Bankovní institut vysoká škola Praha. Směnka a její právní postavení

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Směnka a její právní postavení Bakalářská práce Autor: Carmine Cosentino Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Michal Mědílek Praha

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Praze Carmine Cosentino

3 Poděkování Velmi děkuji vedoucímu mé bakalářské práce JUDr. Michalu Mědílkovi za vstřícný přístup a poskytnutí cenných rad a připomínek při psaní této práce.

4 Poděkování Úvod Původ a vývoj směnky Vývoj právní regulace směnky Současná právní úprava směnky Směnka - cenný papír, specifikace směnky... 7 na základě obecného třídění cenných papírů Forma směnky Podoba směnky Mobilita směnky Další rozdělovací kritéria směnky Rozdělení směnek Směnky s redukovaným počtem účastníků Směnky s redukovaným počtem účastníků zahraniční praxe Náleţitosti směnky cizí Jednotlivé náleţitosti cizí směnky Označení, ţe jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněţitou sumu Jméno toho, kdo má platit Údaj splatnosti Údaj místa, kde má být placeno Jméno toho, komu nebo na jehoţ řad má být placeno Datum a místo vystavení směnky Podpis výstavce Náleţitosti směnky vlastní Jednotlivé náleţitosti cizí směnky Označení, ţe jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána Bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněţitou sumu Údaj splatnosti Údaj místa, kde má být placeno Jméno toho, komu nebo na jehoţ řad má být placeno Datum a místo vystavení směnky Podpis výstavce Vymáhání práva ze směnky Závěr Seznam literatury Kniţní literatura Časopisecká literatura Seznam judikatury Nejvyšší soud České republiky Vrchní soud v Praze Vrchní soud v Olomouci Krajský obchodní soud v Brně... 59

5 1 Úvod Směnka, německy der Wechsel, anglicky Bill of Exchange, italsky Cambiale, je cenným papírem, který se vyznačuje zvláštní právní povahou. V průběhu času se stala vyhledávaným platebním prostředkem. Na druhou stranu je směnka obávaným právním nástrojem, a to zejména v podvědomí široké neodborné veřejnosti. Mnoho lidí ji povaţuje nejen za zastaralý prostředek, ale také za návod, jak snadno jedním podpisem přijít o více neţ jen dluţnou částku. Na obranu směnky ani v prostředí odborné právní veřejnosti se směnka nesetkává vţdy s kladným přístupem a výsledky při vymáhání nároků z nich plynoucích. jsou často neuspokojivé. Vzhledem k tomu, ţe směnka vyniká svou přísně formální povahou, dochází často v praxi k pochybením jiţ při jejím vystavování. Výstavce tak můţe, ve snaze vyjádřit svůj konkrétní, specifický úmysl ve směnečné listině, zapříčinit neúmyslnou neplatnost směnky. Proto je nutné při vydávání směnky dbát přiměřené míry opatrnosti. Studium problematiky směnky, zaměření na její podstatné náleţitosti a formu, jsem si zvolil jako téma diplomové práce právě z výše uvedených důvodů. Směnka je velice zajímavým nástrojem, v právu stěţí s něčím srovnatelným. Setkávám se s ní ve své práci, respektive jako způsob zajištění úvěrů pro fyzické osoby podnikatele a pro právnické osoby. Neznamená to však, ţe ojediněle pouţívaným. Právě naopak, v právní praxi se lze i v dnešní době hojně setkávat se směnkami jako platebními nebo zajišťovacími prostředky, a to zejména v podnikatelském a bankovním prostředí. A proto je velmi důleţité získat důkladné znalosti o tomto cenném papíru nejen z hlediska zákonné úpravy, ale i z hlediska judikatury. Rozhodování českých soudů se stává v posledních letech velmi důleţitou součástí práva v oblasti jeho výkladu. Soudní rozhodnutí sice nejsou povaţována za pramen práva, má však nezastupitelný význam. Vzhledem ke snaze českých soudů rozhodovat ustáleně a v souladu s principem právní jistoty, je tedy nutné učinit si přehled o směru, jakým se judikatura v oblasti směnečného práva ubírá. Směnka se stala předmětem mého zájmu také z důvodu specifické právní úpravy. Neexistuje v českém právním řádu předpis platný skoro šedesát let, který by prošel za dobu své platnosti jen dvěmi novelizacemi, a to ještě méně významnými, které prakticky nezasahují do stěţejní úpravy. Důvodem je původ tohoto předpisu v mezinárodním právu. Zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, byl převzat z Úmluvy o jednotném - 1 -

6 právu směnečném z roku 1930, stejně tak jako texty směnečných zákonů některých dalších evropských států, například Německa. Proto je opravdu zajímavé a velmi přínosné porovnat českou směnečnou teorii a praxi se zahraniční. Následující textu bych se chtěl ve stručnosti věnovat původu a vývoji směnky, její právní regulaci, dále subsumpci směnek jako kritérium obecného dělení cenných papírů, se zaměřením na formu směnky. Dále budu ve své práci rozebírat problematiku redukovaného počtu účastníků směnečných vztahů. Ve stěţejní části bakalářské práce se zabývám náleţitostmi směnky cizí a vlastní. Za cíl této práce jsem si dal rozebrat problematické otázky v oblasti formy směnek, s určitým počtem účastníků, podstatné náleţitostí směnky vlastní a cizí, a zhodnotit předmětné situace s odkazem na řešení jednotlivých problémů rozhodnutími českých soudů a odbornou literaturou domácí a zahraniční. Dále je má práce zaměřena na popis a zhodnocení vývoje české směnečné judikatury v průběhu posledních patnácti let a rozdíly v interpretaci jednotlivých vyšších soudů, především Vrchního soudu v Praze, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu České republiky

7 směnky. 1 Mezi odborníky převládá názor, ţe z obou druhů dnes pouţívaných směnek, tedy 2 Původ a vývoj směnky Pouţívání směnky je moţné pozorovat jiţ v dávné minulosti, zejména pak jejich rozmach nastal na přelomu 11. a 12. století v období křiţáckých válek, které přinesly obchodní rozvoj do měst, zvláště do Benátek a dalších měst v severní Itálii. Přílivem obchodního ruchu do těchto měst a značná výměna mezi nimi i ostatními evropskými státy a i Blízkým Východem, vyţadovaly efektivní a bezpečný prostředek, kterým by uznával určitým způsobem dluh vystavovatel a bylo by jím moţno uspokojit pohledávky obchodníků. Takovýmto prostředkem se stala listina, která ještě nebyla označována jako směnka. Umoţnila však disponovat s pohledávkami obchodníků na značné vzdálenosti a bez toho, aby bylo nutné nakládat se skutečnými penězi, resp. drahými kovy. V důsledku poměrně rychlého vývoje se jiţ v době okolo poloviny 12. století začíná běţně pouţívat listina, která má povahu směnka vlastní a cizí, je starší směnka vlastní, která slouţila jako písemný příslib vystavovatele zaplatit určitý finanční obnos, čímţ plnila funkci úvěrových peněz. Postupem času se směnka změnila v prostředek, který nahrazoval transport peněz na velké vzdálenosti a platbě do vzdálených míst. 2 Z důvodu nebezpečnosti cest ve středověku, nemohla k zprostředkování platby do vzdálenějších míst poslouţit jakákoliv směnka. Právo vystavit směnku vykonával zvláštní finanční podnikatel, tzv. kampsor. Oprávnění vystavit směnku se zakládalo na licenci udělené například panovníkem. Zájemce o zprostředkování platby sloţil u kampsora příslušný obnos oproti listině, kterou se kampsor zavazoval v určitém místě tuto sumu zaplatit. Z takového platebního příkazu se vyvinula směnka cizí 3. 1 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str

8 3 Vývoj právní regulace směnky Co se týká směnek i celkově cenných papírů, nebyly tyto v římském právu upraveny vůbec. Významnější kodifikace v oblasti směnečného práva, můţeme zaznamenat ve Francii v 17. století v právním aktu Ordonnance de commerce, kde úprava směnek tvoří určitou část předpisu. Další rozvoj v dané oblasti nastává v 19. století v podobě Code de commerce (Francie) a Bills of Exchange Act (Anglie). V tuto chvíli musíme se zmínit i o sjednocujících snahách především německých států a Rakouska v 19. století. Z této snahy o unifikaci, vznikl na konferenci v Lipsku roku 1847 Směnečný řád. Dalším významným krokem k úplné mezinárodně uznávané kodifikaci se stala konference v Haagu na počátku 20. století, z níţ vzešel Jednotný směnečný řád, jenţ měl sjednotit právo francouzské a německo rakouské. Avšak ani tyto snahy neměly patřičnou odezvu dle představ jejich tvůrců. Nejvýznamnějším a dosud nepřekonaným úspěchem v oblasti sjednocování směnečného práva na mezinárodní úrovni se stala konference v Ţenevě roku Zúčastnila se i Československá republika zastoupená naším tehdejším předním vědcem v oboru obchodního práva Prof. Karlem Hermannem Otavským. Na této konferenci byly sjednány a podepsány celkem tři Úmluvy, a to: Úmluva o jednotném zákonu směnečném Zde jsou uvedeny přímo zákonný text, který je určen do vnitrostátní úpravy Úmluva o střetech zákonů Zde jsou uvedeny kolizní normy směnečného práva Úmluva o směnečných poplatcích I přes nízký počet signatářských států a ještě menší počet států, které Úmluvy skutečně ratifikovaly, bylo a je dodnes ţenevská úmluva rozšířena a uznávána jako sjednocení směnečného práva a to i v celosvětovém měřítku. Je mnoho států, které ţenevské Úmluvy neratifikovaly, je přesto do svého práva zařadila a ve svém směnečném právu je dodrţují. Jen státy anglosaské právní oblasti ţenevskou směnečnoprávní úmluvu nepřijaly. 4 Pouţívání směnek na území Zemí českých, lze sledovat první větší kodifikační tendence uţ v 18. století, v podobě patentu, kterým byl určen Směnečný řád pro území celého Rakouska. Další podobou, je císařský patent z roku 1850, kterým byl zaveden Směnečný řád, jeţ byl dohodnut na jiţ zmíněné konferenci v Lipsku roku Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s

9 dodnes. 5 Odpůrci Ţenevských úmluv argumentovali nespornou kvalitu zákona č. 1/1928 Sb. a i Jedním z nejdůleţitějším mezníkem ve směnečném právu se stal zákon č. 1/1928 Sb., Zákon směnečný. Tento zákon ještě nemohl čerpat z předlohy Ţenevské úmluvy a nebyl změněn ani v době, kdy Československo v roce 1930 podepsalo všechny tři Ţenevské úmluvy. Všechny pokusy o ratifikaci těchto úmluv u nás neuspěly a nejsou ratifikovány kdyţ mělo Československo velký podíl na úspěšném jednání v Ţenevě, přesto zůstalo mimo oblast ţenevského směnečného práva. 6 Jistém přiblíţením dochází aţ právní úprava vytvořená protektorátní vládou v roce 1940 a ještě dosud platný zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový. O tomto zákonu bude pojednáno v následujícím textu. 5 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s Tamtéţ - 5 -

10 4 Současná právní úprava směnky Směnka je, podle současného právního řádu České republiky, cenným papírem. Obecnou úpravu cenných papírů včetně směnek nalezneme v zákoně č. 591/1992 Sb., - zákon o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů (nadále jen zákon o cenných papírech ). Tento zákon v 1 odst. 1 stanoví: Tento zákon se vztahuje na cenné papíry, kterými jsou zejména akcie, podílové listy, dluhopisy, investiční kupóny, kupóny, opční listy, směnky, šeky, náložné listy, skladištní listy a zemědělské skladní listy. Zákon o cenných papírech ale na směnky příliš nedopadá. Nejdůleţitějším a zároveň lex specialis ( zákon speciální ) je zákonu o cenných papírech v současné době zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon směnečný a šekový ). Zákon směnečný a šekový se vyznačuje několika zvláštnostmi. Jednou z nich je to, ţe byl dosud jen dvakrát novelizován, a to zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních sluţbách, a zákonem č. 296/2007 Sb. Tato skutečnost je v prostředí českého zákonodárství značně neobvyklá, a o to více, kdy se jedná o právní předpis platný téměř šedesát let. Další pozoruhodností daného zákona, je jeho systematika. Je rozdělen do tří článků. Článek I se zabývá úpravou směnek, článek II úpravou šeků a článek III jsou společná ustanovení, přičemţ kaţdý z článků začíná paragrafem

11 5 Směnka - cenný papír, specifikace směnky na základě obecného třídění cenných papírů Jak jsem jiţ v předešlém textu zmínil, směnka je dle zákona o cenných papírech cenným papírem. Protoţe můţeme cenné papíry obecně podle jejich vlastností třídit do několika skupin, je moţné třídit i směnku a tím lépe poznat její povahu a specifika, které jsou odlišné od ostatních cenných papírů. Kriteria, podle nichţ je moţno provádět zmíněné třídění, lze povaţovat formu, podobu, její pohyblivost a další vlastnosti. 5.1 Forma směnky Směnka je cenný papír posuzovaný dle formy ze zákona na řad, a to dle čl. I. 11 odst. 1 zákona směnečného a šekového: Každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem. Forma směnky je moţná změnit jen pomocí doloţky nikoli na řad. Poté je tedy směnka převoditelná jen ve formě cese ( postoupení ) a v tuto chvíli se tedy jedná o cenný papír na jméno. Přidáním doloţky nikoli na řad, ke které se váţí některé výkladové problémy. Ku příkladu se můţe jednat o situaci, kdy výstavce zaznamená do směnky rektadoloţku. resp. doloţku zakazující další převod tzv. indosaci, v jiném znění, neţ jak uvádí zákon v čl. I. 11 odst. 2. Totiţ podobnou kauzou se zabýval Vrchní soud v Praze, jako odvolací soud, kdy ve směnce byla vepsána doloţka nikoliv na jeho řad. Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne , sp. zn. 9 Cmo 431/98 vyjádřil rozpor s rozhodnutím soudu prvého stupně - neplatnosti směnky - z důvodu, ţe uvedená vepsaná doloţka neguje povinnost, resp. závazek zaplatit dané osobě a tím je vnitřně rozporná. Lze jen souhlasit s názorem Vrchního soudu v Praze, ţe se jedná o doloţku, kterou si směnka nadále zachovává svůj oběžný charakter realizovatelný pouze občanskoprávními instrumenty. 7 Lze jen podotknout, ţe i sám zákon směnečný a šekový v čl. I. 11 odst. 2 připouští jinou doloţku stejného významu, jejímţ následkem je zákaz převodu indosamentem, avšak ne neplatnost směnky. 7 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 9 Cmo 431/

12 Co je však významnější v souvislosti s danou problematikou, je otázka, jakým způsobem a kde má být předmětná rektadoloţka na směnce umístěna. Ve směnečné listině se tedy teoreticky můţe objevit doloţka na řad a přitom i doloţka nikoli na řad. Tato skutečnost má vliv na platnost směnky. Podle mého osobního názoru, dochází v této oblasti k chybám, zvláště při pouţití předepsaného směnečného formuláře, kdy výstavce či jiná osoba, která formulář vyplňuje, podléhá mylnému názoru, ţe škrtání a přepisování ve směnce způsobý její neplatnost. Daným problémem, současné umístění doloţek na řad a nikoli na řad, se zabýval Vrchní soud v Praze při vyhlášení rozsudku ze dne , sp. zn. 9 Cmo 342/2003. Otázkou je, zda výstavce směnky měl v úmyslu takto vytvořit rektasměnku, přičemţ doloţka na řad by měla platit za nenapsanou. S touto otázkou se Vrchní soud v Praze v uvedeném rozsudku neztotoţnil a označil takto napsanou směnku za vnitřně rozpornou. V předmětném rozhodnutí vyjádřil, ţe pokud jsou na směnce napsány současně doloţky na řad a nikoli na řad, je směnka neplatná. Nelze tudíţ dovozovat, ţe některá z těchto doloţek platí za nenapsanou, neboť by to muselo být výslovně stanoveno v zákoně. 8 Tímto verdiktem Vrchní soud v Praze stvrdil svou ustálenou praxi v rozhodování těchto sporů. K podobnému problému, se jiţ dříve vyjádřil a dospěl k naprosto stejnému závěru. 9 S největší pravděpodobností výstavce měl skutečně v úmyslu uvedením doloţky nikoli na řad docílit převoditelnosti směnky cesí, nelze tento úmysl brát v úvahu a to jiţ jen proto, ţe směnka je cenný papír a jako takový, za své existence můţe nabýt nespočet majitelů, musí být všechny údaje ve směnce náleţitě určitě vyjádřeny. 10 Mimo uvedenou situaci je potřeba dále nahlíţet na problematiku nejasnosti zamýšlené formy směnky i z hlediska právních účinků převodu směnky pro výstavce. V případech, kdy směnka cizí zůstane cenným papírem na řad a bude převedena indosací na jiného majitele, se výstavce nezbavuje svého závazku a i nadále zůstává nepřímým dluţníkem ze směnky. Ale toto se mění v případě cese, tedy obyčejného postoupení pohledávky, kdy se výstavce tohoto závazku zbavuje. Proto bude pro směnečného věřitele podstatné, v jaké formě směnka vystupuje. 8 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 9 Cmo 342/ Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 5 Cmo 715/ K tomu rovněţ rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 9 Cmo 504/

13 5.2 Podoba směnky Směnka se rozděluje dle podoby a je vţdy listinným cenným papírem. To ţe směnka je vţdy listinný cenným papírem, jasně vyplývá z ustanovení čl. I. 1 bod 1. zákona směnečného a šekového, jako jedna z náleţitostí směnky: Cizí směnka obsahuje označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny. Směnky mohou být emitovány výlučně v listinné podobě. Tento výklad lze rovněţ odvodit z ustanovení 1 odst. 5 zákona o cenných papírech, ve znění platném do účinnosti zákona č. 257/2004 Sb., jímţ byl uvedený odstavec zrušen. V ustanovení byl napsán taxativní výčet cenných papírů, které mohou mít zaknihovanou podobu. Směnky mezi ně nepatří. Jen pro úplnost, poţadavek na listinný podobu směnky nelze zaměňovat s poţadavkem na vyhotovení směnky na papíře. Směnka můţe být sepsána i na dřevě, umělé hmotě, látce, skle, kameni, ale i na dalších materiálech. Samotný text směnky můţe být pořízen jakýmkoliv způsobem ale jen předpokladu, zaručující jeho dostatečnou viditelnost a trvalost. Podpis musí být vţdy pořízen rukopisně Mobilita směnky Podle kritéria mobility lze na směnku nahlíţet jako na cenný papír nezastupitelný, cirkulační, obchodovatelný a individuální. Posledně zmíněná vlastnost znamená, ţe namísto směnky nelze vydat hromadnou listinu Další rozdělovací kritéria směnky Podle dalších kritérií vykazuje směnka povahu konstitutivního cenného papíru, neboť emise směnky je předpokladem vzniku směnečných oprávnění. 11 Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s Kotásek, J., Pokorná, J., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva: právo cenných papírů. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s

14 Směnka je také abstraktní cenný papír, coţ se projevuje ve více významech. Předně v textu listiny, kde se neuvádí hospodářský důvod směnky. A také při uplatňování směnečných pohledávek u soudu se tento nezjišťuje. Na závěr uveďme, ţe směnka je hlavní cenný papír, neboť není vydávána pro uplatnění práva z jiného cenného papíru, obligační a umořitelný

15 6 Rozdělení směnek U směnek rozlišujeme dva druhy, a to směnku cizí a směnku vlastní. Směnku cizí, neboli tratu, upravuje zákon směnečný a šekový v čl. I., části prvé, a lze ji definovat jako listinný cenný papír, který obsahuje bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněţitou sumu a další náleţitosti v zákoně uvedené. Tento příkaz bývá ve směnečné listině často vyjádřen slovy: Za tuto směnku zaplaťte. Tento druh směnky se vyznačuje tím, ţe v základní podobě má tři účastníky, a to výstavce, remitenta a směnečníka. Směnka vlastní je pak upravena v čl. I., části druhé zákona směnečného a šekového. Lze ji definovat opět jako listinný cenný papír obsahující kromě ostatních podstatných náleţitostí bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněţitou sumu. Ten bývá nejčastěji vyjádřen slovy: Za tuto směnku zaplatím. Směnka vlastní má v základní podobě dva účastníky, a to výstavce a remitenta. 6.1 Směnky s redukovaným počtem účastníků Jak jiţ bylo uvedeno výše, má cizí směnka v základní podobě tři účastníky. Avšak zákon směnečný a šekový připouští, aby byla vystavena platná cizí směnka s redukovaným počtem účastníků. V čl. I. 3 odst. 1 zákona směnečného a šekového se uvádí: Směnka může znít na vlastní řad výstavce. To znamená, ţe nadále ve směnce fakticky figurují dvě osoby, a to směnečník a výstavce, který je zároveň věřitelem ze směnky. Tento typ směnky lze vystavit různými způsoby, a to označit remitenta jménem, kdy je nutno brát v potaz reálnou, respektive materiální, totoţnost výstavce a remitenta. 13 Nestačí pouhá shoda jmen. Na druhou stranu postačí ve směnce namísto jména doplnit pouze zaplaťte mně samotnému, nebo na řad můj vlastní, v případě právnické osoby můţe tento údaj znít na řad náš vlastní. Avšak i tato problematika se v praxi setkává s výkladovými problémy a odlišně formulovaný předmětný údaj můţe způsobit neplatnost směnky. Takovým případem se zabýval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne , sp. zn. 29 Odo 262/2006. V daném případě se jednalo o směnku cizí na vlastní řad výstavce, v níţ výstavce 13 Chalupa, R. Sníţení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s

16 pouţil namísto jména remitenta formulaci na řad vlastní. Nejvyšší soud ČR se ztotoţnil s názory niţších soudů a judikoval, ţe dle čl. I. 3 odst. 1 zákona směnečného a šekového můţe směnka znít na vlastní řad výstavce. Takovou směnkou pak výstavce přikazuje směnečníkovi, aby jemu samotnému (podepsanému výstavci) zaplatil směnečnou sumu. Remitent tudíţ nemusí být osobou odlišnou od výstavce, ale musí být osobou odlišnou od směnečníka. Byla-li předložena směnka obsahující bezpodmínečný příkaz výstavce adresovaný směnečníkovi zaplatit na řad vlastní, takto formulovaný příkaz ukládá směnečníkovi, aby zaplatil sám sobě směnečnou sumu, důsledkem čehož je závěr o neplatnosti směnky. 14 V závěru předmětného rozhodnutí Nejvyšší soud ČR shrnuje, ţe čl. I. 3 odst. 1 zákona směnečného a šekového vyţaduje, aby remitent byl na směnce označen způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, kdo je oprávněným ze směnky, čemuţ údaj na vlastní řad nevyhovuje. 15 Citovaný závěr Nejvyššího soudu ČR můţe vzbuzovat rozporné názory na danou problematiku. Striktně formálně nelze cizí směnku obsahující namísto jména remitenta údaj na řad vlastní hodnotit jinak, neţ ţe je neplatná pro neurčitost, kdo je ze směnky oprávněn. Otázkou ale zůstává, zda je takový výklad přínosný pro praxi. P. Vojtek zastává opačný názor neţ Nejvyšší soud ČR. Připouští, ţe jde sice o otázku rozpornou, však zpravidla je ve směnečných vztazích zřejmé, jaký je obsah právního úkonu s uvedeným pojmem. 16 Se závěrem Nejvyššího soudu se rozchází i R. Chalupa, který uvádí, ţe nejčastěji se uţívá v cizí směnce na vlastní řad výstavce právě formulace na vlastní řad. Připouští sice, ţe dle současného znění zákona směnečného a šekového je vhodnější pouţít znění na vlastní řad výstavce, avšak zmíněná stručnější formulace je plně postačující. 17 I zákon č. 1/1928 Sb., zákon směnečný, výslovně uvádí v 5 odst. 1: Výstavce může sama sebe označiti za remitenta ( 3, č.3.; směnka na vlastní řád). Z jeho znění by bylo moţné dovozovat, ţe označení remitenta na vlastní řad je dostatečně jasné a určité. Otázkou zůstává, zda argumentace jiţ neplatným právním předpisem je vhodná. Zvláště kdyţ současný zákon směnečný a šekový pouţil jinou formulaci. Domnívám se, ţe při uţívání takového striktně formálního právního instrumentu, jakým je směnka, nelze odhlédnout od smyslu a účelu zákona a úmyslu účastníků. Ten je, 14 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 29 Odo 262/ Tamtéţ 16 Vojtek, P. Přehled rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která nebyla v roce 2007 schválena k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Soudní rozhledy, 2008, č. 2, s Chalupa, R. Sníţení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s

17 podle mého názoru, v tomto případě naprosto zřejmý. Sám zákon směnečný a šekový v čl. I. 3 odst. 1 nedává jasný pokyn, jakým jiným zněním lze nahradit remitentovo jméno. To je záleţitostí výkladu. Nicméně výklad Nejvyššího soudu ČR v rozsudku ze dne , sp. zn. 29 Odo 262/2006, nepovaţuji za odpovídající potřebám praxe. Nehledě na to, ţe můţe mít negativní důsledky pro majitele obdobných směnek, kteří se nyní stěţí dovolají jejich platnosti před českými soudy. Se směnkou cizí na vlastní řad výstavce však mohou být spojeny i problémy, s kterými výstavce směnky při její emisi nemusí počítat. Tím prvním je skutečnost, ţe výstavce je ze zákona nepřímým dluţníkem ze směnky cizí, a to dle čl. I. 9 odst. 1 zákona směnečného a šekového, který uvádí: Výstavce odpovídá za přijetí a zaplacení směnky. Důleţité je, ţe nemůţe účinně vyloučit vznik svého postihového závazku. 18 Tato skutečnost vyplývá z ustanovení čl. I. 9 odst. 2 zákona směnečného a šekového. V situaci, kdy dojde k vystavení směnky na vlastní řad výstavce, je aţ do jejího přijetí akceptantem výstavce jediným dluţníkem ze směnky. Tedy v případě nepřijetí dluţí pouze sám sobě. Taková směnka je pro něj z podstaty věci bezcenná. Následně můţe dojít k situaci, kdy výstavce a zároveň majitel této směnky, která zní na určitou sumu, převede směnku indosamentem na někoho jiného. V praxi se stává, ţe je taková směnka převedena za cenu i několikanásobně niţší, neţ je její skutečná hodnota. A to z toho důvodu, ţe je velmi obtíţné domoci se zaplacení na směnečníkovi. V případě převodu rubopisem se stává věřitelem třetí osoba, ale nepřímým dluţníkem zůstává výstavce směnky. Za předpokladu, ţe směnečná suma nebude zaplacena, můţe majitel uplatňovat svá práva proti nepřímému dluţníku, tedy výstavci. Zákon směnečný a šekový stanoví, ţe nebyla li směnka zaplacena, můţe majitel při splatnosti směnky vykonat postih proti indosantům, výstavci a jiným osobám směnečně zavázaným. 19 Z uvedeného je patrné, ţe v důsledku bude původní věřitel povinen zaplatit celou směnečnou sumu, ačkoliv jemu samotnému bylo na základě převodu směnky poskytnuto plnění o mnoho menší. Za další typ směnky cizí s redukovaným počtem účastníků je povaţována směnka dle čl. I. 3 odst. 2 zákona směnečného a šekového. Ten stanoví: Ve směnce může být udán jako směnečník sám výstavce. V tomto případě se jedná o takzvanou zastřenou směnku vlastní, v níţ figurují dva účastníci, a to výstavce, jenţ je totoţný se směnečníkem, a remitent. Kombinací obou výše uvedených moţností můţe vzniknout ještě třetí typ směnky cizí se sníţeným počtem účastníků, a to zastřená směnka vlastní na vlastní řad. Jedná se o případ, 18 Chalupa, R. Sníţení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s Srov. čl. I. 43 odst. 1 zákona směnečného a šekového

18 kdy se ve směnce objevuje pouze jeden účastník, jenţ se nachází v pozici výstavce, směnečníka i remitenta. Pro takovou moţnost ovšem neexistuje rozumné odůvodnění. Jen těţko si lze představit účastníka, který vystaví směnku, podle níţ se zavazuje zaplatit sám sobě. Avšak i takovým případem se zabýval Vrchní soud v Praze, který takovou směnku označil za neplatnou. Konstatoval, ţe na sporné směnce kombinací dvou směnek došlo k takové nepřípustné situaci, kdy směnečníkovi je přikazováno, aby zaplatil sám sobě. Taková listina však nemůže být platnou směnkou. 20 Tímto rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil svůj ustálený názor na danou problematiku s ohledem na své dřívější rozhodnutí, v němţ srovnatelnou situaci vyhodnotil stejně. 21 Literatura se ovšem k zastřené směnce vlastní na vlastní řad staví rozporně. Někteří autoři se ztotoţňují se stanoviskem judikatury a povaţují tyto kombinované směnky za neplatné. I přesto, ţe jsou tvořeny dvěma přípustnými moţnostmi, nepřipouští jejich kumulativní uţití, pouze alternativní. Ve výsledku by totiţ zněla směnka na řad směnečníka. Tento většinový názor sdílí i J. Kotásek. 22 Na straně druhé panuje přesvědčení, ţe zákon umoţňuje vystavit zastřenou směnku vlastní na vlastní řad platně. Tento pohled zastává R. Chalupa, jenţ připouští, ţe výstavce může být současně směnečníkem a současně remitentem. 23 Sice na jedné straně obecně tvrdí, ţe platná směnka cizí nemůţe znít na řad směnečníka, naproti tomu uvádí jedinou výjimku z pravidla, a tou je právě zastřená směnka vlastní na vlastní řad. 24 Mezi těmito tvrzeními existuje zásadní rozpor. V prvním tvrzení nedovoluje cizí směnku na řad směnečníka v té podobě, ve které na ní figurují dva účastníci, a to výstavce a jedna osoba v postavení remitenta a zároveň směnečníka. R. Chalupa nepřípustnost vyvozuje ze znění zákona směnečného a šekového ve smyslu neexistence výslovného ustanovení o totoţnosti směnečníka a remitenta. Na druhou stranu však vykládá ustanovení čl. I. 3 odst. 1 a 2 zákona směnečného a šekového tak, ţe nic nebrání pouţít předmětná ustanovení kumulativně. Z toho vyplývá moţnost identity obou daných osob, respektive všech tří účastníků základního směnečného vztahu Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 5 Cmo 417/ Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 5 Cmo 699/ Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s Chalupa, R. Sníţení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s Chalupa, R. Sníţení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s

19 S tímto názorem nelze souhlasit. Domnívám se, ţe zmíněná argumentace je naprosto chybná. Nevyplývá z ní jasný a rozumný důvod, proč by mělo být rozlišováno mezi dvěma výše uvedenými moţnostmi, tedy zastřenou směnkou vlastní na vlastní řad a směnkou na řad směnečníka, kdy výstavcem je osoba odlišná. Za předpokladu, ţe nedojde k převodu směnek, z obou moţností plyne závěr, ţe směnečník má platit sám sobě. Nezbývá proto, neţ souhlasit s postojem současné judikatury. 6.2 Směnky s redukovaným počtem účastníků zahraniční praxe K opačnému závěru dochází německá směnečná teorie a praxe. Německá právní úprava také počítá se směnkami s redukovaným počtem účastníků. Kombinaci obou zákonem předpokládaných moţností však neupravuje. 26 Tato problematika se tak stává pouze předmětem výkladu, který je odlišný od výkladu převládajícího v českém právním prostředí. Nepovaţuje za neplatnou zastřenou směnku vlastní na vlastní řad výstavce, tedy směnku, v níţ všichni tři účastníci základního směnečného vztahu jsou vtěleni do jedné osoby. Teprve indosací vzniká směnečný závazek. Německá literatura výslovně uvádí: Wechselverpflichtungen entstehen dann nur durch Indossierung Srov. čl. 3 Směnečného zákona (Wechselgesetz). Dále také jako německý směnečný zákon. 27 Bülow, P. Heidelberger Kommentar zum Wechselgesetz/Scheckgesetz und zu den Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 4. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2004, s

20 7 Náležitosti směnky cizí Směnka je cenným papírem, který se vyznačuje přísnou formálností svého obsahu. Protoţe je poměrně snadno převoditelná a můţe dojít k tomu, ţe bude i vícekrát indosována, musí být po celou dobu její existence naprosto zřejmý a nepochybný obsah závazků z ní vyplývajících. Jiţ proto, ţe současný majitel směnky nemá moţnost vědět, jaký byl úmysl výstavce v době vydání této směnky. Tento striktně formální pohled na směnku vyplývá nejen ze zákona směnečného a šekového, jak bude dále uvedeno, ale rovněţ z rozhodovací praxe soudů. Příkladem můţe slouţit rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 9 Cmo 504/98, který zmiňuje, ţe směnka je vysoce formální cenný papír, který musí být naprosto určitý a nevyvolávající jakoukoliv pochybnost o právech a povinnostech s ním spojených. 28 Ve stejném smyslu se vyjádřil Vrchní soud v Praze i později. 29 Zákon směnečný a šekový v čl. I 1 uvádí v osmi bodech výčet náleţitostí cizí směnky. Jejich absence způsobuje neplatnost směnky. V čl. I. 2 odst. 1 stanoví: Listina, v které chybí některá náležitost uvedená v předchozím paragrafu, není platná jako cizí směnka, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích. Případem uplatnění zmíněné výhrady je údaj splatnosti, jehoţ absence je nahrazena fikcí, podle níţ se jedná o vistasměnku, tedy směnku splatnou na viděnou. Obdobně je postupováno v případě platebního místa, při jehoţ neuvedení se má za to, ţe je shodné s místem uvedeným u jména směnečníka. Stejně tak při neudání místa vystavení platí, ţe tímto místem je místo uvedené u jména výstavce. 30 Uvedené výjimky ovšem nic nemění na skutečnosti, ţe nepřítomnost ostatních náleţitostí dle zákonných poţadavků má za následek neplatnost směnky. Tuto sankci uplatňuje zákon i na jiných místech, například v souvislosti se splatností směnky a nedodrţením zákonem předepsaných dob splatnosti dle čl. I. 33 odst. 1 a 2. Problematikou neplatnosti směnky se zabýval ve své rozhodovací činnosti několikrát i Vrchní soud v Praze. A to zejména otázkou, zda se neplatnost směnky, v případě rozporných nebo neurčitých údajů v ní obsaţených, posuzuje pouze podle předpisů směnečného práva, nebo zda ji lze hodnotit i dle ustanoveních týkajících se obecně platnosti právních úkonů. Zde 28 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 9 Cmo 504/ Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 9 Cmo 89/ Srov. čl. I. 2 zákona směnečného a šekového

21 je důleţité si povšimnout, ţe během několika let došlo ke změně v názoru Vrchního soudu v Praze na tuto problematiku. Nejprve bude vhodné zaměřit se na rozsudek ze dne , sp. zn. 9 Cmo 504/98. Ten se zabýval neurčitým stanovením data splatnosti směnky a označil tuto směnku za neplatnou z důvodu rozporu s 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník ). 31 Od tohoto názoru se však daný soud odchýlil v rozsudku ze dne , sp. zn. 5 Cmo 267/2008. V předmětné věci se jednalo o rozpor a neurčitost stanovení data splatnosti, avšak Vrchní soud v Praze konstatoval, ţe v případě posuzování platnosti směnky je třeba postupovat pouze podle příslušných ustanovení zákona směnečného a šekového, nikoliv dle obecných předpisů upravujících platnost právních úkonů. Můţe nastat situace, ţe určitá listina nebude platnou směnkou, přestože všechna právní ujednání v ní obsažená budou z pohledu předpisů o právních úkonech perfektní. Vzhledem k uvedeným argumentům tedy nelze pouţít 37 odst. 1 občanského zákoníku Jednotlivé náležitosti cizí směnky Ustanovení čl. I. 1 zákona směnečného a šekového upravuje náleţitosti cizí směnky takto: Cizí směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. jméno toho, kdo má platit (směnečníka); 4. údaj splatnosti; 5. údaj místa, kde má být placeno; 6. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 7. datum a místo vystavení směnky; 8. podpis výstavce. 31 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 9 Cmo 504/ Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 5 Cmo 267/

22 7.1.1 Označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána Ustanovení čl. I. 1 bodu 1. v sobě skrývá v podstatě několik náleţitostí a podmínek, které musí být splněny, aby šlo o platnou směnku. V prvé řadě se jedná o slovo směnka, které musí být součástí textu, dále o jazyk, v němţ má být tato listina sepsána, a o samotnou listinu. Označení, ţe jde o směnku, neboli směnečná klauzule, musí být skutečně součástí daného textu na směnce. Umístění slova směnka jen do nadpisu či jeho ozdobný předtisk na boku listiny nestačí. 33 Nejčastěji se v praxi vyskytuje znění: Za tuto směnku zaplaťte. Danou problematikou se zabýval i Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne , sp. zn. 29 Odo 430/2002. Zde rozebírá situaci, kdy se dovolatelka domáhá neplatnosti směnky z toho důvodu, ţe v listině se všemi zákonnými náleţitostmi je právě slovo směnka napsáno odlišným typem písma (velikostí a vzdáleností písmen) neţ ostatní text. Argumentuje tím, ţe označení v téhle podobě není součástí vlastního textu listiny. K tomuto vyslovil Nejvyšší soud ČR jednoznačný závěr, v němţ vyjádřil nesouhlas s tímto tvrzením. Konstatoval, ţe není podstatné, jakým typem či velikostí písma je slovo směnka do vlastního textu listiny vepsáno, ale je podstatné, zda spolu s textem, do kterého je vepsáno, tvoří souvislý a na sebe navazující text nevzbuzující pochybnosti, že je jeho součástí. 34 Z výše uvedeného vyplývá, ţe ačkoliv české směnečné právo klade vysoké nároky na formu směnky, nelze tento poţadavek dovést do absurdních důsledků. Nebude vţdy moţné zajistit, aby byl celý směnečný text napsán naprosto stejně. Například při pouţívání předepsaných formulářů, jeţ se v obchodních stycích pouţívají velmi často, se předpokládá jeho vyplnění odlišně od předtištěného textu. Co se týká jazyka, klade zákon směnečný a šekový důraz na jednotu jazyka, v němţ je vyjádřeno slovo směnka a celý další text. Vzhledem k tomu, ţe dané ustanovení uvádí slovo jazyk v jednotném čísle, lze dovodit, ţe zákon poţaduje jednotný jazyk pro celé znění směnečného textu. V otázce jazyka není bez zajímavosti zmínit benevolentní přístup německé teorie a praxe. Podle této k platnosti cizí směnky postačí, je li v jednotném jazyce uvedeno slovo směnka a příkaz zaplatit směnečnou sumu, nejčastěji vyjádřený slovem zaplaťte. Ostatní 33 Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 29 Odo 430/

23 text můţe být v jazyce odlišném. Tato vícejazyčná směnka, označovaná také slovním spojením gemischtsprachiger Wechsel, pak můţe vypadat takto: At Oct 14, 1963 pay this Bill of exchange to the order auf eigene Siebzehntausend Deutsche Mark. 35 V neposlední řadě vyvstává otázka, zda je nutné překládat i místní údaje ve směnce uţité do jazyka, v němţ je tato vypsána. Příkladem můţe slouţit situace, kdy je směnka vydána v českém jazyce a jako platební místo je označeno město Graz. Nezpůsobí výstavce neplatnost směnky pro nejednotnost jazyka tím, ţe nepřeloţí rovněţ tento údaj (tedy neuvede Štýrský Hradec)? Obecně panuje názor, ţe nikoliv. Je nutno povaţovat obě varianty za moţné a dovolené. 36 Zákon v předmětném ustanovení počítá se směnkou jako listinou. O listinné podobě a materiálech zhotovení směnky bylo jiţ v této souvislosti pojednáno výše. Poţaduje se pouze, aby se jednalo o takovou věc, která je schopna relativně stabilně zachytit text a na níţ je moţno rozeznat rub a líc a připojit přívěsek Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu Zákon směnečný a šekový v čl. I. 1 bodu 2. vyţaduje, aby příkaz k zaplacení směnečné sumy byl bezpodmínečný. Tento nedostatek stíhá sankcí neplatnosti dle čl. I. 2 odst. 1. Další poţadavek, jenţ zdůrazňuje předmětné ustanovení, je zaplacení určité peněžité sumy. Zákon směnečný a šekový vyţaduje pouze peněžité plnění. Není tedy moţné zavázat se k plnění jinému, nepeněţitému. To znamená, ţe nelze vystavit směnku na jakékoliv naturální plnění. Třetí a velmi podstatnou podmínkou platnosti směnky je, aby tato byla vystavena na sumu, která je dostatečně určitě vyjádřena. Směnečná suma můţe být udána pouze slovy, pouze čísly, nebo slovy i čísly. Zákon směnečný a šekový v čl. I. 6 upravuje dvě situace, které se vztahují na případy, kdy je suma udána slovy i čísly a tyto údaje se neshodují, dále pokud je na směnečné listině vyjádřena několika slovy nebo několika čísly a tyto údaje se neshodují. V prvém případě má přednost suma vyjádřená slovy, ve druhém pak platí suma 35 Baumbach, A., Hefermehl, W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 22. vydání. München: C. H. Beck, 2000, s Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s

24 nejmenší. Můţe však dojít i ke kombinaci obou, a to tak, ţe na směnce bude nějaká suma vyjádřena několika slovy, které se neshodují, a zároveň několika jinými čísly, které se rovněţ neshodují. Pak je nutné přihlédnout pouze ke slovnímu vyjádření a v rámci něj pak vybrat sumu nejniţší. S určitostí směnečné sumy jako takové úzce souvisí i určité vyjádření měny, v které má být plnění poskytnuto. Pokud má být směnka platná, je nutné, aby byla vystavena na měnu, která v okamţiku vystavení existuje. Není na překáţku, ţe tato měna není v oběhu v místě platebním. Tato skutečnost nemá za následek neplatnost směnky. Naopak zákon směnečný a šekový takovou situaci předpokládá a umoţňuje zaplatit směnečný peníz v cizí měně, nebo dle čl. I. 41 odst. 1 v tuzemské měně v případě, ţe směnka zní na měnu cizí. Směnečná suma však musí být zaplacena v měně, na kterou směnka zní, pojme-li výstavce do směnky doloţku o efektivním placení dle čl. I. 41 odst. 3. Obvykle je tato vyjádřena slovem efektivně. Dříve se také pouţívalo doloţky in natura. 38 S problematikou určitosti měny se setkávala česká směnečná praxe nejčastěji na počátku 90. let. Jak jiţ bylo uvedeno výše, podstatnou podmínkou platného vyjádření směnečné sumy je existence dané měny v okamţiku vystavení. Dle zákona č. 60/1993 Sb., o oddělení měny, došlo při rozdělení Československa k oddělení měn České a Slovenské republiky. Zanikla tak koruna československá a namísto ní vznikla na území České republiky koruna česká, v případě Slovenské republiky koruna slovenská. Nařízení vlády č. 61/1993 Sb. ustanovilo za den oddělení měny 8. únor Avšak i po tomto datu se objevovaly předepsané směnečné formuláře znějící stále na Kčs. V obchodních stycích v mnoha případech nadále docházelo k vystavování směnek, aniţ by výstavci vzali v potaz jiţ neexistující korunu československou. Pravděpodobně v domnění, ţe tato bude automaticky povaţována za korunu českou. Rozhodovací praxe ovšem jednotně přijala zcela opačný názor na danou problematiku. To lze pozorovat v rozsudcích krajských i vrchních soudů. Krajský obchodní soud v Brně vyjádřil své stanovisko v dané věci tak, ţe směnka vystavená po na koruny československé nemůţe být platná, jelikoţ v daném okamţiku se jiţ jednalo o neexistující měnu. Konstatoval, ţe směnka jako cenný papír vystavený po tomto datu na Kčs nesplňuje požadavek uvedení určité peněžní sumy a je tedy směnkou absolutně neplatnou. 39 Stejně tak Vrchní soud v Praze se ztotoţnil v obdobné věci s těmito závěry. Rovněţ vyjádřil 38 Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne , sp. zn. 5 Cm 27/

25 přesvědčení, ţe směnka vystavená po dni oddělení měny nemůţe být platnou, a to z toho důvodu, ţe koruna československá v té době jiţ nebyla v oběhu v České republice, ani nikde jinde. Není tedy jasné, kolik má být za směnku zaplaceno. Nelze pouţít ani ustanovení o přepočtu měny, neboť toto se vztahuje pouze na závazky existující ke dni Naprosto souhlasné stanovisko zaujal ve věci vystavení směnky na koruny československé i Vrchní soud v Olomouci. 41 Předmětnou vadu nelze zhojit ani vepsáním slovního spojení korun českých za uvedenou částku v případě ponechání předepsané zkratky Kčs na listině. Pak dojde k situaci, ţe směnka zní na jednu měnu neexistující a jednu existující, čímţ zapříčiní její vnitřní rozpornost. Nelze pouţít domněnku, ţe zkratka Kčs platí za nenapsanou. Argument, ţe jedna z měn jiţ není platná, nelze brát v úvahu. Nepouţije se ani podpůrné pravidlo vyjádřené v čl. I. 6 zákona směnečného a šekového. Toto ustanovení se týká toliko směnečné sumy, tzn. částky, která má být zaplacena. Nevztahuje se však na rozpory mezi měnou, v níţ je směnečná částka vyjádřena. 42 V této souvislosti je důleţité doplnit, ţe výše uvedené se vztahuje pouze na případy, kdy taková směnka byla vystavena po datu odluky. Pokud byla směnka vystavena dříve a je splatná aţ po tomto datu, nezakládá tato skutečnost neplatnost směnky z důvodu neurčitosti směnečné sumy. Uvedení bývalé československé měny na směnce nebrání její platnosti a vymahatelnosti. 43 Pak dojde k přepočtu měny dle pravidel stanovených v zákoně č. 60/1993 Sb., tedy k přepočtu v poměru jedna ku jedné. Se stanoviskem současné judikatury se však ne vţdy překrývají názory literatury. Například R. Chalupa odmítá tvrzení, ţe nelze platně vystavit směnku na měnu, která jiţ nikde neexistuje. Lze pak analogicky pouţít pravidla pro přepočty měn, jak k tomu došlo po rozpadu federace v roce K tomu uvádí, ţe směnečná pohledávka nemusí být dokonce vůbec vyjádřena v platné měně. Směnečný peníz může být uveden v jakékoliv cizozemské měně, měně početní, a dokonce i v měně již neplatné. 44 S tímto závěrem však nelze souhlasit. Zde musíme vzít v úvahu i moţnost, ţe by byla vystavena směnka na měnu neplatnou třeba jiţ několik desetiletí. To by dle mého názoru činilo v praxi velké potíţe. Jistě si nelze rozumně představit, ţe by v obchodním styku byly dosud vystavovány směnky znějící na koruny československé. Pokud bychom souhlasili 40 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 5 Cmo 228/ Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne , sp. zn. 4 Cmo 386/ Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 5 Cmo 229/ Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne , sp. zn. 5 Cm 51/ Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s

26 s názory R. Chalupy, museli bychom stanovit určitou časovou hranici, od které nelze jiţ vystavovat směnky na neplatnou měnu. V opačném případě bychom tak mohli činit donekonečna, coţ vede aţ k absurdním důsledkům. Proto povaţuji za vhodné většinové řešení teorie a judikatury v tom smyslu, ţe nelze platně vystavit směnku na měnu jiţ neexistující. Tento názor sdílí rovněţ J. Kotásek. 45 K podobným problémům dochází i v dalších státech Evropy, zejména v členských státech Evropské unie, v nichţ jiţ byla zavedena místo jejich původních měn jednotná měna Euro. V takzvaném přechodném období od do mohly být směnky platně vydávány jak na měnu Euro, tak na původní národní měnu. Je pozoruhodné, jak odlišně se staví německá a česká literatura ke směnkám vystaveným na měnu jiţ neexistující. V německém případě se jedná o DM (Deutsche Mark) po uplynutí přechodného období. Jak bylo uvedeno výše, v České republice převládá názor, ţe taková směnka je neplatná. Německá literatura připouští přepočet směnečné sumy vyjádřené v DM na měnu Euro, a tedy nesankcionuje takto vystavenou směnku neplatností Jméno toho, kdo má platit Zákon směnečný a šekový ve svém čl. I. 1 bodu 3. výslovně uvádí: Cizí směnka obsahuje jméno toho, kdo má platit (směnečníka). Směnečník, neboli trasát, je jedním ze tří účastníků základního směnečného vztahu zaloţeného cizí směnkou. V prvé řadě bude důleţité se zabývat tím, jak má být směnečník ve směnečné listině označen. Zákon výslovně poţaduje, aby bylo uvedeno jeho jméno. Otázkou zůstává, zda je moţné, aby byla platně vystavena směnka, jeţ bude obsahovat opisné označení směnečníka. Jednalo by se tak o případ například starší bratr Josefa Dokoupila nebo ředitel společnosti ABC a podobně. Literatura se shoduje, ţe takové opisné určení nebude přípustné, byť by šlo o poměrně snadno identifikovatelnou osobu. 47 I R. Chalupa se v podstatě ztotoţňuje s tímto závěrem a nepřipouští zprostředkované označení směnečníka Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s Bülow, P. Heidelberger Kommentar zum Wechselgesetz/Scheckgesetz und zu den Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 4. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2004, s Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s

27 listině. 49 S označením směnečníka úzce souvisí i místo na směnečné listině, kde má být jeho Výkladový problém nastává v případě zastřené směnky vlastní. Tou přikazuje výstavce sám sobě zaplatit remitentovi určitou peněţitou sumu, neboť zákon směnečný a šekový v čl. I. 3 odst. 2 umoţňuje, aby výstavce byl totoţný se směnečníkem. Ovšem otázkou zůstává, zda je moţné pouţít nepřímé označení směnečníka odkazem na výstavce. Judikatura tuto problematiku nerozebírá. Pouze literatura se víceméně shoduje v názoru, ţe tento případ je jediným, kdy můţe dojít k opisnému označení směnečníka ve směnečné jméno udáno. Zákon v tomto ohledu ţádné pravidlo neuvádí. Tato okolnost vyplývá spíše ze zavedené praxe. Stejně tak jako podpis výstavce se nejčastěji umisťuje v pravém dolním rohu listiny, můţeme říci, ţe údaj směnečníka se zpravidla vyskytuje v levé dolní části směnečné listiny. Vrchní soud v Praze toto označuje za obecnou zvyklost právě sem umisťovat údaj směnečníka. 50 Aby bylo bezpochyby jasné, ţe se jedná právě o osobu, které je přikazováno zaplatit směnečnou sumu, je moţné, aby její jméno předcházelo slovo směnečník. Vhodné je rovněţ zakomponovat oslovení směnečníka přímo do směnečného textu. Avšak ani jedna z nastíněných moţností není obligatorní. Ve směnce nemusí být uveden ţádný údaj, který označuje směnečníka. V takovém případě je velmi důleţité přihlédnout právě k umístění jeho jména. S výše uvedeným závěrem souhlasí i česká rozhodovací praxe. Vrchní soud v Praze judikoval, ţe je li na směnečném formuláři na obvyklém místě v levé dolní části líce směnky uvedeno označení osoby, k níž zcela zřejmě směřuje směnečný příkaz, jde o směnečníka, i když tento údaj není výslovně uvozen slovem směnečník. 51 V souvislosti s údajem směnečníka na směnce je nutné rozlišovat, kdy je vystavena platná směnka a kdy je směnečník z této směnky zavázán. Pouhým přikázáním výstavce směnečníkovi, aby zaplatil, se automaticky trasát nezavazuje. Tato skutečnost nastává aţ přijetím, neboli akceptací směnky. Přijetí se dle čl. I. 25 odst. 1 zákona směnečného a šekového na směnce vyjadřuje slovem přijato nebo jiným slovem stejného významu. Takovým můţe slouţit například výraz akceptováno, akceptuji a podobně. Následně se směnečník podepíše. Zákon umoţňuje, aby k akceptaci došlo pouhým podpisem směnečníka 49 Tamtéţ 50 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 5 Cmo 657/ Tamtéţ