Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou Jana Hricáková Laténské polozemnice v Čechách historické vědy pravěká a raně středověká archeologie vedoucí práce: Doc. PhDr. Vladimír Salač, CSc. Praha 2007

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vykonala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Dobříši dne Jana Hricáková -2-

3 Poděkování: Mé poděkování patří všem, kteří mi pomáhali při realizaci této práce. V prvé řadě musím poděkovat své rodině za trpělivost, důvěru a podporu. Dále nemohu opomenout vedoucího této práce doc. Vladimíra Salače, a další badatele, kteří mi věnovali svůj čas při konzultacích a poskytli mi nepublikovaný materiál. V neposlední řadě děkuji i svým kolegům nejen za připomínky a rady, ale také za povzbuzení a podporu. J.H. -3-

4 Obsah 1. Úvod Terminologie: polozemnice, zemnice a zahloubená stavba Metody a cíle Kritika pramenů Dějiny bádání Vývoj polozemnic od pravěku do středověku Polozemnice ve starším pravěku Polozemnice od pozdní doby halštatské do konce doby laténské Polozemnice v době římské a období stěhování národů Polozemnice za prvních Slovanů a ve středověku Typologie polozemnic Roztřídění typů Typ A Typ B Typ C Typ D Shrnutí Konstrukce a vnitřní vybavení Kůly a kůlové jamky Konstrukce stěn Konstrukce střechy Vchod Podlaha Ohniště, dýmný otvor Lavice Konstrukce podle typů Typ A Typ B Typ C Typ D Funkce polozemnic Obytná funkce Výrobní funkce Hospodářská funkce Závěr Literatura Katalog polozemnic

5 1. Úvod Zahlubování staveb přineslo určité výhody: zjednodušila se jejich konstrukce a zároveň zlepšily izolační podmínky. Jedná se o jev, který provázel obyvatele našeho území již od starší doby kamenné a s jistými přestávkami přetrval až do období vrcholného středověku. Základem této práce by mělo být shrnutí problematiky polozemnic, jejich konstrukce, jednotlivé typy, které se dají vysledovat, a možné interpretace funkce. Jelikož se jedná o téma velice široké, omezí se na oblast Čech, a to v období od pozdního halštatu do konce laténu, kdy se polozemnice staly jednou z dominantních staveb na tehdejších sídlištích. 1.1 Terminologie: polozemnice, zemnice a zahloubená stavba Termíny polozemnice, zemnice, zahloubená chata apod. jsou v literatuře týkající se laténských staveb používány jako synonyma. Často záleží pouze na zvyku autora, ke kterému výrazu se přikloní. Ačkoliv ve většině publikací o sídlištích se tomuto pojmu nedá vyhnout, prozatím se ho (pro laténské období) nikdo nepokusil uspokojivě definovat. Z tohoto důvodu jsem využila i literatury pokrývající ostatní období. Autoři se obecně shodují na dvou faktorech, na základě kterých je možné odlišit polozemnici od zemnice. Je to míra zahloubení, která by u zemnice měla přesahovat 100 cm (např. Kuna Profantová 2005, 108), a umístění střechy u zemnice by se měla opírat přímo o úroveň terénu, zatímco u polozemnice by měla spočívat na stěnách (např. Novotný 1986, 1001). Pro raně středověké období se touto otázkou zabývala např. A. Pitterová, která preferovala termín zemnice. Její důvody se dají shrnout do tří bodů (Pitterová 1970, 29 30): 1. podle etnografických pozorování se jeví v případě zahloubených staveb zemnice (tedy stavení úplně zapuštěná do země, u kterých nad úroveň terénu vystupuje pouze střecha) jako převažující 2. termín zemnice označuje všechny druhy domů zapuštěných do země 3. tento pojem má tradici ve starší literatuře Pokud bychom přistoupili na tuto argumentaci, pak by pro laténské období bylo naopak vhodnější upřednostnit výraz polozemnice či zahloubená chata. Navzdory příkladům z etnografie, které A. Pitterová uvádí, se pro dobu laténskou více předpokládají -5-

6 stavby se stěnami převyšujícími terén (např. Motyková-Šneidrová 1960, 167; Rybová , 82). Co se týká hloubky zahloubené části, záleží na mnoha faktorech, např. úrovni skrývky a nejednotném vývoji reliéfu (Kuna Profantová 2005, 108), proto je tento údaj poněkud nespolehlivý. Nicméně pokud pomineme zmíněné vlivy, většina zahloubených chat by patřila do skupiny polozemnic, tedy mezi stavby s hloubkou menší než 100 cm1. Ze stejného důvodu se k pojmu polozemnice přiklonili i M. Kuna a N. Profantová při zpracování výzkumu v Roztokách u Prahy (ibid., 108). Ačkoliv podle A. Pitterové má termín zemnice v rámci literatury týkající se raného středověku větší tradici, pro laténské období bychom museli mluvit spíše o polozemnicích (používán např. v Rybová , Salač 1984, Waldhauser a kol. 1993), případně o obecnějším pojmu zahloubené chaty (např. Motyková-Šneidrová 1960, Čižmář 1989, Filip 1995, Budinský 1999). Proti označení chata sice vystoupil K. Sklenář, přičemž ji definoval jako stavbu, jejíž střecha nahrazuje stěny, na rozdíl od domu, jehož stěny by měly být konstrukčně odděleny od střechy (Sklenář 1977, 30). Avšak toto dělení se v případě laténského období příliš neujalo a chata se stále chápe jako synonymum domu ať už zahloubeného či povrchového, přičemž většina autorů mluví o chatách bez ohledu na konstrukci stěn dané stavby. Ještě větší potíže než ujasnění pojmů způsobuje odpověď na otázku: co to vlastně je polozemnice a jak ji odlišit od ostatních zahloubených sídlištních objektů? Po prostudování většího množství literatury pojednávající o výzkumech laténských sídlišť (viz soupis literatury v katalogu polozemnic v závěru práce), zjistíme, že někteří autoři jsou při interpretaci toho, co je ještě polozemnice tolerantnější, někdo má přísnější měřítka a v některých případech se tato kritéria vyvíjejí. Například V. Šaldová zařadila mezi zahloubené chaty i objekt č. 4 o ploše 3,2 m², bez ohniště a bez kůlových jamek (Šaldová 1984). Naopak P. Budinský oddělil od zahloubených chat (čili polozemnic) objekty s pecí nebo zásobnicí, jakožto stavby neobytné funkce (Budinský 1997, 14). V předběžné publikaci Radovesic se objevují mezi polozemnicemi i čtvercové objekty, které v souhrnné publikaci byly z této skupiny vyloučeny a zařazeny mezi zahloubené stavby (srov. interpretace radovesických objektů ve Waldhauser 1977 a Waldhauser a kol. 1993). Autor uvádí, že polozemnici chápe jako pravidelnou obdélníkovou zahloubenou stavbu se spíše ostřejšími rohy, plochým dnem a kolmými stěnami. Naproti tomu zahloubené stavby mají být oválného či čtvercového půdorysu se šikmými stěnami (Waldhauser a kol. 1993, 347). 1 Např. na základě 174 objektů, které jsem shromáždila, tvoří stavby s dochovanou hloubkou 100 a více centimetrů pouze 9 %. -6-

7 Nabízí se tím určitá možnost řešení, avšak dle mého mínění tvar půdorysu a stěn není vždy nejspolehlivějším vodítkem vzhledem k různým zánikovým transformacím, působení eroze a dalším vlivům. Kromě toho chybí jakékoli zdůvodnění, proč je třeba oddělovat polozemnice a zahloubené stavby. Ještě přísnější kritéria uvádí V. Wüstehube ve svém článku pojednávajícím o možnosti využívání polozemnic v kultuře s lineární keramikou. Zde shrnul do pěti bodů obecně přijímané charakteristiky polozemnice, jak je definují němečtí autoři jak pro pravěké tak i protohistorické období (Wüstehube 1993, 523): 1. pravoúhlý tvar objektu 2. rovné dno 3. kolmé stěny 4. přítomnost otopného zařízení 5. přítomnost kůlových jamek po nosných kůlech Sám autor ovšem správně podotýká, že některé z těchto charakteristik nejsou zcela oprávněné (ibid., 523). Tvar půdorysu bývá obdélníkový, nicméně ne vždy je pravidelný a také se objevují i jiné tvary. Zároveň, jak ještě bude popsáno v pozdějších kapitolách, přítomnost otopného zařízení bývá mnohdy sporná, přičemž jeho funkci mohly v době laténské plnit i nezřídka nacházené cedníkovité nádoby, případně mohlo být ohniště umístěno mimo interiér stavby. Domnívám se, že toto kritérium poněkud odráží představu polozemnice totožné s obydlím, nicméně součástí této práce je i kapitola shrnující možné interpretace funkce zahloubených chat, a proto by nebylo vhodné zachovat v databázi pouze objekty s ohništěm či pecí a ostatní opomenout. V neposlední řadě nepřítomnost kůlových jamek v objektu ještě nemusí ukazovat na nezastřešení objektu či nepřítomnost konstrukce (viz kapitola Konstrukce polozemnic). Jak jsem se pokusila ukázat, navzdory četnosti užívání pojmu polozemnice či zahloubená chata není vždy zcela jasné, co přesně tento termín definuje. Pravděpodobně nemá význam snažit se vymezit kritéria na základě rozměrů, neboť existují polozemnice typického půdorysu2, jejichž míry jsou skutečně malé (např. polozemnice č. 7 z Lužice o šířce 160 cm, Salač Smrž 1989) nebo naopak velké (např. polozemnice č. 1/1982 z Dolních Břežan o šířce 930 cm, Motyková 1986). Ani míra zahloubení příliš nepomůže, protože se opět objevují typické půdorysy mělké (např. Radovesice objekt 121 o hloubce 15 cm, Waldhauser a kol. 1993) i značně hluboké (např. Břešťany 5/73 o hloubce 110 cm, Salač 1984). Jak již bylo řečeno, výsledný tvar půdorysu, přítomnost kůlových jamek 2 tj. pravidelný obdélníkový tvar s plochým dnem a dvěma kůly nacházejícími se uprostřed kratších stěn, případně více kůly na ose objektu či podél stěn -7-

8 a otopného zařízení bývá diskutabilní, proto jsem ve své databázi ponechala i některé objekty oválného či čtvercového tvaru a také objekty beze stop konstrukce. Přítomnost ohniště či pece neměla na zařazení do databáze žádný vliv. Ve většině případů jsem se držela interpretace samotných autorů, a tak do celkově nashromážděných 174 objektů byly zařazeny ty, které sami autoři publikací a výzkumů považovali za polozemnice či zahloubené chaty. Výjimku tvořily objekty nepravidelných, oválných či kruhových půdorysů často s nerovným dnem, beze stop konstrukce a ohniště. Jedná se o objekty: Bílina č. 4/75 (Waldhauser Holodňák 1984), Hrušov č. 1/55 a 2/55 (Vokolek 1960), Kněžmost č. 7/00 (Waldhauser 2001a) a Veliká Ves č. 3/61 (Koutecký 1970). Je pravdou, že některé z nich mohly být polozemnicemi, nicméně vinou stavu dochování či způsobu výzkumu jejich zařazení mezi ostatní objekty není vhodné, a proto nejsou součástí katalogu a databáze polozemnic. Obr. 1: Půdorysy objektů interpretovaných jako polozemnice, které nebyly zařazeny do databáze: 1: Bílina obj. 4/75; 2: Hrušov obj. 1/55; 3: Hrušov obj. 2/55; 4: Kněžmost obj. 7/00; 5: Veliká Ves obj. 3/ Metody a cíle Tato práce vychází z údajů o polozemnicích v publikované literatuře a částečně též z nepublikovaných zdrojů. Celkem se podařilo shromáždit 174 zahloubených chat z 57 lokalit. Tato naleziště zahrnují jak nejmenší jednotky osídlení (dvorce) tak i nálezy z hradišť a oppid. Součástí této práce by tedy mělo být i porovnání těchto typů sídel, zda mezi jejich zahloubenými stavbami panuje shoda, či zda oppida vykazují jiné tendence než nížinná sídliště, jak naznačují někteří autoři (např. Čižmář 1998, 109). Vzhledem k územnímu rozsahu je též možné porovnat jednotlivé regiony, zda se v některých vyskytují určitá specifika vázaná pouze na konkrétní oblast. Do databáze byly zařazeny polozemnice v rozmezí stupňů H D až LT D, což umožňuje sledovat i jejich vývoj v čase, k čemuž by zároveň měla přispět i kapitola shrnující podobu a interpretace zahloubených chat v ostatních obdobích. -8-

9 Polozemnice byly vybírány na základě několika kritérií. Zcela zásadní byla dostupnost vyobrazení půdorysů (v lepším případě včetně profilů) pro možnou konstrukci stavby a její zařazení v rámci typologické tabulky. Z toho vyplývá, že byly voleny především půdorysy celých objektů. Pro využitelnost v kapitole Funkce polozemnic bylo také nutné, aby byl publikován seznam nálezů z objektů. Zároveň byly upřednostněny stavby s přesnější datací (tedy nestačila pouhá příslušnost objektu k době laténské), aby bylo možné sledovat případný chronologický vývoj či specifika daného období. U polozemnic byly sledovány 4 skupiny údajů: 1. údaje o lokalitě: příslušnost ke kraji, nadmořská výška, vztah k vodě, typ podloží a druh sídliště (dvorec, otevřené nížinné, oppidum) 2. obecné údaje o objektu: číslo, tvar, rozměry (šířka, délka, dochovaná hloubka, plocha a objem), datace, výplň a zda se jednalo o superpozici 3. údaje týkající se konstrukce: počet a rozmístění kůlových jam, hloubka těchto jam ode dna objektu, tvar dna, stěn a jamek, objekty v bezprostředním okolí objektu a zda mazanice vykazovala otisky kulatých dřev, prutů apod. 4. údaje týkající se funkce objektu: druhy nálezů (bronzové a železné předměty, struska, kosti atd.), přítomnost otopného zařízení a autorova interpretace Na základě těchto podkladů byla vytvořena databáze, jejíž část je uvedena v závěrečném katalogu. Plná verze se všemi sledovanými údaji je na přiloženém CD. Tato databáze umožňovala roztřídění objektů a jejich porovnávání dle různých kritérií (rozměrů, regionů atd.). 1.3 Kritika pramenů Při shromažďování podkladů pro vypracování souhrnného katalogu a databáze laténských polozemnic je nutné brát do úvahy mnoho věcí. Pokud vyvozujeme závěry na základě 174 polozemnic musíme mít na paměti, že se jedná pouze o zlomek prozkoumaných zahloubených staveb daného období. Zároveň regionální hledisko je zkresleno skutečností, že většina objektů pochází ze severozápadních, případně i středních Čech, zatímco východní Čechy jsou zastoupeny pouze 3 nalezišti s počtem 8 polozemnic a západní Čechy 6 nalezišti s 9 polozemnicemi. K dalšímu zkreslení původní situace přispívají i zánikové transformace. Hlavním stavebním materiálem halštatského a laténského období bylo dřevo, hlína a rostlinné materiály na pokryv střechy, tedy suroviny, které se nedochovávají a po nichž v lepším -9-

10 případě zbudou pouze stopy v podobě kůlových jamek, vypálené mazanice a otisků v ní. Interpretaci konstrukce komplikuje i problém zachycení všech kůlových jamek spjatých s danou stavbou. Vzhledem k hlubokým skrývkám, které často zničí doklady povrchových staveb a tedy i doklady případné nadzemní konstrukce polozemnic, je velice nesnadné prokazovat jakékoli způsoby rekonstrukce dané stavby. Zároveň se při záchranných výzkumech často stává, že je prozkoumána pouze samotná zahloubená stavba, takže nám unikají všechny souvislosti s jejím okolím a tedy i případné kůlové jamky, které by mohly nasvědčovat rozsáhlejší povrchové stavbě, jejíž součástí by byla i konkrétní polozemnice. I interpretace funkce objektů, která se zčásti opírá o nálezy z výplně, je poznamenána skutečností, že většina autorů obvykle neuvádí údaje o vrstvách a často nečiní rozdíl mezi nálezem ze dna a z vrchní vrstvy polozemnice. Někdy tak dochází k extrémním případům, kdy všechny nálezy jsou automaticky spojovány s objektem a jeho využitím (Waldhauser Holodňák 1984) nebo naopak jsou téměř bez výjimky považovány za sekundární odpad (Budinský 1999). Rovněž je nutné upozornit na určité problémy spojené s hodnocením rozměrů objektů. Nejvýrazněji se projevují u uváděných hloubek polozemnic, neboť míra zahloubení, jak se nám jeví dnes, závisí na úrovni skrývky a zánikových transformacích, kterými daná stavba prošla. Avšak ani délka a šířka objektu není zcela jistá. Například v publikaci slovanského sídliště v Roztokách u Prahy, bylo upozorněno na rozdíly rozměrů v závislosti na tom, zda jsou měření prováděna na vrchu či na dně objektu. Tento rozdíl může údajně dosáhnout až 10 % (Kuna Profantová 2005, 107). Na závěr je důležité upozornit na určité změny v dataci oproti původním údajům v publikacích. Týkají se dříve publikovaných výzkumů, kdy ještě přetrvávala teorie o přežívání halštatských prvků v hmotné kultuře doby laténské (např. Pleiner 1958). V takových případech jsem tyto objekty do databáze a katalogu zanesla jako polozemnice stupňů H D LT A. K dalším změnám v dataci jsem přistoupila na základě širšího poznání náplně stupně LT B, jak byl popsán v rámci publikace výzkumu v Lužici (Salač Smrž 1989, 562). Navržené polozemnice (tj. Počerady I obj.č. 17/67 a 18/67, Vikletice I obj.č. 26/64 a 28/64), které byly původně datovány do stupně LT C, jsem považovala za objekty stupně LT B. V ostatních případech jsem převzala datování, jak ho uvádějí jednotliví autoři

11 2. Dějiny bádání Počátky dějin bádání o době laténské jsou z velké části provázány s výzkumem pohřebišť. Nicméně pro téma laténských polozemnic je relevantní sídlištní problematika, a proto se v této kapitole soustředím pouze na vývoj poznání sídlišť a především polozemnic. Jako první se o laténských sídlištních nálezech zmiňuje ve svých článcích Ludvík Šnajdr. Již v roce 1881 publikoval článek zabývající se laténskou keramikou získanou ze sídliště u Nového Bydžova (Šnajdr 1881). Několik let poté se jako první archeolog začal zabývat oppidem u Stradonic (Sklenář 2005, 570). Ke konci století zkoumal tuto lokalitu J. L. Píč, avšak mylně ji spojoval s Marobuduem (Waldhauser 2001, 133). Také pohřebiště v Jenišově Újezdě, které bylo zkoumáno v 90.letech 19.století, poskytlo několik sídlištních objektů. Autor výzkumu, Robert rytíř von Weinzierl, mluví ve své práci o třech obydlích a stejném počtu kulturních jam (Weinzierl 1899, 59), které interpretuje jako jámy odpadní (Weinzierl 1899, 64) či jámy pro ohniště (Weinzierl 1899, 67). Častěji ovšem byly v tomto období laténské sídlištní objekty jen narušovány bez řádného výzkumu. Například J. L. Píč uvádí ve svém článku, že měl možnost seznámit se s keramikou stradonického typu v prehistorických sbírkách jisté školy na Chrudimsku (Píč , ). Tyto nálezy měly údajně pocházet právě z jedné takové narušené jámy. B. Dubský si rovněž ve svém článku posteskl, že stradonické osady byly až dosud ignorovány (Dubský 1917, 188). Ke změně došlo až v období kolem první světové války, kdy se začala sídliště vesnického typu s polozemnicemi skutečně zkoumat a poznatky z nich získané publikovat. Po celou první polovinu 20. století chyběl systematický výzkum, zpravidla se jednalo o záchranu sídlištních objektů pod vedením amatérských pracovníků (Jansová 1972, 136). Výzkumy laténských sídlišť se koncentrovaly ve dvou oblastech, východně od Prahy (Nymbursko, Kolínsko) a v jižních Čechách. Na Nymbursku působil lékárník Jan Hellich, který prozkoumal žárové pohřebiště u Opolan a v jeho blízkosti i sídliště, na kterém nalezl jednu polozemnici (Hellich ). Pokud nebudeme počítat Obr. 2: Polozemnice u Opolan (podle Hellich ) Weinzierlovo zanesení půdorysů sídlištních objektů z Jenišova Újezdu do celkového plánu

12 naleziště, jedná se o první prozkoumanou a zároveň publikovanou polozemnici (Obr. 2). Na rozdíl od některých předcházejících ale i následujících badatelů zakreslil J. Hellich půdorys objektu a zároveň pečlivě sledoval nálezy z výplně. Rovněž se vyjadřuje ke konstrukci. Vchod umísťuje do nejužšího místa chaty (Hellich , 104) a předpokládá, že stěny objektu musely být přizpůsobeny zapuštění do země, tedy snad chráněny hustým pletivem vyplněným drnem, mechem nebo jiným materiálem (Hellich , 104). Oblastí Strakonicka se zabýval již zmíněný učitel Bedřich Dubský, který měl podle svých slov odkrýt 50 sídlišť a 10 hradišť (Waldhauser 2001, 133). Navzdory tomu, že se v této době ještě polozemnicím nevěnovala dostatečná pozornost a byly brány spíše jen jako zdroj nálezů, snažil se Dubský o jejich detailní popis, mnohdy i o zachycení půdorysu a průřezu. Zpočátku se nepokouší o interpretaci sídlišť či jejich objektů. O polozemnicích se automaticky vyjadřuje jako o obytných jamách (Dubský 1919, 39) či příbytkových jamách (Dubský , 199). Postupem času s rostoucím počtem zkoumaných sídlišť se začíná zamýšlet nad vzhledem a konstrukcí zahloubených chat (Dubský , 330). V jednom případě i naznačuje, že by se mohlo jednat o samostatný sklep a nikoliv obytnou stavbu (Dubský , 330). K dalším jihočeským regionálním badatelům patřil učitel Josef Siblík, který se věnoval oblasti Blatenska. Jeho přístup se poněkud liší od J. Hellicha a B. Dubského. Sídlištní objekty téměř pomíjí, vše nazývá jamami (Siblík 1913) a jeho zájem se především soustřeďuje na nálezy keramiky a hledání vztahů sídlišť k stradonickému oppidu či historickým událostem (Siblík 1913, ). Podobně tuto problematiku pojal i další regionální badatel, lékař František Dvořák, který působil na Kolínsku. Opět považuje polozemnice za příbytkové jámy, zmiňuje se o tvaru půdorysu, ale dále se věnuje pouze nálezům z jejich výplní (Dvořák 1919). Období první poloviny 20. století uzavírá syntéza J. Böhma Kronika objeveného věku. Ještě v této době je dle jeho mínění známo poměrně málo sídlišť3 (Böhm 1941, 416). Své poznatky o jejich podobě zakládá především na vlastním výzkumu oppida Staré Hradisko. Dochází k závěrům, že zemnice mohou být různých konstrukcí; někdy se stěny opírají o povrch terénu, jindy o rohové kůly, u některých staveb předpokládá stěny hliněné či z vepřovic (Böhm 1941, 434). Interpretace těchto objektů se různí podle získaných nálezů. Mohlo se jednat o různé dílny, obydlí atd. (Böhm 1941, 435). 3 Podle Jaklové bylo v tomto období známo necelých 37 % (v současnosti známých) laténských sídlišť, zatímco u pohřebišť tento poměr dosahuje téměř 92 % (Jaklová 1993, 5)

13 Značný posun znamená až druhá polovina století, kdy se badatelé začali věnovat systematickému výzkumu sídlišť moderními metodami. Od tohoto výzkumu se zpočátku očekávalo, že umožní upřesnit chronologii a odpovědět na otázky týkající se etnicity obyvatel. Hlavní výzkumy laténských sídlišť v padesátých letech byly vedeny dvěma badatelkami Libuší Jansovou (dvorec v Krašovicích a oppidum u Hrazan) a Karlou Motykovou (Český Brod). Zatímco v případě Krašovic a Hrazan autorka výzkumu publikovala jen spíše předběžné zprávy (Horáková-Jansová 1952, 1956, 1957), vydala K. Motyková v rámci zpracování staršího výzkumu sídliště u Záluží první shrnující práci o laténských polozemnicích (Motyková-Šneidrová 1959, 1960). Shromáždila celkem 23 doposud celých prozkoumaných a dokumentovaných polozemnic, přičemž některé další nebyly do jejího seznamu zařazeny kvůli nepřesnostem kreseb4 (Motyková-Šneidrová 1960, 164). Na základě tohoto souboru došla k několika závěrům týkajících se konstrukce např. předpokládá sedlovou střechu a dřevěné stěny kombinované s proutím a omazané hlínou (ibid., ). Při hodnocení funkce staveb se částečně opírá o zahraniční literaturu, částečně o vlastní pozorování a dospívá k představě, že obecně mohlo jít jak o obydlí tak dílny či skladiště (ibid., 168) záleží především na rozměrech, povaze nálezů a přítomnosti ohniště. Dvě zásadní práce let šedesátých jsou opět dílem dvou badatelek, tentokrát Evy Soudské a Aleny Rybové. Eva Soudská shrnula problematiku obydlí na pozdně halštatských sídlištích především na základě výzkumů v Krašovicích, Tuchoměřicích a Záluží (Soudská 1966, 538). Mimo obvyklé údaje o rozměrech, orientaci prozkoumaných polozemnic a nálezech se věnuje také otázce interpretace jejich funkce. Absence dokladů výroby podle autorky nasvědčuje spíše obytné funkci, a to obzvlášť u chat s ohništěm a lavicí (jakožto ložním koutem) (Soudská 1966, 585). U některých objektů však připouští i výrobní funkci, jak ji předpokládali i někteří předchozí badatelé (např. Soudský 1955, ). Alena Rybová po publikování výzkumu laténského sídliště v Novém Bydžově Chudonicích (Rybová 1964) vydala také souhrnnou práci zabývající se charakterem východočeských osad doby laténské a částečně i doby římské (Rybová ). Zde je část věnována polozemnicím, jejich konstrukci a funkci. Na rozdíl od E. Soudské předpokládá autorka zejména výrobní využití těchto objektů. O zahloubených chatách jako obydlích uvažuje především, pokud se na lokalitě nenalezly povrchové kůlové stavby. 4 Respektive autorka se zmiňuje až o nereálné přesnosti některých nákresů B.Dubského, které jsou více geometrickými tvary než skutečnými půdorysy; na shodný problém narazíme i u výše zmíněné Hellichovy polozemnice u Opolan (viz obr. 1)

14 Sama ovšem upozorňuje, že rozdíl mezi zahloubenými a nezahloubenými stavbami neodráží automaticky i rozdíl v užívání (Rybová , 82 83). S rozvojem povrchové těžby uhlí v severozápadních Čechách dochází od šedesátých let k rozsáhlým výzkumům, odkud bylo získáno velké množství sídlištního materiálu. K nejdůležitějším lokalitám patří Hostomice, Radovesice, a Soběsuky. V sedmdesátých letech se dočkaly pouze publikací v podobě předběžných zpráv (Budinský 1968; 1969; 1971; 1972; 1974; Waldhauser 1977). K těmto nalezištím patří rozlohou menší, avšak významem srovnatelný dvorec a pohřebiště v Bílině (Waldhauser Holodňák 1984). Jedná se o první detailní popis laténského dvorce, který je autory považován za základní jednotku laténského osídlení schopnou pojmout cca obyvatel (ibid., 208). Ve stejné oblasti bylo v roce 1974 prozkoumáno laténské sídliště Břešťany, které se dočkalo publikace o 10 let později (Salač 1984). Na základě objektů prozkoumaných na této lokalitě byl vyčleněn speciální typ polozemnice autorem nazvaný typ Břešťany Vikletice (Obr. 3). Vyznačuje se obdélníkovým půdorysem s kůly uprostřed kratších stěn, ohništěm zhruba v jedné třetině délky objektu a rovným dnem. Absence stop specializované výroby ukazuje spíše na obytnou funkci kombinovanou s podomáckou výrobou (ibid., 273). Z tohoto období by se dalo jmenovat ještě množství výzkumů laténských sídlišť v severozápadních Čechách, jako byly Vikletice (Drda 1977), Kadaň Jezerka (Koutecký 1975) a Počerady (Koutecký Venclová 1979), avšak přelom sedmdesátých a osmdesátých let neprobíhal jen ve znamení rozsáhlých terénních výzkumů, ale také publikací syntetických prací. Zatímco Pravěké dějiny Čech se věnují v rámci doby laténské hlavně otázce hospodářství, etnicity a pohřbívání (Pleiner a kol. 1978), na Moravě vychází publikace shrnující problematiku laténských sídlišť (Meduna 1980). Součástí této práce je i třídění polozemnic podle rozmístění kůlových jamek, kde, ačkoliv Obr. 3: Příklad polozemnice typu Břešťany Vikletice, obj. Břešťany 9 v popředí zájmu stojí situace na Moravě, jsou (podle Salač 1984) uváděny i příklady z Čech. Od konce 80. let začínají vycházet souhrnné publikace rozsáhlých systematických výzkumů, které se uskutečnily v 50. až 70. letech (Hrazany, Hostomice, Radovesice). Zatímco práce o Hrazanech (Jansová 1986; 1988; 1992) sestává především z katalogu nálezů a popisu nálezové situace, následující dvě publikace o Radovesicích (Waldhauser

15 a kol. 1993) a Hostomicích (Budinský 1997; 1999) se věnují i interpretacím nálezů, objektů a celého sídliště. Přetrvává zde představa polozemnic jakožto obytných staveb, ve kterých se provozovala i nespecializovaná výroba (Waldhauser a kol. 1993, 357), nicméně nálezy z Hostomic dokládají možnost využití zahloubených staveb také jako dílen (Budinský 1999, ). Ke srovnatelnému vývoji došlo i na Moravě, kde byl rovněž publikován starší výzkum sídlišť ve Strachotíně a v Bořitově (Čižmář 1987; Čižmář 2003). Ve stejném období zaznamenalo značný posun chápání sídlištního objektu, který byl do této doby považován za nálezový celek, a nálezy z něj byly automaticky spojovány pouze s danou stavbou. Změna tohoto přístupu byla předznamenána již v 70. letech P. Drdou v jeho článku zabývajícím se otázkou intruzí (Drda 1974). Avšak ještě v letech 80. při interpretaci polozemnic z dvorce v Bílině autoři neopouštějí předpoklad, že výplň objektu souvisí s jeho funkcí, jelikož k zanesení objektu údajně dojde v relativně krátkém časovém úseku 2 3 let a pouze předměty z bezprostředního okolí (Waldhauser Holodňák 1984, 201). V 90. letech byla otázka intruzí opět otevřena (např. Rulf Salač 1995; Neustupný 1996; Rulf 1997; Budinský 1999, 181; Snítilý 2005, ) se závěrem, že není možné výplň objektů automaticky spojovat s jejich primární funkcí. V posledních letech se bádání soustředilo na aplikaci matematických a statistických metod. Zprvu se pozornost více zaměřila na zpracování keramických souborů (Salač 1997; Salač 1998; Salač Neruda Kubálek 2006), avšak i v těchto databázích se pracovalo s daty týkajícími se laténských polozemnic jakožto objektů, které poskytují nejvíce nálezů keramiky. Nově byly také zpracovány samotné polozemnice pomocí vektorové syntézy, která poukázala na určité vztahy mezi rozměry a vnitřním vybavením zahloubených staveb (Snítilý 2005). Další poměrně novou využívanou metodou je experimentální archeologie. Zde se polozemnice dostaly do centra zájmu, neboť se jedná o často nalézané a relativně dobře dochované sídlištní objekty. Pozornost se zatím věnovala především otázkám jejich konstrukce, trvání stavby a možnosti obývání (Anýž Stachová Štěpán Thér Tichý 2000; Waldhauser 2002). Terénní výzkum se od devadesátých let se zúžil především na záchranné výzkumy, které odhalily nová laténská sídliště. Jmenujme alespoň lokality ve Slivínku (Waldhauser Krásný 2006), Praze-Stodůlkách (Motyková Čtverák 2006) a dosud nepublikovaná sídliště ve Slepoticích a Praze-Kbelích. Mimo tyto výzkumy se uplatňují také nedestruktivní metody. Zde je důležité zmínit intenzivní povrchové sběry v Němčicích na Hané, kde bylo odhaleno bohaté obchodní a výrobní centrum rozvíjející se ještě před

16 vznikem oppid (Čižmář Kolníková 2006). Tento objev rozšířil naši představu o struktuře laténského osídlení. K nedávno rozpoznaným výrobním a distribučním centrům (Salač 1990) přibyla centra ještě vyššího řádu typu Němčice/Roseldorf. Jakou roli hrály jednotlivé typy sídlišť (ať už se jedná o dvorce, vesnice, výrobní a distribuční centra, sídliště typu Němčice/Roseldorf či oppida) v rámci laténského osídlení a vzájemné vztahy mezi nimi není doposud jasné a budou pravděpodobně jednou z otázek následujícího bádání. 3. Vývoj polozemnic od pravěku do středověku 3.1 Polozemnice ve starším pravěku Vzhledem k neujasněnosti pojmu polozemnice, zemnice, zahloubené obydlí, zahloubená stavba či zahloubená chata, nepanuje dosud mezi badateli shoda, co se má považovat za polozemnici a co ne. Z tohoto důvodu jsou počátky užívání tohoto typu staveb poněkud nejasné. Podle K. Sklenáře se dají kořeny zahloubených staveb vystopovat již v mladém paleolitu a mezolitu, kdy byly pravděpodobně používány jako sezónní obydlí lehčí konstrukce (Sklenář 1977, 44 a 51). Takovým příkladem může být naleziště Starý Loket u Tašovic na Karlovarsku, kde byl objeven zahloubený sídlištní objekt nepravidelného půdorysu, kolem nějž byly zachyceny kůlové jamky. Uvnitř objektu byla nalezena dvě ohniště. Doposud není zcela jasný účel ani podoba této stavby. Autor Obr. 4: Mezolitické zahloubené stavby: 1. Starý Loket u Tašovic (podle Prošek 1951) 2. Putim (podle Mazálek 1952)

17 výzkumu předpokládal, že se jedná o dvě mezolitické chaty (Prošek 1951, 12). Naproti tomu se K. Sklenář přikláněl k názoru, že jde o dvouprostorovou zahloubenou chatu či obytný komplex dvou navzájem propojených chat (Sklenář 1977, ). Podobné nálezy pocházejí z dalšího mezolitického sídliště v Putimi, kde byla nalezena oválná zahloubená chata rovněž s ohništěm a kůlovými jamkami vně půdorysu (Mazálek 1952). P Pro období neolitu jsou typické dlouhé, nezahloubené kůlové domy. Nicméně v poslední době se začíná uvažovat o souběžném užívání polozemnic nejspíše jako hospodářských staveb (Čižmář 1998, 109). Tento problém byl rozebrán nejprve pro Německo (Wüstehube 1993) a v návaznosti také pro Moravu (Čižmář 1998), kde připadá v úvahu pět středomoravských objektů spadajících do mladšího stupně kultury s lineární keramikou. Jsou nepravidelného obdélníkového až čtvercového půdorysu, s nerovným dnem, někdy se stopami konstrukce či ohništěm. Pokud se takové objekty předpokládají v Německu i na Moravě, je možné je očekávat i na území Čech, kde tato problematika nebyla doposud podrobněji zpracována. Jistou výjimkou je publikace výzkumu v Kosoři, kde byl prozkoumán mírně zahloubený oválný objekt, který by mohl být považován za polozemnici (Lička Tempír 1999). V závěru neolitu s rozšířením kultur lengyelského komplexu se podobné nálezy množí. To se týká hlavně oblasti Moravy, kde se mimo dlouhých domů nacházejí i malé polozemnice, tentokrát již pravidelných půdorysů se stopami kůlů ve 3 řadách, stejně jako v případě typických neolitických dlouhých domů (Podborský 1984). I zde se spíše očekává hospodářská funkce objektů (Podborský 1984, 37). Obr. 5: Zahloubené objekty považované za polozemnice kultury s lineární keramikou na střední Moravě (podle Čižmář 1998): 1: Bořitov Býkovky 2: Přáslavice Kocourovec 326 3: Holubice 56 4: Přáslavice Kocourovec

18 Poznání staveb v eneolitu je doposud stále problematické a pro většinu kultur máme nedostatek dokladů. Obecně se v tomto období předpokládají spíše menší povrchové domy (Sklenář Sklenářová Slabina 2002, 86). Zahloubené stavby se v období kulturního komplexu nálevkovitých pohárů vyskytovaly jen ojediněle. Příkladem může být objekt A z Plaňan (Prostředník Šída Kyselý 2002), Hostivice (Janská 1957) a pět polozemnic z Prahy-Baby (Havel 1986). Na základě nálezů z Prahy-Baby se dá říct, že polozemnice staršího eneolitu byly obdélného až oválného půdorysu, s plochou od 5 do 16 m² a poněkud nepravidelně rozmístěnými kůly. Z hlediska konstrukce se pravděpodobně uplatňovaly vyplétané stěny omazané hlínou a sedlová střecha (Havel 1986, 52). Zcela jiná situace nastává ve středním eneolitu s rozšířením řivnáčské kultury, kdy se polozemnice začínají poprvé v pravěkém vývoji Čech uplatňovat v širším měřítku. Jednalo se o čtvercové až obdélníkové půdorysy, často s kůly v rozích a někdy s obvodovou řadou malých kůlových jamek svědčících o výpletu stěn (Fridrichová 1986, 125; Pleinerová Zápotocký 1999, 292). Kromě tohoto typu se někdy objevují i polozemnice bez jakýchkoli stop kůlů, jaké byly nalezeny např. v Zámcích u Bohnic (Hájek Moucha 1983). Zatímco varianta s kůly v rozích mívá ohniště, a je tedy považována za obydlí, řivnáčské polozemnice bez kůlů mohly sloužit i jiným účelům (Pleinerová Zápotocký 1999, 294). Další řivnáčské polozemnice jsou doloženy např. v Praze-Lysolajích (Pleslová-Štiková 1972, 86 87), Praze-Bohnicích (Fridrichová 1986) a Březně u Loun (Pleinerová Zápotocký 1999). Podobně se nacházejí zahloubené stavby i v kultuře chamské. Příkladem může být výšinné sídliště Malé Kolo u Nalžovického Podhájí, kde byly zachyceny zahloubené stavby menších rozměrů (Horáková-Jansová 1951). Naopak Obr. 6: Řivnáčská polozemnice č. IV z Prahy- v mladém eneolitu nálezy sídlišť téměř chybí Lysolají (podle Pleslová 1972) (více Pavlů 2000). Typickou stavbou starší doby bronzové byl nezahloubený kůlový dům. Výskyt zahloubených staveb v Čechách je pro toto období poněkud nespolehlivý. Původně byly některé interpretace objektů ovlivněny dnes již zastaralou teorií o využívání zásobnicových jam jako obytných jam (Stuchlík 2000, 219). I. Hásek v r mluví o 16 zahloubených obydlích kultury únětické (Hásek 1984, 17). Mívají čtyřúhelníkovitý půdorys, menší

19 rozměry (s plochou nepřesahující 10 m²), obvykle nejsou příliš zahloubené a některé obsahují ohniště (ibid., 17 18). Tyto nálezy pocházejí např. z Bíliny (Hnízdová 1953, ), Korozluk Sedlce (Pleinerová 1966) a snad se k nim řadí i sídlištní objekt z Hlízova (Dvořák 1927), jehož datace je ovšem sporná (Sklenářová 2005, 76). Interpretace únětických polozemnic není doposud vyjasněna, avšak vzhledem k malé obytné ploše se spíše jednalo, podobně jako v období neolitu, o stavby doplňkového charakteru v blízkosti povrchových kůlových obydlí (Hásek 1984, 20). Podobná situace přetrvává i po celou střední dobu bronzovou, ze které pochází pouze málo dokladů staveb a v případě polozemnic se jedná snad jen o jeden příklad z Tuchlovic u Prahy, kde byla odkryta 120 cm zahloubená, pravidelná obdélníková stavba o ploše 8 m², s ohništěm a beze stop konstrukčních prvků (Moucha Trnka 1959). Z mladší doby bronzové máme opět více dokladů sídlení a shodně se starší dobou bronzovou byly stavěny především povrchové domy. Jednoznačné nálezy polozemnic dosud nejsou známy. Jedinou výjimku může tvořit obdélná zahloubená chata nalezená v Dobříčanech (Bouzek Koutecký Neustupný 1966, 79). Naproti tomu v pozdní době bronzové opět dochází k rozšíření zahloubených staveb. Jako důvod se uvádí zhoršení klimatu (např. Sklenářová 2005, 79). Dle některých badatelů vývoj polozemnic započal až v tomto období, resp. ve štítarském stupni knovízské kultury (Bouzek Koutecký Neustupný 1966, 79), což má svou logiku, neboť od pozdní doby bronzové byl tento stavební postup běžně rozšířen a využíván nepřetržitě až do konce raného středověku. Štítarské polozemnice bývají oválných i čtyřúhelníkových tvarů a obvykle jsou silně zahloubené ( cm). Zatímco oválné polozemnice jsou obecně menší, obdélníkové mohou mít plochu až 27 m². Rozmístění kůlů se liší: někdy se kůlové jamky nacházejí v rozích, někdy uprostřed kratších stěn a někdy zcela chybí. Předpokládá se, že stěny byly omazány hlínou, někdy dokonce s následnou výzdobou omítky geometrickými vzory či malováním (Hrala 1973, 77). Naopak v některých případech se uvažuje, že střecha nenasedala na stěny, nýbrž přímo na úroveň terénu (Šaldová 1983, 336). Interpretace štítarských polozemnic není doposud jasná, nicméně mnoho badatelů se shoduje, že alespoň některé z nich sloužily k obývání (např. Hrala 1973, 120; Bouzek Koutecký Neustupný 1966, 79; Šaldová 1983, 336) a částečně tak nahradily povrchové kůlové domy předcházejících období. Doklady těchto staveb pocházejí např. z Vikletic (Bouzek Koutecký Neustupný 1966), Tatců (Justová 1965), Náklova (Šaldová 1983) a Hradišťského vrchu u Okrouhlého Hradiště (ibid.). Z tohoto stručného výčtu několika štítarských sídlišť je patrné, že polozemnice se nevázaly na určitý typ sídlišť, tj. že se

20 nacházely shodně jak na rovinných (Vikletice) tak i výšinných sídlištích (Hradišťský vrch), přičemž v obou případech se pro ně shodně předpokládá obytná funkce (Bouzek Koutecký Neustupný 1966, 79; Šaldová 1983, 336). Stupeň H C se vyznačuje zejména hrobovými nálezy. Na ojedinělých sídlištích bylanské kultury se objevují jak povrchové tak zahloubené domy. Polozemnice mohly být větších i menších rozměrů, mívaly kůlové jamky na delší ose, v rozích, uprostřed kratších stěn, někdy i vně vlastního půdorysu. Tvar půdorysu býval obdélný, objevuje se ale i oválný (Podhoří 12/68, Fridrichová 1974). Tyto objekty mají analogie v následujícím období pozdního halštatu. Dá se tedy říci, že navzdory nedostatku sídlištního materiálu ze stupně H C je možné předpokládat využití polozemnic velice podobných konstrukcí jako ve stupni H D. Tomu nasvědčuje i běžné rozšíření polozemnic na Moravě v prostředí horákovské kultury, z níž je známý mnohem větší počet sídlišť než z Čech. 3.2 Polozemnice od pozdní doby halštatské do konce doby laténské Nejvíce dokladů polozemnic doby železné pochází ze stupně H D LT A. Tento fakt souvisí s rozšířením osídlení, které v následujících stupních, LT B a C1, nedosahovalo takového rozsahu. Nicméně ani stupně LT C2 D navzdory svému maximálnímu rozšíření pravěkého osídlení již nevykazují tolik nálezů zahloubených staveb. Je možné, že se jedná o problém datování či stavu bádání, ale stejně tak připadá v úvahu i možnost, že využívání polozemnic dosáhlo svého vrcholu v pozdně halštatském a časně laténském období. Ačkoliv zahloubené stavby nejsou chronologicky citlivé, dají se na základě dochovaných půdorysů sledovat určité tendence typické pro dané období. Badatelé často datují v rámci doby laténské s přesností na 2 období (např. HD LT A, LT C2 D apod.), proto byly shromážděné polozemnice sledovány odděleně ve 3 skupinách, které zároveň určitým způsobem odrážejí i chronologický vývoj, jak je v současnosti známý: 1. HD LT A, 2. LT B LT C1, 3. LT C2 LT D. Jak již bylo řečeno, největší skupinu tvoří polozemnice z pozdně halštatského až časně laténského období. Vzhledem k počtu objektů (78 z celkových 174) se nedá v žádném případě mluvit o jakékoli uniformitě staveb. Naopak tato skupina vykazuje největší pestrost a nejvíce nepravidelností půdorysů. Objevují se půdorysy oválné, čtvercové, obdélníkové se zaoblenými rohy i pravidelné obdélníkové. Typický laténský obdélníkový půdorys s kůly uprostřed kratších stěn, případně ohništěm při delší ose, se zde

21 příliš neopakuje. Nacházíme ho u objektů Břešťany obj.č. 5, Hostomice obj.č. III, Hostomice obj.č. 52, Hrušov obj.č. 1, Kadaň Jezerka obj.č. 40/69, Libochovice obj.č. 5, Osek obj.č. 2, Praha Stodůlky obj.č. 4, Radovesice obj.č. 25 a Objevují se i půdorysy, které se tomuto typu blíží. Využívají sochové konstrukce krovů, takže kůlové jamky jsou umístěny na delší ose objektu. Jedná se např. o čtvercový objekt Hostomice obj.č. 69 se 3 kůlovými jamkami na ose a nepravidelné oválné objekty s větším počtem kůlových jamek na ose: Hostomice obj.č. 60 a 65. Objevují se také obdélníkové až oválné půdorysy bez jakýchkoliv stop po kůlech či vnitřním vybavení (s výjimkou polozemnice č. 5 z Prahy-Stodůlek, která obsahovala ohniště a polozemnice č. 36 z Hostomic, do které byla uprostřed vyhloubena jáma). Patří sem: Bolešiny obj.č. 4, Bolešiny obj.č. 5, Heřmaň obj.č. 2, Hostomice obj.č. 36, Osek obj.č. 3, Paračov obj.č. 1, Poříčany obj.č. 1, Praha-Stodůlky obj.č. 5, Praha-Stodůlky obj.č. 25 a Radovesice obj.č Na druhou stranu se také velice často objevuje složitější typ konstrukce s větším množstvím kůlů, které jsou rozmístěny buď po obvodu polozemnice, nebo jakoby ve 3 řadách. Takovými stavbami jsou Dneboh obj.č. 273, Dobříčany, Dolní Břežany obj.č. 1/1982, Horšovský Týn obj.č. 4, Hostomice obj.č. 9, 11, 13, 48 a 49, Mašovice obj.č. 1, Písek teplárna obj.č. 3, Plzeň-Roudná obj.č. 520, Pohlody obj.č. 1, Přehýšov obj.č. 1 a Statenice obj.č. 1. Někdy se také objevují oblé nebo čtyřúhelníkové výběžky při delší stěně interpretované jako vchody (Fridrichová 1986, 101; Vlčková 1991, 537; Motyková Čtverák 2006, 480). U všech sledovaných polozemnic ze stupňů HD LT A tyto výklenky směřovaly vždy na jih a nacházely se v delší stěně v blízkosti rohu jako v případě polozemnic Kadaň-Jezerka obj.č. 40/69, Praha-Stodůlky obj.č. 5, Praha-Stodůlky obj.č. 25, Radovesice obj.č. 25, 72 a 97. Shodnou orientaci vykazovaly i vstupy dochované ve formě jakýchsi přístavků či předsíní u nepublikovaných objektů Horšovský Týn obj.č. 4 a Přehýšov obj.č. 1. Naproti tomu v tomto období existovaly i domy s vchodovým přístavkem při své kratší, zpravidla západní, stěně (Mašovice obj.č. 1, Plzeň-Roudná obj.č. 520, Radovesice obj.č. 162). S tím úzce souvisí specifický tvar půdorysu, který se objevuje v období od HD po LT C1. Jedná se o obdélníkový půdorys s mírně zúženou kratší stranou, která bývá rovněž interpretována jako místo pro vstup (Hellich , 104; Fröhlich 2004, 187). Ve stupních HD LT A se s tímto tvarem setkáváme u Dobříčan a Oseka obj.č. 1, přičemž oba tyto vchody jsou shodně orientovány jihozápadním směrem, 5 Odkazy na literaturu jsou pro každý zmíněný objekt uvedeny v katalogu polozemnic v závěru práce

22 což potvrzuje i Hellichův nález u Opolan se zúžením směrem na jih (Hellich , 104). Otopné zařízení bylo zachyceno u 22 objektů ze 78. U dalších 7 objektů se jeho přítomnost předpokládá, ale není zcela prokázána. Ohniště se objevují zatím ve dvou polohách: buď v rohu, a to velice často severozápadním, nebo (téměř) uprostřed stavby. Typicky laténské umístění zhruba ve třetině délky osy je zde výjimečné. V následujícím období LT B C1 se výrazně zmenšuje osídlené území a dochází k poklesu hustoty osídlení v obývaných regionech. Z tohoto důvodu máme k dispozici menší počet sídlištních objektů včetně polozemnic. Oproti stupňům H D LT A dochází k určitému sjednocení typů půdorysů a také dodržování větší pravidelnosti. Oválné tvary jsou spíše výjimkou a ustupují i čtvercové půdorysy. Jako dominantní typ se zde prosazuje typická laténská polozemnice (typ Břešťany Vikletice) s pravidelným obdélníkovým půdorysem, uprostřed jehož kratších stěn se nacházejí stopy po kůlech, které se mohou objevit i na delší ose. Ohniště se obvykle nachází v jedné třetině delší osy nebo alespoň její blízkosti. Jako příklad můžeme uvést polozemnice: Bílina obj.č. 7, Břešťany obj.č. 9, 14, 15 a 16, Březno obj.č. 9, Modlešovice obj.č. 1, Počerady obj.č. 2A, Počerady obj.č. 17, Tuchlovice obj.č. 9, Vikletice obj.č. 26 a 28. Z předchozího vývoje se ještě uplatňuje typ půdorysu se zúženou kratší stranou (Březno obj.č. 10, Lužice obj.č. 7, Počerady obj.č. 18, Praha-Kbely obj.č. 515, Radovesice obj.č. 260) a konstrukce s jednou kůlovou jamkou označenou v této práci jako typ B (Mšec obj.č. 4, Mšecké Žehrovice obj.č. 11, Slepotice obj.č. 5, Slivínko obj.č. 1). U prvního případu je zajímavá odlišnost, kdy se mění orientace zúžení, která původně mířila k jihu až jihozápadu, ale ve stupni LT B C1 je tento směr různý nejčastěji na východ až jihovýchod (Březno obj.č. 10, Lužice obj.č. 7, Počerady obj.č. 18), ale také na sever (Praha-Kbely obj.č. 515) nebo severovýchod (Radovesice obj.č. 260). Závěrečné období doby laténské, LT C2 LT D, je charakterizováno pokračováním ve stavbě typicky laténských polozemnic. Oproti předchozímu období je zde možné sledovat jistou tendenci k protahování tvaru půdorysů, který je spíše delší a užší, jako například u Dolních Břežan obj.č. 28, Křince obj.č. 27, Markvartic obj.č. 1, Nýřan obj.č. 98, Pohlod obj.č. 3, Prahy-Jinonic obj.č a Závisti Adámkova Mýta. Někdy je tato změna doprovázena přidáním více podpěrných kůlů na ose, které pomáhají nést hřeben střechy. Zároveň však stále přetrvávají polozemnice s kůly uprostřed kratších stěn naprosto nerozeznatelné od stupně LT B C1, takže tato mírná změna není univerzální

23 Jako další druh zahloubené stavby se objevuje čtvercový či mírně obdélníkový půdorys beze stop konstrukce. Čtvercové půdorysy přetrvaly z pozdně halštatského období až do stupně LT C1, kdy se obvykle nacházely s jednou kůlovou jamkou. V této práci je typ bez kůlových jamek označen jako typ A a je mu vyčleněn vlastní prostor v kapitolách o typologii a konstrukci. Oproti předcházejícím stupňům ubylo specifických obdélníkových půdorysů s jednou zúženou kratší stěnou. Dají se doložit snad jen ze Slepotic (objekt 19, nepublikováno), avšak datace slepotických polozemnic není zcela jistá laténské objekty pocházejí z období LT B LT D, takže v případě tohoto konkrétního objektu může jít ještě o stupeň LT B, v němž se takový druh stavby vcelku běžně vyskytuje. Podobný nález pochází také ze Starého Vestce (objekt 1, Motyková-Šneidrová 1958), nicméně tato polozemnice byla silně narušena výkopem, takže tvar půdorysu mohl původně vypadat poněkud odlišně. Vchody, pokud jsou doložitelné, se nalézají zpravidla v delší jižní stěně, a to jak uprostřed (Radovesice obj.č. 440, Závist obj.č. 3), tak i posunuté k rohu (Pohlody obj.č. 3, Starý Vestec obj.č. 23). Nedá se ovšem říct, že by se jednalo o pravidlo. U typu Břešťany Vikletice se vstup předpokládá ze štítové strany (Salač 1984, 273) a možnost tohoto umístění potvrzuje i nález z Mostu (Koutecký 1969), kdy v rohu kratší stěny byl nalezen schod patrně související s vchodem. Ohniště se nejčastěji nachází v západní třetině polozemnice, mírně odchýlené od delší osy, jak je typické pro typ Břešťany Vikletice (Salač 1984, 273). Jistou výjimku z tohoto pravidla tvoří objekty Březno obj.č. 14 a Praha-Jinonice obj.č. 769, kde umístění ohniště bylo shodné pouze s tím rozdílem, že se nacházelo ve třetině východní. Ojediněle se objevuje i v rozích, a to u čtvercových staveb (Most obj.č. 1/63, Radovesice obj.č. 457). V obou případech šlo o jihozápadní roh, což ale vzhledem k tak nízkému počtu dokladů není možné považovat za pravidlo. Pokud se pokusíme o možnou interpretaci z hlediska chronologického vývoje, zdá se, že hlavním zlomem ve stavební tradici v období od pozdní doby halštatské do konce doby laténské je přechod mezi stupni LT A a LT B. Starší období vykazuje větší pestrost a patrně i častější využití zahloubených staveb. Ty měly charakter jednoduchých lehkých i složitějších konstrukcí, což může odrážet jejich funkci. Naproti tomu LT B vykazuje větší homogenitu, která se projevuje nejen na sídlištích ale i na pohřebištích. Pokud platí teorie o příchodu nového obyvatelstva (např. Drda Rybová 1998, 89 95), znamenalo by to, že si noví kolonisté s sebou pravděpodobně přinesli i svou domácí stavební tradici, kterou zde

24 uplatnili, neboť typické pozdně halštatské až časně laténské stavby ustupují do pozadí a naopak se prosazuje typ stavby Břešťany Vikletice. Tento vývoj pak pokračuje až do konce laténského období. Je zajímavé, že doklady určitého sjednocení způsobu stavby známe z dalších období, kdy území Čech osídlilo nové obyvatelstvo. Zcela typickým příkladem je příchod Slovanů, kdy se rozšířily charakteristické téměř čtvercové polozemnice s kamennými píckami v rohu. Ale i v době bronzové se náhle projevila homogenita ve stavebnictví, a to na počátku mladší doby bronzové s rozšířením komplexu popelnicových polí (Sklenářová 2005, 77). V tomto případě není příchod nového obyvatelstva jednoznačně prokázán, ale rozhodně se jedná o určitý zlom ve vývoji, který mohl být svázán s takovou událostí. 3.3 Polozemnice v době římské a období stěhování národů Pro dobu římskou existuje mnoho dokladů zahloubených staveb. Bohužel některá prozkoumaná sídliště s větším počtem polozemnic nejsou doposud publikována (Mlékojedy, Kyjice). V souhrnné publikaci moravských sídlišť ze starší doby římské je uvedena typologická tabulka, která zahloubené chaty dělí na základě rozmístění kůlových jamek do 5 hlavních skupin A E (Droberjar 1997, 22). Na počátku doby římské převládají dva typy: větší obdélné stavby s kůly uprostřed kratších stěn a menší, spíše čtvercové stavby s kůly v rozích (Droberjar 2002, ; Kruta 1972, 321, 324). Je patrné, že první druh s největší pravděpodobností navazuje na tradici laténského stavitelství a to především na stavby typu Břešťany Vikletice. Jeho doklady pocházejí např. z Kadaně Jezerky (objekt 14, Kruta 1972), Chotěnic (nepublikováno, pouze zmíněno v Kruta 1972, 324), Zlivi (objekt 1/82, Zavřel 1999) a Sedlce (objekt 10/80, Břicháček Braun Košnar 1991). Zatímco tento typ postupně během starší doby římské vyznívá, čtvercové až obdélníkové chaty s kůly v rozích trvají až do doby stěhování národů a stávají se jednou z typických germánských staveb na našem území. Několik takových polozemnic bylo objeveno např. ve Zlivi (objekty II/83, IV/85 a V/86, Zavřel 1999), Avšak nejrozšířenějším a nejtypičtějším projevem stavitelství doby římské se staly pravidelné obdélníkové polozemnice s kůly rozmístěnými po obvodě chaty do tvaru šestiúhelníku. Zpravidla jde o 2 kůly v delší stěně a po jednom kůlu ve stěně kratší jako je tomu u objektů 24/80 a II/85 ze Sedlce (Břicháček Braun Košnar 1991) a několika objektů z Mlékojed (nepublikovaný výzkum, zmíněno v Motyková 1981, 518). U E. Droberjara jsou takové

25 stavby označovány jako typ B a předpokládá se u nich spíše obytná funkce (Droberjar 2002, 100). Polozemnice se ale nevyužívaly vždy jako obydlí. Z některých výrobně zaměřených sídlišť máme naopak doklady zahloubených železářských dílen (Pleiner Salač 1987, Motyková Pleiner 1987). Zajímavé je, že se tyto objekty konstrukčně lišily od výše zmíněných typů. Jak objekt z Lovosic tak dílna 35 z Ořechu neobsahovaly stopy po kůlech. V případě Ořechu se podařilo zachytit pravidelně rozmístěné 4 kůlové jamky vně půdorysu, a tak byla tato stavba rekonstruována jako dílna beze stěn pouze s lehkým zastřešením (Motyková Pleiner 1987, Obr. 18). Pokud pomineme tyto specifické případy, obecně se pro polozemnice předpokládá stejná konstrukce jako v době laténské, tedy sedlová střecha pokryta slámou nebo rákosím a srubové nebo vyplétané stěny (Droberjar 2002, 100; Kruta 1972, 321, 324). V době stěhování národů ubývá dokladů sídlišť. Klasický germánský dům se šestiúhelníkovým rozmístěním kůlů postupně mizí (Droberjar 2005, 56). Zato přetrvává typ stavby s kůly v rozích, který je mnohdy ještě doplněn o další 2 kůly uprostřed kratších stěn jako je tomu u chaty č. XVII z Března u Loun (Pleinerová 1965) a chaty č. 18 z Jenštejna (Droberjar Turek 1997). Z něj je také odvozen méně častý osmikůlový typ se 3 kůly v kratších stěnách a navíc ještě se 2 kůly uprostřed delších stěn, jako například v Libčicích n.vltavou-chýnově objekt č. 172/95 (Vojtěchovská Pleinerová 1997). Obr. 7: Příklady polozemnic doby římské a stěhování národů: 1: Zliv obj. IV/85 (podle Zavřel 1999); 2: Sedlec obj. 24/80 (podle Břicháček Braun Košnar 1991); 3: Jenštejn obj. 18 (podle Droberjar Turek 1997) 3.4 Polozemnice za prvních Slovanů a ve středověku V období raného středověku se polozemnice ztotožňují s obydlími. Nejčastěji se jednalo o jednoprostorové víceméně čtvercové objekty s topeništěm v rohu či uprostřed kratší strany (Dostál 1987, 13). Toto umístění by mohlo mít i chronologický význam, jak ukázaly výzkumy v Roztokách u Prahy (Kuna Profantová 2005, 109). Někdy se při peci mohou objevit jedna či více nádob zapuštěných do země. Tento případ byl v Čechách

26 doposud popsán jen u naleziště v Roztokách u Prahy, přičemž nejbližší analogie pocházejí z území Ukrajiny6 (Kuna Profantová 2005, 112). Plocha časně slovanských polozemnic se pohybovala od 6 do 19 m² (Vařeka 2004, 230). Konstrukce stěn polozemnic se předpokládá pletená, roubená nebo drážková (Kuna Profantová 2005, 112). Někdy se uvažuje i o hliněných stěnách, nicméně doposud se nepodařily z důvodu stavu zachování takové konstrukce doložit (Dostál 1987, 14). Střecha se nejčastěji předpokládá sedlová (Pitterová 1970, 135), v některých případech valbová (Dostál 1987, 17). Podlahy bývaly hliněné, obvykle bez nějaké zvláštní úpravy. Pouze v ojedinělých případech s vazbou na velkomoravská centra se mohou objevit vymazané a vypálené či dřevěné podlahy (Dostál 1987, 17). Jako příklady nalezišť můžeme jmenovat Březno u Loun, jehož raně středověké osídlení bylo rozděleno do tří etap, přičemž u prozkoumaných zahloubených domů byla pozorována chronologická citlivost zahloubení objektů a umístění pece (Pleinerová 2000, ). Polozemnice jsou mimo již zmíněné Roztoky u Prahy doloženy také z počáteční fáze hradiště ve Staré Kouřimi, avšak s jeho rozvojem mizí a jsou nahrazeny povrchovými Obr. 8: Příklad časně slovanské stavbami (Šolle 1984, 152). Překvapivě se však objevují polozemnice, Roztoky u Prahy obj.č. znovu na sousední kouřimské ostrožně ve 13. stol. jako 927 (podle Kuna Profantová 2005) řemeslné objekty přehradí (Šolle 1978, 375). Od 9. století se objevuje další druh zahloubených staveb vázaný na velkomoravská hradiště. Půdorys může být čtvercový, ale také obdélný či oválný. Rozměry se liší od výše zmíněných polozemnic, které byly spíše menší. Délka může dosáhnout až 15 m (Dostál 1986, 97). V naprosté většině případů v nich není zachyceno otopné zařízení, a proto se uvažuje o jiné funkci než obytné. Mohlo jít o hospodářské budovy, řemeslnicko-výrobní objekty či sklepy nadzemních staveb (ibid., 98). V severovýchodní části hradiště 6 Zcela ojedinělé doklady zahloubených nádob známe i z doby laténské. Jejich využití není doposud jasné. V Oseku obj.č. 2 byl nalezen prázdný hrnec zapuštěný do dna podlahy. Dle analogie z Libčič n. Vltavou Chýnova, kde byl objeven takto uložený depot železných předmětů (Sankot Vojtěchovská 1986), se předpokládá, že i v tomto případě sloužila nádoba k uchovávání cenností, případně potravin (Fröhlich Jiřík 2006, 498). U některých zapuštěných nádob se naopak zvažuje jejich výrobní účel, jako je tomu v případě Modlešovic obj.č. 1/92, kde byla zachycena mísa obklopená bílou maltou či omítkou (Michálek 1995, 96). Přestože na oppidu u Hrazan podobný nález učiněn nebyl, autorka připouští možnost výskytu zahloubené neckovité nádoby k barvení látek nebo vydělávání kůže v rámci interpretace žlabu z polozemnice č. 1/59 (Jansová 1965, 59)

27 v Břeclavi-Pohansku bylo zachyceno několik takových objektů, které patrně sloužily jako dílny (ibid., 98, 122, ). Předpokládá se, že jako obydlí byly využívány povrchové stavby, které se objevují mezi zahloubenými (ibid., 132). Zahloubeným výrobním objektům z Břeclavi-Pohanska se blíží i nález ze Starého Města U Víta, kde byly prozkoumány klenotnické dílny (Galuška 1989). I v tomto případě se předpokládá, že bydlet se muselo spíše ve stavbách povrchových a zahloubené objekty sloužily především pro výrobu (ibid., 419). Ve vrcholném středověku užívání polozemnic postupně mizí. Dá se říct, že se váže zejména k raně městskému prostředí. Předpokládá se, že polozemnice zde mohly plnit funkci jakýchsi jednoduchých přechodných obydlí během stavby vlastního domu (Durdík Klápště Sommer 1986, 17). Tato teorie vychází mimo jiné z výzkumu raně městských parcel v Mostě, kde nejstaršími stavbami byly zemnice předcházející stavbě raněgotických domů (Klápště Velímský 1978, 125). Polozemnice nacházíme také v Davli Sekance, kde bylo zachyceno městečko zaniklé zpočátku svého vývoje (Richter 1982). Zde bylo prozkoumáno 20 zahloubených objektů. Autor sám zvažuje možnost, že se mohlo jednat o sklepy nadzemních budov, ale vzhledem k malým rozměrům chat a svažitosti terénu se přiklání k názoru, že šlo o do země zapuštěné domy (Richter 1982, 45). Obr. 9: Vrcholně středověké polozemnice z Mostu (podle Klápště Velímský 1977) Otázku vrcholně středověkých polozemnic jako pozůstatků větších nadzemních staveb více rozpracoval P. Vařeka (2002). Pracuje s představou dynamicky se rozvíjejícího městského prostředí, pro jehož potřeby nebyly polozemnice vzhledem ke své malé obytné

28 ploše dostatečné a považuje tedy takové objekty ve většině případů za sklepy a skladovací prostory (ibid., 273). Ojediněle se polozemnice objevují i na hradech 13. století (Angerbach u Kožlan, Křivoklát, Týřov). Zdá se, že na rozdíl od měst byly zakládány až v dalších fázích výstavby hradu jakožto doplňkové stavby (ibid., 363). Sloužily pravděpodobně jako obydlí, nicméně z hradu Týřova máme doklad užívání zahloubené stavby jako kuchyně (ibid., 362). Dochované půdorysy jednotlivých objektů se navzájem výrazně liší konstrukcí i rozměry, a tak zatímco v případě Angerbachu se uvažuje o polozemnici s dalším podlažím, zahloubená stavba z Křivoklátu je interpretována jako obydlí nižší sociální vrstvy (ibid., ). Širší využití polozemnic končí zhruba ve 13. století. Poněkud problematické jsou pozdně středověké nálezy z Táborska, kde byly prozkoumány zahloubené částečně kamenné stavby se vstupní šíjí (Smetánka 1972). Je otázkou, zda se tyto objekty ještě dají považovat za polozemnice a zda jsou nějakým způsobem svázány s předchozím víceméně nepřerušeným vývojem. O pravděpodobně jedné z posledních polozemnic na našem území se zmiňuje ve své práci A. Pitterová, která uvádí zmínku o příbytku velice chudých lidí z 2. poloviny 19. století v Choťovicích u Nového Bydžova (Pitterová 1970, ). 4. Typologie polozemnic Laténské polozemnice byly roztříděny již několikrát. První klasifikaci vytvořila E. Soudská, která rozdělila 156 pozdně halštatských polozemnic do 3 skupin na základě tvaru půdorysu (Soudská 1966, 584): 1. polozemnice oválné či se silně zaoblenými stěnami 2. polozemnice čtyřúhelníkového tvaru se zaoblenými rohy 3. polozemnice pravidelné obdélníkové nebo čtvercové. Tato typologie je v podstatě jedinou na rozdíl od následujících, která zahrnuje i oválné a čtvercové půdorysy. Nevýhodou je, že hlavním kritériem se stala míra zaoblení, která ale nemusí mít s původním tvarem půdorysu mnoho společného vzhledem k možné erozi, zánikovým transformacím a eventuálnímu poškození objektu. Nemluvě o skutečnosti, že mezi shromážděné polozemnice byly zahrnuty i některé, jejichž půdorysy byly zakresleny autorem výzkumu pouze schematicky (např. Dobev II Dubský 1956), a je tedy sporné, nakolik zařazeních takových objektů do určité skupiny odpovídá realitě

29 Podle autorky se první skupina vyznačuje vchodem často s několika schody, převážně v jižní stěně a někdy je doloženo ohniště. Menší objekty bývají hlubší a často beze stop konstrukce, zatímco větší objekty mívají různě rozmístěny kůlové jamky, někdy i s kamenným obložením (ibid., 584). Podle údajů v databázi polozemnic, které jsem shromáždila, se hloubka oválných objektů stupňů H D LT A pohybuje shodně mezi 70 a 100 cm nezávisle na rozměrech polozemnic, tedy vztah mezi rozměry polozemnice a její hloubkou se nepotvrdil. Naproti tomu nepřítomnost kůlových jamek u menších objektů je typická a ani jedna z pozdně halštatských až časně laténských oválných polozemnic7 o ploše menší než 15 m² kůlové jamky neobsahuje. Druhá skupina se vyznačuje méně častým výskytem ohnišť a typickou konstrukcí s kůly uprostřed kratších stěn, případně s dalšími na ose objektu (ibid., 584). Umístění kůlů na ose je ve zkoumaném období rozšířený jev, ovšem po vyčlenění polozemnic se zaoblenými rohy (což se samo o sobě jeví poněkud problematické), zjistíme, že kromě této nejčastější konstrukce se v databázi objevují také stavby s kůly v rozích (ve 4 případech z 19), podél delší stěny (6 případů) a někdy i bez nich (ve 2 případech). Přítomnost ohniště je skutečně nepříliš častá (pouze ve 4 objektech8). Pro poslední skupinu je charakteristické různé rozmístění kůlů, případně jejich absence, a opět nepříliš častý výskyt ohnišť (ibid., 584), s čímž se dá souhlasit. Kůly se zpravidla vyskytují na delší ose objektu, nicméně výjimkou nejsou ani stopy konstrukčních prvků při delší stěně, případně v rozích. Další klasifikace polozemnic souvisí s rozvojem rozsáhlých plošných výzkumů v severozápadních Čechách. Při předběžné publikaci laténských sídlišť z Radovesic zároveň autor publikoval i další návrh typologie těchto objektů (Waldhauser 1977). Oválné tvary byly vyloučeny a zůstaly pouze obdélníkové a čtvercové. Hlavním kritériem již tentokrát nebyl tvar (ačkoliv čtvercovým půdorysům jsou vyčleněny vlastní skupiny), ale spíše přítomnost či nepřítomnost konstrukčních prvků a vnitřního vybavení (ohniště, jámy uvnitř objektu). Celkem bylo vyčleněno 9 typů, nicméně ty se dají chápat jako součásti 3 větších skupin: obdélníkové polozemnice se stopami konstrukčních prvků (typ 1 4) 7 Konkrétně se jedná o 4 objekty: Heřmaň 2 (Fröhlich 2001), Poříčany 1 (Čtverák 1986), Praha Stodůlky 25 (Motyková Čtverák 2006) a Radovesice 48 (Waldhauser a kol. 1993) 8 Pro srovnání je možno uvést, že zde se ohniště nachází v 21% objektů, zatímco celkově v databázi dosahuje tento poměr necelých 38%. Pokud by se ale porovnávaly hodnoty pouze pro 1. a 2. skupinu podle Soudské, byla by otopná zařízení častější u čtyřúhelníkových polozemnic se zaoblenými rohy

30 obdélníkové polozemnice beze stop konstrukčních prvků (typ 5) čtvercové polozemnice (typ 6 9) Ve stejné době na Moravě uveřejnil J. Meduna ve svém díle shrnujícím problematiku moravských laténských sídlišť další možnost klasifikace (Meduna 1980, 48 61). Na rozdíl od předcházejících dvou případů se zde autor soustředil výhradně na obdélníkové půdorysy, což bude pro pozdější třídění typické. Hlavním kritériem se stalo rozmístění kůlových jamek. Na tomto základě vytvořil čtyři hlavní skupiny polozemnic stupňů LT B D: A s nosnými kůly uprostřed kratších stěn B s nosnými kůly podél delších stěn, příp. po celém obvodu objektu C s nosnými kůly podél jedné z delších stěn D s nepravidelně rozmístěnými kůly V devadesátých letech měli badatelé tendenci odklánět se od tohoto způsobu dělení a spíše navazovali na Waldhauserův způsob použitý již v r Ze zahloubených objektů byly vyčleněny jako polozemnice pouze pravidelnější obdélníkové tvary a ty se posléze dělily na základě přítomnosti otopného zařízení, zásobních jam, přístavku a lavice (Waldhauser a kol. 1993; Salač 1997). K velice podobnému postupu přistoupil i P. Budinský ve své souhrnné publikaci sídliště v Hostomicích, kde objekty dělil podle jejich předpokládané funkce na výrobní, obytné a hospodářské, přičemž kritériem se stala opět přítomnost pece (výrobní objekty) a zásobních jam (hospodářské stavby) (Budinský 1997, 14). 4.1 Roztřídění typů V této práci bylo pro základní rozčlenění polozemnic zvoleno jediné kritérium, a sice počet kůlových jam. Shodně s Medunou (Meduna 1980, 50) nebyly brány v potaz menší kůlové jamky (o průměru do 10 cm), které bývají interpretovány jako pozůstatky vnitřního vybavení (např. Meduna 1980, 50, Motyková 1986, 138, Venclová 1998, 70). Na tomto základě byly rozlišeny 4 skupiny: A polozemnice beze stop kůlových jamek B polozemnice s 1 kůlovou jamkou C polozemnice s 2 3 kůlovými jamkami D polozemnice s více kůlovými jamkami

31 Tab. 1: Typologická tabulka pozdně halštatských a laténských polozemnic Každá polozemnice je svým způsobem jedinečná, a proto v některých případech není zařazení do striktně vymezeného systému úplně jednoduché. Navzdory hlavnímu kritériu byly některé objekty zařazeny do jiné skupiny, než jaké by odpovídal počet kůlových jamek. K typu A byla tak přiřazena i polozemnice č. 316 z Radovesic, neboť v ní byly zachyceny pouze drobné kůlové jamky, které se kumulovaly víceméně v jediném rohu. Domnívám se tedy, že neměly spojitost s vlastní konstrukcí chaty, a proto byl tento objekt považován za stavbu bez kůlových jamek. Co se týká typu B, objevují se zde 4 spornější příklady. Polozemnice č. 7 z Bolešin má kůlovou jamku jak uprostřed tak v rohu stavby. Vzhledem k tomu, že v ostatních rozích nebyla další jamka zachycena, můžeme předpokládat, že rohová jamka nebyla pro konstrukci chaty relevantní. Proto byla brána v potaz pouze stopa po kůlu uprostřed objektu. Stejná hypotéza platí i pro polozemnici č. 16 z Hostomic, kde byla zachycena mimo kůlovou jamku uprostřed kratší stěny ještě kumulace dalších jamek v jediném rohu. U polozemnic Březno obj.č. 11 a Jenštejn obj.č. 4 bylo zachyceno více kůlových jamek v jednom místě, což by odpovídalo přestavbě či výměně kůlu v průběhu užívání stavby (Budinský 1999, 181), a proto rovněž byla započtena pouze jedna jamka. K typu C byly přiřazeny objekty Bolešiny č. 5 a Radčice č. L/94, které spojuje, že se u nich v rohu nachází jedna kůlová jamka, přičemž druhý roh stavby se nedochoval. Proto je považuji za chaty se 2 kůlovými jámami. Jiný

32 případ je u Radovesic obj.č. 467, kde se sice uvnitř půdorysu nachází 4 kůlové jamky, nicméně jako základ konstrukce se zde jasně ukazuje hřebenová vaznice střechy spočívající pouze na 2 kůlech uprostřed kratších stěn. Nepravidelné rozmístění zbývajících dvou kůlů nasvědčuje tomu, že se pravděpodobně jedná o pozůstatky vnitřního vybavení. Podobně pokud bylo zachyceno více kůlů na delší ose, byla taková stavba stále považována za součást typu C 1, jelikož konstrukční řešení je pro oba případy shodné. 14% 18% 13% Typ A Typ B Typ C Typ D 55% Graf 1: Poměr jednotlivých typů v rámci databáze pozdně halštatských a laténských polozemnic Typ A Tento typ byl zastoupen celkem 24 objekty ze souhrnného počtu 173 polozemnic, tvoří tedy 14 % ze sledovaného množství. Nacházíme jej ve všech oblastech Čech s výjimkou východních Čech, což je ale spíše důsledkem stavu bádání, než že by se jednalo o regionální specifikum9. Nemá jasný vztah k nadmořské výšce a ani se neváže k určitému typu sídlišť. Objevuje se jak na otevřených nížinných sídlištích (Praha-Kbely obj.č. 517, Veliká Ves obj.č. 11) tak i na dvorcích (Bílina obj.č. 8, Poříčany obj.č. 1, Praha Stodůlky obj.č. 5) a oppidech (Hrazany obj.č. 20/61, Závist obj.č. F 18/3). Podobně i v případě podloží zde vládne určitá rozrůzněnost, ačkoliv právě u typu A se nejčastěji (na rozdíl například od následující skupiny) vyskytuje podloží sprašové. Polozemnice beze stop kůlových jamek jsou doloženy pro všechna období od stupně HD po LT D. Avšak 9 Ve východních Čechách je velice malý počet prozkoumaných laténských sídlišť, často je tento stav ještě komplikovanější o to, že tyto výzkumy nejsou doposud publikovány. Proto jsou součástí databáze pouze 3 naleziště z této oblasti (Markvartice, Nový Bydžov Chudonice a Slepotice), a z tohoto důvodu není možné vyvozovat jakékoliv závěry týkající se situace ve východních Čechách

33 nejvýrazněji jsou zastoupeny v pozdně halštatském až časně laténském období (tj. HD LT A), odkud pochází polovina objektů typu A. Co naopak spojuje objekty této skupiny, jsou jejich rozměry a orientace. Plocha těchto polozemnic je menší, nanejvýš 21 m². Orientace je většinou shodná, tj. východozápadní s menšími odchylkami (71 % objektů). Výjimečně je delší osa orientována S J (17 %), případně SV JZ (8 %) či SZ JV (4 %). Doposud nebyla uvnitř objektů typu A zjištěna lavice, ačkoli v případě silně narušené polozemnice 1 ze Starého Vestce se zvažuje její přítomnost nezvykle podél kratší stěny (Motyková-Šneidrová 1958, 160). Doklady otopného zařízení byly pozorovány v 6 případech z 23 a u objektu F 18/3 z prostoru oppida Závist se vzhledem k nálezům zlomků mazanice s plochou, bíle natřenou stěnou a interpretaci objektu jako dílny na výrobu mincí předpokládá pec vně půdorysu chaty (Jansová 1974, 3). Ohniště bývá umístěno buď v rohu (např. Most) nebo častěji ve třetině delší osy objektu (např. Radovesice obj.č. 316). Interpretace funkce objektů se různí. Některé vykazují stopy výroby jako například již zmíněná Závist obj.č. F 18/3, kde byla zachycena forma na střížky mincí, tyglík a pravděpodobně dyzna (Jansová 1974, 4), a Poříčany obj.č. 1, kde se nalezl surový jantar spolu s polotovary korálků ze stejného materiálu (Čtverák 1986, 112). V případě ostatních objektů se však interpretace různí. Často se předpokládá obytná funkce spojená s podomáckou výrobou jako v případě Slivínka obj.č. 2 (Waldhauser Krásný 2006, 113) a polozemnic č. 12, 38, 48, 101 a 316 z Radovesic (Waldhauser a kol. 1993, 357). Někdy se uvažuje o využití těchto prostor na skladování či jiné hospodářské účely - například Hostomice obj.č. 36/68 (Budinský 1999, 189), Hrazany obj.č. 20/61 (Jansová 1992, 195), Praha Stodůlky obj.č. 5 (Motyková Čtverák 2006, 477) a Osek obj.č. 3 (ústní sdělení Mgr. J. Jiřík). V případě chaty č. 4 z Bolešin připadá v úvahu i možnost, že se jednalo pouze o zahloubenou součást nadzemního domu (Šaldová 1984, 307) Typ B Typ B byl v souhrnném počtu zastoupen 22 objekty, tj. 13 %. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o číslo téměř shodné s typem předchozím, nepotvrdil se stav na Moravě k roku 1980, jak ho popsal J. Meduna, který polozemnice s jednou kůlovou jamkou považoval za velice vzácný jev (Meduna 1980, 52 53). Ačkoliv určitou roli zde

34 hraje skutečnost, že stejně jako u typu A i tady převládají polozemnice z období H D LT A (12 objektů), kterých se Medunova práce netýkala. Opět doklady těchto staveb nacházíme ve všech krajích Čech a v celém sledovaném období. Avšak na rozdíl od typu A se zdá, že polozemnice s jednou kůlovou jamkou se poměrně často objevují na dvorcích (Droužkovice, Praha Stodůlky), naopak na oppidech nebyly doposud až na jedinou výjimku (Hrazany obj.č. 1/55) objeveny. V případě typu B dominuje písčité až štěrkovitopísčité podloží, ačkoliv se tyto polozemnice objevují i na ostatních druzích podloží. Mezi další zajímavosti patří i fakt, že tento typ má určitou tendenci odklánět se od typické východozápadní orientace, kterou vykazuje pouze ve 45,5 %, s menšími odchylkami (SSZ JVV) pak v 50 % případů. Zbylé objekty jsou orientovány S J (27 %), SZ JV (18 %) a SV JZ (4,5 %). Zdá se, že tato odlišná orientace má vazbu k typu sídliště, protože v naprosté většině případů se jednalo o polozemnice z areálů dvorců rovinných sídlišť, hradišť a oppid. Na těchto typech nalezišť se předpokládá větší vliv zástavby a ohrazení na orientaci (např. Čižmář 2003, 23) na rozdíl od domů na otevřených rovinných sídlištích, které se snažily svou delší stranou zachytit co nejvíce slunečního záření z jihu, a stavěly se tedy s delší osou orientovanou od východu k západu (Salač 1984, 272). Svou roli mohl pochopitelně sehrát i převládající směr větru, reliéf terénu či tradice (Rybová Drda 1994, 48; Vlčková 1991, 536). Obecně se dá říci, že polozemnice typu B jsou větších rozměrů. Jejich plocha se pohybuje mezi 5 a 46 m², což může souviset s funkcí těchto staveb. Ta se velice často předpokládá obytná, případně i výrobní10. V polovině případů bylo nalezeno ohniště, což objekty této skupiny poněkud odlišuje od typu A. Umístění otopného zařízení se různí, někdy se objevuje v rohu (např. Bolešiny obj.č. 7), jindy uprostřed chaty (např. Slepotice obj.č. 302) či na delší ose v blízkosti kratší stěny (např. Praha-Stodůlky obj.č. 19). Stejně tak se liší i umístění kůlové jamky charakterizující tento typ. Proto můžeme vyčlenit ještě 3 podtypy: B 1: kůlová jamka se nachází uprostřed kratší stěny (příp. i vně kratší stěny) B 2: kůlová jamka se nachází uprostřed objektu B 3: kůlová jamka se nachází uprostřed delší stěny. 10 Obytná funkce (příp. kombinovaná s výrobní) se předpokládá pro polozemnice Branžež obj.č. 6/93 (Waldhauser 1994, 161), Březno obj.č. 10/83 a 11/83 (Salač Neruda Kubálek 2006, 15), Droužkovice obj.č. 12 (Smrž 1996, 85), Hostomice obj.č. 29/67 (Budinský 1999, 185), Němětice obj.č. 3/82 a 4/82 (Michálek Lutovský 2000, 138), Praha-Stodůlky obj.č. 4 (Motyková Čtverák 2006, 475) a Radovesice obj.č. 72 (Waldhauser a kol. 1993, 357)

35 Nejčetnější je typ B 1, který je zastoupen 15 objekty. Ve dvou případech se kůlová jamka nachází vně půdorysu (Droužkovice obj.č. 1, Praha-Stodůlky obj.č. 4). Zbývající dva podtypy se objevují zřídka. Zvlášť skupina B 3 působí poněkud sporně. Tvoří ji pouze dva objekty, u nichž není zcela jisté, zda kůlová jamka uprostřed delší stěny skutečně souvisela s konstrukcí stavby. Pokud ano, pak možná rekonstrukce bude srovnatelná s řešením typu B 1, neboť tyto dvě skupiny se liší pouze tím, zda jediná kůlová jamka objektu byla zachycena uprostřed kratší nebo delší stěny Typ C Typ C je charakterizován dvěma, případně třemi kůly a vyskytuje se v nejhojnějším počtu. V databázi je zastoupen 96 objekty, tedy 55,5 %. Objevuje se ve všech krajích Čech a ve všech obdobích. Významnou odchylkou je však skutečnost, že jde o jediný typ, který je častěji doložen v mladším období (nejvíce nálezů pochází ze stupňů LT C2 LT D). Tento rys souvisí s typem Břešťany Vikletice, tedy typickým představitelem laténských zahloubených staveb, který tvoří podstatnou součást typu C a bylo o něm již pojednáno v kapitole Vývoj polozemnic od pravěku do středověku. Polozemnice tohoto typu se nacházejí zejména na otevřených sídlištích, avšak jeho doklady nechybí ani na oppidech (např. Závist Adámkovo mýto) a dvorcích (např. Droužkovice). Zcela převládající orientací je V Z (40 %, s mírnými odchylkami pak 70 %), někdy je delší osa orientována i SV JZ (15 %) nebo SZ JV (11,5 %), zatímco severojižní orientace se vyskytuje pouze ojediněle. Plocha je srovnatelná s předchozím typem (5 40 m²) a řadí se tak mezi větší objekty. Ačkoliv polozemnice typu C bývají nejčastěji spojovány s obytnou a výrobní funkcí, ohniště se v nich objevují méně často, než tomu bylo u typu předchozího. Jedná se zhruba o třetinu objektů, přičemž u dalších 11 se o přítomnosti otopného zařízení uvažuje. Ohniště je v naprosté většině případů umístěno poblíž delší osy zhruba v jedné třetině její délky. Výjimečně se objevuje v rohu stavby (Radovesice obj.č. 2, 428, 457), blízko jejího středu (Radovesice obj.č. 383) či při delší stěně (Mšecké Žehrovice obj.č. 3, Radovesice obj.č. 441). U typu C se někdy objevuje tzv. lavice. Obecně se jedná o vzácnější nález a i zde je zastoupen pouze 12 případy. Na základě rozmístění kůlových jamek můžeme hovořit o 3 podtypech: C 1: s kůlovými jamkami uprostřed kratších stěn C 2: s kůlovými jamkami uprostřed kratších stěn a při delší stěně

36 C 3: s kůlovými jamkami v rozích. Více než dvě třetiny tvoří typ C 1, který sám obsahuje různé varianty základního půdorysu se dvěma kůlovými jamkami uprostřed kratších stěn. Poměrně často se objevují ještě další kůlové jamky na delší ose, nicméně ne vždy musejí souviset s konstrukcí chaty, obzvlášť pokud se nacházejí v okolí různých žlábků a ohnišť. V několika málo případech byly zachyceny kůlové jamky vně kratších stěn, přičemž mohly nahrazovat funkci vnitřních nosných kůlů jako u objektu č. 26 z Vikletic či se s nimi mohly doplňovat. Takový příklad je znám z Radovesic obj.č. 25. Určitou variantou typu C 1 je i další skupina, C 2. Pro ni je charakteristická přítomnost dalšího kůlu mimo původních dvou uprostřed kratších stěn. Obvykle se nachází (téměř) uprostřed delší stěny, v rohu pouze zřídka. Poslední skupina se vyznačuje umístěním kůlů výlučně při jedné z delších stěn. Zpravidla se jedná o dva kůly v rozích. Zcela specifickým a zatím ojedinělým případem je polozemnice č. 1 z Oseka, která nebyla zařazena ani do jedné z těchto skupin, pouze počtem kůlových jamek patří do typu C. Její kůly se nacházely uprostřed delších stěn, a tak mnohem více připomínají skupinu B 3 (s jednou kůlovou jamkou uprostřed delší stěny) a pravděpodobně i konstrukční řešení se bude blížit této variantě Typ D Typ D je se svými 32 objekty druhou nejpočetnější skupinou. Objevuje se ve všech krajích, avšak na rozdíl od všech předchozích typů téměř chybí ve stupních LT B C1. Dalším specifikem je plocha těchto staveb, která může v extrémních případech dosáhnout až 135 m² jako u polozemnice č. 1/1982 z Dolních Břežan. I když pomineme takový ojedinělý příklad, patří polozemnice typu D k největším zahloubeným stavbám v databázi, což jim umožňuje i složitější konstrukce sestávající z většího počtu konstrukčních prvků. Co se týká orientace, panuje zde shoda s předchozím typem, tedy naprostá převaha východozápadní orientace s menšími odchylkami. Ačkoliv se jedná o nespolehlivé měřítko, zdá se, že objekty typu D poskytují nejbohatší keramické soubory i nálezy poměrně často se zde objevují polozemnice s počtem keramických zlomků nad kusů, náramky, sponami a dalšími ozdobami. Také různé doklady výroby nejsou úplnou výjimkou. Těmto pozorováním odpovídají i nejčastější interpretace funkce, které se shodují podobně jako u typu C, že tyto stavby byly využívány jako obydlí, někdy

37 s podomáckou výrobou, a dílny11. Tuto hypotézu podporuje i skutečnost, že u typu D je patrný nejčastější výskyt tzv. lavic. Ze skupiny C sice pochází o trochu více dokladů, ale stále jde jen o 12 případů na 96 objektů, zatímco u typu D byly zachyceny u 7 polozemnic z 32, tedy u více než pětiny. Toto zjištění není tolik překvapivé, neboť už před několika lety prokázal P. Snítilý souvislost mezi velikostí chaty a přítomností lavice (Snítilý 2005, 227). Co se týká rozmístění kůlových jamek, objevuje se zde poměrně mnoho variant: D 1: s kůlovými jamkami ve 3 řadách D 2: s kůlovými jamkami po obvodě chaty D 3: s kůlovými jamkami ve 2 řadách na delší ose a podél jedné delší stěny D 4: s kůlovými jamkami v rozích D 5: s kůlovými jamkami uprostřed stěn Rozdělení objektů do jednotlivých skupin je v případě typu D rovnoměrnější. Ačkoliv nejčastějším typem je D 1, i D 2 a D 3 jsou časté. Naopak spíše ojedinělé jsou skupiny D 4 a D 5. Obecně rozmístění kůlů pouze v rozích není typickým laténským stavebním postupem. Jediné dva objekty, které vykazují tento znak, pocházejí z mladšího období (LT C2 LT D) a snad určitým způsobem předznamenávají následující dobu římskou, pro kterou tyto stavby nejsou tak nezvyklé. Zcela zvláštním příkladem je chata z Prosmyk (Hrala 1978), která byla na základě počtu kůlových jam zařazena do typu D, avšak rozmístění konstrukčních prvků je natolik nepravidelné a ojedinělé, že bližší zařazení nebylo možné. Sám autor výzkumu se domnívá, že konstrukce spočívala především na kůlech na delší ose (Hrala 1978, 152), ale ani ty nejsou rozmístěny tak, aby mohly odpovídat typu C Shrnutí Třídění polozemnic podle počtu zachycených kůlových jamek a jejich rozmístění posloužilo jako základ pro následující kapitolu o konstrukci a rovněž ukázalo, jaké druhy laténských polozemnic v rámci rozmístění kůlových jamek doposud známe. Zároveň přineslo několik zjištění, která se dají shrnout takto: 11 Obytná funkce se spojuje s objekty: Dobříčany (Pleiner 1958, 121), Hostomice obj.č. 49 a 56 (Budinský 1999, 184), Lužice obj.č. 9 (Salač Smrž 1989, 567), Plzeň-Roudná obj.č. 520 (Bašta Baštová Bouzek 1989, 475), Prosmyky B (Hrala 1978, 152) a Vikletice obj.č. 102 (Drda 1977, 382). Jako dílny byly interpretovány polozemnice: Hostomice obj.č. 25 a 48 (Budinský 1999, 182), Hrazany obj.č. 23/62 (Jansová 1992, 195), Libochovice obj.č. 9 (Motyková-Šneidrová 1959), Statenice obj.č. 1 (Vojtěchovská 2005, 302) a Strakonice obj.č. 1/87 (Michálek 1990, 19)

38 1. Typy zahloubených staveb se neváží ke konkrétnímu regionu či oblasti. Dokonce i v regionech s nízkým počtem publikovaných polozemnic (východní a západní Čechy) se objevují všechny vyčleněné typy (Graf 1). Na druhé straně v rámci některých sídlišť je patrná inklinace k určitému typu. Například na dvorci hradiště Hradec u Němětic byly zachyceny dvě polozemnice ze stupně H D, obě patřící do skupiny B 1. Na sídlišti Praha-Jinonice datovaného do období LT C2 D1 se objevovaly polozemnice výlučně spadající do typu C 1. Podobných nalezišť je ještě více. Zdá se, že stavba zahloubených chat někdy podléhala určitému zvyku či tradici v rámci dané lokality. Naopak taková tendence se nepotvrdila v rámci větších regionálních celků. 100% % % 40% V Čechy J a Z Čechy SZ a střední Čechy 20% 0% Typ A Typ B Typ C Typ D Graf 2: Rozšíření jednotlivých typů polozemnic v rámci českých regionů 2. Jednotlivé typy polozemnic se opakují v celém průběhu laténského období. Určité vývojové tendence byly již popsány v předchozí kapitole, nicméně i dělení podle kůlových jamek přineslo určité závěry. Například jednodušší menší stavby bez kůlových jam či s pouze jedinou kůlovou jamkou byly využívány především ve stupních H D LT A, kdy byly zároveň stavěny domy s patrně nejsložitější konstrukcí (typ D). Ten se uplatňuje také v mladší době laténské počínaje stupněm LT C2. Naopak typ Břešťany Vikletice (C 1), ačkoliv byl znám již dříve, se uplatňuje hlavně s nástupem stupně LT B a dále

39 100% % 60% LT C2 - D LT B - C % 20% 10 HD - LT A % Typ A Typ B Typ C Typ D Graf 3: Výskyt jednotlivých typů v závislosti na chronologickém vývoji 5. Konstrukce a vnitřní vybavení 5.1 Kůly a kůlové jamky Podle některých badatelů je třeba rozlišovat sloupy, které se zasazují do předem vyhloubených jam, od kůlů, které bývají zaráženy (Sklenářová 2003, 12; Vařeka 2004, 35). V rámci souhrnné práce je uplatnění takového dělení komplikováno skutečností, že ne vždy bývají sídlištní objekty publikovány včetně řezů. Velice často se také stává, že na uvedených profilech nejsou případné kůlové jamky zachyceny. V takových případech tedy není možnost, jak posoudit tvar jamek a na jeho základě rozhodnout, zda se jednalo o pozůstatek sloupu či kůlu. Nicméně i pokud jsou k dispozici patřičné údaje, je třeba zvážit, na kolik může být výsledný tvar jamky ovlivněn způsobem výzkumu. Z těchto důvodů a zároveň také proto, že ani v nových publikacích laténských sídlišť nebylo toto dělení doposud přijato a používáno (např. Motyková Čtverák 2006; Salač Neruda Kubálek 2006; Waldhauser Krásný 2006), se v této práci držím vžitého, obecnějšího termínu kůlová jamka. Ve spojitosti s nosnými kůly se často zmiňuje i jejich podložení kamenem či upevnění pomocí dřevěných kolíků nebo kamenů (např. Sklenářová 2003, 12). Ačkoliv v publikacích se vždy neuvádí do detailů umístění nalezených kamenů, u některých polozemnic byly zachyceny v blízkosti jamek, a mohly tedy souviset s utěsněním kůlů (např. Radovesice obj.č. 473, Vikletice obj.č. 24/64). Z půdorysů kůlových jamek vyplývá, že se pro podpěry používala téměř výlučně kulatá dřeva. Úprava nosného kůlu do hranatého tvaru je doložena pouze pro dva objekty:

40 Praha-Jinonice č.obj a Závist č.obj. 3. Tyto polozemnice spojuje pouze datace do období LT C2 D, příslušnost k typu C 1 a výskyt v oblasti Prahy. Jinak se nedá říct, že by se jednalo o srovnatelné objekty, co se týká rozměrů či charakteru nálezů ve výplni. Aby se daly činit jakékoliv závěry týkající se užití trámů na místo kulatých sloupů, je ještě příliš brzo. Nejprve by bylo třeba získat větší množství podobných nálezů, které by mohly potvrdit například příslušnost k určité oblasti či vazbu pouze na jisté období. Kůlové jámy neodrážejí přímo průměr kůlu, pouze rozměr jámy, která ještě musela být následně utěsněna. I tak se dá říct, že kůly laténských staveb dosahovaly maximálně půl metru v průměru. Pokud se uvádí rozměry otisků dřev v mazanici, které mohou pocházet z kůlů tvořících konstrukci stěn, jejich průměry bývají v rozsahu od 8 do 16 cm (Bašta Baštová Bouzek 1989, 463; Šaldová 1984, 307). Míra zahloubení kůlů kolísá od nepatrného (např. Branžež obj.č. 6/93 pouze 5 cm) po značné (např. Němětice obj.č. 4/82 85 cm). Někdy se také objevuje zdvojení kůlů, které může svědčit o renovaci stavby (Budinský 1999, 181) jako například v případě polozemnice č. 60 z Hostomic. 5.2 Konstrukce stěn Na základě rozmístění kůlů či jejich absence se usuzuje na konstrukci stěn a střech. Pro laténské období se předpokládá využívání tradičních konstrukčních postupů mladšího pravěku tak, jak byly známy již od doby bronzové. Nejčastěji se uvádí pletená a srubová (roubená) konstrukce stěn. Za doklad výpletu se obvykle považují otisky prutů v mazanici, ačkoliv již několik badatelů upozornilo, že mohlo jít o sekundární odpad nebo část pláště pece (např. Jansová 1974, 3; Rybová , 76; Vařeka 2004, 26). Menší kůlové jamky při obvodu stavby jako další z dokladů vyplétaných stěn, jak je známe z řivnáčské kultury, v době laténské chybí až na případ Hostomic obj.č. 11. Je tedy otázkou, zda pouze na základě mazanice můžeme usuzovat na tak častý výskyt této konstrukce. Na druhé straně je možné, že výplet stěn lemoval vnější okraj chaty, tedy že byl na úrovni terénu a nikoliv uvnitř zahloubení, a stopy po něm se nedochovaly. V takovém případě by však stěny uvnitř zahloubení vyžadovaly jinou úpravu, například obložení dřevem. Srubová konstrukce bývá často spojována s půdorysy bez kůlových jamek (Waldhauser 2001a, 94; Sklenářová 2003, 13; Motyková Čtverák 2006, 477), ale dá se předpokládat i u půdorysů se sloupovými jamami. Jak byla u této konstrukce využita mazanice, není jisté. Z etnografických pramenů je doloženo jak omítnutí celých stěn tak i pouhé zaplnění spár mezi kuláči (Frolec Vařeka 1983, 208). Omítnutí stěn není

41 podmínkou, ale na druhé straně může zlepšit jejich odolnost a tepelnou izolaci. Způsoby konstrukce srubových stěn shrnul již P. Vařeka (Vařeka 1991). Kulatiny či trámy mohou být umístěny vodorovně nebo svisle. Například u typu A vzhledem k absenci stop po konstrukci se dají spíše předpokládat horizontálně kladené kuláče. Naopak u polozemnice č. 27 z Křince byly prozkoumány v základovém žlábku po obvodě stavby stopy vertikálně umístěných prken (Obr. 10, Sedláčková 1991, 230). Obr. 10: Rekonstrukce polozemnice č. 27 z Křince s předpokládanou srubovou konstrukcí z vertikálně kladených prken (podle Sedláčková 1990) Méně často se hovoří o drážkové konstrukci, která se používala od doby bronzové a za jejíž nepřímý doklad jsou považovány pravidelně rozmístěné kůlové jamky srovnatelných rozměrů po obvodě stavby a otisky rovnoběžných dřev v mazanici (Sklenářová 2003, 22). Toto uspořádání nejlépe koresponduje s polozemnicemi typu D, kde připadají v úvahu objekty České Budějovice obj.č. 16/02, Hostomice obj.č. 48 a Libochovice obj.č. 9. Výjimečně se uvažuje i o možnosti výskytu staveb s hliněnými stěnami, u nichž je ovšem problém s prokazatelností. Pro dobu laténskou se o tuto interpretaci zatím pokusil jediný autor na základě valovitých hromad hlíny po obvodu objektu č. 3 na Závisti, které jsou považovány za zbytky rozplavených stěn (Drda 1981, 201)

42 S konstrukcí stěn úzce souvisí i užití kamenných podezdívek, které se projevují kumulací kamenů obvykle při stěnách polozemnice. Z laténského období pochází velice málo takových dokladů. Podezdívky se předpokládají pro Hrazany obj.č. 1/55 a 2/56, Závist obj.č. F 18/3 a Dolní Břežany obj.č. 1/1982, tedy pro prostředí oppid či s úzkou vazbou na ně. 5.3 Konstrukce střechy Pro pravěké období se obecně předpokládá časté užití střechy s hřebenovou vaznicí, která mohla být sedlová či valbová (Kramařík 1958, 18). Detailním popisem krovů tohoto typu se již zabývalo více autorů (Kramařík 1958; Pitterová 1970). Je překvapivé, že pro laténské stavby se opakovaně uvádí sedlová střecha (např. Motyková-Šneidrová 1960, 169; Drda 1977, 378), aniž by se jakkoliv zvažovala možnost využití střechy valbové. Avšak přinejmenším u polozemnic, kde jsou kůlové jamky uprostřed kratších stěn vysunuty blíže ke středu by byla taková úvaha na místě. Takový doklad máme například z Hostomic obj.č. 52, Lužice obj.č. 7, Radovesic obj.č. 18, Radovesic obj.č. 439 B a Slepotic obj.č. 3. Rovněž střecha pultová nebývá zmiňovaná, ačkoliv je rozhodně jednou z možností řešení konstrukce polozemnic typu C 3, tedy staveb se dvěma kůlovými jamkami v rozích jedné stěny. Dalším pravděpodobně užívaným typem mohla být střecha stanová. Připadá v úvahu pro polozemnice typu B 2 s jediným kůlem uprostřed stavby, u nichž by svou vahou spočívala zčásti na středovém kůlu a zčásti na stěnách chaty. Za nepřímý doklad stanové střechy jsou běžně považovány šikmé kůlové jamky (Pleslová-Štiková 1958, 154), které se u laténských polozemnic objevují zřídka. Žádný z autorů ovšem nevysvětlil, z jakého důvodu by měly být kůly zatlučeny šikmo uvnitř samotného zahloubení, když v takovém případě se omezují izolační vlastnosti stavby, nemluvě o stékání dešťové vody dovnitř zahloubení. Ačkoliv jde jen o hypotézu, domnívám se, že pokud se uvnitř zahloubené stavby naleznou šikmo zasazené kůly, svědčí to více o vyvrácení kůlu a jeho následné zánikové transformaci v šikmé poloze než o použití zmíněného typu střechy. Pokryv krovů musel být lehký vzhledem k jejich jednoduché konstrukci. Z etnografických pramenů vyplývá, že použitelné jsou pouze došky či šindele (Kramařík 1958, 23). Pro laténské období se předpokládá pokryv z rostlinných materiálů, které byly v dané oblasti k dispozici, např. ze slámy, rákosu apod. Za jeden z mála dokladů se považuje nález množství zuhelnatělých stébel uvnitř zahloubené stavby z Kněžmostu

43 interpretovaných jako pozůstatek slaměné střechy (Waldhauser 2001, 94). Při experimentu se stavbou polozemnice podle nálezu z Markvartic byla střecha pokryta tenčí vrstvou rákosu, ale ukázalo se, že k zajištění nepromokavosti je třeba alespoň 25 cm silná vrstva (Waldhauser 2002, 109). Za nejvhodnější sklon střechy se považuje 40º (Motyková 1986, 140), což v případě výjimečně velké zahloubené chaty z Dolních Břežan znamená, že nosné kůly dosahovaly výšky 5,2 m od podlahy (ibid., 140). Pokud bychom ale počítali hodnoty pro průměrné polozemnice, dostali bychom zcela odlišný výsledek. Vhodným příkladem by mohla být chata č. 27 z Křince o šířce 3,3 m a hloubce 0,4 m. Pokud budeme tuto hloubku považovat za původní a předpokládat, že se střecha opírala o povrch terénu, bude výška kůlu rovna přibližně 1,8 m. Tato hodnota se dá ovšem spíše považovat za minimální vzhledem ke skutečnosti, že hloubka objektů bývá obvykle podhodnocena. Pochopitelně tento rozměr se bude ještě zvětšovat, pokud střecha bude spočívat na přečnívajících stěnách. 5.4 Vchod I v případě umístění vchodu jsme odkázáni na nepřímé doklady, které se různí. Může jít o různé předsíně a výklenky, které se však objevují jen někdy (např. PlzeňRoudná obj.č. 520/78, Radovesice obj.č. 72, Slepotice obj.č. 302). Za další náznak vchodu se pokládá zúžení kratší stěny či změny v zahloubení, kdy prostor při vchodu by měl být mělčí (Pleiner 1958, 123), v některých případech však může být naopak hlubší (Droberjar 2002, 100). Tyto jevy mohou být doprovázeny výskytem menších kůlových jamek, které se dávají do spojitosti s konstrukcí vchodu (Koutecký 1975, 636; Motyková 1986, 138). Z důvodu zahloubení musel být vstup upraven. Ačkoliv v několika případech byly zachyceny schody vymodelované v terénu (např. Jenštějn obj.č. 4, Most obj.č. 1/63, PrahaJinonice obj.č. 1768, Praha-Stodůlky obj.č. 25, Radovesice obj.č. 428, Stradonice obj.č. II a 64, Rybová Drda 1994), je nutné častěji počítat spíše s dřevěnou konstrukcí, která se nedochovala. I když se například pro typ Břešťany Vikletice předpokládá vchod ve štítové stěně (Salač 1984, 273), nedá se tato hypotéza vztáhnout obecně na laténské zahloubené domy. Když byly z databáze vybrány objekty, u nichž autoři identifikovali místo vchodu, ukázalo se, že z 28 polozemnic se vstup ze štítové strany potvrdil u (2 chaty byl čtvercového půdorysu). Druhá polovina objektů vykazovala umístění vchodu v delší stěně, a to většinou blíže k jednomu z rohů. Nedá se říct, že umístění vchodu by bylo

44 chronologicky citlivou vlastností staveb. Snad jen do té míry, že zatímco u polozemnic doby římské se očekává umístění uprostřed delší jižní stěny (Droberjar 2002, 100), v laténském období je typický vstup buď ze štítové, nebo delší strany při rohu. Spíše se potvrzuje teorie nastíněná v kapitole Typologie polozemnic, kde se ukázalo, že v rámci jedné lokality je tendence stavět polozemnice stejných typů, což se pravděpodobně týká i vchodů, které vykazují stejné umístění. Například v případě tří polozemnic z Radovesic datovaných do stupně LT A (objekty č. 25, 72 a 97), se vstup nachází vždy v delší straně blízko rohu. Co se týká orientace obecně, převládá umístění vchodu jižním, příp. jihovýchodním či jihozápadním směrem. Výjimkou není ale ani směr východní, západní a severní (Graf 3). Patrně umístění vchodu souvisí i s prostorovou organizací daného sídliště a nejenom světovou stranou. 14% 14% V 21% JV J JZ Z 29% S 11% 11% Graf 4: Umístění vchodu podle světových stran základem grafu bylo 28 polozemnic, u nichž byl autory identifikován vchod. 5.5 Podlaha V pravěku se předpokládá nejčastěji udusaná podlaha (Sklenářová 2003, 16). Doklady jiných úprav se vyskytují pouze výjimečně. V Praze-Stodůlkách byla na dně objektu č. 5 objevena tenká černá vrstva interpretována jako pozůstatek organického materiálu (rohože nebo kůže), který pokrýval celou podlahu (Motyková Čtverák 2006, 477). Jiná situace byla zachycena v polozemnici č. 520 v Plzni-Roudné, kde byl zjištěn jílovitý nátěr, avšak pouze v okolí vchodu a ohniště (Bašta Baštová Bouzek 1989, 463). Může se rovněž objevit vysypání pískem jako např. v Bílině obj.č. 8 a Slivínku obj.č. 2 (Waldhauser Holodňák 1984, 189; Waldhauser Krásný 2006, 96). Avšak náročnější

45 úpravy byly pravděpodobně ojedinělé. Jmenovat se dá pouze zahloubená chata č. 1/55 na oppidu Hrazany, kde byla zachycena dlažba z drobných kamenů, která se na této lokalitě objevila už jen u jedné další povrchové stavby (Jansová 1992, 197). 5.6 Ohniště, dýmný otvor Otopné zařízení bylo identifikováno u 36 % ze 174 sledovaných polozemnic. V některých případech není jisté, zda chybělo či ne, a někdy se zvažuje jeho umístění vně stavby. Ohniště se často dochovává v podobě jamky s propálenými stěnami, případně s uhlíkatou výplní. Někdy bývá lokalizováno také na základě kumulace kamenů (Vlčková 1991, 79). Takový nález pochází z Oseka, polozemnice č. 1, kde byl objeven shluk kamenů, jehož okolí vykazovalo vysoké hodnoty fosfátů, a byl tedy interpretován jako místo přípravy či konzumace pokrmů (Majer 2004, 197). Někdy byla do jamky vložena mísovitá nádoba. Zdá se, že tento jev je regionálně omezen na oblast severozápadních Čech. Dosud jsou takové nálezy doloženy z Pohlod (Vlčková 1991, 537), Vikletic, Radovesic, Tuchlovic a Želenék (Drda 1977, 380). Mimo tuto oblast byl podobný objekt zachycen pouze v chatě č. 2/69 na Závisti (Drda 1977, 380). Někdy se pozůstatky otopného zařízení mohou projevovat mazanicovou krou (např. Závist obj.č. 3) či do červena vypálenými místy na podlaze (Dolní Břežany obj.č. 1). Tyto doklady ovšem svědčí především o kontaktu s ohněm, což nemusí automaticky znamenat přítomnost ohniště v objektu. Někdy se do spojitosti s otopným zařízením dávají cedníkovité nádoby. Doloženy jsou především ze severozápadních a jižních Čech (Hostomice, Pohlody, Prosmyky, Němětice, Osek, Paračov, Písek). Nebývají ale interpretovány jednoznačně. Mohly složit k uchovávání žhavých uhlíků, ale také jako vykuřovadla či v případě Písku obj.č. 3 se uvažuje o souvislosti s výrobou sýra, neboť zdejší cedníkovitá nádoba nevykazovala žádné stopy žáru (Fröhlich 2001, ). Někdy se v okolí otopného zařízení vyskytují kůlové jamky. V polozemnici č. 3/57,58 na Hrazanech tvořily čtverec a byly interpretovány jako pozůstatky kozlíků pro rožeň nebo jako opěry pro zavěšení kotle (Jansová 1965, 52). Stejná situace pochází z chaty č. 12/66 ve Vikleticích (Drda 1974). Některé jamky bývají dávány do souvislosti s konstrukcí dýmníku (Vlčková 1991, 538). Pro odvod kouře nemáme v podstatě žádné doklady, a tak se k němu většina badatelů ani nevyjadřuje. Většinou se předpokládá existence dýmného otvoru ve štítu střechy. Zajímavé však je, že při třech experimentech se stavbou a obýváním polozemnice

46 ani v jednom případě tento otvor nebyl funkční a dým se hromadil pod střechou, skrze kterou částečně odcházel (Pleinerová 1986, 148; Anýž Stachová Štěpán Thér Tichý 2000, 137; Waldhauser 2002, 109). Další možností je, že kouř mohl vycházet nevymazaným výpletem štítu či spárami ve stěnách (Sklenářová 2003, 30). V úvahu připadá ještě možnost odvodu kouře dýmníkem. Ten mohl být tvořen jednoduchou dřevěnou konstrukcí s využitím výpletu a hlíny, jak je znám z lidové architektury (Vařeka Frolec 2007, 65). Takovou možnou rekonstrukci ukazuje Obr. 11 převzatý z publikace sídliště v Bořitově (Čižmář 2003, 27, Obr. 6). Obr. 11: Rekonstrukce polozemnice č. 2/72 z Bořitova (podle Čižmář 2003) 5.7 Lavice Mezi další pozůstatky vnitřního vybavení patří tzv. lavice či stupeň. V rámci databáze byla doložena u zhruba 14 % objektů. Jedná se o schod vymodelovaný v terénu, který se obvykle nachází podél delší stěny. Ne vždy ji ale lemuje po celé délce. Potvrzuje se dřívější předpoklad, že jde o jev vázaný především na stupně H D LT A (Koutecký 1975, 636), nicméně může se objevit i v průběhu doby laténské (např. Nýřany, Starý Vestec obj.č. 23, Třebestovice). Platí, že lavice se vyskytují zejména v polozemnicích o větší ploše, která se pohybuje mezi 10,5 a 39,5 m² (tj. s rozměry delší strany od necelých 4 do 6,5 m). Výjimku tvoří pouze objekt z Třebestovic se svými 6,5 m², kde se však nejedná o typickou lavici, jak ji známe z ostatních polozemnic, ale více o jakýsi stupeň

47 uvnitř chaty zasahující k ohništi (Sedláčková 1974, 408). Představy o funkci tohoto útvaru se různí. Nejčastěji se badatelé shodují, že šlo o pracovní prostor či skutečnou lavici (Motyková-Šneidrová 1960, 170; Jansová 1992, 197; Snítilý 2005, 212). Někdy bývá považován za schod při vstupu (Vojtěchovská 2005, 302). Výjimečně se nacházejí při lavici kůlové jamky, které mohou souviset s konstrukcí vchodu, ale také se může jednat o podpěry střechy či pozůstatky jiného vnitřního zařízení. 5.8 Konstrukce podle typů Typ A Typ A se vyznačuje absencí kůlových jamek. Někteří badatelé tento znak spojují se srubovou konstrukcí (Waldhauser 2001, 94; Sklenářová 2003, 13; Motyková Čtverák 2006, 477). Nicméně konstrukčních řešení se nabízí několik. Můžeme předpokládat tři možnosti: a) stopy po konstrukci se nedochovaly b) stopy po konstrukci nebyly zkoumány či nalezeny c) stopy po konstrukci nikdy neexistovaly. Varianta a pokrývá situaci, kdy kůly teoreticky mohly být uvnitř objektu, avšak vlivem prostředí a zánikových transformací se po nich nedochovaly žádné stopy. V takovém případě není možné činit jakékoliv závěry o konstrukci, a proto se touto možností nebudeme dále zabývat. Varianta b pracuje s hypotézou, že konstrukce byla stavěna vně vlastního zahloubení. Často se stává, že je zkoumán jenom samotný narušený objekt, aniž by bylo prozkoumáno jeho okolí. Mnoho publikací také podrobnější plánek okolí objektu ani neuvádí. Kromě toho vinou skrývky velká část pozůstatků povrchových konstrukcí nenávratně mizí. V těchto případech můžeme předpokládat, že polozemnice byla pouze sklepním prostorem rozsáhlejší povrchové stavby, jak byl například interpretován objekt č. 4 z Bolešin na základě svých malých rozměrů (šířka 130 cm) a absence jakýchkoliv stop konstrukce (Šaldová 1984, 307). Na druhé straně ani toto řešení nám neumožňuje pokusit se o věrohodnou rekonstrukci. Se zajímavým výkladem nálezové situace přišli K. Motyková a R. Pleiner při publikaci výzkumu v Ořechu, kde byla objevena dílna z doby římské (Motyková Pleiner 1987). Uvnitř půdorysu nebyly zachyceny žádné kůlové jamky, avšak vně byly prozkoumány 4 kůlové jámy, které tvořily kolem stavby pravidelný

48 obdélník. Objekt byl pak rekonstruován jako přístřešek beze stěn (Obr. 12). Tomuto příkladu se podobá laténská polozemnice z Paračova, v jejíž blízkosti byly rovněž zachyceny sloupové jámy, v tomto případě pouze dvě. Naskýtá se tak možnost, že i zde se jednalo pouze o jakýsi přístřešek se stěnami či bez nich. Obr. 12: Rekonstrukce zahloubené dílny č. 35 z Ořecha (podle Motyková Pleiner 1987) Jako další řešení se nabízí velice často v těchto případech zmiňovaná srubová konstrukce. Ta nemusí zanechat žádné stopy, neboť při malých rozměrech domu, které jsou pro typ A charakteristické, není třeba využívat zvláštních kůlů pro oporu střechy, protože veškerou její tíhu dokážou unést srubové stěny. Zároveň se uvnitř polozemnic typu A často nachází mazanice, u které jsou v některých případech přímo uvedeny otisky dřev, ať už štípaných, kulatých či trámů. Vzhledem k absenci stop se jeví jako nejpravděpodobnější pokládání kulatin vodorovně, přičemž stěna mohla být následně omítnuta mazanicí. Poměrně často je u typu A zmiňována mazanice s rovnou stěnou a bílým nátěrem. Je ale otázkou, zda se tyto nálezy váží k danému objektu a rovněž zda nejde o pozůstatky pece, jak předpokládala např. L. Jansová pro chatu na Závisti č. F 18/3 (Jansová 1974, 3). Konstrukce střechy mohla spočívat na polosochách ve štítech kratších stěn či na trámech štítové části. Podobné řešení je pravděpodobné i v dalším případě nezanechávajícím stopy, kdy by sloupy byly zasazeny v dřevěném rámu spočívajícím na úrovni terénu (Motyková Čtverák 2006, 477). I zde by se patrně nejlépe uplatnila srubová konstrukce stěn se sedlovou střechou

49 Další možnou konstrukcí se zabýval ve svém článku o neolitických zahloubených stavbách V. Wüstehube (Wüstehube 1993). Ten předpokládal, že se jednalo o natolik lehké stavby, jejichž střecha se opírala přímo o povrch terénu, že nebylo třeba užití jakýchkoli výraznějších konstrukčních prvků pro její oporu (Obr. 13). Tato teorie se rovněž dá považovat za možné řešení pro několik laténských staveb typu A, obzvlášť pro konstrukce, u nichž se předpokládá pouze pomocná funkce hospodářského či skladovacího prostoru, jako např. u Hostomic obj.č. 36 (Budinský 1999, 188), Hrazan obj.č. 20/61 (Jansová 1992), Oseka obj.č. 3 (ústní sdělení Mgr. J. Jiřík) a Prahy-Stodůlek obj.č. 5 (Motyková Čtverák 2006, 477). Obr. 13: Možná rekonstrukce polozemnice bez kůlů (podle Wüstehube 1993) Typ B Typ B charakterizuje pouze jediný kůl, který bývá umístěn buď uprostřed stavby či uprostřed kratší stěny. Typ B 1 (s kůlem uprostřed kratší stěny) velice připomíná klasickou laténskou polozemnici a i řešení konstrukce je podobné. Střecha na jedné straně spočívala na soše, jejíž stopy se dochovaly. Otázkou je, jak vypadala konstrukce na opačné straně stavby. V úvahu připadají tři základní možnosti: a) druhá socha byla na svém typickém místě, tj. uprostřed kratší stěny, pouze se po ní nedochovaly stopy. Konstrukční řešení by pak odpovídalo typu C 1. b) uprostřed protější kratší stěny nebyla použita socha, nýbrž polosocha, z tohoto důvodu se nedochovaly žádné stopy po kůlu. c) druhá socha spočívala na úrovni terénu, tj. nacházela se mimo vlastní půdorys (Obr. 14)

50 Obr. 14: Jedna z možných rekonstrukcí polozemnice typu B 1 (kresba: Ing. F. Bartoš) Čistě hypoteticky by polozemnice s jedním kůlem mohla být použita také kvůli svažitosti terénu, přičemž částí by byla stavba zapuštěna do svahu a druhou by spočívala na jedné soše (Obr. 15). Avšak toto je spíše teoretické a ne příliš pravděpodobné řešení. Obr. 15: Rekonstrukce domu na úpatí svahu oppida Závist (podle Drda Rybová 1998)

51 Skupina B 2 s kůlem uprostřed může značit použití stanové střechy. Váha by tak byla rozložena mezi středovým sloupem a stěnami (Obr. 16). Poslední typ B 3 se objevuje velice zřídka a jeho konstrukční řešení je srovnatelné s typem B 1. Skutečnost, že podpěry střechy jsou v delších a ne kratších stěnách, není na závadu, neboť rozměry těchto polozemnic jsou malé (v obou případech shodně zhruba 7 m²), a tedy staticky nenáročné. Obr. 16: Možné řešení konstrukce polozemnice typu B 2 (podle Waldhauser a kol. 1993) Jaký byl vzhled stěn polozemnic typu B, není jisté. Rozhodně se mohla uplatnit srubová konstrukce s vodorovně položenými kulatinami či trámy. Mazanice se spíše nachází, avšak s otisky prutů, které by mohly ukazovat na výplet stěn, je doložena jen ve třech případech (Praha-Stodůlky obj.č. 19, Slivínko obj.č. 1/02, Třebestovice). Zároveň se v těchto případech objevuje na mazanici bílý až šedavý nátěr. Dala by se tedy předpokládat případně i další úprava omítnutých stěn Typ C Typ C se dvěma až třemi kůly tvoří nejpočetnější skupinu databáze (55 %). Jelikož se jedná o nejčastější stavbu laténského období, vyjádřilo se ke konstrukci typu C již více autorů (Motyková-Šneidrová 1960; Drda 1977; Waldhauser a kol. 1993) a také bývá předlohou pro různé experimenty se stavbou a obýváním polozemnic (např. Waldhauser 2002). Pochopitelně nejvýraznějším představitelem celého typu je skupina C 1 vyznačující se dvěma kůly uprostřed kratších stěn. Plocha těchto staveb kolísá od 5 do 40 m², přičemž

52 nejčastěji se pohybuje v rozmezí od 12 do 18 m² (tj. zhruba se šířkou 3 3,5 m a délkou 4 5,5 m). Střecha spočívala na hřebenové vaznici podpírané dvěma sochami, přičemž mohla být sedlové či valbové konstrukce. Stěny se předpokládají vyplétané nebo roubené (Sedláčková 1991, 230; Vlčková 1991, 533). Možnosti rekonstrukce celkové podoby domu se většinou shodují na 3 modelech: a) střecha se opírala o povrch terénu b) střecha spočívala na stěnách převyšujících úroveň terénu c) střecha spočívala na stěnách převyšujících terén, avšak na rozdíl od varianty b podlaha spočívala na úrovni terénu a zahloubení sloužilo jako sklepní prostor. Obr. 17: Možná řešení konstrukce polozemnice typu C 1: 1. se střechou na úrovni terénu (podle Waldhauser a kol. 1993); 2. se srubovými stěnami převyšujícími terén (podle Waldhauser a kol. 1993); 3. se zahloubením jako sklepním prostorem povrchového domu (podle West 1985) Někdy jsou hlavní nosné kůly typu C 1 ještě doplněny o další kůly spočívající na delší ose objektu. Někdy mohou tyto kůly souviset s vnitřním vybavením včetně ohniště, avšak někdy bylo patrně třeba použít více podpůrných sloupů pro hřeben střechy (Obr. 18). Tuto představu potvrzuje i skutečnost, že více kůlů na ose se objevuje u polozemnic průměrných a nadprůměrných délek v rámci typu C o délce od zhruba 4 do 8 m. Někdy naopak může větší počet kůlů svědčit o rekonstrukcích a přestavbách (Budinský 1999, 181). Výjimečně se též objevují objekty, u nichž se sloupy nacházejí vně kratších stěn. Takové případy jsou popsány i v lidové architektuře (Frolec Vařeka 1983, 204) a konstrukční řešení domů se víceméně neliší od výše zmíněných možností (Obr. 18). Typ C 2 je určitou variantou typu C 1, pouze s tou výjimkou, že mimo dva nosné kůly uprostřed kratších stěn se objevuje ještě další kůl v delší stěně, obvykle v jejím středu. Je otázkou, jak mohl souviset s vlastní konstrukcí chaty. I. Pleinerová interpretovala kůl uprostřed delší stěny v rámci slovanské zahloubené chaty č. 69 v Březně jako pozůstatek vchodu (Pleinerová 1986, 119). Ke stejné interpretaci se připojil i D. Koutecký při publikaci polozemnice č. 40/69 z Kadaně Jezerky, kdy se kůl nacházel uprostřed stupně (Koutecký 1975, 636). Na druhé straně v případě Dolních Břežan obj.č. 28 byl takový kůl

53 zachycen v protější stěně než přístavek, který bývá rovněž interpretován jako pozůstatek vchodu (Bašta Baštová Bouzek 1989, 463). Kůl při delší straně objektů může také souviset s konstrukcí stěny, případně může jít o pozůstatek vnitřního vybavení. Jinak se dá říct, že konstrukční řešení odpovídá typu C 1. Obr. 18: Varianty konstrukce typu C 1: 1. s dalším kůlem na delší ose (podle Pitterová 1970); 2. s kůly vně kratších stěn podle etnografických pramenů (podle Frolec Vařeka 1983); 3. s kůly vně kratších stěn podle etnografických pramenů (podle Frolec Vařeka 1983) Jiná situace se však dá očekávat od poslední skupiny typu C, která se vyznačuje dvěma kůly v rozích delší stěny. Pokud pomineme možnost, že stopy po dalších dvou kůlech ve zbylých rozích se nedochovaly, dá se uvažovat o použití pultové střechy, která se mohla opírat o úroveň tehdejšího terénu. Příkladem stavby tohoto typu může být polozemnice č. 27 z Droužkovic, u které se předpokládá pouze lehká konstrukce. Sama stavba je interpretována jako dílna, pravděpodobně s otopným zařízením vně vlastního půdorysu (Smrž 1996, 71). Možná rekonstrukce by se mohla podobat dílně č. 35 z Ořecha (Obr. 12) s tím rozdílem, že zde by se střecha opírala o dva kůly v delší straně a klesala k úrovni terénu. Vznikl by tak jakýsi přístřešek, který by mohl i nemusel mít stěny (Obr. 19). V úvahu ještě připadá řešení, které bylo použito již pro typ B 1, kdy konstrukce chaty částečně spočívala na úrovni tehdejšího terénu, za hranicí zahloubení. Pak by základ konstrukce tvořily čtyři kůly, každý v jednom rohu, přičemž dva by se nacházely uvnitř zahloubení a dva vně. To vše by překrývala sedlová střecha Obr. 19: Možná rekonstrukce staveb typu C 3 podle polozemnice č. 27 z Droužkovic (kresba: Ing. F. Bartoš)

54 5.8.4 Typ D Typ D se vyznačuje užitím většího počtu sloupů pro svou konstrukci. Narazíme zde na nejvíce variant. Některé stavby mají sloupy ve 3 řadách, některé pouze ve dvou, některé mají kůly rozmístěné po obvodě půdorysu, některé jen v rozích a malá část polozemnic má kůly uprostřed všech stěn. Jedná se z laténských zahloubených staveb o skupinu patrně nejsložitějších a nejpropracovanějších konstrukcí, čemuž nasvědčuje i velikost chat. Typ D 1 charakterizují 3 řady kůlů. Konstrukce se příliš neliší od typu C 1. Vaznice střechy spočívá na sochách na delší ose objektu, přičemž kůly ve stěnách jsou doplňkové a pomáhají nést váhu střechy (Obr. 20). Stěny mohou být vyplétané i srubové, v úvahu připadá vzhledem k pravidelnému rozmístění kůlů po obvodu chaty i konstrukce drážková. Na rozdíl od typických laténských polozemnic, u nichž doposud přetrvávají diskuze, zda střecha spočívala na přečnívajících stěnách či zda se opírala o úroveň terénu, bych se v případě těchto staveb přikláněla k první možnosti vzhledem k přítomnosti kůlů i podél stěn. Někteří autoři zvažují i možnost, která byla naznačena již u typu C 1, tedy že zahloubení bylo pouze sklepním prostorem povrchové stavby (West 1985, 52). Obr. 20: Konstrukční řešení staveb typu D 1: 1. rekonstrukce nosného systému střechy (podle Pitterová 1970); 2. se zahloubením ve funkci sklepního prostoru (podle West 1985)

55 Typ D 2 se vyznačuje rozmístěním kůlů po obvodu stavby. Tím pádem střecha nespočívala na sochách uprostřed kratších stěn jako ve většině předchozích případů. V úvahu připadá sedlová či valbová střecha, která by spočívala buď na polosochách, na trámech štítové části nebo na konstrukci opírající se o věnec ukončující konstrukci stěn tak, jak ukázala rekonstrukce polozemnice č. 69 z Března u Loun (Pleinerová 1986, 125). Ačkoliv se téměř vždy v objektech typu D 2 nacházela mazanice s otisky prutů, která může ukazovat na vyplétané stěny, měli bychom počítat i s možností srubové či drážkové konstrukce. U typu D 3 jsou kůlové jamky rozmístěny poněkud netradičně na delší ose objektu a podél jedné stěny. Řešení se nabízí více. V každém případě základem stavby byly kůly na ose nesoucí hřebenovou vaznici. Otázkou je, jaké bylo využití další řady kůlů pouze na jedné straně. Mohlo jít o prosté doplňkové kůly pomáhající konstrukci stěn. Také je možné, že tyto kůly souvisely s vnitřním zařízením, ačkoliv jejich umístění při o konstrukčním obvodu účelu. objektu Poslední spíše řešení svědčí bylo inspirováno rekonstrukcí již zmíněného domu č. 69 Obr. 21: Možné řešení konstrukce stavby typu D 3 (podle Pleinerová 1986) z Března u Loun, kde zahloubená obdélníková část byla rozšířena ještě o vchodovou konstrukci (Pleinerová 1986, 120). Podle mého názoru řada kůlů při delší stěně nemusí v případě půdorysů typu D 3 nutně souviset s vchodovým přístavkem. Mohou ale ukazovat na rozšíření stavby v tom smyslu, že tyto kůly by pomáhaly držet váhu střechy a umožňovaly její protažení, pod kterým by vznikl další krytý prostor umožňující různá využití, jak ukazuje obrázek č 21. Typ D 4 konstrukčně zcela odpovídá typu D 2. Liší se pouze tím, že kůlové jamky se nenacházejí po celém obvodu, nýbrž jen v rozích. Podobné stavby jsou známy i z doby římské a raného středověku. Jejich možnou rekonstrukci ukazuje obrázek č

56 Obr. 22: Možné rekonstrukce staveb typu D 4: 1. sedlová střecha s polosochovou konstrukcí (podle Frolec Vařeka 1983); 2. valbová střecha (podle Pleinerová 1986) Typ D 5 se vyskytuje velice sporadicky. Vyznačuje se kůlovými jamkami uprostřed všech stěn. Je zřejmé, že základem konstrukce byly dvě sochy uprostřed kratších stěn nesoucí hřebenovou vaznici střechy. Jaký byl účel zbylých dvou kůlů, není jasné. Jako nejpravděpodobnější se jeví jejich souvislost s konstrukcí stěn. Možná rekonstrukce by tedy byla velice podobná řešení staveb typu C 1 a C Funkce polozemnic Při pokusu o interpretaci funkce jednotlivých staveb na sídlišti jsme odkázáni pouze na zlomkovité doklady. Za relevantní ukazatele jsou považovány rozměry polozemnic, přítomnost otopného zařízení či jiných pozůstatků vnitřního vybavení (tkalcovské stavy, lavice, apod.). Někdy se posuzuje i členitost dna a rozdíly ve výplni. Většina autorů se však soustřeďuje především na nálezy z objektu. Nicméně vzhledem k problému zanášení výplně chat sekundárním odpadem často tímto způsobem získáváme spíše představu o charakteru celého sídliště než přímo konkrétního domu. Logicky vzato se dá očekávat, že největší vypovídací hodnotu o funkci dané stavby budou mít nálezy ze dna zahloubení. Bohužel mnohdy většina nálezů pochází spíše z vrstev vrchních a často v publikacích zcela chybí zmínka o tom, v jakých vrstvách byly nálezy uloženy. Interpretaci také ovlivňují nálezy povrchových staveb, které bývají však zachyceny jen někdy (např. Hrazany, Nový Bydžov Chudonice, Radovesice)