Ladislav Fuks: Nebožtíci na bále malá humoreska Ladislav Fuks: Oslovení z tmy svědectví o vítězství tvora Arjeha

Transkript

1 1

2 DÁLE DOPORUČUJEME Ladislav Fuks: Nebožtíci na bále malá humoreska Maloměstská humoreska o záměně dvou osob na pozadí iluzorního poklidu před blížící se světovou válkou. Autor rozehrává sled groteskních situací, v nichž hrají roli nejen oba nebožtíci a jejich příbuzní, ale i bezduchost úředníků a policie. Ladislav Fuks: Oslovení z tmy svědectví o vítězství tvora Arjeha Apokalyptická vize zániku světa po strašlivé katastrofě vypráví o setkání vysíleného chlapce Arjeha s údajným filosofem, který jej ohromí svým věděním a nutí ho k přijetí podmínek, za něž jeho rodu slibuje štěstí a bezpracné bohatství. Novela plná vizí a alegorií slibuje hluboký zážitek Ladislav Fuks: Příběh kriminálního rady Všechno je jinak, neboť pomsta se nezastaví před ničím, těmito slovy lze charakterizovat detektivní horor o pátrání po vrahovi dětí, který je zároveň psychologickým románem o vztahu dospívajícího syna k despotickému otci. Rozuzlení je stejně tak nečekané, jako šokující. 2

3 LADISLAV FUKS Myši Natálie Mooshabrové 3

4 Vydání jako celek i jednotlivé části (text díla, obálka, grafická úprava, případně jazyková adaptace, redakční poznámky, ilustrace, předmluva, doslov, životopis autora apod.) jsou chráněny autorskými právy. Nositelé těchto práv jsou uvedeni v tiráži. Prosíme, používejte tuto elektronickou verzi knihy pouze v souladu s platnou licencí. Žádná verze licence k této e-knize neumožňuje rozšiřování jejich kopií (včetně půjčování) či sdělování díla veřejnosti (například umisťováním kopií či extrahovaných částí na servery, ze kterých je možno tento soubor nebo jeho část dále stahovat nebo jej prohlížet), a to za úplatu či zdarma. 4

5 LADISLAV FUKS Myši Natálie Mooshabrové Praha

6 Ladislav Fuks dědicové c/o DILIA, 1970 Obálka Marcela Strejčková - Nomzamo, 2014 Monika S. Benešová - Lama, 2014 (elektronické vydání) ISBN (formát PDF) ISBN (formát PDF pro čtečky) ISBN (formát epub) ISBN (formát MobiPocket) 6

7 I Lokál U víl byl na odpoledne pronajat. Okno do dvora bylo dokořán na dvoře stál kůň v chomoutě a s pytlem ovsa. V lokále seděli svatebčané. Seděli u bíle prostřeného stolu s květinami, svíčkami, sklenkami a mísou koláčů. V čele pod portrétem kněžny vdovy panovnice Augusty a předsedy Albína Rappelschlunda seděl člověk s velkýma upracovanýma rukama, v černých šatech a bílé košili, nemotorně se točil, přikyvoval, přisvědčoval, usmíval se, též oknem na koně, to byl ženich. Pak tam seděla menší tlustší blondýna s přihlouplou otlemenou tváří, před ní na stole ležel vavřínový věnec, a ta se kroutila, natřásala, vypínala a všelijak zdvíhala oči, to byla nevěsta. Vedle svatebčanů seděla ještě Rona, kamarádka blondýny, dvacetiletá rozřehtaná holka, a dva svědci, divní, temní lidé. Na zdi podél svatebního stolu visely dnešní noviny, plné různých obrázků a portrétků předsedy Albína Rappelschlunda, neboť měl dnes svátek, a pod novinami bylo pár odstavených stolků. V dolní části stolu seděl mladík v tmavém kostkovaném saku a bílé hedvábné košili, jemný, nesvý, zamlklý, to byl Lothar Baar. Vedle něho seděl druhý mladík, také hezky oblečený, ale ještě víc zamlklý a nesvý, to byl spolužák Rolsberg. A pak tam až na konci seděla jakási stařena. Byla v černozlatém šátku, černé jupce a dlouhé černé lesklé sukni. Na nohou 7

8 měla střevíce bez kramfleků a na klíně menší tašku. To byla Natálie Mooshabrová. Dcera o vás pořád mluví, pane Baar, řekla paní Mooshabrová v dolní části stolu Lotharu Baarovi, když si smočila rty ve víně, její sklenka byla totiž od počátku téměř prázdná pořád o vás mluví, jak vás v krámě obsloužila magnetem. Magnetofonem, kývl mladík a rozpačité hleděl k čelu stolu. Tak, kývla paní Mooshabrová, a vy jistě, pane Baar, bydlíte v nějakým paláci. V privátě, řekl mladík a rozpačitě hleděl k čelu stolu, u jednoho kupce ve vile zde s přítelem Rolsbergem. A u kupce i jíte? zeptala se paní Mooshabrová a trochu se předklonila, aby viděla i do Rolsbergovy tváře. U kupce jen snídáme, řekl Lothar Baar, jinak jíme v menze. A tam jíte dobře, kývla paní Mooshabrová, jistě i šunku a vlašský salát, jistě i víno a limonádu. Ráda bych vás někdy pozvala k nám, páni, ale jsme jen prostý chudý lidi. Nebydlíme ve vile, ale v domě na spadnutí, však tam právě zedníci spravují pavlač no a jíme kaši z ovsa, paní Mooshabrová pohlédla oknem na dvůr na koně, který měl pod krkem pytel ovsa, taky kaši z kukuřice. No ale já někdy peču, peču, pane Baar, ráda. Tuhle mísu koláčů, paní Mooshabrová nenápadně ukázala na stůl, tu jsem pekla já. To víte, k dceřině svatbě. Ještě si sice nikdo nevzal, ale počkejte, jen co bude po jídle. Za chvilku totiž paní 8

9 Mooshabrová se náhle sklonila k Lotharu Baarovi a zašeptala, za chvilku totiž přijde hostina. Hostina, pane Baar. Objednali šunku, vlašský salát, zašeptala, taky víno a limonádu. A mražený krém, ale ten přijde až na konec. Ach, paní Mooshabrová se usmála, peču ráda. Ale jinak jíme, pane Baar, chleba. Přihlouplá obtloustlá blondýna nevěsta v čele stolu se zatím smála, žertovala se svědky a Bonou, její ženich vedle ní s velkýma upracovanýma rukama na ubruse se otáčel, přikyvoval, přisvědčoval, usmíval se, a když se právě neměl kam točit, točil se k oknu ke koni. A vy si necháte každej svý jméno, řekl jeden svědek svatebčanům, temný člověk s černými vlasy a nízkým čelem, a nevěsta, přihlouplá obtloustlá blondýna, se zasmála a kývla. Von se bude jmenovat dál Laibach, šťouchla do ženicha a ženich kývl, já se budu jmenovat, jak se jmenuju. Za chvíli se jí. Vidíte, pane Baar, řekla paní Mooshabrová Lotharu Baarovi a Rolsbergovi, za chvíli se jí. Šunka, salát, limonády, mají to vpředu za výčepem. No ale něco vám povím, páni, řekla a opět se trochu předklonila, aby viděla i do Rolsbergovy tváře, když jsem chodila do školy, to je už šedesát let, měla jsem kamarádku Marii. Ona byla taková malá, slabá, ohnutá, takovej chudák, ale byla chytrá, hodná, děti ji měly rády a byla z bohatý rodiny, její otec šafář měl hodinky ze zlata. Ona se pak vdala, vzala jméno muže, on však brzy umřel a ona byla hospodyní v jedný bohatý rodině. A v tý rodině byla hospodyní po dvě pokolení, já ji 9

10 už neviděla padesát let. Padesát let, kývla paní Mooshabrová a pohlédla na svatebčany, kde na zdi visel portrét kněžny vdovy panovnice Augusty a předsedy Albína Rappelschlunda, který měl dnes svátek, padesát let. Víte, pane Baar, já jsem taky vždycky chtěla být hospodyní, já taky, jako ta má kamarádka Marie. Umím prostřít stůl, dělat tabuli, tuhle ukázala na bíle prostřený stůl se svíčkami, kyticemi, vínem a koláči, tu bych byla svedla taky, byla bych jim ji udělala sama, ale tady v tý hospodě je to objednaný. Ataky bydlit budete zvlášť, zvolal teď u čela stolu druhý svědek, také temný člověk s černými vlasy a nízkým čelem, a blondýna nevěsta se opět přihlouple zasmála a řekla: Von bude bydlit dál v podnájmu u Klaudingerky a já budu tam, co jsem. Co je na tom zlýho, ne opět šťouchla do ženicha a ženich jen kývl a usmál se. Je to hodnej, pracovitej člověk, řekla tiše paní Mooshabrová Lotharu Baarovi, vzdělaný. Je to zedník. Nikdy nebyl v pomocný škole ani v polepšovně a všechno by tý naší Nabuli dal. Řekl, že jí bude dávat celej plat, že si nechá jen na veržínka. No a ona bude bydlit u mě a on v podnájmu u slečny Klaudingerky, ale to jen zprvu, budou střádat na byt na Alžbětově. Já bych vás ráda k nám pozvala, páni, řekla paní Mooshabrová znovu, ale jsme jen chudý lidi v domě na spadnutí, zedníci tam právě spravují pavlač, nářadí mají stát v průjezdě před mým bytem. Ale abych vám to ještě dořekla s tou hospodyní, kterou jsem chtěla být jako ta má kamarádka Marie. Já jsem taky vždycky chtěla mít kiosk. Víte, kiosk, kde bych prodávala 10

11 šunku, salát, dokonce i limonádu, no ale paní Mooshabrová mávla rukou a pohlédla na noviny zavěšené na zdi, o tom radši vám teď ani nepovím. Spíš vám povím, co opravdu dělám. Dělám na hřbitově. Zalejvám a opatruju hroby. No a pak mám styky s Péčí o matku a dítě. Paní Mooshabrová náhle hmátla do tašky na klíně a vyňala jakousi kartu se svým jménem. Slečna říkala, že máte styky s Péčí, přikývl Lothar Baar a nejistě pohlédl na kartu, kterou pak paní Mooshabrová opět schovala, a pak jaksi hořce pohlédl na blondýnu v čele stolu a řekl: Vlastně teď už slečna ne, už mladá paní. A pak chvilku hleděl na portréty nad hlavami svatebčanů, na starou kněžnu a předsedu Albína Rappelschlunda, který měl dnes svátek, a řekl: Vy tedy máte, paní Mooshabrová, s dětmi praxi. S dětmi praxi, kývla paní Mooshabrová, koukla k čelu stolu a chtěla ještě mluvit, když tam ta Rona, kamarádka blondýny nevěsty, vypískla: A kde je Wezr, Nabule, že tu není? Kde je, že nepřišel na svatbu sestry? A blondýna nevěsta se zasmála, až se kůň za oknem na dvoře otočil, a hodila hlavou k paní Mooshabrové. Ať poví vona, kde je hodila hlavou, ať poví, kde je Wezr, že tu není. Že nepřišel na svatbu sestry. A paní Mooshabrová na konci stolu sebou trhla a vytřeštila zrak. No, syn Wezr tu není, vyhrkla, je pryč. Pracuje a hosté v čele stolu vřískli smíchy. Syn Wezr tu není, vřískli, je pryč. Pracuje 11

12 Chtějí být veselí, řekla paní Mooshabrová omluvně Lotharu Baarovi a Rolsbergovi, to víte, páni, je to svatba. A pak řekla: Tak tedy dělám kromě v Péči, což je zdarma, na hřbitově. Na Centrálním u náměstí Annymarie Blažené. Zalejvám a opatruju hroby. Ale víte, páni, řekla a opět se trochu předklonila, aby viděla i do tváře Rolsberga, já opatruju ještě něco. Naše správcová má totiž u mě v bytě prápor. Vlastně prápor, dva ten jeden je, jak se říká, náhradní. Dva prápory, ale víte, páni paní Mooshabrová koukla na bílý ubrus, černý. Černý, co se věší na dům, když někdo umře. Věším ho takovým dlouhým bidlem, který mám v chodbě za skříní. Mám malou penzi po muži, byl kočí v pivovaru, tuhlety děti, Nabuli nevěstu a Wezra, který tu není, že pracuje, jsem měla pozdě, až po čtyřicítce Vtom vešel do lokálu číšník, přistoupil k Nabuli a něco jí říkal. Nabule šťouchla do ženicha a vstala. Hostina je tu, řekla paní Mooshabrová tiše Lotharu Baarovi a Rolsbergovi, hostina, ta šunka, salát, co mají objednaný, taky limonády. Až se nají, vezmou si ty mý koláče. Pekla jsem je celej den, to víte, k dceřině svatbě, dala jsem vanilku, mandle, hrozinky, přijdou vhod. Pane Baar, když děti byly malý, ten Wezr, co tu není, a tahle nevěsta Nabule, já dělala, co mohla. Já jim dokonce zpívala i ukolíbavku. Hleďte, pane Baar, paní Mooshabrová náhle zdvihla hlavu, už to číšník nese. Hleďte, vskutku šunka, salát, a co toho je, a taky ještě víno, limonády, ach paní Mooshabrová pohlédla na talíře, které číšník zatím stavěl na odstavené stolky pod novinami, já jsem vlastně šunku, salát 12

13 jedla jen jednou v životě a limonádu taky. Víte sklonila se k Lotharu Baarovi a zašeptala, o svý svatbě. To je už padesát let. To je jako v Metropoli, vřískla Rona s pohledem na šunku, salát, to je jako v Ritzu. A co, kristepane, ty koláče Koláče, vyprskla Nabule a její tvář v té chvíli byla ještě odulejší, přihlouplejší, koláče. Zeptej se jí, kdo je pek, vona ti to poví. Zeptej se hodila hlavou k dolní části stolu. No, pekla jsem je, řekla paní Mooshabrová v dolní části stolu, dcera má pravdu. Den jsem je pekla, to víte, k dceřině svatbě. Dala jsem vanilku, mandle, hrozinky, přijdou vhod. Ale vskutku radši až po jídle, usmála se náhle, až po té šunce, salátu, moc bysme se předem zasytili. Já peču ráda, usmála se, ale to víte, jen občas. Ale až se bude vdávat Ronička, usmála se, upeču jí taky. Peče ráda, vřískla Nabule, slyšíte, až se bude vdávat Ronička, upeče jí taky. Ale vona taky pečuje o děti a opatruje hroby, vřískla. Ale vona, vřískla, by mohla i zpívat. Na chvilku lokál ztichl a pak opět propukl v smích. Zpívat? smál se jeden svědek. Zpívat? smál se druhý. Zpívat, vřískla Nabule. Tak ať zpívá, vřískla Rona, ať zpívá A všichni na mžik ztichli a pohlédli na konec stolu. Paní Mooshabrová stiskla tašku, kterou měla na klíně, a nejistě, omluvně řekla: 13

14 No neumím. To já jen tak zpívala, když byli malí. Ukolíbavku. Ale jestli chcete, já bych ji pro obveselení zazpívala. Vždyť je svatba, tak ať jsme veselí, ne? usmála se a všichni prskli smíchy a Nabule se zakroutila, vstala a skočila ke stolkům pod novinami, kde byly talíře se šunkou a salátem. A zatímco začala roznášet talíře se šunkou a salátem a stavět je před hosty, paní Mooshabrová v dolní části stolu si trochu nadsedla a zpívala: Dobrý večer, dobrou noc, v andělskou moc Všichni se smáli, křičeli, vřískali, jen ženich seděl, kýval, usmíval se, jen Lothar Baar byl zaražen, zamlklý a Rolsberg, jeho přítel, byl zaražen, zamlklý ještě víc, a Nabule roznášela talíře se šunkou a salátem a stavěla je před hosty. A paní Mooshabrová hleděla na hosty, zpívala: Zítra ráno se zas probudíš a byla tak zaujata zpěvem, aby zněl co nejlíp, že si ani nevšimla, že Nabule už všechny obsloužila talíři se šunkou a salátem, ale před ní na stůl nedala ani střep. Lothar Baar a Rolsberg si toho však okamžitě všimli a užasle pohlédli na blondýnu. Ale ta jen vyprskla smíchy a pak náhle zničehonic vpadla do matčina zpěvu. 14

15 Tak, vpadla, a už ses naskučela dost. Tak, vpadla, už skučení nech. Nechte si chutnat, řekla hostům a pak se znovu obrátila k matce a řekla: Už skučení nech a jdi. Lothar Baar a Rolsberg strnuli. Strnula i paní Mooshabrová. Avšak dřív než se Lothar Baar a Rolsberg mohli vzpamatovat, dřív než se mohla vzpamatovat paní Mooshabrová, Nabule za velkého smíchu hmátla na stůl do mísy koláčů, drapla jeden a praštila s ním na strop. Koláč se od stropu odrazil jako malý míček, spadl na stůl do květin a svíček a tvaroh se z něho sypal na ubrus, i hrozinka, co byla uprostřed. A pak, za obrovského smíchu, Nabule drapla celou mísu, skočila s ní k oknu a hodila ji i s koláči na koně. A pak chytla víno a křikla k dolní části stolu: Tak už, kristepane, jdeš? Už jdeš kropit hřbitov? Už jdeš k dětem? Maž! Paní Mooshabrová, která dosud seděla strnulá a nehybně hleděla na ubrus, se teprve teď trochu probrala. Zachvěla taškou v ruce, vstala a pomalu šla ke dveřím. Šla a vypadala skoro jako starý uschlý strom. A lokál se strašlivě rozkřičel. Už jde, křičeli, už jde. Kropit hřbitov. Už jde, křičeli, k dětem. A stav se, smála se Nabule, víš kde, u bráchy. Pracuje. A řekněte mu, paní Mooshabrová, smála se Rona, ať přijde. Je tam ňák dlouho. Lothar Baar a Rolsberg se probrali, teprve když paní Mooshabrová prošla dveřmi a zmizela ve výčepu. Pohlédli k čelu stolu, kde všichni křičeli a smáli se 15

16 a koukali oknem na koně, jak žere na dvorku koláče, a pak oba vyskočili ze židlí. Kam jdete? vřískla Nabule, ještě to nekončí. Teď to teprv začne! Ale Lothar Baar a Rolsberg již vyběhli ze dveří. Vběhli do výčepu, výčepem na ulici, ale ulice před hospodou byla prázdná. Po paní Mooshabrové tu už nebylo stop. Rozběhli se k nejbližšímu rohu, ale ani za rohem nebylo po paní Mooshabrové stopy. Vrátili se do výčepu, ale hostinský jim řekl, že paní přece vyšla ven. Vyběhli znovu na ulici, ale na ulici nebyla jediná živá duše. Jen na protějším chodníku stál jeden starý uschlý strom. Paní Mooshabrová se schovala za dveře sousedního domu, a teprve když už dávno Lothar Baar a jeho přítel Rolsberg, strašně rozrušení, odešli, vyšla na ulici a spěchala domů. 16

17 II Běžela krásným zářijovým odpolednem mnoha ulicemi, na státních domech visely prapory, neboť byl svátek předsedy Albína Rappelschlunda, pak doběhla na jeho náměstí. Stála tam socha, ověšená kytkami a různými cáry, ale lidé, kteří tu šli, na ni ani nekoukli, každý radši hleděl na holuby, kteří se hemžili na zemi. Na hlavní třídě musila projít shlukem lidí před redakcí Rozkvětu. Shluk lidí před Rozkvětem býval vždycky, lidé tu rokovali o sportu a různých transplantacích, také o různých chaluhách, řasách a nebi, a také si tu měnívali známky. Dnes se tu bavili i o tom, že na státních domech jsou prapory, socha na náměstí opentlená, ale okna bytů jsou pustá a prázdná vskutku, okna bytů byla pustá, prázdná, za žádným nebyla jediná květina, svíčka, sklenka s vínem, koláček, což za okny bývá na svátek kněžny vdovy panovnice, a jistě nikdo v žádném bytě nepálil ani kadidlo paní Mooshabrová prošla tím shlukem před Rozkvětem. Pak minula pouliční kiosky ze skla a laminátu, u nichž jedli lidé různé mražené krémy, šunku, saláty a pili limonády, ty minula s hlavou svěšenou a velmi rychle, byla ráda, když přeběhla po bílých pruzích asfaltovou křižovatku u obchodního domu Slunečnice. Pak proběhla třemi ubohými ulicemi a pak už byla blízko domu, v němž bydlila. Byl to vskutku starý zchátralý dvoupatrový dům s velkým otevřeným průjezdem. V průjezdě stála halda zednického náčiní, cihly, trakař, sud vápna. Před prů- 17

18 jezdem stála ženská, padesátnice v krátké letní sukni, a u ní žena s otrhaným chlapcem, kterému mohlo být dvanáct. Měl oteklé oko a nešťastně se rozhlížel ulicí. Bože, paní Mooshabrová, zvolala ženská v krátké letní sukni, když paní Mooshabrová došla, to už jdete ze svatby? To už je po hostině u Lám? U víl, řekla paní Mooshabrová a zatřásla svou menší černou taškou. U víl. Musila jsem pryč, nebylo mi dobře. Asi jsem se přejedla. To víte, na svatbě to snad ani jinak nejde. Ale copak, paní Faberová, paní Mooshabrová se rychle ohlédla k druhé ženě a ukázala k chlapci, copak se mu stalo? Blázen, řekla paní Faberová chladně, aniž hnula tváří, drzej, sprostej, hloupej, roupama neví, co dělat. Lez zedníkům na lešení a byl by si vyšťouch oko. Drzej, sprostej, hloupej a teď jde za trest k očaři. Ale snad ne, řekla paní Mooshabrová a pohlédla na chlapce, který stál jak ovce, připravím vám, paní Faberová, odvar, necháte ho vystydnout a hadr do něj párkrát namočíte. Nic nenamočím, řekla paní Faberová chladně, aniž hnula tváří, půjde k očaři. Ať mu to třeba vypálí. Ale paní Faberová, zasmála se teď ženská v krátké letní sukni, paní Mooshabrová se v tom přece vyzná. Dělá na hřbitově a v Péči, má na to i doklad. Viďte, paní Mooshabrová, že máte i doklad, vždyť to, paní Faberová, víte. Jo a pak, řekla náhle ženská, vždyť je dnes svátek. Dnes ani žádnej očař neléčí. 18

19 Někde léčí, řekla paní Faberová a shlédla na kartu, kterou zatím paní Mooshabrová vyňala z tašky, můj dělá taky. Jen nikam nechoďte, řekla paní Mooshabrová a schovala kartu do tašky, já mu oko spravím. Ať přijde k večeru. Vy, paní správcová, řekla ženské v krátké letní sukni, vy přijdete taky A paní Mooshabrová rychle kývla a vešla do průjezdu. Do bytu paní Mooshabrové se vcházelo přímo z průjezdu. Ta halda zednického náčiní, cihly, trakař a sud vápna stály právě u jejích dveří. Za dveřmi byla chodba se spíží a skříní, za níž trčelo nějaké předlouhé bidlo. Z chodby se šlo do kuchyně. Kuchyň měla okno z mléčného skla do chodby u schodů a dveře do pokoje. Pokoj měl okno do dvora, kousek od místa, kde končilo domovní schodiště. Temný chudý byt byl však upravený. Paní Mooshabrová vešla do kuchyně, dala tašku na židli a pohlédla na buchtu, která stála na stole. Pak otevřela kredenc a vytáhla starou odřenou tašku, v níž měla pár grošů úspor. Otevřela ji, nahlédla a dala ji opět do kredence. Pak šla do pokoje. Leželo tam pod postelí a zrcadlem pár krámů, jak je tu ráno nechala ta její dcera Nabule, když se hnala k svatbě. Paní Mooshabrová se vrátila do kuchyně a s pohledem na stůl, židle a hodiny u kamen sedla na otoman. Tak mě vyhodila, řekla si, ani kůrku mi nedala a koláče, co jsem jí pekla, hodila koni. Přede všema, i před těma študenty. A Wezr, zachvěla se, přijde co nejdřív. Paní Mooshabrová opět vstala, koukla na buchtu, která stála na stole, a tašku ze židle uklidila do kreden- 19

20 ce. Pak si svlékla černozlatý šátek, jupku, dlouhou černou lesklou sukni, oblékla domácí šaty a zástěru. Pak zatopila v kamnech dřevem z truhlíku, dala na plotnu hrnek s vodou a hrstí nějakých bylin a natočila vodu do vědra. A s ním pak šla do pokoje mýt podlahu. Když domyla podlahu k zrcadlu, zvedla se ze země, aby si trochu oddychla, a tu viděla oknem, jak ze schodů vchází na dvůr malý otrhaný Faber. Otřela si ruce a šla otevřít. Chlapec se v kuchyni nejistě rozhlédl, snad tu ještě nikdy nebyl, koukl na otoman a na stůl, na tu buchtu, co tam byla, a stoupl si k plotně. Paní Mooshabrová poodešla k plotně a ještě trochu přiložila. Tak matka říká, že jseš drzej a hloupej, řekla a namočila hadřík do hrnku na plotně, když říká, tak je to asi tak. Přece by to jinak neříkala. Přece by se schválně netrápila, kdybys byl hodnej. Paní Mooshabrová vyždímala hadřík a přistoupila k chlapci, který stál u plotny, hleděl na buchtu na stole a ani se nehnul. Otec se podiví, až přijde z práce, řekla paní Mooshabrová a dala chlapci hadřík na oko, ty chodíš k večeři pro pivo. Tak si ten hadr podrž, já ti ho ještě zavážu. Paní Mooshabrová poodešla ke kredenci pro větší strakatý hadr a pak chlapci oko zavázala. Jestlipak, když tak zlobíš, se ve škole vůbec učíš, zeptala se a teď chlapec poprvé promluvil. Učím se, zašeptal a trochu se zachvěl. A co, řekla paní Mooshabrová, o stromech? Životopis předsedy, zašeptal a opět se zachvěl. 20

21 A umíš ho? zeptala se paní Mooshabrová a sedla na židli. Ano, zašeptal chlapec, stál se zavázaným okem u plotny jak ovce a hleděl na buchtu, musili jsme ho umět k svátku. Tak ho řekni, jestli ho umíš, řekla paní Mooshabrová. Albín Rappelschlund se narodil, narodil začal chlapec plaše odříkávat a jednou rukou si přidržoval strakatý obvaz, narodil ve čtrnácti létech vstoupil do učení na koželuha, ale odešel z něho a vstoupil do vojenský školy, aby byl důstojník, ale odešel z ní a vstoupil do číšnictví, učil se nosit talíře, talíře ale taky odešel a vstoupil do protestantské školy. Ale taky z ní odešel a vstoupil, vstoupil chlapec šeptal, chvěl se a stále hleděl na buchtu, vstoupil ve dvaceti do služby kněžny Augusty, která tenkrát vstupovala na trůn. Byl povýšen na komorníka a na plukovníka a na ministra, ministra a dělal pořádek. Účastnil se pětkrát letu na Měsíc No a co dal, řekla paní Mooshabrová, když se chlapec zarazil a nemohl dál, co dál, a chlapec si trochu posunul obvaz na oku a zašeptal: Dál dělal pořádek, dal lidem víc práce založil muzeum největší letiště Albína Rappelschlunda za městem ve čtvrti, ve čtvrti Stadión pro hvězdolety. Pak, pak chlapec ustrašeně těkal zrakem sem a tam, také na buchtu na stole, zas nemohl dál. Co pak, řekla paní Mooshabrová, co pak Pak, řekl konečně, objevil zrádce, co chtěli útok na kněžnu Augustu, dal je soudit a byl předsedou. Od 21

22 tý doby vládne jako nejvyšší a jediný hned po panovnici kněžně Augustě, která zatím ovdověla. Ale lidi říkaj chlapec se náhle zarazil a teď se úplně roztřásl, lidi říkaj No co lidi říkaj, zeptala se paní Mooshabrová, co říkaj Říkaj, třásl se chlapec zděšeně a hleděl na buchtu, že vládne jen on. Že je kněžna schovaná či už dávno mrtvá. Tak, řekla paní Mooshabrová a vstala ze židle, a já ti dám hrnek. Vzala z plotny hrnek s odvarem a dala jej chlapci. Než půjdeš spát, ještě si to třikrát namoč a budeš jako ryba. A nezlob, řekla, jistě má matka pravdu, že zlobíš, jistě se jen tak pro nic za nic netrápí. Lezeš zedníkům na lešení a zlobíš, co z tebe bude? Přijdeš do pomocný školy a do polepšovny, bude z tebe pomocnej dělník, nádeník, a víš, kde bys moh skončit. Víš kde, paní Mooshabrová kývla, v krimi. Paní, řekl náhle chlapec prosebně, jako by se trochu osmělil, jednou rukou si držel strakatý obvaz a v druhé držel hrnek s odvarem, vy prý A zase nemohl dál. Co prý, zeptala se paní Mooshabrová, co Vy prý, chlapec se ještě víc osmělil a prosebně vzhlédl, vy prý máte živý myši. Živý myši? vzhlédla paní Mooshabrová, živý myši? Mám pasti, řekla, pasti, aby se myši chytaly. A kde je máte, řekl hoch prosebné a zase hleděl na buchtu na stole. 22

23 No tady, mávla paní Mooshabrová rukou po kuchyni, tady za plotnou, za kredencem, za kanapem, taky v pokoji a ve špajzu, tady všude mávla. A moh bych takovou past vidět? zeptal se hoch tiše, ještě jsem ji neviděl. Viděl jsem jen klece. Paní Mooshabrová přistoupila k otomanu, sehnula se a vytáhla tři pasti. Ale myši v nich nejsou, řekl chlapec zklamaně, když je pani Mooshabrová dala na otoman, jsou prázdný. V klecích jsou aspoň lvi. Jsou prázdný, protože se včera žádná myš nechytla, řekla paní Mooshabrová, možná že se chytne dnes večer Chlapec na chvíli položil hrnek s odvarem na stůl a s jednou rukou na obvaze a druhou na kanapi si prohlížel pasti. Zdálo se, že ho teď na chvíli plachost vskutku trochu přešla. A jak se tam ta myš vejde? pohlédl na paní Mooshabrovou. Nevejde, vleze, touhletou brankou, paní Mooshabrová ukázala, branka za ní zaklapne a už je tam. Je v pasti. A co s nima děláte v tý pasti, to je zabíjíte? hoch se opět zachvěl. Nezabíjím, umřou, řekla paní Mooshabrová, otráví se. Tuhleten špek na prkýnku, ukázala, myš sní, chvilku běhá uvnitř těch mříží a pak klesne, to když začne působit jed. A kde ten jed je? zeptal se chlapec a prohlížel si s jednou rukou na obvaze past. Jed je na tom špeku, řekla paní Mooshabrová, vidíš tam přece ten bílý prášek. 23

24 A to ten špek kupujete, zeptal se hoch a teď opět pohlédl na buchtu na stole, ten špek kupujete u řezníka? Ten kupuju u řezníka, kývla paní Mooshabrová, ale bez jedu. Ten nasypu až zde. Mám takový kousky špeku ve špajzu na talíři. Chlapec překvapením otevřel ústa a velmi nejistě pohlédl na paní Mooshabrovou. Jako by nevěřil vlastním uším. A pak se náhle a nečekaně zeptal: A proč vlastně ty myši trávíte? Proč, řekla paní Mooshabrová, že škodí. Chlapec opět ztichl, držel obvaz, hleděl na buchtu na stole a pak opět nesměle řekl: Ale to škodí víc věcí. Víc věcí škodí a taky se nezabíjí. Proč se právě zabíjejí myši? Proto, tiše dodal, že nemluví? Paní Mooshabrová pohlédla na pasti a kývla. Kdybych je netrávila, řekla, tak je jich tu za chvíli regiment a je po nás. Jsou troufalý a drzý, sní, nač přijdou, brambory, kukuřici, chleba, i tuhle buchtu na stole by snědly Vohryzaly by i nábytek a peřiny prokousaly, taky i tohle kanape. Ty se musí trávit, jinak by nás usoužily. Tak já už půjdu, zašeptal hoch a položil past na otoman, vzal ze stolu hrnek a ještě jednou pohlédl na buchtu. Paní Mooshabrová ho dovedla ke dveřím do průjezdu a ještě mu řekla: Tak ještě třikrát si ten hadřík namoč a zejtra půjdeš do školy jak křepelice. A doopravdy nezlob, matku netrap, víš, co by tě čekalo. 24

25 Když se paní Mooshabrová vrátila do kuchyně, hodiny u kamen právě tloukly, byly to hodiny, které tloukly i čtvrt, půl a tři čtvrtě, a paní Mooshabrová šla rychle do pokoje, aby dokončila mytí, dřív než se docela setmí. Snad ani tak zle ten hoch nevypadá, řekla si, když myla podlahu u stolku, snad ani ne, ale to holt klame. Když leze po lešení, rozbil si oko, a když to o něm říká matka, tak snad zlobí. Znám to sama nejlíp. Když paní Mooshabrová dokončila mytí, byl už večer. Vyždímala hadry, pověsila na vědro a vědro nechala v pokoji. Šla do kuchyně, opláchla si ruce a usedla za stůl. Chvíli hleděla na buchtu na stole a na pasti na kanapi a pak se chtěla zvednout a ty pasti dát opět pod otoman, když náhle strnula. V průjezdu někdo klepal. Pak tam ženský hlas řekl: Můžu? a paní Mooshabrová si oddychla. Byla to správcová. Správcová měla teď na sobě delší blůzku, byl už večer, ale tu krátkou letní sukni z odpoledne měla stále. Tak jsem přišla, řekla v chodbě a šla do kuchyně. Tam si sedla vesele na otoman k pastím. Dělala jste, paní Mooshabrová, buchtu, ukázala na stůl. Vemte si, řekla paní Mooshabrová a šla k plotně přiložit, udělám vám k tomu trochu kafe. Je šest hodin, domyla jsem pokoj. Myla jste pokoj, zavrtěla domovnice hlavou, koukám, máte zástěru. Vaše Nabule se vdává a vy máte zástěru a mejete pokoj. Kdybyste si aspoň o svatbě odpočala, udělala byste líp. Tak povídejte, paní Mooshabrová, povídejte, jaký to tam na tý svatbě 25

26 bylo. Říkáte, dost jídla, pití, trochu jste se přejedla. Co dobrýho měli, špagety? Víno, řekla paní Mooshabrová a zavřela dvířka u kamen, šunku, vlašský salát, limonády, nakonec i koláče. No a ten stůl Prostřenej, viďte, kývla správcová a poupravila si blůzku, upravenej, ozdobenej Upravenej, ozdobenej kývla paní Mooshabrová, bílý ubrus, květiny a svíčky, sklenky s vínem, koláče Tak ještě jen kadidlo, zasmála se správcová, a jako za okny na kněžnin svátek. A prosím vás, paní Mooshabrová, a Wezr tam holt nebyl? Myslíte, že ho nepustili? To víte, že ne, řekla paní Mooshabrová a šla ke kredenci pro kávu, z krimi na svatbu nepouští. Ale už přijde brzy. Čtvrt roku je pryč. Já se lekla, když jste klepala, že je to on. Já se lekla, že už jde. Měl by přijít rattefengr, řekla správcová s pohledem na pasti vedle sebe na kanapi, kočky na to nestačí a vy to tu máte z toho dvora a průjezdu z první ruky. Rattefengra se nedočkáme, mávla paní Mooshabrová rukou a šla s kávou k plotně, taková inštanc snad ve městě ani není. Rattefengři byli tak leda v mým mládí, ale dnes ne. Dnes si musí pomoct každej sám. Aby tak ty myši vlezly i na to lešení, co tu máme. Aby tak vylezly až k Faberům. Byl tu pro odvar? zasmála se správcová a poupravila si blůzku. 26

27 Byl, kývla paní Mooshabrová u plotny a zavařila kávu, tyhle pasti na kanapi jsem mu musila ukázat. Pasti nikdy neviděl, jen klec a lva. Chtěl vidět i myš, ale včera se právě nechytla, a tak jsem mu jen ukázala, jak tam myš leze a sní špek. Mně se tak zlej nezdál, paní Mooshabrová náhle zavrtěla hlavou, ale co já. Matka to ví vždycky nejlíp, a když to říká, asi se s ním souží. Poslechne asi, jen když jde pro pivo. Když jde pro pivo, upíjí, zasmála se správcová, paní Mooshabrová, vždyť von domů musí nosit jen půl džbánku. Ale mně se tak někdy zdá správcová se náhle zarazila a upravila si blůzku, mně se tak někdy zdá, že možná to pivo po cestě upíjí jen proto, že mu ani nedají pořádně najíst. Že to pivo po cestě upíjí z hladu. Správcová na chvíli zmlkla a hleděla na buchtu na stole. Pak znovu řekla: Že to pivo po cestě pije prostě proto, že má hlad. Všimla jste si taky, jak chodí? Krk za to nedám, že v zimě nebude mít ani kabát, Faberová ho nechává chodit pomalu jak žebráčka. A dnes s tím okem, víte, správcová potřásla hlavou, dnes s tím okem se mi to taky nějak nezdálo. Táhne ho k očaři a ještě mu řekne, ať ti to třeba vypálí. Vždyť ten chudák byl z toho úplně zděšenej, celej se třás, měla jsem co dělat, aby s ním k žádnýmu očaři nešla. No ale s tím pitím, správcová potřásla hlavou, s tím pitím to přece jen může být i jinak. Nemusí pít jen z hladu. Otec Faber je hodnej člověk, ale trochu pije. Pije, vzdychla paní Mooshabrová a donesla správcové na stůl kafe, chlapec by moh být po něm. A pak by bylo dvakrát hrozný, že už takhle odmala. 27

28 Rost by z něho pomocnej dělník, nádeník, jak by skončil paní Mooshabrová těžce zavrtěla hlavou a pak vzala pasti z otomanu a klekla na zem vedle správcové. Dám je zas na svý místo, řekla a dala je pod otoman, snad se v noci něco chytne. A pak si paní Mooshabrová sedla na židli proti správcové a řekla: Musím sice ještě vylít vědro s vodou, je vedle v pokoji, ale to teď počká. Musím vám konečně něco říct. Tak abyste věděla, paní Kralcová, proč jsem tak brzy přišla ze svatby. Tak abyste věděla, já jsem na žádný hostině nebyla. Vyhnali mě. Panebože, lekla se správcová, až se na kanapi zhoupla, vyhnali? Vyhnali, kývla paní Mooshabrová, zpívala jsem ukolíbavku a Nabule nosila šunku a salát. Všem dala, jen mně nedala a pak chytla ty koláče, co jsem jí pekla k svatbě, hodila je na dvůr a mě vyhnala. Abych šla kropit hřbitov a starat se o děti. A já si na tu svatbu vzala svý jediný sváteční šaty. Správcová chvíli seděla jako opařená a pak konečně řekla: A co ženich Laibach, copak nezakročil? Copak nebouch do stolu nebo nekřik? Nebouch, nekřik, zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, je to slušnej člověk, asi moc křičet nemůže. Ale copak to. Byli tam taky ty dva študenti, co je Nabule obsloužila, a to bylo nejhorší. Před těma jsem se styděla nejvíc. Před nima mě vyhodila, sousto nedala, i víno mi jen tak krápla. 28

29 A prosím vás, paní Mooshabrová, řekla konečně správcová, byla stále celá pryč, prosím vás, nebyli snad opilí? Ani ještě ne, zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a pak nastala chvíle ticha. Je to hrozný, řekla po chvíli ticha správcová, to je opravdu hrozný. Tak vona ty koláče, co jste jí pekla k svatbě, vyhodila na dvůr Koni, kývla paní Mooshabrová, koni A pak náhle zničehonic paní Mooshabrová vstala, přistoupila ke kredenci a otevřela dolní dvířka. Pijte kafe, řekla a vyňala z kredence tři nové pasti. Pijte kafe, řekla a šla pomalu s pastmi ke dveřím. Kam s nima jdete, paní Mooshabrová, zeptala se správcová. Na dvůr, řekla paní Mooshabrová, na dvůr. Nastražit je na dvůr pod lešení. Aby myši nelezly po lešení. Aby se nedostaly až k Faberům. Bude půl sedmý, paní Mooshabrová koukla na hodiny u kamen, nastražím je na dvůr, dokud je tam ještě trochu vidět, a pak vynesu z pokoje to vědro. Vemte si ke kafi buchtu a seďte, jsem tu hned. A paní Mooshabrová vyšla s pastmi z kuchyně a pak z chodby do průjezdu. Na dvoře byla už tma bylo to v září v půl sedmé večer ale nebyla to vlastně tma. Byla to tma protkaná světly z oken v patrech, takže ač tma, přece bylo vidět. Kromě této zvláštní polotmy bylo na dvoře teplo byl zářijový večer a všude, i v patrech na pavlačích, byl úplný klid. Paní Mooshabrová obešla schodiště na konci průjezdu, kde stála i popelnice, a vyšla na ten tichý polotemný dvůr pod lešení. A už se chtěla 29

30 sehnout a nastražit tam pasti, když zaslechla vysoko nad sebou nějaký krátký slabý hvizd. Zdvihla hlavu právě ještě včas, aby zahlédla vysoko na nebi pár zelených a červených světel, která vzápětí zmizela, jako by vklouzla v nebe. Paní Mooshabrová kývla a už se opět shýbala, když zaslechla nad sebou nějaký tichý praskot. Seshora na dvůr dopadla nějaká lať. Pak se ozval další tichý praskot a na dvůr dopadlo nějaké prkénko. V té chvíli tloukly hodiny půl sedmou, hodiny z kuchyně u kamen, které sem bylo slyšet oknem pokoje. Na dvoře i v patrech na pavlačích byl stále úplný klid a paní Mooshabrová s pastmi se odtrhla od lešení, pod nímž dosud stála, a popošla na dvůr. Zdvihla hlavu a pohlédla na lešení do prvního a druhého patra, na pavlače, stále tam byl úplný klid, ale náhle měla dojem, že se tam nahoře na lešení přece jenom něco hýbá. Že se tam někde nahoře na lešení mezi těmi tyčemi, latěmi a prkny něco hýbá, strašně a rychle dýchá, oddychuje a úporně, úporně hledí na ni, paní Mooshabrovou dole na dvoře. Paní Mooshabrová se náhle podivně otřásla. Jestli je to kočka, otřásla se, je dobře. Jen ať tam je a číhá. Je to kočka, je tam a číhá. A paní Mooshabrová s pastmi se kupodivu náhle vrátila zpět k lešení. U schodů se obrátila a běžela domů. Správcová seděla u stolu jako předtím, pila kafe, ale teď už i jedla buchtu. Když se paní Mooshabrová objevila ve dveřích, zdvihla hlavu. Co je, paní Mooshabrová, řekla, stalo se něco vy jste ty pasti na dvůr nenastražila? 30

31 Nenastražila, probrala se paní Mooshabrová, ale jakýsi podivný neklid v ní zůstal, není tam už vidět, je tam tma. Nastražím je zítra. Co je, paní Kralcová paní Mooshabrová neklidně popošla ke stolu, co je Slyšela jsem něco padat, řekla správcová a spolkla sousto, padat jako dřevo. Nespadlo něco z lešení? Nějaká lať, řekla paní Mooshabrová, položila na stůl pasti a usedla na židli, nějaká lať a prkýnko. Nahoře na lešení je asi kočka. Nějak bázlivě tam dýchala a hleděla na mě. Ale to je dobře, že tam je a číhá. A taky, paní Mooshabrová dodala, nějaký hvězdoletěl. Hvězdolet, kývla správcová, to je na Měsíc. Večer tu startují tři. Správcová přestala jíst buchtu a jen srkala kafe. Paní Mooshabrová neklidně hleděla na pasti a občas pohlédla k hodinám u kamen. Ten Faber to má domů stejně daleko, řekla správcová, dělá do šesti, heleďte, von dělá i dnes ve svátek. Než dojede domů, je sedum. To jezdí busem? řekla paní Mooshabrová a neklidně pohlédla na hodiny. Trolejbusem, řekla správcová. Já trolem ještě nikdy nejela, paní Mooshabrová otočila hlavu k pokojským dveřím, podzemní jsem jela jednou. O svý svatbě, to už je padesát let. Jeli jsme odsud z Blauentalu na náměstí Annymarie Blažené na stanici Radnice. Na stanici Hřbitov. Na náměstí za radnicí byla tenkrát hospoda, dnes tam místo ní jsou moderní činžáky. 31

32 Poslyšte, paní Mooshabrová, řekla náhle správcová a vstala ze židle, poslyšte, mě teď něco napadlo. A když paní Mooshabrová neklidně zdvihla oči, správcová řekla: Neznáte, paní Mooshabrová, nějakou Máry Capricornu? Máry Capri udiveně hleděla paní Mooshabrová a správcová řekla: Máry Capricornu. Tu neznám, řekla paní Mooshabrová, tu ne. A kdože to je, paní správcová, ta Máry Capri Nevím, paní Mooshabrová, řekla správcová a opět si sedla, já ji vůbec neznám. Jakpak tedy ale o ní víte? řekla paní Mooshabrová. Jak o ní vím, zasmála se správcová, slyšela jsem o ní. Slyšela jsem, že je nějaká Máry Capricorna. Nic víc o ní nevím. Ale kdybych se o ní něco dozvěděla, řekla rychle, hned vám to řeknu. Hned vám to řeknu, když vás to zajímá, to víte, že vám to hned řeknu. Chvíli bylo ticho, správcová srkala kávu, paní Mooshabrová přejížděla dlaní pasti a chvílemi hleděla na hodiny u kamen. Pak řekla: Ale stejně mi to s tou Máry Capri nejde do hlavy. To je nějaká zvláštnost, či co Máry Capricorna, řekla správcová, opravdu nevím. Řekla jsem vám, že o ní nic nevím. Tak přece na to nemyslete, paní Mooshabrová, na světě přece existuje lidí, kdybyste takhle na každýho myslila, tak vám praskne hlava. A pak správcová řekla větu, které se sama podivila. Řekla: Já si vůbec myslím, že to ani 32

33 nejde, myslit na všechny lidi, co jich na světě je. Člověku stačí myslit na ty, co zná. Já někdy myslívám na naši kněžnu thálskou a někdy tak trochu ještě na starýho. Na starýho, co ode mne prch. Ručičky na hodinách u kamen se blížily ke třem čtvrtím na sedm a paní Mooshabrová náhle vstala. Kam zas jdete? zeptala se správcová, přece jen rafičit pasti? Ale jen vynýst z pokoje to vědro, řekla paní Mooshabrová, jen seďte a jezte, vy nejíte buchtu. Jsem tu hned. Paní Mooshabrová vešla do pokoje a přivřela za sebou dveře. Vzala z vědra jeden vlhký hadr, ale pak šla k oknu a pohlédla na dvůr. A v té chvíli, co pohlédla na dvůr, měla dojem, že tam něco vidí. Jako by tam na tom dvoře ve tmě, protkané světly z horních pater, kousek před oknem a lešením, ležel nějaký stín. Na dvoře ve tmě, protkané světly z horních pater, ležel nějaký stín, jako by sem spadl z nebe. Vypadá to, řekla si paní Mooshabrová, jako nějaký vak, který se dává pod krk koni, a sem spadl z nebe. Paní Mooshabrová stála s vlhkým hadrem v ruce u okna a zírala na stín, zírala minutu, dvě, tři, jak dlouho, nikdo vlastně neví, snad ani správcová, a nikdo ani neví, na co vlastně v té chvíli paní Mooshabrová myslila. Pak v kuchyni tloukly hodiny tři čtvrti na sedm a paní Mooshabrová pustila hadr na zem. Dopadl s buchnutím, jako když padne strom. Když paní Mooshabrová vešla na práh kuchyně, správcová u stolu měla plná ústa buchty a koukala kamsi k otomanu. 33

34 Neslyšela jste nic? řekla paní Mooshabrová na prahu, neslyšela jste? Správcová právě polykala a tak jen mlčky zavrtěla hlavou. Ba jo, řekla paní Mooshabrová jaksi podivně nezvykle, jako když něco buchne. Jako něco na dvoře, pod lešením, zrovna tloukly hodiny tři čtvrtě. Možná že teď letěl hvězdolet z Měsíce, zasmála se správcová a otřela si rty dlaní, jeden tady večer v týhle době přistává. Bylo k sedmé, když se v průjezdu ozvaly nějaké kroky. Slyšíte? zbystřila správcová sluch, to je Faber. Vrací se z práce a je asi opilý. Je to vskutku on. Byl to vskutku on. Když chtěl vstoupit na první schod schodiště, pohlédl trochu na ten tichý setmělý dvůr, protkaný světly z horních pater, a jeho nejistý krok se zarazil. Uhnul ze schodů a šel na dvůr. A tam strnul. Na dvoře ve tmě, protkané světly z horních pater, ležel malý chlapec Faber, ležel na břiše obličejem k dlažbě a zpod čela mu koukal nějaký strakatý hadřík. Ležel tiše a nehybně jako uzlíček neštěstí, jako mošnička žebráka, jako malé ubohé klubko, ležel docela tak jako před čtvrthodinou či snad ještě déle, jen ta kaluž pod jeho tváří byla teď už mnohem větší, leskla se jako temné půlnoční jezírko. A všude byl klid. Slyšíte, křikla náhle správcová v kuchyni, slyšíte ho ze dvora? A paní Mooshabrové se náhle sevřelo srdce. 34

35 III Když v osm hodin večer odjel ze dvora pohřební vůz, inspektor otevřel dvířka policejního auta, které na dvoře zatím pořád ještě stálo, a řekl panu Faberovi: Pane Faber, pojďte. Musíte nám na stanici nadiktovat protokol, je to formalita, za chvilku jste zpět. Ten džbán od piva, Dane, ohlédl se k mladíkovi v uniformě, který stál u auta a držel džbán, ten klidně dej paní. Vemte si ho, paní, už ho nepotřebujeme. Vezmi si džbán, Alžběto, řekl pan Faber a vlezl do auta k inspektorovi, vezmi si ho a nestůj tu furt na tom dvoře. Jdi domů, Alžběto, já se vrátím hned. Paní Faberová půjde zatím ke mně, řekla těžce paní Mooshabrová, co by byla sama. Udělám čaj. Jděte, řekl inspektor z auta a otevřel zadní dvířka mladíkovi v uniformě, který pořád stál u auta, ale džbán už v ruce neměl, a pak inspektor pohlédl na dlažbu dvorku, lesknoucí se v reflektorech, a řekl správcové: A vy paní, to tu trochu ukliďte. Zasykl motor, dvorkem se mihly reflektory a policejní auto vjelo do průjezdu. Dvorek opět ztemněl. Zbylo tam pár rozrušených nájemníků z domu, paní Faberová s prázdným pivním džbánem, také Steinhägerovi z prvního patra, krev na dlažbě se už opět leskla jen v odrazu světel z horních pater. A pak tedy Steinhägerovi vzali paní Faberovou se džbánem za paže a pomalu ji vedli za paní Mooshabrovou do průjezdu. Správcová se zatím doploužila pro vědro 35

36 vody, spláchla z dlažby krev a pak si šla mýt ruce. Pak šla za paní Faberovou a Steinhägerovými k paní Mooshabrové. Jak se to jen stálo, řekla strašně bledá, rozrušená, když vešla do kuchyně, to chudák opravdu vlez na kraj prkna a ztratil rovnováhu? To tam opravdu lez teď večer, když šel pro pivo? Ten inspektor řekl, že přepad, přepad, my jsme s paní Mooshabrovou v jedný chvíli opravdu slyšely buchnutí. Paní Mooshabrová stala u kamen zády ke stolu a vařila čaj. Paní Faberová seděla na židli vzpřímená a chladná, nehnula tváří, na klíně držela džbán, který policie našla nahoře na pavlači. Pan Steinhäger a jeho žena seděli zničeni na otomanu a bledá, rozrušená správcová si sedla k nim. Pak řekla: Je to hrozný, přepad. A vy jste mu ještě, paní Mooshabrová, když k vám přišels okem, řekla, že večer bude jako ryba. Že zejtra půjde do školy jak křepelice. Jako ryba, jako křepelice, zašeptala paní Mooshabrová u kamen a pak se otočila a donesla na stůl hrnky s čajem. A pak si stoupla ke kredenci, pohlédla na paní Faberovou a těžce a tiše promluvila. Víte, paní Faberová, těžce a tiše promluvila a rukou se opřela o kredenc, já na pánaboha nevěřím. Když jsem byla malá a chodila do školy, řekl mi jeden šafář nebo sluha, já si už nevzpomínám, abych se nemodlila. Že je to zbytečný, protože stejně žádný pánbůh není. Abych radši kopala řípu, ta že mě aspoň uživí, a když na něco věřit, tak na osud. Protože ten můžu vidět a k němu se modlit nemusím. Ten se stane tak 36

37 jako tak. Když já tedy dnes na něco věřím, tak na osud. Byl to osud, paní Faberová, a tak se nesužujte, řekla paní Mooshabrová paní Faberové, která stále seděla vzpřímená a chladná, aniž hnula tváři, a na klíně držela džbán. A pak paní Mooshabrová s rukou stále opřenou o kredenc pokračovala: Můj osud byl mnohem horší. Co já se už s dětma natrápila, co já se s nima nasoužila, co já dělala pro jejich dobro. Já jim zpívala i ukolíbavku, však ji paní správcová zná, no a vidíte. Přišly do pomocný školy, pak do polepšovny, dnes je Wezr potřetí v krimi a já se třesu, že se co nejdřív vrátí. A Nabule? Nabule dnes o svý svatbě hodila z okna koláče, co jsem jí pekla, a pak vyhodila mě, ani pít mi nedala, ani kůrku chleba, ani kapku limonády, a vzala jsem si na tu její svatbu svý jediný sváteční šaty. A jiný a jiný věci, vzdychla paní Mooshabrová, to vám ani nechci, paní Faberová, říkat. Však to paní správcová ví. Vím, řekla správcová a bledost trochu ustoupila z její tváře, i nějaká krádež peněz, krádež vašich úspor. Krádež peněz, řekla paní Mooshabrová, stále se opírala o kredenc a hleděla na paní Faberovou, pár grošů mi Wezr krad, co si dávám semhle do kredence, jsou to mý jediný úspory. Strčila jsem je jednou před ním do kamen a pak jsem zatopila. Pak jsem je dávala do špajzu k myšímu jedu. Teď co jev krimi, je dávám zas do kredence. Ale copak jen krádež, paní Mooshabrová vzdychla, Wezr se zná s nějakými kameníky, co ryjou do hřbitovních pomníků, snad jsou z toho kamenářství u hlavní brány, kdoví jestli s nima nena- 37

38 padá lidi, víte, co se říká, v noci jít kolem hřbitova je hrůza, ne od hlavní brány na náměstí, ale z druhý strany od Filipova, kde končí park. A co Nabule a ty její různý noční pochůzky a toulky, ach, kdybych ty děti byla radši neměla. Paní Mooshabrová na chvilku zmlkla a v kuchyni se rozhostilo ticho. Paní Faberová stále seděla vzpřímená a chladná, nehnula tváří, na klíně držela džbán. Správcová si u krku držela blůzku a byla opět bledá. A Steinhägerovi na kanapi vedle ní seděli zničeně. Pak paní Mooshabrová potřásla hlavou a mluvila dál: Ale když já jsem ty děti chtěla, to je to. Měla jsem je stejně pozdě, dost po čtyřicítce já myslila, že ve stáří budu mít oporu. Že z Wezra bude voják nebo snad i komorník, že mi snad přece jednou ulehčí víte paní Mooshabrová řekla náhle tiše, já přece chtěla být odmala hospodyní nebo být v kiosku, prodávat no a vidíte Ale jste aspoň na Péči, řekla správcová, máte na to doklad. Pečujete o jiný. Pečuju o jiný, kývla paní Mooshabrová a pohlédla na kredenc, pečuju o jiný, ale o vlastní už ne. Vlastní nezmůžu. Nezmohla jsem je vlastně nikdy. Už ve škole Wezr tlouk svý spolužáky, toulal se a krad, Nabule to samý, byli drzí, hrubí, Wezr odmala dokonce i pil paní Mooshabrová na chvíli zmlkla a pohlédla na paní Faberovou, která stále seděla vzpřímená a chladná, nehnula tváří a držela na klíně džbán, vy se, paní Faberová, chvějete a hroutíte, ale kdovíco by jej v životě potkalo. Byl by šel třeba na Péči, na Péči k paní Knorringové, byl by se třeba dostal do pomocný školy, do polepšovny, byl by z něho 38

39 třeba pomocnej dělník, nádeník jako z Wezra, nedej bože, že by se byl dostal třeba i do krimi. Byla byste možná přišla o nervy nebo se usoužila. Ach, paní Mooshabrová potřásla hlavou a pohlédla na paní Faberovou, které se v obličeji nehnul ani sval, tak se už netrapte. A pijte čaj. Mělo by se podat trestní oznámení na zedníky, řekl teď pan Steinhäger na kanapi, nezabezpečovali po práci pavlač. Včera odešli a nechali všechno, jak to bylo. Věděli, že je dnes svátek a nebudou pracovat, a nezabezpečili nic. Zedníci za to nemůžou, řekla správcová, za to odpovídá firma. Tuhle za to nářadí za dveřma paní Mooshabrové a v tom průjezdu taky. Kdyby tam v noci nehořelo světlo, moh by se tam někdo o ty cihly, trakař zabít. A ten sud vápna, kdyby do něj paní Mooshabrová spadla firmu žalovat! řekla domovnice. A kdo by ji žaloval, zeptala se ustrašeně paní Steinhägerová, Faberovi? To není nic platný, řekla paní Mooshabrová, odstoupila od kredence a sedla si teď taky na židli, kdyby se někdo o ty cihly u mých dveří zabil nebo kdybych spadla do sudu, řeknou, že jsme si měli dát pozor. Řeknou, že chlapec neměl lízt na lešení. Kdyby byl nelez, ale šel po pavlači, jak se sluší, patří, nebyl by spad. Taková firma vám ještě dokáže, že chlapec pil cestou ze džbánu pivo a že se mu zatočila hlava. Pijte čaj, vemte si buchtu. Steinhägerovi kývli a svěsili hlavy, ale správcová si jen sáhla na blůzku a mlčela. Pak chvíli všichni pili čaj. 39

40 Pak tloukly hodiny u kamen devět, v průjezdu se ozvaly kroky, paní Mooshabrová na chvilku strnula. Ale byl to zřejmě pan Faber, který se vracel z komisařství. Paní Faberová, stále vzpřímená a chladná se džbánem na klíně, bez jediného slova vstala a vstali i ostatní. Vyvěsíme černej prápor, paní Mooshabrová, vzdychla správcová, máte ho ve skříni v chodbě, viďte, taky bidlo, a paní Mooshabrová kývla. Mám ho, kývla, a taky ten zásobní, vyvěsím ho ještě teď na noc. Jsem ráda, že si paní Faberová trochu odpočala a je klidnější. Netrapte se, řekla znovu a šla otevřít dveře. Poslyšte, paní Mooshabrová, řekla správcová, když všichni odešli a zůstala s paní Mooshabrovou v kuchyni sama, poslyšte, jávám musím něco říct. Mně je to nějak divný. Ten inspektor řekl přepad, přepad, ale řek to nějak divně, jak by řek málem, že ne. Jak by chtěl říct něco jinýho. Mně se zdálo, že chtěl říct tak skoro jako něco já vlastně nevím. A pak správcová potřásla hlavou, sáhla si na blůzku a pak náhle řekla: Ale to nic. Mně se zdá leccos, mohla jsem se mýlit. Když odešla i domovnice, paní Mooshabrová sklidila stůl, vylila vědro, které stalo v pokoji, a šla do chodby. Vzala ze skříně jeden pečlivě složený černý prapor na dřevěném břevně, sáhla za skříň a vzala bidlo. Bidlo bylo velmi dlouhé, sahalo až ke stropu, a když s ním paní Mooshabrová vycházela ze dveří do průjezdu, musila je naklonit. V průjezdu se s ním oto- 40

41 čila kolem cihel, trakaře a sudu a pak vyšla z průjezdu před dům. Asi deset kroků od domovních vrat hořela pouliční plynová lampa. Byla příliš slabá, než aby stačila pořádně osvětlit místo před bídným domem, ale tma tam přece jen nebyla. Dopadala tam světla z oken v patrech a pak i nebe bylo jasné od mnoha světel a neónů z jiných lepších částí města a snad také od nějakých rachejtlí, které kdesi na letišti a v paláci házeli na počest svátku Albína Rappelschlunda. Paní Mooshabrová s bidlem a praporem v ruce se trochu rozhlédla tou slabě osvětlenou ulicí a náhle měla dojem, jako by u rohu zahlédla nějaké stíny. Stály tam dva lidské stíny a paní Mooshabrové se na chvilku opět sevřelo srdce. Spěšně nasadila břevno praporu na konec bidla a vysadila prapor na skobu, která trčela nad domovními vraty pod oknem prvního patra. Prapor se rozvinul a visel. Paní Mooshabrová se znovu ohlédla k rohu ulice, ale stíny tam už nebyly. Roh ulice byl prázdný. Paní Mooshabrová s bidlem rychle zašla do průjezdu a vešla do svého bytu. Pečlivě zamkla dveře a bidlo opět postavila chodbě za skříň. Pak šla do kuchyně a chvíli nebyla ničeho schopna. Tak jsem se ráno chystala na svatbu, řekla si, a večer jsem šla věšet černej prápor. Co se to vlastně všechno dneska stalo, řekla si, co si o tom mám pomyslit? A to byl snad ke všemu ještě nějaký ten svátek Paní Mooshabrová pohlédla na kredenc a rozvířenou hlavou jí blesklo, že musí jít spát. 41