Zprávy - Psychologický ústav AV ČR

Transkript

1 Zprávy - Psychologický ústav AV ČR Veronika Balaštíková Marek Blatný Determinanty výběru strategií zvládání Roč. 9, 2003, č. 2 ISSN:

2 AKADEMIE VĚD ČESKÉ REPUBLIKY PSYCHOLOGICKÝ ÚSTAV VEVEŘÍ 97, BRNO tel.: Zprávy Determinanty výběru strategií zvládání Veronika Balaštíková Marek Blatný Roč. 9, 2003, č. 2 ISSN:

3 V současné psychologii je coping nejčastěji chápán jako specifické vyjádření obecných sklonů k určitému typu chování a prožívání, které se aktualizuje v situacích, které nesou vysoké nároky na adaptaci (Blatný, Osecká, 1998). Coping lze definovat jako behaviorální kontrolu nad prostředím během různých situací, které předchází nebo odstraňuje nepříjemné podmínky (Corsini, 1984). Vždy jde o subjektivní záležitost vnitřního světa každého jednotlivého člověka. Definovat obtížnost situace vzhledem k nějakému standardu lze jen velmi těžko. Pro každého člověka mají různé situace různý stupeň obtížnosti, co jeden zvládne bez obtíží, pro druhého může být téměř nepřekonatelný problém. Úlohu zde sehrává genetický faktor (jde o citlivost, vzrušivost, o dynamickou stránku osobnosti), dále věk, pohlaví, prodělané choroby, aktuální zdravotní stav, výchova, vzdělání, prostředí, ve kterém se člověk vyvíjel, získával a učil se své způsoby jednání a chování. V případě copingu v podstatě jde o úsilí člověka kontrolovat, zmírnit nebo se naučit přivyknout si na ohrožení které vede ke stresu (Feldman, 1996). Přestože se většina škol shodne na výše zmíněných obecných definicích copingu, pojetí zvládání zátěže se v průběhu 20. století měnilo. Vznikly postupně tří generace škol, které i v současnosti reprezentují tři obecné teoretické přístupy ke copingu. První vznikla na počátku 20. století a je spojena s psychoanalýzou a s důrazem na osobnostní dispozice jako hlavním prediktorem chování. Druhá v období let a je spojována s prací R. Lazaruse; tento přístup oproti předchozímu zdůrazňoval důležitost copingového chování a jeho kognitivních a situačních determinant. Poslední se objevila v 90. letech a je charakteristická důrazem na znovuobnovený zájem o vztah mezi osobností a copingem, resp. osobností a situačně kognitivními charakteristikami situace. Každá ze tří škol se tedy zaměřila na určitý soubor proměnných, předpokládaných determinant copingového chování. V rámci psychodynamického přístupu ke copingu bylo zvládání zátěže v podstatě ztotožněno s ego-obrannými mechanismy, které byly současně pojímány jako jeden z definujících znaků osobnosti. Tato škola chápe coping jako nevědomý obranný mechanismus, který je vyvolán vnitřními sexuálními a agresivními konflikty (Freud, 1937), tedy slouží k vyrovnávání se s negativními emocemi. Později bylo uznáno i možné působení vnějších hrozeb. Transakční model vznikl v 60. letech a rozvinul se v dalších dvou desetiletích. Tento nový směr oproti předchozímu zdůrazňoval důležitost copingového chování a jeho kognitivních a situačních determinant. Coping byl pojímán jako transakční proces mezi osobností a okolím, přičemž zdůrazňoval právě procesy, na úkor osobnostních rysů. Tento přístup zdůrazňuje důležitost 1

4 copingového chování a jeho kognitivních a situačních determinant; role osobnosti je téměř potlačena. Transakční model postuluje existenci dvou širokých typů copingu, a to na emoce zaměřené strategie, což jsou strategie redukující emocionální distres, a na problém zaměřené strategie, které jsou zaměřené na jednání se stresorem samotným 1. Lazarus, Folkmannová a jejich spolupracovníci (Folkmann, Lazarus, Dunkel-Scheter, De Longis, 1986) předpokládali determinující vliv situačně kognitivních faktorů na chování v zátěži. Charakter copingu (buď na emoce nebo na problém zaměřený) je dán situací samotnou tak, jak ji člověk vnímá appraisal (zhodnocení) (Frydenberg, 1999). Rozeznávají dva druhy: primární zhodnocení je kognitivní proces, během kterého člověk hodnotí, co je v sázce v nastalé stresové situaci; sekundární zhodnocení nastane, když člověk hodnotí, jaké má k dispozici vlastní copingové zdroje a volby. Pokud je situace ohodnocena jako změnitelná, ovlivnitelná, tedy přístupná ke změně, uplatňují se na problém zaměřené strategie, pokud je ohodnocena jako nezměnitelná, neovlivnitelná, pak se uplatňují strategie zaměřené na emoce. V současnosti dominuje teorii copingu přístup interakční, který stejnou měrou přikládá důležitost jak faktorům situačním, tak faktorům osobnostním (Kenrick a Funder, 1988; Terry, 1994; Holahan, Moos, 1987). Kenrick a Funder (1988) objevili, že mezi osobnostními rysy a specifickým chováním je korelace 0,30-0,40, což v podstatě znamená, že vyrovnávání se s určitou situací je výsledkem nejen situace, ale i osobnostních rysů. Situační faktory nevysvětlují všechny druhy strategií zvládání Tato renesance role osobnosti ve zvládání zátěže (Suls, David, Harvey, 1996) byla způsobena několika okolnostmi. Již od 60. let, tedy v období rozvoje transakčního paradigmatu, byly studovány dílčí osobnostní rysy ovlivňující zvládání zátěže: sense of coherence, hardiness, chování typu A. V osmdesátých letech pak byly vytvořeny široce pojaté metody na měření osobnosti, především dotazníky vycházející z pětifaktorového modelu osobnosti (NEO-FFI a další varianty). Výzkum osobnosti s pomocí těchto měřících nástrojů vedl ke zjištění, že takto pojaté osobnostní charakteristiky vysvětlují přibližně stejné procento rozptylu chování v zátěži jako proměnné situační. V současnosti jsou tedy studovány obě třídy proměnných, jejich vzájemné ovlivňování a spolupůsobení na chování v zátěži. 1 Lazarusův stresový a copingový model definuje coping jako neustále se měnící kognitivní, behaviorální, (a emoční) úsilí zvládnout jednotlivé vnější a/nebo vnitřní požadavky, které jsou vnímány (appraised) jako přesahující nebo překračující možnosti a prostředky člověka (Snyder, Dinoff, 1999) 2

5 V našem výzkumu faktorů determinujících chování v situaci zátěže jsme se zaměřili na situační proměnné a proměnné osobnosti. Dosavadní výzkumy, které se těmito faktory zabývali, jsme se rozhodli doplnit studií, v níž by byl sledován co nejširší rozsah proměnných. Pokud jde o situační proměnné, vedle možnosti změnit situaci, kterou v našem výzkumu v návaznosti na předchozí studie reprezentují charakteristiky ovlivnitelnost a řešitelnost situace, zařadili hodnocení situace jako zaviněné vs. nezaviněné: domníváme se, že zaujatost situací a konkrétní chování je značně ovlivněno tím, zda se člověk vnímá jako zodpovědný, či alespoň příčinný prvek vzniklé situace. Pokud jde o osobnostní proměnné, v dosavadním výzkumu copingu byla osobnost konceptualizována buď jako systém ego-obranných mechanismů, nebo jako soubor stálých osobnostních charakteristik (rysů). Stranou zůstávala kognitivní stránka osobnosti, reprezentovaná zejména rozličnými složkami a aspekty sebepojetí (Jackson, Bosma, 1990). Vedle osobnostních rysů, reprezentovaných dimenzemi pětifaktorového modelu osobnosti, jsme se zaměřili i na proměnné sebepojetí. Vhodným teoretickým rámcem pro výzkum role sebepojetí ve zvládání zátěže je sociálně-kognitivní přístup k osobnosti, který zvládání výzev z prostředí chápe jako jeden ze zdrojů utváření sebepojetí a současně považuje takto vytvořené složky sebe-systému za bázi pro volbu a provádění copingového chování. Podle již provedených studií existuje řada recipročních souvislostí mezi zvládáním zátěže a proměnnými sebepojetí, jako je sebehodnocení nebo vědomí vlastní účinnosti. Dá se předpokládat, že vnímání vlastního potenciálu sehrává důležitou roli ve volbě a realizaci copingových strategií. Z dosavadních výzkumných zjištění například vyplývá, že vysoké sebehodnocení může být zásadní proměnnou v procesu zvládání stresu nebo že schopnost zvládat zátěž ovlivňuje způsob, jakým lidé vnímají sami sebe (pro přehled např. Jackson, Bosma, 1990). Z proměnných sebepojetí bylo ve vztahu ke zvládání zátěže studováno především vědomí vlastní účinnosti (self-efficacy) (Jackson, Bosma, 1990) a sebehodnocení (Epstein, 1992). V našem výzkumu jsme tyto aspekty sebepojetí rozšířili o jasnost sebepojetí (Campbell a kol., 1990, 1996). Jasnost sebepojetí vyjadřuje míru, do jaké jsou obsahy sebepojetí jasně a přesvědčivě definovány, jak jsou vnitřně konzistentní a časově stabilní (Campbell a kol., 1996, Blatný, 1999). Jasnost sebepojetí je spojena s dobrým sebepoznáním a ve svém důsledku vede k větší sebejistotě a celkově kladnému emočnímu postoji k sobě. 3

6 METODA Soubor Výzkumný soubor tvořili studenti čtyř- a víceletých gymnázií z krajského města (N = 145, z toho 67 chlapců a 78 dívek, průměrný věk 18 let v rozsahu od 16 do 20 let, modus 18 let 61% souboru), kteří se výzkumu zúčastnili dobrovolně. Respondenti byli požádáni, aby na sedmibodové škále zhodnotili, do jaké míry popisovanou situaci zátěže (viz Metody Coping) vnímali jako skutečně závažnou (1 závažná po 7 nezávažná). K dalšímu zpracování jsme použili jen ty dotazníky, kde respondenti uvedli, že danou situaci považovali za závažnou nebo alespoň neutrální (body 1 5 na sedmibodové škále). Tento redukovaný soubor tvoří celkem 102 respondentů, z toho je 44 mužů a 58 žen. Metody Coping - CSI Chování v zátěžové situaci jsme zjišťovali pomocí výzkumné verze Tobinova Inventáře strategií zvládání (Coping Strategy Inventory - CSI; Tobin, Holroyd a Reynolds, 1984, Tobin, Holroyd, Reynolds a Wigal, 1989, pro možnost replikace studie je český překlad dotazníku k dispozici u autorů). Dotazník je koncipován hierarchicky, s faktory příklonu a odklonu (engagement a disengagement) na nejvyšší terciální úrovni. Na sekundární úrovni se tyto faktory dělí na čtyři vždy podle orientace na problém a na emoce. Na primární úrovni je sledováno osm faktorů (viz. tabulka A). Tabulka A. třídění copingových strategií dle Tobina, Halroyda a Reynoldse (1984) Příklonové strategie Odklonové strategie Zaměřené na problém Zaměřené na emoce Zaměřené na problém Zaměřené na emoce Řešení problému Kognitivní restrukturace Vyjádření emocí Sociální podpora Vyhýbání se problému Fantazijní únik Sebeobviňování Sociální izolace 4

7 Respondent je požádán, aby si vybavil stresující událost a svůj postup v situaci zhodnotil pomocí inventáře. Každá ze strategií je zjišťována devíti položkami, s nimiž respondent vyjadřuje míru souhlasu na pětibodových škálách od 1 do 5, minimální hodnota je 9, maximální 45. CSI umožňuje různá zadání instrukce pro vybavení stresující události: v našem případě jsme respondenty požádali, aby si vybavili stresující událost, která je potkala v posledních dvou měsících. Výhodou tohoto kratšího časového intervalu je to, že vybavení situace méně podléhá paměťovým sklonům a nepřesnostem a přesněji reflektuje chování během stresující události, zatímco delší interval mezi měřením a stresující událostí způsobí, že jsou výpovědi ovlivněny paměťovými sklony a neadekvátnostmi a tím pádem reflektují dispozice. Nevýhodou kratšího časového horizontu je zase menší pravděpodobnost, že se v daném časovém úseku vyskytne událost skutečně stresující, a respondenty jsou popisovány v podstatě běžné situace. Situační proměnné Počáteční zhodnocení situace (appraisal) jako přístupné resp. nepřístupné ke změně jsme zjišťovali pomocí bipolárních sedmibodových škál, na nichž měli respondenti vyznačit, do jaké míry vnímali situaci jako řešitelnou (vers. neřešitelnou), ovlivnitelnou (vers. neovlivnitelnou) a zaviněnou sebou (vers. nezaviněnou sebou). Nezabývali jsme se analýzou situací samotných, ale jen tím, zda je hodnotí jako závažné, řešitelné, ovlivnitelné; hlavním kritériem hodnocení je výše zmiňovaná subjektivní závažnost (resp. nezávažnost) situace. Osobnost Pro zjišťování osobnostních charakteristik jsme použili metodu NEO pětifaktorový osobnostní inventář (NEO Five-factor Inventory) autorů P. T. Costy a R. R. McCraee, přeložen a upraven na naši populaci M. Hřebíčkovou a T. Urbánkem (2001). Inventář vyhází z teorie Big Five, tedy z faktorové analýzy lexika, používaného k popisu osobnosti (Svoboda, 1999). Je to vícerozměrný dotazník. Inventář obsahuje 60 výpovědí, kterými respondenti popisují sami sebe. Odpovědi označují na škále čísel od 0 do 4, kde: 0 = výpověď mě vůbec nevystihuje 1 = výpověď mě spíše nevystihuje 2 = výpověď je neutrální 3 = výpověď mě spíše vystihuje 5

8 4 = výpověď mě úplně vystihuje. Tento inventář postihuje faktory exraverze, neuroticismu, otevřenost vůči zkušenosti, přívětivost a svědomitost. Sebepojetí Proměnné sebepojetí sebehodnocení, vědomí vlastní účinnosti a jasnost sebepojetí jsme zjišťovali pomocí sebeposuzovacích škál. K zjišťování úrovně sebehodnocení (self-esteem) jsme použili Rosenbergovu škálu sebehodnocení (Rosenberg, 1965), která měří celkovou úroveň globálního vztahu k sobě. Původně byla vyvinuta pro adolescenty, ale používá se u širší populace (Svoboda, 1999). Je jednodimenzionální, má deset položek. Míru souhlasu s jednotlivými položkami vyjadřovali respondenti na čtyřbodové škále od 1 po 4. Škály jsou skórovány tak, že vysoké skóre znamená také vysokou úroveň sledované charakteristiky. Pro měření jasnosti sebepojetí jsme použili výzkumnou verzi škály Campbellové (Selfconcept clarity scale, Campbell a kol., 1996). Jasností sebepojetí je myšlena míra, do jaké jsou obsahy sebepojetí jasně a přesvědčivě definovány, jak jsou vnitřně konzistentní a časově stabilní (Campbell a kol., 1996, Blatný, 1999). Jasnost sebepojetí je spojena s dobrým sebepoznáním a ve svém důsledku vede k větší sebejistot a celkově kladnému emočnímu postoji k sobě. Metoda má 12 položek, míru souhlasu s jednotlivými položkami vyjadřovali respondenti na pětibodové škále od 1 do 5, přičemž 1 znamená naprostý nesouhlas a 5 úplný souhlas s položkou. Jedním z indikátorů jasnosti sebepojetí je extremita odpovědí na sebeposuzovacích škálách, extraverti při výpovědi o sobě mají tendenci používat více krajních hodnot než introverti (Osecká, Blatný,1992, Blatný, 1999). Pro zjišťování úrovně vědomí vlastní účinnosti jsme použili škálu Křivohlavého, Schwartzera a Jerusalema (1993); záleží na tom, jak respondent dokáže vyhodnotit svoji minulou zkušenost a zda na základě toho získá pocit, že má dostatek dovedností, které může uplatnit při jeho řešení (Macek, 1999). Metoda má 10 položek, míru souhlasu s jednotlivými položkami vyjadřovali respondenti na čtyřbodové škále od 1 do 4, přičemž 1 znamená naprostý nesouhlas a 4 úplný souhlas s položkou. Metody analýzy dat Výpočty jsme provedli pro každou třídu proměnných zvlášť. Jsme si vědomi, že pro zhodnocení vlivu jednotlivých tříd proměnných na výběr strategie zvládání je nutné zařadit všechny předpokládané prediktory do jednoho matematicko-statistického modelu, takovou 6

9 analýzu nám neumožnil malý počet osob v souboru. Domníváme se však, že porovnání počtu a velikostí nalezených statistických vztahů (F-test, korelační koeficient) u jednotlivých skupin proměnných umožní alespoň jednoduché posouzení vlivu sledovaných proměnných. Souvislosti mezi osobnostními rysy, proměnnými sebepojetí a strategiemi zvládání jsme sledovali pomocí korelační analýzy. Pro postižení vztahů mezi zhodnocením situace a chováním v zátěžové situaci jsme použili jednorozměrnou analýzu rozptylu s faktory řešitelnosti, ovlivnitelnosti a zaviněnosti situace (řešitelná, ovlivnitelná, nezaviněná - neutrální neřešitelná, neovlivnitelná, zaviněná) a se strategiemi zvládání jako závislou proměnnou. Tento způsob analýzy jsme zvolili proto, že míru užití strategií zvládání jsme zjišťovali na škálách unipolárních, zatímco posouzení situace jako řešitelné vers. neřešitelné a ovlivnitelné vers. neovlivnitelné na škálách bipolárních. Navíc jsme v předchozím výzkumu (Blatný, Kohoutek, Janušová, 2002) potvrdili, že mezi typem situace a použitím strategií zvládání existují nelineární vztahy. Výpočty byly provedeny pomocí souboru statistických programů SPSSPC. VÝSLEDKY Nejprve jsme se zaměřili na to, zda situace byly skutečně zátěžové, tedy zda je respondenti považovali za závažné. Provedli jsme deskriptivní analýzu souboru z hlediska závažnosti nezávažnosti jako nezávislé proměnné. Tabulka 1. Deskriptivní analýza pro proměnnou závažná nezávažná situace počty osob ve skupinách (N), procentuální zastoupení osob ve skupinách (%) a kumulativní procenta (kumul. %) Situace N % kumul. % závažná ,7 19, ,4 40, ,5 55, ,2 71, ,6 82, ,7 90,1 nezávažná ,9 100,0 Z tabulky č.1 je zřejmé, že 40,1% situací bylo hodnoceno jako závažné (hodnoty 1 a 2 na sedmibodové škále od 1 do 7), 31,7% situací označili za spíše a průměrně závažné (hodnoty 3 a 4) a 28,2% jako situace spíše nezávažné a nezávažné (hodnoty 5, 6 a 7). Na 7

10 základě analýzy jsme vyřadili ty respondenty, kteří uvedli situace spíše a zcela nezávažné a sledovali jsme pouze ty, kteří popsanou situaci hodnotili minimálně jako průměrně závažnou (71,8% respondentů). Tento redukovaný soubor tvoří celkem 102 respondentů, z toho je 44 mužů a 58 žen. Vztah mezi volbou copingové strategie a situačně kognitivními charakteristikami Ovlivňuje vnímání situace z hlediska řešitelnosti (resp. neřešitelnosti), ovlivnitelnosti (resp. neovlivnitelnosti) a zaviněnosti (resp. nezaviněnosti) volbu copingové strategie? Na základě posouzení situace v dimenzi řešitelnost neřešitelnost jsme sledovali volbu strategií zvládání. Výsledky analýzy nejlépe ilustruje tabulka č.2. Z tabulky č.2 je zřejmé, že existuje statisticky významný vztah mezi dimenzí řešitelnost neřešitelnost a volbou strategie sociální izolace ; v případě, že respondenti vnímali situaci jako neutrální a neřešitelnou volili častěji tuto strategii, než v situacích řešitelných: rozdíl v úrovni použití sociální izolace v řešitelné a neutrální situaci je statisticky průkazný. 8

11 Tabulka 2. Deskriptivní statistiky pro jednotlivé copingovné strategie v závislosti na proměnné řešitelnost neřešitelnost situace: počty osob ve skupinách (N), průměr a standardní odchylka pro jednotlivé škály, hodnota F-testu (F) a statistická průkaznost (sig.) N průměr st. odchylka F sig. řešení řešitelná 31 23,3871 8,6436 0,213 0,809 problému neutrální 46 24,6087 6,7675 neřešitelná 18 24,1111 9,9403 celkem 95 24,1158 7,9958 kognitivní řešitelná 32 27,2188 7,1153 0,006 0,994 restrukturalizace neutrální 48 27,2500 6,5314 neřešitelná 19 27,0526 6,0413 celkem 99 27,2020 6,5714 vyjadřování řešitelná 31 25,0968 9,8162 0,299 0,742 emocí neutrální 48 25,3750 8,3910 neřešitelná 19 27,0000 8,6346 celkem 98 25,6020 8,8455 sociální řešitelná 31 27,4839 9,0733 0,139 0,87 podpora neutrální 48 27,9167 9,5535 neřešitelná 17 29, ,4702 celkem 96 27,9688 9,4807 vyhýbání se řešitelná 31 20,6452 6,4164 0,816 0,445 problému neutrální 49 21,9184 6,5633 neřešitelná 19 22,9474 5,7781 celkem 99 21,7172 6,3648 fantazijní řešitelná 32 28,5313 6,7105 0,843 0,434 únik neutrální 47 29,4043 6,0887 neřešitelná 19 30,8947 6,0175 celkem 98 29,4082 6,2752 sebeobviňování řešitelná 30 18,8000 9,4007 1,775 0,175 neutrální 48 22,5833 8,9320 neřešitelná 17 19,4706 9,7732 celkem 95 20,8316 9,3076 sociální řešitelná 32 17,3750 5,2039 4,752 0,011* izolace neutrální 49 21,2857 6,1169 neřešitelná 19 20,9474 5,8450 celkem ,9700 6,0041 * výsledek na 5% hladině významnosti 9

12 Dále jsme sledovali volbu copingové strategie na základě posouzení situace v dimenzi zaviněnost nezaviněnost. Výsledky této analýzy popisuje tabulka č.3. Z tabulky č.3 je zřejmé, že dimenze zaviněnost nezaviněnost ovlivňuje použití strategie řešení problémů a sebeobviňování. Strategii řešení problémů volili častěji, pokud situaci vnímali jako zaviněnou, nejméně pak pokud ji vnímali jako nezaviněnou, rozdíl v úrovni použití řešení problému v zaviněné a nezaviněné situaci je statisticky průkazný. Strategii sebeobviňování používali nejméně v situacích nezaviněných, častěji v situacích zaviněných a neutrálních, rozdíl v úrovni sebeobviňování v zaviněné a nezaviněné situaci je statisticky průkazný. 10

13 Tabulka 3. Deskriptivní statistiky pro jednotlivé copingové strategie v závislosti na proměnné zaviněnost nezaviněnost situace: počty osob ve skupinách (N), průměr a standardní odchylka pro jednotlivé škály, hodnota F-testu (F), statistická průkaznost (sig.) N průměr st. odchylka F sig. řešení zaviněná 20 28,2500 7,0103 7,428 0,001** problému neutrální 29 25,9310 6,6490 nezaviněná 46 21,1739 8,1685 celkem 95 24,1158 7,9958 kognitivní zaviněná 22 28,8182 6,6091 0,975 0,381 restrukturalizace neutrální 30 27,2000 6,6093 nezaviněná 47 26,4468 6,5336 celkem 99 27,2020 6,5714 vyjadřování zaviněná 23 27,9565 9,2318 1,312 0,274 emocí neutrální 28 23,9643 9,1347 nezaviněná 47 25,4255 8,4152 celkem 98 25,6020 8,8455 sociální zaviněná 22 29,3636 9,6636 0,646 0,526 podpora neutrální 29 28,6897 8,4520 nezaviněná 45 26, ,0686 celkem 96 27,9688 9,4807 vyhýbání se zaviněná 23 23,2174 6,9541 0,974 0,381 problému neutrální 29 21,7586 7,0491 nezaviněná 47 20,9574 5,5871 celkem 99 21,7172 6,3648 fantazijní zaviněná 22 30,1818 4,8760 1,375 0,258 únik neutrální 30 27,8333 7,1104 nezaviněná 46 30,0652 6,2304 celkem 98 29,4082 6,2752 sebeobviňování zaviněná 21 29,2381 9, ,125 0,000** neutrální 29 23,8276 7,0664 nezaviněná 45 14,9778 6,1032 celkem 95 20,8316 9,3076 sociální zaviněná 23 21,3478 6,1983 1,645 0,198 izolace neutrální 30 20,6667 5,4160 nezaviněná 47 18,8511 6,1784 celkem ,9700 6,1784 * výsledky na 5% hladině významnosti ** výsledky na 1% hladině významnosti 11

14 Nakonec jsme sledovali volbu copingové strategie na základě posouzení situace v dimenzi ovlivnitelnost neovlivnitelnost. Výsledky popisuje tabulka č. 4. Tabulka 4. Deskriptivní statistiky copingových strategií v závislosti na proměnné ovlivnitelnost neovlivnitelnost situace: počty osob ve skupinách, průměr, standardní odchylka pro jednotlivé škály, výsledky F-testu, statistická průkaznost (sig.) N Průměr st. odchylka F sig. řešení ovlivnitelný 28 25,2857 8,6017 1,933 0,151 problému neutrální 37 25,1351 6,8198 neovlivnitelný 30 21,7667 8,5002 celkem 95 24,1158 7,9958 kognitivní ovlivnitelný 30 29,8667 5,9927 4,135 0,019* restrukturalizace neutrální 38 25,4474 6,9737 neovlivnitelný 31 26,7742 5,9313 celkem 99 27,2020 6,5714 vyjadřování ovlivnitelný 29 27,7931 9,6488 3,476 0,035* emocí neutrální 38 22,7368 7,5362 neovlivnitelný 31 27,0645 8,8767 celkem 98 25,6020 8,8455 sociální ovlivnitelný 29 29,8966 9,4994 2,326 0,103 podpora neutrální 36 25,3333 9,1057 neovlivnitelný 31 29,2258 9,4928 celkem 96 27,9688 9,4807 vyhýbání se ovlivnitelný 29 20,0345 6,3442 1,509 0,226 problému neutrální 39 22,1795 6,4313 neovlivnitelný 31 22,7097 6,1924 celkem 99 21,7172 6,3648 fantazijní ovlivnitelný 29 29,1379 6,1396 3,180 0,046* únik neutrální 39 27,8974 6,0035 neovlivnitelný 30 31,6333 6,3108 celkem 98 29,4082 6,2752 sebeobviňování ovlivnitelný 27 20,8148 9,8568 3,017 0,054* neutrální 39 23,1795 9,0492 neovlivnitelný 29 17,6897 8,4604 celkem 95 20,8316 9,3076 sociální ovlivnitelný 30 18,4000 5,9050 1,818 0,168 izolace neutrální 39 20,1282 4,8676 neovlivnitelný 31 21,2903 7,1377 Celkem ,9700 6,0041 * výsledky na 5% hladině významnosti 12

15 Z tabulky č. 4 vyplývá, že dimenze ovlivnitelnost neovlivnitelnost má vliv na výběr strategie kognitivní restrukturace, vyjadřování emocí, fantazijní únik a sebeobviňování. Pokud situaci vnímali jako ovlivnitelnou volili strategii kognitivní restrukturace častěji než když ji vnímali jako neutrální, rozdíl v úrovni použití strategie kognitivní restrukturace v situacích ovlivnitelných a neutrálních je statisticky průkazný. Strategii vyjadřování emocí volili nejčastěji, pokud situaci vnímali jako ovlivnitelnou, nejméně často v neutrální situaci, rozdíl mezi ovlivnitelnou a neovlivnitelnou není nijak významný, rozdíl v úrovni vyjádření emocí v ovlivnitelné a neutrální situaci byl statisticky průkazný. Další strategií používanou při posuzování situace z hlediska její ovlivnitelnosti je fantazijní únik, nejvíce je používána v neovlivnitelné situaci, nejméně v neutrální, rozdíl v úrovni použití strategie fantazijní úniku v situacích neovlivnitelných a neutrálních je statisticky průkazný. Existuje také vztah mezi touto dimenzí a strategií sebeobviňování, je však pod hranicí statistické průkaznosti. Nejméně ji volili v neovlivnitelné situaci, nejvíce v neutrální situaci, rozdíl v míře sebeobviňování v situacích neutrálních a neovlivnitelných se dá považovat za statisticky průkazný, i když je na samé hranici této průkaznosti. Posuzování situace z hlediska těchto tří faktorů (řešitelnosti, ovlivnitelnosti a zaviněnosti) je jistě přínosné pro predikci jednotlivých strategií zvládání, řešitelnost je nejvíc spojena se strategií sociální izolace, zaviněnost se strategií řešení problémů sebeobviňováním, ovlivnitelnost má vliv na použití nejvíce strategií, je spojena se strategiemi sebeobviňování, vyjadřování emocí, fantazijní únik a kognitivní restrukturace. 13

16 Vztah mezi volbou copingové strategie a osobnostními charakteristikami Které osobnostní charakteristiky (podle teorie Big Five) ovlivňují výběr copingové strategie? Vztahy mezi osobnostními rysy a strategiemi zvládání jsme zkoumali pomocí korelační analýzy. Výsledky jsou popsány v tabulce č. 5. Tabulka 5. Výsledky korelační analýzy mezi osobnostními faktory a strategiemi zvládání ŘP KR VE SP VP FU SO SI Neuroticismus -0,125-0,097 0,081-0,035-0,073 0,137-0,023 0,096 Extraverze 0,086 0,308* 0,220* 0,407* 0,019 0,066-0,01-0,212* Otevřenost 0,120 0,130-0,084 0,065-0,02-0,021 0,034 0,067 Přívětivost 0,034 0,274* -0,061 0,232* -0,156-0,013-0,016-0,143 Svědomitost 0,023 0,108 0,047 0,122-0,032-0,131-0,2-0,214* * výsledek na 5% hladině významnosti Popis tabulky 5: ŘP-strategie řešení problému, KR-kognitivní restrukturace, VE-vyjadřování emocí, SP-vyhledávání sociální podpory, VP-vyhýbání se problému, FU-fantazijní únik, SO-sebeobviňování, SI-sociální izolace Z uvedených výsledků v tabulce č. 5 vyplývá, že jsme nenalezli žádný statisticky průkazný vztah mezi neuroticismem a výběrem copingové strategie. Vzhledem k výsledkům předchozích výzkumů v této oblasti jsme předpokládali opak, takže toto zjištění bylo víceméně překvapivé. Naopak jsme zjistili, že faktor extraverze významně ovlivňuje výběr hned několika strategií, a to kognitivní restrukturace, vyjadřování emocí, vyhledávání sociální podpory; negativně pak se strategií sociální izolace. Faktor přívětivosti významně ovlivňuje výběr strategií kognitivní restrukturace a vyhledávání sociální podpory. Faktor svědomitosti významně ovlivňuje výběr strategie sociální izolace. 14

17 Vztah mezi volbou copingové strategie a charakteristikami sebepojetí Jak vnímání sebe sama ovlivňuje výběr copingové strategie? Vztahy mezi složkami sebepojetí (vědomí vlastní účinnosti, jasnost sebepojetí a sebehodnocení) a strategiemi zvládání jsme zkoumali pomocí korelační analýzy. Výsledky popisuje tabulka č. 6. Tabulka 6. Výsledky korelační analýzy mezi složkami sebepojetí a strategiemi zvládání vědomí vlastní účinnosti jasnost sebepojetí sebehodnocení řešení problému 0,062-0,024 0,053 kognitivní restrukturace 0,064-0,044 0,086 vyjadřování emocí -0,016-0,206* 0,046 sociální podpora -0,048 0,020 0,122 vyhýbání se problému 0,201* -0,020 0,013 fantazijní únik -0,087-0,245* -0,260* Sebeobviňování -0,062-0,255* -0,127 sociální izolace -0,049-0,304* -0,146 * výsledek na 5% hladině významnosti Sebehodnocení je spojeno pouze s únikem do fantazie, a to záporně, vědomí vlastní účinnosti souvisí také jen s jednou ze strategií zvládání - s vyhýbáním se problému. Největší počet souvislostí se strategiemi zvládání má jasnost sebepojetí, která je spojena - vždy negativně - s vyjadřováním emocí, fantazijním únikem, sebeobviňováním a sociální izolací. 15

18 DISKUSE V našem výzkumu jsme se zaměřili na otázku, do jaké míry ovlivňují situačně kognitivní charakteristiky situace (tzv. appraisal), osobnostní charakteristiky (dle modelu Big Five) a proměnné sebepojetí chování v zátěžové situaci a zda jednotlivé faktory osobnosti, resp. aspekty sebepojetí a hodnocení situace z různých pohledů, mají specifické souvislosti s konkrétními strategiemi zvládání. Hodnocení situace ze tří hledisek, tedy řešitelnosti, ovlivnitelnosti a zaviněnosti, je přínosné pro predikci jednotlivých strategií zvládání; pokud posuzovali situaci z hlediska řešitelnosti, významně používali strategii sociální izolace, pokud považovali situaci za neřešitelnou. Jelikož se v našem výzkumu jedná o velmi specifickou skupinu z hlediska věku, lze se domnívat, že adolescenti poznávají možnosti svého působení na okolní prostor, stále prověřují a rozšiřují repertoár dovedností, a každý neúspěch pro ně znamená ohrožení dosažené úrovně svých sociálních kompetencí a dovedností. Při posuzování situace z hlediska zaviněnosti, významně používali strategii řešení problémů a sebeobviňování, pokud považovali situaci za zaviněnou. V případě, že byla situace vnímána jako nezaviněná, respondenti ji neřešili. Tento postoj k problémům, které nejsou posuzovány jako zaviněné, lze posuzovat jako projev jisté nevyzrálosti, která je charakteristická pro věk respondentů. To stejné platí i při užívání, resp. neužívání strategie sebeobviňování: pokud se domnívali, že situace nastala bez toho, že by se na jejím vzniku jakýmkoliv podíleli, neměli potřebu se ze tuto situaci vinit ani za ni přebírat zodpovědnost. Při posuzování situace z hlediska ovlivnitelnosti nejvíce používali strategii kognitivní restrukturace a vyjadřování emocí, pokud situaci považovali za ovlivnitelnou a fantazijní únik, pokud ji považovali za neovlivnitelnou. V podstatě lze konstatovat, že v situacích přístupných změně jsou používány na problém orientované strategie, v nepřístupných změně strategie orientované na emoce. Některé vztahy ale nejsou takto jednoznačné. Při posuzování vlivu jednotlivých osobnostních faktorů na chování v zátěžové situaci, měla nejvýraznější vztah k volbě určitých strategií pro zvládnutí zátěžové situace exraverze ovlivňuje výběr hned několika strategií, a to kognitivní restrukturace, vyjadřování emocí, vyhledávání sociální podpory; negativně pak se strategií sociální izolace. Vzhledem k charakteristikám extraverze lze říci, že volba těchto strategií není překvapivá, osoby vysoce skórující v tomto faktoru mají tendenci vyhledávat jiné lidi, jsou charakterizováni jako společenští, hovorní, mají rádi druhé lidi, jsou rádi součástí skupin a různých společenských shromáždění, nemají problém vyjadřovat emoce, mají rádi vzrušení, jsou veselí, snaží se nacházet nová řešení problému, jsou energičtí a aktivní a nemají potřebu se izolovat od okolí. 16

19 Faktory přívětivosti a svědomitosti mají také výraznější vztah k volbě určitých strategií pro zvládnutí zátěžové situace - přívětivosti významně ovlivňuje výběr strategií kognitivní restrukturace a vyhledávání sociální podpory; s přihlédnutím k jednotlivým facetám tohoto faktoru, který charakterizuje interpersonální chování, není překvapivé, že respondenti vysoce skórující ve faktoru přívětivost vyhledávají sociální podporu, nejvýraznější charakteristikou osob dosahujících vysokého skóru na této škále je altruismus, mají pochopení a porozumění pro druhé, projevují jim přízeň, jsou ochotni pomáhat a jsou přesvědčeni, že ostatní zase budou pomáhat jim, mají sklon důvěřovat druhým lidem a dávají přednost spolupráci. Faktor svědomitosti významně ovlivňuje nepoužívání strategie sociální izolace. Osoby vysoce skórující na této škále mají vysokou potřebu kontroly podnětů, sebekontroly, která se vztahuje k procesu plánování, organizování a realizace úkolů, proto lze říci, že tyto osoby se nevyhýbají druhým lidem při řešení problému, jsou velmi disciplinovaní a spolehliví a pro tyto charakteristiky jsou sociálně oceňovaní a to jim nezavdává příčinu se stranit druhých a jejich podpory. Podle našich výsledků sebehodnocení a vědomí vlastní účinnosti nemají výraznější vztah k volbě určitých strategií pro zvládnutí zátěžové situace - jsou spojeny vždy jen s jednou ze strategií zvládání. Nízké sebehodnocení vede k úniku do fantazie, což odpovídá např. zjištění Epsteina (1992), podle něhož lidé s negativním sebehodnocením vykazují nízkou míru konstruktivních řešení zátěžových situací. Vědomí vlastní účinnosti souvisí poněkud paradoxně se strategií vyhýbání se problému. Nalezený vztah může být vysvětlen na základě toho, že výzkum byl proveden u souboru adolescentů, u nichž vyhýbání se problému může být považováno za sociálně žádoucí způsob přístupu k problému a vývojově specifické vyjádření vlastní kompetence a autonomie. 17

20 LITERATURA Blatný, M. (1999): Jasnost sebepojetí jako mediátor vztahu mezi temperamentovými vlastnostmi osobnosti a sebehodnocením a životní spokojeností. Zprávy Psychologický ústav Brno, roč.5, č.4. Blatný, M., Kohoutek, T., Janušová, P. (2002): Situačně kognitivní a osobnostní determinanty chování v zátěžové situaci. Československá psychologie, 46, 2002, Blatný, M., Osecká, L. (1998): Zdroje sebehodnocení a životní spokojenosti: osobnost a strategie zvládání. Československá psychologie, 42, č.5, Campbell, J.D. (1990): Self-Esteem and Clarity of Self-Concept. Journal of Personality and Social Psychology, 59, Corsini, R. J. (1984): Encyclopedia of psychology. John Wiley and Sons, Inc. Epstein, S. (1992): Coping ability, negative Self-Evaluation, and Overgeneralization: Experiment and Theory. Journal of Personality and Social Psychology, 62, 5, Feldman, R. S. (1996): Understanding psychology. McGraw Hill comp. Folkman, S., Lazarus, R. I., Dunkel-Scheter, C., De Longis, A. (1986): Dynamics of a stressfull encounter: Cognitive appraisal, coping and encounter outcomes. Journal of Personality and Social Psychology, 50, Freud, A. (1937): The ego and the mechanism of defense. London: Hogart. Frydenberg, E. (1999): Understanding coping: towards a comprehensive theoretical framevork. In Frydeberg E. (Ed.): Learning to Cope. Oxford University Press, str Holahan, Ch. J., Moos, R.H. (1987): Personal and Contextual Determinants of Coping Strategies. Journal of Personality and Social Psychology, 52, 5, Hřebíčková, M., Urbánek, T. (2001): NEO pětifaktorový osobnostní inventář (podle NEO Fivefactor Inventory P.T. Costy a R.R. McCraee). Praha: Testcentrum. Jackson, S., Bosma, H. (1990): Coping and self-concept: retrospect and prospect. In Jackson, S., Bosma, H. (eds.) (1990): Coping and Self-Concept in Adolescence. Berlin, Heidelberg: Springer Verlag. Jackson, S., Bosma, H. (1990): Coping and Self in Adolescence. In Jackson, S., Bosma, H. (eds.) (1990): Coping and Self-Concept in Adolescence. Berlin, Heidelberg: Springer Verlag. Kenrick, D., Funder, D. C. (1988): Profiting from controversy: Lessons from the personsituation debate. American Psychologist, 43, Křivohlavý J., Schwarzer R., Jerusalem M. (1993): (2002, 24.4.) 18

21 Macek, P. (1999): Adolescence. Praha: Portál. Snyder, C. R., Dinoff, B. L. (1999): Coping Where Have You Been? In Snyder C. R. (Ed.): Coping The Psychology of what Works. NY Oxford University Press, str Suls, J., David, J.P., Harvey, J.H. (1996): Personality and Coping: Three Generations of Research. Journal of Personality, 64:4, Svoboda, M. (1999): Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál. Tobin, D.L., Holroyd, K.A., Reynolds, R.V.C. (1984): Users Manual for the Coping Strategie Inventory. Department of Psychology, Ohio University. Terry, D.J. (1994): Determinants of Coping: The Role of Stable and Situational Factors. Journal of Personality and Social Psychology, 66:5, Vaillant, G. E. (1994): Ego mechanism of defense and personality psychopatology. Journal of Abnormal Psychology, 103,

22 Determinanty výběru strategií zvládání SOUHRN V naší práci jsme se zabývali třemi skupinami proměnných, a to vnímanými charakteristikami situace (appraisal), dispozicemi chování ve smyslu rysů osobnosti a proměnnými sebepojetí chování v zátěžové situaci, a to z hlediska sebehodnocení, vědomí vlastní účinnosti a jasnosti sebepojetí, jakožto determinantami výběru strategií zvládání zátěžových situací. Chování v zátěžové situaci jsme zjišťovali pomocí výzkumné verze Tobinova Inventáře strategií zvládání (Coping Strategy Inventory - CSI; Tobin, Holroyd a Reynolds, 1984, Tobin, Holroyd, Reynolds a Wigal, 1989, pro možnost replikace studie je český překlad dotazníku k dispozici u autorů). Pro zjišťování osobnostních charakteristik jsme použili metodu NEO pětifaktorový osobnostní inventář (NEO Five-factor Inventory) autorů P. T. Costy a R. R. McCraee, přeložen a upraven na naši populaci T. Urbánkem a M. Hřebíčkovou (2001). Sebepojetí jsme zjišťovali pomocí sebeposuzovacích škál: Škála vědomí vlastní účinnosti (Křivohlavý J., Schwarzer R., Jerusalem M., 1993), Škála jasnosti sebepojetí (Self-concept clarity Scale, Campbell a kol., 1996) a Rosenbergova škála sebehodnocení (Rosenberg, 1965). Z vnímaných charakteristik situace ovlivňuje chování v zátěžové situaci nejvíce ovlivnitelnost, je spojena se strategiemi kognitivní restrukturace, vyjadřování emocí, fantazijní únik a sociální izolace. Z rysů osobnosti dle modelu Big Five ovlivňuje chování v zátěžové situaci nejvíce rys extraverze, je spojena se strategiemi kognitivní restrukturace, vyjadřování emocí, vyhledávání sociální podpory a sociální izolace. Z charakteristik sebepojetí ovlivňuje chování v zátěžové situaci nejvíce self-concept clarity: je spojena s vyjadřováním emocí, fantazijním únikem, sebeobviňováním a sociální izolací. Klíčová slova: coping, osobnost, hodnocení, sebepojetí Determinants of coping strategies selection SUMMARY The study tested three groups of factors of coping appraisal of situation (changeable/unchangeable, soluable/unsoluable, caused by me/uncaused by me and significant/insignificant), personality (Big Five model) (NEO Five-factor Inventory, Hrebickova, Urbanek, 2001) and self-concept factors: self-concept clarity (measured by Selfconcept clarity Scale, Campbell a kol., 1996), self efficacy (Self-efficacy scale, Křivohlavý J., Schwarzer R., Jerusalem M., 1993) and Self-esteem (Self-esteem Scale, Rosenberg, 1965). Behavior in load, stressful situations was measured by CSI Coping Strategy Inventory, (Tobin, D.L., Holroyd, K.A., Reynolds, R.V.C., 1984). We found that the most influencing factor of appraisal of situation was factor changeable/unchangeable, it is related to coping strategies expressing emotions, social support, cognitive restructuring and wishful thinking; the most influencing factor of personality was extraversion: expressing emotions, social support, cognitive restructuring and social withdrawal and of self-concept it is self-concept clarity, it is related to coping strategies expressing emotions, social withdrawal, wishful thinking and self-criticism. Key words: coping, personality, appraisal, self-concept 20