Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav jazykovědy a baltistiky Seminář japonských studií. Bakalářská diplomová práce Petra Lustigová

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav jazykovědy a baltistiky Seminář japonských studií Bakalářská diplomová práce 2011 Petra Lustigová

2 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav jazykovědy a baltistiky Seminář japonských studií Japanistika Petra Lustigová Historie a vývoj japonských zahrad (s konkrétními příklady z České republiky) Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Ivan Rumánek, Ph.D

3 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Současně dávám povolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěná v Ústřední knihovně MU a byla použitá ke studijním účelům.... 2

4 Zde bych chtěla poděkovat především vedoucímu práce Mgr. Ivanu Rumánkovi, Ph.D. za odborné vedení, Pavlovi a Radmile Lustigovým za podporu a stylistickou i gramatickou opravu. 3

5 Obsah Úvod Příroda z japonského pohledu Počátky zahradního umění na území Japonska v nejstarších obdobích - Džómon, Jajoi, Kofun Klasické zahrady Asuka ( ), Hakuhó ( ), Nara ( ), Heian ( ) Kamakura ( ), Muromači ( ) Azuči - Momojama ( ) Moderní zahrady Edo ( ) Meidži ( ) Současnost (20. a 21. století) Japonské zahrady v České republice Šówa-en Sněžné u Nového Města na Moravě Závěr Souhrn Summary Prameny

6 Úvod Japonské zahrady jsou ojedinělým a originálním fenoménem. Často se člověk setká s názorem, že zřídkakdy mohou být srozumitelné pro někoho, kdo není Japoncem s jeho vrozeným citem pro přírodu, minimalismus a detail. S tímto názorem se ztotožňuji, ačkoliv doufám, že v této práci bude tento neuchopitelný kulturní produkt alespoň zčásti postihnut ve své pravé podstatě. Cílem této práce je časově zařadit vývoj japonských zahrad na území Japonska, ve zkratce nastínit kulturní a společenský kontext té doby, ozřejmit ústřední terminologii japonských zahrad, představit některé významné osoby japonského zahradního umění a některé konkrétní podoby japonských zahrad na území Japonska. Vývoj bude v základech zobrazen od nejstarších období až po současnost. Chronologicky budou představeny jednotlivé typy zahrad s jejich typickými aspekty, se kterými se v daném období bylo možno setkávat, nicméně je nutné brát na zřetel, že se nevyskytují výlučně jen v jednom daném období. Jako u všech kulturních jevů musíme brát v potaz postupný vývoj, ve kterém se mísily jednotlivé (architektonické) styly podle toho, jak se rodily, popularizovaly, prostupovaly do již zavedených forem a ovlivňovaly ty následující. V této práci budou dané prvky zařazeny k období jejich největší popularity, ačkoliv se mohly vyskytovat i dříve (a samozřejmě i později). V neposlední řadě bude věnována pozornost porovnání zahrad japonských, vytvořených na území Japonska, se dvěma zahradami v České republice. Bude zde načrtnuta jejich stručná historie, informace o jejich tvůrcích a základní poznatky týkající se zahrady Šówa-en v Plzni a zahrady japonského typu ve Sněžném u Nového Města na Moravě. Právě návštěva Sněžného se stala motivací ke vzniku této bakalářské práce. Pokusím se odpovědět na otázky, co jsou japonské zahrady, jaký mají smysl pro dnešní společnost a zda je vůbec možné něco tak originálního vybudovat i na místech, která jsou myšlenkově velmi vzdálená samotné Zemi vycházejícího slunce. Je to téma aktuální, protože i v České republice, zemi výrazně odlišné od Japonska, má tento fenomén své zastánce, stoupence a obdivovatele s očividně vzrůstající tendencí. Dalším cílem je také poukázat na možné chyby a drobné odlišnosti vyskytující se v pramenech a citovaných zdrojích, se kterými jsem měla možnost pracovat. V české 5

7 literatuře byl diskurs týkající se japonských zahrad čtenářům představen v několika podobách. Věnou a Zdeňkem Hrdličkovými v knize Umění japonských zahrad a v českém překladu Dany Čížkové knihy Güntera Nitschkeho Japonské zahrady - Pravý úhel a přírodní forma. Většinou se však jedná o podobně historicko - společensky laděné publikace, které jsou pro čtenáře atraktivní, nicméně z velké částí se věnují i architektuře a historii země (pochopitelně jsou důležité pro kontext, nicméně pro moji práci bude zásadní pouze téma zahrad). Velkým nedostatkem je z mého pohledu přepis japonských slov v Nitschkeho publikaci, způsobený patrně přepisem z anglické transkripce do české (viditelně se oba typy přepisu mísí). V publikaci manželů Hrdličkových jsou chybně přepsány některé názvy (Murinan namísto Murin an a Daisenin namísto Daisen in), což může být vzhledem k japonské transkripci zavádějící. Přestože je toto téma v jisté podobě již zpracované, rozhodla jsem se na něj navázat. Cílem práce je načrtnout spojnici na ose Japonsko - Česká republika, a poskytnout tak dalším badatelům (v neposlední řadě i mé vlastní budoucí práci) určitý zkratkovitý náhled na danou problematiku. Následně se nabízí zpracování zaměřené na české podoby japonských zahrad, které u nás zejména v posledních desetiletích přibývají, a proto je to téma velmi zajímavé, dostatečně neprobádané a stojící za pozornost nejen milovníků tohoto fenoménu. Dalším pádným argumentem pro zpracování tohoto tématu může být malé povědomí běžné české populace o tomto japonském kulturním produktu. Seznámení širší veřejnosti s touto tematikou není z mého pohledu věc úplně snadná, protože pro běžného člověka je vnímání japonských vlastním jmen, historických či odborných názvů poněkud složité. Práce by však měla být soustředěna na čtenáře, který se aktivně o téma zajímá (nebo v budoucnosti hodlá), proto je nutné postupovat právě tímto způsobem. Jako téma se může zdát poněkud málo diskutabilní, avšak v současné globalizované a přetechnizované společnosti je tato forma estetického zážitku možným uspokojením vlastních potřeb. Kurzívou budou v textu psány japonské odborné termíny z oblasti zahradního umění, názvy děl a citace. Japonské názvy jednotlivých historických období, 6

8 geografické názvy a osobní jména budou psána v české transkripci. Vlastní jména osob budou zapsána v české transkripci v japonském slovosledu (v pořadí příjmení, jméno). V poznámkovém aparátu a v seznamu pramenů jsou samozřejmě uvedené v původním znění. V datování historických období (protože se prameny v jejich přesném definování leckdy různí) budou užity letopočty, které uvádí Libuše Boháčková a Vlasta Winkelhöferová v díle Vějíř a meč a Edwina O. Reischauer v knize Dějiny Japonska. Přepis některých slov je rovněž proveden dle jejich forem. Poznámkový aparát je využit k odkazům bibliografickým, stejně jako pro postřehy a vysvětlení některých pojmů či situací. Názvy zahrad bývají často odvozené od samotného názvu chrámu, stavby apod., proto není někdy uvedené přímo jméno zahrady, které se odvozovalo od dané stavby. U jednotlivých osobností jsou v závorce za jmény uvedena životní data. V případech, kdy se mi je nepodařilo zjistit, zmiňuji pouze úmrtí nebo dobu jejich panování. V závorce je na to vždy patřičně upozorněno, pokud ne, jedná se automaticky o životní data. 7

9 Kdo si myslí, že se na rozkvetlé sakury podívá zítra, je hlupák. 1 1 KRAEMEROVÁ, A. Japonská přísloví. Praha: Triton s

10 1 Příroda z japonského pohledu Tak jako malíř několika lehkými tahy štětce načrtne krajinu a donutí citlivého pozorovatele k domyšlení atmosféry, a básník několika prostými slovy stvoří krásný verš, jenž nutí k zamyšlení, tak i zahradník na omezeném prostoru ohraničeném hliněnou zídkou či bambusovým plotem z kamenů, trávy, vody, písku, stromů a keřů navodí iluzi přírodní scenérie, jejímž spolutvůrcem je v konečné podobě nejen divák, ale i sama příroda. 2 Japonsko lze označit jako zemi, která je s přírodou úzce spjata. 3 Její obyvatelé ji odedávna ctí, cítí k ní pokoru, chápou ji jako zdroj obživy a symbol zrodu. Obdiv k ní samotné se snaží uskutečňovat snahou o splynutí s její podstatou. Jedním ze způsobů, jak si přenést do svého bezprostředního okolí to charakteristické, co člověku může nabídnout, je stavba vlastní zahrady. Pro středoevropské poměry to není věc neobvyklá, naopak zahrady mají i v Evropě hlubokou tradici. Nicméně diametrální rozdíl mezi zahradou evropskou a japonskou spočívá právě v principech, kterými se řídí, a jakými jsou přirozenost, asymetrie, symbolika. Západní civilizace se odedávna snaží ve většině případů stavět symetrické záhonky, sady, parkové cesty, prosazuje svoje striktně pravidelné vidění světa do přírody. Naopak tradiční japonská zahrada lpí na nepravidelnosti, nenápadných barvách, náznacích, na napodobování té formy, jakou je možno najít v přírodě. Zahrada a její podoba jsou pro Japonce silným estetickým zážitkem, možností, jak z věci, na první pohled obyčejné, udělat přes její všednost něco neopakovatelného. Proto je tvorba zahrad pokládána přímo za určitý druh umění. ( ) tvůrci (zahrad) 2 THOMA, Z. Toulky po Japonsku. Praha: Panorama s V Japonsku hraje příroda důležitou roli i v běžném životě. Například dopis obsahuje pravidelně fráze týkající se počasí, ročních období. Tradiční japonská kimona se oblékala podle vzoru hodícího se k danému ročnímu období, sezónně se vyměňovaly vázy s květinami i svitky ve výklenku tokonoma dekorující obytné místnosti. I v tradiční básnické formě haiku se vyskytovala tzv. sezónní slova - kigo, která měla za úkol navodit pocity z daného ročního období. - BOHÁČKOVÁ, L. - WINKELHÖFEROVÁ, V. Vějíř a meč. Praha: Panorama s

11 bývají přirovnáváni k básníkům - s tím rozdílem, že místo slov používají k vyjádření svých záměrů komponentů přírody samotné - kamenů, mechů, vody a stromů. 4 Tento fakt dokládá zvláštní, jemný japonský cit pro estetiku, který byl zbytkem světa obdivován. Svět se jím inspiroval při hledání vlastního poznání a postupně si jej snaží svým vlastním způsobem osvojit. 4 HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. Umění japonských zahrad. Praha: Argo s

12 2 Počátky zahradního umění na území Japonska v nejstarších obdobích - Džómon, Jajoi, Kofun První zmínky o jistých estetických zásazích člověka do přírody v Japonsku nalezneme už od pradávna. Obyvatelé japonských ostrovů svazovali posvátná místa provazy z rýžových povřísel, aby vyznačili určitou náboženskou symboliku daného prostoru. Posvátnost přírodních prvků, jako jsou kameny, stromy, voda, je spojena se šintoismem, vírou v to, že i v takových přírodních útvarech může být ukryta duše. Šintó, božská cesta, cesta bohů je víra založená na přesvědčení, že se bohové skrývají v přírodě, mají zlou i dobrou tvář a jejich moc ovlivňuje lidské životy. O prameny doloženém vzniku japonských zahrad jako určitého typu umění lze hovořit od doby navazování prvních kontaktů Japonska se zahraničními mocnostmi. Patrně největší vliv na umění vytvářející se v Japonsku měla Čína. Styk s čínskou civilizací probíhal především prostřednictvím Korey pravděpodobně od počátku našeho letopočtu. Písemné důkazy ukazují na velký vliv Číny v rámci všech oblastí na 6. století (jako pravděpodobný rok importace buddhismu a jiných kulturních produktů se uvádí r. 538 či 552), kdy byly do Japonska importovány i informace o zahradním umění. 5 Tehdejší zájem o zahradní architekturu dokládá i fakt, že jedním z tehdejších darů čínského císařského dvora japonskému byl údajně i zahradní kámen. 6 První zahrady v pravém slova smyslu, které se v Japonsku začaly stavět, byly zahrady kolem hrobek významných panovníků, kolem paláců a chrámů nebo malé přírodní oltáře. Sloužily účelům státním, estetickým i náboženským. Zahrady měly svou osobitou tvář, z počátku velice podobnou zahradám čínským. Jejich vzhled byl ve většině případů imitací přírody podléhající pravidlům a normám, které tento druh umění svazovaly. Zahrady byly rozlehlé, stavěly se v nich umělé kopečky (cukijama), umělá jezírka (ike) s ostrovy (šima), můstkem spojené s pevninou (soribaši, hirabaši). 5 NITSCHKE, G. Japonské zahrady: Pravý úhel a přírodní forma. Praha: Slovart, s HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s

13 Vcelku často se v zahradách nacházel pramen (jarimizu) či rybářský pavilon (curi-dono). Zpravidla se pramen vléval do jezera ze strany východní a na západě se z něj vyléval. V zahradách se hojně pěstovala zeleň. Mezi oblíbené rostliny patřil bambus, javory, sakury, slivoně, konifery. Konkrétním druhům rostlin byly určené i samostatné zahrádky (senzai). 7 Japonci se snažili napodobovat čínskou formu architektury zahrad, ctili předepsaná pravidla, kopírovali estetické kombinace kontrastu hora - voda (san-sui) či pravoúhlou architekturu. 8 Také geomantie (feng-šuej) patřila mezi uplatňované požadavky pro stavění zahrad (i domů). Feng-šuej je princip vyznačující se harmonií v rámci celku prostřednictvím vyrovnanosti protikladů jin a jang, kontrastu světla a přítmí, mužského a ženského principu. Porušení této harmonie údajně vyvolávalo negativní působení zlých duchů, a proto bylo třeba dbát na umístění jednotlivých staveb. Neopomenutelným prvkem je i výskyt lichého počtu zahradních prvků (například kamenů), což je symbolika pramenící z buddhismu, kde například číslo tři hraje významnou roli (například tři klenoty - Buddha, dharma, sangha). Při tvorbě zahrad se ale nejednalo o slepé kopírování cizích, a to zejména čínských myšlenek. Pro svůj hluboko zakořeněný obdiv a vztah k přírodě si je Japonci přizpůsobovali svým požadavkům, nárokům a možnostem. 7 HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s. 25, NITSCHKE, G. s

14 3 Klasické zahrady Patrně největší pozornost této práce bude věnována právě zahradám klasickým. Je to proto, že v té době (cca století) bylo umění zahrad skutečným uměním a většina stylů, prvků a myšlenek týkajících se japonských zahrad pochází právě z tohoto období. V této kapitole budou chronologicky představena jednotlivá období s jejich typickou formou zahrad, často využívanými prvky, zásadními myšlenkami. Dále budou jmenovány některé významné osobnosti japonského zahradního umění a pro ukázku i několik konkrétních zahrad. Právě v této době se výrazně rozvíjelo umění, a to nejen zahradnické. Z počátku bylo umění zahrad spojené převážně s výše postavenými lidmi, šlechtici, apod. Postupem času se dostalo do oblasti duchovní, do řad kněží, a tak začalo prostupovat do okolí chrámů, postupně až k nižším vrstvám. Tato fakta se promítala do podoby zahrad a každá společenská vrstva do nich vtiskla svou osobitost. Proto také zůstaly klasické zahrady inspirací jejich tvůrcům po dlouhá staletí až do dnešních časů Asuka ( ), Hakuhó ( ), Nara ( ), Heian ( ) Prvními obdobími, ze kterých je písemně doložená konkrétní podoba japonských zahrad, jsou Nara a Heian. Konkrétní písemné zmínky o japonských zahradách se objevují v kronice Nihon šoki. 9 Jsou v ní popsána období od nejstarších dob až po události krátce předcházející tehdejší dobu (720 n. l.). V Nihon šoki je uvedeno, že už v prvním století našeho letopočtu (74) měl císař Keikó (vládl ) v blízkosti svého paláce Kuguri jezírko s kapry. V roce 413, za vlády císaře Ingjó (vládl ), se můžeme v Nihon šoki dočíst o císařovně, která trávila volné chvíle v zahradě, ve které byly pěstovány i orchideje. V Nihon šoki je také zmínka o tom, že v roce 612, 9 Také se o nich můžeme dozvědět z Manjóšú či z Kaifusó. - ISHIZAWA, M. Pageant of Japanese art - Architecture & gardens. Tokyo: Tōto Shuppan s

15 za vlády císařovny Suiko (vládla ), se dostal na břehy Japonska korejský imigrant z Päkče. Z Japonska měl být pro svůj handicap (kožní nemoc) vyhnán, ale protestoval, že pokud fleky na člověku vadí, neměli by chovat ani flekaté koně. Navíc měl zvláštní talent - uměl zobrazit modely hor a kopců. Svými schopnostmi přesvědčil Japonce, aby jej ve své zemi tolerovali a umožnili mu uplatnit svoje zahradnické umění. Tak se díky němu i císařovna dočkala zahrady vlastní. 10 I Soga no Umako ( 626) měl svou zahradu s jezírkem i umělým ostrůvkem, která se již podobala klasickým zahradám heianským. Taktéž i princ Kusakabe ( ) se mohl chlubit zahradou, kde bylo možno spatřit ( ) jezero s ostrůvkem, lemované skalami, které vyvolávalo dojem mořského pobřeží. 11 Z období Nara i Heian se bohužel nedochovala žádná zahrada neponičená v původní podobě, ale ze zdrojů (literárních či výtvarných) víme, že se v nich vyskytovaly například uměle stavěné kopce, které byly symbolickým zobrazením hory Sumeru, středu buddhistického vesmíru - například v již zmíněné zahradě císařovny 12, 13 Suiko. Také císař Saga ( , vládl ) byl jedním z nadšených obdivovatelů zahrad. Sám měl u svého venkovského sídla zahradu vlastní. Údajně pořádal v zahradách různé společenské události jako soutěže, slavnosti dívání se na měsíc (cukimi), básnické turnaje, tance. Prosazoval módu jezerních zahrad, které se později stavěly i kolem klášterů (v té době v propojených s buddhistickou sektou Čistá země - Džódo). 14 I Fudžiwarové, kteří měli v Japonsku velkou politickou moc od poloviny devátého století po konec století jedenáctého, si potrpěli na okázalou zahradní architekturu. Tehdejší móda zahrad a staveb se nesla v architektonickém stylu šinden. Hrdličkovi popisují šinden jako dřevěné stavby či paláce propojené chodbami a verandami, které ( ) působící lehkým a vzdušným dojmem byly napojeny 10 ASTON, W. G. Nihongi. Rutland: Charles E. Tuttle Company s. 190 (Vol. I.), 315 (Vol. I.), 144 (Vol. II.). 11 BOHÁČKOVÁ, L. - WINKELHÖFEROVÁ, V. s HAYAKAWA, M. The Garden Art of Japan. New York: Weatherill s V této době se také navrhovaly zahrady symbolizující známý Amidův Západní ráj. - BOHÁČKOVÁ, L. - WINKELHÖFEROVÁ, V. s HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s

16 na scenerickou zahradu na jižní straně od hlavní budovy. 15 Karel Fiala tento architektonický styl překládá jako tzv. ložnicový sloh. Byly to ( ) samostatné budovy, jež byly propojeny cestičkami s krytými, ale snadno odstranitelnými ochozy, můstky a schůdky. 16 Nejdříve byly inspirovány čínským typem - zahrady i stavby byly symetrické. Také styl šinden se nese v tomto duchu kopírování čínské symetričnosti staveb, ale postupem času byla symetrie nahrazena asymetrií, z našeho pohledu typickou právě pro japonskou zahradní architekturu. 17 Je třeba mít na mysli, že od roku 894 díky tehdejší společenské situaci ke kontaktu s Čínou oficiálně nedocházelo, jelikož se nevysílala poselstva na čínský dvůr. Proto se jeví jako samozřejmé, že v tuto dobu se Japonci zaměřovali na vlastní styl a ten čínský přetvářeli v rámci svých názorů a přesvědčení. O zahradách doby Heian se dočteme i v japonském románu slavné spisovatelky Murasaki Šikibu. V Příběhu prince Gendžiho (psaný přibližně v letech ) se objevují informace o zahradách v souvislosti s jejich důležitostí z hlediska společenských poměrů, například dvorských událostí. V zahradách se konaly slavnosti, jak dokazuje například i kapitola Hostina pod sakurovými květy. V zahradě císařova paláce byl uspořádán básnický turnaj mezi dvořany, kterým vítali jaro. 18 Básnické umění bylo považováno za tehdejší symbol vzdělanosti. V zahradě se pořádaly také tance společně s doprovodným hudebním vystoupením či turnaje v lukostřelbě. 19 V zahradách se po jezírcích plavila šlechta na lodích ve tvaru fénixe či draka, pěstovaly se v nich rostliny, například hvozdíky, hořce, zákuly, kosatce, růže, borovice či třešně. 20 Hojně se v nich vyskytovaly jehličnany, pinie, jedle, cypřiše, cedry, mezi další stromy patřily například bambus, dub a javor. Oblibě se těšily i azalky, pivoňky, kerrie, vistárie či rododendrony HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s MURASAKI ŠIKIBU. Příběh Prince Gendžiho. Praha: Paseka s HAYAKAWA, M. s Pro ukázku, jak vypadala básnická soutěž té doby: ( ) na psacím stolku při vstupu do Jižní zahrady, prostě vyberou počáteční slova básně, k nimž pak mají doplnit zbytek. - MURASAKI ŠIKIBU. s Ibid., s. 244, NITSCHKE, G. s. 49, ILLÍK, D. Japonská architektura. Praha: Odeon s

17 Nacházely se v nich také kameny, lesíky či vodopády. Zahrady z období Heian měly převážně praktickou funkci, což napovídala už jejich velikost. Sloužily k pořádání společenských událostí, k procházkám, projížďkám na lodích. Kromě rozsáhlých zahrad se však vyskytovaly i rozlohou menší zahrady s kameny, potokem či rostlinami. 22 Jezerní ostrovy, v zahradách často budované, nebyly stavěny náhodně, měly svůj symbolický podtext. Byly opředeny mnoha legendami. Například legenda o nesmrtelnosti - legenda o hoře Hórai 23 (čínsky ostrov Pcheng-laj). Podle pověsti z této hory vytékal elixír života, pro který poslal svou družinu čínský císař Čchin Š -chuang-ti roku 219 př. n. l. Nicméně úkol nebyl nikdy splněn kvůli nepříznivému větru, který znemožnil služebnictvu dostat se až na pobřeží ostrova. A tak císař svůj elixír života nikdy neochutnal. Tyto legendy se promítaly do podob zahrad a pověrčiví Japonci do nich zakomponovali také například ostrovy ve tvaru želvy nebo jeřába, které měly jako symboly přinášet dlouhověkost stejně jako hora Hórai. Dodnes se v zahradách vyskytují modely jeřábích a želvích ostrovů, hory Hórai i s blížící se družinou lodí. 24 Podobně se v zahradách zobrazovaly i reálné, samotnou přírodou vytvořené geografické úkazy - například borovicový háj nedaleko lokality Šiogama. (Jedná se o ostrovy Mucušima v prefektuře Mijagi.) Spolu s Ama no hašidate v prefektuře Kjóto a svatyní Icukušima v prefektuře Hirošima tvoří tři nejslavnější, nejkrásnější scenérie Japonska a nejčastěji zobrazované fenomény. 25 Zahradami a jejich konkrétním zobrazením se v druhé polovině 11. století zabýval Tačibana no Tošicuna 26 ( nebo ) Byl považován za mistra svého oboru tehdejší doby, a proto se mu připisuje autorství spisu o zahradním umění Sakuteiki. 27 Sakuteiki je Hrdličkovými, pravděpodobně chybně, připisováno muži jménem Gokjógoku Jošicune, který se podle nich pouze odvolává na rady a názory 22 ISHIZAWA, M. s. 30, Hrdličkovi (Umění japonských zahrad) i Zdeněk Thoma (Toulky po Japonsku) chybně uvádí název hory Horai (s krátkým o). 24 HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s ILLÍK, D. s Tačibana no Tošicuna byl synem Fudžiwara no Jorimičiho a vnukem Mičinagy. Také Jorimiči se věnoval zahradám, sám navrhnul podobu zahrady u chrámu Bjódó-in. - BOHÁČKOVÁ, L. - WINKELHÖFEROVÁ, V. s Podle Hajakawy je autorem Tačibana no Tošicuna, nicméně byla doplněna HAYAKAWA, M. s

18 mistra Tačibana no Tošicuna. 28 V Sakuteiki byly k nalezení praktické rady a postupy, jak vystavět kvalitní zahradu. Umění zahrad bylo v té době dominantou především elitních skupin obyvatel. Tehdy nebyly knihy o zahradním umění dostupné veřejnosti. Nahlédnout do nich mohl jen člověk patřící do příslušného cechu, což byla v podstatě ochrana před případnou konkurencí. 29 Autor v díle podával praktické rady s jistou přesností. Principy a pravidla se měly striktně dodržovat, a to nejen kvůli náboženským důvodům. V knize například stojí: ( ) vysoké kameny neumísťuj jinde než na vrcholku kopce nebo vodopádu. Nestav kameny těsně u domu, aby nepřevyšovaly jeho podlahu. Nepokládej na plocho ty kameny, které v přírodě stály, a naopak. 30 Vzhledem k vysoké míře pověrčivosti obyvatel japonských ostrovů, která spočívá především v obavách z možného neblahého osudu způsobeného nedodržením daných pravidel stavění a realizace zahrad (i domů), byla pravidla při výstavbě striktně dodržována. Například se snažili nesázet v zahradě samostatně umístěný strom, jelikož čínský znak, který z této podoby vychází - 困 - znamená starosti a potíže. Kvůli zmatení zlých duchů se cesty v zahradách stavěly křivolaké, nikdy rovné a přímé, jaké známe ze zahrad evropského typu. ( ) protože se věřilo, že po přímých cestách se vždy ubírají zlí duchové způsobující neštěstí, kdežto dobré síly putují cestami složitějšími. 31, 32 Pro Japonce zahrada nenesla pouze význam parku, pěstěné zeleně, ale měla mnohem hlubší smysl, ušlechtilejší význam, než mohl pro běžného Evropana mít například zámecký park. (Autor) Zahradu označoval (přímo) za císařství. Císaře symbolizovala země, šlechtice kameny a lid voda. Země usměrňovala za podpory kamenů tok vody. Když země přestala být pevná, valila se voda tam, kam chtěla HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s Nitschke nicméně uvádí, že tou privilegovanou skupinou byla šlechta a kněží. Knihy nebyly údajně schovávány před veřejností, pouze běžný člověk nebyl s to pochopit ony principy, které byly spojené se zahradnickým uměním. - NITSCHKE, G. s HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s THOMA, Z. s I dnes prý při pohledu na přímé cesty francouzských a anglických parků některým pověrčivým Asiatům naskakuje husí kůže. - Ibid., s HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s

19 Čas strávený v zahradě přinášel lidem pocity uvolnění, platil za určitý druh společenského vyžití, ale především to byl silný estetický zážitek zaměřený na vlastní pocity a stavy vědomí, který v člověku měl vyvolávat (a vskutku vyvolával) dojmy a nálady s uměním neodmyslitelně spjaté. Byl to svět prolnutý poetickou nostalgií s příchutí trpkosti a sladkosti zároveň. ( ) melancholická citlivost k věcem a dějům, k opadávání okvětních lístků, k nevyroněným slzám, ke krátkosti rozpuku květů, k náhlému příchodu podzimu. 34 A právě díky těmto zvláštním pocitům, které v lidech vyvolávají náladu pomíjivosti či tesknoty, se (nejen) zahrady dočkaly zvláštního charakteristického pojmenování onoho procítění - mono no aware. Zdenka Švarcová představuje toto slovo jako klíčové pro japonskou estetiku a poetiku vůbec. Zprvu to bylo citoslovce údivu a povzdechu. Postupem času 35 nabývalo trochu jiných významů - mono no aware symbolizuje ( ) tklivost jako vlastnost spojenou s určitým duševním rozpoložením (pohnutím) ( ) nadšeného údivu přes dojetí či neurčitý stesk až po zasmušilost hraničící s depresí. 36 Samotné mono no aware potom vykládá jako dojetí z věcí, nicméně dodává, že dodnes je jeho význam tématem mnoha debat. Z obecného hlediska vyvěrá významové rozrůznění aware jak z původní čisté šintoistické radosti v bytí, tak i z přijaté buddhistické myšlenky o strastiplném žití. 37 Podle Karla Fialy je to ( ) cosi jako povzdech nad nezadržitelným koncem lidského štěstí, smutného okouzlení prchavým zázrakem života. 38, slovy Zdeňka Thomy: ( ) tesknota z pomíjivosti věcí, pocit zvláštního hlubokého smutku ( ) HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s Výskyt slova aware připisuje už básnické sbírce Manjóšú. - ŠVARCOVÁ, Z. Japonská literatura Praha: Karolinum s Ibid., s Ibid., s MURASAKI ŠIKIBU. s THOMA, Z. s

20 3. 2 Kamakura ( ), Muromači ( ) Období Kamakura i Muromači jsou stejně jako období předešlá spjata s vlivem Číny. Japonci opět hledali uměleckou inspiraci u svých kontinentálních sousedů. Zahrady se stavěly a realizovaly v různých podobách, jež se v mnohém blížily zahradám heianským. Nicméně toto období je primárně spjato s novou formou zahrad - dochází k minimalizaci prostoru a častému symbolickému vyjádření. Architektonický styl šinden byl nahrazen stylem šoin 40, obdobně převzatým z kontinentu. Tento architektonický styl byl na rozdíl od předchozího stylu šinden přísněji vymezen v rámci prostoru. Zahrady architektonického stylu šoin byly primárně určeny k pozorování z verandy domu. Rybníky neměly sloužit pro plavbu a cestičky pro chození, jak tomu bývalo v architektonickém stylu šinden, což byl hlavní účel zahrad heianských. Propojení zahrady s domem patří díky japonskému způsobu chápání přírody k jednomu ze základních pravidel staveb. Přímé spojení s přírodou bylo zahradním tvůrcům vlastní. Zahrada a dům působily uceleným dojmem, zahrada vstupovala až na práh domu, takže návštěvník (či majitel) měl možnost ji spatřit již z obytné části stavby. Prostor příbytku a zahrady dělila pouze vyvýšená podlaha. 41 V tomto období nastal v Japonsku obrat jak náboženský, tak architektonický. Čína opět Japonsko ovlivňovala i po náboženské stránce (do Číny odcházeli japonští mniši, kteří se pak vraceli s novými poznatky). Díky popularitě zenového buddhismu, který se vyznačoval přísnou kázní, kladením důrazu na sebepoznání, přemýšlení a nejrůznější metody meditace, se představa kompozice a realizace zahrad postupem času značně změnily. Vznikl nový proud v oblasti zahradní architektury - abstraktní pojetí zahrady. Skutečné prvky se nahrazovaly jejich symbolickou imitací, a tak voda byla zobrazená štěrkem či pískem, hory kamením (občas i v podobě písečné homole), květiny a zeleň se až na výjimky v zahradách nevyskytovaly. Suché zahrady - kare sansui, jak byly tyto zenem inspirované zahrady nazývány, nebyly jako jejich předchůdkyně určeny k pouhému potěšení z pohledu, k estetickému zážitku, ale navozovaly propojení člověka s vyšším principem, který myšlenky zenového 40 Nitschke chybně uvádí šóin (s dlouhým ó). - NITSCHKE, G. Např. s HAYAKAWA, M. s. 73,

21 buddhismu přinášely. Zenové zahrady jsou typické vysokou symbolikou, strohou elegancí a krásou prázdného prostoru, asymetrií a přirozeností. Kare sansui - suchá voda - hora, suchá zahrada nicméně ve své podstatě nebyla pouze novinkou primárně spjatou se zenovým buddhismem. Už v období Heian se pravděpodobně takové zahrady (části zahrad) vyskytovaly. Zmínky o suchých zahradách jsou k nalezení například v již dříve zmíněném díle zahradnického umění Sakuteiki (druhá polovina 11. století). Možná vznikaly kvůli nedostatku vody (pro výstavbu případných jezer), ale také je pravděpodobné, že díky vysychání pramenů byla objevena krása kamenů a písků, které působí jako skutečné koryto rozbouřené řeky, vodopád nebo širá mořská hladina. 42 V každém případě do období Kamakura a Muromači nebyly suché zahrady často realizovány a zenový buddhismus společně s novým estetickým typem zahrad, ať už to bylo díky předešlým japonským vlivům či nikoliv, bezpochyby způsobil jejich oblibu. Zenové zahrady s sebou přinesly i jiné vymezení prostoru - obdélníkové či čtvercové zahrady u zenových klášterů určené k meditaci, na kterých se v malém prostoru realizovaly neuchopitelné abstraktní obrazy. 43 Meditace, dlouhé rozjímání, symbolické hádanky, to vše do sebe zapadalo se stylem a původní koncepcí kare sansui, kde je každý přírodní prvek symbolizován ve většině případů pouze prostřednictvím kamenů a písku. Co chtěl tvůrce touto kompozicí říct? Všechno a nic. 44 Na každém člověku leží úkol hledat svou vlastní interpretaci tohoto symbolického světa plného nerozluštitelných úvah, neuchopitelných motivů a nevyřčené symboliky, která nutí člověka k zamyšlení. Precizně uhrabaný písek kontrastuje s kameny, na první pohled nahodile uspořádanými, na jejichž povrchu dokládá jejich dlouhou existenci nesmazatelná patina času. Ve skutečnosti mohou symbolizovat legendární obrazy nebo bájná zvířata. I to jsou však pouze dohady. Každý v nich může hledat vlastní symboliku. V každém případě bylo jejich postavení pečlivě vybrané už jen kvůli celkové harmonii prostoru. 42 HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s THOMA, Z. s HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s

22 V této době se již vyskytovali i téměř profesionální stavitelé zahrad, kterými se stali tzv. kawaramono - podle Nitschkeho dělníci pracující na březích řek. 45 Hall a Tojoda je popisují jako bezzemky, kteří nevlastnili žádný majetek, žili na březích řek a pro svou obživu byli najímáni jako manuální pracovníci, například jako zahradníci. 46 (Nabízí se i spojení se skupinou zvanou burakumin - lidé a potomci těch, kdo se živili nečistým povoláním.) Nicméně na zahradní kompozici a filosofické rovině se podíleli mistři, projektanti, lidé urozeného původu, kteří byli ve společnosti ceněni a respektování. Toto období také přineslo vyšší vytříbení zahradnických metod, stylů i technik výstavby. V té době se uplatňovaly principy jako ( ) rovnováha mysli a čistoty duše, dokonalá technika, sledování předepsaných forem a jejich překonávání zároveň, zachování individuality a dosažení harmonie všech složek díla. 47 Tyto principy, kterými byly zahrady určovány - například harmonie kamenů podle jejich rozdělení - jin (kameny poblíž vody nebo přímo v bezprostředním styku s ní) a jang (vysoké kameny), na které byl kladen velký důraz, sjednotil roku 1395 mnich Jasuhira v dílo Sagarjú džiten niwa koho hidenšó (zahradnická kniha školy Saga). 48 Významnou postavou období Muromači byl opat Musó kokuši ( ), zenový mnich (původně Soseki, kokuši byl titul učitel národa, který mu byl udělen císařem Godaigo). Sám sepsal knihu o zahradním umění Musórjúdžiten, kde je kladen velký důraz na kameny, jako důležité komponenty zahrady, kdy každý má i vlastní pojmenování. 49 Jak dokládá příklad Musóa či Jasuhira, zahrady a jejich tvorba se v této době staly doménou mnichů a zenových kněží. Dalším příkladem může být zenový mnich Sóami (cca či ) 50, který napsal Příručku o zahradách - Cukijama sansuiden. Jak sám praví, cílem při tvorbě zahrad je ( ) postihnout prostřednictvím nejprostších věcí tajemství přírody i jejího stvoření. (...) (Tak) můžeme 45 NITSCHKE, G. s HALL, J. W. - TOYODA, T. Japan in the Muromachi age. Berkley (Los Angeles, London): University of California Press s HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s Ibid., s. 40, Ibid., s. 43, Hrdličkovi vysvětlují, že ami je dědičný titul funkce dóbó - umělců na šógunově dvoře. - Ibid., s

23 Kjóto. 56 Mezi slavné kjótské suché zahrady patří například Daisen in a Rjóandži. i v malém zahradním jezírku spatřit záblesk nekonečnosti mořské hladiny a z balvanu porostlého mechem na nás dýchne majestátnost hor. 51 Musó nechal podle svých představ vystavět v Kjótu ve 14. století zahradu kláštera Saihódži. 52 Ačkoliv zapadá do období slavných suchých zahrad kare sansui, nejedná se o suchou zahradu v pravém slova smyslu. Uplatnil v ní novou metodu - kámen a písek doplňuje nenápadný, atypický mech, který ji propůjčuje magickou tvář. Právě proto nese pojmenování Mechový chrám (Kokedera). 53 Zdeněk Thoma popisuje, že zahrada byla pro veřejnost zavřená po celá léta kvůli velkým davům návštěvníků, které měly špatný vliv na zahradní vegetaci. Poetickou tvář mechové zahrady vyjadřuje Thoma slovy: Místy proniká slunce clonou větví a stromů, zlatistě prozařuje přítmí a souvislý mechový koberec, občas půvabně oživený spadlým listem, drobnou větévkou či ojedinělým červeným květem, se rozehraje mnohými odstíny zeleně. 54 Saihódži je rozdělená na dvě části - jedna polovina představuje zahradu rozsáhlou, parkovou s jezerem, určenou k procházkám, podobnou heianským zahradám, druhá, oddělená bránou Kodžokan je realizována ve stylu kare sansui, v určitém protikladu k parkové zahradě. Kamenná zahrada byla tvořena šedesátiletým Musóem, který žil v zemi, v níž nebyl klid ani jistota. Kare sansui je strohá, vyzývá k zastavení a zamyšlení na rozdíl od barevně bohaté, pro oko prvoplánově nádherné parkové zahrady. 55 Kjóto je, jak se z jednotlivých příkladů zahrad dozvíme, domovem mnoha krásných zahrad. Ne nadarmo se říká: Když se volá japonská zahrada, ozvěnou se vrátí Daisen in patří pod chrámový komplex Daitokudži taktéž v Kjótu. Založil ji zenový mnich Kogaku, svou inspiraci do ní vložil údajně i sám Sóami. 57 Byla dostavěna 51 HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s Musóovi je připisováno i autorství neméně krásné zahrady u kláštera Tenrjúdži. - HAYAKAWA, M. s HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s THOMA, Z. s. 93, HAYAKAWA, M. s. 60, 61, THOMA, Z. s HAYAKAWA, M. s

24 na začátku 16. století. Jedná se o zahradu kare sansui, nicméně v ní nalezneme i rostliny či stromy. Symbolika kamenů znázorňuje například pohoří, vodopády, mosty, lodě, břehy řek a písek představuje proud. Působivé jsou i písečné homole stojící uprostřed širé písečné plochy. 58 Rjóandži je rovněž zahrada typu kare sansui, pravděpodobně z konce 16. století, 59 a přestože se o jejím autorství vedou dohady a diskuse, někteří tvrdí, že jejím tvůrcem je pravděpodobně taktéž Sóami. 60 Nitschke uvádí podle teorie Karla Henninga jako tvůrce již zmíněné kawaramono, kteří měli k pomoci zenové mnichy. 61 V každém případě je opředena velkým tajemstvím. Určitě nebyla původně zhotovena jako zahrada suchá, což byl případ i dalších zahrad. Nacházely se v ní i třešně, za kterými se údajně vydával i Tojotomi Hidejoši. 62 V současnosti to je písečná plocha s patnácti kameny, jejichž symbolika klade badatelům do dnešní doby hodně otázek. Mezi zvláštní aktivity, které se v těchto dobách v zahradách údajně odehrávaly, patří oživování kamenů jako určitý druh umění - přesunování figurek a kamenů, díky nimž vznikají nové miniaturní světy. Jedná se o určitý druh zábavy, který klade důraz na vlastní fantazii a zahradním scenériím pokaždé propůjčí odlišný háv. 63 Mezi další neméně slavné zahrady, které bezpochyby stojí za pozornost, jsou zahrady Stříbrného a Zlatého pavilonu a mnoho dalších Azuči - Momojama ( ) I v tomto období se nadále setkáváme s předchozími zahradami suchými či rozlehlými zahradami s jezerem. Vznik nové módy v oblasti zahrad totiž nikdy nutně neznamenal rušení dřívějších postupů. Na rozdíl od zahrady období Muromači, jejíž typ kare sansui byl strohý, momojamské suché zahrady byly plné mechu či cestiček 58 ISHIZAWA, M. s Hajakawa datuje její vznik už do konce 15. století. - HAYAKAWA, M. s THOMA, Z. s NITSCHKE, G. s HAYAKAWA, M. s THOMA, Z. s

25 s kamennými šlapáky (tobi-iši). Zahrady byly také více členěné, složitější, především v rámci ostrovů a jezer. Nacházely se v nich jak mosty, tak zálivy, propojení suché a jezerní zahrady také nebylo výjimkou. Kladl se v nich důraz na rozmanitost kamenů, jak velikostní, tak tvarovou. Později se však tvůrci vyhýbali příliš nápadným barvám, což byla reakce na okázalost zahrad některých panovníků a šógunů. 64 Důkazem momojamských okázalých zahrad je například zahrada Sambó-in, ležící na předměstí Kjóta, jejíž výstavba se odehrála v letech Patřila Tojotomi Hidejošimu. Byla velice okázalá, velkých rozměrů, na její výstavbě se podílelo údajně 300 kawaramono. Je v ní k nalezení velké množství kamenů a stromů. Jezírko opět sloužilo k vyjížďkám na loďkách jako v zahradách heianských. Mezi další podobné zahrady se řadí například Džuraku-dai, zahrada u hradu Nidžó, u zámku Fušimi či Genkjú-en. 66 Na druhé straně suché zahrady se v té době vrací od symbolismu k ikonickému znázornění. Často se realizovalo umění tvarování keřů a stromů (o-karikomi), keře měly například symbolizovat horu Hórai, která byla dříve symbolizována především kameny. S tímto typem umění je spojován slavný Kobori Enšú ( ). Zahradami, kde jsou tvarované keře, rostliny (např. azalky) vyjádřením oné symboliky, jsou například Raikjú-dži či Daiči-dži. V momojamských zahradách jsou k nalezení jak kamenné vodopády, tak například i koryta řek. Není to symbolická plocha písku s několika přírodními kameny jako v zahradách z období Kamakura a Muromači. Mezi typické prvky momojamských zahrad patří také kombinování přírodních a opracovaných kamenů tak, jak to můžeme najít např. v Hompó-dži či Kandži-in. Autorství Hompó-dži je dodnes otázkou, nicméně mohla být vytvořena v druhé polovině 16. století. Jedná se o suchou zahradu krajinného typu se symbolickým vodopádem a mostem před ním, což bylo typické také právě pro zahrady momojamské. Zahrady také bývaly mnohdy stavěny do tvaru písmene L. 67 I v této době pokračuje výstavba ve stylu architektury šoin, nicméně období Azuči - Momojama je primárně spojeno se vznikem nového typu zahrad, a to čajových. 64 NITSCHKE, G. s. 160, , ISHIZAWA, M. s NITSCHKE, G. s Ibid., s

26 v Číně. 69 Čajový obřad a vše s ním spojené, včetně zahrady, se staly reakcí na předešlou Čajová zahrada rodži (doslova cesta nebo průchod) je důležitou součástí čajového obřadu wabi-ča, jednoho z typických japonských kulturních produktů. Čaj se vyskytoval už v dřívějších obdobích, ale nebyl levnou záležitostí, a proto hned nedošlo k jeho velkému rozšíření. Postupem času se pro své povzbudivé účinky stal oblíbeným například v řadách buddhistických kněží jako povzbuzení mysli při meditaci. Na jeho rozšíření se podílel mimo jiné v 15. století i kněz Murata Šukó ( ). 68 Čaj se také prokazatelně popíjel již v období Heian či Muromači, kdy se šlechta bavila ochutnáváním a rozpoznáváním druhů čaje. Nicméně velké popularity dosáhl až s rozšířením zenu. Do Japonska přinesl semena čaje jeden z prvních šiřitelů zenového buddhismu na japonském území, Mjóan Eisai ( ), který studoval zahradní okázalost, barevnost, bohatost. 70 Čajové zahrady užívaly tlumené tóny, vyznačovaly se harmonií, jednoduchostí. Byl to ( ) styl jakési přitlumené elegance, niterného potěšení nad dobrovolně zvolenou prostotou a chudobou, nostalgie nad uprchlým časem. 71 Při samotném čajovém obřadu se klade důraz na jedinečnou atmosféru čekání, na precizně provedenou přípravu, pozorování mistra při tradičních úkonech a estetickou podobu samotného ceremoniálu. Proto je zapotřebí se na tuto chvíli připravit, naladit svou mysl na vlnu prostého zážitku se spoustou skrytých významů. Od vstupu do zahrady až po příchod k čajovému domku má zahrada návštěvníkovy smysly stimulovat a připravovat ho na ojedinělý prožitek. Její úkol spočíval právě v naladění hosta na vlnu této zvláštní kratochvíle. Cestou k čajovému domku může host prostřednictvím zahrady hledat tu pravou atmosféru, která vystihuje onu zvláštnost čajového obřadu - jak procházením magických míst a zákoutí, tak posezením na lavičce při čekání, až ho hostitel pozve dál. 68 THOMA, Z. s BOHÁČKOVÁ, L. - WINKELHÖFEROVÁ, V. s HAYAKAWA, M. s THOMA, Z. s

27 Struktura čajových zahrad je složitější oproti zahradám předcházejícím. Dělí se většinou na několik různých částí, jsou více členěné a obsahují vícero typických aspektů. Nalezneme v nich brány (niwakido), kamenné lucerny (išidóró), nádobky na vodu (cukubai) s bambusovými naběračkami. Nádržky bývaly vyráběny v nejrůznějších tvarech, jako například ve tvaru japonské mince (kulatý tvar se čtvercovou dírou uprostřed). 72 Ona kamenná nádoba na vodu i brány o malých rozměrech účelně stíraly i společenské postavení. Mocní tohoto světa, zvyklí pohybovat se výlučně ve vzpřímené pozici odpovídající jejich společenskému postavení, byli nuceni se přikrčit k zahradní kamenné jímce na vodu, kde si vyplachovali ústa před příchodem do čajového domku, a vlézat pak do něho po kolenou malým otvorem určeným pro hosty. 73 Mezi další rysy typické právě pro čajové zahrady, patřily jednoduchost, zdánlivá všednost a prostota. V čajových zahradách se chodilo po klikatých cestičkách, které byly dlážděny kamennými šlapáky (tobi-iši), ( ) aby se vyvolal dojem, že jde o stavení ztracené v horách daleko od vřavy města. 74 Samotný čajový domek (sóan - chatrč z trávy nebo čašicu) byl neobvyklý pro specifický rákosový pokryv střechy. Z něj obvykle nebylo vidět ven, zahrada nebyla určená k pozorování z budovy, jak tomu bývalo v dobách dřívějších. Význam to mělo prostý. Aby nebyl obřad čaje vyrušován impulzy zvenčí a člověk se plně soustředil na samotný ceremoniál. 75 V oblasti čajových zahrad hraje důležitou roli také pojem wabi. Wabi je asociováno s pocitem útlumu, vnitřního potěšení z dobrovolně zvolené prostoty a chudoby, s pocitem vyrovnané melancholie nad nezadržitelným během života. 76 Tyto pocity byly spojené s čajovým obřadem, který pro lidský život znamenal jakési vytrhnutí z všednosti. Ne však ve smyslu okázalém, ale naopak svou jednoduchostí, prostotou. 72 NITSCHKE, G. s BOHÁČKOVÁ, L. - WINKELHÖFEROVÁ, V. s THOMA, Z. s NITSCHKE, G. s HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s

28 Typické čajové zahrady navrhoval například slavný Sen no Rikjú 77 ( ), Furuta Oribe ( ) či Kobori Enšú ( ). Manuální práce při výstavbě stále zůstávala v rukou kawaramono, mezi nimiž byl uznávaným odborníkem například Kentei. 78 Názor na čajové zahrady a jejich funkci se různil i u zmíněných dvou mistrů té doby - Sen no Rikjú prosazoval užitečnost nad estetikou, Furuta Oribe naopak dbal na dojem. 79 Význam čajové zahrady dokládá fakt, že Furuta Oribe pozvedl pouhou cestu rodži na ča-niwa, doslova čajovou zahradu. Dílem, ve kterém se dá dohledat podoba zahrad, je text osvětlující podstatu čajové zahrady Šokoku čaniwa meiseki zue, ilustrovaná kniha, vydaná koncem 17. století Byl to významný tvůrce zahrad, umělec, osobní čajový mistr a poradce v estetické oblasti Tojotomi Hidejošiho. Původně se jmenoval Sóeki, Rikjú dostal jako titul. Z politických důvodů byl posléze nucen spáchat sebevraždu. - BOHÁČKOVÁ, L. - WINKELHÖFEROVÁ, V. s NITSCHKE, G. s. 101, ISHIZAWA, M. s NITSCHKE, G. s. 148,

29 4 Moderní zahrady Forma zahrad vznikajících od počátku Tokugawského šógunátu bude v této práci přiřazena k zahradám moderním. Nedochází k zásadní proměně v rámci inovace jednotlivých typů zahrad, pouze k přeměně jejich jednotlivých aspektů, kombinování dřívějších prvků. Díky tehdejšímu vývoji společenské situace a vůbec Japonska jako státu, došlo k určité stagnaci v rámci vývoje umění, což bude blíže osvětleno v následujících kapitolách. Publikace, ze kterých jsem čerpala, se věnují rozsáhlému výčtu různých konkrétních podob zahrad na území Japonska, ale to podle mého názoru není pro mou práci relevantní. Snažím se o vytvoření celkového obrazu vývoje zahrad, pokud snad někoho konkrétní zahrada z nějakého důvodu skutečně zaujme, může si ji podle pramenů vyhledat. Téměř každá zahrada má svou osobitou historii, zajímavý původ vzniku a stojí za pozornost, nicméně pro tak rozsáhlé bádání tu nezbývá dostatek prostoru. Budou zde představeny opravdu jen některé zahrady a další ukázky pouze jmenovitě vypsány. I tak se samozřejmě nejedná o kompletní výčet Edo ( ) V období Edo se umění zahrad neposunulo radikálně kupředu novými návrhy ani styly, spíše využívalo již prezentovaných forem, ať už se jednalo o zahrady s jezírky, ostrovy, mosty a pahorky, často zobrazující například horu Fudži, nebo o zahrady kare sansui krajinného typu. Nejznámější suché zahrady období Edo jsou například Manšuin a zahrada u chrámu Nanzen-dži, ve které se objevují i rostliny a stromy na místo dříve používaných kamenů. Jedná se o obrat k přirozenějším a přírodou inspirovaným 28

30 podobám zahrad, ač suchých. Mezi rozlehlé zahrady s jezírkem období Edo patří například Emman-in, Sanzen-in, nebo Čišaku-in. 81 Jednou z nejzajímavějších zahrad na území Japonska je Kacura-rikjú, patřící mezi zahrady typu kaijú, které mají složitější organizací. Kaijú zahrady vznikaly na začátku 17. století kolem paláců. Jedná se o spojení stavby s okolní scenérií, navozující souznění stavby a přírody. 82 Zahrada Kacura-rikjú vznikala v letech na podnět prince Tošihita ( ). Nachází se zde i symbolický proslulý Nebeský most (Ama no hašidate), model jedné ze tří nejkrásnějších scenérií Japonska. V zahradě je ukryto jezero a pěšinami propojená soustava čajových domků, které údajně inspiroval i Kobori Enšú. Při každém dalším kroku po zahradě se návštěvníkovi nabízí jiný výhled díky precizně propracovanému terénu s mnoha skrytými zákoutími. 83 Vstup do Kacury není lehkou záležitostí. Je k tomu zapotřebí povolení Úřadu císařského paláce, jak se zmiňuje ve své knize Toulky po Japonsku Zdeněk Thoma. 84 Mezi několik inovací doby Edo patří například prvek šakkei (vypůjčená krajina) - ( ) způsob začlenění mnohem vzdálenějších prvků okolní krajiny do zahradního návrhu. 85 V takových zahradách je možné pohledem zachytit v dálce viditelné panorama, hory, lesy. Spolu se zahradou tak v očích návštěvníka dotváří celek pohledu. V první chvíli může být návštěvník soustředěný na pohled, který mu přináší bezprostřední blízká scenérie, ale teprve panorama dodává zahradě neuvěřitelnou působivost a velikost. Zahrada působí dojmem, že její konec je až v nedohlednu. S tím souvisí i ( ) chápání prostoru nikoli jako prostředí s určitými objekty, ale jako sledu určitých míst. 86 Jedním pohledem nemůže host zachytit všechna zákoutí zahrady, ale teprve postupným odkrýváním klikatých cestiček se dostane postupně k výhledu na všechna zákoutí. Mezi zahrady proslavené svou vypůjčenou scenérií patří zahrada v chrámu Encú-dži z roku 1678, suchá zahrada pokrytá mechem, která nabízí pohled na horu Hiei. 81 NITSCHKE, G. s , , THOMA, Z. s ISHIZAWA, M. s THOMA, Z. s NITSCHKE, G. s Ibid., s

31 Hiei. 88 Za nový typ zahrad tohoto období lze považovat i vycházkové zahrady, přestože I Šoden-dži využívá pro utvoření svého panoramatu horu Hiei. Tato hora byla populárním vypůjčeným pohledem. V obou zahradách dotváří propojení s vnější scenérií stromy, které mohou působit jako les, který se rozprostírá až do nedohledna. Důležitou roli v propůjčování scenérií hraje i způsob ohraničení zahrady. 87 Zajímavou zahradou období Eda je také Šúgaku-in z druhé poloviny 17. století. Kombinuje písek a kameny se stromy, jezírkem a ostrůvky s vypůjčenou scenérií hory se všechny jejich prvky objevují již v předešlých obdobích. Tyto zahrady patřily většinou daimjóům, kteří byli nuceni trávit čas v šógunském městě Edo. Z těchto zahrad se postupem času staly veřejně přístupné parky. Převzaly funkci poutní cesty (jako například pouť kolem třiatřiceti Kannoniných chrámů). Vycházkové zahrady ukrývají umělé kopce, jezírka, ostrovy, vodopády, mosty, kameny, ale i rostliny, lesíky, háje či rýžová políčka. 89 Za příklad vycházkových zahrad lze považovat zahradu Suizen-dži, ve které se nachází miniatura hory Fudži či působivý kamenný brod. 90 Další takovou zahradou je například Kórakuen v Okajamě, procházková zahrada pravděpodobně z roku Ukrývá se v ní pět jezírek a patří ke třem nejkrásnějším zahradám Japonska - společně s Kairakuen v Mito a Kenrokuen v Kanazawě. 91 Park Ricurin, který leží přímo ve městě, si vypůjčuje scenérii nedaleké krajiny. Je to rozlehlý komplex, v němž je k nalezení několik umělých jezer a kopečků. Budoval se sto let od začátku 17. století. Jedná se o vycházkovou zahradu, která využívá momentu pohledu na jednotlivé prvky, které nelze zhlédnout jedním pohledem. 92 Autorem zahrady Kórakuen v Tokiu je Šu Šunsui, který působil na dvoře Tokugawa Micukuniho ( ). 93 Kórakuen (v Tokiu) je asi nejslavnější 87 NITSCHKE, G. s ISHIZAWA, M. s NITSCHKE, G. s. 182, HRDLIČKA, Z. - HRDLIČKOVÁ, V. s s Japanese Gardens and Architecture. Tokyo: Japan Travel Bureau s SOSNOVEC, Č. Park Ricurin [online] [cit ]. Dostupné z < Park Ricurin [online]. 93 HAYAKAWA, M. s