Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Kabinet informační studií a knihovnictví

Transkript

1 Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Kabinet informační studií a knihovnictví NIKOLAJ A. BERĎAJEV O OTROCTVÍ A SVOBODĚ ČLOVĚKA Seminární práce k předmětu Filozofie Autor: Radmila Malá UČO: Typ studia: Ročník: kombinované první Brno 2010

2 OBSAH: Úvod. 3 Uspořádání knihy. 4 Osobnost 4 Bytí, bůh, společnost a svoboda 5 Pokušení a otroctví 6 Zotročení... 7 Duchovní osvobození člověka. 7 Závěr 8 Použitá literatura. 9 2

3 ÚVOD Ve své práci bych Vám chtěla představit knihu O otroctví a svobodě člověka, světově proslulého, známého ruského filozofa Nikolaje A. Berďajeva, který byl nucen žít v exilu. Ze sovětského Ruska byl vyhnán především pro svůj názor, kde požadoval především svobodu ducha. Stejný odpor vůči svobodě ale prožíval i ve svém novém domově. Dílo vzniklo v roce Autor nás chce blíže seznámit se svojí filozofií, se svojí myšlenkovou a duchovní cestou. Obsah knihy je výsledkem dlouhé filozofické cesty hledání pravdy. Základem je personalistická filosofie, ale v určitých tématech se dotýká sociální filozofie. Zamýšlí se nad vývojem myšlení myslitele. Poukazuje na fakt, že čím více člověk duchovně roste, tím více se také pokorně sklání. Svoboda a otroctví tak jdou ruku v ruce. Kniha je plná rozporů, protikladů myšlení, ale o tom blíže v detailních popisu následujících kapitol. 3

4 Uspořádání knihy Kniha O otroctví a svobodě člověka je rozdělena do čtyř hlavních kapitol, z nichž každá se skládá z dalších podkapitol. Berďajev se nejprve zastavil u pojmů, jako jsou Osobnost, Pán, rab a svobodný a následně nám chce představit různé pohledy na svobodu a otroctví. Jak se člověk stává otrokem bytí, boha, civilizace Další kapitoly pojednávají o různých pokušeních, co vše nás může zotročovat válka, revoluce, měšťáctví. Poslední kapitola je zaměřena na duchovní osvobození člověka, vítězství nad strachem a smrtí. Osobnost Základní myšlenkou této kapitoly je upozornění na fakt, že osobnost je něčím jedinečným, nemůže být podobna ničemu jinému ve světě a taktéž nemůže být s ničím srovnávána. Člověk je sice bytost přírodní, je produktem světa, ale jako osobnost nemůže být chápán jako dítě tohoto světa. Jak autor uvádí: Člověk není osobností kvůli své přirozenosti, nýbrž pokud jde o jeho ducha. Osobnost není a nemůže být částí ve vztahu k jakémukoli celku, jakkoli velikému, ba celému světu (s. 20). V pravém slova smyslu je osobnost tím, co se nemění v proměnách. Je jednotou v mnohosti. Osobnost není ztuhlých stavem, rozevírá se, rozvíjí, obohacuje se, ale jde o rozvoj jednoho a téhož zcela určitého pobývajícího subjektu. Osobnost není v žádném případě hotovou daností, nýbrž je úkolem ideálem člověka. Musí se sama utvářet, obohacovat, naplňovat universálním obsahem, dosahovat jednoty v celistvosti po celý svůj život. (s. 21) 4

5 Osobní, znamená originální, nenapodobitelné. Je spjaté s prvotním zdrojem, původní. Osobnost není plně soběstačná, svébytná, ale vedle sebe potřebuje jiné, vyšší, rovné i nižší. Bez nich by neměla vědomí rozdílu. Problém osobnosti je odlišný od problému vztahu duše a těla. Tělo spojuje člověka s životem přírody. Abychom správně pochopili, co je osobnost, je nutné rozlišovat mezi osobností a individuem. Individuum se rodí z otce a matky, má biologický původ, je determinováno rodovou dědičností stejně jako společenskou. (s. 31) Platí, že silná osobnost, znamená skutečný charakter. Charakter znamená ovládnutí sebe sama, vítězství nad otroctvím vůči sobě samému, jež umožňuje též vítězství nad otroctvím vůči okolnímu světu. (s. 40) Bytí, bůh, společnost a svoboda Je třeba si uvědomit rozdíl mezi Já a Bytím. Já rovná se osobnost, bytí je produktem abstraktního myšlení. Bytí nemá existenci. Je důležité rozhodnout se mezi dvěma filozofiemi filozofie uznávající primát bytí nad svobodou a filozofie uznávající primát svobody nad bytím. Bytí je statické, duch je dynamický. Duch není bytím. Ducha nelze pojímat intelektuálně jako objekt, duch je subjektem a subjektivitou, je svobodou a tvůrčím činem.(s. 62) Člověk se musí naučit správně rozlišovat mezi Bohem a lidskou ideou Boha, Bohem jako bytostí a Bohem jako objektem. Člověk si ve svém lidském vědomí vytvořil Boha, jako objekt, ale objektivovaný Bůh se stává předmětem otrockého lidského uctívání. Ale takovýto Bůh je člověku odcizený a zároveň vládnoucí. Bůh není absolutním monarchou, Bůh je Bůh trpící spolu se světem a člověkem, je ukřižovaná Láska, Osvoboditel; zjevil se ne v moci, ale jako ukřižovaný. Vykupitel je Osvoboditel a ne Boží účetní evidující naše prohřešky (s. 70) 5

6 Člověk bývá často otrokem své vyšší přirozenosti, otrokem svých vyšších idejí, vyšších citů, svého nadání. Egocentrickým sebepotvrzením bývá právě fanatismus. Pokora se může proměnit v nejvyšší pýchu. Není nic bezvýchodnějšího než pýcha pokorných. (s. 107). Aniž by si člověk uvědomoval, ale otrokem se stává i tehdy, začne-li toužit po moci, po panování, po úspěchu, po slávě. Jedná se o otrocký vztah k sobě i ke světu, jenž se stal předmětem žádostivosti. Chtíč moci je otrockým instinktem. (s. 109) Pokušení a otroctví Nejvíce člověka zotročuje pokušení královstvím, jedná se o největší pokušení v lidských dějinách. Toto pokušení se projevuje v dějinách v nejrůznějších podobách říše starověkého Východu, římské impérium, papežská theokracie, svatá říše byzantská, Moskva jako třetí Řím, nebo petrovské impérium, komunistická říše, německá Třetí říše. Člověk je předurčen k tomu, aby vládnul, tudíž hledá své království, je posedlý touhou po něm. Vynakládá své síly na zbudování království, ale neuvědomuje si, že právě toto království jej zotročuje, činí z něj otroka. Pokušení královstvím je jedním z těch, jež zavrhl Kristus na poušti. Křesťané nenásledovali Krista a uctívali království, protože rouhačsky směšovali a spojovali království Kristovo s královstvím tohoto světa. Kristus vyzýval především k hledání království Božího a jeho pravdy. Křesťané však hledali všechno, co se jim hodilo; zděsili se, že hledání království Božího způsobí zkázu královstvím světa. (s. 113) 6

7 Zotročení Lidské dějiny od pravěku provázely revoluce. K revolucím docházelo ve všech dobách. Docházelo k nim již ve starém Egyptě, v Řecku i Římě. V každé době. Lidé se bouřili, protože již nechtěli nadále snášet ponížení a otroctví. Revoluce jsou nevyhnutelné, existuje-li společnost, která na jedné straně budí hrůzu a odpor a na straně druhé dává naději na nový, lepší život. Lidské společnosti vládne kníže a vládne v nepravdě, je logické, že proti této vládě dochází k povstáním. Pravdou je, že se nové vlády ujme nový kníže tohoto světa a opět vládne v nepravdě. V revoluci se naplňuje soud Boží. Revoluci můžeme chápat jako nemoc, v revoluci propuká duch msty, nenávisti a vraždění. Je to důsledek toho, že se nenašlo dost tvůrčí síly pro reformu společnosti. Není na místě posuzovat revoluci z hlediska rozumových a morálních norem. Revoluce je vždy nerozumná a amorální. Cílem revoluce je osvobození člověka od útlaku a otroctví. Revolucionáři musí být statečnými lidmi, odhodlanými dokonce i k položení života ve jménu ideje. Hrůza přicházející s revolucí vůbec nepatří k cílům, jež obvykle bývají sledovány. Takovými cíli jsou obvykle svoboda, spravedlnost, rovnost, bratrství a jiné vyšší hodnoty. Hrůza je v prostředcích. Revoluce se dere o vítězství, ať to stojí cokoli. Vítězství se dosahuje silou, jež nutně přechází v násilí. (s. 155) Duchovní osvobození člověka Člověk neustále usiluje o osvobození, své otroctví si plně neuvědomuje, ale stále se nalézá ve stavu otroctví. Svoboda není snadnou záležitostí. Daleko snadnější je zůstávat v otroctví. Láska ke svobodě, úsilí o osvobození jsou ukazateli jisté velikosti člověka, svědčí o tom, že člověk vnitřně už přestává být otrokem. V člověku je duchovní princip, nezávislý na světě a světem 7

8 nedeterminovaný. Osvobození člověka není potřebou přírody, rozumu či společnosti, jak se často myslí, ale ducha. (s. 197) Osvobození poskytuje duchovní sílu a nezávislost. Osvobození však může způsobit posedlost jednou idejí. V takovém případě se duchovní osvobození proměňuje v nové pokušení a otroctví. Nesmírně těžké je vítězství nad klamnými iluzemi, jež strhávají člověka zpět do otroctví, aniž by si to uvědomil. Vítězství ducha nad otroctvím je především vítězstvím nad strachem ze života i ze smrti. (s. 199) Strach plodí lež. Otrocký strach nám brání v odhalení pravdy, ale dokonalá láska strach vytlačuje. Pokud člověk dokáže překonat strach a žít bez strachu, dosahuje nejvyššího stavu. Člověk je svobodný ve stavu tvůrčího vzepětí. Pouze spojení svobody a lásky vytváří osobnost svobodnou a tvůrčí. (s. 202) Pokud můžeme říci, že člověk přechází k duchovnosti, znamená to, že přechází od otroctví ke svobodě, od rozdrobenosti k celistvosti, od neosobnosti k osobnosti, od pasivity k tvorbě. Až člověk vykoná to, k čemu je povolán, teprve tehdy se uskuteční druhý příchod Kristův, tehdy bude nové nebe a nová země, tehdy nastane království svobody. (s. 214) Závěr Přesto, že dílo bylo napsáno před více jak šedesáti lety, Berďajevovy postřehy nás nutí k přemýšlení i dnes. Jsou pravdivé stále. Žijeme v hektické době, v demokracii, kterou si mnozí vysvětlují po svém, a nikdo z nás si nepřipouští, že by mohl být otrokem své doby, zotročován výdobytky civilizace. Mluvíme o svobodě, ale na mysli máme jinou svobodu. Svět se neustále vyvíjí, vše se modernizuje, ale dějiny se opakují. V každé době chce někdo vládnout, proto během historického vývoje se vystřídalo mnoho řádů. A stále hledáme lepší. Věřící se upínají k Bohu, ale i zde nejsou svobodni. Církev chtěla vládnout a 8

9 věřící byli jen ovečky, se kterými církev manipulovala. Vše se dělo ve jménu Boha, ale bohužel toto byl jiný Bůh, než jakého Boha nám ukazuje Berďajev. Lidé jdou za svojí idejí, nechtějí nebo nemají sílu vybočovat z řádu. Vybočit můžou jen Ti nejsilnější, ale i oni zastupují určitou skupinu, národ i oni, jak Berďajev uvádí, se stávají otroky. Použitá literatura BERĎAJEV, Nikolaj: O otroctví a svobodě člověka. Vydání 1. Praha: OIKOYMENH, s. ISBN X 9