MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY Komunikační varianty cizích oikonym v současné psané češtině (na příkladě Gsg. maskulin) Bakalářská práce Brno 2014 Vedoucí práce: doc. PhDr. Jana Marie Tušková, Ph.D. Vypracovala: Eva Šůstková

2 Bibliografický záznam ŠŮSTKOVÁ, Eva. Komunikační varianty cizích oikonym v současné psané češtině (na příkladě Gsg. maskulin): bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra českého jazyka a literatury, Vedoucí bakalářské práce doc. PhDr. Jana Marie Tušková, Ph.D. Anotace Bakalářská práce se zabývá deklinací cizích oikonym mužského rodu v genitivu singuláru. Data pro výzkum jsou získávána z materiálu korpusu SYN2010. První část práce obsahuje vysvětlení užitých pojmů, teoretický výklad o onomastické gramatice a korpusové lingvistice a rozbor odborné literatury, která se zabývá tématem této práce. Praktická část je založena na frekvenční analýze korpusových dat a zkoumání faktorů, které ovlivňují volbu koncovek. Abstract The bachelor thesis deals with the declension of foreign maskuline oikonyms in genitive singular. Data for research are gained from materials, which are contained in corpus SYN2010. The first part includes an explanation of applied terms, theoretical explication about onomastic grammar and corpus linguistics and analysis of literature, which deals with the topic of this thesis. The practical part is based on frequency analysis of corpus data and research of factors, which influence the choice of endings. Klíčová slova Cizí oikonyma, deklinace, koncovky, Český národní korpus, SYN2010 Keywords Foreign oikonyms, declension, endings, the Czech National Corpus, corpus SYN2010

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne 15. listopadu 2014 Eva Šůstková

4 Poděkování Na tomto místě bych chtěla upřímně poděkovat doc. PhDr. Janě Marii Tuškové, Ph.D., za její cenné rady a připomínky, odbornou pomoc, mimořádnou trpělivost a ochotu. Můj vděk patří také mé rodině, která mě podporovala během celého studia.

5 Obsah Úvod Terminologie Onomastická gramatika Gramatické kategorie oikonym Odborná literatura Deklinace cizích oikonym v mluvnicích Mluvnice spisovné češtiny Mluvnice češtiny Mluvnice současné češtiny Příruční mluvnice češtiny Akademická gramatika spisovné češtiny Deklinace cizích oikonym v jiných zdrojích Metodologie výzkumu Korpusová lingvistika Jazykový korpus Typy korpusů Český národní korpus Členění ČNK Přístup k ČNK Vyhledávání v korpusu SYN Genitiv singuláru cizích maskulinních oikonym Faktory ovlivňující výběr koncovek Gsg. cizích maskulinních oikonym Závěr Resumé Literatura Přílohy... 39

6 Úvod Korpusová lingvistika je velmi mladou a rychle se rozvíjející disciplínou. Díky velkým korpusům přístupným v Českém národním korpusu (ČNK) jsme získali možnost zkoumat jazykové jevy na velkém množství dat, která bychom manuálně těžce získávali. Tato data jsou aktuální a odráží to, jak lidé v dané době užívají jazyka. Korpusy se díky těmto přednostem a zároveň pro svou rychlou a snadnou přístupnost staly novou platformou pro jazykový výzkum. Zájem o tuto metodu zpracování jazykových dat nás přivedl k sepsání bakalářské práce založené na materiálu ČNK. Materiálovým východiskem se stal synchronní reprezentativní korpus současné psané češtiny SYN2010. Vybrali jsme jej pro jeho aktuálnost a vyváženost žánrového složení. Pro vyhledávání korpusových dat jsme použili korpusový manažer Bonito. Získané výsledky jsme konfrontovali s poznatky uvedenými ve vybraných mluvnicích a jazykových příručkách. Věnovali jsme se deklinaci cizích singulárových oikonym mužského rodu. Cílem práce je zjistit, jaké deklinační varianty genitivu singuláru se u nich používají v současné psané češtině a zda se u některých oikonym vyskytují dublety. Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. V teoretické části v kapitole 1. jsou vysvětleny termíny, které používáme při objasňování výsledků, a dále předkládáme definici onomastické gramatiky a propriální sféry jazyka. V kapitole 4. uvádíme přehled odborné literatury, která se soustřeďuje na deklinaci oikonym češtiny. Jedná se o literaturu vydanou v období druhé poloviny 20. století a ve století dnešním a patří k ní především mluvnice a jazykové příručky. V následující kapitole shrnujeme základní informace o korpusové lingvistice, jazykových korpusech a Českém národním korpusu. Zároveň v ní popisujeme způsob, jakým jsme v korpusu vyhledávali požadovaná data. Praktická část sestává především z frekvenční analýzy korpusových dat. Všímali jsme si, zda a jak se cizí maskulinní oikonyma začlenila do deklinačního systému českého jazyka. Zvláště nás zajímaly faktory, které ovlivňují volbu dubletních tvarů koncovek. V závěru stanovujeme, který z faktorů ovlivňuje volbu koncovek nejčastěji, a tento výsledek srovnáváme s informacemi uváděnými v současných mluvnicích, jazykových příručkách a odborných článcích. Zároveň hodnotíme práci v korpusovém manažeru. K práci přikládáme tabulku se seznamem oikonym, se kterými 6

7 jsme pracovali. Oikonyma jsou řazena retrográdně a obsahují hodnoty celkové absolutní frekvence a absolutní frekvence jednotlivých koncovek nebo nesklonnosti. 7

8 1. Terminologie V práci jsme užili termínů z gramatiky, onomastiky a korpusové lingvistiky. Stěžejní je rozdělení substantiv na apelativa (jména obecná) a propria (jména vlastní). Propria jsou jazykovými prostředky s funkcí individualizační (ohraničují propriálně pojmenované objekty v rámci objektů téhož druhu jako neopakovatelnou jednotlivinu), diferenční (odlišují jednotlivé prvky téhož druhu objektů nezaměnitelným způsobem od sebe) a lokalizační (zařazují propria do určitých věcných, prostorových, sociálních, kulturních, historických nebo ekonomických vztahů). Vlastní jména tak tvoří druhou vrstvu jazyka, která se vydělila z první, apelativní vrstvy. 1 Mezi oběma zmíněnými vrstvami (sférami) jazyka existuje přechodový pás, jenž se v onomastické teorii chápe jako prostor, kde propria získávají svůj status nascendi 2 (status naplněné identity). Prvek se z apelativa změní na proprium až tehdy, změní- li svou původní pojmenovací funkci (apelativum onymum; písek Písek). Onymická složka jazyka nemůže existovat bez apelativní, která je pro ni zdrojem slovní zásoby, pojmenovacích prostředků a postupů pro vlastní propriální pojmenovací akt. Pomocí apelativní složky se propria realizují v komunikačním procesu. Co je však obsahem apelativní složky, nemusí být v plnosti obsaženo ve složce onymické. Vztah mezi oběma složkami je obousměrný (mluvíme o proprializaci a relativizaci). Výsledkem procesu proprializace (onymizace) je vznik nové lexikální jednotky mající všechny znaky a vlastnosti vlastního jména. 3 Opačným procesem je relativizace (deonymizace, deproprializace), ve kterém se proprium stane apelativem (Manchester manšestr, manšestrový; Roengen rentgen, rentgenový, rentgenovat). Z onymického významu původního vlastního jména se vyčlení jeden a více komponentů, které byly vázány pouze na jediný objekt, a postupně se přenáší a rozšiřují na objekty neonymické povahy, které je možné těmito komponenty charakterizovat a pojmenovat a které se vyskytují jako určitý samostatný druh. Posledním procesem, o kterém se v této souvislosti zmíníme, je transonymizace. Jde o užití jednoho druhu propria při vzniku propria jiného druhu (např. oikonymum Praha hotel Praha). 4 Propria můžeme podle druhu onymických objektů rozdělit do tří základních skupin na geonyma, bionyma a chrématonyma. Geonyma označují propriální objekty, 1 ŠRÁMEK, Rudolf. Úvod do obecné onomastiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s

9 které leží v krajině a jsou postižitelné kartograficky. Patří k nim toponyma (jména onymických objektů na povrchu země) a kosmonyma (jména nebeských těles a útvarů na nich). Toponyma můžeme ještě dále členit na oikonyma a anoikonyma. Oikonyma jsou vlastními jmény osídlených objektů, tj. domů, sídlišť, vsí, měst, hradů, továren atd. Anoikonyma naopak pojmenovávají neosídlené objekty (hydronyma, oronyma, agronyma, hodonyma a choronyma). Další skupinou vlastních jmen jsou bionyma, tedy jména pro živé (nebo jakoby živé) objekty. Jsou fixovány v sociálních a společenských vztazích. Dělíme je na antroponyma a pseudoantroponyma, theonyma, pravá i nepravá zoonyma a fytonyma. Poslední skupinou jsou chrématonyma, jimiž označujeme propriální objekty, jevy a vztahy vzniklé výsledkem lidské činnosti. Jsou zakotveny v ekonomických, politických a kulturních vztazích (jména výrobků, institucí, organizací, společenského jevu, vyznamenání apod.). 5 Cizí toponyma můžeme dělit také z hlediska jejich podoby. Původní podobu cizího toponyma označujeme jako endonymum (např. Roma). M. Harvalík definuje endonymum jako jméno geografického objektu v jednom z jazyků vyskytujících se v oblasti, kde je objekt situován. 6 Opakem jsou exonyma, tedy domácí podoby cizích toponym pro objekt ležící mimo území vlastního domácího jazyka (např. Řím). 7 Tato zeměpisná jména se přizpůsobila českému hláskosloví (např. Augsburg Augšpurk) a morfologii. Česká podoba jména může vzniknout také úplným nebo částečným překladem jména původního (např. New York Nový York). Počešťování cizích toponym se dělo hlavně v závěru 19. století a začátku 20. století. Od 60. let minulého století a zvláště po roce 1989 si ale můžeme povšimnout opačné tendence: česká exonyma jsou nahrazována autentickými podobami z důvodu odstranění možných překážek v komunikaci se zahraničím. Jména mající starou tradici se užívají dodnes (např. Cařihrad, Hamburk, Londýn, Mnichov, Pasov, Řím), ale některá jsou na ústupu, nebo se s nimi už nesetkáme (např. Augšpurk pro Augsburg, Gotinky pro Göttingen, Tubinky pro Tübingen, Inšpruk nebo Inomostí pro Innsbruck). 8 Podle Milana Harvalíka 9 dělíme exonyma podle původu na národní, charakteristická jen pro jeden jazyk, 5 ŠRÁMEK, Rudolf. Úvod do obecné onomastiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s BERÁNEK, Tomáš, aj. Index českých exonym: standardizované podoby, varianty. 2. vyd. Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální, 2011, s Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s ŠRÁMEK, Rudolf. Cizí místní jména v češtině (O exonymech v dnešní češtině). In DANEŠ, František a kol. Český jazyk na přelomu tisíciletí. 1. vyd. Praha: Academia, 1997, s HARVALÍK, Milan. Synchronní a diachronní aspekty české onymie. 1. vyd. Praha: Academia, 2004, s

10 a mezinárodní, společná pro více jazyků. Jiný způsob kvalifikace hledí na relaci mezi přejatou formou a původní podobou exonym, a rozděluje je na zvuková (fonetická) a grafická. Podle frekvence výskytu v čase mluvíme o exonymech živých (současných), ustupujících (zastarávajících) a historických (zastaralých). V naší tabulce (viz příloha) jsou starší podoby oikonym (nebo jejich původní podoby) zvýrazněny tučně. V práci užíváme termínu koncovka, což je tvaroslovný segment, který stojí na absolutním konci slovního tvaru. 10 Rozlišujeme koncovky pádové, rodové, osobní a infinitivní. U proprií hovoříme především o pádových koncovkách. V souvislosti s koncovkami je nutné zmínit se o termínech varianta a dubleta. Definici přebíráme z práce Jany Marie Tuškové: Pokud mají slova ohýbaná podle jednoho flektivního vzoru pro vyjádření téže pádové formy více než jednu koncovku, v případě, že se dvě koncovky pojí s jedním základem, hovoříme o morfologické dubletě, v případě, že spojení s různými koncovkami rozděluje slova do rozdílných podskupin, hovoříme o variantě Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s TUŠKOVÁ, Jana Marie. Deklinační systém femininních oikonym v češtině. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011, s

11 2. Onomastická gramatika V tradičním pojetí můžeme chápat onomastickou gramatiku jako slovotvorný popis proprií a odchylek od tvarosloví apelativ. 12 Tento přístup ale není zcela přesný. Profesor Rudolf Šrámek, přední český odborník na onomastiku, ji definuje jako subdisciplínu onomastiky, která se zabývá studiem (popisem, analýzou, typologií, kategorizací) konečné množiny jazykových i nejazykových elementů, které jsou strukturovány jako svébytný systém a prosazují se jak v propriální pojmenovacím aktu, tak v komunikačním užití proprií podle určitých schémat majících noremní charakter. Předmětem onomastické gramatiky jsou všechny jazykové, jazykově komunikační a mimojazykové elementy, jevy a kategorie, které slouží ke vzniku, uspořádání a fungování propriální sféry jazyka. 13 Klíčovým faktem, který si musíme uvědomit při zkoumání gramatických vlastností proprií, je jejich dvojí zakotvenost. To znamená, že vznik propria (tzv. akt nominace) je vlastností propriální sféry jazyka, ale při komunikaci se řídí morfologickými a syntaktickými zákonitostmi daného jazyka a přizpůsobuje se tak apelativní sféře jazyka. Onomastická gramatika má základy v apelativní sféře, což se v deklinaci proprií v komunikaci projevuje tak, že je přiřazujeme k nejbližšímu deklinačnímu typu apelativ. U některých domácích oikonym známe strukturu utvářenosti a sémantiku, a proto mohou vyjadřovat svou proprialitu tak, že využívají koncovky odlišující se od odpovídajících apelativních deklinačních typů. U cizích vlastních jmen neznáme strukturu ani sémantiku propria, a proto většinou neužívají odlišných tvarů a skloňují se pravidelně podle deklinačních vzorů apelativ. V některých případech, má-li vlastní jméno propriální sufix, užívá díky němu propriální tvary odlišující se od apelativních (v případě Gsg. se u oikonym se sufixem -ov, -ín uplatňuje koncovka -a: Krakova, Berlína) ŠRÁMEK, Rudolf. Úvod do obecné onomastiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s Tamtéž, s TUŠKOVÁ, Jana Marie. Deklinační systém femininních oikonym v češtině. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011, s

12 3. Gramatické kategorie oikonym Oikonyma přiřazujeme k mluvnickým rodům podle zakončení v Nsg., tedy stejně jako u apelativ. Většinou se nebere v potaz jejich rod v původním jazyce (např. Poznaň je v polštině maskulinum, v češtině femininum). Na rozdíl od apelativ oikonyma častěji v gramatickém rodě kolísají. Ta oikonyma, která mají při vyslovování jiné zakončení než některý ze vzorů apelativ, se neskloňují (Bordeaux). Apelativa a oikonyma mají také jinou frekvenci užívání kategorie životnosti a neživotnosti. U maskulinních oikonym se ve většině případů setkáme jen s neživotností, ale u apelativ se setkáme s životností i neživotností. 15 Tvary oikonym odpovídají zpravidla jen jednomu gramatickému číslu. Buď jsou tedy singularia tantum (Bagdád, Kolín), nebo pluralia tantum (Košice). V našem seznamu najdeme pouze singularia tantum. U oikonym se nesetkáme s vokativem (jedině v písních nebo poezii, např. Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, v biblickém žalmu ). J. M. Tušková 17 také upozorňuje na fakt, že oikonyma jsou na rozdíl od apelativ pouze konkrétní a počitatelná substantiva. Většina cizích oikonym se skloňuje, ale frekvence využití jednotlivých pádů je odlišná. Tuto frekvenci je však obtížné určit z korpusu, protože je ovlivněna jeho obsahovou skladbou. 15 TUŠKOVÁ, Jana Marie. Deklinační systém femininních oikonym v češtině. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011, s Žalm 137 [online]. Česká biblická společnost, Praha 2009 [cit ]. Dostupné z: < 17 TUŠKOVÁ, Jana Marie. Deklinační systém femininních oikonym v češtině. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011, s

13 4. Odborná literatura 4.1. Deklinace cizích oikonym v mluvnicích Základem pro naše zkoumání bylo pět mluvnic: Trávníčkova (1951), Mluvnice češtiny 2 (1986), Mluvnice současné češtiny (2010), Příruční mluvnice češtiny (2. vydání, 2012) a Akademická gramatika spisovné češtiny (2013). Postihli jsme tak časové období od poloviny 20. století až do současnosti a získali přehled o vývoji lingvistického zkoumání cizích oikonym v tomto období. U výše zmíněných mluvnic si všímáme, zda a do jaké míry postihují deklinaci cizích oikonym všech gramatických rodů v genitivu. Charakterizujeme obsah těchto částí mluvnic a zejména se zaměřujeme na to, zda autoři uvádějí faktory ovlivňující volbu koncovek u dublet Mluvnice spisovné češtiny V Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny z roku 1951 se řeší hlavně deklinace místních jmen domácích, okrajově cizích. Maskulinní cizí oikonyma jsou skloňována podle vzoru dub (hrad), popřípadě les. V Gsg. se tedy užijí koncovky -a, nebo -u. Koncovku -a mají všechny jména na -ov, -ev, -ín a -in (Krakova, Lvova, Mnichova, Turína), ruská jména končící v nominativu singuláru na -sk (Kurska, Minska) a další jinak nespecifikovaná jména (Londýna, Milána, Říma). Koncovku -u užívají jména, která se cítí jako vzniklá ze jmen obecných a mají tvar podle nich (podle hradu: Bělehradu, Leningradu, Stalingradu; podle toku: Vladivostoku) a u mnoha dalších (Curychu, Lisabonu, Lyonu, Madridu, Washingtonu atd.). O dubletech píše F. Trávníček jen v souvislosti s Lsg. (Lisaboně (častější)/lisabonu, Lyoně/Lyonu), který ale není předmětem našeho zkoumání. Pomnožná vlastní jména se taktéž skloňují podle vzoru dub (Lurdy, Drážďany, Gpl. -Ø/-ů: Lurd, Drážďan). Koncovka je volena podle zakončení slova, dále podle původu slova nebo (v případě Benátek) podle utvoření slova ve tvaru zdrobněliny. Jinou skupinou jsou pomnožná vlastní jména rodu ženského (patří k nim např. Athény), které se skloňují podle vzoru ryba. U feminin se podle vzoru kost (kromě Gsg., kde je koncovka -e) skloňují některá cizí jména počeštěná nebo ta, která se svým zakončením shodují s českými jmény (Kodaň, Bretaň, Lublaň, Bombaj, Paříž). O cízích oikonymech středního rodu se autor nezmiňuje. 13

14 F. Trávníček zařazuje deklinaci oikonym k deklinaci apelativ. Věnuje se hlavně domácím oikonymům a cizí místní jména zmiňuje jen okrajově. Na dubletní tvary také poukazuje spíše u domácích jmen. V kapitole zaměřené na cizí substantiva řeší převážně antroponyma. Frekvenci vyjadřuje slovy častěji, zpravidla, neobvykle. Při popisu jevů dává přednost výčtu jmen před teoretickým výkladem. Při volbě koncovek uplatňuje především kritérium formální, v některých případech původ slova Mluvnice češtiny V Mluvnici češtiny 2 z roku 1986 je deklinaci proprií včetně oikonym věnován celý oddíl. Zpracovali jej M. Knappová a M. Sedláček. Nejprve je však připomenuto, jak definujeme vlastní jména, jaké jsou jejich základní druhy a mluvnické rysy (rod, číslo). Mimo jiné konstatují, že skloňování proprií vychází z apelativního substantivního systému, ale vzhledem ke zvláštnostem souvisejících s jejich funkcí a významem mají některé odlišnosti ve využití gramatického rodu a čísla a tím i v deklinaci. Cizí toponyma si většinou nezachovávají mluvnický rod z původních jazyků. Jestliže je lze podle zakončení v Nsg. přiřadit k některému českému deklinačnímu typu, přejímají i jeho rod (např. Poznaň je v polštině maskulinum, ale v češtině femininum). Co se týká čísla, zvláště u cizích jmen pomnožných, některá se morfologicky adaptovala (Brémy, Cáchy), jiné nikoliv (Cannes, Massachusetts). Autoři vychází z tvrzení, že všechna domácí a většina cizích toponym se skloňují, ale jejich deklinace má svá specifika. Nesklonná zůstávají některá cizí jména, před nimiž stojí člen (Las Vegas, Los Angeles), nebo jména víceslovná (Buenos Aires, Saint Louis). Maskulina zakončená ve výslovnosti na tvrdou nebo obojetnou souhlásku se skloňují podle vzoru hrad. To znamená, že koncovky v Gsg. budou -a/-u (Betléma, Jeruzaléma, Říma / Hamburku, Babylónu). Autoři upozorňují na fonické a grafické změny při skloňování některých oikonym, přičemž uvádějí i dubletní tvary. Např. Dunkerque Gsg. Dunkerku i Dunkerquu; Melbourne Gsg. Melbourne i Melbournu; Quebec Gsg. Quebeku i Quebecu. Podle vzoru hrad se skloňují také toponyma mužského rodu ve výslovnosti zakončená samohláskou (jejich psaná forma ale většinou končí na souhlásku: Montpellier, Treptow). Maskulina končící na měkkou nebo obojetnou souhlásku se deklinují podle vzoru stroj (jména na -ec: Čerepovec, Kamenec, 14

15 Grintavec; menší počet jiných zakončení: Sliač, Miskolc, Marrákeš). Maskulinní toponyma s adjektivní formou se nejčastěji skloňují podle vzoru mladý (Slaný, Rudničnyj), zřídka podle vzoru jarní (Vyšnij, Gorjačij). U ženského rodu se uplatňují paradigmata všech čtyř základních vzorů ženského rodu. Pokud je femininum zakončeno samohláskou -a a předchází ji tvrdá nebo obojetná souhláska, skloňuje se podle vzoru žena (např. u jmen Mekka, Malaga, Casablanca). Jestliže před koncovou samohláskou -a stojí měkká souhláska, dochází ke smíšenému skloňování podle vzorů žena a růže, tedy podle podvzoru sója (např. u jména Bystrica). Feminina zakončená na -e se skloňují podle vzoru růže (Skopje). Jména zakončená na souhlásku mají deklinaci podle vzoru píseň nebo kost (kromě antických jmen skloňujících se podle vzoru žena). Toponyma středního rodu mají deklinaci vzorů město, moře, stavení, popř. adjektivní skloňování. Neutra zakončená samohláskou -o se řadí ke vzoru město (Hnězdna, Lešna). Jestliže se však koncová samohláska -o (popř. -ó) zaznamenává jinak, než je v češtině obvyklé, zůstávají tato jména zpravidla nesklonná (Bordeaux, Waterloo). Neutra zakončená na samohlásku -e se skloňují podle vzoru moře (Gorodišče), na -ie podle vzoru stavení (Zablatie). Cizí zeměpisná jména zakončená na samohlásky -i, -u nebo neslovanská jména zakončená na -e se neskloňují (Sydney, Dillí, Tbilisi, Honolulu, Halle). Pomnožná jména zakončená na -y mají paradigma vzoru hrad nebo žena (jména neslovanského původu Atény, Brémy, Mykény). Pomnožná toponyma zakončená na -e skloňujeme podle vzoru stroj (Oravce), nebo růže (Pompeje). Poslední skupinou jsou pomnožná jména zakončená na -a s paradigmatem vzoru město. Část pomnožných zeměpisných jmen (zvláště českých) však v rodě kolísá mezi maskuliny a femininy. Mluvnice češtiny 2 přináší rozsáhlejší výklad proprií než Trávníčkova mluvnice. Oceňujeme postup od základního k podrobnějšímu, kdy autoři nejprve rozebrali základní pojmy a až poté přešli k problematice deklinace. Zaměřují se i na dublety, avšak někdy zredukují výklad na pouhý výčet příkladů jmen. Stejně jako u předchozí mluvnice je při výběru koncovek uplatněno především kritérium formální. 15

16 Mluvnice současné češtiny První díl této mluvnice z roku 2010 je průlomový především tím, že je první příručkou, která je vytvořena na základě jazykových korpusů. Je tedy pochopitelné, že se autoři věnovali spíše frekvenci jevů, než jejich výkladu. Omezili se na výčty příkladů bez podrobnějšího popisu jednotlivých jevů a neuvádějí ani faktory, na jejichž základě si cizí oikonyma volí určité koncovky. Nejfrekventovanější cizí oikonyma nalezneme v soupisu příkladů u jednotlivých vzorů. K substantivům maskulin inanimat autoři přiřazují vzory list a stroj a podvzory les a jazyk. Nejfrekventovanějšími cizími oikonymy vzoru list jsou Bělehrad, Berlín, Bonn, Jeruzalém, Londýn, Madrid, Mnichov, Peking, Řím a Washington. Koncovku -a mají vždy nebo zpravidla názvy měst a obcí zakončené na -ov (Mnichov) a řada dalších (Londýn, Berlín, Řím). Autoři se zmiňují o dubletu -u/-a v Gsg., ale v příkladech tohoto jevu uvádí pouze apelativa Příruční mluvnice češtiny Ve 2. vydání Příruční mluvnice češtiny z roku 2012 se stejně jako u většiny mluvnic objevuje deklinace proprií v rámci morfologie apelativ. Je užíváno termínu vlastní jména místní, který však není vysvětlen. U maskulin je pod vzorem hrad uveden podtyp ostrov, ke kterému řadíme oikonyma se zakončením v Gsg. samohláskou -a a v Lsg. -ě/-e. Patří sem oikonyma se sufixem -ov a -ín (Lvov, Hulín) a další místní jména (Řím, Betlém, Londýn). V kapitole o skloňování přejatých jmen je stejně jako v předchozích mluvnicích napsáno, že neživotná maskulina končící na tvrdý nebo obojetný konsonant mají deklinaci vzoru hrad (Bangkok, Minsk, Pittsburgh). U slovanských jmen dochází k vypuštění hlásky o nebo a (Chopok - Chopku, Kežmarok Kežmarku). Podle vzoru hrad se skloňují také jména zakončená na tvrdou nebo obojetnou souhlásku s nečteným vokálem (Newcastle Newcastlu). Končí-li na nečtenou souhlásku, je jí využito při deklinaci (Montpellier Montpellieru). Končí-li na dva konsonanty, tak se obvykle druhá souhláska nevyslovuje ani při sklonění (Rochefort [rošfór] Rochefortu [rošfóru]). Cizí maskulina končící na měkký nebo obojetný konsonant náleží k typu stroj (Karlovac, Brač). 16

17 U feminin kolísajících mezi vzory žena a růže jsou kromě typu Troja uváděného i v předchozích mluvnicích přidána i jména na -ica, která obsahují dublety (Asg.: Bystricu/Bystrici, Isg.: Bystricou/Bystricí), a jména typu Alexandria, která kromě tvaru Nsg. přešla ke vzoru růže. Podle typu žena se skloňují feminina na -a (Hirošima, Mekka, Canberra). Podle deklinace typu píseň se řídí feminina končící na měkký nebo obojetný konsonant (Basilej, Bombaj, Kodaň, Šanghaj). K typu kost se řadí jména Budapešť, Bukurešť apod. Neutra na -o se skloňují podle vzoru město (Chicago, Rio de Janeiro, San Francisco), podle vzoru moře např. slovanská jména Opole a Krasnoje Pole, podle typu stavení slovenské názvy Záhorie, Medvedie atd. Jména pomnožná jsou obvykle slovanského původu a mají koncovky analogické s českými. Koncovky stejné jako Hradčany mají Kostolany, Leváre atd., koncovky jako Háje např. Kielce, Karlovci, koncovky jako Paseky mají např. Gorki, Brzezinski, Atény a Brémy, koncovky jako Nusle jsou u jmen Kysuce, Pompeje atd. Zmíněno je i adjektivní skloňování. Ke vzoru mladý řadíme jména slovanského původu, ve kterých poznáme adjektiva (Makarska). Tvar vzoru jarní mají např. jména Vyšnij, Siňaja atd. Jestliže přejatá substantiva nevyhovují českým deklinačním typům, zůstávají nesklonná (Buenos Aires, Los Angeles, Cannes, Lausanne). Příruční mluvnice češtiny uvádí faktory ovlivňující volbu koncovek jen u cizích oikonym podtypu ostrov v Lsg., u nichž zmiňuje syntaktický faktor a vyhýbání se alternaci konsonantů (kterou by v tomto případě způsobilo užití koncovky -e u cizích jmen zakončených na -g, -(h), -ch, -k, -r) Akademická gramatika spisovné češtiny Nejnovější mluvnice, ze které jsme čerpali, byla vydána v roce 2013 a je z velké části založena na poznatcích získaných z elektronických korpusů. Čerpá také z poznatků obsažených v dosavadních mluvnicích češtiny. Deklinaci názvů cizích obcí, které jsou neživotnými maskuliny, je vyhrazena samostatná podkapitola, u ostatních rodů jsou propria zmíněna jen okrajově v rámci popisu deklinace apelativ a spíše výčtem příkladů. Zvláštní kapitola je věnována cizím zeměpisným jménům, která mají odlišné skloňování od jmen domácích. 17

18 Tvar neživotných maskulinních oikonym skloňujících se podle vzoru hrad kolísá v Gsg. mezi koncovkami -a/-u. Opět zde podle autorů neexistují žádná přesná pravidla, objevují se však různé tendence k jednotlivým koncovkám. Pouze koncovku -a mají evropská města, jejichž jména končí na -v a -n (Mnichov, Berlín, Krakov, Londýn), některá ruská města na -sk (Smolensk) a některá další jinak nespecifikovaná města (Řím). Pouze koncovku -u mají např. města Hamburk, Salcburk, Petrohrad, Madrid a Stockholm. Obě koncovky se užívají u Norimberku a u názvů mnohých ruských měst na -sk (Omsk, Murmansk). Německá jména měst zakončená na -ingen buď zůstávají nesklonná, nebo se skloňují jako názvy domácích oikonym zakončených tvrdou souhláskou (do Tübingenu, Göttingenu). Jména zakončená na -e jsou buď nesklonná (do Melbourne), nebo se v jiných pádech než v nominativu koncové -e vypouští (do Grenoblu, Newcastlu). U ženského rodu kolísají mezi vzory žena a růže proprium Troja a názvy některých měst (většinou slovenských měst; Levoča, Prievidza, Dobrudža, Bologna). Pokud se však před koncovkou -a objeví vyslovovaná neměkká souhláska, skloňují se podle vzoru žena (Casablanca, Sevilla). Pomnožná jména, která se pravidelně skloňují jako feminina, mají několik podvzorů (podtypů). K podtypu noviny můžeme zařadit např. Atény, Benátky, Brémy, Helsinky; k podtypu brýle např. Pyreneje. Cizí oikonyma zakončená na -o opět zůstávají nesklonná (Waterloo) nebo mají variantní skloňování podle vzoru město (do Osla/Oslo). U cizích víceslovných zeměpisných názvů je deklinace značně nepravidelná (do San Franciska, Sankt Petěrburgu/Petěrburku, Monte Carla, Sierra Nevady, ale do Saint Tropez, do Santiaga de Compostella). Souhrnně lze říci, že v případě deklinace cizích oikonym Akademická gramatika spisovné češtiny nepodává teoretický morfologický výklad, ale převážně taxativní. Na tento fakt je upozorněno již v úvodu gramatiky. Výčty jmen získaných studiem korpusových materiálů však postihuje většinu jevů, se kterými se v dnešní běžné komunikaci můžeme setkat. V souvislosti s volbou dubletních tvarů koncovek cizích oikonym poukazuje gramatika především na faktor formální, tedy na zakončení oikonym. 18

19 4.2. Deklinace cizích oikonym v jiných zdrojích Východiskem pro tuto práci byla studie J. M. Tuškové s názvem Cizí oikonyma v deklinačním systému psané češtiny (2013). V ní autorka sleduje gramatické vlastnosti cizích oikonym na příkladě maskulin v tvarech lokálu singuláru. Vychází ze vzorku sta cizích oikonym korpusu SYN2010, z nějž bylo vybráno prvních čtyřicet nejfrekventovanějších jmen, a zbytek byl zvolen náhodným výběrem. Jedná se převážně o názvy cizích hlavních měst, popř. velkoměst nebo obecně známých částí velkoměst. Tento vzorek jmen jsme převzali a všímali si u nich tvarů genitivu singuláru. Čerpali jsme i z dalších publikací J. M. Tuškové, v nichž jsou obsaženy poznatky získané z materiálu ČNK. Při výběru odborné literatury o problematice deklinace oikonym a při strukturování práce na jednotlivé části nám zejména pomohly knihy Deklinační systém feminních oikonym v češtině a Variantní a dubletní tvary v současné deklinaci apelativních feminin. Autorka v nich nejprve vybírá a popisuje pasáže ze sekundární literatury zaměřené na deklinaci oikonym. Poté vysvětluje zvolenou oblast na velkém množství příkladů a dat z ČNK. V časopise Naše řeč nalezneme řadu studií věnovaných deklinaci cizích oikonym. Zmiňme například práce Aloise Jedličky (Genitiv místních jmen typu Jince, Hrobce, 1949), Evy Pokorné (Skloňování místních jmen na -ingen a tvoření přídavných jmen od nich odvozených, 1977) a Miloslava Sedláčka (Do Záhřeba, nebo do Záhřebu?, 1975; V Záhřebě i v Záhřebu, 1982; Vlastní zeměpisná jména v deklinačním systému češtiny, 1983). Alena Polívková se ve svých článcích věnuje zeměpisným jménům jednoho cizího jazyka a jejich začleňování do českého jazyka (Začleňování francouzských místních jmen do českého textu, 1977; Pravopis, výslovnost a skloňování španělských zeměpisných jmen v češtině, 1979; Slovenská místní jména v českém kontextu, 1984). Z populárně-naučných prací vyberme například příručku O češtině pro Čechy (1960), která o deklinaci cizích oikonym podává pouze stručné informace a odvolává se na Trávníčkovu Mluvnici spisovné češtiny (1951). Ucelený výklad deklinace domácích i cizích zeměpisných jmen podává Internetová jazyková příručka 18 Jazykové poradny Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR v oddílu Skloňování zeměpisných jmen a názvů institucí. Při deklinaci se autoři řídí především zakončením jmen ve vyslovované podobě a podle toho je řadí 18 Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český AV ČR, Praha [cit ]. Dostupné z: < >. 19

20 k deklinačnímu typu. U kritérií volby dubletních koncovek v Lsg. se zmiňují o hláskové alternaci, o faktoru tradice v místním úzu a o faktoru syntaktickém. Nejde o komplexní popis problematiky, ale o objasnění jevů, na které se uživatelé češtiny opakovaně ptají. Příručka vychází z Pravidel českého pravopisu a ze současných mluvnic, ale na rozdíl od nich popisuje deklinaci zeměpisných jmen uceleněji a podrobněji. Uvádí rozdíly mezi kodifikací a spisovným územ i odlišnosti jednotlivých jazykových příruček. K nim pak přidává doporučené řešení. Nespornou výhodou internetové jazykové příručky je její aktuálnost, protože může být kdykoli doplňována o nové výrazy (zejména cizího původu) nebo mohou být zpřesňovány údaje v ní obsažené. Výkladová část této příručky vyšla knižně pod názvem Akademická příručka českého jazyka (2014). Problematikou deklinace oikonym se zabývala také Pavlína Koutníčková ve své diplomové práci s názvem Deklinace oikonym středního rodu typu Hovězí a Napajedla na materiálu ČNK (2011). 20

21 5. Metodologie výzkumu 5.1. Korpusová lingvistika Korpusová lingvistika je obor jazykovědy zabývající se studiem jazyka prostřednictvím korpusů, které vytváří, zpracovává a odvozuje od nich metodologii. Její vznik souvisel s rychlým rozvojem výpočetní techniky v posledních dvou desetiletích 20. století. Menší korpusy vznikaly již dříve (např. Brown Corpus z roku 1964, u jehož zrodu stál lingvista českého původu Henry Kučera, měl 1 milion textových slov), ale dnešní technologie nám umožňují operovat s daleko větším množstvím dat (např. korpus Bank of English disponuje 500 miliony slovních tvarů). Dnes už nejspíš neexistuje evropský jazyk, který by neměl vlastní korpus. U nás se korpusová lingvistika začala rozvíjet v roce 1994, kdy byl založen Ústav Českého národního korpusu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V korpusové lingvistice se užívají dva přístupy, jež vymezila Elena Tognini Bonelli (2011). Přístup na korpusu založený nazýváme corpus-based a přístup korpusem řízený corpus-driven. V prvním případě badatel pomocí korpusu vyvrací nebo potvrzuje předem vytvořenou hypotézu, v druhém případě jsou teoretická tvrzení vytvářena až v návaznosti na zkoumání dat Jazykový korpus Korpus můžeme definovat jako rozsáhlý soubor elektronických textů, cíleně shromážděný jako referenční zdroj pro vědecké studium jazyka a pro zpracování užitných jazykových nástrojů, který je v jednotném formátu, je lingvisticky označkovaný a který lze z hlediska skladby považovat za jistým způsobem vyvážený. 20 Smysl tvorby korpusů spočívá v tom, že data nejrůznějšího druhu se v korpusu nacházejí ve své přirozené kontextové podobě a užití, což umožňuje všestranné a objektivní studium a indukci závěrů. Velký rozsah plánovitě vybudovaného korpusu minimalizuje to, že čirou náhodou k níž u malých rozsahů dat dochází převládnou zvláštní a okrajová 19 TOGNINI-BONELLI, Elena. Corpus Linguistics at Work. Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins, Citováno dle: ČERMÁKOVÁ, Anna. Valence českých substantiv. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, s ŠULC, Michal. Korpusová lingvistika: první vstup. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999, s

22 užití jazykových jednotek nad základními a typickými. 21 Důraz je kladen na reprezentativnost to znamená, že korpusy by měly být proporcionálně složené z textů tak, aby jejich složení odráželo buď sledovaný žánr, oblast nebo celé univerzum jazyka. 22 Korpusy psané češtiny určují reprezentativnost na základě čtenosti textů. Předpokládá se totiž, že hojně čtené texty ovlivňují jazyk více než texty soukromé či neveřejné. 23 Přínos korpusů je mimo jiné v tom, že ukazují variabilitu jazyka, který se neustále vyvíjí a u kterého můžeme najít varianty téměř ve všech oblastech (i u těch, které nedokážou postihnout pravidla spisovné češtiny). Díky korpusům vznikají spolehlivější slovníky (výkladové, dvoujazyčné atd.), výukové programy, překladové programy, nové gramatiky apod. U nás takto vznikl nový Frekvenční slovník češtiny (2004) a Akademická gramatika spisovné češtiny (2013). Korpusy naleznou své využití i v mimo lingvistických disciplínách. Pedagogové je mohou použít k výuce jazyka, historikové, sociologové a psychologové se zaměří na obsah textů a pracovníci v oblasti médií na formu textů Typy korpusů Podle velikosti můžeme dělit korpusy na velké (rozsah stovek milionů textových slov), střední (desítky milionů) a malé. Podle zaměření na korpusy specializované (zkoumají např. dětský jazyk, jazyk určité profese, literárního žánru nebo jediného autora) a obecně reprezentativní (všeobecné, vyvážené). Podle množství jazyků na korpusy jednoho jazyka (Český národní korpus) a paralelní korpusy, tvořené dvěma a více jazyky (většinou jde o originál a překlady). Dle formy komunikace je dělíme na psané a mluvené (kvůli své náročnosti a nákladnosti mají menší rozsah, patří k nim také nářeční korpusy). Podle časového záběru rozlišujeme korpusy synchronní, založené na současných textech, a diachronní, pokrývající několik vývojových stádií daného jazyka. Od diachronního můžeme odlišit ještě korpus historický, který se zaměřuje na jedno vývojové stadium jazyka. Z technického hlediska dělíme korpusy 21 ČERMÁK, František. Jazykový korpus: prostředek a zdroj poznání. In Studie z korpusové lingvistiky. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2000, s ČERMÁK, František; BLATNÁ, Renata. Korpusová lingvistika: stav a modelové přístupy. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s CVRČEK, Václav; KOVÁŘÍKOVÁ, Dominika. Možnosti a meze korpusové lingvistiky. Naše řeč [online]. 2011, roč. 94, č. 3, s. 131 [cit ]. Dostupné z: < >. 22

23 na monitorovací (dynamické), které jsou otevřené novým textům, korpusy studijní, tvořené z textů studentů cizích jazyků, a testovací korpusy, které jsou omezené rozsahem a na nichž se testují a vylepšují různé anotační programy Český národní korpus Český národní korpus (ČNK) je kontinuální projekt, jehož produkty (jednotlivé konkrétní korpusy) mapují a monitorují různé podoby českého jazyka s cílem zpřístupnit uživatelům co nejbohatší zdroj jazykových dat a příslušné nástroje k jejich využívání. 25 Tento nekomerční akademický projekt je otevřen všem zájemcům bez většího omezení. Kromě pracovišť Filosofické fakulty Karlovy univerzity spolupracují s Ústavem Českého národního korpusu (ÚČNK) také Akademie věd ČR, Matematicko-fyzikální fakulta UK, Fakulta elektrotechnická ČVUT, Filosofická fakulta, Pedagogická fakulta a Fakulta informatiky Masarykovy univerzity, Vysoké učení technické v Brně, Slezská univerzita v Opavě, Univerzita Hradec Králové, Univerzita Palackého v Olomouci, Západočeská univerzita v Plzni a Technická univerzita v Liberci. ÚČNK zároveň spolupracuje s dalšími korpusovými pracovišti v zahraničí a účastní se mezinárodních projektů Členění ČNK V současné době spadá pod ČNK necelých třicet korpusů. Dělíme je na synchronní a diachronní. ČNK zároveň obsahuje nekorpusové složky (archivy a banky). V archivech jsou uloženy texty ve výchozí, nezkonvertované a neoznačkované podobě. V bankách jsou shromážděny všechny texty v konečném formátu SGML. 27 K synchronním korpusům psaného jazyka patří SYN2013PUB, SYN2010, SYN2009PUB, SYN2006PUB, SYN2005, SYN2000, FSC2000, CZESL-PLAIN, KSK-DOPISY, JEROME, LINK, ORWELL a SKRIPT2012. Platí, že tyto korpusy jsou disjunktní. To znamená, že každý text může být zařazen jen do jednoho z nich. 24 KOCEK, Jan; KOPŘIVOVÁ, Marie; KUČERA, Karel. Český národní korpus: úvod a příručka uživatele. 1. vyd. Praha: Filozofická fakulta UK, 2000, s Tamtéž, s Spolupráce. Český národní korpus [online]. [cit ]. Přístupné na: < 27 KOCEK, Jan; KOPŘIVOVÁ, Marie; KUČERA, Karel. Český národní korpus: úvod a příručka uživatele. 1. vyd. Praha: Filozofická fakulta UK, 2000, s

24 Korpus SYN je nereferenční spojení textů všech referenčních synchronních psaných korpusů řady SYN. 28 Ve verzi, která byla zpřístupněna v lednu tohoto roku, v sobě zahrnuje 6 korpusů a jeho velikost činí milionů textových slov. Protože je nereferenční, může být v budoucnu kdykoliv změněn. Převažuje v něm publicistika, a proto jej nemůžeme pokládat za reprezentativní korpus. 29 Korpusy s označením PUB jsou zaměřené výhradně na publicistiku (a tudíž nejsou reprezentativní). Najdeme v nich publicistické texty od listopadu 1989 až po rok Složení korpusů je však nevyvážené jak podle roku vydání, tak podle titulů. 30 Korpusy SYN2000, SYN2005 a SYN2010 jsou reprezentativní a najdeme v nich převážně texty z let 1990 až Beletrie může být i starší, ale platí zásada, že autor textu musí být narozen po roce Procentuální složení hlavních oborů (beletrie, odborné literatury a publicistiky) je shodné u korpusů z let 2005 a 2010, ale značně se liší od nejstaršího korpusu z této trojice. Tato změna je dána novými výzkumy recepce psaného jazyka. 31 FSC2000 je korpus, na kterém je založen Frekvenční slovník češtiny z roku Jde o upravenou verzi korpusu SYN2000. CZESL-PLAIN (Czech as a Second Language, plain bez anotace) je nereferenčním žákovským korpusem nerodilých mluvčích (a romských žáků). Korpus soukromé korespondence obsahuje přepisy ručně psaných dopisů z let , přičemž každý dopis je psán jiným pisatelem. Složení pisatelů a adresátů odpovídá všem věkovým a vzdělanostním kategoriím. JEROME je jednojazyčný korpus sloužící k porovnání překladové a nepřekladové (původní česky psané) češtiny. LINK (Lingvistův narozeninový korpus), byl vytvořen u příležitosti 70. narozenin profesora Františka Čermáka. Jde o nereferenční korpus pouze odborných lingvistických textů, určený pro výzkum specifik akademického jazyka. ORWELL je ručně označkovaný korpus románu 1984 George Orwella a má dvě podoby (dvojí značkování). Korpus SKRIPT2012 tvoří písemné práce žáků od pátých tříd ZŠ po poslední ročník gymnázií. 32 Další složkou ČNK jsou mluvené synchronní korpusy, ke kterým patří ORAL2013, ORAL2008, ORAL2006, SCHOLA2010, PMK a BMK. U korpusů 28 Korpus SYN. Český národní korpus [online] [cit ]. Přístupné na: < 29 Tamtéž. 30 Dostupné korpusy. Český národní korpus [online] [cit ]. Přístupné na: < 31 Tamtéž. 32 Tamtéž. 24

25 s označením ORAL jde o zachycení neformální mluvené češtiny, přičemž ORAL2013 umožňuje propojení přepisu se zvukovou stopou. SCHOLA2010 zaznamenává mluvený jazyk vyučovacích hodin. Pražský mluvený korpus je prvním korpusem mluvené češtiny a po něm hned následoval Brněnský mluvený korpus. V obou případech se jedná o přepisy nahrávek pražské a brněnské mluvy z 90. let 20. století. 33 Nereferenční korpus diachronní složky ČNK (DIAKORP) obsahuje texty z 2. poloviny 13. století (první dochované souvislejší záznamy) až do roku 1989 (u uměleckých textů do roku 1944), kde začínají texty synchronních korpusů. Vytváří tak elektronickou materiálovou základnu pro výzkum vývoje českého jazyka. 34 Všechny texty jsou dobově autentické. Vytváření diachronního korpusu je obtížné a zdlouhavé, protože většina textů musí být manuálně přepsána. Texty z doby před rokem 1849 jsou vkládány do korpusu v transkribované podobě, protože není v možnostech ČNK je spojovat s jejich transliterovanými variantami (do budoucna se s tím počítá, ale bude to velmi pracné). 35 Dalšími diachronními korpusy jsou DOTKO a HOTKO, nereferenční korpusy dolní a horní lužické srbštiny. 36 V rámci projektu InterCorp vznikl paralelní korpus, jehož cílem je vytvořit korpus pro většinu jazyků studovaných na FF UK (vždy pro daný jazyk a češtinu) Přístup k ČNK Na internetové stránce Ústavu Českého národního korpusu ( je pro veřejnost k dispozici korpus SYN2000, ale jen v omezené podobě. Ve výsledku vyhledávání se zobrazí jen prvních 50 konkordančních řádků. Proto je vhodné se do systému ÚČNK zaregistrovat (uživatel se zaváže, že nepoužije data získaná z korpusů ke komerčním účelům), a získat tak plný přístup ke všem korpusům ÚČNK. Většinu z nich můžeme využívat díky korpusovému manažeru Bonito. Tento program je určen k získávání a zpracování dat z korpusů. Návod pro práci s tímto manažerem nalezneme taktéž na stránkách ÚČNK ( nebo v příručce Český národní korpus: úvod 33 Dostupné korpusy. Český národní korpus [online] [cit ]. Přístupné na: < 34 KOCEK, Jan; KOPŘIVOVÁ, Marie; KUČERA, Karel. Český národní korpus: úvod a příručka uživatele. 1. vyd. Praha: Filozofická fakulta UK, 2000, s Tamtéž, s Dostupné korpusy. Český národní korpus [online] [cit ]. Přístupné na: < 37 Úvod. Intercorp [online] [cit ]. Přístupné na: < 25

26 a příručka uživatele. Pro svou práci jsme zvolili korpus SYN2010, protože je považován za reprezentativní korpus současné psané češtiny a operuje s aktuálními daty. Na konci ledna letošního roku byl spuštěn nový portál Spolu s ním vznikl také nový vyhledávací program KonText, který umožňuje práci s více korpusy i nezaregistrovaným uživatelům a je dostupný také v angličtině Vyhledávání v korpusu SYN2010 V manažeru Bonito jsme si z nabídky korpusů vybrali ten, se kterým jsme chtěli pracovat (v našem případě korpus SYN2010). U každého cizího oikonyma jsme zjišťovali nejprve celkovou absolutní frekvenci lemmatu (CAF) a následně absolutní frekvenci tvarů Gsg. u daných oikonym (AF). Stávalo se, že se ve výsledcích objevily jiné druhy proprií vzniklé transonymizací (názvy hotelů, fotbalových klubů, firem atd.). HSB se u Hamburg - Mannheimer pojistila několika desítkami milionů eur. (SYN2010, PUB) Abychom získali relevantní informace pro náš výzkum, museli jsme tyto nežádoucí výsledky odstranit manuálně. Vzhledem k velkému počtu sledovaných oikonym jsme toto manuální třídění uplatnili pouze u oikonym s frekvencí do sta výsledků. Tato oikonyma jsou v seznamu označena kurzívou. První číslo vždy označuje počet nalezených výskytů a číslo za lomítkem značí počet výskytů po manuálním třídění. Jestliže je uvedeno pouze jedno číslo, znamená to, že všechny výskyty odpovídají našim požadavkům (toto platí u proprií označených kurzívou). Množství transonymizovaných proprií v lemmatech oikonym se lišil v rozmezí 0 64 %. Podíl oikonym a transonymizovaných proprií u některých oikonym ilustrují grafy 1 a 2. V dnešních studiích už autoři neuvádí přesná čísla, ale buď pouze orientační, nebo jen slovně vyjádří vyšší či nižší frekvenci v porovnání s jinými příklady. 26

27 Graf 1: Hamburg 38% 62% oikonymum Hamburg transonymizovaná propria Graf 2: Salzburg 19% oikonymum Salzburg 81% transonymizovaná propria Nejprve jsme hledali oikonymum ve všech tvarech, a proto jsme užili lemmatu (základní slovníkový tvar vyhledávání podle tvaru 1. pádu). Dotaz pro vyhledávání jsme vytvořili graficky. V hlavním menu jsme vybrali Dotaz a dále Grafické vytváření. Zobrazilo se nám nové okno s názvem Graf dotazu, ve kterém jsme do grafu vložili položku Atribut tlačítkem Přidat. Zvolili jsme položku lemma a do prázdného pole vepsali hledané oikonymum (Bagdád). Graf jsme potvrdili tlačítkem OK a výsledný dotaz se objevil v dotazovém řádku ve znění [lemma="bagdád"]. Vyhledávání jsme zahájili stisknutím tlačítka Enter. U slovních spojení jsme postupovali obdobně, ale ke každému slovu jsme vkládali atribut lemma zvlášť ([(lemma="new") & (lemma="york")]). Bohužel takovýmto způsobem jsme nezískali žádné výsledky, a proto jsme museli slovní spojení do dotazového řádku vepisovat bez atributů. Při vyhledávání frekvence tvarů Gsg. oikonym jsme přidali k lemmatu ještě tag (vyhledávání pomocí morfologických značek). Znovu jsme vybrali Dotaz a Grafické vytváření. V menu Nový prvek jsme vybrali položku A zároveň a vložili ji do grafu tlačítkem Přidat. V grafu jsme stiskli vloženou položku A zároveň a v menu Nový prvek vybrali položku Atribut a stiskli tlačítko Přidat. Znovu jsme zopakovali postup Atribut Přidat. V grafu u první položky Atribut jsme zvolili možnost lemma a vepsali oikonymum (Bagdád). K druhé položce Atribut jsme vybrali ze seznamu položku tag a do prázdného pole zapsali NNIS2.* (substantivum obyčejné, maskulinum inanimatum, singulár, genitiv, dále jakýkoliv znak). Seznam značek a jejich pozic jsme našli 27

28 na internetových stránkách Českého národního korpusu. Po stisknutí tlačítka OK jsme získali dotaz [(lemma="bagdád") & (tag="nnis2.*")]. Klávesou Enter jsme dotaz potvrdili a zahájili vyhledávání. Někdy se ve výsledcích objevily tvary slov v Dsg. nebo Lsg. Proto jsme museli znovu provést manuální opravu, a to u oikonym, která jsme manuálně kontrolovali už při vyhledávání CAF (označené kurzívou). U příkladů z korpusových materiálů uvádíme v závorce zdrojový korpus a žánr textu v užívaných zkratkách, např. NOV román, POP populárně-naučná literatura, SCI vědecko-naučná literatura, FAC literatura faktu. Práci nám znesnadnily technické problémy manažeru Bonito, kvůli nimž byl dočasně mimo provoz. Alternativou pro vyhledávání nám byl program pro práci s korpusy KonText, který jsme ale nepoužili, abychom zabránili případným nesrovnalostem způsobených rozdílností těchto programů. 28

29 6. Genitiv singuláru cizích maskulinních oikonym Při sběru dat jsme vycházeli ze vzorku sta cizích oikonym, který jsme převzali ze studie J. M. Tuškové (viz 2.2.). Jedná se hlavně o názvy cizích hlavních měst, jiných významných velkoměst a také známých částí velkoměst, viz příloha 1. Genitiv spolu s nominativem jsou po lokálu nejfrekventovanějšími pády u oikonym. 38 Také díky tomu nám korpus SYN2010 umožňuje pracovat s dostatečným množstvím dat pro náš výzkum. Genitiv má často funkci příslovečného určení místa, méně funkci neshodného atributu (např. Chtěl bych jako diplomat odletět do Bruselu. V pátek jel Robert do práce a my metrem do centra Bruselu.). Zvolený vzorek tvoří maskulinní oikonyma, která se skloňují podle vzoru hrad, popř. podvzoru les. K deklinačnímu typu je přiřazujeme podle vyslovované podoby jejich zakončení. Kromě několika jmen se všechny skloňují a tím se v komunikaci gramaticky přizpůsobují. Nejfrekventovanější koncovkou cizích oikonym v Gsg. bylo -u (58 % jmen; např. Bagdádu, Pekingu, New Yorku). Druhou nejčastěji uplatněnou koncovkou bylo -a (23 % oikonym; např. Jeruzaléma, Betléma, Říma). Letadlo z Pekingu se sneslo ke konci dráhy. (SYN2010, NOV) Cesta z Jeruzaléma do Damašku byla vyčerpávající. (SYN2010, NOV) Zbytek výsledků už je rozdělen téměř rovnoměrně. Na třetím místě se uplatnila dubleta -a/-u (5 % jmen; např. Norimberka i Norimberku, Debrecína i Debrecínu). Většina mědi byla odtud expedována do Norimberka. (SYN2010, POP) Počet pražských novin vysoce převýšil produkci Vídně, Vratislavi, Augšpurku i Norimberku. (SYN2010, SCI) 4 % jmen kolísají mezi -u a nesklonnou podobou. Tato jména kolísají také v sedmém singulárovém pádě (viz Tušková, 2013). U všech vybraných jmen se více užívá skloňovaného tvaru s koncovkou -u (např. Göttingenu (6) / Göttingen (1), New Orleansu (150) / New Orleans (48)). Čluny byly zmenšené napodobeniny parníků z New Orleansu, (SYN2010, NOV) Claire by mohla sedět a dýchat vůně New Orleans, (SYN2010, NOV) Z vybraného vzorku zůstala v Gsg. nesklonná 3 % jmen (Toulouse, Bruxelles, Passau). Ta řadíme k neutrům. Kromě Toulouse se jedná o původní oficiální podoby 38 TUŠKOVÁ, Jana Marie. Deklinační systém femininních oikonym v češtině. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011, s