Egypt a blízkovýchodní mírový proces

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy Egypt a blízkovýchodní mírový proces Magisterská práce Jana Bártková Vedoucí práce: PhDr. Petr Suchý, Ph.D. UČO: Obor: MV Imatrikulační ročník: 2008 Brno,

2 Poděkování Ráda bych tímto poděkovala vedoucímu své diplomové práce PhDr. Petru Suchému, Ph. D. za jeho čas, cenné rady a užitečné připomínky, které mi v průběhu jejího zpracování poskytl. 2

3 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla jsem všechny použité prameny. V Brně, Jana Bártková 3

4 Obsah Úvod Teorie řešení konfliktu Definice konfliktu a způsoby jeho řešení Mediace konfliktu Historie izraelsko-palestinského konfliktu Kořeny konfliktu Cesta k vytvoření židovského státu Arabsko-izraelské války Egyptsko-izraelská mírová smlouva a změna charakteru konfliktu Vývoj izraelsko-arabských vztahů v 80. letech Mírový proces Aktéři Vývoj mírového procesu Dohody z Camp Davidu a navazující iniciativy Madridská konference Dohody z Osla Období stagnace Pokusy o oživení mírového procesu Izraelsko-palestinský konflikt v egyptské politice Zahraniční politika Mubarakovy vlády Pád Mubarakovy vlády ohrožení izraelsko-egyptské mírové smlouvy? Veřejné mínění

5 4.4. Aktuální výzvy Zhodnocení a doporučení Charakteristika izraelsko-palestinského konfliktu Mediace a blízkovýchodní mírový proces Egypt jako mediátor Doporučení Závěr Literatura a internetové zdroje Primární zdroje Sekundární zdroje Literatura Internetové zdroje Novinové články

6 Úvod Izraelsko-palestinský konflikt odkazuje ke stavu nepřátelství mezi arabskými státy a Izraelem. Svou délkou a intenzitou se řadí mezi nejvážnější konflikty posledních několika dekád a jeho smírné ukončení se jeví nadále v nedohlednu. Přestože o něm bylo napsáno již mnohé, domnívám se, že není zbytečné se jím znovu zabývat a nabídnout nové perspektivy k jeho řešení. Tato práce se bude zabývat řešením izraelsko-palestinského konfliktu z pohledu jednoho z mnoha mediátorů Egypta. Na rozdíl od dalších subjektů zapojených do řešení tohoto sporu, jakými jsou Spojené státy, Evropská unie či Rusko, má Egypt nejen geograficky, ale i kulturně mnohem blíže ke stranám sporu, a proto je jeho role nezanedbatelná. Práce se pokusí odpovědět na následující výzkumné otázky: Co vedlo egyptské představitele k přehodnocení jejich postoje vůči Izraeli? Jaké další motivy stojí za prosazováním mírového řešení ze strany Egypta? Jaká je role Egypta při mediaci izraelsko-palestinského konfliktu? Kteří další aktéři jsou zapojeni do blízkovýchodního mírového procesu? Na začátku práce bude čtenáři poskytnut základní teoretický úvod do řešení mezinárodního konfliktu a mediace. Následně mu bude nabídnut historický vhled do vzniku a průběhu konfliktu. Tato část práce bude mít zejména deskriptivní charakter a bude vycházet jak k české, tak cizojazyčné sekundární literatury. V další kapitole se zaměřím na kořeny a postupný vývoj blízkovýchodního mírového procesu, kde budou stručně představeni i nejvýznamnější mediátoři konfliktu. Zkoumány budou zejména mírové dohody, u jejichž zrodu Egypt stál, a jeho zapojení do mírového procesu bude srovnáno s dalšími subjekty. Dojde také k analýze motivů, jež vedly Egypt k současnému pro-mírovému postoji. V závěru bude zhodnocen potenciál Egypta pro budoucí konečné mírové řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Při zpracování této části práce je využito především empiricko-analytického přístupu s použitím množství primárních zdrojů. 6

7 Výzkumnou metodou použitou v této práci je jednopřípadová studie a komparativní analýza. Cílem výzkumu je zjistit, jak důležitou roli hraje Egypt při mediaci izraelskopalestinského konfliktu. Předmětem zkoumání je úspěch mediace mezinárodního konfliktu. Jako případ je zde stanoven mírový proces v rámci izraelsko-palestinského konfliktu od roku 1979, kdy došlo k podepsání mírové dohody mezi Egyptem a Izraelem, čímž se role Egypta proměnila z nepřítele Izraele na mediátora, po současnost. Nezávislou proměnnou je tedy zapojení Egypta do vyjednávacího procesu a závislou proměnnou je uzavření mírové dohody mezi stranami sporu. V literatuře se můžeme setkat s označeními izraelsko-palestinský a izraelsko-arabský konflikt, jež jsou mnohdy užívány jako synonyma. V této práci je pojmu izraelskopalestinský konflikt užíváno jako podmnožina širšího izraelsko-arabského konfliktu. Je možné narazit i na termín blízkovýchodní konflikt, který je v tomto textu chápán ve svém užším pojetí jako konflikt Izraele s Araby, a nezahrnuje jiné konflikty na Blízkém východě (např. irácko-íránskou válku). Název Blízký východ je zde užíván ve svém užším významu (odpovídajícímu anglickému pojmu Middle East Střední východ) a vymezuje geografický region Arabského poloostrova a okolních zemí na pomezí severovýchodní Afriky a jihozápadní Asie (státy od Egypta po Írán). (Čejka 2008: 12 13) Tento výzkum se potýká s několika limity. Jedním z nich je měřitelnost, neboť nemůžeme přesně určit, jakou měrou právě Egypt přispěl k podepsání té či oné mírové smlouvy. Lze pouze ohodnotit jeho vliv na škále aktivní - pasivní či srovnat jeho aktivitu s dalšími aktéry zapojenými do vyjednávacího procesu. Dalším problémem je časový horizont. Efektivitu při vyjednávání lze posuzovat jednak z krátkodobého hlediska, kdy na příklad už podepsání mírové smlouvy lze považovat za úspěch, a jednak dlouhodobě, kdy hodnotíme trvalost míru. Vzhledem k tomu, že strany konfliktu dosud nedospěly k trvalému řešení situace, bude tato práce brát v úvahu zejména dílčí, krátkodobé pokroky ve vývoji mírového procesu. Nemalým limitujícím faktorem je také nedávný pád egyptské vlády a nepředvídatelnost vývoje tamní situace. Autorka tedy při hodnocení současné pozice Egypta vůči mírovému procesu vychází ze stále platných rozhodnutí Mubarakovy vlády, ale snaží se na základě posledního vývoje také odhadnout možný přístup nové vlády. 7

8 1. Teorie řešení konfliktu 1.1. Definice konfliktu a způsoby jeho řešení Wallensteen vymezuje konflikt pomocí tří významných prvků, kterými jsou neslučitelnost (zájmů), jednání či chování a aktéři. Definuje tedy konflikt jako sociální situaci, ve které alespoň dva aktéři (strany) ve stejný moment usilují o získání dostupných vzácných zdrojů. (Wallensteen 2007: 14-15). Konflikty mají svou dynamiku a během jejich vývoje procházejí různými stádii (ne nutně všemi). Základními stupni intenzity konfliktu jsou (viz Waisová 2005: 49 54, 58): 1. Latentní konflikt (nebo tzv. nestabilní mír), kdy si strany uvědomují neslučitelnost zájmů, nicméně ta je zatím nepřiměla k jednání. Primárními způsoby řešení latentního konfliktu jsou preventivní mnoho-úrovňová diplomacie, podpora spolupráce a komunikace a dlouhodobé budování stabilního míru. 2. Manifestace konfliktu, ve které dojde k veřejnému projevu neslučitelných zájmů a ochoty je vůči druhé straně chránit. Hlavním prostředkem pro řešení je preventivní diplomacie. 3. Eskalace konfliktu proměňuje vzájemné chování aktérů, kteří začínají jednat na základě principu akce a reakce. Eskalace má čtyři fáze. První je diskuze, kdy ještě nedochází k narušení důvěry a komunikace, nástrojem řešení je tedy vyjednávání a smírčí či vyrovnávací řízení. Ve fázi polarizace se zmenšuje vzájemný respekt a důvěra protivníků, zatím však nedochází k násilnému jednání. Spor je urovnáván obvykle prostřednictvím konzultací, mediace či soudního řízení. Další etapou je izolace, kdy narůstá vzájemné nepřátelství, konfrontace a nedorozumění aktérů, kteří začínají mobilizovat své ozbrojené síly a na pořad přicházejí i omezené vojenské střety. Základními nástroji řešení jsou konzultace, arbitráž, embargo, sankce, krizová diplomacie a nátlak. Ve fázi destrukce strany směřují k porážce či dokonce zničení soupeře. Za tímto účelem hledají nové spojence a snaží se nacházet nová témata sporu. Prostředkem pro řešení může být peacekeeping a peaceenforcement (vynucení míru). 8

9 4. Mrtvý bod konfliktu nastává, kdy ani jedna ze stran nemá dostatek sil a prostředků ke zničení svého protivníka. Toto stádium je klíčové pro řešení konfliktu, neboť poskytuje příležitost k zahájení jednání. 5. Deeskalace znamená oslabení konfliktu a pokles jeho destruktivní síly. Dochází k obnovení komunikace, snižování požadavků obou stran a snaze o nalezení řešení. Deeskalaci usnadňuje obnovení diplomatických vztahů, vstup mediátora, specifikace požadavků, kontrola zbrojení a odzbrojení či vnímání sporu aktéry jako hry s nenulovým součtem. 6. Řešení konfliktu, při kterém strany sporu překonají neslučitelnost svých zájmů (viz níže). 7. Postkonfliktní urovnání sporu budování míru, kdy dochází k obnovení nejen diplomatických, ale i ekonomických, sociálních a kulturních vztahů aktérů, komunikace a dlouhodobé spolupráce. Než přejdeme k samotnému řešení konfliktu, je třeba upozornit na rozdíl mezi řešením (conflict resolution) a managementem konfliktu (conflict management). Zatímco řešení můžeme chápat jako konečné východisko sporu, management konfliktu probíhá i v průběhu konfliktu, může na příklad snižovat úroveň násilností. (Diehl 2003: 42) Management konfliktu zahrnuje celou škálu nástrojů pozitivního zvládání konfliktu. I samotný termín řešení konfliktu v sobě skrývá dvojsmyslnost. Jednak značí, jak už bylo zmíněno, finální ukončení sporu, jednak odkazuje k procesu (či záměru) vedoucímu k tomuto cíli. (Ramsbotham, Woodhouse, Miall 2005: 29) Goldstein definuje řešení konfliktu jako rozvíjení a implementování mírových strategií pro urovnání konfliktu. (Goldstein 2003: 143) Podrobnější definici nabízí Wallensteen, podle nějž je řešení konfliktu situace, ve které strany sporu uzavírají dohodu, jež řeší jejich základní neslučitelnosti, navzájem potvrzuje jejich další existenci jakožto stran a zastavuje veškeré násilné akce vůči sobě navzájem. (Wallensteen 2007: 8) Wallensteen identifikuje sedm různých způsobů či mechanismů, jak lze konflikt vyřešit, a tedy ukončit. Jsou jimi (Wallensteen 2007: 51 54): 1. Posunutí priorit jedné strany či změna jejích cílů, jenž však nastává velmi vzácně, neboť aktéři obvykle nemění své strategické zájmy jen tak, avšak může k tomu 9

10 dojít díky určité významné změně situace (např. nástup nového leadera či supervelmoci). 2. Rozdělení zdrojů strany naleznou kompromis, ať už díky změně jejich priorit, či snaze získat alespoň část zdrojů. Např. při sporu o teritorium by toto muselo být rozděleno přesně na půl. 3. Obchod něco za něco je situace, kdy jedna ze stran získá všechny své požadavky v jedné oblasti, zatímco druhá strana dosáhne svých cílů v jiné otázce. V teritoriálním sporu by tak nedošlo k rozpůlení území, ale přidělení jednoho území jedné straně a druhého druhé straně. 4. Při sdílené kontrole se strany rozhodnou nad sporným zdrojem vládnout společně. Sporné území tedy může být spravováno jako kondominium. 5. Přenechání kontroly třetí straně, kdy se strany dohodnou, že nebudou zdroj kontrolovat samy. Např. určité teritorium může být spravováno jako protektorát. 6. Vyhledání mechanismu řešení konfliktu, jakým je např. arbitráž či jiné soudní řízení. K vyřešení konfliktu v podstatě dojde jednou z výše uvedených cest, avšak za pomoci třetí strany či vnějšího mechanismu (např. volby či referendum), které jsou zárukou neutrality a odstupu. 7. Sporné otázky mohou být odsunuty na později nebo i do zapomnění. Strany nechtějí vyhrocení konfliktu a snaží se získat čas na jeho vyřešení například ustavením vyšetřovací komise. Podle Goldsteina je u většiny nynějších mezinárodních konfliktů využíváno jedné či více třetích stran, jejichž úkolem je vyřešení konfliktu bez použití násilí. (Goldstein 2003: 144) Použití třetí strany může mít dvě podoby. Jednak může jít o právně-normativní procedury, kdy se strany podřizují explicitním pravidlům a rozhodnutím třetí strany (např. soudní rozhodnutí či arbitráž). Druhým způsobem jsou dobrovolné procedury zahrnující různé formy asistence a podpory, jež mají pomoci stranám nalézt vhodné řešení, avšak bez snahy si něco vynutit silou či soudně (např. mediace a smírčí řízení). (Bercovitch 1991) 10

11 1.2. Mediace konfliktu Podle Lenga a Regana je mediace druhem vnější intervence, v níž se třetí strana snaží asistovat stranám sporu při urovnání sporu vzájemnou dohodou. (Leng, Regan 2003) Nejvýznamnějším světovým mediátorem je v současnosti Organizace spojených národů, mediátorů však může být (zejména u regionálních konfliktů) celá řada od regionálních organizací, přes národní státy až po individua. Role prostředníka může nabývat několika podob. V některých případech je mediace čistě technická, tzn., že mediátor zprostředkovává komunikaci mezi dvěma státy, kde jiné komunikační kanály chybí. V tomto případě funguje mediátor trochu jako překladatel či terapeut, který poslouchá názory a připomínky obou stran a předkládá je druhé straně ve formě, v jaké je tato strana ochotná je poslouchat. Zprostředkovatelé mohou rovněž navrhovat řešení založená na hodnocení zájmů a požadavků obou stran. Takovým řešením se může stát kompromis, uznání většího nároku jedné ze stran, či jiný kreativní návrh uspokojující obě strany. Dalším způsobem mediace je arbitráž, kdy se strany předem dohodnou na podřízení se rozhodnutí mediátora. Prostředník v tomto případě vyslechne argumenty obou stran, na jejichž základě navrhne férové řešení. (Goldstein 2003: 144) Často dochází k situaci, kdy by pro strany sporu bylo mírové řešení výhodnější než násilné, avšak nejsou schopny např. kvůli nedostatku komunikace či důvěry k takovému řešení dospět. Zapojení neutrálního zprostředkovatele by těmto stranám mohlo umožnit nalézt společné zájmy. Jestliže představitelé států nevidí existující společné zájmy, mohou je o nich uvědomit třeba i samotní občané. Tento druh mediace se nazývá občanská diplomacie a vyskytuje se v případech, kdy státy uvíznou v kruhu nepřátelství. Strany sporu spolu s mediátory se mohou také pokusit přepracovat a rozšířit možná řešení tak, aby se zájmy obou stran překrývaly. Toto řešení mnohdy umožní stranám, jež se vzdávají části svých požadavků, zachránit si tvář. Dalším způsobem nalezení společných zájmů je rozdělení konfliktu na jednotlivé části, ve kterých lze nalézt vhodná řešení, jako jsou ku příkladu opatření k vytváření důvěry. (Goldstein 2003: ) Leng a Regan se domnívají, že mediace je obvykle zvolena v době, kdy se konflikt vystupňoval do té míry, že dosažení dvoustranné dohody je velmi obtížné. Tento stav, kdy je vzájemná důvěra a bezpečnost narušena, zároveň ztěžuje dosažení úspěchu mediace. (Leng, Regan 2003) Bercovitch zmiňuje důvody přistoupení k mediaci 11

12 podrobněji. Mediace nastupuje, když (1) spory jsou dlouhé, protáhlé a komplexní; (2) snahy o urovnání konfliktu stranami sporu jsou ve slepé uličce; (3) žádná ze stran není ochotná tolerovat další náklady nebo eskalaci sporu; a (4) strany jsou připraveny prolomit patovou situaci vzájemnou spoluprací a závazkem komunikace a navázání kontaktů. (Bercovitch 1984) Úspěch mediace lze hodnotit dvěma způsoby. Z krátkodobého hlediska je za (ne)úspěch považován okamžitý výsledek mediace, jako je uzavření dohody, kvalita dohody ve smyslu dosažení stanovených cílů či momentální spokojenost stran. Dlouhodobý úspěch je měřen podle výsledků mediace za určitý časový interval, jako je např. dodržování dohody stranami, zlepšení jejich vzájemného vztahu a nepřítomnost dalších problémů. (Zubek et al. 1992) Aby mohla být mediace úspěšná, je podle Bercovitche třeba naplnit několik podmínek. Především role mediátora a zvolené strategie musí odpovídat povaze konfliktu, jeho aktérům a podstatě jejich vztahu. Všechny strany by měla k urovnání konfliktu pohánět skutečná motivace. Dalšími požadavky je zahájení mediace ve vhodný moment a dostatečné schopnosti a zdroje mediátora. (Bercovitch 1991) Obecně lze konstatovat, že čím déle již konflikt trvá, tím méně přístupný je mediaci. Podobná úměra platí i pro intenzitu konfliktu. Mediace je pro strany přijatelnější, a má tedy větší šanci na úspěch, ve sporech menší intenzity (s nižším počtem obětí). Historie vzájemných vztahů rovněž ovlivňuje výsledek mediace. Snadněji se jedná se stranami, které měly v minulosti přátelské a kooperující vztahy. Bercovitch zmiňuje několik předmětů sporu, které svým významem pro strany konfliktu podstatně znesnadňují mediaci. Jedná se o otázky národní bezpečnosti, teritoriální a ideologické spory či boje za nezávislost. (Bercovitch et al. 1991) 12

13 2. Historie izraelsko-palestinského konfliktu 2.1. Kořeny konfliktu Při hledání příčin současného blízkovýchodního konfliktu se často můžeme setkat s názorem, že izraelsko-arabský konflikt existuje již od pradávna. Skutečností však je, že Židé, kteří zůstali na Blízkém východě po zničení židovského státu a vyhnání většiny židovského obyvatelstva ve druhém století Římany 1, žili se zbytkem arabské populace bez větších problémů. (Čejka 2008: 19) Na konci 19. století začali Židé žijící ve střední a východní Evropě propagovat myšlenku založení vlastního státu, která se stala hlavním cílem nově se rodící vlny židovského nacionalismu sionismu. Ten vznikl jako reakce na evropský antisemitismus, nacionalismus a židovské asimilační tendence. Hlavním myslitelem sionismu byl vídeňský novinář Theodor Herzl ( ), který své myšlenky rozvinul v knize Židovský stát (1896). Rovněž je zakladatelem Světové sionistické organizace, jež se poprvé setkala na kongresu v Basileji v roce (Ami 2010: 17 18) Herzl navrhoval svolání rady světových mocností, které by projednaly vytvoření židovské domoviny. Avšak byl to jeho následovník Chajim Weizmann ( ), kdo začal prosazovat území Palestiny, v té době spravované Osmanskou říší 2, jakožto cíl židovského osídlení. (Corm 1992) Do Palestiny tedy začaly směřovat vlny židovských přistěhovalců (hebrejsky alija), které pomalu proměňovaly demografické složení palestinského obyvatelstva. Podobně jako židovský se začal na počátku 20. století rodit i arabský nacionalismus, více než proti sionismu se však z počátku vymezoval proti nadvládě slábnoucí Osmanské říše. Rovněž palestinské nacionalistické snahy směřovaly k vytvoření samostatného státu. Přibývající alije však začaly vyvolávat v myslích Arabů obavy a do arabského světa pronikaly myšlenky evropského antisemitismu. (Čejka 2008: 26-28) Během první světové války se Britové snažili získat podporu Arabů proti Osmanské říši, která stála na straně centrálních mocností Německa a Rakouska-Uherska. Na oplátku jim 1 Izrael byl ovládán Římany od roku 164 před. n. l. Ti přejmenovali území na Palestinu. Po potlačení židovských povstání v letech 70, 132 a 135 n. l. vyhnali Židy z Jeruzaléma. (Israel, Palestine and the Israeli- Palestinian Conflict...) 2 Palestina byla součástí Osmanské říše od roku 1517, kdy byli poraženi do té doby vládnoucí Mamelukové. (Israel, Palestine and the Israeli-Palestinian Conflict...) 13

14 v roce 1915 nabídl britský vysoký komisař v Káhiře McMahon ( ) podporu na vytvoření nezávislého arabského státu, avšak tento slib nebyl nikdy naplněn. V červnu 1916 tedy byla vyhlášena tzv. Arabská revoluce proti Turkům. V květnu 1916 však uzavřela Velká Británie s Francií tajnou Sykes-Picotovu dohodu, v níž si tyto země mezi sebou rozdělily Blízký Východ 3. (Pojar 2009: 34) Zároveň také britský ministr zahraniční Arthur J. Balfour ( ) přislíbil Židům podporu na ustavení národní domoviny v Palestině, vyjádřené v jeho dopise vedoucímu představiteli sionistů v Británii lordu Rotschildovi z listopadu 1917 (tzv. Balfourova deklarace). Zároveň však zdůrazňoval, že nesmí být porušena práva existujících nežidovských společností v Palestině. (The Balfour Declaration) Tato deklarace podnítila další vlny židovského přistěhovalectví a položila základy k vytvoření Izraele, zatímco Británie vyjadřovala touhu, aby se Palestina stala domovem jak Židů, tak Arabů. (Crisis Guide: The Israeli- Palestinian Conflict) Přes všechny rozpory však došlo během Pařížské mírové konference v lednu 1917 k uzavření dohody mezi Weizmannem a Fajsalem 4, v níž se dohodli na vzájemné spolupráci při vytvoření arabského státu v dnešní Sýrii a Iráku (jak bylo přislíbeno Brity) a židovské domoviny v Palestině (dle Balfourovy deklarace). Fajsal dodržení dohody podmínil dodržením britského slibu. (Agreement Between Emir Feisal and Dr. Weizmann) Rozdělení teritoria na mandáty a příchod francouzských a britských jednotek však způsobil, že dohoda neměla dlouhého trvání. Palestina se na řadu let stala britským mandátem. Pokračující židovské přistěhovalectví a nelibost vůči Balfourově deklaraci vedly k několika vlnám arabských nepokojů. Vlna židovské imigrace byla ve 30. letech posílena pronásledováním Židů ve východní Evropě a ještě více nástupem Hitlera k moci. Židovská populace v Palestině vzrostla mezi lety 1914 a 1954 z na přibližně osadníků. Stále častěji docházelo ke střetům mezi Araby a židovskými přistěhovalci a obě strany se postupně radikalizovaly. (Israel, Palestine and the Israeli- Palestinian Conflict...) Arabové však chápali přítomnost sionistů v Palestině spíše jako umělé rozšiřování koloniální moci, proto byla arabská vzpoura v letech namířena zejména 3 Území kontrolované Brity odpovídalo dnešnímu Izraeli a Jordánsku. Francie spravovala oblast současné Sýrie a Libanonu. 4 Emír Fajsal ( ) byl později syrským a iráckým králem. 14

15 proti Britům. Záhy si však uvědomili svůj omyl, když po ukončení britské podpory sionistům v podobě vydání tzv. Bílé listiny 5 se židovská komunita v Palestině nejenže nezhroutila, ale naopak posílila. Arabská revoluce se tak stala hlavním předělem v dějinách konfliktu mezi Židy a Araby v Palestině. Právě v průběhu této vzpoury se i umírněným představitelům a idealistickým snílkům z řad sionistických vůdců zjevila pravá povaha konfliktu jako hlubokého střetu dvou národních hnutí, která měla diametrálně odlišné cíle a vycházela z neslučitelných přesvědčení konfliktu, který se vzpíral jakémukoli řešení. Vzpoura byla předehrou toho, co stále více přerůstalo v nevyhnutelnou totální válku mezi Židy a Araby o výhradní vlastnictví Palestiny. (Ami 2010: 22) 2.2. Cesta k vytvoření židovského státu Během druhé světové války nacistické snahy o vyhlazení Židů podnítily jejich snahu emigrovat do Palestiny, avšak britská Bílá listina jim v tom bránila. Začaly být tedy organizovány nelegální přesuny Židů na lodích prostřednictvím Organizace pro ilegální přistěhovalectví, řada z těchto lodí se však potopila během plavby či u pobřeží, neboť Britové bránily jejich vylodění. Protibritské nálady tedy vzrůstaly nejen v myslích Arabů, ale nyní i Židů. (Pojar 2009: 49) V roce 1942, právě uprostřed holocaustu, se sionisté rozhodli otevřeně vyhlásit svůj požadavek na vlastní stát v Palestině. Arabové však nemohli porozumět dynamice sionistického hnutí, zrozeného ze složitosti evropské historie a problematických křesťansko-židovských vztahů, neboť v arabské společnosti bylo náboženské pronásledování, vyhánění a genocida neznámým pojmem (přestože nerovnost mezi náboženskými skupinami existovala i zde). Nechápali, proč by právě oni měli pykat za nacistické zločiny. Rovněž zcela nerozuměli morálním a právním principům, na kterých byly sionistické požadavky založeny. Na Blízkém východě docházelo k postupné sekularizaci politických, sociálních a ekonomických institucí již od začátku 19. století, sekulární arabský nacionalismus rodící se na počátku 20. století navíc stavěl na západních konceptech. Proto bylo pro Araby překvapivé sledovat rozvoj hnutí, jehož principy stály v protikladu s klasickými principy moderního mezinárodního práva. (Corm 1992) 5 Britové v roce 1939 vydali Bílou listinu, podle níž měl být vytvořen pouze arabský stát, uvnitř kterého by existovala židovská domovina, a mělo být omezeno židovské přistěhovalectví do Palestiny. Nebyla však ani jednou stranou akceptována. (Čejka 2008: 50) 15

16 V letech došlo k velkému nárůstu násilností z arabského i židovského tábora, vůči sobě navzájem i proti Britům. Napjatá situace v Palestině obnovila ideu rozdělené Palestiny na arabskou a židovskou část (např. britský návrh z roku 1946 na rozdělení Palestiny na dvě oddělené provincie tzv. Morrison-Gradyho zpráva však byla odmítnuta) 6. Tato otázka byla předána k projednání Organizaci spojených národů, jež ve své Rezoluci č. 181 ze dne 29. listopadu 1947 rozhodla o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát (viz mapa 1). Velká Británie oznámila ukončení svého mandátu k 14. květnu Zatímco Židé schválení tohoto plánu uvítali, arabské země jej v prosinci 1947 odmítly, vyhlásily protestní stávku a začaly vyzbrojovat Arabskou osvobozeneckou armádu a další ozbrojené útvary. (Pojar 2009: 50-51) Klíčovým okamžikem v tomto období byl také masakr asi 250 lidí v arabské vesnici Dejr Jásín, kterou 9. dubna 1948 napadly jednotky židovských organizací Lechi a Irgun. Tato událost rozpoutala další kolo vzájemných násilností, ale co je důležitější, vyvolala strach a následný útěk palestinských Arabů ze země, což sionistům usnadnilo situaci. (Brož 2005: 34) V den deklarovaného ukončení britského mandátu Valné shromáždění OSN jednalo o udělení statusu mezinárodního města Jeruzalému. David Ben Gurion ( ), představitel Židovské agentury, nechtěl riskovat případný odklad zrušení mandátu, a tak odpoledne téhož dne vyhlásil Deklaraci o nezávislosti Izraele, na jejímž základě židovský stát vznikl. Gurion se stal předsedou vlády a do funkce prezidenta byl dosazen Weizmann. Nový stát byl záhy uznán USA, SSSR a dalšími zeměmi. Arabové však oproti Židům arabský stát nevyhlásili a namísto toho podnikl Egypt, Jordánsko, Libanon, Sýrie, Irák a Saúdská Arábie útok na Izrael a vypukla tak první izraelsko-arabská válka. (Brož 2005: 37 39) 6 K podobnému návrhu dospěla již v roce 1937 tzv. Peelova komise. (Čejka 2008: 49) 16

17 Mapa 1: Plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 a Linie příměří z roku 1949 Zdroj: Arabsko-izraelské války První izraelsko-arabská válka, označovaná Židy jako Válka za nezávislost, vypukla brzy ráno 15. května 1948, kdy armády šesti arabských zemí vstoupily na území Izraele z různých stran a postupovaly do jeho srdce. Jednotky však nebyly správně koordinovány, neboť armády neměly dostatek času na přípravu. V průběhu bojů byla 17

18 uzavřena dvě příměří, která Izrael využil k výcviku a reorganizaci své armády. Přes počáteční nevýhodu tak byl Izrael schopen využít své lepší organizace a inteligence a podařilo se mu nejen se úspěšně ubránit, ale získal navíc teritoria nad rámec Rezoluce č Mezi únorem a červencem 1949 uzavřel Izrael postupně se všemi protivníky vyjma Iráku příměří, a pod dohledem OSN byla stanovena linie příměří (viz mapa 1). (Bregman 2010: 22-34) Arabové i po prohrané válce, kterou označovali jako Nakba Katastrofa, odmítali uznat Izrael a považovali jeho existenci za dočasný a nenormální fenomén. (Corm 1992) Palestinský problém se pro ně stal celo-arabskou záležitostí a v jejich myslích zakořenila představa, že západním imperialismem, jehož předmostím je sionismus, je ohrožován celý arabský národ. Toto přesvědčení sahalo tak daleko, že v roce 1948 byly arabské státy donuceny prakticky proti své vůli napadnout nově zrozený židovský stát v zájmu Palestiny. (Ami 2010: 34) Jak čím dále více arabských států získávalo nezávislost od Británie a Francie, myšlenka vymazání Izraele z mapy se stala sjednocující myšlenkou právě se rodícího pan-arabismu. (Crisis Guide: The Israeli-Palestinian Conflict) Jedním z výsledků této války bylo nedodržení plánu OSN. Území vyhrazená pro arabský stát si k sobě připojil Egypt (pásmo Gazy), Jordánsko (Západní břeh) a Izrael (severní Galilea a Negev). Arabský stát tedy vůbec nevznikl a židovský nerespektoval navržené hranice (srovnání viz mapa 1). Izrael nabytá území anektoval a Jeruzalém byl rozdělen mezi Izrael a Jordánsko a oddělen ostnatým drátem a oblastmi země nikoho. Dalším důsledkem byl zrod problému palestinských uprchlíků, neboť během této války (a teroru jí předcházejícího) uprchly ze země statisíce Arabů, čímž se demografická struktura vychýlila ve prospěch Židů 7. (Čejka 2008: 84, 91) V této souvislosti vydalo Valné shromáždění OSN rezoluci č. 194 stanovující, že uprchlíkům, kteří si přejí vrátit se do svých domovů a žít v míru se svými sousedy, má být umožněno tak učinit v nejbližším možném termínu, a těm, co se rozhodnou se nenavrátit, mají být poskytnuty kompenzace za ztrátu jejich majetku [ ]. (čl. 11 UN General Assembly Resolution 194) Arabové chápou tuto rezoluci jako jejich právo na návrat. O dva roky později byl v Izraeli přijat Zákon o návratu, který zrušil všechny 7 Palestinských Arabů zbylo v Izraeli po válce jen něco přes , zatímco židovská populace vzrostla díky přistěhovalectví na více než 1 mil. 18

19 restrikce na židovskou imigraci stanovené britskou Bílou listinou a umožnil návrat do Izraele každému, kdo měl židovské kořeny. Do Izraele se tak mohli přistěhovat jednak Židé, kteří byli v okolních arabských státech utiskování, jednak Židé motivováni náboženskými pohnutkami či sympatizanti se sionismem. (Crisis Guide: The Israeli- Palestinian Conflict) Během následujících let Izrael čelil teroristickým útokům ze strany sousedních států. Na svou obranu vystavěl vojenské osady podél svých hranic a podnikal raketové protiútoky. V roce 1952 uzavřel Egypt Suezský průplav pro všechny lodě přepravující zboží do Izraele a o rok později zablokoval Tiranské úžiny, čímž odřízl izraelský přístav Elját od okolního světa. Kromě toho se Izrael cítil být ohrožen neustálým ozbrojováním okolních států, takže také začal usilovat o moderní zbraně (v čemž mu pomohla Francie). (Pojar 2009: 56 57) 26. července 1956 egyptský prezident Gamal Abdel Násir ( ) ohlásil znárodnění Společnosti Suezského průplavu (vlastněné z velké části britskými a francouzskými investory), což vedlo k suezské krizi. Na podzim zahájily síly Velké Británie, Francie a Izraele útok proti Egyptu a během osmidenní kampaně se zmocnily pásma Gazy, Sinajského poloostrova a znovuzískaly Suezský průplav. (Bareš et al. 2009: ) Pozice Izraele nebyla v tomto období nijak jednoduchá, neboť v regionu postrádal spojence. Nejvíce protiizraelské postoje zastával Násirův Egypt a Sýrie. Syrská armáda ostřelovala ve druhé polovině 60. let izraelské území z Golanských výšin a došlo zde i k několika leteckým potyčkám, zatímco Egypt v květnu 1967 začal zvyšovat počty svých vojáků a zbraní na Sinajském poloostrově. V téže době znovu zablokoval Tiranskou úžinu a dokonce se k němu přidalo i prozápadní Jordánsko a Irák. Zvyšující se napětí vyústilo ve schválení tzv. preemptivního útoku proti sousedním arabským zemím izraelskými představiteli. 5. června 1967 podnikl Izrael překvapivý letecký útok na okolní státy a zničil podstatnou část egyptského, syrského, jordánského a iráckého letectva. Během následujících šesti dnů se mu podařilo dobýt jordánský Západní břeh včetně východního Jeruzaléma, egyptské pásmo Gazy a celý Sinajský poloostrov a syrské Golanské výšiny (viz mapa 2). Proto se tento konflikt začal označovat jako Šestidenní válka. (Čejka 2008: ) 19

20 Mapa 2: Izrael po Šestidenní válce Zdroj: Velké vítězství Izraele a následná euforie zapříčinily, že si Židé neuvědomili možnosti svého vítězství ke konečnému urovnání sporu. Poražení Arabové totiž byli nyní ochotni jednat o uznání Izraele v hranicích z roku 1948, o kterých před tím nechtěli ani slyšet. Namísto toho začalo budování velkého Izraele a osídlování obsazených území židovskými osadníky. Byla zde také zavedena politika absolutní ekonomické podřízenosti palestinských oblastí Izraeli s cílem přimět Palestince k odchodu. 20

21 Šestidenní válka rovněž předznamenala nový nástup palestinského národního hnutí jakožto důležitého aktéra v regionální politice, který si na osvobození Palestiny vypracoval vlastní, nezávislou strategii. (Ami 2010: ) Arogantní postoj Izraele přiměl Ligu arabských států 8 k přijetí Chartúmské rezoluce, ve které vyjádřila principy svého dalšího jednání, známé jako tři ne, tedy žádný mír s Izraelem, žádné uznání Izraele a žádné vyjednávání s ním, a trvala na zachování práv Palestinců ve své vlastní zemi. (Khartoum Resolution) Egypt se navíc nesmířil se ztrátou Suezu a rozmístil na západním břehu kanálu své jednotky jen pár týdnů po skončení války. Během následujících tří let došlo mezi egyptskými a izraelskými jednotkami k několika střetům (iniciovaným především ze strany Egypta), jimiž se Egypt snažil postupně vyčerpat izraelské vojenské zdroje a morálku. Tento konflikt je tedy znám jako Vyčerpávací válka. (Bregman 2010: 93 97) OSN, Spojené státy, Sovětský svaz, ale i Izrael se snažily ukončit konflikt diplomatickým úsilím, avšak žádný jejich návrh nebyl přijat všemi stranami. Rezoluce OSN č. 242 z 22. listopadu 1967 navrhovala vytvoření spravedlivého a trvalého míru v regionu na základě stažení izraelských vojsk z okupovaných území a ukončení válečného stavu. Doporučovala také vyřešení problému uprchlíků, situaci Palestinců se však nevěnovala. Rezoluce byla přijata Egyptem, Jordánskem a Izraelem, nicméně Palestinci ji spolu se Syřany kvůli absenci palestinské otázky zamítli. Podobně plán amerického státního tajemníka Williama Pierce Rogerse ( ), který navrhoval zastavení válečných akcí, aby došlo k vytvoření klidné atmosféry pro mírová jednání dle rezoluce č. 242, byl v létě 1970 opět přijat jen Izraelem, Egyptem a Jordánskem, a na jeho základě došlo k vytvoření 90 denního příměří, které bylo později prodlouženo. Sýrie a Palestinci byli i proti Rogersovu plánu. (Bareš et al. 2009: ) Po smrti Násira nastoupil do úřadu egyptského prezidenta Anwar Sadat ( ). Přes jeho prozápadní postoj a snahu o mírové urovnání sporu s Izraelem na sebe čtvrtá izraelsko-arabská válka nedala dlouho čekat. Dne 6. října 1973, právě na největší židovský svátek Jom Kippur (Den smíření), byl Izrael napaden hned na dvou frontách. Egypt překročil Suezský průplav a prolomil izraelskou obrannou linii, Sýrie ve stejnou 8 Liga arabských států je regionální organizace založená 22. března 1945 v Káhiře Egyptem, Jordánskem, Libanonem, Irákem, Saúdskou Arábií a Sýrií (od května se připojil i Jemen) na obranu arabských zájmů. (The Arab League) 21

22 dobu zaútočila na Golanské výšiny. Přes počáteční úspěch arabských jednotek, daný nepřipraveností izraelské armády na překvapivý útok, se Izraeli podařilo útok nejen odrazit, ale i postoupit za hranice z roku Přesto bylo, zejména kvůli velkým ztrátám, zasaženo jeho sebevědomí a pocit neporazitelnosti, zatímco Arabové prezentovali tzv. Říjnovou (v Izraeli označovanou Jom kippurskou) válku jako velký úspěch. Příměří mezi válčícími stranami bylo uzavřeno 24. října na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č (Brož 2005: , ) Po válce se Sadatova zahraniční politika začala orientovat na USA a s jejich pomocí usilovala o uzavření separátního míru s Izraelem. Americký poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger (1923) rozběhl tzv. kyvadlovou diplomacii, tedy vyjednávání se všemi stranami izraelsko-arabského konfliktu. V prosinci 1973 pod patronací USA a Sovětského svazu proběhla první Ženevská konference usilující o dosažení dohody všech stran, Sýrie se jí však odmítla zúčastnit. Mezitím se zástupci Egypta a Izraele několikrát setkali a v rámci těchto jednání došlo k uzavření dvou dohod o odpoutání jejich vojsk 9, v nichž se Egypt zavázal nepodnikat proti Izraeli žádné vojenské akce a znovuotevřít Suezský průplav pro izraelské lodě. (Bareš et al. 2009: ) Významná byla pro Izrael také situace v Libanonu, kam se po vyhnání z Jordánska v roce 1970 uchýlila Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) 10. V roce 1975 tam vypukla občanská válka, a proto začal Izrael v roce 1977 budovat podél libanonských hranic obranný systém, který měl zabránit teroristickým skupinám (většinou odnožím OOP) podnikat útoky na jeho území. V březnu následujícího roku zahájily izraelské síly tzv. Operaci Litani a pronikly do jižního Libanonu, který vyčistily od vojenských základen OOP. V červnu se izraelské jednotky z území stáhly a byly nahrazeny mezinárodními jednotkami UNIFIL (United Nations Interim Force in Lebanon), jež však nedokázaly zabránit násilí. (Pojar 2009: 66 67) 9 Tzv. Sinaj 1 byla podepsána 18. ledna 1974 a Sinaj 2 4. září Organizace pro osvobození Palestiny je politická a polovojenská organizace založená v roce 1964 za účelem vytvoření nezávislého palestinského státu a je uznávána jako oficiální představitel palestinského lidu. V roce 1969 se jejím předsedou stal Jásir Arafat ( ), pozdější prezident palestinské samosprávy. (Palestine Liberation Organization) 22

23 2.4. Egyptsko-izraelská mírová smlouva a změna charakteru konfliktu V listopadu 1977 přijal egyptský prezident Sadat pozvání izraelského premiéra Menachema Begina ( ) a navštívil jej v Jeruzalémě, kde rovněž pronesl projev v Knesetu. Reakce na tuto událost byly různé. Egypťané obecně přijali myšlenku uzavření míru s Izraelem, pokud to bude znamenat znovunabytí egyptských teritorií. Důvodem k tomuto postoji byla únava lidu z nesení hlavního břemene konfrontace s Izraelem a pocit nevděku ze strany Palestinců. Z arabských států podpořil Sadatovu cestu pouze Súdán, Omán a Maroko, ve zbytku arabského světa však vyvolala značný odpor. Arabové cítili, že Sadat zradil palestinskou věc a narušil arabskou solidaritu. Následujícího měsíce započala mírová jednání mezi Izraelem a Egyptem v Káhiře. Když se jednání dostala do mrtvého bodu, iniciativy se ujal tehdejší americký prezident James Carter (1924) a pozval Sadata a Begina do Camp Davidu, kde byla 17. září 1978 uzavřena tzv. Campdavidská dohoda, jež měla být rámcem jak pro samotnou izraelsko-egyptskou mírovou smlouvu (Rámec pro uzavření mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem), tak pro vytvoření míru na celém Blízkém východě (Rámec pro mír na Blízkém východě). Mírová smlouva mezi Izraelem a Egyptem byla nakonec podepsána na trávníku před Bílým domem ve Washingtonu dne 26. Března Na jejím základě došlo k vytvoření normálních diplomatických a obchodních vztahů mezi oběma zeměmi, byl otevřen Suezský kanál pro izraelské lodě a Izrael přislíbil stáhnout do 3 let své jednotky ze Sinajského poloostrova, kde měly být umístěny mezinárodní pozorovatelské jednotky a zaveden monitoring ze strany USA. Sadat se podepsáním dohod z Camp Davidu stal pro Spojené státy a Evropu hrdinou, avšak v arabských zemích byl za tento počin odsuzován a dokonce byl Egypt na čas vypovězen z Ligy arabských států i dalších arabských institucí. (Metz 1990) V této nepřátelské atmosféře byl na Sadata dne 6. října 1981 spáchán atentát radikálněislamistickou organizací Egyptský islámský džihád. Smrt prezidenta se však nedočkala ze strany egyptského obyvatelstva většího zájmu. Na jeho místo nastoupil Husní Mubarak (1928), který pokračoval v Sadatově politické linii. (Haag 2003: 381) Izraelsko-egyptská mírová smlouva proměnila povahu izraelsko-arabského konfliktu. Do té doby se koalice arabských států snažila porazit Izrael. Avšak nyní se arabské země nemohly spoléhat, že bez zapojení Egypta, dlouholetého lídra a vojensky nejsilnější země 23

24 v arabském světě, mohou Izrael přemoci v bitvě. Dominantní pozici Egypta v zahraniční politice se snažila nahradit Sýrie a Irák. Také strategie Izraele se změnila a stala se více agresivní (např. intenzivnější výstavba židovských osad na okupovaných územích, zejména Západním břehu, jako kompenzace za vzdání se Sinaje). Přestože ve vztahu Egypta s Izraelem zůstalo jisté napětí 11, Egypt se stal hlavním partnerem USA v jejich úsilí vyjednat mír mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. (Lesch 2006: 42 45) Změnila se také struktura aktérů. Konflikt již neprobíhal ani tak mezi samotnými státy, ale spíše se odehrával na úrovni nestátních aktérů, zejména teroristických skupin. V následujících dekádách tedy nedocházelo příliš k otevřeným válkám arabských zemí s Izraelem, nýbrž ke guerillovým válkám jednotlivých skupin a odpovědím národních armád Vývoj izraelsko-arabských vztahů v 80. letech Vleklá občanská válka v Libanonu nabrala na počátku 80. let nový směr, kdy se do bojů mezi křesťanskými falangisty 12 a muslimskými odnožemi OOP zapojily syrské jednotky. Falangisté byli tváří v tvář hrozbě zničení křesťanské komunity v Libanonu nuceni požádat Izrael o vojenskou pomoc, které se jim na jaře 1982 dostalo. Na začátku června pak izraelské síly zahájily operaci Mír pro Galileu a překročily hranice Libanonu. Jejich cílem bylo demilitarizovat území podél izraelských hranic a dostat tak všechny izraelské osady z dosahu dělostřelectva. V srpnu izraelské jednotky zaútočily na západní Bejrút. Postupně se podařilo vyjednat evakuaci syrských a palestinských jednotek z města a přesun bojovníků OOP do arabských států (především Tuniska). Izrael se z Libanonu stáhl během září a jeho vojska byla nahrazena mnohonárodnostními silami. Potyčky mezi propalestinskými a prosyrskými skupinami, křesťany a drúzy, a dalšími skupinami, však nadále pokračovaly. (Herzog 2008: , , 461) Po rezignaci Begina se stal izraelským premiérem Jicchak Šamir (1915), pravicový radikál, který nebyl ochoten přistoupit na téměř žádné ústupky vůči Arabům. Během své vlády zintenzivnil výstavbu židovských osad, čímž se ještě zvýšilo napětí na okupovaných územích. Stupňující se násilí, rostoucí nezaměstnanost mezi Palestinci či 11 Vztahy mezi Izraelem a Egyptem začaly být označovány jako studený mír. (Čejka 2008: 150) 12 Falangisté byli jednou z frakcí Libanonských sil založených na konci 70. let na obranu křesťanské komunity. Jejich zakladatel Bašír Džamaíl byl v roce 1982 zvolen libanonským prezidentem, ještě před nástupem do úřadu byl však zavražděn. (The Lebanese Forces) 24

25 neschopnost OOP hájit palestinské zájmy byly podnětem k vypuknutí nepokojů na Západním břehu a v pásmu Gazy v roce 1987, které přerostly v lidové povstání zvané intifáda. Izraelské armádní a policejní jednotky proti demonstrantům postupovaly velmi tvrdě, což ještě posílilo jejich odhodlání. V téže době začalo palestinské hnutí ohrožovat politickou stabilitu v Jordánsku, proto se král Husajn ( ) vzdal suverenity nad Západním břehem a všechny nároky postoupil OOP. (Čejka 2008: , 177) Zatímco Izrael na počátku roku 1988 odmítl egyptskou iniciativu na svolání mezinárodní konference o Blízkém východě, Palestinská národní rada (PNR) 13 na svém zasedání v Alžíru v listopadu 1988 přijala rezoluci, v níž byl vyhlášen nezávislý palestinský stát podle rezoluce OSN č OOP, rovněž poprvé deklarovala svou připravenost jednat s Izraelem na mezinárodní konferenci na základě rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 242 a 338 o budoucnosti Palestinců a uznání Izraele. Arafat navíc veřejně odmítl ozbrojené násilí a odsoudil terorismus. Když byl v roce 1989 Arafat vyhlášen prezidentem Státu Palestina, byl tento stát uznán již 84 zeměmi (mimo arabských zemí také např. Sovětským svazem, Čínou a Československem, nikoli však Spojenými státy). V průběhu roku 1989 však Arafat i další představitelé OOP pronášeli taková prohlášení, která byla v rozporu s rezolucí PNR. Přes snahy obou stran a iniciativy třetích zemí (např. plán egyptského prezidenta Mubaraka na řešení palestinského problému ze září 1989) se však jednání opět dostala do slepé uličky. (Pojar 2009: 67 71) Násilí v Libanonu nadále nebralo konce. Na konci 80. let byla země ve stavu politického chaosu, neboť v jejím čele nestál žádný prezident, zato dvě vlády. K ukončení dlouhé občanské války nakonec pomohla Liga arabských států. V říjnu 1989 byla v Saúdské Arábii podepsána Taífská dohoda, která zrovnoprávnila muslimy s dříve privilegovanými maronitskými křesťany a připravovala odchod syrské armády ze země. Ta se nakonec stáhla až v roce Boje mezi Hizballáhem 14 a Izraelem však pokračovaly i v 90. letech. Izraelské jednotky opustily Libanon v roce Nárazníkovou zónu obsadil Hizballáh, který odchod izraelské armády označil za své velké vítězství. (Čejka 2008: ) 13 Palestinská národní rada je obdobou parlamentu a byla založena v roce 1989 v Alžíru. (Politics) 14 Hizballáh (v překladu Boží strana ) je radikální politicko-vojenská organizace muslimských ší itů bojující proti Izraeli a západnímu imperialismu v Libanonu. Hizballáh vznikl v roce 1982 a je inspirován ideologií íránské revoluce a usiluje o vytvoření arabského islámského státu. (Hizballah) 25

26 Během americké operace Pouštní bouře, která následovala iráckou invazi do Kuvajtu v srpnu 1990, musel Izrael zůstat na nátlak amerických diplomatů v nečinnosti, přestože bylo jeho území ostřelováno iráckými raketami. Zapojení se do operace po boku USA by totiž pro ně znamenalo ztrátu podpory významných arabských spojenců. OOP byla jen jedním ze tří členů Ligy arabských států, kteří neodsoudili iráckou agresi, a Jásir Arafat zůstal i po porážce Iráku příznivcem jeho prezidenta Saddáma Husajna ( ). (Crisis Guide: The Israeli-Palestinian Conflict) S koncem studené války mezi USA a SSSR se proměnil charakter vztahů také na Blízkém východě. Od počátku 90. let se objevila řada plánů, navrhujících konečné uspořádání palestinského problému. Přesto žádná z nich nebyla natolik úspěšná, aby se jí podařilo ustavit trvalý mír. Četné roztržky a pokračující násilí mezi Izraelci a Palestinci se tak i v dobách rozvoje mírového procesu zdají být bez konce. 26

27 3. Mírový proces Než přejdeme k vlastnímu vývoji mírového procesu na Blízkém východě, je třeba si na úvod představit jednak aktéry izraelsko-palestinského konfliktu, a jednak třetí strany zapojené do mírových jednání. Jelikož celkové množství zapojených státních i nestátních aktérů by dosahovalo stovek či tisíců, zaměřím se pouze na nejdůležitější národní státy a mezinárodní organizace Aktéři Hlavním aktérem je stát Izrael, jehož samotná existence je trnem v oku mnoha arabských zemí (zejména Iráku a Íránu). Přestože již uzavřel s většinou zemí zapojených do konfliktu mírovou smlouvu, problém Palestinců žijících na jeho území se stále nedaří s konečnou platností vyřešit. Jedním z důvodů je, že Izrael nadále pokračuje ve výstavbě židovských osad na územích majících připadnout samostatnému palestinskému státu. Palestinská (národní) samospráva (PNS) je oficiální vládní těleso palestinského lidu, v současnosti vedené prezidentem Mahmúdem Abbásem (1935), spravující většinu pásma Gazy a město Jericho. Vznikla v roce 1994 na základě Dohod z Osla. Do PNS byly zpočátku vkládány naděje, že se stane rovnocenným partnerem pro vyjednávání, tyto představy se však ukázaly jako liché, neboť její funkčnost byla limitována řadou problémů. Těmi byla zejména vysoká míra korupce, zneužívání pravomocí, porušování lidských práv, centralizované rozhodování (podřízené autoritářskému vedení bývalého prezidenta Arafata) a špatná správa financí. (Palestinian Authority) Roli zástupce Palestinců plní také Organizace pro osvobození Palestiny. Ta byla po dlouhou dobu považována za teroristickou organizaci, avšak v 90. letech byla většinou zemí uznána jakožto legitimní zástupce palestinského lidu. V souvislosti s palestinskou stranou je nutno zmínit dvě nejsilnější politické frakce, které bojují o dominanci v PNS. Jsou jimi Fatah a Hamás. Fatah (zkratka pro Harakat At- Tahriri Al-Filistiniya Palestinské osvobozenecké hnutí) je politická strana založená v roce 1956 nejprve jako samostatná organizace, avšak v roce 1968 se připojila k OOP a stala se její dominantní silou. Přestože Fatah podnikl během 60. a 70. let několik teroristických akcí proti Izraeli, v současnosti už není zapojen do teroristických aktivit. (Al-Fatah) Radikálnější je islamistická politicko-vojenská organizace zvaná Hamás 27

28 (Harakat al-muqáwama al-islámija Hnutí islámského odporu). Vznikla na konci první intifády v roce 1987 a od té doby se angažovala v řadě proti-izraelských útoků. V roce 2006 vyhrál Hamás volby do PNS a získal v parlamentu většinu křesel, čímž dosáhl významné pozice, ze které mohl blokovat jednání s Izraelem a prosazovat větší roli islámu v každodenním životě Palestinců. Po těchto volbách následovala série potyček mezi Fatahem a Hamásem, která pokračuje v různých formách až do současnosti a bývá označována jako palestinská občanská válka. (HAMAS) Jordánsko patřilo mezi nepřátele Izraele až do roku 1994, kdy tyto země podepsaly mírovou smlouvu. Od té doby je aktivně zapojeno do diplomatických snah o urovnání sporu a v řadě momentů hrálo významnou zprostředkovatelskou roli. Zvláštní zájem na vyřešení palestinské otázky má Jordánsko zejména proto, že na jeho území přebývá značné množství palestinských uprchlíků, a také mnoho Jordánců má palestinské předky. Libanon se neúčastnil všech arabsko-izraelských válek, nicméně dramatický nárůst počtu palestinských uprchlíků a přesun sídla OOP do této země způsobily, že jeho území se stalo působištěm protiizraelských organizací (především Hizballáhu) a zdrojem řady útoků na Izrael. Proto se tyto dvě země dostaly několikrát do střetu. Jejich vzájemné vztahy komplikuje také výrazné zapojení Sýrie do libanonské politiky a syrská a íránská podpora Hizballáhu. Sýrie byla od počátku nepřítelem Izraele a zúčastnila se většiny válek proti němu. Její antagonismus se ještě zvýšil po izraelské anexi Golanských výšin po Šestidenní válce v roce Zatím se nepodařilo dospět k podepsání mírové dohody, proto jsou tyto státy stále de facto ve válečném stavu. V současnosti působí Sýrie proti Izraeli zejména prostřednictvím Hizballáhu. Saúdská Arábie nemá s Izraelem navázány oficiální diplomatické vztahy, nicméně hrála důležitou zákulisní roli v řadě regionálních mediačních snah (např. v roce 2002 zveřejnila návrh na ustavení arabsko-izraelského míru, podporovaný Ligou arabských států), zatímco současně financovala několik islámských organizací. Díky svému velkému ropnému bohatství má nemalý vliv na USA. (Crisis Guide: The Israeli- Palestinian Conflict) 28

29 Egypt byl asi největším vojenským protivníkem Izraele a účastníkem všech izraelskoarabských válek, avšak s nástupem prezidenta Sadata došlo ke změně egyptské politiky vůči Izraeli. Podle Millera má na regionální úrovni Egypt speciální úlohu zprostředkovatele. Jeho zvláštní role je umožněna kombinací několika faktorů. Především je nejmocnějším a nejlidnatějším arabským státem a první arabskou zemí, jež uzavřela mír s Izraelem. Klíčový je rovněž jeho pro-západní postoj, přičemž si zachovává aspirace na pozici arabského lídra. Od podepsání dohod z Camp Davidu je Egypt aktivním mediátorem mezi Izraelem a Palestinci. Na druhou stranu jakožto arabská země je přirozené, že jeho lid je nakloněný ve prospěch arabských zájmů. Egypt si zároveň hlídá pozici Izraele, aby jej ekonomicky a vojensky nepřerostl a nenahradil jeho pozici regionálního lídra. Proto lze Egypt označit jednak za klíčového spojence USA v jeho mírotvorných aktivitách, a jednak jeho pozice arabského lídra znesnadňuje konečné uspořádání vztahů mezi Izraelem a zbytkem arabského světa. (Miller 2003: 186) Izraelsko-arabský konflikt byl po mnoho let poznamenán studenou válkou a soupeřením Spojených států a Sovětského svazu o získání vlivu na Blízkém východě. V 50. letech totiž definitivně ztratily moc bývalé koloniální velmoci Francie a Velká Británie, což se ukázalo zejména během suezské války v roce Nová geopolitická situace a mocensko-politické vakuum podnítilo snahu USA i SSSR převzít na Blízkém východě hegemonii. (Bareš et al. 2009: 586) Od roku 1955, kdy začal prostřednictvím československé transakce dodávat zbraně do Egypta, až do konce 60. let byl hlavním spojencem Egypta SSSR. Na počátku 70. let se však nový prezident Sadat rozhodl změnit orientaci z prosovětské na proamerickou. Obě supervelmoci se angažovaly v jomkippurské válce. Byl to však Američan Henry Kissinger, komu se podařilo vyjednat příměří mezi Egyptem a Izraelem. Od této války hrály USA hlavní roli ve všech událostech na Blízkém východě. Dá se říci, že Henry Kissingerovi se svou kyvadlovou diplomacií postupně podařilo zmenšit vliv Sovětského svazu a v podstatě ho vyšachovat z dění na Blízkém východu. (Herzog 2008: 559, ) Jedním z důvodů, proč jsou Spojené státy atraktivním mediátorem, je, že disponují obrovskými zdroji, které mohou být rozděleny mezi protivníky či použity jako 29

30 kompenzace za případné ztráty. Rovněž mají tolik rozmanitých zájmů, že každá strana si mezi nimi může najít takový, který bude ve shodě s vlastními zájmy, a tudíž hodný jejich podpory. Nikoliv bezvýznamnou roli představují také očekávání, že se USA zapojí do všech velkých peacemakingových aktivit. Navíc lze říci, že Američané jsou obecně považováni za schopné a důvěryhodné mediátory. (Kriesberg 2001) Pozice USA v blízkovýchodním vyjednávacím procesu se velmi posílila zprostředkováním uzavření campdavidských dohod. Jejich role prostředníka byla tímto formalizována. Bylo jasné, že Washington je jedinou silou, která je schopná získat od Izraele ústupky. (Lesch 2006: 45) Rusko zpočátku (tehdy ještě jako Sovětský svaz) podporovalo arabské nacionalistické režimy (především Násirův Egypt), avšak jeho pozici částečně nahradily USA. Po konci studené války Rusko přestalo kvůli obrovským vnitřním problémům hrát na Blízkém východě tak významnou roli. Přesto i ono bylo od začátku 90. let zapojeno do diplomatických jednání, později prostřednictvím tzv. Kvartetu. Evropská unie (EU) podporuje prostřednictvím politických a praktických snah vytvoření samostatného palestinského státu existujícího bok po boku s Izraelem. Z toho důvodu je největším sponzorem palestinských státotvorných aktivit. (The EU and the Middle East Peace Process) Přestože se EU snaží koordinovat politiky jednotlivých členů a vystupovat navenek jednotně, v určitých oblastech se nepodařilo najít shodu a některé státy se odchýlily od společného stanoviska. Organizace spojených národů hrála na Blízkém východě důležitou roli již od jejího vzniku po konci druhé světové války. V souvislosti s izraelsko-arabskými konflikty vydala řadu rezolucí, z nichž zejména rezoluce č. 242 a 338 jsou dodnes základem mírového procesu. Po podepsání dohod z Osla byla v červnu 1994 založena kancelář Speciálního koordinátora OSN pro blízkovýchodní mírový proces (UNSCO). Jejím úkolem je reprezentovat generálního tajemníka a řídit všechny politické a diplomatické snahy OSN související s mírovým procesem na Blízkém východě, včetně aktivit Kvartetu. UNSCO rovněž koordinuje humanitární a rozvojovou pomoc na palestinském území. (Office of the United Nations Special Coordinator) 30

31 Spojené státy, Rusko, EU a OSN se v roce 2002 spojily a vytvořily tzv. Kvartet (také Madridský kvartet, Diplomatický kvartet či Kvartet pro Blízký východ). Vznikl v reakci na zvyšující se násilnosti mezi Izraelci a Palestinci a plní úlohu mediátora mezi těmito národy. Současným zvláštním zmocněncem Kvartetu je bývalý britský premiér Tony Blair (1953). (About OQR) 3.2. Vývoj mírového procesu Přestože k uzavírání dohod o příměří docházelo již dříve, jak bylo popsáno v minulé kapitole, za počátek mírového procesu je pro účely této práce považováno podepsání dohod z Camp Davidu v roce 1978, které se staly základem dalšího vyjednávání. Obecně se však o mírovém procesu na Blízkém východě mluví až od počátku 90. let, kdy proběhla Madridská mírová konference Dohody z Camp Davidu a navazující iniciativy Uzavření dohod z Camp Davidu se stalo milníkem ve vývoji izraelsko-arabských vztahů. Jeden z nejnebezpečnějších protivníků Izraele náhle obrátil a namísto zničení Izraele začal usilovat o mírové ukončení konfliktu. Jaké však byly motivy tehdejší egyptské vlády a prezidenta Anwara Sadata a co jej vedlo navštívit Jeruzalém? Ještě v polovině 70. let nebylo jasné, jaký postoj vůči Izraeli Sadat zastává. V dubnu 1974 vydal Říjnovou listinu popisující jeho vizi budoucího Egypta. Vyjádřil v ní odhodlání vytvořit z Egypta silnou zemi, pokračující v konfrontaci s Izraelem a představující vedoucího hráče ve světové politice. (Metz 1990) Ve stejné době však s Izraelem uzavřel dvě dohody o odpoutání vojsk. Podstatným rysem tehdejší egyptské politiky byl fakt, že většina kroků byla podniknuta na základě rozhodnutí jediného muže prezidenta Sadata. Některá rozhodnutí tak nemusela odrážet realistické hodnocení situace, ale jen psychologicko-politické vnímání a přesvědčení Sadata. (Safty 1991) Podle Kamravy přišla campdavidská jednání poté, co si Sadat uvědomil, že Spojené státy jednoduše nenechají nikoho porazit Izrael v ozbrojeném konfliktu, což se ukázalo během války v roce Jedinou cestou, jak mohl prezident získat zpět Sinajský poloostrov a autonomii pro Palestince, byla negociace s Izraelem pod patronací USA. (Kamrava 2005: 31

32 241) Egypt byl také značně vyčerpaný po říjnové válce. Kvůli nákupům zbraní se značně zadlužil a utrpěl velké ztráty na životech svých vojáků. Bylo zřejmé, že není možné pokračovat v konfrontaci s Izraelem. Sadat věřil, že se Egypt potřebuje vrátit ke svým zájmům a usilovat o rozvoj společnosti a zdrojů. (Egypt, a concise history) Sadat také doufal, že ho USA odmění za jeho vstřícnost tím, že přiměje Izrael stáhnout se z okupovaných území. Přecenil však schopnost a ochotu amerických diplomatů vyvíjet na Izrael dostatečný tlak. (Safty 1991) Rovněž ho už nebavilo spoléhat se na zdlouhavé procedury Ženevské konference, komplikované rozpornými názory jeho spojenců (zejména Sýrie a Iráku) a rozhodl se začít prosazovat užší egyptské zájmy. Na přelomu let 1977 a 1978 proběhla řada setkání izraelských a egyptských zástupců, zprvu jen tajná, až do vyhlášení mírové iniciativy dne 9. listopadu Tehdy Sadat prohlásil, že kvůli uzavření míru půjde až na konec světa, třeba i před izraelský Kneset, což také, jak již bylo zmíněno, učinil. Bilaterální mírová jednání Sadata s Beginem však nepřinášela očekávaný výsledek, proto se do nich zapojil i americký prezident Carter. (Bareš et al. 2009: 633) Z výsledných campdavidských dohod se jen jedna těšila dlouhodobějšímu úspěchu. Zatímco Rámec pro uzavření mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem skutečně vedl k pozdějšímu podpisu mírové smlouvy, Rámec pro mír na Blízkém východě byl pro některé arabské národy nepřijatelný z mnoha důvodů. Rámec byl založený na rezolucích OSN č. 242 a 338, z nichž první stále nebyla přijata všemi stranami. Navrhoval přechodné období na postupné vytvoření samosprávy na území pásma Gazy a Západním břehu, nezmiňoval však osud Jeruzaléma. Palestinci měli být do jednání zapojeni jen nepřímo, neboť o zbudování samosprávy měli rozhodnout zástupci Egypta, Jordánska a Izraele, přičemž delegace Egypta a Jordánska mohou zahrnout Palestince ze Západního břehu a Gazy. Rovněž otázkou palestinských uprchlíků se Rámec zabývá jen vágně, když udává, že Egypt a Izrael spolu s dalšími zainteresovanými stranami budou pracovat na ustavení procedur na rychlou, spravedlivou a trvalou implementaci řešení uprchlického problému. Nenavrhuje však žádné konkrétní řešení. Rámec také předpokládal uzavření mírových smluv mezi Izraelem a jeho sousedními státy (Egyptem, Jordánskem, Libanonem a Sýrií), což však nebylo kvůli následujícím událostem možné. (Framework for Peace in the Middle East) 32

33 Pro arabské státy bylo uzavření míru s Izraelem zradou. OOP, Syřané, Iráčané a další, povzbuzováni Sovětským svazem, utvořily frontu odporu odmítající uznat Izrael a na dlouhou dobu bojkotující samotný Egypt. (Egypt, a concise history) Egypt tedy ztratil na určitý čas pozici arabského lídra a zmenšil se jeho vliv na ostatní arabské země. Sadat podepsáním dohod z Camp Davidu získal zpět Sinaj, nepodařilo se mu však vyřešit palestinský problém ani zprostředkovat mírová jednán mezi Izraelem a jeho ostatními sousedy. Ani v následujících jednáních se stále nedařilo najít shodu na otázce rozsahu palestinské autonomie ani existence židovských osad na okupovaných územích. Izrael totiž podnikl kroky, kterými v podstatě pohřbil Rámec pro mír na Blízkém východě. V červnu 1980 vyhlásil východní Jeruzalém jako část nedělitelného hlavního města Izraele a v prosinci 1981 anektoval Golanské výšiny, což se střetlo v arabském světě s velkým odporem, ale i nesouhlasem USA. Ke ztroskotání Rámce přispělo rovněž zavraždění pro-mírového egyptského prezidenta. To vše a bojkot campdavidského mírového procesu Ligou arabských států tak zablokovalo další rozvoj Rámce. Proto začaly vznikat nové iniciativy, které se snažily naznačené problémy překlenout. (Flamhaft 1996: 32 33) První z nich byl návrh saúdského korunního prince Fahda ze srpna 1981, označovaný jako Fahdův plán, na uznání Izraele (čímž se odklonil od principu tří ne Chartúmské deklarace), stažení Izraele z okupovaných území (včetně části východního Jeruzaléma), vyřešení izraelsko-arabského konfliktu, uznání OOP jako zástupce palestinského lidu, vytvoření palestinského státu a zaštítění plánu OSN. Liga arabských států přijala upravenou verzi plánu na konferenci v marockém Fezu v září Tzv. Iniciativa z Fezu byla aktivně podporována marockým králem Hasanem ( ). Iniciativa měla podporu také USA, avšak po izraelské invazi do Libanonu v roce 1982 se americkoizraelské vztahy poněkud ochladily. Izrael plán nakonec odmítl, neboť mu neposkytoval žádné bezpečnostní záruky. (Fahd Plan 1981) Týden před přijetím Iniciativy z Fezu přišel se svým plánem americký prezident Ronald Reagan ( ). Tzv. Reaganův plán měl být čerstvým začátkem mírového procesu, přestože byl opět založený na rezolucích OSN č. 242 a 338 a campdavidských dohodách. Jejich nedostatky se snažil odstranit navržením zmrazení židovských osad na Západním břehu a v Gaze, a zabýval se i otázkou Jeruzaléma (i když dohodnutí jeho 33

34 statusu ponechal na dalších vyjednáváních). Do jednání měli být zahrnuti i představitelé Palestinců (a ne jen zprostředkovaně přes jordánskou či egyptskou delegaci), což však bylo problematické. Jediným legitimním palestinským zástupcem byla v té době OOP, se kterou Izrael nechtěl vůbec jednat a USA ji odmítly uznat do té doby, dokud se nevzdá teroristických praktik a neuzná existenci Izraele. Návrh na vytvoření palestinské samosprávy (nikoliv státu) odpovídal Camp Davidu. Reagan preferoval plnou autonomii Palestiny pod jordánskou správou (nebo ještě lépe v rámci federace). Arabské země ocenily některé pozitivní aspekty Reaganova plánu, avšak kvůli nedostatku konsenzu jej neschválily. Na izraelské straně však plán vyvolal rozhořčení, protože nebyl konzultován s Beginovou vládou, která jej nakonec zamítla. Hlavním neakceptovatelným bodem byla pro Begina ztráta kontroly na Západním břehu a v Gaze, a zejména otázka Jeruzaléma. (Flamhaft 1996: 35 41) V dubnu 1982 byl zveřejněn také egyptský plán na mír na Blízkém východě. Ten byl velmi podobný Fahdovu, nicméně explicitně přiznal Izraeli právo na existenci uvnitř bezpečných a uznávaných hranic. Egypťané však nezahrnuli do plánu žádnou zmínku o campdavidských dohodách, které Izrael považoval za jediný legitimní základ dalšího vyjednávání, a proto jej odmítl. (Flamhaft 1996: 33) V květnu 1983 byla za přispění kyvadlové diplomacie amerického ministra zahraniční George Shultze (1920) podepsána mírová smlouva mezi Izraelem a Libanonem, v níž navzájem uznali svou suverenitu, politickou nezávislost a nedotknutelnost hranic. Izrael měl na základě smlouvy stáhnout všechny své ozbrojené síly z libanonského území, k čemuž však došlo až v roce Strany se za účelem zvýšení vzájemné bezpečnosti zavázali podstoupit bezpečnostní opatření, včetně vytvoření nárazníkové zóny. V článku 4, bylo také stanoveno, že teritorium žádné strany nebude používáno jako základna pro nepřátelské či teroristické aktivity proti druhé straně, jejímu území či jejímu lidu. Po zavraždění libanonského prezidenta Džamaíla však byla smlouva zrušena a syrský vliv zamezil jeho nástupcům ji implementovat. (Peace Agreement Between Israel and Lebanon) I přes mírové vztahy mezi Egyptem a Izraelem se objevovala řada třecích ploch. Na základě jejich mírové smlouvy z roku 1979 se Izrael měl stáhnout ze Sinaje, ovšem ponechal si kontrolu nad městem Taba, na které si obě strany činily nárok. Smlouva také 34

35 uváděla, že pokud se vyskytne mezi stranami nějaký spor, který nebudou schopny urovnat samy, má být tento spor vyřešen smírčím řízením či postoupen arbitráži. V září 1986 tedy oba státy přenechaly posouzení jejich hranic mezinárodní komisi, která v roce 1988 rozhodla ohledně Taby ve prospěch Egypta, a ještě téhož roku došlo k předání města. (Reports of International Arbitral Awards) Od zamítnutí Reaganova plánu se na Blízkém východě stala řada událostí, jež proměnily politickou atmosféru a umožnily obnovení diplomatického úsilí. Jednalo se mimo jiné o zlepšení vztahů mezi USA a SSSR, které se rozhodly při vyjednávání míru na Blízkém východě spolupracovat. Také Egypt a Maroko začaly být velmi aktivní při prosazování míru. Jordánsko bylo konečně ochotné jednat s Izraelem v rámci mezinárodní konference, což izraelský ministr zahraničí Šimon Peres (1923) uvítal jako první krok k jednání mezi Izraelem a jordánsko-palestinskou delegací. Předseda OOP Arafat poprvé přistoupil na možnost existence izraelského a palestinského státu vedle sebe. Navíc vypuknutí první intifády zvýšilo potřebu oživit mírový proces. Za této situace přišel se svou iniciativou George Shultz. (Flamhaft 1996: 45) Plán z března 1988 navrhoval co nejdříve zahájit rozhovory mezi Izraelem a jeho sousedy na základě rezolucí OSN č. 242 a 338. Palestinci se však měli do jednání zapojit v rámci jordánsko-palestinské delegace. (The Shultz Initiative) Arafat okamžitě plán odmítl, neboť se podle něj nezabýval hlavními palestinskými zájmy a neumožnil Palestincům se jednání účastnit přímo. Přímé zapojení OOP do rozhovorů prosazoval také jordánský král Husajn. Sýrie plán kritizovala pro nepostihnutí arabských cílů. Jediná arabská země, která jej plně podpořila, tak byla Egypt. Izrael byl názorově rozdělen mezi stoupence Perese (vůdce Strany práce) a Šamira (vedoucí představitel Likudu). Zatímco Peres přijetí Shultzova plánu vítal, Šamir byl kvůli obavám, že bude tlačen k teritoriálním ústupkům na Západním břehu a v Gaze, proti plánu, a proto ho odmítl. (Flamhaft 1996: 54-57) Na konci roku 1988 Spojené státy připustily, že se Arafat vzdal terorismu a uznal existenci státu Izraele. Proto se Washington rozhodl navázat dialog se zástupci OOP, což vyvolalo v Izraeli velkou nelibost. Z toho důvodu začali izraelský ministr obrany Jicchak Rabin ( ) a premiér Šamir pracovat na vlastním plánu. Tzv. Izraelská mírová iniciativa, založená na dohodách z Camp Davidu, pak byla přijata v květnu 1989 s cílem ukončit válečný stav s arabskými zeměmi a vyřešit otázku Palestinců žijících v Judeji, 35

36 Samaří 15 a pásmu Gazy. Izrael byl proti vytvoření palestinského státu na těchto územích, jakožto změně jejich statusu, a odmítl jednat s OOP. Plán měl mít přechodnou a trvalou fázi, během níž by Palestinci získali samosprávu, avšak za oblast obrany, zahraničních záležitostí a otázek týkajících se izraelských občanů by zůstal zodpovědný Izrael. Zabýval se také konáním palestinských voleb. (Israeli Peace Initiative) Tento plán byl však pro arabské státy, a zejména OOP nepřijatelný. Ve snaze vymanit se ze slepé uličky se iniciativy opět chopil Egypt a snažil se podpořit blízkovýchodní mírová jednání, což byla jeho nejvyšší priorita. V rozhovoru pro deník Sun Sentinel v prosinci 1989 prezident Mubarak připustil, že je ochotný podstoupit cestu do Izraele. Jak uvedl, pokud ta návštěva povede k řešení palestinského problému a realizaci spravedlivého míru, jsem připraven. Izraelský premiér Šamir by tuto možnost přivítal, stejně jako plánovanou Mubarakovu iniciativu na mír na Blízkém východě. (Mubarak Offers Peace Trip ) Na návštěvu však nakonec nedošlo. Pro prezidenta Mubaraka, který nebyl Izraeli tolik nakloněn jako jeho předchůdce Sadat, bylo pokračování campdavidského mírového procesu nutností. Za prvé byl k rozhovorům o palestinské autonomii zavázán dohodami z Camp Davidu. Za druhé, na základě těchto dohod a mírové smlouvy s Izraelem dostával Egypt obrovskou hospodářskou pomoc od USA. Dále by pro Egypt konec příměří znamenal nemalé problémy, neboť byl vázán Arabskou smlouvou o kolektivní obraně. V případě další izraelské-arabské války by se tedy musel rozhodnout, zda porušit tuto dohodu či mírovou smlouvu s Izraelem. Pokrok v mírovém procesu by také mohl přinést Egyptu větší stabilitu. Poslední výhodou uzavření izraelko-arabské mírové smlouvy by byl menší nátlak islamistických radikálů na prezidenta. Z těchto důvodů se Mubarak rozhodl přispět k rozvoji mírového procesu a v září 1989 představil svůj desetibodový program. (Flamhaft 1996: 67) Po vzoru Izraelského plánu i Mubarak navrhoval uspořádání voleb na okupovaných teritoriích, ze kterých by vzešla palestinská reprezentace schopná zúčastnit se mírových jednání. Iniciativa obsahovala tyto body: 1. závazek Izraele přijmout jakékoliv výsledky voleb; 2. dohled mezinárodních pozorovatelů na konání voleb; 3. zaručení imunity zvoleným zástupcům; 4. stažení izraelské armády z volebních míst; 5. závazek Izraele 15 Judea a Samaří jsou historické názvy pro území Západní břehu řeky Jordán. (Judea and Samaria) 36

37 začít dialog o konečném statusu okupovaných území k určenému datu; 6. zmražení veškerých osadnických aktivit; 7. zajištění naprosté svobody vést před volbami volební kampaně; 8. zamezení vstupu Izraelcům na Západní břeh a do pásma Gazy v den voleb; 9. právo obyvatel Jeruzaléma účastnit se voleb; 10. závazek Izraele přijmou čtyři principy americké politiky na Blízkém východě (řešení založené na rezolucích OSN č. 242 a 338, výměna země za mír, garance bezpečnosti všem státům v regionu a uznání palestinských politických práv). (Ten-Point Peace Proposal by President Mubarak) Mubarakův návrh získal Arafatovu podporu, avšak Šamir se proti němu postavil s odkazem na Izraelskou iniciativu z května, která byla podle něj jediným legitimním mírovým plánem. Odmítl zejména možnost, že by mezi palestinskými zástupci mohli být Palestinci nepocházející přímo z okupovaných území. Nelíbila se mu ani účast Arabů z východního Jeruzaléma na volbách a princip země za mír. Snažil se tedy přimět Mubaraka, aby přesvědčil Palestince k přijetí Izraelského plánu. (Makovsky et al. 1989) Spojené státy, jež Mubarakovu iniciativu od počátku podporovaly, se po jejím odmítnutí Šamirem rozhodly k vlastnímu plánu, který měl překonat rozdíly mezi egyptským a izraelským návrhem. Tzv. Bakerův plán z 1. listopadu 1989, nazvaný podle amerického ministra zahraničí Jamese Bakera (1930), ve svých pěti bodech vyzýval k zahájení jednání mezi izraelskou a palestinskou delegací v Káhiře. Složení palestinské reprezentace však mělo být uspokojující pro Izrael. Dialog měl být veden na základě Izraelské mírové iniciativy, přičemž Palestinci mají možnost se k budoucímu průběhu voleb a negociací vyjádřit. Dva týdny po zveřejnění plánu se měli setkat ministři zahraničí Izraele, Egypta a USA ve Washingtonu, aby usnadnily průběh dialogu. (Five- Point Election Plan of Secretary of State Baker) Izrael se z počátku stavěl k plánu rezervovaně, neboť se obával, že se budou moci členové OOP zapojit do rozhovorů. Následně však vláda odsouhlasila, že schválí Bakerův plán poté, co jí budou ze strany USA poskytnuty záruky, že OOP se nebude procesu účastnit. Naopak Palestinci právě účast zástupců OOP požadovali, stejně jako prezident Mubarak, který prohlásil, že Egypt bude pracovat na rámci Bakerova plánu jen v úzké spolupráci s předsedou OOP Arafatem. (Diehl 1989) Jak OOP, tak Egypt však nakonec plán přijaly. (Egypt Agrees to Baker plan) 37

38 Bakerův plán způsobil v Izraeli značné rozpory mezi vládními stranami Likud a Stranou práce. Předznamenáním vládní krize byl odchod ministra průmyslu a obchodu a člena strany Likud Ariela Šarona (1928) z vlády v únoru 1990 na protest umírněné Šamirově politice. V březnu pak někteří členové Strany práce, včetně jejich vůdce Perese, opustili zasedání vlády, neboť naopak požadovali přijetí Bakerova plánu. Dali premiérovi ultimátum požadující schválení plánu, namísto toho však Šamir propustil Perese, na což ostatní členové strany reagovali rezignací na ministerské posty. To byl konec vlády národní jednoty, vytvořené v roce Nová vláda v čele znovu se Šamirem však v červnu Bakerův plán definitivně zamítla. (Pojar 2009: 75 76) Madridská konference 30. říjen 1991, první den konání Madridské konference, lze považovat za skutečný začátek mírového procesu na Blízkém východě. Poprvé se totiž u jednoho stolu setkali zástupci všech hlavních aktérů izraelsko-arabského konfliktu, tedy Izrael, Egypt, Libanon, Sýrie a jordánsko-palestinská delegace. Co však vedlo všechny strany ke konečnému přijetí účasti na mezinárodní konferenci? Hlavním důvodem, proč bylo možné na počátku 90. let nastartovat mírový proces, byla změna regionálního kontextu způsobená koncem studené války. Bez angažování Sovětského svazu, zmítaného svými vlastními vnitřními problémy, na Blízkém východě, neměli odpůrci mírového procesu, v čele s OOP, již svého velmocenského patrona. (Jentleson 2004: 474) Přestože konferenci v Madridu lze považovat za výsledek amerických diplomatických snah, bezprostředním impulzem k jejímu uspořádání byla Válka v zálivu. Ta totiž spojila hlavní mocnosti a významné arabské státy ve snaze společnými silami potrestat Husajna za napadení Kuvajtu. Nový americký prezident George Bush st. (1924) začal prosazovat svou myšlenku nového světového řádu, založenou na vizi více harmonického mezinárodního systému umožněného ukončením studené války a poražením irácké agrese. (Flamhaft 1996: 75 76) Ve svém projevu ke Kongresu v březnu 1991 naznačil Bush čtyři výzvy, o které by měla americká zahraniční politika usilovat ve snaze dosáhnout míru na Blízkém východě. Nejprve je třeba vytvořit společná bezpečnostní opatření v regionu. Důležitá je rovněž 38

39 kontrola šíření zbraní hromadného ničení i jejich nosičů. USA se také budou snažit vytvořit nové příležitosti na mír a stabilitu na Blízkém východě. Posledním bodem je posílení hospodářského rozvoje, který je předpokladem pokroku a míru. Splněním těchto výzev bude umožněno vytvořit rámec pro mír. Bush proto požádal státního ministra zahraničí Bakera, aby podnikl cestu na Blízký východ. (President Bush's speech to Congress) Bush se domníval, že je vhodná doba na uzavření míru mezi Izraelem a arabskými státy, neboť během Války v zálivu čelili společnému nepříteli. Nenabídl jim však žádná nová řešení, pouze oprášil ta stará. Znovu zdůraznil, že izraelsko-arabský mír musí být založený na rezolucích OSN č. 242 a 338 a principu země za mír, uznání Izraele arabskými státy a zajištění jeho bezpečnosti a zaručení politických práv Palestincům. (Flamhaft 1996: 77) Již den po Bushově projevu se Baker vydal na Blízký východ, aby tam prosazoval myšlenku svolání mezinárodní konference. Po řadě návštěv zjistil, že arabské země jsou nakloněny uspořádání konference organizované společně USA a SSSR. Izrael však stále odmítal přímá jednání se zástupci OOP. Bakerovi se tedy podařilo přesvědčit Arafata, že on sám se konference nezúčastní, ale zástupci Palestinců z okupovaných území budou moci přijet v rámci jordánsko-palestinské delegace. Nakonec tedy s účastí na konferenci souhlasil i Šamir. (Čejka 2008: 184) Cílem Madridské konference bylo dát impuls blízkovýchodním mírovým rozhovorům, jimž poskytla dvoufázový rámec. Bilaterální rozhovory, které začaly 3. listopadu 1991, měla vyřešit konflikty minulosti mezi Izraelem a jeho arabskými sousedními státy. Multilaterální jednání směřovala k vybudování Blízkého východu budoucnosti a rozvíjení důvěry mezi regionálními stranami. Tato jednání byla zahájena v Moskvě v lednu 1992 a soustřeďovala se na klíčové otázky celého regionu, jako jsou vodní zdroje, životní prostředí, kontrola zbrojení, problém uprchlíků a ekonomický rozvoj. (The Madrid Framework) Přestože konference v Madridu nevedla k uzavření žádné dohody, už její uskutečnění bylo úspěchem. Posunula vzájemné izraelsko-palestinské vztahy na novou úroveň, neboť to bylo poprvé, kdy se k projednání míru setkali zástupci Izraele, palestinské 39

40 komunity a arabských zemí, jež dosud neuznali existenci státu Jordánska, Libanonu a Sýrie. (Cleveland 2005: 76) Na základě Madridského rámce docházelo do jara 1993 k setkávání arabských a izraelských delegací v Moskvě a Washingtonu. Jelikož Izrael pokračoval ve výstavbě osad na okupovaných územích i během Madridské konference a následných jednání, hlavním bodem těchto diskuzí byla zpravidla izraelská osadnická politika. Tentokrát však americká administrativa zaujala k této problematice tvrdý postoj. V únoru 1992 prezident Bush podmínil poskytnutí americké finanční pomoci Izraeli omezením osad na Západním břehu a v pásmu Gazy. Přestože USA se proti výstavbě osad stavěly již od počátku, bylo to poprvé, co se nějaká administrativa pokusila tuto politiku vynutit. Nový izraelský premiér Jicchak Rabin ve snaze obnovit vztahy s USA nakonec vyhlásil částečné zmrazení výstavby osad, s čímž se USA spokojily. (Cleveland 2005: 77 78) Do jednání se nepřímo zapojil i Egypt. V roce 1992 egyptský ministr zahraničí a pozdější generální tajemník Ligy arabských států Are Mohamed Moussa (1936) zprostředkoval otázky a odpovědi mezi představitelem OOP Mahmúdem Abbásem a premiérem Rabinem. (Kriesberg 2001) Dohody z Osla V létě 1993 ve Washingtonu proběhlo jedenácté kolo negociací mezi arabskými a izraelskými zástupci. Nová pro-izraelská americká administrativa prezidenta Billa Clintona (1946) se snažila překonat předchozí bezvýsledná jednání a navrhla Deklaraci principů. Tato deklarace však byla pro Palestince nepřijatelná z mnoha důvodů. Především v ní administrativa změnila status Západního břehu a Gazy z okupovaných na sporná území. Upustila také od svého principu země za mír a ani nezmínila odchod izraelských jednotek z těchto území. V neposlední řadě byly podle návrhu záležitosti týkající se palestinské suverenity mimo rámec této prozatímní dohody, čímž došlo k odsunutí otázek vodních zdrojů, židovských osad a Jeruzaléma na řadu let. V praxi by to znamenalo, že během přechodného období by palestinská samospráva měla kontrolu pouze nad lidmi, nikoliv nad územím. Obyvatelé Západního břehu a Gazy by navíc disponovali pouze občanskými, avšak už ne politickými právy. S prostředníkem (USA), který se zdál víc izraelský než sami Izraelci, není překvapivé, že vedení OOP 40

41 upřednostnilo, aniž by o tom informovalo palestinskou delegaci ve Washingtonu, přímá tajná jednání s Izraelem. (Farsoun 1997: 254) Důvodů pro tato jednání měla OOP více. Po válce v zálivu se ocitla ve stavu politického a ekonomického zmatku. Arafatovy vazby na Irák se staly předmětem velké kritiky. OOP musela čelit politické konkurenci Hamásu, jenž rovněž aspiroval na pozici zástupce palestinského lidu. Za zhoršující se finanční situace, zmenšující se všeobecné podpory a amerického pro-izraelského postoje potřebovala OOP nějaký diplomatický triumf, jímž by si obnovila reputaci a upevnila svou pozici. Izrael, který zatím odmítl s OOP jednat, musel čelit násilnostem intifády a rostoucí síle Hamásu, který měl vazby také na další islamistické opoziční skupiny v regionu. Jednání s OOP by mohla překlenout nespokojenost, ze které tyto skupiny vyrůstaly. Během jednání ve Washingtonu si izraelská delegace uvědomila, že palestinští zástupci nepodniknou žádné kroky bez konzultace s OOP, kterou Palestinci považovali za jejich jediného legitimního zástupce. V té době ředitel jednoho norského výzkumného institutu, provádějící výzkum na okupovaných územích, zjistil, že někteří palestinští a izraelští představitelé jsou nakloněni myšlence přímých jednání mezi OOP a Izraelem. (Cleveland 2005: 79) Od počátku roku 1993 tak proběhla série tajných jednání poblíž Osla, která v září vyústila v uzavření dvou dohod. První z nich byl dokument, ve kterém OOP uznalo právo Izraele na existenci v míru a bezpečí a Izrael potvrdil OOP jako legitimního zástupce Palestinců. Druhou byla Deklarace principů přechodné samosprávy, neboli Oslo I, jež byla podepsána na setkání Arafata, Perese a Rabina v Bílém domě. (Kamrava 2005: ) Deklarace navrhovala pětiletý program na přechodnou palestinskou autonomii na okupovaných územích. Během první fáze se měl Izrael stáhnout z pásma Gazy a oblasti Jericha. Byly vyčleněny oblasti (školství a kultura, zdravotnictví, sociální péče, přímé daně a turistika), které měly být předány do pravomoci Palestinců na zbytku území hned po stažení izraelských sil z Gazy a Jericha. Deklarace dále navrhuje uspořádání voleb, ze kterých vzejde Palestinská rada. V průběhu tohoto období mají izraelská a palestinská delegace jednat o uzavření přechodné dohody, jež specifikuje některá opatření přechodného období (např. struktura a pravomoci Rady). Nejpozději začátkem třetího roku trvání přechodného období měla začít vyjednávání ohledně trvalého statusu palestinského území, zabývající se otázkami uprchlíků, Jeruzaléma, 41

42 židovských osad, bezpečnosti, vztahy se sousedními státy a dalšími oblastmi společného zájmu. (Declaration of Principles) Deklarace principů vstoupila v platnost měsíc po jejím podpisu. Palestinská a izraelská delegace okamžitě začaly jednat o přechodné dohodě. Ekonomickými vztahy mezi Izraelem a palestinským teritoriem se zabývali jejich zástupci Izraele a OOP na setkání v Paříži v dubnu Výsledná dohoda se věnovala ustavení měnového orgánu, jenž by dohlížel nad bankami a reguloval zahraniční transakce a rezervy cizích měn, sladění dovozních politik, otázce palestinské měny apod. Tzv. Pařížská dohoda se stala přílohou Káhirské dohody (viz níže). (Israel-PLO Economic Agreement) 4. května 1994 byla v Káhiře uzavřena Dohoda Gaza-Jericho, či Káhirská dohoda, o realizaci omezené palestinské autonomie v pásmu Gazy a Jerichu. Izrael měl na základě dohody stáhnout z těchto oblastí všechny ozbrojené síly a předat pravomoci v civilních záležitostech palestinské správě. Palestinci se v duchu země za mír zavázali potlačit teror a zamezit násilí. Na základě této dohody vznikla Palestinská národní samospráva. Izraelské jednotky se z oblasti stáhly ještě téhož měsíce. 16 (Gaza and Jericho Agreement) Na vyjednání Káhirské dohody měl velký podíl egyptský prezident. Izrael považoval Mubaraka za jediného arabského lídra mající vliv na Arafata, proto vyhověl jeho žádosti být v centru mírových jednání. (Makovsky 1995) Následně byl Arafat jmenován prezidentem Palestinské samosprávy a přesunul své sídlo z Tuniska do Gazy. (Čejka 2008: 192) V srpnu 1994 byla uzavřena dohoda o předběžném postoupení pravomocí a odpovědnosti na zbytku okupovaných území mimo Jericho a Gazy v oblastech stanovených v Deklaraci principů. (Pojar 2009: 76) Širší regionální dopad Dohody z Osla se ukázal na podzim 1994, kdy jednak došlo k podpisu mírové smlouvy mezi Izraelem a Jordánskem a jednak prezident Clinton navštívil Sýrii, aby přesvědčil jejího prezidenta Háfize Assada ( ) začít jednat s Izraelem, což by mohlo ulehčit dosažení celkového izraelsko-arabského míru. Jednáním s OOP se Izrael vymanil z mezinárodní izolace a mohl navázat oficiální styky s řadou arabských zemí (např. Tuniskem, Marokem, Kuvajtem, Ománem a dalšími), ale i diplomatické vztahy s dalšími státy, jako Čína či Vietnam. (Cleveland 2005: 81) 16 Do roku 1997 získala palestinská autonomie kontrolu nad 97 % Judeji, Samaří a Gazy. 42

43 Izraelsko-jordánská mírová smlouva byla podepsána v říjnu 1994 na setkání Rabina a jordánského krále Husajna. Strany se zavázaly vzájemně respektovat svou suverenitu a právo na existenci uvnitř bezpečných a uznaných hranic. Smlouva mimo jiné dokreslila hranice mezi oběma státy, stanovila spolupráci v oblasti bezpečnosti a zakázala jakékoliv násilí mezi stranami, navázala diplomatické a ekonomické vztahy a normalizovala veškeré vztahy mezi Izraelem a Jordánskem, umožnila svobodu pohybu jejich obyvatel a volný přístup k náboženským místům v Jeruzalémě. (Treaty of Peace ) Druhá fáze přechodného období palestinské samosprávy započala v září 1995 v egyptské Tabě, kde probíhaly rozhovory mezi izraelským ministrem zahraničí Peresem a Jásirem Arafatem. K podepsání finální Izraelsko-palestinské přechodné dohody o Západním břehu a Gaze (označované jako Oslo II) došlo o čtyři dny později ve Washingtonu. Dohoda nahradila předchozí dohody z Káhiry a Paříže, jejichž ustanovení rozpracovala do detailního, více než 400 stránkového návrhu budoucí struktury vzájemného vztahu Izraelců a Palestinců na okupovaných teritoriích, včetně bezpečnostních opatření, ekonomických vztahů, právních záležitostí, voleb, struktury a pravomoci palestinského vládního tělesa a legislativní Rady a dalších otázek. (Farsoun 1997: 266) Oslo II rozdělilo Západní břeh na tři zóny se specifickými harmonogramy odsunu izraelských sil (viz mapa 3). Rozsah pravomocí Palestinců se v každé zóně lišil. Zóna A (palestinská města) byla pod plnou palestinskou samosprávou (cca 3 % rozlohy Západního břehu), zóna B (palestinské vesnice) podléhala sdílené správě, přičemž Palestinci zodpovídali za civilní záležitosti a Izrael si ponechal kontrolu nad bezpečnostními otázkami (24 % území) a zóna C (izraelské osady, vojenské základny a státní půda) zůstaly pod úplnou izraelskou kontrolou (74 %). (Cleveland 2005: 82) 43

44 Mapa 3: Rozdělení Západního břehu do zón, Oslo II, 1995 Zdroj: 44