Dagmar Dreslerová Aleš Stej?kal. Historie krajiny. severního Prácheňska. The Historie Landscape of N orth Prácheň sko

Transkript

1 ). Dagmar Dreslerová Aleš Stej?kal Jaromír Beneš Historie krajiny severního Prácheňska The Historie Landscape of N orth Prácheň sko

2 Dagmar Dreslerová Aleš Stejskal Jaromír Beneš Historie krajiny severního Prácheňska The Historie Landscape of N orth Prácheňsko Prácheňské nakladatelství 2003

3 2003 Dagmar Dreslerová, Aleš Stejskal, Jaromír Beneš Autoři fotografií: Jiří Frohlich: str. 41, 127 Martin Gojda: str. 34, 129, 139, 179, 181 Michal Lutovský: str. 40 Lucie Mlynářová : str. 15, 57, 64, 94-96, 142, 162 Alexander Paul: str. 66, 83 nahoře, 134, 137 Petr Pokorný: str. 131 Ladislav Pouzar: str , 53, 55-56, 59-63, 69-76, 79, 81, Hana Toušková: str. 19, 22, 33, 35 střed, 91 a Dagmar Dreslerová: ostatní Digitální mapy a počítačové modely: Čeněk Čišecký Anglický překlad: Stewart a Bettina Aitchinson, Antonín Otáhal a Alastair Millar Redakce: Daniela Benešová a Dagmar Dreslerová Obálka a grafická úprava: Jana Žemličková DTP: Michal Weigel Tisková realizace: IRES Písek Na obálce použita malba Václava Turka Mirotický most, na zadní straně obálky stavba téhož mostu ve třicátých letech 20.stol. Vydává: Prácheňské nakladatelství Písek ISBN

4 Obsah Úvodem Historie krajiny severního Prácheň ska Země hojnosti: krajina lovců a sběračů Nevlídná pustina: krajina prvních zemědělců? Krajina prvnich kovolitců? Počátek změny: krajina doby železné Germáni na Prácheňsku: krajina doby římské Mohylová pohřebiště: Prácheň sko v raném středověku Krajina slovanských hradišf Pltda a "její lidé" v období vrcholného středověku Přemyslovci znovuobjevený kraj? Hrady nad řekami a tvrze nad rybníky Chrpa, koukol a hnůj: středověký venkov Cesta na slavnost: proměny renesanční krajiny Od rytířské tvrze k baroknímu statku Krajina katolických vítězů Baroko: krajina téměř současná Krajina očima malířů Závěrem The Historie Landscape of North Prácheňsko Pěší trasa Mirotice 2. Židovský hřbitov 3. Budský dvl!r 4. Boudy- viklan 5. Botanická přírodní památka Malý Kosatín 6. Hrad u Bud - pravěké hradiště 7. Samota U Nováků- železný kříž 8. Rakovice- bývalý zámek a alej do Čimelic 9. Čimeli ce- zámek 10. Čimelice První velká trasa Čimelice, Orlík nad Vltavou - hrad a zámek, Orlík nad Vltavou - pravěké hradi š tě, Nevězice- keltské oppidum, Varvažov- zámek a bývalé johanitské sídlo, Zvíkov -hrad, Zvíkovské Podhradí- prav ěké hradi š tě Druhá velká trasa Mirotice, Radobytce - kostel sv. Ondřeje a fara, Škvořetice- zámek, Buzice -tvrz, Blatná- zámek a mě s to, Paštiky- kostel sv. Jana Křtitele Třetí velká trasa Hrochův hrádek- raně středověké hradiště a tvrz, Březnice- zámek, Drahenicezámek, Draheničky- tvrz, Počaply - hradi ště Šance, Stražiště- kostel sv. Jana Křtitele Literatura - References

5 Náš dík patří všem, kteří přispěli radou či povzbuzením k vydáni této publikace, jmenovitě: Zdeňkovi Beranovi, Evě Čepelákové, Čeňkovi Či šeckému, Jiřímu Frohlichovi, Jarce a Petrovi Maňhalovým, Zdeně, Evě a Vladimíru Míčkovým, Magdě Mazancové, Lucii Mlynářové, Jiřímu Karmazínovi, Karlu Petránovi, Regule Schwarzenbergové, Ljubě a Janu Zhořovým a všem mladým mužům a ženám, kteří svýma nohama a svým hřbetem pomáhali objevovat prehistmii severního Prácheňska během trpkých dnů povrchových průzkumů

6 ÚVODEM "V nejsevernější části jihočeského regionu prácheňského leží ten kraj, cíl našeho putování, " napsal před lety historik, archivář a kronikář Jan Toman do úvodu turistické brožury Krajem Alše, Kopeckého a Stroupežnického. Ačkoliv geografický záběr této publikace je poněkud širší, Miroticko, kde se tito velikáni české kultury 19. století pohybovali, bude jádrem oblasti, jejíž historii se vám pokusíme stručně přiblížit. Bohužel však ne tak poeticky jako zmíněný Jan Toman nebo jihočeský básník Ladislav Stehlík ve slavné publikaci Země zamyšlená. Protože dnešní uspěchaná doba přeje spíše faktům, zaměříme se ně, ale citlivým duším doporučujeme četbu obou zmíněných půvabných prací, přibližujících (minulou) krásu zdejší oblasti nesrovnatelně lépe. Knížka, kterou vám předkládáme, vznikla jako jeden z výstupů mezinárodního projektu Evropské unie European Pathways to Cultural Landscape (Procházky kulturní krajinou Evropy). Jeho cílem bylo poznání a ochrana kulturní krajiny jako důležité součásti evropské identity. Kulturní krajina, kterou chápeme jako protějšek původní "přirozené" krajiny Giž se nikde v Evropě nevyskytuje), je výsledkem tisíciletého působení člověka na prostředí, které ho obklopovalo. Její dnešní vzhled je ovlivněn nejen geografickými rozdíly, ale je také formován různými přístupy domácích populací k využívání přírodních zdrojů. Tak vznikly například wurten, uměle navršené kopce, na kterých stojí usedlosti v močálovité pobřežní oblasti severního Německa, jihočeské rybníky na místě starých mokřadů, nekonečné řady kamenných zdí oddělujících pastviny v oblasti severozápadní Anglie nebo stovky větrných mlýnů na ostrovech v Baltském moři. Krajina je vlastně jakýmsi přírodním archivem, do něhož se po tisíciletí ukládaly stopy lidské činnosti. V její různorodosti je skryto bohaté kulturní dědictví Evropy, a proto je třeba poznávat její historii, chránit ji a rozumně obhospodařovat, aby byla zachována budoucím generacím. Severní Prácheňsko je označeni uměle vytvořené pro popis území, které leží na rozhraní bývalých okresů Písek, Strakonice a Příbram. Vychází z historického názvu Prácheňského kraje, pojmenovaného podle správního hradu Prácheň. Zde sídlili knížecí a později královští purkrabí, v jejichž rukou byla spojena nižší pravomoc ve věcech rozsáhlého území Pootaví. Jméno hradu později přešlo do pojmenování správního celku, který zahrnoval západní polovinu jižních Čech. PŘÍRODNÍ RÁMEC Severní Prácheňsko je půvabná kopcovitá, dosti zalesněná zemědělská oblast, poměrně málo dotčená průmyslovou činností. Přirozené hranice regionu tvoří na východě kaňon řeky Vltavy, na jihu přechod pahorkatiny do písecké kotliny v oblasti Čížové a Nové hospody, na severozápadě předpolí Brd. Území zaujímá plochu zhruba 400 km 2 Nadmořská výška se pohybuje od 390 m n. m., což jsou okraje kaňonů Vltavy a Otavy, až k 687 m (Brdy) v severozápadním cípu území. Podloží tvoří především žuly, granodiority, pararuly a ortoruly. Půdy jsou převážně kyselé hnědozemě nepříliš dobré zemědělské kvality. Podnebí je zde mírně teplé (7-7,5 C) a zároveň dosti suché. Hodnoty srážek patří k nejnižším v jižních Čechách (Orlík 583 mm, Vráž 588 mm, Čimelice 529 mm). Východní část je 7

7 lokálně výrazně o v U vněna inverzí a konfigurací hlubokých údolních zářezů Vltavy a dolní Otavy. Naproti tomu Blatenská pahorkatina spadá pod vuv fohnů za Alpami a Šumavou. V létě se zde vyskytují teplotm maxima (v rámci celého státu), zimy jsou výrazně studené, klima je z n ač ně kontinentální. Jakousi páteř úzenú tvoří řeky SkaUce a Lomnice, jejichž údolí jsou rozdělena hřbetem Mirovické pahor- ---.:...-..J0----'50"'" katiny. Obě prameni v Brdech na svazích Tiemšína. Lomnice poté protéká Blatnou a Miroticemi, zatímco Kozárovlce Mliovlce "e---<--.. ll lnice 8

8 Skalice směřuje na Březnici a Čimelice. Na svých středních tocích protékají obě řeky v meandrech nehlubokými lučinatýrni údolími. Na dolnich tocích mají prudký spád a řítí se přes prahy v peřejích balvanitým korytem. Krátce po soutoku Skalice s Lomnicí pod Dolním Ostrovcem se vlévají do hlubokého kaňonu Otavy. Rozsáhlé lesní komplexy připorninají, že před zásahem člověka byla celá zdejší oblast pokryta lesy. Původní přirozené lesy se velice lišily od dnešních hospodářských lesů, zaměřených na vysokou produkci dřevní hmoty. Stejně málo se však podobaly dnešním horským pralesům typu Boubína. V malých vzdálenostech se střídaly porosty s odlišným zastoupením jednotlivých dřevin a rovněž mladé a staré porosty a otevřené světliny. Nejvíce bylo porostů se starými, ale dosud vitálnirni stromy, doplňovanými přestárlými jedinci a mladší generací v podrostu. Jejich korunový zápoj byl vysoký, ale interiér poměrně řídký a světlý. Původní lesy si můžeme představit jako síť rozlehlých, dosti snadno prostupných ploch s izolovanými oky neprostupných úseků nebo naopak drobných, dočasně či trvaleji otevřených enkláv. Je třeba připomenout, že první zásahy do přirozené skladby zdejších lesů učinil člověk již ve starší době železné, a to i na místech, které byly "odnepaměti " lesními celky, a kde nikdy potom následné trvalé odlesněni nenastalo. Typickým příkladem je například polesí Čížová, trvale zalesněné minimálně od 13. století. Dnešního návštěvníka severního Prácheňska však stěží zaujmou průměrné teploty či srážky. V krajině ho upoutají především majestátní staré stromy uspořádané do alejí podél Karel Hildprandt: Lesní scenerie, 1941 Woodland scenery silnic, lemující hráze rybníků nebo vytvářející krásné solitérní skupiny v zámeckých parcích. Tvoří skutečný poklad a typický znak severního Prácheňska. Ptírodně krajinářské zámecké parky a stromořadí (nejstarší pocházejí již z počátku 19. století) jsou výsledkem ušlechtilých snah majitell! tehdejších panství o kultivaci krajiny a její přeměnu nejen v oblast hospodářsky výnosnou, ale zároveň oplývající vysokou estetickou hodnotou. Mezi zámeckými parky zaujímá zvláštní místo orlický park, a to nejen pro svou rozlohu, která se dnes pohybuje kolem 160 ha. Byl založen v roce 1802 knížetem Karlem Schwarzenbergem a jeho manželkou Marií Annou. Oba manželé se seznámili s tehdejšími zahradnickými trendy, vznikajícími v období romantismu. Voláni po návratu k přírodě vyústilo v nový přírodně krajinářský sloh, charakterizovaný nejlépe tzv. anglickým parkem. Jeho utváření se řídí zásadou, že park nesmí ztratit přírodní charakter, ale musí záměrně vytvářet malebné přírodní scenerie, které mají působit uklidňujícím dojmem. Proto byly ihned od založeni parku budovány tzv. promenády, vycházkové cesty, podél kterých se postupně prováděla výsadba 9

9 domácích listnáčú i exotických dřevin, zalesňovaly se pusté holé stráně nad řekou. V první fázi budování parku zde bylo vysázeno sazenic e-xoru a domácích listnáčů. Pole nebo nerovné kamenité plochy se přeměňovaly v louky, na kterých vynikly solitérni skupiny stromú. Budování parku bylo dokončeno v roce 1904 péčí kněžny Vilemíny Schwarzenbergové. Z té doby je také dnešní podoba parku, zasažená a okleštěná stavbou století Pohled na zámek Orlík z parkové promenádní cesty. Kolem poloviny 19. orlické přehrady. Ta znjčija View oj Orlik Castle from the park promenade. About the middle oj the nebo přerušila většinu promenád vybudovaných po 19th centujy obou březích Vltavy až ke Zvíkovu a ke Kožlí a zaplavila zalesněné akátové stráně nad řekou. Pěkný příklad vzniku "kulturní krajiny" zaznamenal hvě z dář Alois David, který prováděl trigonometrická měření a mapování v prostoru mezi Orlíkem a Drhovlí. Ve spisku Geographische Ortbestimmungen von Worlik und Drbowl, Prag 1822, se zmiňuje také o změ n ác h přírodního prostředí na Orlíku. Před napu š těním přehrady stál Orlík vysoko na skále, 40 sáhů nad hladinou řeky. Mohutné zvětralé rozpukané žulové bloky, na kterých byl zámek postaven, prý působily na plavce na vorech a lodích strašidelným a dě s i vým dojmem, jako by se chtěly na ně zří tit. První starostí panstva po založení parku bylo zalesnít tyto nepřístupné a nehezké stráně. Bylo potřeba nesmírného úsilí, než se po několikaletýcb pokusech stromky a keře ujaly v zemině nanesené na svahy. Tam, kde se nedomácí vegetace nemohla na holých svazích ujmout, se osvědčily dovezené akáty, a tak se podařilo holé údolí pokrýt příjemnou zelení lahodící oku a začlenít bo mezi nejkrásn ější partie parku. Jedinečným činí orlický zámecký park jeho celkové zasa:z;ení do přírodního rámce a zejména jeho nenásilný a pozvolný přechod do Rakovice a Cimelice na mapě 1. vojenského mapování z post. ll"etiny 18. stol. A map oj Rakovice and Cimelice ji-om the lasl quarter oj the 18 1 h cen.tury 10

10 okolní krajiny. Tento dojem je způsoben především starými alejemi stromů podél silnic, které se začaly budovat společně s parkem a spojovaly Orlík s Kožlím a Lety nebo Starým Sedlem a Čimelicemi, kde volně navazují na další park a aleje. Zámecký park v Čimelicích začal vznikat krátce po založeni zámku Karlem Bohumilem z Bissingenu v roce 1728, ale definitivni podobu získal až v druhé polovině 19. století, kdy se Čimelice staly majetkem Schwarzenberků. Za Josefa hraběte Vratislava z Mitrovic byla vybudována kolem roku 1800 alej (původně lipová, dnes z červených amerických dubů) spojující zámek s renesančnim zámečkem v Rakovicích. Vizuálni členěni prostoru tehdejší barokní odlesněné zemědělské krajiny doplnila ještě stromořadí směřující na jihozápad ke kontribuční sýpce a na východ k panskému statku Bissingrov. Další navazující aleje vznikly po roce 1840, kdy Schwarzenberkové získali také Varvažovsko, čímž se vytvořilo velké územi spojené přímo s orlickým panstvím. Mezi Čimelicemi, Vrábskem a Varvažovem byla vysazována stromořadí dubů, jírovců, jilmů, lip, akátů a dalších dřevin, spojující jednotlivé panské dvory, ohrazující rybniky, remízy a bažantnice. Stromořadí dnes tvoří nejvýraznější prvek zdejší krajiny, jejíž dnešni podoba se začala utvářet zhruba před dvěma sty lety a která dosud nese pečeť svého dřívějšího hlavniho využití pro lov, rybářství a lesni hospodářství. PUTOVÁNÍ ZA STROMY Dub královny Johanky v blatenském parku na olejomalb ě Jihho Karmazina. Podle po věs ti se pod nim setkala královna Johanka s Jdikem z Poděbrad. Dnes již neexistuje Queen Johanka's oak in Blalllá Park. According to legend, Queen Johanka met Ji řík oj Poděb rad beneath it. Today the tree 110 Ianger exists Malý park v anglickém stylu vznikl po roce 1750 u loveckého zámečku Karlov a dodnes se zde zachovalo několik exemplářů majestátních dubů. Nedaleko odtud, u vesnice Cerhonice poblíž samot Na Pařezu, leží lipová alej chráněná státem. Je 160 m dlouhá se stromy starými asi let. Po cestě do Blatné navštivte dubové velikány na hrázi Biologického rybníka vedle tvrze v Buzicích. Zámecký park v Blatné vznikl z původni obory v letech Bezprostředně v okolí zámku se rozprostírá romantická scenerie s vodními plochami a močály, zadni partii parku tvoří stinná lesnatá obora, kde je chováno stádo daňků. Potěšíte se pohledem na pěkné exempláře borovice limby (Pinus cembra), stříhanolistou olši šedou nebo katalpu obecnou. Při putování na sever vám podobný zážitek zprostředkuje návštěva zámeckého parku v Březnici. Má rozlohu asi 20 hektarů. Jsou do něj zasazeny vadni plochy obklopené vlhkými stinnými partiemi. Nejvýznamnější dřeviny rostou poblíž zámecké budovy. Konečně v jižní části oblasti stojí novoll

11 Zámecký park v Bhznici Mallor park in B řezn i ce gotický zámek Vráž. Je zasazen do přírodně kiajinářského parku, bezprostředně sousedícího s rozsáhlým lesnim komplexem, který dodává zámeckému parku na tajemnosti. Park má poměrně rozsáhlou sbírku dřevin a křovin. Při popisu historie vývoje zdejší krajiny jsme se snažili zdůraznit jevy, které ovlivnily její utvářeni, a proto jsme omezili popis historických epoch i jednotlivých lokalit na minimum. Vám, kteří máte hlubší zájem o poznáni prehistorie a historie regionu, doporučujeme přede vším tyto publikace: Durdík, T.- Kašička, F.- Nechvátal, B.: Hrady, hrádky a tvrze na Písecku. Písek 1995 Frohlich, J.: Písecko v zrcadle archeologie. Písek 1997 Stehlík, L.: Země zamyšlená. Praha 1947 Toman, J.- Slaba, R. :Krajem Alše, Kopeckého a Stroupežnického. Písek 1971 Úplný seznam další literatury naleznete v závěru publikace. 12

12 HI STORIE KRAJIN Y SEVERNÍHO PR ÁC H EŇSKA ZEMĚ HOJNOSTI: KRAJINA LOVCŮ A SBĚRAČŮ Krajina staršího a stře d ní h o paleolitu Naše vyprávění o krajině severního Prácheňska začne velmi dávno, ve starší době kamenné neboli paleolitu. Jsme ve čtvrtohorách, nejmladším geologickém období, pro které je charakteristické časté stlídání dob ledových a teplých dob meziledových. První známé stopy osidlení Písecka pocházejí ze středního paleolitu ( / let), a to od rybnika Řežabinec u Putimi. Tři kamenné nástroje- pěstní klín, nůž a hrotitý nevýrazný artefakt z křemence -byly nalezeny na západním svahu návrší Pikárna. Vzhledem ke vzdálenostem, které musely tlupy při lovu velké zvěře překonat, je pravděpodobné, že do jejich loveckého teritoria patřilo i severní Prácheňsko. Rekonstruovat vzhled tehdejší krajiny není vůbec jednoduché. Reliéf byl v podstatě stejný jako dnes. V teplých výkyvech pokrýval většinu úzenú les podobný dnešním přirozen ý m porostům. S poklesem teplot v dobách ledových se však vegetace postupně měnila až do suché sprašové stepi. V teplejších obdobích byla krajina zalesněná a obydlená běžn ý mi lesními druhy zvěř e. Kromě nich se tu pohybovaly je š tě dmhy dnes vyhynulé: lesní sloni, stepní nosorožci, jeskynní lvi. V chladnějších obdobích pokrývala krajinu převážně bylinná step a řídké borobřezové nebo borové lesíky. Žili zde typičtí představitelé chladnomilné [au- Severní Prách eňs ko v době ledové ny: mamuti, srstnatí nosorožci, North Prácheiísko in the Iee Age jeleni obrovští, bizoni a jeskynní lvi a medvědi. Krajinu obývali lovci, zatím však nejsme schopni přesvědči v ě rozhodnout, zda tu byli v teplejších, či chladnějších klimatických fázích. Lov velké zvěře v otevřené krajině, kde se velká stáda pravidelně pohybuji po předem známých trasách, je snazší než v hustých lesních porostech. Chladnější a drsnější klimatické podminky proto mohly být pro paleolitické lovce výhodnější než život v teplejších, ale zalesněných oblastech. Stálá sídliště byla budována v jeskyních, pod převisy nebo na volných plochách. Jako stavební materiál ke stavbě chat posloužily tyče, kůže i velké kosti mamuta. Stopy takových obydli nebyly zatím na Písecku objeveny, ale mamuti se zde určitě proháněli. Jejich pozů s tatky byly odkryty v roce 1925 v Birndtově pískovně u Vrcovic s polečně s kostmi koně sprašového, jelena a srstnatého nosorožce (ten "zabloudil" i do Řelichovy cihelny na opačný konec Písku). 13

13 Před lety dospělo zřejmě ochlazeni na severní polokouli k vrcholu. Severský ledovec se zastavil na samé hranici našeho dnešního státu na severních pohraničních horách. Průměrné roční teploty se mohly pohybovat mezi -8 až -12 oc. Krajinu pokrývaly suché studené stepi, které ve vyšších polohách přecházely do pouští. V tomto období byl prostor celé střední Evropy opuštěn a lovecké populace se posunuly směrem k jihu. Krajina mladšího a pozdního paleolitu Lidé se do oblasti jižních Čech prokazatelně vrátili v období mladého paleolitu, které si všichni spojujeme díky nezapomenutelným obrázkům Zdeňka Buriana s lovci mamutů. Tehdejší přírodní prostředí (spadá do chladného klimatického výkyvu) bylo z dnešního pohledu opět chladné a poněkud drsné. Hospodářství bylo rovněž založeno na lovu velikých savců, kteří se ve stádech sezonně pohybovali po rozsáhlých prostorách. Život byl koncentrován do velkých a důkladných táborů, které byly obnovovány na příhodných místech, obydli byla zřejmě přenosná jmtovitého nebo stanovitého typu. Hlavní životní náplní bylo získávání potravy. Dnes je opouštěn tradiční názor, že muž byl výhradně lovec a žena sběračka rostlinné potravy, kterou tvořily kořínky, bobule a různé plody. Obě pohlaví se zřejmě dělila o lov i sběr, přičemž ženy lovily menší zvířata do síti. O existenci sítí, které byly tkány z vláken kopřivy, víme z nálezů na mladopaleolitickém sídlišti v Dolních Věstonicích na jižní Moravě. Nejslavnější jihočeskou mladopaleolitickou (tzv. magdalenien) lokalitou je opět okolí rybníku Řežabinec, kde kopal v letech M. Mazálek. Objevil ohruště a dílnu na výrobu kamenných nástrojů, kterých napočítal na ploše 134 m 2 téměř K jejich výrobě byl kromě někohka kousků křišťálu použit výhradně pazourek přinášený z oblasti severně od Čech. Z mladého paleolitu pocházejí také nálezy již přímo ze severního Prácheňska. V roce 1989 nalezl J. Frohlich v areálu tehdejšího rekreačního tábora Buzuluku Komárov u Smetanovy Lhoty, v břehu na okraji ni vy Skalice, úštěp patinovaného pazourku, který byl zjevně používán jako dláto. Závěr starší doby kamenné (v archeologické terminologii pozdní paleolit, ll O 300 př. Kr.) se odehrával na konci posledního chladného klimatického výkyvu. Po něm se začalo oteplovat a během poměrně krátké doby jednoho až dvou tisíc let se khma ustálilo zhruba na dnešní podobě. Krajinu tehdy pokrýval řídký březoborový les. Otevřené plochy křovin, bylin a trav se nacházely jenom ve vyšších nadmořských výškách. Druhové zastoupení rostlin bylo malé a jen málo z nich mohlo sloužit jako lidská potrava. S postupným oteplováním se krajina stále víc a víc zalesňovala, což bylo nepříznivé pro velká stáda sobů a koní. Naopak lesním druhům, jako byl pratur a los, tato změna zřejmě vyhovovala, a tak není divu, že se brzy staly základem jídelníčku lovců pozdního paleolitu. Kromě pratura a losa byli loveni jeleni, srnci, horské kozy, kanci a hnědí medvědi. Nejlepší lovi š tě se nacházela v okolí řek, jezer a bažin, kde se ke zdrojům potravy ještě 14

14 přidali vodní ptáci a ryby. Tam jsou také umístěna centra tehdejšího osídlení - lovecké sezonní tábory. Pozdně paleolitické nálezy jsou dosud známy od Mirovic, Myslína, Myšence, Borečnice, a snad i z Čimelic. Krajina mezolitu 1- Následující období (které nazýváme střední dobou kamennou- mezolitem) je již ve znamení klimatických podmínek plně srovnatelných s dnešními. Klima se dále oteplovalo a zvlhčovalo, les se dostával i do vyšších nadmořských výšek. Druhová skladba se však změnila, přibývaly nové druhy stromů, keřů a bylin, les se stal Kamenné nástroje stfední doby kamenné Mesolithic slone implements ~n~ ~~ ~ (), ' c:=j, tjl 4/ QY D ~. o, O =, Kamenné nástroje střední doby kamenné na vědecké ilustraci. Kresba: s. Vencl Mesolithic s tone implements in a scien.tific illustration méně prostupným. To nevyhovovalo velkým přežvýkavcům, a jejich počty se tak neustále zmenšovaly. Naopak množství lesních druhů - divokých prasat, jelenů a srnců - se zvyšovalo. Zatímco v paleolitu táhla velká zvířata na jaře a na podzim otevřenou krajinou a lov vyžadoval organizovanou spolupráci velké tlupy, lesní podmínky znamenaly úplně jinou techniku lovu, který se stal náročnějším. Lovení ve velké tlupě přestalo být výhodné. Skupinu vystřídal obratný, dobře vyzbrojený jedinec rychle se pohybující po lese nebo po vodě na člunu, vydlabaném z jediného kmenu, a chytající ryby do důmyslných pastí - vrší. Tomu se přizpůsobilo i rozptýlené položení sídlišť. V místech největ š ího zdroje potravy byl zřejmě položen základní tábor a mobilní sezonní tábory byly budovány v místech doplňkových druhů potravy. Lovilo se cokoli; kromě již zmiňovaných lesních druhů to byla i malá zvířata jako zajíci, lišky, divoké kočky, bobři a podobně. Strava začala být mnohem rozmanitější, protože případný nedostatek masité potravy mohl být kompenzován stravou rostlinného původu. V mezolitu začal člověk zřejmě poprvé aktivně zasahovat do svého okolí tak, aby zlepšil podmínky lovu zvěře i sběru plodin. Části lesa byly vypalovány a vznikající světliny (paseky) přilákaly zvěř a pomohly i k šíření rychle rostoucích keřů, ze kterých měl člověksběrač užitek, především lísky obecné. Nejvíc nálezů mezolitických štípaných nástrojů jako dokladů o pobytu lovců a sběračů se nachází na mírných návrších a vyvýšeninách s dobrým rozhledem podél řek Lomnice a Skalice a podél jejich při toků. Zdá se, že hluboký stinný kaňon Vltavy a jeho bezprostřední okolí nebyly pro lovecké komunity příli š atraktivní. Nedaleko Buzic objevil mezolitickou stanici (více než 300 kusů kamenných artefaktů) J. Michálek. Další, na počet artefaktů ne tak boha- 15

15 té, ale prakticky vš udypřítomné nálezy jsou z okolí Mirotic, Čimelic, Rakovic, Krsic a Smetanovy Lhoty. Ve výběru materiálu na výrobu kamenných štípaných nástrojů nebyli mezolitici již tak vybíraví jako předchozí paleolitické populace. Kromě tradičního pazourku (silicit) byl používán silex, rohovec, opál, radiolarit, křemen ec, jaspis, křišťál, porcelanit. Jsou i lokality, kde je každý kousek nalezené industrie z jiného materiálu, například na terase nad Lomnicí mezi Lučkovicerni a Miroticemi. Velká rozmanitost surovin, pocházejících nejen z Čech, ale i z území dnešního Polska či Německa, ukazuje, že jednotlivé lovecké komunity nežily uzavřeným, izolovaným životem, ale jejich členové buď cestovali, nebo se alespoň podíleli na obchodních stycích minimálně na úrovni středni Evropy. Kozárovlce Hudčice --- Zalu\Bny Koupě Bělčtce > / Bezdědovice /' Chobot --- Mlšovlce Minice MÝštlce --_J 1 *--' **t - Králova Lhot~,_. Probulov;:y ~ Nevězlce? f * *,; -=-.. Maékov \ ~~ Skvořetlce ~ _/) Severní Prácheiísko ve sthdní době kamenné. * povrchové nálezy kamenné industrie. North Prácheiísko in the Mesolithic: * stufacefindsfrom the slone industly. 16

16 Skupiny obyvatel byly malé, a aby se uživily, potřebovaly rozsáhlý lovecký revír. Odhaduje se, že taková lovecká skupina se pohybovala v prostoru o průměru až km. Takový extenzivní způsob získávání potravy přirozeně neumožnil nárůst populace, a hustota osídlení tak zůstávala stabilně velmi nízká v porovnání s pozdějším zemědělským obyvatelstvem. Přesto patří mezolit k nejvýrazněj ším obdobím v historii osídlení severního Prácheňska. NEVLÍDNÁ PUSTINA: KRAJINA PRVNÍCH ZEMĚDĚLCŮ? I I Kolem poloviny 6. tisíciletí před Kristem začali lidé v prostoru střední Evropy pozvolna opouštět lov a sběr jako hlavní způsob obživy a nahradili ho pěstováním obilí a chovem domácích zvířat - stali se zemědělci. Byla to jedna z nejzávažnějších změn v dějinách lidstva. Nový způsob získávání potravy se prosadil u nás nejdříve v nejúrodněj š ích částech Čech v Polabí a Poohří. Stopy prvních zemědělců v jižních Čechách jsou zatím nesrovnatelně řidší než pozůstatky osídlení středních a severozápadních Čech. Nejvýznamnější jihoče skou neolitickou lokalitou je nově objevené sídliště tzv. kultury s lineární keramikou v Radčicích u Vodňan. Leží na návrší nad řekou Blanicí v nadmořské výšce m na ostrůvku sprašové hlíny, která byla nejen vhodným podkladem polí, ale zároveň i výborným hrnčířským materiálem. Okolí Vodňan patří k nejteplejším místům v jižních Čechách s průměrnou roční teplotou 7,5 oc a nízkými srážkami (pod 600 mm). Tyto přírodní podmínky byly zřejmě příčinou, proč se zde zemědělství prosadilo. Zaručují totiž dostatečně dlouhou vegetační lhůtu ke sklizni všech potřebných pěstovaných plodin. To byla zřejmě hlavní podmínka úspěšnosti primitivních forem zemědělství, protože jednoduché typy pšenic, které se tehdy pěstovaly Uednozrnka a dvouzrnka), nepotřebují ke zdárnému růstu příliš kvalitní půdy. V Radčicích se osídlení udrželo nejen v neolitu, ale i v následujících obdobích; zemědělská strategie byla tedy úspě š ná. Neolitické nálezy vážící se k regionu severního Prácheňska jsou nepatrné. Zlomky keramiky se našly pouze na dvou místech, a to u dnešního hradu Zvíkova na ostrožně nad soutokem Vltavy a Otavy, a na podobně výrazné poloze na ostrožně nad Vltavou na katastru zaniklé obce Podolí u Kozárovic. Na obou místech byla v pozdějších dobách založena pravěká a raně středověká hradiště. V roce 1925 vyoral na poli nedaleko obce Lety domkář Matěj Hajtinger neolitický kamenný sekeromlat. Druhý kamenný sekeromlat byl vyorán na poli u Žďákovského mostu u Orlíka. Tím náš výčet nálezů 0.._._.._.,~~~ 1 cm z mladší doby kamenné bohužel končí. ' ' Zůstává tedy otázkou, zda v případě sever- Plevnatá obilka pšenice jednozmky (A) a pšenice ního Prácheňska můžeme skutečně mluvit dvouzrnky (8). Oba archaické typy pšenic byly na o krajině prvních zemědělců, či zda byly průniky lidí, nebo dokonce snad jen předmětů sem našem území p ěs továny v neolitu. Podle: D. Zohary a M. Hopf Chaff grains of einkorn (A) and emmer (8 ). 8oth archaic wheat varieties were grown in this country Stejně neutěšená situace provází nálezy pouze náhodné. during the Neolithic period z následující pozdní doby kamenné - eneolitu. 17

17 Jedna z mála známých jihočeských eneolitických lokalit leží na nápadném výběžku nad levým břehem Vltavy v poloze Krkavčí skála nedaleko zámku Orlík. Sídliště (?) zaujímá plošinku velikosti pouhých 4x8 m, která je přístupná pouze po dlouhé úzké šíji. Místo poprvé zkoumal ve třicátých letech 20. století B. Dubský, ale protože se do té doby s keramikou pozdní doby kamenné nesetkal, mylně považoval tuto lokalitu za sídliště z mladší doby bronzové. Až v roce 1972 ukončil výzkum J. Frohlicha z píseckého muzea pochybnosti o stáří n.álezů. Zlomky nádob se slámovaným povrchem, pazourkový nástroj a hladítko z oblázku, které zde vykopal, bezpochyby patří tzv. chamské ku l tuře mladého eneolitu. Další nálezy eneolitických zlomků keramiky pocházejí z ostrohu nad soutokem Vltavy a Otavy z místa dnešního hradu Zvíkova. Tuto polohu jsme již zmiňovali v souvislosti s nálezy neoutických střepů. Pěkně opracovaná pazourková trojúhelníkovitá šipka (hrot šípu), objevená na severozápadním okraji Čimelic, byla zřejmě svědkyní neúspěšného lovu. Zbývá Zalu~ ny Hudčice e'./.. Počapl~ -. 0 Drahenice -... Koupě Bělčice,.. '-- Mliol(J~ Minice.( \ Uzenlce.", Králova L"ota -" Probulov,. ~. Nevězice ~.?-- pt~yštice...- Boudy Lažany r. Cerhonlce ~ lkvořetlce I ~.".-- r j... ~ f'. --_! s Sedlice rál ~ --..., I" Předotice V'-- t... { Severní Prácheiísko v mladší a pozdní době kamenné. Q ojedinělé nálezy North Prácheiísko in the Neolithic and Eneolithic: Q solitary finds 18

18 ještě zmínit několik nálezů kamenných sekerek, aby byl výčet nálezů pozdní doby kamenné úplný. Kamenný sekeromlat byl vybagrován z řeky u Žďákova naproti Orliku. Další dvě sekerky jsou z obcí Šerkov a Březnice poblíž říčky Skalice. r Kamenné sekerá-')1 z pozdní doby kamenné od Nevězic Eneolithic s tone axes from Nevězice Na podzim 2002 jsme prozkoumávali pole na katastru obce Nevězice a k našemu velké111u údi vu jsme objeví li hned dvě eneolitické sekerky a kamenný brousek společně s bohatýrni nálezy keramiky z doby bronzové, halštatské a laténské. Zcela určitě jsme se ocitli na místě dlouhodobého sídli š tě, ale eneolitické keramické zlomky jsme nenašli. Sekerky byly pravděpodobně v jednom z pozdějších období sebrané jako "hromové klíny", velmi ceněné "starožitnosti" užívané ješ tě v novověku na ochranu nemovitostí nebo dobytka proti uhranutí. Velmi zajímavý případ možného použití neolitické sekerky jako obětiny je znám z Písku. V roce I 942 byla tato kamenná sekerka vybagrována při opravě mostu z řeky blízko jednoho z jeho pilířll Pravd ěpodobně tam byla uložena někdy ve středověku jako ochrana před povodněmi. Severní Prácheňsko v mladší a pozdní době kamenné tedy nemá parametry běžně osídlené krajiny. Při bližším pohledu na rozmístění nálezů si všimneme, že se nacházejí podél Vltavy a Skalice. Údolí obou řek byla zřejmě po celý pravěk využívána jako hlavní "dopravní a komunikační kotidory", které spojovaly jih země se středními a severozápadními Čechami. Cesta po vodě nebo v její těsné blízkosti byla tehdy nejspíše nejjednodušší variantou, protože umožňovala nejsnadnější udržení směru. Před zavedením zemědělství, spojeným se systematickým odlesňováním, byla totiž celá krajina s výjimkou skal, bažin, vodních ploch a prudkých svahů zarostlá lesem. První cesta mohla vést po Otavě a potom po Vltavě dál na sever do středu Čech. Druhá varianta počítá s průchodem po Otavě a s odklonem cesty severozápadně po Skalici na Litavku a po ní na Berounsko, odtud pak na západ na Plzeňsko a na východ do pražské kotliny. Je samozřejmě možné, že obě cesty byly využívány současně. Pozůstatky osídlení mohly ukazovat místa jakýchsi obchodních stanic na důležitých místech cest. KRAJINA PRVNÍCH KOVOLITCŮ? Jižní Čechy tvořily ve většině pravěkých období samostatnou geografickou jednotku, která stála vždy spíše na periferij větších kulturních celků. Toto postavetú však zároveň umožňovalo prolínání jednotlivých kulturních impulsů, a vytvářelo tak vhodné prostředí pro jejich přejímaní a přetváření v novou domácí kvalitu. Zvláště výrazně se to projevilo v době bronzové. Jižní Čechy tvořily hlavní kontaktní oblast mezi centrálními částmi Čech na jedné straně a mezi podunajskými a alpskými oblastmi na straně druhé. Právě z těchto regionů byla do Čech nepochybně dopravována sih a měď, dvě nezbytné složky každodenního života v době, kdy se bronz, slitina měili a cínu, stal na víc než tisíc let hlavním obchodním artiklem. Na počátku starší doby bronzové nebyly jižní Čechy téměř vůbec osídleny, teprve v době asi let před Kristem, v období tzv. únětické kultury, začalo jejich skutečné sou- 19

19 dálková Sít' historických dálkových stezek. Podle R. Květa Netwo rk of historie lang-distance trails stavné kolonizování. Sídliště se soustřeďují především kolem dolního toku Otavy, středního a dolního toku Blanice, dolního toku Lužnice a jižní části českobudějovické pánve. Na severu končilo osídlení v okolí Zvíkova. Jako v předcházejícím období ani tentokrát nepřilákaly půvaby severního Prácheňska nové kolonisty. Přestože je dnes v jižních Čechách objeveno asi 200 starobronzových lokalit, z povodí Skalice jsou známé pouze dva ojedinělé nálezy bronzových předmětů. V následujících staletích (v období tzv. mohylové kultury, nazvané podle zvyku pohřbívat mrtvé pod mohylovými náspy) se osídlení posunulo do několika předtím neosídlených oblastí, například do středního Pootaví (Strakonicko). Severní Prácheňsko zůstalo nadále až na výjimky beze stop osídlení. Při výzkumu hradiště Hrad u obce Boudy byly mezi keramikou z doby železné rozpoznány čtyři zlomky keramiky mohylové kultury. Zcela ji s tě nebyl v té době vrch kopce opevn ěn ; proč sem Edé při š li a co se zde odehrávalo, nevíme. 20

20 Při výčtu dalších keramických n álezů ze severního Prácheňska se n evyhnutelně budeme opakovat: Zvíkovské Podhradí, Orlík; zcela nově bylo objeveno sídliště mohylové kultury v poloze Rybáře na katastru obce Dědovice na levobřežní terase Otavy. Kolem přelomu prvního tisíciletí př. Kr. (v mladší době bronzové) nastal první vrchol osídlení jižních Čech. Člověk pobýval také v pošumavských oblastech, v horním Pootaví i na Třeboňsku. Osídleno bylo rovněž sousední Příbramsko. Střední a severozápadní Čechy zažívají takový rozvoj osídlení, že se dokonce uvažuje i o ekologické krizi následkem přelidn ění. A severní Prácheňsko? Mapa osídlení hovo ří ja sn ě : kromě úzkého pásu kolem Vltavy jsou opět stopy po lidské či nn osti minimální. Nově byl objeven bronzový hrot šípu z pozdějšího hradiště ze starší doby t.. k ~pě Iee~...._. Severní Prcícheiísko v době bronzové s ídliště p o h řebiště + depo!)> G ojedin ělé nálezy * nález"\' z povrchových prů zkwmi ( vět.šin o u ze s ídlišť) North Prcícheiísko in the Bronze Age settlemens "" bu rial grounds + hoards G soli tary finds * finds from surface survey (mostly from settlements) 21

21 železné na katastru obce Boudy. Opevněné sídliště leželo v místech budoucího hradu Zvíkov na soutoku Vltavy a Otavy, možná že byla opevněna i osada v mi s tě budoucího nevězického oppida. V jeho předpolí byla povrchovým průzkumem zachycena dvě další sídliště. Na druhém břehu Vltavy proti Orlíku leželo další opevněné výšinné sídliště Žíkovec na katastru obce Voltýřov. Nálezy keramiky střední a zejména mladší doby bronzové ze Zbonína ze stráně nad řekou dokládají sídliště v poloze naproti zvíkovskému hradišti. Při pohledu na rozmístěni nálezů z doby bronzové je opět nápadná jejich návaznost na toky Otavy a Vltavy, méně na Skalici a poprvé snad i Lomnici. V koridoru podél Vltavy a Otavy spatřujeme prvni náznaky normálniho pravidelného osídleni. Význam dopravní trasy podtrhují nálezy tzv. depotů- hromadných nálezů měděných a bronzových předmětů, se kterými se pravděpodobně obchodovalo. Měď se dovážela ve formě hřiven- měděných žeber o stejné váze. Jeden z jejich přepravců jich ve starší době bronzové několik ukryl ve stráni nad Otavou nedaleko dnešní obce Držov, odkud je vyplavila až voda orlické přehrady, podenúlající břehy. I mladší hromadné nálezy bronzových předmětů pocházejí z kata s trů v blízkosti řeky- ze Zvíkovského Podhradí, Zbonina, Ochozu, Varvažova. Tyto depoty většinou obsahovaly šperky nebo zbraně či jiné předměty určené k přetavení a nové výrobě. Podtrhují opět význam vodní cesty spojující jih Čech a s ním podunajské a alpské oblasti s centrálnimi částmi země. V závěru doby bronzové dochází k rapidnímu úbytku obyvatel. Přechod k následující době železné je jednou z nejméně poznaných kapitol českého pravěku nejen na severním Prácheňsku, ale v celých Čechách. POČÁTEK ZMĚNY: KRAJINA DOBY ŽELEZNÉ V našem líčeni historie severního Prácheňska jsme konečně dospěli k bodu, ke kterému můžeme vztahovat vznik kulturní krajiny tak, jak jsme ji definovali v úvodni kapitole. Od této chvíle je zdejší přirozený krajinný vývoj již navždy poznamenán činností člověka, a to i tam, kde bychom to zdánlivě nejméně čekali - ve složení lesnich poro stů a ve změnách vodních toků či reliéfu. Aby se člověk uživil, musel odlesnit desítky hektarů a nahradit je poli a pastvinami. Během staletí půda z obnažené země erodovala a zanášela drobné strže a nerovnosti, splachovala se do údolí řek. Už v pravěku se začala kopat hrnčířská hlína, těžit kámen v lomech, dobývat železná ruda, rýžovat zlato. Všechny tyto činnosti a mnohé jiné nezvratně zasáhly do tvářnosti krajiny a předznamenaly tak i životy budoucích generací, které si většinou neuvědomovaly, že zakládají domovy na místech osídlených již před staletími. Halštatská kolonizace Někdy v průběhu století př. Kr. v mladší fázi starší doby železné (tzv. halštatská kultura) přicházeli na územi severniho Prácheňska prvni stálí osadnici. Soudě podle množství zachovaných památek z tohoto období, neváháme osídlovací úsilí přirovnat ke středověké kolonizaci dosud neosídlených částí země. Stej- Bronzová hlavice šípu z mladé doby bronzové. Hrad u Bud Late Bronze Age arrowh.ead. Boudy hillfort 22

22 né aktivity probíhaly v té době v celých jižních i západních Čechách. Byly osídlovány i polohy ve vyšších nadmořských výškách, jako je Prachaticko, Klatovsko nebo sousední Blatensko a Březnicko. Absolutní počet známých archeologických lokalit- jakýchsi ukazatelů činnosti tehdejších obyvatel- je překonán jen následujícím laténským obdobím mladší doby železné. Původ nového obyvatelstva a příčiny jeho příchodu nejsou známé. Objasnění tohoto historického problému bude úkolem pro budoucí generace archeologů. Kolonisté zakládali zemědělské usedlosti či malé vesničky v příhodných polohách na táhlých jižních a jihovýchodních svazích v těsné blízkosti řek a potoků. Dnes známe asi padesátku halštatských sídlišť, ale jejich skutečný počet musel být mnohem větší (a také s každým archeologickým průzkumem doklady osídlení narůstají). Při zakládání usedlosti hrála zřejmě největší roli vzdálenost od vodního zdroje, ať jím byla řeka, potok nebo i docela malá vodoteč, která se v prúměru pohybovala kolem 120m. Umístění obydlí na jižních a jihovýchodních svazích mělo zřejmě praktické dúvody Bonita plidy a prave'ké osídlení (černé tečky). Stupnice hodnoty ptidy má 8 kategorií (na Prácheiísku nejlepší hodnota 3, nejhorší 8) Quality oj the soil and prehistoric settlemenl acrivity (black dots). The sade oj soil valuarion has 8 categories (in the Práclwl region the best category is 3, the worst 8) 23

23 v delším slunečním osvitu během chladných měsíců. V tomto typu krajiny s nadmořskými výškami kolem 500 m již mohlo výrazně delší oslunění podstatně zpříjemnit či usnadnit život. Podle našich pozorování rozmrzá námraza na severních svazích v listopadových ránech o dvě až tři hodiny později než na svazích jižních. Z hlediska zemědělského není tento rozdíl tak důležitý, ale potřeba palivového dřeva v domech na severních úbočích mohla být znatelně větší a "komfort" bydlení menší. Kolem sídlišť vznikala pole a pastviny. Na polich se pěstovala pšenice, ječmen, proso, žito, hrách, vikev a boby; skladba jídelníčku byla tedy dosti pestrá. Nižší kvalita zdejší zemědělské půdy zřejmě nebyla alespoň po určitou dobu překážkou, protože byly osídlovány i polohy s nejnižším bonitním stupněm, tedy nejméně zemědělsky vhodné, jejichž výnosy byly nízké- při zakládání nových políček při vesnici Boudy dokázali zdejší kopaničáři vypěstovat na nově vyklučené lesní půdě (nejhorší bonitní stupeň 8) zprvu jen jeden a půl násobek výsevku, než se kvalita polí zlepšila intenzivním hnojením. Velikost vykl učené plochy polí a pastvin je odhadována na základě propočtu půdy, na které se mohla uživit skupina obyvatel tvořící, so udě podle archeologických pramenů, usedlost nebo osadu. Rodiny starší doby železné byly poměrně malé, vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti v nich žilo jen asi 4-6 jedinců. Osady sdružovaly v průměru přibližně 4-5 rodin. Podle našich odhadů potřebovala každá rodina k obživě asi 6 hektarů polí a pastvin a část lesa jako zdroj palivového a stavebního dříví a také jako zdroj tzv. letniny - ořezaných mladých větví listnatých stromů, které sloužily, podobně jako později seno, jako zimní krmivo pro dobytek. Ten se také v lesním porostu pásl, čímž ho postupně prosvětloval a redukoval. Celková plocha polí, pastvin, lesa, kterou potřebovala ke své obživě jedna osada, se tak mohla pohybovat někde mezi hektary. Jak vypadala tehdejší parcelace, odhadujeme jen na základě různých nepřímých důkazů. Kronikář a historik Jan Toman, který sepsal mimo jiné podrobnou historii mnoha místních obcí, shromáždil velmi cenný materiál k hospodářským dějinám oblasti. Veškerá orná a luční půda kolem vsi Boudy, založené ve druhé polovině 17. století, byla v 18. století roztříštěna na 66 kousků a kousíčků a 25 malých paloučků, tak jak byly postupně v lesích dělány nové paseky a vyklučovány lesní okrajky. Na ochranu úrody před dobytkem pasoucím se na vedlejším přílohu byly prý mezi jednotlivými poli hloubeny hluboké příkopy. V evropské prehistorii nejsou příkopy kolem polí doloženy. Tam, kde se zachovaly dodnes viditelné pravěké polní systémy (v Británii a ve Skandinávii), jsou od sebe pole oddělena hlinitými náspy obrostlými stromy, jejichž listí se v zimních měsících zkrmovalo, nebo kamennými zídkami. To byl také nejspíše způsob ochrany užívaný zde. Krajinu doby železné si tedy představujeme jako korálky dosti pravidelně rozmístěných malých odlesněných ploch navlečené na šňůrky řek a potoků. Tyto pracně získané odlesněné enklávy se potom používaly i v nadcházejících staletích. Společnost Krajinu tvoří její obyvatelé. Ne všechna tehdejší populace žila v zemědělských osadách. Společnost starší doby železné byla vyspělá a již vysoce strukturovaná. Špičku zřejmě tvořila rodovúlechta nebo náčelníci, kteří ovládali určitá (asi nestejně velká) území. Náčelník nebo šlechtic nejspíš obýval "knížecí dvorec", zpravidla umístěný na exponované, dobře hajitelné 24

24 Koupě ~ <: ~ ~>- Bělělce -...-/ f. Knělská Hora Újezdec Uzenlěky ~ I Poč@ply ~ Drahenice ~ - ~..., r ~ot,...c. :::; i -~ ""' ~.... /' Bezdědovice.A.~. '- Milovice Min ce Uzence / 0 / y - (- Boudy Myitlce e * Boudy ;_* ~ *... c -I_ ) lkvofetl~ _/;... Severní Prácheiísko ve starší době železné (hal.ftatské období) (většinou ze sídlišť). Nejvíc usedlostí známe z okolí hradiště Boudy, přičem ž za zv láště.. vhodné" byly považovány terasy říček Skalice a Lomnice, zejména mezi Podelhotou a Čimelicemi, Lučkovi ce mi a Miroticemi. Dal.fí osady byly u Mírče, Škvoletic a Pacelic, u Nevězic, u Malčic, Radobytcú, Cerhonic, Poh oří, Rakovic, Miro vic, Orlíka a na mnoha dalších místech. 0 hradiště a vf šinná sídliště sídliště Á pohl'ebiště G ojedine'1é nálezy * nálezy z povrclwv:)'ch pnlzkwml (většinou ze sídlišť) North Prác/1e11sko inthe Early Iron Age ( Hallstatt period): 0 hillfort and upland settlement settlern.en.t, Á bu rial ground G soli tary ftnds *.finds from surface survey (most ly from settlements) poloze a ohrazený palisádovou hradbou nebo příkopem a palisádou. Bydlelo se v jednoduchých domech se zapuštěnou hliněnou podlahou, dřevěnými stěnami a sedlovou střechou. Domy náčelníků byly větší a lépe vybavené, ale jinak se na úrovni bydlení asi příli š sociální rozdíly neprojevily. Úplně odlišný obraz však vyvstane při pohledu na výbavu hrobů. V mladší a pozdní době halštatské se v jižních Čechách pohřbívalo dvojím způ so bem: na plochých žárových pohřebištích a v hrobech pod mohylami. Severním Prácheňskem probíhala hranice těc hto dvou pohřebních způsobů, přičemž příčina této odlišnosti není zatím objas- 25

25 něna ( může se vztahovat například k rozdílným tradicím v oblastech, odkud kolonisté při š li, ale naskýtá se také mnoho jiných výkladů ). Velikost pohřebi š ť se různí. Jsou známy jednotlivé hroby i mohylníky s desítkami mohyl, které mohly tvořit dominanty tehdejší krajiny. U Škvořetic m ě lo být v druhé polovině 19. století vykopáno pohřebi š tě s p ě ti sty žárovými hroby uloženými v nádobáchpopelnicích. Rekonstrukce halštatského dvorce u Nemětic. Podle J. Michálka Reconstruclion oj a Hallstatt farmstead near Nemětice Ve Škvořeticích pod vrchem Hradi štěm vykopal roku 1883 majitel pole Prošek při ods traňov ání plochých žulových kamenů dvě bronzové nádoby. V roce 1887 dal baron Koller, tehdejší majitel škvořetick é tvrze, celou parcelu prokopat. "Po celém poli po odstraně ní ornice objevily se kameny skoro pravidelně od sebe rozložené, které označovaly četné hroby. Hroby záležely z hlubší jamky as I m hluboké a '/, m široké. Středem pole bylo možno sledovati úzký pruh kamenem dlážděný, jakoby cestu, která na západním konci pole ústila v jakousi kamennou, již částeč n ě zřícenou komoru, z velkých kamenů záležející. Hroby upraveny tak, že na povrchu nalézal se velký plochý kámen, pod ním menší kameny do kužele srovnané, na jichž spadu spatřova l y se na utvrdlé půdě hojné po zůsta tky dřevěného uhlí, škváry železné a bronzové a n ěkde i kůstky. Uvnitř kamenného kužele nacházely se střep y hl i n ě né nádoby s různými předměty bronzovými nebo železnými. Po čet hro bů udává baron Koller si na 500, avšak jest to čís l o po n ěk ud přehnané. Střepy z hrobů byly házeny na hromady a pak v koše sebrány, a tak se nyní pohromadě nacházejí v poč tu n ěko lika tisíc. Z nich nebylo možno u či teli Smolovi žádné nádoby složiti při největší trp ě livosti, a proto vysypány na smetiště (!)." Bronzové a železné p ředm ěty (nádoby, šperky, kopí a nože) se údajně ztratily při s tě ho vání sbírky barona Kollera ze Škvořetic. Tak skončila k trvalé škodě české archelogie n ejvě tší a na nálezy nejbohatší žárová nekropole na Blatensku. (Citováno z práce prof. J. Strnada o ti š tě n é v Památkách archeologických XIV, s. 322, a z práce J. Siblíka Pr avěk na Blatensku. Blatensko a B řez ni cko. Blatná 1915) Obsah hrobů se lišil podle.' bohatství a společenského statutu jednotlivců. Nejchudší hrobovou výbavu tvořil a jedna nádoba a drob~é osobní šperky, ale významné hroby obsahovaly skutečné bohatství 26 Dobová ilustrace halštatských nádob Contemporary illustralion oj Hal/statl dishes

26 a předměty ze zlata (poznámka pro hledače pokladů: naprostá většina těchto hrobů byla vyloupena 0 již v prave'ku). Výjimečné jsou v tomto směru dvě knížecí mohyly z Hradiště u Písku, které se řadí mezi nejvýznamnější nálezy z té doby z Čech. Mo- ~~ hyly, vykopané v roce 1858, obsahovaly pohřby muže a ženy, kteří zde našli místo posledního odpočinku v 5. století př. Kr. Část nálezů z hrobů se ztratila; přesto se zachovaly zlaté a bronzové šperky, stříbrný cedník, bronzové mísy a také nejcennější nález: bronzová konvice se zobákovitým ústím, používaná na víno. Byla sem importována až z etruského prostředí ze severní Itálie. V hrobech z Hradiště byla pochována absolutní špička tehdejší společnosti, ale i na území severního Prácheňska přebývala tehdy "elitní vrstva". Bo Bronzové součás ti koňskéh o postroje - fa/éry z bohatého hrobu pod mohylou u Nevězic. Podle hatý hrob pod mohylou, obsahující součásti koňského postroje Ueden z nemnoha na území Čech), V. Šaldové Bronze components oj horse trappings- phale- byl objeven v roce 1884 na katastru obce Nevězice. rae from a rich grave under a barrow near Ne- Z původní výbavy hrobu se zachovalo pouze 9 vězice bronzových falér (bronzových terčů, které zdobily koňský postroj), železné udidlo zakončené bronzovými knoflíky a dutý bronzový kruh. Soudě podle rozptýlených nálezů kovových předmětů, které se dostaly postupem doby do muzeí, bylo podobných hrobů kolem Nevězic víc, ale většina z nich byla zničena již v minulých stoletích, zvláště orbou. Krajina hradišť a výšinných sídlišť Dostáváme se k nejzajímavějšímu bodu líčení vývoje krajiny starší doby železné. "Krajino, plná znamení, jež rozluštit má duše chtela," chce se zvolat archeologovi společně s básníkem Ladislavem Stehlíkem, hovoří-li o krajině severního Prácheňska. Na rozdíl od básníka jsou pro archeology tato znamení skryta na vrcholcích kopců v podobě tajemných valů či příkopů, které tvoří nejnápadnější pravěké památky regionu. Ačkoliv přitahují pozornost odborníků již více než 150 let, není stále jasné, jaké důvody vedly tehdejší obyvatele k jejich budování. Valy a příkopy patří tzv. hradištím, tedy opevněným útvarům budovaným ve zvláštních polohách na vrcholcích kopců, na horských hřbetech, na ostrožnách nad soutoky potoků. Hradiště se objevila již v mladší době kamenné a v jižních Čechách v době bronzové a často byla opakovaně využívána v mladších pravěkých obdobích i raném středověku. Po dlouhá desetiletí byl jejich význam spatřován prakticky pouze ve vojenských pevnostech, spjatých s existencí vládnoucí bojovnické elity, nebo v dočasných útočištích, kam se stahovalo okolní obyvatelstvo v dobách nebezpečí. Teprve v poslední době se množí doklady o tom, že funkce obranná nemusela být jediná a že některá "hradiště " nemusela vůbec sloužit k obraně. Z celého území jižních Čech dnes známe 30 hradišť a výšinných sídlišť (tímto pojmem označujeme nálezy z výšinných poloh, u kterých nebylo zjištěno opevnění), z toho plných 8 27

27 se nachází v regionu severního Prácheňska. Jsou to hradi š tě Hrad u obce Boudy, dále Zlivice, Hradec u Orlíka, Zvíkovské Podhradí, Láz u Zadních Borovic, Hradec u Hudčic. V nevelké vzdálenosti od Hudčic leží na Příbramsku hradiště Starosedlský Hrádek. Mezi výšinná sídliště počítáme Podskalí (Kozárovice), kde byly stopy sídlištních aktivit zachyceny v místě budoucího raně s tředověkého hradi š tě, a Kněží horu u Bělčic. Jmenované lokality se liší velikostí, vztahem k reliéfu i typem ohrazeni. Dohromady tvoří pozoruhodně pravidelnou síť, v jejímž přirozeném s tředu leží nejlépe zachované a také nejzajímavější opevněné místo regionu Hrad u Bud. Hrad, zvaný také Kozí hrad, leží na nejvyšším bodě oblasti v nadmořské výšce 574 m v klínu tvořeném toky Lomnice a Skalice. Poprvé ho popsal Josef Dastich v roce 1867 a ve shodě s tehdej ší tradicí, avšak mylně, připsal hradi š tě Slovanům. Tento omyl odhalil v letech 1927 a 1928 jihočeský badatel Bedřich Dubský, který zde kopal a zmapoval systémy opevnění. Dubský nepochyboval o pevnostním charakteru hradiště a tomu se podřídila i interpretace všeho, co v terénu objevil. Píše: "... volbu jeho (hradiště) obranné posice vytyčova la především poloha v jeho pahorkovitém okolí; toto místo bylo jediným z okolních návrší, jehož ze strategických důvodů mohlo být použito. Sousedního zalesněného, nižšího Chlumu nebylo lze hájiti, podobně i vzdálenější severní Slavkovské či Slepičí hory." Ze strategických důvodů také hledal možné brány pouze na severovýchodě, protože by podle n ěj původní vchod na východní straně (kde je dnes jediný vstup do vnitřní plochy hradiště ) tříštil obranu. Vrchol kopce Hrad má téměř kruhový tvar a je obehnán dvěma pásy valů. Vnitřní val HradLf1ě a výšinná sídlišlě severního Prácheiíska s vyznačeným prostorem dohlednosti z hradiště Boudy The hillforts and hilltop settlements with the visibility range from Boudy o obvodu 244 m byl postaven z nasucho kladených kamenů. Je dosud značně mohutný. Při revizním výzkumu v letech se prokázalo, že val neměl vnitřní konstrukci ani se v něm neskrývala lícovaná zeď, nyní sesutá a destruovaná. Základ valu tvořily dvě řady kamenů, částeč ně zapuštěných do podloží, které ve vzdálenosti 8 m obkroužily temeno kopce a vytvořily jakési "vodící ]jšty". Prostor mezi nimi byl potom vyplněn kameny do předpokládané výše až dvou tří metrů. Podobn ě se postupovalo při stavbě vnějšího valu (obvod 420 m) s tím rozdílem, že tento val nebyl zdaleka tak mohutný jako vnitřní a svou konstrukcí spíše připomíná terasu než zeď. Jediný zachovaný původní 28

28 vstup do prostoru hradi š tě byl objeven na západní straně, kde je vnější val " ulicovitě " přerušen. Teoreticky mohl být podobný vstup symetricky i na východní straně, v tomto prostoru však val, patrně kvůli pozdějším zásahúm (odvoz kamene na stavbu okolních vesnic) úpln ě chybí. Do areálu vnitřního hradiště se vstupuje od východu po cestě, o které se soudí, že byla proražena až ve středověku či novověku. Je to však jediné viditelné přeru še ní v nitřního valu a je orientováno na východ, což je napříkjad u hradi šť starší doby železné převládající směr vstupú. Shoda dnešního východního vstupu do hradi š tě s pihodní branou se tedy jeví jako dosti pravděpodobná. Ve vzdálenosti S m od vnitřního valu směrem dovnitř se rýsuje další linie kamenú - zbytek vnitřní zdi nebo terasy. Je vysledovatelná na rúzných místech po celém obvodu hradi ště, na některých místech však splývá s destrukci v nitřního vaju a pravdě podobně s nim byla i v pravěku spojena. Na západní straně plní funkci zdi obrovské kameny či části rozpadlého podložního skalního bloku. V prostoru za vnitřní zdí/terasou ve východní a jižní části hradi š tě se soustřeďovaly nálezy, téměř výlučně zlomky keramiky, které ukazují, že právě tady mohly stát příbytky stavitelú nebo uživatelú hradiště, nebo že se zde koncentrovala činnost vyžadující používání nádob. Zbytek vnitřní plochy byl prázdný. V severní část i akropole poblíž v nitřníh o valu byla objevena um ě le vyrovnaná plošina o rozměrech asi I Ox4 m, která byla pokryta drobnými, jakoby rozšlapanými zlomky misek. S trochou fantazie si zde můžeme představit n apřík l ad místo, kde se odehrávaly slavnosti rituálního pití (známé z antických pramenct). Při čištění prostoru mezi touto plošinou Hradiště Hrad u obce Boudy. Model hradiště Model ofthe Boudy /1il/fort a vnitřním valem objevily brigádnice čá t zdobené nádoby zvané lahvovitá amfora, ze které mohl být nápoj rozléván. Že by n ěkte r ý z ú čas tníků oslavy praktikova! "pití na ruský zpctsob" a vypitou nádobu odhodij za hlavu? O s tatn ě, tradice nemírného pití se zde navzdory dlouhým přestávkám v osídlení zřejmě udržela až do novověku. Však vesnice Boudy, na jejímž katastru hr ad i ště Ježí, měla již v první polovině 19. století nepříliš dobrou pověst - os tatn ě jako všechny okolní vesnice- pro holdování karban u a častým pitkám. Pokud byly valy skutečně pl1vodně konstruovány jako "hromady kamene", ne nepodobné dnešnímu stavu, byl jejich vojenský význam prakticky nulový. Také postavení vchodú neodpovídá obranné strategii, nehledě na nedostatek dokjadlt o stálém osídleni hradiště. Jak si tedy funkci budského ohrazení vyložit? Hrad se svými či tě vnějškovými znaky nejvíc podobá hradišti Mooghaun z mladé doby bronzové, ležícímu na jihu Irska. To má také kruhový tvar na vrcholku kopce, tři (mnohem mohutnější) linie ohrazení, podobnou konstrukci vailt a řídkou zástavbu těsně za valy. Podle badatelú, kteří zde pracovali, bylo Mooghaun v době bronzové centrem mocného regionu o rozloze okolo 450 km 1 (odhad ideálního teritoria budského hradi š tě se pohybuje ve značném rozpětí km} Toto území pak bylo rozděleno do menších oblastí, z nichž každá měla své vlastní opevněné výšinné sídliště s rltznými formami fortifikace. Místní "vládce" zřejmě nesídlil na hjadišti, ale v opevněném dvorci v nevelké vzdálenosti. Na stavbě hradiště se podílely místní komunity a hradi š tě bylo symbolem jejich sounáležitosti i jakousi vi- 29

29 zitkou bohatství a prosperity jejich vládce. Podobně bychom mohli interpretovat i smysl Hradu. Zdaleka viditelný, snadno rozpoznatelný útvar v krajině mohl být symbolem koloni s tů, kteří se zde usadili a kteří tvořili nějakou ucelenou kupinu; mohl být místem, kde se odehrávaly náboženské obřady, slavnosti, výroč ní setkání, mohl být i místem obchodních jednání. Stej ně jako středověké opevněné kostely mohl být také místem, kde se v době nebezpečí shromažďova l o obyvatelstvo. Existují pochopiteln ě i další možné výklady; souča sn ý stav archeologického bádání však neumožňuje Mooghaun - letecký snímek irského hradiště z mladší doby bronzové. Podle: O. Grogan Mooghaun-aerial photography of the lrish Lme Bronze Age hillfort ani jedno z nabídnutých vysvětlení spolehlivě potvrdit nebo vyvrátit. Konstatovali jsme již, že Hrad u Bud ležel v centru hu stě osídlené oblasti. Jak vypadalo bezprostřední okoli hradi ště? Vrchol kopce je dnes ze všech stran zalesněný, a tak je možné hledat doklady součas ných sí dli šť pouze na okolních více či méně vzdálených polích. Nejbližší nálezy pravěké keramiky (snad stejného stáří ) leží 600 m vzdušnou čarou východním směrem; u dalších nálezů, ležících na jižním okraji vesnice Boudy však máme jistotu. V této usedlosti nebo malé vesničce s největší pravděpodobností žili lidé v době rozkvětu hradi š tě. Jen necelých 700 m jižně odtud se nachází v poloze zvané Malý Kosatín malý mohylnik o deseti mohylách, který mohl sloužit jako rodinné pohřebi ště pří sl u šníků osady. ejbližší známá současná osada byla od lu adi ště vzdálena 1400 m vzdušnou čarou. Ležela na západním svahu potoka v těsné blízkosti usedlosti čp. 52 na jižním okraji dnešní obce. Když vznikaly v letech Boudy jako kopani čářská o ada uprostřed lesů, n emě l nikdo o existenci dří vějš ího osídlení ani potuchy. Tehdej í majitel č imelického statku pan Aleš Karel Plot, který si nepřál založení vsi, argumentoval tím, že Písečtí neosazují lesní paseky jen svými poddanými, ale lidmi zběhlými a cizími na Boudy, usedlost čp. 52. Kresba: Václav Turek velkou škodu těch lesů, kde dříve nebylo nikdy Boudy,farmstead no

30 stavěno. Zdejší lesy byly tedy považovány za původní, nedotčený porost. Shodou okolností můžeme historii místa, na kterém stála halštatská vesnička, protáhnout až do sou časnosti. Jádro pravěké ves ničky leželo nejspíše pod dnešním domem čp. 52 a přilehlou zahradou. Obě "sídlištní fáze" dělí bezmála 2300 let. Zmíněná usedlost byla totiž zřízena jako panská flusárna-draslárna a vinopalna zřejmě až po založení budského panského dvora v roce Říkalo se jí také Židovna, protože stálýmí nájemci usedlosti bývalo několik židovských rodin. V roce 1868 zde Matěj Gutman chtěl zřídit kořalnu. Na námitky, že ves již jednu hospodu má, a další je tedy zbytečná, odpověděl, že chce kořalku čepovat jen "nastojatě", protože si tu lidé zvykli větším dílem snídat jen kořalku s chlebem. Povolení dostal. Zdali to podobně fungovalo i ve starší době železné, archeologické prameny bohužel neodhalí. Dnes slouží usedlost k rekreačním účelům. Laténské období Na počátku dalšího líčení historie vývoje krajiny severního Prácheňska se musíme zmínit o Keltech, prvním etniku obývajícím naše území, jehož jméno je známo z historických pramenů. Popularita tohoto etnika prudce stoupla zejména v posledním desetiletí, kdy si keltskými předky jaksi urychlujeme a legitimujeme svůj "návrat do Evropy". Podle některých badatelů bylo již předcházející období století př. Kr. obdobím Keltů (a jižní Čechy součástí jejich pravlasti), podle jiných sem tzv. historičtí Keltové přišli až na sklonku 3. a ve 2. století při kolonizaci zbylých částí Čech. Není rozhodně cílem této publikace podobné problémy řešit, a proto se uchýlíme k neutrálnímu označení posledních čtyř století před Kr. archeologickým termínem laténské období. Nejmladší nálezy na hradišti v Boudách ukazují, že jeho užívání skončilo někdy mezi léty př. Kr. (archeologický stupeň LTA). Ve stejné době se podle svědectví archeologických pramenů vylidňují i okolní vesnice. Z nějaké dosud nevysvětlené příčiny obyvatelstvo z celých jižních Čech odchází neznámo kam (vymírá?). V regionu severního Prácheňska nastal předěl v osídlení trvající minimálně 200 let. Teprve na konci 3. a na počátku 2. století př. Kr. nastal další vrchol osídlovacích aktivit. Co do intenzity osídlení překonalo laténské období předcházející starší dobu železnou. Přes 70 známých lokalit (z toho 4 hroby, 2 opevněná s ídli š tě, 2 čtyřúhelníková valová ohrazení, 1 depot železných nástrojů a kolem 50 rovinných osad) demonstruje význam i ekonomickou prosperitu oblasti v závěru 1. tisíciletí př. Kr. Jak se oproti předcházejícímu období změnil obraz krajiny? Noví obyvatelé přišli do míst, kde byly podle všeho stopy předcházejících zemědělských aktivit již setřelé a krajinu opět pokrýval les. Pře sto byly osídlovány podobné, nebo dokonce totožné polohy. Velmi často jsou doklady halštatského a laténského osídlení vedle sebe nebo se přímo překrývají. Těži š tě osídlení zůstalo na říčkách Skalici a Lomnici, dále v okolí Vltavy, vzrostla důležitost Blatenska. Rozdíl mezi vesnicemi ze starší a mladší doby železné zřejmě nebyl veliký, snad s tou výjimkou, že halštatské osady bývaly rozsáhlejší. Běžné venkovské osady byly spíše neopevněné. Domy byly obdélníkové, vzácně čtvercové, dvou typů. První byl zahlouben asi do půlmetrové hloubky pod tehdejší povrch. Velikost zahloubených domů byla zhruba m 2 Druhý typ domu tvořily nadzemní stavby, které dosahovaly 30 a více m 2 Stěny obou typů byly hrázděné či roubené nebo ze dřeva štípaného z kmenů. Střecha bývala stanová nebo pultová, pokrytá došky nebo rákosem. Každou usedlost tvořil dům a shluk hospodářských objektů (zásobnice na obili, pece, dílny atd.). Někdy ležela ještě ve vzdálenosti několika desítek metrů od vesnice samostatná usedlost. 31

31 Severní Prác/wísko v mladší době železné (laténské období) sídliště.a. pohřebiště G:l ojedinělé nálezy * nálezy z povrchových průzkunui (většinou ze sídlišť) + de poty North Práche1ísko in the Late Iron Age: settlements.a. burial grounds G:l solit ary flnds * flnds from swface survey + hoards Způsob hospodaře ní byl obdobný jako v předcházejících staletích. Přímo v regionu je doloženo pěstování pšenice dvouzrnky a jednozrnky. Velký podíl chovaných zvířat na získávání obživy znamenal roz šiřování odlesněných ploch i prosvětleného lesa. Z krajiny zmizela pohřebiště (z celého laténského období známe pouze 4 hroby - Čimelice, Plíškovice, Mačkov a Blatná); také hradiště a výšinná sídliště už nevyhovovala požadavkům doby a byla nahrazena novými typy opevněných poloh - oppidy a kastely; dva až tři takové útvary jsou i v naší oblasti. Nevězické oppidum (název vychází z latinského termínu pro místo, které bylo nutno pro opevnění obejít, a je zpravidla chápáno jako předchůdce prvních měst) bylo založeno na ne- 32

32 nápadné ostrožně mezi levým břehem V1tavy a potokem v mistech předchozího, snad opevněného sídliště z mladší doby bronzové. V předpolí oppida leželo několik pozdně halštatských sídlišť; byla tedy znovu využita "prověřená " sídlištní pozice ve vltavském koridoru. Nevězice s rozlohou pouhých 13 ha jsou ze všech sedmi českých laténských oppid nejmenší. Opevněni tvořila 1650 m dlouhá hradba. Měla dřevěnou roštovou konstrukci vyplněnou kameny a čelní kamennou zeď se zapuštěnými svislými trámy. Na několika mistech doplňoval hradbu příkop pro potřebu zesílené obrany. Do oppida se vcházelo dvěma branami na severní a jihovýchodní straně. Nejnovější magnetometrický průzkum ukázal, že ve vnitřní části opevnění v mistech za severozápadním valem byla poměrně hustá zástavba. (Více viz trasa č. 1, Nevěz ice ) Další opevněná místa jsou nám již důvěrně známa z předchozího textu: Zvíkovské Podhradí a Orlík. Zvíkovské Podhradí je řazeno mezi menší Zlomky laténských skle něnýc h náramkti z povrcholaténská opevnění, tzv. kastely (která bychom vých pnizkunnl mohli přirovnat nejspíše k pozdějším hradům). Fragments oj La Těn e glass bracelers from surface Většina jeho pozůstatků byla zničena stavbou survey hradu a stavbou přehrady. Zachovala se jen část fortifikace severně od hradu, zapuštěná do skalnatého podloží a vybudovaná z nasucho kladeného lomového kamene. Ostrožna zvaná Hradec je situována na stejném břehu Vltavy naproti zámku Orlíku. Jako archeologická lokalita byla rozpoznána až v roce 1972 a teprve čeká na rozsáhlejší archeologický průzkum. Množství keramického materiálu z ostrožny svědčí o tom, že, na rozdíl například od Hradu u Bud, bylo toto hradiště skutečně osídleno. Keramika spadá do halštatského a pozdně laténského období; hradby mohly být vybudovány v obou obdobích. Strategicky umístěná poloha nad vltavským brodem však dává tušit, že v obou obdobích byl Hradec součástí systému ochrany nebo organizování vltavské cesty z jihu do středu Čech. (Více viz trasa č. 1, Orlík) Nové "architektonické útvary", které přibyly do reliéfu laténské krajiny, jsou čtyřúhelníková valová opevnění, německy zvaná Viereckschanze. Jsou to zvláštní útvary velikosti zhruba fotbalového hřiště, ohrazené hliněnými valy bez vnitřní konstrukce a typickým zašpičatělým příkopem. Několik je jich známo z Čech, desítky těchto objektů jsou v jihozápadním Německu. Podobně jako u opevněných výšinných lokalit je i výklad funkce těchto čtyřúhelníkových ohrazeni nejednotný. Nejčastěji bývají vykládány jako svatyně, dále jako místa pro ceremoniální shromáždění, centrální misto s různými funkcemi (mezi které mohla patřit například redistribuce zboží) či sídlo elity zemědělské komunity. Jinou možností je, že ohrazení 33

33 sdružovala několik, nebo dokonce všechny funkce najednou. Tajemná výšinná sídliště mají ve čtyřúhelníkových ohrazeních své důstojné nástupce... Na území severního Prácheňska nebo v jeho těsném okolí leží na západě čtyřúhelníkové ohrazení Bělčice, na severu Třebsko (na Březnicku), ve středu poblíž hradiště Boudy Viereckschanze Rakovice a na východě na druhém břehu řeky Vltavy ohrazení Kučeř, jehož laténský původ je možný, ale dosud nebyl potvrzen. Rakovické čtyřúhelníkové valové ohrazení bylo objeveno M. Gajdou při letecké prospekci v roce Je umístěno na mírném protáhlém návrší nad malým potokem nedaleko pozdně halštatského hradiště Boudy. Rozměry ohrazení jsou 115x80 m. Jeho valy jsou téměř úplně zničené a v terénu je objeví jen hodně cvičené oko archeologa. Nejlépe patrný val na východní straně se zachoval patrně diky zcela neobvyklé konstrukci valu, kdy byla k hliněnému těle s u přistavěna jakási kamenná zídka. Ta ho zřejmě uchráníla před úplným rozoráním. Archeologický průzkum potvrdil podobnosti této stavby s ostatními čtyřúhelnikovými opevněními, mezi které patří také nepočetná vnitřní zástavba a malý počet nálezů, výhradně zlomků keramiky. Stopy osídlení se koncentrovaly na svahu pod jižní linií ohrazení. Při líčení "keltských pamětihodností" kraje nesmíme opomenout nejvýznamnější archeologický objev poslední doby. V roce 1997 našel v lese u Bezdědovic pan Říha depot (hromadný nález) železných řemeslných nástrojů a zemědělského nářadí, který obsahoval minimálně 48 celých a 137 zlomků nástrojů a nářadí v celkové váze 7,15 kg. Nástroje byly zakopány v lese pod výraznou skalkou a představují zřejmě ukrytý majetek řemeslníka nebo komunity z nedaleké laténské osady. Bezdědovice leží na západním okraji zkoumaného regionu asi 21 km od Nevězic a nedaleko čtyřúhelníkového ohrazeni v Bělčicích. Právě tady jsou k vidění dosud velmi dobře zachované pozůstatky po těžbě zlata - rýžovnické sejpy, které obklopují břehy Závišínského potoka v délce několika stovek metrů. Laténské čtyřúhelníkové ohrazení na katastru obce Rakovice The Rakovice La Tene rectan.gular enclosure Laténské čtyhíh e lníko vé ohrazení na katastru obce Rakovice. Řez příkopem na východní straně ohrazení The Rakovice La Tene rectan.gular en.closure. Section oj the ditch on the east side "Od doby, kdy č lov ěk určil zlatu prvé nústo mezi kovy a látkami vůbec, nabývaly dějinného významu oblasti s jeho přirozen ý m výskytem." Tento citát velice pěkně vystihuje situaci, která nastala v severním Prácheňsknííěkdy v průběhu poloviny 1. tisíciletí př. Kr. Tehdy sem dorazily vlny kolonistů starší doby železné. Přišli do oblasti, která předtím byla po staletí, ba po tisíciletí téměř opuštěná. Jedním z důvodů, které je sem přilákaly, mohlo být zlafo. Zlato bylo žádané i zatracované už ve starověku. Antický spisovatel Diphil napsal ve 4. století př. Kr. "Mys- 34

34 Rýžovnické sejpy v zámeckém parku v Blatné Gold-washing spoil-heaps at the manor park in Blatná Jediné zlaté keltské mince ze severního Prácheňska. Byly nalezeny v roce 1840 pfi stavbě železnice u Milovic The only Celtic gold coins from North Prácheňsko Georgius Agricolla: Rýžovník zlata Ge01 gius Agricola: gold washer Jím, že není nic mocnějšího zlata, jím se vše rozhoduje a za ně se vše děje. " Obdobné mínění vyjádřil o téměř dva tisíce let později Kryštof Kolumbus: "Za zlato se dá opatřit všechno na světě. " Není divu, že po něm toužili lidé i na našem území od doby, kdy se u nás poprvé objevilo - od mladší doby kamenné. Zlato se nachází téměř na šestině území Čech. Dá se získat hornickým rubáním křemenných žil nebo rýžováním z nánosů řek, které protékaly zvětralinami v místech výchozů zlatonosných rud. Rýžování je snazší způsob těžby zlata, a proto se v pravěku a raném středověku staly jeho hlavním zdrojem jíhočeské zlatonosné řeky, předev ším Otava a také její přítoky Lomnice a Skalice, které tvoří "páteř" zkoumaného území severního Prácheňska. Je možné, i když je to jenom domněnka, že v počátcích sledovali kolonisté toky obou zlatonosných přítoků a teprve posléze založili stálé osídlení, které se s malými obměnami udrželo až dodnes. Pozůstatl-')' rýžování zlata- rýžovnické sejpy -jsou typickou památkou jižních Čech. Ještě na konci 19. století zabírala rýžoviš tě plochu minimálně 75 km'. Stará rýžovi ště vyznačují kupovité nebo protáhlé kopečky, vysoké až n ěkolik metrů. Jsou navršeny z říčních nebo potočních kamenů a písku. Mezi nimi bývají uměl é prohlubně vzniklé vybiráním nánosů nad zlatonosnou vrstvou. Staří rýžovníci zpracovávali především pleistocenní náplavy, kde bylo uloženo více zlata než v nynějších řeč i štích. Nejstarší technikou rýžovátú bylo zřejmě promývání náp l avů v rýžovnické misce, teprve později - prokazateln ě ve středověku - začal být používán rýžovnický splav. V roce 1940 byly při pokusné těžbě zlata u Modlešovic na Strakonicku objeveny zachovalé dřevěné části rýžovnického splavu, který byl připisován Keltům. V roce 1993 byla provedena radiouhliková analýza dřeva, která tuto domněnku vyvrátila: splav byl středověký (12. století). Součástí objevu byla konopná vlákna a kousky ovčí kůže. Konopné otýpky se zřejmě používaly k zachycení zlatého prachu, stej n ě jako ovčí kůže - rouno. Tak mohla také vzniknout pověst o zlatém rouně, které přivezl Iason z Kolchidy. Zlato získané rýžováním má vyšší ryzost než zlato rubané, proto je možné rozhodnout, které předměty byly vyrobeny ze zlata narýžovaného. Zlatonosné nánosy Otavy vydaly první zlalinky rýžovníkům zřejmě již v době bronzové. Dva nejstarší zlaté předměty z jižních Čech - záu š nička z hrobu pod mohylou v Hostech u Týna nad Vltavou a další záušni čka z hradiště ze střed ní doby bronzové z Vrcovic u Písku - zřejmě pocházejí již z domácího zlata. 35

35 Archeologické doklady pravěkého rýžování jsou však doposud velmi vzácné. Starší sejpy byly ve středověku znovu promývány, a tak byly pravděpodobně zničeny stopy předchozího rýžování, které zřej mě u Keltů "chtivých zlata" (Caesar: Zápisky o válce galské) muselo dosáhnout mimořádných rozměrů. Do doby keltského osídlení rovněž patří největší počet objevených zlatých předmětů uložených do země během pravěku a středověku. V laténském období také stoupla potřeba zlata, protože se z něj začaly vyrábět mince. Bohatství, které směna nebo prodej zlata přinesly, se odrazilo v tehdejší elitní spo lečno sti. Jak jinak si vysvětlit cennosti v knížecích hrobech v Hradišti u Písku. Jiným dokladem smě ny nebo nákupu luxusního předmětu z dalekých zemí je zlomek skleněné nádobky chodského/fénického původu zvané arybaljos. Nádobka sloužila v století př. Kr. k uchovávání vonných látek, zřejmě ke kosmetickým účelům. I když ze severního Prácheňska podobný nález zatím chybí (bezpochyby stavem výzkumu), úlomky skleně n ých laténských náramků nalézané při povrchovém sběru na laténských sídlištích naznačují, že i zdejší obyvatelé "žili na úrovni". I ve středověku znamenalo rýžování zlata významnou položku v ho spodaření přemyslovského státu. Později jeho význam upadal, ale místně se na Prácheňsku udrželo až do třiceti leté války, pak jako nerentabilní zaniklo. Dnes je tradice rýžování zlata znovu obnovována, i když jen ve sportovní rovině. Ve Lhotě u Kestřan na řece Otavě se každoročně první srpnovou sobotu pořádají závody v rýžování zlata. Zlatonosné nánosy a rýžovnické sejpy najdeme také podél Lomnice a Škvořetického potoka u Buzic, na Lomnici u Mírče, Lučkovic a Mirotic, na středním a horním toku Skalice například u Hrochova hrádku a potom na Březnicku a Příbramsku, kde se ke zlatu přídávají ještě stříbro a měď. Přes zcela jasně patrnou intenzitu osídleni severního Prácheňska je co do prosperity předčilo sousední Strakonicko, těžící z bohatých zlatonosných nánosů střední Otavy. Naskupení sídlišť a množství nejrůzněj š ích cenných nálezů včetně vzácných importů ze Středomoří vedlo archeologa J. Michálka k tomu, že celou oblast středního Pootaví nazval "industriální zónou", ve které se koncentrovala moc a bohatství. Kolem poloviny 1. století př. Kr. a v jeho závěru byla většina osad - opět z nezjištěných příčin- opuštěna. Zaniklo také oppidum Nevězice. V závěm 1. století př. Kr. se začalo na naše území posouvat ze severu germánské obyvatelstvo. Dostávalo se pravděpodobně na území opouštěné Kelty. Podle některých známek se s předchozím obyvatelstvem Germáni setkali, někde možná dokonce žili nějakou dobu vedle sebe nebo pospolu, než obyvatelstvo zcela splynulo. GERMÁNI NA PRÁCHEŇSKU: KRAJINA DOBY ŘÍMSKÉ Dobou římskou u nás nazýváme prvá čtyři století našeho letopočtu. Čechy byly v té době součástí "barbarské" části Evropy, která nebyla kolonizována římským impériem. Na našem území žili Germáni. V archeologických pramenech severního Prácheňska vytváří přechod mezi laténským obdobím a dobou římskou ostrý předěl. V laténském období dosáhlo osídlení severního Prácheňska vrcholu. V porovnání s ním je počet lokalit starší doby římské zanedbatelný, i když se následkem intenzivního průzkumu stále zvyšuje. Po třech letech povrchových průzkumů se původní počet lokalit zvýšil ze čtyř na deset(!) a je velmi pravděpodobné, že množství dalších nálezů bude vzrůstat. Zde je soupis vesnic prvních dvou století po Kr.: Pročevily, Myslín, Kozárovice, Zalužany, Probulov, Rakovice I. (Pila), Rakovice II., Čimelice, Mirotice a Zvíkovské Podhradí. Výčet nálezů doplňuje ojedinělý nález jednodílné spony s klešťovitými křidélky u Zadního Poříčí. Y. osmi z deseti případů byla keramika z doby ří mské nalezena společně s laténským osídlením nebo v jeho těsné blízkosti. Jestli došlo ke skutečnému fyzickému kontaktu obou 36

36 etnik, či zda Germáni pouze využili opuštěná sídliště a vyklučená pole, se zřejmě nikdy nedozvíme. Je však jisté, že se tentokrát dostali noví kolonisté do oblasti relativně dosti odlesněné, která už nesla zřetelné stopy předchozího obhospodařování. Při pohledu na mapu vynikne fakt, že těžiště osídlení se pře s unulo spíše do severní poloviny oblasti. Nejvíc na jih leží Zvíkovské Podhradí, ale to hrálo zvláštní roli po celý pravěk. Jihočeský specialista na osídlení doby římské P. Zavřel předpokládá, že skupina památek starší doby římské ze severního Prácheňska dokládá příchod nového germánského obyvatelstva, a to nejspíš ze středních Čech. Lomnicko a Skalicko tvořilo v té době uzavřenou enklávu stranou souvisle osídlené centrální části jižních Čech a bylo spojnicí se středními Čechami. Pokud můžeme z malého počtu nálezů soudit, germánské obyvatelstvo se opět živilo zemědělstvím a způsob obživy se oproti předcházejícím obdobím v zásadě nezměnil. Tomu od- y oretlce... ; tom ~ ~ Cemonlce ~ Přééiotice r:: Severní Práclwísko ve starší době řím ské s ídliště North Práclwísko in the Early Roman period: settlement 37

37 povídá rozložení římských sídlišť v místech obytných areálů předchozích zemědělských kultur, na stejných mírných svazích obrácených k jihu v těsné blízkosti vodního zdroje. Znaky vyšší společenské hierarchie v podobě hradi š ť, dvorců nebo bohatých hrobů zcela chybí. Po dvou stoletích, na konci starší doby římské, veškeré stopy sídelní aktivity v severním Prácheňsku končí. Obyvatelstvo se snad stáhlo do jižněj ší části země a tento region znovu na dlouhá staletí osiřel. MOHYLOVÁ POHŘEBIŠTĚ: PRÁCHEŇSKO V RANÉM STŘEDOVĚKU V průběhu 6. století našeho letopočtu začali slovanští kolonisté obsazovat střední a severozápadní Čechy. Do českobudějovické kotliny se dostali poněkud překvapivě z rakouského Podunají někdy v druhé(?) polovině 7. století. V průběhu 8. a 9. století pak byla- po několik set let trvajícím přerušení- opět dosídlena i další území jižních Čech, včetně severního Prácheňska. Není pochyb, že slovanští kolonisté dorazili do oblasti znovu souvisle pokryté lesy, které měly dost času na úplnou regeneraci. Do jaké míry byly známky předchozích osídlení v krajině patrné? Zachovala se hradiště a mohyly doby bronzové a železné, ale stěží byla viditelná bývalá pole, pokud nezůstaly zachovány jejich hranice, např. ve formě kamenných zídek. To by mohlo vysvětlovat skutečnost, že se slovanské vesnice objevují opět na stejných místech jako v předcházejících obdobích. Pravděpodobnější ale bude, že nároky na založení osady i polí byly v pravěku a raném středověku kvůli podobnému způsobu hospodaření obdobné. Příkladem překrývání starších a nových sídelnich areálů je úzký pás podél potoka v lese Březina u Laziště. Zde bylo jedno místo osídleno v halštatu, laténu i raném středověku. Podobná situace je zachycena také na jižním svahu údolí Lomnice mezi Lučkovicemi a Miroticemi, kde se slovanské sídliště doslova vklínilo mezi bývalou halštatskou a laténskou osadu. V raně středověkém období zdaleka nedošlo k takovému rozmachu osídlení jako v mladší době železné. Počet známých sídlišť dosahuje jen asi poloviny. Mezi významné "krajinotvorné prvky" této doby patří mohylová pohřebi ště. Část slovanského obyvatelstva totiž pohřbívala mrtvé pod hlinité náspy - mohyly. Do současnosti se zachovala z celého území Čech jen necelá stovka mohylníků. Máme veliké š těstí, že jeden z mála moderně archeologicky prozkoumaných mohylníků leží nedaleko obce Kožlí u Orlíka. Výzkum vedl na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století M. Lutovský. Protože jsme dosud neměli možnost zabývat se více hroby obyvatel severního Prácheňska, přiblížíme si tento výzkum podrobněji. Malé mohylové pohřebiště o 12 zachovaných mohylách leží na okraji lesa nedaleko rybníka s rnistním názvem V Bochcích. Bylo to zřejmě rodinnl! pohřebi š tě jedné, nanejvýš dvou rodin, Rekonstrukce mohylového polu'ebiště v Kožlí u Orlíka. Podle které se zde usídlily někdy v průběhu 8. století. M. Lutovského Vesnička, nebo spíše shluk obytných stavení, Reconstruction of a burial-ground in Kožlí near Orlík 38

38 Severní Prácheiísko v raném stledove/.:u 0 hradiště sídliště A pohřebiště G ojedinělé nálezy * nálezy z povrchových prů zkumú (většinou ze sídlišť) North Prácheňsko in the early Midd/e Ages: 0 hillforts settlements A bu rial grounds G solitary finds * finds from sutface survey (most ly from senlements) ležela asi 300 m daleko od mohylníku na druhé s tran ě potoka. Mimochodem, podobný zvyk od d ě l ování světa živých a mrtvých potokem plati l zřejmě i ve starších obdobích. Mohylník sestával ze dvou skupin mohyl. Větší sl..'11pinu tvoří I O mohyl, 4 n ejvě t š í jsou v řadě a menší mohyly k nim přil é hají. Dvě zbývající mohyly druhé skupiny jsou vzdálené 60 m. Mohyly m ě l y okrouhlý a oválný tvar. Největší zachovaný prům ě r byl 8,5 m, nejvyšší zachovaná výška 1,70 m. Pod mohylami se skrývaly žárové hroby. Dva kostrové hroby pocházely z doby, kdy se přec h ázelo od pohřbív á ní spálených tě l k nespáleným. Celkový poče t p o hř b e n ýc h se nepod ař ilo stanovit, protože n ěkte ré mohyly prokaza t e ln ě obsahovaly spálené úlomky kostí n ě kolika jedin ců. Na pohřebi š ti se p o hřbívalo asi 100 let. Pak se zřejmě osada přes unul a n ěkam jinam. Další raně středověké mohyly jsou až v Bezdědovicích. Josef Siblík tam na počátku 20. století prokopal dvě malé skupinky o třech a šesti mohylách v polohách Bílé kameny a Na staré mýti. Výčet hrobů ukončíme mohylníkem v sedlické oboře. 39

39 Všechny uvedené pliklady pat:ri k malým mohylnikům a v terénu je snadno přehlédnete. Některé mohylnik:y, například na Českobudějovicku, však obsahují stovky mohyl. Takové nakupení už mohlo tvořit opravdovou krajinnou dominantu a ovlivnit například urnistění sídlišť nebo polí v následujících obdobích. M. Lutovský vyslovil domněnku, že zvyk ukládání mrtvých pod mohylu se objevuje spíše v okrajových částech osídlené oblasti. Ve střední době hradištní bylo centrum slovanského osídleni skutečně položeno jihozápadně od našeho regionu, ve střednim Pootaví kolem Strakonic. Tady ležela mocná hradiště Kněží hora u Katovic a Hradec u Řepic. Na okrajový význam severního Prácheňska ukazuje i malý počet známých raně středověkých sídlišť. KRAJINA SLOVANSKÝCH HRADIŠŤ České území bylo v století rozděleno na řadu samostatných, na sobě nezávislých slovanských knížectví. Dominantní postaveni zde brzy získali středočeští čechové, reprezentovaní přemyslovskou dynastií. Regionální velmoži, kteří sídlili v okolí pražského centra Přemyslovců, byli obvykle nuceni uznat nadvládu tohoto dominantniho rodu. I samotni Přemyslovci projevovali ostatně formální podřízenost vnější mocnosti, Frankům. Takováto závislost byla často vyjadřována poplatkem, ve své době jakýmsi výpalným, které bylo odváděno za protislužbu zdrženi se vojenského nájezdu. Vládnoucí přemyslovská knížata pak v průběhu ll. století postupně vy- Mohyly v Kožlí budovala tzv. hradskou správní soustavu Barrows in Kožlí jako politickou a hospodářskou oporu své moci, a to na úzernich mimo střední Čechy, která se starou přemyslovskou doménou sousedily. Oporou knížecího rodu se staly velké a dobře opevněné hrady, postavené ještě postaru "pravěkým" způsobem. Lze si je představit jako areály opevněné mohutnou hlinitodřevěnou palisádou s příkopem, v jejichž jádru se zpravidla nacházel dřevěný palác, někdy kostel a často i domy hospodářského a služebného charakteru. Typickou kamennou podobu hradů, kterou si pod tímto pojmem každý vybaví, přináší až pozdější vrcholně středověký vývoj 13. a 14. století. Raně středověké hrady (v písemných pramenech označované slovem "castra", "oppida" apod.), jejichž archeologickými pozůstatky jsou valy a mohutná archeologická souvrství, patří ještě k té tradici opevněnovacích staveb, která v české krajině existovala již od doby bronzové. Raně středověké oblasti mezi střednimi a jižnirni Čechami jsou dosud zahaleny stínem ještě o něco temnějším než ostatní části naší země. Když na počátku 12. století psal vysoký pražský církevni hodnostář Kosmas svoji Kroniku Čechů, jistě netušil, že o mnoho století později se jeho slova stanou podkladem obtížně vyvratitelné legendy, založené na představě o velké rozloze území středočeských Slavnikovců, kdysi úhlavních nepřátel pražských Pře- 40

40 Kamenný val slovanského hradiště Podolí u Kozárovic narušený vodami orlické pfehrady. Podle J. Frohlicha Podolí. Part ofrhe stane rampart destroyed by warer my s lo vců. To mělo sahat až do oblasti Netolicka. Text inkriminované čás ti kroniky, popisující rozlohu slavníkovského panství, zní takto: "Jeho (rozuměj Slavníkovo, pozn. aut.) knížectví mělo tyto hranice: západním směrem proti Čechám potok Surinu a hrad, kte1ý leží na hole Oseka u Feky Mže, podobně na jižním konci proti Němdtm me'7.o tyto th hraniční hrady: Chýnov, Doudleby, Netolice až doprostfed hvozdu... " Pokud však jde o rozlohu slavníkovského dominia, vět š ina s pec i alis tů dnes soudí, že nepřekro či la hranice východních částí stře d ních Čech, a tak je velmi pravděpodobn é, že tomuto rodu nepatřilo ani pozd ěj ší severní Prácheň s ko. Až do vlády knížete Boleslava I. (zemř. 972), bratra a vraha sv. Václava (zemř. 935), n e uplatňovala přemys lovská moc na území jižnich Čech svůj vliv zřejmě vůb ec. Teprve pozd ěji, v hloubce 10. století, dochází k postupnému pronikání jejich vlivu do okrajových částí naší země. Děje se tak prostřednictv ím budováni první známé správní sítě, tzv. hradské kastelánské správy. Je prav d ě podobn é, že vě t š ina p řem ys lo vs kých hradů s dosazenými správci území, kastelány, vznikla jako protiváha moci místní nobility. Tak hradi š tě Branišovice nahradil správni hrad Doudleby, vliv vládců z hradi š tě Kn ěž í hora u Katovic se snažil potlačit přemy s lo vský hrad Prácheň. Tento hrad, který dal pozd ěji jméno celému historickému kraji, byl v dob ě přemyslovských knížat vzhledem i charakterem spíše sídli š těm, opevněným jen mohutným valem s jednoduchou zdi a dřevěnou palisádou, nikoliv ještě pevný vrcholně středověký kamenný hrad, který pozd ěji na stejném mí s tě vyrostl. Nachází se tři kilometry jihozáp adn ě od Horažďovic vysoko nad řekou Otavou. Archeologické informace o hradišti jsou dosud velmi strohé. Víme však urč itě, že v století byl jedním z důležitých mocenských center knížecího přemys lov ského státu. Severní čás t budoucího Prácheň ského kraje se nacházela nejen daleko od Prác hn ě, ale i od všech dalších významných center přemys lov ské ho státu, od Chýnova, Netolic a Doudleb. V ždyť Prácheň je z Čimelic vzdálena kolem čtyřiceti kilometrů, což tehdy bylo pro dobrého jezdce téměr jeden den jízdy. Na netolický hrad, vzdálený 50 kilometrů, to bylo je š tě dále. V raném středov ěku se oblast severního Prácheň ska nacházela na vnitřní periferii a nebyla s výjimkou rušného údolí Vltavy příli š hu s tě osídlena. Už od raného středověku však byla tato oblast jižních Čech jedním z hlavním zdrojů dřeva pro Prahu, které se do pražské oblasti dopravovalo předev ším voroplavbou. Je pra v děpodobn é, že centrem zdej ší oblasti bylo z písemných pramenů neznámé hradi š tě v Podolí. c Hradiště Podolí u Kozárovic bylo vybudováno na konci 10. století jako důl ež itý opěrný bod přemys lo vské moci podmaněném území. Stejně jako v dobách minulých tehdy hradi š tě kontrolovalo vltavskou vodní cestu a obchodili stezky podél řeky. Hradi š tě u Podolí leží na trojúhelníkovité Hradi ště v nově 41

41 ostrožně z jedné strany omývané Vltavou a z druhé Hradeň ský m potokem. Dnes je plocha hradi š t ě so u s tavn ě erodována vodami orlické přehrad y, ale v době svého vzniku se ostrožna tyčila vysoko nad strmými srázy vltavského kaňonu. Jméno této polohy se již v našem vyprávění n ě kolikrát objevilo. Poprvé v souvislosti s nálezy neolitické keramiky, podruhé s možností, že zde již v halštatském období bylo hradi š t ě. Právě s uzavřenými maloplošnými halštatskými hradišti se dá Podolí dobře porovnat. Hradi ště je značně rozlehlé, má plochu přes 12 hektarů a je nejv ě t ší m ostrožným hradi š t ěm v Čechách. Bylo opevn ěno vnější hradbou po hraně ostrožny a čtyřmi pásy pli č ných valů. Vnitřní val byl budován jako dře v ito-hlinitá hradba s roštovou i komorovou konstrukcí doplněnou? \ CD Podolí. Plán hradiště. Šrafo vaně vyz na čena místa povrchových nález ů keramiky. Podle J. Frohlicha Podolí. Map of the hillforr če lní kamennou zdí z nasucho kladených kamenů. Zeď dosahovala původně výšky tém ěř 4 metry a celý val byl široký asi 10 metrů. Jaký je to rozdíl v porovnání s ohrazením budského hradi š tě! Na špičce ostrohu, chráněného tímto mohutným valem a z boku je š tě kamenným opevněním, ležel p atrně knížecí příbytek. Hradi š tě bylo vybudováno n ěkdy koncem 10. století a přibli žně po stu letech bylo opu š tě no. Novým správním centrem se zřejmě stalo hradi š tě Šance u Březnice na kopci nad říčko u Skalicí. Tudy procházely i důlež ité obchodních trasy a význam tisícileté trasy podél Vltavy zanikl. 42

42 PŮDA A "JEJÍ LIDÉ" V OBDOBÍ VRCHOLNÉHO STŘEDOVĚKU Po celé, přibližně tisícileté období středověku byla půda a ti, kdo ji obdělávali, základem společnosti. Všechno ostatní, co je typické pro rúzné fáze středověku, jako napříkl ad městská svoboda, obchodní talent či šlechtické mecenášství, mělo svůj smysl jen ve vztahu k půdě a k lidem na ní pracujícím. Země představovala zdroj moci a bohatství. Zároveň byla zdrojem vážnosti i znakem dobově vnímané prosperity. Ať už to bylo sedm, osm či devě t lidí L V úlednických kalendálích čeká na historiky ještě nejedno zajímavé plekvapení. Častou poznámkou byla charakteristika počasí nebo noticka o úrodě na vložených volných listech. Předtištěná levá strana skýtá množství více či méně racionálních návodú na,. správné" konání člove'ka v souladu s,. pnrodním řádem ". Kalendál eggenberského úředníka z roku 1672 (originál SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov) Clerical calendar, A thusfar unused sourcefor historical clim.atology z deseti, kteří byli k půdě přímo vázáni prací, vesnice reprezentovala jádro středověké společnosti. Ve skutečnosti toho o středověké vesnici a pozemcích, které ji obklopovaly, mnoho nevíme. Krásná literatura té doby (legendy, dvorská kurtoazní epika či kroniky) měla za adresáty většinou církevní představitele a rytíře. Pokud se v některé zemi (například v Anglii) setkáme s nějakým pojednáním o zemědělství, měli bychom být kritičtí. Jedná se většinou o díla veskrze teoretická. Účetní materiál nebo soupisy pozemků jsou také vzácností. Středov ěká ikonografie (máme na mysli zejména vyobrazení jednotlivých měsíců a ročních období) je důsledně symbolická a není snadné rozplést jemné předivo různých významů. Jako poslední možnost zbývá středověká archeologie, archeobotanika a archeozoologie, zabývající se studiem zemědělských systémů i přímými nálezy pozůstatků kulturních rostlin, plevelů, pylu a s ouborů kostí hospodářských zvířat. Avšak to, co historikům a archeologům středověku pomáhá středověkou krajinu objasňovat, je co do rozsahu nepatrné. To umožňuje 43

43 vysvětlit, proč v éře vzniku měst (v Čechách s určitým časovým opožděním vůči křesťanské západní Evropě) musí zůstat pojem krajiny, půdy a polností víceméně ponořen do tmy. Doba zrychlení kulturních změn Charakteristika tzv. vrcholného středověku ( století) je běžnou učebnicovou záležitostí a snad bývá i laikům srozumitelnější než jiná zlomová období. Změny, které se v této době. v Čechách udály, zůstávají základem našeho (ve smyslu křesťanského) pojetí kultury dodnes. Připomeňme jen snahu o život ve městě, o vzdělání jako nutné podmínce kariéry a separace společnosti na modifikovaném základě přístupu ke zdrojům a vlivu na jejich přerozdělování. S tím souvisejí pojmy jako kolonizace, vznik měst, emancipace šlechty a církve a rozvoj univerzitjako (mimo jiné) "kadlubu chudých a schopných". Pro téma historie krajiny je snad nejen svým významem, ale především pozdější "produkcí písemných pramenů", nejdůležitější vznik tzv. pozemkové šlechty. Naše obvyklá představa feudála s rozsáhlým majetkem, erbem, predikátem a poddanými, vlastním rodovým pohřebiš těm v jím založeném klášteře či kostele, se v Čechách vztahuje až ke druhé polovině 12. století. Do té doby sídlila aristokracie na knížecích hradech, pohybovala se v panovnických družinách a na jejím postavení v dvorském úřadě se zakládala její prestiž a bohatství. Budoucí feudálové žádné vlastní hrady, půdu ani poddané neměli. Někteří vlastnili pouze malé dvorce či tvrze, které můžeme identifikovat podle názvů různých svatyň nebo tzv. emporových kostelů, tzn. kostelů s tribunou pro velmože, jenž se tak chtěl oddělit od ostatních. Půdu i s lidmi začali získávat v průběhu 12. století vlastně dvojí možnou cestou: buďto darem od knížete, který byl formálně tehdy pouze zástupcem skutečného vlastníka celé země- svatého Václava, nebo obyčejnou uzurpací knížecího majetku. Až na přelomu 12. a 13. věku si tito "úspěšní" (zdaleka ne všichni příslušníci knížecí družiny se v nekompromisní konkurenci prosadili jako velcí feudálové) začínali stavět vlastní hrady, kterým podle tehdejší módy dávali většinou německá jména. Jinými slovy- hospodářská, společenská i politická prestiž šlechty ve státě rostla vždy na úkor moci panovnické v důsledku vytvoření vlastního pozemkového majetku. Stačí připomenout tzv. Statuta knížete Konráda Oty z roku 1189, jimiž byla právně potvrzena dědičnost šlechtických lén. Souběžně s tím rostly též politické ambice šlechty. Případy Záviše z Falkenštejna či Jindřicha z Lipé jsou jejich výmluvným důkazem. Znaky společensky uzavřené vrstvy získala šlechta ve druhé polovině 13. století. Ve 14. století vyústil vývoj ve známé dělení na šlechtu vyšší (pány) a nižší (rytíři, zemané, vladykové, panoši atd.). Zatímco vrcholně feudální panstvo vzešlo hlavně z mocných velmožských rodů 12. století, vyvíjela se nižší šlechta z různorodého sociálního podloží. Cesty byly různé - zemanem se mohl stát bývalý svobodný sedlák nebo zchudlý příslušník kdysi mocného rodu. Od poloviny 14. století se setkáme s případy, kdy se bohatí městští patriciové zakupovali na vesnicích a budovali zde svá sídla. Ruku v ruce s emancipačním postupem šlechty, která tvořila hlavní protikrálovskou stranu, avšak zároveň centrální úřady potřebovala k naplnění svých politických cílů, šla také snaha církevnich představitelů o nabytí samostatnějšího postavení ve společnosti. Křesťanství jako kulturní, ideová a komunikační platforma se sice v českých zemích prosadilo poměrně brzy, avšak přemyslovská knížata zasahovala (i přes hojná obdarování církevních institucí půdou, lidmi, a tím i důchody) do všech oblastí církevního života. Pod praporem "Řím a ne světský panovník" se církevní představitelé domohli nejen svých poddaných, ale časem se 44

44 Poddaní a jejich regentka. Typizovaná ilustrace z úřednického kalendáře z konce 17. století (originál SOA T!'eboií, pobočka Český Krumlov) Lady Regent and her subjects. C/erical calendar, late 17th century částečně vymanili ze závislosti na moci hradských úředníků. Kláštery, kapituly i biskupství získávaly práva skutečných pozemkových vrchností... Panovník, šlechta a církev soustřeďovali ve svých rukou téměř všechny pozemky země. Idea trojího lidu - "ty pracuj" (poddaní), "ty bojuj a ochraňuj " (šlechta) a "ty se modli za spasení" (církev) - se formálně prosadila právě v průběhu 13. století, avšak v praxi situace vypadala poněkud jinak. Stačí vzpomenout argumentace předhusitských kritiků církevního života... Světský (pozemkový) majetek "správců lidí Kristových" nebyl rozhodně malý, jak nás přesvědčil zájem světských vrchností (i katolických) o zábor církevního majetku v průběhu, a dokonce někde v předstihu husitské revoluce. Poslední ze stěžejních kamenů vrcholně středověké proměny krajiny se běžně označuje jako kolonizace. I ona byla v českých zemích o něco opožděna ve srovnání s Francií, severní Itálií, jihem Anglie, severem Španělska či Porýním, což jsou většinou země, jež západoevropská historiografie považuje za "křesťanskou" středověkou Evropu. Tiinácté století v Čechách je dobou, kdy vrcholí tzv. vnitřní kolonizace, provázaná s výše zmíněným dědičným pozemkovým vlastnictvím šlechty. Novým nárokům na feudální rentu (kolikrát se to bude je š tě v různých modifikacích opakovat?) nevyhovovala starší nepravidelná plužina. Snaha o přesnější rozměřování předznamenávala důslednější snahu každého dědičného vlastníka o přesnější evidenci zdrojú svých poddaných. Nárůst pramenú v podobě listin, jež právně kodifikují majetkové vztahy až do vydání jiného dobově adekvátního dokumentu, tudíž nemůže být nijak překvapivý. Středověká kolonizace neměla v dnešním slova smyslu nacionální charakter. Holandští kolonisté zúrodňovali bažinaté kraje na severu Německa, francouzští osadníci pronikali do sousedních zemí. Přesto nejvýraznější kolonizační složku představoval postup německy mluvícího etnika směrem na východ. Proto se, ne bez vlivu na interpretaci českých dějin, označuje jako "německá ". Přesto kolonisté seznamovali další kraje s přednostmi ernfyteuze (tzv. německé zákupní právo, což znamená dědičné vlastnictví), městského zřízení i s novinkami v zemědělství a řemesle. 45

45 Přemyslovci znovuobjevený kraj? Knížata přemyslovského rodu ponechala, nebo musela nechat, až do konce 12. století oblast jižních Čech takr"ka bez zájmu. Teprve konfrontace s rodem mocných Vítkovců je donutila k zakládání královských měst, hradů a klášterů jako středisek mocenské konkurence. Stejně jako ostatní, začali Vítkovci službou při panovnickém dvoře. Vůbec nejstarší zmínka o rodu pochází z listiny datované rokem 1169, v níž je uváděn "praotec" Vítek z Prčice (zemř. 1194) jako stolník na dvoře Vladislava II. Nevíme, kdy přesně přijal funkci kastelána na hradu Práchni, ale první údaj o tom, že zastával důležitý úřad, se vztahuje k roku Deset let poté se podle rodové pověsti, kterou dochované prameny z velké části potvrzují, Vítkovci rozdělili na několik majetkově sice samostatných, ale až do konce 13. století společnou rodovou politikou spjatých linií. Tři ze čtyř údajných Vítkových synů známe: Vítka staršího (předek pánů z Krumlova), Vítka mladšího (předek pánů z Rožmberka, kteří v roce 1302 převzali dědictví po krumlovské větvi) a Jindřicha, "doyena" pozdějších pánů z Hradce. Vítek mladší, jenž už ne Známý obraz Dělení n.iží podle staré vítkovské pověst i. N e vážnou část jižních Čech ovládly rody s erben1 různě barevné růže v nizném poli (Státní hrad a zámek Český Krumlov) sídlil na Prčic i, nýbrž na zděděném hradě Blankenberg blízko dnešního Neufel peared onthe arms oj the powetful Vítkovec house, which A Division oj Roses- a picture jrom an olel myth. A rose ap denu v Horních Rakousích, controlled most oj South Bohemia ještě nepřikročil k plánovité kolonizaci vltavského údolí. Pravděpodobným jihočeským kolonizačním centrem bylo tehdy Přídolí, jež je zmíněno v nejstarší datované vítkovské listině z roku 1220 také jako jeden z Vítkových jihočeských majetků, a to vedle Prčice, vsí v okolí Milevska, Klokot a Třebon ě. Někteří historikové soudí, že už za Vítkova života, snad na přelomu třicátých a čtyřicátých let 13. století, si krumlovská větev rodu začala severozápadně od Přídolí budovat velké, později proslavené sídlo nad řekou Vltavou. Teprve za Vítkova syna, nejvyššího maršálka Království českého a zároveň štýrského hejtmana Voka I. z Rožmberka (doložen v pramenech v letech ), začala promyšlená kolonizace horního Povltaví. Průnik směrem na jih však nebyl bez problémů. Smrtí Voka I., s níž je spjata stále nevyřešená záhada vzniku jeho závěti - zemřel podle vyšebrodských nekrologií (zápisů úmrtí) 3., nebo dokonce 1. června 1262, ale jeho testament, psaný ve Štýrském Hradci (byl zároveň štýrským hejtmanem), je datován až čtvrtého dne téhož měsíce - s končily poměrně dobré vztahy s panovníkem a nastala skoro půlstoletá éra ostřejší konfrontace. Z pohledu rostoucího sebevědomí Vítkovců to bylo zcela logické. Stačí se jen porozhlédnout po.jejich majetkové držbě a zahraničních kontaktech, které se ješ tě rozšířily po zisku rakouských zemí Přemyslem Otakarem II. v roce Významnými úřady byl rod vázán jak 46

46 Rožmbersk')í rodokmen od nejstarších vítkovských předchúdcll, sestavený rožmberským a rc hivářem Václavem Bl'ezanem na p očátku 17. století (SOA Třeb01r) Rožmberk family tree from the ea rly 17th century k českému králi (titul komorníka nebo maršálka), tak do Horních Rakous a Štýrska (" iudex provincialis", hejtman). Navíc hradecká větev rodu, rovněž zastoupená na královském d voře, měla dobré kontakty na severní Moravu (titul olomouckého kastelána). Lenními vztahy byly představitelé Vítkovců spojeni s pasovským biskupstvím a hrabstvím Raabs v Rakousku. Díky sňatkové politice se mocným magnátům otevřely cesty na hrady Falkenstein, Blankenberg, Schaunberg, Hardegg (hradecké větvi ), na Strakonice nebo k vlivným Lichtenburkům. Trvale úzké vztahy je navíc poutaly s klášterem ve SchHiglu (Drkolné), jehož byli štědrými mecenáši, s kláštery v Milevsku a rakouském Zwettlu (Svě tlé). Kromě toho se Vítkovci podíleli na příjmech z cest i cel, ovládali některé hraniční přechody z české a často i z rakouské strany. V předbusitské době bylo pozdější orlickozvíkovské panství vymezeno různým počtem různě velkých statků královských, duchovních a rytířských. Z duchovních s tatků to bylo především rozsáhlé arcibiskupské panství, které se rozprostíralo podél Orlíka a Zvíkova na západ v jakémsi půlkruhu a v roce 1379 sahalo od Vadkovic a Dědovic přes Rakovice, Krsice, Raztely, Horosedly, Stra žiště, Poříčí a Kamennou až k Příbrarni a dále vybíhalo od Životic přes Těchnice až k Lašovicům. Mnohé statky patřily též klášteru břevnov skému a milevskému. Mezi nimi pak leželo množství rytířských tvrzí - Kotejřina, Kovářov, Vepice, Holešice nebo Předbořice. Zatímco o rozsahu statku Orlíka z doby královského držení není k dispozici mnoho zpráv, v případě Zvíkova, rozsahem menšího, máme z roku 1323 k dispozici podrobnější informace. Patřily k němu území po obou stranách Otavy až k Písku a okolo Mirotic a Zahořan. Hrady nad řekami a tvrze nad rybníky Vrcholně s tředověká proměna české krajiny přinesla významnou změnu: kamenné hrady. Na počátku třináctého století pomalu dosloužila stará hradská soustava s kastelány v čele. Jejich sídla, nazývaná v dnešní archeologii technickým slovem hradiště, pře s tala odpovídat po vojenské, ale i architektonické a společenské stránce. Silné vazby českého království na západní 47

47 Evropu podnitily budování zcela nového typu šlechtického sídla, které svého majitele reprezentovalo na úrovni doby. Nejstarší hrady přejímaly z raného středověku valové opevnění, do kterého byly vkládány kamenné stavby. Tyto stavby se nazývají hrady přechodného typu. V blízkosti jižních Čech to byl například Hlavačov u Rakovníka. Právo na výstavbu kamenného hradu, tehdejší novinky, přicházející k nám od jihu a od západu, držel ve svých pravomocích panovník. Je tedy pochopitelné, že zakladatelem nové sítě staveb v krajině byl král, v tomto případě Václav I. Základním typem královských hradních založení byly hrady s obvodovou zástavbou, kdy se k obvodové hradbě zevnitř přistavovaly stavby různého účelu. V druhé polovině 13. století registrujeme další etapu vývoje českých hradů, a to především v souvislosti s výstavbou řetězce královských hradů za panování krále Přemysla Otakara II. Ten v honbě za výstav z počátku 20. století (originál SOA TFeboií, poboc"ka Čes Pohled na Zvíkov ze dvou světových strannajotografiích nou reprezentativností a s ambicemi na císařský trůn vybudoval směrem k jihu View oj Zvíkov from two point s oj the compass; early ký Krumlov) a k západu honosná, často naddimenzovaná hradní sídla. 2oth century Mezi ně patří s určitostí jeden z nejlépe dochovaných královských českých hradů, gotický Zvíkov. Byl založen již za vlády Přemysla Otakara I., přestavěn v reprezentativní sídlo byl za Přemysla Otakara II. V období po pádu krále na Moravském poli byl zastaven Jindřichovi z Rožmberka. K české koruně ho zpět vyplatil až císař Karel IV., který jej dokonce v zákoníku Majestas Carolina označil za nezcizitelný královský majetek. Avšak v roce 1431 přešel hrad zpět do držení Rožmberků. Zvíkov je příkladem typické krajinné dominanty. Byl založen na široké ostrožně na soutoku řek Otavy a Vltavy. Vrcholně středověký vývoj mista v podstatě jen završil tisíciletou historii klíčového bodu v krajině, kontrolujícího komunikace, které zde vedou hned v několika směrech. Připomeňme jen historii zdejšího hradiště v době bronzové, ale především existenci oppidálniho sídliště mladší doby železné. I vrcholně středověký vývoj Zvíkova směřoval k vytvoření regionálního střediska: obdobně jako v pravěku i v 15. století zde vzniklo podhradní městečko, podtrhující strategickou roli uzlu tehdejší krajiny. Zda ke královským založením patřil také druhý z významných hradů naší oblasti, dnešní schwarzenberský zámek Orlík, není doloženo zcela jistě, je to však více než pravděpodobné. Jde o hrad v mimořádné krajinné konfiguraci. Skalní pevnost a později zámek, který se ješ tě v padesátých letech 20. století tyčil nad malebným lesnatým kaňonem Vltavy, dnes zatopeným vodami orlické přehrady, byl založen na nepřístupném a rozeklaném skalním hrotu hra- 48

48 ny vltavské průrvy vysoko nad řekou. Z nepřístupného místa, které, jak ukázal archeologický výzkum, muselo být nejprve náročně s tavebně upraveno, bylo možné střežit přechod přes řeku a mít kontrolu nad hlavní vodní cestou, mííicí z jihu Čech ku Praze. Orlík symbolizoval proměnu tehdejší společnosti: byl založen, na rozdíl od raně středověkých kastelánských hradů, mimo bezprostřední vesrtické zázemí v lesním prostředí na rozhraní světa komunikací a světa zemědělské obživy. Hrad prošel řadou zajímavých přestaveb, z rtichž nejdůležitější byla na počátku 15. století provedena ZmrzUkem ze Svojšína. V reakci na vývoj nových zbraní byl Středove'ká dlaždice z hradu Zvíkova hrad opatřen poprvé v Čechách (!) mohutnou protid ělo - Medieval tile- Zvíkov Castle střeleckou štítovou zdí, která dodnes určuje od západu pohledově známou siluetu zámku, pře stavěného na počátku novověku Švamberky na honosné renesanční sídlo. Sídelní osa Orlika se Zvíkovem je předurčena řekou Vltavou. Již jsme upozornili na skutečnost, že oba hrady neježí v jádru místní středověké zemědělské oblasti, ale na jejím samém okraji. Slovy dnešní ekologie tvořily oba hrady součást ekotonu na rozhraní vesrtické selské luajiny a zóny komunikací, dopravy a obchodu. Vždyť pod oběma hrady po celý stře- Hlavni trasy nejdůležitější obchodní komunikace v jižních Čechách, Zlaté stezky, která výrazně ovliviíovala hospodáhkou situaci severního Prácheiíska. Osmdesátá léta 17. století (originál SOA TFeboií, pobočka Český Krumlov) The main routesfollowed by th.e Gold Route- the most important trade line in. South Bohemia. 1680s 49

49 dověk pluly dřevěné vory a další zboží na sever do centra Čech, stejně jako krajinou procházely karavany bojovníků, poutníků a obchodníků. Krajinné postavení obou našich hradů kontrastovalo s hustou sítí drobných šlechtických sídel, vrcholně středověkých tvrzí, kdysi rozptýlených po středověké zemědělské krajině. Tvrze drobné šlechty tvořily prodloužené prsty manského systému, vázaného na majitele velkých vltavských hradů. Mimo tuto pozici stál na západě naší oblasti hrad Blatná. Patřil k nejstarším českým kamenným hradům nížinného typu. Opevněné centrum zde pravděpodobně stálo, jak nás o tom poučuje architektura, již v pozdní románské době. Kolem hradu se již velmi brzy vytvořilo prosperující městečko. Rozvoj manské soustavy, jejíž principy vycházely ze starobylého svazku panovníka a jeho družiny, dal vzniknout mnoha dvorcům, z nichž řada byla opevňována po roce 1300 do podoby malých hrádků a tvrzí. Vedle tvrzí drobné šlechty zde existovaly také církevní statky, z nichž nejvýznamnější byl johanitský Varvažov. Na rozdíl od jiných jihočeských oblastí známe ze stavební podoby tvrzí severního Písecka jen velmi málo. Vzhled staveb v Borečnici, Dolním Ostrovci neznáme vůbec, jsou zde však, podobně jako v jiných sídlech, doložena jména drobné šlechty. Nejvýznamněji dochovaná torza tvrzí se dochovala v areálu dnešního zámku v Čimelicích, připomínaných jako "ušlechtilé manství", dále v Myslíně v oblasti dvora K vašťovce a dalších vsích, především kolem Mirovic. V posledně jmenovaném městečku se tradičně pl"iporníná panské sídlo, původně kontrolující přechod přes říčku Skalici, jeho podoba a umístění však není jasná. Sídlo drobné šlechty se předpokládá v Oslově, patřícímu ke Zvíkovu a poté k Orlíku. Podobné sídlo se předpokládá v Radobytcích, Cerhonicích a v řadě dalších osad severního Prácheňska. Nejlépe dochované tvrze leží na okraji blatenské pánve. Buzická tvrz byla sídlem významného českého rodu Buzických z Buzic a patřila k rodovému majetku až do konce 15. století, kdy byla připojena k panství v Blatné a přestala být panským sídlem. Nachází se v "blatné" konfiguraci kolem rybníků, jejichž rozloha a pozice byla několikrát změněna. Byla založena na ostrohu u Lomnici na konci 14. století. V původní podobě sestávala tvrz z čtverhranné lichoběžníkové věže, původně čtyřpatrové, prostorného paláce a pomocných budov. Stavbu obtékal hluboký vodní příkop doplněný valem. Poblíž Buzic se nacházela další tvrz, později změněná na zámeček. Tvrz ve vsi Škvořetice, zmiňované k roku 1299, vznikla asi někdy ve 14. století jako vodní tvrz v bažinatém terénu. 50 Buzice - tvrz na mapě pn1ního vojenském nwpování, kol. r Ve srovnáni se s oučasnou mapou vyniknou změny krajiny, p ředevším nově vybudovaný buzický Biologický rybník Buzice-fortress on a map from the first military cartography, around There are obvious landscape changes in comparison with today's conditions, especially th.e newly-built Biological pand

50 Historikové tvrdí, že měs to nejsou jen kameny, ale že je vystavěno předev ším "z lidí". Města existovala i v antice, avšak mezi ní a středověkem došlo k přerušení vývoje. Středověké město je především početně rostoucím společenstvím, soustředěným na malém prostoru uprostřed rozsáhlého, téměř neobydleného prostoru. Je to centrum zvláštního hodnotového systému, centrum řemesla a obchodu, do kterého beze zbytku patří pracovitost, kreativita, chuť smlouvat, hromadit peníze a informace. Město je v ideálním případě prostor, do kterého člověk vchází branami a pohybuje se v něm po ulicích pře s náměstí. Je to organismus založený na sousedských vztazích. Kromě tradičního času, jejž udávají kostelní zvony, musí městská společnost znát také čas "obecní". V celé Evropě se mezi stoletím prosazuje nový obraz města, který formuje městskou představivost. Ve městě je možné dosáhnout lepšího společenského postavení, a tak do něj přicházejí také tuláci, poutníci, nemocní. Tím dochází zároveň i k větší marginalizaci obyvatel. Nejdůležitějším centrem města se záhy stává tržiště, radnice a strážní věž. V takových lokalitách se uchovávají nové nástroje moci- váhy, míry, psané dokumenty, privilegia... Město brzy ovládá okolní kraj, což představuje předměstí a mě stské statky. I samotný klášter je vlastně do určité míry městem. České země lze v evropském průměru zařadit mezi poměrně hustě urbanizované, avšak s dovětkem, že města a městečka byla co do rozlohy velmí malá, mnohdy na úrovni větších vesnic. Vcelku oprávněně se hovoří o tzv. rurbanizaci- prorů stáni municipálního a venkovského prostředí. Pro severní Prácheňsko bylo určujícím královské město Písek, dále město Blatná a pak předev ším dvě malé městské lokality: městečko Mirotice, zmíněné v písemných pramenech poprvé na sklonku 13.století, a o málo později zaznamenané Mirovice. Obě městská sí dli š tě poměrně věrně kopírovala vzestupy a pády celé oblasti. Chrpa, koukol a hnůj: středověký venkov Ve 12. a 13. století došlo ve středni Evropě k podstatné přeměně krajiny, k čemuž do jisté míry přispěly i zlepšené klimatické poměry. Starý zemědělský systém, založený na starém dvojpolním hospodářství, střídajícím osívání poloviny ploch s ponecháním druhé půle ladem, již neodpovídal vyšším potřebám rozvíjející se společnosti v době zakládáni měst, hradů, tvrzí a klá šterů. Tlak na zemědělský lid, který musel zajistit výživu obyvatel nových sídelních útvarů, měl za následek zkracování doby, po kterou ležela zemědělská půda ladem. Trendem bylo ponechat poli jen jednoletý odpočinek, který vedl k nástupu systému úhorování. To bylo klíčem k přijetí vrcholně středověkého trojpolního systému. Je třeba rozlišovat starší variantu trojpolí, při které docházelo k střídání jařin, ozimů a úhorů v rámci polností jednoho hospodáře, a organizačně vyspělejší variantu, při které bylo střídání jařin, ozimů a úhorů kolektivně řízeno v rámci celé komunity, nej čas těj i vesnice. V souborech nálezů rostlin vystřídaly vytrvalé plevele jednoleté byliny, například známá chrpa modrák a vlčí mák. Pro dnešní archeobotaniku jsou symbolem trojpolniho vrcholně středověkého systému. Nástup trojpolí registrujeme v západní části Evropy už v ll. století, například v severní Francii. V Čechách, na Moravě a v oblastech severně od českých zemí se změna naplno uplatnila až v polovině 13. století v souvislosti se stabilizací majetkové držby šlechty. Současně s nástupem kolonizace dosud neosídlených zón se v tzv. tradičních sídelních oblastech završoval proces vzniku vrcholně středověkého koncentrovaného vesnického osíd- 51

51 První písemná zmínka D ne ní 11.stol 12. stol 1.pol. 13. stol. 2.pol. 13. stol. - 1.pol. 14. stol. 2.pol. 14. stol. 15. stol. 16. stol. D 17. stol. 18. stol. První písemné zmínky o vesnicích severního Prácheiíska, znázo rněn é barevnou škálou. Žluté body: archeologické lokality raného s tfedo věku, žluté kroužky: slovanská hradiště First written mentions of th.e villages of North Prdcheiísko D lení. Z řady studií víme, že v mnohých regionech dochází k nahrazování rozptýlených dvorců půdorysně kompaktními sídelními útvary, vesnicemi a městečky, jejichž smyslem bylo zefektivnit hospodářský cyklus pomocí koncentrace jednotlivých farem do organizačně vyššího celku. Vrcholně středověká zemědělská kolonizace měla v naší oblasti formu vnitřního zahušťování sídelní mozaiky zemědělských ploch. Mapa zobrazující první písemné zmínky o obcích a koncentrace keramiky z přelomu raného a vrcholného středověku nám sdělují inf01mace o existenci několika jader osídlení, a to v prostoru Rakovice-Čimelice-Horosedly, dále v oblasti Kozárovic, kolem Mišovic a v oblasti Blatné. Tato ohniska z 13. století byla v průběhu následujícího 14. století doplněna většinou obcí v naší oblasti. Neosídleny zůstávaly postupně se zmenšující oblasti lesních ploch, z nichž některé (například ves Boudy) byly dosídleny až v průběhu novověku. Život středověkého sedláka byl naplněn tvrdou prací. Políčka raného středověku, obdělávaná jednoduchým hákem, zřídkakdy opatřeným železným rádlem, byla postupně nahrazována delšími pásy dlouhých lánů, jež byly výhodněj š í pro nový nástroj, těžký záhonový pluh, obtížně se otáčející na souvrati. Změnami prošla i organizace zemědělských prací, kdy byl kladen. větší důraz na spolupráci celé vesnické komunity. Sortiment vrcholně středověkých plodin zahrnoval ječmen, žito, oves, ale také pšenici na výrobu piva. Významnou plodinou 52

52 Ilustrace z lékařského kalendáfe určeného :,"'lechtické, m ěstské či venkovské domácnosti. Tisk z roku Za pozornost stoji ideální vyobrazení ovocné a zeleninové zahrady (originál SOA TFeboň, poboc"ka Český Krumlo v) A "home doct01j' calendar. Alllhe recipes used natu.ral ingredienls středověku se stala pohanka. Pěstován byl také hrách a vikev. Olej byl produkován především ze lnu, který byl ve zvýšené míře využíván k výrobě textilu, ale i jako médium k výrobě barev. Významnou plodinou byla konopě setá, jejíž vlákna se používala k výrobě provazů. Z domácích zvířat byla především chována prasata, významným pomocníkem, využívaným také k zápřahu, byla kráva domácí. Produkci vlny zajišťova ly ovce. Ve vrcholném středověku registrujeme počátek intenzivního hnojeni polí, což zvýšilo efektivitu hospodaření. Kúň byl ve středověku na venkově hlavně dopravním prostředkem, přičemž byl využíván spíše šlechtici a rodícím se mě stským prostředím. Na venkově byl držen majetnějšími sociálními vrstvami. Zvláštní kategorii obyvatelstva tvořili kováři, kteří vedle práce se vzácným železem byli jednou z páteří vesnického sociálního systému. Venkovská obydlí měla více či méně podobu roubených chalup obdélného půdorysu, které byly doplňovány kamennými podezdívkami, později i černými kuchyněmi. Domácí zvířata, pokud byla vůbec ustájena, "bydlela" s majitelem usedlosti, oddělena pouze příčkou, v domě podlouhlého půdory s u. Hned za chalupou se nacházela, podobně jako dnes, větší či menší zahrádka, kde se pěstovaly ovocné stromy a zelenina, větš i nou mrkev, zelí a petržel, ale i rozmanité druhy domácího koření a bylin. Zahrady lemovaly ohrady s pletenými ploty, kam se shromažďoval dobytek, ale rovněž se využívaly pro skladováni a zrání hnoje. Sem se také odkládaly nepotřebné předměty z organických i anorganických hmot, které už nebylo možné dále použít, například střepy z rozbitých keramických nádob, které se poté s hnojem vyvážely na pole. Ta se nacházela za humny a často navazovala na zahrady usedlosti. Polnosti byly organizovány do honů, na nichž více usedlostí najednou provádělo stejné polní práce. Mozaiku zahrad a polí doplňovaly v ni vě potoků a malých řek louky, kde se sklízelo seno. Areály polností a luk vesnic, nazývané odborně plužinami, lemovaly na Prácheňsku různě rozsáhlé lesní celky. Les byl zajímavou hospodářskou i mentální hranicí středověkého zemědělce. I když v oblasti severního Písecka tvořil les rozsáhlé plochy, byl ve vrcholném středo- 53

53 Středove'Ká lesní pastva dobytka. Minutář knížete De Ben y. Francie, 15. století Medievalforest grazing věku poměrně dobře prostupný, a to především díky tlaku lesní pastvy. Je třeba zdůraznit, že světlý středověký les se v naší oblasti skládal převážně z listnatých stromů, především z dubových, bukových a lipových porostů, prostoupených areály s převahou jedle a borovice, někdy i smrků. Dobytek se pásl na mladých větvích listnatých stromů, což podpořilo především ostrůvky habrů, které tlaku lesni pastvy dobře odolávaly. Hrabanka z opadu listnatých stromů byla sklizena a odvážena do statků, kde se používala jako stelivo pod dobytek. Les v blízkosti vesnic tak zůstával světlý a uklizený a spíše připorninal anglický park v blatenském zámku než husté pěstebni monokulturní porosty smrku 19. a 20. století. Les také tvořil součást mentálniho obzoru tehdejšího člověka. I když většina vnitrozemského lesního porostu nebyla tak obávaná jako hranični šumavský hvozd na jihu naší oblasti, přece jen byl sídlem podivných a čarovných sil, rnistem schůzí čertů, bludiček, víl. Do zcela odlehlých rnist vnitrozerni běžný člověk vstupoval jen nerad, a pokud opravdu musel. Ohrožovaly jej tam nejen temné síly hlubokého lesa, ale i mnohem světštější nebezpečí: všudypřítomni lapkové a lesní loupežnici. Boj proti nim byl trvalým folklórem české středověké krajiny. O skladbě masité stravy šlechty, pocházející z vesnického zázerni, nás dobře informuje nález početného souboru zvířecích kostí z archeologického výzkumu středověkých vrstev zámku Orlíka nad Vltavou. Pozornost zde byla soustředěna na pozdně husitskou vrstvu, na kosti bohatou. Z určitelného množství patřilo více než 50 o/o kostí skotu, u nichž nejsou vzácností sto PY po řeznickém opracování. Dalším zvířetem, zastoupeným z 15 %, bylo prase domácí. Ostatní nalezené druhy nepřesáhly 12 o/o z celkového počtu určených kostí. Jde o ovce nebo kozy, ale i srnce a jeleny. Lovná zvěř byla na hradě nepostradatelnou součástí jídelničku. Z dalších druhů byli doloženi zajíci a zástupci hrabavé drůbeže kur domácí - oba posledně jmenované druhy lze vnimat jako doplňkové, neboť tvořily sotva 3 o/o celé skladby souboru zvířecích kostí z Orlíka. Celek ukázal na zajímavou skutečnost. Jde nejen o zvýšené množství konzumace hovězího masa, ale i o značné množství lovené zvěře, což bylo pro středověké šlechtické prostředí typické. Lze věrohodně předpokládat, že šlechtické hospodářství typu Orlíka či Zvíkova již využívalo, podobně jako ve větších městech, i výhody středověkého dálkového obchodu. Na jídelničku vyšších kruhů již byly běžně přítomny dovážené druhy ovoce, jako fíky a broskve, dostupné byly již i některé druhy cizokrajného kořeni, například hřebíček nebo koriandr. Smrt a zmrtvýchvstání Již v mladších etapách raného středověku se ve společnosti sjednotil ritus pohřbívání mrtvých. I na venkově pomalu končí pohřbívání spálených těl do mohyl. Začal křesťanský věk, 54

54 onoem. charakterizovaný pohřbí váním nespálených těl, uložených hlavou k východu s nohama na západ. V století doznívají i ohlasy pohanských zvyklostí v podobě ukládání oblíbených věcí zemřelých, jako byly rrůnce, korále nebo bronzové záušnice, do hrobu. V souladu s křesťanskou naukou, předpokládající zmrtvýchvstání, byli nebožtíci ukládáni do vysvěcené země poblíž křesťanských kostelů bez jakýchkoliv předmě tů. Významné pohřebi š tě bylo archeology prozkoumáno v centrální části Prácheňského kraje v Radomyšii mezi Strakonicerrů a Blatnou, trochu již rrůmo oblast našeho zájmu. Protože jde o hroitov pro vědecké poznání ve lrrů důležitý i v celoevropských souvislostech, nelze se o n ěm nezrnínit. Nacházel se poblíž další z jihočeských johanitských řádovýc h komend u kostelíka sv. Martina. Boři voj Nechvátal zde prozkoumal 850 hrobů mladohradištního řadového pohřebi š tě převážně z 12. století. Problematika hřbitova v Radomyšli je velrrů obsáhlá. Uveďme jen některá základní Nezřízený konzum. Typický rys sebeprezentace někte rých sociálních skupin raného novověku. Jedno z mnoha vyobrazení v tisku fakta: mrtví byli uloženi v řadách "Memorial der Tugend", jehož autorem je jeden ze slavných příslušníktl schwarzenberského rodu Jan Silný ze Schwarzenberku ( ). Oslava "ctností" je pone'kud kuriózní prokteré hroby byly překryty kamennýrrů a v n ěkolika patrech nad sebou. Nědukt vzdělaného nekatolíka, mecenáše umění, služebníka na náhrobky s výzdobou, řada pohřbených byla vybavena bronzov ýrrů zá mnoha knížecích dvorech, cestovatele a náruživého (i úspěšného, jak napovídá jeho přezdívka) účas tníka všech dvorských zábav (originál SOA TFeboň, pobo čka Český Krumlov) u š nicerrů, zdobenými prsteny a řado u lnordinate consummation. From a book by Jan Silný of dalších drobných artefaktů. Zmrtvýchvstání tu očekávala místní "před Schwarzenberg ( ) kolonizační" populace, ale zřejmě i lidé se zkušenostmi z dalekých cest z přelomové doby raného a vrcholného středověku. Ukládání nespálených tě l zemřelých do země na kostelních pohřebi š tích řídila církev. Avšak i místo na pohřebi š ti bylo ve středověku odrazem sociálního postavení: č ím presti ž n ější postavení m ěl č lověk za života, tím lepší a prestižněj š í místo m ěl přiděleno pro věčný odpočinek. Na řadě míst se důlež ité hroby označovaly těžký rrů náhrobními kameny. Cenné náhrobníky, podobné těm z Radomyšle, pocházejí z píseckého pohřebiště u d ěkanského kostela Narozeni Panny Marie. Lze důvodně předpokládat, že u vě t š iny venkovských kostelů naší oblasti (zakládaných masově v průběhu 13. a v první polovin ě 14. století), se nacházely hřbito- 55

55 vy nejstarších obyvatel vesnice či městečka. Pohřbívání tu pokračovalo v mnoha případech do tereziánských hygienických reforem (mnohdy i déle), a tak není divu, že po desítky generací porušovaly mladší pohřby kosti starých předků. Proto je pro archeology vzácností nalézt starý kostelní hřbitov neporušený. Cožkoli pan Zdeněk Lev tím rybníkem Střížovickým zatopí ještě musí... Krajina jižních Čech je proslulá bohatstvím rybníků. Je to dáno geomorfologií terénu, dostatkem vodních zdrojů, ale i bohatým historickým vývojem využívání vodních zdrojů. Již na konci doby ledové existovala v jižních Čechách řada přírodních vodních ploch, zejména však pravidelná síť mokřadů, říčních ramen a potoků, které poskytovaly možnosti bohaté sezonní obživy pro lovce vodních ptáků a rybáře. Tak například pod rybničním bahnem známého rybníka Řežabinec v jižní části Písecka se nachází mocné souvrství jezerního sedimentu, kde byl pyloanalyticky zachycen pestrý vývoj pobřežní i vodní vegetace. Na vyvýšených březích bývalého jezera zachytil archeologický výzkum řadu sídlišť z mladšího paleolitu, především z magdalenienu, ale také z mezolitu, dokládajících využívání významné plochy pravěkými lidmi. Lze předpokládat, že takovéto vodní plochy vyhledával člověk k příležitostnému lovu po celé dlouhé období zemědělského pravěku. Až ve 14. století se objevuje nový a dodnes typický prvek jižních Čech, rybník, umělá vodní plocha, obklopená důmyslnými hrázemi, náhony, přepady a výpustěmi. Budování rybníků vyvolala křesťanská potřeba postního rybího masa. Velkou zásluhu na počátečním rozvoji rybníkářství má řád.německých rytířů na Jindřichohradecku. Mniši přinesli do 56 Konec pozemské pouti- klest'anská smrt. Z díla Jana Silného ze Schwarzenberku ( ) (originál SOA TFeb01I, pobočka Český Krumlov) Death oj a Christian. From a book by Jan Silný oj Schwarzenberg ( )

56 Rybník Labuť Swanmere Čech chov sladkovodních ryb, především kaprů, důležitého postního jídla středověku a novověku. Od ruch se tento zvyk velmi rychle rozšířil na Tieboňsko na panství pánů z Landštejna a Krajířů z Krajku, na Písecko a Blatensko. Přes otřesy husitských válek v první polovině 15. století dochází v jeho druhé polovině pod záštitou mocných rodů k budování stovek nových velkých vodních nádrží. Řada vodních ploch byla vybudována na místě dřívějších jezer nebo mokřadt\ využívaných již v době kamenné. V naší oblasti proslul na konci vrcholného středověku budováním rybníků majitel města Blatná Zdeněk Lev z Rožmitálu. Dbal o rozvoj svých blatenských držav sice nepřímo, ale vcelku vytrvale. Jedinou oblastí, o kterou Zdeněk Lev přímo pečoval, byl chov ryb. Většina rybničních staveb na Blatensku zřejmě spadá do jeho doby. V letech byl vybudován velký rybník Střížovický, později pojmenovaný Labuť. Je největším rybníkem na Blatensku i v celé oblasti severního Prácheňska. Při jeho budování bylo zatopeno mnoho pozemků vesníc Uzenice a Kožlí, které patřily ke zvíkovskému panství. Král Vladislav v roce 1493 poslal list Jindlichovi ze Švamberka, ve kterém mu oznamuje, že dal Rožmitálovi povoleni ke stavbě velkého rybníka u vsi Střížovice. Vyjednávání o zátopě pozemlil a o náhradách se vleklo tradičně dlouho, až roku 1503 se oba šlechtici domluvili na jistých náhradách. Z listu lze vyčíst řadu tehdejších topografických detailů. Po rozpadu držav Zdeňka Lva z Rožmitálu nastala doba pro rybníkářství ne zcela příznivá, charakterizovaná rozdrobeností majetku, což bránilo velkým investicím. Po roce I 541 se dostala 57

57 Blatná a okolí koncem 18. století na mapě 1. vojenského mapování Blatná on. a map from. the first military cartography, aroun.d 1780 Blatná do rukou Adamovi ze Šternberka. On a jeho pokračovatelé dále rozšiřovali blatenské rybníkářství. V 18. století bylo na Blatensku registrováno již 600 hektarů rybničních ploch. Hlavním produktem místních rybníků byl vždy blatenský kapr, který byl vyhlášenou pochoutkou nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Pokud něco povýšilo region do celoevropských souvislostí, byly to právě vyhlášené blatenské ryby. Převážely se po silnici na Nepomuk, ještě v 19. století nazývanou "rybářská cesta", do Chebu, kde bylo překladiště ryb pro západoevropský trh. Odtud se transportovaly přes Wlirzburg až do Holandska (viz obr. na str. 171). 58

58 CESTA NA SLAVNOST: PROMĚNY RENESANČNÍ KRAJINY Závěr vlády Jagellonců (vládli ) a hlavně panování příslušníků habsburského rodu (od roku 1526) pomalu otevíralo dveře příchodu raného novověku do českých zemí. Ty byly po desítkách let izolace postupně začleňovány do velkolepých plánů ambiciózní dynastie, která prosazovala odlišné pojetí státu - státu absolutistického, centralizovaného, v němž rozhodnutí panovníka a vládních orgánů nebudou podléhat kompromisům s představiteli jednotlivých stavů (páni, rytíři a měšťané). Státu tvrdě zdaňujícího své obyvatele, s moderní žoldnéřskou armádou a silným úřednickým aparátem. Celé 16. století bylo vlastně dobou zápasu o takové státní pojetí, přičemž samotné střetání obou stran (Habsburkové a stavové) bylo často zahaleno v konfesionálním hávu. Mnozí ze šlechticů pochopili nový trend, jiní setrvačně bránili staletou tradici. V Čechách skončila doba pohusitských střetů, lapkovství a záští, která vyčerpávala všechny zúčastněné strany, a nejeden bystrý jedinec si kladl otázku, kde brát do budoucna stále oblíbenější peníze, neboť věděl, že v nastávajícím věku se za ně nechá leccos koupit. Prosperující hospodářství a chytrá podnikavost zvítězila nad silou a mečem. I u nás se kolem poloviny 16. věku prolomily hranice do Evropy a šlechtici, mě šťané i obchodníci si rázem oblíbili moderní způsob cestování. Ze všeho nejvíce cestovatele upoutal zjemnělý a požitkář K největším znalcům krajiny vždy patl'ili nositelé,. informací". Kresba středověkého,.pošťáka" Medieval postman- he knew the landscape besr oj all ský renesanční způsob života, příjemné bydlení, zkrášlené interiéry, půvab umění i nevšední zážitky z pestré stravy. Viděné rychle začali přenášet domů. Staré tmavé a zatuchlé tvrze a hrady ustoupily přepychovým zámkům. Prozatím nebylo třeba mít bytelné útočiště před nepřítelem, ale peníze, nebo alespoň věřitele, který by půjčil nějakou sumu na přestavbu sídla, honosnou slavnost, cestu, zaplacení alchymisty, snobskou koupi módního nábytku, nebo alespoň na stavbu pivovaru, rybníku či ovčína, jež vynášely ve šlechtické režii mnohem více než po staru vybírané feudální platy od poddaných. Vidina světských radovánek však mnoha šlechticům zakalila mysl natolik, že přecenili své možnosti. A tak jim vyvstal staronový nepřítel, stejně krutý jako po zuby ozbrojené vojsko - dluhy. Co však jednoho ničilo, druhému přinášelo užitek. Zkrátka, Čechy zaplavilo mystérium peněz se všemi klady i zápory - s možností zbohatnout bez staré rodové tradice, intelektu álně žít, nechat se korumpovat i korumpovat jiné. Nový věk začínal a jeho chapadla dosáhla také do jižních Čech. Mluví-li se o změně životního stylu, většina lidí ji má spojenou se jmény dvou posledních představitelů mocného rodu Rožmberků - s Vilémem a Petrem Vokem. Zejména předpo s lední "vladař", uvážlivý politik a diplomat ve službách Habsburků Vilém z Rožmberka ( ), trpělivě budoval kompaktní pozemkovou doménu, která spolu s majetkem pánů z Hradce pokrývala velkou část jižních Čech. Čím více rostl pozemkový majetek několika málo příslušníků panského stavu, tím méně "prostoru" zbývalo na nižší šlechtu. Ta si nemohla dovolit soustřeďovat ve svých rukou víc 59

59 než několik poddaných nebo pár vsí. Stále více rytířů z blízkého okolí obrovských panských dominií bylo nuceno vstupovat do úřednických funkcí (hejtman, purkrabí) na šlechtickém velkostatku. To je ale jen určitá "modelová" představa, která na severním Písecku neplatí. Zde se setkáme doslova s "jihočeskou " raritou - se vznikem řady nových rytířských statků a posledním rozkvětem (byť jen krátkým) mnoha tvrzí s jejich hospodářským zázemím. Pro vysvětlení se však musíme ještě jednou vrátit do víru husitské revoluce... Švamberské budování dominia Ještě v průběhu husitských válek začal král Zikmund jednat s Oldřichem z Rožmberka o zás tavě hradu a panství Zvíkova. Sedm let po smrti Jana Žižky z Trocnova, v roce 1431, se pevný hrad skutečně dostal do rožmberských rukou. Panství neustále měnilo svůj rozsah, další zástavní majitele, až se od roku 1473 stalo majetkem Bohuslava ze švamberka. Právě švamberkové měli v prostoru severního Prácheňska (a nejen zde) plnit přibližně stejnou roli jako Rožmberkové nebo páni z Hradce o něco jižněji - zcelovat majetek, propojovat jedno-tlivá panství, "profesionalizovat" úřednictvo a především podnikat ve spolupráci s vlastními poddanými ve sféře výnosného pivovarnictví, rybníkářství, v obchodu s dobytkem a ovcemi. Švamberkové, jimž až dosud patřila v západních Čechách panství švamberk a Bor, přikoupili po roce 1500 řadu menších statků v okolí Zvíkova - mezi jinými například Lety (1516), Orlík (1519) nebo Bechyni (1528). Po vyrnřeni zvíkovské linie rodu se na začátku poslední čtvrtiny 16. století stal držitelem všech švamberských statků v kraji (kromě Bechyně, kterou v roce 1569 koupil výše zmíněný poslední Rožmberk a vybudoval tu nádherný renesanční zámek) Kryštof II. ze Švamberka. Zdálo se, že vše bude probíhat podle dosavadního "vzoru". Krátce po převzetí dědictví byl pan Kryštof požádán králem Maxmiliánem, aby vzhledem k rozsáhlosti zvíkovského panství (nezapomeňme, že šlo stále o zástavní královský majetek!) připlatil české komoře další dvě desítky tisíc kop míšeňských grošů za to, že se majetek stane- slovy pramenů- "na věčné časy dědičný a zpupný". Pře s tože Kryštofova finanční situace nebyla růžová, nenechal si příležitost k výkupu panství do dědičného držení ujít. Ostatně, ani ony tisíce kop se v královských truhlách dlouho neohřály. Královské komoře se totiž naskytla koupě velkého a mnohem výnosnějšího pardubického panství, které držel v rukou další mocný panský rod- Pernštejnové. Do hry začaly zasahovat nejen osobní aspirace a snaha šlechty podnikat "ve velkém", ale také různé právní finesy a klientská síť přátel. Pan Kryštof počítal mimo jiné s tím, že část kupní ceny za značný majetek, kde měl zájem zřídit stálou rezidenci a dvorskou společnost, bude snížena o sumu, kterou švamberkové vynaložili během několika desetiletí na údržbu a přestavby Zvíkova. V tom se nemýlil. Když čtveřice komisařů sepisovala v létě 1574 odhad jednotlivých objektů, vyšel pán ze švamberka z maratónu jednání vítězně. V souvislosti s potřebou podnikání šlechty jen připomeňme, že samotný hrad Zvíkov s poplužním dvorem byl odhadnut ("šacován") na pouhých 2000 kop míšeňských grošů, zatímco nedaleký panský pivovar na celé tři tisíce. Zkrátka, výdělečný podnik je pro podnikatele (i prodávajícího) cennější než celý kamenný hrad se svou obrannou funkcí, nástěnnými malbami a historickým významem... Trhová smlouva, která byla dne 14. září 1575 zapsána do nejdůležitějšího šlechtického "majetkového katastru" -desek zemských, katapultovala Kryštofa ze Švamberka mezi majetkovou špičku českého panstva. Dědičně mu byly zapsány hrad Zvíkov, starobylý milevský klášter, městečka Mirovice, Milevsko, Zvíkovské Podhradí a dalších 110 vesnic na levém 60

60 Portrét mladého Viléma z Robnberka ( ), prvního mezi českými pány. Diplomat jeho formátu výrazně ovliviíoval dění nejen jižních Čech (Státní hrad a zámek Český Krumlov) Young Vilém of Rožmberk ( )-first among Czech noblemen " Politik smíru" Vilém z Rožmberka v závěru života ( ) (Státní hrad a zámek Český Krumlov) Vilém oj Rožmberk ( ), in his dotage i pravém břehu řeky Vltavy. Řadu realit, například poddanské městečko Mirotice, dvory v Oslově a Červeném Újezdě, manské dvorce v Dřaheničkách, Kožlí, Strážkovicích nebo Radobytcích, získal úplně zadarmo. Kryštofovo úsilí tak dosáhlo vrcholu a na řadě bylo spláceni kupni ceny v dohodnutých termínech. Chronický nedostatek hotovosti (ostatně typický pro většinu panských rodů a centrálnich úřadů) nutil pána ze Švamberka nejprve ke sháněni nových věřite lů a zanedlouho k rozprodeji lehce nabytého majetku. Odprodávány byly postupně vsi od Zvíkova a Milevska nejvzdálenější. Jako kupci přicházeli nejčastěji rytíři z blízkého okolí. Jen v letech bylo odprodáno na sedm desítek vesnic. Vynucené a nečekané majetkové transakce zapsal velmi podrobně ve svých poznámkách švamberský úředník Erazim Gynther z Moren. Právě v jeho Přípisech prodejů se mnohdy poprvé seznamujeme se jmény jednotlivých osedlých (tj. hospodářů- tedy obrazně řečeno plátců daně) a jejich povinnostmi. Nejde jen o daňové povinnosti vůči státu a vrchnosti ve formě berní a úroků, ale také o škálu mnohem drobnějších, avšak pro historiky mnohdy cennějších závazků. Například z tzv. podýmného (rozuměj dávka z jednotlivých korninů) se lze dozvědět mnohé o počtu výtopných těles v jednotlivých stavenich, počet a lokalizace krčem ve vesnicích může leccos napovědět o sociálni instituci, v níž se trávil (a tráví) volný čas, počty a názvy jednotlivých rybniků zase obohacují nejen naše dnešni historicko-geografické znalosti o využíváni krajiny. Výhra, nebo krach? Optikou pouhého sčítáni zisků a ztrát byl pan Kryštof šlechticem, který obrazně řečeno přecenil své možnosti. Z pohledu vlastního života možná. Jinak by hodnoceni vypadalo, pokud bychom přemýšleli v intencích dané doby. Nechme promluvit znalce dějin severního Prá- 61

61 cheňska, Jana Tomana: "Porovnáním zvíkovského odhadu a ocenění, uskutečněného v roce 1574 před prodejem panu Švamberkovi, s prodejními cenami jednotlivých odprodej{i se zjistí, že skoro v žádném phpadě nebylo při prodeji dosaženo odhadní ceny." švamberk sice českému králi neustále připomínal, že "draho koupil" a že ho "koupě zavedla" (rozuměj přivedla k zadlužení), ale šlo jen o běžnou rétorickou "figuru" při obchodním a tím i politickém smlouvání. Ve skutečnosti za to, co bylo odprodáno, utržil více peněz, než kolik zaplatil za koupi obou panství. Po odprodejích zbyla Švamberkům dobrá polovina, o které se dá říci, že ji dědičně dostali úplně zadarmo. Kdo tedy vyhrál? Odvážný "investor" Kryštof ze švamberka? Jeho potomci a potažmo rod, který přece jen trvale zakořenil v jižních Čechách a nakonec (opět jen do třicetileté války) zdědil podstatnou část majetku po Rožmbercích včetně sídla v Třeboni? Množství představitelů nižší šlechty, kteří byli nuceni renes ančně přestavět své "rezidence"? Královská komora, jež se přece jen "zbavila" za pár desítek tisíc vzdáleného panství? Sedláci, kteří už poněkolikáté změnili svou vrchnost a mohli v případě panských požadavků argumentovat, Detailní pololetní účty panství Orlík z roku PFesné evidenci neunikl doslova ani jeden hfebík (o riginál SOA TFeboií, poboc'ka Český že "dříve to tak nebylo"? Nebo to byl početný zástup nemajetných, Krumlov) ze "slušné" společnosti vyobcovaných (přesto však ve své podtate View of detailed (a s yet unused) accounts of the Orlík nad Vltavou ess tatě svobodných) jedinc1\ kteří využívali své bezejmennosti tím víc, čím častěji se měnil pán a nemusela se vést písemná evidence tam, kde vrchnost znala své "ovečky"? Nevyhráli například historikové, jejichž "stav" je čím dál více živ zkoumáním (vymýšlením) nejrůznějších anomálií? Když roku 1582 Kryštof ze Švarnberka zemřel, zdědili jeho statky bratranci Jan Jiří a Jan Vilém z horské rodové linie. Dva roky nato si rozděwi majetek tak, že první z nich převzal správu nad Orlíkem, druhý nad Zvíkovem a Kestřany. To však byla jen majetková mezihra. Finále obrovského přesunu majetku skončilo tak, že řada vesnic zvíkovského panství přešla pod Orlík. Od počátku 17. století až do dnešní doby zůstalo orlické panství nejkompaktnějším pozemkovým celkem severního Prácheňska. Z pohledu historie kulturní krajiny je důležitý ten efekt historického vývoje, který zanechává (byť nakrátko) jakoukoliv stopu ve vztahu člověka a jeho okolí. Rytířské tvrze v nebývalé hustotě jako by se v posledním půlstoletí své smysluplné existence vzepjaly k závěrečnému výkonu. Přechod mezi zámkem (rezidencí), tvrzí, selským statkem a chalupou zůstal na severním Prácheňsku plynulý. Jako majitelé pozemků se tu etablovaly rytířské rody Loubských z Lub, Dejmů ze Stříteže (Čímelice), Černínové z Chudenic, Radkovcové z Radkovic, 62

62 Doudlebští z Doudleb, Radějovští z Hodějova nebo Kaleničtí z Kalenic. Celkový výčet by byl nepoměrně delší. Švamberské úsilí o vytvoření rozsáhlého dominia učinilo ze severního i středního Písecka a Blatenska pestrý kaleidoskop panství a malých rytířských statků. Kolem roku 1600 bychom jich napočítali kolem dvaceti. Kromě orlicko-zvíkovského panství též maltézské panství Varvažov, panství Pohled na jeden český unikát- kestl'anské tvrze v detailu na mapě z Karštejn, rytířské statky počátku 18. století (originál SOA T!'eboň) Zbenice, Bukovany, Zalužany, Horosedly, Myslín, Dol A unique Bohemian feature- the fort at Kestlany on an early 18th century map ní Nerestce, Rakovice, Mirotice, Čimelice, Strážovice, Čížová, Škvořetice, Drahenice (na Blatensku) a panství královského města Písku. Některé statky nižší šlechty měly jen jedinou vesnici (např. Rakovice, Horosedly), jiné jich vlastnily několik. Přestože přestavby, funkce či hustota rytířských obydlí jsou zde pozoruhodnou zvláštností, zaměřme pozornost ještě jednou na vyšší šlechtu a její úsilí vytvořit podmínky pro raně kapitalistickou formu podnikání na velkostatcích. Nejvhodnějším příkladem je panský a bývalý královský dvůr v Cerhonicích, který se stal centrem hospodářského řízení na zvíkovském panství. Cerhonice- panský dvůr jako základ šlechtického podnikání? Dnešní osada, která je soustředěna kolem bývalého dvorce se zámkem, se v písemných pramenech poprvé uvádí k roku 1291, kdy patřila k majetku kostela v nedalekých Miroticích. Název vsi, ve které se údajně nacházel královský dvůr i dvůr vladycký, bývá odvozován z původního tvaru Crhonice a označuje "ves lidí Crhoňových". Mluvíme-li o dvorcích, poplužních, královských či vladyckých dvorech, je třeba vědět, že se nejpozději od 10. století jednalo jednoduše řečeno o hospodářské zázemí a centrum místní správy, ať už šlo o majetek knížecí, královský nebo šlechtický. Teprve postupem času, ve velkém až po husitské revoluci, docházelo tam, kde většinou panský stav vlastnil rozsáhlý pozemkový majetek, ke konsolidaci velkých panství (například panství český Krumlov, Třeboň, Vimperk v rukou pánů z Rožmberka, hradecké panství pánů z Hradce, panství Pardubice pod správou pernštejnského rodu, panství Zvíkov a Orlík pánů ze Švamberka) a k rozšířování, přestavbě či výstavbě nových panských dvorů. Panské (ňěkdy se jim též říká poplužní) dvory stály na tzv. dominikálu (půdě, která na rozdíl od tzv. rustikálu patřila přímo vrchnosti) a jejich počet i rozloha se staly důležitým 63

63 ukazatelem ochoty šlechticí:1 podnikat, tedy pěstovat obiloviny a chovat dobytek na prodej vlastním výrobním podnikům, zejména pivovarům, nebo na prodej na místních či zahranič ních trzích, a nespoléhat přitom na povinné naturální dávky Uedna z forem feudální renty) od svých poddaných. Je nasnadě, že panské dvory, postupem času většinou doplněné o blízký panský pivovar, ovčín, mlýn či pilu, tvořily v krajině zcela svébytnou jednotku. Zejména v průběhu 16. století radikálně zasáhly do její tvářnosti nejen obřími výrobními podniky, na jejichž stavbách se podíleli většinou titíž (italští a jihoněmečtí) architekti a "zedníci", kteří projektovali renesanční úpravy (novostavby) blízkých zámeckých komplexů, ale také novými hraničními liniemi, komunikacemi a exploatací zdroj(l Není divu, že takto vybudovaný poplužní dvůr se mohl, zvlášť tam, kde se v areálu nacházela nějaká tvrz, stát samostatným menším panstvím nějakého rytíře. Poplužní dvůr v Cerhonicích, vzdálených přibližně 12 kilometrů od Zvíkova, vystupuje z písemné anonymity (ostatně jako i jiné instituce tohoto druhu) až po husitských válkách. Až do sklonku 15. století byl prokazatelně jediným dvorem na panství, a navíc od Zvíkova poměrně vzdáleným. Svou roli patrně sehrála relativně dobrá úrodnost půdy, a tak byly Cerhonice určeny k funkci správního centra panství na levobřežní straně Vltavy. Ze sporadických pramenů se zdá, že pod rožmberskou správou dvůr pustl. Teprve nástupem Švamberkú (1473) se mnohé změnilo. Nikoliv však v přístupu vrchnosti k podnikatelským aktivitám- jako činorodý prvek se objevuje Uako ostatně i jinde) "obyčejný" vrchnostenský úředník. Jmenoval se Václav Holub, byl mladý a zl!stal ve švamberských službách více než tři desítky let. Úředník, jehož hlavním úkolem bylo tzv. "peněžení statku Jeho Mi- Vstupní brána velkostatku v Cerhon.ilosti páně", tedy, laicky řečeno, měl svými "manažerský- cích _ dnešní stav mi" schopnostmi umět co nejlépe proměňovat "fixní kapi- Entrance gate ofthe countl)' estate tál" v hotové penize, neváhal a už v lednu roku 1474 na- in Cerhonice psal svému zaměstnavateli Bohuslavovi ze Švamberka doporučující dopis. Mladík napřel pozornost právě ke dvoru následujícími slovy, která nepotřebují komentář: " Račte Vaše Milosti věděti, že jsem byl předtím v Cerhonicích, opatruje hospodářství, aby se zřízeně de'1alo a mlátilo. I porozume'1 jsem tomu, že je veliká nesprostota a nezřízenost, ježto dvoru při té stodole není. I tak jsem na to myslil, abych Vaší Milosti o tom psal, jestliže by vůle Vaší Milosti k tomu byla, abyste ráčili kázati dvůr tu vystavěti. Neb račte věděti, že by z toho dvoru veliké užitky k zámku vycházely, když by ten dwlr tu byl udělán při té stodole, a že by tu čeleď v něm byla, zv láště že by se tu dobytky chovaly, voli, krávy ovce a jiné nábytky. A že by se hnůj dělal, a ježto by se dědiny hnojily, ječmen a pšenice by se sela a louky by se opravovaly. Neb, pane můj milý, dědiny velmi zajdou, zpustějí a zchlístnou, jestliže se hnojit nebudou." I přes více než půltisíciletí je řeč dopisu jasná. Nezaujme však jen to, že "motorem" panského podnikání byl (a nejen v tomto případě) mladičký neurozený a patrně i univerzitně ne- 64

64 vzdělaný byrokrat. Pozoruhodná je i zmínka o potřebě hnojit půdu. Nejzajímavější je však osud bezesporu realistického reformního návrhu. Z dalších archivních pramenů se zdá, že Holubův plán se dočkal částečného naplnění až po třiceti letech... Největší rozmach prodělal cerhonický dvůr po polovině 16. století. Klíčovou změnu znamenalo připojení zvíkovských vesnic k panství Orlík v roce Panské podniky obou dříve samostatných panství poté už jen pod orlickou správou prodělaly rozsáhlé stavební změny. Rozšiřování rybničního hospodářství, zvyšování kapacity ovčínů, založeni pivovaru, budování "ovocných" i "zeleninových" zahrad, výstavba chmelnice, přestavba obytné budovy pro zaměstnance dvora, rekonstrukce koňských a kravských stájí (nebylo výjimečné, že byly dlážděné a s okenními tabulkami s tzv. skleněnými kolečky, která známe z renesačních zámků, tvrzí a měšťanských domů!), stodoly, sýpky a tzv. panský dům- to je pouze částe čný výčet intenzivních zásahů vrchnosti a její byrokracie do vzezření pozdně renesanční krajinné scenerie. Z cerhonického panského dvora, ke kterému byly připojeny ještě čtyři vesnice, vzniklo malé panství, o jehož koupi projevili eminentní zájem rytíři Dejmové ze Stříteže, tehdy čerství majitelé nedalekých Čimelic. Tiináctého května 1577 se bratři Aleš a Jindřich stali novými - a dodejme, že vzhledem k vybavenosti š ťastn ý mi - vlastníky Cerhonic. Zdaleka ne všechny rytířské majetky v prostoru severního Prácheňska byly tak příkladně zařízeny jako dejmovská enkláva. Hlavní stavební tendence a zásahy do okolí byly však podobné. Osudy panského dvora jsou zvláštní i typické zároveň. Specifické v tom, jak může z poplužního dvora velkého panství vyšší šlechty vzniknout samostatné malé panství agilních rytířů. Charakteristické pak nejen v údělu rozumných návrhů rodící se byrokracie, ale také jako ukázka posledního vzepětí rytířských tvrzí, jež v následujících stoletích postupně zanikaly a jejichž stopy může ještě dnes postřehnout i neškolené oko zájemce jako součásti mnoha polorozpadlých či znovu vzkvétajících venkovských statků. OD RYTÍŘSKÉ TVRZE K BAROKNÍMU STATKU Přestože dobové písemné prameny označují rytířská sídla většinou jako "tvrze", jednalo se vlastně o jakési malé zámečky, které byly součástí přilehlých hospodářských podniků. Koncentrace sídelních objektů nižší šlechty lze na severnim Písecku považovat za výjimečnou. Nešlo však jen o rene s anční přestavby, zaregistrovat je možné i velký počet novostaveb. Odborná literatura uvádí, že na území Písecka (míněna velikost novodobého okresu o rozloze přibližně 30x30 km) vzniklo v průběhu 16. století 26 nových rezidencí nižší šlechty. V následujícím století došlo v několika případech ke zbarokizování obydlí, v mnoha ostatních však k totálnímu úpadku tvrzí. Pauperizace rytířstva a později potřeba laciného a kvalitního stavebního materiálu se stala obrazně řečeno "hrobařem " výstavních tvrzí, na jejichž existenci je dnes poutník upozorňován detaily u okenních portálů, čá s tí dochovaných kleneb, zbytky š títů a arkád, případně č ástečně dochovanými zbytky sgrafit (tzv. "p s aníček " ) na omítkách stavení. Nebezpečnějším nepřítelem než ozbrojenci se tvrzím stala obrovská mocenská a politická změna po bitvě na Bílé hoře. Málokdo ze stavu nižší šlechty, nepočítáme-li náboženské konvertity či byrokratické arivisty, spojivší osudy rodu s habsburskou panovnickou dynastií, měl po roce 1620 šanci na stejný život jako před českým stavovským povstáním. Dnešnímu zvědavému turistovi s ambicemi vyzkoušet si pozorovací talent se v prostoru severního Prácheň ska nabízejí desítky možností vidět na vlastní oči a v časové smyčce pěti 65

65 Pohled na Čimelice, Rakovice a Bissingrov. Neznámý malíř kol. tol. 19. století View oj Čimelice, Rakovice and Bissingrov. First part ofthe century století osudy rytířských sídel. Samozřejmě že na první pohled ho například upoutá nesporně unikátní nakupení dokonce tří rytířských tvrzí na malém prostoru u Kestřan, avšak stejně romantický zážitek skýtají návštěvy vesnic, které se kdysi honosily podobnou rezidencí, dnes většinou ukrytou v obydlí jiného účelu. Je nesnadné vytipovat nejdůležitější tvrze. Kromě zmíněných Kestřan by zvláštní zmínku zasloužila (v prostoru severně od Písku) tvrz v Brlohu, v nedaleké Drhovli, severovýchodněji bychom neměli opomenout Čížovou, na pravém břehu Otavy Červený Újezdec, u řeky Skalice významný Varvažov nebo později stále významné Čimelice. Mezi částečně dochovaná rytířská sídla můžeme ještě dnes zařadit například Rakovice, Dolní Nerestce, Strážovice, již připomenuté Cerhonice, Čísadlovice, Starou Dobev či Šamonice. Při důkladnějším studiu problematiky zjistíme, jak málo "lidských příběhů ", na rozdíl od škály právních a majetkových aktů, z této doby známe. Nejde jen o "bílá" místa dějepisectví, ale také o odraz skutečné písemné základny, která je v bezpochyby unikátních jihočeských archivech k dispozici. Zjednodušeně řečeno, nejedná-li se v archiváliích této doby o majetkově právní informace, většinou se pak setkáme s informacemi, které vyplynuly "na povrch" při překračování dobových právních norem. Až na úplné výjimky se z prostředí nižších sociálních skupin (vlastně ani ze sféry rytířstva) nedochovalo nic (pokud takové zprávy vůbec existovaly, o čemž většina historiků asi právem pochybuje), co by detailněji osvětwo způsob života v rytířských tvrzích. Příslušníci nižšího šlechtického stavu většinou nevěnovali svým drobným rodinným archivům (lze si je představit jako pár privilegií, kupních smluv, dlužních úpisů a pohledávek v truhle) tolik pozornosti jako panstvo, a pokud se na delší dobu nestali příslušníky úřednictva, jejich dokumenty pohltil ruku v ruce s majetkovým úpadkem čas. Města se svou agendou na tom byla lépe. Přesto se jedna z menších tvrzí natolik proslavila svou neobvyklou kriminální kauzou, že to vzbudilo pozornost nejen dobové veřejnosti, ale i mnoha moderních historiků. Pohled na katastrální plán vesnice Šamonice z roku 1837 napoví, že z bývalé tvrze toho do dnešní doby mnoho nezbylo. Kdo byl Šamon, z jehož jména se název obce odvozuje, nevíme. Až do roku 1547 náležela ves královskému městu Písku. Toho roku ji král Ferdinand I. 66

66 jako potrestání za protihabsburský odboj městu zkonfiskoval a za dva roky výhodně prodal. V šedesátých letech 16. století hospodařil na zdejším dvoře rytíř Ludvík Lorecký ze Lkouše. Není jasné, zda měl dvůr pouze pronajat, nebo zda mu patřila celá vesnice. Buď jak buď, když 24. srpna roku 1571 uléhal ve své tvrzi na lože, netušil, že se spolu se svými dvěma nezletilými syny nedožije rána. Předem domluvení vrazi - Ludvíkovi poddaní včetně šamonického rychtáře, Loreckého vlastní šafářky a děvečky- vyřezali v záchodu, který umožňoval vstup do tvrze zvenčí, větší otvor, aby vyšetřovatele zmátli a přivedli na stopu jakýchsi náhodných delikventů. Pak zcela bez problémů vstoupili do stavení, neboť hlavní klíč měli ukrytý v blízké maštali. Zvlášť brutální formou zavraždili nejen svého pána, ale také jeho dva syny. Za velmi neobvyklý čin bylo souzeno, mučeno a hrůzným způsobem popraveno celkem sedm obviněných osob včetně zmíněného rychtáře. Nejen dokonaná vražda vlastního pána a jeho dětí, ale ani popravní "divadlo smrti" neměly v jižních Čechách té doby pendant. K radosti historiků však důkladné vyšetřování aféry přineslo také detailnější informace o vnitřním vybavení tvrze, denním rituálu oběti i vrahů, roli advokátů apod. A čím se spiklenci bránili? Samozřejmě že "nelidským útiskem" a týráním poddaných ze strany "slavného" jihočeského rytíře. Odlesk jeho posmrtného " věhlasu " je dodnes patrný. Stačí navštívit kostel sv. Jakuba Větš ího v nedaleké Čížové a všimnout si mezi více než desítkou mramorových, žulových a pískovcových náhrobních desek majitelů tvrze Dejmů ze Stříteže také dosud dobře dochovaného bílého mramoru, na němž je rytíř ve zbroji a po jeho stranách dvě malé děti. Kromě znaku je ještě patrná část nápisu vztahujícímu se k létu roku Jedním z paradoxů renesančního období v Čechách je, že co přinesl hospodářský rozmach značné části panstva, mnoha schopným rytířům a radám městských sídlišť, to ubral v oblasti sakrální architektury a náboženského života. Renesanční náhrobní kameny jsou asi to jediné, co dnes při návštěvě svatostánků Náhrobek Ludvíka Loreckého ze Lkouše můžeme obdivovat z období, jehož hodnocení snad The headstone oj Ludvík Lorecký oj Lkouš i musí být rozporné. Na straně jedné jsou Čechy první zemí v Evropě, kde bylo legalizováno tzv. dvojvěří a nastolena náboženská tolerance (části) nekatolíků, druhou stranou mince byl rozvrat katolických struktur, výrazné zesvětštění každodenního života, rozdělení far na katolické a nekatolické s malým ohledem na náboženské vyznání poddaných. "Zniternění" víry a rozklad systému odebral investice směřující do sakrální sféry. Řada katolických far pouze živořila mezi vzpomínkami na gotickou nádheru a sny stále nepřicházejícího barokního vzepětí. Kolorit krajiny ještě postrádal siluety nově opravených kostelíků, poutních míst, božích muk či zvonic nabádajících člověka k zamyšlení nad krátkodechých působením v "zemském slzavém údolí". Naproti tomu nekatoličtí duchovní správci, zvláště příslušníci pronásledované 67

67 jednoty bratrské, odmítali v souladu se snahou o návrat k "původní" církvi světskou okázalost. Typický výrazem doby může být například kostel Svaté Trojice v Čimelicích, který zůstával po první polovinu 17. století zpustošen a který musel Karel Amadaeus sv. pán z Bissingenu nově vystavět. V podobném stavu nalezli maltézští rytíři po skončení třicetileté války kostelík sv. Ondřeje Apoštola v Radobytcích, který se po husitských válkách ocitl ve správě utrakvistických (nekatolických) kněží. Stejně tak kaple sv. Kateřiny ve Varvažově, která se nachází na místě původní sakrální stavby asi ze 13. století, byla opravena až začátkem 18. století. Smutný výčet by mohl pokračovat snad až do okamžiku, kdy bychom prošli všechny farní či filiální kostely, kostelíky a kaple severního Prácheňska. Jednu z mála výjimek představuje kaple sv. Anny u Štědronína, o kterou se výrazně zasloužil v letech Jindřich ze Švamberka. Nezasáhla-li sakrální architektura renesance ve srovnání s rytířskýmí aktivitami nijak výrazně do vzezření krajiny, přece jen mají obě oblasti něco společného. Takřka povinností každého šlechtického rodu bylo vybudovat vlastní nekropoli - rodové pohřebiště. Velcí magnáti z panského stavu si po vzoru panovníků vybírali většinou kláštery (napřiklad Rožmberkové mají nekropoli ve Vyšším Brodě), nižší šlechta volila za místa posledního odpočinku kostely v blízkosti jejich tvrze. Tak například ve zmíněné Čížové najdeme několik náhrobních kamenů Dejmů ze Stříteže, v kostele sv. Klimenta v Mirovicích založili rodovou hrobku v roce 1553 rytíři Loubští z Lub, v kostele sv. Linharta v Oslově lze spatřit náhrobek z červeného mramoru patřící Alžbětě ze Švamberka (zernř. 1604), v Radobytcích pak několik ná-hrobků rytířů Počepických z Počepic ze 16. a z počátku 17. století. Dobře čitelných, zčásti setřených či zcela neidentifikovatelných sepulchrálních renesančních památek je v kostelních interiérech (v blízkosti presbytářů pak ty dobově "důležitější") značné množství. Zdaleka ne všechny vznikaly jako ten rytíře Loreckého - po smrti, velká část náhrobků bývala objednávána "dopředu". "To sedlský plemeno nijak jináč neudělá, než co z moci udělati musí" Pomalejším tempem než ve městě nebo na velkém zámku se měnily materiální podmínky života venkovských sedláků, chalupníků, podruhů a jejich rodin. Ne snad proto, že by přes selskou bránu či dveře stavení nedoléhaly zprávy o "módách" (migrace mezi městem a venkovem stejně jako informační spojení prostřednictvím příbuzných a přátel byly větší, než si zpravidla při představách o venkově připouštíme), ale z toho důvodu, že nároky na živočišnou a obilní produkci v předmoderní době určovaly charakter a "čas" práce, volna a způsobu života. Ze strohých zpráv víme, že některé venkovské stavby připomínaly svým vybavením i luxusnější městské domy, jiné, a těch byla asi většina, se od předcházejícího 15. století asi příliš nelišily. Přístup jakékoliv, světské či církevní, vrchnosti k sedlákům byl vždy obezřetný - na nich jako na nejpočetnější skupině totiž záležela část finančního úspěchu vrchnosti. Pšenice, která se ve velkých panských pivovarech tehdy kromě ječmene (ačkoliv šlo o pivo údajně chutnější, silnější a také dražší) používala na výrobu piva, se ve velké míře (produkce panských dvorů na to nestačila) skupovala právě od nich. Sedláci tehdy v jižních Čechách téměř vůbec neroboto'vali (maximálně pár dnů v roce!) a ti prozíravější z nich se soustřeďovali na výhodné pěstování pivovarské pšenice. Dokonce i v méně úrodných oblastech Šumavy, kde hlavní in- 68

68 Písař a obchodník - dvě dliležité postavy raně n ovověkého období. Z díla Jana Silného ze Schwarzenberku ( ) (originál SOA Tleboií, po bočka Český Krumlo v) A scribe and a merchant- two itnportant personages in the Early Modem period. From a book by Jan Silný of Schwarzenberg ( ) teres patřil obchodu s dobytkem a splavování dře va, se sedláci pokoušeli pěstovat pšenici pro trh. Nezapomeňme, že alespoň část druhé poloviny 16. století považují historičtí klimatologové za poměrně příznivou ve srovnání se situací o stolett pozdě JL Mnohem větším nepřítelem sedláků než sama vrchnost bývali vrchnostenští úředníci, jejichž kariéry jim mnohdy daly zapomenout na to, čím je š tě nedávno byli. Oni jsou pravými původci výroků v záhlaví podkapitoly, a oni to byli, kdo vrchnost varovali, že "sedláci také mají svou hlavu". Ve skutečnosti byli vlivnými tvůrci obrazu vrchnosti u poddaných a naopak. šestnácté století obecně však bylo na konflikty tohoto druhu poměrně skoupé. Pouze v polovině devadesátých let, kdy se v Horních Rakousích rozhořelo velké selské povstání a několikrát přeskočila "jiskra" i do jižních Čech (hlavně na blízké Novohradsko), se ukázala nebezpečnost poddanských vzpour, které mohly zcela rozložit křehký ekonomický systém založený na stupňované výrobě a odbytu. Problém velkých pozemkových držav vrchnosti byl tehdy přece jen ještě v něčem jiném - v nedostatku peněz a v dluzích, které narůstaly nejen v důsledku nákladných změn v životě "společnosti na velkostatku", ale také dlouhodobým neplacením ze strany konzumentů. To jsou však obecná tvrzení, z nichž v našem prostředí platí jen část. Už jsme upozornili na složitý vývoj mocenských držav v oblasti severního Prácheňska. Naprostá většina obyvatel byla, moderně řečeno, zaměstnána v zemědělství a pro všechny platilo, že mají svou konkrétní světskou vrchnost, jíž jsou povinni na základě "starých", tradičních (a tedy neměnných), zhusta orální formou fixovaných povinností platit tzv. feudální rentu. V klasické podobě musel každý správce statku, domu či chalupy (obecně se mu říkalo "osedlý") zaplatit na sv. Jiří (ve středověku ) a na sv. Havla ( ) svému pánovi finanční úrok, odvést předepsané naturálie (většinou šlo o obilní "desátek", který ovšem zdaleka nedosahoval desetiny úrody) a případně robotovat. Pejorativní nádech slova je dodnes přes snahu historiků spojován především se závěrečným obdobím raného novověku. Uvědomíme-li si, že Čechy obývalo v 16. století kolem půldruhého milionu obyvatel, jejichž život byl odkázán z velké části na každoroční obilní produkci, je jasné, že pár dnů roboty ročně sloužilo spíše jako "pojistka" na dostatek pracovních sil v době sklizně. Proto je v pramenech nazývána například robotou "žennou" (sklizeň obilovin) či "potažní" (doprava úrody). Tato povinnost byla vázána na konkrétní statek či městský dům a vlastník ("osedlý") se nemusel dostavit na její výkon osobně. Jeho povinností bylo jen zabezpečit pracovní sílu. Není proto náhoda, že zhusta se dostavovaly na tuto práci ženy, případně čeleď či služebnictvo. Ostatně byla-li robota vázána na městský dům, který si ve městě 69

69 koupil například rytíř, který byl zároveň hejtmanem panství, musel i on dostát takové povinnosti. často za robotu vrchnost platila, navíc byla povinna zabezpečit na 8-10 hodin denní práce dostatek stravy a pití. Za vše hovoří citát robotníků z Rájova u kláštera Zlatá Koruna, kteří si opatovi stěžovali slovy: "Robotujeme, a nic za to nemáme..." Rostoucí sebevědomí majetných sedláků vedlo vrchnost k přesnější evidenci feudálních povinností, které se zachycovaly v tzv. urbářích. Čím větší bylo panství, tím větší byla i pravděpodobnost vedení urbáře. Přestože některé vesnice z Mirovicka mají soupis povinností evídován už z doby předhusitské, teprve 16. století je "zlatou dobou" urbářů. Orlicko -zvíkovské panství pod správou podnikavých Švamberků se řadí v jejich dochování (existenci?) po bok těch nejvyspělejších - například rožmberského panství Třeboň nebo český Krumlov. Z urbářů však nelze vyčíst takr'ka nic o " skutečném" životě sedláků nebo chalupníků. Jde totiž o předpis povinností, platformu, na jejímž základě je možné něco vyžadovat. V jistém slova smyslu vznikaly tyto dokumenty jako "obrana" vrchnosti proti sedlákům. Na drobných rytířských statcích, kde se všichni vzájemně znali, nebyla potřeba písemné fixace "starodávných" zvyků tak velká. Na druhé straně se právě tady setkáváme se značným konflik_tním "potenciálem" vzhledem k rychlému střídání v l astníků a je jasné, že každý nový příchozí se snažil získat od nových poddaných co nejvíc. Kromě toho, že každý poddaný byl nucen odvádět daně státu (tzv. berně), byl také samostatně jednající bytostí. Většina sedláků držela v 16. století své grunty dědičně s právem svobodného odkazu ("kšaftu"). V Čechách se prosadil na rozdíl od jihovýchodní Evropy takový právní model, podle něhož získával grunt zpravidla prvorozený syn, který byl povinen vyplatit dědické podíly svým sourozencům v mužské i ženské linii. Ti pak byli nuceni odcházet jinam (nebylo zvykem, tak jako tomu bylo na jihovýchodě, že pod jednou střechou žila tzv. velkorodina se "stařešinou" v čele, která sdružovala několik rodin " stařešinových" dětí) a až po vlastním zabezpečení mohli zakládat vlastní rodiny. Historikové zabývající se dějinami rodiny o tomto modelu soudí, že vede k posilovaní individuální zodpovědnosti, na rozdíl od oné "velkorodiny" s tendencí zesilující kolektivní sounáležitost k rodu. Není tudíž překvapením, že hospodáři, majetní či nemajetní, čile obchodovali zejména mezi sebou. Právě o majetkových závazcích poddaných mezi sebou detailně informují celé řady pozemkových knih (též tzv. gruntovnice), jejichž éra začíná ve druhé polovině 16. století. Odhady a popis majetku (zemřelého) hospodáře, jeho potomstvo, rozdělení a vyplácení dědických podílů, splácení a vymáhání dluhů a řada netušených podrobností - to všechno je ukryto na velkých foliantech většinou v kůži vázaných gruntovnic. Miroticko a Mirovicko vyniká v jejich zpracování díky mnohaleté mravenčí práci historika Jana Tomana, který metodou "grunt po gruntu" zpracoval dějiny většiny místních osad a hospodářů. Vraťme se ještě k fungování systému hospodaření na drobných statcích a velkých panstvích. Půda, na které se pracovalo v zásadě stejně jako ve vrcholném středověku (praktikování tzv. trojpolního systému), byla rozměřena na "lány" a "strychy". Jednalo se o značně neustálené měrné jednotky, přičemž strych představoval velikost výsevku. Naprostá většina hospodářů osívala rustikální (poddanskou) půdu podle vlastního uvážení a samozřejmě s ohledem na potřebné zabezpečení rodiny a domácnosti. Žito platilo za chlebové obilí. Na velkých panstvích, kde se šlechta pokoušela podnikat na vlastní náklady, se brzy setkala s chrogickým nedostatkem pšenice jako pivovarské suroviny, jejíž dostatečnou zásobu nedokázaly panské dvory produkovat. Úředníci tudíž začali hospodáře nutit k prodeji jejich pšenice pro panské pivovary, za což jim protihodnotou často nabízeli chlebové obilí z panských 70

70 dvorů. Je zajímavé pozorovat, jak se někteří sedláci dokázali výhodně přeorientovat na pě s továni tržní pšenice a spolupracovat tak s vrchností, zatímco jini vytrvale lpěli pouze na povinných odvodech obilního desátku a raději prodávali své obili jinam. Vrchnosti býval trnem v oku zejména jejich prodej "do Němec". Připomeňme, že zisky šlechticů-podnikatelů z prosperujících panství byly rozloženy tak, že příjem z feudální renty (neměnné povinnosti poddaných vůči vrchnosti) tvořily přibližně 10 %, zatímco výnos z vlastního podnikáni (především prodej piva a rybnikářství) tvořil zbylých 90 %. Je nasnadě, že mnoho sedláků si začalo uvědomovat svou skutečnou moc, jak to vystihují výše uvedené citáty. Pivo se vypít musí, (bond. Lupulus. zaplatit se může - to by společně s "manažerskou" povinností úředníků mohlo být mottem pro celou kapitolu o chronickém nefungování šlechtického podnikatelského modelu. Spotřebiteli panských produktů se stali většinou sami poddaní (kvůli dopravním nákladům, které by výrobky neúměrně prodražily), kteří- ve zkratce- oč veseleji konzumovali, o to méně rádi platili... A "peněženi statku Jeho Milosti" bylo přece povinností úředníků. Ve skutečnosti to znamenalo vymoci obrovské nedoplatky. Přemýšlivý čtenář domyslí, jak mohl systém za pár desetiletí fungovat... Žádný jednoduchý model nelze v krystalicky čisté podobě téměř nikde nalézt. Zvlášť praxe na drobných statcích nižší šlechty se mnohem víc blížila klasickému středověkému způsobu o odvádění feudální renty jako základní složce příjmů vrchnosti. "Chodové" na rychtě v Letech Vyobrazení chmele z Matthioliho h e rb á ře z r. Bohatý třeboňský archiv, který František Palacký 7562 ne náhodou označil za "Mekku historiků", ucho- Hops,from Matthioli 's Herbarium, 1562 vává krom jiného početné dopisy orlického purkrabí Jiříka z Adlaru z let Svému pánu Kryštofovi ze Švamberka si neustále stěžuje na poddané, kteří nechtějí uznat urbariálni povinnosti, nechtějí nic odvádět a vysmívají se mu, když vymáhá neodvedené dávky. Vězení nepomáhá, poněvadž náklady na stravu jdou z pokladny panství. Důchodní písař už prý raději utekl. Když v roce 1513 koupil podnikavý pan Kryštof malé panství Orlik s vyhořelým zámkem, dal se okamžitě do oprav a předložil novým poddaným své požadavky. Problém byl v tom, že ( oprávněné) nároky vztahoval na vesnice, které kdysi patřily ke svobodné rychtě v Letech. Sebevědomí poddaní neváhali a v roce 1525 sepsali stížný list přímo ke králi. Suplikace však byla na cestě zachycena švamberskýrni úředníky a celý spor měl pouze "interní" dohru. Pár poddaných mělo být ostentativně popraveno, následně byli omilostněni a podnikavý pan Kryštof mohl jako jeden z prvních reprezentantů jihočeského panstva dál vyvíjet své 71

71 podnikatelské úsilí (vzpomeňme reformátora Václava Holuba a jeho návrhy na budováni dvora v Cerhorucích). Vzpoura Letovských z roku 1525 byla v jižních Čechách výjimečná, ne však poslední. Zvíkovští poddaní téměř dvacet let trpělivě čekali a v roce 1544 vyrukovali se svými nároky na vrchnost znovu. Tentokrát už proti Bohuslavovi ze Švamberka. Iruciátory odporu, kteří vyhledali právruckou pomoc a argumentovali listinarill sahajícími až na počátek 13. století, byli poddaní přímo ze vsi Lety a dnes již zaniklé vesruce Jestřábí. Dokázali celý spor s vrchností dohnat až do Prahy před komorní soud. Osobně se musel dostavit sám pan Bohuslav, který musel trpělivě diskutovat se zástupci jestřábských a letovských sedláků. Fotografie části archivního depotu na zámku Orlík nad Vltavou. Podobným koloritem se honosí i další bývalé schwarzenberské archivy na zámku Český Krumlov a Třeboií Archive, Orlík castle Právnické kličky bezesporu překryly prvoplánový vztah vrchnost- poddaný. Švamberk se pokusil nakonec doložit, že sérií koupí se on sám stal "letovským rychtářem ", a může tudíž rozhodovat o výkonu práva. Ani toho se sedláci nezalekli a dovedli uhájit ne nepatrnou část svých domnělých výsad. I tyto dva ojedinělé konflikty mezi vrchností a poddanými varují před vytvářením zjednodušené představy o pánech a poddaných. První měli v mnohém omezené ruce, druzí bez problémů využívali soudní prostředky k prosazováni vlastních představ o svém místě ve stavovsky rozdělené společnosti. Sociálni konflikty se řešily především právní cestou, touha po otevřeném násilí a fyzické konfrontaci nepřevažovala ani na jedné ze stran. Spor Letovských se Švamberky je v jižních Čechách zvláštností, a dokonce ještě o tři desetiletí předcházel prvnímu konfliktu "slavněj š ích " Chodů rovněž s představiteli téhož rodu (!) v západních Čechách. Co může přinést otevřené násilí, mělo nejenom severní Prácheňsko možnost zakusit po půldruhém století relativního klidu až na začátku třicetileté války. KRAJINA KATOLICKÝCH VÍTĚZŮ Roku 1612 se stal Jan Jiří ze Švamberka nejbohatším šlechticem v Čechách. Reprezentant lutersky orientované horské rodové lirue zdědil rok předtím, po smrti posledního Rožmberka Petra Voka, zbylé jihočeské državy rodu červené pětilisté růže a posléze koupil od svého synovce i celé orlicko-zvíkovské panství za kop mí š eňských grošů. Nevadilo, že na jeho potenciální odprodej čekal zástup lačných věřitelů, pan Jan Jiří totiž zastával významné zemské úřady a politický vliv je mnohdy víc než plná truhla zlaťáků. Neslavného konce předbělohorského období se však nedočkal, zemřel ku škodě protestantské strany v polovině dubna roku Starší z jeho dvou synů, Petr, jenž se narodil někdy kolem roku 1582, byl však více než zdatným nástupcem. Dědic ohromných panství, který pobyl několik let na kavalirských výpravách v různých zemích Evropy, se ujal správy ještě před otcovou smrtí, v roce Jen k oriicko-zvíkovskému panství tehdy patřily dva renesančně přestavěné zámky Orlík a Zvíkov, 4 městečka, 66 vesnic s 650 osedlými (odhadem asi osob na venkově). Ja- 72

72 Portrét mladého šlechtice, Petra Voka z Rožmberka, legendárního a mnoha pověstmi opředeného posledního příslušníka vlivného jihočeského rodu ( ) (Státní hrad a zámek Český Krumlov) Young Petr Vak of Rožmberk ( ), the lasl ofthe House oj Rožmberk Štědrý "mecenáš" Švamberků Petr Vak z Rožmberka jako stárnoucí renesanční aristokrat ( ) (Státní hrad a zámek Český Krumlov) A generous benefactor oj the Švamberks, Petr Vak of Rožmberk (/ ), a s an elderly Renaissance aristocrat ko přesvědčený protestant se okamžitě zapojil do protihabsburského odboje a od začátku patřil k předním _vůdcům nekatolíků. Osobně byl přítomen pražské defenestraci a veřejně vystoupil proti zvolení císaře Ferdinanda II. za českého krále. Jeho odpůrce a pozdější vůdce katolické strany v Čechách Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka Geden z defenestrovaných, ostatně Slavata vychovávaný v českobratrském pro středí konvertoval ke katolictví před rokem 1600) o něm prohlásil, že "netoliko jako přední rebel výzvu pronesl, ale ještě k tomu i bezbožněji přidal, že Jeho Milost císaře Ferdinanda nad pohana horším býti pokládá". Když na podzim roku 1618 vtrhl císařský generál Buquoy do jižních Čech, netrvalo dlouho a kontroloval a plenil s výjimkou Orlicka a Zvíkovska podstatnou část domény. K poplenění a vydrancování severního Prácheňska došlo až na podzim následujícího roku. V době horečn ých příprav k vojenskému střetnutí, ve kterém se i orličtí sedláci nechali slyšet, že by ochotně bojovali, byl asi čtyřicetiletý Petr ze Švamberka znenadáni raněn mrtvicí. Orlická i zvíkovská posádka zůstala bez svého vrchního velitele. Ve zmatku po probrané bitvě na Bílé hoře opustila Čechy také vdova po panu Petrovi, Anna Maxmiliána, se sedmi dětmi a osmým ještě nenarozeným potomkem. Bezhlavým útěkem se připravila nejenom o možnost držet dál alespoň část majetku, ale zanechala také napospas asi dvanáct beden zlata, stříbra, drahých čalounů a šatstva hraběti Heřmanu Černínovi z Chudenic. Po bělohorské porážce se katolickým vítězům poddala téměř celá země, výjimku tvořily vojenské posádky v Plzni, Táboře, Třeboni a na hradech Orlik a Zvíkov. Císařský místodržící Karel z Lichtenštejna napřel pozornost císařských vojáků zejména na oba švamberské hrady, a dobře věděl proč. Orlicko-zvíkovské panství mělo strategickou pozici ze dvou důvodů. Jeho pomyslným středem totiž vedla velmi důležitá vojenská komunikace ve směru od Brna, 73

73 přes Tábor a Orlík nebo Zvikov, do Plzně, Chebu a odtud do protestantské Falce. Navíc k oběma hradům vedly z obou stran dobře přístupné cesty k vltavským přívozům a obě místa ležela přibližně ve středu vltavského úseku mezi Týnem a Kamýkem nad Vltavou, kde jedině bývaly bytelné kamenné mosty. Už jen tato významná poloha panství předurčovala obyvatelúm vesnic a městeček trpký úděl při neustálých průchodech vojsk, jejich "ložírování" a živení. V takové situaci už mohlo být sedlákúm jedno, o jakou uniformu šlo. V pondělí 5. dubna 1621 vtrhla časně ráno císařská vojska pod vedením generála Marradase k Orlíku a začala ho dobývat. Nazítří bylo vše jasné, navíc část orlické posádky okamžitě vstoupila do císařských služeb. Pak se i oni mohli podílet na Symbol katolického vítězství. Hlavy popravených vystavené z ochozu Staroměstské mostecké věže v tištěném letáku z roku 1621 Printed 1621 poster showing the exhibited heads oj th.e executed representatives oj the Estates' Uprising důkladném vydrancování zámku a okolí. Tábor, Třeboň, ale i Zvíkov vzdorovaly dál. Tu a tam dokonce zvíkovská posádka podnikala výpady k Orlíku a v srpnu 1621 načas opanovala téměř opuštěný Orlík. Po několika dnech však došlo u Nevězic, na půli cesty mezi Orlikem a Zvikovem, k šarvátce, po níž se císařští, kteří "zabavili zabavenou" kořist nepřátel, vrátili zase zpět do znovudobytého hradu. Drobné šarvátky obou znepřátelených posádek se protáhly až do května dalšího roku a přinesly obyvatelům více útrap, než by byl způsobil předpokládaný jediný krvavý útok. K tomu mělo konečně dojít 23. května 1622, kdy Marradasova vojska oblehla Zvíkov a vyzvala obránce ke kapitulaci. Ti zprvu odmítli, avšak když po dvou měsících pochopili, že nikomu bojem bez přicházející pomoci nepomohou, vydali Zvikov do rukou císařským vojákúm. Hradní pevnost Zvíkov zůstala po dobu své existence, snad s výjimkou Záviše z Falknštejna, nedobyta. Předána byla pouze tzv. čestným akordem, což je vlastně dohoda mezi vítěznými a kapitulujícími vojáky. Návrh podal ve čtrnácti bodech velitel zvíkovské posádky Hans Juncker a ke každému bodu se osobně vyjádřil místodržící Karel z Lichtenštejna. Sáhodlouhý výčet škod, které utrpěli poddaní panství, obrazně nahradí následující výběr a komentář čtyř artikulů. Návrh: "Z kořistění na Orlíku, na okolní šlec htě a jiném křesťanském a židovském obyvatelstvu není posádka povinna císařským se zodpovídat." Lichtenštejnova odpověď: "Budiž!" Návrh: "Všechny věc i, mezi nimiž i kostelní majetek, který nebyl uloupen v kostelích, nýbrž odňat nepříteli, mohou si vojáci odnést, s výjimkou předmětů, které patří k zař ízení domácí zámecké kaple." Lichtenštejnova od pov ěď: "Může být při voleno, n eboť kostelních předm ětů asi nebude mnoho." Návrh: " Čeleď i obyvatelé městečka (podhrad í), kteří museli být poslušni lajtnantových rozkazů, ať nejsou trestáni, ať zůstanou při svých svobodách, živnostech a náboženstvích." Lichtenštejnova odpověď: "Nemá co předpi sovat- kníže bude vědět, jak se má zachovat!" Návrh: "Pon ěvadž císařský lid z Písku pobral a chtěl pobrat v okolí všechny zvony, lajtnant jej přede še l, dal sem p ř i véz t zvony z Červené. Buďtež dopraveny z p ě t na Červenou. " Lichtenštejnova odpověď: "Nepatří do akordu." 74

74 Pohled do interiéru slavnostního sálu zámku B ec hyně s pozdně renesanční n ás těnn o u výmalbou z doby mocného politika Adama ze Šternberka, který svou kariéru zahájil jako majite/ne'kolika statků v severnim Prcíclw!sku (Zámek Be c hyn ě, majetek pana J. Šťávy) lnterior oj the ceremonia/ hall in the Renaissance castle at Bechyn ě, dating back to the time oj Adam oj Šternberk, who began his career by purchasing property in North Prácheiísko A to teprve dvě století válek, vojenských kontribucí a stoupajících požadavků státu začínala... Dějiny však nemohou být černé či bílé; zatímco období relativni předbělohorské prosperity pro obyvatele městeček a mnoho vesničanů skončilo, na pořadu dne bylo děleni kořisti podle konfesionálního klíče a vojenských zásluh. Velká dominia jižnich Čech dostala nové, vesměs do té doby cizozemské katolické šlechtice, s nimž poznenáhlu přicházel duch. baroka, které tak výrazně a vlastně naposledy proměnilo vzezření krajiny v předindustriální době. Rožmberky, Švamberky, pány z Hradce či Zrinské ze Serynu nahradili Eggenberkové, Buquoyové, Schwarzenberkové či Marradasové. Vydrancovaný Zvíkov a Orlík získal za zásluhy v boji proti protestantům hrabě Adam ze Šternberka, avšak zemřel dříve, než mohl zaplatit minimálně stanovenou kupní taxu. Dne 23. října 1623 byla obě panství prodána Janu Oldřichovi z Eggenberku, kterému rovněž patřilo obrovské krumlovské panství a který později svou doménu ještě podstatně rozšířil. Obyvatelstvo Prácheňska nepředstavovalo pro rekatolizačni komise zdaleka tak tvrdý oříšek jako jiné, nekatolíky daleko hustěji osídlené části Čech. Okázalé páleni zakázaných knih, které prý dle slov jezuití1 poskytlo měšťanům "divadlo krásné, prospěšné a spasitelné", představovalo tu mírnější variantu rekatolizace, než kterou prosazovali vítězní válečnici typu Huerty nebo Marradase. Teprve po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 nastala nová rekatolizační vlna. Byly ustaveny komise, které rozdělovaly obyvatele podle stupně "loajality" do čtyř skupin. Na ty, kteří se přihlásili ke katolicismu ihned, na nekatolíky, již ochotně slíbili svůj brzký přestup, a na ty, kteří by konvertovali až po určité době. čtvrtou skupinu tvořili lidé, kteří se rozhodli pro odchod ze země. V praxí se komisaři s většími problémy nesetkali. Pouze výjimečně se odpor protáhl až za rok Formální úspěchy rekatolizace byly takřka stoprocentní, což se projevilo také ve velmi matné účasti sedláků na velkém povstání (ač nemělo primárně náboženské pohnutky) v roce Do konce století byla situace konsolidována a nadešel čas důkladné přípravy duchovnich a zdokonalováni církevni správy. Historikům přinesla snaha po kontrole konfese a o zavedeni náboženské "jednobarevnosti" množství statistických pramenů, se kterými se v předchozích dobách nesetkají. Jedním z nejdůležitějších výkazů s celozemským záběrem je tzv. "soupis duší" z roku Jako první dokument v Čechách zahrnuje všechno obyvatelstvo (nikoliv pouze "osedlé" jako urbáře jednotlivých panství) zpovědního věku a popisuje kromě jména a věku také příbuzenské vazby. Jeho hodnota pro historickou demografů je ohromná. Kolem roku 1700 byly 75

75 Jihočeský" Valdštejn"- Jan OldFich z Eggenberku ( ) (Stámí hrad a zámek Český Krumlo v) The "South Bohemian Wallenstein"- Jan Oldřich of Eggenberg ( ) Barokní velmož a mecenáš Jan Antonín z Eggenberku, syn Jana OldFicha (Státní hrad a zámek Čes/..:ý Krumlov) The Baroque magnate and patron of the arts Jan Antonín oj Eggenberg, Jan OldFich 's son v Prácheňskérn kraji vikariáty v Sušici, Písku a Prachaticích. Katoličtí duchovní, kteří se v nemalé míře podíleli na rozvoji vzdělanosti, bývali většino u mě š ťanského původu a církevni správa je posílala do oblastí, ze kterých pocházeli, kde znali rnistni poměry a především řeč. Rekatolizace neznamenala pouze násilné prosazováni víry, ale svými prostředky, založenými na zvýšené emocionalitě, pompě a "viditelnosti", také nabízela lidem "baroka" nové a pů sobivé pro stře dí. Prácheňsko a berní rula: země selských gruntů Pod názvem berni rula se skrývá č tvrt stovky tlustých knih vázaných do pergamenů ze starých středověkých graduálů, ve kterých je asi na stranách popsán nemovitý majetek poválečného obyvatelstva Čech. Neni to ani soupis obyvatel, ani domů, nýbrž soupis "osedlých" ppdléhajícich berni- tedy ohodnoceni všech poplatníků, o které má moderní stát trvalý zájem. V Čechách je tento pramen unikátem, jehož vznik podnítili v roce 1653 stavové, kteří usilovali o opětovné získáni vlivu na předepi s ováni a vybíráni dani. Čtyřčlenná komise pro 76

76 oblast jižních Čech, která měla zajít doslova do každého domu a pro "potěc hu ho spodáře " říci, že jim jde o rovnost v daních a "pomoc chudým", splnila hlavni úlohu poměrně rychle a její elaborát se rozrostl na 4000 folií. Přestože už za pár let po ukončeni podniku (rula byla hotova již 1655) se začaly ozývat oprávněné hlasy požadující její revizi, znamená soupis pro historiky dosud ne zcela využitý zdroj informací. Ačkoliv Prácheňský kraj patřil k nejrozlehlejším v Čechách, řadí se rozsah jeho 149 rul (přiznávacích elaborátů vedených samostatně pro každý deskový statek) k nejmenším. Ani to ale neumo žň uje věrně přiblížit změny, ke kterým došlo v té které lokalitě v průběhu zhoubné války. Vždyť Prácheňský kraj je popsán na 1240 listech... V souvislosti s pojmem kraj je třeba zdůraznit, že po celé feudálni období až do doby velkých společenskýc h reforem v roce 1848 převažoval ve správnim rozděleni princip osobniho vlastnictví nad principem územním. Základem nebyly sídelní jednotky nebo geografické celky, vycházelo se od jednotlivých panství (někdy byly nazývány velkostatky, což je totéž). Situace, která nastala po ukončení ďicetileté války, výrazně ovlivnila ctěni nejméně až do počátku nového století. Nejen majetkově a politicky, nýbrž dotkla se takřka kterékoli oblasti života všech sociálnich skupin. Podívejme se nejprve na strukturální proměny v drženi majetku. Berní rula zachycuje veškerý rustikál (poddanskou půdu), který rozděluje do pěti tříd podle stavovské příslušnosti jejich držitelů. Na prvnim místě se pokaždé uváděly statky "Jeho Milosti císařské". V celém Prácheňsku však císaři nepatřila ani píď půdy. Stav duchovní, jemuž Obnovené zřízení zemské (právní řád, který vítězná katolická císařská strana vydala pro Čechy v roce 1627) zajistilo po dvou staletích prvni místo mezi ostatními stavy, byl v celém kraji zastoupen čtyřmi poměrně rozsáhlými panstvími. Šlo o panství Rožmitál pražského arcibiskupa, který před konfiskacemi spravovali Gryspekové z Gryspeku, dále o Strakonice pod správou maltézských rytířů, o panství Varvažov, jež náleželo témuž řádu, avšak mělo správní samostatnost, a nakonec o panství probošta svatovítské kapituly, roztříštěné kolem Volyně. Vlulakn-ip,;..,.,.u,.,;.,..... l~ Největší změny v držbě se týkaly příslušníků panského stavu. Podobně jako na severu Čech těžil z bělohorské porážky nekatolíků známý Albrecht z Valdštejna a v okolí Prahy budovali své domény Lichtenštejnové či Michnové z Vacínova, v severnirn Prácheňsku se zaskvě l zmiňovaný Jan Oldřich z Eggenberku. Nejen konfiskacemi se rytířský majetek dostával do rukou nových cizozemských pánů. Prodeje, sňatky nebo odkazy patřily k méně sporným cestám. Pokud jde o středně velká panství, která své majitele nezměnila, bylo by jich jen pár. 77

77 Například Blatná pánů z Rozdražova, Starosedlský Hrádek Libštejnů z Kolovrat, Nalžovy Švihovských z Rýzmberka a konečně Sedlice pánů ze Šternberka. O vlastnictví rytířského stavu snad už rozprávět nemusíme. Pobělohorské konfiskace pro něj znamenaly pravou pohromu. Pro názornost stačí připomenout, že v celém Prácheňském kraji měla více než polovina ze zbylých statků nižší šlechty méně než 10 osedlých, u 35 statečků je to dokonce méně než 5 plátců státních daní a feudální renty. A to byl kraj spolu s větším krajem Plzeňským na rytíře nejbohatší... Až do poloviny 17. století se v kraji udržel překvapivě vysoký počet "svobodníků", které sice rula označuje za "svobodníky Jeho Milosti císařské", avšak ve skutečnosti byl jejich pánem český král (ovšem personálně s císařem totožný). Jejich koncentrace kolem královských hradů Kašperka, Hluboké a Zvíkova napovídá, že šlo zřejmě o potomky většího počtu dřívějších královských "manů". Nezmiňujeme rozpadající se sociální skupinu mimoděk, na příkladu Letovských jsme mohli vidět, jak složitá byla cesta jejich začlenění do běžného rámce poddaný - vrchnost. Podobně jako rytíři byl Bílou horou zasažen také městský stav. Pro oblast severního Prácheňska měl klíčový význam pád Písku, který se dostal s celým nemovitým majetkem do zástavy válečníkovi donu Martinovi de Heoff-Huerta (mimochodem, při obléháni Zvíkova se kapitulujícím obráncům podařilo alespoň ho zranit na tváři) a donu Philippovi de Arizaga. Po smrti prvního z nich bylo sice město propuštěno ze zástavy a bylo mu vráceno několik vesnic, vesměs kolem putimské rychty a v mirotickém revíru, avšak někdejšího rozsahu vlastnictví už nedosáhlo. Městečka Mirovice a Mirotice, ležící při frekventované obchodní silnici, zakusila odvrácenou stranu mince takové výhody, z níž čerpala v období miru. Obě nadlouho upadla na úroveň chátrajících provinčních lokalit. Zvláště Mirovice se staly dokonalou ruinou po roce 1639, kdy byly z větší části vypáleny. V roce 1654 byla z 56 domů téměř polovina pustá. Stejně liduprázdné byly i Mirotice s 84 domy. Shrneme-li všechny změny v pozemkové držbě do dvou grafů, bude evidentní, která ze skupin společnosti vyšla z třicetileté války jako vítěz a které zažily své nevratné historické finále. První graf přibližuje procentuální rozdělení půdy podle jednotlivých stavů 78 z posledního předbělohorského Mirotické náměstí v roce Situační plán pro rozmístění Femeslnických stánkli. Podle 1. Tomana Mirotice square in 1824

78 Středove"Ká "banka " i objekt pogromú. - Žid. Z díla Jana Silného ze Schwarzenberku ( ) (originál SOA T!'eboií, poboc"ka Český Krumlo v) A Jew. From a book by Jan Silný oj Schwarzenberg ( ) berního přiznání (rok 1615), druhý je pak výsledkem údajů z berní ruly. Dynamický nástup opor habsburského centralistického státu je evidentní - katolické panstvo spojené s císařský m dvorem a monolitní církev držela v kraji téměř tři čtvrtiny poddanské půdy, zatímco rytíři se museli spokojit s pětinou výměry. Městské komunity utrpěly ještě horší porážku. V souvislosti s tím je zajímavé, jak výrazně vzrů stala oproti předbělohorské době držba pozemků v rukou obyvatel židovského vyznání. Není náhodou, že to byly právě židovské komunity v městečkách, v našem případě v Miroticích i v Mirovicích, které začínaly (znovu?) kumulovat nemovitý majetek. Když historik Antonín Haas sestavoval před padesáti lety komentář k vydání předmluvy o berní rule Prácheňského kraje, považoval za nejdůležitější činitele ovlivňující hospodaření sedláků "podmínky podnebné, úrodnost půdy a přírodní bohatství". To jsou faktory, které věhlasný francouzský dějepisec Fernand Braudel zařadil mezi struktury tzv. dlouhého trvání. Jednoduše řečeno, na světě existují vlastně jen tři "historie". Historie dlouhého trvání, kam patří zmíněné zeměpisné podmínky, historie střednědobá, kam bychom například mohli zařadit dějiny civilizací či státních útvarů, a historie relativně rychlých zvratů, která by zahrnovala kupříkladu osobní kariéru jedince. U všech tří složek dějin je amplituda změn jiná. Ji s tě, nejde o složitý teoretický problém, problematické je, když se změny těchto různě plynoucích struktur tu a tam náhodně protnou. Zdá se, že polovina 17. století v Čechách je jedním z takových průniků. Klimatologové hovoří o nástupu "malé doby ledové", politická situace nutí obyvatele ke konformismu nebo k bezhlavému útěku, historičtí demografové mluví o nastupující demografické depresi, ekonomové nalezli prý dostatek důkazů pro tezi o "krizi 17. století". Éra válek začíná pod taktovkou "krále Slunce" Ludvíka XIV., kolonií je třeba stejně jako peněz na armádu, jejíž ohlávce se rád vyhne každý, kdo může. Noční můrou poddaných a snad i jejich vrchností je spirálovité státní daňové zatížení... Nejúrodnější části Prácheňského kraje nejsou od naší enklávy daleko. Šlo o Netolicko a Libějovicko, které bylo za vlastnictví Rožmberků příznačně označováno jako "obilní továrna" (kvůli pšenici pro pivovary samozřejmě). Po několika desetiletích poté značkuje rula jako úrodné části ty, kde se pěstuje "jen" žito. "Jest to půda vcelku dobrá, na níž se daří zvláště žitu," píše se dle obligátního vzorce. Vedle druhu pěstovaných plodin uvádí berní rula i rozsah jednotlivých gruntů podle výsevku obilí. Právě objem setby rozhodoval o zařazení hospodáře do jedné ze tří kategorií - mezi "sedláky", "chalupníky" či "zahradníky". Rozdělení je š tě nemusí vypovídat nic o sku- 79

79 i tečné majetnosti, neboť se navíc posuzovala také úrodnost půdy. Pro severní Prácheňsko, stejně jako pro celý kraj, byl nejčastější hodnotou pro selský statek výsevek do 30 strychů. Nejen Orlík a Neznašov je vyplněn takovými grunty, často se s núni setkáme na Březnicku i na Blatensku, na Strakonicku a Horažďovicku. S grunty o výměře nad 30 strychů bychom se před třemi a půl stoletími setkali v Pootaví mezi Strakonicemi a Pískem. Kestřany, vesnice píseckého kostela, na východ odtud Protivín, Libějovice či Hluboká, Červený Újezdec i nejvýchodnější část orlicko-zvíkovského panství- to jsou lokality s osevem až o 45 stryších. Přestože české země nebyly populačně třicetiletou válkou postiženy tolik jako některé ze sousedních německých zemí, nárůst poustek (neosazených hospodářství) byl značný. Úmrtí, útěk před náboženskou perzekucí či válka učinily z prácheňského venkova tu liduprázdné, jinde běžně osídlené území. Jednotný klíč při historickém hodnocení neexistuje. Při komunikačních tepnách je možné pustošení předvídat, jinde byla postižena jediná z několika vesnic náhodou. Chladně kalkulující historikové mohou rozdělit lokality do tří Uak jinak s ohledem na početný průměr a "okrajová" specifika) skupin. Téměř nedotčeny zůstaly především horské kraje, ale například i Čimelice a písecké vesnice. Mezi místa, kde míra zničení nedosáhla ani 1 O %, patří například rozsáhlé lesní plochy na Orlicku, Zvíkovsku a Varvažovsku. Za mimořádný případ lze považovat více než třetinové poničeni. Kromě rybníkářského Hlubocka a panství Libějovice jde například o Údraž mezi Týnem nad Vltavou a Pískem či o některé vesnice na Sušicku. Zcela zničených míst bylo na Prácheňsku poskrovnu. Přesto se takové zvláštnosti najdou. Objeví se pusté Raztely na severu poměrně málo poničeného Prácheňska, Lašovice na Orlicku nebo Bystřice, ves, která už nikdy nebyla obnovena. Svou náhodnou histmickou daň si válka vybrala třeba i ve vsích Zalužany, Kozárovice, Myslín, Dolní Nerestce, Rakovice, Malčice, Nevězice, Probulov i Dolní Ostrovec na levém břehu Vltavy. Stejně tak byly prúchody vojsk decimovány například Čížová, Topělec, Skrýšov či Nová Ves. Podkapitolu o rozsahu a rozložení pustých núst nelze uzavřít jinak, nežli pár slovy o množství zpustošených venkovských a městských staveních a hrůzách jakékoliv války. Množství lokalit bylo na dlouho limitováno ve svém dalším vývoji. Varvažovské panství: příklad za všec hn y Relativní tvrzeni o "mírném" či " značném " zpustošení nemívají pro návštěvníka oblasti takový význam jako několik konkrétních příkladů včetně jmen lidí z masa a kostí. Hrabě Rudolf z Colloredo byl nejen příslušníkem pobělohorské šlechty, zdatným válečníkem, vysokým úředníkem a mužem štěstěny (viz jeho životní osudy v kterékoliv z encyklopedií), ale také 80

80 velmistrem řádu maltézských rytířů se sídlem ve Strakonicích, a tím také vlastníkem venkovského varvažovského panství. Jeho vesnice protínají severní Prácheňsko od severně položených Kozárovic až po Vadkovice nedaleko Písku. Lokality Nevězice, Zbonín, Smetanova Lhota, Varvažov, Krsice, Kozárovice, Radobytce, Bořice, Jarotice, Podolí, Vadkovice a Malčice vykázaly v berní rule 85 sedláků, 18 chalupníků a 19 zahradníků. Celkem tedy 122 plátců daní, což je přibližně asi obyvatel. Dvanáct různě situovaných a různě velkých vesnic s různě majetnými obyvateli. Soustřeďme se jen na čtyři lokality, vyplňující od severu k jihu celé panství. Nevězice, Malčice, Radobytce a Smetanova Lhota měly od desítky až po dvacet hospodářů. Nevězice a Lhotu lze počítat mezi větší (22 a 21 plátců berně), Malčice a Radobytce k populačně skromnějším (16 a 9 hospodářů). Nepřekvapí, že největší zastoupení měli sedláci (68 %), minimální chalupnici (10 %) a zahradníci (22 %). Téměř všude byl poměr stejný. Výjimku představovaly Nevězice s ještě větší převahou sedláků (73 %). Mezi nirni byl však obrovský rozdíl v celkové výměře pozemků. Skoro všude se pohyboval v řádu trojnásobku - sedláci s nejmenší výměrou vlastnili kolem 20 strychů, nejmovitější kolem šedesáti. Už jen to je důkazem výrazné diferenciace venkovské společnosti, kterou nelze uchopit jen jako "vesnickou societu" v protikladu k městskému způsobu života, ale především jako lokalitu zájmových skupin konstituovaných na bázi " přátelství ", "sousedství" a "příbuzenství". Může být překvapením, že z celkové výměry polností se osívala na jaře a na podzim (dohromady) necelá polovina (47 % půdy). Ostatní leželo úhorem a rozhodně to v souvislosti s "trojpolní soustavou" nebyla pouhá třetina. Skutečnost, že obecná tvrzení mohou být zavádějící, dokumentuje graf. Zatímco v Radobytcích se osívalo téměř 70 % půdy, v nedaleké Smetanově Lhotě to nebyla ani třetina! Kritické myšlení diktuje další otázky. Pokud je zemědělství stále hlavní a důležitou oblastí zásobování nejen celé společnosti, ale především vlastní domácnosti (představa o autarktním hospodaření našich předků je tu a tam moderní součástí kritiky "postmoderní" společnosti), měli by logicky hospodáři s menší výměrou polností osívat relativně větší plochu s ohledem na vlastní zabezpečení. Jenže " nejzodpovědněji " se v tomto smyslu chovali zase sedláci. Osívali asi 48 % půdy, zatímco chalupníci 40 % a zahradníci., Každodenní" nebe zp ečí života- požár domu. Z díla Jana Silného ze Schwarzenberku (1463 až 1528) (originál SOA Třeboií, poboc'ka Česk_ý Krumlov) An everyday hazard- a house onfire. From a book by Jan Silný oj Schwarzenberg ( ) 81

81 pouze 35 % z jim vyměřených pozemků. Avšak neplatí to pro všechny vybrané vesnice varvažovského panství, jak dokládá předposlední grafické vyjádření. Mikrobistorické tázání lze vést dál. Napří- 1:::::::::-4 klad se múžeme snažit objasnit, do jaké míry mělo na (přiznanou) osevní strategii vliv poničení vesnic a úbytek obyvatelstva. Tzv. poustky, statky opuštěné hospodářem z rúzných volních dúvodú, evidovala berní rula v 18 %. Zajímavé je, že v krátkém údobí druhé poloviny padesátých let 17. století byla požárem (statky jsou označeny jako vyhořelé) postižena více než polovina všech statkú. Některé dokonce čtyřikrát i pětkrát v krátkém období, a přesto nebyly vedeny jako pusté! To vše jen signalizuje, jak významnou funkci má v "neživých strukturách" individuum a jak rychlé mohou být proměny modifikující lidský život v období, které pro lidi dnešní doby nese stigma " neměnitelného řádu". Skutečnost, že i na tak malém území čtyř vesnic pod jednou správou panují značné rozdíly, múže zprostředkovat i poslední graf. Smetanova Lhota nebo Radobytce měly více než polovinu shořelých gruntl!, takřka nikdo svůj statek neopustil, v Malčicích vyhořel přibližně "jen" každý třetí dúm, avšak poustek by Jo mnohem víc. Co tedy rozhoduje o nutnosti či ochotě věnovat se zemědělství? Jakou roli hrají opravdu jen individuální rozhodnutí? Závěr obsáhlejší kapitoly o berní rule múže být jen jediný - přinejmen ším přemýšlejme o vzájemném púsobení jedince na struktury a naopak. Jen tak má historie smysl i pro "jakýkoliv" dnešek, jen tehdy je "praktická" a možná i "magistra vitae"... BAROKO : KRAJINA TÉMĚŘ SOUČASNÁ Baroko je tím posledním obdobím, které geograficky (alespoň v našich končinách) ovlivnilo vzezření krajiny bez ohledu na zeměpisné, politické či kulturní predispozice. Siluety kostelikú (takřka každý od Orlíka po Blatnou a LetL! po Písek je barokně přestavěn), boží muka či poutní místa jsou "viditelná" dodnes a většinou se také takové dominanty právě k tomuto stavu opravují. Barokní krajina a její aranžmá jsou mistrným produktem doby, o níž uvažujeme černobíle buď jako o předem připraveném konceptu, nebo jako o době opětovného návratu člověka, o zodpovědnějším přemítání o dočasném místě na zemi. Je zbytečné vyjmenovávat rody barokních investorů, kteří (přesněji zase jen někteří z nich) se zasloužili o zásadní změny zejména sakrálních památek. Vnímavý čtenář se s nimi setká v zastaveních jednotlivých tras, nebo si je prostě najde sám. Není ani dúležité sledovat, jak se situace vyvíjela dál v prúběhu 18. století. Ptát se, v čem se berní rula mýlila, jak pokračovala její revizitace, k čemu dospěl tereziánský katastr. Sledovat desítky map, které vznikly právě pro potřeby státu a v mnohém jsou zcela unikátními prameny o století později. Pro dějin y krajiny jde v takovém případě vlastně jen o přehled pramen li. A to neni hlavním cílem autorú, i když by si přáli, aby potenciální informační zdroje byly využitelné nejen pro ně samotné, ale i pro jejich následovníky, kteří budou možná lépe vybaveni a budou se tázat jinak než my dnes. 82

82 Karel Pastl: Pohled na Rakovice a Čimelice, kolem r View oj Rakovice and Čimelice. About 1803 Pohled na Rakovice a Čimelice, dnešní stav View oj Rakovice and Čimelice. Present-da.y Většina návštěvníků turisticky známějšího Českokrurnlovska obdivuje renesanční a barokní památky s předem naordinovanou tezí o jejich výjimečnosti. Ona nevšednost má však jednoduchou příčinu. Značná část prostoru nebyla nijak dotčena moderní industriální érou, která by v důsledcích převrstvila artefakty starších období. Paradoxně lze říci, že jistá zaostalost severního Prácheňska v 19. a 20. století umožnila ocenit to, co jinde bylo mnohdy zničeno. Příkladem mohou být státní 83

83 a vrchnostenské snahy podporovat vznik a rozvoj manufakturní výroby na schwarzenberském orlickém panství. Psal se rok 1710 a císařská správa se rozhodla, že si ujasni počet manufaktur a továren na všech panstvích. Byl okamžitě rozeslán patent. Když dorazil na orlické panství, zavládly rozpaky. Vrchnostenští úředníci nevěděli, co pojmy jako manufaktura či továrna znamenají, a spekulovali, zda mají vykazovat například všechny řemeslnické dílny či sklárny. Jak to v případech úřednické nejistoty bývá, obrátili se s dotazem na jiné kolegy. Obsílka nakonec skončila tvrzením, že v obvodu panství nic takového jako manufaktura neni. Dotaz byl vyřízen a vznikl dostatečný, byrokraticky průchodný elaborát. Téměř totéž měli, tentokrát přes noc (patrně šlo spíš o zkoušku úředni způ so bilosti), vykonat správci orlického panství v roce Opět se stejným výsledkem. Rok nato, v březnu roku 1765, musel vrchní schwarzenberský hejtman Zelenka (na popud prezidenta vrchni komercionální komory v Praze), rozeslat všem ředitelům schwarzenberských panství dopis, v němž doporučoval, aby udělali vše pro rozvoj domáckého podnikáni v oblasti předeni vlny a bavlny. Iniciátoři zamýšleli využít především práce dětí a svobodných Budoucí naděje, jedno z mála vyobrazení dětských "her". Z díla Jana Silného ze Schwarzenberku ( ) ( originál SOA Tt'eboií, pobočka Český Krumlov) Bringing up children has never been easy. From a book by Jan Sil}1ý oj Schwarzenberg ( ) divek. Tam, kde by se přihlásilo alespoň 20 osob, se měla zřídit (samozřejmě při vrchnostenském úřadě) přádelni škola. V takovém případě měly úřady vyhledat vhodné místnosti. Jedna měla sloužit coby učebna, jiná jako jídelna a třetí měla pobídnout k práci u či te le, neboť v ní mohl bydlet. Zařízeni, vytápěni a udržováni místností měla platit vrchnost, pracovní nářadí se zavázal poskytnout stát. Každý z poddaných, který by vydržel v učení alespoň měsíc, si měl jako bonus zdarma odnést právě nářadí potřebné k předení. Internát měl samozřejmě vni třní řád. Ráno se vstávalo v pět hodin, po krátké polední pauze na jídlo se zase pracovalo až do desáté hodiny večenú- samozřejmě s nedlouhou přestávkou na večerní modlitbu. Přirozeně se schvalovalo mírné tělesné bití. Na celém Orlicku akce ztroskotala, neboť se nepřihj ásil jediný žák z řad dětí ani dospělých. Všichni prý byli příliš vytíženi prací v zemědělství nebo ve službě. Když se totéž opakovalo v roce 1775, byl výsledek stejný. VýŠe uvedený příklad ukázal jev typický pro jihočeský region obecně: malou ochotu ke změně. Tato obtížně vysvětlitelná vlastnost, posílená v našem území nepříli š úrodnými vlast- 84

84 ~ ó ~ m e n. ~rad)íner oon.loijann eottfrirll Sommtr. 3- Ql. <!alnr'fd)e l6udj~anblung freís nostmi půdy a menší hustotou osídlení, dokázala udržet prakticky do současnosti vzhled krajiny nezměněn. Typickým příkladem jsou rybniční soustavy. Ačkoliv můžeme i v jiný.ch čes kých krajích zaznamenat podobný rozmach renesančního budování rozsáhlé mozaiky rybníků (Pardubicko), pouze v jižních Čechách byla jejich síť ve srovnání s dobou jejich zlatého věku téměř nezměněna. Změny se odehrávaly nepříliš výrazně. Stejně jako v ostatních částech císařství, vznikla i zde za Marie Terezie nově pojatá síť silnic. Kopírovaly však v podstatě staré dálkové komunikace. Jediná podstatná změna, která odlišuje současnou krajinu od krajiny 18. a 19. století, je větší míra zale s n ě ní. Poznání tohoto faktu nám umožň u je jedinečný informační zdroj konce 18. století, I. vojenské mapováni (ukázky najdete na více místech této knihy). Bylo prvním soustavným vojenským mapováním v habsburských zemích za císaře Josefa I. a zakreslovalo především skutečnosti důležité Titulní strana jednoho z nejdetailnějších "pnlvodct.i" po českých zemích pfed polovinou 19. století. Autorem starisricko-hisrorického popisu z roku 1840 byl Johann Goufried Sonuner. z hlediska armády. Pečlivě byly revidovány hranice, cesty, řeky, potoky Popis Prácheiíského kraje byl vydán v Praze v roce 1840 (originál SOA T!'eboií, poboc"ka Český Krumlov) a močály, lesy a porosty, návrší, údolí Frontispiece oj a detailed guide to the Czech Lands, 1840 a rokle. A to vše v měřítku, které i dnes umožňuje přirozené vnímání krajiny, v dnešních jednotkách vyjádřeno 1: K mapě byl vydáván popis územi, který uváděl počty domů a sedláků, informace o tom, kolik je možné kde ubytovat vojska, kolik je tam tažného a jatečního dobytka. Mapa zachytila vrchol odlesnění české krajiny. V době, kdy se k vytápění domácností ještě nepoužívalo černé uhlí, bylo dřevo stále hlavním zdrojem energie. Lesy byly stále více káceny. Ve schwarzenberských částech Prácheňska se sice se dřevem počalo zacházet racionálnějším způsobem, k udržení rozlohy lesů to však nestačilo. Tento trend byl zlomen až v druhé polovině 19. století, kdy zaznamenáváme zvýšené využívání uhlí. Stejně negativně pů so bilo na lesy tradiční vltavské splavování dřeva do české metropole. Až do vybudování vltavské kaskády zásobování Prahy dřevem nepovolilo. Celé 20. století však působilo zcela opačným směrem. Spotřeba dřeva postupně klesala, zlepšovala se péče o lesy, země bohatla a lesní pastvy ubylo. To bylo příčinou stále se zrychlujícího zarůstání krajiny vegetací. Dnešek představuje jeden z vrcholů tohoto trendu, tedy, 85

85 Železniční most u Červené před napuštěním přehrady. Podle R. Velkové a J. Froh/icha Bridge near Červená before the construction of Orlík dam jak říkají paleoekologové, krajinné regenerace. Je to jeden z paradoxů rozvinuté střední Evro PY v době káceni rovníkových pralesů. Je pravda, že v 19. a 20. století přibyla v krajině řada staveb, silnice, železnice, mosty, továrny, v době socialismu v druhé polovině 20. století také velkokapacitní vepříny, kravíny a drůbežárny. Kolektivizace vesnice v padesátých letech zasáhla tragicky nejen sociální strukturu selského stavu, projevila se pro krajinu neblaze i v podobě vytvářeni velkých scelených lánů a rozoraných mezí. Všechny tyto moderní struktury a zásahy však naštěstí nenarušily v zásadě u adiční a starobylý ráz severního Prácheňska. S jednou podstatnou výjimkou. Tou byla výstavba kaskády vltavských přehrad, zejména však orlického vodního díla. Kaskáda zastavila tahy lososů a vltavskou voroplavbu. Změnila scenérii dramaticky posazených hradů Orlíka a Zvíkova na jezerní zámky nad stojatou vodou. Voda zaplavila nejen řadu starobylých osad, cest, mostů a přívozů, ale i nenahraditelný kaňonovitý charakter vltavského údolí. Smazala paměť mnoha generaci lidí, obývajících říční údolí. Ačkoliv je vltavská kaskáda na jedné straně užitečným regulačním a energetickým dilem, ukázala při povodni v roce 2002 i své slabiny a omezeni. Šlo o varovný prst ekosystému, ale v dlouhodobé perspektivě o pamětihodnou, leč pomíjivou událost, kterou jistě zacelí čas. A ten na severním Prácheňsku vždy plynul poněkud pomalu. 86

86 KRAJINA OČIMA MALÍŘŮ Krajina jižních Čech svým podmanivým, teskným kouzlem u čarovala mnoha umělcúm. Převedeni krajiny na maliřské plátno pak obohacuje její významové roviny o pocity um ělce, vznikající při tvorbě, o jeho zážitky a zkušenosti, které se prostřednictvím uměleckého vyjádření dostávají k divákovi. Severnímu Prácheňsku, kde se dávná místní výtvarná tradi"ce prolíná s přírodní malebností, se v tomto ohledu dostalo mimořádné pozornosti. Na jejím počátku stojí kresliř, ilustrátor, malíř obrazl1 z vlasteneckých dějin a lidových písni českých, zakladatel národní tradice malířské, veliký Jihočech Mikoláš Aleš ( ). Narodil se v Miroticích a zážitky z mládi, přiroda a lidé rodného kraje mu byly po celý život stálým a nevysychajícím zdrojem inspirace. Rázovité mirotické po stavičky, štíhlé cerhonické topoly, buclatá cibulovitá věž radobyteckého kostela, boží muka stojící při cestě z Mirotic do Čimelic, kopaničářské chaloupky i silueta panského budského dvora se objevují jako atributy takřka všech jeho kreseb. Kdo by si nevybavil při před stavě české krajiny dů věrně známé obrázky ze Špalíčku nebo ze Sl ab ikáře? Aleš vytvořil z Miroticka jakýsi archetyp české krajiny, který, uložen v podvědomi každého z nás, se stává zafixovanou před s tavou domova. Co znamenalo rodné prostředí pro Alše, a jak zde zpětně Alšovo dílo otisklo svou pečeť, nejlépe vyjádřil historik uměni Miroslav Míčko:,,Ale nejenom krajina utvárela malíre, malír vtiskl svou pečeť naopak i jí. Vskutku, když sem phjdeme, abychom si umělce vyložili z prostředí, v němž vynlstal, přistihneme se snadno, že si skutečnost tohoto kraje vykládáme z jeho umění. Neboť on odhalil její utajenou krásu, a co v ní bylo rozptýleného, náhodného a pravšedního, shrnul v ústrojný celek a nadal hlubokým smyslem." (Miroslav Mičko: Malíř svého lidu. Praha 1968) Mikoláš Aleš: Krajina s mlýnem - Landscape with mill 87

87 Mikoláš Aleš ve svých dílech spojil českou krajinu a národní historii v jeden organický celek. Ze stejného myšlenkového základu vycházel i blatenský rodák Jan Hála ( ), od mládí v rozhodné míře ovlivňován Alšovýrrti kresbarni. Jeho první obrazy z let jsou vesměs motivy z Blatné a okolí. V červenci 1923 odešel se svým přítelem, rovněž blatenským rodákem Karlem Hildprandtem (také výborným krajinářem a malířem, obr. na str. 9) do slovenského Važce, který ho natolik uchvátil, že tam zůsta l do konce života. Domů se Mikoláš Aleš: Dívky u Lomnice, Girls near Lomnice vrátil jen v období tzv. Slovenského štátu, ale vztah k rodnému kraji byl navždy uložen v jeho srdci, jak dotvrzují ilustrace k příběhu o jihočeském sedláku Janu Cimburovi ve vyprávěni 1. Š. Baara. V roce 1905 přijel do Březnice na letní byt Ludvík Kuba ( , v roce 1945 jmenován národním umělcem), a okouzlen krásou mě s ta a krajiny zde maloval po dalších téměř dvacet let. Svou lásku k tomuto kraji vyjádřil nejen štětcem, ale i knížkou S paletou po Březnici a okolí. Texty, které tvoří jakéhosi historického průvodce, doplnil kresbami popisovaných pamětihodností. Přírodu viděl jako dějiště prchavých proměn a ve svých obrazech zahrad a krajin se snažil zachytit kouzlo okamžiku, jedinečného pohledu, který se nikdy ve stejné podobě neopakuje. Alois Moravec (rodák z Chýšce u Milevska, ), v nej- Jan Hála: Zámek v Blatné, Ma nor at Blatná 88

88 Ludvík Kuba: Zámek v Bl'eznici. Nedat. - Ma nor at Bleznice lepším slova smyslu malíř venkova, se nechal celoživotně inspirovat krajinou a lidmi jižnich Čech. V Praze se za studií seznámil s novou uměleckou generací seskupenou kolem Umělecké besedy. V pohledu těchto umělců na českou krajinu ustoupil symbolismus, krajina se zbavila romantického kouzla, jímž ji obestíraly starší generace. Pozornost se obrátila ke krajině bez příkras a bez literárního podtextu, ale často s náměty sociálními. To bylo východisko Moravcových krajinomaleb, charakteristických optimismem a zářivými barvami, na kterých většinou nechybí člověk a jeho práce, která není dřinou, ale která ho spojuje s přírodou a krajinou, jejíž podobu pomáhá dotvářet. V roce 1947 doprovodil Moravec podmanivými kresbami první vydání slavné básnické oslavy jižních Čech přítele Ladislava Stehlíka Země zamyšlená (v dalším vydáni použil Stehlík vlastní kresby, ale již nedosáhl stejného magického ú činku splynutí ilustrace s textem). Moravcův přítel a generační druh, národní umělec Vlastimil Rada ( ), jeden znejvýznamnějších českých krajinářů, se narodil v Českých Budějovicích. Jeho otec, malíř a profesor kreslení, ho za častých prázdninových pobytů v okolních vesnicích přivedl k lásce k plirodě a jihočeské krajině. Na severní Prácheňsko zavítal Rada za druhé světové války, kdy pobýval nějaký čas ve Zbonině. Místní kraj mu učaroval natolik, že se sem do Ostrovcl! nebo Cerhonic vracel i v dalších letech a namaloval zde řadu baladicky cítěn ých obrazů (Smetanova Lhota, Lípy u Parezí, Pohled k Radobytcům). 89

89 Alois Moravec: Motiv od Blatné, Blatná Motive Rada si vytkl jako úkol v umění "cestou pravdy a poctivosti" dospět k vyjádření skutečnosti. Krajinu chápal jako tvořivý prvek a zásadní podmínku národního bytí a toto hluboké etické poslání nacházime v podtextu všech jeho obrazů. Sám nejlépe vyjádřil svoje umělecké krédo v článku O krajině a krajinářství ve Výtvarném umění z roku 1956: "Svoje komposiční úsilí vynakládá (krajinár) právě na to, aby co nejúčinněji postihl pravdu. Zbavuje sv~lj obraz všech náhodností a zdůrazňuje naopak to, co je charakteristické a typické. Nesčítá detail k detailu, ale usiluje o celkový úhrn, nespokojí se jediným dojmem, jediným pohledem, a snaží se podat synthesu celé rady takových pohledů a dojmů. Dosáhne-li toho všeho nezkalenými výtvarnými prostředky, čistou mluvou barev a linií, pak vyjádřil svou lidskou účast na námětu způsobem, který jde nad pouhý zrakový vjem, vyrovnávaje se svým námětem Vlastimil Rada: Krajina u Radobytec. Nedat. - Landscape near Radobytce tv~lrčím zp~lsobem: učinil jej obsahem svého díla. Nemluví již o kráse krajiny, ale vyjadřuje ji." Stejným uměleckým krédem se řídí i Radovi žáci, kteří jsou životně spjati s prácheňskou krajinou. Václav Turek ( ) přišel do Bud v roce 1965 a brzy se Miroticko stalo ústředním bodem jel)o tvorby. Základem jeho výtvarného projevu bylo vyjádření skutečnosti čistými výtvarnými prostředky na silném senzitivním základě. Hlavním motivem jeho obrazů se staly geometrizující linie vesnických štítů. Znovu a znovu v nekonečných variantách klade do ma- 90

90 Václav Turek: Chalupy, Cotrages gického prostoru krajiny kvádry a trojúhelníky, ze kterých skládá venkovská stavení. Za jejich zdmi cítíme pulzovat život, ale je skrytý, tajemný, často opředen smutným, melancholickým oparem. Přítomen proměně vesnice, tohoto po staletí organicky narůstajícího stylového celku lidové architektury, ovlivněné mistní tradicí, v nesourodý hybrid břízolito výc h omitek, trojdílných oken a bytovek, snažil se ve svých obrazech zachytit scenerie kamenných zdí, barokních bran i prašných cest s hejny hus, mizejících spolu s kouzlem prostoty a čis toty a pocitu pevného zakotvení ve světě dávných tradic a odvěkých jistot vycházejících z minulosti. Vlastimil Rada jezdil na letní byt do Dolního Ostrovce do slavného ubytovacího hosti.nce U Šnajdrů. Když se stal v roce 1947 profesorem na Akademii výtvarných um ění, při vedl i své studenty a ti sem po n ěkolik generací jezdili malovat krajinu na tzv. plenéry. Po R adov ě smrti pokračova l v této tradici jeho žák Václav Turek, v té době asistent v ateliéru prof. Sou čka. Stejn ě jako za čas li Mikoláše Alše nebyly zdejší pobyty mladých adepru malířské h o um ě ní vypln ě n é pouhou prací. Když Aleš trávi l se spolužáky Schikanedrem, Kutinou a Liškou letní prázdniny 1872 na Zvíkově, kde obkreslovali n ás tě nn é malby pro Památky archeologické, po večerec h popíjeli s místními hajnými pivo, a když si přihnuli trochu víc, v rozjaření stříleli do noci. O sto let po zději táhly s tejn ě rozjaře n é skupinky pozdějšíc h vážených akademických m alířů- poté, co u Šnajdrů "zatnuli sekyru" (kterou pan profesor Sou ček při svých občasnýc h kontrolách vždy s povzdechem uhradil) - z O s tro vců na 8 km vzdálený budský Hrad, aby zde vyčka li příchodu slunce, za nemalého zdě še ní místních obyvatel a velké ostudy pana asistenta. Zatímco jsou Turkovy scenerie větš inou liduprázdné, tvoří Jiří Kannazín (1932), další z Ra- 91

91 dových žáků, krajiny téměř výlučně figurálně oživené. Přestože tematický okruh jeho tvorby rozšířily v průběhu let pobyty v řadě evropských zemí, "Lidé a krajina jižních Čech", téma jeho diplomové práce, se táhne jako červená nit celým jeho profesionálním životem. Karmazín se narodil se v Dožicích u Blatné, ale od roku 1961 pobývá s přestávkami v Laciné. Jeho krajiny, při kterých vychází z důvěrné znalosti prostředí, jsou prostoupeny vzpomínkami na dětství a mládí, jsou epické i lyrické, plné dynamiky, tajemství a vnitřního náboje. Chlapec s koněm, oráč, povozník, milenci jsou nejčastějšími aktéry skrytých příběhů, odehrávajících se na pozadí jihočeské scenerie, malované s jihoevropským temperamentem. Také J. Karmazín, věren tradici, přivedl studenty ze svého ateliéru do jižních Čech. Několik let pobývali na plenérech v M yšticích, kde zůstala sbírka jejich prací na mistním úřadě. Vladimír Míc'ko (1941) přišel do Mirotic poprvé jako chlapec v roce 1952 s otcem prof. Miroslavem Míčkem, znalcem a propagátorem díla Mikoláše Alše. Krajině kolem Mirotic okamžitě propadl a vracel se sem se skicákem každé prázdniny tak dlouho, až se usadil v nedalekých Bořících. Také on zde nalezl životní motiv, ke kterému se neustále vrací, takže je možno pozorovat křivku jeho uměleckého zrání: říčku Lomnici s mostem u Vackova mlýna. Důvěrná a hluboká, dlouhým putováním prožitá znalost scenerie jižních Čech se skrývá za zdánlivou lehkostí, se kterou Míčko vytváří portréty svých krajin. Promyšleně postihuje dynamiku země ožívající větrem, křivky stromů a kaligrafii sítin i rytmus odrazů na hladinách vod v jejich vzájemné svázanosti. Tato kapitola není vyčerpávajícím seznamem zde narozených či tvořících umělců, kterých je opravdu mnoho (připomeňme namátkou Bohumila Ullrycha, Vincence Beneše, Jindřicha Krátkého, Milana Janáčka, Edwarda Bienera). Jejím zařazením do této publikace jsme chtěli upozornit na další, skrytý rozměr krajiny a zdůraznit jednotící prvek, provázející dílo všech jmenovaných autorů. Tím je láska ke zdejšímu prostředí a hluboký citový prožitek, který se zpětně vrací k divákům a zprostředkovaně do krajiny, kde je otisk myšlenky již navždy přítomen. V kapitole bylo použito těchto publikací: Jan Hála. Výber z diela. Martin Úvod Jiřího Kotalíka Alois Moravec. Obrazy. Katalog k výstavě v Březnici Text Blanka Stehlíková Ludvík Kuba z Březnice. Kresby - akvarely - oleje. Katalog k výstavě v Březnici Text Milada Nováková Kuba, L.: S paletou po Bře znicku a okoli. Bře zn i ce 1988 Vlastimil Rada KataJog k výstavě pořádané Národní galerií v Praze v roce Text Jiří Kotlík Vladimír Míčka. Obrazy. Katalog k výstavě. Text Miroslav Cogan Jiří Karmazín. Obrazy, kresby, keramika. Katalog k výstavě v Praze- Nové síni v roce Text M. Kudrna 92

92 JiN Kannazín: Krajina u Laciné, Landscape near Laciná 1991 Vladimír Míčka: Lomnice v Miroticích, Lomnice in Mirotice 93

93 ZÁVĚREM "Krajina je to, kvůli čemu lezeme na rozhlednu," říká v jedné ze svých definic botanik Jiří Sádlo. Když vylezeme na pomyslnou rozhlednu severniho Prácheňska (které žádnou skutečnou rozhlednu nemá), vidíme idylickou mozaiku kopců, poli, luk alesů, krajinu takřka bukolickou. Při pohledu zblizka je realita poněkud jiná. Hmotná a duchovni devastace posledních padesáti let zanechala i na této zdánlivě nedotčené krajině hluboké, nezhojené jizvy. Nov)í dvůr Z hlediska pěšího poutníka ztratila krajina lidský rozměr, stala se neprůchodnou. Polní cesty po staletí spojující vedlejší vesnice jsou zanedbané, zničené nebo rozježděné, neboť je mnohem snazší vyjet traktorem novou cestu vedle na poli. Do sousedni vesnice se zhusta musí automobilem po silnici přes vesnici třetí. Meze jsou rozorané, příkopy, tak čistě kdysi vypásané, jsou zarostlé kopřivami a křovinami tak, že jsou nepřekonatelné. V zanedbaných ovocných alejích se staré stromy hroutí pod tíhou nechtěného ovoce. S úbytkem domácích obyvatel a přílivem chalupářů se pomalu trhají prastaré příbuzenské vazby mezi vesnicemi, ztrácejí se souvislosti, mizí povědomí lokální historie. Mysl se zplošťuje stejně jako reliéf zbavený přirozených potoků a vodotečí, zničených melioracemi. Nejvíc hmotné škody bylo napácháno na velkostatcích, tvrzích a zámečcích, které se s~aly "majetkem lidu" po komunistickém převratu v roce Ještě před necelým stoletím symboly hospodářského rozvoje vesnice, nyní zanedbané a zničené pozůstatky hospodaření jednotných zemědělských družstev, připomínají degradaci 94

94 vesnice a zkázu jejího architektonického řádu. V ruinách je kdysi pyšný cerhonický statek, rodiště Ladislava Stroupežnického, malý zámek v Rakovicích, Bissingrov v Čimelicích, bývalé feudální sídlo v Myslíně, zámeček v Kožlí u Čížové a mnoho a mnoho dalších. Těžko by dnes komplex staveb v prostoru někdejšího malebného budského dvora inspiroval Mikoláše Alše k jeho vyobrazení na milostném dopisu milované Marině. Některé objekty se pomalu vracejí do původní krásy. Opravuje se Varvažov, tvrz v Draheničkách, velkostatek v Mírči, statek na Karlově a další. Jde o milionové investice, které musí být uhrazeny soukromými vlastníky. Proto bude ještě nějakou dobu trvat, než se stopy připomínající období "vlády Nová kaple u Nového dvora lidu" alespoň částečně zahladí. New chapel at Nový Dvtir Ale ani nová doba se paradoxně nechová ke krajině mnohem lépe a vizuální devastace některých vesnic pokračuje na jiném základě. Ne všechny stavby jsou opraveny s citem. Nová budova autosalonu vedle hřbitova s klasicistní hrobkou působí jako urbanistický výsměch, stejně jako naprosto necitlivé zastavování vesnic typy domů známých z jihoamerických teleno vel nebo z německých Schoner Wohnen. Kdo však jezdí do Německa obdivovat krajinu? Nový dvůr u Cerhonic byl postaven v klasicistním stylu kolem roku 1830 cerhonickou vrchností za působení direktora Stettiny. V devastovaném stavu se dostal v devadesátých letech do soukromých rukou. Byl citlivě opraven, zvenčí jen s minimálními zásahy do původního vzhledu, uvnitř byl moderně a komfortně vybaven. Ze stran viditelných veřejnosti nechali noví vlastníci přijít pole a louky až k oknům, na straně skryté stromy a zdmi je položen tenisový kurt. Nová kaple byla postavena jako replika tří stejných barokních kaplí, vybudovaných kolem Cerhonic na paměť krvavého mordu, ke kterému tu mělo dojít v roce 1741 nebo 1742, když ve válce o dědictví prusko-rakouské byl celý kraj okupován francouzským vojskem. Tehdy byly tři mladé milostnice francouzských vojáků zavražděny v lese cerhonickými panskými služebníky, toužícími zmocnit se jejich šperků. Až do první světové války se ke kaplím konala na paměť dávné viny zbožná procesí. 95

95 Estetika krajiny je dnes ekonomickou hodnotou. Krása krajiny je zdrojem, se kterým je nutné hospodařit stejně jako s pitnou vodou nebo zdroji energie. Budoucí prospenta severního Prácheňska netkví nyní, na počátku třetího tisíciletí, ve stavbě průmyslových zón, ale v zachování čistého prostředí a estetického zážitku, který sem přiláká jak návštěviúky, tak stálé obyvatele, hledající únik před otupující ne-estetikou městských aglomerací. Dbejme na to, aby jihočeská vesnice zťistala opravdovou alšovsky krásnou rázovitou vesnicí, něčím jedinečným, snadno rozpoznatelným, něčím, čím se budeme moci chlubit i ve sjednocené Evropě. Chatových kolonií a čtvrtí typizovaných příměstských domkťi je všude na světě dost. Krajina je jako kniha příběhů a každý si v ní přečte ten svůj. Několik našich příběhů jsme se vám snažili přetlumočit v této skromné publikaci. Nyní je na vás, abyste si v krajině našli své vlastní čtení. Žádný detektivní příběh není dramatičtější. Šťastné putování 96

96 THE HISTORIC LANDSCAPE OF NORTH PRÁCHEŇSKO INTRODUCTION The book in your hands came into being as part of the European Union's international "Etuopean Pathways to the Cultural Landscape" project, the aim of which is to promote understanding and preservation of the culturallandscape as an important part of European identity. The culturallandscape is the result of the long term impact of Man on his surrounding environment. Its present-day appearance has been influenced not only by geographical differences, but has also been shaped by the various approaches of the native populations to the utilisation of natural resources. The landscape has thus become a kind of natural archive, in which traces of human activity have been stored over the rnillennia. It harbours the rich cultmal heritage of Europe in its diversity, and therefore it is necessary to understand its history, protect it and tend it wisely to preserve it for future generations. North Prácheňsko is an artificial term created to describe the area situated on the boundaries of the former Písek, Strakonice and Příbram districts. It arises from the historical name of the Prácheň region, named after Prácheň, a stewardship castle that was the residence of the princely and Jater royal burgraves, who held lesser administrative authority over the affairs of the extensive Otava bas in. Later, the name of the castle passed to the name of the administrative unit covering the western half of South Bohernia. North Prác heňsko is a charming, hilly, rather forested agricultural area, relatively untouched by industrial activity. The rivers Skalice and Lomnice fonn the backbone of the area, their valleys divided by the ridge of the Mirovice upland. The research area covers some 400 km', a substantial part of whkh is covered by vast areas of forest, reminding us that before the first human intervention, which began in this area during the Early Iron Age, the whole landscape was forested. The original natural forests, however, looked different to those that we know today. Stands with a different representation of individua! tree species, as well as young and old stands and open clearings, alternated over short distances. We can imagine them as a network of extensive, quite easily penetrable areas, with isolated runs of impenetrable stretches, or on the contrary of small temporarily or more perrnanently open enclaves. Wandering through the local landscape today, one is struck chiefly by the majestic old trees form ing avenues running alongside the roads, )jning the embankments of ponds or creating beautiful soli tary groups in manor parks. They are the real treasure and a typical landmark of North Prácheň sko. The manorial landscape parks and colonnades result from noble-rninded efforts by the owners of the estates to cultivate the landscape, and to transform them into a zone that was not only economically profitable, but at the same time fulfilled a high aesthetic value. Orlík park occupies a special place amongst the manorial parks - and not only due to its extent, around 160 hectares today. It was founded in 1802 by Prince Karel Schwarzenberg and his wife Marie Anna. It sprang up in the spirit of new horticultural trends, which were themselves influenced by Romanticism, when the call for a return to nature led to the new Landscape style, best typified by the so-called English park, whereby the original character of landscape had to be maintained while at the same time picturesque scenery, which was to have a comforting effect, was intentionally created. Immediately after the foundation of the park, therefore, promenades were created, walking trails along which domestic broad-leaved trees and exotic species were gradually planted; even the bare rocky slopes above streams were forested. Fields or uneven stony areas were changed into meadows, on which so li tary groups of trees were prominent. The park was completed in 1904 under the care of Princess Vilemina Schwarzenberg. lts present, truncated appearance also dates to this period, as it was affected by the building of Orlík dam, which destroyed or disturbed most of the promenades that had been built on both banks of the Vltava up to Zvíkov and Kožlí and also inundated the robinia-forested slope above the river. The manorial park at Orlík is unique mainly dueto its overall blending into the natural framework, and for its gentle transition into the surrounding landscape. This impression is particularly amplified by the avenues of trees alongside the roads, construction of which commenced together with the park 97

97 and which connected Orlík with Kožlí and Lety, or Staré Sedlo and Čimelice, where they loosely linked to another park and avenues. The manor park at Čimelice came into being shortly after the foundation of the castle by Karll Bohumil of Bissingen in 1728, but did not attain its final appearance until the second half of the 19 century when Čimelice became the property of the Schwarzenbergs. Around 1800, under Josef Count Vratislav of Mitrovice, an avenue (originaliy of lime, now of Arnerican red oaks) was made connecting the castle to the Renaissance manor at Rakovice, fouowed Jater by other avenues running south-west to the tithe bam and east to the feuda! estate of Bisingrov. Further avenues came into being after 1840, when the Schwarzenbergs obtained the Varvažov region. Between Čimelice, Vrábsko and Varvažov avenues of oaks, chestnut trees, elm, lirnes, locust-trees and other species were p1anted, connecting the individua! estates and hedging ponds, barns and pheasantries. Today, these avenues are thus the most significant element of the Jocal landscape, the current appearance of which began to form about 200 years ago, and which had hitherto bome the stamp of its previous use predominantly for hunting, fishing and forestry. PREHISTORY AND THE EARLY MIDDLE AGES The landscape of the bunter-gatherers The s tory of the Jandscape of North Prácheňsko begins a very long time ago, in the Early Stone Age or Palaeolithic. The first known traces of the colonisation of the Písek region stem from the Middle Palaeolithic ( / years ago), specifically from the Řežabinec pond near Putim. Three stone implements were found here, and because hunting troops had to cover considerab1e distances when hunting large animals it is likely that North Prácheňsko was among their ranges. The reconstruction of the features of the landscape at that time is not at all simple. The topography was basically the same as today. In warm periods most of the area was covered by forests similar to the present natural vegetation, and typical forest animal species lived there. Apart from these, species that are now extinct moved through the area: forest elephants, prairie rhinoceri and cave lions. In colder periods, herb prairies and sporadic pine/birch or pine woods prevailed, and the typical cryophilic fauna lived here: marnmoths, woolly rhinoceri, giant deer, bisons, cave lions and b,ears. People established permanent habitations in caves, below overhangs or in open areas. They used poles, Jeather and large mammoth bones as building materials for huts. While traces of such dwellings have not yet been discovered in the Písek region, mammoths certainly roamed bere - their remains were uncovered in 1925 in the grave1 pits near Písek, along with the bones of the horse, a deer and a woolly rhinoceros. The cooling of the northern hemisphere clearly culminated years ago. The northern glacial cap stopped at the mountains that form the northern border of the modem state. The Jandscape was covered by cold, dry steppes, which becarne deserts at higher altitudes. During this period the whole of Centra! Europe was abandoned, and the hunting population shifted to the south. People demonstrably returned to the South Bohemian region during the Upper Palaeolithic. The natural environment of the time (falling within a cool climatic period) was again, from the modem perspective, cold and somewhat bard. The economy was stili based on the hunting of large mammals, which moved seasonally in herds over vast ranges. Life concentrated in Jarge camps which were renewed at convenient p1aces; dwellings were obviously portable, of the yurt or tent type. Life consisted rnainly of obtaining enough food. The traditional view, that the man was so1ely a hunter and the woman a gatherer of plant foods such as roots, berries and different fruit, has Iang since been abandoned. Both genders seern to have shared both the hunting and the gathering, with wornen hunting smaller animals into nets. The most famous South Bohemian Late Palaeolithic locality is, again, that around the Řežabinec pond, where a hearth and a workshop for the production of stane tools have been discovered. Upper Palaeolithic finds are also known from North Prácheňsko itself. The end of the Early Stone Age (11,800-10,300 BC) carne at the conclusion of the last cold climatic 98

98 event. Subsequently the climate became warmer, and over the relatively short period of one to two millennia stabilised in roughly its present form. The landscape was then covered by sparse birch/pine woodland, with open areas of shrubbery, herbs and grasses occurring only at higher altitudes. The number of plant species was low, and only few of these could serve as human food. With the gradual warming the landscape became ever more afforested, which was highly disadvantageous for the large herds of reindeer and horses. By contrast, forest species such as aurochs and elk apparently found the change agreeable, and it is thus no wonder that they soon became the basis of the Late Palaeolithic hunters' diet. The best hunting grounds were river terraces and near lakes and marshes, where water birds and fish supplemented the food sources. In the following period, known as the Middle Stone Age or Mesolithic, climatic conditions were already comparable to those of today. The climate warmed up further, becoming moister, and the forests reached higher altitudes. The composition of species changed, and the forest became less easily penetrable. This did not suit the large ruminants, whose numbers constantly declined. The number of forest ani mal s- wild pigs, red deer and roe deer- increased. Whilst during the Palaeolithic large animals had moved across the open countryside in the spring and autumn, and the hunt demanded organised teamwork by a large group, forest conditions called for a completely different hunting technique, which became more fastidious. Hunting in large troops ceased to be advantageous. The group was replaced by the skilful, well-armed individua! who moved quickly through the forest or by boat across the water. The scattered location of settlements also adjusted to this. Base camps were obviously established at those places with the richest food sources, while more mobile seasonal camps were buijt at places convenient for supplemental food types. lt was apparently during the Mesolithic that Man for the fust time began to actively interfere with hi s surroundings, to improve conditions for hunting and gathering. Parts of the forest were burnt down, and the clearings created lured game and helped tbe spread of fast-growing shrubs from which the gatberers profited, mainly hazelnuts. The huge variety of materials used in the production of tools shows that the individua! hunting communities did not Jive in isolation, but that their members either travelled or at least participated in commercial relationships at least a Centra! European Ieve!. The hunters-gatherer groups were small, and in order to sustain themselves they needed an extensive hunting ground. It is estimated that a hunting group moved through area of some krn 2 on average. Such a wide-ranging means of obtaining food naturally restricted population growth, and the density of habitation therefore remained very low in comparison with the agricultural settlement of Jater times. Nevertheless, the Mesolithic is one of the most significant periods in the settlement history of North Prácheňsko. The landscape of the first farmers? Around the middle of the 6th millennium BC people across Centra] Europe gradually started to abandon hunting and gathering as the major subsistence method, replacing it with the cultivation of grain and the breeding of domesticated animals - they became farmers. This was one of the most momentous changes in the history of Mankind. This new way of obtaining food first won recognition in the most fertile parts of Bohemia, along the Labe (Elbe) and Ohře (Eger) - traces of these first farmers in South Bohemia are far rarer. The most significant South Bohemian Late Stone Age (Neolithic) locality is a newly discovered Linear Pottery cul ture settlement at Radč ice near Vodňany.The natural conditions of the region, which is among the warmest places in South Bohemia, were apparently the reason for agriculture not only taking hold bere, but persisting beyond the Neolithic and in to Jater periods. The Neolithic frnds linked to North Prácheňsko are negligible. Pottery fragments have only been found at two places, specifically Zvíkov Castle on a promontory above the confluence of the Vltava and Otava, and on a similarly remarkable site on a promontory above the near Kozárovice. In Jater times prehistoric and Early Medieval fortified sites were established at both places. The question is, therefore, whether in North Prácheňsko it is really possible to talk about 99

99 a landscape of the first farmers, or whether people penetrated bere only on occasion; perbaps the artefacts found only turned up bere by cbance. Tbe situation is similar as regards finds from the subsequent Terminal Stone Age or Eneolitbic (also called the Copper Age). One of tbe few known Soutb Bohemian Eneolitbic sites lies on a conspicuous rise on the left bank of tbe Vltava at Krkavčí skála, not far from Orlík. Furtber fragments of Eneolitbic pottery ha ve been recovered from the Zvíkov and Žďákov promontories above confluences on the Vltava, and from Šerkov and Březnice near the Skalice. It seems that in the Late and Terminal Stone Age North Prácheňsko was not ordinarily an inhabited landscape. Closer inspection of the distribution of the finds reveals tbat tbey are all found situated along the Vltava and the Skalice. Botb river valleys were obviously used as major "transport and communication" corridors tbrougbout prehistory, connecting the soutb of tbe country with Centra! and Northwest Bobemia. Travelling on or near water was most Likely the easiest option at the time, as this made maintaining a direction easier in a countryside tbat was almost entirely overgrown witb forest. ' Tbe first passage could have led along the Otava and tbence along the Vltava furtber north into Centra! Bobemia. An alternative migbt bave been a route along the Otava witb a deviation north-west along the Skalice to Litavka and tbence to the Beroun region, and from tbere westwards to the Pilsen region or eastwards into tbe Prague basin. The landscape of the first metallurgists? During most of prehistory Soutb Bobemia was ratber peripberal to otber, larger cultural units. At tbe sarne time, bowever, this situation made it possible to diffuse individua! cultural impulses and created a suitable environment for their reception and transformation into a new local style. Ibis was especially true during tbe Bronze Age, wben Soutb Bobemia was tbe main contact zone between tbe centra! parts of Bohemia on the one band and the Danubian and Alpine lands on tbe other. Salt and copper were undoubtedly imported into Bobemia from tbe latter two regions; these products were essential for everyday life at a time when bronze, a fusion of copper and tin, was becoming tbe main trade good, as it would remain for more tban a tbousand years. At tbe beginning of the Early Bronze Age Soutb Bohemia was almost unpopulated, true, methodical, colonisation not beginning until about BC. Settlements concentrated mainly around tbe lower Otava, tbe middle and lower Blanice, tbe lower Lužnice and in tbe southern parts of tbe české Budějovice (Budweis) basin. In tbe nortb, tbougb, colonisation ended in tbe hinterland of Zvíkov and North Prácheňsko remained largely untouched. During the following centuries, in the socalled Tumulus culture period, althougb settlement moved into several previously uninhabited regions North Prácheňsko remained, with some exceptions, almost uncolonised. Ceramic sherds from this period are known only from a hillfort near Boudy, from Zvíkovské Podhradí and from Orlík. A settlement has recently been discovered on a terrace of the left-bank terrace of the Otava at Rybáře in Dědovice cadastre. The first culmination of settlement in South Bohemia occurred at around the turn of the I st Millenium BC, but again not in Nortb Prácheňsko, where traces of human activity are again minima! except for a narrow strip along the Vltava; the first indications of regular inhabitation of the corridor along this river date to around this time. The importance of the Vltava as a transport route is underlined by finds of socalled hoards - mass finds of copper or bronze objects tbat were probably traded. Copper was imported in tbe form of talents - ingots of the sarne weigbt. Other hoards, found more recently, also come from cadastres near the river - from Zvíkovské Podhradí, Zbonín, Ochoz and Varvažov. These hoards contained mostly jewellery, weapons or other objects destined for re-melting and new production. They again stress the significance of the waterway linking South Bohemia, and thus the Danubian and Alpine regions, with Centra! Bohernia. There was a sharp decline in population at the end of the Bronze Age. The transition to the subsequent Iron Age is one of the least known chapters of Bohemian prehistory, not only in North Prácheň s ko but in country as a whole. 100

100 The Iron Age landscape ln our description of tbe bistory of North Prác heňsko we have fi nally reached the point at whjch we can relate to the formatjon of a cultural landscape as defined in the introduction. From this time onwards, local natural landscape development is permanently marked by human activity wbere we would least expect it - namely in the pattern of forest vegetation, changes in watercourses ~ nd even cbanges in the topography. In order to sustain himself, man cleared dozens of hectares, replaci ng trees with fields and grazing land. Over the course of centuries the soil from the exposed ground eroded, clogging up small ravines and uneven ground and being washed down into the river valleys. Even during prehistory potter's clay began to be mined, wrule stone was extracted in quarries, iron ore was ex ploited and gold was panned. All of these activities, and many others, ijtevocably affected the features of the landscape and thus also impacted tbe li ves of the fu ture generations, who were in general unaware that tbey had fo unded their homes on sites inhabited centuries before. Sometime in the course of the 7th_6th centuries BC, in the Jater phase of the Early Iron Age (the socalled Hallstatt period) the fi rst permanent settlers came to North Pr ác h eň s ko area. The whole of South and West Bobemia were colonised at trus time. Sites at higher altitudes, such as tbe Prachatice, Kl atovy or neighbouring Blatná and B řezn i ce regions were also settled. The absolute number of known archaeological sites - a kind of indjcator for tbe settlement acti vity of tbe time - is only exceeded by that of the subsequent Late Iron Age La Tene period. The colonists founded farmsteads or small villages in convenjent positions on south and south-east fac ing slopes, in the immediate vicinities of ri vers and streams. Fields and grazing land arose around these settlements. Wheat, barley, mi!let, rye, peas, vetcb and beans were grown in the fields; the composition of the diet was tberefore quite varied. The low quality of the local soi I was obviously not an obstacle, at least for a certain time. The sizes of areas occupied by fields and pastures is estimated on the basis of the amount of so il on which a group of resjdents constituting a farm or hamlet could sustain themselves. Farnilies of the Earl y Iron Age were relati vely small - given a high infant mortality rate, only around 4-6 individuals would ha ve comprised a fami ly unit. A village consisted on average of 4-5 famhies, and it is estimated that to sustain its livelihood every fa mily would ha ve needed around 6 hectares of fields and pastures and part of a wood - the latter as a source of firewood, timber for building and also young twigs from deciduous trees, wbich served as winter fodder for cattle. The livestock would also have foraged in the fo rest for part of the year, graduall y opening it up and reducing it. The overall area ( of fields, pastures and woodland) required by a single settlement to support itself may thus have varied from 50 to 100 hectares. It i s possible, then, to imagine the landscape of the Iron Age as beads of quite regularly distributed, small, cleared areas, threaded on strings of rivers and streams. These arduously obtained, deforested enclaves were then also used in Jater centuries. The society of the Early Iron Age was advanced and already rughly stmctured. The top echelon was evidently made up of a fe uda! gentry or chieftains, who ruled over certain tejtitories. The chieftain or noble most likely li ved in a "princely court", generally situated on an exposed, easily defensi ble position, enclosed by a palisade or ditch and rampart. Ordinary people lived in simple houses with a sunken earth fl oor, wooden wa lls and a gabled roof. The chieftai ns' houses were larger and better equipped, but otherwise social differences probably did not manjfest t h em~e l ves overmuch in the standard of housing. A different picture emerges, however, when we look at grave goods. In the Late Hallstatt period there were two kinds of burial in South Bohemi a: fiat cremation burials and graves beneath tumuli. The size of the burial grounds varied. Isolated graves are known, as are tumulus cemeteries with dozens of barrows, which might been dominant features in the countryside of the time. A cemetery containing fi ve hun~ed cremations stored in urns was allegedly dug up near Škvoře ti ce during the second half of the 19 century. The content of the graves differed in accordance with the wealth and the social status of the individual(s) buried. The poorest grave furni shings consisted of a single dish and small persona] pieces of jewellery, but distinguished graves contained real wealth and objects of gold. Two princely barrows from Hr adiš t ě near Písek, classed amongst the most significant finds of this period in Bohemia, are exceptional in this respect. The absolute cream of 101

101 the society of the time was interred here, but a contemporary "elite" also resided in North Prácheňsko. A rich grave under a barrow, containing parts of a horse harness (one of the few known from the Czech Lands), was discovered in 1884 in Nevězice cadastre. Hillforts are the most distinctive archaeological monument of the North Prácheň sko region. Our forebears often referred to them as fortifications or castles, which is reflected in the local names of hi lis, which often contain the element "castle". Current interpretations have crystalised around some mutually competitive but complementary theories: that these were the seats of "triba1" rulers, the seats of elites, refuges, holy places, places symbolising the territory of the community, or a combination of sorne or all of the~e functions. Hillforts and rugbland sett1ernents of the Hallstatt and La Těne periods (the 7t - 1 stcenturies BC) are situated on rocky spurs, bil1s or on extended ridges. Some 30 hillforts and upland settlements (where fortifications have not been discemed) are known today from across all of South Bohernia, of which 8 are located within the North Prácheňsko area. The sites differ in size, and also in their relationship to the top9graphy and their type of enclosure. Together they forrn a remarkably regular network, in the natural centre of which lies the bestpreserved and also most interesting fortified site in the region, Hrad near Boudy. Boudy hillfort dorninates the whole region from a hill rising to 574m above sea level, between the valleys of the Skalice and Lomnice. The hillfort was constructed in three lines, which regularly encircled the summit of the hill: an outer rampart, an inner rampart, and an interna! stone wall. The entrance to the outer area was from the west, wrule tbe entrance to the inner area was most likely from the east. The circumference of the outer rampart is 420 m. The inner area of the hill-fort covers just 0.6 hectares. At a distance of 5 metres from the inner rampart there was a parallel, 1.5 metre wide wall, the eastern part of which was accompanied by typical settlement finds, although no residential features have so far been discovered. The rest of the hill-fort, including the space between the ramparts and wall, as well as the area between the outer and inner rarnparts, was apparently not used for living in. Visible frorn afar and easily distinguished in the landscape, trus landscape feature might have been a symbol of the colonists who settled bere, forrning some kind of compact group; it rnight also have been a place where religious ceremonies, celebrations or annual gatherings took place; it could even have been a venue for trade negotiations. Altematively, like medieval fortified churches it could have been a place where the population gathered in times of danger. The current state of archaeological research, however, does not allow even one of these suggestions to be either proved or disproved reliably. The hillfort was surrounded by agricultural settlements, concentrated for the most part along tbe Skalice and Lomnice. The settlement network is completed by several known tumulus cerneteries and so-called "rocking stones", rerniniscent of megalitruc monuments and sometimes linked to ritual practices. Before going further, it is necessary to mention the Celts, the flrst ethnic group t~ inhabit the region whose name is known from rustorical sources. According to sorne research, the 6t and 5th centuries BC were a "Celtic" period (and South Bohernia part of their ancient home~nd), wrulst others believe that the so-called historie Celts did not arrive until the tum of the 2n century BC, during the colonisation of the remaining parts of Bohemia. Boudy hillfort ceased to be used some time between 450 and 400 BC At the same time, for no apparent reason, tbe population vanished from the whole of South Bohernia. The~ was no period of colonisatign activity as intense as that of the Early Iron Age until the end of the 3r and the beginning of the 2n centuries BC More tban 70 known sites demonstrate the importance and the economic wealth of the period at the end of the 1st rnillennium BC. How did the landscape cbange cornpared to the preceding period? The new inhabitants came to places where by all accounts all traces of preceding agricultural activities had been wiped out, and tbe landscape had once again been covered by forest - yet, sirnilar if not actually identical, sites were occupied, and Hallstatt and La Těne settlements are recorded next to each other. The centres of 102

102 colonisation remained the Skalice and Lomnice streams, and the importance of Blatensko in the broader context of the Vltava area grew. The differences between the villages of the Early and Late Iron Age were not great. The houses were rectangular, rarely square, small serru-sunken or standing buildings, with areas of 30m 2 or more. Each farmstead comprised a house and a cluster of outbuildings (grain storage sil os, o ven s, workshops and so on). Sometimes there was another separate farmhouse a few dozen metres from tbe village. The method of farming, too, was sirrular to that employed in preceding centuries. Tbe cultivation of emmer and einkorn wheat i s documented in the region. The rapid rate of animal breeding, securing li velihoods, meant an expansi on of the deforested are a s and of open woodland. Burial grounds disappeared from the landscape (only four graves are known so far from the La Těne period), and since neither hillforts nor raised settlements complied with the requirements of the time they were replaced by new kinds of fortified sites- oppida and castella. The Nevězice oppidum was founded on an unobtrusive prom on tory on the left bank of the Vltava. There were several late Hallstatt settlements in the hinterland of the oppidum, and a "proven" settlement position on the Vltava corridor was used again. With an area of just 13 ha, Nevězice i s the smallest of the seven La Těne oppida in Boherrua. The fortifications comprised a rampart 1,650 m long. This had a wooden frame structure filled with stones, and a stone facing with imbedded vertical bearns. The rampart is known to have been complemented by a ditch at several points. The oppidum was entered througb gates in the northern and south-eastern sides. The newest magnetometric research bas sbown that the inner part of the fortification was relatively densely built up (see raute no. 1 for more details). Other fortified locations are already familiar to us from the preceding text: Zvíkovské Podhradí and Orlik; both sites might be considered to be smaller La Těne forts of the type known as the castellum. The topography of the landscape was enriched by another form of "architectural feature", too, the rectangular enclosure known as the Viereckschanze. There are three or four of these features in northern Prácheňsko ; similarly as with the fortified upland sites, the interpretation of their function is not unambiguous. Most often they have been seen as temples, or as venues for ceremonial gatherings, centra! places with various functions (amongst whicb rnigbt ha ve been, for example, tbe redistribution of goods) or tbe seats of a rural élite. A furtber possibility is that the enclosure combined several or even all of these functions at once. In 1997 a board of iron technical implements and agricultural tools was found in a wood near Bezdědovice that contained at least 48 complete implements and 137 tool fragments with a combined weigbt of 7.15 kg. These implements had been buried in the wood under a conspicuous rock, and obviously represent the hidden possessions of a craftsman or of the nearby La Těne village community. Around the rruddle of the 1st cen tury BC the majority of villages were again deserted for reasons that remain unclear. The oppidum at Ne vězice also waned as a result. At the end of the 1st cen tury BC, Germanic populations began to shift into the territory from the north. According to some evidence, the Germans met the preceding population, perhaps even living alongside them for a certain length of time, before they integrated completely. The first four centuries AD are termed the Roman period. At this time Boherrua was part of "barbarian" Europe, i.e. that region not colonised by the Roman Empire. During the La Těne period, the colonisation of North Prácheňsko reached its zenith; by contrast, the number of sites known from the Roman period is neglectible, just ten settlements having been identified thus far. In eight of the ten cases, Roman objects were found with a La Těne settlement or in the close vicinity therefore. We may never know whether there was real physical contact between the two ethnic groups, or whether the new colonists simply made use of deforested areas that already bore distinct traces of earlier farming. The Germanic population probably came to Nortb Prácheňsko from Centra! Boherrua. At that time, the Lomnicko and Skalicko areas formed an enclave, distinct from the contiguously inhabited centra! part of South Boherrua, and forming a link to centra] Bobernia. 103

103 The landscape of the Early Middle Ages ln the course of the 6th centurt AD Slavie colonists started to seize Centra! and Northwest Boherrua. In the course of the 8th and 9 h centuries - after a ruatus of several centuries - other part s of South Boherilla, too, were resettled, including North Prácheňsko. There can be no doubt that the Slavs arrived in areas that had once again been completely overgrown by forests, whicb by then had had enough time to regenerate completely. To what extent would signs of the earlier settlements ha ve been noticeable in the landscape? The hillforts and barrows of the Bronze and Iron Ages were preserved, but the earlier fields would have vanished. Nevertheless, Slav villages again appear at the same locations as those of the earlier periods. In the Early Medieval period, the expansion of colonisation was far from being as significant as that of the Late Iron Age, and the number of known settlements is only around half that of earlier periods. Tumulus burial grounds are among the significant "landscape-creating" elements of the period. ln Bohemia as a whole, less than a hundred such barrow cemeteries survive, and one of the few investigated using modern archaeological methods lies at Kožlí near Orlík. The Kožlí cemetery contains only ten tumuli, but others (for example in the české Budějovice area) contain hundreds of barrows. Such an accumulation could truly create a dominant feature in the landscape and, for example, influence tbe placement of settlements or fields in subsequent periods. The opi ni on has been expres sed that the custom of burying the dead under a mound tends to occur rather in the periphery of inhabited areas. ln the 9ti:J century AD the centre of Slavie settlement lay soutbwest of the study region, in the centra! Otava region around Strakonice. The Landscape of the Slavie Hillforts ln the ih to 10th centuries, what would become the Czech Lands was divided into a number of petty Slavie principalities. The Přemyslid House soon came to dominate among them, and other regional chiefs had to submit to their rule. The Přemyslids themselves were formally subject to an external power, tbe Franks to the west. The dynasty based its power on hillforts, built in the ancient fashion. A hillfort may be described as essentially a large yard, surrounded by a massive earth-and-timber rampart and perhaps moat. Witrun there would have been a wooden hall or "palace", sometimes a church, and some farrrung and other outbuildings. Little is known about the area between Centra! and South Bohemia in the Early Middle Ages; it was not until the reign of Prince (Duke) Boleslav I. (d.972) that tbe Přemyslids exercised their power in South Bohemia. Later, their influence reached to the outer edges of the land througb tbe system of stronghold stewardsbip that they were developing. It is likely that most of tbe Přemyslid "castles" (rullforts) and their appointed stewards/castellans were created to form a counterbalance to the power of local nobles. In Soutb Bobemia, the Prácbeň billfort, for wbich tbe region was Jater named, played a centra! role. It was situated 3km south-west of Horažďovice, high above the Otava River. Archaeological information regarding the site is, alas, rather lirillted. What is known, ~oweveíi is that trus was one of the most important centres of power in the Přemyslid state of the JO - 12t centuries. The area in which we are interested was distant from Prácheň and other important centr es at this time; the population was ratber sparse, except for tbe li vely Vltava valley. Its centre is conjectured to have been a rullfort at Podskalí that i s not mentioned in the written sources. The Podskalí hillfort, near Kozárovice, was built at the late 10th century as a Přemyslid foothold in newly conquered land. As elsewhere and at other times, it controlled the Vltava waterway and the trade routes along the river. The hillfort sat on a rocky elevation above the river; today, it is continuously eroded by the Orlík reservoir, and does not stand nearly as high as when it was first built. With an area of over 12 ba, it is the Jru gest billfort in Bohemia. It was protected by an outer ramprut on the bill's edge and by four pairs of transvrrrse ramparts. The main rampart was almost 4 m rugh, and was I O m thick. Built in the late 10t cen tury, it was abandoned after about a cen tury of use. Tbe new administrative centre was elsewhere, probably at the Šance hillfort near Březnice, on 104

104 a hi ll overlook.ing the Skalice; this too became a crossroads of important trade routes, and the thousand year old tradition of using the Vltava as a major transportation axis disappeared. THE HIGH MIDDLE AGES The whole medieval period is characterised by the centra] role of the land and of the people work.ing on it. Land was a source of wealth and power. Even today, medieval archaeology helps us to better understand what the concept of landscape really means. Changes that took place towards the end of the Middle Ages stili form the basis of our understanding of cul ture. The formation of a landed gentry was one of the key processes of the period; me nobles originally possessed no land, and were simply members of the royal court. During the 12 cen tury they began to acquire land and the people to work it, and by the turn of the 13th cenwry were beginning to build their own seats, i.e. castles. In the second half of the 13 1 century the nobility became a closed class. ln the 14th century the division of the aristocracy into lords and the lesser gentry (kllights, squir& etc.) began to take shape. While the lords came from the houses of the powerful magnates of the 12 century, the lesser nobility developed from a more di verse social background. The last of the key elements in the development of the landscape in the Late Middle Ages was colonisation. This process was predominantly characteri sed by movement to the east of Germanspeak.ing peoples. These colonists spread use of the specifica lly German long lease (emphyteusis) with hereditary succession of the leasehold, as well as urban administration and new methods in agricu lture and crafts. The Late Middle Ages brought an important change to the Czecb landscape: castles built of stone. The oldest castles were built ashstone structures within walls built in the traditional, Earl y Medieval style. The second half of the 13 1 century saw a new stage in the evolution of the Bohemian state, and can be seen mainly in the chain of royal castles built by Přemysl Otakar II. One of the best-preserved of these royal castles in Bohemia is Zvíkov, which was thoroughly and impressively re-built in the Gothic style. Orlík castle previously overlooked the wooded valley of the Vltava, and is also of regional importance. The Vltava was a natural residential axis between Zvíkov and Orlík. Neither castle lies at the core of a local farrning area; rather, both are situated at the periphery, sornewhere between the rural residential zone and the zone of com munication, transportation and trade. The castles' locations contrasted with the dense network of medieval forts sprinkled across medieval farming land. Unlike other South Bohemian regions, very little is known about the architectural design of forts in the area north of Písek. In addition to noble manors there were small ecclesiastical foundations, among which that of the Hospitallers at Varvažov was predorninant. A medieval town was a community tightly packed into a small area, sitting within a large, sparsely populated area. It was the centre of a specific scate of va lues, as well as a centre of crafts and merchandise. The Czech Lands were considered highly urbanised on a European scate, but the towns were rather small, resembling large vi llages. The main centre of North Prácheňsko was the town of Písek, followed by Blatná and two smaller urban sites, Mirotice and Mirovice. The Centra! European landscape underwent considerable change in the 12th and 13th centuries; improving cli matic conditions also contributed to its development. The old system of farming could not meet the growing needs of the evolving society. The so called three-field system had appeared in parts of Western Europe, such as Northern France, as ea.rly as the ll th cen tury. In Bohemia, Moravig and the countries to the north this system came to be applied in full on ly in the second half of the nt century, concurrently with a stabi li sation of land ownership in the hands of the aristocracy. Here, colonisation took the fonn of a real increase in the density of the agriculturavresidential mosaic. Rural houses were usually timber-framed, and rectangular in pian. Behind the house there wou ld be a garden where fruit trees and vegetables were grown. Beyond this garden strip were field s bounded by fences where cattle were kept. Tilled fields were combined into larger units, whereby several manors combined their strengtbs, always for a certain type of work. This mosaic was complemented by meadows for hay harvesting near streams and small rivers. In Prácheňsko, the vill ages were surrounded by woods and forests of various sizes. Thanks in particular to grazing and the prevalence 105

105 of deciduous trees, the forests were full of light and clear, loo~g morfulike an Englisb park than the densely packed spruce monoculture woods known from the 19t and 20 centuries. In the Early Middle Ages the burial rite was standardised across society as a whole. The burying of cremated bodies beneath cairns disappeared even from the rural areas. The Christian period, characterised by the burying of uncremated bodies in the ground, had begun. The Christian faith, anticipating litera! resurrection, ordered burial in sacred 1and near churches. The burial ground at Radomyšl near Strakonice is important to the region. The South Bohernian landscape is renowned for its wealth of ponds; this is a consequence of the geomorphology of the terrain and the abundance of water sources but, most of all, of its rich historical development. Stretches of water here were selected by Man for occasional seasonal huntinfi throughout the whole long period of the Stone Age and agricultural prehistory. Not until the 14t century did the new, and now typical, element of the South Bohernian landscape - the fisbpond, an artificial stretch of water, surrounded by ingenious dikes, races, overflows and outlets - make an appearance. The fishpond phenomenon was brought about by the Christian requirement for fish to eat during Lent. The Order of Teutonic Knights in the Jindřichův Hradec district deserves great credit with regard to the initial development of fish-pond cultivation. The monks brought to Bohernia the practice of breeding fresh-water fish, mainly carp, an important food for Lent during the medieval and modem periods. This practice quickly expanded from among the monks to the Třeboň district, and to the demesnes of the Lords Landštejn and Krajíř of Krajek. ln spíte of the shock of the Hussite Wars in tbe firlh half of t~e 15th cen tury, the ha bit became entrenched in the second half of the cen tury, and in the 15 and 16t centuries hundreds of large new reservoirs were constructed under the patronage of the powerful Rožmberks. In our region, the Lord of Blatná, Zdeněk Lev of Rožmitál, was known for his building of new fishponds. Most of the ponds in the Blatná region seem to date back to his time. In the period a large Iake was built at Střížovice, and was Jater renamed Swanmere; it is the largest Iake of its kind in the Blatná region and in North Prácheňsko as a wbole. Many fields belonging to the villages of Uzenice and Kožlí, parts of the Zvíkov estate, were inundated in its creation. Tbe main product of the Blatná fishponds, Blatná carp, was a well-known delicacy not only in Bohernia but also abroad. If anything brougbt the region to the pan-european attention, it was the local fish, transp.grted along the Nepomuk road, which continued to be called the "fishermen's road" well in to the 19t cen tury, to Cheb, and from thence to western European markets. The main route went via Wiirzburg to Holland. THE RENAISSANCE The end of the Jagellonian dynasty (which ru1ed Bohemia in ) and the reign of the Habsburgs (from 1526) brougbt the Early Modem period to the Czech Lands. After decades of iso1ation they were to be included in the plans of the Habsburg dynasty, which wanted a centralised state in which the monarch's word would not be subject to compromise with the representatives of the Estates (the nobmty, knights and bourgeoisie). The mid-16 century saw a breakthrough for Europe - all classes began to travel abroad. There they met with a refined Renaissance lifestyle and began to introduce at home what they saw elsewhere. Old dark forts and castles had to give way to luxurious chiitaux. This required money. Some became money lenders, some borrowers. The nobility went into enterprise- a brewery, a fishpond or a sheep farrn brought them much greater incomes than the old-fashioned collection of feuda) tithes. The age of money hit South Bobernia as well, where the change in lifestyle is connected to the names of the last Rožmberks, and in particular Vilém of Rožmberk ( ), who built up a compact demesne here. The properties of the Houses of Rožmberk and Hradec covered most of South Bohernia. The more land a few landlords gathered, the less remained for lesser noblemen, who were compelled to become adrninistrators (marshals and burgraves) on the properties of others. ln the region to the north of Písek this model was not followed; rather, a number of new knightly manors appeared, and many strongholds experienced their last (albeit short-lived) econornic boom. In 1743 the Švamberks became owners of Zvíkov Castle and completed the integration of the Northern Prácheňsko estates, developing a professional clerical staff and branching out into breweries, 106

106 fishponds, and the cattle and sheep trade. After 1500 tbey had purchased many small manors near Zvíkov, and a similar number around Orlík (1 S 19). In the 1570's an opportunity opened for them to purchase Zvíkov, whicb was at that time a royal property held in lien. This purchase, signed over in I 575, brought the Švamberks to one of the senior positions among tbe Czech nobility. They claimed hereditary ownership of Zvíkov Castle, the monastery at Milevsko, Milevsko itself, Zvíkovské Podhradí and ll O more villages on both banks of the Vltava. Two years after the death of Kryštof of Švamberk (d. 1582) the estate was divided into tbe Orlík a~d Zvíkov (with Kestřany) estates, but later many Zvíkov villages passed to Orlík. Since the early 17t century the Orlík estate has remained the most compact real estate in Nothern Prácheňsko. Let us pause to consider the more senior nobility and their efforts to create conditions for early capitalist reform. The most suitable example in this respect is the noble, formerly royal, manor M Cerhonice, which became a centre of economic management for the Zvíkov estate. By the 10t century noble manors had become the econornic backbone and centre of local adrninistration. Their quantity and size were important indicators of noblemen's willingness to participate in enterprise. Noble manors, gradually extended by breweries, sheap farrns, rnius or timber rnills, were becoming important components of tbe landscape. In tbe 16 century they affected the landscape by the construction of large concerns, mostly built by Italian or South German architects. Cerhonice today lies about 12km from Zvíkov, spread around the former manor house. Written sources first mention it in 1291, when it was owned by the bhurch in Mirotice. The manor at Cerhonice was tw; only one on the estate until the end of the 15 1 century. The greatest boom came after the mid-16 1 century. Tbe key change came when Zvíkov villages were transferred under the Orlík estate in Under Orlík management the unified estates underwent extensive renovation, with the addition of fish pond extensions and sheep farms, the construction of a brewery, new orchards and market gardens, a hop-field, the reconstruction of dwellings for manorial staff, stables and cowsheds, and also barns, granaries, and the manor house, to name just a few of tbe many ways in which the nobility and tbeir clerks affected the landscape. Four villages were connected to the manor and the resulting estate was purchased by the Dejms of Stříž, who had shortly beforehand become owners of nearby Cimelice. Not all of tbe knightly manors in North Prácheňsko, however, were so exemplary - but the trend and interaction with the environment were sirnilar everywhere. The fate of this manor is botb typical and specific: specific in that from a minor courtyard on a large estate a small estate run by an agile knight could be created, but typical as an example of the last boom of such knightly manors. In written sources tbe knighťs houses are referred to as fortified manors, but usually tbey were small chateaux integrated with the adjacent farm buildings. The region to the north of Písek is typical for its ~ense concentration of small manors - not only Renaissance examples but also newer ones. In the 16t century the Písek region alone (i.e. an area of about 30x30 km, comparable with tbe area of a modem district) saw the creation of 26 new manors by tbe lesser nobility. In tbe next century some Baroque re-building took place, but the fortified rnanors deteriorated for the most part. They suffered greatly after tbe Battle of the Wbite Mountain - only a few of the lesser nobility were afforded the opportunity of leading the same life after 1620 as they had before tbe Estates' Uprising. Tourists can see for themselves the ends of many such buildings now - not only the complex of three manors near Ke střany, but the many sirnilar buildings, now mostly converted and hidden in newer reconstructions, that can be found in many villages if one looks for tbem. One of the paradox es of the Renaissance in Bohernia i s that the econornic growth of the part of the nobility, the knights and the towns was accompanied by a downturn in ecclesiastical architecture and religious life. On tbe one hand, Bohernia was the first country in Europe in which two faiths were legalised and religious tolerance was stipulated as regards non-catholic believers; on the other band, religious structures were hit by tbis move. Investments into anything ecclesiastical declined. Perhaps the only things we can admire in this respect today are Renaissance headstones. The Li ves of rural farmers, husbandmen, farm labourers and tbeir families changed at a slower rate. The character and rhythm of their work, free time and lifestyle were primarily deterrnined by the requirements of farming. Brief reports inform us that some rural houses looked li ke the more luxurious urban on~, while others (probably the majority) differed little from the conditions that had prevailed in the 1st century. Tbe nobility's attitude to farmers was always careful, because their own financial 107

107 success was heavily dependent on them. Feuda! soccage was almost non-existent in Bohemia at this time. It was the clerks and factors, rather than the nobility themselve, who were viewed as farmers' enemies. There were social conflicts, but neither side wanted to go as far as open violence; legal procedures were normaijy applied, and the farmers became very skijful in these, often winning great advantages from their noble lords. The system of work on the land was in principle the same as that of the High Middle Ages (the three-field system). Most farmer sowed the land at their own discretion. The profit of entrepreneurial noblemen was such that about I 0% of their income came from feuda! rents, while their own enterprises (mostly the sale of beer, and in suitable areas - near Třeboň, Hluboká and Budějov i ce - fish) made up the remaining 90%. Before the beginning of the Thirty Years' War the Švamberks were the wealthiest noble house in La.nd ownenhlp by natus, 1615 Land owutnhlp hy d tus. 165-f '"" "' ''"'' Bohemia. The OrLík/Zvíkov estate comprised two castles, four small towns, 66 villages and 650 farmsteads (with an estimated rural population of 6,000-7,000). Petr of Švamberk inherited the estate in 1615 and was a staunch Protestant; as such, he immeruately joined the anti-habsburg movement and was one of the leaders of the non-catholic opposition. He participated in the Prague defenest:ration and publicly voiced hi s opposition to the election of Ferdinand II. as King of Bohemia. After the defeat at the White Mountain, virtually the entire country was subject to the Catholic victors, with the exceptions of Pilsen, Tábor, Třeboň, and also Orlík and Zvíkov. The Orlík/Zvíkov estate's location was strategie: it controlled the very important military line of communication from Brno via Tábor and Orlík or Zvíkov to Pilsen, Cheb and beyond, to the Protestant Palatioate. Moreover, good roads led from both castles to the Vltava fen ies. Orlík was captured quickly, in Apríl 1621, by an Imperial army led by General MaiTadas. The attackers were not, however, successful in their attempto reduce Zvíkov a year later, in... May The defenders finally suitendered after two months, and were subdued by the lmperial army. Zvíkov remained untaken, but was made over by an "accord of honour", i.e. an agreement between the victorious and capitulating sides. The earlier period of prosperity was over for many of the area's inhabitants, and the division of the spoils began. The great South Bohemian estates were given to new, foreign, Catholic noblemen, who brought here the spirit of Baroque, which was the last significant impulse in landscape.8hange of pre-industrial times. Zvíkov and Orlík were sold to Jan O l dři c h of Eggenberg on October 23 1, The population of Prác heňsko accepted re-catholicization easily, and official Ieve! of success claimed was nearly I 00%. By the end of the cen tury the process was com plete, aod the time came for priests and the improvement of ecclesiastical administration. By around 1700 there were vicariates 108

108 in Sušice, Písek and Prachatice. Re-Catholicization was not on ly an enforcement of fa ith by power- it also offered the people a new and attractive Baroque environment. It sbould be noted that during the entire feuda! period, up until the great social changes of 1848, administrative units followed the principles of persona! ownership, and not regional principles. Residential or geographical units were of no irnportance, and individua! estates formed tbe foundation. The aftermat~fuof tbe Tbirty Years' War was felt in daily life at all levels of society until at Jeast the end of the 17t century. Ownership structures underwent substantial change. Not a single hi de of land was owned by the Emperor in the whole of Prácheňsko. The ecclesiastical estate was represented by four rather large estates in the region. The most significant changes affected nobility; in North Prácheňsko, Jan Oldřich of Eggenberg benefited from the result at the White Mountain. There is no need to explain property ownership on the parts of the knights: the confiscations after 1620 brought real disaster for them. The bourgeoisie was affected in similar vein. For North Prácheňsko, the most significant change in this respect was the loss of Písek, wbich, together with all other real propem', became a lien held by don Martin de Heoff-Huerta and don Philip de Arizaga. The rnid-17 1 century in Bohemia is a period in which several unfavourable influences were combi ned. Climatologists refer to it as the "Little Ice Age", whi le the political situation made people either become Conforrnist or flee the country; historie demographers speak of the upcoming demographic depression and economists of the " I ih cen tury crisis." FROM THE BAROQUE TO THE PRESENT The most fert ile areas in Prácheňsko lay arou nd Netolice and Libějov, and were often refeited to as the "grain factories". Severa! decades later, a list of all those wbo were obliged to pay taxes to the state marks as fertile the areas in which "only" rye was grown. Tbe list states the kinds of plants grown and the sizes of fields, expressed in the quanti ties of grain sown. Soil fertility was also decisive with respect to property value. The decline in population in the Czech Lands after tbe Thirty Years' War was not as severe as in neighbouring German states, but the number of deserted farmsteads was growing. Death, emigration for religious reasons and war led to the rural parts of Prácheňsko ranging from completely deserted to nearly normally populated. The worst devastation, of course, occuited along li ned of communication ; elsewhere, occasional villages were affected at random. Mountainous areas, but also Čimel i ce and the villages near Písek, remained a! most untouched. Areas suffering destruction of no more than I 0% included the large forests in the Orlík, Zvíkov and Varvažov regions. Places in which more than one third was destroyed were exceptional, but included, for example, the Hluboká fish pond region, Libějovice and Udraž, between Týn nad Vltavou and Písek. There were of course placed that were completely razed, but these were few: Ráztely in the north, Lašovice in the Orlík region, or Bystřicea village that was never re-established. The Baroque is the last period that affected landscape on a geographic scale. The silhouettes of small churches, wayside crosses and pilgrimage places can be seen even now. The Baroque landscape and its anangement were masterpieces of their Jime. Paragoxically, one could even say that a certain backwardness in North Prácheňsko in the 19 and 20 1 centuries preserved what was destroyed elsewhere. An example rnigbt be found in the effort to support the development of manufacturing on the Schwarzenberg Orlík estate - this effort simply disintegrated, as the potential workforce was too busy farrning or serving the nobility. Tbis example shows a feature characteristic of South Bohemia: a great resistance to changes of any kind. In this region, it is emphasised by the not particularly fert ile soi l types and lower density of population. A good example of such a conservative attitude is the network of fish ponds: South Bohemia is the only region in the country where the system has remained virtually unchanged since the 'go lden age' of fish rearing. Changes have always taken place slowly here. As elsewhere in the Empire, a new road network was built during the reign of Maria Theresa, but the old roads wehe more ~r less copied. The only substantial difference between today 's landscape and that of the 18t and 19 1 cegturies is the greater expanses of forest now; this i s demonstrable on the basis a unique, late I 8t cen tury source of information, the first mi li tary mapping. These maps recorded the deforestation of the landscape; when 109

109 coal was not used for beating, wood was tbe main fuel, and many trees were felled for that purpose. The Schwarzenbergs introduced a more rational attitude to wood consumption in their areas, but ev1r these measures were not sufficient to maintain forest cover. The trend only stopped in tbe late 19 century, when coal came to be used more widely. The traditional rafting of timber down the Vltava to Prague was also a negative influence, and this business only came to a bajt after the dams of the "Vltava cas~ade " were built. Tbe 20 1 century was different: the consumption of wood was on the decline, forest management was improving, the country was becoming rich, and forest grazing died out, all of which led to an increase in vegetation cover. It is true, though, that the 19ttí century saw the creation of many such feature& as roads, railways, bridges, and factories, and that the Communist period of the second half of the 20t century brought high-capacity piggeries, cowsheds and poultry farms. The collectivisation of villages in the 1950's affected tbe social structures of the farmers and had an adverse effect on tbe landscape, dueto consolidation of land by ploughing up the original field divisions. None of tbe modem structures and interventions have, however, interfered with tbe traditional archaic character of Nortb Prácheňsko, witb one important exception: the Vltava "cascade" dams, in particular that at Orlík. The dramatic settings of Orlík and Zvíkov became chil.teaux above still-water lakes. The waters inundated not only many old villages, roads, bridges and ferries, but also tbe unique Vltava River canyon. Tbe memories of the many generations who had lived in the valley were washed away. The dam system is useful for river regulation and energy production, but as the great floods of 2002 showed, it also has its weak points. While it rnigbt be said that this was a warning finger raised by the ecosystem, in a long-term perspective it was just an event with limited consequences. Time has always passed slowly in North Prácheňsko. THE LANDSCAPE THROUGH THE EYES OF THE PAINTERS The South Bohemian landscape, with its captivating melancholie air, has charmed many artists. Conveying the landscape onto a painter's canvas enriches its significant surfaces with the feelings of tbe artist, which arise during creation from experience and skill, reaching tbe observer by means of artistic expression. Nortb Prácheňsko, where tbe ancient local imitative tradition mingles witb natural beauty, bas received exceptional attention in this regard. At tbe beginning stands the draftsman, illustrator, painter of views from the nation 's history and Czech folk songs, founder of tbe nationalist painting tradition, tbe great South Bohemian, Mikoláš Aleš. Aleš was born in Mirotice in Experiences from his youtb, nature and the people of his native land were a continuous and never-ending source of inspiration for him tbroughout his life. In his works, Aleš connected the Bohernian countryside and national history into a single organic ensemble. He created a kind of archetype of the Bohernian countryside out of the Mirotice region, whicb stored in the Czech subconscious, became a fixed conception of bome. Jan Hála ( ) also produced art from the same basic beliefs and thought processes, being influenced to a crucial extent, and from a young age, by Aleš' s drawings. His first pictures, from, are all scenes from Blatná and its surroundings. Although in July 1923 he went to Slovakia, staying there until the end of hi s life, tbe relationship witb hi s native region was forever stored in hi s heart. In 1905 Ludvík Kuba ( ) came to Březnice on a summer holiday and, charmed by tbe beauty of the town and the countryside, stayed here to paint for almost 20 years. He expressed hi s love for tbis area not only witb the paintbrusb, but also witb his book "With palette through Březnice and environs". He saw nature as avenue for volatile transformations and tried to capture the spell of the moment, the unique glance that is never repeated in the same way, in his pictures of gardens and landscapes. Alois Moravec ( ) allowed himself to be influenced by the landscape and tbe people of Soutb Bobemia tbroughout his life. He saw tbe landscape witbout embellishments and literary allusions, but often with social topics. This was the starting point for Moravec' s landscape paintings, characterised by their optimism and bright colours, from which Man and his work are not lacking. Work, bowever, is not depicted as toil, but as something that connects man to nature and to the countryside, the shape of which he helps to create. 110

110 Moravec's contemporary and friend, Vlastimil Rada ( ), one of the most important Czech landscape painters, visited North Prácheňsko during the Second World War. The local country charmed him so much that he returned in later years with his students from the Prague Academy of Arts. Rada pointed out that the aim in his art was to find a "pathway of truth and honesty" leading to the pronouncement of reality. He understood the landscape as a constructive element and a basic requirement of national being, and this deep, ethical message is to be found in the hidden mt;aning of all his paintings. Rada's students, associated for life with the Prácheňsko landscape, also followed this artistic credo. Václav Turek ( ) came to Boudy in 1965 and soon Miroticko became the focal point of his activities. The basis of his creative expression was the expression of reality by purely creative means on a highly sensitive foundation. The geometrie lines of the village gables became the main motif of his paintings. Again and again, in endless variety, he places the cuboids and triangles from which he creates rural buildings into the magie room of the landscape. We feellife pulsate behind their walls, but it is hidden, mysterious, often covered by a sad, melancholie mist. While Turek's scenes are mostly depopulated, Jiří Karmazín (b.l932), another of Rada' s pupils, almost exclusively creates landscapes enlivened by figures. "The people and the landscape of South Bohemia", the topíc of his graduation thesis, forma thread running through his entire professionallife. His landscapes, starting out from the inwards looking nature of the environs, are permeated by memories of his childhood and youth. They are epic and lyrical, full of dynamics, mysteriousness and inner charge. Vladimír Míc'Ko (b.l941) first came to Mirotice as a boy in 1952, with his father Prof. Miroslav Míčko, an expert and propagator of Mikoláš Aleš's work. He, too, has found a lifelong study here, returning to it again and again, so that it is possible to watch the curve of his maturing as an artist: the Lomnice stream with the bridge by the Vackov mill. This chapter is hardly an exhaustive list of artists born or working in the region, these having been numerous indeed. Those included here have been chosen to draw attention to another, hidden dimension of the landscape, and accentuate the unifying element which accompanies the work of all those mentioned. It is their love of the local environment and their deep sensual enjoyment of it that retroactively returns to the spectator, and implicitly to the landscape, where the imprint of thought is already visible forever. A FEW CONCLUDING REMARKS "The landscape is the reason we climb a lookout tower", says the botanist Jiří Sádlo in one of his definitions. Climbing an imaginary Jookout in North Prácheňsko (which has no real one), we would see an idyllic mosaic of hills, fields, meadows and forests, a practically bucolic landscape. Closer to, the reality is already somewhat different. The material and mental devastation of the lasl fifty years ha ve left deep, unhealed scars here, on this ostensibly untouched landscape, as well as elsewhere. From the rambler's point of view the landscape has lost its human format, and become irnpassable. The country lanes that for centuries linked neighbouring villages have been neglected, destroyed or become rutted, because it is much easier to head to the field by tractor on the new road nearby. The balks have been ploughed away, the ditches, once so cleanly grazed, are so overgrown with nettles and shrubbery that they are unbridgeable. With the shrinking numbers of local residents and the increase in cottagers the ancient affiliations between the villages are slowly being torn apart, connections lost, awareness of local history disappearing. The mind becomes as fiat as the topography, deprived of the natural streams and watercourses destroyed by our changes. The greatest material damage has been inflicted on the large estates, castles and manor houses, which became "common property" after the Communist revolution in Symbols of economic progress less than a cen tury before, the now neglected and decimated relicts of the management of the agricultural co-operatives remind us of the degradation of the villages and the destruction of their architectural arrangement. The once-proud Cerhonice estate, the manor at Rakovice, Bisingrov in Čimelice, and many others are in ruins. The complex of buildings in the once-picturesque Boudy court would hardly inspire Mikoláš Aleš to illustrate a love letter to his beloved Marina today. 111

111 Some features are slowly returning to their former beauty. Varvažov, the stronghold at Dra h e ni čky, the great estate at.ryiíreč, the farmstead at Karlov and others are being repaired. It is a matter of the investment of millions, which must be found by pri vate owners, and it wi ll be a long while before traces remi niscent of the period of "the power of the people" will be removed even in part. Paradoxically, however, neither does the new age treat the countryside much better, and the visual devastation of some villages proceeds on a different basis. Not all buildings are renovated in good taste. The completely insensiti ve building-over of villages with house designs known from South American soap operas makes a mockery of town pl anning. Landscape aesthetics have an economic value today. The beauty of the countryside is a resource that needs to be managed, just li ke drinking water or an energy source. A flouri shing region wijj rest not on the buijding of industrial parks but on the preservation of a clean environment and aesthetic experiences that will attracts visitors as well as residents looki ng for a break from the stupefying nonaesthetics of urban spraw l. Let us take heed, so that the South Bohemian village remains the beautiful, characteristic vi llage of Aleš - something unique and easi ly recognisable, something that we can also boast about in a united Europe. There are enough bungalow colonies and standardised suburban housing projects around the world. The landscape is a storybook, and everyone reads it in rus or her own way. ln this modest publication we ha ve tried to interpret some of our stories for you - now it i s up to you to find your own tales in the countryside. No thriller could be more dramatic. Happy wayfaring 112

112 Než se pustíte po jedné z navrhovaných turistických tras, můžete, spolu s Vlastimilem Radou, obdivovat krásy Prácheňska i v pohodlí domova. Stačí vám k tomu hrací kostka, figurky ze hry Člověče nezlob se a pevné nervy! Board game by Vlastimil Rada

113 S3~. ~~ 'J&/~fi'IA'!-5'1! 39~ m«-~. 1x~ f ', 5'5 :&;~ í!'-jmu_ «- de- 1«-"-:J ~""' ZJ;t """' ~- 4-.J!

114 PĚŠÍ TRASA Naučná turistická trasa, nazvaná Alšova stezka zachycuje nejzajímav ější místa mezi Miroticemi a Čimelicemi (červená linie). Je vhodná pro pěší turistiku a horská kola. V obou koncových místech je zastávka veřejné dopravy. Cyklisté se mohou vrátit do výchozího bodu po silnici III. třídy Čimelice - Rakovice, Rakovice - Boudy, Boudy - Mirotice (modrá linie). Délka trasy Mirotice- Čimelice je asi 12 km, celková délka je 19 km. 1. Mirotice 2. Židovský hřbitov 3. Budský dvůr 4. Boudy - viklan 5. Botanická přírodní památka Malý Kosatín 6. Hrad u Bud- pravěké hradiště 7. Samota U Nováků- železný kříž 8. Rakovice- bývalý zámek a alej do Čimelic 9. Čimelice - zámek 10. Čimelice PUBLIC FOOTPATH This signed footpath, dedicated to Mikoláš Aleš, stretches between Mirotice and Čimelice (the red line) and both terminals are connected to the public transport system. For returning by cycle to the starting point a third class road via Čimelice - Rakovice, Rakovice - Boudy, Boudy- Mirotice (the blue line) can be used. The length of the footpath between Mirotice and Čimelice is approximately 12 km and the entire length 19 km. 1. Mirotice 2. The Jewish cemetery 3. The farmstead at Boudy 4. Boudy - the wobbly stone 5. The.protected area of botanicaj interest "Malý Kosatín" 6. Hrad at Boudy- the prehistoric hillfort 7. The Novaks' seclusion- an iron cross 8. Rakovice- the former manor house and the avenue to Čimelice 9. Čimelice- the chateau 10. Čimelice 116

115

116 1. MIROTICE Mirotice na kresbě Mikoláše Sichrovského, kmotra M. Alše, kol Mirotice on a drawing by Mikoláš Sichrovský, the godfather oj M. Aleš, round 1830 Historie osídlení v místech dnešního městečka v údolí řeky Lomnice sahá přinejmenším do doby železné, ale pravděpodobně ještě hlouběji. Nádoba, která byla nalezena na pozemku p. Leitnera čp. 259, byla pravděpodobně součástí hrobové výbavy uložené do země v 5./4. století př. Kr. Osada ze 3./2. století př. Kr., trvající až do 1./2. století našeho letopočtu, ležela na levém břehu Lomnice v prostoru nad Vackovým mlýnem. Pár stovek metrů odtud na druhé straně řeky v místě zvaném V staré vsi (za dnešním hřbitovem) byla situována původní osada z 12. století, která existovala ještě nějaký čas po založení městečka. Královské svobodné městečko Mirotice vzniklo jako opěrný bod na důležité královské obchodní stezce. Toto položení předurčilo jeho budoucí osud, kdy se střídala období prosperity a blahobytu s dobami bídy a zpustošení ve válečných dobách. V písemných pramenech jsou Mirotice poprvé zmiňovány k roku 1254, ale kostel sv. Jiljí, vystavěný původně v románském slohu, je patrně starší. Jako královskému majetku se jim dostalo řady výsad, ale v husitských válkách byly zle poničeny, pak byly prodány a staly se obyčejným poddanským městečkem. V druhé polovině 16. století prožily Mirotice opět epizodu hospodářského rozvoje. V roce 1584 měly 76 měšťanských domů, z nichž největší patřily drobné zemansko-rytířské a úřednické šlechtě. Za třicetileté války bylo město znovu téměř zničeno a po léta zůstalo pusté. Hospodářsky se postavilo na nohy až koncem 17. století, kdy patřilo premonstrátskému klášteru ve Schlaglu v Horním Rakousku. Koncem 18. století se roz š ířilo o nové čtvrti Neradov na levém břehu Lomnice a kolem státní silnice směrem na Písek. 118

117 MIROTICE. - Nám ě stí. Časně laténská ( stol. pf. Kr.) lahvovitá amforka z hrobu z Mirotic A small Early La Téne (5th_ 4th centtuy BC) bottle shope amphora from a grave in Mirotice Mirotické nám.ěs tí v roce 1901 Mirotice town square in 1901 Na samém konci druhé světové války, 29. dubna 1945, byly Mirotice těžce poškozeny při americkém náletu na ustupující německé jednotky. Část zástavby náměstí byla obnovena až v devadesátých letech 20. století. Po staletí sloužily Mirotice jako středisko trhů a zastávka formanů na staré císařské cestě. Tomu se přizpůsobilo i založení městečka s ulicovitou zástavbou podél hlavní komunikace a shlukem domů kolem kostela. Po zavedení železnice, která se mu vyhnula, však jeho význam poklesl a formanská sláva zanikla. Do dnešních dnů si zachovalo ráz malého zemědělsko-živnostenského městečka bez výraznější průmyslové výroby. Zajímavé stavby: Děkanský kostel sv. Jiljí, původně románský. Byl přestavěn v roce 1694, v letech pseudorománsky upraven. Dochovala se románská západni věž se sdruženými okénky. Samostatně stojící zvonice pochází z roku Patronem kostela byl sám český král a správce kostela měl titul kaplan královský. Tomu odpovídalo mimořádné nadání kostela pozemky a důchody. Jeho obrázek se často objevuje v Alšově Špalíčku; vztahuje se k němu také písnička: "Mirotický kostelíčku, stojíš na pěkném vršíčku, až tam budem odpočívat, budou o nás vrabci zpívat." Empírový dům čp. 48 na náměstí vedle průchodu k lávce pro pěší, bývala zde cerhonická vrchnostenská hospoda. Barokní dům čp. 45 na náměstí u průchodu k lávce pro pěší. V 16. století patřil známé rybníkářské rodině Straufů. 119

118 Při silnici do Čimelic vlevo za mostem stojí štíhlá sloupková boží muka, zvěčněná mnohokrát na obrazech Mikoláše Alše. Slavní rodáci Mikoláš Aleš ( ) Kreslíř, ilustrátor a malíř obrazú z vlasteneckých dějin a českých lidových písní. Zakladatel národní malířské tradice. Tvůrce Špalíčku, Slabikáře, podílel se na výzdobě Národního divadla cyklem Vlast. V Rybářské ulici (ústí do náměstí Rodný domek Mikoláše Alše za sochou M. Alše) stával Alšúv The birthplace oj Mikoláš Aleš rodný domek, který však roku 1901 vyhořel. Nákladem obce byl na jeho místě vystavěn Alšúv domek, dnes Muzeum Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého. Pomník M. Alše na náměstí od Antonína Lhotáka byl postaven v roce Matěj Kopecký ( ) Slavný český loutkář, divadelník a vlastenec se zde nenarodil, ale přiženil se v roce 1795 do rodiny kramáře Holzapfla. Odtud potom vyjížděl na nekonečná putování s loutkovým divadlem po celých Čechách. Ladislav Stroupežnický ( ) Spisovatel a dramaturg Národního divadla, autor hry Naši furianti, se narodil v nedalekých Cerhonicích. V roce 1869 založil v Miroticích sokolsko-hasičský spolek. Zdroj: Toman, J.- Slaba, R.: Krajem Alše, Kopeckého a Stroupežnického. Vlastivědná naučná stezka. Písek 1971 Umělecké památky Čech. 2. díl K-0. Praha 1980 Mirotické webové stránky Přístup: státní silnice č. 4 Praha - Strakonice. Směrem od Prahy odboc'ka asi 3 km za Čimelicemi. Směrem od Strakonic odboc'ka na Radobytce a Mirotice. Značená cyklotrasa č

119 MIROTICE Judging from a pottery vessel found in an Early Iron Age grave the area of the small town Mirotice has been settled since at least the 5th 14th century B.C. There was once a settlement above the Vacek's mill on the left bank of the Lomnice river dating to the 3rd12nd_century B.C, which lasted until the early 2nd century AD. In the 12th century the village was situated behind the present cemetery in a place locally called "In the old village". This village coexisted for some time with the free royal town of Mirotice after it had been founded in the second half of the 13th century. After the establishment of the royal castle at Zvíkov and the royal town of Písek the formation of an important trade route came into being with Mirotice becoming a key town on its path. The church of the St. Egidius was built there in the Romanesque style as early as in the beginning of the 13th century and its administrator was instituted directly by the Czech kings. During the Husite rebellions Mirotice was plundered, and Jater sold out from royal ownership. Loosing its royal status and rule by royal administration, it became a subjective townlet. Despite this, some privileges were retained, such as the use of the town brewery, the municipal forest and the river Lomnice. Among other privileges was the right to use the municipal book, town emblem, communal brick-kiln and municipal weighing machine. During the thirty years war almost all of the town houses were plundered and burned to the ground and only 20 families remained in residence at the end of the war. This disconsolate situation, marked by a sharp decline in trade, low population and with many houses remaining in ruins, continued until the end of the 17th century when the economic situation improved under the rule of the Premonstratensian monastery in ScbHlgl, Upper Austria. During the 18th century Mirotice achieved a high standard of living thanks to good revenues from the municipal brewery, its forest and the brick-kiln, and in general to tbe growing prosperity of trade. The lively traffic on the so called Imperial road, leading through Mirotice, played an important role in the welfare of many inns and the quickly growing businesses, which were mostly at the hands of a flourishing Jewish community. Tbe busy traffic decreased after a railway line was built (1875) passing the town through nearby Čimelice and Smetanova Lhota. Consequently the fame and the importance of the Mirotice inns faded away. The Second World War ended tragically for the small town, which was heavily damaged (27 demolished and 30 damaged houses witb 17 people loosing their lives), when an American aeroplane retaliated to gunfire from retreating German troops of the Schórner army on Sunday morning, April29, Famous citizens painter Mikoláš Aleš marionettist Matěj Kopecký dramatist and novelist Ladislav Stroupežnický (the first dramatic adviser of the National Theatre in Prague) 121

120 2. MIROTICE - ŽIDOVSKÝ HŘBITOV Jeden z nejpůvabnějších a nejlépe zachovaných židovských hi'bitov(j v jižních Čechách. Nejstarší doklady o místním židovském osídlení jsou z roku Hfbitov byl založen roku 1681, ale nejstarší dochovaný náhrobek pochází již z roku Naposledy se zde pohr"bívalo v roce Hfuitov sloužil nejen místní židovské obci, ale také poměrně širokému okolí (Blatná, Sedlice, Orlík, do roku 1876 Písek). Je zde mnoho cenných náhrobků renesančního a barokního typu s tradičními židovskýrní symboly (žehnající ruce). Písmo na stélách je až do 19. století pouze hebrejské, později hebrejsko-německé nebo hebrejsko-české. Na hr"bitově odpočívá také rabín Simon Kafka z Milčic, předek světoznámého spisovatele Franze Kafky. Zvláštni charakter židovských hlbitovů vyplývá z tradiční židovské zásady nenarušitelnosti hrobů. Ostatky zemřelých musejí zůstat na místě, kde byly uloženy. V případě zaplněného hr"bitova se na staré hroby navrstvila zernína a zemřeli byli pohlbíváni nad staré hroby. Během staletí tak došlo k nakupeni hustě nahromaděných náhrobků. Do hlbitova se vchází márnicí, v níž se konalo posledni rozloučeni před pohlbem. Zároveň tato budova sloužila i jako vozovna k uložení pohřebního vozu (proto má velká vrata a je průjezdná). Do márnice byli zemřeli přeneseni ještě v den úmrtí a tam u nich až do pohřbu bděli členové pohlebníbo bratrstva. V mirotické márnici se dochovaly původni máry i obecni rakev k přenášeni nebožtíků. Parková úprava pochází z počátku 20. století. Tiistaletý dub je památkově chráněný. Zdroj: Fiedler, J.: Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha

121 Mirotická židovská synagoga, poškozená při americkém bombardování , po válce zbořená The Jewish synagogue in Mirotice damaged during bombing by the Americans on , demolished down after the war Detaily výzdoby náhrobků The details of the gravestones decoration P řístup : Z Mirotického náměstí po p ěší lávce přes Lomnici. Za lávkou po silnici doleva, první uličkou zahnout doprava do kopce. Cesta je vhodná pro p ěší. Žlutá turistická značka. JEWISH CEMETERY IN MIROTICE Although not the earliest this is one of the best-preserved Jewish cemeteries, founded in 1681, in South Bohernia and it contains many valuable renaissance and baroque gravestones. The cemetery served not only to the local Jewish cornmunity, but also those from surrounding areas as well as more distant places (Blatná, Sedlice, Orlík, Čekanice). Furthermore, rabbi Simon Kafka from Mil čice, an ancestor of the world renowned writer Franz Kafka, is buried here. Passing through morgue was built in the beginning of the 2oth century. The romantic park arrangement originates from the twenties of the 20th century, the old oak at the western edge, which is more than 300 years old, was declared to be a National Preserved Tree. 123

122 3. BUDSKÝ DVŮR Budský dvůr na ilustraci Mikoláše Alše k Jiráskově povídce Husah The farmstead at Boudy on an illustration by Mikoláš Aleš for a story "The Husars" by Jirásek Cestou z židovského hřbitova k viklanu budete míjet budský dvůr. Dnes má význam již jen z hlediska literárně-uměnovědného, neboť se objevuje v pracích Alšových a Jiráskových. Vrchnostenský dvůr v Boudách byl zřízen nedaleko obce na popud písecké městské rady kolem roku 1720 (město Písek bylo vlastníkem pozemků). Písecké k tomu vedla především snaha hospodařit ve vlastní režii na pronajímané kopaničářské půdě a usnadnit místním obyvatelům plnění robotních povinností, které jinak museli odpracovávat ve vzdálených dvorech Dobešice a Purkartice. K hlavní obytné budově byly postupně přistavovány hospodářské budovy. Čelo dvora bylo k jihu, na sever byly stodoly, na východ zeď a na západ maštale. Opodál byl postaven ovčín, později také draslárna a vinopalna. V roce 1843 zde byl zřízen ještě malý pivovar, dodávající pivo do hospod v Boudách a v Horním Ostrovci, čímž odpadlo nákladné dovážení piva. Hospodaření ve dvoře se odehrávalo v režii nájemci:t. V roce 1837 si pronajal dvůr Alois Batěk, dědeček Mariny Kailové, budoucí ženy Mikoláše Alše. Marina zde po smrti rodičů často pobývala a v Miroticích se již v útlém věku s Alšem seznámila. Aleš nakreslil obrázek dvora do známého milostného dopisu, psaného Marině do Příbrarni, a také ho vylíčil v dopise příteli Jjráskovi, který na základě Alšova líčení napsal povídku Husaři. V ní popsal tehdejší podobu dvora takto: " Kamenný dvůr, samota s pozadím tmavých lesů, sám na lesní půdě kdys mezi průhony 124

123 Budský dvtir - dnešní stav The farmstead at Boudy - the present st ale a pastvisky, jež na jaře prokvétají kukačkami a k podzimu svítí se zlatem hadího mlíčí. Opodál přede dvorem neveliký rybník, šedě lesklý, zasmušilý mezi poli, s. dvěma mocnými duby na hrázi nad starým, ztemnetým stavidlem. Kolem rybníka stáčí se cesta ke dvoru, k hlavnímu jeho dlouhému stavení o jednom ponebí s cihlovou stl~e chou. Pn'tčelí bez ozdob, hladké, dávno již bílené. Dvě zahrádky před ním, jedna s dřevěnou zče rnalou besídkou v zelené záplavě bujného posedu. Mezi zahrádkami cesta k průjezdu, jenž byl ohromný, klenutý, v němž táhl věčný ost1ý průvan." Když Aleš v dopise Jiráskovi popisoval dvůr, plipsal poznámku: " Ten obrázek dvora prosím mi zachovej, před ním dvě zahrádky, ta s altánem květinová -jiřiny, kosatce, pár švestek. Druhá byla zelinná." V roce 1948 se stal dvůr majetkem státu. Jeho dnešní podoba je důsledkem hospodaření JZD Mirotice. Zdroj: Aleš a Jirásek. Listy dvou přátel. Praha 1950 Toman, J. : Boudy. Historie a současnost jihočeské kopaničářské vsi. Boudy, bez data Přístup: po silnici z Mirotic do Bud; od židovského hřbitova zanedbanou " Alšovou" cestou. Tudy si vezl ve slavném filmu z roku 1951 Aleš (Karel Hoger) na svatbu do mirotického kostela zbožňovanou Marinu (Dana Medřická). Žlutá turistická znac'ka. THE BOUDY FARMSTEAD On the way from the cemetery to the "wobbly stone" you pass the farmstead at Boudy, which has been perpetuated in the works of the Czech artists M. Aleš and A. Jirásek. The farmstead was established around 1720 to enable the establishment of Písek to manage land, rent out to the crofters, within its own costs, and to help the local inhabitants to fulfil the statute labour duties. Farm buildings have been gradually built around the main domestic house. Around a courtyard the domestic house faces south, the bams to the north, with the stables to the west and a wall on the eastern side. Marina Kailová, who became wife of Mikoláš Aleš, often stayed at the farmstead. 125

124 4. BOUDY- VIKLAN Tzv. viklany (kývající se kameny) a osamělé balvany různé velikosti, většinou pokryté různými důlky a žlábky, bývaly tradičně považovány za jakési rituální oltáře, na nichž "prý se podávaly bohům oběti krvavé i nekrvavé". "Misky" na kamenech však vznikly přirozeným odvětráváním měkčích částí horniny a působením deště a mrazu. Zvětráváním vznikají i útvary podobné dolmenům, například krásný,,kloboukovitý" kámen u Varvažova. Viklan u Bud leží na vrcholu přirozené kamenné řady. Horní žulový balvan je vysoký 1,1 m, půdorys je 2,6x2, 1 m. Je zvětráváním vypreparován tak, že se spodního kamene dotýká jen malou plochou. V roce 1930 zde archeolog B. Dubský nalezl v prostoru pod převisem několik zlomků halštatské keramiky (datováni bylo ověřeno výzkumem v roce 1991) a uhlíky z ohniště. Zlomky keramiky ze stej ného období byly vykopány i u žulového balvanu v lesíku Na spálené u Horního Ostrovce nebo u velkého kamene na návrší Velký Mehelník u Písku. Svědčí to o zvláštním zájmu obyvatel starší doby železné o tyto objekty, ale přesvědčivé doklady provádění kultovních praktik nemáme. Zhruba 100 m východně a jihovýchodně od viklanu naleznete malý mohylnik z halštatského období. Tvoří jej 10 nízkých mohyl s kamenným plá štěm, jejich původní tvary jsou však poničené výkopy B. Dubského ze třicátých let 20. století. Největší mohyla měla prům ěr 8 ma byla vysoká 60 cm. Pohřební výbava hrobů tohoto mohylníku byla chudá. Pod pláštěm největ ší mohyly se na úrovni původního povrchu nacházelo žároviště, na kterém bylo spáleno mrtvé tělo. Kolem Je- 126

125 Viklan U Kadova The wobbly stane at Kadov Kloboukovitý kámen u Varvažova The " Hul stane " n.ear Varvažov žely zlomky misky a několika dalších nádob, které dokazují současnost pohřebiště, u viklanu a nedalekého hradiště Hrad u obce Boudy. nálezů Přístup pro cyklisty: od budského dvora na západ po silnici kolem hájovny. Těsně přes lesní loukou zahýbá žlutá turistická znac'ka doprava do lesa k viklanu. Pro p ěší: od statku na sever po žluté turistické značce. BOUDY- "THE WOBBLY STONE" So called swinging stones and individua! stones of various sizes, often covered with depressions or grooves, used to be traditionally considered as ritual altars for "serving both the bloody and clean sacrifices to the gods". "The bowls" on the stones were created by natural erosion of softer parts within the rock. Erosion also creates formations similar to the dolmens, such as the beautiful hat-shaped stone at Varvažov. The swinging stone at Boudy lies on the top of a natural rock line. The upper granite boulder is 1,1 m high and 2,6 x 2,1 min pian. Erosion has caused it to rest on the stone beneath it by only a very small part. A number of Early Iron Age pottery sherds (7th -5th century BC) have been found in the immediate vicinity and pottery sherds of the same period were also dug out near the granite boulder in the woods of Na spálené by Horní Ostrovec. They have also been found on the hillside at the Velký Mehelník big stone by Písek, and from the surroundings of the stone at Varvažov. They give some evidence for a special interest of the Early Iron Age inhabitants for such features, but there is no convincing evidence for cult ceremonies being conducted at any of these places. Approximately 100 m to the east and south east from the swinging stone is a group of ten barrows dating to the Hallstatt period. The barrows are low in profile and are covered with stones, the largest beirig 8 m in diameter and 60 cm high, however the original shapes have been altered during excavations conducted by B. Dubský in the 1930s. The graves were poorly furnished and most contained only a few clay pots as grave goods. 127

126 5. BOTANICKÁ PŘÍRODNÍ PAMÁTKA MALÝ KOSAT.ÍN Mapa z posledn í tfetiny 18. století, zachycujíc{ v pravé horní části prostor dnešní louky, tehdy již o dlesněný A map from the lasl quarter oj the 1 sth cen.tury show ing the area oj today's meadow in. the upper right corner already deforesred Cestou k viklanu nebo na samotu U Nováků budete rnijet lesni louku, ležící v mělkém údoli na úpatí vrchu Kosatín. Od roku 1985 je část louky s mokřadem chráněnou botanickou památkou. Díky dlouhodobé izolaci uvnitř lesniho komplexu a pravidelnému kosení se zde vytvořily vhodné podmínky pro výskyt dvou zvláště chráněných rostlinných druhi:t a mnoha dalších vlhkomilných druhů nechráněných. Nevíme přesně, kdy byl les v těchto místech poprvé vykácen. Paleobotanický výzkum, který zde proběhl před třemi lety, ukázal, že stáří mokřadu ve spodní partii louky není příliš velké. Slatinný sediment se tu začal ukládat nejdlíve ve středověku, ale spíše až v novověku. Zdá se, že vyklučená plocha byla s přestávkami, ve kterých se vracellesni porost, zemědělsky využívána částečně jako louka nebo pastvina a částečně jako pole. Nějaký čas se tu pěstoval len, jindy žito a mák. Potom byla zřejmě louka odvodňovaná a celá světlina sloužila jako pastvina. V poslednich padesáti letech už měla dnešni vzhled. Nejcennějšími botanickými drjjhy na chráněné části louky jsou ohrožený prstnatec májový a touje bahenni. Kromě nich tu roste je š tě suchopýr širokolistý, suchopýr úzkolistý, hadí mord nízký, kozlík dvoudomý, zběhovec plazivý, škarda bahenní, skřípina lesní, přeslička bahenní. 128

127 Prstnatec májov.l' (Orchis latifo/ia L.) Green-veined orchid Tolije bahenní ( Pamassia palustris L.) Grass of pamassus Potěšte se pohledem na romantické zákoutí, ale NEVSTUPVJTE! Pozemek je soukromý a vzhledem k výrazné zranitelnosti poros tú je vstup přísně zakázán. THE PROTECTED AREA OF BOTANICAL INTEREST "MALÝ KOSA TÍN" On the way up to the hmfort you pass the natural botanical monument "Malý Kosatín". Long-termed isolation of the meadow, which is sunounded by the forest, along with regular grass cutting has created the right conditions for two st1ictly protected plant species - Parnassia palustris L. and Orchis latifolia L. - together with many other unprotected species of wetland flora. Enjoy the sight oj a romantic look but DO NOT ENTER! The area is a private property and the way in is strictly prohibited with regard to possible damage to the plants. 129

128 6. HRAD U BUD- PRAVĚKÉ HRADIŠTĚ Hradiště leží v nadmořské výšce 574 m na vrcholu pravidelného kupovitého kopce. Na jihozápadní straně se připojuje nižší vrcholek, oddělený od hlavní vrcholové partie plochým sedélkem. Vrchol kopce je obehnán dvěma liniemi kamenných valů. Plocha vymezená vnějším ohrazením je 2,26 ha, vnitřní ohrazení uzavírá plochu 0,54 ha. Vnější val obkružuje vrcholek kopce v nepravidelné vzdálenosti od vnitřního valu, ale tak, že vzdálenost od středu hradiště zůstává stejná. Ve srovnání s vnitřním valem je zachovaná hmota nasucho navršených kamenů vnějšího valu asi poloviční. Na západní straně se nalézá původní průchod vnějším valem, kdy dvě křídla valu dělí 4 m široká mezera. Průchod vnitřním valem byl nejspíš v místě dnešní cesty na východní straně hradi š tě. Vnitřní val má obvod 244 m, v nejširším místě je 13 m široký a maximální zachovaná výška je asi 1,5 m. V základech valu jsou dvě linie kamenů, které tvoří vnitřní a vnější líc hradby. Prostor mezi nimi je vyplněn nasucho kladenými kameny bez jakékoliv další vnitřní konstrukce. Ve východní a severní části leží ve vzdálenosti 5 m od vnitřního valu směrem do středu hradiště kamenná zeď o šířce asi 1,5 m, rovněž - postavená z nasucho kladených kamenů. Na západní straně je nahrazena řadou velkých kamenů či skal, na jižní straně val a zeď splývají v jedno těleso. 130

129 B - =--==-- I ~ (( {!p ((~ ({~ lig Řez vnitřním valem hradiště se dvěma základovými Fadami kamenů. V pozadí líc vnitřní zdi A sectionthrough the inner rampart ofthe hillfort with the two set stonefoundation fines, with theface ofthe inner wa/1 inthe background Prakticky jedinými nálezy na hradišti jsou zlomky keramiky, pfevážn ě tnisek Practica/ly the only finds from the hillfort are pottety sherds, mainly of bowls V severní části vnitřního areálu nasedala na zeď uměle vyrovnaná plocha asi 10x4 m. Pravděpodobně sloužila ke slavnostem nebo obřadům. Pokud byly na hradišti nějaké obytné objekty, ležely na východní a jižní stra ně v prostoru těsně přiléhajícímu k vnitřní zdi. Vnitřní plocha hradiště byla prázdná. V so učasné době se na hradišti ani v jeho okolí nenachází žádný zdroj vody. Hradiště bylo používáno ve starší době železné asi mezi lety př. Kr. (halštatské období) a sloužilo nejspíš jako centrální místo, na kterém se určitá komunita scházela při výjimečných událostech, prováděla slavnosti nebo obřady. Mohlo také sloužit jako svatyně. Více na str. 28 Hradiště je zapsáno na seznamu národních kulturních památek. Prosíme, neničte je, nepřemísťujte kameny a nechodíe po valech. Nejezděte v areálu hradiště na kolech. DĚKUJEME. Zdroj: Dubský, B.: Pravěk jižních Čech. Blatná Nepublikované výkopy D. Dreslerové a P. Hrubého z let

130 Přístup: od viklanu po žluté turistické značce ke chráněné louce. Na okraji louky odbočit po lesní cestě na východ (vpravo nahoru do kopce). Na první odbočce uhnout vlevo na sever, na dalším rozcestí vpravo na východ. Na prvním rozcestí se cesta napojí na žlutou turistickou značku- pokračujte vlevo na sever a po asi 100m stezka uhýbá doleva na západ do kopce přímo k hradišti. Cyklisté: po shlédnutí památky se vraťte zpět na lesní cestu, ze které jste odbočili k výstupu na kopec, a pokračujte na sever (tj. zahněte doleva) na samotu U Nováků. Po ne1wlika stech metrech se napojíte na žlutou turistickou znac"ku. HRAD AT BOUDY - THE PREHISTORIC HILLFORT The hillfort was built in the Early Iron Age (Hallstatt period), 7th - the 2nd half of the 5th century BC). The hilltop is enclosed by two encircling, banked rarnparts of stone. The area, defined by the outside rampart is 2,26 ha large, the inner rarnpart encloses an area of 0,54 ha. The perimeter of the inner rarnpart is 244m, it is 13 mat its widest point and the maximum preserved height is about 1,5 m. Two lines of stone are set as a foundation which form the inner and outer face of the rampart with the space between filled with stone rubble and with no further inner construction. The outer rampart encloses the top of the hill in an uneven distance from the inner rampart, but the distance from the centre point of the hillfort remains the same. Compared to the outside rampart the surviving mass of the dry stone rubble of the inner rarnpart is double in size. The entrance through the inner rampart was most probably at the place where the recent path approaches on the eastern side. In the eastern and northern part there is a dry stone wall some 1,5 m thick running from the inner rarnpart to the centre of the hillfort. To the west the wall changes in to a line of large boulders and rocks, and on the southern side it merges with the rampart. An artificial platform of levelled ground, 10x4 min area, close to the wall in the northem part of the inner area could ha ve been used for festive or ritual ceremonies. Any domestic buildings, if they ever existed, were situated on the eastern and southern side close to the inner wall. The central area of the hillfort appears to ha ve been left as an empty space. The hillfort is situated in a heavily populated area of the northern Prácheň region and is surrounded by small villages and homesteads. Most probably it was used as a meeting place by the local inhabitants for special events, celebrations or other ceremonies. Also it could have been used as a sanctuary. 132

131 7. SAMOTA U NOVÁKÚ- ŽELEZNÝ KŘÍŽ Na severnim okraji lesního komplexu pod budským Hradem byly vystavěny po roce 1747 tři samostatné usedlosti, zvané Na malých Budech, také Na Parýzu, ale nejčastěji podle nejstarší usedlosti U Nováků. Po osm generací je usedlost čp. 36 nepřetržitě držena rodem Nováků. Odtud pocházel otec prof. Josefa Nováka, jehož manželka, spisovatelka Tereza Nováková, si odtud z prázdninového pobytu v roce 1884 odnesla námět k povídce Železný kříž. Popisuje tragický příběh, který se zde odehrál v roce Během žňových prací byly ponechány tři malé děti hospodáře Vojtěcha Nováka a jeho manželky Kateřiny v době hrozící bouře doma bez dozoru, neboť všichni dospělí spěchali na pole zachránit úrodu. Nejrnladší dcera Rozárka, svěřena do péče starších so urozenců, spadla do nádržky nedaleko staveni a utonula. Na usmíření viny postavil otec na rnistě neštěstí velký železný kříž, který na svých bedrech přinesl až z rožmitálských hutí. Nováková klade příběh do roku 1836 a téhož roku měl být postaven i kříž. V kronice rodu Nováků se nalézá zápis o utonutí nejstarší dcery zmiňovaného hospodáře Vojtěcha Barbory, tehdy tříleté, v roce Železný kříž byl ve skutečnosti postaven až o 28 let později v roce 1853 na rnistě skupinky mladých lip, dnes již úctyhodného stáří. Detail z kroniky rodu Novákli A detailfrom the Novak 'sfamily chronicle describing the event Zdroj: Nováková, T.: Železný kříž. Drobné prózy II. Praha 1958 Rodinná kronika rodu Nováků Toman, J.: Boudy. Historie a současnost jihočeské kopaničářské vsi. Boudy, bez data Přístup: od obce Boudy (po silnici od statku směrem k hájovn ě) nebo od Pohoří (po silnici od Pohoří do Blatné asi 1,5 km za vsí odboc'ka vlevo do polí a k lesu)- pouze pro kola. Značená cyklotrasa č. 311, žlutá turistická znac'ka. THE NOVAKS' SECLUSION- AN IRON CROSS The Novaks' seclusions were built after The iron cross, hidden in a group of linden trees, inspired the Czech writer Tereza Nováková to write a novel with the same name in which she tells the tragic local story from the year The little daughter of the farmer was drowned in a water tub outside the house when she was left at home alone during the harvest fieldwork. As a penance her father erected a large iron cross, which he carried on his back from as far as Rožmitál pod Třemšínem, on the site of the accident. 133

132 8. RAKOVICE- BÝVALÝ ZÁMEK A ALEJ DO ČIMELIC Rakovice a Čime li ce na obraze neznámého autora z I. pol. 19.stol View oj Rakovice and Čim elice. First part oj the 19th cemwy Na katastru obce Rakovice je prokázáno osídleni ve starší a mladší době železné, v době římské a potom asi od 9./10. století. Osada je poprvé doložena písemnými prameny již roku 1045 (druhá nejstarší zmínka ze 135 katastrálních obcí severního Prácheňska ) jako majetek břevnovského kláštera v Praze, kterému ji současně se sousedními Výšicemi a s několika vesnicemi kolem Kostelce nad Vltavou daroval kníže Břetislav I. Ve 13. či 14. století se staly součástí biskupského panství příbramského. V husitské revoluci zanikl zdej ší kostel s farou. Po husitských válkách připadly správou k panství Zvíkov, v 16. století se dostaly k čimelickému panství, jehož osudy s přestávkami sdílely. Na konci 14. století se objevují první zprávy o držitelích samostatného, zřejmě manského statku, postaveného snad v místech pozděj š í ho zámečku. Dnešní jednopatrový dvoukřídlý zámek s chodbovým dvo1ním traktem je pravděpodobně renesančního původu, budovaný někdy počátkem 17. století. V letech byl raně barokně přestavěn. Zámeček je pozoruhodný pouze vystavěnou šestibokou věží krytou šestibokou stanovou střechou a v přízemních místnostech zřejmě raně barokními křížovými klenbami. Před výstavbou čimelického zámku byl rakovický zámek na čas sídlem vrchnosti, poté sloužil jako vrchnostenský úřad a byly zde byty panských úředníků. Dnes jsou ve zpustlém objektu sklady a byty. Zámek je součástí rakovického dvora, jehož východní brána leží v ose aleje (původně lipové, nyní z červených amerických dubi:1), která směřuje přímo do průjezdní přízemní haly čimelického zámku. Jak vyplývá z plánu panství z roku 1802, byly aleje původně dvě a ležely paralelně vedle sebe. V hlavní aleji stálo ve druhé polovině 18. století sedm nebo osm párů pískovcových soch, které na přání tehdejšího majitele panství Karla Bohumila Bissingena vytvořil čimelický sochař Jan Harnmer. 134

133 Věž rakovického zámečku A photo of the tower at the ma nor house Zdroj: Čimelice. Regionální historie. Kolektiv autorů. Čimelice 2000 Durdík, T.- Kašička, F. - Nechvátal, B.: Hrady, hrádky a tvrze na Písecku. Písek I 995 Přístup: od samoty " U Noválal" po polní cestě do Rakovic. Bývalý zámeček je na jihovýchodním okraji obce při silnici do Mirotic a Bud. Z Čimelic po silnici III. třídy do Rakovic a Mirotic. RAKOVICE- FORMER MANOR HOUSE AND THE ALLEY TO ČIMELICE Within the cadastre of Rakovice there is evidence for settlements from the Early and Late Iron Age, Roman period and than from the 9th110th century AD. Rakovice village is frrst mentioned in written sources in I 045. During the Husite rebellions the locai church and the rectory were destroyed. Written sources from the 14th century mention owners of an independent manor house, buijt on the site of the future manor house. The present two-story double winged home, which is currently being used as a farmstead, is probabiy of renaissance origin. Sometime during it was rebuilt in the early baroque style. The manor house is remarkable for its six-sided tower with tent like roof and probably early baroque cross vaults in the rooms on the ground floor. The eastem gate of the farrn building lies on the axis of the ride, which leads directly to the carriageway through the hall in the ground floor of the chateau in Čimelice. A pian of the estate from 1802 shows too parallel alleys. The main alley was decorated by sandstone statues, created by sculptor Jan Hammer in the late 13th century. 135

134 9. ČIMELICE - ZÁMEK Čim e lice- zámek. Zadní trakt. Pohled z roku 1905 Čim e l ice - the chéiteau. The rear wing in 1905 Zámku předcházela vodní tvrz, která po zvolení majitele čimelického panství Karla Bohumila Bissingena ( ) krajským hejtmanem kraje Prácheňského už nestačila novým panským potřebám. Po dokončení stavby zámku byla přestavěna na sýpku a včleněna do zámeckého areálu. První písemná zmínka o tvrzi je až z konce 15. století. V roce 1597 byla charakterizována jako kamenná stavba krytá prejzy a šindely, s okrouhlou věžičkou při nároží, obehnaná vyzděným příkopem. Měla osm vytápěných pokojů, komory, sklepy, kuchyň, spižírnu a pekárnu. V tělese dnešní sýpky je dosud zachováno obvodové gotické zdivo. Tě s ně po polovin ě 16. století byla tvrz renesančně přestavěna. Tehdy zřejmě získala zmí n ěnou věžičku v západním rohu Ue dochovaná pouze v půdorysu). Část průčelí štítové zdi zabírá novodobě obnovená malba slunečních hodin. Podél západního boku probíhá dosud téměř 7 m široký příkop, pozůstatek původního opevněni. Honosný barokní zámek byl postaven v letech pravděpodobně podle plánů italských stavitelů Antonia Rappy a Antonia Canevalleho. Dnešní podoba je výsledkem přestavby po požáru budovy v roce 1767 a úprav v roce Budova je trojkřídlá, jednopatrová s d.voupatrovou střední částí s představeným arkádovým vestibulem, nesoucím terasu, a s mansardovými střechami. V roce 1798 byla k jižnímu traktu přistavěna okrouhlá věž a na ni napojen další postranní obytný objekt, takže stavba přestala být symetrická. 136

135 Čimelice - zcímek. Zarízení loveckého salonku Čimelice- the chéiteau. The Jurnishing oj the hu nt ing saloon V prostoru mezi tvrzí a pivovarem (upraveným v nedávné minulosti na internát) byl v roce 1817 postaven v čistém empírovém slohu jednopatrový dům, zvaný malý zámeček (architekt J. F. Jóndl). Na místě dosavadních hospodářských budov začal vznikat anglický park, uzavřený na východní přístupové cestě dvěma malými empírovými budovami pro služebnictvo. V roce 1840 získali Čimelice Schwarzenberkové. Zámek byl nadále používán k residenčním účelům. Po únoru 1948 převzal zámek Okresní národní výbor v Písku a později byla v zámku zřízena střední filmová škola ( ), po ní učiliště pro obtížně vychovatelnou mládež (do roku 1998). Zámek byl v restituci vrácen původnim majitelům. V so učasné době je prázdný. Dnešní zámecký park je okleštěnou podobou púvodního anglického parku založeného již za BissingenC1. Přesto je v něm dosud k viděni řada pozoruhodných stromú. Jedním z nich je nově obrostlé torzo platanu javorolistého (Platanus x acerifolia), rostoucího jako druhý strom vpravo při cestě od hlavní budovy zámku. Dále múžete v parku najít statný jalovec (Juniperus Virginiana) o výšce 13,5 m, stříhanolistý červený dub (Fagus silvatica _Rohanii), mohutný černý ořešák (Juglans nigra), několik typú dubů (Quercus macrocarpa, Q. petraea _Muscaviensis, Q. rubra) a další zajímavé exempláře. Zámecký park je spojen alejí červených dubů s dvorem v Rakovicích. Čimelice - půd01ys tvrze. Černě pů vodní gotické zdivo. Podle L.Svobody Čimelice- ma nor house. Ground-plan Do parku a zámeckého areálu je volný vstup, interiér zámku je nepnstupný. 137

136 Zdroj: Čimelice. Regionální historie. Čimelice 2000 Durdík, T.- Kašička, F.- Nechvátal, B.: Hrady, hrádky a tvrze na Písecku. Písek 1995 Hieke, K.: české zámecké parky a jejich dřeviny. Praha 1984 Umělecké památky Čech. 1. díl A-J, Praha 1977 Přístup: Čimelice leží na státní silnici č. 4, Praha-Strakonice. Odboc'Ka naproti kostelu, podél rybníka k zámku. Z Rakovic alejí červených dubů do zámeckého parku. ČIMELICE- THE CHA TEAU The chateau was preceded by a moated manor house, rebuilt in the renaissance style in 1597 and converted into a granary in The three-storey building with small windows is covered by a saddle roof and a renovated painting of a sundial covers part of the gable wall. The chateau, which is the only important palace in the baroque style in the Písek region, was built in by the master builders A. Canevall and A. Rappa. The middle part of a two-storey building, which extends towards the rear, rises one floor above the two side wings. After a fire in 1767, two small towers were erected on the chateau wings. This once noble family residence was converted into a film school in 1952 and later into an educational establishment. A smalllodge in pure empire style (architect J. F. Jandl) was built in 1817 in the space between the fortified manor house and the brewery (adapted recently to a student hall of residence). On the site of the present farm buildings was an English park, which had two small empíre style buildings for the staff built at the end of the eastem entrance. The vicarage (reinstated in 17 49), the school ( 1808) and the mano rial hospital ( 1804) were built along the road from the chil.teau o the Čimelice church. 138

137 10. ČIMELICE Letecký pohled na Bissingrov The aerial photograph oj Bissingrov Výhodná poloha v mělkém údolí říčky Skalice v nadmořské výšce 428 m způsobila, že prostor dnešních Čimelic byl osídlen již velmi dávno. Prokazatelné jsou aktivity lovců a sběračů ve střední době kamenné ( př. Kr.) u rybníka Stejskal a na terasách podél Skalice. Po několik tisíc let trvajícím přerušení osídlení sem přišli kolonisté ve starší době železné a až do závěru 1. století. po Kr. bylo bezprostřední okolí Čimelic v centru dění celého severního Prácheňska (hradiště Hrad u Bud, keltské čtyřúhelníkové ohrazení-svatyně u Čimelic, keltský hrob a osada na Větrově atd.). Další kolonizační vlna dorazila na Čimelicko v raném středověku snad již koncem 9. či v 10. století, stopy osídlení 11./12. století jsou např. z polohy za Hvížďalkou, u benzinové pumpy, u sv. Anny a jinde. První dochované písemné doklady o Čimelicích jsou až k roku V té době vedla zemská stezka přes nedaleké Rakovice, kde byl také kostel, fara a manské sídlo. Postavení a hospodářská prosperita Čimelic byla až do konce 19. století závislá na držitelích panství. Největší rozkvět prožily za Tluksl! z Vrábí (kostel), Bissingenú (stavba zámku, hospodářského dvora, aleje se sochami) a potom za Vratislavů z Mitrovic. Význam Čimelic vzrostl, když sem byla v první polovině 18. století přeložena státní silnice spojující Prahu s Pasovem, a zejména po zavedení železnice v roce V roce 1850 získali Čimelice Schwarzenberkové. Rozsáhlými úpravami parku a vznikem nových alejí a břehových porostů v širokém okolí byl položen základ dnešní mimořádně esteticky hodnotné krajiny mezi Čimelicemi a Orlíkem. V květnu 1945 se Čimelice nakrátko dostaly do centra světové ho dění. V nedalekém Čer- 139

138 Čime lické nám ěs tí v roce 1918 Čime lice town square in 1918 veném mlýnu byla 12. května podepsána posledni bezpodminečná kapitulace německých vojsk a tím skončila druhá světová válka na evropském kontinentu. V roce 1995 zde při příležitosti 50. výročí ukončeni druhé světové války odhalil prezident Václav Havel pom1úk, stojící na lďižovatce státni silnice Praha- Strakonice a odbočky na Orlik. Stavebni vývoj obce postupoval jednak podle severojižní komunikace, při niž se vytvořila roz š ířenější náves, a při cestě podél potoka. Na přelomu 15. a 16. století byl v severnim čele návsi postaven kostel s ohrazeným hřbitovem. Oddělenou část vsi vytvářela skupina budov bývalého čimelického manského sídla. Další samostatné usedlosti stály v nústě zvaném Na Hvížďalce. Po roce 1720 vznikla východně od vsi za řekou další oddělená část, dvůr Bissingrov (Bissingenhof), a v roce 1830 skupina domkářských chalup Větrov. V oblasti bissingenovského dvora byla vybudována soustava vzájemně propojených rybníků, z nichž největší jsou Bissingenovský (23,6 ha), Nerestský (17,2 ha), Řepice a Zástava. Významné stavby Zámek- viz samostatná kapitola Cestou od zámku ke kostelu se nacházejí tři barokni budovy (vystavené v průběhu let ), spojené zdí s baroknimi branami (panský špitál, fara, škola). Kostel sv. Trojice Původn! menší kaple, dnes sakristie je gotická z druhé poloviny 15. století, klenba a malby chrámové lodi jsou renesanční, oltáře barokni (sochy od J. Hammera), zpovědnice a chór empírový. Vnějšek kostela empú ově upravený v 19. století. Věž s čtyřbokou mansardovou vlaš- 140

139 Hráz Kostelního 1ybníku, po čátek 20.století The Kostelní pand dyke atthe beggining oj the 20th century skou čepicí s vikýři pochází z roku Vedle kostela se nachází pozdně barokní sousoší sv. Trojice z dílny J. Harnmera, náležející do doby po polovině 18. století. Vratislavská hřbitovní kaple Byla postavena na novém hr"bitově v roce 1819 podle plánů architekta J. F. Jóndla v empirovém slohu. Před vchodem do kaple je vestibul se čtyřmi řeckými sloupy a kladírn se zdobenou římsou. Sochy Příčinou neobvyklého nakupení pozdně barokních soch na území Čimelic je existence sochařské huti Jana Hammera, který zde tvořil kolem poloviny 18. století, zejména pro K. B. Bissingena. Většina soch světců, které jsou dnes zachovány na hr"bitovni zdi, na mostě při Kostelním rybníku a na křižovatce k Rakovicům, byla původně určena k výzdobě aleje mezi Rakovicemi a Čimelicemi. Také sochy na mostku přes Skalici za Krsicemi jsou od J. Hamn1era. Zdroj : Čimelice. Regionální histoiie. Čimelice 2000 Durdík, T.- Kašička, F. -Nechvátal, B.: Hrady, hrádky a tvrze na Písecku. Písek 1995 Umělecké památky Čech. 1. díl A-J. Praha 1977 Přístup: státní silnice č. 4 Praha-Strakonice. Z Rakovic po žluté značce alejí od rakovického zámec'ku do zámeckého areálu v Čimelicích. 141

140 ČIMELICE Thanks to the convenient position in a shallow valley of the Skalice river, 428 m above sea Ieve!, the area of present Čimelice has been used since very early tirnes. There i s evidence for activities of hunter-gatherers during Mesolithic period ( BC) at the Volny pond Bissingrov and on the tenaces along the river Skalice. After a long interval the next evidence for activity can be dated to settlement in the Early Iron Age. Since that time until the end of the 1st century A.D. tbe immediate sunoundings of Čimelice becarne a focus of activity and settlernent for the whole northem Prácheň region. Another wave of colonisation probably carne in the early medieval period at the end of the 9th or 10th century and evidence for the settlernents from the ll th;12th cen tury ha ve been found at sites such as Hvížďalka, the petrol stati on orat Saint Ann for example. The written sources first mention the village in 1445 when Čimelice was owned by Markvart and Jan, members of the Jezovec family from Rakovice. Tbe church of St. Trinity was built in late gothlc style and later rebuilt and modified many times. A forrner gothlc chapel is used točlay as the vestry and it has a renaissance dome with paintings, baroque altars, an empíre-style confessional and chancel. 142

141 The ownership of the Bissingen family encouraged the blossoming age for Čimeli ce. In that time the Bissingenhof farm was built close to the Stejskal pond (which was later divided into two ponds by a low dyke) together with a new baroque chateau next to the fortified manor house. Also during the ownership by the Mitrovice family there was a time of economic prosperity that resulted in new buildings in the empire style as the Wratislav burial chamber on the present cemetery. The Schwarzenberg family gained Čimelice in Ridings of oak, chestnut, elm and linden trees were planted, ponds introduced, shrubby areas and areas for pheasant cover (the new face of a countryside adapted for hunting) in the east of the Čimelice region and the area of Vrábsko. This area has been proclaimed a protected heritage zone. On the 12th May 1945 the last unconditional capitulation of German troops of SchOrner's Nazi army, was signed in Čimelice. This terminated the Second World War in Eurape and a memorial at the Praha to Strakonice and Orlík crossroad to this event was unveiled by the president Havel in

142 PRVNÍ VELKÁ TRASA Trasa je vedena středem a východní částí území. Pokud se zajímáte hlouběji o archeologii nebo se chcete pohybovat pouze v prostoru kolem Vltavy, doporučujeme jako alternativní začátek cesty raně středověké hradiště Podolí u Kozárovic (viz str. 42). Odtud pak pojedete přes Kožlí na Orlík a dále po na vržené trase. Trasa je vedena po silnicích II. a III. třídy a po zpevněných komunikacích. Pokud chcete ukončit trasu opět v Čimelicích, můžete použít turisticky značené cesty ze Zvíkovského Podhradí po zelené přes most, za mostem na sever po čer vené a za hájovnou na Boudách odbočit po modré do Varvažova, Smetanovy Lhoty a Čimelic. FIRST LONG TRAIL The first long route runs through the central and eastem parts of the area. For those who are more seriously interested in archaeology, or who just want to visit the hills around the Vltava, we recommend the Early Meclieval hillfort at Podolí (Kozárovice, see p.42) for the start of your joumey. Prom there continue past Kožlí to Orlík and further on along the suggested route. The route follows class II. and III. roads and paved tracks. If you want to finish the route at Čiinelice again, use the marked tourist trails: from Zvíkovské Podhradí, follow the green route across the bridge and then the red route northwards. Prom the gamekeeper's lodge at Boudy, follow the blue route to Varvažov, Smetanova Lhota and Čimelice. 144

143

144 ČIMELICE - viz. Pěší trasa Z Čimelic po modré turistické značce chráněnou přírodně krajinářskou zónou přes Vrábsko, podél rybníka Zhoř do Laziště, Královy Lhoty a Orlíka nad Vltavou. Větrov, ČIMELICE - see Public footpath From Čimelice follow the blue tourist trail through the nature reserve past Větrov, Vrábsko and along the bank oj Zhoř fishpond to Laziště, Králová Lhota and Orlík nad Vltavou. ORLÍK NAD VLTAVOU- HRAD A ZÁMEK Orlík. Hugo Ullik, 1876 Jeden z nejvýznamnějších jihočeských hradů, nyni zámek, rodové sídlo knižete Karla Schwarzenberga. Dnes leží nad hladinou Orlické přebradni nádrže, postavené v šedesátých letech 20. století. Před tím se po mnoho staletí tyčil vysoko nad řekou Vltavou jako orlí hnízdo. Počátky dějin sídla nejsou příliš zřejmé, neni vyloučeno, že Orlík byl zpočátku královským hradem. V letech se ho zmocnili stoupenci Záviše z Falkenštejna. Roku 1357 Karel IV. udělil Orlík v řádné manství Dětřichovi z Portic a roku 1408 hrad koupil nejvyšší mincmistr Petr Zmrzlík ze Svojšína. Tehdy byl hrad jako prvni v Čechách vybaven mohutnou ští- 146

145 tovou zdí na obranu proti dělostřelecké palbě. Po katastrofálním požáru v roce 1508 koupil brad rod Švamberků a přestavil jej na zámek. Roku 1719 získávají zámek knížata ze Schwarzenberku. Archeologický výzkum, ke kterému došlo v letech na nádvoří zámku, zde zjistil a prozkoumal výrazné souvrství ze závěru 13. století. Plocha byla součástí uzavřeného, a tedy nepochybně opevněného hradního areálu již od samého počátku jeho existencě. Zkoumán byl i parkán bývalého hradu, který poskytl jednu z nejreprezentativnějších kolekcí archeologických nálezů z jihočeských hradů. Pozoruhodné bylo až 7 metrů mocné souvrství, datované od 14. století do současnosti. Ve vrstvě z 15. století byl nalezen zlatý dukát Zikmunda Lucemburského. V roce 1802 se schwarzenberský rod rozdělil na dvě větve a Orlík získala mladší větev rodu. Zámek byl tehdy zvýšen o třetí patro, jeho okolí bylo přeměněno na anglický park. Romantic"-j pohled z hradiště na zámek a jezero Romantic view ofthe castlefrom the hill.fort V rámci regotizace byl zámek v letech slohově upraven a získal prakticky již dnešni vzhled. V jeho předpolí byly také odstraněny některé hospodářské budovy, a tak i příchod k zámku doznal značných změn. Zdroj: Durdík, T.: ilustrovaná encyklopedie če ských hradů. Praha

146 Varhaník, J.: Husitské opevnění hradu Orlíka nad Vltavou. Průzkumy památek V, 1998,. s ORLÍK NAD VLTAVOU- CASTLE AND CHÁTEAU One of the most prominent South Bohemian castles, now a chateau, Orlik was the family seat of Prince Karel Schwarzenberg. Today, it stands above the waters of Orlík reservoir, built du: ring the 1960's, whereas it had previously towered high above the Vltava like an eagle's nest for many centuries. The historical origins of the residence are not clear, and it is not out of the question that Orlík was initially a royal castle. In 1357 Charles IV. bestowed Orlík upon Dětřich of Portice in regular vassalage, and in 1408 the castle was bought by the Supreme Mintmaster, Petr Zmrzlík of Svojšín. The castle was then strengthened by the addition of a strong wall, the frrst in Bohemia, as a protection against artillery fire. After a catastrophic frre in 1508 the castle was bought and converted into a chateau by the Švamberk farnily. The Schwarzenberg princes obtained the chateau in An archaeological excavation in the chateau courtyard in found and explored important layers from the end of the 13th century. The tract had been part of an enclosed and therefore fortified castle area from the very beginning of its existence. The outer ward of the former castle was also examined, yielding one of the most impressive collections of archaeological finds from any of the South Bohemian castles. A stratigraphic sections some 7m thick was especially noteworthy, covering the period from the 14th century to the present. A gold ducat of Sigismund of Luxembourg was found in the 15th cen tury layer. ln 1802, the Schwarzenberg farnily split into two branches, and Orlík fell to the junior line. The chateau was then enlarged by the addition of a third floor, and its surroundings were remodelled into an English park. The chateau essentially gained its present appearance as a result of re-gothicization in In the castle forefield, the demolition of several working buildings meant that the approach to the chateau also underwent major alterations. 148

147 ORLÍK NAD VLTAVOU- PRAVĚKÉ HRADIŠTĚ Ostrožna Náklo (" Na Kiy") naproti Orlíku, na které bylo založeno pra věké hradiště. Dnes je ostrožna částečně zaplavena vodami pl'ehrady Náklo promontory, opposite Orlík, on which there was a prehistoric hillfort Výlet na pravěké hradiště je vhodným doplňkem náv š těvy zámku a lze ho propojit s náv štěvou zámeckého parku. Hradiště zvané Hradec je položeno jižně od zámku na protilehlé ostrožně v dominantní poloze nad řekou. Kolem Hradce vede jedna z původních promenádních cest, budovaných v době zakládání parku, a je odtud nádherný výhled na zámek a vodní plochu. Ostrožna má trojúhelníkový půdorys a v její jižní čás ti ve vrcholové partii je položena akropole, opevněná valem, budovaným z kamene a prorníšeným zeminou. Dva kratší valy spadají po svazích ostrožny tak, že chrání přístupové cesty. Novodobá cesta je proražena severním křídlem valu. Původní brána byla zřejmě na východní s traně. Keramika z hradiště datuje objekt do starší a mladší doby železné; stáří vlastních hradeb nebylo zatím výzkumem potvrzeno. Od hradiště byl přístup k řece do hlubokého kaňonu Vltavy k brodu přes řeku. Hradec byl patrně součástí systému ochrany nebo organizováni vltavské cesty z jihu do středu Čech. Více viz str. 33 Zdroj: Frohlich, J.: Písecko v zrcadle archeologie. Písek 1997 Přístup: z parkoviště u zámku po cestě východním směrem podél zátoky (modrá turistická 149

148 znac'ka) nebo po cestě vedoucí přes zámecký park se vstupem ústícím do zatáčky sil- nice Staré Sedlo- Orlík zámek (těsně před závěrečným klesáním k zámku). ORLÍK NAD VLTAVOU - PREHISTORIC HILLFORT,r:/.1~.:_,/ \M7~ A trip to this prehistoric hillfort nicely complements a visit to the chateau, and can be lined to a visit to the chateau park. The hillfort, known locally as Hradec, lies south of the chateau on the opposite spur, occupying a dominant position above the river. One of the original promenade trails built during the foundation of the park leads around Hradec, and there is a magnificent view of the chateau and the waters of the reservoir from here. The spur is triangular in pian, and the acropolis - fortified by a rampart built of stones and earth - lies on the southem summit. Two shorter ramparts drop down ůdolni nidr1 Orlik...: :~~::-,.-,.... ::::_:~~>.. -p""' ~-.' : i i.::: ~::. <//-~-.- ~::,~.-::-"'' -,_<~~-... '\, ;''/.. _;'., Plánek prave'kého hradiště Orlík. černě vyznačeny valy. PodleP. Hrubého the slopes of the spur to guard the approach paths. The modem path breaks through Pian of the hillfort at Orlík. Ramparts marked out in black the northem wing of the rampart. The original gate appears to have been on the eastem side. There was access to the river from the hillfort, to the deep Vltava gorge and to a ford. Hradec was obviously part of a system for the protection or management of the Vltava passage from South to Centra! Bohernia. The pottery from the hillfort dates it to the Early and Later Iron Age. Getting there: from the car park by the chateau, east along the path that runs next to the stream (blue tourist raute) ar on the path leading through the chateau park via the entrance at the bend in the Staré Sedlo-Orlík chateau road (immediately before the final descent to the chateau). -'<: t 150

149 NEVĚZICE- KELTSKÉ OPPIDUM Ne vězice- plán oppida. Podle B. Svobody a P. Drdy Ne vězice- pian oj the oppidum Oppidum (tj. opevněné rnisto, které bylo nutno kvůli hradbám obejít) nazvané Hrad leží na nenápadné ostrožně mezi levým břehem Vltavy a bezejmenným potokem a dokonale využívá výhod přírodního terénu. Doplňuje soustavu laténských opevněných rnist na Vltavě (směrem od jihu: Tiísov, Zvíkov, Nevězice, Hražany, Závist u Zbraslavi). Bylo vybudováno na konci 2. století př. Kr. a zaniklo pravděpodobně ještě před polovinou 1. století př. Kr., snad v důsledku požáru. Archeologické nálezy získané při několika nevelkých výzkumech jsou velmi skrovné, tvoří je téměř výhradně zlomky keramiky. Nejnovější magnetometrický průzkum oppida však ukazuje, že se na vnitřní ploše opevnění skrývají početné archeologické objekty. Opevnění tvoří jediná linie hradby o délce 1650 m. Bylo budováno pomocí dřevěných roštů vyplněných hlínou a kameny. Líc tvořila kamenná zeď zpevněná svislými dřevěnými trámy (tzv. murus galicus). Na několika rnistech byla hradba doplněna příkopem. Dovnitř se vcházelo ze severu ulicovitou (dobře dosud patrnou) branou a z jihovýchodu tzv. klešťovitou branou. V zázemí oppida leželo několik současných pozdně laténských osad (na dnešních katastrech Nevě zic, Probulova, Laziště). Více viz str. 33 Zdroj: Frohlich, J.: Písecko v zrcadle archeologie. Písek

150 Drda, P.: Keltské oppidum Hrad u Nevězic. Archeologické rozhledy 39, 1987, s.l5-556 Přístup: z Nevězic 1,7 km dobře sjízdnou polní cestou až na oppidum. Udržujte jihovýchodní směr. Harazíte na vysoký příčný val a příkop na severozápadní straně oppida. NEVĚZICE - CELTIC OPPIDUM The oppidum (i.e. a fortified place that because of its ramparts would have had to be assaulted) known as Hrad (lit.: 'castle') lies on an unobtrusive spur between the left bank of the Vltava and an unnamed stream, making perfect use of the advantages afforded by the natural terrain. It completes a group of La Těne fortifications on the Vltava (narnely, from the south, Třísov, Zvíkov, Nevězice, Hrazany, Závist). lt was built at the end of the 2nd century BC and was probably abandoned prior to the middle of the 1st cen tury BC. The archaeological finds recovered during several small excavations are very scanty, almost entirely comprising cerarnic fragments. The newest magnetometric survey of the oppidum, however, shows that numerous archaeological features exist in the inner area of the fortification. Tbe fortress comprises a single line of ramparts 1,650 m in lengtb, consisting of wooden frames filled with earth and stones; the facing was a s tone wall strengthened by vertical wooden beams (a so-called murus gallicus). At several points the rampart was complemented by a ditch. The original enjrances were from the north via street-like (and stili easily-visible) gate, and from the southeast by a 'pincer' gate. Severa! contemporary La Těne settlements lay in the hinterland of the oppidum (in the modem cadastres of Nevězice, Probulov and Laziště). See page 33 for more information Rekonstrukce keltské hrculby Reconstruction oj the celtic rampart Detail hradebního zdiva s ústupem pro svislé břevno. Podle B. Svobody Detail oj the rampart brickwork with an offset for an upright beam Getting there: from Nevěz ice along 1. 7 km, easily driven track directly to the oppidum. Keep bearing south-east until the high, transverse ditch and rampart at the north-western side oj the oppidum are visible. 152

151 VARVAŽOV -ZÁMEK A BÝVALÉ JOHANITSKÉ SÍDLO Zámek ve Varvažově na první pohled zaujme svou drobnotvarou malebností, skvěle se doplňující s okolní krajinou. Jeho starší dějiny zcela souvisí s johanity, později nazývanými maltézskými rytíři. Johanitský řád byl založen ve 12. století v Jeruzalémě a nazván podle původního špitálního kostela sv. Jana u Ja:ffské brány. Postupně se rozrostl a diferencoval na řeholní společenství a rytířskou organizaci, jejímž úkolem byla obrana sv. Hrobu. Do Čech pozval johanity král Vladislav 1., který jim roku 1159 věnoval část pražského Újezdu. Zde johanité vystavěli konvent a kostel. V jižních Čechách jsou dějiny johanitů spjaty s rodem Bavorů ze Strakonic. Zárodek řádového sídla na strakonickém hradě má pevnou vazbu ke křižáckým aktivitám rodu a je pravděpodobné, že vznikl již na přelomu 12. a 13. století. Barokní areál malebného zámku s kostelem ve Varvažově má středověké jádro. Kurie pražské johanitské komendy je zde s jistotou doložena až v roce 1373, patrně však byla založena už v polovině 13. století, což dokládá jak keramika nalezená p!i nedávném archeologickém výzkumu, tak i nejistá literární znúnka z roku Od doby svého založení bylo varvažovské sídlo v nepřetržité držbě až do roku 1847, kdy je odkoupil kníže Karel Schwarzenberg. Dnešní barokní vzhled varvažovského zámku pochází z 18. století. Jde o obdélnou jednopatrovou stavbu s převýšenou střední částí, s fasádami členěnými pilastry a se štukováním kolem dveří a oken. Ze stejné doby pochází přilehlá kaplanka, rovněž barokní. Kostel svaté Kateřiny je v jádře raně gotický z konce 13. století. Je jednolodní s pětibokým presbytářem bez opěráků, s obdélnou sakristií po severní straně a s hranolovou věží nad východní částí lodi. Presbytář je sklenut pozoruhodnou paprsčitou klenbou na klínových žebrech, vybíhajících -z jehlancovitých konzol a protínajících se v kruhovém svorníku. Stěny zdobí malby z let , znázorňující sv. Ludmilu, sv. Václava a sv. Floriána. 153

152 Varvažov- kaple sv. Kat e řiny St. Catherine 's chapel Zdroj: Frohlich, J.: Archeologický výzkum kostela a kaplanky v johanitském dvorci ve Varvažově. Castellologica bohemica 8, 2002, s Přístup: po silnici z Orlíka a Nevěz ic na Zvíkov. VARVAŽOV - CHÁTEAU AND FORMER HOUSE OF THE KNIGHTS OF ST. JOHN The chateau at Varvažov is captivatingly picturesque and in superb harmony with the surrounding countryside. lts earlier history is dosely bound up with the Knights of St. John, Jater kno.wn as the Knights of Malta or the Knights Hospitaller. The Order was found in the 12th century in Jerusalem, and named after the original spital Church of St. John at the Jaffa Gate. lt gradually grew to become a regular monastic community and chivalric organisation, 154

153 Varvažov - kaple sv. Kateřiny. Malba na východní stěně presbyteria. Detail postavy sv. Ludmily, Varvažov - St. Catherine's chapel. Painting on the eastern side of the presbyte1y. Detail ofthefigure of St. Ludmila, the role of which was to defend the Holy Sepulchre. The Order was invited into Bohemia by King Vladislav 1., who in 1159 bestowed upon them part of the Újezd district in Prague, where they built a convent and church. In South Boherrůa, their history is tied to the family of Bavor of Strakonice. The origins of the Order's house at Strakonice Castle is strongly linked to the dynasty's participation in the crusades, and it seems likely that it was founded as early as at the turu of the 13th century. The Baroque precincts of the picturesque chateau and church at Varvažov have a medieval core. A curia of the Order's commandery in Prague is securely documented bere in 1373, but it probably already existed by the middle of the 13th century, an assumption which is supported by ceramics found during recent archaeological excavations, as well as by an uncertain literary reference from Prom the time of its foundation the Varvažov residence was held continuously until 1847, when it was bought by Prince Karel Schwarzenberg. The present Baroque appearance of Varvažov chateau dates to the 18 tli cen tury. It i s a rectangular, two-storey building with a higher centra! sections, the facades articulated by pilasters and pargetting around the doors and windows. The adjacent chaplaincy and the Baroque Church of St. Catherine - which has an Early Gothic, late 13th century core - date to the same period. The latter has a single nave with a pentagonal, unbuttressed presbytery, with a rectangular sacristy to the north and a prismatic tower over the eastern part of the nave. The presbytery contains valuable frescoes of the saints dating to the first half of the 16th cen tury. Getting there: by road south from Orlík, Nevězice to Zvíkov 155

154 ZVÍKOV -HRAD Na pozůstacích pravěkého hradiště vyrostl ve 13. století jeden z nejvýznamnějších jihočeských středověkých hradů českých králů. Není vyloučeno ani jeho založení ve starším období, v době románské (nálezy článků kamenné architektury). Králem Přemyslem Otakarem II., usilujícím o říšskou korunu, byl roz šíře n v reprezentativni raně gotické sídlo. Císař Karel IV. zařadil Zvíkov mezi nezcizitelné královské hrady v zákoniku Majestas Carolina. Za husitských válek byl obléhán a v roce 1431 přešel do majetku jihočeských Rožmberků. Roku 1473 připadl Švamberkům, kteří jej v 16. století přestavěli na renesanční sídlo. V roce 1622 zde bylo poslední ohnisko odporu české šlechty vůči Habsburkům. Poté přešel do vlastnictví Eggenberků a Schwarzenberků. Nyni jej vlastni český stát. Za krále Přemysla Otakara II. získal hrad Zvíkov svůj dnešni rozsah a zděné vnější opevnění. Jádro gotického hradu s obvodovou zástavbou tvoří palác s jedinečně dochovaným arkádovým ochozem, který i po památkových úpravách odpovídá vzhledu ve 13. století. V Čechách mimořádnou stavbou je obytná Hlízová věž (donjon) s bosovaným zdivem z tmavého syenitu a s pozoruhodnýrill střílnarill pro lučištníky. Analogie takových věží nalezneme v Hainburgu na Dunaji v Rakousku. Vzorem byla nejspíše obytná věž císaře Fridricha II. v Lagopesole v jižní Itálii. Dorillnantou hradu je vysoká okrouhlá věž s břitem (bergfrit), nazývaná Hláska. Vnější vzhled některých budov ovlivnila renesančni přestavba. Zdroj: Durdík,_T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha

155 Zvíkov-foto ostrožny s hradem před napuštěním orlické přehrady Zvíkov - the castle before the flooding oj Orlík reservoir ZVÍKOV- CASTLE One of the most important South Bohemian castles of the Czech kings grew up on the site of a prehistoric hillfort during the 13th century. It was enlarged by King Přemysl Otakar II., the 'Iron and Golden King' as he aspired to the Imperial crown, becoming an impressive Early Gothic residence. The Emperor Charles IV. classed Zvíkov among the inalienable royal castles in the Majestas Carolina lega! code. It was besieged during the Hussite Wars and in 1431 passed into the hands of the South Bohemian Rožmberks. In 1473 it fell to the Švamberks, who converted it in to a Renaissance seat during the 16th century. In 1622 it was the last focus of resistance on tbe part of the Bohemian nobility to tbe Habsburgs. lt later passed into the ownership of the Eggenbergs and Schwarzenbergs, and is now the property of the Czech state. It was under Přemysl Otakar II. that Zvíkov Castle gained its present dimensions and outer fortification. The nucleus of the Gothic castle and its surrounding precincts is the palace, with its uniquely preserved arcade gallery, which even after restoration retains its 13th century appearance. The residential donjon with its embossed brickwork of dark syenite and striking loopholes for archers in exceptional in Bohemia; an analogous tower can be found at Hainburg on the Danube in Austria. The model was probably Emperor Frederick II's tower Lagopesole in southem Italy. The dominant feature of the castle is the high, round, bergfrit tower known as tbe Hláska ('Watchtower'). The outward appearance of some of the buildings has been influenced by Renaissance conversions. 157

156 ZVÍKOVSKÉ PODHRADÍ- PRAVĚKÉ HRADIŠTĚ b íkovské Podhradí. Vyobrazení Zvíkova a m ěs tečka Podhradí od východu na m apě Otavy z roku Mezi m. ěstečkem a hradem je zachycen val pra ve'kého h ra diště. Podle 1. Frohlicha Zvíkovské Podhradí. lllustration of Zvíkov and the market-town Podhradí from the I 797. Between the markettown and the castle, the rampart oj the hillfort is shown Ostroh na soutoku Vltavy a Otavy byl osídlen ve většině období mladšího pravěku. Z celé řady drobných zji š ťovacích archeologických výzkumů, provedených v průběhu celého 20. sto Jetí, lze složit poměrně pestrý obraz osídlení tohoto místa. Patřilo jistě k nejvýznamnějším jihočeským hradištím, stavba gotického hradu však jeho význam poněkud zastínila. Ostrožna byla osídlena v neolitu, snad i eneolitu a po celou dobu bronzovou. V mladší době bronzové byla š pička ostrožny patrně opevn ěna valem. Naopak valy přehrazující ostrožnu jižně od hradu nedaleko dnešního parkovi š tě a občerstveni spadají snad do starší doby železné. Důležitou roli měla ostrožna v dob ě laténské. Z té doby zřejmě pochází další fortifikace, č áste č ně zachovaná severně od hradu, zapu š těná do skalnatého podloží a vybudovaná z nasucho kladeného lomového kamene o původni výšce minimálně 2 metry. Toto opevněni vede n ěkteré badatele k tomu, že považují Zvíkovské Podhradí za castellum. Zdroj: Fróhlich, J.: Písecko v zrcadle archeologie. Písek 1997 Waldhauser, J.: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha

157 ZVÍKOVSKÉ PODHRADÍ- THE PREHISTORIC HILLFORT This prehistoric hillfort lies on a rocky spur above the confluence of the rivers Otava and Vltava. It was certainly among the most important of the South Bohemian hillforts, but its significance has been somewhat overshadowed by the Gothic castle. The modem character of the landscape has been completely changed by the flooding of the Orlík reservoir. The eastern and western slopes of the promontory used to fall steeply around 80 m down to the riverbank. The north slope, facing the confluence, was gentle, and was split by terrace platforms. This and the rest of the spur now covered by the castle was occupied in the Middle and Later Stone Age, in the Middle and Late Bronze Age and in the Hallstatt and La!ene periods (6th - 1st centuries BC). The ramparts, possibly late Bronze Age and La!ene, lay next to the northern fortifications of the castle. This part of the hillfort is now submerged. Access to the hillfort was from the south along a narrow isthmus. Another three or four ramparts lie some m south of the southern castle gate. The origin and dating of the ramparts are unclear, but it cannot be excluded that they are from the Hallstatt era. 159

158 DRUHÁ VELKÁ TRASA Okruh zaujímá jihozápadní část území (turistické průvodce pro Písecko, Jihočeský kraj, Blatensko, Strakonicko). Výchozí bod: Mirotice. Trasa končí v Paštikách, vede zpět do Mirotic po cyklotrase č. 311 přes Chobot a Střížovice do Myštic a po modré turistické značce do Lučkovic a Mirotic. Přístup po silnicích II. a m. třídy, místních komunikacích a zpevněných cestách. SECOND LONG TRAIL The second trail takes in the south-western part of the region (guides for Písecko, South Bohernia, Blatensko, Strakonicko). Starting point: Mirotice. The route ends at Paštiky, leading back t.o Mirotice on cycle trail 311 past Chobot and Střížovice to Myštice, and along the blue tourist trail to Lučkovice and Mirotice. Access on class II. and m. roads, local routes and hard tracks 160

159

160 MIROTICE- viz Pěší trasa MIROTICE- see Public footpath RADOBYTCE- KOSTEL SV. ONDŘEJE A FARA Osada je v písemných pramenech poprvé uváděna v roce Její historie je však ve skutečnosti mnohem starší. Kromě nálezů kamenných nástrojú lovců a sběračů byla na severovýchodním okraji obce objevena osada ze starší doby železné a z raně středověkého období. Předlokační osídlení z století bylo položeno v místech mezi dnešním hřbitovem a Lučním potokem podél státní silnice Praha-Strakonice. Kostel sv. Ondřeje byl púvodně raně gotický, ze třetí čtvrtiny 13. století. Byl kratší než dnes a západni prúčelí lodi lícovalo se západni stěnou věže. V prvním patře mladší gotické věže jsou střílnová okénka se široce rozevřenými špaletami, která sice postrádají trámky pro opření bákovnic, ale bezpochyby sloužila k obraně. To vede k domněnce, že kostel byl pllvodně opevněn. V letech dal velkopřevor maltézského řádu Gundaker, hrabě z Ditrichsteinu, kostel nákladně přestavět v barokním stylu, přičemž byla prodloužena loď a zvýšena věž o třetí patro. Původně byl kolem kostela hřbitov, ke kterému byla v roce 1722 přistavěna kamenná zeď a kostnice. Hroitov byl zrušen po zákazu pobroívání na hřbitovech uprostřed vsí v roce 1784 a přesunut na pozemek na obecnich drahách. 162

161 Radobytce - ptidorys kostela: mnikovaně raně gotické, šrafovaně pozdn ě gotické a tec'kovaně barokní zdi vo. Podle J. Varhaníka Radobytce: ground-plan of the church: reticulated- early gothic: shaded- late gothic: dotte;lbaroque brich vork Foto ze za čátku 20. století Photo from the beginning oj the 20th centwy Jak upomínal maltézský kříž na západním průčeli, po nejnovější rekonstrukci neobnovený, v roce 1599 se dostaly Radobytce k maltézskému panství strakonicko-varvažovskému, při němž zůstaly až do roku 1847, kdy bylo celé panství přikoupeno Karlem II. Schwarzenbergem k Orlíku. Původní farní budova, umístěná pod jižní částí hřbitovní zdi, v roce 1958 vyhořela. Zásluhou pana vikáře P. Jana Krejsy a zdejších farníků byla na základech starého dřevníku postavena v roce 1990 nová "barokní" fara, slavnostně vysvěcená 22. září 1990 za účasti kardinála Miloslava Vlka. Svépomocí byl také opraven kostel a renovována kaple sv. Kříže, kde je umístěna kostnice. Při náv š těvě Radobytců neopomeňte shlédnout malebnou a novými přestavbami relativně nedotčenou okrouhlou náves. 163

162 Zdroj: Durdík, T.- Kašička, F.- Nechvátal, B.: Hrady, hrádky a tvrze na Písecku. Písek 1995 Varhaník, J.: Ke stavebním dějinám kostela sv. Ondřeje v Radobytcích, okr. Písek. Průzkumy památek 1., 1994, s Zájeda, J.- Fučík, V.: Radobytce Místo a rok vydání neuvedeny Přístup: po silnici z Mirotic směrem na jih, nebo ze státní silnice Praha-Strakonice. Kostel je zdaleka viditelný. RADOBYTCE- ST. ANDREW'S CHURCH AND RECTORY The village is flrst mentioned in written sources in 1360, but its history stretches back much further. Other than fmds of stone tools used by hunter-gatherers, settlements of the Early Iron Age and Early Medieval period ha ve also been found at the north-eastem edge of the village. St. Andrew's was originally an Early Gothic church of the third quarter of the 13th century, and was shorter than it is now. On the flrst floor of the later Gothic tower are loopholes that clearly served for defence, suggesting that the church was originally fortified. In the Grand Prior of the Knights of Malta, Gundaker, Count Dietrichstein, rebuilt the church in the Baroque style at great expense, lengthening the nave adding a third floor to the tower. A graveyard originally laid around the church, with a stone wall and an ossuary added in The graveyard was dissolved in 1784 and transferred to a site on common ground. The Maltese cross on the West Front, unfortunately not restored during the most recent reconstruction, was a reminder that in 1599 Radobytce passed into the hands of the estate of the Maltese Knights at Strakonice/Varvažov, where it remained until the entire estate was purchased in 1847 by Karel II. Schwarzenberg and appended to the Orlík estate. The original rectory, located below the southem part of the graveyard wall, bumed down in Thanks to the efforts of the vicar, Father Jan Krejsa, and local parishioners, a new "Baroque" rectory was completed in 1990 on the foundations of the older wooden structure, and was formally dedicated on September 22nd 1990 in the presence of Cardinal Miloslav Vlk. While visiting Radobytce, don't forget to take in the picturesque, circular village green, which has been left relatively untouched by new re-developments. Getting there: by road south from Mirotice, or from the Prague-Strakonice road. The church is visible from afar. 164

163 ŠKVOŘETICE - ZÁMEK Š/,_ vol'etice- stav zámku pl'ed rokem 1843 (podle F. A. Hebera) Škvol'etice- condition ofthe manor before 1843 V okoli Škvořetic jsou doklady osídlení přinejmenším od starší doby železné (viz str. 26). Samotná ves je v historických pramenech poprvé zmiňována již k roku Tvrz, později přeměněná v zámeček, vznikla někdy ve 14. století jako vodni tvrz v bažinatém terénu. Prvním majitelem byl snad vladyka Jan Mírovec ze Škvořetic. V roce 1701 byl zámeček prodán ve veřejné dražbě a připojen k panství Blatná. Tvrz měla pů vodně zřejmě podobu pravidelného čtverhranu, obklopeného příkopy a valy a tvořeného obvodovou zástavbou, spojovanou hradbou. Byla mnohokrát přestavována, poprvé již v pozdně gotickém období. V renesanci se změnila na čtyřkříd l ý jednopatrový kastel s věžemi v každém rohu. Vnější průčelí byla zdobena psaničkovými sgrafity. Přes vodní příkop vedl most. Raně barokni přestavba změnila tvrz na "hezký výstavný zámeček... s dobrými a mnohými sklepy a světnicemi". V poslední třetině 19. století byl pustnoucí objekt obnoven v romantickém duchu s cimbuřím na zvýšené věži. V roce 1871 byl zbytek příkopu zasypán a val rozvezen. Před rokem 1989 bylo na zámečku dopravní učiliště. Po restituci se vrátil do soukromého držení a je pro veřejnost nepřístupný. V okolí tvrze na březích Lomnice a na březích Škvořetického potoka jsou zachované rýžovnické sejpy, pravděpodobně středověkého stáří. 165

164 Zám eče k na prvním vojenském mapování kolem roku 1780, zachycený ještě s vodním pnkopem Ma nor house on the first m.ilitaty cartography around 1780, stil/ shown with a water-fi/led moat 31, zele Zdroj: Kašic'Ka, F.- Nechvátal, B.: Tvrze a hrádky na Strakonicku. Strakonice 1986 Pl'ístup: po silnici od Blatné nebo od Mirotic, ve stledu obce. Zna čená cyklotrasa č. ná (ke tvrzi), če r vená a žlutá (do obce) turistická znac'ka. ŠKVOŘETICE - CHÁ TEA U There is evidence of settlement in the Škvořetice area from the Early Iron Age onwards. The village itself is first mentioned in historical sources as early as The fortified manor, Jater converted in to a s mall chateau, appeared sometirne during the 14th cen tury as a moated manor in a marshy area. In 170 I, the chateau was sold at public auction and attached to the Blatná estate. The fortified manor was originally square, sun ounded by ditches and ramparts. It was rebuilt many times, firstly during the Late Gothic period. During the Renaissance it became a four-winged, two-storey keep with towers at each corner. The outer facade were decorated with written 'sgraffito. A bridge led across the moat. The Early Baroque renovation changed the manor into "a prettily built little chéiteau... with many and good cellars and sitting roonu". During the last third of the 19th cen tury the now dilapidated property was restored in the spirit of Romanticism, with crenellations on the raised tower. In 1871, the remains of the moat were filled in and the rampart demolished. Prior to I 989 the chateau was occupied by a transportation training centre. After the restitutions it returned to private ownership, and is closecl to the public. ln the surrounding area, on the banks of the Lomnice and the Škvořetice st:ream, goldwashing spoil heaps can be seen, probably dating to the Medieval period. Getting there: on the road from Blatná or from Mirotice, in the centre of the village. Marked cycle trail no. 31, and green (to the manor), or red and yellow (to the village) tourist trail markings. 166

165 BUZICE - TV RZ Buúce- podoba tvrze v prvé polo v ině 19. století (podle F. A. Hebera) Buzice- appearance oj lhe Jorlress during the firsl half oj lhe 19th cent111y Romanticky zarostlá tvrz leží na jihozápadním okraji vsi Buzice poblíž hráze Biologického rybníka. Byla založena na skalnatém ostrohu při Lomnici snad již někdy koncem 14. století. Byla pllvodním sídlem významného českého rodu Buzických z Buzic a patřila k rodovému majetku až do konce 15. století, kdy se stala so učástí panství v Blatné a pře s tala být panským sídlem. V roce 1527 je již připomínána jako pustá. V pll vodní podobě sestávala z čtverhranné lichoběžníkové věže, pllvodně čtyřpatrové, prostorného paláce a pomocných budov. Nejvyšší dvě patra věže, která sloužila jako obytná, měla okénka s široce okoseným ostěním. Spojení mezi palácem a věží zajišťovala patrně pavlač na východní straně hradební zdi, ke které přiléhaly všechny objekty. Kolem byl původně hluboký vodni příkop, napájený z Lomnice, a val. Vodní příkop je je ště v terénu dobře znatelný. Jihovýchodní nároží valu zpevňov a lo torzo vnější bašty, zděné z lomového kamene. Ve druhé polovině 17. století byla do areálu vestavěna dv ě křídla raně barokní budovy sýpky a na základech jižní čás ti půdorysu bývalého paláce vznikl v 19. století obytný domek. Po roce 1989 přešla tvrz v restituci zpátky do majetku blatenských Hildprandtů. V součas né dob ě je prázdná a nevyužívaná. V okolí tvrze na březích Lomnice a Škvořetického potoka jsou patrné rýžovnické sejpy, pravděpodobně středověkého stář í. 167

166 Buzice- tvrz, ptid01ys pnzemí. Zpracoval L. Svoboda Buzice-fortress, ground-floor pian Zdroj: Encyklopedie českých tvrzí. I. díl, A-J. Praha 1998 Ka š ička, F.- Nechvátal, B. : Tvrze a hrádky na Strakonicku. Strakonice 1986 PNstup: z jihozápadního okraje obce po mostě pfes Fíc'Ku a po hrázi rybníka. Značená cyklotrasa č. 31, červená a žlutá turistická značka. BUZICE- FORTIFIED MANOR This romantically overgrown fortified manor lies at the south-western edge of the village of Buzice, close to the near dam of a Biological pond. It was founded on a rocky spur by the Lomnice, perhaps around the end of the 14th cen tury. It became the original seat of an important Bohemian farnily, the Buzickýs of Buzice, and remained in the family 's hands until the end of the 15th century, when it was joined to the Blatná estate and ceased to be a family seat. It was already described as deserted in I 527. Originally, the site comprised a four-sided, trapezoidal tower, a spacious palace building which originally had four floors, and outbuildings. The upper two floor of the tower were residential, evidently linked to the palace and the tower by a gallery on the eastern side of the fortification waij. The wbole was originajjy suttounded by a deep moat and a rampart, and the former can sti li be easily made out. In the second half of the 17th century, two wings of an Early Baroque granary building were appended, and in the 19th century a small house was built on the foundations of the south part of the former palace. After 1989, the manor was returned in the restitutions to the Hildprandts of Blatná. It is presently empty and unused. In the surrounding area, on the banks of the Lomnice and the Škvořetice stream, goldwashing spoil heaps can be seen, probably dating to the Medieval period. Getting there: from the south-western edge oj the village, cross the bridge over th.e stream and pass along the dam. Marked cycle trail no. 31, red and yellow tourist trail markings. 168

167 BLATNÁ- ZÁMEK A MĚSTO Blatná je v písemných pramenech připominána kolem roku 1235, kdy se objevuje jméno Vyšemira z Blatné. V tu dobu zde nepochybně stál na skalní vyvýšenině, obtékané říčkou Lomnicí, pevný kamenný hrad, jehož románská stavební fáze je dosud dobře patrná v areálu rozlehlého zámku (zbytky románské mistnosti pod kaplí na zámeckém nádvoří). Blatná patří k nejstarším českým kamenným hradům nížinného typu. K jeho zásadní přestavbě došlo před rokem V 15. století byly provedeny výrazné terénní úpravy a postavena mohutná vstupni věž hradu. Další proměnou prošel hrad na konci 15. století a na počátku 16. století za Zdeňka Lva z Rožmitálu (pi:tsobení Benedikta Rejta) a pak především v době, kdy se sídlo měnilo postupně na renesanční zámek. V novověku byl zámek ještě upravován barokně a em pírově. Od roku 1798 vlastní zámek rod Hildprandtů, kteří drží objekt doposud. V areálu zámeckého parku lze spatřit dobře dochované rýžovnické sejpy (viz obr. na str. 35). Vznikly jako odpadové haldy po rýžování říčního písku v řece Lomnici ve středověku a raném novověku. Město Blatná je s existencí hradu a zámku jednoznačně spojeno. První výsady udělil městu Břeněk ze Strakonic kolem roku 1400, další dostalo v roce 1489 od Zdeňka Lva z Rožmitálu. V roce 1502 udělil král Vladislav ll. Jagellonský městečku po škodách ohněm dva výroční trhy. O dvanáct let později dostalo se Blatné výsady zřízení dalšího pivovaru. V roce 154 I Adam Lev z Rožmitálu potvrdil privilegia a ponechal obci dávky z trhů a pokut. Roku

168 Zámek Blatná kolem poloviny 19. století. Podle F. A. Hebera Blamá - chéi.teau around the middle ojthe 19th centt11y Maxmilián II. na žádost Zdeňka ze Šternberka polepšil dosavadni znak městečka se znamenim kančí hlavy o druhé pole s jednoocasým lvem (podle erbu Lva z Rožmitálu). V roce 1601 cisař Rudolf II. povýšil Blatnou na město. Základní ulicová osnova městečka, daná křižovatkou dvou dálkových komunikací, byla doplňována jen drobnou zástavbou, zejména v prostoru mezi oběma náměstími. Na této severovýchodní straně bylo městečko snad někdy v stoleti ohraničeno vodním tokem, zřejmě umělého původu. Mlýny, sladovny a sádky se soustřeďovaly dole pod hradem při obou ramenech Lomnice. Koncem 18. století byl u zámku vybudován velký anglický park na Blatná- zámek. Detail erbu nad branou Blamá _: chéi.reau. Detail oj the coat oj arms above the gate 170

169 ploše větší, než byla rozloha m ěs ta. Roku 2002 byl zámecký park a měs to těžce poškozeno povodní. Blatensko proslavil v 15. století v západní a jižní Evropě nejvíce Lev z Rožmitálu (deník o jí zd ě a putováni pana Lva z Rožmitálu a Blatné z Čech až na konec světa ), v době národního obrození Jan Evangelista Purky n ě. Oblast je proslulá také produkcí ryb a skvělou _rybniční soustavou, převážně vybudovanou právě za Zdeňka Lva z Rožmitálu (viz obr. na str. 58). Po zhroucení rožmitálského panství přeše l majetek na rod Šternberků, kteří rybníčnou soustavu dále roz š iřovali. V druhé polovin ě 17. století mělo blatenské panství 40 rybníků různé velikosti s celkovou výměrou kolem 570 hektarů. Na sklonku 18. století zde bylo již 62 rybníků. Pozoruhodná je skutečnost, že odtud se zásobovalo tradič n ě m ěs to Cheb, kde se ryby překl á daly za účelem dalšího exportu do Německa. Dnešní rovná silnice E 49, vedoucí západním s m ě rem na Kasejovice a Nepomuk, je na starých mapách označována jako Fischer-Strasse (rybářská silnice). Fischer-Strasse ( rybářská silnice) na mapě z 19. století Fischer-Strasse (fish road) on the map from the 19th centu1y Zdroj: Sekera, J.: Rybníky na Blatensku. Blatná 2000 Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V díl, Jižní Čechy. Praha 1986 BLATNÁ - CHÁTEAU AND TOWN Blatná is mentioned in the written sources around 1235, at which time a strong stone castle evidently stood on a rocky knoll, surrounded by the Lomnice; iť s Romanesque phase is stili clearly visible within the prec incts of the large chateau (there are remains of a Romanesque 171

170 room beneath the chapel in the chateau courtyard). Blatná is one of the oldest Bohemian stone castles of the lowland type. A major rebuilding was undertaken prior to Major changes to the terrain were made in the 15th century, and the massive entrance tower was built. The castle was also renovated at the end of the 15th and beginning of the 16th centuries under Zdeněk Lev of Rožmitál. The castle palace in particular underwent a complex evolution, as it gradually became a renaissance chateau. In more recent times the chateau was further altered in the Baroque and Empíre sty les. With the exception of a hiatus during the Communist period, the chateau has been owned by the Hildprandt family since There are well-preserved gold-washing spoil heaps in the area of the chateau park (see p. 35). The town of Blatná is clearly connected to the existence of the castle and chateau. The first privileges were bestowed upon the town by Břeněk of Strakonice around 1400, and more followed in 1489 from Zdeněk Lev of Rožmitál. In 1502, King Vladislav II. Jagiello granted the township the right to hold two annual markets after the damage caused by a fire. In 1567, at the request of Zdeněk of Šterberk, Maxirnilian II. improved the township's arms with their boar's head charge by a second field with a single-tailed lion (after the arms of Lev of Rožmitál~. In 1601 the Emperor Rudolf II. granted Blatná the status of town. During the 15th and 16 h centuries, the township may have been surrounded by an artificial water-course on the north-eastem side. At the end of the 18th century a large English park was created next to the chateau, covering an area greater than that of the town itself. In 2002, the chateau park and the town were severely damaged by flooding. ln the 15th century the Blatná area was made famous in Western and Southem Europe primarily by Lev of Rožmitál (and his Diary oj journeys and pilgrimages oj Lord Lev oj Rožmitál and Blatná jrom Bohemia to the end oj the world), and during the National Revival by Jan Evangelista Purkyně. Blatensko is famous for its fish production and a wonderful network of fish ponds, mainly built under Zdeněk Lev of Rožmitál. After the collapse of the Rožmitál estate, the property passed to the Šternberk farnily, who further enlarged the pond network. During the second half of the 17th century the Blatná estate had 40 fish ponds of various sizes, occupying an area of some 570 ha in all. By the end of the 18th century, Blatensko already had 62 ponds. It is worth noting that it was from here that the town of Cheb was traditionally supplied, the fish being exported from thence into Germany. The straight, modem E 49 road, which leads west towards Kasejovice and Nepomuk, is rnarked as the Fischer-Strasse ("fishermen 's road") on old maps. 172

171 PAŠTIKY - KOSTEL SV. JANA KŘTITELE Paštiky-foto ze 30. let 20. století Paštiky- photo from the 30s oj the 20th century Kostel sv. Jana Křtitele je architektonickým klenotem Blatenska. V rovinaté krajině kolem Blatné je jeho majestátní barokní silueta zdaleka viditelná. Toto pozdili dílo nejvýznamněj š í ho architekta českého baroka Kiliána Ignáce Dienzenhofera ( ) tak může sloužit jako vzor příkladného zač l eněni architektury do krajiny. Nejstarší zrninka o existenci kostela v Paštikách pochází z roku Původní stavba, jejíž podoba není známa, byla pro špatný stav stržena v roce Nový kostel dala stavět majitelka blatenského panství Marie Alžběta Sérenyiová-Valdštejnová ještě téhož roku. První plány vytvořil rnistni stavitel Jan Hofman, ale po jeho smrti padla šťastná volba patronky na pražského architekta K. I. Dienzenhofera, nejslavnějšího a také nejplodnějšího českého barokního stavitele. Je autorem chrámu sv. Mikuláše na Malostranském náměstí v Praze, chrámu sv. Jana na Skalce a v Praze-Novém Městě, benediktinského kláštera v Broumově a desítek dalších významných, většinou církevních staveb. Interiér kostela byl vybudován jednoduchými prostředky, a přece je nesmírně působivý. Loď o třech polich se zaoblenými kouty je sklenuta v krajních polich valenou klenbou s lunetami, střední pole plackou a při triumfálnim oblouku a kruchtě pak talířovou klenbou, dosedající na typickou řimsovou sponu. Čtvercové těžiště je zakončeno segmentovou apsidou. Jednoduše členěný exteriér je rozdělen soustavou lizénových rámců a kasulových oken. Přízemní část západního průčeli je zakončena bohatě profilovaným trojúhelníkovým štítem, nad.nímž je atika se sochami sv. Josefa a Alžběty od Ferdinanda Umblackera ( ). Ten také vytvořil hlavní o ltář a sochy v umrl čí kapli. Malířská výzdoba pochází od Jana Václava Spitzera ( ): Křest Kristův v presbytáři, v lodi Hostina u Heroda, Stětí sv. Jana Křtitele, obrazy sv. Onufria, Norburgy, Valburgy, GUnthera aj. 173

172 Umrlčí kaple v nároží hřbitovní zdi byla dokončena až po Dienzenhoferově smrti v roce Je zevně pětiboká, uvnitř čtvercová s půlkruhovýrni apsidovými výklenky po stranách. Nad vchodem do hřbitova je vytesána postava Smrti; plastika dala podnět k mistnimu pořekadlu o hubeném člo v ěku: "Vypadá jako paštická smrt." Dienzenhofeniv plán kostela v Paštikách Dienzenhofer's pian of the church in Paštiky Zdroj: Vaňata, J.: 250 let kostela sv. Jana Křtitele v Paštikách. Blatná 2003 Dějiny če s kého výtvarného uměni II/2. Praha 1989 Umělecké památky Čech. 3. dil, P-Š. Praha 1980 Přístup: Z Blatné po silnici na severovýchod sm ěrem na Bezdědovice, Drahenice. Značená cyklotrasa č PAŠTIKY- THE CHURCH OF ST. JOHN THE BAPTIST The church of St. John-the-Baptist is the architectural jewel of the Blatensko region. Its majestic Baroque silhouette is visible from afar across the plain around Blatná. lt is a late work by the most important architect of the Bohernian Baroque, Kilián lgnáz Dienzenhofer ( ), and could serve as a model for the exemplary integration of architecture into the landscape. The first reference to the existence of a church in Paštiky dates to The original church, the appearance of which is unrecorded, was demolished in 1747 because of its poor condition. In the sarne year, however, the owner of the Blatná estate and benefactress of the Church, Marie Al žběta Sérenyi-Valdštejn, had a new church built. The first plans were drawn up by the local master builder Jan Hofman, but after his death the patron made the happy choice of Prague architect K. I. Dienzenhofer, the most famous 174

173 and also the most creative builder of the Czech Baroque, responsible amongst other things for St. Nicholas' Church on the Lesser Town Square in Prague, the St John's Church at Skalka and in the Prague New Town, the Benedictine monastery at Broumov and dozens of other, mainly ecclesiastical, buildings. The interior of the cbmch was built using simple means, and yet is vastly impressive. The ground floor section of the West Front is crowned by a triangular gable, above which.is an attic gable with statues of Sts. Joseph and EUzabeth by Ferdinand Umblacker ( ); the latter also created the High Altar and the statues in the mortuary chapel. The painted decoration, including the Baptism of Christ in the presbytery, Heroďs Banquet in tbe na ve, the Decollation of St. John the Baptist, and pictures of Sts. Onufrio, Norbmga, Valburga, Giinther and others, is by Jan Václav Spitzer ( ). The mortuary cbapel at the corner of the graveyard wall was not finished until after Dienzenhofer's death in From outside it is pentagonaj but inside is square, with semi-circular apsida] niches at the sides. Above the entrance to the graveyard is a carved figure of Death, that has become responsible for a locaj saying about a thin person- "He looks like Paštiky's Death". Getting there: North-east oj Blatná on the road to Be zdědovice and Drahenice. Marked cycle trail no Paštiky- detailnástěnné malby v presbytáři Paštiky- detail of the mu.ral in the presbytery 175

174 TŘETÍ VELKÁ TRASA Trasa vede severním okrajem území již za hranicemi Jihočeského kraje (turistické průvodce pro Středočeský kraj, Březnicko). Uzlový bod Březnice. Přístup po silnicích 1., II. a ill. třídy, místních komunikacích a zpevněných cestách. THIRD LONG TRAIL. The third route leads through the northem frontiers of the area, already beyond the borders of South Bohemia (tourist guides for Central Bohemia, Březnicko ). The focal point is Březnice. Get there on class I. II. or m. roads, local roads or hard tracks. 176

175

176 HROCHŮV HRÁDEK - RANĚ STŘEDOVĚKÉ HRADIŠTĚ A TVRZ Hrochův hrádek, stav ve 40. Letech 19. století. Podle F. A. Hebera Hroch 's fortress, condition during the 40s oj the19 1 h century Zřícenina Hrochova hrádku je umístěna na nevýrazném ostrohu nad Vlčavou-Skalicí na východním okraji obce Dobrá Voda (ale na katastru obce Bor). Historie tohoto místa je dlouhá a spletitá. Ostroh byl jako stanoviště prokazatelně využíván lovci a sběrači ve střední době kamenné, nepochybně pro svou výhodnou pozici kontrolující údolí říčky. Další nálezy jsou ze starší doby železné z tzv. halštatského období. Keramika a zlomek skleněného korálu nejspíše pocházejí z hrobu. V 10. století vzniklo na ostrožně valové opevnění- hradi ště, které bylo užíváno až do počátku 13. století. Bylo současné s nedalekým hradištěm Šance a mohlo být sídlem některého z význačných hradských úředníků. Původně byla celá ostrožna ohraničena valem, který vymezil plochu mnohoúhelníku o rozloze asi jednoho hektaru. Na východní straně je val ještě zachován do výšky 3 metry, pod ním jsou viditelné stopy příkopu. Jižní val byl z velké části zničen při stavbě železnice v roce 1874; část valů byla jistě destruována již při stavbě tvrze. V době trvání tvrze mohla být také část původního opevnění využita jako ohradní zeď hospodářského dvorce, situovaného před tvrzí. Stáří tvrze zvané Hrochův hrádek je stále předmětem dohadů tím spíš, že všechny datovatelné architektonické články byly v průběhu staletí ze stavby odstraněny. Prvni nesporná zmínka. o vrcholně středověké tvrzi pochází až z roku 1475, ale pravděpodobně vznikla již koncem 14. století. Stavba spočívala v centrální poloze na nevelkém uměle upraveném pahorku tvrziště, oklopeného příkopem. Zřícenina je pozůstatkem vlastního obytného jádra vě- 178

177 Letecký snímek Hrochova hrádku Aerial photography of Hroch 's fortress žové tvrze, typického feudálniho sídla 14. století. Zachovaly se části tří obvodových stěn obytné věže do úrovně třetího nadzemního podlaží. Prostora ve druhém patře byla vybavena prevetem a okny se sedátkem. Ve třetím patře se nacházela rnistnost vytápěná koutovým krbem. Stropy byly ploché, trámové. Jako pustá byla tvrz připorninána již k roku V údolí říčky Skalice pod zříceninou jsou zachovány rýžovnické sejpy po těžbě zlata. Jsou pravděpodobně středověkého stáři. Zdroj: Frčihlich, J.: K otázce stáří valu Hrochova hrádku. Castellologica Bohernica 3, 1993, s

178 Encyklopedie českých tvrzí. I. díl, A-J. Praha 1998 P. Chotěbor: Tvrz Hrochův hrádek a problematika jeho datování. Castellologica Bohemica 7, 2000 Přístup: po silnicí z Březnice na Nestrašovice a Chraštice. Zřícenina je na východním okraji vsí Dobrá Voda v kopci za železničním přejezdem. Opevnění na plánu stabilního katastru. Val zvýrazněn tečkováním. Podle 1. Frohlicha Fortification on a map oj a stable cadastre. Rampart emphasized by dotting HROCH CASTLE - AN EARLY MEDIEVAL HILLFORT AND STRONGHOLD The ruins of Hroch castle stand on a mild promontory above the Vlčava/Skalice stream at the eastern edge of the village of Dobrá Voda. The history of this site is long and complex. The promontory was arguably used by hunters and gatherers in the Middle Stone Age, without doubt due to its advantageous position controlling the stream valley. Other finds come from the Early Iron Age. ln the 10th century a rampart fortification was built on the rocky spur - a hillfort, which was in use until the beginning of the 13th century. lt was contemporary with the nearby šance hillfort, and might ha ve been the residence of one of the castle notables. Originally the whole rocky spur was surrounded by a rampart, which marked out a polygonal area around 1 ha in size. On the east side the rampart survives to a height of 3m, and traces of a ditch are visible below it. The southern rampart was to a great extent destroyed during construction of a railway in 1874; part of the ramparts was clearly dismantled during the building of the fortress. The age of Hroch Castle is stili debatable, especially as all of the dateable architectural elements have been stripped from the building over the centuries. The first secure reference to the fortress comes in 1475, but it probably already existed at the end of the 14th centu~ The ruins are the remains of the residential core of the fortress tower itself, a typical 14 century feudal seat. Parts of three of the outer walls of the residential tower survive up to third floor level. The fortress was described as being abandoned as early as in Spoil heaps from gold washing survive in the Skalice valley, and are probably medieval in origin. Gettíng there: on the road from Březnice to Nestrašovice and Chraštice. The ruin is at the eastern edge oj the village oj Dobrá Voda, on the hill behind the railway crossing. 180

179 BŘEZNICE- ZÁMEK Šlechtické sídlo se rozkládá nad tokem říčky Vlčavy. Původní hrad byl založen již ve 13. století Buzici a v jejich držení zústal do roku Na počátku 15. století patřil nejvyššímu mincmistru Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína. Po vypálení roku 1422 zůstal hrad opuštěn. Rod Zmrzlíků ze Svojšína vlastnil Březnici až do roku Po nich koupil panství Zdeněk Malovec z Chýnova a na Vimperku. Dalším majitelem březnického panství byl od roku 1548 slezský šlechtic Jiří z Lokšan, který zabájil přestavbu pozdn ě gotického hradu na renesa nční zámek. Když roku 1551 zemřel, o zámek se starala jeho vdova Kateřina z Lokšan, která se proslavila jako ochránkyně své krásné neteře Filipíny Weiserové z Augsburku a jejího nápadníka arciknižete Ferdinanda. V objektu zámku jim zařídila tajnou svatbu, čímž se Ferdinand dobrovolně připravil o královský trún. Okolo roku 1580 přešlo březnické panství na Kateřinina sy na Ferdinanda, jehož tři synové se zúčastnili stavovského povstání a byli za to potrestáni. Lokšanům byl majetek zkonfiskován a Březnice připadla roku 1623 Přibíku Jeníškovi z Újezda. Jeho rod vlastnil panství více než sto let, až je roku 1728 získal Vilém Albrecht Krakovský z Kolovrat. Roku 1872 rod Kolovratů vymřel a panství zdědili Pálffyové z Erdbdu, kteří byli posledními majiteli Březnice. Zámek byl pak zestátněn. Dnešní zámek je dvoupatrová budova zdobená renesančními sgrafity, s hranolovou průchodní věží, jejíž obytná křídla se zasklenými arkádami jsou seskupena okolo čtvercového nádvoří v rohu se studnou. Před zámkem se rozprostírá anglický park s rybníkem. 181

180 Pohled na zcímek kolem roku Podle P. Vlčka View oj the chateau at about 1865 Zdroj : Vlček, P.: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. Praha 2001 Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999 Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V. díl, Jižní Čechy. Praha 1986 BŘEZNICE- CHÁ TEA U This noble seat lies above the Vlčava stream. The original castle already occupied the site in the 13th century and was owned by the Buzice family, in whose hands it remained until1406. The Supreme Mintmaster Petr Zmrzlík of Svojšín was an important owner at the beginning of the 15th century. Having been gutted by fire in 1422, the castle was abandoned. The Zmrzlík of Svojšín family retained Březnice until The Březnice estate was owned by the Silesian nobleman Jiří of Lokšany from 1548, and he began the conversion of the Late Gothic castle in to a Renaissance chíl.teau. After hi s death in I 55 I hi s widow Catherine of Lokšany, famous as protectoress of her beautiful niece Filipina Weiser of Augsburg and her suitor the Archprince Ferdinand, cared for the chíl.teau. She ananged the secret wedding for the couple by which Ferdinand voluntarily depri ved himself of the throne. Around 1580 the Březnice demesne passed to Catherine's son Ferdinand, whose three sons were punished for their part in the Estates' Revolt. The Lokšany property was confiscated and in 1623 Březnice passed to Přibík Jenišek of Újezd. His farnily held the estate for over a century, until Vilém Albrecht Krakovský of Kolowrat obtained it in The Kolowrat line died out in 1872, and the estate was inherited by the Pálffys of Erdod, who were the last owners - the chíl.teau was then nationalised. The present chíl.teau is a two-storey building decorated with Renaissance sgraffito and an entrance tower, the residential wings of which, with their glazed arcades, surround a square courtyard with a well in a corner. ln front of the chíl.teau there i s an English park with a fish pond. 182

181 DRAHENICE První písemné zrninky o obci pocházejí z roku 1227, kdy byla v majetku svatojiřského kláštera. Původní název zněl Drahynice a znamenal podle A. Profouse ves lidí Drahyňových.Ve 14. století tu byl vladycký statek. Kolem roku 1600 postavil Vilém Vrábský patrovou obdélnou tvrz, která se poprvé uvádí roku 1638, když Vilémův synovec Adam Hynek obdržel povolení zřídit při tvrzi kapli. Tvrz měla složitou trojdílnou dispozici, přízemí má dosud převážně původní valené klenby s trojbokými výsečemi, patro bylo zpřístupněno nejspíše vnějším schodištěm. Statické problémy vedly už v 17. století k přístavbám na severní, východní i jižní straně. Dnešní podoba zámku vznikla při přestavbě v letech Zámek je nepřístupný. Drahenice - zámek. Ptidorys p!yzemí zámku podle zaměření z roku 1993 s vyv!ačením zdiva tvrze. Podle L. Svobody ' "----'----"'o='" Cháteau- ground-floor pian 183

182 DRAHENIČKY Tvrz v Draheničkách byla až donedávna zpustlá. Do roku 1989 v ní ho spo dařilo zemědělské družstvo Plíškovice, v restituci ji získali zpět bývalí vlastnici Lobkovicové. Dnes stojí za to se před ni při výletě zastavit. Malá osada ležela v nejzápadnějším výběžku zvíkovského královského panství a rnistni vladykové byli ke hradu vázáni manskou povinností. Roku 1323 se objevují Draheničky v písemných pramenech, když je daroval Jan Lucemburský doživotně Petrovi z Rožmberka. Osídleni této oblasti je ale mnohem starší. Přímo proti vchodu do tvrze na poli nad rybníkem bylo jádro osady z mladší doby železné. V polovině 16. století je již ve vsi doložena existence dvorce, jehož poslednim majitelem byl Volf Rozvadský z Nešova. V roce 1577 koupila osadu pani Voršila Vrábská z Bukova a připojila ji ke svému statku v Drahenicích, jejichž osudy Draheničky nadále sdilely. Vlastní tvrz tvoří nárožni dij rozlehlého statku čp. I při východnim okraji osady. Původně byla vybudována zřejmě v renesančním stylu, pod ornitkou jsou znatelné četné barokni úpravy. Tvrzje nepnstupná. -Zdroj: Durdík, T.- Kašička, F.- Nechvátal, B.: Hrady, hrádky a tvrze na Písecku. Písek 1995 Encyklopedie českých tvrzí. I. díl, A-J. Praha

183 Přístup : po silnici z Blatné nebo z Bře znice do Drahenic (značená cyklotrasa 1062; na Drahenic'Ky odbočit v Drahenicích na východ. Opačným směrem po silnici č. 19 Mirovice-Bře z nice, odbočka na západ do Ráztel a Draheniček. DRAHENICE- CHÁTEAU The first written reference to Drahenice dates to 1227, when the village was owned by St. George's convent at Prague Castle. ln the 14th century it was the manor of a local squire. Sometime around 1600 a rectangular fortified manor of several storeys was erected by Vilém Vrábský, this flrst being mentioned in 1638 when Vilém's nephew Adam Hynek received permission to add a chapel thereto. The manor had a complicated, tripartite plan. The ground floor still has its predominantly original barrel vaults with three-sided lunettes. The first floor was probably reached by an external staircase. Structural problems as early as during the 17th century led to the reconstruction of the northern, eastern and southem sides. The chateau 's present appearance stems from alterations made in The chateau is not open to the public. Getting there: on the Březnice-Blatná road, and on marked cycle trail no DRAHENIČKY - FORTIFIED MANOR The fortified manor at Draheničky was not well maintained until recently. Prior to 1989 it was operated by the Plíškovice agricultural co-operative, but during the post-communist restitutions it was reclaimed by its former owners, the Lobkowice family. Today it is worth stopping in front of during a trip. The small village laid at the westernmost edge of the royal domain of Zvíkov, and the Jocal squires were bound to the castle as vassals. Draheničky appears in the written sources in 1323, when it was given by John of Luxembourg to Peter ofrožmberk for life. The occupation of this area goes back much further, however, directly opposite the manor entrance on the field above the pond was the core of a Late Iron Age settlement. By the rniddle of the 16th century a farmstead is already known to ha ve existed in the vil- 1age; in 1577 the hamlet was bought by the Lady Voršila Vrábská of Bukov and annexed it to her estate at Drahenice, whose fate Drahen.ičky thenceforth shared. The manor itself forms the corner of the large farmhouse, no.1, at the eastem edge of the hamlet. It was evidently originally built in the Renaissance style, although numerous Baroque alterations are apparent beneath the plaster. The manor is closed to the public. Getting there: on the roadfrom Blatná or from Březnice (marked as cycle trail 1062), tum off east at Drahenice. From the no. 19 Mirovice-Březnice road in other direction, turn off west to Ráztely and Drahenic'Ky. 185

184 POČAPLY- HRADIŠTĚ ŠANCE Hradiště Šance. Vnifl'ní val The Šance hillfort. lnner rampart Raně středověké hradiště Šance u Počapel nedaleko Březnice patří k hradištím s nejlépe zachovaným opevněním a jako snadno přístupné je vhodným cílem rodinné procházky. Bylo založeno Přemyslovci někdy v první polovině 1 O. století jako jeden z nejstarších kolonizačních hradů v oblasti ležící mimo stará území jihočeských knížat. Vzniklo na konci protáhlého hřbetu nad údolím řeky Skalice- Vlčavy. Svahy nad údolím řeky jsou strmé a obtížně přístupné. Akropole hradiště zaujímá vrch okrouhlého kopce se skalním výchozem uprostřed. Je opevněna mohutným valem o délce 360 metrů, který se dochoval do výšky 5-6 metrů. Místy je na přístupové straně znatelný ještě 2-3 metry široký a 1 metr hluboký příkop. K akropoli přiléhají dvě předhradí. Na severovýchodní straně je předhradí opevněno rovněž mohutným valem, podstatně menší val je kolem jihozápadního předhradí. Příslušnost této části opevnění k hradišti je nejistá. Valy mají vnitřní dřevěnou roštovou konstrukci a kamennou plentu. Původní dochované vstupy jsou na západní straně nad srázem do údoli a na severní straně do předhradí. Tvořily je brány se dvěma překrývajícími se křídly. Na hradišti se uskutečnil pouze drobný archeologický výzkum v padesátých letech, a tak nemáme dostatek informací o charakteru vnitřní zástavby. Jedinými dosud doloženými stavbami jsou dva domy na kamenných podezdívkách, jeden o rozměrech 7xl0 metrů. Ve druhém domě byla údajně nalezena spálená pšenice. Nálezy luxusních předmětů z prostoru hradi š tě však dokládají, že šlo skutečně o sídlo elitní společnosti. 186

185 Z nálezů na hradišti: denáry Boleslava I. ( ) a Boleslava ll. ( ) Finds in the hillfort site: coins oj Boleslav I. and Boleslav ll. Hradiště Šance. Ptidorys a prúřez. Podle J. L. Píče, 1909 Hradiště Šance. Ground-plan and cross-section Podle některých badatelů se toto hradiště, které se podle středověkého názvu nedalekého potoka Bozzes mělo jmenovat Bozeň, stalo po sjednoceni Čech Přemyslovci centrem rnistni správy. Podle hradiska bylo pojmenováno historické Bozeňsko ("provincia Bozenensis"), úzerni doložené historickými prameny jako oblast tvořící povodí Vlčavy-Skalice a Lomnice. Zdroj: Turek, R.: Nejstarší Slované na Březnicku. Březnický sbornik 1. Březnice 1965, s LUtovský, M.- Stolz, D.: Hradiště "Šance" u Březnice (okr. Příbram) ve světle nových nálezů. Archeologie ve středních Čechách 5, 2001, s Lutovský, M.: Odraz mocenských změn 10. století ve struktuře jihočeských hradišť. Archeologie ve střednich Čechách 3, 1999, s Přístup: z Draheniček přes Ráztely na silnici č. 19 Mirovice-Březnice. V Počaplech odboc'ka na severovýchod na Stražiště, Lhotku a samotu Na Pazdernách (Na Drahách). Od samoty Na Pazdernách k západu po modré turistické značce. Vzdálenost od silnice asi 1500 m (na modrou znac'ku navazuje žlutá pro cestu do Stražiště). POČAPLY - ŠANCE HILLFORT The Early Medieval hillfort of Šance near Počaply (not far from Březnice ) is among the best preserved fortifications of its kinds, and being easily reached is an ideal destination for a farnily trip. It was founded by the Přemyslids sometime during the first half of the 1oth cen tury as one of their earliest colonisation strongholds in an area between the old territories of the 187

186 South Bohemian princelings. lt was built at the end of an extended ridge above the valley of the Vlčava!Skalice. The slopes above the valley are steep and bard to climb. The hillfort acropolis occupies the top of a round hill with a rocky outcrop in the middle. It is fortified by a massive rampart some 360 m long, which survives to a height of 5-6 m. At some places a 2-3 m broad, lm deep ditch is stili visible outside the rampart. Two baileys adjoin the acropolis. The bailey to the north-east is again fortified by a massive rampart, while that to the south-west is surrounded by a much smaller one. The relationship of this part of the fortifica- tions to the hillfort is uncertain. The only archaeological excavations to have taken place at the hillfort, in the 1950's, were small, and there is therefore little evidence as to the character of the buildings within. Finds of luxury items from the hillfort show that it was truly the seat of an élite society; the only buildings documented to date are two houses on stone foundations, one measuring 7 x lom. Charred wheat was supposedly found in the second house. Some scholars believe that this hillfort became a centre of local administration after the unification of Bohemia by the Přemyslids. The historical "provincia Bozenensis" or Bozeňsko supposedly took its name from a fortified centre called Bozeň; the historical sources indicate that this area comprised the catchment areas of the Vlčava!Skalice and Lomnice. Getting there: from Drahenic'Ky past Ráztely on the no. 19 Mirovice- Březn ice road. At Počaply, turn off north-east to Stražiště, Lhotka and the hamlet oj Na Pazdernách (Na Drahách). Prom Na Pazdernách head west along the blue tourist trail for about 1,500 m (the blue trail markings accompany the yellow markings oj the trail to Stražiště). 188

187 STRAŽIŠTĚ- KOSTEL SV. JANA KŘTITELE Při zpáteční cestě nezapomeňte navštívit kostel ve Stražišti se zachovaným gotickým portálem v jižní fasádě. Kostel sv. Jana Křtitele je poprvé připomínán jako farní roku Je možné, že je starší a že byl původně opevněný. Gotickou podobu ztratil při přestavbě v letech , věž je z roku 1708 podle návrhu pražského architekta M. Canevaleho. Působivý pohled na kostel se otevírá z ostrožny, na které stojí zřícenina Hrochova hrádku. Zdroj: Umělecké památky Čech. 3. díl, P-Š. Praha 1980 Přístup: Z Počapel odboc'ka na severovýchod na Stražiště; z hradiště Šance po modré a žluté turistické značce. Stražiště - kostel. Detail jižního pničelí Stražiště- church. Detail ofthe south fronl STRAŽIŠTĚ - CHURCH OF ST. JOHN THE BAPTIST On the way bac k, don 't forget to visit the church in Stražište with its preserved Gothic portal in the south facade. The Church of St. John the Baptist was first mentioned as a parish church in It may be older, and was originally fortified. The church lost its Gothic appearance during rebuilding , while the tower, designed by the Prague architect M. Canevale, was erected in There is an impressive view of the church from the spur on which the ruin s of Hroch castle stand. Stražiště- kostel. Kresba: Ludvík Kuba Stra žiště- church Getting there: from Počaply turn off north-east towards Stražiště; from the Šance hillfort follow the blue and yellow tourist trail markings. 189

188 LITERATURA REFERENCES Adámek, J. - Fróhlich, J.: Kaple sv. Barbory v Čížové a její krypta. Otavín. Revue Písku, Písecka a Prácheňska. 2, 2001, s Adámek, J.- Fróhlich, J.: Krypta sv. Barbory v Čížové. Výběr 35, 1998, 4, s Balbín, B.: Krásy a bohatství české země. Rozmanitosti z historie Království českého (výbor). Praha 1986 Barcalová, A.: Sedlice u Blatné. Kapitola z rodinné kroniky. Výběr 22, 1985,4, s Beneš, J.: Čížová a okolí. Otavín. Revue Písku, Písecka a Prácheňska 2, 2001, s Beneš, J.: Les a bezlesí. Vývoj synantropizace české části Šumavy, Zlatá stezka 3, 1995, Beneš, J.- Stejskal, A. - Ouroda, V.: Historická krajina Netolicka. Prachatice Beneš, J.- Hrubý, P.: Archeologický výzkum hradiště Na Jánu v Netolicích, okres Prachatice. 1. etapa v roce 2000, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 14, 2001, Berní rula Kraj Prácheňský. 1.-II. Zpracoval A. Haas. Praha 1954 Bílek, J.: 70 let Jana Tomana. Výběr 17, 1977,3, s. 212 Bílek, J.: Budský dvůr u Mirotic. Výběr 22, 1985, I, s. 61 Bílek, J.: Dr. Miroslav Volf, 75 let. Výběr 14, 1977, 2, s. 125 (historik) Bílek, J.: Dva dopisy Františka Krhouna. Výběr 21, 1984, 3, s Bílek, J.: Janu Tomanovi již 85let - ll.io Výběr29, 1992, 3, s Bílek, J.: Kamil Krofta, 40 let od smrti. Výběr 22, 1985, 3, s. 228 (Vráž u Písku, rok 1945) Bílek, J.: Odmítavé stanovisko obce Kluky k možnosti zřízení školy v Temešváru. Výběr 20, 1983, 3, s Bílek, J.: Písecké lesy: těžba pryskyřice. 13, 1976, I, s. 43 (Písecko) Bílek, J.: Sedlická obora. Výběr ll, 1974,4, s. 283 (Sedlice u Blatné) Bílek, J.: Tradice oslav M. J. Husa. Výběr 17, 1980, 3, s. 200 (Písecko) Bílek, J.: Za Karlem Míchlem. Výběr 19, 1982, 2, s. 105, 117 (vlastivědný pracovník, Nová Ves u Čížové, ) Bílek, T.V.: Dějiny konfiskací v Čechách por II. Praha Braun, V.: Jak působil Václav Čeněk Bendl v Mirovicích. JSH 40, 1971, s Braun, V.: Nejstarší lesní porost s původní dřevinno u skladbou- stát. přír. reservací? Výběr 14, 1977, 2, s. 130 (Sedlická obora) Braun, V.: Oprava cenného měšťanského domu čp. 7. Výběr 13, 1976, 3, s. 204 (Blatná) Braun, V.: Postup restauračních prací na státním zámku. Výběr 13, 1976, I, s. 50 (Blatná) Braun, V.: Městská zvonice v Blatné. Výběr 6, 1969, 2, s. 54 (Příprava opravy) Braun, V.: Kostel sv. Jana Křtitele v Paštikách. Výběr 2, 1965,4, s. 67 Braun, V.: Myštice na Blatensku. Výběr 4, 1967, 2, s. 50 (Zájezdní hospoda u rybníka Labuť) Braun, V.: Na státním zámku v Blatné. Výběr 2, 1965, 4, s. 66 (Zahájení oprav) Braun, V.: Tzv. kaplanka by si zasloužila generální opravu. Výběr 9, 1972, 4, s. 264 (Blatná) Braun, V.: Zmizela stodola ze 3. čtvrtiny 18. století! Výběr ll, 1974, 3, s (Paštiky u Blatné) Burdová, P.- Culková, D.- Čáňová, E.- Lišková, M. - Rajtoral, F. : Tereziánský katastr český. Svazek 3. Dominikál. Praha 1970 Cícha, J.: Historické podzemí a umělé jeskyně v jižních Čechách. Výběr 29, 1992, 3, s Culek, M. (ed): Biogeografické členění České republiky. Praha 1996 Čechura, J.: Adelige Grundherrn als Unternehmer. Zur Struktur siidbóhmischer Dominíen vor Miinchen-Wien 2000 Čermák, J.: Nová Ves u Čížové. Výběr 31, 1994, 1 s Čimelice. Regionální historie. Čimelice 2000 Čornej, P.: Velké dějiny zemi Koruny české. Svazek V Praha-Litomyšl2000 David, A.: Geographische Ortbestimmungen von Worlik und Drhowl, Prag 1822 Debnar, A.: Antropologické a soudní lékařské zkoumání ostatků rytíře Ludvíka Loreckého ze Lkouše, zavražděného v šamonících dne Výběr 24, 1987, I, s plánek Debnar, A.: Hrádek jako první a nejstarší fortifikace v Letech u Mírovic. Výběr 25, 1998, I, s Debnar, A.: K založení KSČ v Blatné a Sedlici. Výběr 23, 1986, I, s Debnar, A.: Středověká tvrz v Letech u Mirovic doložena. Výběr 36, 1999, 4, s Debnar, A.: Účastníci tzv. rumburské vzpoury z Blatenska. Výběr 22, 1985, 3, s

189 Drda. P. Keltské opidium Hradu Nevězic. Archeologické rozhledy 39, 1987, s Dreslerová, D. - Hrubý, P.: Výzkum na halštatském hradišti Hrad, obec Boudy. Archeologické výzkumy v Čechách 2001, Zprávy české archeologické společnosti - supplément 49,2001, s. 18 Dubský, B.: Pravěk jižních Čech. Blatná 1949 Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999 (hesla Orlík a Zvíkov) Durdík, T. - Kašička, F.- Nechvátal, B.: Hrady, hrádky a tvrze na Písecku. Písek 1995 Dvořák, 1.: Dobytčí mor na Blatensku v I Výběr ll, 1974, 2, s Dvořák, J.: Za architektem Františkem Vinterem. Výběr ll, 1974,2, s (Blatná) Dvořáková, E.: Boží muka, kapličky - němí svědkové minulosti. Ota vín. Revue Písku, Písecka a Prácheňska. 2, 2001, s. ll8-l2l Emée, M.- Stejskal, A.: Zima a teplo- okrajový i ústřední problém předmodemího člov ěka. Úvaha o sálajících kamnech a mrazivém zápraží. Dějiny a současnost 5, 2001, s Fialová, L.- Horská, P. - Kučera, M.- Maur, E.- Musil, J.- Stloukal, M.: Dějiny obyvatelstva v českých zemích. Praha 1996 Flegl, M.: Počátky Jednoty bratrské na Prácheňsku. JSH 37, 1968, s Frohlich, J.: Pravěké a slovanské osídlení povodí Skalice, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 8, 1993, s Frohlich, J.: První písecké hromosvody. Výběr 35, 1998, 2, s Frohlich, J. -Michálek, J.: Archeologické nemovité památky okresu Písek. Výběr 13, 1976, 3, s Frohlich, J.- Michálek, J.: Vzácný nález z doby laténské. Výběr 13, 1976, I, s. 44 (Mirotice) Frohlich, J.: Doklady vampyrismu na Prácheňsku. Výběr 32, 1995,4, s Frohlich, J.: Jan Matzner. Výběr 12, 1975, 3, s. 200 (Písek, historik, ) Frohlich, J.: K lokalizaci zaniklých středověkých osad v okrese Písek a přilehlých územích. Výběr 31, 1994, 3, s Frohlich, J.: Kamenné kříže Čech a Moravy. Argo Addenda ke křížům Písecka a Strakonicka. Výběr 35, 1998, 1, s (recenze a doplnění publíkace) Frohlich, J.: Mezníky z 18. století v okrese Písek. Výběr 16, 1979,3, s Frohlich, J. : Mladohradištní sídliště. Výběr 13, 1976,3, s. 198 (Čížová) Frohlich, J.: Náhrobní štítek mirovického hrnčíře. Výběr 32, 1995,2, s Frohlich, J.: Několik poznámek k nálezům mincí v širším okolí Písku. Výběr 14, 1977, s Frohlich, J.: Památky ze zaniklých rybníků. Výběr 17, 1980,4, s. 261 (Písecko, Prachaticko, Strakonicko) Frohlich, J.: Písecké hory v pohledu archeologie. Výběr 29, 1992, 2, s Frohlich, J.: Poznámky ke středověkým panským sídlům v Letech. Výběr 36, 1999, 4, s Frohlich, J.: Pravěké falzum. Výběr 18, 1981, I, s. 63 (Blatná) Froh1ich, J.: Průzkum středověkýc h zlatodolů Havírky u Písku. Výběr 14, 1977, ll, s Frohlich, J.: Stavební obětiny v archeologických nálezech. Výběr 30, 1993,4, s (Písecko, Strakonicko, Temelín) Frohlich, J.: Středověká kovárna u zlatodolu Havírky. Výběr 15, 1978, 2, s. 133 Frohlich, J. : Viklan v Boudách se opět viklá. Výběr 31, 1994,4, s Frohlich, J.: Výšinné eneolitické sídliště. Výběr 10, 1973,2, s. 128 (Ostrožna Krkavčí skála u Orlíka n.vlt.) Frohlich, J.: Zaniklá středověká osada Bastrčice u Drhovle. Výběr 23, 1986, 1, s Frohlich, J.: Zaniklé podhradní městečko pod Zvíkovem. Výběr 33, 1996, 3, s Frohlich, J.: Písecko v zrcadle archeologie. Písek 1997 Gojda, M.: Archeologie krajiny. Vývoj archetypů kulturní krajiny. Praha 2000 Grogan, E.: The Late Bronze Age Hillfort at Mooghaun South. TheDiscovery Prograrnrne Limited 1999 Hadač, V. - Hanesch, J.- Hašek, V.: Státní archiv v Třeboni. Průvodce po archivních fondech. Sv. 2. Bývalé archivy schwarzenberské, s.l77-l98 (Orlík nad Vltavou) Hájek, P. (ed): Krajina zevnitř. Malá Skála. Praha 2002 Hanesch, J.: D ějiny anglického parku v Orlíku nad Vltavou. Historická studie. Nepublikovaný rukopis.l978 Hejna, A.: Středověká stanice říční plavby v Červené nad Vltavou. Archeologické rozhledy 14, 1962, s. 484, Hejna, A.: Zjiště ní stanice říční plavby v Červené nad Vltavou. Památková péče 22, 1962, s Hieke, K.: české zámecké parky a jejich dřeviny. Praha 1984 Čimelice. Regionální historie. Čimelice

190 Himl, P.: "Ta kniha falešná a nespravedlivá jest". Příspěvek k rekatolizační praxi na orlickém panství v první třetině 18. století. JSH 62, 1993, s Hladký, J.: Tvrz v Údraži. Otavín. Revue Písku, Písecka a Prácheňska. 2, 2001, s Hofmann, G.: Velkostatek Blatná na počátku 19. století. Ke 200. výročí J.E.Purkyně. JSH 56, 1987, s Hofmann, G.: Železná huť na bývalém orlickém panství. JSH 36, 1967, s Holec, F.: Obchod s dřívím v Praze ve století. Pražský sborník historický 6, 1971, s Hons, J.: Vodní cesta vltavská v mapách a pláncích. (Údobí nástupu vědy v 18. století). Výběr 10, 1973, 3, s Hons, J.: Vodní cesta vltavskolabská v nejstarších náčrtech, mapách a plánech. Výběr 10, 1973, 2, s Hoyer, I..: Ohlas na článek Fr. Vintera Městské znaky na Blatensku. Výběr 7, 1970, 4, s. 54 Hoyer, I.: Odešel dobrý a vzácný člověk. K úmrtí Františka Krhouna. Výběr 16, 1979, 2, s Hřídel, M.: Fotodokumentační kronika vsi Horosedel na Písecku. (Náplň a uspořádání). Výběr 14, 1977, 1, s Hřídel, M.: Historie zemědělské malovýroby na Písecku. 1. Písek 1983 Chalupa, A.-Lišková, M.-Nuhlíček, J. -Rajtoral, F.: Tereziánský katastr český. Svazek 2. Rustikál (kraje K-Ž). Sumář a rejstřík. Praha 1966 Chvojka, J.: Nález rníncí z počátků třicetileté války u Písku. Výběr 19, 1982, 4, s Chvojka, 0.: Jižní Čechy v mladší a pozdní době bronzové. Současný stav znalostí a nové možnosti interpretace. In: Příspěvky z V. kolokvia "Období pope1nícových polí a doba halštatská", Pardubice 2001, s Jaklová, A.: Pivovarníctví a pivovarský slang v jižních Čechách. Výběr 31, 1994,2, s Jaklová, A.: Vorařský slang v jižních Čechách. Výběr 32, 1995, l, s Janáček, J.- Louda, J.: české erby. Praha 1988 Janák, J- Hledíková, Z.: Dějiny správy v českých zemích do roku Praha 1989 Kalný, A. a kol. : Soupis urbářů jihočeských archivů České Budějovice 1976 Kinský st., V.: Voroplavba na Vltavě a Otavě. Otavín. Revue Písku, Písecka a Prácheňska. 2, 2001, s Kolafová, A.: Odešel dobrý a vzácný člověk. K úmrtí Františka Krhouna. Výběr 16, 1979, 2, s. 127 Kolář, 0.: Mince z pozůstalosti Mikoláše Alše. Výběr 21, 1984, 4, s. 330 Kolář, 0.: Mistní odbor Národní Jednoty Pošumavské v Miroticích. Výběr 34, 1997, 1, s Kolář, 0.: Mistní odbor Národní Jednoty Pošumavské v Mirovcích. Výběr 34, 1997,2, s Kolář, 0.: Opět k nálezům rníncí na okrese Písek. Výběr 18, 1981,4, s. 313 Kolář, 0.: Ještě k článku Nálezy rníncí na okrese Písek. Výběr 16, 1979, 2, s. 157 Kolář, 0.: K správnímu vývoji Písecka za 2. světové války. Výběr 24, 1987, 1, s. 46 Kolář, 0.: Městské muzeum v Blatné a nálezy rníncí. Výběr 29, 1992, 4, s Kolář, 0.: Nález rníncí v Kozárovicích roku Výběr 30, 1993,2, s Kolář, 0.: Nález rníncí v Kozárovicích roku Výběr 30, 1993, 2, s. 146 Kolář, 0.: Nálezy mincí na okrese Písek v číslech. Výběr 17, 1980,4, s. 285 Kolář, 0.: Nálezy mincí na okrese Písek. Výběr 14, 1977, 4, s , 1978, 2, s. 146 Kolář, 0.: Nálezy rníncí na Písecku v roce Výběr 23, 1986,4, s Kolář, 0.: Písecká mincovna. Výběr 23, 1986, 2, s Kolář, 0.: Pivní známky z Písku a Mirotic. Výběr 18, 1981, 2, s. 158 Koldinská, M.: Každodennost renesančního aristokrata. Praha- Litomyšl2001 Krhoun, F.: Bitva u Čižové. Výběr 5, 1968, 1, s. 48. (rok 1741) Krhoun, F.: Bouře v Zátiší. Výběr 5, 1968, 1, s. 71~73. (Oprava silnice u Čížové) Krhoun, F.: Čižovská zvonice. Výběr 4, 1967, 1, s. 53 Krhoun, F.: Ernígrace na Písecku. Výběr 6, 1969, 1, s (Útěk obyvatel z vesnic kolem Čížové) Krhoun, F.: I u nás lípy odumírají. Výběr 4, 1967, 2, s. 67. (Čížová) Krhoun, F.: Jak stárnou naše vesnice. Výběr 9, 1972, 4, s (Písecko) Krhoun, F.: K jubileu obilnich panáků. Výběr 5, 1968,4, s (Nová Ves u Čížové) Krhoun, F.: Kamenný svědek. Výběr 5, 1968, 2, s (kamenný kříž u silnice z Čížové k Nové Hospodě) Krhoun, F.: Kovářské zvonění. Výběr 10, 1973, 4, s (List z čížovské kroniky) Krhoun, F.: Krajina Čarků vzpomíná. (K 400. výročí šamonické tragédie). Výběr 8, 1971, 3, s Krhoun, K: Oráčské volání. Výběr 5, 1968, 2, s (Čížová) Krhoun, F.: Pomístníjména. Výběr 3, 1966,2, s (Okolí Čížové) Krhoun, F.: Posvícenecké koláče. Výběr 5, 1968, 4, s (Čížová) 192

191 Krhoun, F.: Šamonická tragédie v literatuře. V ý běr 9, 1972, 1, s Krhoun, F.: Tajemství vrchu Kostelíku. Výběr 3, 1966,4, s (Nová Ves u Čížové) Krhoun, F.: U starého muzikanta. Výběr 10, 1973, 1, s (Setkání s muzikantem Januškou v Čížové) Krhoun, F.: Vyhlídka Čížová na Písecku. Výběr 3, 1966, 3, s Krhoun, F.: Žňové proměny. Výběr ll, 1974, I, s (List z čížovské kroniky) Křivka, J.: Nové osady vzniklé na území Čech v letech Praha 1978 Křivka, J.: Zánik chmelařství na schwarzenberských velkostatcích ve 2.polovině 18.století. JSH 33, 1964, s Kubů, F.- Zavřel, P.: Der Goldene Steig 1. Historische und archaologische Erforschung eines bedeutenden mittelalterlichen Handelsweges. Passau 2001 Kuča, K.: České, moravské a slezské zvonice. Praha (zvonice v Čížové, Horním Záboří, Červené nad Vltavou, Miroticích, Mirovicích a Blatné, mapa na s.375) Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. III. Praha 1998, s (Mirovice), s (Mirotice) Kudrnáč, J.: Několik upozornění a doplňků k článku Ondřeje Koláře Písecká mincovna. Výběr 24, 1987, l, s Kulíř, V.: Mirotický Benedikt Žák- prototyp a první představitel Mozartova Tamina z Kouzelné flétny. V ýběr 25, 1988, 1, s (roky ) Kuncipál, K.: Plavení vorů na Otavě. Výběr 25, 1988, 2, s Kurz, 1.: Studny na Písecku. Výběr 30, 1993,3, s Kuthan, J.: Hrad Zvíkov za vlády posledních Přemys lovců. JSH 42, 1973, s , Kytka, J.: Varta u Zvíkova. Výběr 3, 1966, 3, s Ludvík, L.: Písecká Amerika. Výběr 32, 1995, 2, s Lukeš, F.: Kostel sv. Jana Křtitele v Paštikách. Výběr 33, 1996, 2, s Lutovský, M.: Hroby předků. Praha 1996 Macek, J.: Jagellonský věk v českých zernich ( ). I-IV. Praha Mácha, 1.: Blatenští hudebníci devatenáctého století. Výběr 18, 1981, 2, s Mácha, 1.: Národní garda v Blatné. Výběr 6, 1969, 2, s. 54. Mácha, J.: Podíl blatenských žen na české hudbě. Výběr 13, 1976, 3, s Mácha, J. : V Blatné před 28. říjnem Výběr 15, 1978,3, s Michálek, J.: Nové archeologické nálezy v roce Výběr 18, 1981, I, s. 62. (Písecko) Michálek, J.: Ochrana památek na Písecku již před 118 roky. Výběr ll, 1974, 4, s Michálek, J.: Zlaté předměty v pravěku jižnich Čech. Výběr 13, 1976, 1, s Michálek, J.: Keltský poklad z Bezdědovic na Blatensku. Blatná- Strakonice 1999 Michálek, J.-Lutovský, M.: Hradec u Němětic. Sídlo halštatské a slovanské elity v česko-bavorském kontaktním prostoru. Strakonice-Praha 2000 Milec, M.: Majitelé Humpolce a hradu Orlík do Bílé Hory. Výběr 26, 1989, 4, s Militký, J.: Několik nálezů jednotlivých mincí z jižních Čech. Výběr 35, 1998, 2, s (Vimperk, Lety, Strunkovice n. Bl., Hoštice) Národním muzeu v Praze. Výběr ll, 1974, 1, s. 62 Navrátil, F.: Kdy se poprvé plavily po Vltavě vory či "prameny". Výběr 9, 1972,2, s (rok 1472) Nechvátal, B.: Neznárný typ středověké dlaždice ze Zvíkova. Výběr 31, 1994,2, s Nozar, J.: Devadesátiny zasloužilého učitele Františka Krhouna, Výběr 9, 1972, 2, s Olejník, J.: 750 let města Blatné. Výběr 23, 1986, 1, s Olejník, J.: Učitelská jednota "Budeč" v Blatné. Výběr 28, 1991,4, s Palacký, F.: Popis království českého...(kráceno). Praha (počty domů a obyvatel, majitelé panství a statků) Pánek, 1.: Posledni Rožmberkové. Velmoži české renesance. Praha 1989 Pešout, J.: Šamonice (Zabití Ludvíka Loreckého ze Lkouše). Výběr 3, 1966, 4, s Petráň, J. a kol.: Dějiny hmotné kultury. W2. Praha 1998 Petrová, A. Jižní Čechy v manufakturním období. 6, 1969, 4, s Petrů, J.: Kostel sv. Mikuláše v podhradí Zvíkova ve světle archeologického výzkumu dr. Antonína Hejny, CSc. z roku Výběr 24, 1987, 1, s Petrů, J.: Některé údaje o kostele v Sedlici u Blatné. Výběr 22, 1985, 4, s. 305 Podlešák, J.: Výstava kreseb Ladislava Stehlíka. Výběr 20, 1983,4, s (Blatná) 193

192 Prášek, J.: Historie píseckých zvonů. Výběr 29, 1992, I, s. 1-9 Přech, V.: 140 let od narození univ. prof. Dr. Josefa Dasticha. Výběr ll, 1974, I, s. 41 Přech, V.: Český a charvatský spisovatel Věnceslav Záboj Mařík Výběr 15, 1978, 4, s. 286 (Záboří u Blatné) Přech, V.: Dvacet let od smrti P. Matěje Kolaříka ( ). Výběr 15, 1978, I, s. 56. (V l astivědný pracovník, Sedlice u Blatné) Přech, V.: Josef Dastich. Výběr 7, 1970, 2, s (100 let od narození rodáka z Čime li c) Přech, V.: Nedožité devadesátiny prof. PhDr. Josefa Kazimoura. Výběr 8, 1971,4, s (Oslov u Písku) Přech, V.: Odešel dobrý a vzácný člověk (K úmrtí Františka Krhouna ). Výběr 16, 1979, 2, s. 127 Přech, V.: Písecké písníčky. Výběr 7, 1970, 3, s (Složil knihovník dr. Jaromír Malý v Dachau a Sachsenhausenu) Přech, V.: Pražský purkmistr Josef Huleš ( ). Výběr 15, 1978, 2, s (Rakovice u Písku) Přech, V.: Spisovatel Arnošt Vysoký. Výběr 14, 1977, I, s. 53. ( , Varvažov na Písecku) Přech, V.: Zapomenutý spisovatel JosefPetrovec. Výběr 15, 1978, 1, s. 58. (Kadov u Blatné) Rokoš, K.: Zjednání o dislokaci vojsk v jižních Čechách roku Výběr 8, 1971, 4, s Roubík, F.: K vývoji želez ni ční sítě v jižních Čechách. JSH 42, 1973, s Roubík, F.: Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, Praha 1959 Roubík, F.: Umě l á výstavba jihočeských státních silnic v st. JSH 41, 1972, s ,75-85 Roubík, F.: K vývoji poštovní dopravy v jižních Čec h ác h do poloviny 19.století. JSH 39, 1970, s , Rů žička, M.O.: Alšův národopisný popis Mirotic z roku Výběr ll, 1974, 1, s Rů ž i čka, M.O.: Štědrovečerní vánoční pověra. 16, 1979, 4, s (Nevězice) Růžička, M.O.: Štědrovečerní zvyky v Dobešici u Klouk. Výběr 13, 1976,4, s (Písecko) s Sedláček, A.: Děje Prácheňského kraje. Písek 1926 Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl ll. Prácheňsko. Praha 1897 Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 7. Písecko. Praha 1890 Sekera, J.: Zámecká obora a park v Blatné. Výb ě r 12, 1975,2, s Sekera, J.: Blatenská národní garda. Výběr 10, 1973, 2, s. 103 Sekera, 1.: Blatná v době hrabat Seré n yiů. Výběr 32, 1995,4, s Sekera, J.: Generální oprava vodního zámku v Blatné. Vý běr 9, 1972,4, s Sekera, J.: Sto let střed ní školy v Blatné. Výběr 9, 1972, 1, s Sekera, J. : Více domů, ale méně obyvatel. Výběr 10, 1973, 1, s. 52. (Blatensko, změny počtů ) Semotanová, E.: Kartografie v h o s podářském vývoji českých zemi v 19. a na počátku 20.století. Praha 1993 SchaUer, J. : Topograpbie des Konigreichs Bohmens. 3. (Prác h eňsko). Prag 1785 Sommer, J.G.: Oas Konigreich Bohmen. Bd.8. Pracbiner Kreis. Prag 1840 Souhrada, J.: Americký Písek. Výběr 30, 1993, 43, s (Lokality v Americe s českými jmény) Soukup, J.: Soupis památek historických a umě l eckých v politickém okrese Píseckém. Praha 1910 Smejtek, L.: Vývoj osídlení Příbramska v mladším pravěku a jeho vztah k přírodnímu pro středí, Vlastivědný sborník Podbrdska 38-39, 1987, s Stehlík, L.: Země zamyšlená. Praha 1947 Stejskal, A.: "Zeman bez sed lák ů stojí za sto jebáků". Obilní dluhy jako typ nedoplatku a forma selské rezistence na panství český Krumlov v letech In: K novověkým sociálním dějinám českých zemí I. Čechy mezi tradicí a modernizací. Praha 1999, s Stejskal, A.: Bauer- Beamter- Herr. Grundsatze des Kommunikationsystems auf dem Rosenbergischen Dominium in den Jabren In: Gutsherrschaftsgesellschaften im europaischen Vergleich, J.Peters (Hg.), Berlin, Akademie Verlag 1997, s Stejskal, A.: Hospody posledních Rožmberků. Dějiny a so u časnost 4, 1996, s.9-13 Stejskal, A.: U dvorské tabule Petra ze Švamberka (O jednom renesančním stol ovacím řád u ). Cour ďhonneur 3, 1999,s Stejskal, A.: Zapomenutá renesance (Švamberský dvůr na Bechyni). Cour ďhonneur 3, 1999, s Strnad, V.: Starodávný mezník. Výběr 15, 1978, 4, s (Na hrázi rybníka Řežabince ) Svoboda, M.: Ohlasy vá l ečných událostí v roce 1866 v jižních Čechác h. Výběr 3, 1966, 3, s. 1-8, 4, s Šaldová, -v.: Graber mit Wagen und Pferdegeschirr in Bohmen.ln: Keltski voz. Ljubljana 1984, Šašek, J.: Velikonoční obyčeje na Zelený čtvrtek. Výběr 14, 1977, 2, s (Písecko) Šimák, J.V.: České dějiny I/5. Středověká kolonizace v českýc h zemích. Praha

193 Šindelář, V.: K popravě Václava Berana v Mirovicích. Výběr 35, 1998, 1, s (1765) Šrámek, F.: O vladycích na Sedlici. Výběr 4, 1967, 3, s Šrámek, F.: Z dějin tvrze v Sedlici. Výběr 3, 1966,4, s. 38 Šťastný, J.: Tradiční zemědělství v oblasti vodního díla Orlík. Praha 1972 Teslínský, I. H.: Dvoje vzácné výročí (František Krhoun), Výběr 9, 1972, 2, s Toman, J.: Dějiny mě s ta Mirovic.!. Stavební vývoj, obyvatelstvo a dějiny domů. Mirovice 1948 Toman, J.: Městské knihy a městští písaři v Mirovicích v době předbělohorské. Výběr 10, 1973,2 Toman, J.: Apelační soud a revize hrdelního práva měst a městeček v Prácheňsku roku JSH 54, 1985, s (situování šibeníc) Toman, J.: Boudy. Historie a současnost jihočeské kopaníčářské vsi. Boudy 1978 Toman, J.: Dějiny zemědělských usedlostí na středním Mirovicku. Mirovice 1948 Toman, J.: Dokument o konci nacistických vojsk na Mirovicku. Výběr 12, 1975, I, s. 24 Toman, J.: Mirotická léta loutkáře Matěje Kopeckého. JSH 24, 1955, s Toman, J.: Národní školství na Mirovicku v letech JSH 36, 1967, s Toman, J.: Nevězice. Historie a přítomnost jihočeské vesníce. Orlík nad Vltavou 1987 Toman, J.: Obavy a opatření v Miroticích před!.májem JSH 30, 1961, s.167 Toman, J.: Odprodeje zvíkovské a vzník nových rytířských panství v severním Písecku koncem 16.století. JSH 52, 1983, s Toman, J.: Ostrovce. Historie a přítomnost jihočeské vesnice. Ostrovec 1977 Toman, J.: Panství orlicko-zvíkovské v obraze berní ruly. JSH 43, 1974, s Toman, J.: Poddanské nepokoje a vzpoury na Prácheňsku v letech JSH 51, 1982, s.l-13 Toman, J.: Přirozený populační vývoj na osadě mirotické. JSH 28, 1959, s (Mirotice, Lučkovice, Míreč, Lom, Varvažov) Toman, J.: Přirozený populační vývoj na osadě mirotické. JSH 28, 1959, s Toman, J.: Raabisace karlštejnského statku Boješice na Mirovicku. JSH 41, 1972, s.l Toman, J.: Rakovice. Historie a přítomnost jihočeské vesníce. Rakovice- Čimelice 1984 Toman, J.: Revizitace berní ruly na panství orlicko-zvíkovském. JSH 31, 1962, s Toman, J.: Rod píseckých a mirotických Alšů. české Budějovice 1974 Toman, J.: Řemeslná výroba, manufaktury a domácký průmysl na panství orlickém v 18.století. JSH 29, 1960, s Toman, J.: Smirčí kříž. Výběr 10, 1973, 1, s. 46. (severně od Draheníček) Toman, J. : Vsi zatopené Orlickou zdrží na Orlicku. Výběr ll, 1974, 3, s. 190 Toman, J. : Vývoj berní osedlosti a kontribuční praxe na panství orlicko-zvíkovském do roku JSH 39, 1970, s Toman, J.: Záchrana kestřanských tvrzí. Výběr 10, 1973, s. 7-8 Toman, J.: Závěr revolučních květnových dnů 1945 na Mirovicku. Výběr 12, 1975, 1, s Toman, J. : Zvíkovský královský dvůr v Cerhonicích. JSH 33, 1964, s Toman, J.- Slaba, R.: Krajem Alše, Kopeckého a Stroupežníckého. Vlastivědná naučná stezka. Písek 1971 Tyl, F.: Paměti zvíkovské. Praha 1888 Vaníček, V.: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek II Praha- Litomyš12000 Vaníček, V.: Vítkovci a český stát v letech ČsČH 29, 1981, s Varhaník, J.: Ke stavebnirn dějinám kostela sv. Ondřeje v Radobytcích, okr. Písek. Průzkumy památek I, 1994, s Varhaník, J.: Věžní empora kostela sv.jiljí v Miroticích a její typ. Památková péče 1989, s Velková, R.- Frohlich, J.: Plavecké historky. Nakladatelství J&M, Písek 2003 Verbík, A.: Počátky rolníckého sdružování na Písecku. JSH 39, 1970, s Veselý, K.: Přehled leteckých akcí a náletů v letech na Písecku. Výběr 17, 1980,2, s Vinter, F.: 65 let od položení základního kamene k pomníku K. Havlí čka. Výběr 8, 1971,4, s (Blatná) Vinter, F.: 90 let požárnického sboru v Blatné. Výběr 6, 1969, 3, s Vinter, F.: Blatenské zvony. Výběr 4, 1967, 2, s Vinter, F.: Blatná. Výběr 3, 1966, 3, s (Opravy památkových objektů) Vinter, F.: Čertův náramek v Blatné. Výběr 6, 1969, 2, s Vinter, F.: čtyřicáté výročí postavení sokolovny v Blatné. Výběr JO, 1973, 3, s. 201 Vinter, F.: Empirový domek č Výběr 7, 1970, I, s. 54. (Zámecký park v Blatné) 195

194 Vinter, F.: Jména potoků a rybníků na Blatensku. Výběr 3, 1966, 2, s Vinter, F.: K nedožitým 75. narozeninám básníka Františka Hrbka. Výběr ll, 1974, 4, s (rodák z Blatné) Vinter, F.: K návštěvě "Zimního" krále Bedřicha na Blatensku. Výběr 3, 1966, 4, s Vinter, F.: K výročí 90 let kulturního a vlastivědného pracovníka Františka Krhouna z Čížové, Výběr 9, 1972, 2, s. 72 Vinter, F.: Kátrberk u Blatné. Výběr 9, 1972,2, s (Kopec) Vinter, F.: Kdy zemřel blatenský rodák, básník Jan Pravoslav Koubek? Výběr 8, 1971, 2, s Vinter, F.: Městské znaky na Blatensku a Březnicku. Výběr 7, 1970, 3, s Vinter, F.: Mosty a lávky v Blatné. Výběr 9, 1972, I, s. 48 Vinter, F.: Nad požární kronikou Místní jednoty ČSPO v Blatné. Výběr 5, 1968, 1, s. 71 Vinter, F.: Některá zaniklá řemesla a živnosti na Blatensku. Výběr 7, 1970, 4, s. 34 Vinter, F.: O historii barokového kostela. Výběr 4, 1967, I, s (Paštiky u Blatné) Vinter, F.: Ochrana stavebních památek na Blatensku. Výběr 5, 1968, 4, s. 63-M Vinter, F.: Povětmý netvor na Blatensku r Výběr 8, 1971,2, s. 118 Vinter, F.: Seděli na dřevěném oslu. Výběr 5, 1968, 3, s. 65. (Tresty poddaných v Blatné r. 1769) Vinter, F.: Selské vzbouření v Šamonicích na Písecku. Výběr 8, 1971, 3, s Vinter, F.: Stará zájezdní hospoda v Myšticích. Výběr 7, 1970,2, s Vinter, F.: Výročí kulturního a vlastivědného pracovníka, (K 89. narozeninám Františka Krhouna z Čížo vé), Výběr 8, 1971,3, s. 165 Vinter, F.: Z historie "Velké Hospody". Výběr 5, 1968,3, s (Sedlice u Blatné) Vinter, F.: Zachování stavebních památek v Blatné. Výběr 8, 1971, 2, s. 106 Vinter, F.: Zajímavosti ze zámeckého parku. Výběr 6, 1969, 4, s (Blatná) Vinter, F.: Základní kámen pro pomník Karla Hav líčka Borovského. Výběr 6, 1969, 3, s. 58 (63 let od zasazení zákjadního kamene pro neuskutečněný pomník v Mečkově u Blatné) Vinter, F.: Zaniklé rybníky v okolí Blatné. Výběr 9, 1972, 3, s. 195 Vinter, F.: Zimy a sněhy v máji. Výběr 10, 1973, I, s. 53. (Blatná, 1802) Vlček, P.: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. Praha 1999 (hesla Orlík a Blatná) Vinas V. (ed.): Sláva barokní Čechie. Stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století. Praha 2001 Vinas V. (ed.): Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost 17. a 18. století. Praha 2001 Vokroj, M.: Poznámky k pozoruhodné vojenské písni z Prácheňska. Výběr 31, 1994,3, s Volf, M.: Huertův pohled na písecké hospodářství v prvních letech zástavy. JSH 40, 1971, s.l Volf, M.: Působení březnického jezuitského gymnázia v Prácheňském kraji JSH 39, 1970, s Voroplavba na starých obrazech a pohledech. Otavín. Revue Písku, Písecka a Prácheňska. 2, 2001, s Waldhauser, J.: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha 2001 Zachystal, J.: Výročí kulturního a vlastivědného pracovnika (K 87. Narozeninám Františka Krhouna z Čížové). Výběr, 1969,2, s Zachystal, J.: Život zasvěcený práci pro povznesení kraje (90 let Františka Krhouna). Výběr 9, 1972, 2, s. 73 Záloha, J.: Jihočeské zemědělství mezi dvěma světovými válkami a v období okupace. JSH 65, 1996, s Záloha, J.: Pozoruhodný soubor plánů řeky Otavy z roku Historická geografie 24, 1985, s Záloha, J.: Přehled vývoje eggenberské državy v jižních Čechách. JSH 27, 1958, s Zohary, D. - Hopf, M.: Domestication of Plants in the O Id World. Oxford 2000 Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha 1997 Žemlička, J.: Počátky Čech královských Proměna státu a společnosti. Praha

195 Jan Michálek: PAMÁTKY STRAKONICKA ZE ZEMĚ A ZE VZDUCHU. Vydalo Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích, Strakonice stran s četnými barevnými fotografiemi, kresbami a plány. Prezentace nejvýznamnějších archeologických, historických, architektonických i geologických památek okresu Strakonice. Kniha je určena široké veřejnosti, každá z pojednávaných památek je dokumentována řadou kvalitních barevných fotografií (včetně leteckých), kreseb a plánů. Bližší informace viz recenzi v tomto sborníku. Knihu lze zakoupit v Muzeu středního Pootaví ve Strakonicích. Cena 290,- Kč. Jiří Frohlich: PÍSECKO V ZRCADLE ARCHE OLOGIE. Vydalo Prácheňské muzeum v Písku, Písek stran s četnými kresbami a černobílými fotografiemi. Kompletní syntéza, shrnující všechny známé archeologické nálezy z území dnešního okresu Písek. Jednotlivé lokality jsou řazeny abecedně podle katastrálních území a v jejich rámci chronologicky od paleolitu po novověk. Knihu lze zakoupit v Prácheňském muzeu v Písku. Cena 150,- Kč.

196 Jan Michálek - Michal Lutovský: HRA DEC U NĚMĚTIC. Sídlo halštatské a raně středověké nobility v česko-bavorském kontaktním prostoru. I. díl- text, 2. díl- tabulky, 3. díl- plány. Vydalo Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích a Ústav archeologické památkové péče středníc h Čech v Praze, Strakonice- Praha díl stran textu a 64 černobílých i barevných fototabulek. 2. díl tabulek s černobílými kresbami. 3. díl - 65 plánc1. Cena: 490,- Kč. Komplexní syntéza halštatského a raně středověkého výšinného opevněného síd li ště Hradec u Němětic. Kniha přin áš í celkové zhodnocení všech dosavadnich archeologických výzkumů a zpracováni všech nálezů a zasazuje tuto klíčovou lokalitu do jihočeského i s tředoevropského kontextu. HRADEC U NĚMĚTIC SfDLO HALŠTATSKÉ A RA.llfĚ STŘEDOVĚKÉ NOBILITY V ČESKO-BAVORSKÉM KONTAKTNiM PROSTORU 3. Plány Jan Michálek: KELTSKÝ POKLAD Z BEZDĚDOVIC NA BLA TENSKU. Vydalo Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích a Měs t ké muzeum v Blatné, Blatná -Strakonice stran s četnými obrázky a černobíl ý mi i barevnými fotografiemi. Cena: 180,- Kč. Detailní zhodnocení unikátního nálezu souboru železných předmětů z pozdní doby laténské. Součás tí knihy je i soupis a publikace všech laténských nálezů z Blatenska. r;rr;l r rrlrl r;r y' r r r;r[ I r..1~.2.. L :::;..1 r; U..1-.2d..c-ill r1 r) r.,rrr, - ~, - f' D 'ffr'.li.l..l...i!;..lj...!...i...i!;...!...l -L. r,\ rj r,\rjrr;l rr' rrr-r 1 r_.l..i...ljr_...r!;l ;:;.!..) JAJ'I MJ CllAL.Elf

197 Pavel Koblasa - Daniel Kovář: PANSKÁ SÍDLA JIŽNÍCH ČECH. Vyda lo nakladatelství Bohumír Němec - Vedu ta. České Budějo vice stran s četnými čemobílým i fotografiemi a 16 stran barevných příloh. Kompletní seznam 433 jihočeských hradů, tvrzí, tvrzišť, zámki'1 a dalších panských sídel od středověku po 20. století. Kniha má charakter katalogu s jednotnou strukturou, kde je uveden základní historický a stavební vývoj každého panského sídla, jeho popis, fotografie a základní lokalizace. Velmi cenné jsou také odkazy na literaturu u každého hesla. Knihu lze zakoupit v regionálních knihkupectvích. Kol.: VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK STRA KONICE, 1. díl, KAPITOLY Z HISTO RIE. Město Strakonice stran, obrazová příloha. Cena: 160,- Kč. Sbollll'k nám přináší výsledky nejnovějších výzkumů a pohledů z období pravěku a raného středověku (J. Michálek), období vlády rodu Bavorů ve Strakonicích (J. Z. Cvrček), maltézských rytířt1 (S. Kotlárová), období berni ruly a tereziánského katastru (J. Olejník). Zcela poprvé je publikována kapitola Strakoničtí Židé (S. Kotlárová), Sakrálni architektura ve městě (J. Kupka) a nový pohled na odboj II. světové války (I. Řlnová, F. Peřka). Kniha doplněna jmenným a věcným rejstříkem a barevnou obrazovou přílohou. 2. díl sborniku věnovaný společenskému, kulturnímu a sportovnímu životu ve Strakonicích vyjde v průběhu roku 2003.

198 Nezvyklý pohled na historii severního Prácheňska od starší doby kamenné do současnosti. Zaměřuje se především na málo známou a velmi zajímavou prehistorii regionu a na středověká a novověká témata, která jsou v rámci historického vývoje jižních Čech výjimečná. Kniha je doplněna podrobným popisem čtyř doporučených turistických okruhů. Pěší trasa, nazvaná Alšova stezka, je opatřena informačními tabulemi v terénu. Ideálni specializovaný průvodce pro náročné turisty. An unusu'[j approach to the history of the Nm1h Prácheňsko since the Stone Age until the present times, which concentrates on a less known, but exciting period of prehistory, as well as several extraordinary topics of the mediaeval and modem history of South Bobemia. The book is supplemented by a detailed description of four tourist trails. One of them, the pedestrian trail is marked by information boards along its route. This is an excellent specialized guide book for the captious tourist. I ~ 1 Jihočeský kraj