Na aktuální téma. Snad přichází zmrtvýchvstání

Transkript

1 Snad přichází zmrtvýchvstání CEBES, Když čtete poslední zprávy z Evropy, máte řadu dojmů. Jsou často smutné až nemilé, ale někdy i ty, které možná znamenají jistou naději. U nás, v Evropě a možná i jinde. Dal bych dohromady dvě takové zprávy z posledních dnů. Ta první komentuje jedno z četných předvolebních vystoupení nejsilnější a nejvlivnější evropské ženy, Angely Merkelové. Jestli jsem to nečetl špatně, začíná hledat nějakou cestu, jak ven ze své tragické státnické chyby, kdy rozhodla, že cesta z Maďarska přes Rakousko do Německa bude někdy od září roku 2015 zcela volná. Tohle rozhodnutí jen do Německa přivedlo za dva poslední roky něco kolem milionu nových obyvatel ze všech možných koutů světa. Willkommens- Politik znamenala začátek procesu, kdy celé Německo, nutno podotknout bez předchozí přípravy, začalo řešit, co s těmi statisíci nových obyvatel vlastně bude dělat. Bez přípravy, ale po té, kdy od samotné Merkelové už před 6 lety slyšelo, že " multikulturalismus selhal, ale naprosto selhal a ukázalo se, že vedle sebe nedokážou žít lidé z různých kultur, po té, kdy koaliční partner, bavorský premiér Horst Seehofer zdůraznil, že "Německo není žádná přistěhovalecká země" a přistěhovalcům z muslimské oblasti je třeba vystavit stop. To však není ta hlavní zpráva, tou je, že v reakci na to, jak se Německu nedaří absurdní vítací politiku zvládat, se začíná sbírat odvaha k tomu říci světu, že takhle už nikdy. Ale rozeberme si trochu situaci, která tomu slavnému rozhodnutí předcházela a které bychom se napříště měli skutečně vyhnout. Určitě si 1

2 všichni vzpomeneme, kdy a jak se otevřela slavná balkánská trasa z Řecka, přes Makedonii a Srbsko do Maďarska, kde byla lidským proudem zaplavena budapešťská nádraží a první stovky lidí nasedaly na rychlíky do rakouské Vídně. Proč se kancléřka rozhodla tak, jak se rozhodla, se v lepším případě dozvíme až po letech. Co však její rozhodování zcela jistě ovlivnilo, je jasné už dnes. To se musíme vrátit o pár měsíců, snad rok zpátky, kdy stejnou cestou, jen z Kosova přes Srbsko, do Maďarska proudily tisíce Kosovanů (psali jsme zde: 11%20Kosovci%20opet%20v%20pohybu%20Evropa%20opet%20pospav a.pdf). Maďaři volali o pomoc a nebylo jim to nic platné, z Bruselu se nedočkali ničeho. Snad to byly nějaké sankce za Orbána, ale Evropská komise dál posílala peníze a zabývala se jen Řeckem a Itálií. Že všichni ti Kosované nasedli v Budapešti nebo Györu na vlak a jeli do Německa, je známo také. Že zaplnili azylová střediska i proceduru, bylo jasné stejně. Maďarům, Rakušanům, Slovákům, nám i Němcům. Jen Evropská komise neuznala za vhodné se situací zabývat. Marné bylo maďarské, polské či české volání v Radě pro justici a vnitro. Pomoc Maďarsku se nakonec omezila jen na pár skoro zbytečných eur, které navíc stejně přišly pozdě. Ano, EU reagovala tak, jak byla zvyklá z Itálie či Řecka. Je více než na místě vzpomenout i podobnost s angažmá Evropské komise ve španělské krizi. Žádný pokřik o solidaritě, žádná reálná pomoc. Vždyť v Bruselu ani nevěděli, kde takové Maďarsko leží, natož aby se ti pomazaní více než jen skrčili. Ano, měli to komplikované: vrcholila totiž první roztržka mezi Bruselem a Budapeští, a tak se žádný z těch potentátů či paňáců neodvážil ani pomyslet, že by se snad - v rámci skutečné evropské solidarity - mohlo těm maďarským křiklounům nějak pomoci. A to se přitom téměř zcela zhroutil jeden z klíčových azylových systémů schengenské Evropy, tedy 2

3 ten maďarský. Systém, který do té doby fungoval dobře, mj. přesně podle dohodnutých evropských pravidel. Ale už tehdy jsme varovali, že jde jen o jakýsi pokus vyzkoušet si odolnost jednotlivých evropských států a jejich reakci na migrační vlnu. Pozoruhodné tehdy bylo, že se zcela zastavily předchozí migrační trasy, zejména ty přes řecko-tureckou a tureckobulharskou pozemní hranici a gauneři, co obchodují s lidmi ve velkém, si zkusili něco zcela nového. A vyzkoušeli nás velmi dokonale. Když se pak otevřelo turecké pobřeží k cestě na řecké Egejské ostrovy, zcela jasně znali nejen trasu a překážky, ale hlavně si mohli být jisti, že jim nikdo v té jejich bohulibé humanitární pomoci syrským uprchlíkům nebude bránit. Stačilo jen najít ideologickou nálepku a té bylo Turecko plné. Paní Angela se rozhodla, jak se rozhodla, měla do voleb ještě téměř celé dva roky. A dneska? Všechna ta její vystoupení z poslední doby jakoby naznačovala to jediné: chci být znovu zvolena. Že by se opět vracela ke svým přednáškám mladým křesťanským demokratům či si vzpomněla na společné vystoupení s Davidem Cameronem na bezpečnostní konferenci v Mnichově v únoru 2011, kde britský premiér řekl, že multikulturalismus jako přístup k integraci Muslimů do společnosti selhal, že by evropské země měly otočit v postoji k muslimskému extrémismu, že místo předstírání, že neexistuje, bychom mu měli čelit, že neumíme Muslimům nabídnout vizi společnosti, do níž by chtěli patřit a potom se cítí vykořenění, že dosavadní přístup vedl pouze k oddělení různých kultur mezi sebou a od hlavního proudu. Nebo si snad jen opět připomněla, jak chutná moc, o kterou by tak ráda nepřišla? Tak se dnes dovídáme, že mnohé z toho, co mělo být nejen řečeno, ale také dávno uděláno, postupně vstupuje do německé vnitrostátní politiky. Ona couvá pomalu, jen krůček po krůčku opouští vítací nadšení 3

4 a s realitou v zádech začíná v německých intencích měnit svůj světonázor. Jen pomalu a nejistě se dozvídáme, co všechno je třeba řešit a co všechno se slíbí (jen zčásti vykoná) k nápravě do stavu, který v Německu panoval před velkou migrační krizí. Jestli to bude stačit na velké vítězství ve volbách, to se teprve uvidí, ale chce-ii kancléřka skutečnou změnu, musí vládnout sama a nikoli v koalici se sociálními demokraty či v ještě horším případě se Zelenými. Protože právě oni v pozici páté kolony definovali velké německé cíle v migrační politice, protože právě oni z pozice minimální odpovědnosti strhli Německo do situace, kdy se jejich vnitřními problémy musí zabývat celá Evropa. Paní Angela nese odpovědnost, ne ti, kvůli kterým musela redefinovat i to, co by možná - bez nich definovala jinak. Jen proto jí a hlavně sobě přejme její velké vítězství, i když se ho spíše nedočkáme. Další koalice CDU/CSU se socialisty či zelenými přinese jen prohloubení současného stavu a konečné rozdělení Evropy. Schulz (v naději na post budoucího ministra zahraničí) to už řekl zcela jasně. Naše postavení ve střední a východní Evropě je proto plné rizik, včetně předání do ruské sféry vlivu (psali jsme o tématu blíže zde: Když včera Sigmar Gabriel odstoupil z funkce předsedy SPD a předal vedení strany M. Schulzovi, prohlásil, že tento 61 letý přesvědčený eurofederalista (od roku 2012 předseda Evropského parlamentu) je bojovník za sociální spravedlnost který dokáže lidi vést a spojovat, a představuje nový začátek. Tak to jen ukazuje, poté, co Schulz dovedl EU téměř k rozpadu, jak moc je na tom Unie s tím pokryteckým lhaním špatně. Jak moc jí chybí Trumpovské nazývání věcí pravými jmény, tedy nutná podmínka proto, aby jakýkoliv problém mohl být vůbec řešen a že jich má Evropa víc než dost. 4

5 Ale zpět k optimismu plynoucímu z jejích posledních vystoupení. I pouhé záblesky zdravého selského rozumu jsou dnes v Evropě optimismem. Ano, paní Merkelová připouští chyby, začíná si zcela uvědomovat odpovědnost za vnitrostátní situaci tak, jak se vyvinula v průběhu velké migrační krize a začala hledat východiska na domácí scéně, jak se vyhnout dalším Mnichovům a Berlínům. Ano, začala. Zatím jen v domácím prostředí. To její evropské poselství ale stále ještě zůstává nezměněné. Evropský volič jí totiž zatím zdaleka nezajímá tak, jako německý. Každý členský stát musí mít podíl na řešení evropské humanitární krize - parafráze jejích slov z poslední doby - ještě stále tlačí na kvóty více než na precizní ochranu vnější hranice, stále ještě nevzala na vědomí, že evropská solidarita je založená na individuální odpovědnosti jednoho každého z členských států. Ale myslím, že jde o docela dobrý začátek, spíš začátek konce těch divotvorných (a stejně zrůdných) sociálně inženýrských představ, jak spasíme svět, který se nás rozhodl zadusit. Až utečeme od kvót a zcela prosadíme myšlenku funkčních hotspotů na řeckých hranicích či řecké a bulharské pevnině, stejně jako na jihu Itálie a nebudeme ustupovat od základních principů zachování bezpečnostních pravidel, pak se celá situace začne měnit. Pod maltským předsednictvím se ještě asi nesmyslných kvót zcela nezbavíme. Řecko ve své neutuchající snaze o pokračování parazitování na evropských penězích zčásti (a nevíme, jestli nikoli jen dočasně) kapitulovalo a odchod bývalého premiéra Itálie Matteo Renziho jemně naznačil, že i italská imigrační politika by se pomalu mohla začít přibližovat evropským standardům. Tady bude muset ještě spolková kancléřka více zatlačit, tentokrát nejen na Itálii, ale i na poitalštěný Brusel. Ti, co reprezentovali tu tzv. "naši" euroreprezentaci v čele s panem opilcem Jean-Claudem Junckerem, musí pryč. Už více než měsíc není nic slyšet o komisaři pro 5

6 bezpečnost (a migraci) Avramopoulosovi. Že by měl skutečně tak dlouhou vánoční dovolenou? Asi by bylo dobře, aby se co nejdříve vrátil do Řecka na zasloužený odpočinek. Tak proto je potřeba, aby se paní Angela v předvolebním roce zcela neodvrátila od Bruselu. Až bude uklizeno i tam, možná přijde nový začátek. Nikoli konec, ale začátek. Projevy Angely Merkelové poměrně jasně dokresluje její ministr vnitra, Thomas de Maiziére. Jeho vystoupení k centrům pro návraty jsme zaznamenali poměrně nedávno. Ty však mají ještě optimističtější pokračování. Oznámil, že se od poloviny března začne znovu vracet do Řecka, a to podle Dublinské dohody. Ne náhodou spolupředsedkyně německých Zelených Simone Peterová křičí, že "Snaha oživit zkrachovalý dublinský systém je nehumánní nesmysl, SPD křičí, že ministr de Maiziére vnáší chaos do řešení uprchlické krize v Německu. Co kdyby rovnou řekli, že oživovat zkrachovalou myšlenku společné Evropské unie, či bránit výnosnému obchodu s ekonomickými migranty, je nesmysl. Ano, to je to staré schengenské pravidlo, které mezi řadou jiných kompenzačních opatření praví, že o azylu bude rozhodovat země prvního vstupu (nebo země, která dotyčnému v dobré víře udělila vstupní víza). Pravidlo, které mělo bránit tzv. asylum shoppingu, tedy hledání místa s nejvýhodnějším pobytem. Jak jednoduché, funkční a efektivní. Když se používá tak, jak bylo vymyšleno. A teď hluboký exkurs zpátky: tohle pravidlo a podobně také instituty bezpečné země či tzv. třetí bezpečné země jsou od svého vzniku nejen trnem, ale kládou v oku Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR). Údajně proto, že jeden (druhý, třetí) institut omezuje právo na azyl. Nevím, opravdu nevím, jak. Ve společenství států, do kterého se vstupuje teprve poté, co jsou otestována vnitrostátní pravidla pro plnění všech lidskoprávních úmluv, zejména pak 6

7 té klíčové evropské, ve společenství, do kterého je možné vstoupit po (poměrně krutých) testech azylového práva i azylové infrastruktury, je přece jedno, jestli rozhoduje bulharský, rumunský nebo belgický úředník. Teoreticky vzato, je to jedno. Ale teorie (a dohody) v Evropě neplatí. Tak např. krutým testem azylu prošly jen ty státy, které vstupovaly do EU spolu s Českem, ty před nimi a ty po nich asi spíše ještě anebo už ne. Jinak by v EU nemohla být nejen Itálie s Řeckem (a copak to s dvojím bruselským metrem třeba na Řecko a Itálii ve srovnání třeba s ČR a Slovenskem a plněním třeba ekonomických podmínek pro vstup do EU či eurozóny bylo jinak?), ale ani např. Bulharsko, tedy ty státy, které dnes (stejně jako v minulosti) tvoří základní oponenty Dublinu. A když se zmíněným křiklounům (a parazitům na evropské myšlence) dá šance ve stanoviscích UNHCR, nejtěžšího z lobbistů v Evropském parlamentu, a spolu s ním i na něj navázaným a jeho prostřednictvím financovaným nevládním organizacím, pak je problém na světě. Ano, posledních deset let je soubojem mezi racionalitou evropské imigrační politiky s Dublinem a iracionalitou všech těch, kteří přece nikdy nedopustí, aby každý, kdo přichází do Evropy s cílem žádat o azyl, mohl žádat podle své libosti a nikoli podle pravidel. A když se asi před šesti lety ukázalo, že Řecko, ano tohle demokratické a humanistické Řecko, zavírá žadatele o azyl do cel horších než prasečí chlívek (protože všechny milionové až miliardové dotace na rozvoj řecké azylové infrastruktury zmizely, Bůh ví, kde), že jim nedává ani najíst, natož aby jim poskytovalo alespoň elementární zdravotní péči, přišla žaloba a Evropský soud pro lidská práva zakázal vracet žadatele o azyl, kteří se vysmekli z řecké "péče", zpět do této země prvního vstupu. Eroze racionality začala a měla pokračovat. Ne sankce proti Řecku za neplnění elementárních podmínek a hlavně dohod, zejména té 7

8 o přistoupení, ale další a další revize Dublinského nařízení, které - jak jinak než je v Evropě zvykem - tu původní ideu postupně rozmělňovaly. Je sice pravda, že Evropská komise nařídila své nově vzniklé agentuře, Evropskému podpůrnému azylovému úřadu (EASO), aby se o azylový systém v Řecku postaralo, ale přes všechnu snahu (a obrovské peníze) si Řecko dál vedlo svou. A tak, když přicházeli v docela velkém počtu migranti po souši z Turecka dávno před velkou migrační krizí, Řecko snad ani nemělo azylový zákon a o infrastruktuře jak pro azylové řízení, tak pro péči o žadatele o azyl, nemělo ani potuchy. Pustí se snad někdy OLAF do hledání zneužitých či ukradených obrovských evropských dotací anebo to dopadne jako s Čapím hnízdem? A když se spustil proud člunů na řecké Egejské ostrovy, tak Athény stály nejen nahé, ale i nadále rozhodnuté postupovat stejně jako vždycky předtím. Oni projdou (a my jim k tomu pomůžeme mj. tím, že je nebudeme registrovat) a problémy ať si řeší někdo jiný v Evropě. A že jim to vyšlo nebo přesněji dlouho, předlouho vycházelo! No když měli tichou podporu tak vlivného přímluvce, jakým je UNHCR, pak to šlo docela dobře. Ano, UNHCR vyhovovalo, že Řecko je absolutní dírou do Evropy. Konečně naposledy se tento úřad vyjádřil, že by Řecko mělo převézt migranty z řeckých ostrovů na pevninu, protože je jim tam zima. Prý z humanitárních důvodů. Problém je v tom, že řada evropských zemí už ví, jakou roli hraje tenhle úřad v evropské imigrační (nejen azylové) politice, ale ještě úplně si neuvědomily, jaké jsou jeho skutečné cíle. A to, že si Evropská komise vybrala UNHCR jako klíčového spolupracovníka při tvorbě tzv. nové evropské azylové politiky není jen náhoda (či nehoda), ale skutečné souznění v cílech. A těmi doopravdy nebylo zastavit migrační proud. Jak jinak, co by dělal vysoký komisař OSN pro uprchlíky a stovky přisátých, nevládních, tzv. nevýdělečných pijavic, bez uprchlíků, co by bez 8

9 nich dělali evropští neomarxističtí sociální inženýři, kteří se tak strašně (a zbytečně) těší na nové sluhy do svých domácností, na to úžasné, nejen multikulturní, obohacení. Ale jen tak na okraj, snaha vyhnout se žádosti o azyl stejně jako vyhnout se snímání otisků prstů, to jsou imperativní instrukce převaděčů každému, kdo použije jejich služby. Ani tyhle lidské zrůdy totiž až tak úplně nevěřily, že by Evropa byla tak neschopná se bránit a zejména prosadit použití dublinských návratů k naprosto zásadnímu omezení jejich nekonečných příjmů. A tak, každý, kdo se kdy v minulosti dovolával a ještě dnes dovolává toho, aby Dublin nebyl plněn, byl a je spolupracovníkem těchto kriminálníků a také spolupachatelem, ať už jsou jeho osobní či institucionální pohnutky jakékoliv. A kolikrát jsme mnozí hlasitě upozorňovali, že v naprosté většině o žádné uprchlíky nejde, ale o ekonomické migranty (například zde: 02%20Parlamentni%CC%81%20listy%20rozhovor%20migrace2.pdf). Ale vraťme se z černé díry pesimismu do optimističtějších vod a také ke spolkovému ministru vnitra. A právě tento klíčový hráč evropské migrační politiky řekl, co řekl. Sdělil Řecku, že končí jeho doba chránění bez odpovědnosti v ochraně jeho vlastních i evropských pozemních i námořních hranic a také v práci s uprchlíky. Tlakem Německa Řecko přijalo azylový zákon i jeho novelizace, které snad zavedly i do řecké každodenní reality povinnosti, které Řekové měli plnit dávno při vstupu do EU. Azylový zákon je jedna (řekněme formalistní) stránka, tou druhou je systém azylového řízení a také standardní práce s uprchlíky (anebo těmi, kteří se za ně vydávají). Ano, německý ministr oznámil, že za necelé dva měsíce se začnou vracet všichni ti, kteří do Německa přišli přes Řecko. Jeho (německou) benevolencí je, že tento systém začne fungovat až u osob, kteří do Německa dorazí po 15. březnu Doufejme, že to 9

10 bude cesta vpřed, ne návrat k roku Pokud tak učiní Německo, asi se připojíme, určitě se připojí Maďarsko a snad i ty ostatní členské státy. Mohli bychom se vrátit tam, kde jsme měli být před zhruba dvaceti lety. Zatím jen na řecko-balkánské cestě. Ale zaplať Pán Bůh za to. Dojde-li k tomu, začneme mít dojem, že se situace začíná v Evropě obracet. Že začneme uplatňovat pravidla, které jsme si sami vymysleli, projednali, dohodli a schválili. V případě Německa je o to důležitější, že již avizovaná opatření v oblasti návratů by mohla být doplněna o hlavní destinaci návratů všech těch, kteří přes Řecko proudí do Evropy. A těch bylo v minulosti hodně přes půl milionu a to mluvím jen o Německu. Co Rakousko, Švédsko, Dánsko, Norsko a další státy západní Evropy? Další a další statisíce těch, kteří proklouzli přes řeckou či italskou apatii a dnes by se mohli začít vracet tam, kde do Evropy vstoupili. A možná bychom mohli odsunout další chystanou revoluční změnu Dublinu, která by z tohoto racionálního instrumentu Schengenu, měla udělat distribuční mechanismus migrantů ze selhávajících států. Z nástroje, který měl pomáhat při ochraně Evropy před zneužíváním azylu, by se stal nástroj, který zcela nepokrytě napomáhá realizovat pokračování obrovských příjmů organizovaného zločinu, obchodníků s lidmi. Ale abychom nebyli až tuze optimističtí. Hned první reakce nevládního sektoru podle německých médií jasně ukazují, kde leží hranice mezi racionalitou a iracionalitou. Reakce "ochránců uprchlíka" je jasná, co řekne (a jestli něco nahlas) UNHCR si ještě počkejme a co na to Evropská komise a Evropský parlament uvidíme. Stále ovšem platí - kdo pohrdá Dublinem, nepokrytě nahrává převaděčským sítím. Přejme proto Thomasi de Maiziérovi, aby mu jeho odvahu nesmetl vír mediálního či politického tlaku a on vydržel i to, co teprve přijde. A vyhrožuje-ii řecký ministr vnitra vznikem opozičního hnutí jižních států EU, není to nic proti tomu, čemu 10

11 bude muset spolkový ministr vnitra a s ním i my všichni, kdo to myslí Na aktuální téma s Evropou doopravdy, čelit v budoucích právnických soubojích u národních, a zejména u evropských soudů. Ale jsme na začátku a budeli celý tento návrat k efektivnímu evropskému modelu úspěšný, budeme velmi pečlivě sledovat. A nejen my. Volby v Nizozemí, Francii, Německu, u nás i jinde se blíží. A ono v nich nepůjde jen o koblihy, ale také o celou Evropskou unii a o bezpečnou evropskou budoucnost každého z nás. CENTRUM BEZPEČNOSTNÍCH STUDIÍ VŠ CEVRO INSTITUT (CEBES) Jungmannova 17 / Praha 1 / Czech Republic tel.: / cebes@vsci.cz/ 11