UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Právnická fakulta. Katedra obchodního práva. Smlouva o smlouvě budoucí srovnání současné a budoucí právní úpravy

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra obchodního práva Smlouva o smlouvě budoucí srovnání současné a budoucí právní úpravy Diplomová práce Radka Zemanová Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Stanislava Černá, CSc. Praha, listopad 2013

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny, z nichž jsem čerpala, jsem v ní vyznačila způsobem ve vědecké práci obvyklým a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 21. listopadu 2013 Radka Zemanová

3 Poděkování Tímto bych ráda poděkovala paní prof. JUDr. Stanislavě Černé, CSc., vedoucí této diplomové práce, za ochotu spolupracovat a zaštítit tuto diplomovou práci. Dále děkuji mým rodičům Yvoně Zemanové a Janu Zemanovi a mému partnerovi Janu Krabcovi za velkou podporu při studiích.

4 ÚVOD Forma smlouvy o smlouvě budoucí Současná právní úprava Obecně k formě právních úkonů Forma smlouvy o smlouvě budoucí Budoucí právní úprava Obecně k formě právních jednání Budoucí úprava formy smlouvy o smlouvě budoucí Strany smlouvy o smlouvě budoucí Současná úprava Budoucí právní úprava Obsah smlouvy o smlouvě budoucí Specifikace budoucí smlouvy Současná občanskoprávní úprava Současná obchodněprávní úprava Budoucí právní úprava Určení, kdy má být budoucí smlouva uzavřena Současná právní úprava Budoucí právní úprava Soudní nahrazení projevu vůle a určení obsahu smlouvy Současná občanskoprávní úprava Současná obchodněprávní úprava Budoucí právní úprava Zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu

5 5.1 Současná občanskoprávní úprava Současná obchodněprávní úprava Budoucí právní úprava Dohoda o doplnění obsahu smlouvy Současná občanskoprávní úprava Současná obchodněprávní úprava Budoucí úprava Přechodná ustanovení ZÁVĚR Seznam zkratek Seznam použitých zdrojů Abstract Resumé Klíčová slova v českém jazyce Klíčová slova v anglickém jazyce Název práce v anglickém jazyce Název práce v českém jazyce

6 ÚVOD Tématem této diplomové práce je smlouva o smlouvě budoucí a srovnání její současné a budoucí zákonné úpravy. Smlouva o smlouvě budoucí je významným právním institutem, který slouží především k zajištění budoucích vztahů osob, a to jak podnikatelů, tak nepodnikatelů. Smluvní strany se obvykle uchýlí k jejímu uzavření v situacích, kdy není možné smlouvu, která má být jejím předmětem, z nejrůznějších důvodů prozatím uzavřít. Například, když věc, kterou si osoba přeje koupit, není ještě vyrobena a v právu tedy zatím neexistuje. Smlouva o smlouvě budoucí je upravena jak obecně v Občanském zákoníku, tak speciálně pro obchodněprávní vztahy v Obchodním zákoníku jako tzv. smlouva o uzavření budoucí smlouvy. Současná právní úprava je relativně stručná, v obou zákonících je upravena pouze v několika ustanoveních. K výkladu jednotlivých zákonných ustanovení však existuje poměrně bohatá judikatura českých soudů, která velmi pomáhá při jejich aplikaci. Smlouva o smlouvě budoucí byla v minulosti také často tématem odborných článků a jiných literárních prací, ze kterých je také možno čerpat. Rozdíly úpravy občanskoprávní a obchodněprávní jsou dány především cílovou skupinou osob, na které se aplikuje. Zákonná úprava smlouvy o uzavření budoucí smlouvy podle Obchodního zákoníku (obdobně jako jiné obchodní smlouvy) poskytuje osobám větší míru volnosti, která je pro obchodní vztahy potřebná. Důvodem je samozřejmě větší profesionalita subjektů obchodního práva (tedy především podnikatelů), a tudíž i větší znalost práva a obvyklé praxe. Občanské právo obsahuje obecně přísnější ustanovení, což je samozřejmě motivováno snahou o ochranu neprofesionálů jako slabších smluvních stran. Jak bude podrobně popsáno v následujících kapitolách, úprava smlouvy o smlouvě budoucí se v obou civilních zákonících značně liší. Tato práce se zaměřuje především na srovnání současné úpravy smlouvy o smlouvě budoucí s její úpravou budoucí. Od 1. ledna 2014 nabývá účinnosti Nový občanský zákoník a další zákony (například zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích). Dojde tak k rozsáhlé změně českého civilního práva. Nový občanský zákoník bude nově zahrnovat většinu pravidel českého civilního práva. Nahradí jak 3

7 Občanský zákoník, tak i Obchodní zákoník. Současná podvojnost právních vztahů (tedy občanských a obchodních) účinností Nového občanského zákoníku zanikne a obchodněprávní vztahy budou podléhat stejným pravidlům jako vztahy občanskoprávní, a to s výjimkou některých ustanovení Nového občanského zákoníku. Mezi takové výjimky patří ustanovení aplikovatelná pouze pro podnikatele, například ustanovení 558 odst. 2 Nového občanského zákoníku, které se uplatní speciálně pouze pro styk mezi podnikateli a stanoví: V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna. Nový občanský zákoník je normou diskontinuální. To znamená, že je postaven na odlišných principech, než naše současné civilní právo. Hlavní zásadou smlouvy o smlouvě budoucí podle Nového občanského zákoníku je dispozitivnost civilněprávních norem. Strany smluv budou mít tedy možnost upravit si své vztahy podle vlastní vůle, a odchýlit se tak od dispozitivních ustanovení Nového občanského zákoníku, které (alespoň jak deklaruje důvodová zpráva k Novému občanskému zákoníku 1 ) v Novém občanském zákoníku převažují. Změn, které Nový občanský zákoník přinese, bude opravdu mnoho. Jak je výše uvedeno, dojde nejen ke změnám základních principů civilního práva, ale právní terminologie a řady v současnosti hojně využívaných právních institutů. Také dojde k zavedení institutů zcela nových, když v Novém občanském zákoníku nalezneme například nové smluvní typy. Dopad změn v civilním právu můžeme dnes na základě prostudování textu Nového občanského zákoníku pouze odhadovat, nicméně je jasné, že skutečný dopad Nového občanského zákoníku budeme schopni stanovit až po určité době, po kterou budou fyzické a právnické osoby, jejich vztahy a věci podléhat nové právní úpravě. Pro tuto práci je podstatné, že účinností Nového občanského zákoníku dojde také ke změnám úpravy institutu smlouvy o smlouvě budoucí, která ve velké míře přebírá 1 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 835, [online]. [cit ]. Dostupné z: 4

8 současnou obchodněprávní úpravu smlouvy o uzavření budoucí smlouvy. Úprava smlouvy o smlouvě budoucí podle Nového občanského zákoníku se tedy velmi uvolní a nově se bude aplikovat shodně na podnikatele i nepodnikatele. K výkladu ustanovení Nového občanského zákoníku ještě samozřejmě neexistuje žádná judikatura. V některých případech bude možné použít některá soudní rozhodnutí týkající se současné právní úpravy a teoreticky i rozhodnutí zahraničních soudů. Význam těchto rozhodnutí bude ale spíše pomocný. Co se týká odborné literatury zabývající se Novým občanským zákoníkem, tak zde se situace stále zlepšuje a odborná veřejnost se s blížícím se datem jeho účinnosti zajímá o Nový občanský zákoník stále intenzivněji. To se samozřejmě projevuje i ve zvýšené publikační činnosti. Lze ovšem předpokládat, že dlouho nebude možné postavit vlastní interpretační názor týkající se nějaké nejasnosti Nového občanského zákoníku proti několika názorům jiných odborníků (které vyplývají z judikatury a literatury) tak, jak je tomu obvykle dnes. Při analýze úpravy smlouvy o smlouvě budoucí podle budoucí úpravy se tedy zaměřím především na interpretaci samotného textu Nového občanského zákoníku. Tato práce je rozdělena na několik kapitol. Každá z nich analyzuje určitý prvek úpravy smlouvy o smlouvě budoucí, jako je její forma, strany, obsah, zánik závazku ze smlouvy a možnost soudního nahrazení vůle nespolupracující strany, popř. určení obsahu budoucí smlouvy. První část každé kapitoly se zabývá úpravou současnou, obchodněprávní a občanskoprávní, druhá část pak úpravou budoucí. Každá část kapitoly se k jejímu tématu vyjadřuje nejprve obecně a poté jej analyzuje konkrétně ve vztahu ke smlouvě o smlouvě budoucí. V závěru této práce se věnuji přechodným ustanovením Nového občanského zákoníku, ve kterých nalezneme odpověď na otázku, které vztahy se budou i po účinnosti Nového občanského zákoníku řídit současnou úpravou. 1. Forma smlouvy o smlouvě budoucí 1.1 Současná právní úprava Obecně k formě právních úkonů Právní úkon je v 34 Občanského zákoníku definován jako: projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinnost, které právní předpisy 5

9 s takovým projevem spojují. Výčet účinků právního úkonu je demonstrativní, což vyplývá z použití slova zejména v jeho definici 2. Existují různé druhy právního úkonu. Základním dělením je klasifikace právních úkonů na (i) jednostranné/ dvoua vícestranné, (ii) volní/ reálné, (iii) kauzální/ abstraktní, (iv) úplatné/ bezúplatné, (v) mezi živými/ pro případ smrti, (vi) adresované/ neadresované a (vii) formální/neformální 3. V civilním právu, tedy jak v právu občanském, tak obchodním, platí zásada bezformálnosti právních úkonů. Tato zásada vyjadřuje, že právní úkon může být projeven jakkoli, ledaže je určitá forma vyžadována zákonem nebo ujednáním účastníků právního úkonu. Forma může být písemná, ústní nebo konkludentní. 4 Na rozdíl od Obchodního zákoníku upravuje Občanský zákoník formu jednostranných i formu dvoustranných právních úkonů. Obchodní zákoník obsahuje pouze úpravu formy smluv, tedy dvoustranných (popř. vícestranných) právních úkonů. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky se forma jednostranných právních úkonů v obchodněprávních vztazích řídí (z důvodu absence speciální úpravy) obecnou úpravou občanskoprávní 5. Ve vztahu podřízenému Občanského zákoníku je písemná forma povinná, pokud jí vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Obchodní zákoník oproti tomu stanoví, že smlouva musí být uzavřena v písemné podobě, jestliže tak stanoví zákon nebo alespoň jedna strana tuto formu vyžaduje. Dle ustanovení 46 Občanského zákoníku je písemná forma nutná, mimo jiné, u smluv o převodu nemovitostí. 2 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kolektiv. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2321 s. ISBN: Druhy právních úkonů. Nakladatelství Sagit [online]. Poslední revize textu: [cit ] In: Dostupné z: 4 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kolektiv. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2321 s. ISBN: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 23 Cdo 3244/2007. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 6

10 Nedodržení formy předepsané zákonem způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu dle 40 Občanského zákoníku pro nedostatek formy, a to jak v případě občanského, tak i obchodního práva. Toto ustanovení stanoví, že: Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. V případě, že nebyla dodržena forma, která byla v rámci občanskoprávního vztahu dohodnuta mezi účastníky, se dle ustanovení 40a Občanského zákoníku jedná pouze o neplatnost relativní. Na rozdíl od absolutní neplatnosti, k relativní neplatnosti právního úkonu nepřihlíží soud bez návrhu; neplatnost musí být účastníkem namítnuta. Relativní neplatnost dle ustanovení 40a Občanského zákoníku ovšem nemůže namítat účastník, který jí způsobil. O relativní neplatnost se jedná i při nedodržení formy, která byla v obchodněprávním vztahu požadovaná alespoň jedním z účastníků. Občanský zákoník a Obchodní zákoník upravují i situaci, kdy byla smlouva uzavřená v písemné podobě a strany zamýšlí smlouvu změnit nebo zrušit. Dle ustanovení 40 odst. 2 Občanského zákoníku může být taková smlouva měněna nebo zrušena pouze písemnou formou. To ale neplatí pro smlouvy uzavřené písemně v režimu obchodního práva. V jejich případě musí být dle ustanovení 272 Obchodního zákoníku změna nebo zrušení v písemné formě, pouze pokud si strany ve smlouvě nutnost takové formy dohodly. Dle názoru Ústavního soudu České republiky může ale být obchodní smlouva obsahující ustanovení o povinné písemné formě jejích změn měněna i jinou formou, pakliže jedna ze stran smlouvy včas nenamítne relativní neplatnost této změny 6. Obchodní zákoník se ovšem nevyjadřuje ke změně obchodněprávní smlouvy, jejíž forma je stanovena zákonem. Ohledně této absence převažuje názor, že v takovém případě se uplatní obecné občanskoprávní pravidlo a takovou smlouvu je možno měnit pouze v takové formě, která byla požadována pro její uzavření 7. 6 Rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne , sp. zn. I. ÚS 1264/11. Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 7 ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, s. ISBN:

11 Dušan Hendrych se k písemné formě vyjadřuje následovně: písemnost projevu vůle spočívá v tom, že obsah projevu je uveden na listině 8. V 40 odst. 3 Občanského zákoníku je uvedeno, že písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky je písemná forma dodržena, i pokud se na listině nenachází údaj o tom, kdo listinu podepsal, tzn., pokud chybí jméno a příjmení podepisující osoby 9. Podmínkou pro zachování písemné formy právního úkonu je tedy podpis, nikoli jméno podepisujícího. Nezbytný pro platnost právního úkonu není ani údaj o funkci podepisující osoby 10. Z požadavku určitosti právního úkonu zakotveného v ustanovení 37 odst. 1 občanského zákoníku vyplývá, že musí být ale jasné, kdo je jeho účastníkem. Podpis je tedy jedinou zvláštní náležitostí písemného právního úkonu. Obecně u všech forem právního úkonu platí, že musí být jasné, kdo právní úkon činí a co sleduje. Dle Nejvyššího soudu České republiky v občanskoprávním vztahu důležité pouze to, co je napsáno; záměry účastníků právního úkonu řídícího se Občanským zákoníkem jsou právně zcela bezvýznamné 11. To ovšem neplatí ve vztahu obchodněprávním, kde musí být dle ustanovení 266 Obchodního zákoníku právní úkon interpretován také podle úmyslu jednající osoby. 8 HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník, 3. vyd., Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. ISBN: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 29 Odo 965/2006. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 10 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp.zn. 1 Odon 88/97. Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 11 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 33 Odo 311/2001. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 8

12 1.1.2 Forma smlouvy o smlouvě budoucí V 50a Občanského zákoníku je uvedeno, že Účastníci (smlouvy o smlouvě budoucí) se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu. V 289 odst. 2 Obchodního zákoníku je obdobně uvedeno, že Smlouva (o uzavření budoucí smlouvy) vyžaduje písemnou formu. V současné právní úpravě tedy smlouva o smlouvě budoucí musí mít vždy povinně písemnou formu. Dle mnohých autorů je tomu tak proto, že závazek uzavřít budoucí smlouvu je poté lépe prokazatelný 12. Písemná podoba je zákonem vyžadována především vzhledem k charakteru a významu závazků přejímaných touto smlouvou 13. Na požadavku písemnosti nic nemění ani to, že smlouva, která má být v budoucnu uzavřena, písemnou formu mít nebude a bude uzavřena např. ústně 14. Nejvyšší soud České republiky se vyjádřil také k podobě smlouvy o budoucí smlouvě o převodu nemovitostí, která musí ze zákona (a z povahy této smlouvy) splňovat přísné náležitosti. Uvedl, že Smlouva o smlouvě budoucí, týkající se převodu nemovitostí, musí být uzavřena písemně a musí obsahovat vymezení předmětu převodu a kupní ceny; projevy účastníků však nemusí být na téže listině 15, čímž vyjádřil názor, že smlouva o smlouvě budoucí (i když je uzavírána podle přísné úpravy Občanského zákoníku) nemusí splňovat všechny náležitosti samotné smlouvy budoucí, protože se zkrátka jedná o smlouvu zcela jinou. Pojednání o historickém vývoji formy smlouvy o smlouvě budoucí najdeme mimo jiné v důvodové zprávě k Novému občanskému zákoníku; je zde uvedeno, že Konkrétně 12 např. SPRINZ, P. Smlouva o smlouvě budoucí. In: [online] [ ]. Dostupné z: 13 ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, s. ISBN: ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kolektiv. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2321 s. ISBN: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 2002, sp. zn. 30 Cdo 1414/2002. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 9

13 u smlouvy o smlouvě budoucí ještě platný občanský zákoník ve své původní redakci obecně nevylučoval možnost uzavřít ve většině případů smlouvu o smlouvě budoucí v jiné než v písemné formě; ke změně došlo až v důsledku přijetí novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. 16 Dále pak uvádí, že inspirací pro nařízení písemné formy smlouvy o smlouvě budoucí dle Občanského zákoníku i Obchodního zákoníku byl zákon č. 101/1963 Sb., o mezinárodním obchodu, kde povinná písemná forma sledovala především cíle socialistického státu. 1.2 Budoucí právní úprava Obecně k formě právních jednání Nový občanský zákoník již nepoužívá pojem právní úkon, ale v ustanovení 545 a následujících zavádí nový pojem právní jednání, který se dle důvodové zprávy k Novému občanskému zákoníku vrací k tradičnímu českému právnickému pojmosloví a lépe vyhovuje po jazykové stránce (srov. právně jedná a proti tomu činí právní úkon ) 17. Pojem právní úkon ze současné právní úpravy byl zaveden jako kompromisní řešení pro český a slovenský jazyk, které v současnosti, za neexistence Československa, není již nadále nutné 18. Nový občanský zákoník pojem právní jednání výslovně nedefinuje; pouze v ustanovení 545 stanoví, jaké vyvolává následky. Právní jednání působí takové následky, které jsou v něm vyjádřeny a dále ty, které vyplývají ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí nebo zavedené praxe stran. Definici právního jednání ale můžeme najít v důvodové zprávě k Novému občanskému 16 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 835, [online]. [cit ]. Dostupné z: 17 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 835, [online]. [cit ]. Dostupné z: 18 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 835, [online]. [cit ]. Dostupné z: 10

14 zákoníku; ta definuje právní jednání jako projev vůle vyvolávající právní následky v těchto projevech chtěné a právem reprobované 19. Nový občanský zákoník obsahuje ustanovení o formě právních jednání ve dvou různých místech, a to v 559 až 564 (týkající se právních jednání obecně) a v 1756 až 1758 (týkající se smluv). Bezformálnost právních jednání je na rozdíl od současné úpravy v Novém občanském zákoníku výslovně uvedena v ustanovení 559; zde je uvedeno, že každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. K platnosti písemného právního jednání se dle 561 Nového občanského zákoníku, stejně jako dle současné úpravy, vyžaduje podpis jednající osoby. Co se týká změny právního jednání, pro které je zákonem vyžadovaná určitá forma, je dle ustanovení 564 Nového občanského zákoníku změna jeho obsahu možná pouze v téže nebo přísnější formě. Samotný zákoník, ani důvodová zpráva k němu 20 nestanoví hierarchii forem právních jednání, lze tedy pouze intuitivně odhadnout, že hierarchie je následující: konkludentní a ústní forma jsou formy jednoduché, prostá písemná forma je formou přísnější a nejpřísnější je forma veřejné listiny. Změna obsahu právního jednání, u kterého byla určitá forma ujednána dohodou stran, je dle ustanovení 564 Nového občanského zákoníku možná v jakékoli formě, ledaže strany něco takového vyloučily. V tomto případě tedy Nový občanský zákoník kopíruje současnou obchodněprávní úpravu. V ustanovení 1756 Nového občanského zákoníku je dále výslovně uvedeno, že smlouvu je možné uzavřít konkludentně, což je ustanovení, které v současných civilněprávních zákonících nenajdeme. Z ustanovení 582 Nového občanského zákoníku plyne, že nedodržení formy právního jednání, která je požadovaná zákonem nebo ujednáním stran, má za následek jeho 19 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 835, [online]. [cit ]. Dostupné z: 20 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 835, [online]. [cit ]. Dostupné z: 11

15 neplatnost, ale pouze pokud tuto vadu strany dodatečně nezhojí. Při nedodržení formy, která byla ujednána stranami lze pak neplatnost namítnout, jen pokud již nebylo plněno. V případě nedodržení formy právního jednání se tedy jedná o neplatnost relativní. Takové právní jednání je neplatné pouze tehdy, když neplatnost jedna ze stran namítne. V této souvislosti zmínilas nezbytné zmínit velkou změnu v koncepci neplatnosti právních jednání, kterou přináší Nový občanský zákoník. Sankce absolutní neplatností se dle ustanovení 588 Nového občanského zákoníku uplatní pouze ve výjimečných případech, a to když právní jednání bude (i) ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo (ii) bude odporovat zákonu a zároveň narušovat veřejný pořádek. Ostatní vadné úkony budou postiženy pouze relativní neplatností. V této souvislosti mám za to, že právní jednání, která budou obsahovat vadu, kterou Nový občanský zákoník postihuje pouze neplatností, často zůstanou platná. To platí především u rozsáhlejších smluv, u kterých probíhala před jejich uzavření vyjednávání o jejich obsahu. V takovém případě totiž lze předpokládat, že všechny strany relativní neplatnost smlouvy (nebo části smlouvy) způsobily, a nebudou mít tudíž aktivní legitimaci k namítnutí její neplatnosti. Dále, co se týká formy právních úkonů, považuji za rozporuplné ustanovení 1758 Nového občanského zákoníku, které se upravuje následky nedodržení formy smlouvy, která byla mezi stranami dohodnuta. Toto ustanovení říká, že dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu, má se za to, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena. Dále je uvedeno, že stejné pravidlo bude použito i v případě, že vůli uzavřít smlouvu v písemné formě projeví pouze jedna strana. Jedná se zde tedy o vyvratitelnou domněnku neexistence právního jednání. K tomuto závěru jsem dospěla na základě ustanovení 551 Nového občanského zákoníku, které uvádí, že O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby. Nový občanský zákoník tedy při nedodržení formy právního jednání ujednané stranami zavádí jeho relativní neplatnost, přestože zároveň zavádí výše popsanou domněnku neexistence takového jednání. Důvodová zpráva k Novému občanskému zákoníku 21 ohledně tohoto ustanovení mlčí 21 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 835, [online]. [cit ]. Dostupné z: 12

16 a ani jiná literatura se k němu zatím vyjadřuje. Domnívám se, že účelem této domněnky není stanovení sankce, ale určení, která strana ponese důkazní břemeno; tedy bude muset prokázat, že obě strany jednáním vázány být chtěly. Otázkou je, co se stane v případě, že strana důkazní břemeno neunese Budoucí úprava formy smlouvy o smlouvě budoucí Na rozdíl od Občanského zákoníku a Obchodního zákoníku se nově nevyžaduje, aby smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena v písemné podobě. Nový občanský zákoník převzal s drobnými změnami konstrukci právní úpravy smlouvy o uzavření budoucí smlouvy v Obchodním zákoníku. Důvodová zpráva k Novému občanskému zákoníku uvádí, že Obdobně jako v řadě jiných obdobných případů se návrh odchyluje od platného právního stavu v tom, že po vzoru jak převážné většiny zahraničních úprav, tak i zdejší tradice ustupuje na mnoha místech od zákonného požadavku písemné formy. Důvodem k takové změně úpravy smlouvy o smlouvě budoucí je především snaha o omezení kogentní zákonné úpravy v oblastech, kde taková úprava není nutná. Důvodová zpráva k Novému občanskému zákoníku k tomuto uvádí, že Je všeobecně známo, že každá předepsaná forma projevu vůle ztěžuje právní styk soukromých osob a také, že není dostatečný důvod pro to, aby se právní úprava vydala cestou byrokratického omezování soukromého styku. Je tedy na stranách smlouvy, aby vyhodnotily případné riziko s problémů s dokazováním a samy se rozhodly, zda uzavřou smlouvu o smlouvě budoucí v písemné podobě s tím, že každá ze stran má samozřejmě právo na písemné formě trvat 22. Jelikož zákon nepředepisuje povinnou formu smlouvy o smlouvě budoucí, můžeme vyloučit možnost, že by smlouva o smlouvě budoucí byla absolutně neplatná pro nedodržení formy. Strany mají možnost uzavřít smlouvu, v jaké podobě chtějí. Mohou také ujednat, že k uzavření je nutná konkrétní forma. Stranám je však v současné situaci (za absence relevantní judikatury či odborné literatury) možné doporučit pouze to, aby ujednanou formu smlouvy dodržely. 22 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 835, [online]. [cit ]. Dostupné z: 13

17 2 Strany smlouvy o smlouvě budoucí 2.1 Současná úprava Dle obecné občanskoprávní úpravy se může stát stranou smlouvy subjekt, který má (i) způsobilost k právům a povinnostem a zároveň (ii) způsobilost k právnímu jednání. To, že má subjekt způsobilost k právům a povinnostem znamená, že je právem považován za samostatnou osobu. (Například organizační složka právnické osoby způsobilost k právům a povinnostem nemá, tedy v právu neexistuje jako samostatný subjekt. Právní úkony se tedy nikdy nepřipisují organizační složce, ale právnické osobě, jejíž je tato složka součástí). V ustanovení 8 Občanského zákoníku je uvedeno, že: Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí. Fyzická osoba nabývá dle ustanovení 19a Občanského zákoníku zletilosti osmnáctým rokem života, popřípadě uzavřením manželství před dovršením tohoto roku. Právnické osoby mají způsobilost k právům a povinnostem a způsobilost k právním úkonům ode dne jejich vzniku. Pro smlouvu o smlouvě budoucí nestanoví Občanský zákoník ani Obchodní zákoník zvláštní úpravu; použijí s tedy výše uvedená obecná pravidla. Občanský zákoník používá v ustanovení 50a pro strany smlouvy o smlouvě budoucí výraz účastníci. Stanoví zde, že Účastníci se mohou písemně zavázat, ( ). Přestože množné číslo slova účastník by mohlo v mnohých vyvolat dojem, že vzít na sebe povinnost uzavřít budoucí smlouvu musí alespoň dvě strany, je možné, aby se zavázala pouze jedna ze stran 23. To potvrdil rozhodnutím i Nejvyšší soud České republiky, který vyjádřil názor, že Smlouva o uzavření budoucí smlouvy podle 50a ObčZ zakládá smluvní povinnost jednoho či obou jejích účastníků 24. Obě strany smlouvy pak mají 23 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kolektiv. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2321 s. ISBN: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 28 Cdo 1960/2011. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 14

18 právo na uzavření smlouvy, ale pouze jedna ze stran bude mít povinnost tuto smlouvu uzavřít. Nicméně je obvyklé, že povinnost je na obou stranách. Oproti tomu Obchodní zákoník stanoví, že Smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany ( ). Zde je tedy taková možnost výslovně upravena. Stranami obchodněprávní smlouvy o uzavření budoucí smlouvy jsou především podnikatelé, ale mohou jimi být i nepodnikatelé, pokud se aplikaci Obchodního zákoníku v souladu s ustanovením 262 Obchodního zákoníku podřídí. K tomu, kdo může být účastníkem smlouvy o smlouvě budoucí, se vyjádřil Nejvyšší soud České republiky v jednom ze svých rozhodnutí, kde uvedl, že Zavázat se k uzavření budoucí kupní smlouvy mohou pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena; jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy 25. Důvodem k tomuto závěru je to, že v případě, kdy se subjekty smlouvy o smlouvě budoucí budou lišit od subjektů budoucí smlouvy, je závazek strany uzavřít smlouvu nevynutitelný. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že: tuto povinnost (lze) vymáhat pouze žalobou na nahrazení projevu vůle, jak správně odvolací soud uvedl ( 161 odst. 3 o. s. ř.); taková žaloba však logicky nepřichází v úvahu tam, kde má budoucí smlouvu uzavřít osoba odlišná od účastníků rezervační smlouvy 26. Dále se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil k tomu, zda je možné uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí ve prospěch třetí osoby; tedy sjednat, že strana smlouvy bude mít povinnost uzavřít smlouvu s třetí osobou. Nejvyšší soud České republiky k tomuto uvedl: smlouvu o smlouvě budoucí lze uzavřít i ve prospěch třetí osoby. To platí i v případě, že subjekt, v jehož prospěch je smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, má 25 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 32 Cdo 3337/2011. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 26 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 32 Cdo 3337/2011. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 15

19 teprve vzniknout 27. Občanský ani Obchodní zákoník se touto možností vůbec nezabývají. Dá se tak pouze vyvodit ze zásady vyjádřené v ustanovení 2 odst. 3 Občanského zákoníku, která říká, že co není v soukromém právu zakázáno, je dovoleno. U smlouvy o smlouvě budoucí, která je uzavřena ve prospěch třetí osoby, je ale nutné, aby třetí osoba projevila s takovou smlouvou souhlas. Jinak by smlouva o smlouvě budoucí platila jen mezi osobami, které ji uzavřely. To vyplývá z ustanovení 50 Občanského zákoníku. Smlouva o smlouvě budoucí je, stejně jako smlouvy jiné, dvou nebo vícestranným právním úkonem. Pokud osoba jednostranně projeví vůli zavřít v budoucnu určitou smlouvu a tuto vůli projeví osobě, se kterou má zájem smlouvu uzavřít, nejedná se o smlouvu o smlouvě budoucí, ale o prohlášení o záměru, které v českém právním řádu není závazné. V zahraničních právních řádech (např. ve Velké Británii) může být takové prohlášení ( letter of intent ) právně závazné 28. Prohlášení o záměru ale rozhodně ani v českém právním řádu není právně bezvýznamné. Pokud smlouva nakonec není uzavřena díky subjektu, který takové prohlášení vydal a subjektu, ke kterému prohlášení směřovalo, vznikne škoda, může se jednat o případ tzv. předsmluvní odpovědnosti. Ta není v současném civilním právu výslovně upravena, ale dovozuje se z obecných pravidel týkající se prevence škod a jejich náhrady 29. V případě porušení smlouvy o smlouvě budoucí se naproti tomu jedná o zákonem předvídanou odpovědnost za náhradu škody způsobené porušením smluvní odpovědnosti. Tímto se smlouva o smlouvě budoucí od prohlášení o záměru liší. Strana smlouvy o smlouvě budoucí může převést práva a povinnosti z této smlouvy. Nejvyšší soud České republiky se v jednom ze svých rozhodnutí zabýval tím, zda je možné, aby subjekt smlouvy o smlouvě budoucí postoupil pouze svoji pohledávku, a to 27 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 33 Odo 824/2005. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 28 K pojmu letter of Intent více například na: 29 MAREŠOVÁ, M. Předsmluvní odpovědnost v případě prohlášení o záměru (Letter of Intent). Bulletin advokacie, prosinec 2012, rok 2012, č. 12, s. 37. ISSN:

20 na základě smlouvy o postoupení pohledávky, tedy bez souhlasu strany druhé. V tomto rozhodnutí soud uvedl, že: Předmětem postoupení podle tohoto ustanovení může být pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i nepeněžitá, ale postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí není možné, neboť smlouva o smlouvě budoucí je dvoustranný závazkový vztah sestávající z práv i povinností každého účastníka. Předmětem cese může být jen právo, nikoliv povinnost. Pokud tedy společnost S., a. s. postoupila smlouvou ze dne žalobkyni kromě práva na zaplacení pohledávky ve výši , 50 Kč i právo na uzavření budoucí kupní smlouvy, vyplývající pro ni jako kupující ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne , pak žalobkyně nemohla cesí nabýt práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí a nemohla se tedy cesí stát účastníkem smlouvy o smlouvě budoucí na straně kupující. 30 M. Dubran k postoupení práva na uzavření budoucí smlouvy uvádí, že Jsou-li ze smlouvy o smlouvě budoucí zavázány obě smluvní strany, je postoupení práva jedné strany na uzavření budoucí smlouvy nelogické. Nastala by tak situace, kdy jedna smluvní strana by měla právo na uzavření budoucí smlouvy vůči postupiteli, zatímco povinnost uzavřít budoucí smlouvu by měla vůči postupníkovi. Dále se kriticky vyjadřuje k výše citovanému rozhodnutí, když uvádí: tento závěr (nelze) aplikovat na smlouvu o smlouvě budoucí, kterou se zavazuje uzavřít budoucí smlouvu pouze jedna smluvní strana. V takovém případě plyne ze smlouvy o smlouvě budoucí pouze povinnost zavázané strany a tomu odpovídající právo oprávněné strany. Nevidím žádnou překážku, která by měla bránit postoupení tohoto práva 31. Pokud chce jedna ze stran smlouvy převést smlouvu (tedy veškerá svá práva a povinnosti ze smlouvy), lze za tímto účelem uzavřít dohodu o postoupení pohledávky a převzetí dluhu mezi postupitelem a postupníkem, se kterou bude souhlasit druhá strana smlouvy o smlouvě budoucí, jak je dle ustanovení 531 Občanského zákoníku vyžadováno u dohody o převzetí dluhu. 30 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 33 Cdo 2390/2000. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 31 DUBRAN, M. Několik poznámek ke změně v subjektech smlouvy o smlouvě budoucí. Bulletin advokacie, listopad 2011, rok 2011, č. 11, s. 42. ISSN:

21 Přechod smlouvy je také možný. K přechodu práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí uvádí M. Dubran, že v případě zániku právnické osoby s právním nástupcem přecházejí práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí na jejího právního nástupce, jestliže právnická osoba zaniká bez právního nástupce, zanikají i práva a povinnosti ze smlouvy 32. V případě smrti fyzické osoby je situace složitější, nicméně i zde je přechod možný: Není-li tedy ve smlouvě o smlouvě budoucí plnění vázáno na osobu některé smluvní strany nebo to neplyne z povahy budoucího plnění, smrtí smluvní strany nedochází k zániku práv a povinností z této smlouvy a tyto jsou předmětem dědictví 33. Nejvyšší soud České republiky se také k právnímu nástupnictví týkající se smlouvy o smlouvě budoucí vyjádřil pozitivně, když v jiném řízení uvedl, že: Zemře-li v průběhu řízení o nahrazení prohlášení vůle účastníka smlouvy o budoucí smlouvě kupní budoucí prodávající, lze v řízení pokračovat s tím, kdo věc, jež je předmětem budoucího prodeje, zdědil Budoucí právní úprava Úvodem je nezbytné uvést, že pro způsobilost k právům a povinnostem zavádí se v ustanovení 15 odst. 1 Nového občanského zákoníku nový pojem právní osobnost. Stanoví se zde, že Právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti. Pro způsobilost k právním úkonům se bude používat také nový pojem, a to pojem svéprávnost. Svéprávnost je v ustanovení 15 odst. 2 Nového občanského zákoníku definována jako způsobilost nabývat pro sebe vlastním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). K uzavírání smluv potřebuje osoba mít, stejně jako dle současné úpravy, právní osobnost a zároveň i svéprávnost. To, že člověk má právní osobnost od okamžiku svého narození do své smrti a že nabývá plné 32 DUBRAN, M. Několik poznámek ke změně v subjektech smlouvy o smlouvě budoucí. Bulletin advokacie, listopad 2011, rok 2011, č. 11, s. 42. ISSN: DUBRAN, M. Několik poznámek ke změně v subjektech smlouvy o smlouvě budoucí. Bulletin advokacie, listopad 2011, rok 2011, č. 11, s. 42. ISSN: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 33 Cdo 1691/2008. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 18

22 svéprávnosti osmnáctým rokem života nebo uzavřením manželství před dosažením tohoto věku Nový občanský zákoník ponechává stejné. Přibývá pouze možnost uvedená v 37 Nového občanského zákoníku, aby byla nezletilému přiznána plná svéprávnost v případech, kdy se nezletilý zvládne sám živit, pokud s tím souhlasí jeho rodiče. Způsobilost mít práva a povinnosti zůstane právnickým osobám ve stejném rozsahu, v jakém ji mají dnes. V ustanovení 118 Nového občanského zákoníku je uvedeno, že: Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku. Velkou změnu je Nový občanský zákoník přináší v oblasti svéprávnosti právnických osob. V současnosti jsou právnické osoby považovány za svéprávné; mohou tedy jednat přímo. Statutární orgány nebo jiné oprávněné osoby jednají jménem právnické osoby. Podle Nového občanského zákoníku něco takového možné není. Právnická osoba totiž nemá svéprávnost, tudíž statutární orgán ji může pouze zastupovat (jednat za ni). Nový občanský zákoník vychází z teorie fikce právnických osob na rozdíl od současné úpravy, která vychází z teorie reality 35. Nový občanský zákoník je zákoníkem přirozenoprávním. Na rozdíl od člověka, který dle ustanovení 18 Nového občanského zákoníku má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná práva, a tudíž se považuje za osobu, je právnická osoba dle ustanovení 19 Nového občanského zákoníku organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Fyzická a právnická osoba tedy nejsou rovnocenné. Důvodová zpráva k Novému občanskému zákoníku k tomuto uvádí, že: Není ale možné učinit co do rozsahu způsobilosti mít práva a povinnosti absolutní rovnítko mezi osobami fyzickými a právnickými, protože jsou právní jednání, která právnická osoba ze své juristické povahy učinit nemůže (např. testovat o svém majetku nebo osvojit člověka) 36. V určitém případě ale budoucí právní úprava svéprávnost právnické osoby 35 TULÁČEK, M. Teorie fikce v novém občanském zákoníku a datové schránky. In: [online] [cit ]. Dostupné z: 36 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 835, [online]. [cit ]. Dostupné z: 19

23 uznává, a to např. dle ustanovení 3024 Nového občanského zákoníku v případě některých zahraničních právnických osob. K samotné smlouvě o smlouvě budoucí pak Nový občanský zákoník ve svém ustanovení 1785 stanoví, že: Smlouvou o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít ( ) budoucí smlouvu ( ). Je zde tedy po vzoru Obchodního zákoníku výslovně uvedeno, že povinnost uzavřít smlouvu může být pouze na jedné straně smlouvy. Uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ve prospěch třetí osoby, dle mého názoru, žádné ustanovení Nového občanského zákoníku nebrání. Podmínky smlouvy ve prospěch třetí osoby, která je upravena ustanovením 1767 a následujícími Nového občanského zákoníku, se příliš neliší od současné úpravy, a je tedy stále vyžadován souhlas této třetí osoby se smlouvou. Nový občanský zákoník se ale nově zabývá tím, kdy třetí osoba z takové smlouvy nabývá právo požadovat plnění. V ustanovení 1767 odst. 2 Nového občanského zákoníku uvádí, že: Podle obsahu, povahy a účelu smlouvy se posoudí, zda a kdy také třetí osoba nabyla přímé právo požadovat splnění. Má se za to, že třetí osoba takové právo nabyla, má-li být plnění hlavně k prospěchu právě jí. Pokud si tedy strany smlouvy o smlouvě budoucí sjednají, že jedna ze stran má povinnost uzavřít smlouvu s osobou třetí, pak je pravděpodobné (samozřejmě to bude posuzováno podle okolností daného případu), že třetí osobě vznikne právo domáhat se na povinné straně, aby s ní budoucí smlouvu uzavřela v případě, že tak povinná strana neučinila dobrovolně. Budoucí právní úprava pravděpodobně nezmění nic na teorií definovaném institutu prohlášení o záměru, které jsem popsala v předchozí části této práce. Nový občanský zákoník ovšem nově výslovně upravuje předsmluvní odpovědnost. Nový občanský zákoník v 1729 stanoví, že: Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod. Jiné situace se budou stále pravděpodobně posuzovat podle obecných ustanovení o újmě. Smlouvu o smlouvě budoucí bude podle ustanovení 1895 a následujících Nového občanského zákoníku možné postoupit postoupením smlouvy. Postoupení smlouvy je 20

24 nový institut, který v současné úpravě chybí. Pokud dnes chceme převést všechna svá práva a povinnosti, které nám plynou ze smlouvy, na jinou osobu a docílit tak toho, že tato osoba se stane místo nás stranou takové smlouvy, musíme uzavřít smlouvu o postoupení pohledávky a zároveň smlouvu o převzetí dluhu, jak uvádím výše. Institut postoupení smlouvy byl zajisté do Nového občanského zákoníku zaveden z důvodu zjednodušení postupu stran při převodu smlouvy. Pro postoupení smlouvy ale stanoví Nový občanský zákoník několik podmínek, mimo jiné: (i) postoupení nesmí vylučovat povaha smlouvy, smlouva tedy nesmí být osobní povahy, (ii) vyžaduje se souhlas postupované strany a (iii) smlouvu nelze postoupit, pokud bylo již splněno. Domnívám se ovšem, že popsané ustanovení je až na výjimky dispozitivní. Od většiny zákonných podmínek dohody o postoupení smlouvy se tedy lze odchýlit. Podmínky přechodu práv a povinností strany smlouvy o smlouvě budoucí se podle Nového občanského zákoníku příliš nezmění. Při zániku právnické osoby přechází dle ustanovení 169 Nového občanského zákoníku její jmění (tedy majetek i dluhy) na právního nástupce. Na člověka mohou tyto práva a povinnosti přejít dle ustanovení 1475 Nového občanského zákoníku na základě dědického řízení, a to za podmínky, že nejsou vázány výlučně na jeho osobu; tedy nejsou osobní povahy. To ovšem neplatí, pokud byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. 3 Obsah smlouvy o smlouvě budoucí 3.1 Specifikace budoucí smlouvy Současná občanskoprávní úprava Pokud tomu nebrání povaha smlouvy, může být jako smlouva budoucí uzavřena jakákoliv smlouva 37. Budoucí smlouva může být smlouvou určitého typu nebo smlouvou nepojmenovanou. Specifikace budoucí smlouvy je pravděpodobně největším rozdílem mezi smlouvou o smlouvě budoucí, která je uzavřená v režimu občanského práva, a smlouvou v režimu 37 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kolektiv. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2321 s. ISBN:

25 práva obchodního. Jak vysvětlím následovně, je obchodní právo v tomto ohledu mnohem volnější. To, že úprava smlouvy o uzavření budoucí smlouvy podle Obchodního zákoníku dává stranám smlouvy více volnosti, vyplývá také z toho, že dle ustanovení 263 Obchodního zákoníku je celá úprava smlouvy o uzavření budoucí smlouvy úpravou dispozitivní. Dle ustanovení 50a Občanského zákoníku je nutné, aby se strany smlouvy o smlouvě budoucí dohodly o podstatných náležitostech budoucí smlouvy. Pojem podstatné náležitosti není v zákoně definovaný či blíže specifikovaný, jeho definici ale lze najít v právní teorii; D. Hendrych např. uvádí, že Podstatné náležitosti smlouvy (obsah právních úkonů) je označení pro ty části smlouvy, které musí obsahovat, aby byla dostatečně určitá, a pokud má jít o smlouvu určitého zákonem upraveného typu, aby šlo o smlouvu toho typu 38. Ze smlouvy o smlouvě budoucí musí být tedy jasné, (i) kdo bude budoucí smlouvu uzavírat, (ii) co bude předmětem budoucí smlouvy a (iii) dále musí obsahovat podstatné náležitosti toho smluvního typu, který má být v budoucnu uzavřen. Nejvyšší soud České republiky se vyjádřil k neurčitosti podstatných náležitostí budoucí smlouvy takto: Je nepřípustné, aby soud při rozhodování o nahrazení projevu vůle účastníka smlouvy o budoucí smlouvě napravoval neurčité údaje týkající se podstatných náležitostí budoucí smlouvy výkladem projevů vůle účastníků 39. Ke specifikaci stran budoucí smlouvy pak Nejvyšší soud České republiky uvedl, že: Nedostatek označení budoucího prodávajícího ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní má za následek její neplatnost z důvodu neurčitosti bez ohledu na to, že to, kdo je budoucím prodávajícím, vyplývá z jiných listin a z dalších skutečností zjištěných v soudním řízení 40. Pokud se strany nedohodnou na podstatných náležitostech budoucí smlouvy 38 HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník, 3. vyd., Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. ISBN: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 33 Odo 1171/2005. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 40 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 26 Odo 1204/2005. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 22

26 uzavírané podle Občanského zákoníku, je smlouva o smlouvě budoucí absolutně neplatná pro rozpor se zákonem dle ustanovení 39 Občanského zákoníku. Judikatura týkající se ujednání o podstatných náležitostech různých typů budoucích smluv a určitosti jejich specifikace je poměrně bohatá. Nejvyšší soud České republiky došel k závěru, že podstatnou náležitostí nájemní smlouvy je ujednání o výši nájemného ( Smlouva o budoucí nájemná smlouvě je absolutně neplatná, jestliže nestanoví způsob výpočtu úhrady za služby, ale toliko určuje, že výši úhrady stanoví správce nemovitosti 41 ). Velmi podobně se pak Nejvyšší soud České republiky vyjádřil ke stanovení kupní ceny (která je podstatnou náležitostí kupní smlouvy) ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě. Uvedl, že Smluvní ujednání obsažené ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě, které stanoví mechanismus, na základě kterého má být kupní cena pro účely kupní smlouvy určena, avšak tento mechanismus neumožňuje ke dni uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě určení, jaká konkrétní částka má představovat kupní cenu, zakládá absolutní neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí 42. Dále se vyjádřil k určitosti předmětu budoucí smlouvy: Účelem smlouvy o smlouvě budoucí není vklad vlastnického práva na základě této smlouvy do katastru nemovitostí, nýbrž pouze uzavření budoucí kupní smlouvy. Postačuje, aby předmět této smlouvy byl označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem 43. Nejvyšší soud České republiky také 41 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn, Cdo 2041/2003. Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 42 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 22 Cdo 1848/2010. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 43 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 30 Cdo 1244/99. Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 23

27 dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatnou, pokud pozemek není identifikován uvedením parcelního čísla a názvem katastrálního území, ve kterém se nachází 44. Předmět smlouvy budoucí nemůže samozřejmě být nemožný. K tomu Nejvyššího soudu České republiky uvedl např., že Smlouva o budoucí smlouvě kupní, jejímž předmětem je tzv. garážové stání, tedy konkrétní parkovací místo nacházející se v objektu garáží, je pro nemožnost plnění neplatná, neboť garážové stání není věcí ve smyslu občanského práva 45. Nicméně, specifikace smlouvy budoucí se nutně nemusí shodovat se smlouvou, která je mezi stranami smlouvy o smlouvě budoucí v budoucnu reálně uzavřena. Nejvyšší soud České republiky k tomuto uvedl, že: Okolnost, že v kupní smlouvě se účastníci dohodli na nižší kupní ceně než v dohodě o (předcházející) budoucí kupní smlouvě, nečiní kupní smlouvu neplatnou 46. Důvodem je to, že takové porušení původní smlouvy samozřejmě není důvodem neplatnosti smlouvy nové. Vhodným doplněním výše uvedené judikatury je také rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, které říká, že: Obsahuje-li smlouva o budoucí smlouvě kupní ujednání smluvních stran o ceně v budoucnu prodávané věci a o způsobu zaplacení kupní ceny, lze nedostatek výslovného prohlášení budoucího kupujícího, že se zavazuje věc, která je předmětem prodeje, koupit, překlenout výkladem podle 35 odst. 2 ObčZ Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn, 33 Odo 1281/2005. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 45 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 26 Odo 1100/2006. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 46 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 30 Cdo 1641/2006. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 47 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 33 Odo 292/2005. Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit ]. Dostupné z 24