UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE HUSITSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Bakalářská práce Víra a společnost v době úpadku řecké a římské společnosti doby antiky Faith and society in the times of greek and roman society descent at the age of antiquity Vedoucí práce: Autor: Mgr. Jiří Lukeš, Th.D. Markéta Pondělíčková Praha 2017

2 Poděkování Ráda bych poděkovala Mgr. Jiřímu Lukešovi, Th.D. za cenné rady, věcné připomínky a vstřícnost při konzultacích k bakalářské práci.

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou bakalářskou práci Víra a společnost v době úpadku řecké a římské společnosti, doby antiky a v době dnešní vypracovala samostatně s použitím níže uvedených pramenů a literatury. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne Markéta Pondělíčková

4 Anotace Bakalářská práce se skládá ze tří částí podle vývoje Řeckých dějin. První období je období Klasického Řecka, poté nastává období Helenistického Řecka a v poslední části je vzestup říše Římské. Annotation The bachelor thesis consists of three parts according to the development of Greek history. The first period is the period of Classical Greece, the second is period of Helenistic Greece, and the last part is the rise of Roman empire. Klíčová slova Klasické Řecko, Makedonie, Alexandr Veliký, Helenistické Řecko, Řím, Politické zřízení ve starověkých řeckých státech, rozpad říše Alexandra Velikého, úpadek říší Keywords Classic Greece, Macedonia, Alexander the Great, Hellenistic Greece, Rome, Political establishment in ancient Greek states, The Breakdown of the Realm of Alexander the Great, The decline of empires

5 Obsah Úvod Klasické Řecko Válka v Persii Zlatý věk Sparty a Athén Boj Řeckých polis Poválečná hospodářská a poltická krize Makedonie jako vládce Filip II Alexandr Veliký Upevňování moci v Řecku Tažení proti Persii Světovládce Alexandrův návrat Dělení Alexandrovi říše Důsledek Alexandrovy smrti Makedonie a Řecko Antigonovci Egypt Ptolemaiovci Sýrie Seleukovci Řím První punská válka Hannibal Druhá punská válka Dobytí řeckého území Římem Úpadky říší Athény... 55

6 5.2 Sparta Makedonie Sýrie a Egypt Závěr Seznam použité literatury Přílohy Summary... 67

7 Úvod Předložená bakalářská práce reflektuje vzestup a pád řeckých států, s čím souvisí otázky vztahů k okolním státům a mocnostem, jež budou rovněž stručně pojednány. Chronologicky je práce řazena do doby antiky, v niž je možné politické poměry vysledovat a dovodit příčiny vzestupu, vrcholu a pádu jednotlivých mocností. Tematika začíná v období klasického Řecka, které je považováno za dobu rozkvětu řecké kultury, během níž propukají boje mezi Peršany a řeckými státy. Zároveň dochází v této periodě ke sjednocení celého Řecka ve snaze zastavit Peršany. Toto období však pomine a začínají se prohlubovat rozkoly mezi jednotlivými řeckými státy. Největším problémy mají dvě nejvýznamnější řecká města Athény a Sparta. Příčinou je jejich rozdílné politické zřízení a zároveň chtějí obě města řídit celé Řecko, což vede k válce. Po tomto konfliktu nastává období krize, kterou už Řekové nemohou zvládnout z vnější pomoci. Vnější pomoc přichází z polobarbarského státu Makedonie, která si pod vládou Filipa II. podmaní řecké státy, po jeho smrti nastupuje následovník, který ovládne nejen samotné Řecko, ale i velkou část dosud známého světa a vytvoří historicky největší říši té doby. Jedná se o jeho syna, jehož jméno zná každý, mluvíme zde o Alexandru Makedonském, který získal titul Veliký. Toto přízvisko získal díky své rozlehlé a obrovské říši, kterou vytvořil za krátkou dobu a svůj původní plán očistit řecké státy od Peršanů naplnil, ovšem vzhledem ke své mistrovské taktice a svým diplomatickým schopnostem svůj primární záměr mnoho násobně předčil. Avšak po Alexandrově náhlé smrti nastala krize v jeho rozlehlé říši, která způsobila konflikty mezi potencionálními dědici, což zapříčinilo nevyhnutelný boji o území a následný rozpad celé říše a tím došlo ke vzniku menších států. Vzniklé státy měly ovšem nestabilní politiku a některé svým neuváženým rozhodnutím zaútočit na Řím zapříčinily svojí zkázu a nadvládu Říma, některé se naopak dobrovolně staly součástí Říma, aby nedošlo k jejich likvidaci. Tyto události vedou k vzrůstu římské moci nejen na území Apenického poloostrova, ale také na území dnešního 7

8 Řecka, Makedonie, Egypta a jiných států Afriky a Asie, tyto skutečnosti zapříčinily zrození římského impéria. Závěrečnou části této práce je zamyšlení nad popsanými událostmi, které způsobují úpadky daných říší, tyto degradace byly způsobeny různými faktory, ať už šlo o vnější intervenci ze strany jiných mocnosti či o interní politické problémy. 8

9 1. Klasické Řecko Doba klasického Řecka se datuje mezi lety 480 až 323 před naším letopočtem. Jedná se o období, které je jednak válečné, ale také se vyznačuje rozmachem všech forem umění, vědy a kultury. Války probíhají mezi Řeky a Peršany, ale také mezi řeckými státy navzájem. I přes válečné konflikty zde dochází k rozkvětu a zbohatnutí řeckých států. Jde tedy o historickou epochu, ke které se lidstvo vracelo v pozdějších dobách, ať už je to v období renesance nebo klasicismu, jež ovlivňuje evropské duchovní dějiny do současnosti. Bakalářská práce začíná v této době, protože je zde vidět vrcholná doba starověkého Řecka. 1.1 Válka v Persii Problémy způsobil pád Lydské říše, díky kterému došlo k obklíčení Řecka. Lydský král byl poražen a jeho území získal Perský král. Řecku se přiblížila ve chvíli, kdy její zakladatel v západní části Malé Asie přemohl lydského krále Kroisa a podmanil si jeho stát (546) čímž získal nadvládu nad západořeckými státy a přilehlými ostrovy, do té doby závislými na lýdských vladařích 1. Lydové se snažili získat zpátky své území podle řeckých tradic, což Peršany vyprovokovalo k útoku. Města, která se přidala na stranu Persie, byla pod jejich ochranou. Obyvatelé ostatních měst byli zabiti nebo nuceni uprchnout. Tato skutečnost způsobila, že v Řecku dosazovali vládce Peršani, protože místní obyvatelé z nich měli strach. Další konflikt mezi Peršany a Řeckem byl pokus ovládnout vodní cesty ze strany Athén. Konkrétně se jednalo o Černé moře, odkud potřebovali dovážet obilí. Athény tedy potřebovali získat Dardanely, Marmarské moře a Bospor a proto byla vytvořena Athénská flotila. Změna nastala po dobití Egypta, kdy Peršané začali upřednostňovat Foiničany, kteří uznali perskou nadvládu. Dohoda mezi Persií a Řeckem skočila a tím došlo 1 GRANT, Klasické Řecko, s

10 k rozdělení Řecka na okupační zóny. Řekové se chtěli osvobodit od nadvlády Persie a tak požádali o pomoc Spartu a Athény. Tuto žádost vyslyšely jen Athény. Sparta se k boji nepřidala, protože nesměla v době svátků válčit. Tento krok ovšem Peršané chápali jako urážku a tak se rozhodli, že si podmaní celé Řecko. K této válce se vztahuje Příloha 1. Každopádně se tento problém stal velice aktuálním v době povstání řeckých měst v Ionii, jelikož Athény a Eretria(na ostrově Euboia) jim přispěchaly na pomoc a pomohly vyplenit Sardy, hlavní město perské satrapie v západní části Malé Asie (498). Jejich vojska se krátce nato stáhla, ale od té doby Dareios toužil pomstít se jak Athénám, tak Eretrii. 2 Začali plenit řecké území a ničit chrámy. Snahy Řecka ubránit se byly marné a tak došlo k vraždění mužů a ženy i děti byly prodáni do otroctví. Zvrat nastal až v bitvě u Marathónu (490 p.n.l). Během této bitvy údajně posel uběhl neuvěřitelnou vzdálenost za krátkou dobu. Kvůli tomu to poslu se některé běžecké závody nazývají marathóny. Do Sparty byl poslán běžec Feidippidés: urazil vzdálenost 250 kilometrů za dva dny. mužové lakedaimónští, Athéňané vás prosí, abyste jim přišli na pomoc a nenechali nejstarší město Hellenů zotročit barbary: vždyť Eretrijci jsou už otroky a Hellas je slabší o znamenité město!. 3 Sparta přislíbila pomoc, ale nemohla pomoc právě teď, neboť měli svátky, během kterých nemohli válčit. Zamarovský to, že nemohli válčit, dále nerozvádí, ale Grant polemizuje nad jinými možnými důvody. Tato záminka byla snad oprávněná, ale zároveň se v ní mohl odrážet výrazně odlišný názor Sparty na Persii. 4 Athéňané byli nejednotí v tom jestli se vzdát, nebo bojovat, ale nakonec se rozhodli pro boj. Boj při Maratone trval dlho. V strede bojovej lénie zvíťazili barbari, kde boli zoradeni samí Peržania a Sakovia. Na tomto mieste teda postupovali porazených smerom do vnútrozemia. Ale oboch krídlach zvíťazili Aténčania a Platajčania: barbarov, ktorí sa po porážke dali na útek, nechali utekať, ale po spojení oboch krídel obrátili sa proti tým, ktorí prerazili stred ich šíku. Aj tu zviťazili Aténčania. Potom prenasledovali utekajúcich 2 GRANT, Klasické Řecko, s Zamarovský, Řecký zázrak, s GRANT, Klasické Řecko, s

11 Peržanov a zabíjali ich, až za nimi dobehli k moru, kde žiadali oheň a usilovali zapáliť lode. 5 Tato bitva byla velmi přínosná pro Athény, protože způsobila ekonomický růst, zlepšení zemědělství a bezpečnější námořní cesty. Ovšem jiné řecké státy měly vnitřní politické problémy a toho chtěla Persie využít. Proto vytvořila velkou armádu a chtěla Řeky porazit. Ke střetu pozemní armády došlo v soutěsce Thermopyl (480 př.n.l), Řekové byli po dlouhé bitvě poraženi a museli obětovat Athény. Dobyli prázdne mesto a našli len pár Aténčanov vo svatyni, a to stražcov svatyne a chudobných ľudí, ktorí zatarasili Akropolu doskami a brvnami a tak se chceli brániť proti útočníkom. 6 Řekové ovšem během bitvy u námořní Salamíny dokázali neuvěřitelné. Shromáždili svoje lodě v úzkém průlivu, kde měli velkou výhodu, protože jejich lodě byli sice pomalejší, ale za to mnohem obratnější, také poslali Peršanům falešnou zprávu, které je měla do úzkého průlivu vylákat. Poslal ma veliteľ Aténčanov bez vedomia ostatných Gréckov: on stojí totiž na strane kráľa a chce, aby ste zvíťazili skor vy jako Gréci. Mám vám oznámiť, že Gréci sú prestrašení a uvažujú o úteku. Teraz sa vám naskýtá příležitosť vykonať nejkrajší čin zo všetkých, ak nedopustíte, aby se rozutekali. Ani totiž nie sú svorní, ani sa vám nepostavia na odpor. Uvidíte, že medzi sebou budú bojovať tí. Ktorí sú vám naklonení a ktorí nie. 7 Peršanům se zdála tato zpráva pravdivá, a proto se rozhodli zaútočit. Řekům se jejich plán splnil, léčka vyšla. Výsledkem byla zdrcující perská porážka, k níž došlo před zraky samotného krále Xerxa. Řekové prý potopili či zajali dvě stě přátelských lodí, přičemž sami jich ztratili jen čtyřicet. 8 Touto prohrou ztratila Persie neomezenou moc nad mořem, které mu zajištovalo zásobovaní svých vojsk. Řekové museli využít této situace, ale Peršané měli velkou armádu, kterou by nedokázali porazit. Rozhodli se tedy pro druhou léčku a vyslali k perskému králi otroka se 5 HERODOTOS, Dejiny, s HERODOTOS, Dejiny, s HERODOTOS, Dejiny, s GRANT, Klasické Řecko, s

12 zprávou. Veliký králi, Hellénové chtějí přetnout most u Hellespontu a vyhladovět tě ve své zemi. Vzkazuje ti to tvůj přítel, Athéňan Themistoklés. 9 Král této zprávě uvěřil a nechal v Řecku jen zlomek svých mužů a tak se Řekům povedlo přemoci Peršany, kteří se tak na krátký čas vrátili domů. Perský král po návratu Athény úplně zničil. Svobodné řecké státy spojili své síly a utvořili obrovskou armádu. Peršané se setkali s tou armádou u Plataj, kde během této bitvy byli Peršané poraženi. Vítězstvím u Plataj odvrátili Řekové s konečnou platností nebezpečí, které jim hrozilo ze strany perské říše. Řecké loďstvo zamířilo k břehům Malé Asie a zničilo lodě, které vytáhli na břeh u poloostrova Mykalé, nedaleko ústí Maiandru. Na podzim roku 479 ztratili Peršané i Séstos, svů operný bod na Helespontu, a jejich nadvláda nad maloasijskými Řeky se začala rozpadat Zlatý věk Sparty a Athén Řecko se vyrovnalo s kolaboranty tak, že jednoho z přívrženců Persie nechalo popravit a zbytek musel platit desátek Apollonovi. Uzavřeli protiperskou alianci, která se nazývala Délský spolek 11, aby zařídili svobodu maloasijským Řekům. Jednalo se o federaci řeckých států, která měla zamezit Perské nadvládě. Vedoucí osobnosti byl Themistoklés, který byl velice štědrý a staral se o chudé. Přijímal i spojence, kterým bylo ukřivděno a tak nepozorovaně přibral Lakedaimoňany 12, kteří neměli ve spolku být. Thermistoklés si dal jako svůj celoživotní úkol zničit perské nebezpečí. Povedlo se mu očistit Evropu od Peršanů a také je přemohl v Malé Asii. Díky tomu stoupla jeho prestiž, která způsobila nepokoje a vzbouření ve spolku. Nakonec byl Athéňany poslán do vyhnanství, ale po první prohrané bitvě byl povolán zpět. Následně se vydal na tažení proti Peršanům, kde zemřel. Jeho smrt se ovšem povedla utajit až do kapitulace perského 9 ZAMAROVSKÝ, Řecký Zázrak, s HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s Střediskem byl ostrov Délos, též Délský spolek. Teoreticky byli všechny členské obce rovnoprávné, ale od samého začátku měli Athény prvenství už proto, že měly ve spolkovém loďstvu nadpoloviční většinu. (SVOBODA, Encyklopedie antiky, s. 86.) 12 Osobně svobodní perioikové byli spolu se Sparťany označování jako Lakedoimoňané, neměli však občanská práva a nepodíleli se na správě státu. Zabývali se zemědělstvím řemeslem a obchodem. (HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s. 28.) 12

13 vojska. Stejný rok podepsali Peršané mírovou smlouvu s Řeckem. Stejně tak podepsaly mírovou smlouvu Athény a Sparta a to na třicet let. Díky mírovým smlouvám se Řecku se otevřely perspektivy, které dříve překrývali jejich vnitřní rozkoly. Athéňané byly spokojeni se svým politickým zřízením, ovšem častokrát to vyvolalo spory mezi vůdci. Tento boj byl velmi zajímavý pro obyčejný lid a oba vůdci neměli vždy jistou pozici. V Athénách se velice obávaly lidí velkého formátu. Nikdy nedovolili, aby vůdce přerostl svůj lid. Proti takovým lidem využívali střepinový soud. Jednalo se o soud, který se snažil chránit demokracii. Během lidových shromáždění došlo k uzavření tržišť a dílen. Lidové shromáždění se konávalo na Pynku. Jedná se pahorek, na kterém jsou do půl kruhu rozmístěné lavice. Střepinový soud se konal jako druhé shromáždění v případě, že většina obyvatel měla pocit, že je v Athénách někdo, kdo by mohl uhrozit demokracii. Dělalo se to takto: Každý účastník shromáždění dostal hliněný střep. Na tento střep mohl každý napsat nějaké jméno. Každý účastník shromáždění pak napsal jméno toho, o němž se domníval, že je státu nebezpečný, že se snaží nastolit tyranidu. 13 Pokud bylo méně než šest tisíc střepů, bylo hlasování neplatné. Pokud se dostavil dostatek občanů, byl obyvatel s největším počtem hlasů poslán na deset let to vyhnanství. Za vlády Sparťanského krále Archidáma došlo k obrovskému zemětřesení a skoro všechny domy byly srovnány se zemí. Ve čtvrtém roce vlády spartského krále Archimáda, syna Zeuximadova, propadla se následkem největšího zemětřesení, o jakém kdy bylo slyšet, spartská země na mnoha místech a otřesy byly strženy některé pahorky Taygéského, město samo srovnáno se zemí, kromě pěti domů byli všechny ostatní zemětřesením zbořeny, čteme u Plutarcha UTČENKO KALLISTOV, Starověké Řecko, s ZAMAROVSKÝ, Řecký Zázrak, s

14 Heiloté 15 využili situace a chtěli získat svobodu. Helioti se už sbíhali ze všech stran z venkova, aby přepadli Sparťany, kteří pohromu přežili. Když našli ve zbrani a seřazené v šiky, vrátili se do svých osad a začali otevřenou válku: získali pro ni i nejednoho metioka a k válce se připojili také Messeňané. Vzpoura Heliotu, kteří nechtěli propásnout lákavou příležitost, aby se vypořádali se svými otrokáři, a masové povstání Messeňanů, kteří po dvou prohraných válkách pokusili znovu dobýt svobody, přivedla Spartu do katastrofální situace. 16 Sparta nemohla udělat nic jiného, než požádat o pomoc Athény, které tato skutečnost rozdělila. Většina Athén nechtěla Spartě pomáhat, ale zároveň nezapomněli na zásluhy Sparty proti Peršanům. Athény měly pocit, že Sparta sleduje spíš zájmy vlastní, oproti zájmům celého Řecka a, že všude prosazuje oligarchii, aristokracii, což potlačuje demokratické zřízení, které je podle Athén tím vhodnějším. Efialtés nesouhlasil, aby Athény pomáhali svému nepříteli, což v konečném důsledku znamenalo nechat Spartu padnout. Kimon vnímal Spartu s Athénami jako dva koně v jednom spřežení, takže by Sparta v Řecku chyběla. Kimon athénský stratégos Ve vnitřní politice se příkláněl k aristokratům, sympatizoval se Spartou. 17 Kimonovo hlásání nakonec zvítězilo, byl poslán s vojáky do Sparty. Vzhledem k tomu, že athénské vojsko dávalo najevo svůj nesouhlas vůči sparťanskému vedení, rozhodla se Sparta zbavit Athén a požádala je o odchod. Díky tomu tato válka trvala osm let, ale nakonec Sparta zvítězila. Sparťané dovolili Messeňanům opustit zemi s vojenskými poctami. Athény poskytly Messeňanům území na pobřeží Korinthského zálivu. Tato událost mezi Athénami a Spartou znamenala konec jejich spojenectví. Jejich odpor vůči druhému byl čím dál větší. Athény vzkvétaly po ekonomické stránce, zatím co Sparta se topila v ekonomické krizi a měla jen vojenskou sílu. 15 Dórští Sparťané si rozdělili půdu a achajské obyvatelstvo proměnili v helioty. Helioti pracovali i nadále na půdě a odváděli svým pánům, držitelům údělů půdy, stanovené naturální dávky. Někteří heiloti pracovali také v domácnostech Sparťanů. (HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s ) 16 ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s SVOBODA, Encyklopedie Antiky, s

15 Sparta utrnula a zmítala se v neustálých krizích. Jak ukázalo zemětřesení z roku 464 př.n.l, mohla se v krizové situaci spoléhat jedině na vojenskou sílu: 18 Starobylé zřízení nedovolovalo Spartě ekonomický rozvoj, pravděpodobně to bylo uměle vytvořeno, aby byli nuceni válčit. Jeden z velkých problémů, který věstil konec Sparty, byla zkorumpovaná vláda a především její králové. Už dřív jsme viděli, že někteří spartští králové nebyli zrovna vzorem počestnosti: po válkách s Peršany se stali přímo přeborníky v chamtivosti a proradnosti. Král Pausaniás, vítěz od Plataj, se zmocnil stanu perského velitele a zabral ho proti všem zvyklostem i s pokladnou pro sebe 19 Tyto problémy jsou nejčastěji vidět v době perských válek, kdy se král rozhodl bojovat pro svůj vlastní prospěch a dokonce uzavřel dohodu s perským králem. Ovšem když se na to přišlo, tak si král podplatil soud. V případě, pokud byl král neuplatitelný, tak docházelo k podplácení jeho rádců, kteří ho poté ovlivnili. Další problém Sparty byly zastaralé zákony, které sparťany svazovali. Nesměli uzavírat mezinárodní obchod nebo se živit rybolovem. Jediné zaměstnání pro ně byla vojenská služba. Athény na tom byly o poznání líp. Jejich zemědělství bylo na dobré úrovni, výnos zůstal v rukou majitele a ten mohl zvyšovat produkci. Státní lomy byly pronajímány a měly vysoké zisky. Došlo k rozvoji malých řemeslných dílen i velkých průmyslových, kde pracovali desítky otroků. Největší rozvoj zaznamenal námořní obchod. Ve Spartě živilo deset až patnáct otroků jednoho pána, ale v Athénách měla většina obyvatelstva, ať už svobodní nebo nesvobodní obyvatelé, práci a vydělávala. Samozřejmě i vojáci byli v Athénách placeni. Vojáci byli placeni z peněz, které dostávaly Athény od svých spojenců, kteří se tak vykupovali ze svých závazků. Podobně tomu bylo i v jiných řeckých státech a městech, i když jejich hospodářský a kulturní rozvoj zůstával z různých příčin pozadu za athénským. Dokonce i ve většině měst, jez byla zničena Peršany a vstala znovu z trosek. Jedině sparta stagnovala a nevycházela z vnitřních krizí ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s

16 1.3 Boj Řeckých polis Vedoucí pozici v Délském spolku chtěly Athény, neboť měly díky lodím hlavní zastoupení a povedlo se jim také vyhnat Peršany z řeckého území. Právě díky boji s Peršany měly Athény velké ztráty na životech. Sparta se těchto bojů nezúčastnila, protože si chtěla upevnit pozici v rámci Řecka a vymanit se z vlivu Athén. Uzavřela spojenectví s Athénskými nepřáteli, s Megarou a Aigínou. Sparta ovšem také podporovala Athénské konkurenty v obchodu, jako byl například Korint. Spartě se postupně dařilo přetahovat státy z Délského spolku a nakonec díky tomu vytvořila Peloponéský spolek 21. Athény chtěly zabránit vzniku tohoto spolku, ale to se jim nepovedlo a tak zbytek Delfského spolku přejmenovali na Athénský. Začaly své spojence více kontrolovat a jednaly s nimi jako se svými poddanými. Athéňané dokonce přivezli spolkovou pokladnu do Athén a tím si upevnili svou pozici. Tímto krokem vznikla athénská říše. Nicméně se nevzdali myšlenky na vzkříšení řecké jednoty: z Periklovy iniciativy svolali roku 446 př. n. l. do Athén panhellénský sjezd, jehož prvním bodem měla být porada o obnově chrámů spálených barbary a hlavním úkolem dohoda o míru a spolupráci mezi Hellény. Sjezd se však pro odpor Sparty nešel a rozdělení Řecka na dva bloky se utvrdilo: 22 Athény tedy poslaly do Sparty zprávu s návrhem na třicetiletý mír a Sparťané souhlasili. Tento mír trval pouze čtrnáct let a poté vypukla válka mezi oběma stranami. Trvala dlouhých sedmadvacet let a známe ji pod názvem Peloponéská. Jednalo se o nejničivější a nejkrvavější válku celé řecké historie. K této době se vztahuje Příloha 2. Příčinou této války byla provokace ze strany Korintu. Korint začal válčit s Athénským spojencem a Athény na to reagovaly vysláním svých lodí. Athénské lodě po krátkém boji ty korintské zahnaly. Následně se korintská flotila vydala proti dalším Athénským spojencům, ale zde také neuspěla. Korint tedy žádal po Spartě, aby potrestala Athény a tím byl nastolen mír. Tento návrh podpořila Megara, protože jim Athény uzavřely své přístavy. Další možný důvod války mohl být 21 Sparta v čele vznikl 6. stol. př. n. l. z části násilím, zčásti dohodou, a obsáhl kromě Argu a Achaie celý Peloponnésos. V 5. stol. př. n. l. do něho vstoupily další státy, Megara, Korint a Aigína, jež v něm hledaly ochranu proti expanzí Athén. (SVOBODA, Encyklopedie Antiky, s. 460.) 22 ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s

17 strach Sparty z Athénské velikosti. A tak Sparta vyžadovala po Athénském spolku, aby byl zrušen. Athénský spolek odmítl své zrušení, proto vypukla válka. První období peloponéské války bývá označováno jako Archidamova válka. Archimados byl Spartský král, který řídil pozemní oddíl peloponéského vojska. Rolníci byli nucení opustit svá města a uchýlit se pod ochranu dlouhých hradeb v Athénách. Přelidnění a špatné hygienické podmínky způsobily epidemickou nákazu. V některých pramenech se píše o moru, který byl přivezen vojáky, jiné prameny mluví o tyfu. Epidemická nákaza způsobila, že se pozice Athén ve válce zhoršila a začaly prohrávat. Zde je dobře vidět úpadek morálky a důvěry ve vládu. Docházelo zde ke hrozné devalvaci lidské bytosti. Lidé ze strachu odcházeli umírat do lesů, a ti co se starali o své nemocné, umírali s nimi. Do této situace ještě přicházeli uprchlíci z venkova, kteří byli postiženi válkou a tak se epidemie stále šířila. Athénské ulice byly plné mrtvých a nemocných. Lidé se přestali starat o věci náboženské a to způsobilo nárůst kriminality, protože nikdo nevěřil, že se dožije soudu a trestu. Athénské obyvatelstvo se kvůli šířící epidemii přestalo na válku se Spartou soustředit, protože se obávali o svůj život, nebo museli pohřbívat své blízké. Sparta ze strachu z epidemie svá vojska stáhla. Této trýznivé situace využil jeden z lidu, Kleon 23, který přišel s návrhem ukončení války. Kleon byl řecký extrémista, který byl nebezpečný pro spojence a začal jejich vztahy ničit. Mytilény si jako první vymohli zrušení spojenectví. To Athény rozhněvalo a rozhodly se tvrdě zasáhnout proti svým bývalým spojencům. Kleon si vymohl popravení všech Mytiléťanů. Tento verdikt byl druhý den odvolán, ale i tak zemřelo několik tisíc Mytiléťanů. Přeživší se museli vykoupit a darovat své pozemky Athénám. Kleonova politika sice Athény ekonomicky zhojila, ale přišli o veškeré spojence. Další problém pro Athény byla námořní doprava, a ta způsobila zdražení potravin. Jednalo se o důsledek Kleonovy politiky, díky které přišli o spojence a 23 Athénský politk, který se po Periklově smrti r. 429 stal vůdcem athénského lidu opíraje se o radikální demokratickou polit. skupinu řemeslníků a obchodníků. Jako mluvčí válečné strany za peloponéské války prováděl bezohledná a surová opatření proti neposlušným spojencům a pacifický naladěným občanům. (SVOBODA, Encyklopedie Antiky, s. 298.) 17

18 tím pádem i o jejich příspěvky. Kleon to chtěl zachránit vyšší podporou a odměnami pro lid. To mělo za následek obrovskou inflaci a ztráty bohatství Athén. Kleon se rozhodl k zoufalému činu a to, že zaútočí na Spartu. Stal se zázrak, Athény skutečně zvítězily. Malá hrstka Sparťanů unikla a žádala o podepsání míru. Když Athény odmítly, Sparta je obklíčila, ale Kleon i přesto, že neměl žádné vojenské zkušenosti, Spartu porazil. Ačkoli neměl žádné vojenské zkušenosti, dokázal nauvěřitelné: přesně provedl Démosthenův 24 plán a Sparťany porazil. 25 Spartu to rozezlilo a vydala se přes celé Řecko plenit. Během těchto bojů zemřeli oba vůdcové a to umožnilo Spartě a Athénám uzavřít mír. Mír byl uzavřen na padesát let, ale nebyly odstraněny příčiny, které vedly k válce. Jednalo se pouze o přerušení války. Athény stále podporovaly protispartskou koalici. Rolníci tento mír přijali s nadšení, ale vojákům se nelíbil. Sparta vyvolávala konflikty, ale Athény tyto konflikty tři roky tolerovaly. Athény byli ještě stále morálně rozložené z moru a hodnota lidského života ztratila na už tak nízké hodnotě. Athénští radikálové podnítili vyslání Athénského loďstva proti Sicílii. Sicilská expanze dopadla pro Athény fiaskem. Povedlo se jim porazit nepřátele na moři, ale žádné území nedobyli. Byla to obrovská krvavá bitva, kde zemřela většina athénského vojska, a zbytek byl poslán do lomu. Sparťané se zmocnili strategických míst a ochromili zemědělství a obchod v celém Řecku. Otroci využili této situace a hromadně opouštěli své pány. To způsobilo obrovské problémy Athénám a toho využil peloponéský spolek s Peršany a obklíčili Athény. 24 Démosthenés- Thénský stratégos- peloponéské války. (SVOBODA, Encyklopedie Antiky, s. 141.) 25 ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s

19 Aténčania obliehaní zo země i z mora nevedeli, čo majů robiť, lebo nemali ani lode, ani spojencov, ani potraviny. Uvedomili si, že pre nich už niet nijakej záchrany, musia vytrpieť to, čím sa sami previnili voči menším štátom nie z oprávnenej odplaty, ale i bezohľadnej nadrazenosti, a to len preto, že tieto boli spojencami Lakedončanov. 26 Athény byli dobyté, jejich dobyvatelé svrhli demokracii a nastolili tam oligarchii, která vyústila v tyranii. Takto skončila Peloponéská válka. 1.4 Poválečná hospodářská a poltická krize Sparta, která se během Peloponéské války rozhodla přizvat Peršany, zaplatila obrovskou cenu, protože uznala nadvládu Peršanů v Malé Asii. Což byla obrovská zrada vůči celému Řecku. Sparta se snažila zabezpečit hegemonii 27 dosazováním oligarchických vlád. Protidemokratická politika Atén vůči jiným státům připravila tedy zánik demokracie v jejich vlastním státě. Opoziční politikové z řad aristokratů a konzervativců, sdružení v polotajné spolky zvané hetairie, využili momentu vrcholící krize a pod vedením demagoga Peissandra 28 donutili lidový sněm, aby přijal reformu ústavy a uzákonil oligarchii. Bylo to tím lehčí, že v něm chyběli hlasy demokratických vojáků, padlých na Sicílii, ale i jinak si počínali velmi obratně. Reformu představili jen jako přechodné opatření dokonce války a vlastně jako návrat k ústavě předků. Ponechali také všechny demokratické instituce: ovšem jen formálně. 29 Athénští oligarchové doufali v mír se Spartou, ale ta jim kladla tak vysoké nároky, že museli pokračovat ve válce. Hned při první bitvě došlo k jejich poražení a athénská vláda se rozpadla. Nastal chaos a nikdo nevěděl, co 26 XENOFON, Grecké dejiny, s Hegemonie- vrchní velení, vedení, vůdcovství, politická převaha jedné obce (státu) nad druhou. (Svoboda, Encyklopedie antiky, s. 223.) 28 Athénský tyran, původem z aristokratické rodiny. Opírá se o zeměd. Obyvatelstvo hornaté části Attiky, zmocnil se za pomocí tělesné stráže Akropole a stal se (561/60) tyranem. (Svoboda, Encyklopedie antiky, s. 459.) 29 ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s

20 bude dál. Thérámenés 30 se chopil vlády a Athény relativně srovnal, aby mohly Athény pokračovat ve válce. I přes drobné problémy se mu povedlo do Athénské flotily dosadit Alkibiadese a ten začal porážet Sparťanské loďstvo. Díky jeho úspěchům se do Athén navrátila důvěra v demokracii. Peršané začali víc podporovat Spartu a ta porazila athénské loďstvo a tak byl Alkibiades odvolán a uprchl. Sparta tedy připlula do Athén a ty se musely vzdát. Aténčania majú zbúrat Dlhé hradby a opevnenia v Pireu, vydať svoje loďstvo okrem dvanáctich lodí, povoliť návrath vyhnancom, ďálej mať tých istých priateľov a nepriateľov jako Lacedomončania, a zúčastňovať sa s nimi na vojenských výpravách na zemi a na mori, kamkoľvek povedú výpravu. 31 Pro Athény nastávají těžké časy, období tyranie třiceti vládců, protože si tito vládci napsali nové zákony. Snažili se zlikvidovat své odpůrce, zaměřili se na ty bohaté a nechali popravit asi tisíc pět set mužů. Toto období je známo jako vláda třiceti tyranů. Nastalo období strachu, kdy se zjišťovalo, kdo může vládnout a kdo bude uvržený do žaláře. Potom nechali pozatvárať a odsudiť na trest smrti tých občanov, o kterých všetci vedeli, že sa v čase demokratickej vlády živili udavačstvom a aritokratom sposobovali neprijemnosti. A rada ich ochotne odsuzovala a nepohoršovali sa ani ostatní, ktorí si boli vedomí, že nepatria medzi těchto ľudí 32 Široká veřejnost musela odevzdat zbraně a filosofové měli zakázáno řečnit. Pár Athénským demokratům se povedlo uniknout z Athén a začali plánovat záchranu svého lidu. Vytvořili si nedobytnou pevnost a nakonec se jim povedlo Athény získat zpět a nastolil demokracii. Sparťané se snažili zabezpečit svou hegemonii dosazování oligarchických vlád. Tak tomu bylo i v Thébách. Thébští demokraté, kteří žili v emigraci v Athénách se v roce 379 tajně vrátili, svrhli oligarchii a vyhnali spartskou posádku z thébské tvrze Athénský oligarcha, jeden z původců převratu. Po porážce byl pověřen vedením mírového jednání se Spartou. (Svoboda, Encyklopedie antiky, s. 615.) 31 XENOFON, Grecké dejiny, s XENOFON, Grecké dejiny, s HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s

21 Poté došlo k vytvoření námořního spolku Athénami. Podle ustanovení nesměli být v tomto spolku řecké státy z Malé Asie. Athéňané museli slíbit svým spojencům autonomii, a že nebudou muset platit žádný poplatek, tak jak to bylo dříve, přesto tímto krokem došlo k posílení Athénského vlivu. Mírové jednání ve Spartě kde byl přítomen syrský a makedonský vládce byla začátkem sporu. Sparta odmítala přijmout thébský požadavek, že se Théby stanou představitelem Biotských obcí. Thébané se rozhodli jednání demonstrativně opustit. Spartu tato skutečnost rozčílila a rozhodla se poslat na ně armádu. Thébané ovšem díky taktice Spartu porazili. 21

22 2. Makedonie jako vládce Doba klasického Řecka nebyla dlouhá, ale přinesla obrovské pokroky civilizaci. Po Peloponéských válkách se zdá nejsilnějším státem Sparta. Tato kapitola nás přesvědčí o tom, že války mezi řeckými polis způsobí vzestup jiného vládce, který svojí velikostí překoná všechny předchozí panovníky. Sparta po prohrané bitvě začala mít vnitřní problémy a jejich moc se zhroutila. Za této situace došlo k vzpouře Messaňanů 34 a ti si na území Sparty vytvořili vlastní stát. Théby si neustále upevňovaly pozici v Řecku. Athény i Sparta nechtěly dovolit, aby Théby začaly vládnout Řecku. Vzestup Théb sledovali nevraživě Athéňané a uzavřeli v roce 362 spojenectví se Spartou. Thébané pak zasahovali mocensky nejen do poměrů na Peloponésu, nýbrž také v Thesáli a dokonce až v Makedoni 35 Nejdůležitější bitvou, která měla rozhodnout o novém řeckém hegemonu, byla bitva u Mantineie. Proti Thébanům a jejich spojencům ze středního Řecka stáli Sparťané s ostatními Peloponnésany a Athéňané: početní převaha byla na straně nepřátel Théb. Epameinodas se rozhodl přesně zopakovat útok, kterým dosáhl vítezství u Leukter: v krvavé bitvě prorazil spartský šik, ale jeden z raněných vojáků z posledních siul vstal a probodal ho kopím. Rána byla smrtelná, a tak nařídil, aby velení převzal jeho první zástupce: oznámili mu, že padl. Poslal tedy pro druhého zástupce, ten však také padl. Nuže v tom případě řekl umíraje, nejlepší bude, když uzavřete mír.stalo se tak a bitva skončila nerozhodně: obě strany vztyčily na bojišti své sloupy. Jeden z nich byl však už jen pomníkem na paměť slávy Théb, která v té chvíli zhasla Messénie- Úrodnost krajiny a blahobyt obyvatelstva podněcovali závist a rozpínavost sousední Sparty. Boje o podrobení M., známé pod jménem messenské války, byly těžké a vleklé (SVOBODA, Encyklopedie Antiky, s. 378.) 35 HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s

23 2.1 Filip II. Bitva také pomohla Athénám ve vztahu k jiným státům. Athény v této době měly velkou vnitřní krizi. Stejně bezvýchodně byly i poměry uvnitř jednotlivých států. Jejich dřívější sociální struktury narušilo množství uprchlíků a vyhnanců, války podvázaly zahraniční obchod a zemědělství, muži ve zbrani odvykli práci, nespokojenost vedla k neustálým převratům. 37 Řecká společnost vnímala největší problém v tom, že toto politické zřízení už nemá možnost dalšího rozvoje, což vyvolávalo všeobecné krize. Jak už to bývá v době krize, vždy se objeví někdo, kdo slibuje vyvedení z této situace. V době Řecké krize se objevily dva směry, které měly řeckou společnost zachránit. První směr můžeme nazvat konzervativní, protože všelék spatřoval v obnově dřívějších poltických institucí a občanských cností: ve Spartě jej reprezentovali zkostnatělí starci z gerusie a v Athénách demokraté vedení Démosthenem. Druhý lze těžko označit jako pokrokový: hlásal jej Isokratés a jeho hlavní myšlenkou bylo spojení všech řeckých států pod vedení Sparty a Athén, jež mělo upevnit všeřeckou útočnou válku proti Peršanům. 38 Druhý směr se setkal s nesouhlasem Théb, které nechtěli jít proti svým starým spojencům, zároveň se tento nápad nemohl uskutečnit, protože Sparta a Athény měly napjaté vztahy. Řecké problémy potřebovaly zásah někoho nového. Této situace využila Makedonie. Makedonie měla stejná božstva jako řecké státy. Národnost patřila snad ke skupině trácké, ale v době, kdy Makedoňané opouštěli kočovný způsob života a začali žít v pevných sídlech, dostávalo se do makedonštiny stále více řeč, prvků, takže se jejich jazyk se pak jevil blízký řečtině. 39 Přesto s Řeky neudržovali žádný vztah po dlouhá staletí. Podle tradice přišli z Peloponésu a založili si první město Aigy. Pro tuto práci je zajímavý sedmý vládce Alexandros I., který se snažil navázat vztahy s Řeky a dokonce se účastnil olympijských her. Díky tomu dosáhl zrovnoprávnění makedonských králů s ostatními řeckými vládci. Makedonie byla spřátelená s Peršany, ale zároveň dávala informace 37 ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s SVOBODA, Encyklopedie antiky, s

24 Řekům o stavu Perské armády a to jejich vztahy s Řeky prohlubovalo. Jejich spojenectví vyvrcholilo podepsání smlouvy s Athénami. Na konci klasického období se o Makedoňanech jako o barbarech rozhodně nedalo mluvit. Jejich města byla dobře situovaná a obranyschopná, ale většina obyvatelstva žila na vesnicích. Tvořili ji svobodní rolnici, jejichž povinnosti vůči králi spočívaly v placení daní a výkonu vojenské služby. 40 Většina svobodných rolníků pocházela z thrácko-illýrských kmenů. Král jim ponechal jejich náčelníky, ale museli slíbit oddanost v případě války. Vládnoucí třída byla městská i venkovská aristokracie, ze které pocházela hlavní úderná síla královské armády. V Makedonii probíhaly časté boje o trůn, docházelo i k vraždění králů. Po jedné této vraždě došlo k bezvládí a velkému zmatku. Toho využili Thébané, kteří Makedonii dvakrát porazili a tak hrozil rozklad Makedonie. Tuto situaci zvrátil Filip II., který byl ambiciózní mladý muž, jenž strávil deset let v Thébách, kde se toho hodně naučil. Svou mimořádnou energii soustředil k tomu, aby rozšířil svou moc. Na cestě k tomuto cíli úspěšně spojoval vojenskou sílu s diplomatickým jednáním. 41 Svou moc si zajistil odstraněním všech možný odpůrců. Začal reformovat zemi. Jednou z prvních věcí byla armáda, nově zařadil tzv. těžkou pěchotu a vymyslel formaci makedonskou falangu. Tvořily ji sevřené útvary o šestnácti řadách do šířky i do hloubky, jejichž příslušníci měli kromě krátkých mečů a štítů těžká obouruční kopí šikmo vzhůru, vojáci v zadních řadách je měli položena na ramena těch, kteří stáli před nimi. 42 Formace připomínala obrovského ježka, jejich kopí byla mnohem delší než všech ostatních a proto byla jiná vojska bez šance. Udělal také další jednotku, která měla zasahovat tam, kam se jiní nedostali. Všechna vojska zrovnoprávnil, ale ponechal jim své náčelníky, aby nedošlo ke vzpouře. Výcvik těchto vojáků byl velice tvrdý, museli bojovat v extrémním terénu a v zimě. Dokonce vytvořil stroje na bourání hradeb. Díky těmto změnám dovedl Makedonskou armádu na vrchol tehdejších sil. Za pár let vládnutí si vybojoval velkou část území okolo Makedonie, jediné co mu chybělo, byl přístup k moři. Přístup mu blokovalo 40 ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s

25 řecké území. Tu se ukázalo, že Filippos II. je stejně obratný diplomat jako válečník: dovedl účinně kombinovat sliby a hrozby, ovládal umění navzájem znepřátelit své protivníky, vždy a všude si našel někoho, kdo se dal podplatit. (známé je jeho úsloví: Zlatem naložený osel pronikne do nejmocnějších pevností. ) Roku 357 př. n. l. dobyl po náležité všestranné přípravě Amfipolis: pak se však s Athéňany dohod, že ji jí vrátí, dobudou-li pro něho přístav Pydnu. Tím narušil athénsko-olynthské spojenectví, a když si tak uvolnil ruce, dobyl Pydnu sám: navíc si ponechal i Amfipolis. Pak se zmocnil pangajskách zlatých dolů, jež vynášeli ořes tisíc talentů ročně, a když Athény nezasáhly, dobyl postupně všechna jejich města v Thrákii a Chalkidice. 43 Makedonie se stala předním vládcem Řeckého světa. Filip II. se považoval za povolaného k tomu, aby urovnal řeckou politiku. Well, of course, none of the Greek city states was capable of establishing leadership in Greece during the period we're studying now, so that it could carry out Isocrates' wishes. So, he turned to a man that the rest of the Greeks regarded as, or many of the Greeks regarded as a barbarian, the King of Macedon Philip, and urged him to take on that course, and apparently whether it was Isocrates or simply the idea itself, Philip himself did intend to do exactly that, to conquer the Persian Empire, but he was killed before he could do it and the job was left to his quite young son, Alexander, who in fact accomplished it; but we're looking down the road. 44 Vnitřní politika Řecka byla poměrně napjatá a problémy vyřešil Filip II. když vtrhl do Thessálie a tam porazil Foky. Teprve když jejich protivníci Boioťané povolali na pomoc makedonského krále Filipa II., byli Fokové poraženi. Z rozhodnutí amfiktyonů byla všechna města rozbořena, Fokové byli vyloučeni z amfiktyonie, nesměli mít napříště zbraně ani koně a musili zaplatit náhradu talentů. 45 Tímto činem se stal strážcem všeřecké svatyně a tím pádem i rovný řeckým vládcům. Filip věděl, že má jen jednoho protivníka v řeckých řadách, který by ho mohl ohrozit. Byly to Athény. Začal je rozkládat 43 ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s CLCV-205: INTRODUCTION TO ANCIENT GREEK HISTORY. Open Yale Courses [online]. 2007, 2007(22), 1 [cit ]. Dostupné z: 45 SVOBODA, Encyklopedie antiky, s

26 tím, že potápěl jejich lodě, zamezoval jiným městům s nimi obchodovat. Filip začal útočit na Olynth, který byl Athénským spojencem. Někteří athénští politikové se snažili dosáhnout s Filipem dohodu 46 Filip díky své skvělé armádě rozdrtil své protivníky na prach. Athéňané se Filipa báli tak poslali do Makedonie jen deset poslů, kteří měli požádat o ukončení válečných akcí. Filip je přijmul velice vřele a uzavřel mír. Dohodli se na tom, že každému zůstane to co zrovna teď má. Další jeho kroky vedly do Thessálie, kde se nechal zvolit doživotním králem a díky tomuto strategickému území vytvořil protispartskou koalici. Rozšířil své území na balkánský poloostrov. Tyto jeho kroky nebyly proti uzavřenému míru s Athénami. Vedlo to k odporu vůči Makedonii. Tento odpor měl za následek bitvu, kde bojovaly Athény a Théby proti Makedonii. Koncem července nebo srpna roku 338 př. n. l. se pak spojenecké vojsko v síle asi mužů soustředilo na pláni u Chaironeie, tehdy i dnes nevelké osady pod svahy Helikonu. Brzy tam dorazil i Filippos s těžkooděnci a 2000 jezdci. Prvního dne příštího měsíce došlo k bitvě. Obě strany si vedly v boji pro svou hrdost a horlivost dobře, píše Diodoros, co do udatnosti si byli rovny, ale co do počtu lidu a vojevůdců byl lepší král. Přesto Athéňané, jimž velel Charés, který se důmyslem nijak nelišil od kterékoli řadového vojákaů, zatlačili v odvážném útoku falangu, již velel sám Filippos: ztratili při tom tisíc mužů. Thébané však nevydrželi nápor Filippova mladého syna Alexandra, a když padla poslední dvojice jejich svatého oddílu, dali se na útěk. Obklíčení dokonalo zkázu: tři čtvrtiny spojenců padly do zajetí, zbytek zůstal na bojišti mrtev. 47 Radost z vítězství byla tak velká, že proběhla obrovská slavnost. Druhý den nechali padlé vojáky zpopelnit a nad jejich společný hrob byl vztyčen mramorový lev. Tento boj byl bojem mezi svobodou všech řeckých států nebo sjednocení všech pod nadvládou Makedonie. Filip ukázal svou velikost ve své velkorysosti, když svým odpůrcům nabídl smír a Athénám navrhl takové podmínky, že mu z vděčnosti postavily sochu. Svolal do Korintu všechny řecké státy, jediná Sparta nebyla pozvána. Jeho návrh 46 HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s

27 byl vytvořit panhelénskou synmanchii 48. Tento návrh se setkal s velkým úspěchem. Mělo se zabránit hašteřením mezi státy a zároveň nenarušení jejich vnitřní politiky. Tento návrh byl odsouhlasen jednohlasně. To bylo poprvé, kdy se Řecko sjednotilo. Ještě tento rok došlo k dalšímu shromážděná, kde Filip naplánoval odplatu Peršanům. Chtěl vysvobodit Řeky v Malé Asii, dát vojákům práci a v neposlední řadě je potrestat za hanobení chrámů. Tento návrh byl také odsouhlasen s nadšením. V létě téhož roku byl však Filip II. na svatbě své dcery v Aigách zavražděn. Strůjce atentátu, jenž byl na místě zabit, jednal prý z osobních pohnutek. 49 Po jeho smrti nastal velký boj o trůn. Zvítězil Alexandr, který byl pravděpodobně Filipův syn. Tyto pochyby jsou vedeny, protože Filipova manželka byla žena lehčích mravů. 2.2 Alexandr Veliký Nástup Alexandra zvaného Veliký, byl začátkem nového období. Historik Ariános o něm napsal: vynikal tělesnou krásou, zdatností i bystrostí: byl mimořádně statečný, ctižádostivý a v nebezpečí neohrožený 50. Své dětství prožil se svou matkou, která byla velice výstřední, a Alexandr tím velice trpěl. Leonidas z Epeiru z něj udělal muže, ale také přirozeného vůdce. K jeho dětství se pojí jedna legenda o krocení koně. Krocení se zúčastnil i sám král se svou družinou. Jezdci však nedosáhli úspěchu. Nejlepší se snažili vsednout na Bulefala, ale bezúspěšně. Kůň shodil každého, kdo se pokusil na něho sednout. Rozčílený Filippos rozkázal, aby koně odvedli. Jeho syn Alexandros, který se také účastnil krocení, tehdy s hořkostí zvolal Tak skvělý kůň má být ztracen, protože je někdo zbabělý a neumí ho 48 To je volnou federací všech řeckých států, které by si zachovaly existující zřízení a úplnou nezávislost ve vnitřních věcech: vzájemné války mezi nimi měly být zakázány a řešení sporných věcí, jakož i řízení společných záležitostí mělo být vyhrazeno spolkové radě s rovnoprávným zastoupením všech členů. S Makedonií měla nově utvořená federace uzavřít vojenský spolek a vrchním velitelem spojených vojsk měl být makedonský král. (ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s. 402.) 49 HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak,

28 zkrotit Filippos zlostně řekl synovi Proč se posmíváš starším za to, co ty sám nedokážeš? Jestliže mi to dovolíš, odpověděl chlapec sebejistě zkrotím ho.. Všichni přítomní se rozesmáli, neboť pokládali chlapcovu odpověď za dobrý žert. Filippos usmívaje se dal synovi svůj souhlas. Alexandros zatím odvážně přistoupil l Bukefalovi, chytil ho za uzdu a otočil hlavou proti slunci. Zpozoroval totiž, že kůň se bojí svého vlastního stínu. 51 Tato legenda měla dokazovat, že byl Alexandr velice inteligentní už jako malé dítě. Ve třinácti letech ho začal vychovávat slavný filosof Aristoteles. Společně se uchýlili do klidného města, kde se Alexandr učil filosofii, historii, politice a dalším naukám. Aristoteles se snažil svému žáku vštípit lásku a úctu k řecké kultuře. Oblíbeným Alexandrovým dílem se stala báseň velkého Homéra Ilias. Svitek Iliady vždy ukrýval pod poduškou a jeho oblíbeným hrdinou byl Achilleus. 52 Ve svých šestnácti letech byl povolán svým údajným otcem Filipem, aby mu pomáhal při královských povinnostech a doprovázel ho při tažení. Po smrti Filipa se začalo pochybovat o jeho původu, ale Alexandr využil své obliby u vojska a to mu zaručilo nástup na trůn. 2.3 Upevňování moci v Řecku Po nástupu na trůn si upevnil svoje postavení na trůně a nechal všechny své soupeře zavraždit, tyto čistky udělal jak v Makedonii, tak v Řecku. Odpůrci si usmysleli, že po smrti Filipa II. došlo ke zrušení všech úmluv a prohlásili korintskou federaci za neplatnou. Když se o tom Alexandros dozvěděl, zvolal U athénských hradeb jim dokážu, že již nejsem chlapec. Řekové se nestačili ani vzpamatovat, když se Alexandrovo vojsko objevilo ve středním Řecku nedaleko Théb. Nebylo již ani třeba táhnout na Athény, neboť athénská vláda vyslala k Alexandrovi poselstvo, které ho prosilo o odpuštění 53 Byl tedy svolán další kongres, kde došlo k zachování řecké federace, Alexandr se nechal zvolit vůdcem boje proti Peršanům. 51 UTČENKO, Starověké Řecko, s UTČENKO, Starověké Řecko, s UTČENKO, Starověké Řecko, s

29 2.4 Tažení proti Persii Přípravu na válku začal upevňováním hranic u své země, při kterých se dostal až za Dunaj. Zanedlouho na to se musel vrátit, neboť se po Řecku rozkřikla zpráva, že byl zabit a to způsobilo nové povstání. Centrem povstání proti Alexandrově vládě byly Théby. Povstání mělo své přívržence i v jiných státech. Přispěchal k Thébám, a když odmítly návrh na smír, dobyl je útokem. Šest tisíc obránců dal namístě popravit, všechno obyvatelstvo, prodal do otroctví a město do základů rozbořil, ušetřil jenom dům básníka Pindara. Později tohoto činu litoval a kdykoli potkal zotročeného Thébana, propustil ho a dal mu svobodu, tehdy to však považoval za politickou nutnost, aby navždy zastrašil protivníky. 54 Athény nechal být, jen poslal do vyhnanství jednoho vůdce. Tímto krokem si upevnil svojí pozici v Řecku a mohl se tedy vydat na tažení proti Peršanům. Jeho tažení proti Persii byla neuvěřitelně rozsáhlá, ve vojsku byli i různí odborníci a ženy na potěšení vojáků. Persie prožívala těžké časy, nepokoje a povstání odpůrců. První střet nastal asi měsíc od začátku výpravy. I přes velkou snahu Peršané neměli sebemenší vojenskou šanci. Došlo k zabití jejich velitelů a armáda utrpěla velkou porážku. Alexandr měl volnou cestu. Jediné vojsko, které ho mohlo ohrozit, bylo perské loďstvo, složeno z řeckých žoldnéřů. Na loďstvo si netroufl a tak se rozhodl ničit jejich základny. Získal Sandry, které se mu vydaly bez boje, zde získal velké bohatství. Poté se vydal do Efesu, kam dorazil za velmi krátkou dobu, a proto se město nemělo čas připravit na svou obranu, všichni oligarchové tedy prchli. Efes vítal Alexandra jako svého vysvoboditele, zrušil všechny poplatky, které musel odevzdávat Peršanům a prohlásil se za nezávislé. Většina měst vítala Alexandra jako Efes, První problém nastal až v Milétu, kde místní oligarchové profitovali na Persii. Alexandr se nedal a Miléty krvavě dobyl. Dobyl i město Halikarnassa, které náporu odolávalo dlouhé tři měsíce, ale nakonec padlo. V tomto případě svěřil vládu legálnímu vládci tohoto města, kterým byla Ada. 54 ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s

30 S blížící se zimou Alexandr poslal nemocné a raněné domů společně s mladými vojáky, kteří chtěli za svou rodinou. Zbylí vojáci stále bojovali a měli velké úspěchy, za dva měsíce se jim povedlo dobýt kolem třiceti měst. Po doplnění stavu vojska o čerstvé posily z Řecka mu neodolají další města. Poté se vydal na pochod do Sýrie, kde měla být velká Perská armáda. Obě armády se srazily na pláni u nejvýchodnějšího výběžku středozemního moře poblíž městečka Issu. Dáreios měl prý mužů: tento Adrriánův údaj je však bezpochyby nadsazený, a jeho nepřesnost omlouvá jen to, že Řekové byli zvyklí počítat jen padlé nepřátelé, na množství živých nehleděli. Alexandros měl asi mužů, z toho 5000 jezdců: přesto zahájili bitvu, a to už z pochodové formace, sám v čele zaútočil přímo proti králi. Dostal se však příliš kupředu: vzniklé mezery využil velitel perské jízdy Nabarzanés, zaútočil na Parmeionovo křídlo a donutil je ustoupit. Mezitím však nezadržitelně postupovala falanx a Alexandros se probil až k Dareiovi. Veliký král nevydržel: obrátil svůj vůz a uprchl. To bylo signálem ke všeobecnému útěku perského vojska, včetně Nabarzanovy jízdy: v pořádku ustupovali jen řečtí žoldnéři, kteří kryli krále. Nastalo strašné vraždění a tentokrát Řekové už ani padlé nepřátele nepočítali: Odhadli je na sto tisíc. Perská armáda přestala existovat. 55 Když našel perský tábor, byl překvapený obrovským bohatstvím, které Peršané měli. Vyslal tedy své vojsko do Damašku, aby dobilo perskou pokladnici. Král ze strachu o svůj život z Damašku uprchl a nechal tam svou manželku a dcery, což Alexandra přesvědčilo o tom, že to není vhodný král. Rozhodl se tedy takticky pokračovat dál. Svolal Parmeniona, Ptolemaia, Kleita, Nearcha jiné velitele a oznámil jim své rozhodnutí: Prozatím, nelze pronásledovat Daireia, protože jeho loďstvo ovládá moře. Je třeba pokračovat v původním plánu a zbavit Peršany základen. Nařizuje proto postup na jih, do Foinikie. A potom, s Héraklovou pomocí, do Egypta. O svém úmyslu zmocnit se Dáreiova trůnu a pokladu pro sebe se při tom nezmínil ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s

31 Ve Foinikii byla města silně protiperská. Vítala tedy Alexandra s otevřenou náručí. Jediné město Tyros bylo problematické, přestože Alexandra přivítala vřele, nedovolilo mu vstoupit do města, jelikož vstup měl povolen pouze jejich král. Alexandra to velice rozčílilo a rozhodl se Tyros dobýt i proto, že se jednalo o strategické území s velkým přístavem. Obyvatelé Tyrosu se bránili i přesto, že nechtěli bojovat za perského krále. K dobití města použili Makedoňané obléhací stroje a po dobití Tyrosu začali vojáci zabíjet většinu obyvatel města. Malá skupinka přeživších, která se schovala v chrámu, byla prodána do otroctví. Perský král nabízel Alexandrovi mírové urovnání. Byl ochoten zaplatit vysoké výkupné za členy své rodiny a odstoupit mu celé území západně od Eufratu. Alexandr se měl oženit s Dareiovou dcerou a stát se jeho spojencem. Makedonský král však nabídku odmítl 57 Alexandra tato nabídka rozhněvala a rozhodl se táhnout na jih. Bez menšího problému prošel až k městu Ghaza, kde po menší bitvě opět pokračoval směrem do Egypta. 2.5 Světovládce Zanedlouho dorazil k pyramidám a byl korunovaný dvojitou korunou egyptských králů. Stal se faraonem. Syna krále Filipa uvítali totiž egyptští kněží jako Amonova syna, a to se prý hluboko vrylo do Alexandrova srdce. 58 Správu Egypta svěřil do rukou lidu, ale vojenské síly byly pod nadvládou Makedonie. Alexandr si svým chováním získal egyptské obyvatelstvo. Respektoval jejich tradice a tak ho egyptští kněží brali jako vysvoboditele. Na svou počest založil Alexandrii, která se později stala hlavním městem Egypta. Po dlouhé cestě pouští se mu konečně povedlo najít perské vojsko u vesnice Gaugamél. Jednalo se o obrovskou početní převahu na straně Peršanů. Peršané si mysleli, 57 HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s ŚWIDERKÓWNA, Tvář helenistického světa: od Alexandra Velikého do císaře Augusta, s

32 že dojde k nočnímu souboji, a proto celou noc čekali na řecké vojáky. To byla velká řecká výhoda. Perský král jako vždy ze strachu o svůj život během bitvy prchl a tak došlo k rozpadu perského vojska. Bitva u Gaugamél měla rozhodující význam. Byla v ní zničena hlavní vojenská síla Peršanů a Dareios již neměl možnost zorganizovat a připravit novou armádu. Největší město východu, středisko starověké východní kultury Babylon, se Alexandrovi vzdalo bez odporu. Ctižádostivý Alexandros začal užívat titul král Babylonie a čtyř dílů svět. 59 V Babyloně byl přivítaný s otevřenou náručí a tak jim za to nechal opravit chrámové stavby zničené Peršany. Vetší problém, který měl Alexandr, bylo dobytí průsmyku nazvaného Perská brána. Byla obsazena Peršany, a bylo nemožné je na tak taktickém místě porazit. Alexandr se svým vycvičeným vojskem obešel průsmyk přes hory a Peršany překvapil zezadu. Před Persepolí se objevil dřív, než její obránci stačili zaujmout bojoví postavení: vtrhl do ní jak vichr. Hlavní město achaimenovských králů, pýcha Persie, mu padlo do rukou! Se všemi nádhernými paláci, truhlicemi plnými šperků a drahokamů. 60 Kořist z tohoto města se vymykala řeckým snům o bohatství. Bohužel pro budoucí generace, řecké vojsko zničilo perský palác, který byl neuvěřitelně nádhernou stavbou. Následně proběhlo ještě pár drobných pokusů perského krále o návrat k moci, ale nesetkaly se s úspěchem. Alexandr tedy propustil své vojáky a dal jim štědrou odměnu, velká část zůstala a bojovali pod Alexandrem jako žoldáci, osvobození Řeků bylo dokonáno. Alexandr později objevil mrtvolu perského krále, nechal mu vystrojit v Persepoli pohřeb se všemi poctami, které králi náležely. Sám se pokládal za legitimního Dareiova nástupce. Zakládal nová města a svěřoval správu dobitých území perským aristokratům. Zaváděl pravidla, jaká panovala na 59 UTČENKO, Starověké Řecko, s ZAMAROVSKÝ, Řecký zázrak, s

33 perském dvoře, a vyžadoval, aby mu byly prokazovány pocty jako despotickým vládcům orientální říše 61 Po smrti perského krále se Alexandr rozhodl dobýt zbytek Asie a dokonce celého světa. Vojákům se jeho plány nelíbily a nechtěli táhnout do barbarských zemí, ale Alexandr je nakonec přesvědčil. Později se z něj stal tyran, který si vynucoval projevování úcty. Každý kdo neuposlechl, byl zabit či uvězněn. Vojáci se ho báli, proto mu oddaně sloužili. Toto vojenské tažení bylo zatím nejhorší, které kdy zažili, protože šli do předem nezmapovaného terénu. Během této výpravy se mu povedlo dostihnout jeho odpůrce, který měl nárok na to stát se perským králem. Nechal ho popravit a už byl konečně jediný vládce Perské říše. Roku 328 př. n. l. skončila tedy první část Alexandrovy velké výpravy na východ. Nyní měl čas (a léta konečně také), aby se oženil. Vzal si za manželku Roxanu, dceru posledního svého odpůrce Oxyrta, jež byla podle soudobých posudků nejkrásnější dívkou Asie. 62 Zlepšil tím vztahy se svými oponenty, upevnil si postavení a přeorganizoval jejich armádu, která mu měla pomoci při tažení do Indie. S jeho cestou do Indie se pojí jedna legenda v hlavním městě Frygie. Gordion staré hlavní město na pravém břehu řeky Sangarios proslulo tzv. gordickým uzlem, umně spleteným jhu vozu místního héroa Gordi (V chrámu Diově). Kdo by jej rozvázal, měl se podle pověsti stát pánem celé Asie. Uzel rozťal mečem Alexandros Veliký. 63 Jeho plán na dobytí Indie byl hodně unáhlený, jelikož Indie jako velice lidnatá země byla nad jeho síly. Povedlo se mu alespoň po těžkém boji přemoci krále Pora, kterému ale jeho zemi nechal, ovšem pod nadvládou Makedonie. Chtěl ještě překročit řeku Ganga a dobýt tam bohatou zemi, ale vojáci byli vyčerpaní a nemocní, musel se tedy dát na ústup. Odpor místních obyvatel neutuchal a Alexandr se tedy rozhodl dostat část svých vojáků domů po moři. Vojáci dopluli do ústí Tigridu a Alexandr se s druhou částí vojáků 61 HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Řecký zázrak, s SVOBODA, Encyklopedie antiky, s

34 dostal přes poušť do Persie. Během cesty pouští zahynula polovina mužů včetně všech žen a dětí, kteří vojsko doprovázeli. 2.6 Alexandrův návrat Alexandr byl zhrozen z toho, co se v době jeho nepřítomnosti s jeho dobytou zemí stalo a začal tedy rozdávat funkce Povolal Antipatra z Makedonie na východ a pověřil její správou vojevůdce Kratera: vyměnil správce Egyptských financí, který bezostyšně vydíral zemi: sesadil svého zástupce Harpala, který si počínal jako samovládce: odsoudil k smrti tři makedonské velitele v Médii, kteří jednaliprti jeho rozkazu (dva z nich byli důstojníci, kteří kdysi na jeho příkaz zavraždili Parmeniona): potlačil vzpouru Peršana Orsinea, který po smrti dřívějšího satrapy svévolně zmocnil vlády 64 Poté co si opět upevnil svou moc, uspořádal velkou hostinu na oslavu ukončení výpravy na východ. Kromě toho usiloval o překonání etnických a kulturních přehrad, které odlišovaly Makedoňany a Řeky od obyvatel Přední Asie. Tom uměla sloužit velká svatební slavnost uspořádaná na jaře roku 324 v Súsách. Alexandr se oženil se Stateirou, starší z obou dcer Dareia III., a s Parysatidou, dcerou Artaxerxa III. (zavražděného v roce 338). Sňatky s asijskými ženami uzavřelo rovněž více než makedonských vojáků. 65 Poté začal jednat se všemi, jako sobě rovnými. To se nelíbilo vojákům, kteří měli mezi sebe přijmout Peršany za staré a boje neschopné vojáky. Došlo k velké vzpouře, která se nepovedla Alexandrovi potlačit a tak si musel udělat nové vojsko z perských vojáků. Když se to vzbouřenci dozvěděli, požádali Alexandra o odpuštění. Ten jim vyhověl a uspořádal velkou hostinu. 64 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Řecký zázrak, s HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s

35 Vzniklo tedy vojsko nejen z Řeků a Makedonců, ale z různých národů napříč jeho říší. Poté představil svůj politický program, který měl zrovnoprávnit všechny národy, jež jsou pod jeho nadvládou. Plánoval dobýt celý svět, začal se připravovat na další výpravu. 35

36 3. Dělení Alexandrovi říše Po smrti Alexandra můžeme pomalu ale jistě sledovat úpadek tohoto impéria, které míří ke zkáze. Je nevyhnutelné, aby se tato obrovská říše rozpadla. V této době také nastává období Helénismu, které je často považována za horší období, než doba klasického Řecka. V této době dochází k rozkvětu Alexandrijského básnictví, výtvarného umění a vzniku Helenistické literatury. Literatura za nového uspořádání pol. poměrů nemohla již počítat s ohlasem u širších vrstev a omezila se především na úzký kruh vzdělanců. Přesto však přinesla leccos nového i v tematice, zvl. Však ve zdokonalení formální stránky, především v první polovině tohoto období Důsledek Alexandrovy smrti Alexandr se další výpravy nedožil, jelikož onemocněl s velkou pravděpodobnosti malárií a zápalem plic. Zemřel dne 13. Června 323 před naším letopočtem ve věku necelých třiatřiceti let. Z těchto posledních dnů jeho neobyčejného života se zachovala důkladná a podrobná zpráva, jak ji zaznamenal v efemiridách- v královském úředním deníku- Alexandrův sekretář Eumenés z Kardie. Následujícího dne se král opět koupe a vykonává přepsanou oběť Horečka ho už neopouští, povolává k sobě vojevůdce a nařizuje jim připravit všechno tak, aby mohl vyplout (Alexandr onemocněl, uprostřed posledních připrav k tažení na Arabský poloostrov). Večer se koupe. Pak se cítí velmi špatně. Druhý den nařizuje, aby byl přenesen do budovy vedle lázní, a vykonává předepsanou oběť. Přestože se cítí velmi špatně, povolává k sobě nejvýznamnější vojevůdce a dává jim znovu rady pro výpravu následujícího dne, třeba že je sláb, vykonává předepsanou oběť. Velitelům nařizuje čekat v předsíni, nižším důstojníkům před branou. Jeho stav je již velmi vážný. Dává se odnést do zahrad (druhý břeh Eufradu) do královského paláce. Když k němu přicházejí vojevůdcové, poznává je sice, ale už nemůže mluvit. V noci má vysokou 66 SVOBODA, Encyklopedie Antiky, s

37 horečku, stejně tak příští noci následující den u palácových bran se shromažďují vojáci čekající na zprávu o králi. Chtějí ho vidět, chtějí se s ním rozloučit. Snad už zemřel a betairové zatajují jeho smrt před armádou. Výkřiky davu sílí, vřava vzrůstá, ještě chvíli a vtrhnou do paláce. Hetairové střežící vstup do královských komnat musí ustoupit. Dveře se rozletěly. Beze zraní a bez vrchních plášťů, pouze v chitonech procházejí v naprostém mlčení vojáci jeden za druhým kolem lože umírajícího. Sotva znatelný pohyb hlavy a víček se loučí Alexandr, kterého ještě neopustilo vědomí, s těmi, kdož za ním šli z nepatrné Makedonie až na konec světa, aby mu svou vlastní krví pomohli dobýt impérium, jaké dějiny neznaly. 67 Tento záznam byl napsán dva dny před jeho smrtí. Po jeho smrti nastal v jeho říši zmatek. Alexandr měl prsten, který byl symbolem moci a určoval kdo je králem říše. Vzhledem k tomu, že ho nikomu neodkázal, začal o něj boj mezi možnými nástupci na trůn. Dědictví bylo po jeho smrti obrovské a tak se není čemu divit, že o něj byl takový zájem. Impérium vytvořené Alexandrem Makedonským překonal co do velikosti až na počátku 13. století n. l. Čingischán. 68 Možných nástupců byla celá řada, většinou se jednalo o vojevůdce Alexandrových armád, jeho věrné přátele a v neposlední řadě o jeho nevlastního bratra a jeho čerstvě narozeného syna Alexandra. K této kapitole se vztahuje Příloha 3. Nejdříve se každý chtěl zmocnit celého území, které Alexandr získal. Ovšem jediná možnost byla stát se regentem malého Alexandra a Alexandrova nevlastního bratra Filipa. Později přišel Alexandrův věrný druh z mládí Perdikkís s tím, že Alexandr odkázal prsten právě jemu a tak se stal regentem. Jeho odpůrce Ptolemaios, který byl Alexandrovým věrným poddaným a pomáhal mu s plánováním válek, se s tímto faktem nesmířil a ukradl Alexandrovo tělo a odjel s ním do Alexandrie. Tam se Ptolemaios ujal 67 ŚWIDERKÓWNA, Helada králů, s BÁRTA, KOVÁŘ, Civilizace a dějiny: historie světa pohledem dvaceti českých vědců, s

38 vlády jménem právě narozeného Alexandra mladšího. Tato skutečnost velice rozohnila Perdikkise, který se rozhodl táhnout na Egypt. Při pokus o přechod přes Nil byl ale zavražděn. Po jeho smrti došlo k dalším bojům o Alexandrovo dědictví. Tyto boje trvaly skoro padesát let, došlo snad ke všem možným kombinacím aliancí i nepřátelství. Po dlouhých válkách byli všichni tak unaveni, že uzavřeli mír s tím, že si každý ponechá co má. Mír netrval dlouho, neboť došlo k zavraždění Alexandra mladšího a Filipa, bratra Alexandra Velikého, což způsobilo další boje o moc. Každý se prohlásil za krále, případně za boha. Všude byly obrovské bitvy, po jejichž skončení konečně došlo ke stabilizování a Alexandrova říše se rozdělila na tři velké státy. Po smrti Alexandra v Babylonu roku 323 př. Kr. se jeho říše rozpadla a její dědictví nesla seleukovská říše na předním východě, ptolemaiovský Egypt a vlastní Makedonie. 69 Kromě těchto velkých států vznikli také menší státy jako třeba Kappadokie, nebo Pergamon. Řecko zůstal pod nadvládou Makedonie, ale některé státy se dokázali osamostatnit. Jednalo se hlavně o ostrovní státy jako Kréta nebo Rhodos. Je složité sledovat to, jak probíhaly rozbroje mezi těmito státy, neboť jich bylo hodně a vlastně neměly žádný větší význam. Problémem byla obrovská rozloha této říše, Alexandr se snažil o asimilaci všech, ale vládl příliš krátkou dobu na to, aby dokázal tento proces dokončit. Dělal pro to mnoho věcí: stavěl silnice, podporoval sňatky mezi různými kulturami či se snažil obohatit ostatní kultury o tu řeckou. Otázkou zůstává, zda by se mu povedlo tak obrovskou zemi udržet i nadále, kdyby předčasně nezemřel. 3.2 Makedonie a Řecko Antigonovci Docházelo k častým změnám na trůně. První výraznějším vládcem byl Demetros, který si v Thesálii založit město a pojmenoval ho po sobě. Díky jeho systému posádek 69 BÁRTA, KOVÁŘ, Civilizace a dějiny: historie světa pohledem dvaceti českých vědců, s

39 došlo později k makedonské nadvládě vůči Řekům. Jeho okázalost a nadřazenost začala Makedoňany pohoršovat a obtěžovat. Této situace využili někteří jeho odpůrci, kteří se dostali na trůn. Jejich vláda trvala poměrně krátkou dobu, přibližně šest let. Poté z bojů vyšel vítězně syn Demetria, Antigonos, který vládl skoro čtyřicet let. Během jeho vlády vznikl spolek proti makedonské nadvládě, v čele s Athénami a Spartou. Podle představitele protimakedonské opozice v Athénách Chremonida, jež navrhl dekret, ve kterém Athény vyhlašovali boj Řeků za nezávislost, a připomínal zásluhy Ptolemaiovců o svou svobodu, byl tento konflikt označován jako Chremonidova válka. Egyptský vládce Ptolemaios II. přislíbil svou podporu, jeho loďstvo manévrovalo u pobřeží Attiky, avšak do bojů nezasáhlo. Sparťanům se nepodařilo proniknout do středního Řecka a v bitvě u Korintu padl roku 265 i jejich král Areus. 70 Athény byli nuceni kapitulovat. Tímto krokem ztratili jakýkoliv politický vliv a do Athén byli dosazeni Makedonští úředníci. V Řecku se místo obcí, které dominovaly v klasickém období, stále výrazněji prosazovali tzv. spolky (Koina), které vznikaly především v oblastech, jež stály v minulosti stranou mocenských bojů. Ve středním Řecku to byl především Aitólský spolek. Aitólové měli hlavní zásluhu na odražení útoku Keltských kmenů, které v roce 279 př. Kr. vtrhly do Řecka a pronikly až do bezprostřední blízkosti Delf. Po odražení útoku získal Aitólský spolek kontrolu nad Delfskou svatyní a postupně upevňoval své postavení v Delfské amfiktyonii. Aitólské lodě pronikaly do Egejského moře a podílely se na pirátské činnosti. 71 K velkým změnám došlo ve Spartě, když se král rozhodl znovu rozdělit pozemky ve Spartě. Chtěl tím získat více občanů, jelikož jejich počet neustále klesal. To se nelíbilo bohatým vrstvám a tak nechali krále odsoudit k smrti. Jeho následovník tuto reformu prosadil, odstranil efory a stal se neomezeným vládcem. Nejbohatší občany poslal do 70 HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s

40 vyhnanství a jejich pozemky daroval zemědělcům. Jeho vojáci ovládli část Peloponésu, ale nakonec byl po nepovedené bitvě nucen utéct. Makedonie této skutečnosti využila a území si dobyla zpět. Na začátku třetího století před naším letopočtem se začali objevovat Římané. Během druhé Punské války došlo k otevřeným bojům Makedonie a Říma. Bojovali spolu kvůli Kartágu, které bylo protivníkem Říma, ale spojencem Makedonie. Římu se následně povedlo Kartágo porazit a tím získali nadvládu nad řeckými obcemi v jižní Itálii. Řím vyhlásil válku Makedonii o pár měsíců později a díky svému bohatství a diplomacii přetáhla Makedonské spojence na svou stranu. Vzhledem k těmto událostem byla Makedonie poražena, ztratila své území a musela zaplatit válečnou pokutu Římu. Roku 196 před naším letopočtem vyhlásil Řím svobodu všem Řekům. Ovšem ve skutečnosti se jednalo jen o nadvládu někoho jiného než Makedonie. Římané sice odvolali své vojáky z Řeckého území, ale vnitřní problémy v Řecku byly i přesto řešeny Římským senátem. Poslední pokus Makedonie o obhájení své samostatnosti Perseusem, byl v bitvě u Pydny rozprášen a Řím si podmanil Makedonii. Jeho stoupenci byli těžce potrestání prodáním do otroctví a ostatní přívrženci Makedonie byli potrestáni složitějšími podmínky pro obchod, které pro ně znamenaly ekonomický pokles. Pokus o znovu vytvoření Makedonie. Když v Makedonii propukly v polovině 2. Století př. Kr. nepokoje, zasáhli Římané znovu a roku 148 př. Kr. vytvořili z Makedonie, k níž připojili Épeiros a Ilýrii, provincii římské říše. V téže době využili Římané sporu mezi achajským spolkem a Spartou a roku 146 se zmocnili Korintu. Město bylo vypáleno, většina mužů pobita a ženy i děti prodány do otroctví. Pád Korintu znamenal konečnou 40

41 tečku za samostatným politickým vývojem řeckých obcí a spolků. Řekové byli podřízeni moci správce makedonské provincie Egypt Ptolemaiovci Hranice tohoto království dalece překračovaly Egypt. Jednalo se o část dnešní Libye, Kypr, Palestinu, Foinikie a jižní Sýrii. Ptolemaiovci se snažili získat další území, jak od Antigonovců, tak od Seleukovců. Na asijské pevnině se jejich zájmy střetávaly s ambicemi Seleukovců, což vedlo k častým konfliktům, označovaným jako Syrská válka. 73 Ptolemaiovci se přecenili, nebyli totiž schopni čelit takovému náporu. Ztratili část svého území. Zachránili je Římané, kteří začali do Egyptských záležitostí zasahovat poměrně často. Poslední kapitolou Ptolemaiovců je vláda Kleopatry VII. Kleopatra je známá jako milenku Ceasara, a zároveň také milenku Marca Antionia. Kleopatra byla neuvěřitelně krásnou ženou, neboť o jejím půvabu se mluví ve všech knihách o ní. A opět přišli židovští předáci v počtu jednoho sta mužů do Dafny u Antiochie k Antoniovi, zotročenému již láskou ke Kleopatře. 74 V roce třicet př.n.l. se stal Egypt součástí Říma. Ptolemaovici navázali na starou Egyptskou tradici, která rozvíjela zemědělství, řemeslnictví i obchod. Půda patřila buď chrámům, nebo bohatým obyvatelům a zároveň byly nájmy půdy velice výhodné. Nejlepší postavení ze všech měst měla Alexandrie, která se stala sídlem vládců v Egyptě. Zajímavé je, že v Alexandrii žila poměrně početná Židovská skupina, která rozšiřovala řeckou kulturu a jazyk. sedm divů světa. Ptolemaovci postavili u Alexandrie maják na ostrově faru, který se řadí mezi 72 HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s FLAVIUS, Válka Židovská, s

42 Později se začal projevovat úpadek egyptského hospodářství a také velké zvyšování daní, které způsobilo útěk dělníků před bídou. Tyto informace máme díky dochovaným papyrům. 3.4 Sýrie Seleukovci Seleukos, jenž vládl nad rozsáhlým územím v Přední Asii ( ), byl důsledným pokračovatelem politiky Alexandra Velikého. V Malé Asii, v Sýrii, v Mezopotámii i na íránské plošině vznikla celá řada Seuleukeí a Antiocheí (nazvaný po jeho otci Antiochovi) a rovněž Laodíkeie a Apameie (nesoucí jméno Seulekovi matky či manželky). 75 Města jeho říše měla určitou autonomii, ale hlavní slovo měla ústřední moci. Sídelní město bylo nejprve Seleueia a později Antiocheia. Zemědělství zůstalo beze změny, bylo pod chrámovým dohledem a pracovali na něm závislí rolníci. Pozemky získávali vojenskou silou a ty poté dostávali vládci, privilegované rody, nebo nová města. Pokladna byla plněna daněmi a různými dávkami, o tyto záležitosti se starali hodnostáři, kteří byli členy místní aristokracie. Vojenské síly, ale nadále zůstaly v rukou Makedoňanů. Seulekovci uzavřeli dohodu s Ptolemaiovci, která je zavazovala ke společným bojům proti Keltům. Keltové v té době dobývali velké území malé Asie, což ohrožovalo fungování těchto dvou států. Růst vlivu Antiocha měl za následek pocit ohrožení ze strany vládců Rhodosu a jiných malých států. Na tomto území už v té době působili Římané. Když Římané vyhlásili svobodu Řekům, ovlivnilo to i maloasijské obce. Antiochos na to reagoval výpravou do Řecka. Římanů se tato skutečnost nelíbila, a proto se rozhodli táhnout do malé Asie. Bitva dopadla pro Antiocha porážkou. Poté došlo k uzavření mírové smlouvy, která donutila Antiocha, vzdát se velkého území ve prospěch Rhodu. 75 HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s

43 V Palestině se Seleukovští vládci opírali o zámožné obyvatele Jeruzaléma, kteří přejímali řecké tradice a zvyky. 76 Později to došlo do takového stádia, že místo Boha Jahve začali uctívat ve svých chrámech boha Dia. Tato skutečnost strhla vlnu nevole, které vyústila v povstání. Povstání vedl Juda Makabejský, kterému se podařilo dobýt Jeruzalemský chrám a obnovit Jahvův kult. Jeho nástupcům se povedlo vybudovat si nezávislost a vytvořili Judský stát. Tu řekl Juda mužům, kteří byli s ním: Nebojte se jejich množství, nestrachujte se střetnout se s nimi; vzpomeňte si, jak byli zachráněni naši otcové při Rudém moři, když je pronásledoval farao s vojskem. Volejme nyní k Nebi, snad se mu zalíbí a rozpomene se na smlouvu s našimi otci a rozdrtí dnes toto vojsko před našima očima, aby všichni pohané poznali, že tu je, kdo vykoupil a zachraňuje Izraele. Když cizáci vzhlédli a uviděli je postupovat proti sobě, vytáhli z tábora k boji. Judovi mužové zaduli do polnic a rozpoutala se bitva; pohané v ní byli poraženi a utekli směrem k rovině. Všichni, kdo se opozdili, padli mečem, protože židé je pronásledovali až do Gezeru a do roviny edómské, do Ašdódu a Jabny; padlo z nich na tři tisíce mužů. Juda se svým vojskem je přestal pronásledovat a vrátil se zpátky. Řekl lidu: Nemyslete na kořist, ještě nás čekají boje: Gorgiás se svým vojskem je v horách blízko nás! Vytrvejte tedy v boji s našimi nepřáteli a až bude po všem, vezmete si svou kořist podle libosti. Zatímco ještě mluvil, bylo vidět, jak se jakýsi nepřátelský oddíl vynořuje z hor. Cizáci spatřili, že se jejich oddíly obrátily na útěk a že židé zapalují tábor; stoupající kouř svědčil o tom, co se stalo. Tento pohled je velmi poděsil, a když navíc spatřili Judovo vojsko připravené na rovině k boji, uprchli všichni do pelištejské země. Potom se Juda vrátil do tábora pro kořist; pobrali v něm množství zlata a stříbra, látek z purpuru fialového i rudého a mnoho jiného bohatství. Na zpáteční cestě zpívali chvalozpěvy k Bohu v nebi, že je dobrý, že jeho milosrdenství je věčné. Ten den byl pro Izraele dnem velikého vysvobození HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s Bible 2012 s

44 Poslední Pergamský král po své smrti daroval své území Římu. Do čela odporu, který se zdvihl v řadách místního obyvatelstva, se postavil Attalův nevlastní bratr Aristonikos. V jeho vojsku bojovali převážně závislí rolníci a otroci a do boje se zapojily také kmeny z hornatých oblastí Malé Asie. Povstalci se nazývali Heliopolitaj (občané slunce) názvem, který měl nejspíše svůj původ v tradičních maloasijských náboženských představách o spravedlivém slunci. Římané, podporovaní některými maloasijskými vládci i řeckými městy, utrpěli nejprve porážku a teprve nové expedici římských legií se podařilo v roce 129 př. Kr. povstání zdolat. Aristonikos byl popraven v římském vězení a na místě pergamenské říše vznikla římská provincie Asia. 78 Pergamon nebyl jediným státem, který měl problém s nadvládou Říma. Pontský král se také snažil zabránit pronikání římského vlivu do jeho země. Po dlouhých bojích byl, ale poražen. Po jejich porážce se Pompeius rozhodl dobýt zbytek území. Vytvořil tedy římskou provincii v Sýrii, jejíž součástí byla i Palestina. 78 HRADEČNÝ, DOSTÁLOVÁ, OLIVA, TSIVOS, VAVŘÍNEK, Dějiny Řecka, s

45 4. Řím V této kapitole postupně uvidíme, jak se Římské impérium rozrůstá a jak pohlcuje zbytky řeckých států, které byly dříve mocnými státy. Jedná se o období těsně před začátkem punských válek. Styky mezi Kartágem a Římem byly ze začátku pouze na úrovni obchodu a vzájemné pomoci. Kartágo vyprovokovalo Řím, tím že se vylodilo nedaleko římských hranic. Šlo pouze o záminku. Začátek války byl přijat s nadšením, protože obyvatelé věděli, že Kartágo je velice bohaté území a Římané se těšili na obrovskou válečnou kořist. V této kapitole postupně uvidíme, jak se Římské impérium rozrůstá a jak pohlcuje zbytky řeckých států, které byly dříve mocnými státy. 4.1 První punská válka Válka začala velice rychle, protože dříve než přišli posly do Říma, bylo u kartaginské loďstvo u římského území. Jednalo se o město Messanu, které je v průlivu mezi Itálii a Sicílií. Strategie kartágského velitele byla nechat město vyhladovět, dříve než se město mohlo vzdát. Ovšem následně přijely čtyři římské legie a ty Kartágo porazilo. Kartágský vojevůdce se chtěl přidat na stranu Říma a vzhledem k římské zásadě, která považovala, poražené nepřátelé za budoucí spojence, byl přijat a stal se věrným spolubojovníkem Římanů. Díky tomu gestu získal Řím i některá řecká města na Sicílii. Sicilští spojenci domohli Římu získat nejvýznamnější kartágské město. Kartágo mělo obrovskou převahu na moři, svým protivníkům potápěla lodě s posilami a tak jediná možnost Říma bylo vytvoření námořní flotily. Římané ve velice krátké době vytvořili námořní flotilu totožnou s tou Kartaginskou. Římanů se na moři začalo dařit a tak se rozhodli napadnout Kartágo v Africe. K válečnému střetu došlo u mysu Eknonu a tato bitva je podle historiků tou největší námořní bitvou všech dob. Římské loďstvo utvořilo klín v čele s loděmi obou konsulů, vrhlo se vší silou, jež měli 45

46 veslaři v pažích, proti kartágskému. Prorazilo linii, obchvatnému manévrem přinutilo křídla k ústupu a po rychlém nasazení záloh dosáhlo naprostého vítězství. 79 Toto vítězství přesvědčilo Římany o jejich neporazitelnosti, a proto se rozhodli dobýt Punská města. Ze začátku se jim dařilo města dobývat, později se města vzdávala Římským vojákům sama. Svými manévry se brzy ocitli v blízko Kartága. Římanů bylo nabídnuto výkupné a mír od Kartága. Kladli se však takové podmínky, že se Římané rozhodli tuto nabídku odmítnout. Kartágo použilo peníze na žoldnéřské vojsko v čele se Sparťanským vůdcem, a tím bylo římské vojsko zničeno. Přeživší chtěli podat svědectví Římanům, ale při zpáteční cestě bylo celé loďstvo zničeno obrovskou bouří. Válka však ještě neskočila: především proto, že Římané odmítli jednat o míru. Kartaginské vojsko se tedy vylodilo na Sicílii: tamější římské jednotky, podporované řeky, je však zatlačily na severozápad ostrova. Novou naději přinesl Kartagincům energický Hamilkar Barkas. Římané však využili všech prostředků republiky, aby znovu vybudovali loďstvo roku 242 př. n. l. dobyl konzul Gaius Lutatius Catullus poslední dva kartaginské přístavy na Sicílii a rok nato zničil kartaginské loďstvo v námořní bitvě u Aegatských ostrovů. Kartágo pak nabídlo Římu mír. 80 Kartágo muselo vyklidit Sicílii a zaplatit obrovskou pokutu vice než osmdesát tisíc kilo stříbra. To je ovšem vrhlo hned do dvojího dalšího neštěstí. Tvrdým vymáháním příspěvků na kontribuci u libyjských a numidských kmenů, jež se změnilo v loupení provázené přibíjením náčelníků na kříž, vzbouřilo celé africké území. Současně vzbouřili proti sobě i vlastní žoldnéře, protože neměli peníze, aby jim mohli vyplatit mzdu a náhradu za ušlou kořist 81 Tato skutečnost vyvolala povstání mezi žoldnéři, na jejich stranu se také přidali otroci a africké kmeny. Toto povstání trvalo dlouhé roky a jednalo se o nejsurovější bitvy všech dob. Kartágu se nakonec povedlo povstání uklidnit. Římané do tohoto povstání nezasahovali, ale za tu dobu si podmanili nejen Sicílii, ale také Sardinii a Korsiku. 79 ZAMAROVSKÝ, Dějiny psané Římem, s ZAMAROVSKÝ, Dějiny psané Římem, s ZAMAROVSKÝ, Dějiny psané Římem, s

47 Kartágo po sjednání míru začalo střádat plány na odplatu, ale po smrti velitele Kartága musel přijít jiný vůdce. 4.2 Hannibal Stal se nástupcem v Kartágu po podivné smrti jeho předchůdce. V době svého zvolení byl velice mladý, ale měl velké vojenské zkušenosti. Syn Hamilkarův, vynikající kartaginský vojevůdce a především politik za druhé punské války, r. 221 př. n. l. převzal po svém švagrovi Hasdrubalovi velení nad armádou v Hispánii a r. 219 zahájil boj s Římany. 82 Už v útlém věku složil přísahu, že bude do konce svého bojovat proti Římanům. Už ve dvanácti letech začal žít jako voják. Naučil se skvělé taktice a osvojil si i jezdecké schopnosti. Ve čtrnácti letech začal bojovat po boku svého otce, který byl vůdcem Kartágské armády. V jednadvaceti začal velet Kartágské jízdě. O jeho životě toho nevíme mnoho, protože spisy o něm se dochovali jen od jeho protivníků. Jednal prý velice krutě a chladnokrevně, ale zároveň byl velice statečný a měl nadání vést vojáky. Když Hannibal nastoupil na trůn, byla jeho pozice silná. K dispozici měl obrovskou armádu, plnou pokladnici a jeho nepřátelé byli oslabeni válkou s Galy. Rozhodl se tedy využit situace a napadl město Sagumtum 83, které bylo Římským spojencem. Římané neměli dostatek vojáků a tak poslali posly do Kartága, kteří požadovali, aby byl Hannibal potrestán. Tato prosba ovšem nebyla vyslyšena. 4.3 Druhá punská válka Hannibal byl za vyhlášení války rád, protože měl připravený plán na poražení Římanů. Jeho taktika byla na tehdejší dobu neuvěřitelná, protože si vytvořil zpravodajskou službu, která ho informovala o římské taktice. Rozdělil svou armádu na tři části, kdy jedna hlídala Africké pobřeží, druhá střežila Hispánii a s poslední se vydal z Kartága na sever. 82 SVOBODA, Encyklopedie antiky, s Obchodní přístav v Hispánii Tarraconensis 25 km severně od Valencie. Obyvatelstvo se v době kartaginských výbojů v Hispánii spojilo s Římany. (SVOBODA, Encyklopedie antiky, s. 543.) 47

48 Armáda, která se vydala na sever, rychle překročila Pyreneje a dokonce se spřátelila s galskými kmeny. Hannibal se rozhodl překonat Alpy. A nyní začala jedna z nejsmělejších operací v dějinách válek, Hannibalův slavný přechod přes Alpy. Pochod severním Španělskem, přes Pyreneje a jižní Francii si vyžádal hodně času. K Alpám dorazil Hannibal se svým vojskem až v říjnu. Zdolání již zasněženého horstva- dodnes neznáme trasu, kterou Hannibal táhl,- si vyžádalo těžké ztráty. K cíli dorazil Hannibal s pouhými pěšáky a jezdci. 84 Veškeré snaha zastavit Hannibala byla neúspěšná. Další problém, který nastal, bylo vzbouření Galů proti Římu. Hannibal pokračoval ve svém tažení na Řím, a brodil se močály, aby obešel římské tábory. Když Římanům došlo, že je Hannibal obešel, vydali se za ním, ale kartaginská tajná služba věděla o každém kroku, a proto na ně Hannibal připravil léčku. Římané do této léčky šli jako ovce na porážku. Byla to největší prohra Říma, zemřelo zde více než patnáct tisíc mužů a mnoho dalších bylo zajato. Po této bitvě se Hannibal rozhodl přezimovat a přes moře si zařídil kontakt se svou zemí. Hannibal přezimoval na keltském území, na jaře 217 př.n.l. se vydal se svým vojskem, posíleným početnými Galskými oddíly, přes Apeniny a dorazil do staré země Etrusků. 85 Mezitím v Římě začal vládnout diktátor Quitus Fabius Maximus, který dostal přízvisko Váhavec. Svou přezdívku asi zasloužil tím, že přestal s drobnými bitvami a vyčkával, až bude jeho vojsko silné. Zároveň se snažil Kartágo oslabit tím, že potápěl jejich lodě s potravinami pro vojáky. Později se ukázalo, že jeho taktika byla správná, bohužel jeho nástupci taktiku změnili. Setkali se s Hannibalovou armádou u vesničky Kanny. Kartágo mělo vojenskou převahu a to jednoho z vůdců Říma zneklidnilo natolik, že ještě před začátkem bitvy se chtěl vzdát. Druhý vůdce Varro 86 se ujal velení. Vyvedl hned za svítání legie před tábor, vyrovnal je do šiku jako na cvičišti a dal rozkaz k útoku. Když Hannibal viděl, že šik ve 84 KIENITZ, Národy ve stínu: soupeři Řeků a Římanů v letech př. n. l., s KIENITZ, Národy ve stínu: soupeři Řeků a Římanů v letech př. n. l., s Římský konsul r. 216 př. n. l.. Byl zvolen za druhé punské války s podporou demokratických kruhů. (SVOBODA, Encyklopedie antiky, s. 661.) 48

49 středu zesílil, rozestavil své jednotky do tvaru půlměsíce: do vypouklého středu umístil pomocné oddíly Galů a na křídla elitní jednotky Kartaginců. 87 Bitva začala tím, že římské vojsko se prorazilo střed protivníka, protože pomocné oddíly Galů nebyli schopné Římanům čelit. Hannibal měl tohle přesně v plánu, protože poté uzavřel svými elitními oddíly kruh a téměř všechny Římany pobil. Řím po této velké porážce bylo velice pochmurné místo, ale senát udržel svou prestiž a začal tvořit ihned novou armádu. Vytvořil armádu ze všech mužů do sedmdesáti let, což mu nepřipadalo dostatečné, a proto vytvořil armádu také z koupených otroků a také ze zločinců, kteří tímto dostali amnestii. Římané nabyli velké sebedůvěry, dokonce odmítli mírový návrh od Kartága. Hannibal věděl, že by se mu nepovedlo přemoci Římany na hradbách, proto chtěl Římany ještě více oslabit. Ukázalo se, že byl stejně geniálním diplomatem jako vojevůdcem: získal spojence v makedonském králi Filipovi V., uzavřel smlouvu s Hieronovým nástupcem v Syrakusách Hieronymem a vzbouřil proti Římanům Samnity, Lukány, Hirpiny, Bruttie a četná kampánská města, mezi nimi na prvním místě Kapuu. Kombinací výhružek a slibů i přímými vojenskými zásahy dosáhl toho, že se římská federace prakticky rozpadla. Římu zůstali věrni jen Latinové, Etruskové, Sabinové a jihoitalští Řekové: kam jinam ohlédl, měl samé nepřítelé 88 Římané se rozhodli vylodit se na Sicílii a zaútočit na Kapuu, což byl skvělý tah. Hannibal nemohl stáhnout svá vojska z dobytých měst a tak poslal jen malou armádu. Římané se této menší armády nezalekli, a proto se Hannibal pokusil odvrátit jejich pozornost z Kapuu na Řím. Tento taktický plán je známý větou Hannnibal ante portas. Útok na Řím, velkoměsto s početným obyvatelstvem a obehnané osm kilometrů dlouhými Serviovými valy, by byl pro Hannibala možný jedině tehdy, kdyby se k němu byla přidaal velká část Etrusků a poskytla mu energickou vojenskou podporu. V dané situaci by 87 ZAMAROVSKÝ, Dějiny psané Římem, s ZAMAROVSKÝ, Dějiny psané Římem, s

50 však taková akce pro Hannibala a jeho početně nijak silné vojsko, navíc nevybavené na obléhání, znamenala sebevraždu. Stratég Hannibal se do takového dobrodružství nepustil. Politik Hannibal si však musel po zklamání, které mu připravili Etruskové, uvědomit, že ve střední Itálii nenajde spolehlivou bázi pro své další operace. Proto se obrátil na východ a táhl do Picena na pobřeží Jaderského moře. 89 Později na tomto místě nechali Římané postavit chrám, protože tato chvíle byla zvratem celé války. Později stejného roku došlo k dobytí mešta Kapua, také Syrakusy a vítezství se začalo obracet na stranu Říma. Další rok došlo k dobytí posledního kartágského města na Sicílii, které bylo hlavním opěrným bodem pro Hannibala v Evropě. Další úspěchy tento rok zaznamenali také v Hispánii, kde se jim povedlo dobýt Nové Kartágo. Později došlo ke komplikacím v Hannibalově vojsku, protože Italikové nechtěli opustit svojí zemi a tak se střetli s Římem s mnohem menší armádou. Došlo k prvnímu poražení Hannibalovy armády a Řím donutil Kartágo k míru. Celé Kartágské území, mimo Afriku nyní patřilo Římu. Kartágo se také muselo vzdát svých válečných slonů a válečných lodí. Ročně museli platit deset tisíc talentů stříbra. Kartágo také nesmělo vést války bez souhlasu Říma. Moc Kartága byla zlomena. Nakonec rose v létě roku 204 př. Kr. přeplavilo silné římské vojsko pod vedení vynikajícího mladého vojevůdce Publia Cornelia Scipiona přes Středozemní moře do Afriky. Hannibal se musel vrátit, aby se postavil hrozícímu nebezpečí, a o dva roky později byl u Zamy jihozápadně od Kartága definitivně poražen. 90 Punské války pokračovaly i nadále, ale důležitým faktorem pro moji bakalářskou práci jsou boje Říma s Řeckem. Tyto boje probíhaly právě mezi punskými válkami. Neúspěšná Hannibalova výprava posloužila jen k tomu, že se zaskvěla zdatnost senátu a lidu: senátu, jejž mohlo spíše ponížit než vyznamenat přirovnání ke shromáždění 89 KIENITZ, Národy ve stínu: soupeři Řeků a Římanů v letech př. n. l., s HIBBERT, Řím: životopis města, s

51 králů, a lidu, o němž prohlásil Pyrrhův vyslanec, že má stejně jako hydra nevyčerpatelné zdroje síly Dobytí řeckého území Římem Jejich vztahy byly od počátku přátelské, protože jejich zájmy se nekřížily. Římané se nepletli do záležitostí vnitřních Řeckých rozkolů, vzájemně si projevovali úctu. K zásadní změně došlo, když se makedonský král Filip V. přidal na stranu Hannibala a šel proti Římanům, kteří se stále vzpamatovávali z porážky u Kann. Později docházelo k bojům mezi Makedonii a Římem. Filip V. byl těmito boji natolik zaměstnaný, že nemohl nadále pomáhat Hannibalovi v Itálii. Později došlo k uzavření míru, který sice nebyl příliš výhodný pro Makedonii, protože ta přišla o velké území v Ilýrii, ale Filip V. se začal soustředit na africký kontinent. Makedonie uzavřela spojenectví se Sýrií, protože se chtěla zmocnit egyptských držav v Egejském moři. Egypt byl ve špatné situaci, protože po smrti krále, byl dosazen na trůn jeho čtyř letý syn. Vojenský slabý Egypt se obrátil o pomoc Římanům: totéž učinil i Pergamon, kterého se zmocnil Antiochos. Brzy nato vyslaly do Říma posly se žádostí o pomoc proti makedonskosyrské alianci i Athény, Rhodos a další řecké státy. Bylo samozřejmě v římském zájmu, aby moc Makedonie a Sýrie příliš nevzrostla: z obou soupeřů byla však pro Řím nebezpečnější Makedonie. 92 Římský senát zapojil svou diplomacii a přes sliby i výhružky se jim povedlo zničit syrsko-makedonskou alianci. Podepsal se Sýrií tajnou smlouvu, která zavazovala Řím, že nebude překážet Sýrii proti Egyptu, ale Sýrie nesmí bojovat na západě na straně Makedonie. Řím nechtěl ztratit prestiž u Egypta a tak vyzval Filipa V., aby vrátil egyptské državy. Řím také chtěl, aby se Filip vyzpovídal smírčímu soudu. On tento návrh odmítl, a tak bylo nevyhnutelné vyhlášení války. Filip V. římská vojska nepodceňoval, ale zároveň v nich neviděl nepřekonatelnou hrozbu. Tento jeho pocit se mu vymstil a tak byl poražen u 91 GIBBON, úpadek a pád Římské říše, s ZAMAROVSKÝ, Dějiny psané Římem, s

52 Kynoskefalu v Thesálii. Prohra, ale pro něj nepředstavovala takovou ztrátu, protože Římané nepožadovali žádné území. Jen museli zmenšit svojí armádu, a uznat svobodu řeckých měst. Řekové byli posledním bodem potěšeni a naprosto spokojeni s římskými kroky. Římané si pravděpodobně nechtěli znepřátelit Makedonii, protože věděli, že si jim bude jejich vděk hodit při bojích se Sýrií. Po opuštění Řecka římskými vojáky došlo k tomu, že si Sýrie začala nárokovat řecká města, která byla pod nadvládou Makedonie. Římané chtěli do této situace zasáhnout, ale nebylo jim to umožněno, protože někteří řečtí vůdci byli přívrženci Sýrie. Jednalo se pravděpodobně o to, že očekávali od Říma, za pomoc ve válce získají část Makedonie. Četná řecká města se rozhodla proti Sýrii postavit. Mezi nimi byl také Rhodos, který požádal o pomoc Řím. Římané využili vděčnosti Filipa V. a společnými silami zahnali syrskou armádu z tohoto území. V bitvě v Malé Asii byl ovšem poražen a musel uznat svobodu řeckých měst. Při pokusu o získání prostředků na odvetnou válku byl zabit při plenění Baalova chrámu v Elymaidě. Po jeho smrti došlo k rozdělení jeho říše, parthský král se zmocnil východu, sever se osamostatnil a vznikla Arménie, a na jihu díky Makabejcům vznikl Judský stát. Po této válce získal Řím vliv ve středomoří, prohlásil se za ochránce svobody řeckých měst. Nejednalo se o římskou nadvládu, která by řídila řeckou politiku, ale postupem času začal ovlivňovat vnitřní i zahraniční politiku. Řešil hlavně spory mezi řeckými městy, samozřejmě si tím chránil své zájmy. Díky jeho postavení měl v Řecku čím dál tím více nepřátel. Mezi běžnými občany bylo více a více odpůrců Říma. K vyhrocení došlo hlavně v Thesálii a Boiotii, kde demokratičtí vůdcové doufali v záchranu ze strany Makedonie. Na Makedonském trůnu byl syn Filipa V., který se považoval za ochránce všech utlačovaných a vypravil se proti římskému spojenci Pergamu. Řím se snažil této válce vyhnout, ale to se jim nepovedlo. 52

53 Syn Filipa V. Perseus byl velice dobrý vojevůdce a po dobu tří let sklízel jeden úspěch za druhým. Čtvrtý rok se stal zvratový, kdy došlo k boji u Pydny, kde zvítězila římská armáda. Perseus během těchto bojů uprchl, ale později se sám nechal zajmout Římany. Byl poslán do města Alby, kde dožil a jeho syn později pracoval jako písař. Makedonii rozdělili Římané na čtyři vazalské státy: města, jež pomáhala Pyrrhovi, zničili a jejich obyvatele prodali do otroctví. 93 Makedonie se ještě jednou snažila vymanit se z římského vlivu, ale římské legie po dvou letech odpor potlačili a Římané připojili Makedonii k Římu a vyhlásili ji svojí provincií. Po poražení Makedonského povstání se dostal Řím do dalšího konfliktu s řeckými městy v čele s Korinthem a Spartou. Senátní komise, která se spěšně do Korinthu dostavila, odmítli vůdcové spolku vyslechnout: Chceme respektovat Římany jako přátelé, ne však poslouchat jako pány! 94 Situace se natolik vyostřila, že to vyústilo ve válku. Řím byl znovu ve válce s Kartágem, a to vnímal jako obrovskou zradu, proto se rozhodl srovnat Korinth se zemí a jeho obyvatelstvo prodat do otroctví. Korinth byl zničen do základů a v roce 146 před naším letopočtem dochází k podmanění Řecka. 93 ZAMAROVSKÝ, Dějiny psané Římem, s ZAMAROVSKÝ, Dějiny psané Římem, s

54 5. Úpadky říší V této kapitole se pokusím reflektovat důvody úpadku státu, o kterých jsem psala v předchozích kapitolách práce. Tyto události mají vždy stejný vývoj- budování, vrchol, pád. Důvody k budování byly většinou vlivem útlaku, ze strany vládců, případně může jít o touhu získat co největší území, jako to bylo v případě Makedonie. Důvodem získání území je celá řada, může se jednat o upevnění moci na daném kontinentu, zlepšení ekonomické situace své země či otrocká pracovní síla. Ekonomickou situaci mohla zlepšit naplněná pokladnice, která byla hlavním důvodem, proč se Alexandr Veliký rozhodl dobýt Persepole. Další věcí, jež mohla zlepšit ekonomickou situaci, bylo placení válečné pokuty, náhradu vojenských výdajů, ale také placení ochrany menším státům. Jiným problém je vznik nenadálé situace, na kterou nejsou státy připraveny. V tomto případě se může připomenout řecké období po peloponéských válkách, kdy došlo k velkým krizím. Jednalo se především o krize základních hodnot, ať už to byla devalvace lidské bytosti, nebo jiné běžně přijímané hodnoty tehdejší společností. Mocnosti tehdejší doby měly podobné problémy. Problémy ekonomický byly u všech států podobné - zvyšování daní, inflace, devalvace platidla, které není z drahého kovu. Na tyto ekonomické problémy má největší dopad neúroda, velké požadavky vládců, ale také obrovské stavby, které měli dokazovat velikost vládců, jako byli například pyramidy nebo chrámy zasvěcené bohům. Další problémy nastávají, když u občanům klesá morálka. Pokles morálky způsobuje devalvaci lidské bytosti, odpor vůči prosté práci, úpadek vlastenectví, ztrátu důvěry ve své vládce, snižování porodnosti. Rozklad společnosti politickým systémem je jeden z aspektů, který narušuje její soudržnost. Rozpad státních jistot, ale také denní hádky mezi vládnoucí elitou jen 54

55 prohlubují vzniklou krizi. Problémy vládců vznikají díky jejich neschopnosti jednoznačně rozhodnout, vládnout, převzít své povinnosti se vším všudy. 5.1 Athény Původ Athénského obyvatelstva není úplně znám. Athéňané se prohlašovali za Autochtonni (původní) obyvatelé. O svém mystickém králi Erechtheovi věřili, že jeho matkou byla samotná Gaia (země) a tvrdili, že se ho ujala Athéna (po níž město má jméno) poté, co svedla úspěšný boj s Poseidonem, jehož syn Theseus se stal Athénským národním hrdinou. 95 Athény byly zřízením demokratické. Jejich politický systém byl pokrokový. Tento pokrok můžeme vidět ve volnosti podnikání u svobodných občanů, kteří měli možnost zakládat si své dílny, nebo si pronajmout státní lom a začít vydělávat. Další podpora podnikání ze strany Athén bylo to, že nemuseli odvádět daně ze svého zisku, nýbrž platili stálý nájem, který se neodvíjel na jejich výdělku. Opora pro místní obyvatelé bylo, že svobodní muži chodili povinně do školy, kde se naučili číst, psát, hrát na hudební nástroj a samozřejmě měli ve škole také výuku tělesné výchovy. To bylo na tehdejší velice pokrokové, důvod byl jednoduchý, aby si každý mohl přečíst zákony, které byli vytesané do kamene, a zároveň mohl psát na voskové desky. Ženy do klasické školy nechodili, ale učili se starat o domácnost. V Athénách měli tak dobře zvládnutou ekonomickou situaci, kterou můžeme vidět na příkladu, kdy se jim povedlo obnovit své město zničení během války. Athény byly ze začátku poměrně bezproblémové, ale později si začaly nárokovat čím dál tím více. Athénské zřízení bylo pravděpodobně neudržitelné z důvodu, že Athény chtěli zasahovat do všech záležitostí v Řecku, což vyvolávalo časté rozboje. Jejich velká výhoda byla, že dokázaly odhadnout své nepřátele, proto nebyly srovnány se zemí, když došlo k invazi římského vojska. Jejich pohlcení Římem bez zbraně je pro nás v dnešní době výhoda, neboť se díky tomu zachovalo více památek z této doby. 95 GRANT, Klasické Řecko, s

56 5.2 Sparta Jednalo se o stát, který se rozkládal v oblasti úrodné země. Tuto půdu oddělávali otroci, kteří pracovali pro svobodné občany. Občané byli buď Sparťané, Heilioté nebo Perioikové. Heilioté byli nesvobodní občané Sparty, které většinou pracovali jako rolníci a museli dávat svému pánovi dávat velkou část svého výnosu. Rozdíl mezi nimi a klasickými otroky byl v tom, že zakládali osady, ve kterých mohli žít a založit rodinu. Heilioté nemohli být Spartskými vojáky, během válečného tažení mohli armádu doprovázet a starat se o jídlo pro vojáky. Perioikové byli do velké části svobodní, ale neměli možnost volit, zároveň nemohli být součástí klasického Spartského vojska, ale mohli být pouze vojáci na moři. Kromě námořnictví byli častokrát zemědělci, řemeslníci a také se zabývali námořním obchodem. Sparťané byli svobodní občané, kteří žili z toho, co jim odváděli jejich otroci. Celý svůj život se připravovali na válku, protože svobodní občané byli od dětství vychováváni k vojenské kariérní službě. Jejich stát žil převážně z kořistí získané válkou. Zahraniční obchod nebyl téměř rozvinutý, a proto byl extrémně nevýhodný. Podle mého názoru tento stát nemohl být existenčně dlouhodobě udržitelný, protože jejich ekonomika stála jen na válce. Později se také přidal problém mezi členy spartské rady. Autorita ctihodných členů rady byla pojistkou proti zbrklým a unáhleným podnikům a skutečnost, že rada starců připravovala program pro jednání sněmu. Dávala jí možnost ovlivňovat budoucí politický vývoj. 96 Spartská rada začala ovlivňovat svého krále ve svůj prospěch. Největším problémem Sparty byla jejich touha po moci. Jejich neustálé boje s Athénami o řeckou nadvládu je přivedli až do krajní nouze, proto se v rámci získání převahy podvolili vládě Persie. To byl první větší problém v celé zahraniční politice. Později nechtěli jít proti Persii, ale upevnit si svou moc v Řecku, což se nelíbilo další řeckým státům a začali upřednostňovat Athény. V době helenistického Řecka byla Sparta už jen země slavného jména, ale rozhodně nebyla schopná řídit celé Řecko, jak by si přála, bylo proto nezbytné, aby přišel někdo jiný. Slavné období Sparty skončilo v době klasické. 96 GRANT, Klasické Řecko, s

57 5.3 Makedonie Až do vlády Filipa Makedonského byla dlouhou dobu přehlíženým státem. Ovšem po jeho nástupu převzali vládu nad řeckými státy, které byli vysílené dlouhými boji. Král Filip II. Makedonský provedl reformu vojska, ze kterého vytvořil profesionální armádu. 97 Expanzivní politika byla pro Makedonii typická, ale po smrti Alexandra Makedonského byl tento obrovský stát neudržitelný. Osobně si myslím, že by se tento stát rozpadl i pod vládou Alexandra, protože tak obrovské území s odlišnými kulturami a zvyky nemohl vydržet dlouho. Po smrti Alexandra došlo k rozdělení jeho území. Makedonie nebyla příliš významný stát, až do doby kdy se svou zahraniční politikou dostali do konfliktu s Římem. Chtěla získat další území společně s Kartágem. Netrvalo dlouho a Makedonie byla pohlcena Římem. 5.4 Sýrie a Egypt Poté co zemřel Alexandr Makedonský, se vlastně pro běžného obyvatele nic nezměnilo. Syrské území získal rod Seulekovců který měl obrovské území. Jednalo se o říši, kde byl problém stejný jako u říše Alexandrovi, neboť zde bylo hodně malých národů. Jeho snaha byla šíření řeckých zvyků na celé své území, jednalo se častokrát o násilné nucení náboženství a filosofie. Sýrie byl ohrožená ze všech stran, silnějšími národy. Egypt byl zezačátku na začátku na dobré úrovni, ale později docházelo k povstání místních obyvatel. Politika těchto státu byla zaměřena nejprve na boj proti Keltům, kteří těmto státům svými nájezdy ohrožovali jejich fungování, proto měli spolu uzavřenou mírovou smlouvu. Sýrie později chtěla získat část Egyptského území, společné boje s Římem nakonec dopadlo pohlcení Sýrie rozrůstajícím se Římem. Egypt byl také pohlcen Římem, ale z jiného důvodu. Egyptští panovníci nedokázali ustát Syrskou válku a tak požádali o pomoc Řím, a tím se dobrovolně nechali pohltit Římem, aby byli ochráněni. 97 BÁRTA, KOVÁŘ, Civilizace a dějiny: historie světa pohledem dvaceti českých vědců, s

58 Závěr Bakalářská práce reflektovala úpadek daných států. Tyto události by nás měli poučit, neboť nezodpovědné jednání těchto států způsobilo jejich konec. Některé situace, které se staly během tohoto období, už nejsou reálné v současné době, ale některé by pro nás měli být ponaučením. Je jasné, že v izochronní společnosti nedochází na evropském kontinentu k mocenským bojům o území, neboť jsou zde jasná pravidla nadnárodních úmluv. Ponaučení si můžeme vzít z přístupu Athén, ke svobodnému podnikání, které pomáhalo roztáčet kola ekonomiky státu. Naopak odstrašujícím příkladem pro nás by měla být Sparta, která díky svému zkostnatělému politickému zřízení, zabraňovala svým občanům v podnikání, nebo jakékoliv jiné práci než v armádě. Sparta byla i přes tyto zákony na relativně dobré ekonomické úrovni, ale to bylo způsobeno častou válečnou kořistí. Náš stát by měl tedy vyvarovat prodávání svých majetků a zavírání státních podniků, neboť to musí nevyhnutelně způsobit zvýšení nezaměstnanosti a úpadek ekonomiky. Zároveň můžeme během epidemie v Athénách vidět problémy, které nastávají v době devalvace lidské bytosti a ztráty víry. Obyvatelé v této situaci začínají páchat kriminální činnosti, neboť nevěří v to, že se dočkají soudu, v našem státě je to podobné, neboť někteří obyvatelé jsou opakovaně nařčení ze zpronevěry a různých podvodů, a přesto za své činy nejsou nikdy potrestáni. To vyvolává v naší společnosti pocit, že se nejedná o něco nevhodného, ale naopak věc, která je společnosti přijímaná bez většího problému. Primárním problémem, který je v dnešní době je nevíra v boha nebo něco nadpozemského, které nás po smrti soudí za naše činy. Naše společnost nemá v sobě vyšší princip, který by jim zakazoval dělat kriminální delikty, díky němuž by je čekal po jejich životě spravedlivý soud. S tímto problémem úzce souvisí jev, který vidíme v naší společnosti každodenně, jedná se o devalvaci lidské bytosti. Jedná se například o bezdomovce, který hraje v metru na hudební nástroj, aby si zajistil své základní potřeby, většina společnosti na něj nenahlíží jako na člověka, nýbrž na něco míň než je on sám. Měli bychom si vzít ponaučené z bible, v tomto případě v podobenství o milosrdném 58

59 Samařanovi, jenž se postaral o pocestného bez zjištěného důvodu. Obecně by si lidé měli více pomáhat, neboť ne každý má ten svůj osud tak jednoduchý. Někteří lidé prožívají své životy podobně jako v bibli Job, ale je důležité, aby neztratili víru a naději. 59

60 Seznam použité literatury Prameny: Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih) : český ekumenický překlad. 18. (9. opravené) vydání. Praha: Česká biblická společnost, FLAVIUS, Josephus. Válka Židovská I. Praha: Svoboda, 1990 HERODOTOS, Dejiny. Bratislava: Tatran, XENOFON. Grecké dejiny. Bratislava: Tatran, Sekundární literatura: BÁRTA, Miroslav, KOVÁŘ Martin. Civilizace a dějiny: historie světa pohledem dvaceti českých vědců. Praha: Academia, ISBN GIBBON, Edward. Úpadek a pád římské říše. Praha: Odeon, GRANT, Michael. Klasické Řecko. Praha: BB art, ISBN X. GRANT, Michael. Zrození Řecka. 3. vyd. v českém jazyce. Přeložil Gerik CÍSAŘ. Praha: BB/art, ISBN HIBBERT, Christopher. Řím: životopis města. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, Dějiny měst. ISBN HRADEČNÝ, Pavel, DOSTÁLOVÁ Růžena, OLIVA Pavel, Konstantinos TSIVOS a Vladimír VAVŘÍNEK. Dějiny Řecka. Vydání třetí. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, Dějiny států. ISBN KIENITZ, Friedrich-Karl. Národy ve stínu: soupeři Řeků a Římanů v letech př. n. l. Praha: Odeon, ISBN ŚWIDERKÓWNA, Anna. Helada králů. Praha: Orbis, Stopy, fakta, svědectví (Orbis). 60

61 ŚWIDERKÓWNA, Anna. Tvář hélenistického světa: od Alexandra Velikého do císaře Augusta. Praha: Panorama, Stopy, fakta, svědectví. UTČENKO, Sergej L'vovič, KALLISTOV Dmitrij Pavlovič, ed. Starověké Řecko: čítanka k dějinám starověku. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Praha: Mladá fronta, Máj (Mladá fronta). ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Řecký zázrak. Praha: Mladá fronta, Máj (Mladá fronta). 61

62 Slovníky a encyklopedie: SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Praha: Academia,

63 Elektronické zdroje: CLCV-205: INTRODUCTION TO ANCIENT GREEK HISTORY. Open Yale Courses [online]. 2007, 2007(22), 1 [cit ]. Dostupné z: Mapa perských válek. In: [online]. [cit ]. Dostupné z: Starověké Řecko mapa. In: [online]. [cit ]. Dostupné z: p_krieg1.png STAROVĚKÉ ŘECKO MAPA. In: [online]. [cit ]. Dostupné z: 63

64 Přílohy Příloha 1: Mapa perských válek 64

65 Příloha 2: Peloponéské války 65

66 Příloha 3: Rozdělení říše 66