Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku

Transkript

1 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2003 HORSKÝ SPOLEK

2 Temná věž Jizerské hory

3 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku Redigoval Pavel Schneider předseda JJHS DRUHÝ ROČNÍK 2003 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK Liberec 2004 Ve vlastním nákladu a pro potřeby svých členů vydal Jizersko-ještědský horský spolek Technicky zpracovalo Nakladatelství Petr Polda, Liberec PETR POLDA NAKLADATEL

4 Zleva: Mgr. Marek Řeháček (předseda JJHS do ), Ing. Aleš Kočí (pověřený řízením JJHS od do ), Ing. Pavel Schneider (předseda JJHS od ) Liberec 2004 ISBN X ISSN

5 Slovo předsedy spolku Kruh se uzavřel Mnoho vody proteklo Nisou, Jizerou, Kamenicí, Smědou, Ploučnicí i všemi menšími potůčky, které stékají z našich hor, od vydání předchozí ročenky JJHS a ještě více vody se vydalo na svoji věčnou pouť k mořím od chvíle, kdy jsem byl na jaře 2002 zvolen za předsedu našeho spolku. V září 2003 moje předsednictví skončilo, sluší se tedy provést letmou bilanci, závěrečný účet. Ze stránek ročenek předválečného horského spolku shlížejí na fotografiích předsedové coby ctihodní pánové s kaučukovými límci, cvikry a kroutícími se kníry či krakonošovskými plnovousy. Jsou vzornými představiteli své doby, doby, kdy členství v horském spolku bylo nejen vyjádřením zájmu o moderní turistické trendy, ale také vyjádřením pouta k místu. Pravda, někdy pouta tak silného, že bohužel hraničilo až s nacionalismem. Listuji starými ročenkami a stále jsem zmítán úžasem nad rozsáhlostí aktivit starého horského spolku a obdivem k ohromnosti jeho členské základny. Provozování horských chat, značení cest, opravy pomníčků, pořádání exkursí a výletů, popíjení piva na Ještědu a jinde, dětské tábory, budování vyhlídek, rozhleden, horských chodníčků, opravování hradů, pořádání společenských podniků a přednášek, publikování přírodovědeckých statí a ochrana přírody na úrovni tehdejší doby; to vše dělal horský spolek založený v Liberci roku 1884, spolek, jehož aktivity pro mne byly po oproštění od všeho ideologického balastu třicátých let vždy určitým vzorem i pro činnost JJHS. Já se pánům předsedům ze starých fotografií v době svého zvolení nepodobal ani v nejmenším, a navíc: bylo mi pouhých 26 let, a jediné, co jsem od spolku dostal do vínku, byla podpora bývalého předsedy. Byl jsem ale nadšený a snažil se obklopit akceschopnými lidmi. Spolek, poháněn nutností chránit horskou přírodu, rozvíjel činnosti, za které se před svým prastarým předchůdcem rozhodně nemusel stydět: vedle tradičních brigád v přírodních rezervacích Jizerských hor začali členové pracovat na rozsáhlé akci obnovy jizerskohorských vyhlídek a dalších památných zařízení v horách rozcestníků, meteobudky v Lidových sadech atd. Sluší se zde připomenout, že na jejím počátku byl nápad Jana Pikouse ml. a Davida Kofra obnovit zábradlí na Ořešníku. Náš spolek poté postupně obnovil vyhlídky na Krásné Maří, Kočičích kamenech, Paličníku, Hajním kostele, Jizeře a Sněžných věžičkách a přichystal do předrealizační fáze projekt kompletní obnovy zábradlí na skále Martinská stěna. Výčet obnovených vyhlídek vypadá velmi jednoduše, za každým písmenkem v jejich názvech je však spousta tvrdé námahy našich členů, a to nejenom 5

6 krystalické dřiny na místě samém, kdy od kladiva, majzlíků, vrtaček a dalšího náčiní bolí ruce, ale i dřiny předešlé, přivážení materiálu, výroba chybějících či zničených součástí zábradlí, smlouvání o slevy s dodavateli, příprava projektových dokumentů včetně výkresů a nakonec i to nejméně viditelné, ale nejúnavnější dojednávání na úřadech a shánění finančních prostředků. To se pochopitelně netýká pouze vyhlídek, podobně bylo zařízeno i panorama a zábradlí na Ještědu, po půl století byla obnovena meteobudka v libereckých Lidových sadech, vydány byly knížky o Přírodním parku Ještěd i skalních vyhlídkách Jizerských hor, zorganizovány plesy, oslavy slunovratu na Ještědu a další akce. Za nejúspěšnější akci roku 2003 osobně považuji angažmá JJHS při oslavách 30. výročí hotelu na Ještědu; myslím, že to bylo vůbec poprvé, kdy se o spolku psalo takřka každý den v novinách, kdy jsme byli jako občanské sdružení respektovanými partnery veřejné správy i podnikatelů. Není to vždy úplně obvyklá situace. Za vší dřinou mnoha lidí zůstal dobrý pocit, práce vykonaná pro hory i pro vlastní duši. Náš spolek se od doby mého zvolení předsedou značně rozrostl; jakkoliv to dnes může někdo zpochybňovat, řada nových členů do něho vstoupila především proto, že se zde najednou objevila obecná platforma pro vztah k horám. Nikoliv společenstvo obdivující jenom jednu složku horské krásy: horolezectví, skály, ochranu přírody, pomníčky, turistiku, přehrady, cesty, rozhledny, ale skupina lidí, která chtěla vnímat a chránit celek. Spolek lidí, kteří chtěli něco udělat pro hory i sami pro sebe, jenom pro svůj dobrý pocit. Stejně jako před sto lety je v podhůří Jizerských a Ještědských hor mnoho patriotů, kteří svým členství ve spolku chtějí demonstrovat, že jsou odsud, že to tady mají rádi, že sem patří. Pokud se dnes náhle objevují hlasy, že JJHS byl založen jako protestní a ochranářská organizace proti záměru SKI 2003 a měl by u této tradice zůstat, je třeba říci, že jakkoliv může několika párům uší znít atraktivně, není protest něčím, co může dlouhodobě držet členskou základnu v nezištné a tvůrčí práci pro naše hory. Na protest se časem zapomene, láska k horám nezmizí. Je hezké vědět, že v horách i pod nimi žije dnes více jak 250 lidí, kteří považují svůj vztah k nim za natolik silný, že vstoupí do Jizersko-ještědského horského spolku. V době, kdy se organizování nenosí, kdy je jen málokdo ochoten poskytnout svoje údaje, natož zadarmo o víkendu tahat dříví a kamení, tvořit kroniku, fotit a psát, vymýšlet projekty a shánět na ně financování. Věřím, že podobných lidí bude v JJHS stále přibývat. Když bilance, tak úplná. Co mi rok a půl dlouhé předsedování v JJHS naopak vzal? V mnoha věcech jsem byl zprvu mladicky naivní, po zjištění krutých pravd neuváženě vznětlivý. Některé akce jsem spustil příliš rychle, bez patřičného a z diplomatického hlediska nutného vysvětlování. Velkým zklamáním pro mne bylo, že někteří členové JJHS nepřistupují k práci pouze z pocitu absolutní nezištnosti. Jakkoliv i ve spolku nadále respektuji pravidlo, že za práci má přijít odměna v úměrné podobě, bylo pro mne frustrující zjištění, že pro některé může být práce v dobrovolné organizaci především zdrojem hlavních či vedlejších příjmů. Vinou funkce ve spolku jsem přišel o jednoho kamaráda a několik známých, ale na druhou stranu získal několik kamarádů a desítky nových známých. Nelituji ničeho, naopak: mnohokrát jsem měl jedinečnou možnost zažít dobrý pocit nad smysluplnou činností. Onu blaženou únavu po dobře odvedené práci, zařízeném úkolu, který člověk neudělal proto, že je to jeho zaměstnání, ale proto, že hrozně chtěl. Cokoliv jsem pro spolek udělal, udělal jsem především pro toto uspokojení. 6

7 Ne vždy úplně snadno a jednoduše, ale z hlediska výsledků práce skvěle se mi při tom spolupracovalo s Petrem Ferdyšem Poldou, Pavlem Schneiderem, Otou Simmem, Jirkou Pavlů, Martinem Sivkem, Pavlem Voničkou, Jiřím Frýgo Novákem, Honzou Pikousem, Davidem Kofrem, Alešem Kočím a dalšími. Jim patří můj dík. Velkou nadějí mne naplňuje nové vedení spolku v čele s předsedou Pavlem Schneiderem. Snad se tomuto vedení podaří připravit dlouho slibovaný, nicméně nedokončený seznam priorit spolku, průvodce cestou, kterou se má JJHS ubírat, a podle něj pokračovat v tom, co zde bylo předtím vykonáno. Kruh se uzavřel, už jsou zase v podhůří našich hor lidé, kteří věří na jizersko-ještědskou identitu; nadšenci, kteří za sebou rádi pozorují vykonanou práci; milovníci, kteří se pokusí postavit proti jakékoliv formě nepatřičného znásilňování hor; zámožní lidé, kteří chtějí někam patřit a něco mecenášsky podporovat. Čím více jich bude, tím lépe pro Jizersko-ještědský spolek i pro naše hory. Marek Řeháček (Předseda spolku do ) Krátce Napsat úvodník do Ročenky Jizersko-ještědského horského spolku za rok 2003 je pro mne poměrně těžká věc. Neumím psát vzletně, květnatě, a přitom neztratit nit a psát fakta. Takže, jsem rád, že jsem v Horském spolku, ve spolku, kde je mimo mne spousta slušných a pracovitých lidí. Všechny je spojují Jizerské hory či jiné kopce, které lezou kolem nás vzhůru. Kopce, na které zase lezeme my a pro které se snaží lidé ze spolku něco dělat. Jsem ve spolku nejen pro přírodu, kterou mám rád, ale i pro lidi, kteří tam jsou, a vězte, že ty lidi mám také rád. V roce 2003 se toho ve spolku událo dost, dost pro přírodu i pro lidi. Někdy to šlo ovšem pěkně ztuha a někdy to i skřípalo, nebudeme si nic namlouvat. Ale spolek jako stroj jel dál. Fungoval, i když jej za tento rok postupně řídili tři lidé. Hodnotit moji práci mi nepřísluší, ale chtěl bych poděkovat zbylým dvěma strojvedoucím Markovi Řeháčkovi a Pavlovi Schneiderovi za jejich odvahu spolek tlačit dál a někdy pěkně do kopce. A hlavně chci poděkovat ostatním členům spolku za jejich práci pro spolek, přírodu a lidi. Spolek je o lidech a budou-li ve spolku pracovití a schopní, bude spolek jistě fungovat i v dalších letech, a to si přejme. Aleš Kočí (pověřen řízením spolku od do ) Nejen o ročence Vážení členové spolku, milí čtenáři, uběhl rok a máme tu znovu Ročenku Jizersko-ještědského horského spolku. Před pár lety se zdála možnost, že by Jizersko-ještědský horský spolek vydal ročenku alespoň částečně srovnatelnou s těmi, které vydával Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, utopií. Nicméně sen mnoha členů spolku se stal skutečností na přelomu roku 2002 a 2003, kdy Jizersko-ještědský horský spolek (JJHS) vydal svoji historicky první ročenku. Tímto se JJHS posunul zase o stupeň výš, a přiblížil tak svou činnost dalším lidem, kteří jinak neměli možnost se o činnosti spolku dozvědět bližší podrobnosti. 7

8 Ročenka našeho spolku by nikdy nevznikla bez nadšení a stovek hodin neplacené práce jednoho člověka Petra Ferdyše Poldy. Byl to právě on, který se bezpochyby největší měrou podílel na vzniku Ročenky JJHS 2002 a samozřejmě i této ročenky Nejenže celou ročenku zdarma vysázel, ale poskytl také množství vlastních ilustrací a kreseb, které jí daly duši a styl. Mnohé z nich byly určeny výhradně pro tuto ročenku a vznikaly často za časově vypjatých situací. Ročenka by byla také nevznikla bez výrazného přispění velkého zastánce obnovení vydávání ročenky a tehdejšího předsedy Marka Řeháčka, stejně tak jako bez všech autorů textů a fotografií, kteří ochotně zdarma odevzdali pro ročenku své příspěvky. Je také třeba poděkovat všem sponzorům, kteří poskytli finanční prostředky na věc, jejíž konečnou podobu neznal do posledních chvil ani sám realizační kolektiv. Počet stránek se neustále zvyšoval s přibývajícími články a také reklamami, které byly jediným zdrojem financování ročenky. Konečný výsledek, který pravděpodobně většina z vás zná, se setkal s velikým ohlasem. Myslím, že můžeme s klidným svědomím prohlásit, že to byla právě Ročenka JJHS 2002, která do Horského spolku přilákala v loňském roce největší počet členů. Pro mě osobně se ročenka stala symbolem spolkové činnosti, kdy mnoho rozdílných lidí rádo spojí své síly pro jednu pěknou věc. Jizersko-ještědský horský spolek si nemůže přát lepší reklamní materiál, který má navíc svoji nespornou nadčasovou literární a informační hodnotu. Pochopitelně, že smyslem existence Horského spolku není pouze vydávat ročenku. Jsou to především činnosti směřující k zvelebení stavu horské krajiny v našem regionu, jako jsou praktické managementové práce v přírodovědecky cenných lokalitách, okrašlovací činnost opravy drobných památek v krajině, rekonstrukce a údržba vyhlídkových míst, budování naučných stezek a podobně. V posledních letech se věnoval JJHS těmto činnostem celkem intenzivně a doufám, že na tempu nepoleví ani pod mým předsednictvím. Složení současného výboru je dle mého názoru velice kvalitní a všichni jeho členové jsou připraveni napnout své síly pro blaho spolku. Samozřejmě, řada z nás je ve svých funkcích nováčky, proto prosím z počátku při posuzování naší práce o trošku shovívavosti. Můžu za všechny členy výboru slíbit, že uděláme vše pro to, aby činnost spolku byla minimálně tak bohatá, jako tomu bylo v roce Právě ročenka je podle mě ideální formou propagace naší činnosti. Na její tvorbě se aktivně podílejí sami členové spolku, ale díky své vyvážené náplni je určena i čtenářům z řad široké veřejnosti. Neomezuje se pouze na informování o činnosti JJHS, nýbrž zahrnuje také mnoho rozličných, důležitých i zdánlivě nedůležitých témat týkajících se Jizerských hor a Ještědu. Naše mladá ročenka si samozřejmě ještě nestačila vybudovat takové výsostné postavení, jaké měla legendární ročenka Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory, ale věřím, že při dodržení současného trendu se brzy i naše ročenka zařadí mezi nejvýznamnější tiskoviny v našem regionu. Mnoho lidí, a vlastně trochu i my sami, pochybovalo o tom, zda je pro Horský spolek vydávání ročenky trvale udržitelné a zda se podaří takovýto standard udržet každý rok. Odpověď na tyto otázky právě držíte v ruce a věřím, že mi dáte za pravdu, že tato ročenka v žádném případě nepokulhává za tou loňskou, naopak je ještě lepší! Pavel Schneider (Předseda spolku od ) 8

9 Oslavy Ještědu Třicet let hotelu a vysílače na Ještědu Pavel Schneider Liberec 9

10 Při slově Ještěd si dnes asi drtivá většina lidí nevybaví horu vysokou m n. m. tyčící se nad Libercem, ale spíš televizní vysílač s hotelem ve tvaru rotačního hyperboloidu navržený Ing. Arch. Karlem Hubáčkem. Prakticky dokonalé pohledové splynutí stavby s okolní krajinou způsobilo, že si dnes už prakticky málokdo umí Ještěd bez Ještědu (hotelu) představit. Ačkoliv se v době jeho vzniku jednalo o obrovský zásah do zdejšího krajinného rázu, konečný výsledek je opravdu něčím výjimečným. Stavba se stala jedním z hlavních symbolů libereckého regionu a je známa nejen po celé republice, ale i za hranicemi. V roce 1969 získal za stavbu architekt Hubáček, který v únoru 2004 oslavil už své osmdesáté narozeniny, mimořádně prestižní Perretovu cenu Mezinárodní unie architektů a nedávno byl hotel s vysílačem vybrán jako česká stavba 20. století. V roce 2003 tomu bylo 30 let od otevření stavby hotelu a vysílače na Ještědu a takovouto událost bylo nutno náležitě oslavit. Oslavy uspořádal současný provozovatel hotelu, společnost Ještěd, s. r. o., Liberecký kraj, Statutární město Liberec a samozřejmě Jizerskoještědský horský spolek (JJHS). Již z jeho názvu je zjevné, že JJHS má k Ještědu velice blízko a nic významného, co se tu děje, by nemělo uniknout jeho pozornosti. Horský spolek tu mimo jiné postavil dvě naučné stezky, vyhlídku nad horní stanicí lanovky, vyznačil hranice Přírodní památky Terasy Ještědu a vydal publikaci Přírodní park Ještěd. Ještědu se významně věnoval i Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, na jehož dobré tradice se JJHS snaží navazovat. Německý horský spolek tu postavil původní horský hotel, který vyhořel roku 1963 a místo něhož byl postaven hotel navržený architektem Hubáčkem. Jizersko-ještědský horský spolek hotel na Ještědu (zatím ještě) nevlastní, ale obnovil jinou tradici, kterou založil Německý horský spolek takzvanou Soutěž stovkařů. Pod - statou této soutěže je jednoduše vystupování na vrchol Ještědu. Počítají se pouze výstupy pěšky, na kole, na koni a fyzicky méně zdatnější si mohou započítat i výjezdy lanovkou. Zásadně není možno počítat výstupy dosažené jakýmikoli neekologickými způsoby, které využívají spalovací motory. Účastníci soutěže si výstupy zaznamenávají do průkazky stovkaře razítkem, které je umístěno v recepci hotelu. Po dosažení stého výstupu obdrží závodník cenný odznak stovkaře a také díky laskavosti provozovatelů hotelu i speciální půllitr stovkaře se svým jménem, ze kterého navíc může pít pivo na Ještědu zdarma! Soutěž stovkařů byla také ústředním motem části oslav výročí 30 let hotelu na Ještědu, kterou pořádal JJHS. Hlavní myšlenkou bylo uspořádat něco jako stovkařskou olympiádu, která by zároveň byla i společenským setkáním účastníků soutěže. Akce měla tři hlavní části, dvě z nich pouze pro ty odvážné a fyzicky zdatné a jedna pro obyčejné smrtelníky. Těch se na Ještěd v den konání soutěže, 12. července 2003, dostavil hojný počet, hlavně díky dnu otevřených dveří v hotelu a na vysílači. Všichni, kteří se na vrchol dostali pěšky nebo na kole, obdrželi pamětní diplom. Tou nejtěžší, nejextrémnější a divácky bezesporu nejatraktivnější byla soutěž ve vynášení sudů piva na vrchol Ještědu. Pro většinu z nás je pravděpodobně nejvyšším možným myslitelným výkonem nezbytně nutné přesunutí plného sudu o pár metrů na místo vhodné pro jeho naražení a myšlenka, že někdo dobrovolně vynáší 50litrový sud (ze kterého se možná ani nenapije) na zádech 300 výškových metrů, nám připadá naprosto 10

11 Závodníci se svými břemeny těsně před startem zcestná. Názor pěti účastníků soutěže, kteří se postavili na start závodu u dolní stanice lanovky se sudy na zádech, byl však evidentně trošku odlišný. Se sudy připevněnými na kovových krosnách různé kvality se směle vydali směrem vzhůru k vrcholu. Už od startu se ujal vedoucí pozice závodník Petr Schneider a první místo si s přehledem pohlídal až do cíle. Na vrchol se dostal za neuvěřitelných padesát osm a půl minuty a porazil tak druhého Petra Beitla o více jak dvacet minut. Je nutno zmínit, že všichni účastníci dokončili závod se ctí a nikdo ho v průběhu nevzdal. Všichni dovláčeli svoje sudy až na vrchol. Druhou zajímavou, pro někoho možná trochu méně praštěnou, soutěží byl výstup na Mt. Everest. Soutěž spočívala v tom, že každý účastník soutěže musí v tento jediný den osmkrát vystoupat na vrchol Ještědu, buďto pěšky, nebo na kole. Tento úkol nemusí na první pohled vypadat až tak náročně, ale ten, kdo to zkusil, vám jistě řekne něco jiného. Soutěže se zúčastnilo osm odvážlivců. Kolo z nich použil pouze pro několik výstupů Jiří Šimek. V čase sedm hodin a dvanáct minut zvítězil František Párys, mimochodem nejstarší ze závodníků. Dva účastníci závod nedokončili. Časové rozložení obou závodů připouštělo ještě jednu, pro rozumně uvažujícího člověka ryze teoretickou, možnost účasti v obou soutěžích najednou. Nic složitého, prostě jenom jednu cestu z osmi absolvovat se sudem piva na zádech Přesně takhle to udělal závodník Petr Schneider, vyšel dvakrát nahoru bez sudu, potom zvítězil v závodu ve vynášení sudů piva, no a pak si už došel těch svých pět zbylých výstupů. Za tento jistě úctyhodný výkon se tak stal neoficiálním celkovým vítězem tohoto nultého ročníku Stovkařské olympiády. 11

12 Oficiální výsledky soutěže ve vynášení sudů piva na vrchol Ještědu konané litrové sudy Pořadí Jméno Čas 1. Petr Schneider 0:58:30 2. Ing. Petr Beitl 1:27:00 3. Ing. Jakub Vodrážka 1:36:00 4. Rudolf Kusko 1:51:00 30litrové sudy 1. Mgr. Karel Ouhrabka 1:04:30 Oficiální výsledky soutěže Výstup na Mt. Everest konané Pořadí Jméno Začátek Konec Celkový čas 1. František Párys 8:55 16:08 7:12 2. Vlastimil Požárský 8:00 15:56 7:56 3. Ing. Jiří Šimek 8:20 16:48 8: Ing. Radek Bönisch 8:20 17:17 8: Petr Kadlec 8:20 17:17 8:57 6. Petr Schneider 7:30 18:17 10:47 Závodníci, kteří nevystoupili všech 8 výstupů: Počet výstupů Jméno Začátek Konec Celkový čas 6 Tomáš Třešňák 8:30 15:50 7:20 5 Tomáš Oravec 13:01 17:21 4:20 Ještěd má pro obyvatele našeho regionu jistě velice zvláštní kouzlo. Proč jsou někteří lidé Ještědem tak přitahováni a jsou ochotni stoupat na vrchol všemi možnými i nemožnými způsoby a účastnit se podivných soutěží? Možná nám to někteří z nich pomohou osvětlit sami. 12

13 Se sudem na Ještěd Petr Schneider Liberec Všechno to začalo už dávno, někdy na začátku roku 2000, nezávisle na obnovení soutěže stovkařů. Koupil jsem si nové kolo a začal jsem na něm jezdit na Ještěd. Vlastně už ani nevím proč, možná proto, že je to tak do kopce. O soutěži stovkařů jsem se dozvěděl až ve chvíli, kdy jsem měl už dvacet výstupů. Tak jsem se k soutěži zatím neoficiálně připojil. Čas plynul a výstupy přibývaly. Na dokončení stovky jsem nijak nespěchal. Někdy začátkem roku jsem byl upozorněn, že bude 30. výročí hotelu na Ještědu a v rámci oslav budou vyhlášeni stovkaři, takže by bylo vhodné, abych to do té doby stihl. Stý výstup vyšel zrovna na 6. června. V ten den jsem vyšel nahoru třikrát, jednak abych konečně dodělal stovku a také to už byla i součást tréninku. JJHS se měl totiž také na oslavách podílet svým programem, a to soutěžemi vynášení pivních sudů a výstup na Mt. Everest (8 výstupů). Přihlásil jsem se na obě soutěže. Nebyl Občerstvení na trase 13

14 jsem si úplně jist, jestli jsem schopen to zvládnout. Vyjít osmkrát nahoru mi nepřipadalo jako velký problém, ani vynést sud samotný. Měl jsem však obavu z toho, že když ho vynesu, tak mi už nezbudou síly na další výstupy. S tréninkem na tuhle akci jsem začal začátkem června. Zaměřil jsem se na vytrvalost, k obyčejnému běhu jsem přidal běh do kopce (2 3 x týdně), do toho jsem začlenil trénink se zátěží přímo na Ještědu, abych si dokonale zažil trať. Se zátěží jsem šel celkem třikrát. Poprvé jen s 30 kg, nesl jsem ji už z domova a nahoru jsem vyšel dvakrát. Zátěž obsahovala asi 20 l vody, kterou jsem pak nahoře vylil a domů jsem mohl jít o dost lehčí. Podruhé toho bylo asi 45 kg, opět část tvořilo 20 l vody. Tentokrát jsem si s tím nechal pomoct a plnou váhu jsem si naložil až pod kopcem. Vyšel jsem to jen jednou. Po vylití vody jsem si tentokrát už moc neodlehčil. Poslední cesta se zátěží byla v pondělí, v týdnu, kdy se měly oslavy konat. To už bylo s plnou zátěží (65 kg) a musela se pod kopec dovézt autem. Nahoru jsem se dostal celkem bez problémů za něco přes 70 minut. Dolů jsem zase bez problémů snesl zbylých 45 kg. Tato zkouška mě utvrdila v tom, že jsem schopen to bez zdravotních obtíží zvládnout. Jistě na to měla vliv i skutečnost, že týden předtím jsem strávil v Alpách v nadmořské výšce nad m, takže jsem byl i v době závodu pořád ještě na tuto výšku aklimatizován. Před závodem jsem byl naposled trénovat v úterý a pak už jsem pouze regeneroval. Na závod jsem se důkladně připravil. Vybral jsem si vhodné vybavení, rozdělil jídlo a pití a stanovil strategii. Na běžné výstupy jsem zvolil boty, ve kterých chodím běhat. Vydržím v nich dlouho a mají dobře odpruženou podrážku. Na sud jsem vybral pohory s tvrdou podrážkou. Nekloužou se a nemůžu riskovat, že si někde o kámen propíchnu podrážku. Přece jen se sudem na zádech budu mít 150 kg. Jídlo a pití jsem si rozdělil tak, že na každý výstup jsem měl jeden banán, 2 3 müsli tyčinky a půl litru tekutin. Původní záměr byl takový, že nejdřív udělám tři výstupy bez zátěže a čtvrtý ponesu sud. Jenže start závodu ve vynášení sudů byl pevně stanoven na 10 hodin, a to se stihnout nedalo. Musel jsem se tedy smířit s tím, že stihnu jen dva výstupy. V den závodu jsem byl na startu úplně první a začal jsem už v Při prvním výstupu jsem se cítil docela špatně, tuhly mi nohy tak, že jsem si je musel u středního sloupu lanovky protáhnout. Nahoru jsem dorazil za půl hodiny, tento čas se mi podařilo dosáhnout při všech výstupech kromě výstupu se sudem. Druhý výstup už byl o poznání lepší, nohy mi už tak netuhly a šlo se mi o dost lépe. Po návratu dolů jsem však cítil, že by to ještě jeden výstup chtělo, abych byl dokonale protažený, rozhýbaný a zahřátý. Dolů jsem se vrátil v 9.17, takže jsem mel skoro tři čtvrtě hodiny na odpočinek a krátkou regeneraci. Sudy přivezli čtvrt hodiny před startem, a tak je všichni začali usilovně připevňovat na své krosny. Já jsem měl způsob připevnění nacvičený, takže to šlo docela rychle. Před startem bylo relativně času dost, ale stejně jsem na start nastupoval s pocitem, že jsem všechno pořádně nezkontroloval. Hlavně jsem si ani nestačil pořádně usadit krosnu na záda, a už se startovalo. Po prvních pár metrech jsem měl obavy, jestli jsem si ji pořádně nasadil, ale pak jsem na to radši přestal myslet, přenechal to osudu a soustředil se na závod. Strategie byla na začátku získat co největší náskok a ten až do cíle zvětšovat. Proto jsem se hned po startu snažil dostat na první místo, nasadit rychlejší tempo, aby případní pronásledovatelé museli vynaložit hodně sil, pokud by chtěli držet krok, a aby jim v závěru chyběly. Mně, jak jsem doufal, chybět nebudou. Soupeři naštěstí odpadli hned na prvním zlomu, takže jsem zbytek závodu už za sebou nikoho neviděl a absolvoval ho celkem v klidu. Síly kupodivu 14

15 Lanovkou by to šlo snadněji neubývaly. Když jsem dorazil nahoru, došlo mi, že jsem s nimi až zbytečně šetřil. Mohl jsem klidně ještě nějakou minutu nahnat. Nahoru mi to trvalo necelou hodinu. Po nutných formalitách na vrcholu jsem se vrátil dolů. Tam jsem si dal pauzu a po dvanácté hodině zase pokračoval ve výstupech. Ještě mi jich chybělo pět. Bez sudu se šlo o poznání lépe, a tak mi to rychle ubíhalo. Odpoledne už tolik lidí pod lany nahoru nechodilo. Vlastně ani dopoledne jich na to, kolik lidí nahoře v ten den bylo, nechodilo. Většina se asi radši svezla lanovkou. Po šestém výstupu jsem musel skoro hodinu čekat na vrcholu na vyhlášení soutěže stovkařů. Díky tomu a dalším prostojům jsem získal takový skluz, že když já jsem dokončil sedmý výstup, tak závodníci, kteří začali hodinu po mně, dokončili osmý. Ani jsem se při posledním necítil unaven, jen jsem byl docela rád, že už to končí. Nastoupal a sestoupal jsem za ten den výškových metrů. Hlavně bylo cítit těch metrů sestupu. Když jsem se po návratu domů zvážil, měl jsem jen o 2 kg méně, a to z větší části bylo jistě způsobeno jen ztrátou vody (i když jsem vypil 5 litrů tekutin). Ověřil jsem si tedy, že na takovouhle věc mám a pokud by se někdy v budoucnu podobný závod konal, jistě bych se opět zúčastnil. 15

16 Výstup na Mt. Everest Radek Bönisch Liberec První věcí, která mě po půlroce od výstupu napadla, když jsem byl požádán o sepsání pár řádků, nebylo ani tak namáhavé celodenní zkoušení vlastních sil, ale bezbřehé nadšení účastníků. Pravdou je, že se toto nadšení přímo úměrně s počtem absolvovaných výstupů snižovalo, odvažuji se ale tvrdit, že úplně nevyprchalo u nikoho z nás. Naším hlavním motivátorem, proč se do takové výšlapu pustit, byla odvěká člověčí touha překonávat složité překážky a mířit stále výš a výš. Už samotný název pochodu: Výstup na Mt. Everest je výmluvný, kdy se i v malých českých podmínkách organizátorům podařilo stvořit velehoru. Tak jsme celý den krok po kroku zdolávali další a další metry ještědského hřebene, abychom mohli následně stejné metry sešlapat zpátky ke spodní stanici lanovky. A tak jsme společně s dalšími zástupy nadšenců dospělých, dětí, psů, koček a bůhvíjaké zvířeny, kteří byli za svou snahu odměněni diplomem, pokořovali libereckou dominantu. Další situací, která mi utkvěla v paměti a během onoho červencového dne se opakovala vícekrát, byl údiv některých spolupoutníků, když jsme je předbíhali na jejich cestě vzhůru a následně opět potkávali při našem okamžitém sestupu. Nezapomenu na koulení očima dospělých při sdělení průběžného počtu námi absolvovaných výstupů ani na tázavý hlásek klučíka: Tatííí, proč jdou ti pánové hned dolů? Byl to příjemně strávený den. I přes propocená trika, bolavá chodidla a nohy, které při posledních sestupech odmítaly poslušnost a jedinou možností byl běh pozadu. Závěrem bych rád poděkoval organizátorům z řad JJHS za perfektní zvládnutí celé akce, včetně občerstvení a morální podpory, a vyjádřil přání k jejímu opakování. Určitě se znovu a rád zúčastním. Účastníci soutěže Výstup na Mt. Everest Petr Kadlec, Radek Bönisch 16

17 Jak jsem chodil nahoru a dolů aneb dobrodružství za barákem Jiří Šimek Liberec Na počátku bylo slovo. Vlastně slova dvě: soutěž stovkařů. A pak taky pes a láska k přírodě a horám a takřka osobní vztah k jedné velké hromadě kamení, kterou mám za barákem. Té hromadě se už po staletí říká Ještěd. No a také mě baví dělat tak trochu bláznivé věci a zdravě trápit své tělo. Trošku divný propletenec, zdá se. Ale když tohle všechno vezmete, hnětete a mícháte a necháte řádně uležet, zaděláte tím na nádherný dort v podobě sta výstupů za rok 2003 na naši kultovní horu. Každá cesta na vrchol mi přinesla něco výjimečného, něco, co stálo za to. Když nic jiného, tak alespoň možnost přemýšlet. A být sám s přírodou. Je neuvěřitelné, že brouz dáte po kopcích v těsné blízkosti stotisícového města a nepotkáte za celou cestu ani živáčka. Posloucháte to nádherné ticho, příjemně rušené jen vzdáleným psím zaštěkáním. A existenci člověka vám občas připomene jen houkání vzdalujícího se vlaku, zvuk auta zdolávajícího serpentiny k Tetřevímu sedlu či letadlo, které zanechává na nebi dlouha - tánské znamení úžasných schopností lidského pokolení. Anebo rozsypaná zrnka světel pod vámi, ukazující, kde všude lidé sídlí. Ve ztichlém, liduprázdném lese byla potěšující setkání s jeho obyvateli. Myslím, že mě znají už všechny srnky pobíhající po Ještědském hřebeni, i když já znám většinou pouze jejich bílé zadky, míhající se mezi stromy při jejich úprku do bezpečí hustých křovin. Povídal jsem si s opeřenými nájemníky korun stromů a hrál jsem na schovávanou s hbitými veverkami i s líně hopkajícími zajíci. Pozoroval jsem lišku, šplhal jsem na strom ve snaze skrýt se před prasetem (kupodivu ne divokým). A trochu mě zamrazilo, když jsem skutečného divočáka vyplašil u sněhem zavátého potoka. Těšil jsem se pohledem na rozlehlé květinové koberce horských luk a obdivoval jsem krásu malého kvítku, choulícího se kdesi mezi balvany vrcholového suťoviska hledaje ochranu před silným vichrem. Vůně pryskyřice, stékající po kůře borovicových kmenů, mě dokázala omámit. Po dlouhé zimě mě hřál pohled na svěží zeleň listnáčů, dávajících na odiv svůj nový kabát, a za pár měsíců jsem tajil dech nad podzimní barevností týchž stromů. Vítal jsem první kvítky sněženek a petrklíčů, tlačící se na svět skrz poslední zbytky tajícího sněhu. V zimních měsících vás dokáží oslnit rozmanité skalní útvary, pokroucené pahýly stromů i smrky a borovice svou fantastickou výzdobou tisícovkami ostrých, mrazem a větrem tvarovaných jehliček, jejichž krystalky dokáží hrát s paprsky slunce či svitem měsíce nádhernou hru světel. A pod jiným spektrem barev se musíte sklonit, když se nad 17

18 lesem nespoutaně klene obrovský duhový oblouk. I na malém lesním potoce dokáže mráz vykouzlit ledopády bizarních tvarů, jež vás za podpory slunečních paprsků okouzlí. Vracel jsem se do svých dětských snů, když jsem objevoval starou stezku divočinou, zdolával nové rozeklané skalní vrcholy, stával se lovcem nad změtí stop v zasněžené krajině, kráčel místy, kam po dlouhé roky lidská noha nevstoupila. Vychutnával jsem si rozmary počasí, když jsem stoupal na vrchol, zalit potem v žáru letního slunce, brodil se vzhůru závějemi čerstvě napadaného sněhu, přelézal desítky padlých stromů, které nevydržely tíhu námrazy a silné poryvy větru, klouzal a padal, když se Ještěd změnil v ledovou horu, prodíral se vánicí, kličkoval mezi kapkami deště, ztrácel se v husté mlze, smekal se v blátě a v proudech vody z tajícího sněhu nebo bojoval na vrcholu s vichřicí, jejíž ledový dech podrážel nohy. Ale také jsem se děsil hnědofialové smogové deky, neproniknutelně pokrývající krajinu pode mnou. Poznal jsem na kopci krásu všech čtyř ročních období. Vítal jsem na vrcholu vycházející slunce a večer jsem pozoroval rudě zbarvený kotouč, rychle mizící za obzorem. Díval jsem se měsíci v úplňku přímo do očí, když visel na dlaň nad siluetou Javorníka. Sledoval jsem v mrtvém závodě rychle letící bílá oblaka a jejich stíny, uhánějící krajinou pode mnou. Cestu mi ukazoval měsíční svit, bojující s mléčným oparem a pronikající skrz rozervané cáry mlhy. Snil jsem pod jasnou noční oblohou, přetékající tisícovkami hvězd. A znovu a znovu jsem byl okouzlen, kdykoliv se přede mnou zjevila kosmická loď z jiného světa, neustále připravená opustit vrchol hory a vydat se opět do vesmíru. Bylo to nádherné dobrodružství, za kterým není třeba cestovat stovky či tisíce kilometrů. Dobrodružství, které je účinným lékem na všechny neduhy dnešní uspěchané doby. Naordinujete si ho podle vlastního uvážení a potřeb kdykoliv a v libovolném množství. Jeho výjimečnost je v tom, že nemá žádné kontraindikace, nehrozí předávkování a případná závislost je dokonce žádoucí. Nezbývá než vyrazit. Není třeba balit. Jen vyrazit a za barákem najít to, co hledáte... Hodně štěstí! 18

19 O kříži na Ještědu Marek Řeháček Liberec 19

20 Pomník časů minulých, ochrana a štít poutníka horami a poznávací znamení našeho Ještědu, takovými názvy častovali řečníci dubový ještědský kříž při jeho slavnostním vysvěcení dne 27. října 1935 a v nečekané sněhové vánici jim přitom vločky zalétávaly za límce tmavých vlněných kabátů. Tytam jsou podobná přirovnání a zdá se, že tytam jsou na Ještědu i říjnové chumelenice. Ještědský kříž dnes ze všeho nejvíce připomíná stěžeň pradávného korábu na hladině nadějných mlh. Neodmyslitelně patří k hoře, přesto jako by se do jejího moderního prostředí nehodil. Kousíček staré tváře Ještědu: vichry a mrazy ošlehané dřevo, pokroucené nečasem, s centimetrovými puklinami. Ale přeci drží hlavu vzhůru s vírou ve svoji houževnatou nezdolnost v dobách sněhů a ledových dechů. Jako starý vrásčitý rybář ze studených severních moří, jako šedivý šlachovitý pastýř z hor. Ještědský kříž jedna z mála památek na minulost hor a zároveň ušlechtilá výzva tvořitelům budoucnosti tváře Děda Ještěda. Starodávný je zvyk stavět na kopcích kříže, znamení odlišující zemi lidí od divočiny pusté krajiny přízraků. Nejstarší zmínka o zřízení kříže na Ještědu se nachází v kronice pátera Johanna Karla Rohna z roku 1763, kde je na straně 352 této pradávným písmem tištěné a v kůži vázané knihy uvedeno: V tomto roce byl správcem úřadu pro Liberec pán Melchior Lorenz, právě on měl na Geschkenberku nechat postavit kamenný kříž. Melchior Lorenz, správce libereckého úřadu Philippa Josefa hraběte z Gallasu, tak měl údajně učinit na paměť svého příbuzného, který se v té době vyléčil z těžké nemoci. Kamenný kříž z pískovce, asi ne nepodoben zvětralým irským křížům, shlížel poté ze skalnatého a řídkou travou či mechem porostlého vrcholu Ještědu na svět. Rohnova kronika v jiné části ještě připomíná, že Lorenzův památník vystřídal starší kříž ze dřeva, který býval na stejném místě předtím. Těžko dnes někdo určí, jak dlouho tam Původní vyhlídka s ještědským křížem v dobách 1. republiky 20

21 Pohled na Ještěd přes romantické hanychovské chalupy tento dřevěný kříž stával. Proto lze jen odhadovat, že kříž coby symbol lidské přítomnosti a víry stojí na Ještědu už dohromady více jak tři staletí. Pískovcový kříž po desetiletí pokrývaly zelenkavé ještědské lišejníky, sedávali u něj osamělí poutníci a bývalo jich zprvu asi pomálu a vyhlíželi z holého kopce do kraje. A to až do roku 1812, kdy někdo kříž, bůh ví proč, roztloukl na kusy, které naházel do rozsáhlých kvarcitových kamenných moří pod vrcholem. Záhy nato však byl obnoven, a není jisté, jestli to bylo ze zbytků kříže původního, či bylo-li na stejném místě vztyčeno znamení nové. Každopádně jedna stará a bohužel kusá zpráva hovoří o tom, že roku 1828 byl nový kamenný ještědský kříž opět rozmlácen cizími tovaryši. A aby v tom nebyl zmatek příliš malý, přidám ještě zprávu badatele a publicisty Franze Hüblera, který ve svém Průvodci po Ještědských a Jizerských horách z roku 1902 píše, že na Ještědu se nachází velký kamenný kříž, a to na místě, kde byl již jeden podobný zřízen roku Jen těžko rozmotávat propletence starobylých zpráv a vzdálených letopočtů. Uvážíme-li navíc, že pořízení pískovcového kříže na tak odlehlém místě, jakým kdysi Ještěd byl, muselo být nejen drahé, ale také nepříliš snadné, neboť kámen musel být na místo dopraven bezcestnými lesy z Podještědí či Liberce, nezdá se být příliš pravděpodobné, že by se donátoři ve stavbě nových křížů předháněli. Každopádně, staré zprávy hovoří o třech křížích: z roku 1737, 1791 a z počátku 19. století. Jestli se náhodou nejednalo o kříže dva, všelijak obnovované a poslepovávané, či dokonce o kříž jeden, již dnes nikdo nezjistí. Prach a písek z ještědských kamenných křížů beztak odvál horský vítr, rozfoukal je mezi křemencové skalky na liberecké i českodubské straně hory. 21

22 Ne však docela: fascinující zpráva se v roce 1880 objevila v bohužel nedochované pamětní knize dnes již neexistující Rohanské chaty neboli Starého ještědského domu. Podle ní 10. května 1880 nalezl tehdy velmi známý Adolf Hoffmann, továrník, vášnivý turista a iniciátor vzniku horského spolku, společně s Leopoldem Ullrichem, tvůrcem slavné mědirytiny panoramatického výhledu z Ještědu, na severním svahu hory, přesněji asi 40 metrů pod místem, kde kamenné kříže kdysi stávaly, dva kusy pískovce. Bezpochyby se jednalo o zbytky některého ze zaniklých kamenných ještědských křížů, dokazovaly to i špatně čitelné nápisy na jednom z kamenů. Zvětralými písmeny a číslicemi popsaný kus byl poté dlouhá léta vystaven s jinými artefakty a horskými kuriozitami ve staré ještědské chatě. Pochopitelně s tím, že se jedná o zbytek kříže z roku 1737, toho nejstaršího. Na místě ničených a obnovovaných kamenných křížů byl roku 1834 vztyčen kříž dřevený, kterýžto nechaly pořídit obce Dolní a Horní Hanychov. Protože vrchol Ještědu patřil odjakživa do rochlického farního okrsku, vedl tamní kaplan páter Josef Tschiedel 21. srpna 1834 velké procesí na místo, kde byl kříž následně vysvěcen. Ale ani velkolepé vysvěcení za účasti davů zbožných horalů od kříže zlé síly docela neodehnalo: 28. dubna 1851, přesně ve čtvrt na šest, přišla do Ještědských hor mohutná bouře. Úder jednoho z blesků rozštípal kříž na třísky. Plechové a malované tělo Páně smotané doslova do klubka bylo nalezeno nedaleko v díře, napůl zahrnuto hlínou. Takovou moc mívaly ještědské bouře! Další dřevený kříž pokud věříme všem starým zprávám, tak celkově šestý kříž na Ještědu vůbec byl na stejném místě a opět na náklady obou samostatných Hanychovů vztyčen 27. června 1853 a následně byl vysvěcen rochlickými pátery Heinrichem Hausnerem a Thaddäusem Appeltem. Kříž, daleko silnější než všechny předchozí, byl vytesaný z kmenu mohutného stromu. Bylo to v době, kdy lidé začali považovat vystupování na hory za zálibu, a procesí proto bylo nezvykle početné: podhorskými loukami, po štěrkové cestě mezi dřevěnými chalupami cupitaly děti se svými učiteli z obou Hanychovů i Rochlice. Modlitby střídala poselství, oba páteři nakonec kříž vysvětili a předali jej tak horským větrům i zbožným poutníkům, kteří vysvěcené dřevo kříže pokryli polibky svých úst. Celá slavnost skončila příjemnou oslavou s občerstvením, částečně přímo na Ještědu, částečně poté v hornohanychovské Šolcovně. Ještědské bouře ale opět dokázaly, že jsou silnější než přání smrtelníků. Na jaře 1863, ani ne deset let po velké slavnosti, mohutná smršť kříž opět zničila, rozštípala, rozlámala. Byl to nekonečný souboj ducha člověka s divými silami na temeni Děda Ještěda. Tvrdošíjní horalé z Hanychova se ale nevzdávali a ještě téhož roku byl na starém místě postaven nový dřevěný kříž se železnou postavou Ježíše Krista. Ve čtvrtek 9. července 1863 se konalo oficiální vztyčení kříže. Kromě tradičních účastníků z liberecké strany dorazily i křížanské školní dítky z druhé strany hory; staré zprávy jsou neuvěřitelně pečlivě vedené a uvádějí, že jejich zastup vedl obecní představený Josef Richter, tamní páter Karl Rauscher, řídící Josef Heidrich a podučitel Josef Melcer. Kdo by si na ně dnes vzpomněl, nebýt jejich účasti při tomto významném okamžiku. S Křížanskými dorazila také kapela, která doprovázela dětský chór. Kapela hrála a dítka zpívala celou dobu, kterou dělníci potřebovali na nelehké vztyčení těžkého kříže. Horalé si ale tehdy chtěli všechny společenské okamžiky užít co nejvíce, po slavnostním vztyčení mělo proto následovat ještě neméně slavnostní vysvěcení, které bylo stanoveno na 23. července. Vysvěcení provedli opět 22

23 Hanychovská nálada na přelomu 19. a 20. století duchovní z rochlického barokního kostela především páter Franz Moysel, farář rochlický a biskupský okresní vikář. Protože se jednalo o událost významnou pro celé ještědské podhůří, asistovali mu ještě čeští i němečtí duchovní z okolních vsí: páter Kočí z Jeřmanic, páter Hajný a páter Manžel z Dlouhého Mostu, páter Hausmann z Křížan a páter Šamánek ze Světlé. A protože počasí bylo příjemné, nakonec na Ještěd vystoupil také liberecký děkan páter Franz Simm. Pět let po tomto slavném vysvěcení, na jaře 1868, rozštípala kříž opět vichřice. Pověrčiví horalé se ale ani tentokrát nevzdali: takřka všichni lidé žijící na úpatí Ještědu tehdy nevěřili na vichřici a vítr tolik jako na zběsilé rejdění přízraků divoké honby, přízraku, který v podobě příšerného nočního lovce se svojí vzteklou smečkou štve ještědskými lesy sněhobílého jelena. Pod kroky lovících démonů praskaly stoleté smrky i jedle a žádná ještědská pověst o divoké honbě neopomene dodat, že tyto temné síly mají na svědomí i všechny zničené ještědské kříže. Ještě v létě 1868 proto pořídili Hanychovští, jak jinak, kříž nový. Největší podíl na něm měli dva vážení hanychovští občané: Karl Habel, obecní představený, a Franz Richter, pekařský mistr a obecní radní. Kříž byl sesazen ze dvou pečlivě otesaných kmenů, na něž byl hřeby přitlučen silně zlacený litinový Ježíš. Pochopitelně ani tentokrát nemohla chybět horská slavnost vysvěcení kříže. Procesí dne 11. září 1868 vedl známý páter Thaddäus Appelt, farář z Kryštofova Údolí, shodou okolností někdejší rochlický kaplan, který roku 1853 již jednou asistoval při svěcení jednoho z ještědských křížů. Za účasti hanychovských obecních představitelů a významných občanů se procesí shromáždilo na kraji lesů, kde vyčkávalo na příchod rochlických duchovních. Jen co vikář Franz Moysel s kaplanem Antonem Neumannem dorazili, dal se průvod, doprovázený říznou hudbou, do pohybu vzhůru ještědskými lesy. Vikář po příchodu na Ještěd pronesl 23

24 krátké kázání, kde shrnul historii božích znamení na vrcholu a pronesl zbožné přání, aby tento kříž na větry ošlehané hoře vydržel co nejdéle. Vysvěcení zakončilo Te Deum. Poté se návštěvníci hory, praví to již turisté, veselili v nově zřízené ještědské boudě, tzv. Rohanově chatě, u manželů Haslerových. Těžko říci, zda to bylo díky síle kázání pana vikáře, nebo díky přitlučenému novému vynálezu zvanému bleskosvod, ale každopádně tento dřevěný kříž vydržel velmi dlouho, neuvěřitelných 67 let. Drobnou zajímavostí z historie Ještědu je, že právě k tomuto kříži se na přelomu 19. a 20. století chodívala modlit opěvovaná stará hostinská z Ještědské boudy, stovkaři a milovníky hory nazývaná Matka Krusche. Každou neděli mezi 10. a 11. hodinou, právě když se dopoledne nahrnuly do jejího dřevěného horskému šenku davy turistů, brávala si na hlavu šátek a poté, co překvapeným výletníkům řekla v typickém libereckém nářečí: Teďkonc šupajdím do kostelu, chodívala se k ještědskému kříži modlit otčenáš. Značně vetchý a s jizvami po neustálých nánosech ledu a námrazy přežil tento kříž až do noci z 19. na 20. ledna 1935, kdy se trámoví zlomilo, horní díl se zřítil do sněhu a litinový Ježíš se rozpadl na tři kusy. Kopii zničeného kříže nechal vzápětí vyrobit Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, který se od konce 19. století stal jakýmsi patronem Ještědu. 1) Pečlivě vybrané a vyschlé dubové dřevo dodal A. Kunnert z Chotyně; o jeho řemeslné zpracování se postaral Ferdinand Möller, kolářský mistr a člen hlavního výboru horského spolku. Dokonce i polámané tělo Kristovo se podařilo svařit dohromady a po pozlacení bylo opět připraveno k přibití na dubové dřevo. Z ještědského kříže se stal za ta léta neustálého stavění, svěcení a uklízení třísek symbol lidské houževnatosti, vzdorovitosti silám hor, věřící i přátelé Ještědu si proto chtěli nastávající slavnostní okamžiky vztyčení kříže a jeho vysvěcení náležitě vychutnat. Za silného větru byl kříž kolářem Möllerem a jeho pomocníky s námahou v pátek 31. května 1935 odpoledne vztyčen; pozlacený litinový Ježíš byl přitlučen až v pátek 14. června. Vysvěcení nového kříže se konečně konalo za sněhové vánice 27. října 1935, ve dvě hodiny odpoledne. Zúčastnění by možná místo postávání mezi tetelícími se sněhovými vločkami raději seděli u grogu v ještědské chatě, ale slavnost byla připravena opravdu velkolepě, takže chybět při ní by byla ostuda i věčná škoda. Kázání k ohromnému davu turistů a milovníků Ještědu pronesl rochlický páter Georg Hatscher; bílé vločky mu v této roční době i na Ještědu nečekaně zdobily černý šat. Do mlhy a mrazu vyhrával Pochmanův sextet Beethovena a Wagnerova Parsifala a k tomu pěl hanychovský kostelní sbor vedený libereckým regenschorim Horatschkem. S nekonečnými slavnostními projevy vystoupil místostarosta Liberce Richter, obecní představený Horního Hanychova Hübner, za Křížany řídící učitel Bruscha, za horský spolek předseda Schmid a za kruh stovkařů Heinrich Hecke, ředitel bůhví čeho. Projevy zakončil zpěv Klingerovy Ještědské písně a poté následovalo rozehřátí všech přítomných v Novém ještědském domě, slavné chatě horského spolku. 1) Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (zkratka DGV) vznikl roku 1884 a vzápětí se stal hlavním propagátorem Ještědu jako libereckého symbolu a krásného cíle pravidelných výletů. DGV stál u vzniku druhé ještědské rozhledny, postavené v roce Ke staré Rohanské chatě přistavěl roku 1885 verandu pro 200 osob a konečně v letech postavil na Ještědu kamennou chatu s vyhlídkovou věží, tzv. Nový ještědský dům. Silueta tohoto horského hotelu s kamennou vyhlídkovou věží na dlouhou dobu určovala typický tvar vrcholu, a to až do roku 1963, kdy budova při neodborném rozmrazování potrubí vyhořela. 24

25 Zimní Ještěd s rozsáhlými mýtinami Snad kvůli strádání příznivců hor při onom sněžném větrném dni 27. října 1935, kdy teplota mlžného vzduchu klesla na minus tři stupně, přežil dubový kříž na tak exponovaném a symbolickém místě, jako je Ještěd, nejen válku, kdy byl v jeho blízkosti umístěn hákový kříž, osvětlený mnoha žárovkami, ale také poválečné osídlování pohraničí a padesátá léta, dějinné etapy, které církevním památkám, natož pak křížům, příliš nepřály. Přesto houževnatý dubový kříž přežil dějinné nástrahy a neuvěřitelně se jej nedotkl ani požár staré chaty v roce 1963, ani rozsáhlá stavba ohromného a moderního hotelu. Vaz mu zlomila až lidská omezenost. Pod rouškou noci byl ze dne 29. na 30. března 1981 uříznut a odvezen neznámo kam. Na místě zůstalo memento: více jak metrový špalek zakopaný do země připomínal dlouho noční hrátky s pilkami. O zničení památného kříže na Ještědu se v Liberci špitalo ledascos, ale celou tu historii omezenosti mi vyprávěl lesník a znalec Ještědských hor Michal Vaníček. Více jak dvacet let poté, co dubové dřevo padlo za noci do křemencových balvanů, co se rozlomil již jednou polámaný Ježíš. Je to dlouhá doba, mnozí již zapomněli, jména všech zúčastněných vystupují z dokumentů v čerstvé neúprosnosti. Na rozdíl od jmen všech dobrodinců, učitelů a farářů, kteří o ještědský kříž pečovali v minulých staletích, je však vynechám, soudit je jednou bude horský vítr, možná se připojí k divoké honbě, která klidu v letu v bouřích nedojde. Zničení ještědského kříže provází zvláštní historie, naplněná očekávanou ubohostí tehdejších mocných a naopak neočekávaným hrdinstvím milovníků Ještědu, především zaměstnanců lanovky. Na začátku prý byl nesmyslný příkaz tehdejšího předsedy libereckého MěNV, kterým uložil 24. března 1981 tehdejšímu řediteli městského stadionu kříž na Ještědu odstranit. Ten následně nečistou prací pověřil dva svoje podřízené, kteří však a nebyla to tehdy asi žádná legrace takřka 50 let starý symbol odmítli pokácet. Ještědští lanovkáři se o všem 25

26 dozvěděli a rychle informovali tehdejšího okresního konzervátora, který měl na starost ochranu přírody a památek. Ten se přirozeně postavil proti odstranění kříže coby památkového objektu, byť na základě mylné informace, že je 250 let starý. Ředitel městského stadionu tedy slíbil, že kříž z vrcholu odstraněn nebude. Příkaz soudruha předsedy z liberecké radnice byl ale silnější, to věděl jak ředitel městského stadionu, tak lanovkáři. Dne 29. března, ještě v době, kdy kříž mezi horní stanicí lanové dráhy a horským hotelem stál, napsal lanovkář a znalec Ještědu Josef Müller dopis samotnému prezidentu republiky! Bylo to velké hrdinství, postavit se za boží znamení: Z příkazu předsedy NV v Liberci soudruha Svobody má být poražen kříž na Ještědě, napsal v něm soudruhu Gustávu Husákovi. Nebylo v té době mnoho tak statečných lidí, kteří by chtěli riskovat problémy kvůli kusu dubového dřeva ošlehaného ještědskými větry. Přesně v den, kdy pan Müller dopis odeslal, měl sám ředitel městského stadionu s předsedou tamní závodní organizace KSČ za tmy jako zloděj ještědský kříž uříznout. Následně bylo dřevěné torzo odvezeno do hanychovského dvora, odkud se po čase ztratilo neznámo kam. Poškozeného Ježíše měli opravit manželé Kosinovi, kteří jej poté dlouhé léta opatrovali; neboť jeho čas měl ještě přijít. Dodnes je možné žasnout nad tehdejší úřední mašinérií. Kancelář prezidenta postoupila žádost pana Müllera Severočeskému národnímu výboru v Ústí nad Labem, odboru kultury, který v květnu 1981 sdělil, že kříž musel být odstraněn, protože vadil provozu technického zařízení lanové dráhy. Té lanovky, vedle jejíž budovy byl dva roky po jejím postavení vztyčen a takřka půlstoletí ničemu nevadil. Byl proto sejmut a převezen do depozitáře Severočeského muzea v Liberci. Počítá se v brzké době s jeho vhodnějším umístěním, a to u kostela ve Světlé pod Ještědem, kde bude instalován a chráněn stříškou proti nepříznivým povětrnostním vlivům. Ujišťujeme Vás, že orgány státní památkové péče mají velký zájem na zachování kulturního dědictví v našem kraji a přijímají účinná opatření k ochraně a obnově památkových objektů. Podáváme Vám tuto zprávu a jsme se soudružským pozdravem. Lež jako věž. Pan Müller se ale nevzdával, dokonce se v červenci 1981 uskutečnilo jednání všech zainteresovaných v budově ONV Liberec, snad měl být přítomen i ředitel městského stadionu. Následovala opětovná stížnost Kanceláři prezidenta republiky se žádostí o prošetření; třicet let předtím by asi lanovkáře pozavírali, v osmdesátých letech už se úřednický aparát socialistické republiky změnil v bezduchý papírový kolotoč, dopisy létaly a nic dobrého ani špatného se nedělo. Do toho přišel dopis dalšího z lanovkářů, pana Karla Vaňkáta, který bez obalu napsal týdeníku Tribuna, co si o celé té kauze myslí, zejména o důvodech odstranění, které KNV popsal jeho kolegovi Müllerovi: Odpověď, kterou dostal na základě tohoto dopisu od vedoucího odboru kultury Severočeského KNV v Ústí nad Labem s. Šmerdy, vzbudila na lanovce,bouři veselí! Úředníci se z toho nakonec nádherně vykroutili, poté, co se do věci vložil ještě tehdy obávaný Výbor lidové kontroly, prohlásili, že všichni z označených křížořezců svůj podíl na noční akci popřeli, že kříž nebyl nalezen a že nakonec není ani zapsán na seznamu kulturních památek, pročež se celá věc musí řešit toliko s vlastníkem tedy MNV v Liberci a KNV tedy věc považuje za uzavřenou. Kříž, který ještě před chvílí chtěli úředníci KNV instalovat pod ochranou stříškou ve Světlé, náhle tentýž KNV nenašel, nikdo nic nevěděl a uříznutí kříže se mělo vyřešit s tím, kdo jej uříznout přikázal. Hrůzně úsměvná historie, lanovkáři bitvu prohráli. 26