Sluch ÚKOLY K FYZIOLOGII SMYSLŮ

Transkript

1 ÚKOLY K FYZIOLOGII SMYSLŮ Sluch Adekvátním podnětem pro sluch jsou zvukové vlny o frekvenci 16 až Hz a intenzitě až 10 W/m2 (tj. o akustickém tlaku 2 x 10-5 až 60 Pa). Ve fyziologické akustice častěji hovoříme o hladině intenzity (či hladině akustického tlaku), kterou vyjadřujeme v decibelech (db). Prahova intenzita (10-12 W/m 2 ) a prahový akustický tlak (2x 10-5 Pa) v tomto vyjádření odpovídají hladině 0 db (sluchový práh), uvedená horní hranice (10 W/m, Pa) odpovídá hladině 130 db (práh bolesti). Sluchové ústrojí slouží k zachycení, převodu, transformaci a analýze zvukových podnětů. Má část periferní (zevní, střední a vnitřní ucho) a centrální (sluchová dráha a centra) Stručně můžeme říci, že zvukové vlny jsou zachyceny boltcem a vedeny zevním zvukovodem k bubínku, který rozkmitají. Kmitání bubínku se přenáší řetězem sluchových kůstek přes membránu oválného okénka na kapaliny v blanitém hlemýždi a na bazilární membránu. Její pohyb podráždi vláskové buňky Cortiho orgánu a ve vláskových buňkách tak vzniká vzruch, který je veden sluchovou dráhou do mozkové kůry, a tam analyzován. Zevní a střední ucho zajišťuje převod vzdušných kmitů na chvěni tekutiny ve vnitřním uchu. Úkolem systému sluchových kůstek je zvýšit tlak kmitů a snížit jejich amplitudu. Jednou z podmínek správné funkce převodního systému je rovnost mezi atmosférickým tlakem a tlakem vzduchu ve středoušní dutině, kterou zajišťuje Eustachova trubice. Vedeni zvuku cestou zvukovod - bubínek - sluchové kůstky - oválné okénko nazýváme vedení vzdušné. Vedle toho je možné rozkmitat tekutiny ve vnitřním uchu přímým přenosem vibrací lebečních kostí (např. pří příložení znějící ladičky k lebce) - v tomto případě mluvíme o vedení kostním. Sluchový práh pro kostní vedení je u zdravého člověka asi o 40 db výše než práh vzdušného vedení, proto se kostní vedení uplatňuje především tam, kde je porušeno vedení vzdušné. Zdravý člověk využívá kostního vedeni pří vnímání vlastního hlasu nebo velmi silných zvuků. Porucha sluchu, jejíž příčina je v poškození zevního nebo středního ucha, se nazývá porucha převodní. Pro tento typ poruchy je charakteristické postiženi vzdušného vedení zvuku při relativně zachovaném vedeni kostním, u některých převodních poruch bývá také častěji porušeno slyšení hlubokých tónů. Obojí můžeme prokázat ladičkovými zkouškami, přesnější výsledky získáme audiometricky (máme-li k dispozici audiometr vybavený kostním vibrátorem). K objektivnimu posouzeni funkce středoušního převodního systému slouží také tympanometrie (měření středoušní impedance). Ve vnitřním uchu se mění energie mechanického pohybu na energii nervového vzruchu. Rozkmitání membrány oválného okénka způsobí vznik tlakové vlny v perilymfě scala vestibuli, která postupuje k vrcholu hlemýždě a skrze helicotrema přechází do scala tympani. Zároveň se pohyb perilymfy přenáší na bazilárni membránu ve formě vlny, která se šíří od báze hlemýždě k jeho vrcholu, v určitém místě (v závislosti na frekvenci kmitání) dosáhne svého maxima, způsobí rozkmitání Cortiho orgánu a vznik nervového vzruchu. V důsledku tohoto tonotopického uspořádání hlemýždě jsou vysoké tóny registrovány vláskovými buňkami při bázi hlemýždě, zatímco na hluboké tóny jsou»nastaveny" vláskové buňky blízko jeho vrcholu. Vzniklý vzruch je veden dále sluchovou dráhou do korového centra, Porucha, která má příčinu v poškození vnitřního ucha nebo sluchové dráhy, se nazývá porucha percepční, Pro tento typ poruchy je charakteristické postižení vzdušného i kostního vedení, které bývá častěji v oblasti vyšších tónů. Již pomocí ladičkových zkoušek a prahové audiometrie odlišíme obvykle percepční poruchu od převodní. K přesnější lokalizaci poruchy slouží např. nadprahové audiometrické zkoušky nebo vyšetření pomocí snímání evokovaných potenciálú (BERA, ERA, CERA, elektrokochleografie - ECochG). Vyšetření sluchu řečí Zkouška sluchu řečí poskytuje rychlou orientaci o praktické upotřebitelnosti sluchu v denním životě, o stupni sluchové poruchy a do jisté míry i o jejím typu. Obvykle vyšetřujeme každé ucho zvlášť, méně často obě uši zároveň (binaurálně). Podstatou této zkoušky je určení největší vzdálenosti, ze které vyšetřovaný správně opakuje slova, předříkávaná šeptem nebo nahlas. 1. Vyšetření provádíme v tiché, prostorné místnosti, stačí, aby hladina hluku v ní nebyla vyšší než 30 db. Vyšetřovaný se postaví ke stěně, bokem k vyšetřujícímu. Po dobu vyšetření je třeba

2 zakrýt vyšetřovanému výhled na vyšetřujícího, aby nevěděl, z jaké vzdálenosti k němu hovoří a aby nemohl odezírat. V praktiku postačí, když vyšetřovaný zavře oči. 2. Dále je třeba ohlušit nevyšetřované ucho. Nemáme-li k dispozici ohlušovač, nahradíme jej tak, že budeme rychle rytmicky vtlačovat tragus nevyšetřovaného ucha do vchodu zvukovodu, 3. Zkoušku začínáme šepotem. Správné intenzity šepotu dosáhneme tak, že šeptáme rezervním vzduchem plic, tedy po výdechu. První slovo šeptáme ze vzdálenosti 2-3 m, pokud ho vyšetřovaný opakuje správně, vzdálíme se o 1 2 kroky a šeptáme další slovo. Pokud vyšetřovaný prvnímu slovu nerozuměl, přiblížíme se k němu o krok a zopakujeme mu jej. Tak postupujeme dále, měníce přitom vzdálenost podle reakcí vyšetřovaného, do vzdálenosti 6 m. 4. Zkoušku opakujeme stejně pro druhé ucho. 5. Obdobně provedeme zkoušku hlasitou řečí, při níž dbáme na to, abychom hovořili středně silným hlasem, jaký používáme v běžné konverzaci. Pro výsledek vyšetření je důležitý vhodný výběr slov. Používáme střídavě slova jednoslabičná i víceslabičná, s vysokými (síť, tisíc, svíce, silnice,..) a hlubokými (důl, mouka, komora, dub) hláskami. 6. Výsledkem vyšetření je vzdálenost (v metrech), ze které vyšetřovaný rozuměl většině slov. Při zápisu užíváme pro hlasitou řeč zkratky Vm (vox magna = hlasitá řeč) nebo jen V, pro šepot zkratky Vs (vox sibillans). Strany označujeme tak, jakoby vyšetřovaná osoba byla obrácena čelem k nám. 7. Vyšetření provedeme ve dvojicích a výsledky zaznamenáme. Pak provedeme vyšetření znovu tak, že vyšetřovaná osoba bude mít ucpaný zevní zvukovod vatou, a to nejprve na jedné straně, potom na obou. Výsledky opět zaznamenáme do tabulky, porovnáme s audiogramy a zhodnotíme. Poznámka: Záznam vyšetření osoby, která rozuměla při vyšetření hlasitou řečí všem slovům levým i pravým uchem z 6 metrů, ale při vyšetření šepotem rozuměla vlevo z 6 m a vpravo z 3 m, bude vypadat takto: 6V6 3Vs 6 Norma: 6V6 1 6Vs6 Podle vzdálenosti, z jaké vyšetřovaný opakuje hlasitou řeč, rozeznáváme několik stupňů poruchy sluchu: lehká nedoslýchavost 4-6 m středně těžká nedoslýchavost 2-4 m těžká nedoslýchavost 1-2 m velmi těžká nedoslýchavost pod 1 m praktická hluchota slyší zvuk< 1 m tzv., ale nerozumí slovům úplná hluchota neslyší žádný zvuk, ani svůj hlas Při percepční vadě pacient hůře rozumí šepotu a slovům s převahou vysokých hlásek, při převodní vadě je hůře rozumět hlasité řeči a zejména slovům s převahou hlubokých hlásek. Vyšetření sluchu ladičkami Před érou audiometrů sloužila sada ladiček v rozsahu 64 Hz-4096 Hz k vyšetření sluchového prahu. Toto vyšetření ztratilo v současné době svůj význam, zatímco srovnávací ladičkové zkoušky (Weberova, Rinneho a Schwabachova) patři nadále vedle vyšetření sluchu řečí a šepotem ke klasické sluchové zkoušce. Při těchto zkouškách používáme nejčastěji ladičku o kmitočtu 256 Hz nebo 512 Hz. Ladičku držíme v ruce za nožičku, rozezvučení dosáhneme úderem o koleno. Pomůcky: ladičeka, vata. Weberova zkouška Srovnává kostní vedení v obou uších. Rozezvučenou ladičku přiložíme patkou na lebku vyšetřovaného ve střední čáře (na čelo nebo na temeno) a ptáme se, kde zvuk slyší (popř. kde ho slyší silněji). Pokud vyšetřovaný udává, že slyší tón ladičky uprostřed hlavy nebo v obou uších stejně, říkáme, že zvuk nelateralizuje.

3 V záznamu pak od velkého písmena W napíšeme šipky na obě strany. Pokud zní vyšetřovanému tón ladičky silněji např. v pravém uchu, říkáme, že lateralizuje doprava a v záznamu od písmena W šipku směrem doleva (jako bychom se dívali na pacienta - jeho pravé ucho je pro nás vlevo). Poznámka: Jestliže má vyšetřovaný sluch v pořádku, nebo má na obou uších stejnou vadu, zvuk ladičky nelateralizuje a zvukový vjem slyší někde uprostřed. Pokud trpí asymetrickou poruchou sluchu, pak zvuk ladičky lateralizuje, a to při převodní vadě do ucha nemocného (nebo více postiženého), při percepční vadě do ucha zdravého (nebo méně postiženého). Rinneho zkouška Srovnává úroveň vzdušného a kostního vedení téhož ucha. Znějící ladičku přiložíme patkou na processus mastoideus. V okamžiku, kdy vyšetřovaný udá, že přestal slyšet, přiložíme ladičku k boltci provnímání vzdušného vedení. Pokud vyšetřovaný slyší zvuk ladičky dále, je výsledek zkoušky pozitivní (R+), pokud jej již neslyší, je výsledek zkoušky negativní (R-). Zkoušku můžeme modifikovat také tak, že se pacienta přímo zeptáme, zda lépe slyší ladičku před zvukovodem nebo přiloženou k processus mastoideus (»před uchem nebo za uchem«). Stejně opakujeme zkoušku pro druhé ucho a zaznamenáme (např. + R + ). Je-li vyšetřované ucho v pořádku, je výsledek zkoušky pozitivní, stejný výsledek najdeme u percepční vady. Negativní výsledek Rinneho zkoušky najdeme u převodní vady. Rinnie pozitivní vlastně znamená dobrou.funkci převodního systému. Audiometrické vyšetření sluchového prahu Při audiometrii provádíme kvantitativní a kvalitativní vyšetření sluchu pomocí speciálního tónového generátoru - audiometru. Základním audiometrickým vyšetřením je určení sluchového prahu pro čisté tóny určitých frekvencí vzdušným a kostním vedením; toto vyšetření se nazývá prahová audiometrie. Pro podrobnou diagnostiku pak slouží audiometrické zkoušky, které se provádějí v nadprahových hladinách - nadprahová audiometrie. V praktiku se omezíme na vyšetření sluchového prahu. Výsledkem audiometrického vyšetření je audiogram, přesněji prahový audiogram. Zakreslujeme jej do předtištěného formuláře, kde jsou vodorovně vyznačené frekvence jednotlivých tónů v hertzích (Hz), svisle hladiny intenzity v decibelech (db). Při záznamu dodržujeme smluvené symboly na audiogramu nesmějí chybět jméno vyšetřovaného a datum vyšetření. V praxi se můžeme setkat se dvěma typy audiogramů. Běžně se používá tzv. relativní (ztrátový) audiogram, který vyjadřuje ztráty sluchu v decibelech v porovnání s normálním sluchovým prahem. To znamená, že jeho decibe1ová stupnice udává hladinu intenzity nad normálním sluchovým prahem, který je na tomto typu audiogramu znázorněn vodorovnou přímkou, procházející O db. Absolutní audiogram udává v decibelech, jaký je sluchový práh v porovnání s nulovou hladinou akustického tlaku. Lidský sluch je na různé kmitočty různě citlivý, proto má znázornění sluchového prahu v absolutním audiogramu tvar vzhůru prohnuté křivky. Konkrétní algoritmus se poněkud liší podle typu použitého audiometru, vždy je však potřeba dodržet následující zásady: 1. Vyšetřujeme v tichém prostředí. 2. Před vyšetřením jednoznačně domluvíme způsob spolupráce během vyšetření. 3. Vyšetřovaný nesmí vidět na ovládací desku přístroje. 4. Pečlivě přiložíme sluchadla. 5. Vyšetřujeme každé ucho zvlášť 6. Začínáme vyšetřovat při frekvenci 1000 Hz, pak postupujeme nejprve k vyšším, pak k nižším frekvencím, 7. Při vyšetřování užíváme přerušovaný tón, abychom předešli vplížení podnětu. 8. Zvolený tón zesilujeme od -10 db k vyšším hladinám, dokud vyšetřovaný nepotvrdí percepci zvuku. Pak tón zeslabíme a od O db znovu zesilujeme, dokud pacient znovu neohlásí příjem. Takto určíme hladinu v decibelech, při které pacient ve dvou nabídkách ze tří tón spolehlivě slyšel. Tuto hodnotu zaznamenáme do formuláře jako práh pro příslušnou frekvenci. 9. Záznam provádíme pomocí smluvených symbolů. 10. Body, označující prahové hladiny pro jednotlivé frekvence, spojíme úsečkami.

4 11. Překontrolujeme, zda na audiogramu nechybí jméno a příjmení vyšetřovaného, datum narození, důvod a datum vyšetření. 12. Vzniklý audiogram zhodnotíme a porovnáme s výsledky klasické sluchové zkoušky. Pomůcky: audiometr se sluchadly Připojíme sluchátka do zdířek tak, aby odpovídalo jejich barevné označení. Vyšetřovaný si nasadí sluchátka tak, aby na pravém uchu měl zelené a na levém červené sluchátko. Volbu vyšetřované strany provedeme zmáčknutím tlačítka, přitom opačné tlačítko vystoupí a na něj nasadíme pří slušným otvorem formulář audiogramu. Voličem frekvence nastavíme vyšetřovanou frekvenci. Voličem hlasitosti měníme hladinu intenzity vyšetřovaného tónu, dokud nenajdeme prahovou hodnotu. Při vyšetření druhého ucha změníme volbu tlačítkem a obrátíme formulář. Ve dvojicích zhotovíme prahový audiogram, pak provedeme stejné vyšetření s ucpaným zvukovodem. Oba audiogramy zhodnotíme a porovnáme s výsledky klasické sluchové zkoušky. Poznámka: Sluch považujeme za normální tehdy, jestliže jsou všechny hodnoty sluchového prahu na audiogramu do 20 db včetně. Je-li na některé frekvenci sluchový práh vyšší než 20 db, jde o nedoslýchavost bez ohledu na to, zda má pacient pocit, že hůře slyší. Jiné kritérium nedoslýchavosti, doporučené ISO, je průměr prahů při 500, 1000 a 2000 Hz, který nesmí přesáhnout 26 db. Podle audiometrického vyšetření rozeznáváme tři typy nedoslýchavosti - převodní, percepční a smíšenou. Převodní nedoslýchavost (hypacusis conductiva) je charakterizována normálním prahem kostního vedení a zvýšeným prahem vzdušného vedení. Percepční nedoslýchavost (hypacusis perceptiva) je charakterizována rovnoměrným zvýšením prahu pro vzdušné i kostní vedení. Nejčastěji má křivka sestupný průběh, s vyšším prahem pro vyšší frekvence. Smíšená nedoslýchavost (hypacusis mixta) má zvýšený práh kostního vedení a ještě více zvýšený práh vzdušného vedení. Zhodnocení vyšetření sluchu: a) Weberova zkouška a. nelateralizuje b. slyší intenzivněji: 1. ve zdravém uchu 2. v nedoslýchavém uchu vyhodnocení: b) Rinneho zkouška: ba. pravé ucho bb. levé ucho vyhodnocení: c) Audiometrie: Do tabulky níže zakreslete barevně křivky pro pravé a levé vyšetřované ucho. Vyhodnocení:

5 Zrak Stanovení zrakové ostrosti První podmínkou ostrého vidění v rozsahu normální akomodační šíře je dokonalá funkce optického systému oka (emetropie). Prvotně je zraková ostrost závisllá na hustotě retinální mozaiky, dále na intenzitě osvětlení a kontrastu (černé obrazy na bílém podkladě) a na adaptaci. Největší zraková ostrost při dobrém osvětlení je ve fovea centralis retinae, kde je největší hustota čípků (centrální zraková ostrost). Mírou zrakové ostrosti je minimum separabile, to je schopnost oka dva blízké body rozeznat jako dva. Podmínkou tu je, aby obrazy dvou bodů vytvořily na dvou čípcích, mezi nimiž je alespoň jeden čípek nepodrážděný. Reálná vzdálenost pozorovaných bodů záleží ovšem na jejich vzdálenosti osd oko, tedy na zorném úhlu, který svírají paprsky z nich vycházející. Z rozměrů čípků (2-3 µm) vyplývá, že minimální zorný úhel (úzce souvisíí s pojmem minimu separabile ) je prakticky roven jedné úhlové minutě. Pomůcky: Schnellovy optotypy Postup: Pro vyšetření zrakové ostrosti používáme nejčastěji Schnellovy optotypy písmena, číslice nebo vidlice, prstence s výsečí, či obrázky zvířat a předmětů (analfabeti a děti), seřazené na tabuli v sestupné velikosti. Optotyp umístíme do vzdálenosti 6 m od vyšetřované osoby tak, aby byl ve výši její hlavy a aby byl dobře osvětlen. Pak dáme pokyn k zakrytí jednohoo oka a vyzveme vyšetřovaného, aby četl jednotllllivé řádky od větších k menším. Sledujeme zda vyšetřovaná osoba správně rozpozná označená písmena. Když jsme vyšetřili jedno oko, provedeme stejným postupem vyšetření oka druhého. Osoba s normální zrakovou ostrostí přečte písmena řádky označené vzdáleností, z níž vyšetřujeme. Je-li zraková

6 ostrost snížena, přečte vyšetřovaná osoba podle stupně poruchy ze 6 m např. řádku, kterou by měl normálně vidoucí člověk přečíst ze 12 m nebo ještě větší vzdálenosti. Výsledek zkooušky vyjadřujeme zlomkem, v jehož čitateli je vzdálenost, z níž vyšetřovaný čte, a ve jmenovateli označení řádku v metrech, který ještě přečte. U normální osoby je hodnota zlomku 6/6, při snížené zrakové ostrosti 6/12,6/18 atd. Tuto hodnotu označujeme jako visus (V). Zlomky nekrátíme, aby bylo patrné, z jaké vzdálenosti se vyšetřovalo. Vyšetření barvocitu Schopnost barevného vidění je podmíněná existencí tří druhů čípků obsahující zrakové pigmenty s odlišnou maximální absorbcí v určitých částech spektra (červeném 70 nm, zeleném 546 nm a modrém). Normální trichromatické vidění bývá poměrně často porušeno. Podle statistiky se poruchy barvocitu vyskytují asi u 8% mužů a 1% žen. Porucha barvocitu se obvykle nazývá barvoslepostí, i když je jen částečná a postižený většinu barev rozlišuje, ba často o své vadě ani neví. Podle toho, který ze tří barvočinných mechanizmů chybí nebo je narušen, hovoříme o protanopii (červenosleposti), deuteranopii (zelenosleposti) nebo tritanopii (modrosleposti), případně o případné anomálii (např. protanomalii atd.). Úplná barvoslepost (monochromázie, achromázie) je velmi vzácná. Poruchy barvocitu jsou vrozené a získané. Získané poruchy mohou být průvodními projevy některých očních chorob a toxických stavů. Získané poruchy barvocitu pokrývají změny od normálního vidění až do slepoty. Vrozené poruchy barvocitu patří mezi nejlépe poznané dědičné choroby a jsou častější u mužů než u žen ( ty jsou z genetického hlediskami přenašečkami). V běžném životě si postižení svou poruchu barvocitu většinou ani neuvědomují, avšak pro některá povolání, zvláště v dopravě, mohou být tito lidé nezpůsobilí. Proto má vyšetřování barvocitu veliký praktický význam. K vyšetřování používáme Stillingových-Hertelových popřípadně Rabkinových tabulek. Princip podle kterého jsou tabulky sestaveny 1. Pseudoizochromázie /zdánlivé podobnost barev/. Písmena nebo číslice k rozeznání se liší od barevného základu pouze barvou, nikoliv však světlostí. Proto je písmeno viditelné pouze pro normálního trichromáta a barvoslepí je nemohou přečíst. 2. Pseudoanizochromázie Na tabulce s písmenem nebo číslicí pseudoizochromatickou (tedy viditelnou pouze pro normální oko) je též jiná figura, lišící se nepatrně od pozadí svou světlostí. Normální trichromát vnímá zřetelněji rozdíly barevné než jemné rozdíly ve světlosti. Barvoslepý naproti tomu pseudoizochromatickou číslici nevidí a je navyklý rozlišovat i velmi nepatrné rozdíly ve světlosti. Čte tedy jiný znak než normální člověk. 3. Zesílený barevný kontrast Simultánní barevný kontrast okrajový zesíluje u normálního člověka sytost doplňkových barev. Například červená zesiluje sytost zelené a naopak. U barvoslepých je tento kontrast tak silný, že doplňková barva se může indukovat i na šedou barvu okolí. 4. Zeslabený barevný kontrast Tato zkouška spočívá na tzv. flórovém kontrstu. Nalézá-li se na barevné ploše ploška neutrální šedi, pak tato šeď získává tím větší odstín doplňkové barvy, čím jsou okraje šedé plošky nezřetelnější. Toho můžeme snadno docílit, pozorujeme-li pokusný obrazec přes průsvitný papír, přiložený těsně na nazíranou plochu. Osoby s porušeným barvocitem po přiložení flórového papíru obrazec vůbec nevidí. Pomůcky: Pseudoisochromatické tabulky Postup: Pro vyšetření barvocitu bylo stanoveno několik zásad, které musíme dodržet cheme-li se vyvarovat mylných závěrů. Vyšetřovaný sedí obrácen k oknu. Tabulky umisťujeme ve výši očí do vzdálenosti 1 m. Umělé světlo, i tzv. denní, není pro přesné měření vhodné. Myop při vyšetřování brýle neodkládá, hypermetrop ano. Tam, kde vyšetřujeme ze vzdálenosti 30cm (tab. F1 F4 Stilling-Hartelových tabulek), je tomu naopak. Každou tabulku exponujeme 5 15 vteřin. Všímáme si též, zda při expozici pokusná osoba projevuje rozpaky, váhavost, či zda čte obrazec snadno a bez váhání. Tabulky nedovolíme ohmatávat a neponecháváme je nikdy ležet otevřené na světle. Trpí tím totiž barevný tón tabulek. Podrobný postup je uveden v první-textové části tabulek.

7 Číslo tabulky normální barvocit Barvocit vyšetřovaného Nejčastější poruchy barvocitu 1 2 L čte jako norma rozezná pouze 8 při poruše modro-žluté rozezná pouze 12 problémy u poruch vidění modré rozeznává 60, 66 nebo 00 4 H R problémy u poruchy vidění červené 7 2 problémy u poruchy vidění červené 8 F 4 problémy u poruchy vidění červené 9 6 problémy u poruchy vidění zelené problémy u poruchy vidění zelené 11 3 čte 8 12 C H čte 31 nebo problémy u poruch vidění zelené s poruchami v červeno-zelené oblasti čte jako norma s poruchami v modro-žluté oblasti nerozeznává znaky problémy u poruchy vidění modré 15 5 E R G 18 A 4 19 B 5 čte B (šedo-béžová) čte jako norma, ale udává jejich barvu jako zelenou případně červenou 21 3 (šedo-béžová) čte jako norma, ale udává jejich barvu jako zelenou případně červenou 22,23 Body ve čtvercích (světle barvu čtverce udává jako zelenavou nebo šedá, tmavě šedá) červenavou háků nevidí háky