Kapitola I. Pojem smlouvy

Transkript

1 Kapitola I. Pojem smlouvy Smlouva (kontrakt) je dvou a vícestranný právní úkon, ze kterého vznikají závazkové vztahy, jakožto soubory dlužnickověřitelských vztahů. K jejímu vzniku je třeba shodného projevu vůle smluvních stran o celém jejím obsahu. Závazkově právní vztah je právě takový, ze kterého vznikne věřiteli pohledávka, tedy právo na plnění od dlužníka, a dlužníkovi povinnost splnit svůj závazek, dluh, věřiteli. Tím, že smlouvy umožňují fyzickým a právnickým osobám brát na sebe práva a povinnosti, které jsou právem vynutitelné, umožňují jejich každodenní sociální, obchodní a jinou interakci od naprosto běžných životních situací všedního dne, jakou je koupě pečiva v pekárně, po mezinárodní prodeje podniků, realizace státních zakázek pro armádu apod. Z uvedeného plyne i hlavní funkce smluv, kterou je právě zajištění fungování tržní společnosti a její ekonomiky. Na tomto místě je snad vhodné vzpomenout zásadu bonae pacta, bonae amici. Právě díky tomu, že smlouvy jsou zřejmě nejfrekventovanějším právním důvodem vzniku závazkově právních vztahů a mnohá plnění z nich nebudou náležitě splněna, musí právo zajistit účinné nástroje k vynucení bezvadného, tj. včasného a řádného, plnění závazků ze smluv vznikajících, protože jinak by smluvní závazkové právo přestalo plnit svoji shora uvedenou elementární funkci ve společnosti. Těmito nástroji jsou zejména právní následky porušení smlouvy, o nichž bude pojednáno níže. Základem pro to, aby následky porušení smlouvy mohly nastat, je právě existence platné a účinné smlouvy, kterou na sebe subjekty závazkově právních vztahů ze smlouvy vzniklých berou naprosto dobrovolně práva a povinnosti, jejichž plnění je pak zásadně právně vymahatelné. Závazkové právní vztahy ze smluv vznikající jsou povahy relativní a zavazují tedy jen jejich strany, dlužníka a věřitele, a působí tedy inter partes, čímž se liší od věcných práv, která působí erga omnes, vůči všem. Samozřejmě budou to často právě smlouvy, a to přirozeně jen ty platné, které budou základem pro nabytí vlastnického práva (titulus), ale způsob tohoto nabytí (modus) bude odlišný. Vlastnické právo k movitým věcem se nabývá zpravidla jejich převzetím oprávněnou smluvní stranou (tradicí). Vlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, přechází na nabyvatele jeho vkladem do katastru nemovitostí, a 1

2 v případě nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, např. drobných staveb, přechází vlastnické právo na nabyvatele dnem účinnosti smlouvy, která je titulem jeho nabytí. Okamžik, kdy na nabyvatele přechází vlastnické právo k předmětu smlouvy, však nemusí spadat v jedno s okamžikem její účinnosti, i když v praxi tomu tak často bude. Smlouva, jakožto právní úkon vyžaduje ke své platnosti dodržení obecných náležitostí vyžadovaných pro platnost každého právního úkonu podle ustanovení 37 a následujících občanského zákoníku. Aby byl právní úkon platný, musí být minimálně srozumitelný, určitý, vážně a svobodně učiněný, a to k takovému úkonu způsobilou osobou, nesmí být v rozporu se zákonem, nebo jej obcházet, popř. se příčit dobrým mravům. Zásadně pak platí neformálnost právních úkonů, a tyto tedy musí být činěny písemně, jen když to vyžaduje zákon 1 nebo dohoda účastníků. Pro některé smlouvy předepisují zákony povinnou formu notářského zápisu 2. Další zejména obsahové náležitosti stanoví úprava jednotlivých smluvních typů, zvláště v občanském zákoníku, obchodním zákoníku, či zákoně o pojistné smlouvě. Kapitola II. Základní zásady smluvního práva Vůdčí zásadou závazkového, tedy i smluvního práva, a soukromého práva vůbec, je zásada rovnosti stran, která se velmi úzce dotýká zkoumané problematiky a také souvisí se zásadou smluvní volnosti. Obě tyto zásady dávají subjektům soukromého práva rovné postavení a až na drobné výjimky kontraktační povinnosti naprostou volnost při sjednávání smluv a jejich jednotlivých ujednání, tedy formulaci závazkově právních vztahů z nich vznikajících a tedy vytváření konkrétního obsahu práv a povinností, které na sebe fyzické a právnické osoby berou. Bez této volnosti by bylo jen těžko, či spíše nemožné, nutit strany závazkově právních vztahů k jejich plnění. Právní úkon, který by nebyl projevem svobodné vůle toho, kdo jej činí, by byl navíc dle ustanovení 39 ve spojení s ustanovením 37 občanského zákoníku neplatný a plnění 1 Např. ust. 46 odst. 1 ObčZ. 2 Např. ust. 143a ObčZ, nebo ust. 57 odst. 1 ObchZ. 2

3 z něj přijaté by představovalo bezdůvodné obohacení na straně věřitele ve smyslu ust. 451 občanského zákoníku. Zřejmě nejdůležitější zásadou smluvního práva vůbec, a pro naše téma jistě, je zásada pacta sunt servanda, která říká, že smlouvy se mají plnit, či dodržovat. Neuznání této zásady jako základní zásady nejen smluvního práva, ale i práva samotného a zřejmě i jako jedné ze základních zásad morálních (přičemž tomuto významu se dále věnovat nebudeme), by ve svém důsledku znamenalo kolaps společenských vztahů, neboť většina smluv je plněna na základě této zásady a shora uvedeného dobrovolně. Jen v některých případech nastávají právní následky s porušením smluvní povinnosti spojené a je na věřiteli, aby uplatnil svá práva a plnění smlouvy se domáhal, popř. uplatnil svá další práva vzniklá právě jako následek porušení smlouvy. Další zásadou závazkového práva je zásada ochrany dobré víry, kterou naše občanské právo vyzdvihuje jen na několika místech a jen málo jí věnuje pozornosti v úpravě práva smluvního, přičemž možnostem uplatnění této zásady, která znamená mimo jiné to, že subjekt, který důvodně předpokládá, že právo mu tak říkajíc po právu patří (může jít např. o právo vlastnické), toto právo skutečně má a právě jemu toto právo svědčí. To se může projevit, např. v možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka věci nabyvatelem v dobré víře, o čemž bude podrobněji pojednáno níže. S touto zásadou úzce souvisí zásada, že se nikdo nemůže dovolávat své vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem suam allegare potest), kdy v obecné rovině tato zásada souvisí, zejména s ustanovení 3 občanského zákoníku. Dále bychom její prvky mohli najít např. v právní úpravě prodlení dlužníka v ustanovení 520 občanského zákoníku. Další významnou zásadou, která pomáhá zachovat a rozvinout zásadu rovnosti subjektů občanskoprávních vztahů, je zásada ochrany slabší smluvní strany. Ta se projevuje zvláště tam, kde právě právo musí splnit svou úlohu a za účelem vyrovnání nerovností a zachování rovnosti subjektů občanského práva omezit mimo jiné i zásadu smluvní volnosti a zvýhodnit postavení slabší smluvní strany poskytnutím zvláštních práv, která jí pomohou vyrovnat se svým postavením straně ekonomicky či jinak silnější, zkušenější či jen protřelejší. Slabší stranou je často spotřebitel a stranou silnější, disponující různými nástroji manipulace a mystifikace, podnikatel a tedy profesionál zkušený ve svém oboru. Slabší smluvní strana je však chráněna právem od 3

4 nepaměti. V minulosti se jednalo, a to již minimálně v římském právu, např. o ochranu poskytovanou osobám ve věku blízkému hranici zletilosti. Kapitola III. Obecně k právním následkům porušení smlouvy Právní následky porušení smlouvy nastávají proto, že některá ze smluvních stran porušila jednu či více svých povinností plynoucích pro ni z platně uzavřené smlouvy. Tím se právo snaží docílit toho, že smlouvy budou smluvními stranami plněny, ať již dobrovolně, či nikoli, čímž bude dosaženo jejich společenské funkce a účelu. Následkem přijetí plnění z neplatné smlouvy je pak naproti tomu vznik bezdůvodného obohacení na straně věřitele a s ním spojené následky, které plní funkci poněkud odlišnou, zejména ochrannou, kterou zajišťují spravedlnost. Rozličné jsou jak samy následky porušení smlouvy, tak i samotné případy porušení jednotlivých smluvních ujednání, na které právě zmíněné následky musí reagovat tak, aby bylo co nejlépe dosaženo jejich smyslu. Funkce právních následků porušení smluvních povinností jsou různé, podobně jako je tomu u způsobů zajištění. Jedná se především o funkci prevenční, kdy sama hrozba nepříznivého právního následku motivuje smluvní stranu k dobrovolnému plnění, funkci sankční, kdy právo vyvolá citelný nepříznivý následek jako reakci na neplnění právních, konkrétněji smluvních, povinností jejich subjekty, ale i funkci reparační, kdy je účelem právního následku porušení smluvní povinnosti náhrada škody či újmy, která tímto porušením vznikla, a nakonec i funkci satisfakční, kdy např. smluvní pokuta funguje mimo jiné i jako jakási náplast pro smluvní stranu, jejíž pohledávka nebyla uspokojena řádně a včas, i když škoda smluvní straně nevznikla. Mezi právní následky porušení smlouvy patří na prvním místě prodlení dlužníka (mora debitoris) a prodlení věřitele (mora creditoris). Dlužník se dostane do prodlení, nesplní-li v době splatnosti řádně svůj dluh. Věřitel je pak v prodlení v případě, že nepřijal od dlužníka včas a řádně nabídnuté plnění, nebo mu neposkytl ke splnění jeho závazku potřebnou součinnost, např. nedostavil se na dohodnuté místo k převzetí věci apod. Následky, které právo s prodlením dlužníka či věřitele spojuje nastanou většinou bez ohledu na jejich zavinění. 4

5 Téměř vždy je porušením právní povinnosti smluvní straně způsobena škoda. Je pak na místě, aby škůdce (účastník, který smlouvu porušil) tuto nahradil, pokud poškozená strana bude náhradu požadovat. Odpovědnost za vady věcného plnění nastupuje, a to jako objektivní tehdy, jestliže dlužník v případě věcného plnění převedl na věřitele věc trpící vadami, které nebyly zjevné v době převodu, a nebo na ně dlužník věřitele neupozornil, popř. tyto se vyskytly v záruční době. Dlužník v tomto případě neplnil řádně, tudíž vadně s tím, že věřiteli vznikají vůči němu práva právě z odpovědnosti za vady, zejména právo na opravu či výměnu věci, a pokud to není možné, právo odstoupit od smlouvy. Účelem odpovědnosti za vady je tudíž především zajistit bezvadné věcné plnění. Smluvní pokuta je poměrně frekventovaným právním následkem, který smluvní strany sjednávají pro případ nesplnění určitých smluvních povinností. Právní úprava smluvní pokuty se přitom použije i v případě, kdy nárok na smluvní pokutu (tzv. penále) pro případ porušení právní povinnosti plyne ze zákona. Je tomu tak ku příkladu v případě penále podle zákona o důchodovém pojištění, zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, lesního zákona či některých daňových zákonů. Pro věřitele se jedná o poměrně výhodný nástroj, když smluvní pokuta představuje pro něj minimálně paušalizovanou náhradu škody, která mohla, ale nemusela, věřiteli porušením právních povinností dlužníka vzniknout. V případě, že se smluvní strany navíc odchýlí od dispozitivních ustanovení občanského zákoníku a sjednají povinnost dlužníka hradit smluvní pokutu i pro případ, že porušení smluvní povinnosti nezavinil a navíc povinnost nahradit celou výší případné škody, která věřiteli vznikla a není kryta smluvní pokutou pro porušení dané smluvní povinnosti, představuje smluvní pokuta velmi účinný nástroj zajištění včasného a řádného plnění, jakož i nároků věřitele, vzniklých z porušení smluvní povinnosti. Odstoupení od smlouvy je právním následkem porušení smlouvy, který v občanském v právu vede k jejímu zrušení od samého počátku (ex tunc) jednostranným právním úkonem oprávněné smluvní strany. Je ve smluvním právu v zásadě nežádoucí, jelikož jeho cílem by mělo být donutit smluvní strany k plnění smluv a nikoli k jejich rušení. Přesto se vyskytují případy, kdy pro smluvní strany není jiné východisko, jak se vyvázat z platného, ale např. pro nesolventnost dlužníka již mrtvého smluvního vztahu, než pomocí odstoupení od smlouvy přikročit k jeho zrušení. Právě proto, že by 5

6 se mělo jednat o situaci výjimečnou, je odstoupení od smlouvy možné jen, stanoví-li tak zákon, nebo je-li to mezi účastníky výslovně dohodnuto. O všech shora uvedených právních následcích porušení smluvních povinností bude pojednáno podrobněji níže. Platná právní úprava Pramenem platné právní úpravy právních následků porušení smlouvy je v občanském právu především zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Dále pak v některých svých částech i zákon o ochraně spotřebitele, zejména v oblasti úpravy odpovědnosti za vady, a další zákony, které stanoví např. zákonné důvody odstoupení od smlouvy nad rámec právní úpravy obsažené v občanském zákoníku. Jedná se např. o zákon o pojistné smlouvě. V oblasti obchodních závazkových vztahů je pak hlavním pramenem práva zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, jehož odchylná právní úprava některých institutů pro obchodní závazkové vztahy bude v nejzásadnějších otázkách a rozdílech rovněž zmíněna. Hlavní pozornost je ovšem věnována, vzhledem ke zkoumanému tématu, ryze občanskoprávnímu pohledu. Kapitola IV. Prodlení dlužníka Institut prodlení dlužníka obecně Vzhledem k tomu, že věřitelovým nejdůležitějším zájmem je, aby dlužník svůj dluh splnil řádně a včas, spojuje občanské právo s nesplněním této povinnosti právní následky, jejichž hrozba nutí dlužníka svým smluvním závazkům dostát. Dlužník, který nesplní svůj dluh řádně a včas se dostane do prodlení 3, s kterým jsou spojeny rozličné následky a věřiteli je dána široká paleta práv, která může ve vztahu k dlužníkovi uplatnit, počínaje právem na odstoupení od smlouvy, přes právo požadovat úroky z prodlení při prodlení s plněním peněžitého dluhu, právo na uspokojení ze zajištění, až 3 Ust. 517 odst. 1 věta první ObčZ. 6

7 po právo na náhradu škody, která by případným prodlením dlužníka mohla věřiteli vzniknout. Pokud věřitel přijme vadné plnění, nedostane se dlužník do prodlení, ale věřiteli vzniknou vůči dlužníkovi nároky plynoucí z odpovědnosti dlužníka za vady předmětu plnění dle příslušných ustanovení občanského zákoníku, o kterých bude pojednáno níže. Dlužník není v prodlení ani v případě dodatečné nemožnosti plnění, jelikož v takovém případě zaniká jeho závazek dle ustanovení 575 občanského zákoníku. Splnění závazku Dluh je splněn včas, je-li splněn v době splatnosti, buď stanovené smlouvou, nebo zákonem či rozhodnutím soudu 4. Řádně je splněn dluh, jsou-li dodrženy všechny náležitosti plnění. Je tedy plněn předmět, který byl dohodnut, a to na určeném místě plnění, v určité kvalitě, ale i množství apod. Věřitel musí částečné plnění zásadně přijmout. Pouze v případě, kdy to vylučuje povaha věci, zejména je-li předmětem závazku plnění nedělitelné, nebo je-li to mezi účastníky dohodnuto, je věřitel oprávněn částečné plnění odmítnout 5. V případě tzv. fixního závazku z povahy věci vždy plyne, že věřitel není povinen přijmout částečné plnění, jelikož na takovém nemůže mít zájem, a tak nastanou následky níže popsané. Pokud věřitel přijme jen část dělitelného plnění, dostane se dlužník do prodlení jen ohledně nesplněné části závazku a věřiteli zůstane zachováno právo na odstoupení od smlouvy po uplynutí dodatečné lhůty k plnění jen ohledně nesplněné části dluhu. To neplatí, bylo-li sjednáno odstupné podle ustanovení 497 občanského zákoníku, kdy zaniká právo věřitele odstoupit od smlouvy, bylo-li již podle ní plněno, byť i částečně 6. K prodlení dlužníka nedojde a jeho účinky nenastanou také v případě nesoučinnosti věřitele, který odmítne včasné a řádné plnění 7, a nebo odmítne-li dlužník splnit synallagmatický závazek v případě, kdy má důvodně za to, že druhá strana není připravena poskytnout plnění vzájemné nebo toto zabezpečit 8. Hodí se poznamenat, že pokud dlužník nemůže věřiteli plnit, zejména z důvodu jeho nepřítomnosti, nebo pochybností o osobě věřitele, např. v případech několikerého 4 K tomu např. rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 1120/ Ust. 566 ObčZ. 6 K tomu také níže v kapitole o odstoupení od smlouvy a např. rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2545/99. 7 Ust. 520 ObčZ. 8 Ust. 560 ObčZ. 7

8 postoupení pohledávek apod., může dlužník složením předmětu plnění do úřední úschovy vyvolat účinky splnění závazku 9, čímž se rovněž nedostane do prodlení. Dlužník má naopak vůči věřiteli nárok na úhradu nákladů s tímto postupem spojených. Odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení dlužníka K právu věřitele na odstoupení od smlouvy je nutno na tomto místě jen poznamenat, že toto právo vznikne dle ustanovení 517 odst. 1 občanského zákoníku, nesplní-li dlužník svůj závazek ani v dodatečné lhůtě určené věřitelem 10. Úroky z prodlení V případě prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu je věřitel oprávněn žádat po něm úroky z prodlení z dlužné částky, jejichž výši stanoví dle ustanovení 517 odst. 2 občanského zákoníku prováděcí právní předpis, kterým je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění jeho dvou novelizací, a to nařízení vlády č. 163/2005 Sb. a nařízení vlády č. 33/2010 Sb. Úroky z prodlení tvoří příslušenství pohledávky. Mimo jiné i proto již nelze z úroků z prodlení podle ustálené judikatury požadovat další úrok z prodlení 11. Jinak je tomu u práva na zaplacení smluvní pokuty, která může být stanovena i procentuelně z dlužné částky za den prodlení, čímž se podobá úrokům z prodlení, a rovněž u smluvních úroků z půjčené finanční částky 12, které nemají povahu sankce, ale představují odměnu věřitele za poskytnutí finančních prostředků dlužníkovi. Díky tomu, že úroky z prodlení tvoří příslušenství pohledávky, vztahuje se zajištění hlavního závazku (pohledávky) zástavním právem ze zákona 13 i na toto příslušenství, aniž by to smlouva výslovně zmiňovala. Institut úroků z prodlení je konstruován tak, aby tyto byly jednak sankcí za porušení právní povinnosti dlužníkem a zároveň představovaly pro věřitele i 9 Ust. 568 ObčZ. 10 K tomu podrobně níže kapitola o odstoupení od smlouvy. 11 K tomu např. rozsudek NS sp. zn. 35 Odo 101/ K tomu např. rozsudek NS sp. zn. 33 Odo 47/ Ust. 155 odst. 1 ObčZ. 8

9 paušalizovanou náhradu škody, která mu v případě prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu v zásadě vždy vzniká. Od do byla výše úroků z prodlení ročně stanovena nařízením vlády ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovené ČNB platné ke dni prodlení dlužníka a fixované po celou dobu trvání prodlení 14. Výše úroků z prodlení se v daném období pohybovala od 2% do 26% z dlužné částky ročně podle toho, jak se měnila výše diskontní sazby stanovená ČNB. Tato právní úprava platila pro prodlení dlužníka, které nastalo před , kdy nabyla účinnosti novela nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Pro prodlení vzniklá po tomto datu se stanovila úroková míra ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platnou pro první den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm procentních bodů 15. Tato právní úprava výše úroků z prodlení transponovala směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. V některých evropských zemích (např. Anglie, Německo, Rakousko) je oproti naší právní úpravě vztažena implementovaná právní úprava jen na obchodní závazkové vztahy tak, jak to shora specifikovaná směrnice vyžaduje, a pro občanskoprávní vztahy je výše úroků zvolena odlišně. Výše úroků z prodlení, které mohl věřitel požadovat, se tak pololetně měnila v závislosti na aktuální výši repo sazby, stanovené ČNB, po celou dobu trvání prodlení dlužníka, které mohlo trvat i několik let.výše ročních úroků z prodlení se za účinnosti této právní úpravy pohybovala od 7,75% do 10,75%, což se může ještě v čase proměnit, jelikož uvedená právní úprava se vztahuje na prodlení vzniklé od do V případě, že prodlení dlužníka trvalo např. od do , měl věřitel nárok na úrok z prodlení ve výši 8,75 % ročně z dlužné částky od do a ve výši 9 % ročně z dlužné částky od do (pro obě pololetí roku 2006 platila stejná výše repo sazby). Vzhledem k této proměnlivosti výše úroků z prodlení, požadovaných žalobcem (věřitelem) zpravidla až do zaplacení, soudy při jejich přiznávání ve svých rozhodnutích ukládaly žalovanému povinnost uhradit jistinu s přesně vyčísleným úrokem z prodlení 14 Ust. 1 nař. vlády č. 142/1994 Sb. 15 Ust. 1 nař. vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nař. vlády č. 163/2005 Sb. 16 Úrok z prodlení náleží i za den, kdy dluh splněním zanikne, viz. rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 1450/

10 až do dne vydání rozhodnutí a od tohoto dne ve výši stanovené parafrází ustanovení 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. 17 Dne pak nabylo účinnosti nařízení vlády č. 33/2010 Sb., které změnilo výpočet výše úroků z prodlení, kterou opět zafixovalo na celou dobu trvání prodlení dlužníka. Tato výše odpovídá ročně opět výši repo sazby stanovené ČNB pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené opět o sedm procentních bodů 18. Pokud tedy prodlení dlužníka nastalo , bude rozhodná výše repo sazby platná k , tj. 0,75%, a věřitel bude tedy oprávněn požadovat po dlužníkovi zaplacení fixního úroku z prodlení ve výši 7,75% od do zaplacení. Ustanovení 517 odst. 2 občanského zákoníku je dle ustálené judikatury soudů kogentní 19 a účastníci občanskoprávních vztahů si nemohou stanovit jinou výši úroků z prodlení, než stanovenou shora uvedeným nařízením vlády. Tato kogentnost plyne z povahy předmětného ustanovení a doslovného jazykového výkladu, zejména pojmu stanoví. I přesto se v odborné literatuře vyskytly diskuse, které obhajují odlišný právní názor. Je kritizováno, zejména to, že při interpretaci daného ustanovení občanského zákoníku jako kogentního je znemožněna účastníkům občanskoprávních vztahů i dohoda o nižších úrocích z prodlení, dále že v případě sporu o povahu ustanovení je nutné dát přednost úpravě dispozitivní (zde však je dle mého názoru povaha ustanovení poměrně jasná). Právem jsou však kritizovány některé argumenty Nejvyššího soudu, jimiž odůvodňuje kogentnost ustanovení o výši úroků z prodlení v občanském zákoníku, zejména není na místě opírat názor o kogentnosti daného ustanovení o srovnávací výklad ustanovení 517 odst. 2 občanského zákoníku a 369 odst. 1 obchodního zákoníku, a to mimo jiné proto, že formulace ustanovení části třetí obchodního zákoníku nemá v zásadě vliv na jejich kogentnost, či dispozitivnost, jelikož v rámci uplatnění principu zachování právní jistoty obsahuje v ustanovení 263 obchodní zákoník výčet kogentních ustanovení své třetí části a dále i proto, že oba zákony vznikaly v úplně jiné době a těžko je možné z formulací jejich ustanovení usuzovat na úmysl zákonodárce, který byl veden v dané chvíli jistě odlišnými pohnutkami. Přestože interpretace ustanovení 517 odst. 2 občanského zákoníku vede 17 K tomu např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS sp. zn. Cpjn 202/ Ust. 1 nař. vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nař. vlády č. 163/2005 Sb. a č. 33/2010 Sb. 19 Např. rozsudky NS sp. zn. 33 Odo 1117/2003, sp. zn. 32 Odo 873/

11 skutečně k oprávněně kritizovaným absurditám, jako je nemožnost dohody o nižších úrocích z prodlení, nedůvodné omezení smluvní volnosti, nelze za současného stavu uzavřít jinak než, že toto ustanovení skutečně kogentní povahy je, byť s některými negativními důsledky. Podle občanského zákoníku je nutné v dané věci postupovat i v případě tzv. alternativních obchodů 20. Jinak je tomu bez pochyby v obchodních závazkových vztazích, kdy výše úroků z prodlení stanovená nařízením vlády č. 142/1994 Sb., v platném znění, platí jen, není-li mezi smluvními stranami dohodnuto jinak 21. Nic ovšem nebrání účastníkům občanskoprávních, ani obchodních závazkových vztahů sjednat pro případ porušení téže právní povinnosti zároveň smluvní pokutu 22, která nemusí být určena jen fixní částkou, což platí i pro případ prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu. Určení výše smluvní pokuty ovšem nemůže být svévolné a musí reflektovat to, že věřiteli náleží i úroky z prodlení v zákonné výši, jelikož výše sankcí ve svém souhrnu se nesmí příčit dobrým mravům 23 či nesmí být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku 24 ; to vše s ohledem na okolnosti každého konkrétního případu, zvláště hrozící škodu, stávající makroekonomickou situaci i mikroekonomickou situaci konkrétního věřitele. Úroky z prodlení je věřitel oprávněn požadovat pouze tehdy, pokud není dlužník podle zákona povinen platit poplatek z prodlení, jak je tomu např. u prodlení s placením nájemného za nájem bytu a úhrad za plnění poskytovaná s jeho užíváním 25. Výše poplatku z prodlení je pak stanovena stejně jako výše úroků z prodlení nařízením vlády č. 142/1994 Sb., v platném znění, přičemž tato je od nabytí účinnosti tohoto nařízení stejná a rovněž fixní po celou dobu trvání prodlení dlužníka, stejně jako je tomu nyní u úroků z prodlení. Tato výše v současné době činí 2,5 z dlužné částky za každý den prodlení, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Taková výše poplatku z prodlení odpovídá ročně poplatku z prodlení ve výši 91,25% z dlužné částky, což je sankce, která několikanásobně překračuje výši úroku z prodlení. Některými autory je považována tato výše dokonce za nemravnou 26. Pokud vyjdeme z definice 20 Ust. 262 odst. 4 věta poslední ObchZ, k tomu také rozsudek NS sp. zn. 32 Odo 873/ Ust. 369 odst. 1 ObchZ. 22 K tomu např. rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 689/ Ust. 39 ObčZ. 24 Ust. 265 ObchZ. 25 Ust. 517 odst. 2 ve spojení např. s ust. 697 ObčZ. 26 Hulmák M.: Poplatky z prodlení v českém právu. In.: Právní rozhledy č. 5/2003, s

12 dobrých mravů, jak ji podává i Nejvyšší soud ČR 27, nemůžeme zřejmě dojít k závěru, že by výše poplatku z prodlení, kterou stanoví zákon, jakožto pramen práva, mohla být nemravná, např. ve smyslu ustanovení 3 či 39 občanského zákoníku, přestože neodpovídá současné hospodářské situaci. Vzdání se práva na úroky z prodlení Dohoda, kterou by se věřitel vzdal předem svého práva na úroky, nebo poplatek z prodlení by byla nepochybně absolutně neplatná dle ustanovení 574 odst. 2 občanského zákoníku. Věřitele však nic nenutí k tomu, aby příslušenství své pohledávky, tedy i úroky z prodlení 28, skutečně na dlužníkovi vymáhal a požadoval. Práva na již splatné úroky se ovšem vzdát lze 29 a často se tak i děje, např. v rámci jednání o soudním smíru. Promlčení práva na úroky z prodlení Právo na úroky z prodlení se promlčuje ve tříleté promlčecí lhůtě, která počíná běžet pro celou výši úroků z prodlení od prvního dne prodlení, jelikož právě v tento den vzniká věřiteli právo na úroky z prodlení včetně úroků, které v budoucnu přirostou 30. Vzhledem k akcesorické povaze úroků z prodlení se právo na tyto úroky stane nevymahatelným k námitce dlužníka i promlčením práva z hlavního závazkově právního vztahu. I pro právo na úroky z prodlení platí, že pokud bylo přiznání pravomocně soudním rozhodnutím, rozhodčím nálezem, či uznáno dlužníkem, promlčí se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno nebo ode dne uznání, popř. ode dne plnění stanoveného v uznání. 27 Např. rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 1842/ Ust. 121 odst. 3 ObčZ. 29 K tomu např. rozsudek NS sp. zn. 29 Odo 394/ K tomu např. rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 3173/

13 Souhrnné poznámky k úrokům z prodlení K úrokům z prodlení zbývá dodat snad jen tolik, že jejich uplatnění u soudu není samo o sobě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, ani v případě sporu o existenci či výši hlavního závazku 31. Odpovědnost za škodu způsobenou prodlením V případě, že věřiteli byla prodlením dlužníka způsobena také škoda, má tento za splnění zákonných předpokladů odpovědnosti dlužníka za škodu právo na její náhradu. V případě, že se jedná o prodlení s plněním peněžitého dluhu má věřitel právo na náhradu pouze té části škody, která převyšuje úroky z prodlení, které mu ze zákona náleží 32. Ostatní následky prodlení dlužníka Jiným následkem prodlení dlužníka může být zrušení smlouvy z důvodu uvedeného v ustanovení 518 občanského zákoníku, kdy se nejedná pojmově o odstoupení od smlouvy, ale o tzv. fixní závazek, jehož porušení má obdobné právní následky jako odstoupení od smlouvy, když ovšem tyto nastávají přímo ze zákona, pokud věřitel neoznámí bez zbytečného odkladu dlužníkovi, že na plnění trvá. Jedná se o takové závazky, z jejichž povahy vyplývá, že na pozdějším plnění věřitel nemá zájem, a nebo u nichž byla dohodnuta přesná doba plnění, např. smlouva o dílo na výrobu květinových vazeb na svatbu, dortů na oslavu, nebo třeba kupní smlouva na lístky do divadla, kde se prodávající zaváže odeslat předmět koupě na adresu kupujícího a nese riziko spojené s jejich přepravou apod. V takovém případě se smlouva od počátku ruší, neoznámí-li věřitel bez zbytečného odkladu dlužníkovi, že na plnění trvá. Věřitel tedy nemusí právním úkonem odstupovat od smlouvy, ani poskytovat dlužníkovi dodatečnou lhůtu k plnění. Účinky nastanou však stejné jako v případě odstoupení od smlouvy K tomu např. rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 4061/ Ust. 519 věta za středníkem ObčZ a obecně ust. 420 a násl. ObčZ. 33 Dle ust. 48 odst. 2 ObčZ. 13

14 K následkům prodlení dlužníka patří rovněž přechod nebezpečí škody na věci v případě prodlení dlužníka s plněním věci. Ten pak objektivně odpovídá za ztrátu, poškození či zničení věci. Tato však není absolutní a dlužník se jí zprostí v případě, že prokáže, že by ke škodě došlo i jinak, tedy že ke škodě došlo z důvodu nezávislého na existenci dlužníkova prodlení. Kapitola V. Prodlení věřitele Institut prodlení věřitele obecně Stejně jako dlužník může se i věřitel dostat za zákonem určených okolností do prodlení, s nímž spojuje občanský zákoník rozličné důsledky. Jedná se zvláště o případy, kdy věřitel neposkytl dlužníkovi dostatečnou součinnost při plnění jeho závazků, např. nedostavil se na místo plnění, nedodal dlužníkovi sjednané podklady ke zhotovení díla, či také nepřevzal řádně nabídnuté plnění, a to právě v době určené k plnění, nikoli dříve, ani později 34. K prodlení věřitele nedojde v případě, že tento odmítne v zákonných případech přijmout částečné dělitelné plnění, a to zejména ve chvíli, kdy si věřitel právo částečné plnění odmítnout vymínil ve smlouvě, nebo kdy z povahy závazku plyne, že na takovém plnění věřitel nemá zájem. Právní následky prodlení věřitele Věřitel je v situaci, kdy se dostane do prodlení především povinen nahradit dlužníkovi náklady, které mu věřitelovým prodlením vzniknou. Může se jednat o náklady na úschovu či skladování předmětu plnění, nebo třeba i o náklady na výživu, popř. další péči (např. veterinární) v případě, kdy je předmětem plnění živé zvíře apod. Uvedená povinnost k náhradě nákladů dlužníka vzniká bez ohledu na to, zda věřitel své prodlení zavinil. V případě, že je předmětem plnění věc, přechází na věřitele nebezpečí škody na věci, zejména jejího zničení či zkažení, ztráty i poškození. Této odpovědnosti se 34 K tomu usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 404/

15 nemůže věřitel jakkoli zprostit. V soudní praxi byl řešen případ, kdy se věřitel dostal do prodlení s převzetím předmětu dlužníkem vydaného bezdůvodného obohacení věcné povahy, které bylo následně zničeno. Právě v takovém případě přešlo na věřitele shora specifikované nebezpečí nahodilé škody a věřitel se pak v žádném případě nemůže domáhat peněžité náhrady hodnoty předmětu plnění ve smyslu ustanovení 458 odst. 1 občanského zákoníku 35. Pokud by ovšem škoda na věci vznikla zaviněním dlužníka, věřitel za ni neodpovídá, a odpovědnost nese dlužník sám, jelikož jeho zavinění nemůže být věřiteli ke škodě. Za dobu, kdy je věřitel v prodlení nevzniká dlužníkovi při plnění peněžitého závazku povinnost platit úroky z prodlení. Je tomu tak proto, že je-li věřitel v prodlení, nemůže se do něj dostat dlužník 36. Věřitel rovněž odpovídá za škodu, která vznikla dlužníkovi v příčinné souvislosti s věřitelovým prodlením. Jde třeba o případ, kdy předmět plnění zabírá dlužníkovi prostor ve skladišti a ten tak nemůže nakoupit jiné zboží a uzavřít další smlouvy, přičemž mu vzniká škoda v podobě ušlého zisku, nebo se dokonce dostane sám do prodlení s plněním jiných závazků s pozdější dobou splatnosti. Je tomu tak ovšem pouze tehdy, pokud dlužník své prodlení zavinil, přičemž bez další zákonné specifikace postačí zavinění z nevědomé nedbalosti. Tento institut se nevztahuje na případy náhrady nákladů, které dlužníkovi věřitelovým prodlením vzniknou. Nárok na náhradu takových nákladů náleží bez ohledu na zavinění věřitele a je na něj pamatováno zvlášť, jak uvedeno shora. 35 K tomu rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 426/ Ust. 520 ObčZ. 15

16 Kapitola VI. Odpovědnost za škodu Obecně k odpovědnosti za škodu Odpovědnost za škodu je sekundární právní povinnost, která vznikne v případě porušení právní povinnosti primární. Jedná se o nepříznivý následek, který by měl být pro potenciálního škůdce i jakousi hrozbou. Primární právní povinnost může plynout ze zákona či z právního úkonu, zejména ze smlouvy. Tímto je v našem právu zakotvena v současnosti jednotnost civilního deliktu, jak je tomu již od kodifikace z roku Jakmile jsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, vzniká mezi škůdcem a poškozeným závazkový právní vztah 37, z nějž pro škůdce, jakožto dlužníka, plyne povinnost nahradit vzniklou škodu poškozenému, věřiteli, a poškozenému vzniká právo na náhradu škody od škůdce, dlužníka. Dále se budeme zabývat, zejména odpovědností za škody způsobené porušením povinnosti smluvní, jakožto právním následkem porušení smlouvy. Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu Mezi zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu obecně patří vznik škody, porušení právní povinnosti smluvní stranou, dále příčinná souvislost právě mezi vznikem škody a porušením smluvní povinnosti a nakonec zavinění, které je v případě obecné odpovědnosti za škodu v občanském právu dle ustanovení 420 občanského zákoníku předpokládáno. Je tudíž na tom, kdo škodu způsobil, aby v případném sporu o náhradu škody prokázal, že škodu nezavinil a tudíž za ni neodpovídá a není zavázán k její náhradě. Občanský zákoník pak rovněž upravuje odpovědnost za škodu v některých zvláštních případech, kdy ovšem jde o speciální právní úpravu, vztahující se jen na určité případy. V těchto případech, o kterých bude níže konkrétně pojednáno, vzniká mnohdy odpovědnost škůdce za škodu bez ohledu na jeho zavinění, které není předpokladem vzniku této odpovědnosti. Pak hovoříme o tzv. objektivní odpovědnosti, která existuje ve dvou podobách, a to jako tzv. absolutní objektivní odpovědnost, které 37 Ve smyslu ust. 488 ObčZ. 16

17 se nelze zprostit ani v případě prokázání liberačního důvodů, který škůdce zbavuje odpovědnosti za škodu, a tzv. objektivní odpovědnosti s možností liberace, kdy zákon připouští v konkrétním případě možnost škůdce zbavit se odpovědnosti za škodu, pokud prokáže existenci liberačního důvodu, který provázel vznik škody. Může se jednat typicky o případy, kdy škoda vznikla v důsledku vyšší moci, tj. např. přírodní pohromy apod. Obecná odpovědnost za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti Pokud vznikne odpovědnost za škodu z porušení smluvní povinnosti v občanském právu, jedná se převážně o obecnou odpovědnost za škodu dle ustanovení 420 občanského zákoníku, která je založena na principu odpovědnosti za zavinění. Pro vznik odpovědnosti za škodu pak postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Fakt, že škoda byla způsobena úmyslně může mít např. za následek nemožnost snížení případné výše náhrady škody soudem z důvodů zvláštního zřetele hodných dle ustanovení 450 občanského zákoníku, nebo delší objektivní promlčecí lhůtu nároku na náhradu škody 38. Obchodní zákoník naopak konstruuje odpovědnost za škodu, která vznikne porušením povinností vzniklých z obchodních závazkově právních vztahů, ale i jiných povinností plynoucích z obchodního zákoníku, na principu objektivní odpovědnosti s možností liberace 39. Liberačním důvodem je zde, zejména překážka v podobě zásahu vyšší moci. Pojem škody Škodou se rozumí jednak skutečná škoda (damnum emergens) a ušlý zisk (lucrum cessans). Skutečnou škodu představuje to, oč se majetek poškozeného zmenšil v důsledku porušení právní povinnosti, kterým byla škoda způsobena 40. Ušlý zisk naopak představuje to, o co se majetek poškozeného v důsledku protiprávního jednání (konkrétně porušení smluvní povinnosti) škůdcem nezvětšil. Škoda v podobě ušlého 38 Ust. 106 odst. 2 ObčZ. 39 Ust. 373 n., také ve spojení s ust. 757 ObchZ. 40 K tomu např. rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 2146/

18 zisku může vzniknout nezávisle na tom, zda vznikla i škoda skutečná a naopak. Stejně tak může vzniknout škoda v obou podobách, tedy skutečná škoda a ušlý zisk zároveň. Tak je tomu u majetkové škody. Občanský zákoník však počítá i s možností náhrady škody nemajetkové povahy, zejména škody na zdraví, pro kterou je ustáleně užíván pojem újma. V případě porušení povinnosti ze smlouvy by mohla škoda na zdraví vzniknout, např. v případě, kdy by masér porušil svou povinnost řádně vykonat masáž (jednalo by se zřejmě o smlouvu o dílo, popř. inominátní kontrakt s prvky smlouvy o dílo), čímž by způsobil objednateli škodu na zdraví. Škoda musí být vždy vyjádřitelná peněžním ekvivalentem. Škoda musí reálně vzniknout faktickým zmenšením majetku poškozeného. Pokud například zhotoviteli díla vznikne povinnost platit smluvní pokutu pro nedodržení termínu dokončení díla z důvodu prodlení jeho subdodavatele s dodávkou materiálu, nemůže zhotovitel požadovat po subdodavateli náhradu škody (uhrazení výše smluvní pokuty), dokud objednateli díla skutečně neuhradil smluvní pokutu a jeho majetek se reálně nezmenšil, čímž zhotoviteli vznikla škoda. V opačném případě by nebyl splněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu, tj. vznik škody 41. Škodou může být i daň z převodu nemovitostí zaplacená prodávajícím v případě, že ten následně odstoupil od kupní smlouvy pro neplacení kupní ceny kupujícím 42. Porušení právní povinnosti Protiprávním jednáním, které je dalším předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu, se rozumí konání nebo opomenutí škůdce, které je v rozporu s právem. Opomenutí je protiprávním jednáním v případě, že subjektu práva je stanovena povinnost konat 43. Právní povinnost může být stanovena právním předpisem nebo může plynout z právních úkonů, zejména ze smluv. Právě porušení smluvní povinnosti a škoda jím vzniklá nás v této stati zajímá nejvíce. Škoda může v jediném případě vzniknout porušením, jak zákonné, tak i smluvní povinnosti. Ku příkladu znalec, který chybně vyhotovil znalecký posudek, čímž způsobil poškozenému škodu, bude odpovídat za škodu jednak z důvodu porušení 41 K tomu např. rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 986/ K tomu např. rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 2623/ K tomu např. rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 2146/2000, či 25 Cdo 1618/

19 smluvní povinnosti plnit řádně předmět smlouvy o dílo a jednak z porušení právní povinnosti vykonávat řádně znaleckou činnost, která pro něj plyne z ustanovení 8 zákona o znalcích 44. Zajímavé mohou být i případy, kdy je porušením smluvní povinnosti způsobena škoda třetí osobě, která není stranou smlouvy. Zda škůdce skutečně odpovídá za škodu, kterou třetí straně způsobil porušením své smluvní povinnosti, je nutné posuzovat vzhledem k okolnostem každého konkrétního případu a nelze paušálně tvrdit, že v takovém případě odpovědnost nevzniká 45. K porušení právní povinnosti nedojde, resp. úkon škůdce není protiprávní v případě, kdy existuje okolnost, která tuto protiprávnost vylučuje (např. oprávněné použití zbraně, nutná obrana, krajní nouze apod.). Nejen ve smluvním právu mohou nastat případy, kdy porušení práva jiného, je vlastně výkonem práva druhého, které nemůže být porušením právní povinnosti ze smlouvy plynoucí, např. porušením smluvní povinnosti vrátit předmět výpůjčky není výkon zadržovacího práva za zákonem stanovených podmínek 46. Příčinná souvislost Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a způsobeným následkem v podobě vzniku škody existuje v případě, že pokud by protiprávního jednání škůdce nebylo, nevznikla by škoda, popř. tato by nevznikla tak, jak vznikla. Protiprávní jednání škůdce nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, ale musí být příčinou významnou a rozhodující pro vznik škody. Časová souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody je jen jedním z vodítek pro určení, zda bylo protiprávní jednání škůdce příčinou vzniku škody, a to nikoli vodítkem jediným a rozhodujícím. 44 K tomu např. nález ÚS sp. zn. I. ÚS 312/05-1, rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 883/2006, (opačně a chybně rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 1231/2004). 45 K tomu např. srovnání rozsudku NS sp. zn. 29 Odo 379/2001, nebo sp. zn. 20 Cdo 1499/2000, či 29 Odo 379/ Ust. 175 a následující ObčZ. 19

20 Vznik škody, její výši, jakož i příčinnou souvislost 47 mezi porušením smluvní povinnosti (či naprosto obecně povinnosti právní) a vznikem škody musí dokazovat v případném sporu poškozený. Je tomu tak mimo jiné i proto, že právě poškozený má nejlepší a mnohdy i jedinou povědomost o tom, že škoda vznikla a v jaké výši. Výši škody musí poškozený vždy přesně vyčíslit a prokázat, že byla způsobena škoda právě v takové výši, jakou nárokuje. Tak je tomu i v případě požadavku poškozeného na náhradu ušlého zisku, kdy je na poškozeném, aby unesl důkazní břemeno o tom, že za obvyklých okolností by dosáhl, nebýt škodné události, právě takového zisku, jehož náhradu požaduje 48. Zavinění Občanský zákoník dále v obecné úpravě odpovědnosti za škodu v ustanovení 420 vyžaduje ke vzniku odpovědnosti za škodu, aby porušení právní, tedy i smluvní, povinnosti bylo zaviněné, přičemž zavinění se ze zákona předpokládá (presumuje) a odpovědnosti se zprostí škůdce, jenž prokáže, že porušení právní povinnosti nezavinil. Ve sporu o náhradu škody by bylo na škůdci, aby nesl důkazní břemeno o tom, že škodu nezavinil, tedy, že škodu způsobil nezávisle na své vůli a vědomí, ku příkladu, že předmět smlouvy byl zničen při živelné pohromě, čemuž nemohl škůdce zabránit s vynaložením veškerého úsilí, které lze objektivně požadovat. Pokud ovšem škůdce pouze nevěděl, že jeho jednání je porušením smlouvy, ačkoli to podle okolností případu vědět měl a mohl, což je v případě porušení právě smluvní povinnosti zpravidla evidentní vzhledem k povaze smlouvy jako dvoustranného právního úkonu, odpovídá za škodu způsobenou svým protiprávním jednáním, protože je mu přičitatelné zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Úmyslné porušení smluvní povinnosti škůdce by však ve sporu musel dokazovat poškozený, aby tím vyvolal důsledky příkladmo výše uvedené. Pokud byla škoda způsobena porušením smluvní povinnosti více osob, odpovídají tyto za škodu společně a nerozdílně. 47 Řešení otázky příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní, a proto je předmětem dokazování, k tomu např. rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 300/2001 a nález ÚS sp. zn. I. ÚS 312/ K tomu např. rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 2857/

21 Promlčení práva na náhradu škody Právo na náhradu škody se promlčuje jednak v tzv. subjektivní promlčecí lhůtě, která počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je tedy nutné splnit oba předpoklady počátku běhu lhůty kumulativně. Promlčecí lhůta činí dva roky a počíná běžet právě dnem, který subjektivně závisí na vědomí poškozeného a nemusí se shodovat se dnem, v němž nastala škodná událost. Zároveň se právo promlčuje nejpozději za tři roky ode dne, kdy nastala škodná událost. Jde o tzv. objektivní promlčecí lhůtu, jelikož počátek jejího běhu spočívá na okolnosti, která nastala nezávisle na subjektivním povědomí poškozeného. Pokud by byla škoda škůdcem způsobena úmyslně, promlčí se právo poškozeného na její náhradu nejdéle za 10 let ode dne škodné události. Je zde tedy dán delší čas na to, aby poškozený mohl získat povědomost o tom, že vznikla škoda, a kdo za ni odpovídá, přičemž právě druhý fakt nemusí být snadno zjistitelný. Právo na náhradu škody na zdraví se promlčuje pouze v subjektivní promlčecí lhůtě dvou let ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a zvláště o tom, kdo za ni odpovídá 49. Pokud škůdce porušil právní povinnost v důsledku poskytnutí, nabídnutí nebo přislíbení úplatku, a to jiným než poškozeným, činí subjektivní promlčecí lhůta tři roky a objektivní promlčecí lhůta 10 let 50. K tomu, aby nastala škodná událost je nutné, aby vznikla porušením právní povinnosti škoda. Pokud škoda vznikne v důsledku porušení právní povinnosti později, počíná objektivní promlčecí lhůta běžet až ode dne vzniku škody. Je pojmově vyloučeno, aby vznikla nejprve škoda a až po té došlo k porušení právní povinnosti. Společné otázky odpovědnosti za škodu Práva na náhradu škody, která může potenciálně v budoucnu teprve vzniknout se nelze předem platně vzdát Ust. 106 odst. 2 věty za středníkem ObčZ 50 Ust. 106 odst. 3 ObčZ 51 Ust. 574 odst. 2 ObčZ 21

22 Nároky z odpovědnosti za škodu nejsou kryty nároky, které lze uspokojit nároky poškozeného z jiných právních důvodů, např. z odpovědnosti za vady 52. Odpovědnost za škodu tedy vzniká obecně v případě každého zaviněného porušení smluvní povinnosti účastníkem smlouvy, byla-li jím škoda způsobena. Taková odpovědnost vznikne za splnění shora uvedených podmínek vždy, a to bez ohledu na to, zda jednotlivá ustanovení občanského zákoníku nebo jiných zákonů či právních předpisů právo poškozeného na náhradu škody výslovně upravují. Konkrétně je na právo poškozeného na náhradu škody pamatováno např. v ustanovení 522 občanského zákoníku. Odpovědnost za škodu může vzniknout ovšem za splnění shora uvedených podmínek z porušení jakékoli smluvní povinnosti, např. ze smlouvy o opravě a úpravě věci, a nebo dokonce z jakéhokoli inominátního kontraktu uzavíraného dle ustanovení 51 občanského zákoníku 53. Kdyby tomu tak nebylo právní institut odpovědnosti za škodu, jakožto následku porušení smlouvy, by naprosto ztratil svůj význam. Není-li v takových případech zvláštní právní úpravy, odpovídá škůdce za škodu dle obecných ustanovení 420 občanského zákoníku. Odpovědnost za škodu v některých zvláštních případech Občanský zákoník však upravuje i odpovědnost za škodu v některý zvláštních případech, kdy jsou předpoklady vzniku této odpovědnosti často zúženy, zejména není vyžadováno, aby škůdce porušení právní povinnosti zavinil, či je naopak rozsah odpovědnosti za škodu limitován, a to maximální výší následné náhrady škody. Tato ustanovení občanského zákoníku mají povahu speciální právní úpravy ve vztahu k úpravě obecné odpovědnosti za škodu, před kterou mají tedy aplikační přednost podle výkladového pravidla lex specialis derogat generali. Jejich účelem je převážně ochrana osob potencionálně poškozených rizikovými činnostmi apod. Předně jde o odpovědnost toho, kdo převzal věc, která je předmětem závazku. Ten pak odpovídá za škodu na věci, tedy zejména její ztrátu, poškození či dokonce zničení, objektivně, tedy bez ohledu na to, zda porušil svou povinnost plynoucí např. ze smlouvy o dílo, o úschově, zaviněně či nikoliv. Odpovědnosti se škůdce zprostí pouze v případě, kdy prokáže, že by ke škodě na věci došlo i jinak, tedy, že nebylo možné 52 K tématu odpovědnosti za vady, viz. dále. 53 K tomu např. rozhodnutí NS sp. zn. 25 Odon 2029/98. 22

23 škodu objektivně jakkoli odvrátit. Mohlo by se jednat o případ, kdy škoda vznikla v důsledku samovznícení předmětu smlouvy. Odchylně od obecné právní úpravy je upravena též odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje (např. razících štítů, stavebních strojů, ale i rozličných prostředků zdravotnické techniky), kterého bylo k plnění závazku ze smlouvy použito 54. Odpovědnost škůdce za takové škody je absolutní objektivní odpovědností, která nepřipouští žádný liberační důvod, na jehož základě by bylo možné se odpovědnosti za takovou škodu zprostit. Je tomu tak proto, že použití různých přístrojů s sebou nese určitá mnohdy nemalá rizika a tím, že je smluvní strana použije k plnění svých povinností, přebírá na sebe za tato rizika přísnou odpovědnost, jelikož nelze požadovat po osobě odlišné od smluvní strany, která přístroj použila, aby nesla uvedená rizika, a to ani částečně (např. nesla by sama škodu vzniklou okolnostmi spočívajícími v povaze použitého přístroje v případě, že by škoda nebyla způsobena škůdcem zaviněně), a s obecnou odpovědností za škodu založenou na odpovědnosti smluvní strany jen za zaviněné porušení právní povinnosti nevystačíme, pokud chceme poškozeného účinně chránit proti těmto škodám. Odpovědnost za škodu na věcech vnesených Odpovědnost provozovatele zařízení pro ubytování 55, jako jsou hotely, penziony, noclehárny, či studentské koleje, za škodu na věcech do ubytovacích prostor vnesených je upravena přímo v ustanovení 759 ve spojení s ustanovení 433 a následujících občanského zákoníku, aniž by musela být ve smlouvě o ubytování, na jejímž základě ubytovanému vzniká právo užívat příslušné ubytovací prostory, zvlášť dohodnuta. Tato odpovědnost je opět objektivní. Provozovatel ubytovacích služeb (ubytovatel) se však může této odpovědnosti zprostit, pokud prokáže, že by ke škodě došlo i jinak. Za cennosti vnesené do ubytovacích prostor ovšem odpovídá pouze do výše 5.000,- Kč jejich hodnoty dle ustanovení 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, v platném znění. Odpovědnost ubytovatele za škodu není limitována v případě, že škoda byla způsobena jeho zaměstnanci či obecně osobami, které v provozu pracují, např. zaměstnanci obchodní společnosti, která zajišťovala v hotelu 54 Ust. 421a ObčZ. 55 Ust. 433 odst. 1 ObčZ. 23

24 úklid. Ubytovatel by pak měl vůči svému subdodavateli služeb regresivní nárok a ten pak nárok vůči svým zaměstnancům z titulu odpovědnosti za škodu podle pracovněprávních předpisů. Bez omezení odpovídá ubytovatel i v případě, že cennosti převzal do zvláštní úschovy. Za převzetí do zvláštní úschovy se nepovažuje, uložil-li ubytovaný cennosti v hotelovém pokojovém minitrezoru. Nelze totiž na ubytovateli požadovat, aby odpovídal ku příkladu za věci velké hodnoty (třeba i hodinky apod.), o kterých ani nemohl vědět, že se v ubytovacím zařízení nacházejí. Poměrně obtížná by byla v případě ztráty cenností pro poškozeného i otázka dokazování o tom, že se tyto věci v ubytovacím objektu nacházely a tedy, že mu vznikla škoda. Za škodu na ostatních věcech, které byly vneseny do ubytovacích prostor, zejména hotelových pokojů, dále prostor k uložení věcí, např. šaten u restaurací, nebo odevzdaných provozovateli, či jeho zaměstnancům, ku příkladu nosičům zavazadel, ovšem odpovídá provozovatel zařízení v plné výši, i když tato bude hranici 5.000,- Kč převyšovat téměř vždy, když vnesenými věcmi mohou být obleky, kabáty atd. Služby spojené s odkládáním věcí Stejně jako provozovatel ubytovacích služeb odpovídá za škodu na odložených věcech i provozovatel činností, s jejichž výkonem je spojeno obvykle odkládání věcí 56, např. provozovatel restaurace, kadeřnictví, divadla či lékařské praxe. Za tyto odložené věci se odpovídá v plné výši jejich hodnoty. Musí ovšem jít o věci, které se obvykle odkládají, např. svrchní části oděvu v restauracích apod. a věci musí být odloženy na místě k tomu určeném (šatna divadla), nebo obvykle k odkládání věcí sloužícím (na věšáku, šatní tyči s ramínky apod.). Provozovatel restaurace či divadla nenese odpovědnost za to, že v odloženém kabátě v šatně si host či divák nechal peněženku či mobilní telefon. V takových případech se mimo jiné uplatní i zásada vigilatibus iura. Provoz garáží Podle stejných zásad je upravena i odpovědnost provozovatelů garáží a jiných podobných podniků, což mohou být zejména oplocená uzavřená parkoviště, za škodu na 56 Ust. 433 odst. 2 ObčZ. 24