Sekvenční a prozodické aspekty rozhovoru

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav lingvistiky a ugrofinistiky obecná lingvistika filologie Martin Havlík Sekvenční a prozodické aspekty rozhovoru Sequential and Prosodic Aspects of Conversation Disertační práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Nekvapil, CSc. 2012

2 Prohlašuji, že jsem disertační práci napsal samostatně s využitím pouze uvedených a řádně citovaných pramenů a literatury a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. 2

3 Obsah Abstrakt Úvod Překryvy replik Přerušení Konverzační analýza Data Přehled kapitol Přehled literatury 2.1 Překryvy replik Mechanismus řešení překryvů replik Přerušení: kdo koho přerušuje Uspořádanost překryvů replik Počátky překryvů replik Přerušení Prozodické prostředky projektování pokračování repliky a MRP Prozodické prostředky projektování MRP Prozodické prostředky projektování pokračování repliky Shrnutí Prozodické prostředky projektování pokračování repliky v češtině Televizní rozhovor (s Barborou Tachecí) Projektování pokračování repliky antikadencí Role tempa a hlasitosti při střídání replik Shrnutí Politická debata: Máte slovo Obecná charakteristika pořadu Tematizování a zviditelnění přerušení, prozodické projektování MRP a pokračování repliky Přímé konstatování Prozodické projektování MRP Prozodické projektování pokračování repliky Ignorování toho, co přerušující řekla

4 4.2.3 Stěžování si na přerušení a ignorování řečeného Shrnutí Vznik, průběh a řešení překryvů replik Shrnutí Charakteristika diskutujících a sekvenční struktury debaty Dvojí řád střídání replik v televizních politických debatách a dvojí typ replik Shrnutí Překryvy replik, jejich vznik a průběh Shrnutí Neformální rozhovory: překryvy replik a prozodické projektování pokračování repliky a MRP Závěr Formování MRP Překryvy replik Prozodické projektování MRP Prozodické projektování pokračování repliky Sekvenční struktura politické debaty Literatura Příloha I Kompletní přepis debaty pořadu Máte slovo Příloha II Slovník užívaných pojmů

5 Abstrakt Ve své disertační práci se věnuji několika jevům, které souvisejí se střídáním mluvčích v rozhovorech. Jde především o překryvy replik (souběžné mluvení) a využití prozódie při střídání replik. Užívání prozódie při střídání replik je spjato s tím, jak se utváří tzv. místo relevantní z hlediska střídání mluvčích. Mluvčí formují místo relevantní z hlediska střídání mluvčích pomocí několika složek; prozódie je jednou z nich. V disertaci ukazuji, jaké složky toto místo utvářejí a jak je mluvčími užívána prozódie při projektování konce repliky či naopak jejího pokračování. Všímám si přitom tří základních složek prozódie: průběhu melodie, průběhu hlasitosti a artikulačního tempa. Dále se v disertaci zabývám tím, jak dochází ke vznikům překryvů replik, jaký je jejich průběh a jak na ně mluvčí reagují. Ukazuji, že překryvy replik jsou významně ovlivňovány typem rozhovoru: zatímco v přátelských, neformálních rozhovorech trvají krátce a vznikají ponejvíce z důvodů, jež se vztahují k vzájemnému porozumění, v analyzovaném typu institucionálního rozhovoru (politické debatě) trvají překryvy replik mnohem déle a jejich vznik souvisí se snahou diskutujících získat repliku či si ji udržet. Abstract This study deals with two phenomena which are closely related to the turn-taking mechanism in conversation. These are: overlapping talk and the use of prosody in turn-taking. Prosody is linked to the formation of the transition relevance place. I point out the aspects of conversation, including prosody, which shape the transition relevance place, and also how prosody is used in the projection of turn-yielding, or turn-holding. I devote attention to three basic aspects of prosody: pitch movement, intensity movement and articulation rate. Furthermore, I analyze how overlapping turns are produced, how they proceed and how they are resolved. The characteristics of overlapping talk are influenced by the types of conversation in which they occur: while in mundane, informal conversation they can last only briefly, usually produced as a means of mutual understanding, in political debates they are often prolonged, as they are associated with the efforts of speakers to take and hold the floor. 5

6 1. Úvod 1.1 Překryvy replik V předložené práci se věnuji několika propojeným jevům, jež všechny těsně souvisejí se střídáním replik v rozhovorech: (i) překryvům replik (neboli souběžnému mluvení); (ii) formování místa relevantního z hlediska střídání mluvčích; (iii) podílu prozódie při projektování ukončení, resp. pokračování repliky; (iv) sekvenční struktuře jedné politické debaty. Východiskem všech analýz jsou překryvy replik. Překryvy replik jsou svého druhu oknem do mechanismu střídání replik v rozhovorech, neboť nezřídka bývají dokladem toho, že jedna či více dosavadních recipientek 1 (a to nezávisle na sobě) rozpoznaly okamžik, kdy se dosavadní mluvčí chystala ukončit svou repliku. Překryvy replik jsou proto zvlášť vhodným výchozím bodem pro analýzu formování místa relevantního z hlediska střídání mluvčích neboli místa relevantního z hlediska přechodu (dále jen MRP; transition relevance place (viz Sacks Schegloff Jefferson, 1974)) 2 Překryvy replik mě však nezajímají jen jako vhled do mechanismu střídání replik a formování MRP, nýbrž i samy o sobě jako svébytný fenomén. Zajímá mě, jak k nim dochází, jak jsou řešeny i co po nich následuje. Dále mě zajímá, jaký je vztah mezi překryvy replik, jež vznikly pod vlivem mechanismu střídání replik v rozhovorech, a úmyslným přerušením, resp. úmyslným vstoupením do evidentně neukončené repliky právě mluvícího. A konečně mě zajímá, jak je v překryvech replik užíváno prozódie i jak se prozódie podílí na formování MRP, resp. na jeho překonávání (tj. na projektování pokračování repliky). Metodologicky vycházím z konverzační analýzy (dále jen KA). Jedním ze základních 1 V této práci užívám jak generického maskulina, tak i generického feminina, oba způsoby volně kombinuji. 2 Místo relevantní z hlediska přechodu (transiton relevance place) je klíčový pojem konverzační analýzy. Při jeho převedení do češtiny jsem se musel vypořádat s několika obtížemi: místo relevantní z hlediska přechodu je poměrně doslovný překlad, jeho výhodou je značná přesnost a také to, že v textu umožňuje používat zkratku MRP (která je dosti podobná anglické zkratce TRP užívané v konverzačně-analytické literatuře), nevýhodou ovšem je jeho zastřenost, ba neprůhlednost. V české literatuře se běžněji užívá místo relevantní z hlediska střídání mluvčích (srov. Nekvapil, ), jeho výhodou je dobrá srozumitelnost a poměrná přesnost, nevýhodou jeho délka a přeci jen jistá nepřesnost: repliku přísně vzato nemusí tvořit verbální akt, replikou může být i jen pouhé přitakání, pokrčení ramen, popř. jen nějaký zvuk, např. responzní mhm apod. Substantivum mluvčí však implikuje, že se jedná jen o střídání verbálních aktů. Další možností by mohlo být místo možného převzetí repliky. Nevýhodou tohoto překladu je již značná volnost a nepřesnost: relevance je v něm zaměněna za potencialitu, přitom repliku je prakticky možné převzít kdekoli, tj. i na nerelevantním místě. Nejpřesnější by tedy zřejmě bylo používat místo relevantní z hlediska střídání replik. V této práci však budu používat místo relevantní z hlediska přechodu, resp. zkratku MRP, kterou tento překlad umožňuje. 6

7 principů KA je tvrzení, že ve většině neformálních, každodenních rozhovorů 3 obvykle mluví jen jedna mluvčí, přičemž mluvčí se v rozhovoru střídají poměrně hladce, tj. aniž by mluvili dlouze souběžně či aniž by mezi jejich replikami vznikaly dlouhé pauzy (srov. Sacks Schegloff Jefferson, 1974; Sacks, 1992 (1): 663). K této hladké výměně replik v každodenních rozhovorech dochází přesto, že obvykle není předem určeno pořadí mluvčích ani délka jednotlivých replik, ba ani délka samotných rozhovorů. Sacks, Schegloff a Jeffersonová (1974) ve svém zásadním článku popisují mechanismus střídání replik, který tuto hladkou výměnu replik umožňuje. Tento mechanismus vyžaduje aktivní účast momentálních recipientů (tj. těch účastníků rozhovoru, kteří momentálně nehovoří). Ti monitorují průběh repliky právě hovořící komunikantky a na základě komplexu prostředků (jakých konkrétně viz níže) rozpoznají, zda dosavadní mluvčí projektuje pokračování své repliky, či naopak její konec. Projektování 4 je jeden ze základních pojmů KA, jímž je míněno to, že v právě řečeném je predikováno, co bude následovat. Projektivita tak umožňuje hladké střídání replik v rozhovorech. Bez ní by nebylo možné, aby se mluvčí poměrně hladce a úspěšně střídali. Původní autoři popisující mechanismus střídání replik v rozhovorech (tj. Sacks, Schegloff, Jeffersonová) spojovali projektivitu zejména s gramatickými, resp. syntaktickými jednotkami: Units such as sentential, clausal, phrasal, and lexical ones ( ) had a feature that seemed critical, namely projectability : the capacity to project for a hearer more or less what it would take for the talk-unit then in progress to be possibly complete (Schegloff, 2000: 42n.). Další výzkumy ukázaly, že v předjímání toho, co bude následovat, zejména pokud jde o projektování konce repliky, či naopak jejího pokračování, hrají velkou roli i jiné aspekty: interakční (Auer, 2005), prozodické a neverbální prostředky (Local Kelly, 1986; Stephens Beattie, 1986). A protože se shoduji s názory na důležitost prozodických a neverbálních prostředků při projektování a protože se zde věnuji roli prozódie při projektování pokračování, resp. ukončení repliky, nemohu se spokojit s Schegloffovou definicí. Mnohem vhodnější je Auerova definice: 3 V KA se pracuje s neformálními rozhovory jako s jakýmsi základem, od nějž jsou ostatní typy rozhovorů různě odchýleny a odvozeny; ke kritice tohoto přístupu viz Bogen, 1999 či Hausendorf, Při převodu anglického projection jsme váhal mezi projektováním a projekcí, nakonec jsem se rozhodl pro první možnost, protože ve verbálním substantivu projektování je lépe zachycena procesuálnost vyjadřovaného jevu. Nevýhodou je, že je často kombinuji s dalším slovesným podstatným jménem: projektování pokračování (repliky). 7

8 By projection I mean the fact that an individual action or part of it foreshadow another. In order to understand what is projected, interactants need some kind of knowledge about how actions (or action components) are typically (i.e., qua types) sequenced, i.e. how they follow each other in time. (Auer, 2005: 8) Auer dále připomíná důležitou vlastnost projektivity, totiž tu, že projektivita neznamená pevné zaručení toho, že co se vyprojektuje, musí i nastat, a že to, co skutečně nastane, je společným dílem účastníků interakce, nejen momentálního mluvčího: Projection contrasts with determination. A projection may fail to be realized, and the emerging structure fail to come orderly completion by being either broken off or changed midway. In interaction, participants are essentially co-involved in deciding over the fate of a projected next. ( ) It is exactly this feature that makes projection so essential. Communication without projection would be restricted to behavioral segments that are either independent events or chained to each other as stimulus-response sequences, beyond the control of a speaker and recipient. (Auer, 2005: 8n.) Mechanismus střídání replik v rozhovorech proto není dokonalý v tom smyslu, jak je dokonalé světelné řízení provozu křižovatky, a umožňuje vznik překryvů replik. Ty lze často snadno vyřešit a dokonce nemusí být ani brány jako (závažný) problém (naproti tomu každý překryv replik na světelné křižovatce znamená nehodu, k jejímuž vyřešení je většinou povolána policie). V některých případech ovšem překryv replik může způsobit komunikační problém, který přeroste v boj o repliku (a někdy by mluvčí bojující o repliku potřebovali k řešení svého problému povolat policii takovou roli sehrává v moderovaných diskusích moderátorka). Připomeňme si ještě, že někteří badatelé popisují i situace, resp. subkultury, v nichž je obvyklé, že mluví více komunikujících zároveň (srov. Tannen 1984 (2005)). Mohla by tudíž vyvstat pochybnost, zda pravidlo, že mluví jen jeden účastník rozhovoru a nikoli více současně, platí pro všechny každodenní rozhovory vedené v různých jazycích a v různých kulturách či situacích. Nejsem s to tvrdit, že toto pravidlo platí pro všechny rozhovory probíhající kdekoli na světě. Přesto je podle mě možné říci, že pro rozhovory vedené v češtině také platí, že po většinu času mluví jen jedna mluvčí, resp. že má mluvit jen jedna mluvčí. 5 To 5 Tuto komunikační kompetenci si mluvčí osvojují v dětském věku, nedlouho poté, co už ovládají jazyk natolik, že jsou schopni účastnit se rozhovoru. Z osobní zkušenosti mohu říci, že děti nezřídka chtějí mluvit ihned, okamžitě, ať už proto, že nemají trpělivost čekat, až nastane vhodný okamžik pro jejich repliku, či proto, že 8

9 je potvrzováno kupř. tím, jak účelné je dát najevo, že jsem byl přerušen (podrobněji k této problematice viz 4.2). Nepřímým potvrzením pravidla, že v česky vedených rozhovorech má mluvit většinu času jen jeden mluvčí a že mluvčí se v rozhovoru postupně střídají, je i to, jak jsou vytvářeny umělé rozhovory: v beletrii jdou repliky hovořících postav výhradně po sobě a není obvyklé, aby se přímé řeči postav v textu překrývaly. Obdobně je tomu i v divadelních či televizních hrách a ve filmech, i zde se dramatizované dialogy většinou odvíjejí tak, že mluví jen jedna postava, repliky jdou jedna po druhé a herci čekají na narážky v replice právě hovořícího, aby včas převzali repliku. V každodenních rozhovorech však přesto poměrně často nastávají situace, kdy mluví dva i více mluvčích souběžně. Toto souběžné mluvení podle dosavadních výzkumů, provedených většinou na anglicky vedených rozhovorech, však obvykle trvá jen velmi krátce, např. Beattie a Bernard (1979) uvádějí jako průměrnou dobu trvání 454 ms., tedy necelou půl vteřinu, podle Schegloffa (2000) většina překryvů replik netrvá déle než tři slabiky (více k tomu v kapitole 2). V některých případech ovšem může překryv replik z různých důvodů trvat mnohem delší dobu. Ony důvody jsou de facto jen dva, a nadto jsou komplementární: boj o repliku, nebo značná kooperativní zainteresovanost (srov. Tannen 1984 (2005)). 1.2 Přerušení Souběžné mluvení dvou a více mluvčích lze z hlediska jejich vzniku rozlišit na dvě velké skupiny: (i) přerušení ( skákání druhému do řeči ) a (ii) mechanické překrvyvy replik. Přerušení: analytický problém Přerušení označuje takové jednání, kdy dosavadní posluchač nenechá dosavadní mluvčí v klidu dokončit repliku a snaží se získat repliku, ač dosavadní mluvčí ještě nedospěla k MRP. Přerušení je na rozdíl od mechanického překryvu replik jednáním, jež je obvykle považováno za neslušné, nezdvořilé a na nějž je možno si stěžovat; přerušování je morálně zatížené jednání (srov. Havlík, 2007b). Přerušení nemusí nutně vést k překryvu replik (srov. 2.2). Mechanické překryvy replik vznikají v důsledku fungování mechanismu střídání replik v rozhovorech. Mluvčí mohou začít souběžně mluvit např. tehdy, když se zároveň nejsou schopny rozpoznat, kdy tento okamžik nastane. 9

10 chtějí ujmout repliky poté, co dosavadní mluvčí ukončila svou repliku. Takové jednání není vedeno snahou někoho přerušit, nenechat ho domluvit. Pro analýzu jednání komunikujících je proto klíčové umět tyto dva druhy souběžného mluvení rozlišit. Rozlišení těchto dvou druhů překryvů replik však vůbec není snadné. Podle některých autorů je dokonce nemožné analyticky stanovit, zda se jedná o přerušení, či nikoli: ( ) on close inspection, it is difficult in many cases to decide who is interrupting whom, or even whether there is an interruption at all. ( ) I propose that the nearest way to cut through these conceptual and analytical thickets is to abandon our notions of interruption as a feature of the turn-taking system, and indeed to abandon the notion that interruption is a phenomenon that is independently discoverable by analysts. (Bilmes, 1997: 510n.) Jeden z problémů s vymezením pojmu přerušení spočívá v tom, že to není čistě popisný termín. Už v jeho samotném označení je zahrnuto i negativní hodnocení tohoto jednání. A proto podle některých autorů (viz výše), především těch s konverzačně analytickým zázemím, není vhodné používat tohoto pojmu při analýze. Pokud totiž myslíme přerušením nejen to, že někdo začne mluvit v okamžiku, kdy dosavadní mluvčí ještě evidentně neskončil svou repliku, ale i to, že má v úmyslu ho přerušit, nenechat ho domluvit, zabránit mu pokračovat v replice, je velmi obtížné toto prokázat z pozice analytika. Z této pozice často není ani snadné jednoznačně rozhodnout, kdo koho vlastně přerušuje (podrobněji viz 4.2.2). Upozorňuji na to již v úvodu své práce, jelikož analyzování toho, kdo koho a jak často přerušuje, je poměrně lákavé. Délka držení repliky ( slova ) totiž může být výrazem sociálního rozvrstvení a sociální situace. To vedlo k tomu, že přerušování bylo zkoumáno jako projev dominance: rodové (mužů nad ženami), profesní (nadřízených nad podřízenými) či sociální vůbec (lékařů nad pacienty, učitelů nad studenty apod.); či také jako projev charakterových rysů: extroverti vs. introverti; nebo i vzdělání a inteligence (souhrn starší literatury zjišťující z množství přerušování tyto skutečnosti viz Beattie, 1982: a Schegloff, 2002: 289; kritiku tohoto přístupu viz Schegloff, 1997 a 2002). Při takovém výzkumu však není možné jen spočítat a vyhodnotit různá přerušení, je totiž nutné analyzovat příčiny jejich vzniku, průběh souběžného mluvení a vývoj rozhovoru následujícího po přerušení. To, zda určitý překryv replik budou komunikující považovat za přerušení, či nikoli, je především jejich záležitostí (srov. Bilmes, 1997; Eglin, 2000 či Schegloff, 2002). V zásadě jakýkoli překryv replik může být vnímán, ať už se dosavadní 10

11 recipient ujal repliky z jakéhokoli důvodu, jako přerušení, a ten či ta, již se hodlali ujmout repliky, mohou být obviněni z přerušení (srov. Havlík, 2007b a zde 4.2.1). Přerušení nemusí být přerušenou ani vnímáno jako kompetitivní jednání, nýbrž jako jednání kooperativní. Při rozlišení kooperativního a kompetitivního přerušení může hrát důležitou roli prozódie, to, jakým způsobem jedna mluvčí přeruší druhou a jak přerušená na vstup své komunikační partnerky reaguje. Pokud by bylo možné na základě prozodické (či jiné) charakteristiky rozlišit kompetitivní vstup do repliky dosavadní mluvčí (srov. pro angličtinu French Local, 1983) a následný překryv replik od kooperativního vstupu a překryvu replik, mohli bychom podle tohoto klíče rozlišovat i zapojení jednotlivých mluvčích do rozhovorů: zda přerušují svou komunikační partnerku, protože jsou agresivně dominantní, nebo naopak proto, že se jí snaží vyjít vstříc a aktivně s ní spolupracují. Rozlišit kompetitivní a kooperativní překryvy replik pomocí formálních znaků však bude vždy problematické, neboť intence mluvčích se nemusí krýt s jednotlivými formálními prostředky, např. hlasitost nebo vyšší hlas nemusí vždy a nutně znamenat agresivitu či kompetitivnost a ztišený hlas zase kooperativnost (či dokonce podřízenost). Projektování MRP, resp. pokračování repliky Pro projektování MRP je klíčový soulad následujících prostředků: (i) syntaktických, (ii) pragmaticko-sémantických 6 ; (iii) prozodických, (iv) neverbálních (tj. gest, mimiky, pohledů, tělesných postojů a pohybů aj.). Ve své práci se zaměřím především na prostředky prozodické, při konkrétních analýzách budu ovšem přihlížet, pokud to bude možné (audio-nahrávky neumožňují analýzu neverbálních prostředků), i k dalším prostředkům. 1.3 Konverzační analýza Jak již bylo řečeno, metodologicky vycházím z konverzační analýzy, v současnosti je k dispozici dostatek knih, které uvádějí čtenáře do KA a představují i její základní metodologické postupy (např. Psathas, 1995; Silverman, 1998; Wooffitt, 2005; Liddicoat, 2007; Schegloff, 2007; ten Have, 2007), i mnoho úvodních či shrnujících článků (např. 6 Pragmaticko-sémantickými prostředky je míněno nejen to, co je ve výpovědích sdělováno (tj. zhruba řečeno význam výpovědi), ale i to, co je jimi děláno, a také sekvenční umístění repliky či výpovědi (srov. Ford Fox Thompson, 1996). 11

12 Goodwin Heritage, 1990; Pomerantz Fehr, 1997; Maynard Clayman, 2003; Clayman Gill, 2004; Mazeland, 2006; pro zavedení české terminologie je důležitý Nekvapilův text (Nekvapil, )), není zde proto nutné dlouze uvádět pojmosloví KA a její metodologické postupy. Rád bych však aspoň stručně načrtnul základní východiska KA a připomenul její kořeny. Za zakladatele KA je považován Harvey Sacks (spolu se svým spolupracovníkem E. A. Schegloffem, který se po předčasné Sacksově smrti významně zasloužil o rozšíření KA). Sacks ve svém výzkumu značně vycházel z Garfinkelovy etnometodologie (Garfinkel, 1967). Etnometodologie zkoumá každodenní jednání členů společnosti, doslova metody jejich každodenního jednání. Základním předpokladem etnometodologie je, že jednající členové společnosti vykazují, tj. zviditelňují svá jednání, přičemž nezřídka jednají normativně a v této normativnosti spočívá produkovaný sociální řád. Členové společnosti totiž jednají s ohledem na danou situaci a na druhé, s nimiž jsou v interakci. Sociální řád a normy proto musí být viditelné, patrné (Garfinkel používal adjektivum accountable) právě samotným účastníkům interakce, a tudíž i (sociálním) výzkumníkům. Harvey Sacks se začal zajímat o rozhovory především proto, že měl k dispozici nahrávky rozhovorů a v těchto nahrávkách a přepisech měl k dispozici záznam sociální interakce, kterou mohl opakovaně analyzovat a po něm mohl tutéž interakci analyzovat někdo jiný. Záznam rozhovoru tak umožňuje předloženou analýzu ověřit, zkontrolovat, upravit či vylepšit. Sacks usiloval o vybudování deskriptivní sociologie (na bázi přírodních věd (srov. Lynch Bogen, 1994)), v níž by každý mohl zopakovat předloženou analýzu: ( ) I m trying to develop a sociology where the reader has as much information as the author, and can reproduce the analysis. If you ever read a biological paper it will say, for example, I used such-and-such which I bought at Joe s drugstore. And they tell you just what they do, and you can pick it up and see whether it holds. You can re-do the observations. Here, I m showing my materials and others can analyze them as well ( ). (Sacks, 1992 (I): 27). Poznatky získané s pomocí konverzační analýzy by tedy měly být ověřitelné v analyzovaných datech a (konverzační) analytička by neměla do své analýzy vnášet své vlastní názory či představy. Správnost a přesnost analýzy je přitom ověřitelná v samotném jednání komunikujících, jelikož vzájemné porozumění (či neporozumění) mezi nimi je demonstrováno v každé další následující replice, v níž se reaguje na repliku předchozí. 12

13 Důležitou roli v uspořádání rozhovorů hraje sekvenčnost replik (srov. Schegloff, 2007). Sekvenčnost umožňuje odpovědět třeba i na nesnadnou otázku, jak je možné, že výpověď ve formě otázky může být chápána jako odpověď (např. pokud otázka neprší venku? následovala po otázce nepůjdeme se projít?, bude ji dotazující nejspíše vnímat jako odpověď na svou otázku a nikoli jako žádost o informaci o aktuálním stavu počasí). Konverzační analýza pohlíží na rozhovor a na repliky v něm především jako na interakci, jako na prováděné, vykonávané sociální jednání, nikoli jako na pouhou výměnu informací. I v rozhovorech, stejně jako v jiných interakcích, je přitom obvykle prováděné jednání normální (popř. nenormální), očekávané: např. je normální pozdravit (se) na začátku rozhovoru (naopak nenormální je pozdravit v polovině rozhovoru), obvykle se představujeme také na začátku rozhovoru apod. Normální je na pozdrav či otázku odpovědět. Pokud někdo na pozdrav či otázku neodpoví, dostane se do pozice, kdy po něm pravděpodobně bude žádáno vysvětlení této nenormálnosti, či bude jeho chování interpretováno, a to nejspíš jako chování ne-normální, tj. neodpovídající normám. Sackse (1992 (1): 6 11) např. nad následujícím úryvkem napadlo, zda volající nepředstírá, že nerozumí proto, aby nemusel říci své jméno: A: This is Mr Smith, may I help you? B: I can t hear you. A: This is Mr Smith. B: Smith Nejde přitom tolik o to, zda B se výpovědí I can t hear you opravdu chtěl vyhnout udání svého jména, či ne. Jde o vyjevení řádu rozhovorů: 1. jméno volajícího je nejsnazší získat tak, že se sami představíme (po představení se jménem normativně následuje představení se druhého komunikujícího); 2. představení se probíhá na začátku rozhovoru, a jestliže z nějakého důvodu volající v této fázi rozhovoru neuvede své jméno, bude obtížné ho od něj později získat, pokud se na něj sami explicitně nezeptáme. Konverzační analýza tedy začala hledáním (sociálního) řádu v rozhovorech (interakcích), a to i v těch nejjemnějších detailech. Dá se říci, že hlavní výzkumné otázky KA zní: Jak komunikující ve svých rozhovorech dělají,to či ono? Jak dosáhnou toho, že po většinu času mluví jen jeden z nich? Jak řeší situaci, kdy začne souběžně mluvit více účastníků rozhovoru? Jak si zajistí, že po dobu vyprávění nebudou přerušováni? Jak žádají/oznamují/zvou atd.? 13

14 Pro lingvistiku je KA inspirativní v tom, že pojímá rozhovor jako vysoce organizovanou událost, v níž je řád i v těch nejjemnějších detailech. Toto pojetí ostře kontrastuje s Chomského či Saussurovým názorem, že performance, resp. parole je cosi (lingvisticky) neanalyzovatelného, protože praktické užívání vědecky analyzovatelného systému jazyka (competence, resp. langue) příliš podléhá různým vnějším okolnostem. Konverzační analýzou inspirovaná interakční lingvistika (srov. Selting Couper-Kuhlen, 2001) analyzuje, jak se různé jazykové prostředky (v širokém slova smyslu, možná je proto lepší mluvit o komunikativních prostředcích) podílejí na budování řádu rozhovorů. Na závěr si ještě připomeňme, že konverzační analytičky zásadně pracují s reálnými daty a nikoli s vykonstruovanými příklady. 1.4 Data Analyzovaná data jsou dvojího typu: (i) institucionální rozhovory; (ii) neformální rozhovory. Z institucionálních rozhovorů je to zejména jeden díl pořadu Máte slovo, který je podrobně analyzován ve čtvrté kapitole a jehož přepis je v příloze 1. Analyzovaný díl byl vysílán na kanálu ČT 1 [viz mate-slovo/ mate-slovo-exekuce-socialnich-davek-v-chomutove/]. Tématem byly exekuce peněz po výplatě sociálních dávek zadané chomutovskou radnicí. Hosty pořadu byly tehdejší primátorka města Chomutova Ivana Řápková, tehdejší ministr pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb a dále po dvou podporovatelkách každého z hostů. Podrobnější popis této debaty i důvody, proč jsem k podrobné analýze vybral právě tuto debatu, jsou uvedeny na začátku 4. kapitoly (viz 4.1). Ve třetí kapitole jsou užity úryvky z pořadů Nedělní partie, Na plovárně a z rozhovoru s Barborou Tachecí z Dobrého rána České televize (podrobnější údaje viz ve 3. kapitole). V páté kapitole jsou uvedeny výsledky, jež jsem získal analyzováním deseti dvacetiminutových neformálních rozhovorů. Nahrávky a přepisy těchto rozhovorů mi laskavě poskytl James Wilson. Jedná se o deset z 39 rozhovorů, které pořídil pro svou disertaci (její knižní vydání viz Wilson, 2010); podrobnější popis je uveden na začátku 5. kapitoly. Úryvky pocházející z těchto rozhovorů jsou analyzovány též ve třetí kapitole. 14

15 1.5 Přehled kapitol Ve druhé kapitole je zevrubně představena odborná literatura zabývající se problematikou překryvů replik a přerušení. Jedná se zejména o práce Schegloffa (2000 a 2002), v nichž popisuje mechanismus řešení překryvů replik, resp. se věnuje problematice přerušování, a Jeffersonové (1983a, b; 1986 a 2004). Později představuji práce anglických psychologů z 80. let 20. století, které se zabývají fenoménem přerušování v rozhovorech (zejména jde o práce Beattieho a jeho spolupracovníků). Představeny jsou klasifikace přerušení Rogera, Bulla a Smithové (1988) a její upravené varianty Ramy Martinéz (2003). V posledním oddíle této přehledové kapitoly uvádím literaturu zabývající se prozodickým projektováním MRP a pokračováním repliky. Třetí kapitola začíná přehledem literatury o intonaci v češtině. Následně ukazuji, jak je v rozhovorech důležité na konci výpovědi prozodicky projektovat pokračování repliky, pokud chce dosavadní mluvčí pokračovat v replice novou výpovědí. 7 Ve čtvrté, nejrozsáhlejší kapitole je podrobně analyzována politická debata pořadu České televize Máte slovo. Nejprve je analyzováno, jak mluvčí v pozici chráněných mluvčích dávají v případě potřeby udržet si vícevýpovědní repliku najevo, že byly přerušeny. Následně uvádím podrobnou analýzu prozodického projektování MRP a posléze i pokračování repliky na příkladu jedné promluvy 8. Dále ukazuji, jak problematické je analyzovat přerušování, konkrétně jak obtížné je v některých případech určit, kdo koho přerušuje. Následuje analýza vzniku a průběhu překryvů replik. V závěru této kapitoly analyzuji sekvenční strukturu sledované debaty a komunikační schopnosti jednotlivých účastnic této debaty. V páté, nejkratší kapitole jsou shrnuty výsledky analýzy deseti dvacetiminutových přátelských, neformálních rozhovorů. Zjišťoval jsem, jak v nich mluvčí prozodicky projektují MRP a pokračování repliky. Sledoval jsem i vznik a průběh překryvů replik. Disertace je standardně uzařena závěrečnou kapitolou. 7 Sacks, Schegloff a Jeffersonová (1974) mluví o replikové konstrukční jednotce (turn constructional unist) a tento pojem se v anglicky psaných konverzačně analytických prací ujal. Já jsem se rozhodl v této práci držet se pojmu výpověď. A to z následujících důvodů: 1. je to pojem dobře zavedený v české lingvistice, navíc je to pojem český, s nímž se dá v textu dobře nakládat (v angličtině jsou problémy s komplikovanými pojmy s oblibou řešeny užíváním zkratek, v daném případě TCU); 2. mnozí autoři už poukázali na problém s (formálním) vymezením a definováním konstrukční replikové jednotky (srov. zejména Selting, 2000 a Ford, 2004). 8 Pojem promluva, jak jej užívám v této práci, víceméně odpovídá pojmu floor v definici Edelské (1981: 405): The acknowledged what's-going-on within a psychological time/space. Promluva se od repliky liší v tom, že není vymezena dvojím vystřídáním mluvčích, a jedna promluva proto může být rozložena do více replik. Promluva je uzavřený celek vymezený interakčně, významově, syntakticky i prozodicky, promluvou kupř. míním vtip, žádost, dotaz, odpověď apod. (srov. též Přílohu II). 15

16 2. Přehled literatury 2.1 Překryvy replik Souběžné mluvení čili překryv replik bývá často způsobováno nedokonalostmi mechanismu střídání replik v rozhovoru, jak byl popsán Sacksem, Schegloffem a Jeffersonovou (1974). Není proto divu, že právě překryvům replik, konkrétně tomu, (i) jak k nim dochází a (ii) jak je tato situace řešena, věnovali velkou pozornost právě spoluautoři výše uvedeného článku E. A. Schegloff a G. Jefferson (Harvey Sacks zemřel pouhý rok po vyjití zmíněného článku, ve svých přednáškách se ovšem překryvy replik také příležitostně zabýval, srov. Sacks, 1992). Jeffersonová strávila mnoho času přepisováním nahrávek rozhovorů a zdokonalováním svého transkripčního systému. Se situacemi, kdy v rozhovorech přes sebe mluvilo více lidí, se při přepisování setkávala velmi často. A na základě těchto svých zkušeností sepsala několik článků, v nichž popisovala jednotlivé a dílčí problémy související s překrýváním replik (Jefferson, 1973, 1983a [1984], b, 1986). Mnoho analytického úsilí přitom věnovala zkoumání a vysvětlování, jak k překryvům replik dochází (Jefferson, 1973, 1983a [1984], 1986). Různé druhy překryvů, jejich rozdílný vznik a to, jak jsou řešeny, utřídila v textu, jenž sice pochází ze 70. let 20. století, dostupně však vyšel až v roce 2004 (Jefferson, 2004 [Jefferson Schegloff, 1975]). Schegloff (2000) usiloval o systematický popis mechanismu řešení překryvů replik, kterýžto mechanismus by doplnil dříve představený mechanismus střídání replik (Sacks Schegloff Jefferson, 1974). Později se Schegloff (2002) vyjádřil k problematice přerušení. V této kapitole nejprve shrnu Schegloffovy poznatky, následně projdu práce Jeffersonové. Poté uvedu poznatky z několika prací, v nichž se pracuje s pojmem přerušení. Podíváme se zejména na to, jaké typy přerušení badatelky vymezily. V závěru kapitoly shrnu dosavadní poznatky o užívání prozódie v překryvech replik a při projektování MRP, resp. pokračování repliky, což je problematika, která s překryvy replik těsně souvisí Mechanismus řešení překryvů replik Schegloff (1997) ve svém článku, který byl otištěn v časopise Discourse & Society a jenž byl věnován analyzování rozhovorů, upozornil mimo jiné na to, že ne každé vstoupení do promluvy monentální mluvčí lze bez přihlédnutí k organizaci rozhovoru a bez podrobné 16

17 analýzy interakční události jednoznačně charakterizovat jako přerušení právě hovořící komunikantky. Tímto článkem vyvolal poměrně silnou odezvu (viz Whetherel, 1998; Billig 1999a, b; srov. i Schegloffovy reakce: Schegloff, 1998, 1999a, b). Překryvy replik a přerušování mu zde přitom sloužilo jen jako ilustrační příklad, k jakým pochybením může vést bádání, které své poznatky nestaví na pevném základě, tj. na přesném popisu analyzovaného materiálu. K překryvům replik se pak Schegloff vrátil ve dvou textech, které byly výhradně zasvěceny této problematice (Schegloff, 2000, 2002); ty, pokud vím, žádnou odbornou diskuzi nevyvolaly (předchozí diskuze se ovšem netýkala překryvů replik, ale metodologických postupů konverzační analýzy na jedné straně a diskurzní psychologie na druhé). V prvním z nich představuje mechanismus řešení překryvů replik (overlap resolution device). V druhém se vrací k problémům spojeným s hodnocením překryvu replik jakožto (násilného) přerušení (interruption) a k možné dezinterpretaci plynoucí z tohoto označení. Typy překryvů replik, které není potřeba řešit Při popisu mechanismu řešení překryvů replik Schegloff nejprve uvádí typy překryvů replik, které nejsou komunikujícími brány jako problematické, a proto nevyžadují žádné zvláštní komunikační úsilí a dovednosti potřebné k jejich vyřešení. Jedná se o následující čtyři typy (Schegloff, 2000: 5-6; viz též Schegloff, 1995: 36): (1) terminální překryvy: k překryvu replik dojde tak, že dosavadní posluchač chce převzít repliku, rozpozná, že dosavadní mluvčí se blíží k MRP, a repliku přebere o něco dříve, než dosavadní mluvčí tohoto místa dosáhne (tj, ukončí svou repliku). Obvykle dojde k překryvu jedné či dvou slabik. Pokud dosavadní mluvčí chce pokračovat v replice i po dosažení MRP, může se tento dosud bezproblémový překryv replik změnit v kompetitivní překryv replik čili v boj o repliku. (2) kontinuátory: jedná se o krátké repliky typu hm, ehm, jo jo, ano apod., kterými dává poslouchající právě hovořícímu najevo, že ho poslouchá a že si je vědoma, že ten ještě neskončil svou repliku, a proto neusiluje ji získat. Kontinuátory bývají obvykle umisťovány v okolí MRP, neboť jsou důležitým signálem porozumění recipienta, který jimi dává najevo, že stále ještě poslouchá, ani neiniciuje žádnou opravu ani jinak neusiluje o převzetí repliky 17

18 (srov. Egbert, 2009). (3) podmíněné vstupy do repliky (právě hovořící): jedná se o případy, (i) kdy momentální recipient pomáhá aktuální mluvčí při hledání slov(a); (ii) o kooperativně budované konstrukce, kdy jedna z komunikujících sice iniciuje začátek repliky, ale umožní druhému, aby ji dokončil, resp. aby ji dokončili spolu. Myslím, že všechny podobné případy lze shrnout pod elegantnější označení kooperativní překryvy replik (v kontrastu ke kompetitivním). (4) chorální překryvy: např. pozdravy, skandování, společný smích apod. Počet překrývajících se replik Překryvy replik lze dále roztřídit podle počtu mluvčích, kteří spolu souběžně hovoří; nejčastěji to bývají dva mluvčí, méně často tři a výjimečně více. Pokud začnou spolu souběžně mluvit více jak tři lidi, velmi rychle se podle Schegloffa (srov. též Egbert, 2009) rozhovor rozštěpí. Takové situace jsou obzvlášť obvyklé na večírcích a jiných společenských setkáních, při nichž se proměňují skupinky diskutujících. Konfigurace komuikujících při překryvu replik Schegloff se podrobněji zabývá jen překryvy replik mezi dvěma, resp. třemi mluvčími (Schegloff, 2000: 8 10; viz též Schegloff, 1995: 37 40), přičemž podotýká, že v případech, kdy mluví všichni tři navzájem, obvykle velmi rychle minimálně jeden z nich utne svou repliku a překryv replik dále řeší jen dva z nich. Dojde-li k tomu, že souběžně hovoří dva mluvčí, přičemž se rozhovoru účastní tři osoby, jsou možné následující tři konfigurace: (1) mluvčí A mluví na B a ta mluví na C: (A) 9 B C; (2) mluvčí A a C mluví na třetího, tj. B: A B C; (3) souběžně mluvící mluví na sebe navzájem: A B, C. Tyto konfigurace se mohou v rozhovoru pochopitelně (poměrně rychle) střídat, zejména konfigurace typu 1 a 2. 9 A je v závorce, protože B pravděpodobně nevnímá, co mu A říká, resp. na to nereaguje (srov. však Oloff, 2009). 18

19 Mechanismus řešení překryvů replik Po vytřídění překryvů replik, které od komunikujících nevyžadují žádné zvláštní komunikační úsilí, a po vyjasnění možných konfigurací souběžně hovořících přechází Schegloff k mechanismu řešení překryvů replik. Ten sestává ze tří komponentů (viz Schegloff, 2000: 11): a) souboru prostředků užívaných při řešení překryvu replik; b) souboru míst, na nichž jsou tyto prostředky užívány; c) interakční logiky, s níž jsou a) a b) užívány. Soubor prostředků užívaných při řešení překryvů replik Základní dva prostředky, které mluvčí užívají pro řešení překryvu replik, Schegloff nazývá zadrhávání (hitches) a odchylka, perturbace (perturbation). V obou případech se jedná o odklon od běžné produkce řeči. V případě prvním jde o narušení bezproblémového průběhu toku řeči: mluvčí prodlužují či opakují jednotlivé segmenty (nejčastěji hlásky či slabiky), případně náhle utnou započaté slovo. V případě druhém se jedná o odklon od běžně produkované prozódie: mluvčí v průběhu překryvu replik často zvýší a zesílí svůj hlas, a také mění artikulační tempo (buď je zrychlí, či zpomalí). Soubor míst, na nichž jsou tyto prostředky užívány Jaké konkrétní prostředky z výše uvedených mluvčí v dané chvíli užijí, je dáno zejména fází překryvu, během níž jsou užity. Jak Schegloff poznamenává, první fází, prvním okamžikem, kdy mluvčí ve své promluvě použijí specifické prostředky produkce řeči, aby (vy)řešili překryv replik, není počátek vlastního překryvu replik. Právě hovořící totiž může z nadechnutí, z pohledu, z gesta apod. svého komunikačního partnera usoudit, že se tento chystá něco říci. Pokud právě hovořící mluvčí ještě nechce skončit svou repliku, snaží se zabránit svému partnerovi v převzetí repliky tím, že zrychlí artikulační tempo (a to tím spíše, 19

20 pokud se blíží k MRP) 10 a/nebo zesílí a zvýší svůj hlas. Takový okamžik, v němž dosavadní mluvčí užije specifické prozodické prostředky typické pro řešení překryvu replik, přestože k samotnému překryvu replik (ještě) nedošlo a dosavadní mluvčí chce této situaci jen zabránit, Schegloff nazývá (i) pre-onset phase. Další fází překryvu replik je jeho počátek: (ii) onset phase. Schegloff se však začátky překryvů replik v tomto článku nezabývá. Začátky překryvu replik jsou spojeny s otázkami příčin vzniku souběžného mluvení. Schegloff se však ve své práci snaží popsat jen to, jak mluvčí překryvy replik řeší. Tomu, jak ke vzniku překryvů replik dochází, se soustavně věnovala Jeffersonová (1973, 1983a, 1986). A právě její poznatky Schegloff shrnul ve své druhé práci o souběžném mluvení (viz Schegloff, 2002: ), v níž mu šlo o možnost analyticky stanovit přerušení. Jeffersonová v zásadě rozlišuje tři typy počátků překryvů replik podle jejich příčin: 1) přechodový (transition-related); 2) rozpoznávající (recognitional); 3) průběhový (progressional) (podrobněji viz níže). Další fází překryvu replik je fáze následující hned po jeho začátku: (iii) post-onset phase. Mluvčí zde uplatňují rozmanité prostředky ve snaze vyřešit vzniklý překryv replik: zpomalí tempo, zvýší či zesílí svůj hlas, zadrhávají, utnou repliku (cut-offs), opakují počátky repliky (recycles of beginning of the TCU (srov. Schegloff, 1987 [1973])). Pokud překryv replik trvá déle než tři slabiky, během nichž je podle Schegloffa (2000: 24) většina překryvů vyřešena ( the vast majority of overlaps are resolved to a single speaker by the third beat 11 ), přechází překryv replik do své další fáze, v níž mluvčí bojují o repliku: (iv) post-post-onset phase. Další důležitý okamžik nastává před vyřešením překryvu replik a Schegloff jej nazývá (v) pre-resolution phase. Tato fáze je důležitá zejména v případech, kdy se souběžně hovořící mluvčí či aspoň jedna z nich ve své replice blíží ke konci výpovědi, a tím pádem i k možnému vyřešení překryvu replik. Pokud si tato mluvčí chce udržet repliku a chce v ní pokračovat novou výpovědí, snaží se oddálit ukončení své právě pronášené výpovědi, aby k jejímu konci dospěla později než její komunikační partner. A právě pro dosažení tohoto komunikačního cíle velmi dobře slouží prostředky zadrhávání (hitches): protahování segmentů, opakování slabik či slov. Také po vyřešení překryvu replik nastává z hlediska užívaných (prozodických) 10 Zrychlením tempa tu uplatňuje konverzační techniku, kterou Schegloff (1982) nazývá rush through (srov. Walker, 2011 pro popis prozodických prostředků, které jsou při tomto proběhnutí (MRP) používány v angličtině). 11 Jednotka beat, kterou Schegloff používá, zhruba odpovídá jedné slabice. 20

21 prostředků důležitá fáze: (vi) post-resolution phase. Pokud jeden z mluvčích ukončil svou promluvu, zatímco jeho komunikační partnerka pokračovala, užívajíc některý z prostředků pro boj o repliku, uvědomí si v tomto okamžiku, že již mluví sama, a tedy zbytečně nahlas, rychle či zvýšeným hlasem. Mohla by se proto jevit rozčíleně, agresivně apod. Krátce po vyřešení překryvu replik je tedy vhodný okamžik k návratu do běžného modu řeči. Mluvčí často nejen ztlumí a sníží svůj hlas, ale také utnou svou promluvu a zopakují nedokončené slovo či vše, co zaznělo v překryvu replik. Schematicky a přehledně Schegloffem popsané fáze překryvu replik ve své disertaci uspořádala Florence Oloff (2009: 77): (Oloff, 2009) Interakční logika, s níž jsou prostředky na daných místech užívány Různé prostředky pro řešení překryvu replik jsou vhodné pro jeho různé fáze. Podle Schegloffa je však nutné ještě zjemnit jednotlivé kroky, v nichž mluvčí řeší překryvy replik, abychom mohli adekvátně popsat dění během nich. Překryvy replik jsou totiž řešeny v sukcesi kroků, které Schegloff nazývá beat (doba). Této jednotce zhruba odpovídá jedna slabika. To, jak jsou překryvy replik v těchto po sobě následujících dobách řešeny, tvoří třetí část mechanismu řešení překryvu replik. Ústřední roli ve struktuře rozhovorů hraje sekvenčnost, a to především ta bezprostřední (adjaceness). A nejinak je tomu i v překryvu replik, ovšem s tím rozdílem, že jednotky, na něž se mluvčí orientují, jsou právě doby, resp. slabiky. Mluvčí monitorují, co řekla a udělala jejich komunikační partnerka. V průběhu první překrývající se slabiky zjistí, že (už) nemluví sami. Během následující slabiky na to většinou nějak zareagují: buď utnou svou 21

22 promluvu a nechají mluvit svou partnerku, nebo si chtějí z nějakého důvodu právě v tomhle okamžiku rozhovoru udržet repliku, což mohou dát najevo pomocí prozodických prostředků. V průběhu druhé slabiky také zjistí, jak na vzniklý překryv replik zareagovala jejich komunikační partnerka, která může začít bojovat o repliku, nebo se může z překryvu replik stáhnout. Pokud v průběhu druhé slabiky dosavadní mluvčí shledá, že je pod tlakem svého o repliku s ní bojujícího partnera, většinou je donucena nejpozději během následující, to je třetí, překrývající se slabiky na to nějak zareagovat: přenecháním mu repliky, nebo vstoupením v boj o ni. Podle Schegloffa je právě proto většina potenciálně problematických překryvů replik vyřešena nejpozději během této třetí překrývající se slabiky. Překryv replik, který přežije tři slabiky, se dostává do své post-post-onset fáze a promění se v usilovný boj o repliku. Mnoho překryvů replik je vyřešeno poměrně rychle i proto, že komunikující často nemají žádný speciální zájem mluvit právě teď. Pokud se však z nějakého důvodu (ten je často dán tím, co právě probíhajícímu překryvu replik předcházelo) chtějí repliky právě v daném okamžiku ujmout oba mluvčí, začnou o ni bojovat. Důležité je, že podle Schegloffa jsou delší kompetitivní překryvy replik dány spíše sekvenčními a situačními okolnostmi než sociálními rolemi. Úspěch v boji o repliku V závěru své práce se Schegloff ještě vyjadřuje k úspěchu v boji o repliku a k situaci následující bezprostředně po překryvu replik. Zavádějící může být, pokud je úspěch v boji o repliku určován jen podle toho, kdo zvítězí ve vlastním překryvu, kdo jej takříkajíc přežije. Často je totiž výhodnější se z překryvu stáhnout a říci svou repliku až následně, až v době, kdy už komunikační partner nemluví, a udat tím další směr rozhovoru. Jak doslova Schegloff (2000: 32) říká, někdy je třeba prohrát bitvu, abychom vyhráli válku. Účastníci rozhovoru totiž reagují spíše na to, co bylo řečeno v samostatné, nenarušené replice, než na to, co bylo řečeno v překryvu replik. 22

23 2.1.2 Přerušení: kdo koho přerušuje Schegloff v právě probrané práci popisuje, jak je situace překryvu replik řešena, podle jakých pravidel a příliš ho zde nezajímají příčiny vzniku překryvu replik a to, kdo komu vstupuje do promluvy a jak. V uvedeném článku se proto nezabývá tím, co obnáší chování, na něž je možno si stěžovat, jakým je přerušení promluvy právě hovořícího. Problému přerušování se věnuje obšírněji ve své další práci (Schegloff, 2002), kterou sám považuje za doplnění článku o mechanismu, podle nějž jsou překryvy replik v rozhovorech řešeny. Počátky překryvu replik podle jejich vzniku Pro identifikaci přerušení je důležité vědět, jak k překryvu replik došlo. Schegloff ve svém textu nepřichází se svými vlastními poznatky o vzniku překryvu replik, ale shrnuje zjištění Jeffersonové (1983a [1984]). Ta rozlišuje tři druhy, typy počátků překryvů replik: 1. Přechodový, tj. k MRP vztažený počátek překryvu replik (transition-related overlap onset). K tomuto překryvu replik dojde tak, že momentální posluchač sleduje promluvu své právě hovořící komunikační partnerky a z různých použitých prostředků usoudí, že ta se chystá ukončit svou repliku, resp. že se blíží k MRP, a on je tudíž oprávněn převzít repliku. První mluvčí může ovšem pokračovat v replice i po dosažení MRP, v takovém případě může potenciální terminální překryv přejít v kompetitivní překryv replik. 2. Rozpoznávající, tj. k pochopení, rozpoznání vztažený počátek (recognitional onset). Jedná se o začátky překryvu replik, jejichž vznik je dán rozpoznáním toho, co je sdělováno. Dosavadní posluchač sleduje promluvu právě hovořící komunikační partnerky a v určitém okamžiku rozpozná, co ta mu chce sdělit, případně, oč svou promluvou usiluje, a z nějakého důvodu začne okamžitě reagovat. Tento druh překryvu replik inklinuje k tomu být vnímán (komunikujícími i analytiky) jako přerušení. 3. Průběhový, tj. k zádrhelům v průběhu repliky vztažený počátek (progressional onset). Dosavadní posluchač sleduje promluvu právě hovořící a zaregistruje v ní nějaké problémy. Přispěchá proto právě hovořící partnerce na pomoc, např. tím, že jí nabídne hledané slovo, informaci aj. Jeffersonová rozlišuje to, zda dosavadní recipient reaguje na nějakou pauzu v nedokončené promluvě své partnerky, nebo zda reaguje na jiný zádrhel v plynutí repliky, nejčastěji na opakování slabik či slov. Důležité je, že v druhém případě podle zjištění Jeffersonové dosavadní mluvčí v drtivé většině případů pokračují v promluvě jako by 23

24 v tomto případě dosavadní posluchači neměli oprávnění, na rozdíl od prvního případu, je přerušit, neboť dosavadní mluvčí jsou uprostřed repliky, která není vůbec (tj. ani neočekávanou pauzou) ukončena. Z tohoto rozlišení počátků překryvů replik vyplývá, že v rozhovoru v zásadě není místo, kde by se nemohl objevit systematicky vysvětlitelný překryv replik ( in principle there is no point in an utterance which is proof from systematically-accountable (if not interactionaly legitimate) overlap (Jefferson, 1984: 28)). Přerušení jako kategoriálně vázaná aktivita: jak analyzovat přerušení? Je pak vůbec možné odlišit (mechanický) překryv replik od přerušení? Ano, ovšem jen tehdy, je-li souběžné mluvení podrobeno pečlivé analýze, při níž je podle Schegloffa (2002: ) potřeba: (i) pečlivě sledovat průběh rozvíjejícího se rozhovoru, jednotlivých replik, a pak popsat místo, kde překryv replik začal a proč; dále je třeba (ii) analyzovat promluvu vstupujícího mluvčího, a to z několika hledisek: a) komu je určena (právě mluvícímu? jiným účastníkům rozhovoru? nikomu z nich?), b) v jakém vztahu je k replice, do níž vstupuje (vztahuje se k ní nějak? a jak?), c) jak je pronesena (šeptem? nahlas? rychle? apod.); (iii) pečlivě analyzovat průběh překryvu replik a rovněž situaci bezprostředně po něm následující. Schegloff dále zdůrazňuje, že přerušení (na rozdíl od překryvu replik) není jen pouhý popisný pojem, ale že tento pojem v sobě nese i hodnocení popisované situace: 12 stěžování si 12 Obdobný argument použil i v polemické debatě s Billigem (Schegloff, 1999: 564n.). Zde se však týkal sporu o to, jak v přepisech označovat mluvčí, jimž náležejí jednotlivé repliky (písmeny (A, B, C)? křestními jmény? příjmením? sociální rolí (doktorka/pacient, dotazovaný/dotazovaná)? aj. V této polemice Schegloff také píše o tom, že pouhý popis (v rozhovorech) nikdy není neutrální: On the whole, mere description is not a viable action in ordinary discourse. ( ) because there is in principle an indefinitely extendable set of observables, and an indefinitely expandable set of noticings which can be formulated and articulated about each of them, no noticing can be warranted by its mere correctness. Recipients apply to noticing the generic question why that now? and ordinarily find in the noticing some assessment, either positive or negative, more commonly the latter, and with it some critique, complaint, or suggestion for change for which the ostensibly objective, neutral desciption is the vehicle. (Schegloff, 1999a: 560). To však podle Schegloffa evidentně nebrání analytickému postupu, resp. schopnosti nemotivovaného pozorování (srov. Schegloff, 1999b). Problému možnosti pouze popisné sociální vědy se věnoval již v práci z druhé poloviny 80. let (Schegloff, 1988) a zde na tuto možnost odpovídá kladně: Social science descriptions ( ) can, perhaps, be mere descriptions, for the selection made among the indefinitely many aspects available to description will reflect not so much the orientations of the inquirer or the context of inquiry as those of the participants in the events being described, that is, selection principles indigenous to the events being described. (Schegloff, 1988: 21). V sledovaném článku z roku 2002 (Schegloff, 2002: 314) v tomto duchu tvrdí, že pojem přerušení není vhodný technický prostředek pro uchopení toho, oč jde v interakci, neboť je to pojem patřící spíše samotným komunikujícím a pro badatele, či, jak doslova píše, studenty it is not ( ) to affirm it or deny the category or how it is situated. It is for students of the society to get a handle on how it works (Schegloff, 2002: 314), takže přerušení is incompatible with the mere description that conversation analytic inquiry aims at. (Schegloff, 2002: 317). Naopak pojem překryv replik takovým neutrálním pojmem analýzy je. Jenže sám Schegloff, když pojednával o problémech popisu 24