA a kmenové embryonální buňky, to se dokončovalo tady; byl to projekt, který jsem začal dělat na postdoku ve Švýcarsku a jeho dokončení dobíhalo, když jsem začínal tady v laborce. 9

10 ECHO: Co vás vedlo k rozhodnutí vrátit se do České republiky a také k rozhodnutí podat si ERC grant? Svoboda: Návrat do České republiky byl dán souhrnem okolností, kdy jsem se rozhodl, že se vrátíme s rodinou, protože se nám nechtělo začínat znovu. Život vědce mezi 20 a 35 lety bývá hodně nomádský. Já jsem jel na Ph.D. se dvěma kufry, musel jsem si vyřídit všechny papíry, zdravotní a sociální pojištění, bydlení atd. Když člověk za 5 let něco vybudoval, tak jsme s manželkou (která je Češka, ale brali jsme se ve Filadelfii), která otěhotněla, všechno prodali, sbalili jsme pár kufrů a přestěhovali se do Basileje. Tam manželka porodila a znovu jsme začínali v prázdném bytě. Když jsem končil postdoka, můj šéf říkal, že pokud chci zůstat déle, tak můžu. Ale bylo jasné, že pak budu muset jít na dalšího postdoka, ale že ten rok rychle uteče; anebo budu zakládat vlastní laborku. Do toho se zdejší ústav stěhoval do nové budovy a jeho ředitel V. Hořejší vytvořil místa pro nové lidi. Takže když jsem si to tak spočítal, představa, že bychom se se dvěma dětmi stěhovali ještě někam a opět vyřizovali papíry už pro 4 lidi, školku a hlídání, tak z toho vyplynulo, že už jsme zralí na to se chvíli nestěhovat a přijít sem. ECHO: Bylo i z vědeckého hlediska jasné, že to tady bude srovnatelné se Švýcarskem? Svoboda: Tehdy to tak vypadalo částečně, byla to trochu loterie. Ale zpětně, po převalení se ekonomických krizí Evropou a Amerikou a poté, co se v Americe financování vědy hodně rozkolísalo, to vypadá jako velká výhra. Hlavní, co nám tady chybí (abych si také postěžoval), jsou lidé najít je, vyškolit je a udělat s nimi potřebný výzkum. Všechno ostatní (prostor, financování, servis strojů) tady je. Nefunguje to tak hladce jako v zahraničí, ale všechno se dá nějak vyřešit. Moje laborka se dostala do stavu, kdy její největší limit jsou talentovaní lidé. Protože my potřebujeme stejné lidi jako mají laborky v Cambridgi, Oxfordu, EMBO; ale ČR není tak atraktivní destinace, pokud mají lidé na výběr mezi námi a ústavy, které mají větší reputaci. My můžeme soupeřit se zajímavými projekty, ale stejně je hrozně těžké najít talentované lidi. Když jsem tu začínal a jezdil na konference, připadal jsem si jako chudý příbuzný z východu všichni se k němu chovají hezky a snaží se mu pomoci. Když jsem tu začínal, pár kolegů se ptalo, proč jsem se vracel. Na začátku jsem musel překonat několik překážek stabilizovat financování, vytvořit tým a zdržely nás také boje s GA ČR kvůli vyřazení projektů. Po 5 letech, v roce , nastal zlom. V té době na tom někteří moji zahraniční kolegové, kteří založili vlastní laborky a neprošli evaluacemi nebo kvůli krizi na Západě neměli financování, byli mnohem hůř. Mají jeden menší modelový systém a mají k němu dva lidi, protože si více nemohou dovolit. Mezitím jsme my jsme narostli na 8 lidí a finance máme zajištěné na 5 let dopředu. Jediné co chybí (a nejen nám) jsou talentovaní magisterští studenti, kteří chtějí po magistru změnit laborku a během Ph.D. dělat něco nového. V Čechách je problém, že země je posedlá tituly a celý vzdělávací systém a kultura směřuje k tomu mít co největší zisky/výsledky za co nejméně práce. Což je vidět na výběru přednášek a sbírání kreditů. U nás v laborce je ale potřeba tvrdě pracovat. Jádro problému je v tom, že lidé, kteří dodělají magistra, mají možnost na stejné instituci nastoupit na Ph.D. a mají představu, že když budou pokračovat v tom, co dělali, budou za to mít 2 publikace, tak získají další titul. Ale pokud stráví další 4 roky v tomto módu, tak nebudou konkurenceschopní ve srovnání s lidmi, kteří se více otrkali a vyzkoušeli více věcí, více padali na hubu. Část studentů v Čechách je připravena jít jinam, investovat do své kariéry. To jsou lidé, o které je na Západě zájem, a my těžko můžeme konkurovat. Ke mně chodí studenti, kteří říkají: ještě chci jít tam a tam a když mě tam vezmou, sem nepůjdu. Takže potřebujeme hledat talentované lidi a musíme se rozhlížet v zahraničí. Možným zdrojem lidí jsou teď Španělsko a Portugalsko, kde financování vědy zkolabovalo, protože přepálili růstovou fázi rozvoje biomedicínského výzkumu a narostli příliš (což kvůli CEITECu, BIOCEVu a dalším infrastrukturám možná riskujeme taky), což zanechává spoustu kandidátů na Ph.D., kteří hledají pozice, protože v jejich zemích je jich jen omezené množství. A potom rozhazujeme sítě po jižní a východní Evropě v zemích, kde molekulára není na tak vysoké úrovni a zároveň lidé jsou chytří a talentovaní, nemají představu, jak vysokou mají cenu na trhu, a molekuláru se u nás doučí. Svým způsobem se u nás na pár let zastaví na Ph.D. a pokračovat na Západ budou později. Letos například máme na ústavu dva nové Ph.D. studenty ze Srbska. ECHO: Co vás vedlo k tomu podat si ERC grant? Svoboda: Já jsem neměl na výběr, byla to poslední šance. ERC jsem předtím podával v roce 2008, když jsem se sem vrátil. Problém ale byl, že na to, abych tady laborku nastartoval a dělal to, co jsem chtěl dělat, jsem se znovu spojil se svým Ph.D. šéfem z USA. To je pro ERC smrtelné, protože pak člověk těžko prokazuje nezávislost. A neměl jsem významnou publikaci, která by byla čistě naše pražská. Chvíli pak trvalo, než jsme věci rozjeli a začali fungovat. Až v roce 2012 konečně nastal ten správný moment měli jsme unikátní objev, měli jsme ho první, mohli jsme ho rychle dodělat včetně myšího modelu a moje laborka jako tým fungovala perfektně. V roce 2012 jsme to nestihli publikovat, takže jsem žádal až v r. 2013, kdy publikaci přijal časopis Cell a to byl taky poslední rok, než mi vypršel formální limit pro podání ERC Consolidator grantu. ECHO: Můžete stručně vysvětlit, co je cílem vašeho ERC projektu? Svoboda: Začnu zjednodušující novinářskou zkratkou, která mně charakterizovala v dřívějších rozhovorech jako toho, kdo bude zkracovat rýmu a léčit chřipku tak téhle zkratce bych se fakt chtěl vyhnout. My chceme pochopit potenciál toho, co se děje v myším vajíčku, když se přenese do somatických buněk. V našich experimentech v buněčné kultuře vidíme, že se RNA interference v tělních buňkách zlepší tak, že je tam pozorovatelná. Ale vidíme to jenom v kultuře. RNA interference je, z evolučního pohledu, primárně imunitní mechanismus, který brání organismus před dvěma věcmi. 10

11 Jednak u rostlin a bezobratlých funguje jako vrozená imunita, jejímž spouštěčem je dvouvláknová RNA, kterou vyrobí virus, který se do buňky dostane a začne se tam množit. Spustí tedy RNA interferenci, ta rozseká nukleové kyseliny viru na malé kousky a virus je vyřízený. Ale viry u bezobratlých a rostlin se tomuto naučily docela dobře bránit a tahají si s sebou inhibitory, které RNA interferenci zablokují. Savci si vyvinuli vysoce pokročilý imunitní systém, který RNA interferenci už nevyužívá. U savců vidíme podobné faktory, které se účastní imunitní odpovědi u bezobratlých, ale jsou předrátované na interferonovou odpověď, což je jiný typ antivirového mechanismu. Druhou věcí je obrana proti tzv. mobilním elementům neboli endogenním retrovirům, což jsou vlastně fragmenty DNA, které se dokáží množit a přesouvat se po genomu, což ohrožuje jeho stabilitu. Organismus musí tyto mobilní elementy také držet na uzdě, což dělá mimo jiné také skrze různé malé RNA molekuly. My tedy chceme zjistit, co všechno v myším vajíčku RNA interference dělá a jaké důsledky bude mít její přenesení do tělních buněk. Z nějakého důvodu je RNA interference u savců všude vypnutá může to být proto, ze RNA interference může snižovat účinnost našeho imunitního systému, protože vlastně snižuje hladinu spouštěče vrozené imunity a imunitní systém pak není dostatečně citlivý. Na druhou stranu jsou viry, které napadají savce, adaptované na savčí imunitu a s RNA interferencí se prakticky nesetkávají. Čili my připravujeme geneticky upravenou myš, která bude mít ve všech tělních buňkách vysoce aktivní RNA interferenci, a budeme zjišťovat, co se všechno změní v buňkách a na molekulární úrovni. Zda její imunitní systém bude výkonnější anebo oslabený, když v ní poběží dva najednou antivirové programy, mezi kterými může docházet ke kolizi to by mj. mohl být důvod, proč během evoluce RNA interference ustoupila do pozadí a vidíme ji jenom ve vajíčku buněčném typu, který nemá normální vrozenou imunitu, protože vajíčka jsou v tomhle trochu jiná. Tuto myš tedy zkusíme infikovat různými druhy virů a tady začíná ta legenda o zkracování rýmy, protože jedním z typů virů, které by měly spouštět RNA interferenci, jsou rhinoviry, rotaviry a řada dalších virů. My tu naši myš pošleme na Slovensko, kde je laboratoř, která má povolení pracovat s viry a infikovat zvířata co se týče bezpečnosti, jde už o vyšší úroveň, kterou v Čechách pro experimenty na myších moc pracovišť neposkytuje. Na Slovensku budou testovat, zda to myším imunitu zlepší, nebo zhorší. Takže ve zkratce se snažíme probudit či restartovat starý antivirový imunitní systém, který je u savců vypnutý a skrze tuto zkratku pak vznikají legendy o zkracování rýmy a chřipky. Debata o terapeutickém potenciálu tohoto projekty byla samozřejmě i u oponentury projektu v Bruselu. Ptali se mě, zda si myslím, že to bude mít univerzální efekt, a co si myslím, že tím dosáhnu. Říkal jsem tam, že si myslím, že to možná bude fungovat jenom na některé viry anebo vůbec, ale že toto je nejlepší model, jak se dá potenciál RNA interference v savcích otestovat. Že pokud se to má testovat, chci to testovat jako první a chceme objektivně vyzkoušet, co se s RNA interferencí v savcích děje a jestli to nějaký potenciál vůbec má. Je několik článků (dva jsou v Science), které tvrdí, že RNA interference v savcích funguje u bizarních buněčných typů nebo v bizarních experimentálních kombinacích jako antivirová ochrana, ale já si myslím, že ty experimenty nebyly dobře interpretované. Tyto experimenty demonstrují, že někde v savcích zřejmě existuje nějaká skrytá antivirová kapacita RNA interference. Náš experiment to testuje přímo. Náš experiment nastaví na maximum výkonnost RNA interference ve všech buňkách a za těchto podmínek, pokud to nebude fungovat jednoznačně antivirově, je potenciál mechanismu RNA interference pro vývoj nového typu terapie minimální. V tuhle chvíli potřebujeme připravit ty geneticky upravené myši zde jsme limitovaní jejich reprodukční dobou, která je 3 měsíce. Bez ohledu na ERC jsme proto začali už loni testovat technologické postupy pro jejich přípravu. Narazili jsme třikrát na slepou uličku, ale to naštěstí neovlivnilo řešení ERC projektu, který začal 1. července Teď již máme vymyšlené čtyři postupy, které jsou spuštěné, a máme dostatečnou rezervu na to, abychom dořešili eventuální problémy. Pokud myši ukáží, že tam nějaký potenciál pro antivirovou RNA je, můžeme dál uvažovat, jak by se tenhle poznatek dal terapeuticky využít. Proto paralelně s Petrem Bartůňkem, který má knihovny chemických látek, už testujeme na buněčných kulturách, jestli by se oživení RNA interference v savčích buňkách nedalo udělat přidáním chemikálie. My víme, v čem spočívá molekulární podstata vysoké RNA interference a to je jeden enzym, který má jednu doménu, která brzdí jeho aktivitu. Když se geneticky odstraní, tak to aktivitu tohoto enzymu zvýší. My testujeme látky, které by měly podobný efekt. To znamená, že když se naváží na enzym, zda neovlivní jeho strukturu tak, že se zvýší jeho aktivita. Práce na myších a těch chemických látkách teď běží paralelně. ECHO: Co byste doporučil českým uchazečům o ERC granty při vědomí vyšší úspěšnosti západoevropských zájemců? Svoboda: Doporučil bych mluvit s kolegy ze Západu a ptát se jich, jak se stalo, že ERC dostali nebo naopak mluvit s těmi, kteří jej nedostali, a ptát se, jak to probíhalo. Problém rozjezdu vlastní skupiny je, že (nejen) místní prostředí je pro start začínajícího vědce dost rizikové, zatímco strmost křivky růstu jejich kariéry je dramaticky ovlivněna úspěšností startu. To, jak se někomu zadaří během prvního roku či dvou zajistit financování, sehnat lidi, rozjet všechno mu nastaví křivku růstu. Pokud někdo přijde a nesežene financování, protože třeba nemá zkušenosti s GA ČR a první rok mu financování vypadne, musí bojovat o přežití a začít vyhledávat přežívací strategie nepodaří se mu nastavit dostatečně strmou křivku růstu a bude se v tom roky plácat. Důležitá je v tomhle institucionální podpora, která se mění k lepšímu, tak, jak si ústavy a univerzity začínají tento problém uvědomovat. Nicméně je samozřejmě stále co zlepšovat. Systémů podpory mladých je v ČR více, ale většinou se to sveze s NPU nebo něčím podobným, kdy jsou lidé na někoho přivěšení a jejich volnost ve výzkumu je daná osvíceností jejich nadřízeného a tematikou jeho projektu. Když někdo začíná budovat biomedicínskou laborku, jako mám já, tak potřebuje na první dva roky 1,5-2 mil. volných peněz na rok. Takovou podporu jsem naštěstí měl z EMBO ale taková je přidělena jedna (teď už dvě) ročně. Přitom oba letošní úspěšné biomedicínské konsolidátorské ERC granty jsou z laboratoří, které vznikly s podporou EMBO Ríša Štefl ji dostal o rok přede mnou. Díky podpoře EMBO se mi povedlo nastartovat vlastní kariéru a laborku. Jezdil jsem na konference pro držitele téhle podpory a viděl lidi ze západní Evropy, kteří 11

12 také zakládali laborku a byli v úplně stejném srabu, kdy první rok nic nefunguje, editoři odmítají články, nedaří se sehnat granty a člověk má pocit, že se proti němu všechno spiklo. To, že jsem měl možnost s nimi diskutovat a vyměňovat si zkušenosti, strašně moc pomáhalo. Každého, kdo někam přijde a zůstává osamocený ve své laboratoři a nemá nikoho, s kým by si o tom popovídal, tak ho každý neúspěch hrozně duševně vyčerpá. V ČR chybí program, který by tyhle lidi zakládající skupiny nějak systematicky vyhledával, dal jim najevo podporu a dával je dohromady, aby spolu komunikovali. Aby když se někdo vrátí do AV, tak aby mu předseda AV napsal, že je rád, že se vrátil a uvedl ho do komunity začínajících. Není ani potřeba moc dělat. Jsou tu lidi, kteří mají Purkyňova stipendia. To je výborná podpora, ale je škoda, že to není nijak spojené s nějakým typem networkingu. Místo suchého reportu pro administrativu je užitečnější se jednou za rok se sejít na večeři, vzájemně se poznat a představit si svoje výsledky. Stačí málo. Stačí, aby člověk věděl, že v tom není sám. Jde o to, že lidé o sobě nevědí, a když mají nějaký problém, těžko hledají někoho, kdo by jejich situaci rozuměl. A kdo by jim měl rozumět líp než jejich souputníci? Dobrý networking ulehčuje i běžný provoz. Například jsem se vrátil z EMBO akce, kde jsem prezentoval, co dělám, a potřeboval jsem nějakou protilátku či myší model. Tak jsem rovnou napsal kolegovi, který tam byl, ten mě správně navedl a protilátku jsme dostali hned a myš jsme sem byli schopni i s papíry dostat za tři neděle. Pokud ale člověk musí všechno propátrávat sám a k tomu má ještě ten český ostych se s lidmi bavit, pak pomalu všechno eroduje, a když lidé nemají štěstí (a štěstí je toho velká součást), tak po 3 či 4 letech pomalu začnou (a musí) přecházet na nějakou přežívací strategii... a nepodaří se jim svou kariéru nastartovat tak, aby dělali, co chtějí. Nakonec dělají to, co musí, aby udrželi aspoň minimální financování, a nemají volnou kapacitu zkoušet nové věci. Když se vrátím k tomu ERC, tak jsem ten projekt konzultoval se čtyřmi kolegy v zahraničí, kteří si jej přečetli a přes skype mi dali komentáře. Pak jsem byl za jedním kolegou ve Vídni. Na jeho ústavu žadatelé o ERC svůj záměr prezentují před komisí, která simuluje pohovor jsou v ní lidé ze stejného ranku jako ti, kteří pak sedí v hodnoticích panelech ERC. Já jsem tedy vzal svůj projekt a při cestě do Vídně jsem se za ním zastavil. Ukázal jsem mu, jak bych si představoval svou prezentaci, a on se mě jenom zeptal: Na tohle chceš 2 mil. eur? A jak jim to chceš prodat? Strávili jsme nad prezentací hodinu a půl. On byl perfektně vycvičený obhajovat důležitost záměru, takže i když ten projekt nikdy předtím neviděl, tak třeba navrhl: Já bych to prezentoval takhle nebo takhle, a bylo to super a já, který na tom seděl už půl roku, si připadal jako debil. Mladí vědci v Čechách prakticky nejsou systematicky vedení k tomu, aby vysvětlili, v čem je jejich nápad zajímavý, užitečný a nový. A tyhle tři věci v ERC grantu musí být, aby měl šanci. Členy panelu nezajímají technické detaily (když někdo prezentuje ERC, automaticky musí technickým detailům rozumět), ale zajímá je, v čem to bude významné, nové. Tohle je trénink, který se tady velmi těžko zavádí do běžného studia. Protože studenti to berou budu mít dvě publikace, mám nárok na Ph.D., namísto otázek jsou ty publikace zajímavé, nové? To je vrozená chyba systému, kde nejsou zabudovány prvky typu, že věda musí být unikátní, zajímavá, důležitá. To se nedá změnit vládním nařízením ani všemi pitomými systémy hodnocení. To musí vzejít z komunity, zespoda, a musí být nastaveno tak, že toto jsou hodnoty, které lidé z vědecké komunity ctí a považují za důležité. Beru to tak, že moje generace se musí postarat právě o tohle. My budeme ti, kteří budou hrát modelové role pro mladší kolegy, studenty, že se zde dá dělat dobrá věda a že je nutné přijmout fakt, že to je ale strašně práce. Že tituly a počty citací jsou druhotná věc, že výzkum musí být zajímavý, nový a důležitý a lidé musí být schopni o něm diskutovat a snášet kritiku. Je špatně, pokud lidé své myšlenky nekonfrontují a tvrdí, že je nekonfrontují, protože to nepotřebují. Konfrontace je důležitá a české akademické prostředí není ještě pořád zvyklé na skutečně kritický přístup a kritické hodnocení. ECHO: Myslíte, že by se dalo v Čechách udělat takové kritické peer-review, jako jste o něm mluvil z vídeňské zkušenosti? Svoboda: Šlo by to, ale nikoli plošně. Příprava ERC zahrnuje administrativně-technickou a odbornou část. Pro tu administrativně-technickou část stačí existující workshop v TC ten je užitečný v tom, že si člověk ujasnil administrativní procesy a měl představu, co je potřeba. Důležité bylo, že jsem viděl žádost Pavla Plevky. Člověk se na to podívá a hned má představu, co tam má být. U té odborné části je problém v tom, že tu není tolik lidí, kteří ERC prošli jako žadatelé a panelisté a vědí, jak to dělat. Proto je dobré mít nějakou širší sociální síť, jako jsem využil já. Když se tedy vrátím k otázce: dal by se udělat worskhop, kde bychom se sešli a u vína se pobavili o zkušenostech. Ty nejsou úplně přenositelné, ale když nadějný kandidát uvidí mě, Ríšu Štefla, Pavla Plevku a kolegy z jiných oborů, tak zjistí, že v některých věcech je naše zkušenost podobná. Já bych se bránil tomu, abych někomu říkal, co má jak přesně udělat, protože každý projekt je úplně jiný. Když tu bude kandidát, který je pozvaný do Bruselu na pohovor, určitě se vyplatí kontaktovat lidi, kteří již v Bruselu byli a tematicky spadají do daného oboru. A pak udělat workshop pro kandidáty, kteří jdou na pohovor. Aby jim bylo řečeno, jak celý den funguje, na co si mají dat pozor, co si připravit. Já se nemohu detailně vyjadřovat k projektům, které jsou mimo moji expertizu, ale mohu jim říci, jak mi to připadá, doporučit se poradit s dalšími kolegy, kteří tu expertizu mají. Mohu dát pohled vzdělaného laika. I v hodnoticích panelech jsou víceméně vzdělaní laikové, kterým se to musí přednést tak, aby tomu rozuměli. Technické detaily je tolik nezajímají. Je tam pár zpravodajů, kteří do toho šijí, ale obecně celá komise je zvědavá hlavně na to, v čem je projekt zajímavý. Takže pokud by to bylo takto, určitě bych rád pomohl. Tak jako pomohli mě moji kolegové, teď je řada na mně. ECHO: Co vám právě na pohovoru přišlo nejtěžší? Svoboda: Já jsem tam jel s tím neudělat si ostudu. V týdnu, kdy jsem měl pohovor, jsem ještě učil v Heidelbergu a všechno se strašně zrychlovalo. Na prezentaci jsem začal pomalu pracovat asi měsíc před pohovorem, 14 dní před tím jsem byl u toho kolegy ve Vídni, který to celé zahodil a řekl, že to musím celé předělat. Týden před pohovorem jsem měl prezentaci hotovou a tu jsem od té doby zkracoval, 12

13 protože limit byl deset minut, což je asi 1500 slov. Tedy jsem to zkracoval na nejmenší množství slov, aby to bylo lehce pochopitelné, a používal jsem jednoduché věty. Tři dny před pohovorem jsem jel do Heidelbergu a pak pokračoval do Bruselu. Prezentaci jsem nahrál na cédéčko a cestou v autě si ho pouštěl. Při příjezdu do Bruselu jsem to už znal jako svoje boty. Tam mě překvapila šílená doprava Prezentaci na určených 10 minut jsem poprvé dokázal v klidu přednést teprve večer v hotelu před pohovorem. Ráno jsem si to zopakoval ještě jednou, zjistil jsem, že jsem to nezapomněl a šel jsem na to. Běží vám tam na jedné tabuli čas, a když jsem se během prezentace podíval na tu tabuli, bylo tam už šest minut, což mě trochu vyděsilo. Tak jsem zrychlil, a když jsem se podíval znovu, zjistil jsem, že jde o odpočet, takže tehdy ještě zbývalo 6 minut, a ne čtyři. Takže jsem to stihnul v pohodě. Celé trvalo 10 minut prezentace plus 15 minut grilování. Já jsem čekal nějakou děsnou sodu, ale žádnou jsem nedostal. Z toho jsme měli Ríša Štefl i já stejný zážitek. Když jsem mluvil s jinými kolegy, říkali, že to bylo to nejhnusnější, co kdy zažili, že to bylo likvidační a připadali si jako naprostí idioti. Moje dotazy byly normální, nebylo tam nic likvidačního. Dotazy jsem dostal, zodpověděl, vysvětlil jsem všem, co chtěli vědět, všichni se tvářili spokojeně, respektive vůbec nijak. Odešel jsem, a když jsme si volali s Ríšou, netušili jsme, zda jim nás bylo líto, jsme někde pod čarou a nechtěli nás trápit zbytečně a snižovat nám sebevědomí, nebo zda jsme je přesvědčili. ECHO: Kdybyste nedostal ERC grant, mohl byste svoji práci dělat i v rámci ústavu v nějaké očesané verzi? Svoboda: Já jsem žádal o GA ČR, který nebyl mezi financovanými, ale byl stále na čekací listině. Vtipné bylo, že když jsem dostal ERC, žádal jsem na začátku února, aby jej vyřadili z hodnocení, protože jsem nechtěl, aby mě někdo obvinil z duplicitního financování. A pak, na konci února, mi GA ČR financování přesto přidělil, že prý takto grant vyřadit nejde, což groteskně kontrastuje s vyřazením, které se mi stalo v roce 2010 kvůli tomu, že jsem do přílohy nahrál životopisy několika spolupracovníků. Ale to je jiný příběh. Každopádně kdybych nedostal GA ČR, měli bychom i jiné prostředky, takže přípravu myší, která je pro celý projekt kritická, bych udržel v chodu. A když by byla myš, věřím, že by se žádalo o financování snáz. Takže peníze bychom vyškrábali. Nebylo by to asi v plné verzi tak, jak to chceme udělat, ale ty nejdůležitější věci bychom stejně udělali. ECHO: Projevuje se nějak odezva na to, že jste dostal ERC grant? Ozývají se například zájemci z ciziny o práci na tomto projektu? Svoboda: Já jsem přijal jednoho Ph.D. studenta ze Srbska. Nějací lidé se stále ozývají, ale ne úplně takoví, které bych potřeboval. Ale personálně jsme na tom v tuhle chvíli velmi dobře. U zahraničních kolegů mě překvapilo, kolik si jich toho všimlo. Když jsem přijel na konferenci prvních pár měsíců po vyhlášení výsledků, tak mi mnoho známých gratulovalo, protože si toho někde všimli. To mě potěšilo. Výhoda ERC je, že teď nemusíme nikomu nic dokazovat. Je to známka kvality a víme, co děláme. ECHO: Je to podobně vnímáno i tady v Čechách? Svoboda: Doufám, že ano. Odezva byla velmi pozitivní, s žádnou závistí jsem se nesetkal. prof. Daniel Kráľ Středisko diskrétní matematiky a jejích aplikací Univerzity ve Warwicku, oddělení počítačových věd Matematického ústavu Univerzity ve Warwicku Řešitel projektu ERC Classes of combinatorial objects: from structure to algorithms (kategorie Starting Grant). Další návrh na projekt Large Discrete Structures (kategorie Consolidator Grant) prošel v r úspěšně hodnocením a byl navržen na financování. 13

14 ECHO: Co je váš obor a co považujete za své tři největší úspěchy před získáním grantu ERC? Kráľ: Pokud bych se měl charakterizovat, tak bych řekl, že jsem informatik s duší matematika. Hodnocení své dosavadní práce bych však raději nechal na ostatních. ECHO: V ERC grantech čelíte konkurenci z celého světa, úspěšnost žádostí je pak zákonitě nízká. Co vedlo k vašemu rozhodnutí podat už druhou žádost o tento grant? Kráľ: Hlavním důvodem mé žádosti o ERC grant byla snaha získat dlouhodobé financování pro výzkum, které by mi umožnilo se plně soustředit na vědeckou práci bez nutnosti podávat žádosti o grantové prostředky každé dva nebo tři roky. Můj současný výzkum je podporován ERC Starting grantem, který končí v listopadu letošního roku, a tak bylo podání žádosti o ERC Consolidator grant přirozeným krokem. ECHO: Co je cílem tohoto druhého projektu? Můžete naznačit, o jaký průlom současného poznání usilujete? Kráľ: Můj projekt je zaměřen na řešení několika problémů z oboru diskrétní matematiky. Tato oblast matematiky studuje diskrétní matematické objekty, tj. takové objekty, které lze rozdělit na atomické kusy. Protože informace uložené v počítačích nuly a jedničky mají diskrétní strukturu a množství těchto informací neustále roste, je třeba mít k dispozici matematické nástroje pro reprezentaci a analýzu velkého množství diskrétních dat. Můj projekt si klade za cíl rozvinout způsoby reprezentace diskrétních dat pomocí spojitých (nediskrétních) objektů za pomoci metod z matematické analýzy, logiky a teorie pravděpodobnosti. ECHO: Jaký očekáváte vědecký dopad a využití výsledků svého projektu? Kráľ: Můj projekt patří do oblasti základního výzkumu, který je bohužel v České republice stále méně a méně podporován na úkor často nepříliš kvalitních projektů aplikovaného výzkumu. Výsledky mého projektu povedou k lepšímu porozumění vlastnostem velkých diskrétních objektů, které se vyskytují v informatice na řadě problémů, které plánuji řešit, pracují také vědci ve výzkumných laboratořích softwarového gigantu Microsoft. ECHO: Pracujete a řešíte ERC grant v prestižní zahraniční instituci. Nakolik vás domovská instituce motivovala k podání ERC grantu? Podal byste si ERC grant i v instituci v České republice? Kráľ: Nemyslím si, že rozhodnutí žádat o ERC grant má významnou souvislost s institucí nebo zemí, kde žadatel působí. Žádost o grant bych určitě podal, i kdybych působil v České republice. Svůj současný ERC Starting grant jsem získal v roce 2010, kdy jsem byl vědeckým pracovníkem Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze. ECHO: Využil jste některé ze služeb, např. asistenci od své hostitelské organizace, národní kontaktní pracovníky pro granty ERC v zemi hostitelské instituce, případně jiných poradenských organizací? Pokud ano, v jakém rozsahu a jak tuto pomoc hodnotíte? Kráľ: University of Warwick, kde jsem od roku 2012 profesorem, poskytuje značnou podporu při podávání grantových žádostí obecně, včetně vysvětlení způsobu hodnocení žádostí a upozornění na slabiny dříve podaných žádostí. V současné době se jenom na Warwick Mathematics Institute řeší osm ERC grantů, z toho tři v oblasti diskrétní matematiky. Podáním žádosti však podpora univerzity nekončí. Během řešení ERC grantů univerzita řešiteli pomáhá proplout všemi záludnostmi EU projektů, zatímco v České republice vidím sílící snahu přenášet administraci projektů na jejich řešitele. ECHO: Co by měla ČR podle vás zlepšit v přípravě mladých talentů, aby zvýšila jejich šanci prosadit se v globální konkurenci? Kráľ: Odpovědí na tuto otázku si možná znepřátelím některé kolegy. Na univerzitách v západní Evropě, USA nebo Kanadě je naprosto nemysli telné najmout vlastního absolventa bez postdoktorské stáže na jiném pracovišti, což je v České republice praxe obvyklá na většině vědeckých pracovišť. Tato, dle mého názoru nešťastná praxe, vede ke vzniku týmů, které řeší velmi úzkou, nezřídka již překonanou, problematiku. Velmi mne tak těší, že Grantová agentura ČR zařadila zahraniční postdoktorskou stáž jako nutnou podmínku pro udělení juniorského grantu. Také velmi obdivuji projekty Neuron Impuls nadačního fondu Neuron, které jsou zaměřeny na podporu mladých vědců. ECHO: Uvažujete o tom, že budete pokračovat po skončení ERC grantu v řešené problematice v některé z českých institucí? Kráľ: Česká matematika a zejména diskrétní matematika se celosvětově těší dobré pověsti. Na problematice řešené v rámci svého současného ERC grantu spolupracuji s kolegy z Informatického ústavu Univerzity Karlovy, Matematického ústavu Akademie věd, Fakulty informatiky v Brně a Fakulty aplikovaných věd Západočeské Univerzity v Plzni. Pokud by mi některá česká instituce dlouhodobě nabídla obdobné podmínky pro mou vědeckou práci, které mám v současné době, jistě bych o takové možnosti uvažoval. 14

15 Ing. Martin Vohralík, Ph.D. Vedoucí výzkumného týmu SERENA (Spolehlivé a efektivní numerické algoritmy pro simulace životního prostředí), INRIA Národní ústav pro výzkum v oblasti informatiky a automatizace, Paříž Rocquencourt, Francie Řešitel projektu ERC: Guaranteed fully adaptive algorithms with tailored inexact solvers for complex porous media flows (kategorie Consolidator Grant) ECHO: Co je váš hlavní obor? Co považujete za své tři největší úspěchy před získáním ERC grantu? Vohralík: Zabývám se numerickou (či taktéž výpočtovou) matematikou. Co to je? Mnohé fenomény okolo nás jsou popsány rovnicemi, které jsou známy, ale bohužel je nelze vyřešit s pouhou tužkou a papírem v ruce. Hovořím konkrétně o parciálních diferenciálních rovnicích. Jediný dostupný způsob je neznámé řešení aproximovat, spočítat přibližně za pomoci počítače. Numerická matematika navrhuje a studuje metody a algoritmy, které takový výpočet zvládnou co nejpřesněji a nejrychleji. Popořadě asi dvě ocenění, která jsem získal na konci svých univerzitních studií v Praze (hlavní cena - Cena za výzkum společnosti SIEMENS za diplomovou práci a Cena Josefa Hlávky pro nejlepší absolventy pražských vysokých škol a brněnské techniky od nadace NADÁNÍ Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových) (2000), pak získání profesorského místa na vědeckém institutu INRIA v Pařízi ( 2012) a nejnověji pozice v redakční radě nejprestižnějšího časopisu v našem oboru - SIAM Journal on Numerical Analysis ( siam.org/journal/sjnaam, 2013). ECHO: V ERC grantech čelíte konkurenci z celého světa, úspěšnost žádostí je pak zákonitě nízká. Co vedlo k vašemu rozhodnutí podat žádost o tento grant? Vohralík: Vynikající podmínky, které každý řešitel získá (grant je na 5 let s dostatečnými finančními prostředky), a jeho prestiž. ECHO: Co je cílem vašeho projektu? Můžete naznačit o jaký průlom současného poznání usilujete? Vohralík: V současnosti není v naprosté většině numerických (počítačových) simulací složitých problémů k dispozici informace o přesnosti provedeného výpočtu. Jádrem mého projektu je rozvoj teorie aposteriorních odhadů, které umožňují malý zázrak: odhadnutí chyby v provedené numerické simulaci. Díky tomu můžete určit, do jaké míry je spočítaný výsledek věrohodný, blízký neznámému přesnému řešení. Teorii lze také využít k podstatnému zrychlení současných výpočtů: víte-li, odkud pochází chyba a jak je velká, lze s tím typicky něco dělat! ECHO: Jaký očekáváte vědecký dopad a využití výsledků svého projektu? Vohralík: V prvé řadě rozvoj teorie aposteriorních odhadů a šíření jejích výsledků v mezinárodních odborných časopisech. Projekt má taktéž dvě plánované aplikace v praxi. První se týká numerických simulací trvalých hlubinných úložišť vyhořelých jaderných odpadů. Druhá pak zřejmě ještě aktuálnějšího problému: simulaci podzemních úložišť CO 2 jako hlavního skleníkového plynu, který nám v současnosti velice přebývá v atmosféře. V obou případech jde o zrychlení současných výpočtů a zaručení jejich přesnosti. ECHO: Pracujete a řešíte ERC grant v prestižní zahraniční instituci. Nakolik vás domovská instituce motivovala k podání ERC grantu? Podal byste si ERC grant i v instituci v České republice? Vohralík: V zahraničí jsem již delší dobu, ale v kontaktu s českým prostředím, ze kterého jsem vzešel, zůstávám stále. K mé motivaci výrazně přispěl profesor Strakoš z Matematicko-fyzikální fakulty UK. Chtěl bych mu i touto cestou vyjádřit díky za všechnu podporu! Žádost bych samozřejmě podal i v ČR hodnotí se především kvalita projektu, a ta je nezávislá od místa podání. 15

16 ECHO: Využil jste některou ze služeb, např. asistenci od své hostitelské organizace, národní kontaktní pracovníky pro granty ERC v zemi své hostitelské instituce, případně jiných poradenských organizací? Pokud ano, v jakém rozsahu a jak tuto pomoc hodnotíte? Vohralík: Využil jsem služeb své domovské instituce INRIA a taktéž mnoha konzultací s kolegy se zkušenostmi z podobných projektů; obé byly samozřejmě k nezaplacení. S prosbou o radu jsem se ale obrátil i na českou kontaktní organizaci v Technologickém centru AV, od níž se mi dostalo cenných rámcových rad, za které tímto ještě jednou děkuji. ECHO: Co by měla ČR podle vás zlepšit v přípravě mladých talentů, aby zvýšila jejich šanci prosadit se v globální konkurenci? Vohralík: Více se otevřít světu vyhlašovat veřejné konkurzy na pozice vědeckých a univerzitních pracovníků, stejně jako se to dělá ve světě. Lidé s rozhledem a zkušenostmi ze zahraničí jsou pokladnicí poznatků a přístupů pro mladé talenty. Jinak hlavně vytrvat v mnoha stávajících záslužných aktivitách (např. matematické a fyzikální olympiády v našem oboru, SVOČ Studentská vědecká a odborná činnost, semináře a letní školy atd.). ECHO: Uvažujete o tom, že budete pokračovat po skončení ERC grantu v řešené problematice v některé z českých institucí? Vohralík: V řešené problematice budu zcela jistě pokračovat i v budoucnosti. Geograficky nejsme zcela rozhodnuti, ale v případě našeho rodinného návratu domů na dané tematice zcela jistě budu pracovat i České republice. Mgr. Josef Urban, Ph.D. Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky, ČVUT, Praha Řešitel ERC projektu Artificial Intelligence for Large-Scale Computer- Assisted Reasoning (kategorie Consolidator Grant) Foto Jiří Mrhal, ČVUT ECHO: Získal jste od ERC asi dva miliony eur na svůj výzkum. Jak to bylo těžké uspět v tak prestižní soutěži? Urban: Vyžaduje to ambiciózní vědecký návrh, který musí být velmi dobře podložený dosavadní vědeckou prací a její úspěšností. Letos získalo ERC grant 15 % žadatelů, což je lepší než v minulých letech. Konkurence je sice velká, avšak na druhou stranu míra profesionality a férovosti odborných posudků a hodnoticí komise mi připadá i na poměry v západní Evropě a USA špičková. Myslím, že jde o nejlépe zorganizovanou grantovou soutěž, s jakou jsem se zatím setkal. Navrhovatel se primárně nehodnotí na základě mnohdy kontroverzních citačních metrik, ale na základě řady posudků od expertů v daném oboru. V mém případě jich nakonec bylo devět. Část z nich nadchnete, část vám nedůvěřuje a část alespoň uzná vaše předchozí výsledky a řekne, že i částečný úspěch výrazně posune současný stav vědeckého poznání. Mně osobně tento způsob hodnocení usnadnil život, protože např. český bodový systém hodnocení vědy do značné míry nezohledňuje publikace a výsledky v našem oboru. Podstatná byla taky vstřícnost a profesionalita lidí z ČVUT a zejména z nově vznikajícího Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT (CIIRC), se kterým o grant žádám. Chtěl bych za to poděkovat řediteli CIIRCu prof. Maříkovi, rektorovi ČVUT prof. Konvalinkovi, mému dlouholetému spolupracovníkovi dr. Vyskočilovi a administrátorce CIIRCu Ing. Krautwurmové. Pomohla mi i řada vynikajících kolegů a přátel z Radboud University v Holandsku, kde jsem posledních pět let působil. Je to samozřejmě i velký úspěch a uznání všech mých kolegů a studentů ve světě i v Praze, kteří se na rozvoji tohoto nového směru v umělé inteligenci podíleli a podílejí. ECHO: Čemu se budete věnovat a jak peníze v dalších letech využijete? Urban: Naše skupina bude vyvíjet systémy umělé inteligence, které automaticky získávají znalosti z velkých matematických knihoven. Tyto znalosti pak používají pro dokazování dalších matematických tvrzení. Dalším perspektivním uplatněním takových systémů je ověřování 16

17 bezpečnosti komplikovaného softwaru. Teoreticky je to složitý problém, avšak v posledních letech zaznamenala tato oblast výzkumu podstatný posun vpřed. Do značné míry je to i díky námi vyvíjeným sofistikovanějším metodám pro hledání užitečných strojově reprezentovatelných myšlenek. Grant je určen pro práci naší skupiny v CIIRCu na těchto a dalších souvisejících tématech. Jedno příbuzné téma je například automatický překlad matematických článků a učebnic do formy, která je srozumitelná počítačům. Protože jde o výpočetně velmi náročné problémy, plánujeme z grantu pořídit několik výkonných počítačů. Prostředky též využijeme na spolupráci s dalšími tematicky blízkými skupinami ve světě. ECHO: Jaký přinos mohou mít výsledky vašeho bádání, v čem je to zajímavý výzkum? Urban: Přestože už zakladatel umělé inteligence Alan Turing v roce 1950 předvídal, že učící se stroje (learning machines) budou časem lidem pomáhat s libovolnou intelektuální činností, v oboru automatického uvažování se to dlouhou dobu nedařilo. Vědci se většinou snažili sami postihnout a naprogramovat co nejvíce aspektů deduktivního uvažování, což ale vedlo k úspěchu jen v omezené míře a na omezených druzích problémů. Prohledávací prostor většiny složitějších problémů je natolik rozlehlý, komplikovaný a nepředvídatelný, že se většina předem naprogramovaných technik rychle zahltí. Ať už se jedná o velké matematické knihovny nebo o rozsáhlé softwarové projekty, nastane toto zahlcení obvykle hodně rychle. To vede k tomu, že se dnes ověřování složitějších matematických teorií a softwarových systémů neobejde bez velmi časově a intelektuálně náročné lidské asistence. Na druhou stranu, množství a složitost systémů, kterými se obklopujeme, neustále roste, chyby v nich jsou někdy drahé, a někdy dokonce stojí i životy. Čím lépe počítače naučíme automaticky odpovídat na otázky typu může se stát, že následující tvrzení neplatí? nebo může tato část programu selhat?, tím méně se nám takové nepříjemnosti budou stávat. Výzkum je zajímavý tím, že propojuje různé oblasti umělé inteligence, jako strojové učení (machine learning), hledání vzorů v datech a automatické uvažování (automated reasoning). Už před více než sto lety vynikající matematik a vědec Henri Poincaré věděl, že se tyto činnosti učení, hledání vzorů a uvažování u lidí doplňují. Díky předchozím úspěšným vzorům myšlení jsme schopni rychle vynechat spoustu nesmyslných úvah a navrhnout pravděpodobné způsoby řešení. Pomocí dedukce jsme zase schopni dospět k nezvratným a někdy i překvapivým faktům, ze kterých se pak zase můžeme znovu učit. Tímto způsobem lze například budovat inteligentní systémy, které samy sebe neustále vylepšují a to jim umožňuje řešit čím dál obtížnější problémy. Má-li čtenář zájem o další informace, odkazuji ho na naše webové stránky -learning-and-automated-reasoning/. Jan Kuneš, Ph.D. Vedoucí vědecký pracovník odd. Teorie kondenzovaných látek, Fyzikální ústav AV ČR. Řešitel projektu ERC EXMAG: Excitonic Magnetism in Strongly Correlated Materials (kategorie Consolidator Grant) ECHO: V jakém oboru pracujete a co považujete za své tři největší úspěchy před získáním ERC grantu? Kuneš: Jako postgraduální student jsem začínal s experimentální fyzikou, ale brzy jsem se přeorientoval na teorii. Nejdřív spíš na výpočetní fyziku, v níž jde v zásadě o numerický experiment. Postupem času se ale stále více věnuji teorii, která se dělá s tužkou a papírem. Za svůj největší úspěch považuji nedávné řešení Hubbardova modelu vedoucí k tzv. excitonovému kondenzátu. Jde o velmi rozšířený teoretický model, který se používá k popisu materiálů se silnou elektron-elektronovou interakcí, jako jsou třeba oxidy tranzitivních kovů materiály, které vykazují např. vysokoteplotní supravodivost nebo kolosální magnetorezistenci. Hubbardův model neumíme přesně vyřešit, takže skrývá ještě 17

18 mnohá překvapení, a my jsme na jedno z nich přišli. Na základě toho modelového výsledku jsme navrhli materiály, ve kterých by excitonová kondenzace mohla nastat. Dalším úspěchem by mohl být teoretický popis tzv. spinových přechodů v magnetických materiálech vyvolaných působením tlaku nebo změnou teploty. Myslím, že se nám povedlo nejen vysvětlit chování konkrétních materiálů, např. proč se krystaly MnO po vymizení magnetismu stanou kovovými, ale i poskytnout obecný náhled na spinové přechody, který umožňuje odhadnout chování příslušných materiálů bez nutnosti rozsáhlých výpočtů. Co bych dal na třetí místo nevím. Je několik problémů, které mě opravdu zajímaly a bavily, avšak jejich řešení fyzikální komunitu moc nezaujalo. Naopak mám pár prací, které považuji spíš za rutinní výpočty, které se setkaly s docela slušným ohlasem. Osobně si považuji víc té první skupiny. ECHO: V ERC grantech čelíte konkurenci z celého světa, úspěšnost žádostí je pak zákonitě nízká. Co vedlo k vašemu rozhodnutí podat žádost o tento grant? Kuneš: Prestiž. Získáni ERC grantu je velkým impulsem ve vědecké kariéře, která u mě po loňském doběhnutí Purkyňova stipendia nabrala dost sestupnou tendenci. ERC projekt tak byl pokusem o obrat k lepšímu, navíc jsem měl vzhledem k věku poslední šanci v kategorii Consolidator. ERC grant samozřejmě zajišťuje komfortní financování. Ale i kdyby člověk získal stejné peníze z jiných tuzemských nebo zahraničních zdrojů, tak dopad ERC grantu je mnohem větší. Že jde o prestižní věc jsem věděl předem, ale přesto mě především zahraniční ohlasy na získáni grantu překvapily. ECHO: Co je cílem vašeho projektu? Můžete naznačit, o jaký průlom současného poznání usilujete? Kuneš: Jednou ze základních otázek fyziky pevných látek jsou takzvané fázové přechody a spontánní uspořádání. Jsou to jevy, při kterých dojde k náhlé zásadní změně vlastností dané látky. Všeobecně známé jsou třeba kondenzace páry nebo mrznutí kapaliny. Ovšem přechodů, např. v magnetických materiálech, je nepřeberné množství. Teoretičtí fyzici obecně se snaží popsat pozorované přechody a uspořádané stavy látek, např. předpovědět teplotu, při které k nim dochází. Také se snaží vymyslet nové stavy, které zatím nikdo nepozoroval, a navrhnout materiály, kde by se daly realizovat. Můj projekt se zabývá jedním specifickým typem uspořádání, kterému se říká excitonový kondenzát a které je v jistém smyslu podobné supravodivému stavu. Výchozím bodem projektu jsou numerické výsledky, které jsme v uplynulých dvou letech získali na jednoduchých modelech. Nyní je chceme zobecnit na realističtější (a tedy složitější) modely a také navrhnout materiály, ve kterých se daná fyzika opravdu realizuje. ECHO: Jaký očekáváte vědecký dopad a využití výsledků svého projektu? Kuneš: Spíš než co očekávám, můžu říct, co bych si přál. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se ukázalo, že excitonová fyzika se v nějaké formě realizuje v zajímavých materiálech a z našich výsledků se stal všeobecně používaný model popisu těchto látek. To ovšem předpokládá, že se takové materiály podaří připravit, že budou mít opravdu ty vlastnosti, které předpovídáme, a že se budou hodit pro technologické aplikace. Trochu skromnější dopad by mělo vysvětlení fázových přechodů, které lidé již dlouho zkoumají, ale zatím jim pořádně nerozumí. Známým příkladem je hidden order (skryté uspořádání) v URu 2 Si 2. Objasnění tohoto přechodu sice asi nebude mít bezprostřední aplikační potenciál, ale jedná se o významný problém, který už zkusilo rozluštit mnoho lidí. Nakonec si nechám dopad, který je téměř jistý. Ten spočívá v lepším porozumění teoretickým modelům. Hubbardův model, který studujeme, je jedním ze základních a velmi používaných modelů ve fyzice pevných látek. Ačkoli se dá velmi jednoduše formulovat, jeho řešení nejsou ani zdaleka kompletně prozkoumána, a každé nové řešení tak rozšiřuje naše poznání. Zkušenost nás učí, že skoro všechno, co je teoreticky možné, se někde v přírodě realizuje a dřív nebo později to někdo objeví. ECHO: Proč jsou podle vás vědci ze západoevropských zemí o tolik úspěšnější v těchto prestižních grantech než vědci z tzv. nových členských států? Co by si měl osvojit český výzkum, aby se stal globálně konkurenceschopným? Kuneš: Vědci v západních zemích, nejen v Evropě, procházejí na začátku své kariéry výrazně tvrdším výběrem než v Česku, a ti, kteří uspějí, následně mají dobré podmínky pro rozvoj nezávislé kariéry. V USA může být špičkový vědec ve 30 letech řádným profesorem. V Německu existují pozice junior group leader v ústavech Maxe Plancka nebo Emmy Noether groups, které lidem na začátku samostatné kariéry poskytují nezávislé financování výzkumné skupiny na 5 let. Rozhoduje kvalita a ti, co na podobné pozice nedosáhnou, z vědy odcházejí za prací nejčastěji v průmyslové sféře. V Česku je mnohem měkčí prostředí. Ve vědě přežívají i lidé, kteří žádný kvalitní výstup nikdy nevytvořili. Naopak mladí vědci, kteří již ukázali kvalitu, prakticky nemají šanci pracovat nezávisle, čímž rozumím dlouhodobě zajištěný rozpočet (např. na 5 let) pro sebe a své spolupracovníky a možnost samostatně o něm rozhodovat. U ERC projektů rozhoduje originalita a schopnost uchazeče projekt realizovat. Badatel, který není motivován k samostatné kariéře, těžko přijde s něčím originálním a ještě hůř bude dokazovat, že umí pracovat samostatně a vést tým. 18

19 Odpověď na druhou otázku vyžaduje spoustu prostoru. Obecně si myslím, že čeští akademici by měli přestat vymýšlet trakař a převzít systém z vyspělých zemí. Samozřejmě tam existují rozdíly, ale základní principy se ve skutečnosti moc neliší. Protože vědu dělají především lidé, zmíním dva body týkající se personální politiky. První je výběr nejvyššího vedení institucí. Je třeba skoncovat s přebujelou vnitřní demokracií. Je absurdní, že pracovníci volí vedení svých institucí. To je příklad voleb rad ústavů AV nebo třeba rektorů univerzit. V zemích jako Německo nebo USA, které trochu znám, jsou podobná místa obsazována výběrem. Výběrové komise jsou relativně malé, řídí se zřejmými kritérii a musí svá rozhodnutí případně obhájit. U voleb, z definice, žádná objektivní kritéria neexistují a odborné nebo manažerské kvality uchazečů proto nebývají rozhodující. Možná ještě důležitější je otázka obsazování stálých míst, např. profesorů nebo vedoucích skupin a oddělení. To se v západních zemích děje až na výjimky otevřenou soutěží. V Česku se tento standardní postup setkává s obrovským odporem a v mém oboru se vůbec nepraktikuje. Zdejší systém je demotivující a navíc neefektivní. Jsem přesvědčený, že bez zásadní změny směrem k západním standardům organizace vědy a vysokého školství nemá zvyšování výdajů na výzkum valného smyslu. ECHO: Co byste doporučil potenciálním českým žadatelům o granty ERC? Kuneš: Aby realisticky zhodnotili, zda mají šanci uspět. Pokud se rozhodnou, že ano, tak aby to toho šli naplno. To znamená věnovat pár měsíců přípravě projektu. Návrh nechat přečíst několika lidmi, nejlépe i lidmi mimo obor. Podobně přípravu na pohovor nepodcenit a mnohokrát cvičně odpřednášet před různým publikem. Naopak jsem dost skeptický k různým konzultantům a koučingu, který se zaměřuje na umělecký dojem z vystoupení před komisí. K pohovoru se dostanou převážně lidé, kteří mají bohaté zkušenosti s přednášením na konferencích, případně před studenty a obecné rady moc nepotřebují. ECHO: Považujete spektrum služeb, např. od své instituce či národních kontaktních pracovníků, příp. jiných poradenských institucí, které mají napomoci podání ERC grantu, za dostatečně efektivní? Kuneš: Já jsem moc služeb kontaktního centra zatím nevyužil, ale v případech, kdy jsem potřeboval pomoc, jsem se setkal se vstřícným jednáním a efektivním vyřešením svého problému. Dr. Ing. Jan Macák Vědecký pracovník Centra materiálů a nanotechnologií na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice. Řešitel projektu ERC Towards New Generation of Solid-State Photovoltaic Cell: Harvesting Nanotubular Titania and Hybrid Chromophores (kategorie Starting Grant) ECHO: Jak byste se představil čtenářům a co považujete za své tři největší úspěchy před získáním ERC grantu? Macák: Jsem mladý vědecký pracovník, který nedávno získal možnost vybudovat špičkový tým lidí s cílem dělat dobrou vědu s přispěním zejména evropských, ale i národních finančních prostředků. Za úspěch považuji to, že jsem překonal sám sebe a odešel jsem z rodičovského pohodlí z Pardubic nejprve studovat na VŠCHT do Prahy a o 5 let později se přesunul do Německa do bavorského Erlangenu na místní technickou univerzitu, abych si tam udělal doktorát. Těch 11 let, co jsem na obou institucích strávil, mi hodně moc dalo. Působení v Německu zatím bylo nejplodnějším obdobím mého života z hlediska vědeckých výstupů, autorsky nebo spoluautorsky jsem se totiž podílel na značném počtu vědeckých článků, které mi následně velmi pomohly v získání ERC grantu. Za svůj další úspěch považuji zaměstnání v soukromé sféře, kam jsem na čas odešel z akademické sféry a kde jsem získal mnoho zkušeností a kontaktů. Ty mi teď, kdy už jsem zase zpět na akademické půdě, velmi pomáhají. 19

20 Za svůj největší životní úspěch počítám (i když nejsem sám, kdo se na tom podílí) to, že žiju ve skvělé rodině, kde mne všichni podporují. Zejména bez své velmi tolerantní ženy bych nebyl tam, kde jsem. ECHO: V ERC grantech čelíte konkurenci z celého světa, úspěšnost žádostí je pak zákonitě nízká. Co vedlo k vašemu rozhodnutí podat žádost o tento grant? Macák: V roce 2012 jsem nastoupil na Univerzitu Pardubice a krátce potom jsem se (naštěstí) zúčastnil prezentace profesora Tomáše Jungwirtha, řešitele ERC Advanced Grantu, kterého k nám pozval profesor Jiří Málek, sám velmi uznávaný a respektovaný vědec z naší univerzity. Prof. Jungwirth ve mně vzbudil povědomí o ERC grantech a začal jsem se o ně více zajímat. Čím hlouběji jsem se do problematiky dostával studiem podkladů, mimo jiné čtením příběhů ERC grantistů, tím více jsem si uvědomoval, že bych to mohl zkusit. Když mi pak početná armáda kolegů začala tvrdit, že to musím zkusit, uznal jsem, že mají pravdu. Vzhledem k tomu, že mezi podmínkami je také časové omezení, kdy je nutné projekt podat do 7 let po dokončení Ph.D., měl jsem nejvyšší čas projekt podat. Byla to sázka na jednoho koně, která naštěstí vyšla. ECHO: Co je cílem vašeho projektu? Můžete naznačit, o jaký průlom současného poznání usilujete? Macák: Cílem mého projektu ERC je vytvořit nový typ solárního článku, ve kterém se s výhodou využije architektury nanotrubic oxidu titaničitého, zejména jejich uspořádání a vysokého měrného povrchu. Pro ilustraci, na 1 cm 2 plochy kovu může narůst až 10 miliard nanotrubic, které jsou mezi sebou velmi dobře uspořádány v jednom směru a mají měrný povrch až 100 m 2 /g, což je činí zcela unikátní. Ve spojení nanotrubic s vhodnými chromofory, což jsou látky, které pohlcují světlo a mění jej na elektrickou energii, by mělo dojít k získání vyššího množství elektrické energie z jednotky povrchu než u solárních článků na bázi stejných chromoforů, ale v rovných vrstvách. Sekundárním, ale také velmi důležitým cílem projektu je studium možností, jak do trubic (do jejich vnitřku) dostat vhodný materiál, protože to je pro aplikační využití trubic velmi důležité. K tomu účelu nyní pořizujeme na české poměry unikátní zařízení pro depozici atomárních vrstev, které bude instalované na podzim tohoto roku po dokončení Centra materiálů a nanotechnologií Fakulty chemicko-technologické na náměstí Čs. legií v Pardubicích. ECHO: Jaký očekáváte vědecký dopad a využití výsledků svého projektu? Macák: Samozřejmě bych si přál, aby dopad výsledků, které vytvoříme, byl co největší. Dopředu to lze ale těžko odhadovat. Vše bude záležet na naší píli, nasazení a schopnosti se odlišit od ostatních. Chceme posunout poznání jak v oboru vývoje a využití zmíněných nanotrubic, tak i v oblasti fotovoltaiky, kde se momentálně odehrává malá revoluce z hlediska zlepšení účinností dostupných fotovoltaických technologií. Kromě povinných článků v odborných publikacích a prezentacích na konferencích budeme směřovat naše úsilí i k vytvoření patentové přihlášky. ECHO: Proč jsou podle vás vědci ze západoevropských zemí o tolik úspěšnější v těchto prestižních grantech než vědci z tzv. nových členských států? Macák: Nejsem jistý, ale mám pocit, že to může být tím, že podáváme podstatně méně žádostí než v zahraničí. Tím pádem nemůžeme být ani tak úspěšní. Nemyslím si, že to je tím, že nemáme žádosti dobře zpracované nebo že by je podávali nedostatečně dobří vědci. Soutěž je to náročná, hlásí se do ní mnoho žadatelů a statistika hovoří jasně, obstát může jen zlomek žadatelů. ECHO: Co by si měl osvojit český výzkum, aby se stal globálně konkurenceschopným? Macák: Osvojit bychom si hlavně měli intenzivní výměnu vědeckých pracovníků se zahraničím. Tedy že naši lidé jdou na zkušenou do zahraničí a sem k nám zase zveme lidi zvenčí, aby nás něco naučili. Domnívám se, že když někdo na jedné instituci absolvuje magisterské studium, pak doktorské studium, pak tamtéž učí, habilituje se atd., je těžké být mezinárodně konkurenceschopný. K tomu je zapotřebí absolvování nějaké dlouhodobé stáže, navázání kontaktů, úzká spolupráce se zahraničím atd. Je potřeba konstatovat, že v globálním měřítku pořád zaostáváme v komunikaci a spolupráci se zahraničím, schopnosti se prodat a prodat své schopnosti, know-how a výrobky. V poslední době mám pocit, že se to ale zlepšuje. Existují již početné příklady pracovních skupin nebo celých institucí a firem, které s tím problém nemají, ba jsou v zahraniční spolupráci dokonce velmi úspěšné. Zejména nyní, kdy do ČR přitekly miliardy korun na rozvoj infrastruktury a zvýšení kompetencí a znalost vědeckých pracovníků ale čekám, že se naše pozice v mezinárodním výzkumném a technology-transfer prostoru zlepší tak nějak globálněji, ne pouze na lokální úrovni. Samo to ale nepůjde. Je potřeba tvrdé práce a aktivního nasazení, marketingu a hlavně dobrých výsledků. V této zemi již takové subjekty existují a jsem rád, že jsou, protože představují pozitivní příklady pro ostatní. ECHO: Co byste doporučil potenciálním českým žadatelům o granty ERC? Macák: Určitě bych ostatním mladým kolegům doporučil, aby se nebáli, a pokud mají dobrý a neotřelý nápad, aby to zkusili. I když to třeba nedopadne, je vynikající profesní zkušenost projít si přípravou a podáním projektu. Osvěta, kterou vaše centrum, dosavadní ERC grantisté, ale i jednotliví pracovníci, kteří mají na starosti ve svých institucích propagaci a podporu EU projektů (7. RP, Horizont 2020), doposud provedli, pomohla tomu, že se již určitá skupina mladých vědců, zejména v loňském roce, nebála uchopit své příležitosti a projekty podat. No a jak je vidět na základě nedávné vlny získaných ERC projektů úspěšnými kolegy 20