MASARYKOVA UNIVERZITA. Komparativní studie Maoismus a marxismus-leninismus, z marxismu se vyvinuvší ideologie

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra politologie Komparativní studie Maoismus a marxismus-leninismus, z marxismu se vyvinuvší ideologie Bakalářská práce Nikola Vávra Vedoucí práce: Mgr. Martin Bastl, Ph. D. UČO: Obor: PL-MV Imatrikulační ročník: 2005 Brno,

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a uvedl v seznamu literatury všechny použité zdroje. V Brně dne Nikola Vávra 2

3 Poděkování Chtěl bych poděkovat vedoucímu této bakalářské práce Mgr. Martinu Bastlovi, Ph. D. za cenné rady, které mi pomohly práci dokončit. 3

4 Obsah: 1. Úvod Marxismus-leninismus Marxismus Leninismus Marxismus-leninismus Maoismus Ideologické srovnání Dělníci vs. rolníci Sovětská kritika: Maloburžoazní kořeny maoismu Imperialismus Socialismus v jedné zemi Úvahy o válce Dialektika Maovy kontradikce Otázka vývoje Vývoj interakcí mezi maoismem a marxismem-leninismem Kořeny hnutí Generální zkouška Maova reflexe Mezihra: Od revoluce k revoluci Předpoklady převzetí moci Maova revoluce Počátky nového režimu Čínsko-sovětská roztržka Závěr Literatura a internetové zdroje:

5 1. Úvod Komparativní studii dvou z marxismu vycházejících směrů jsem při výběru tématu své bakalářské práce zvolil zejména proto, že mě zaujala více než ostatní možnosti, které mi tou dobou připadaly realizovatelné. Jde o bezesporu zajímavou problematiku, která není natolik probádána, aby se stala součástí obecného vzdělání. Lákala mě nejen možnost prozkoumat, alespoň ve své době, alternativní ideologické, politické a ekonomické systémy, ale navíc se při výběru, bohužel pro jejich oběti, mohla zapojit i má fascinace totalitami. Věřím však, že jsem se během tvorby nenechal unést pouze svými zájmy, a vytvořil jsem akceptovatelnou vědeckou studii. Ačkoli to z názvu nevyplývá, zaměřím se primárně a ideologii maoismu, zatímco sovětský směr bude sloužit zejména pro potřeby srovnání. Maovo myšlení je u nás, už kvůli členství Československa ve Varšavské smlouvě, méně známé než marxismus-leninismus, takže má práce bude mít vyšší potenciál přinést nové informace a srovnání se známějšími sovětskými okolnostmi bude srozumitelnější. Struktura studie bude následující: Nejdříve stručně definuji jednotlivé ideologie, aby měl čtenář přehled i při jejich podrobnějším rozboru, který bude následovat v kapitole Ideologické srovnání. Zde se pokusím sumarizovat a rozebrat hlavní ideologické spojnice a rozpory maoismu a marxismu-leninismu. Poslední kapitola se zabývá popisem interakcí mezi zkoumanými ideologiemi, primárně se zde zaměřím na okolnosti jejich vzniku a etablování, kde se základy myšlenkových směrů projevovaly více než při jejich stabilizované moci a skomírání. Věřím, že práce čtenáři nejen popíše realitu a ideologii marxismu-leninismu a maoismu, ale hlavně mu umožní průnik do logiky fungování těchto politicko-ideologických směrů, tak aby dokázal jednotlivé události a konsekvence na jejich pozadí interpretovat a zařadit do schémat, jež tyto směry definují. V této studii se pokusím nalézt odpovědi na otázky: Jaké jsou spojnice a rozpory marxismu-leninismu a maoismu? Jak se vyvíjel vztah sovětských a čínských komunistů? Zůstali věrní marxistické tradici? 5

6 Hypotézu jsem stanovil takto: Marxismus-leninismus a maoismus sice mají společné kořeny, ale rozdílná zkušenost a okolnosti je vzdálila jak navzájem, tak od původního marxismu. Jejich vztah byl rovněž úměrný aktuálním okolnostem, spíše než ideologické vzdálenosti. Ke zpracování tématu využívám empiricko-analytický přístup, zejména pak metodu komparace. Pracuji s její synchronní i diachronní rovinou. Přesnost tohoto přístupu může být limitována skutečností, že marxismus-leninismus a maoismus vznikly v rozdílném období a délka jejich existence se též liší. V případě synchronní komparace tak srovnávám jiné vývojové fáze ideologií či režimů a v případě diachronní je zas hledání průsečíků ponecháno na subjektivním úsudku, ať už autorů, z jejichž prací vycházím, nebo mém vlastním. 6

7 2. Marxismus-leninismus 2.1 Marxismus Kořeny této ideologie jsou spjaty zejména s Karlem Marxem, po němž je pojmenována, a jeho současníkem Friedrichem Engelsem. Karel Marx ( ) byl německým teoretikem společnosti, historikem a revolucionářem. Právě jeho kritická analýza kapitalistické společnosti položila teoretické základy pro politické hnutí nesoucí jeho jméno (Miller a kol. 2003: 281). Marxovo myšlení bylo formováno jak osvícenstvím jeho otce, váženého trevírského právníka, tak i romantismem a utopickým socialismem barona von Westfallen (s jehož dcerou Jenny se později oženil). Jako student však byl stoupencem tehdy populárního hegelovství. Jelikož věřil, že se některá z forem socialismu brzy musí prosadit jak v Německu, tak v dalších zemích, odstěhoval se koncem roku 1843 do centra socialistické teorie, do Paříže. Zde se zpřátelil s Friedrichem Engelsem, definitivně se obrátil od idealistického hegelovství studentských let směrem k humanistickému komunismu (Marxists.org 2008) a poprvé deklaroval oddanost proletariátu (Molyneux 1983). Marxova koncepce komunismu, ovlivněná filosofií Ludvíka Feuerbacha, byla založena na kontrastu mezi odcizením 1 práce v kapitalistickém systému a komunistickou společností, ve které by lidé mohli rozvíjet svou přirozenost pomocí spolupráce ve výrobě (Miller a kol. 2003: ). O několik let později napojil Karel Marx své utopické názory na historický a materiální základ. Přirozenost jedince závisí na materiálních podmínkách determinujících výrobu. Podstata člověka není nezměnitelná, nýbrž historická, a mění se podle sociálních a ekonomických podmínek. Avšak prvotním hybatelem dějin je člověk sám, prostřednictvím práce přetváří svět k obrazu svému a mění svůj obraz podle svých schopností. Podstata člověka tedy závisí na podmínkách, v nichž pracuje (Scruton 1999: 74). Skutečnou základnu společnosti tvoří podle této teze způsob jakým si lidé zorganizovali společenskou výrobu a nástroje, které užívají 1 Ve společnosti, již popisovali klasičtí političtí ekonomové, jsou dělníci podle Marxe odcizováni výsledkům své práce, která je jim vnucována, a jsou tak odděleni jak od svých druhů, tak od přirozeného světa (Miller a kol. 2003: 282). 7

8 souhrn výrobních vztahů. Kontrola sociálních tříd nad výrobními prostředky, tak podmiňuje veškerý intelektuální, politický a společenský život, včetně třídního rozdělení (Miller a kol. 2003: 282). Tyto aspekty těsně souvisí s první ze tří charakteristik socialismu, o kterých panuje mezi jeho vykladači všeobecná shoda. Tou je výklad a kritika současné společnosti i společností minulých. Jak je patrno z předchozího odstavce, marxismus přisuzuje výsadní postavení ekonomickým faktorům. Konkrétně výrobním silám (výrobní nástroje, pracovní prostředky a technika, jež jsou lidem k dispozici v té které epoše) a výrobním vztahům (způsob, jímž se lidé organizují, aby využili výrobní síly) jako utvářející politický a kulturní systém každé společnosti. Ekonomická základna determinuje politickou a ideologickou nadstavbu. Toto stanovisko je známé pod názvem historický materialismus (Miller a kol. 2003: 284). Forma všech politických institucí a kultury je určována převládajícím ekonomickým systémem (asijský, otrokářský, feudální, moderní kapitalistický) a držiteli ekonomické moci. Zde se nachází kořen kritické složky této první charakteristiky. Výrobní složky společnosti jsou ovládány menšinou, která zneužívá své ekonomické moci k vykořisťování masy obyvatelstva tím, že si přivlastňuje nadvýrobek 2 část příjmu převyšující vložené prostředky. Tato inherentně konfliktní situace vyúsťuje v třídní boj. Logicky navazujícím druhým rysem marxistického myšlení je právě představa alternativy ke společnosti založené na vykořisťování a třídním rozdělení. Taková společnost musí být založena na společném vlastnictví výrobních prostředků. V jejím prvním stadiu socialismu, budou plody výroby děleny podle toho jak jedinec sám přispívá, později prý bude možno přistoupit ke komunistické organizaci společnosti, jež bude ztělesněním slavné zásady každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb (Miller a kol. 2003: 284). Třetí charakteristiku představuje pohled na transformace společenských systémů. V jistém stadiu vývoje výrobních sil tyto překročí úroveň výrobních vztahů, 2 Část výrobku, která má pokrýt dělníkovu vlastní existenci, Marx nazýval nezbytným výrobkem; ta část, kterou dělník vyrábí nadto, je nadvýrobkem. Otrok musel vyrobit nadvýrobek, jinak by otrokář žádné otroky nevydržoval. Nevolník musel vyrábět nadvýrobek, jinak by nebylo nevolnictví pozemkové šlechtě k ničemu. Nadvýrobek, pouze v podstatně větším rozsahu, je také produkován námezdním dělníkem, jinak by kapitalista nepotřeboval kupovat pracovní sílu. Třídní boj není ničím jiným, než bojem o nadvýrobek. Ten, kdo vlastní nadvýrobek, je pánem situace - vlastní bohatství, vlastní stát, má klíč k církvi, k soudům, k vědám i umění (Trockij 1939). 8

9 což povede k revoluci. Během ní se ustanoví nové ekonomické a politické vztahy odpovídající expandujícím výrobním silám. Revoluce je podle Marxe hnací silou dějin, tato myšlenka ho vedla k touze odhalit původ a směr kapitalistického vykořisťování. Tomuto cíli se věnoval zejména ve svém stěžejním díle Kapitál (1867). Analýza podstaty nadhodnoty 3 za kapitalismu, rostoucí krutosti krizí a klesající míry zisku jej dovedla k přesvědčení, že tento systém dlouho nepřežije. Jeho zánik bude uskutečněn skrz proletářskou revoluci. Ta, podle Marxe, měla začít v průmyslově nejrozvinutějších zemích 4 a rychle se měla internacionalizovat. Většinou se měla uskutečnit násilnou formou. V rostoucí zbídačené dělnické třídě si dle marxistického učení kapitalismus sám vychovává svého hrobaře. Než nastane možnost ustanovit čistě komunistickou společnost, bude nutné přechodné období diktatury proletariátu. Vztah marxistické politické strany k proletariátu nemusel sám Marx řešit, neboť období masových stran nastalo až po jeho smrti (Miller a kol. 2003: 282, ). S jeho materialistickou koncepcí dějin souvisí i Marxovy názory na politiku, k nimž dospěl po svém přestěhování do Londýna (1849). Ve státní moci viděl nástroj třídní nadvlády. V exekutivě moderního kapitalistického státu pak pouze výbor pro řízení společných záležitostí celé buržoazie. Předmět politiky nemá v rámci marxismu jasný výklad. Politika se dle Marxovi teorie odvozovala z ekonomie, ale Marxův zájem napsat dílo, v němž by sledoval vznik politických forem z ekonomických, zůstal neuskutečněn. Ač tuto oblast systematicky nezpracoval, ke správě státu se mnohokrát vyjádřil. Ve své Kritice Gothajského programu (1875) Marx mluvil o revoluční diktatuře proletariátu, jež by přeměnila stát z orgánu nadřazeného společnosti v orgán jí zcela podřízený. Navrhoval volit všeobecným hlasováním všechny úředníky včetně soudců a učinit je kdykoli odvolatelnými, platit úředníkům stejný plat jako námezdně pracujícím, nahradit stálou armádu ozbrojeným lidem a zbavit policii a duchovenstvo jejich politického vlivu. Většina z toho mála, co Marx říká o komunistické společnosti, naznačuje, že bude zbavena potřeby politiky (Miller a kol. 2003: 283). 3 Marx předložil svou verzi teorie pracovní hodnoty. Protože směnná hodnota vzniká pouze v důsledku práce, bylo by určitou formou fetišismu připisovat jí autonomní moc. Směnná hodnota je ve skutečnosti konzervovaná lidská práce. Nahromadění hodnoty je vysvětlováno jako výsledek vynucených hodin neplacené práce navíc směnná hodnota se tedy hromadí výlučně v rukou kapitalisty, a nikoli dělníka (Scruton 1999: 75). 4 Předvídal však možnost jejího počátku v Rusku (Miller a kol. 2003: 282). 9

10 Po Marxově smrti v roce 1883 nastal zlatý věk pro jeho učení, který přetrval až do 1. světové války. Marxismus se v té době opíral zejména politickou sílu a prestiž německé Sociálně demokratické strany. Na přelomu století vytvořili marxističtí teoretici dva důležité pojmy dialektický materialismus a imperialismus. První z nich je metafyzickou teorií dějin (jak vývoje přírody, tak kultury), pro druhý je nejznámějším teoretikem Rudolf Hilferding, jehož hypotéza prezentuje západní korporace coby vykořisťovatele rozvojových zemí, jejichž aktivity prohlubují mezinárodní napětí a vedou od ekonomického k ozbrojenému boji. Podrobněji budou tyto pojmy popsány v další kapitole (Miller a kol. 2003: 285). Marxismus Druhé internacionály, jehož nejvýznamnějším představitelem byl Karl Kautsky, se vyznačoval přesvědčením o nevyhnutelném pádu kapitalismu a dalším růstu socialistické síly. Proto byli tehdejší marxisté pasivní, nebyl důvod riskovat předčasnou revoluční aktivitou, když se její předpoklady musí nutně zlepšovat. S válkou se však rapidně zvýšil význam nacionalismu, kterému marxisté věnovali jen malou pozornost, neboť dělnická třída nemá žádnou vlast. Neschopnost vyrovnat se s jeho násilným výrazem ve světové válce měla za následek rozštěpení německé Sociálně demokratické strany. Rozdrcení jejího levého křídla v nezdařeném povstání z let ji zbavilo vedoucí role, která přešla na Lenina a úspěšné bolševiky (Miller a kol. 2003: ). Následný vývoj bude popsán v následující podkapitole. Západní větev marxismu začala klást důraz na intelektuální a kulturní otázky, stala se spíše doménou akademického než dělnického prostředí. Mezi její nejvýznamnější zástupce patří Gramsci, Lukács, Sartre, či Althusser (Miller a kol. 2003: ). 2.2 Leninismus Vladimír Iljič Uljanov ( ), přezdívaný Lenin, byl architektem moderního komunismu. V několika bodech upravil marxistickou doktrínu, domníval se však, že tyto úpravy nejsou duchu marxismu cizí. Zdůrazňoval revoluční morálku. Naše morálka se zcela podřizuje zájmům jediné třídy, třídy proletářů. Ospravedlnitelnost jednotlivých kroků, závisí podle Lenina na jejich cíli. Všechno, co se děje v zájmu proletářské věci je čestné. 10

11 Odmítání podobných činů v rozporu s klasickou morálkou viděl jako projev buržoazního svědomí (Scruton 1999: 66). Považoval za nutné postavit do čela dělnictva profesionální revolucionáře, rekrutované z buržoazní inteligence. Samotný proletariát, by totiž vyvinul jen proletářské vědomí, jež není pro potřeby revoluce dostatečné. Pouze právě průmyslový proletariát je podle Lenina sto artikulovat svou nespokojenost, přestože kapitalistické vykořisťování prostoupilo všechny roviny ruské společnosti. Proletariát se dle Leninovy nauky musí přetvořit ve zcela jednotnou revoluční stranu 5. V této straně bude soustředěna veškerá moc (Scruton 1999: 66). Nezapomínal ani na drobné rolnictvo, které považoval za přirozeného spojence proletariátu a jehož podporu potřeboval získat. Zvláště do roku 1914, kdy byl vzhledem k úrovni vývoje kapitalismu v Rusku přesvědčen, že cílem strany je jednat jako předvoj demokratické revoluce proti pozemkovému panství a autokracii (Miller a kol. 2003: 235). Leninismus se ostře staví k revizionistickým tendencím, věří totiž, že neexistuje jiná než násilná cesta k socialismu. Dalším příspěvkem k marxismu byla teorie imperialismu coby posledního stadia kapitalismu. Lenin se zde výrazně inspiroval u Hilferdinka a Bucharina (Miller a kol. 2003: 286). Rusko bylo dle Lenina nejslabším článkem v řetězu imperialismu, což vysvětlovalo, že socialistická revoluce začne právě zde a nikoli v průmyslověji rozvinutějších zemích (Scruton 1999: 66). Zatímco Marx a Engels odumírání státu jen naznačovali, pro Lenina bylo klíčové. Po dosažení socialismu stát s celou svou mašinérií, včetně práva, postupně zanikne. Je jej totiž zapotřebí pouze tehdy, existují-li antagonistické výrobní vztahy a lidé jsou nuceni jednat proti své přirozenosti. Než bude tohoto cíle dosaženo, musí být státní aparát zcela podřízen moci strany (Scruton 1999: 66). V roce 1917, po svržení autokracie únorovou revolucí, se většina bolševiků postavila za Leninovu výzvu k revoluci proletariátu a nejchudších vrstev venkovského lidu, vyjádřenou heslem Všechnu moc sovětům 6! (Miller a kol. 2003: 466). 5 Scruton odlišuje stranu jako celek a avantgardu, kterou považuje za její z inteligence rekrutované vedení. Jak vyplývá např. z Leninova Co dělat? Palčivé otázky našeho hnutí, nejde o avantgardu stranickou, nýbrž avantgardu všech revolučních sil, tzn. (komunistickou) stranu (Lenin 2008) Scruton se v tomto bodě mýlí. 6 Sověty byly výbory přímo volené dělnictvem na pracovištích. 11

12 Vzhledem k vojenské slabosti Sovětského svazu Lenin odmítal revoluční válku s Německem. Vzhledem k vojenské slabosti ruského proletariátu i zaostalost hospodářství a tento stav se pokoušel napravit. Jistě však nepředpokládal, že přísná kontrola politického života z centra a jmenování řídících pracovníků shora, zůstanou trvalými rysy sovětského systému (Miller a kol. 2003: 467). Leninismus se stal celosvětovým hnutím v roce 1920, kdy sám Lenin stanovil pro členství v Kominterně jedenadvacet podmínek, což spolu s výtečnou organizací strany ve svých důsledcích zaručovalo, že všude na světě se komunistické strany budou organizovat podle zásad 7, které stanovil pro stranu ruskou (Scruton 1999: 67) Základními principy leninismu jsou jeho revoluční nesmlouvavost, internacionalismus, analýza a odpor vůči imperialismu, důraz na zničení buržoazního státu skrz proletářskou revoluci a jeho koncepce strany coby předvoje revoluce (Molyneux 1983). 2.3 Marxismus-leninismus Spojení nauk Marxe a Lenina se stalo oficiální ideologií bývalého Sovětského svazu a zemí východní Evropy v sovětské sféře vlivu, jeho teorie a hlavně praxe se však během existence Svazu proměňovala. Po Leninově smrti v roce 1924 se marxismus-leninismus formoval pod vedením Stalina 8 ( ). Ten jej proměnil z vyvíjející se, na praxi orientované doktríny v dogma, ekvivalent státního náboženství (Molyneux 1983). Ve 30. letech začal s čistkami ve straně, které tajil, nebo prezentoval coby její očistění od oportunistických prvků. I přes opozici většiny politbyra (mj. Trockij, Kameněv, Zinovjev) prosadil doktrínu socialismu v jedné zemi, podle níž bylo možno dokončit budování sovětského socialismu bez vzniku socialistické revoluce v jiné zemi. Další úpravou bylo Stalinovo tvrzení z roku 1928: Třídní boj se s přibližujícím se socialismem zintenzivní ( Miller a kol. 2003: 467). Došel též k názoru, že proletářský stát na cestě k socialismu nezanikne, ale naopak bude muset být posílen, aby chránil Sovětský svaz před nepřátelským kapitalistickým okolím (Miller a kol. 2003: 467). 7 Tzn. Členským stranám byla vnucena bolševická organizační pravidla a byl tak urychlen jejich rozchod se sociální demokracií (Miller a kol. 2003: 234). 8 Vlastním jménem Josefa Vissarionoviče Džugašviliho. 12

13 Stalin posiloval industrializaci a násilnou kolektivizaci zemědělství. Dalším z jeho pragmatických kroků bylo zachování částečného svobodného trhu, který roku 1921 legitimoval Lenin vyhlášením nové ekonomické politiky a peněžního hospodářství, sloužící k plnění neustále vyčerpané státní kasy. Roku 1929 však Stalin přistoupil k prvnímu pětiletému plánu a okamžité kolektivizaci (Sparknotes 2008). Tyto charakteristiky byly dle sovětských marxistů slučitelné se socialismem a měly být zachovány až do konečné přeměny v komunismus. Na základě této změněné definice mohl Stalin v prosinci 1936 prohlásit, že v Sovětském svazu byl v podstatě vybudován socialismus, ačkoli bylo směřování k větší nerovnosti v zájmu efektivity proti duchu a liteře jeho dřívějšího pojetí. Stalin zachoval a zvýraznil důraz na spolupráci průmyslového dělnictva a rolníků 9, těm však odepřel podíl na státním řízení politiky (Miller a kol. 2003: ). Po Stalinově smrti se vlády ujmul Chruščov ( ), ale v ideologii marxismu-leninismu se to výrazněji neprojevilo. Destalinizace se týkala spíše odstranění kultu osobnosti bývalého vládce. Byly odmítnuty doktríny státu dělníků a rolníků a zesílení třídního boje. Sovětský svaz se měl stát všelidovým státem. V roce 1961 byl dle Chruščova plně a definitivně dosažen socialismus a dosažení komunismu bylo naplánováno pro rok 1980 (Miller a kol. 2003: 468). Za Brežněva ( ), který byl prvním tajemníkem strany od roku 1964 až do své smrti, sice byla zachována definice Sovětského svazu jako všelidového státu, ale zanikly Chruščovovy utopické naděje. Mezi dokončení budování socialismu a komunismus byla vsunuta nová etapa rozvinutý socialismus. Brežněvův nástupce Andropov prohlásil, že rozvinutý socialismus bude dlouhou vývojovou etapou (Miller a kol. 2003: 468). Sebeanalýza sovětského komunismu nikdy nevysvětlila základní rysy sovětského socialismu, které nepředpokládali ani Marx, ani Lenin: koncentraci rozhodovací moci v samozvaném politbyru a dominantní společenské a politické postavení elity těšící se značným privilegiím (Miller a kol. 2003: 468). 2.4 Maoismus 9 Ústava z prosince 1936 definovala Sovětský svaz jako stát dělníků a rolníků (Miller a kol. 2003: 468). 13

14 Maoismus, či myšlení Mao Ce-tunga ( ), je formou marxismuleninismu, ovlivněnou myšlením tohoto čínského komunistického diktátora. Ten jej, dle jeho slov, upravil pro čínské potřeby. Čínská komunistická strana termín maoismus ve svých publikacích nepoužívá, protože má v komunistickém prostředí pejorativní konotace. Mao Ce-tungovo myšlení, či ideje jsou preferovanou formou 10. Maoistické skupiny se často označují za marxisty-leninisty, nikoli maoisty 11. Mao Ce-tung totiž tvrdil, že marxismus-leninismus nezměnil, ale pouze rozvinul. Od 60. let byl ve východním bloku výraz maoismus používán jako hanlivé označení pro příznivce Mao Ce-tunga a jeho formy komunismu, které dali přednost před doktrínou aplikovanou v Sovětském svazu. Mezi nekomunistickými autory však maoismus pejorativní nádech zpravidla nemá a je používán v čistě popisném významu. Od Maova nástupu k moci do roku 1978 mělo jeho myšlení prakticky monopolní postavení a i v současnosti je součástí doktríny Čínské komunistické strany. Ačkoli se v ČLR pohled na historickou roli maoismu změnil Maem diktovaná řešení nejsou univerzální, ale byla zpravidla vhodná pro vyřešení tehdejších čínských problémů a jednotlivé chyby jeho režimu (např. z období kulturní revoluce) byly akceptovány, věřejně zpochybňovat platnost maoismu, či pochybovat zda jsou dnešní kroky ČKS maoistické, je zakázáno. Dominance Velkého kormidelníka, jak se Maovi přezdívalo, měla za následek brutální excesy, např. v roce 1946 bylo popraveno na tři miliony lidí, jen proto, že vyjádřili své mínění o novém režimu (S. Klein 2004: 114). Ve zmíněném roce 1978 začaly být aplikovány tržně-ekonomické reformy Deng Siao Pchinga 12. Po Maově smrti většina nečínských maoistických seskupení zanikla, ale přeživší skupiny jsou stále k nalezení 13. Revoluční silou, jež má být vědomostmi a vůdcovskými schopnostmi strany mobilizována, je pro maoismus rolnictvo, a nikoli dělnictvo, jako tomu je v případě 10 V práci používám pojem maoismus v obvyklém, nikoli pejorativním významu. 11 Některé skupiny však své přesvědčení, že Maovy teorie jsou součástí marxistického kánonu, vyjadřují označením marxismus-leninismus-maoismus, revoluční komunismus, nebo jednoduše maoismus. 12 Ty obsahují například vytvoření speciálních ekonomických zón, kde panuje volný trh a jsou zde povoleny i zahraniční investice. Teng Siao Pching tyto kroky, přibližující Čínu k tržní ekonomice obhajuje takto: "Plánování a tržní síly nejsou hlavním rozdílem mezi socialismem a kapitalismem. Plánovaná ekonomika není definicí socialismu, neboť plánování existuje i v rámci kapitalismu, stejně jako tržní ekonomika má své místo pod křídly socialismu. Jak plánování, tak tržní ekonomika jsou cestami ke kontrole ekonomických aktivit." 13 Například Komunistická strana Nepálu, nebo filipínská Armáda nových lidí (Encyklopedia of Marxism 2000). 14

15 klasického marxismu-leninismu. To je vzhledem k demografické situaci pochopitelné, dělnická třída byla v tehdejší Číně téměř zanedbatelná. Kromě toho se Maův režim dostal k moci prostřednictvím komunistického povstání zemědělců ve 20. a 30. letech. Z podobných důvodů bylo sázeno spíše na rozvoj zemědělství, než na, pro země socilialistického bloku, obvyklý těžký průmysl. Mao marxismus-leninismus, ze kterého vycházel, obohatil o zvláštní důraz na militarismus 14. Vojenská strategie byla dokonce součástí programu strany. Maovo myšlení hlásá, že politická moc je odvozena od vojenské a rolníci mohou být a měli by být mobilizování k občanské válce, která má tři stadia. V první je třeba srotit a zorganizovat zemědělské pracovníky, ve druhé vytvořit zemědělské osady, jež budou sloužit jako základny a zlepšit koordinaci guerillových oddílů, ve třetí již je možné započít tradiční konflikt. Dle této teorie není možné dopustit, aby se ozbrojená složka oddělila od běžných mas obyvatel. Touhy a potřeby obyvatelstva musí být vždy nejdůležitějším cílem (Encyklopedia of Marxism 2000). Jako další z Maových příspěvků k marxistickému myšlení je třeba zmínit i Revoluční teorii mas 15, koncept Nové demokracie 16 a Teorii produktivních sil 17, ty by měly být aplikovány na rurální na vnějším světě nezávislá společenstva. To mělo být podstatou Velkého skoku vpřed ( ), který však namísto Maem očekávaného rychlého rozvoje přinesl ekonomickou katastrofu a smrt přibližně třiceti milionů lidí. Totalitarizace společnosti je podle maoistů potřebná k ubránění revolučního území před vnějšími agresory. Maoismus se od ostatních socialistických směrů liší svou vírou, že třídní rozdělení společností přetrvává a nelze jej odstranit, důvodem tohoto jevu je 14 Mao je široce uznáván jako skvělý vojenský stratég i mezi těmi, kdo odsuzují jeho učení. Jeho spisy o guerillových konfliktech a dojmech z občanské války jsou dnes považovány za povinnou četbu jak pro ty, co chtějí guerillovou válku vést, tak pro ty, co jim chtějí vzdorovat (Socialist Worker 2008). 15 Fyzická mobilizace naprosté většiny obyvatel pro boj za socialismus. 16 Maoistická socio-ekonomická struktura, ve které se země hlásí k ideologii komunismu a její obyvatelstvo je aktivně zapojováno do tvorby socialismu, ale je aplikováno mnoho z prvků kapitalismu pro účely rychlého ekonomického růstu. V zaostalejších zemích totiž socialismus nemůže být instalován dříve než budou zlepšeny materiální podmínky. Tento proces nesmí být vykonán buržoazií, neboť její pokrokový charakter se nevyhnutelně změní v regresivní. Je to první krok směrem ke spravedlivé společnosti. Nejdříve Nová demokracie, poté socialismus (Encyklopedia of Marxism 2000). 17 Determinismus výrobních sil. Technické změny mohou vyvolat změny sociální, jinými slovy, změna produkce vyvolá změny ve výrobních vztazích. Socialistické přerozdělování bohatství směrem k utlačovaným sektorům společnosti, nemůže být plně funkční, dokud produkce nedosáhne takové úrovně, aby byla schopna ukojit potřeby všech členů společnosti. 15

16 antagonismus mezi komunismem a kapitalismem. I když proběhne socialistická revoluce a proletariát získá moc, stále je zde potenciál, že ji buržoazie získá zpět. Respektive se vynoří nová buržoazie či privilegovaná třída z těch, kteří měli z přechodného období největší užitek (Miller a kol. 2003: 276). Proces obrany před těmito zhoubnými vlivy byl nazýván kulturní revoluce. Touto myšlenkou si Mao otevřel cestu k jakékoli střelbě do vlastních řad (podobně jako Stalin během očišťování Komunistické strany Sovětského svazu od oportinistických prvků ), kterou uplatňoval během Velké proletářské kulturní revoluce ( ), jež skončila až jeho smrtí. Jedním z hlavních důvodů k jejímu vyhlášení byla pravděpodobně Maova (úspěšná) snaha sesadit Liu Šao-čchia, který jej v roce 1960 vystřídal na křesle předsedy strany. V rámci Velké proletářské kulturní revoluce byli mimo jiné perzekvováni poslední vlastníci půdy, bohatší rolníci, intelektuálové, byly ničeny knihy, ba i květiny a tráva 18. Spory dle maoistů prostupují celou společností a to v přirozeně rozdílných formách, proto musí být také rozdílně řešeny. Je třeba rozlišovat mezi spory v rámci společnosti a mezi společností a jejími nepřáteli. I samotné socialistické instituce jsou zmítány spory, ty nesmí být potlačovány tak, jak se o to pokoušel Stalin (Encyklopedia of Marxism 2000). Mao se věnoval také imperialismu. Na jeho platformě vybudoval Teorii tří světů. Během studené války vytvořily dva imperialistické státy (USA a SSSR) první svět. Druhý svět spočíval v imperialistických státech v jejich sféře vlivu. Třetí svět byl tvořen vykořisťovanými neimperialistickými státy (Encyklopedia of Marxism 2000). Po Maově smrti v roce 1976 a reformách Teng Siao Pchinga z roku 1978, se role maoismu v Čínské lidové republice radikálně změnila. Teng Siao Pching poukázal na nutnost vidět pravdu faktů, zejména v souvislosti se socio-ekonomickými následky Maovi vlády. Období účinného maoismu je vnímáno jako ekonomická katastrofa a kritice byl podroben i Maův kult osobnosti. Myšlení Mao Ce-tunga nicméně zůstává jedním ze čtyř principů Čínské lidové republiky, ač její ústava byla přepsána, aby Tengovy pragmatické ideály získaly takovou legitimitu jako ty Maovy. 18 Mao prohlásil všechny formy veřejné zeleně za feudální a buržoazní (S. Klein 2004: 121). 16

17 3. Ideologické srovnání Srovnání hlavních ideologických rozporů a spojnic marxismu-leninismu a maoismu začnu u jejich samotných základů, skupin obyvatelstva, jež jsou pro obě učení klíčové a díky jejichž podpoře se zkoumané ideologie mohly realizovat. 3.1 Dělníci vs. rolníci Dělníci jsou podle Marxe nejvíce vykořisťovaným segmentem společnosti, ve kterém si kapitalismus vychovává svého hrobaře. Této tradice se marxisté drželi i při vzniku a během vývoje Sovětského svazu. Ačkoli Lenin prohlásil drobné rolnictvo za přirozeného spojence proletariátu, stalinská ústava z roku 1936 definovala Sovětský svaz jako stát dělníků a rolníků a Chruščov jej dokonce nazval státem všelidovým, zůstalo proletariátu dominantní postavení. V případě Číny a maoismu byla situace diametrálně odlišná. Pokud měla být šance na vítězství v občanské válce a následné vybudování socialistického státu reálné, nemohl být hlavním pramenem síly marxistického hnutí proletariát. Zemědělská základna byla v tehdejší Číně naopak velice silná, tyto demografické podmínky vedly k tomu, že maoismus se jako národní forma marxismu rozhodl vsadit na rolnictvo. Proto bylo i v dalších letech, spíše než dělnický těžký průmysl, preferováno zemědělství. Po první světové válce podle mnohých nevěnovaly socialistické strany rolníkům žádnou pozornost. Není pravda, že by se rolníkům nevěnovaly vůbec, ale centrem jejich zájmu bylo vždy dělnictvo. Kromě marxistické tradice je k tomu vedla i jeho kolektivní povaha a skupinová organizace; zemědělci byli naproti tomu propojeni se svou půdou a jejich reakce bývaly spíše individuální (Socialist Worker 2008). Sovětský svaz však Maovu snahu o konsolidaci marxistického uskupení a vedení guerillové války, založené na prostředí venkova a rolnictvu, podporoval. Ještě v roce 1927 byla Čínská komunistická strana tvořena zejména stovkami tisíc městských dělníků, do roku 1930 však získali mezi členstvem zemědělci drtivou převahu, neopomenutelnou složkou se stali také malí pozemkoví vlastníci. To se projevilo i na tehdejším rozháraném programu strany, kdy třídní boj nebyl 17

18 nezpochybnitelným bodem a hovořilo se i o snižování daní (Iskra Research 1994). Této skutečnosti často využívala pozdější sovětská kritika, když tvrdila, že maoismus je založen na maloburžoazním základě. Spojení se zemědělci bylo pro maoismus přirozené i z hlediska jeho strategie stupňů (např. nejdříve národní osvobození, později sociální revoluce). Pro dělníky by byl tento přístup těžko přijatelný, neboť preferovali okamžité a zásadní změny. Rolníci přijali nutnost coby dočasnou alternativu o mnoho lépe (Iskra Research 1994). Jak Lenin, tak Stalin byli, i přes četné proklamace, k rolnictvu hluboce nedůvěřiví. Za jeden z dílčích cílů nutných k etablování sovětské moci považovali zničení rolnické tradice a propojení s půdou, bylo třeba je proletarizovat a plně přizpůsobit požadavkům modernizace. Stalinistická mašinérie proto 19 rozdělila zemědělce do tří kategorií: 1) Chudí rolníci (žádná nebo zanedbatelná půda, pracují pro druhé). Jsou přirozeným spojencem proletariátu. 2) Autonomní střední zemědělci. 3) Kulaci (zaměstnávají jiné pracovníky, půjčují jim peníze nebo osivo atd.). Dle marxismu-leninismu je poslední kategorie třídním nepřítelem, který je určen k likvidaci. V praxi se tato klasifikace stávala více a více ohebnou a nepraktickou, zvláště v prostředí obecné chudoby. První dvě kategorie často podporovaly kulaky v jejich boji proti nucené kolektivizaci. Proto byla vytvořena kategorii čtvrtá, subkulak. Zahrnovala ty zemědělce, kteří sice nemají dostatečné majetky, aby mohli být považováni za kulaky, ale sdílí jejich kontrarevoluční zápal (Zizek 2006). Subkulak tak nebyl termínem s reálným společenským podkladem ani dle stalinistických standardů, spíše se jednalo jen o nové označení pro politické odpůrce kremlu. Jak bylo oficiálně prohlašováno, kulakem se rozumí nositel podstatných politických tendencí, které jsou nejčastěji rozeznatelné u subkulaků, mužů i žen. Žádný rolník tak nebyl proti označení subkulak v bezpečí. Tato nálepka byla hojně užívána a s její pomocí se počet obětí stalinistického režimu rozšířil daleko za počet kulaků. Tomu se přizpůsobili i oficiální ideologové: Z území Sovětského svazu již původní kulacké smýšlení prakticky vymizelo a to co z něj zbylo se prakticky neprojevuje. Určení kulaků se tak od analýzy společnosti přesunulo na území hermeneutiky podezřívání. Jak poznamenal list Pravda, ani ti nejlepší aktivisté, 19 Během kolektivizace v letech (Zizek 2006). 18

19 často nedokáží kulaky rozpoznat. Byl tak završen proces během kterého se dělení zemědělců přesunulo od relativně objektivního dělení dle majetku (chudý rolník; střední zemědělec; kulak) na čistě subjektivní hledání nevyhovujících politických postojů, symbolizované termínem subkulak (Zizek 2006). V přímém kontrastu k výše zmíněnému vyčítal Mao Stalinovi 20 jeho nedůvěru v zemědělce a s touto chybou spojoval i ekonomické problémy Sovětského svazu. Maův postoj k rolnictvu znamená úplné přehodnocení marxistické tradice. 3.2 Sovětská kritika: Maloburžoazní kořeny maoismu Jak už jsem zmínil, byl maoismus a jeho národní úprava marxismu terčem marxisticko-leninské kritiky, zejména pak po čínsko-sovětské roztržce z konce 50. let. Dle této kritiky je maoismus založen na maloburžoazním základě, neboť jeho formování bylo založeno na početných masách zaostalých vrstev rolnictva, drobných obchodnících, řemeslnících, výrobcích a rozsáhlém lumpenproletariátu. Tyto vrstvy obyvatelstva byly živnou půdou pro rovnostářské tendence a nacionalistické názory. Právě nacionalismus, nepřátelský vztah k internacionálním svazkům, konzervatismus, krajní xenofóbie, politická kolísavost a stejně odmítavý vztah jak k rozvinutému kapitalismu, tak k vědeckému socialismu prý byly pro vrstvy, které byly pro maoismus živnou půdou, příznačné (M. a D. Pavlů 1974: 25). Již Lenin tvrdil, že čím zaostalejší země, tím silnější je tam zemědělská malovýroba, patriarchálnost a provinciálnost, což nezbytně vede k tomu, že jsou tam zvlášť silné a zvlášť pevně se udržují nejzakořeněnější buržoazní předsudky, totiž předsudky nacionálního sobectví a nacionální omezenosti (M. a D. Pavlů 1974: 26). Tuto i další zvláštnosti čínského rolnictva, dle marxisticko-leninistické kritiky, maoismus využívá a zároveň zrcadlí. Maovo myšlení bylo označováno za proud, který se vyvinul mimo dělnickou třídu a je jí nepřátelský. Její historické poslání a úlohu má zaměňovat velmocensko-šovinistickými, hegemonistickými cíli. Maoistické snahy o upevnění pozice v rámci této třídy prý vycházejí jen z potřeby dlouhodobě si zajistit moc a 20 Viz. Maovy kritické poznámky ke Stalinovým Ekonomickým problémům socialismu v SSSR (Zizek 2006). 19

20 vybudovat vojensko-průmyslovou základnu právě pro hegemonistickou politiku (M. a D. Pavlů 1974: 26). Třídní charakter maoismu vidí mnoho kritiků i v jeho vztazích s imperialistickým světem, zvláště Spojenými státy. Během své historie až do dnešních dnů maoismus pokračoval v manévrování a obchodech se světových kapitalistickým systémem. Na pozadí studené války se Mao pokoušel pragmaticky využívat jak sovětskou byrokracii, tak americký imperialismus (Iskra Research 1994). 3.3 Imperialismus V kapitole marxismus jsem slíbil, že se k pojmu imperialismus vrátím. Byl využíván zástupci marxismu-leninismu i maoismu natolik hojně, že by bylo trestuhodné jej opomenout. Klasické teorie Hilferdinga a Bucharina považovaly meziimperialistickou rivalitu za důsledek vzestupu monopolů. Vznikající národní monopoly propojené s bankami hledaly ochranu proti soupeřům za celními hradbami, a podporovaly pak dobyvačnou politiku v zájmu rozšíření svých chráněných trhů. Lenin datoval počátek imperialistického stadia kapitalismu do roku Hilferdingovy a Bucharinovy argumenty spojuje s tezemi nemarxistického ekonoma Hobsona o tom, že nadbytečný kapitál je nutné investovat v koloniích, protože domácí trhy jsou omezeny masovou chudobou (Miller a kol. 2003: 185). Zástupci marxismu-leninismu i maoismu se shodují na tom, že Spojené státy americké jsou hlavní imperialistickou mocností. Po čínsko-sovětské roztržce se však do tábora imperialistických vykořisťovatelů začaly řadit vzájemně. Maoismus argumentoval již zmíněnou teorií tří světů. Sovětský svaz byl zařazen spolu s USA do prvního světa nejagresivnějších imperialistů, zatímco Čínská lidová republika do třetího, vykořisťovaného, světa, jehož obyvatelé nejsou upláceni imperialisty jako ti z prvního a druhého a nemají tak ani nejmenší zájem na zachování stávajícího (tehdejšího) stavu a tak podporují světovou socialistickou revoluci (Encyklopedia of Marxism 2000). Sovětští marxisté naopak tvrdili, že je to Čína kdo ve svém boji za hegemonii, především ve třetím světě, využívá pro své cíle co nejaktivněji nacionalistické a dokonce i rasistické tendence, nevyzrálé a zaostalé představy o socialismu, jež existují v národně osvobozeneckém, revolučním hnutí Asie, Afriky a Latinské 20

21 Ameriky. Proto má boj proti šíření maoistické ideologie v řadě rozvojových zemí velký význam pro získání širokých mas v těchto zemích na stranu světového socialismu a národně osvobozeneckého, protiimperialistického hnutí. Šíření ideologie maoismu v zemích třetího světa objektivně překáží vštěpování idejí vědeckého komunismu do vědomí pracujících těchto zemí a nahrává reakčně nacionalistickým a imperialistickým silám (M. a D. Pavlů 1974: 17). 3.4 Socialismus v jedné zemi Ačkoli považoval Mao Ce-tung Stalina za velkého marxistu-leninistu, měl vůči jeho myšlenkám a krokům zásadní výhrady. Jedna z nich se týkala právě nedostatečné spolupráce Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) s komunistickými uskupeními v nesocialistických zemích 21. S jistou izolací Sovětského svazu je spojen i koncept socialismu v jedné zemi. Potlačení socialistických povstání v Bulharsku a Německu z roku 1923 podlomilo bojového ducha komunistického hnutí. Sovětské vedení, jmenovitě Stalin s Bucharinem, se aktuální situaci adaptovalo protimarxistickou teorií socialismu v jedné zemi. Tato teorie v rozporu s učením klasiků marxismu tvrdila, že v někdejším Rusku bylo možno vybudovat socialismus nezávisle na úspěchu či selhání dělnických revolucí ve vyspělých kapitalistických státech. Rozpor s původním marxismem byl patrný na několika frontách. Za prvé je podle této teorie možné izolovat jednu zemi, její ekonomiku a pracující od světa jako celku. Marxisté předpokládali, že socialismus bude světovým řádem, čerpajícím z nejvyšších výdobytků průmyslu, technologie a kultury celého lidstva. Za druhé principy socialismu v jedné zemi počítají s evoluční, postupnou, pomalou a umírněnou transformací, kterou do té doby marxisté spojovali s oportunismem a reformismem. Za třetí staví přežití Sovětského svazu nad potřeby světového socialistického hnutí. Do roku 1924 se všichni bolševičtí vůdci, včetně Lenina a Trockého shodovali, že nejvyšším cílem je světová revoluce. Potvrzoval to i program Kominterny (Iskra Research 1994). Mao měl tedy pro kritiku tohoto kroku silné ideologické argumenty Zvláště zdůrazňoval Stalinovu nedostatečnou pomoc čínským komunistům při událostech roku 1927 (Encyklopedia of Marxism 2000). 22 Z pozice klasického marxismu nepřijatelný princip postupného vývoje však Mao využíval 21

22 Shoda s tráckého názorem na světovou revoluci se stala vhodným důvodem, či spíše záminkou, pro odpověď ze strany sovětského tábora. Řada prací marxistůleninistů se zabývala ideovými svazky mezi maoismem a již dříve nenáviděným trockismem. Maoismu bylo vytýkáno, že převzal (tradiční!) koncepci světové revoluce, kterou zejména stalinisté spojovali se světovou válkou, sázkou na mezinárodní napětí a nevírou právě v možnost vybudovat socialismus bez světové revoluce (M. a D. Pavlů 1974: 30). 3.5 Úvahy o válce Pokud však vezmeme v úvahu Maův přístup k válce, byly obavy z její celosvětové alternativy jistě na místě. Kromě celkově nízké důvěry ve svého spojence byl pro Sovětský svaz hlavním důvodem pro omezení spolupráce na vývoji čínské jaderné zbraně v 50. letech strach z nebezpečného střetu se Spojenými státy (Goldstein 111). Mao Ce-Tung naproti tomu nikdy neakceptoval představu, že jaderné zbraně změnily politickou a vojenskou realitu světa. V tomto ohledu si ve svém dogmatismu byl mnohem bližší se Stalinem, než s Chruščovem, Toho kritizoval za to, že se během Kubánské krize nechal zastrašit Spojenými státy. Na konci 50. let Mao dokonce tvrdil, že rostoucí sovětský arzenál výrazně snížil hrozbu americké intervence a vytvořil příznivé podmínky pro vedení revoluční války. I přes své pochybnosti jaderné zbraně rozhodně nezavrhoval, vnímal je jako prostředek, jak posílit mezinárodní prestiž Číny (Vilímek 2007). Své odhodlání nenechat se zastrašit jadernými zbraněmi nepřátelských mocností však dával ostentativně najevo: Stojíme jasně na straně míru a proti válce. Ale pokud se imperialisté pokusí rozpoutat další střet, neměli bychom se toho obávat. Naše odpověď na tuto otázku je stejná jako na každé jiné narušení: zaprvé, jsme proti němu; zadruhé, nebojíme se ho. První světová válka byla následována vznikem Sovětského svazu s 200 miliony obyvatel. Druhá světová válka utvořením socialistického tábora s celkovou populací o 900 milionech. Pokud imperialisté vyvolají třetí světovou válku, je jisté, že se další stamiliony přidají na stranu socialismu, potom pro imperialisty už nezbyde na Zemi příliš místa (Zizek 2006). Maovo myšlení hájilo čínskou nezdolnost i z nihilistických pozic: Spojené státy zejména během kulturní revoluce ještě výrazněji než Stalin. 22

23 nemohou nemohou svojí malou zásobou atomových pum zničit čínský lid. I kdyby americké bomby byly natolik silné, že by po shození na Čínu udělaly díru skrz celou Zemi, nebo ji přímo rozmetaly, těžko by to něco znamenalo pro vesmír jako celek, ačkoli by to mohla být důležitá událost pro sluneční systém (Zizek 2006). Jak ukazuje i první citát z předchozího odstavce, je jedním z nejvýraznějších znaků maoistické filozofie absolutizovaný boj protikladů a tvrzení, že vše směřuje právě ke svému protikladu. Z tohoto názoru byly vyvozovány podivuhodné teze. Další z Mao Ce-tungových úvah o světové válce: Propukne-li skutečně atomová válka, nebude to tak špatné. V jejím důsledku zhyne kapitalismus a na zemi zavládne věčný mír. Vítězné národy maximálně rychlým tempem vytvoří na rozvalinách zhynuvšího imperialismu tisíckrát vyšší civilizaci než za kapitalismu, vybudují svou skutečně krásnou budoucnost. Navíc na moskevské poradě komunistických a dělnických stran v roce 1957 hájil Mao Ce-tung protimarxistické tvrzení, že světový imperialismus může být poražen jen v důsledku války s použitím jaderných zbraní a že s tím spojené nesčíselné oběti, hrůzy a strádání lidu se prý vyplatí. V roce 1966, když začala Velká proletářská kulturní revoluce zase prohlásil: Velký nepořádek po celé zemi vede ke všeobecnému pořádku (M. a D. Pavlů 1974: 38, 86). Marxistéleninisté vyčítají maoistiscké filozofii zejména to, že sice deklaruje svou oddanost dialektickému a historickému materialismu, ale namísto něj vychází ze subjektivismu, primitivní dialektiky, metafyziky a že je pro něj filozofie jen ospravedlněním pro politické kroky. 3.6 Dialektika Dialektikou mám na mysli teoretické úsilí o řešení podstaty, jednoty a forem pohybu. Jedná se o natolik rozsáhlou a navíc diskutabilní až teologickou oblast, že na její poctivé zpracování by bylo třeba minimálně celé práce jako je tato, ale spíše by si vyžádala opravdu silnou knihu. Mým cílem je pouze nastínit nové pohledy vycházející ze zkoumaných ideologií. Jejich praotcové, Marx a Engels, vycházeli ze základů postavených Hegelem. Pro alespoň povrchní porozumění Hegelově dialektice je záhodno znát její tři základní zákony: 1) Zákon přechodu kvantity 23

24 v kvalitu a naopak 23. 2) Zákon vzájemného pronikání protikladů 24. 3) Zákon negace negace 25. Hegel považoval myšlení a bytí za totožné a tak se nejedná pouze o zákony myšlení, ale o univerzální pravidla vývoje světa. Hegelem ovlivnění marxisté byli přesvědčeni, že rozpory lze nalézt i mimo lidskou skutečnost. Že i věci fyzické a společenské vznikají sporem dvou protichůdných principů, sil nebo tendencí střetávaní těchto sil je téměř mechanické. Vývoj společnosti je určován protikladnými zájmy dvou antagonistických tříd, vykořisťovatelů a vykořisťovaných, ty nakonec vedou k revoluci. Engels tomuto tématu věnoval velké usilí, ale soustředil se spíše na jeho metafyzickou stránku. Marx se soustředil spíše na kritickou dialektiku, zkoumal kontradikce kapitalismu a výrobních vztahů (Manicas 2000: 18). Lenin byl prvním, kdo použil termín dialektický materialismus, jeho hlavním přínosem teorii byl názor, že je vždy třeba počítat s objektivní realitou, tzn. vztahem zkoumaných jevů k okolí a vývojem (např. vědeckým) jako takovým. Ačkoli byl také nadšeným Hegelovým žákem, jeho zákon přechodu kvantity v kvalitu a naopak považoval pouze za formu zákona vzájemného pronikání protikladů. Stalin prohlásil dialektický materialismus za součást marxismu-leninismu. Diamat se stal oficiální ideologií stalinismu a většiny zemí 3. internacionály, v Sovětském svazu získal prakticky význam státního náboženství. Jedním z Maových nejdůležitějších kroků v této oblasti bylo úplné odmítnutí zákona negace negace coby univerzálního dialektického zákona 26. Engels mluvil o třech zákonech, ale co se mě týče, ve dva z nich nevěřím. Jednota protikladů je nejzákladnějším pravidlem, přeměna kvality v kvantitu a naopak je pouze jednotou těchto opaků a negace negace neexistuje vůbec. Žádná negace negace není. Tvrzení, negace, tvrzení, negace je přírozeným vývojem věcí, každý článek tohoto řetězu je zároveň potvrzením i popřením. Otrokářská společnost je negací primitivní společnosti, ale s přihlédnutím k tomu, že položila základy feudální společnosti, jejím 23 Každý jev má svou kvalitu, která je dána mírou kvantity. Pokud překročíme míru kvantity, změní se kvalita v novou kvalitu, která má svou novou míru kvantity. Stejný proces funguje i opačně. 24 Protiklady jsou v neustálém pohybu - neustále na sebe působí tak, že se vzájemně jeden převrací v druhý. Vzájemně se utvrzují a negují. Takový vztah nazývá Hegel rozporem. Rozpor pak považoval za hybnou sílu myšlení a vývoje pojmů. 25 Abstraktní vyjádření vzestupného pohybu ideje jako tvůrce všeho jsoucna. Idea podle Hegela ve svém vlastním vývoji existuje nejprve jako teze, potom jako antiteze a nakonec jako syntéza. Teze je základním tvrzením, ze kterého pak negací vzniká antiteze. Syntéza je pak nakonec právě onou negací antiteze, neboli jinak řečeno negací negace. 26 Už Stalin mu však přisuzoval mnohem menší význam než jeho předchůdci (Zizek 2006). 24

25 potvrzením. Feudální společnost byla negací ve vztahu ke společnosti otrokářské, ale zároveň potvrzením ve vztahu k společnosti kapitalistické. Kapitalistická společnost byla negací společnosti feudální, ale je, stejně tak, potvrzením ve vztahu k socialistické společnosti (Zizek 2006). Mao záměrně vynechává kategorii dialektické syntézy protikladů, má totiž vlastní verzi negativní dialektiky každá syntéza je pro něj pouze vynuceným smířením, nebo v nejlepším případě krátkodobou pauzou v přetrvávajícím boji, která vzniká nikoli když jsou protiklady sjednoceny, ale když jedna strana jednoduše zvítězí nad druhou. Co je syntéza? Všichni jste byli svědky toho jak dvě opozita, Kuomintang a Komunistická strana, byla spojena na čínské pevnině. Syntéza přišla takto: Jejich armády přišly a my je sežrali, snědli jsme je kousek po kousku. Jedna věc požírá jinou, velká ryby žere malou, to je syntéza. V knihách tak nikdy podána nebyla. Ani já jsem ji tak ve svých knihách nepodal. Někteří, jako Jang Šien-čen věří, že se dvě spojují v jedno, a že syntéza je trvalou remízou mezi dvěma protiklady. Jaké věčné remízy můžeme nalézt v tomto světě? Věci mohou být vyrovnané, ale nakonec se vždy musí oddělit. Není tu nic, co by nemohlo být rozděleno (Zizek 2006). Slavoj Zizek namítá, že jde z Maovy strany pouze o nepochopení, neboť jím zmiňované zničení nebo podmanění nepřítele, kterým nahrazuje syntetizování, je právě skutečnou hegeliánskou syntézou. Právě opomínání negace negace bylo dle marxisticko-leniniským kritikou příčinou toho, že se Čína zmítala v neustálých sporech 27 typu kulturní revoluce a nedařilo se jí postoupit na vyšší úroveň. Kritici dodávali, že Mao Ce-tungův přístup není zdánlivě v rozporu s leninskou poučkou o tom, že zákon jednoty a boje protikladů je jádrem dialektiky, ale Mao ji přivádí k absurdnosti. Když tvrdí, že všechny rozpory jsou nesmiřitelné 28, chápe vzájemný vztah protikladů metafyzicky. 27 I když byla buržoazie svržena, stále se snaží oživovat staré ideje, kulturu, zvyky a obyčeje vykořisťovatelských tříd k podplácení mas, k omámenía jejich myslí a pokoušení se o návrat k moci. Proletariát se musí zachovat přesně naopak: musí se proti každé výzvě na ideologické frontě postavit čelem a využívat nových idejí, kultury, zvyků a obyčejů proletariátu ke změně duševních obzorů elé společnosti. Šestnáctibodové rozhodnutí ústředního výboru komunistické strany Číny, srpen 1966 (S. Klein 2004: 107). 28 Bez života není smrti; bez smrti není života. Bez horního není dolní; bez dolního není horní. Bez neštěstí není štěstí; bez štěstí není neštěstí. Bez snadného není obtížné; bez obtížného není snadné. Bez statkáře není pachtýře; bez pachtýře není statkáře. Bez buržoazie není proletariátu; bez proletariátu není buržoazie. Bez imperialistického národnostního útisku není kolonií a polokolonií; bez kolonií a polokolonií není 25