D. Třicetiletá válka ( ) 1. Příčiny a bojující strany

Transkript

1 D. Třicetiletá válka ( ) 1. Příčiny a bojující strany Třicetiletá válka byla největší válkou, jakou do 17. století Evropa poznala. Byla též poslední evropskou náboženskou válkou, byť byl její náboženský charakter postupně oslabován. Stručně řečeno, ve Třicetileté válce šlo o konflikt politických koncepcí, životních stylů a kultur. Ve vícevrstevnatém mocenském zápase se tu střetly 2 bloky evropské politiky: a) stoupenci a prosazovatelé nadnárodního absolutismu, katolicismu a zároveň velmocenské role Habsburků; b) především zastánci stavovské národní monarchie, protestantství a odpůrci Habsburků. V dobovém vyjádření se ovšem právě náboženské (konfesní, věroučné) rozdíly jevily jako určující. Proto říkáme, že se ve Třicetileté válce střetly válečné tábory katolický a protestantský: 1. Katolická strana: a) rakouští Habsburkové: tradičně vládli ve svém Rakousku, avšak nyní si chtěli udržet také koruny českou a uherskou, jako římští císaři usilovali o setrvání svého vlivu v německých státech; b) Katolická liga: sdružení německých katolických států, z nichž nejsilnější bylo Bavorsko (zakladatelem a vůdcem Ligy se stal bavorský vévoda Maxmilián I. z dynastie Wittelsbachů); patřila sem ještě všechna 3 porýnská kurfiřtství; c) španělští Habsburkové: Španělsko (s koloniemi), Španělské Nizozemí (dnešní Belgie); v samotném Španělsku se mnoho nebojovalo, země posílala vojáky především na jiná bojiště a španělští Habsburkové podporovali financování armády svých rakouských příbuzných. Maxmilián I. Bavorský 2. Protestantská strana: a) Protestantská unie: sdružení německých protestantských států, z nichž nejsilnější bylo Sasko. Vůdcem unie se ovšem stal Friedrich V. Falcký. Kalvinista Friedrich byl falckým kurfiřtem a také zetěm anglického krále Jakuba I. (měl za manželku jeho dceru Alžbětu); b) Protestantské stavy Českých zemí a Uherska: v prvních fázích války měly ve svých zemích silnou převahu a útočily především na rakouské území. (ovšem stavovská protihabsburská opozice se zformovala i v Rakousku); c) Dánsko a Švédsko: podnikly rozsáhlá a účinná tažení do střední Evropy, jejich mimořádná vojenská aktivita měla řadu příčin: od skutečnosti, že šlo o vnitřně stabilní stavovské monarchie s velmocenskými ambicemi, až po fakt, že na severní Evropu doléhalo ochlazení klimatu v počínající malé době ledové, a bylo tedy třeba získávat nová dobytá či závislá území v jižněji položených úrodných oblastech; Friedrich V. Falcký d) Spojené Nizozemí a Anglie: poskytly vojáky mimo svá území; e) Francie: katolický stát, který ze zahraničněpolitických důvodů (především z obavy před růstem habsburského vlivu ve státech sousedního Německa, ale také ve Španělském Nizozemí) vstoupil do války na protestantské straně. 2. Místo války v dějinách vojenství Třicetiletá válka znamenala pro svou délku, územní rozsah i úpornost bojů přelomovou etapu ve vývoji vojenství. Přinesla vrchol, ale i počínající úpadek žoldnéřství a dala základ k vytvoření stálých armád. Válka přinesla posílení početnosti i role jezdectva, na němž ležela hlavní tíha prudkého útoku. A zejména pro podporu pomaleji postupující pěchoty vznikl třetí základní druh vojska samostatné polní dělostřelectvo.

2 Vojáci byli získáváni dvojím způsobem: 1. Byli najímáni jako placení žoldnéři, kteří tvořili drtivou většinu válčících vojáků a lze je rozdělit do dvou skupin: a) profesionálové, pro něž byla vojenská služba celoživotním povoláním; b) naverbovaní dobrovolníci, při jejichž získávání však bývaly uplatňovány také násilné a záludné metody; 2. Byli stavěni na základě vrchnostenského příkazu jako feudální zemská hotovost, jejíž význam však právě za Třicetileté války výrazně poklesl, což nakonec vedlo k jejímu zániku. Většina vojáků chápala válku jako střet nikoli idejí, ale hmotných a mocenských zájmů. Proto bylo běžné, že poražení a zajatí vojáci vstupovali do armády vítězů, aby doplnili její prořídlé stavy. Typickým vojákem Třicetileté války byl mušketýr. Tento pěší bojovník měl jako hlavní zbraň velkou pušku, mušketu. Byla dlouhá asi 175 cm (s ráží 20 mm) a těžká až 7 (později 4) kg. Nabíjela se samozřejmě zepředu, mušketýr si s sebou nesl střelivo pro 12 ran (navíc mušketu musel při střelbě opřít do vidlice). Mušketýr dokázal vypálit vždy jednou za 2 3 minuty, s dostřelem m. Kadenci střelby celého bitevního útvaru ovšem zvyšovalo střídání mušketýrských řad. Své široké klobouky mušketýři v boji nahrazovali pěchotní ocelovou přilbou šišákem. A pro boj zblízka byl mušketýr vyzbrojen poboční bodnou zbraní kordem. Protože mušketýr byl příliš těžkopádný proti jízdě, existovaly ještě pěší oddíly pikenýrů, jejichž hlavní zbraní byla píka až 6 m dlouhé kopí k boji proti jezdcům; na zadním konci měla píka bodec k zaražení do země. Pikenýři byli ve srovnání s mušketýry lépe chráněni ocelovou zbrojí: kromě šišáku s kovovým hřebenem a lícnicemi nosili ještě přední a zadní plech a někdy plechové šosy k ochraně stehen. Bojovali sešikováni do pevných, hustých útvarů, které vytvářely ochrannou clonu mušketýrům. Nejúdernější, těžké oddíly jízdy tvořili kyrysníci. Na počátku Třicetileté války byli od hlavy až po kolena kryti tříčtvrteční plátovou ocelovou zbrojí, její rozsah se však postupem času zmenšoval. Výzbroj kyrysníků představoval palaš (poboční bodná a sečná zbraň podobná sečné šavli) a pár dlouhých jezdeckých pistolí. Kyrysníci jezdili na velkých, zdatných a náročně cvičených koních. Existovala také lehčí jízda, jejíž význam právě během Třicetileté války významně vzrostl: arkebuzíři (s lehkou puškou, dvěma pistolemi a mečem; bojovali i v obtížném terénu), dragouni (na bojiště se přesouvali v sedle, ale bojovali jako pěchota) aj. Na počátku i na konci války mívala v klíčových bitvách každá z bojujících armád mezi 20 a 30 tisíci mužů, jen ve 30. letech dokázaly některé z bitevních stran přivést na bojiště až 100 tisíc vojáků. Početnost vojsk (včetně nepravidelností ve vyplácení žoldu), rozsah a intenzita bojových operací, následné hladomory i epidemie to vše znamenalo strašlivou zátěž také pro civilní obyvatelstvo. Shrnutí: Třicetiletá válka mezi katolickým a protestantským táborem evropské politiky byla poslední náboženskou válkou v Evropě a vynikla svou délkou i ničivostí. Představovala vrchol žoldnéřského válčení a přinesla nesmírné utrpení i civilnímu obyvatelstvu. Otázky a úlohy: 1. Shrňte, které významné evropské události předznamenaly vypuknutí Třicetileté války. 2. Co zajímavého ve vašem okolí se odehrálo či bylo vybudováno za Třicetileté války? Výběr z odborné literatury: Petr Klučina: Třicetiletá válka. Obraz doby Praha Litomyšl Josef Polišenský: Třicetiletá válka a evropské krize 17. století. Praha 1970.

3 3. Průběh a) Česká válka ( ) 1. Druhá pražská defenestrace (1618) Česká válka byla první z 5 etap, na něž se Třicetiletá válka tradičně rozděluje. Česká válka měla vlastně podobu odboje nekatolické většiny českých stavů, hájících svá politická a náboženská práva proti nastupujícímu habsburskému absolutismu, jenž se opíral o rekatolizaci. Bezprostředním podnětem k odboji byla snaha císaře Matyáše omezovat ve spolupráci s úředníky z řad českých katolických pánů působnost defensorů víry, ustanovených podle Rudolfova Majestátu. Napjatá atmosféra v Praze vyvrcholila 23. května Představitelé českých stavů přišli ve velkém počtu na Pražský hrad a tam obvinili královské místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic. Vyčetli jim, že podněcují Matyáše, aby stupňoval svou rekatolizační politiku, a že sami na svých panstvích nedopřávají poddaným svobodu víry. Pak se stavové na Slavatu a Martinice vrhli a vyhodili je z okna do hradního příkopu: oba místodržící však pád přežili bez trvalých následků (spolu s nimi letěl vzduchem i písař Fabricius). Tato událost, označovaná jako druhá pražská defenestrace, je považována za počátek celé Třicetileté války. Václav Brožík: Druhá pražská defenestrace 2. Vláda direktoria ( ) Odbojní čeští stavové zvolili vládu 30 direktorů, která okamžitě zahájila formování vojska na obranu povstání. Vrchním velitelem a neformálním vůdcem odbojníků se stal hrabě Jindřich Matyáš Thurn. Císař Matyáš poslal do Čech armádu, ovšem ta se daleko nedostala: Češi ji porazili u Nových Hradů a u Lomnice nad Lužnicí. K povstání se připojily Slezsko, Lužice a Morava. Vůdce německé Protestantské unie Friedrich Falcký vypravil do Čech na pomoc vojsko vedené Arnoštem Mansfeldem. Mansfeld dobyl katolickou Plzeň, ovšem nesplnila se česká očekávání pomoci od Anglie a Saska (anglický Jakub I. měl vnitropolitické starosti a saský vévoda Jan Jiří I., jenž byl luterán, považoval kalvinistu Friedricha za svého nepřítele). 3. Friedrich Falcký českým králem ( ) 20. března 1619 zemřel císař Matyáš. Protože byl bezdětný, jeho nástupcem na trůnech římském, rakouském, českém a uherském se stal již dříve designovaný Ferdinand II. Štýrský, Matyášův bratranec. Rodičovská výchova i jesuitští učitelé učinili z Ferdinanda zbožného, ale netolerantního katolíka. Sám se však účasti v boji vyhýbal a o to více podléhal vlivu svých rádců. V r Češi zaútočili na Vídeň, ovšem císařské vojsko obchvatem vpadlo znovu do jižních Čech ve snaze zastavit Mansfelda. Mansfeld byl poražen u Záblatí před Českými Budějovicemi; Budějovičtí pak vydrancovali a pobořili nedalekou luteránskou hornickou osadu Rudolfov. Pražský generální sněm všech zemí Koruny české přijal novou ústavu (zemské zřízení) Českého království: jádrem jejího obsahu byla přeměna království na rovnoprávnou konfederaci 5 zemí (druhý pokus o podobné uspořádání přišel až v letech , kdy bylo na federativní stát přeměněno Československo) Mezitím vypuklo povstání uherských stavů, vedené Gabrielem Bethlenem. Bethlen zahájil tažení proti Vídni a Češi si od jeho spojenectví slibovali obnovení své převahy. Uzavřeli spojenectví i s rakouskými stavy, které se rovněž proti Ferdinandovi vzbouřily. V srpnu 1619 české stavy

4 Ferdinanda sesadily a Friedricha Falckého zvolily za nového českého krále. Tím také skončila vláda direktoria. 4. Bitva na Bílé hoře (1620) Ferdinand II. využil prakticky poslední příležitost, jež mu zbývala. V r uzavřel spojeneckou smlouvu s Maxmiliánem Bavorským, vůdcem Katolické ligy. V r pak Bavoři vtrhli do rakouského Podunají a spolu s císařskou armádou porazili rakouské stavy. Obě katolická vojska se pak obrátila do Čech. Zároveň habsburská vojska ze Španělského Nizozemí vtrhla do Friedrichovy Rýnské Falce. To se již zřetelně projevily slabiny českého odboje: 1. V čele povstání stála pouze šlechta, zejména panstvo. Královská města byla záměrně držena v podřadné pozici. 2. Nikdo se nezabýval myšlenkou vytvořit vojsko z poddaných (bylo to riskantní). 3. Stavovská armáda byla složena ze žoldnéřů, mezi nimiž značný podíl tvořili němečtí protestanti. 4. Na vydržování armády bylo potřeba velmi mnoho peněz: byla sice vypsána berně, ale vzbouření stavové odmítli její mimořádné zvýšení. 5. Stavové byli přesvědčeni, že jejich zápas chápe a podporuje celá nekatolická Evropa. Nepřipustili si, že protestantští monarchové spíše než náboženské ideje zvažují ekonomické i diplomatické dopady konfliktu (to platilo i pro Friedricha Falckého). Součástí České války je i osud moravského kněze a prudkého rekatolizátora Jana Sarkandera. Poté, co v čele průvodu s eucharistií uchránil své působiště Holešov před vydrancováním od polského vojska táhnoucího na pomoc Ferdinandovi, moravští protestantští stavové jej obvinili, že je s Poláky spolčen, a v březnu 1620 jej umučili. V r došlo k jeho svatořečení. Na podzim 1620 císařští a ligisté vypálili Písek, uzavřeli příměří s Mansfeldem a přes Plzeň přitáhli od jihozápadu ku Praze. Vedeni francouzským šlechticem Karlem Bonaventurou Buquoyem de Longueval porazili české vojsko u obory Hvězda na Bílé hoře před Prahou 8. listopadu Friedrich Falcký, který na výsledek bitvy čekal v pohodlí Pražského hradu, uprchl z Čech, aby hájil svou Falc (stihl tedy vládnout na českém trůně jen jedinou zimu, a proto získal přízvisko zimní král). Shrnutí: První fází Třicetileté války se stala Česká válka stavovský odboj proti Habsburkům. začal 2. pražskou defenestrací, pokračoval volbou Friedricha Falckého (vůdce německých protestantů) za českého krále, ale poté, co se proti povstalcům spojily Habsburkové s německou Katolickou ligou, vše skončilo bitvou na Bílé hoře (1620), kde české stavovské vojsko bylo osudově poraženo. Otázky a úlohy: 1. Bezprostředním konfliktem vedoucím k defenestraci byly spory o 2 kostely. Zjistěte, kde se nacházejí a oč v jejich případě tehdy šlo. 2. Které významnější události v místě vašeho bydliště či školy se přihodily za Třicetileté války? Výběr z odborné literatury: František Kavka: Bílá hora a české dějiny. Praha Jan P. Kučera: Bílá hora. Praha 2003.

5 5. Ferdinand II. a poprava 27 stavovských vůdců (1621) Bělohorská porážka je dnes chápána jako jeden z nejtragičtějších okamžiků českých dějin. Současníci ji ovšem viděli jen jako jedno z mnoha obdobných střetnutí. Teprve pozdější vývoj ukázal, že na Bílé hoře skončila etapa stavovské (a nábožensky relativně tolerantní) monarchie v dějinách českého státu a uvolnila se cesta silám, jež směřovaly k úplnému zániku české samostatnosti. Po bitvě na Bílé hoře se celé české povstání zhroutilo. Vítězní Habsburkové toho rychle využili k tomu, aby v Českém království prosadili svůj panovnický absolutismus a úplnou rekatolizaci. Ferdinand II. se vrátil na český trůn a proti účastníkům odboje tvrdě zasáhl. Nejproslulejším takovým činem se stalo nařízení staroměstské exekuce 21. června Ferdinand odsoudil k trestu smrti 27 představitelů českého stavovského odboje. Ačkoli v lidovém povědomí zůstává představa, že šlo o popravu 27 českých pánů, ve skutečnosti byly na pražském Staroměstském náměstí setnuty hlavy 3 pánům, 7 rytířům a 17 měšťanům; katem byl Jan Mydlář, sám nekatolík, a setnuté hlavy byly pak nabodeny na kopí a na výstrahu vystaveny nad ochozem Staroměstské věže Karlova mostu. Popravenými pány byli Jáchym Ondřej Šlik z Holejše, Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (Thurn stačil uprchnout za hranice). Z popravených rytířů je patrně nejznámější šestaosmdesátiletý (!) Kašpar Kaplíř ze Sulevic, z měšťanů slovenský lékař Ján Jesenský (Jessenius), který za Rudolfovy vlády uskutečnil v Praze první veřejnou pitvu a během povstání byl rektorem Karlovy univerzity. V r Ferdinand také dal obojí Lužici do zástavy saskému vévodovi Janu Jiřímu I. jako odměnu za jeho protifalcký a protičeský postoj v průběhu České války. 6. Obnovené zřízení zemské (1627/1628) Císař Ferdinand II. vydal nový základní zákon pro České země: Obnovené zřízení zemské, 1627 pro Čechy a 1628 pro Moravu. Obnovené zřízení zemské bylo založeno na teorii o propadlých právech vzbouřených českých stavů: 1. Český trůn se stal dědičným v habsburském rodě (skončilo právo stavů volit českého krále, zaručené již Zlatou bullou sicilskou); 2. Panovník mohl sám vydávat nejdůležitější zákony a jmenovat nejvyšší úředníky, jejichž pravomoc byla zároveň omezena (a stavovské sněmy se mohly zabývat jen nepodstatnými věcmi); 3. Nekatolická vyznání byla zakázána (nekatolíci měli na výběr jen ze 2 možností: přestoupit na katolickou víru, nebo odejít za hranice do exilu, ovšem bez majetku); 4. Katolické duchovenstvo se po dvou staletích opět stalo stavem, a dokonce prvním, nejvýznamnějším; 5. Němčina byla zrovnoprávněna jako úřední jazyk s češtinou (o skutečných záměrech s budoucím jazykovým vývojem v Českých zemích však svědčil fakt, že samo Obnovené zřízení zemské bylo nejprve vydáno v němčině a teprve posléze přeloženo do češtiny). Obnovené zřízení zemské vytvořilo právní základ pro dovršení cesty k absolutismu v Českém království (které formálně nikoli fakticky stále ještě zůstávalo samostatným státem). Ferdinand také nařídil konfiskace statků někdejších odbojníků a odměnil jimi ty, kteří za ním během České války stáli. Zvedla se silná vlna emigrace, ale zároveň se v Českých zemích začaly usazovat cizí šlechtické rody, jejichž příslušníci patřili k velitelům císařské armády.

6 7. Jan Amos Komenský Mimořádnou osobností českého národa i celé Evropy 17 století byl Jan Amos Komenský ( ). Narodil se na jižní Moravě a stal se českobratrským knězem. Jako badatel a popularizátor se věnoval širokému spektru oblastí. Již jako mladý muž nakreslil velmi kvalitní mapu Moravy a napsal beletristický spis Labyrint světa a ráj srdce, stojící na pomezí několika žánrů, od teologického traktátu až po satiru a science fiction. Komenský odmítl rekatolizaci a s rodinou se vystěhoval za hranice. Pobýval v řadě zemí: v Polsku, Uhrách, Anglii, Švédsku, Nizozemsku. Usiloval o duchovní povznesení evropského lidu tváří v tvář hrůzyplné válce. Soustředil se přitom na 3 oblasti: 1. Pedagogika: Komenský vypracoval promyšlenou a ucelenou soustavu moderních vyučovacích metod i prostředků, z jeho poznatků čerpá kvalitní školství dodnes. Názorně a prakticky pojaté učebnice bez zbytečného teoretizování (Komenského Orbis pictus Svět v obrazech), spojení naučených dovedností s mravními zásadami, společná práce žáků ve třídě (škola hrou), cestování jako nejvyšší stupeň vzdělání to vše známe i z dnešní školy; Komenský se ovšem vysmíval pojetí vzdělávání jako pouhého nástroje společenského či kariérního vzestupu. 2. Filozofie a teologie: Komenský prosazoval myšlenku všestranného a navzájem provázaného vzdělání a jemu na pomoc sestavoval mohutný vševědný (pansofický) encyklopedický latinsky psaný spis Všeobecná porada o nápravě věcí lidských. Projekt zůstal nedokončen nebyl v silách sebelépe vybaveného jednotlivce, ale Komenský si prací na něm (za finanční podpory především Nizozemců) vydobyl velký respekt. 3. Politika: Komenský putoval po klíčových státech protestantské koalice, jednal s jejich vrcholnými představiteli a naléhavě je žádal, aby po vítězství nad Habsburky (o tomto rozuzlení války nepochyboval) pamatovali na českou touhu po nezávislosti. Postupem času se u Komenského stále více prosazovalo přesvědčení, že vleklá válka je dokonce apokalypsou: již v Bibli předpovězeným zuřivým celosvětovým zápasem mezi silami božského dobra a ďábelského zla. Poněvadž po Apokalypse má nastat Poslední soud a druhý Kristův příchod na zem, Komenský chápal veškeré své dílo jako nástroj přípravy lidstva na tento vrcholný okamžik. b) Falcká válka ( ) Vojska Katolické ligy, jimž velel Johann Tserclaes Tilly, ovládla celé Porýní včetně Rýnské Falce. Friedrich Falcký se uchýlil do Nizozemí. Rýnskou i Horní Falc tedy získal Maxmilián I. Bavorský a s Rýnskou Falcí i kurfiřtskou hodnost. Shrnutí: Bělohorští vítězové postupovali vůči poraženým razantně a systematicky. 27 stavovských vůdců bylo popraveno (1621), absolutismus, rekatolizaci a počínající germanizaci zajistil pro České země ústavní zákoník Obnovené zřízení zemské (1627). Mnoho nekatolíků emigrovalo (mezi nimi intelektuál evropského významu Jan Amos Komenský) a na jejich zkonfiskovaná panství se nastěhovali příslušníci domácích i zahraničních prohabsburských šlechtických rodů. Otázky a úlohy: 1. Najděte jiné osobnosti mezi tehdejšími českými exulanty a zjistěte o nich podrobnější údaje. 2. Porovnejte české stavovské povstání s husitskou revolucí. Výběr z odborné literatury: Josef Petráň: Staroměstská exekuce. Výběr z uměleckých zpracování: Vladimír Körner: Lékař umírajícího času (román a televizní seriál). Zikmund Winter: Mistr Kampanus (román).

7