ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Transkript

1 Číslo jednací: ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobkyně: Česká televize, se sídlem Kavčí hory, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o žalobách proti rozhodnutím žalované ze dne ) sp. zn. 2009/282/HOL/ČTV, č.j. LOJ/2862/2012, a 2) sp. zn. 2009/283/HOL/ČTV, č.j. LOJ/2864/2012, t a k t o : I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne ) sp. zn. 2009/282/HOL/ČTV, č.j. LOJ/2862/2012, a 2) sp. zn. 2009/283/HOL/ČTV, č.j. LOJ/2864/2012, s e z r u š u j í a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6.000,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění Žalobkyně se dvěma samostatně podanými žalobami domáhala přezkoumání rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen Rada nebo žalovaná ) blíže označených v záhlaví tohoto rozsudku, kterými Rada v obou případech uložila žalobkyni pokutu ve výši ,- Kč pro porušení povinnosti dané v ustanovení 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, v platném znění (dále jen zákon či ZPRTV ), neboť odvysíláním spotu s přímou nabídkou dětského prostírání, resp. spotu s přímou nabídkou dětských lyží ( ČT nabízí ), které nebyly výslovně označeny jako teleshopping, ani to nebylo z jejich zpracování zřetelně patrné, se provozovatel dopustil porušení povinnosti zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné. Předmětné části vysílání, resp. spoty, jsou popsány takto:

2 pokračování 2 Zvuková znělka, v obraze holčička rozfukující květy, v levém dolním rohu nápis ČT NABÍZÍ. Následuje nabídka jídelního plastového prostírání s motivy oblíbených postaviček za ceny 49,- Kč + poštovné / 1 kus, v obraze se střídají krátké záběry na postavičky z večerníčků doplněné záběry na nabízené zboží, v pásu v dolní části obrazovky jsou kontaktní informace, na nichž je možno prostírání objednat. Obraz je doprovázen ve zvuku komentářem. V levém horním rohu je logo programu ČT1. Po nabídce následuje obrazový předěl graficky navazující na předěl před začátkem spotu, holčička už ukazuje jen prázdné ruce, v obraze není žádný text. Zvuková znělka, v obraze kluk s ofinou rozfukující květy, v levém dolním rohu nápis ČT NABÍZÍ. Následuje nabídka dětských lyží s motivy oblíbených skřítků Františka a Fanynky z Kouzelné školky za cenu 2490 Kč + poštovné (set lyže s vázáním) anebo 1890 Kč + poštovné (lyže). V obraze se střídají záběry z pořadu Kouzelná školka doplněné v levé části o záběry na nabízené lyže, v pásu v dolní části obrazovky jsou kontaktní informace, na nichž je možno zboží objednat. Obraz je doprovázen ve zvuku komentářem. V levém horním rohu je logo programu ČT1. Po nabídce následuje obrazový předěl graficky navazující na předěl před začátkem spotu, kluk má prázdné ruce a usmívá se do kamery, v obraze není žádný text. Žalobkyně soustředila své žalobní námitky do následujících bodů: II.1. Žalobkyně v rámci tohoto žalobního bodu shodně jako v předchozím řízení o žalobě vedeném u zdejšího soudu pod sp.zn. 50 Ca 190/2009, tvrdí, že byla napadenými rozhodnutími zkrácena na svých právech zužujícím výkladem zákona č. 231/2001 Sb., neboť je přesvědčena, že k porušení uvedeného ustanovení zákona nedošlo. Žalobkyně namítá, že výrok rozhodnutí nebyl dostatečně určitý, což způsobuje nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Žalobkyně trvá na tom, že neodvysílala teleshopping, ale oznámení související s vlastními pořady. Žalobkyně pod znělkou ČT nabízí prezentuje konkrétní produkty spojené s vlastními pořady, uvozuje tyto spoty znělkou, která jednoznačně nedeklaruje teleshopping a přitom však spoty jednoznačně odděluje od ostatních částí programu. Právě užitím označení ČT nabízí žalobkyně deklaruje, že nejde o teleshopping. Tuto znělku považuje žalobkyně za nezaměnitelnou, jde o zavedený formát pro zřetelné oddělení a rozeznatelnost skutečnosti, že do vysílání není zařazován teleshopping, ale oznámení ve smyslu 2 odst. 1 písm. n) zákona v návaznosti na 50 odst. 6 zákona, čímž žalobkyně zároveň plní povinnost danou 48 odst. 4 písm. a) zákona. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí pouze konstatovala, že nabídkové spoty lze podřadit pod pojem teleshopping, aniž by se však vypořádala s obsahem vlastních spotů. Zákon žalobkyni ve způsobu prezentace zboží prostřednictvím vlastní propagace nijak neomezuje, a je-li divákovi zřejmé, že nejde o teleshopping, má žalobkyně za to, že dostála dikci zákona. Žalobkyně je přesvědčena, se že žalovaná dostatečně nevypořádala s institutem sebepropagace v návaznosti na obsah pojmu veřejná služba dle zákona o České televizi. Žalobkyně je oprávněna navíc vykonávat i podnikatelskou činnost, která souvisí s předmětem její činnosti ( 11 zákona o ČT) a nebrání nic tomu, aby realizovala sebepropagaci výše uvedenou formou ve spojení se zbožím odvozeným od vlastních pořadů. V tomto konkrétním případě pak žalobkyně odkazuje na 2 a 3 písm. e) zákona o ČT, kde je stanoveno, že veřejná služba spočívá ve výrobě a vysílání pořadů pro děti a mládež. Jestliže vysílání pořadů, které žalobkyně navíc i sám vyrábí, je podpořeno oznámeními o těchto pořadech prostřednictvím zboží přímo odvozeným od těchto programů či pořadů, jde podle názoru žalobkyně o přípustnou formu propagace pořadů žalobkyně v intencích zákona č. 231/2001 Sb. a zákona o České televizi. Nic na této skutečnosti nemění ani fakt, že žalobkyně není prodejcem a výrobcem předmětného produktu, kterým de facto ani z ekonomického hlediska reálně být nemůže. Nelze totiž už z povahy věci a postavení žalobkyně při plnění úkolů veřejné služby předpokládat, že by mohla realizovat

3 pokračování 3 jakoukoliv výrobu. Realizace jakékoliv sebepropagace žalobkyně prostřednictvím zboží odvozeným od vlastních pořadů by pak logicky, jak bylo i výše konstatováno, z tohoto pohledu nebyla podle žalobkyně možná. Žalobkyně proto musí v zákonem stanovených intencích sebepropagace optimálně spolupracovat s výrobcem komponentů sebepropagačních produktů, v žádném případě se však nejedná o propagaci výrobků jiné firmy, jak uvádí žalovaná. Proto se nelze ztotožnit se závěrem žalované, že když není Česká televize výrobcem předmětného produktu, pak nemůže jít o sebepropagaci. Žalobkyně dále konstatuje, že pokud podpoří vysílání pořadů, které sama vyrábí, oznámeními o těchto pořadech prostřednictvím zboží přímo odvozeného od takových programů, které je označeno logem ČT, byť jej sama nevyrábí, pak se jedná o jednoznačnou podporu takového pořadu. Žalobkyně dále namítá, že je rovněž nesporně přihlašovatelem a vlastníkem konkrétních ochranných známek, přičemž z registrací vyplývá rovněž za jakým účelem s nimi žalobkyně disponuje a jak je bude užívat. Jestliže je princip sebepropagace založen na skutečnosti, že výrobky jsou odvozeny od vlastních pořadů žalobkyně, pak užití ochranné známky, která se váže k žalobkyni a jejím pořadům ve spojení s těmito produkty je podle žalobkyně opodstatněné, podle ní je dokonce jedním z nutných předpokladů sebepropagace prostřednictvím zboží přímo odvozeným od pořadů/programů provozovatele. II. 2. Pro úplnost žalobkyně dodala, že veškeré finanční zdroje z těchto aktivit získané jsou zdrojem umožňujícím další investice do rozvoje veřejné služby, v tomto případě určené na výrobu pořadů pro děti. II. 3. Z uvedených důvodů má žalobkyně za to, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Žalobkyně dále namítá zkrácení na právech v správním řízení : III. 1. Žalovaná se nevypořádala s jejími námitkami uvedenými ve vyjádřeních ze dne Z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, proč žalobkyně nepovažovala právní argumentaci žalované za důvodnou a nevyplývá zde ani vztah mezi skutkovými zjištěními Rady a jejími úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Navíc i při této námitce žalobkyně opakuje, že Rada své úvahy a právní závěry neopírala o žádné relevantní podklady a důkazy. III. 2. Žalobkyně namítá, že byla zkrácena na svých právech, když jí žalovanou nebylo umožněno se před vydáním rozhodnutí ve věci vyjádřit k podkladům rozhodnutí v souladu s ustanovením 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Žalobkyně byla k vyjádření vyzvána společně s doručením obou Oznámení o zahájení správního řízení dne , poté byla pozvána na dokazování dne , kdy jí bylo sděleno, že dokazování nenahrazuje možnost vyjádření a vzápětí Rada rozhodla o uložení sankcí. Žalobkyně tak neměla možnost se vyjádřit k věci, byť v době od zahájení správních řízení došlo k několika významným, zejména legislativním, posunům! III. 3. Rada při ukládání sankce zkoumala naplnění podmínky stanovené v ustanovení 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kdy konstatuje: "Provozovatel byl v minulostí opakovaně upozorněn na porušení předmětného zákonného ustanovení a následně mu byly uloženy sankce za typově obdobné skutky. Podmínka 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. byla naplněna např.: Sp.zn.: 2008/18/had/ČTV, sankce č.j.: had/3563/09 ve výši ,- Kč a sp. zn.: 2009/4/FOUČTV, sankce č.j.: fol/4509/09 ve výši ,- Kč." Žalobkyně namítá, že v době tvrzeného spáchání jiného správního deliktu nebyla dle výše uvedeného podmínka ustanovení 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. splněna. Rada neuvádí žádné konkrétní upozornění se shodnou skutkovou podstatou vydané žalobkyni, uvádí pouze dvě konkrétní sankce, která však byly pravomocně uloženy až po odvysílání spotů "ČT nabízí". V případě správního řízení sp.zn. 2008/18/had/ČTV bylo

4 pokračování 4 rozhodnutí o uložení sankce č.j. had/3563/09 vydáno a žalobkyni doručeno , tedy cca půl roku po odvysílání spotů! V případě správního řízení sp. zn. 2009/4/fol/ČTV bylo rozhodnutí o uložení sankce č.j. fol/4509/09 vydáno a žalobkyni doručeno , tedy cca tři čtvrtě roku po odvysílání spotů! Žalobkyně tedy namítá, že Radou výše citovaná rozhodnutí nejsou pro předmětná správní řízení relevantní a žalobkyni nebyla dána možnost své jednání napravit, jak zaručuje ustanovení 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů. III. 4. Žalobkyně namítá, že žalovaná neodůvodnila jednotlivá kritéria pokuty, když z napadených rozhodnutí nelze seznat jejich vliv na konečnou výši pokuty. Žalovaná se nevypořádala s postavením žalobkyně na mediálním trhu, když hodnotí pouze její odpovědnost vůči divákům. Žalovaná neodůvodnila rozsah, typ a dosah závadného vysílání, když nezohlednila např. délku spotů, dobu jejich zařazení do vysílání, skutečný dopad vysílání na diváky jak z pohledu faktického územního pokrytí, tak z pohledu sledovanosti. Je zjednodušováním činnosti žalované v neprospěch účastníků řízení, když tato opomíjí dostupná data tak podstatná pro stanovení výše sankce při správním trestání. Žalovaná se nevyrovnala s odůvodněním závažnosti věci, když nezdůvodnila vztah mezi neoznačením spotů a ochranou zájmů spotřebitelů. Odůvodnění kritéria míry zavinění je teoretickým výkladem bez vztahu ke konkrétnímu jednání žalobkyně. V případě finančního prospěchu žalobkyně namítá, že v případě obchodních sdělení (včetně vlastní propagace provozovatele) se jedná o zásadní kritérium pro stanovení výše pokuty. Žalovaná však toto kritérium bezdůvodně nehodnotila. III. 5. Žalobkyně namítá, že Rada při svém rozhodování nezohlednila smysl správního trestání. Sankce byly uloženy navzdory ustanovení 50 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., ve znění novely č. 302/2011 Sb., které zakazuje provozovateli televizního vysílání ze zákona zařazovat do vysílání teleshopping. Je tedy jisté, že v době vydání napadených rozhodnutí, již Česká televize nemohla porušovat předmětnou povinnost, resp. konat vytýkané jednání a tudíž uložená sankce se tak zcela míjí účinkem, který spočívá v zajištění plnění právních povinností ve veřejné správě do budoucna. IV. Pokud soud i přes shora uvedené dospěje k závěru, že skutková podstata jiného správního deliktu byla naplněna, navrhuje žalobkyně, aby soud pokutu moderoval v souvislosti se zjevnou nepřiměřeností její výše vzhledem k okolnostem případu., neboť výše sankcí (2x ,- Kč) je v rozporu se zásadou legitimního očekávání, když při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů vznikly nedůvodné rozdíly ve výši jednotlivých sankcí. Přestože byly spoty do vysílání zařazeny v době, kdy nebyla žalobkyně upozorněna na možný rozpor jednání s ustanovením 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění platném v době spáchání tvrzeného jiného správního deliktu, byly uložené sankce dvojnásobně a trojnásobně vyšší než v případě Radou citovaných rozhodnutí č.j. had/3563/09 a č.j. fol/4509/09. Naopak lze mít za to, že výše sankcí měla sestupný charakter, když za spot odvysílaný byla uložena výše ,- Kč a za spot odvysílaný později, dne byla uložena sankce v poloviční výši ,- Kč. Žalobkyně je přesvědčena, že uložené pokuty jsou zjevně nepřiměřené a po zhodnocení všech zákonných kritérií jsou dány předpoklady pro jejich snížení. Žalovaná ve vyjádření k žalobě k žalobním námitkám žalovaná uvedla: K námitce nesprávného posouzení věci, žalovaná odkazuje opět na již vyslovený názor soudu, tedy že se shoduje s právním názorem Rady. Rada dále odkazuje na podrobné odůvodnění obsažené v napadaných správních rozhodnutích a to, proč k takovému názoru dospěla. K námitce žalobce, že byl předmětnými správními rozhodnutími zkrácen na svých právech. Rada uvedla, že lze postavit na jistotu, že nejen Rada, ale i předchozí soudní instance

5 pokračování 5 řádně zjistily stav věci. Co se týče námitky o nedání možnosti k vyjádření se před vydáním rozhodnutí, je třeba říci, že ust. 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. je velmi obecné co se času "před vydáním rozhodnutí" týče. Vzhledem k vývoji ve správním řízení, kdy byl Městským soudem v Praze požadováno pouze řádné provedení dokazování dle Správního řádu, nelze v žádném případě říci, že by byly zjištěny nové, dosud neznámé skutečnosti, ke kterým by bylo nezbytné, aby se účastník vyjádřil. Účastník nikterak nepopřel reálný obsah obchodních sdělení, pouze popíral jejich hodnocení žalovanou. Nelze tedy ani říci, že by byly prováděny účastníku neznámé důkazy, ke kterým by potřeboval další čas k vyjádření. Žalovaná odkázala v té souvislosti na text 36 odst. 2 správního řádu a dodala, že toto ustanovení je poměrně vágní, co se určení času týká, pakliže říká, před vydáním rozhodnutí. Časové období před vydáním rozhodnutí je však období celého správního řízení a není možné toto ustanovení vyložit tak, že v příštím týdnu o věci rozhodováno, aniž by do správního spisu byly doplněny nové podklady či důkazy. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. března 2011, č.j, 5 As 2/2010. Žalovaná je toho názoru, že se nejedná tedy o povinnost správního orgánu informovat účastníka řízení o nadcházejícím rozhodování ve věci v případě. kdy nedošlo k pořízení nových účastníkovi neznámých podkladů a důkazů. Z uvedené judikatury má žalovaná za to, že problematika 36 odst. 3 Správního řádu byla podrobena soudnímu přezkumu a vždy se jednalo o problematiku nedání možnosti vyjádření se účastníka buďto vůbec či nedání možnosti se vyjádřit po pořízení nových důkazů. Žalovaná tedy trvá na svém právním názoru, že oznámení o ukončení dokazování je ryze nadstandardním písemným přípisem (za předpokladu, že neobsahuje účastníkovi dosud neznámé důkazy či podklady) a není možné na základě jeho nedoručení účastníkovi založit nezákonnost správního rozhodnutí. Námitka směřující do údajného nevypořádaní se s námitkami ze dne se rovněž jeví žalované jako lichá. Tyto námitky byly vypořádány již v prvním správním rozhodnutí a Městský soud toto stvrdil svým zamítavým rozsudkem, který sice byl zrušen NSS. avšak pouze z důvodu neexistence protokolu o provedení dokazování. Naprosto identicky lze argumentovat i u následujících námitek směřujících do nenaplnění podmínky 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., a do kritérií pro výši sankce. Na základě podané žaloby přezkoumal Městský soud v Praze napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jak soudu ukládá ustanovení 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s. ). Rozhodnutí soudu v této věci předcházely následující skutečnosti: V rámci svého prvního rozhodnutí ve věci se Rada posouzením věci zabývala na svém 13. zasedání konaném ve dnech 28. července 2009, kde po vyjádření účastníka a zhlédnutí audiovisuálního záznamu sporného sponzorského vzkazu přijala rozhodnutí o uložení pokuty ve výši ,-Kč. Správní rozhodnutí byla napadena správní žalobou u Městského soudu v Praze. Rozsudkem ze dne 26. března 2010, č.j. 50 Ca 190/ , zamítl Městský soud v Praze obě žaloby. Důvody zamítnutí byly ty, že námitku ohledně neurčitosti výroků rozhodnutí posoudil soud jako nedůvodnou, konstatoval, že Rada rozhodovala na základě podkladů připravených úřadem Rady, přičemž se s obsahem spotu seznámila jeho zhlédnutím, byť o tom ve spise není založen jednoznačný záznam. Soud se na základě rozboru termínů "reklamy" a "teleshopping" ztotožnil s názorem Rady, a rovněž dal za pravdu Radě, co se týče jejího názoru, že se nejedná o sebepropagaci žalobkyně. Soud se také ztotožnil se závěrem žalované ohledně porušení uvedené povinnosti zajistit, aby teleshopping byl rozeznatelný a zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělený od ostatních částí programu. Žalobce zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze napadl kasační stížností.

6 pokračování 6 Dne byl Radě doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 5 Ca 190/ ze dne 26. března 2010, neboť shledal důvodnou jednu z kasačních námitek žalobkyně, která namítala, že se městský soud podrobně, jasně a dostatečně vypořádal s tím, proč a jak dospěl k závěru ohledně zhlédnutí předmětného spotu Radou. Nejvyšší správní soud vycházeje ze závazného právního názoru rozhodnutí rozšířeného senátu. Rozšířený senát rozhodl usnesením ze dne , č. j. 7 As 57/ (dostupné na takto: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání provádí jednotlivé důkazy při ústním jednání. Provádí-li dokazování ohledáním výjimečně mimo ústní jednání promítnutím audiovizuálního záznamu,musí být o provedení tohoto důkazu vyhotoven protokol podle 18 správního řádu. V daném případě Nejvyšší správní soud zjistil, že ve správních spisech nejsou protokoly o zhlédnutí audiovizuálních záznamů předmětných spotů Radou. Přesto Rada v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedla, že spoty zhlédla. Tento rozpor nelze odstranit poukazem na analýzu vypracovanou Úřadem Rady, ani tím, že spis obsahuje CD s předmětnými záznamy. Z citované argumentace rozšířeného senátu vyplývá jednoznačný závěr, že se Rada v předmětných správních řízeních dopustila závažné procesní chyby. Absence protokolu o zhlédnutí audiovizuálního záznamu Radou má podle Nejvyššího správního soudu za následek nezákonnost napadených rozhodnutí Rady. Za situace, kdy ze správních spisů není zřejmé, zda členové Rady předmětné spoty zhlédli, je pak předčasné hodnotit, zda stěžovatelka odvysílala teleshopping, jak tvrdí Rada a městský soud, či zda se jednalo o oznámení za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, jak argumentuje stěžovatelka. Teprve poté, co Rada provede dokazování v souladu se zákonem, může na základě zjištěného skutkového stavu ve věci znovu rozhodnout. S ohledem na důvody zrušení napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud podle ust. 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil i žalobou napadená rozhodnutí Rady a vrátil věc k dalšímu řízení. O věci Městský soud v Praze uvážil takto: Podle 59 odst. 1 zákona o vysílání Jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě. Podle 59 odst. 1 zákona o vysílání Délka lhůty k nápravě podle předchozího odstavce musí být přiměřená charakteru porušené povinnosti. Podle 59 odst. 3 zákona o vysílání Dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží. Soud se nejdříve zabýval žalobní námitkou uvedenou pod bodem III.2., v rámci které žalobkyně tvrdila zkrácení na jejich právech, když jí žalovanou nebylo umožněno se před vydáním rozhodnutí ve věci vyjádřit k podkladům rozhodnutí v souladu s ustanovením 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Soud po studiu správního spisu shledal námitku důvodnou. V textu Oznámení o zahájení správního řízení ze dne , se skutečně uvádí, že dokazování bude provedeno dne , v 14: hod, a to shlédnutím předmětných obchodních sdělení, a že tento důkaz bude podkladem pro rozhodnutí. Současně bylo v oznámení uvedeno, že dokazování nenahrazuje ústní jednání a jeho předmětem není Vaše vyjádření ve věci. ; žalobou napadené rozhodnutí pak bylo vydáno

7 pokračování 7 téhož dne. Z uvedeného je nepochybné, že žalobkyni výslovně nebylo umožněno se vyjádřit k věci dne , tj. po provedení posledního důkazu a seznámení se se spisem, a jelikož téhož dne bylo vydáno rozhodnutí, neměla se možnost k věci před rozhodnutím vyjádřit ani po provedení dokazování, proto soud musí přisvědčit žalobkyni, jestliže tvrdí, že od zahájení správních řízení došlo k několika legislativním posunům, a jde o rozhodnutí obsahově odlišné a minimálně ve vztahu k ust. 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 stojící na jiných podkladech pro rozhodnutí. Soud nesdílí názor žalované uvedený v jejím vyjádření k žalobě, že oznámení o ukončení dokazování bylo v tomto případě ryze nadstandardním písemným přípisem, neboť rozhodnutí se opírá o jiné podklady, než rozhodnutí zrušené Nejvyšším správním soudem. Soudu proto nezbylo, než konstatovat, že v daném případě jde o procesní vadu spočívající v porušení procesního předpisu ( 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.) způsobující ve smyslu 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. nezákonnost rozhodnutí. Důvodnou shledal soud rovněž námitku uvedenou pod bodem III. 3., v které žalobkyně namítala, že nebyly naplněny podmínky stanovené v ustanovení 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. V rozhodnutí Rada uvedla, že tyto podmínky má za naplněné neboť "Provozovatel byl v minulostí opakovaně upozorněn na porušení předmětného zákonného ustanovení a následně mu byly uloženy sankce za typově obdobné skutky. Podmínka 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. byla naplněna např.: Sp.zn.: 2008/18/had/ČTV, sankce č.j.: had/3563/09 ve výši ,- Kč a sp. zn.: 2009/4/FOUČTV, sankce č.j.: fol/4509/09 ve výši ,- Kč.", Pokud jde o konkrétní upozornění se shodnou skutkovou podstatou vydané žalobkyni, uvádí Rada pouze dvě konkrétní sankce, které však byly pravomocně žalobkyni uloženy až po odvysílání spotů "ČT nabízí", to znamená, že pro uložení sankce nebyla splněna podmínka 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Ze správního spisu a soudního spisu sp.zn. 10 Ca 240/2009 a 6 Ca 225/2009, si soud ověřil tvrzení žalobkyně, že rozhodnutí v správním řízení sp.zn. 2008/18/had/ČTV o uložení sankce č.j. had/3563/09 bylo skutečně vydáno dne a žalobkyni doručeno , tedy cca půl roku po odvysílání spotů, a rozhodnutí v správním řízení sp. zn. 2009/4/fol/ČTV o uložení sankce č.j. fol/4509/09 bylo vydáno dne a žalobkyni doručeno , tedy cca tři čtvrtě roku po odvysílání spotů. Na základě uvedeného je nepochybné, že žalobkyně nebyla upozorněna ve smyslu 59 odst. 1 zákona o vysílání, nebyla jí tak dána možnost své jednání napravit, a proto sankci nebylo dle 59 odst. 3 zákona o vysílání vůbec žalobkyni možno uložit. Správní spis pravomocná rozhodnutí, o které žalovaná opírá svůj závěr o naplnění podmínky 59 odst. 1 zákona o vysílání neobsahuje. I z tohoto dalšího důvodu soud je nucen ve smyslu 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s zrušit rozhodnutí žalované; rozhodnutí žalované nemá oporu ve správním spise. Z uvedeného důvodu se soud dalšími žalobními námitkami nezabýval, neboť nejen, že dokazování v správním řízení nebylo uzavřeno zákonným způsobem, nadto ze správního spisu nevyplývá, zda-li vůbec byly pro uložení sankce splněny zákonné podmínky. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě vyhověl a obě žalobou napadená rozhodnutí podle 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s., bez jednání zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení ( 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán ( 78 odst. 5 s. ř. s.). Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 6.000,- Kč. Jiné náklady ze soudního spisu nevyplývají a žalobce je ani nepožadoval. P o u č e n í :

8 pokračování 8 Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, máli stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: V Praze dne 31. ledna 2013 JUDr. Ing. Viera Horčicová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková