Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta. Evropská unie a euroregiony

Transkript

1 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Evropská unie a euroregiony distanční studijní opora Jaroslav Maryáš Lucie Oháňková Brno 2006

2 Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie v rámci programu SOCRATES Grundtvig. Za obsah produktu odpovídá výlučně autor, produkt nereprezentuje názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem produktu. This project was realized with financial support of European Union in terms of program SOCRATES Grundtvig. Author is exclusively responsible for content of product, product does not represent opinions of European Union and European Commission is not responsible for any uses of informations, which are content of product Recenzoval: doc. RNDr. Milan Viturka, CSc. Evropská unie a euroregiony Vydala Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Vydání první Brno, 2006 c Jaroslav Maryáš, Lucie Oháňková, 2006 ISBN

3 Identifikace modulu Znak KREUAE Název Určení Evropská unie a euroregiony Studijní program Hospodářská politika a správa, studijní směr Regionální rozvoj a cestovní ruch, 5. semestr bakalářského kombinovaného studia a celoživotního vzdělávání. Autor/garant RNDr. Jaroslav Maryáš, CSc., Ing. Lucie Oháňková Cíl Vymezení cíle Předmět vám poskytne základní informace o Evropské unii. Dozvíte se o jejím historickém vývoji, o založení jednotlivých sektorově nebo nesektorově orientovaných Společenstvích. Budete seznámeni s institucemi podílejícími se na hladkém chodu celého tohoto kolosu. Samozřejmě také budou zmíněné aktivity, na kterých Evropská unie stojí a to především aktivity v rámci vnitřního společného trhu, který byl a je prioritou Společenství. Zmíníme se také o aktivitách v rámci tzv. II. a III. pilíře Maastrichtského chrámu, který byl vytvořen Smlouvou o Evropské unii. Rozebereme politiky, na jejichž koordinaci se jednotlivé orgány Společenství podílejí. Dozvíte se o aktivitách předcházejících vstupu České republiky do EU a následně o dokumentech, které jsou nezbytné proto, aby naše republika mohla čerpat finanční prostředky ze strukturálních fondů. Předmět vám poskytne základní poznatky z problematiky ES a bude vhodným výchozím bodem pro další studium oboru regionální rozvoj a správa převážně v předmětu strukturální politika a dalších předmětech věnovaných problematice ES. Dovednosti a znalosti získané po studiu textů Po nastudování tohoto textu budete rozumět historickému pozadí vývoje Evropské unie znát Společenství a jejich roli v utváření evropské integrace vědět o aktivitách jednotlivých orgánů v rámci společného trhu schopni definovat II. a III. pilíř Maastrichtského chrámu vědět o důležitých aktivitách v rámci přístupových jednání mezi ČR a EU vědět o možnostech čerpání finančních prostředků na základě operačních programů

4 Časový plán Časová náročnost prezenční část samostudium POTy 12 hodin 36 hodin 5 hodin Celkový studijní čas 53 hodin Harmonogram Březen: Duben: Květen: 1. týden prezenční část výuka 4 hodiny 2. týden samostudium kapitoly 1 a 2 3. týden samostudium kapitoly 3 a 4 4. týden prezenční část výuka 4 hodiny 1. týden samostudium kapitoly 5 a 6 2. týden samostudium kapitoly 7 a 8 3. týden prezenční část výuka 4 hodiny 4. týden samostudium kapitola 9 1. týden samostudium kapitola týden samostudium kapitola týden prezenční část výuka 4 hodiny Způsob studia Studijní pomůcky Povinná literatura FIALA, P., PITROVÁ, M.: Evropská unie. Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003 Doporučené internetové zdroje Vybavení PC internet software MS Word, MS Excel

5 Návod práce se studijním textem Studijní text je rozčleněn do 11 kapitol, které na sebe vzájemně logicky navazují, proto je vhodné, abyste při studiu postupovali systematicky. V rámci studia doporučujeme, abyste měli průběžně přístup na internet a zjišt ovali aktuální stav v té které zkoumané problematice, protože tento studijní text může rychle zastarat co se týče aktuálního vývoje, např. v rámci revizí zakládajících smluv nebo aktuálně v rámci ratifikace Evropské ústavy. Text je rozdělen na dvě části, kdy v první se dozvíte o vývoji Evropských společenství a vybraných politik, v poslední si uvědomíte vztahy mezi ES a ČR a možnosti čerpání části finančních prostředků určených členským státům EU na základě předem schváleného rozpočtu.

6

7 Obsah

8 Obsah Stručný obsah Kapitola 1 Historický vývoj evropské integrace Vývoj integrační snah byl patrný hlavně po II. světové válce. Od té doby došlo k významnému posunu v integraci. Vznikla zakládající Společenství, která se sloučila do jednoho Evropské unie Kapitola 2 Tři základní pilíře EU Na základě Maastrichtské smlouvy (Smlouvy o Evropské unii) byl vytvořen tzn. Maastrichtský chrám, který je tvořen třemi základními pilíři. Kapitola 3 Instituce Společenství Aby byly naplňovány cíle Společenství, je třeba stanovit instituce, které je budou plnit, popřípadě budou dohlížet nad jejich plněním. Nejdůležitější je tzv. Trojúhelník tvoření Radou ministrů, Evropskou komisí a Evropským parlamentem. Kapitola 4 Evropská měnová integrace Společná měna jakožto završení měnové integrace byla zavedena k ve 12 zemích eurozóny. Samozřejmě tomuto kroku předcházela dlouhá vyjednávání. Kapitola 5 Rozpočet EU Aby bylo možno naplňovat aktivity Společenství, bylo třeba vytvořit dostatečný finanční rozpočet a stanovit orgány, zodpovědné za hospodaření se svěřenými prostředky Společenství. Kapitola 6 Společná zemědělská politika Jakožto nejdůležitější politika po II. světové válce se dostala do popředí zájmu již v rámci Evropského hospodářského společenství. Posléze bylo Společenství donuceno k její revizi, protože málem vedla k finančnímu zhroucení EHS. Kapitola 7 Společná dopravní politika Byla také jednou z prvních politik, které byly nastíněny v rámci Smlouvy o EHS, i když dlouhou dobu se v sektoru dopravy nic nedělo. Prioritním projektem jsou transevropské sítě TEN.

9 Kapitola 8 Společná obchodní politika EU Společný celní sazebník, který představuje společnou obchodní politiku, je závazný pro všechny členské země. Kromě cel jsou v rámci politiky používány také kvóty nebo antidumpingová opatření. Kapitola 9 Regionální a strukturální politika EU Jedna z politik, k jejichž rozvoji došlo až s jižním rozšířením Společenství o zaostalejší státy (Řecko, Portugalsko, Španělsko). Důležitým nástrojem jsou strukturální fondy, které financují převážnou část aktivit v rámci této politiky. Kapitola 10 Vnější vztahy EU Vnější vztahy s jednotlivými regiony světa jsou upraveny na základě různých dokumentů. Důležitou roli zde hraje humanitární pomoc zaostalým státům Afriky a Asie. Kapitola 11 ČR a EU Na základě podepsané Smlouvy o přistoupení ČR a dalších zemí k EU došlo ke vstupu naší republiky do EU ke dni 1. května 2004 a tím se otevřela možnost čerpat finanční prostředky ze strukturálních fondů. Tuto možnost měly kandidátské země i před jejich vstupem a to na základě využívání předvstupní pomoci.

10 Obsah Úplný obsah Obsah Úvod Historický vývoj evropské integrace Tři základní pilíře EU Evropské společenství uhlí a oceli Evropské hospodářské společenství Evropské společenství pro atomovou energii Evropská ústava Společná zahraniční a bezpečnostní politika Vnitro a justice Instituce Společenství Evropská rada Rada Evropské unie Evropský parlament Evropská komise Soud Evropských společenství Evropský účetní dvůr Evropská investiční banka Evropská centrální banka (ECB) Poradní orgány 56 Hospodářský a sociální výbor 56 Výbor regionů Evropský konvent Agentury 58

11 4. Evropská měnová integrace Historické milníky před Evropským měnovým systémem Evropský měnový systém Hospodářská a měnová unie Rozpočet EU Rozpočtové zásady Proces schvalování Vývoj vlastních zdrojů Historie účetních jednotek rozpočtu EU Finanční perspektiva Finanční perspektiva Společná zemědělská politika Reforma SZP Cíle SZP Hlavní zásady Nástroje 104 Formy regulace trhu Financování SZP Společná dopravní politika Historický vývoj 112 Římská smlouva o společné dopravní politice 112 Období Rozvoj dopravní politiky spojený s přechodem ke vnitřnímu trhu ( ) 113 Současné priority společné dopravní politiky EU Perspektivy evropské dopravy do roku Transevropské sítě Vývoj jednotlivých dopravních sektorů EU od Římské smlouvy do současnosti Společná obchodní politika EU Důvody společné obchodní politiky Hlavní zásady společné obchodní politiky Nástroje společné obchodní politiky Regionální a strukturální politika EU Vývoj regionální a strukturální politiky Hlavní principy strukturální a regionální politiky v EU 139

12 Obsah 9.3. Legislativní a institucionální zabezpečení Strukturální fondy a další fondy a instituce financující strukturální a regionální politiku 141 Strukturální fondy do roku Další fondy a instituce využívané pro financování rozvoje regionů Regionální členění EU Vnější vztahy EU Dimenze vnějších ekonomických vztahů Vymezení vnějších vztahů Formy vnějších ekonomických vztahů vnější obchod EU 152 Nástroje vnějšího obchodu 153 EU a Světová obchodní organizace WTO 153 Vnější obchod kvantitativní aspekt Vnější obchod EU regionální aspekt Evropská unie versus vyspělé světové ekonomiky 160 EU EFTA 160 Transatlantické vztahy EU 160 USA 161 Vztahy EU s Kanadou EU Japonsko 163 Austrálie a Nový Zéland Kooperace EU s rozvojovými zeměmi 166 Afrika, Karibik a Tichomoří 166 Středomoří 167 Latinská Amerika 170 Asie 172 Východní Evropa a střední Asie Jihovýchodní Evropa/západní Balkán Přílohy ČR a EU CEFTA (Central European Free Trade Agreement) 182 Vývoj CEFTA Příprava ČR na vstup do Evropské unie 183 Evropská dohoda (Europe agreement) 183 Přístupové partnerství (Accession partnership) 184 Smlouva o přistoupení České republiky a dalších zemí k Evropské unii 187 Předvstupní pomoc (Pre-accession aid) 187 PHARE 188

13 ISPA 194 SAPARD Příprava ČR na využívání Strukturálních fondů 196 Národní rozvojový plán 196 Rámec podpory Společenství 199 Sektorové operační programy 201 Operační program Infrastruktura 201 Operační program Rozvoj lidských zdrojů 202 Operační program Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství 203 Operační program Průmysl a podnikání 205 Regionální operační programy 207 Společný regionální operační program Příloha 212 Shrnutí Seznam zkratek Glosář Rejstřík Literatura

14 Obsah

15 Úvod

16 Úvod Po II. světové válce bylo třeba vyřešit problémy jí způsobené. V první polovině 50. let došlo k oživení myšlenek spojených s Panevropským hnutím a ke konci 50. let bylo založeno první společenství na bázi uhlí a oceli Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Pozitivní vývoj v tomto sektoru vedl k rozšiřování snah o integraci, které vyvrcholily založením Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (EURATOM). Tzn. založení dvou rozdílně orientovaných uskupení. Sektorově orientovaný EURATOM měl mít po vzoru ESUO významnější postavení, EHS ho mělo pouze doplňovat. Skutečnost však dopadla jinak a do popředí zájmu se postupně dostalo EHS. Sloučením těchto tří společenství v 60. letech došlo k vzniku Evropských společenství (dále ES ). V jejich rámci pak byly řešeny i jednotlivé politiky (primárně zemědělská) se snahou o vytvoření společného trhu jakožto jednoho ze stupňů integrace. Po úspěších spojených právě s tímto cílem byla pozornost zaměřena i na měnovou unii s cílem vytvoření nejvyššího stupně integrace hospodářské unie. Česká republika po roce 1989 projevila snahy o integraci do ES. Tyto snahy postupně vedly k participaci na aktivitách ES a možnosti využívat prostředků poskytovaných předvstupními fondy k přiblížení se požadavkům Společenství. Dnem ČR vstoupila do ES a stala se právoplatným členem se všemi právy, ale i povinnostmi z členství vyplývajícími.

17 jí jí jí jí jí jí jí Historický vývoj evropské integrace

18 1. Historický vývoj evropské integrace Cíl kapitoly Evropská integrace ve svém vývoji prošla řadou změn. První významnější snahy se objevily po II. světové válce. V této kapitole se dozvíte postupný vývoj integrace. Jednotlivé události jsou popsány chronologicky tak, jak se udály. Podrobnější popis nejdůležitějších událostí naleznete také v dalších kapitolách. Časová zátěž Doba potřebná pro studium jsou cca 3 hodiny. Kapitola vychází z dostupných internetových zdrojů, převážně z důležitých dat uvedených na Marshallův plán Bruselská smlouva Velká Británie se již před II. světovou válkou zabývala myšlenkou evropské federace. Bylo vytvořeno tzv. francouzsko-britské spojenectví, které mělo vést k ekonomické, politické a vojenské spolupráci. Tato myšlenka předpokládala vytvoření jednotných orgánů pro sféru obrany. Po obsazení Francie Německem však byla odmítnuta. Důležitou roli v rámci integračního procesu v Evropě sehrál Winston Churchill, který se při projevu na Curychské univerzitě v září 1946 vyslovil pro francouzskoněmecké spojenectví, které by bylo jádrem budoucí Evropy a dále pro zařazení Velké Británie mezi podporovatele tohoto partnerství. Válkou postižená Evropa nebyla schopna vyřešit svoji hospodářskou situaci sama. Pomoc směřovaná přes Hospodářskou komisi při OSN byla nedostačující a proto k významnějšímu posunu došlo až po odsouhlasení tzv. Marshallova plánu v červnu Jednalo se o pomoc USA, která měla pomoci návratu k normálnímu ekonomickému prostředí, a spočíval v poskytnutí celkového příspěvku ve výši 12,5 mld. Dolarů v rozmezí let V rámci této pomoci si USA zajistily vsup na evropský trh a zahájily dlouhodobou spolupráci při vytváření podmínek pro americké investice. Finanční prostředky proudily do všech zemí Evropy (at již vítězných, nebo poražených; výjimku tvořil SSSR se svými satelity, který odmítl tuto pomoc) na základě předem definovaných potřeb. Tuto finanční pomoc distribuovala nově vytvořená Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC, Organisation for European Economic Cooperation). Organizace kromě výše zmíněné pomoci dohlížela také na odstraňování kvót a tarifů, pracovala na perspektivě zavedení platebního mechanismu mezi členskými státy, do její činnosti patřilo také poradenství a konzultace v oblasti mezinárodního obchodu. 17. března 1948 byla podepsána Bruselská smlouva o založení Západoevropské unie podepsána Belgií, Francií, Lucemburskem, Nizozemskem a Velkou Británií, jejímž základem byla obranná aliance proti případné další německé agresi. Po politických událostech v roce 1948 se však ukázalo, že agrese již ze strany Německa nehrozí. Tuto skutečnost reflektovalo založení tzv. Severoatlantické aliance (NATO, North Atlantic Treaty Organisation), jehož prvními členy byly vedle USA a Kanady také 18

19 Velká Británie, Francie, země Beneluxu, Norsko, Dánsko, Portugalsko, Itálie a Island. Německo mělo dále vystupovat jako země zadržující komunismus a tím se mělo vyřešit i jeho postavení jako poraženého agresora. Podpis Washingtonské smlouvy zakládající NATO se uskutečnil 4. dubna Dohodou z ledna 1949 mezi pěti zeměmi Bruselské smlouvy vzniká Rada Evropy, otevřená všem zemím Evropy. Zároveň je přijata i Charta lidských práv a svobod V roce 1950 byl vypracován tzv. Schumanův plán pojmenovaný po francouzském ministrů zahraničních věcí. Základním východiskem byla kombinace politické potřeby zabránit rozšiřování sovětského vlivu s úsilím pomoci rozvoji hospodářství. Autorem tohoto plánu byl Jean Monnet, který vedl od roku 1946 Vysoký plánovací úřad zaměřený na podporu francouzského hospodářství. Hlavní náplní Schumanova plánu bylo vytvoření společného trhu s uhlím a ocelí. Myšlenka byla postavena na nadnárodní správě klíčových sektorů napomáhající rozvoji a přispívající k normalizaci vzájemných vtahů mezi zúčastněnými státy. Celý sektor měl spravovat nadnárodní orgán Vysoký úřad který byl vybaven významnými pravomocemi a byl nezávislý na národních vládách. Schumanův plán byl oficiálně představen na zasedánífrancouzského kabinetu 9. května 1950 a ihned se stal předmětem jednání dalších evropských zemí. Zájem o tento plán projevilo jako první Německo (doufalo v rovnoprávné postavení v mezinárodních vztazích), dále pak Belgie, Lucembursko, Nizozemí a Itálie. Záporně se však k projektu postavila Velká Británie, která upřednostnila rozvoj obchodních vztahů s USA a bývalými koloniemi. 18. dubna 1951 byla podepsána na základě Schumanova plánu Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli ESUO. Podle místa podpisu se jí také říká Pařížská smlouva a byla uzavřena na dobu 50 let. Vstoupila v platnost již 27. července 1952 po ratifikace ve všech členských zemí (tzv. Šestka Německo, Itálie, Franci, Belgie, Lucembursko, Nizozemí). Podrobněji k ESUO viz kapitola 2.1 Toto společenství řešilo sice ekonomické i politické otázky, ale netýkalo se otázek bezpečnosti, stejně jako neřešilo zapojení Německa do vojenské soustavy západní Evropy. O to se snažily i USA. Výjimku z těchto snah však tvořila Francie, která byla proti mezivládně orientovanému NATU (tato organizace nedisponovala přímou kontrolou svých členů a v případě Německa nemohla garantovat jeho kontrolu). Proto Francie přeložila vlastní návrh, jehož podkladem byl Plevenův plán. Na základě něho byla 27. května 1952 podepsána Smlouva o Evropském obraném společenství, které mělo nadnárodní rysy, společné instituce, společné ozbrojené síly a společný rozpočet. Hlavním rysem EOS byl článek 2, který říkal, že vojenský útok vedený proti členským státům v Evropě, nebo proti evropským obranným slám bude vnímán jako útok proti všem členským státům. Smlouva však musela být ratifikována ve všech signatářských zemích. Na počátku roku 1954 již byla úspěšně ratifikována ve všech zemích s výjimkou Francie, která se obávala o možné snížení svého vlivu v budoucí celoevropské armádě. Paradoxně celá ratifikace Smlouvy o EOS skončila neúspěchem její ratifikace právě ve Francii, která původně celé snahy odstartovala. Schumanův plán 19

20 1. Historický vývoj evropské integrace EHS Po tomto neúspěchu se snahy o integraci obrátily opět do oblasti hospodářství. ESUO se ukázalo jako významným mezníkem k uspořádání poválečných vztahů v Evropě. Z tohoto důvodu se snahy obrátily opět k nadnárodní otázce integrace. Na setkání ministrů zahraničních věcí zemí ESUO v italské Mesině v červnu 1955 byly projednávány další oblasti vhodné pro integraci. Postupně se vykrystalizovaly dva názorové proudy: první usiloval o zachování sektorového přístupu, druhý se snažil o zřízení velkého integrovaného ekonomického prostoru. Nakonec byl tzv. Spaakův výbor pověřen dalším jednáním na obou názorových větví. Na základě vyjednávacích schůzek byly vytvořeny dva dokumenty Smlouva o zřízení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Smlouva o zřízení Evropského společenství pro atomovou energii (EURATOM). Obě dvě smlouvy byly podepsány zakládajícími zeměmi ESUO 27. března 1957 v Římě. Na základě těchto smluv, známých jako tzv. Římské smlouvy, byly založeny další dvě organizace. Podrobněji k EHS a EURATOMu viz kapitola 2.3 Velká Británie, která stále mimo výše uvedené snahy, se snažila vytvořit se zeměmi ESUO zónu volného obchodu, která měla umožnit dosažení profitu z uvolnění obchodních bariér bez rizik spojených s nadnárodním řízením hospodářství. Jednalo se o volný pohyb průmyslových výrobků. Snahy o zapojení zemí do této zóny volného obchodu se netýkaly pouze zemí ESUO, ale vztahovaly se i na další evropské země. Tato snaha tudíž byla vedena na půdě OEEC. Britské návrhy volného pohybu průmyslových výrobků se zamlouvaly průmyslově orientovaným státům, jako bylo Německo, Lucembursko nebo Belgie. Proti však vystoupila Francie, jakožto představitelka zemědělsky orientovaného státu. Tento francouzský odstup se nepodařilo překonat a tudíž země ESUO od tohoto projektu distancovaly EFTA Velká Británie se tudíž obrátila na ostatní státy a 4. ledna 1960 byla podepsána tzv. Stockholmská dohoda zakládající Evropské sdružení volného obchodu (EFTA European Free Trade Asocciation). Jejími signatáři byly kromě Velké Británie i Dánsko, Norsko, Švédsko, Rakousko, Švýcarsko a Portugalsko. Založení EFTA znamenalo vytvoření zóny volného obchodu s průmyslovými výrobky. Byl stanoven harmonogram pro odbourávání dovozních cel, zároveň signatářské země deklarovaly udržení plné zaměstnanosti a stálého ekonomického růstu. I přes méně dynamický rozvoj obchodu v rámci EFTA došlo v roce 1966 k dokončení volného trhu s průmyslovými výrobky. Založením EFTA tak byla západní Evropa pomyslně rozdělena na dvě části (země EHS: tzv. vnitřní šestka země EFTA: tzv. vnější sedmička). S rostoucím významem EHS a EURATOMu a naopak neodpovídajícím vývojem EFTA postupně došlo ke změně názoru Velké Británie na její participaci na Společenství. Žádost Velké Británie, Irska, Norska a Dánska o členství ve Společenství bylo velkou výzvou. Rozhovory byly zahájeny v listopadu Další snahy o rozšíření však zhatilo francouzské veto, kdy prezident de Gaull vyslovil názor, že existují zásadní nesoulady mezi cíli Velké Británie a cíli Společenství. Francouzské veto rozšíření Společenství předznamenalo blížící se krizi Společenství. K ní vedlo i napětí mezi SSSR a USA a samozřejmě snahy Francie o oslabení 20

21 pozice nadnárodní Komise. Konfliktu předcházela neochota Francie projednávat zemědělské otázky a vyvrcholil 6. července 1965, kdy Francie stáhla všechny své zástupce z orgánů Společenství. Tomuto tahu se později začalo říkat politika prázdných křesel. Celkové bojkotování chodu Společenství Francií trvalo 7 měsíců a po tuto dobu nebylo Společenství schopno fungovat. V té době totiž platilo ještě jednomyslné přijímání všech legislativních návrhů a při absenci francouzských zástupců tato podmínka tudíž nebyla dodržena. Krizi se podařilo překonat až v lednu 1966, kdy ostatní členské státy přijaly francouzskou podmínku týkající se změn při hlasování a rozhodly se také projednávat financování zemědělství bez ohledu na otázku vlastních příjmů. Toto řešení krize je nazýváno Lucemburským kompromisem, kdy sice došlo k úpravě jednomyslného hlasování na většinové, ale bylo možno uplatnit faktické veto při hlasování v Radě. Toto posílení pravomoci Rady ministrů vedlo k oslabení nadnárodní Komise a posléze Prohlášením o vztazích mezi Komisí a Radou jí bylo odebráno vedoucí postavení ve Společenství. V praxi to potom znamenalo povinnost Komise konzultovat své představy s jednotlivými členskými státy, aby tím zabránila zablokování hotového návrhu vetem. V rámci krize se představitelé členských zemí byli schopni shodnout na nutnosti zjednodušení a zpřehlednění celého vnitřního mechanismu komunikace ve Společenství. Na základě tzv. slučovací smlouvy podepsané 8. dubna 1965 došlo ke sloučení do té doby tří nezávislých společenství do Evropského společenství spravovaného jednou Komisí a jednou Radou. O rok později došlo k poslednímu odstranění celních poplatků uvnitř EHS a zavedení společného vnějšího tarifního režimu. Došlo tudíž k dotvoření celní unie Společenství. I když došlo ke krizi Společenství, členské země konstatovaly, že cíle zakládajících smluv jsou již z velké části splněny. Cíl vytvoření celní unie byl splněn a Společenství proto začalo usilovat o stanovení nových priorit. Jedním z cílů bylo zavedení vlastních příjmů a posílení rozpočtových pravomocí Evropského parlamentu. Tyto myšlenky vedly ke svolání mezivládní konference na prosince 1969 do Haagu. Charakteristickými znaky byly dokončení (= vyřešení dosud nerealizovaných cílů v oblasti politik i v institucích), prohloubení (= zavedení nových aktivit Společenství) a rozšíření (= snaha realizovat první vlnu rozšiřování). Na Haagském summunitu bylo tudíž deklarováno rozšíření Společenství o Velkou Británii, Irsko, Dánsko a Norsko a naproti tomu mělo dojít k realizaci programu měnové unie a koordinaci postupu členských zemí v oblasti zahraničně-politické spolupráce. Lucemburský kompromis Jednání o vstupu výše zmíněné čtyřky zemí bylo oficiálně zahájeno 30. června Postupně bylo třeba ve všech kandidátských zemích schválit účast ve Společenství na základě členských předpisů. Jako první se tak stalo v Irsku, kde 10. května 1972 se v referendu vyslovilo 83,1 % pro vstup do Společenství. Následovalo schválení Dolní sněmovnou ve Velké Británii 13. července a dánské referendum První rozšíření 21

22 1. Historický vývoj evropské integrace 2. října s 63,5 % pro členské ve Společenství. Norské referendum konané 26. září však odmítlo vstup do Společenství v poměru 54 % : 46 %. Vztahy mezi Norskem a Společenstvím tak byly upraveny pouze na základě dohody o volném obchodu. Celý proces prvního rozšíření vyvrcholil 1. ledna 1973, kdy se Společenství rozrostlo o tři nové členské země. Po úspěšném vstupu prvních tří kandidátských zemí se Společenství muselo začít zaobírat otázkou dalšího možného rozšíření. Tentokrát se jednalo o jižní země: Řecko, Portugalsko a Španělsko. Z toho vyplývala i nutnost stanovit podmínky pro vstup do Společenství. Již nestačilo pouze územní vymezení (evropský stát), ale také byla nutná schopnost kandidátské země vyrovnat se se závazky vyplývajícími z účasti na volném trhu a zároveň byla stanovena podmínka upevňování demokratického prostoru západní Evropy. Oficiální další rozšíření bylo zahájeno žádostí Řecka v roce Poté následovaly žádosti Španělska a Portugalska v roce Ve vymezeném období kromě výše zmíněných snad o rozšíření Společenství o další členské státy, došlo i k naplňování dalších cílů Haagského summitu. Jednalo se hlavně o vstup Evropského měnového systému v platnost k 13. březnu 1979 a s ním související vytvoření zatím jen virtuální společné měny ECU. Více viz kapitola 4. Bílá kniha o Dokončení vnitřního trhu Schengenská dohoda K jižnímu rozšíření Společenství došlo vstupem Řecka do EHS k 1. lednu 1981 a dále pak vstupem Španělska a Portugalska k 1. lednu S postupným rozšiřováním členských států Společenství docházelo i ke snahám o rychlé dokončení společného trhu. Významné aktivity v tomto rámci podmiňoval předseda Komise Jacques Delors, který si uvědomoval oslabené postavení Komise. Kromě dokončení aktivit vedoucích k úspěšnému dokončení vnitřního trhu se snažil i o finanční ozdravení Společenství (snaha o reformu zemědělské politiky, která měla na rozpočet společenství devastující vliv). Na jeho popud byla publikována tzv. Bílá kniha o Dokončení vnitřního trhu (neboli Cockfieldova bílá kniha), ve které byla popsána situace ve Společenství a zároveň byly definovány přetrvávající omezení a překážky volného pohybu čtyř základních svobod (volný pohyb kapitálu, osob, zboží a služeb). Ve stejný den, kdy byly zveřejněna Bílá kniha o dokončení vnitřního trhu, se také podepsala tzv. Schengenská dohoda. Jednalo se o mezivládní dohodu Německa, Francie, Belgie, Lucemburska a Nizozemí o zjednodušení hraničních kontrol s jejich plánovaným úplným odstraněním. Odstranění vnitřních hranic však vedlo k posílení hranic vnějších, což bylo také náplní Schengenské dohody. Tato dohoda však stála mimo právní rámce Společenství a byla závazná pouze pro signatářské země. Postupem doby se však problematika definovaná v rámci Schengenské dohody stala předmětem zájmu i dalších zemí Společenství a v průběhu devadesátých let se stala jedním z pilířů dalšího rozvoje (v rámci Smlouvy o Evropské unii) a na přelomu tisíciletí dokonce jedním z klíčových bodů nadnárodních aktivit. Společenství stálo po rozšíření a podpisu Schengenských dohod před nutností revize zakládajících smluv. Jednalo se hlavně o institucionální reformu. Ta nakonec 22

23 proběhla na základě mezivládní konference, kde byl předložen megabalík obsahující reformu institucí, zahraničně-politickou spolupráci a postup při dalším vývoji ingegrace. Konference byla zahájena v Lucemburku 9. září 1985 a v jejím rámci byl přijat dokument nazvaný Jednotný evropský akt (JEA Single European Act). Na jeho základě pak došlo k odstranění práva veta při hlasování v Radě, Evropský parlament byl zapojen do legislativního procesu a zároveň byly stanoveny nové cíle integrace. Dalším významným bodem bylo ukotvení Evropské rady do primárního práva, byl stanoven harmonogram pro dokončení vnitřního trhu (do konce roku 1992), posun hlasování v otázkách volného pohybu čtyř svobod na hlasování kvalifikovanou většinou a v neposlední řadě byly stanoveny nové cíle Společenství (např. sbližování hospodářských a měnových politik) Po politických událostech v roce 1989 stálo Společenství před další výzvou. Otázka dalšího prohloubení byla řešena opět v rámci mezivládní konference. Zásadní otázkou tudíž byl účel prohloubení integrace. Proti možnosti rozvíjet integrační aktivity stála alternativa setrvat na stávající integrační úrovni a přistoupit k zahájení procesu dalšího rozšiřování (jednalo se o Rakousko, Kypr, Maltu, Švédsko, Finsko a Norsko, které požádaly na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let o vstup do Společenství). Novelizace zakládajících smluv vzešlá z mezivládní konference je známa pod pojmem Smlouva o Evropské unii a znamenala posun k supranacionálnímu charakteru Společenství. I když došlo k posílení nadnárodních aktivit, v rámci Smlouvy se objevily i aktivity (Společná zahraniční a bezpečností politika, Justice a vnitro), které byly z této supranacionality vyčleněny a ponechány na rozhodování v Radě ministrů. Na základě Smlouvy o EU vznikl tzv. Maastrichtský chrám, který rozdělil výše popsané aktivity na aktivity v rámci prvního pilíře (vnitřní trh a politiky v jeho rámci, jednotlivé orgány Společenství, HMU), druhého pilíře (Společná zahraniční a bezpečností politika) a třetího pilíře (Vnitro a justice). Pilíře stály na základních kamenech, které byly představovány jednotlivými členskými zeměmi a celý chrám byl zastřešován Evropskou unií, v jejímž rámci Evropská rada byla jmenována jako nejvyšší politický orgán odpovědný za další vývoj Společenství. Smlouva byla podepsána 7. února 1992 v Maastrichu a jako každá revize zakládajících smluv musela projít ratifikací ve všech členských zemích. Vyskytly se však problémy při její ratifikaci v Dánsku (v prvním referendu odmítnuto 2. června 1992, druhé referendum z 18. května již úspěšné), Francii (velmi těšné referendum 51 % : 49 %), Německu (bylo třeba vyjádření Spolkového ústavního soudu, že smlouva neznamená porušování suverenity Německa) a Velké Británii (spojeno s politickými dopady). Smlouva vstoupila v platnost 1. listopadu Po nakonec úspěšné ratifikace Smlouvy o Evropské unii mohlo dojít k dalšímu rozšíření Společenství. Kandidátské země Rakousko, Finsko, Norsko, Švédsko musely však také Smlouvy o EU před svým vstupem ratifikovat. To se zdařilo a k 1. lednu 1995 se Společenství rozrostlo o další tři země Rakousko, Švédko a Finsko. Referendum o vstupu Norska do Společenství bylo opět negativní (52,5 % proti). Smlouva o EU 23

24 1. Historický vývoj evropské integrace V průběhu vyjednávání o vstupu výše zmíněných zemí západní a severní Evropy, došlo také k podpisu tzv. Evropských dohod s asociovanými zeměmi střední a východní Evropy. Obsahují řešení politických otázek, zabývajíc se obchodními podmínkami a obsahují také institucionální ustanovení. Podrobněji k Evropské dohodě mezi ČR a Společenstvím viz kapitola Amsterodamská smlouva Potíže při ratifikaci Smlouvy o EU ukázaly zájem občanů Společenství o dění v jeho rámci. Zároveň bylo třeba dosáhnout stanovených cílů v rámci všech třech pilířů Maastrichtského chrámu. Na tomto základě byla vydána další Bílá kniha Růst, konkurenceschopnost a zaměstnanost: výzvy a cesty vpřed do 21. století zabývající se odstraněním protekcionalismu a reformou veřejných financí. V jejím rámci byla také nastíněna revize Smlouvy o EU, která se měla uskutečnit v roce Vypracováním zprávy o dalším možném postupu byla pověřena tzv. reflexní skupina v čele s Carlosem Westendorpem a složená z představitelů členských států, Evropského parlamentu a Komise. Výsledný materiál obsahoval postup při dalším rozšiřování, přechod do třetí fáze HMU, novelizaci vlastních příjmů Společenství a finanční perspektivy EU, změny spojené s dopadem rozšíření, budoucnost ZEU a zjednodušení a vyjasnění činnosti institucí. Tato zpráva sloužila jako podklad pro mezivládní konferenci, která začala v roce 1996 a řešila nastíněné otázky. Složitost jednání se projevila i v délce trvání této mezivládní konference, jejímž vyvrcholením bylo přijetí revize smluvních textů na zasedání summitu v Amsterodamu června Tato revize je označována jako Amsterodamská smlouva a jako první se snažila o zpřehlednění celého smluvního rámce, zachovala však pilířové členění. Po ratifikaci všemi členskými zeměmi vstoupila v platnost k 1. květnu Po úspěšně zakončené mezivládní konferenci se mohlo Společenství obrátit k řešení dalšího případného rozšíření o země SVE. V rámci jejich hodnocení byla vypracovaná Agenda 2000, která hodnotila dopady přistoupení nových členských států k EU a zároveň navrhovala možnosti dalšího postupu. Materiál obsahoval i stanoviska k jednotlivým kandidátským zemím a na jejich základě Komise doporučila otevřít přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Mad arskem, Polskem, Kyprem a Slovinskem (tzv. lucemburská skupina). Na základě summitu Evropské rady v Helsinkách ( prosince 1999) došlo k rozšíření jednání s kandidátskými zeměmi o vstupu do EU o tzv. helsinskou skupinu tvořenou Rumunskem, Slovenskem, Litvou, Lotyšskem, Bulharskem a Maltou. I když součástí Amsterodamské smlouvy byl Protokol o orgánech, zrychlení přístupové strategie v průběhu její ratifikace však vedlo k tomu, že zmínění protokol se brzy stal neaktuálním. Ze zasedání Evropské rady v červnu 1999 vyplynul požadavek na svolání další mezivládní konference, která bude zaměřena výhradně na institucionální otázky budoucího rozšíření. Tříčlenný výbor (ve složení Richard von Weizsback, David Simon, Jean-Luca Dehaen) předložil Komisi analýzu evropských institucí. Tato zpráva se nazývá Zprávou výboru tří moudrých a řešila institucionální důsledky rozšíření. 24

25 Mezivládní konference reflektující Zprávu výboru tří moudrých byla zahájena 14. února 2000 a uzavřena prosince 2000 v Nice. Součástí mezivládní konference bylo také přijetí deklarace k budoucnosti Unie, tzv. Deklarace z Nice. Konvent, vytvořený pro potřeby řešení otázek související s Deklarací z Nice, se poprvé sešel v únoru V návaznosti na výsledky rokování byla 26. února 2001 slavnostně podepsána Smlouva z Nice, která doplňuje zakládající smlouvy. Po ratifikace všemi členskými zeměmi vstoupila v platnost 1. února 2003 V rámci třetí fáze měnové unie, došlo 14. prosince 2001 k vydávání prvních euromincí (tzv. eurokity). Stalo se tak ve dvanácti zemích, které splnily konvergenční kritéria. Od 1. ledna 2002 v těchto zemích euromince a eurobankovky vstoupily do oběhu a postupně nahradily členské měny. Tím došlo v těchto státech k završení měnové unie a ke splnění dalšího kroku k dosažení politické unie jakožto nejvyšší možné evropské integraci. K měnové unii podrobněji viz kapitola 4. Zatím poslední rozšíření Společenství bylo oficiálně posvěceno na zasedání Evropské rady v Kodani v prosinci 2002, kdy bylo ukončena vyjednávání o vstupu s deseti kandidátskými zeměmi. V dubnu byly v Athénách s těmito zeměmi podepsány Smlouvy o přistoupení. Během listopadu 2003 jsou Komisí představeny tzv. Monitorovací zprávy o pokroku přistupujících deseti členských států a jmenuje celkem 39 oblastí, ve kterých je potřeba před vstupem do EU vyvinout maximální snahu, aby byly splněny veškeré podmínky vyplývající z předvstupních jednání. Současně Evropská komise publikuje pravidelné zprávy o pokroku kandidátských zemí, Bulharska, Rumunska a Turecka. K 1. květnu 2004 se Evropská unie rozšiřuje o dalších deset členských států z SVE (viz leakenská a helsinská skupina). V červenci 2003 Evropský konvent oficiálně ukončil svoji činnosti. Konsenzuálně přijatý výsledný dokument Návrh Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu byl předsedou konventu Valéry Giscard d Estaingem předán představitelům italského předsednictví v Římě dne 18. července Návrh Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu se však nesetkal s všeobecným souhlasem. Ten se podařilo dosáhnout až o rok později v Bruselu. Slavnostně byla Evropská ústavní smlouva podepsána 29. října 2004 v Římě a od tohoto data běží dvouleté období, během kterého musí členské země ústavu ratifikovat. V polovině ledna 2005 ji schválil Evropský parlament. Podrobně viz kapitola 2.4 V průběhu prosince je Komisí vydána Zpráva o konvergenci za rok 2004, ve které se hodnotí pokroky členských států při plnění konvergenčních kritérií, nutných pro vstup do třetí fáze měnové unie. Žádná z hodnocených zemí však tyto kritéria není schopna plnit. Na schůzce Evropské rady 17. prosince 2004 jsou uzavřena přístupová jednání s Bulharskem a Rumunskem. V dubnu 2005 jsou podepsány Přístupové dohody a je stanoveno, že se Unie o tyto dva státy rozšíří k 1. lednu Na konci ledna 2005 představila předseda Komise Barroso společný program strategických cílů vypracovaný ve spolupráci s Parlamentem a Radou. Nastínil vizi do Poslední rozšíření 25

26 1. Historický vývoj evropské integrace roku 2010, která by měla přinést všem Evropanům prosperitu, solidaritu a bezpečí. Podstatou je zaměření se na Lisabonskou strategii a její plnění. Na počátku února 2005 vstupuje v platnost Dohoda o stabilizaci a přidružení mezi EU a Chorvatskem s tím, že k otevření dialogu o přidružení dojde v březnu. Na zasedání Evropská rady v Bruselu v červnu 2005 není schválen finanční perspektiva na léta Na základě záporného vyjádření Evropské rady předložila Komise v průběhu října 2005 pět návrhů, které mají za úkol poskytnout předsednictví a členským státům podněty usnadňující diskusi k této finanční perspektivě. Na zasedání Evropské rady v prosinci je přijata dohoda k modifikované finanční perspektivě na léta Obrázek 1.1: Přehled členských, přistupujících, kandidátských a potenciálně kandidátských zemí Zdroj: en.htm Shrnutí kapitoly Významnější snahy o evropskou integraci se projevily po druhé světové válce, kdy Evropa byla zničena a stála před otázkou, jak nastartovat své hospodářství. První společenství bylo založeno na počátku 50. let na dobu určitou s tím, že bude výhradně sektorově orientováno sektor uhlí a oceli. Na něj v šedesátých letech navázalo založení dalších dvou společenství jednoho sektorově orientovaného (atomová energie) a jednoho sektorově neomezeného (EHS). Došlo také k významnému posunu v rámci prohloubení integračních snah do různých částí hospodářského sektoru členských zemí. Postupně byly jednotlivé zakládající smlouvy revidovány a každá revize přinesla také významné zásahy do pravomocí jednotlivých orgánů Společenství. Zatím poslední revize se udála v rámci mezivládní konference zakončené schůzkou v Nice. Otázky k zamyšlení 1. Čím jsou tvořeny tzv. Římské smlouvy? 2. Které Společenství bylo založeno jako první a kdy a kým? 26

27 3. Co Vám říká pojem Schumanův plán? 4. Kdy došlo k poslednímu rozšíření a o jaké státy se jednalo? 5. Co znamenal tzv. Marshallův plán pro Evropu? 27

28 1. Historický vývoj evropské integrace 28

29 jí jí jí jí jí jí Evropské společenství uhlí a oceli Evropské hospodářské společenství Evropské společenství pro atomovou energii Evropská ústava Společná zahraniční a bezpečnostní politika Vnitro a justice 2 Tři základní pilíře EU

30 2. Tři základní pilíře EU Cíl kapitoly Pro pochopení působení současné Evropské unie je třeba znát historické pozadí vývoje integrace v závislosti na vytvoření jednotlivých Společenství. Dozvíte se podrobnější informace o první společenství Evropské společenství uhlí a oceli o způsobu jeho řízení a také o dopadech, které mělo na hospodářství zúčastněných zemí. Budou vám také poskytnuty informace o dalších společenství Evropském společenství pro atomovou energii a Evropském hospodářském společenství. Část kapitoly je také věnována Evropské ústavě jakožto dokumentu, který po své ratifikaci povede k dalšímu prohlubování aktivit v rámci EU. Prostor je také věnován tzv. II. a III. pilíři Maastrichtského chrámu. I. pilíř, tzn. hlavně aktivity v rámci společného trhu, je rozebrán v dalších kapitolách. Časová zátěž Doba potřebná pro studium jsou cca 4 hodiny. Na základě Maastrichtské smlouvy došlo k rozdělení aktivit v rámci Společenství na tři pilíře. První pilíř představuje zakládající smlouvy (ESUO, EHS, EURATOM), HMU, vnitřní trh. Druhý pilíř je reprezentován Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou. V rámci třetího pilíře se řeší problematika spolupráce Justice a vnitra. Tato kapitola je zpracována podle FIALA, P., PITROVÁ, M.: Evropská unie. 2.1 Evropské společenství uhlí a oceli Základ tohoto společenství je třeba hledat v tzv. Schumanově plánu, představenému na zasedání francouzského kabinetu 9. května 1950, jehož autorem byl Jean Monnet. Ten spatřoval v integraci trhu s uhlím a ocelí prvek vedoucí k rozvoji Evropy a k uklidnění tlaků po II. světové válce. K Francii se postupně přidaly i další země: Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemí, které v Schumanově plánu viděly možnost ekonomického růstu válkou postiženého hospodářství. Smlouva o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) byla podepsána výše zmíněnými státy 18. dubna 1950 v Paříži. Odtud je také známa pod pojmem Pařížská smlouva. Byla uzavřena na dobu 50 let a vstoupila v platnost 27. července 1952 po ratifikačním procesu všech členských zemí. Vysoký úřad Z hlediska institucionální struktury se skládala ze čtyř základních institucí. Nadnárodní úroveň reprezentoval Vysoký úřad, který měl nezávislé postavení v rámci ESUO (disponoval vlastními příjmy, takže nebyl závislý na odvodech členských zemí). Vysoký úřad disponoval širokými pravomocemi, z nichž nejvýznamnější byla pravděpodobně možnost regulace cen případě, že se ve spravovaném odvětví objeví zřetelné obtíže např. v podobě snížení poptávky. Vysoký úřad mohl vyhlásit tzv. stav zřejmé krize a díky svým pravomocem mohl tuto krizi řešit i pomocí výrobních omezení pro jednotlivé podniky. Vysoký úřad se skládal z 9 členů, kteří byli nominováni členskými zeměmi na dobu 6 let a po zvolení do funkce byli na svým mateřských zemích nezávislí. Jako první předseda Vysokého úřadu byl zvolen autor myšlenky Jean Monnet. Odborné informační zázemí v oblasti uhlí a oceli Vysokému úřadu poskytoval Poradní výbor, který byl složen z členů, 30

31 kteří reprezentovali zaměstnance, výrobce, uživatele a obchodníky působící v rámci společného trhu s těmito komoditami. Druhým orgánem, který působil v institucionální struktuře, byla Rada ministrů členských zemí. Tento orgán byl do struktury přidán až dodatečně, v původním Schumanově plánu se nevyskytoval. Tento orgán reprezentoval mezinárodní přístup. Sloužila jako platforma pro kompenzaci ekonomických a geografických rozdílů mezi malými a velkými zeměmi ESUO. Na základě rovného principu byly zastoupeny všechny členské země. V rámci Rady ministrů byla rozhodnutí přijímána většinou. Třetím orgánem bylo Shromáždění (předchůdce dnešního Evropského parlamentu), které se skládalo ze 78 zástupců národních parlamentů. Jeho nejdůležitější pravomocí a povinností byla kontrola Vysokého úřadu, který mohl být Shromážděním odvolán jako celek, pokud Shromáždění neodsouhlasilo jeho výroční zprávu předkládanou každý rok. A posledním orgánem byl Soudní dvůr, který měl statut instituce nezávislé na ostatních. Skládal se ze 7 soudců volených na dobu 6 let, kteří dohlíželi na dodržování Smlouvy o ESUO, kontrolovali postupy Vysokého úřadu, členských zemí v záležitostech uhlí a oceli a také činnost podniků. Proti jejich rozhodnutí již nebylo odvolání. Působení tohoto prvního sektorově orientovaného společenství není jednoduché jednoznačně posoudit. Na počátku 60. let došlo k celkovému ozdravení evropské ekonomiky. V rámci členských zemí neoddiskutovatelně došlo na základě ESUO ke zvýšení produkce uhlí a oceli ve společném trhu a významnému rozvoji jeho obchodu. Význam ESUO je však spatřován spíše v politické úrovni. Centrální organizace uhlí a oceli nutila totiž bývalé nepřátele spolupracovat a zásadně ovlivnila i země stojící mimo první společenství. 2.2 Evropské hospodářské společenství Po úspěchu ESUO stálo před zakládajícími zeměmi rozhodnutí, zda pokračovat v naznačeném směru evropské integrace, tzn. pokusit se založit další sektorově orientované společenství, nebo se pokusit o integraci v rámci velkého integrovaného ekonomického prostoru nestavějícího na sektorovém přístupu. Výsledný kompromis, tzn. uzavření tzv. Římských smluv, obsahoval jak sektorově orientovaný proud, tak také proud reprezentovaný Belgií, Lucemburskem, Nizozemím a Itálií, tzn. integrovaný ekonomický prostor. Smlouva o zřízení Evropského společenství pro atomovou energii (EURATOM) a Smlouva o zřízení Evropského hospodářského společenství (EHS) byly podepsány 27. března 1957 v Římě (odtud Římské smlouvy). Obě smlouvy byly uzavřeny na dobu neurčitou, čímž se lišily od Smlouvy o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli. Dále se budeme věnovat charakteristice EHS. Podle smluvních vymezení bylo společenství postaveno na principu solidarity, soutěživosti, protikartelových krocích a na harmonizaci práva členských států. Jednalo se o časově neomezenou smlouvu. Na základě článku 2 Smlouvy o EHS bylo cílem postupným sbližováním hospodářské politiky členských států podporovat v celém Společenství harmonický rozvoj hospodářské činnosti, nepřetržitý a vyrovnaný růst, 31

32 2. Tři základní pilíře EU Společný trh Komise EHS větší stabilitu, urychlené zvyšování životní úrovně, jakož i těsnější vztahy mezi státy, které Společenství tvoří. Klíčovým bylo vybudování společného trhu zajišt ujícího svobodu čtyř základních svobod (svobodný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu). Ve smlouvě bylo stanoveno dosažení společného trhu do let, přičemž období bylo rozděleno na tři etapy a přechod z jednotlivých etap podléhal souhlasu Rady ministrů. V rámci prvních dvou etap mělo být dosaženo konsensu na základě jednomyslného hlasování, přechod do závěrečné etapy potom znamenal změnu hlasování na většinové. Základním úkolem bylo vytvoření celní unie umožňující volný pohyb průmyslového zboží. Z hlediska institucionální struktury se vycházelo z modelu ESUO. Byl opět zachován nadnárodní i mezinárodní zájem. Komise reprezentovala nadnárodní úroveň a byla složena z devíti členů dohodou mezi vládami členských států na čtyři roky s možností opakované volby. Komise byla řízena předsedou a dvěma místopředsedy, kteří byly voleni na dva roky s možností opakované volby. Předseda byl jmenován dohodou členských států a vzhledem k postavení Komise znamenala důležité politické rozhodnutí. Vzhledem k důležitosti Komise EHS se zmíníme i o prvním předsedovy Komise. Byl jím německý univerzitní profesor a bývalý státní tajemník ministerstva zahraničních věcí Walter Hallstein, který tuto funkci zastával osm let ( až ). Jeho hlavním úkolem byla výstavba odpovídajícího administrativního aparátu. Soustředil se na úkoly spojené s vytvořením společného trhu, společné zemědělské politice, jednal se státy EFTA o možnosti přistoupení. V rámci jeho působení došlo k tzv. Lucemburskému kompromisu, který významně omezil pravomoci Komise ve prospěch národně orientované Rady ministrů. Rada ministrů měla oproti Radě ESUO významnější pravomoci a to z důvodu, že integrační projekt nebyl zřetelně sektorově ohraničen. Pro pomoc při řešení otázek vztahujících se k problematice společného trhu byl zřízen Hospodářský a sociální výbor, který se skládal z představitelů různých kategorií hospodářského a sociálního života, zejména z představitelů výrobců, zemědělců, dopravců, dělníků, obchodníků, řemeslníků, příslušníků svobodných povolání a představitelů veřejných zájmů. Členové byli voleni jednomyslně Radou na dobu čtyř let. Hospodářský a sociální výbor byl definován ve Smlouvě o EHS jako poradní orgán celého Společenství, tudíž nikoliv jako instituce podléhající výhradně nadnárodní Komisi. Shromáždění bylo společné pro ESUO, EHS i EURATOM, došlo nejen k navýšení počtu jeho členů, ale také k významnému posílení jeho pravomoci odvolat Komisi. Na rozdíl od Shromáždění v rámci ESUO, které mohlo odvolat Vysoký úřad pouze na základě výroční zprávy, Shromáždění v rámci EHS i EURATOM mohlo Komisi odvolat bez ohledu na zprávu o stavu hospodaření a jednání o jejím odvolání mohlo být zahájeno kdykoliv během funkčního období. Bylo upraveno také jeho postavení v rámci legislativního procesu mělo být konzultováno ve vybraných bodech smlouvy. Shromáždění dále mohlo Radě navrhovat rozpočtové změny. Soudní dvůr byl opět společný pro všechna tři společenství. Bylo ponecháno jeho složení s tím, že po třech letech docházelo k částečné obměně soudců. Došlo však ke 32

33 změně žalob. Soudní dvůr v rámci EHS mohl žalovat členské země za porušení jejich povinností, odhlížel nad zákonností sekundárních legislativních aktů vydávaných Radou a Komisí, mohl podat žalobu za nečinnost na Radu nebo Komisi, rozhodoval spory týkající se náhrady škod a spory mezi zaměstnanci. Vzhledem k nepřehledné a na koordinaci průběhu a programu zasedání náročné agendy orgánů tří Společenství, došlo v roce 1965 k podpisu tzv. Slučovací smlouvy, která sloučila do té doby samostatně stojící nadnárodní (Vysoký úřad a dvě Komise) i mezinárodně orientované orgány (tři Rady ministrů). Na základě Slučovací smlouvy vznikla jednotná Komise a jednotná Rada. Slučovací smlouva 2.3 Evropské společenství pro atomovou energii Smlouva o zřízení Evropského společenství pro atomovou energii byla podepsány v rámci Římských smluv 27. března v Římě. Představovala sektorově orientovanou integraci prosazovanou Německem a Francií. Úkolem EURATOM bylo vytvořit společný trh s nukleárními materiály a podporovat jejich mírové využití. Smlouva stanovila společnou strategii investic, rozvoj infrastruktury a výměnu technických informací. Součástí koncepce bylo využití jaderné energie nejen pro vojenské, ale především pro civilní účely. V rámci EURATOM byla vytvořena samostatná institucionální struktury. Tvořily ji čtyři základní orgány. Komise, která představovala nadnárodní úroveň se skládala z pěti členů, kteří byli vybíráni na základě všeobecné způsobilosti s ohledem na jejich nestrannost. Členové byli voleni na dobu čtyř let. Postupně význam Komise EURATOM byl zastíněn významem Komise EHS. Pro pomoc Komise, ale i ostatních orgánů, byl zřízen Vědecko-technický výbor složený z 20 členů, kteří byli voleni na dobu pěti let. Druhým orgánem byla Rada ministrů, která reprezentovala národní zájmy členských zemí. Oproti Rada ESUO byla vybavena většími pravomocemi na úkor pravomocí Komise. I v rámci tohoto orgánu postupně došlo k jeho zastiňování Radou ministrů v rámci EHS. Třetím orgánem bylo Shromáždění (viz kapitola 2.2 Evropské hospodářské společenství). Posledním orgánem byl Soudní dvůr (viz kapitola 2.2 Evropské hospodářské společenství). Kromě výše zmíněných žalob mohl v rámci EURATOMu podat Soudní dvůr žalobu ve věci stanovování podmínek pro udělování licencí a mohl konstatovat porušení Smlouvy o EURATOM osobou nebo podnikem. Předpokládalo se, že rozhodujícím prvkem pro další rozvoj bude právě EURATOM a EHS ho bude pouze doplňovat. Toto přesvědčení bylo založeno na očekávání, že jaderná energetika je klíčem k dalšímu hospodářskému rozvoji, a energetika je proto společným zájmem všech evropských zemí. Očekávané vedení EURATOM se však v průběhu let nepotvrdilo. Došlo k několika konfliktům mezi Komisí a Francií, která nakonec využila formálního oddělení vojenské a civilní jaderné technologie k tomu, aby Komisi zabránila v inspekci jaderných zařízení určených k výrobě plutonia. Po tomto incidentu nadále francouzská politická reprezentace projevovala Postavení EUROATOM EHS 33

34 2. Tři základní pilíře EU EURATOM pouze omezenou podporu, což spolu s dalšími událostmi v polovině šedesátých let vedlo k postupnému ústupu tohoto společenství do pozadí. Zřízení EURATOM se však projevilo na poli bezpečnosti práce a v souvislosti s oblastí technických norem chránících lidské zdraví byly přijaty tzv. minimální podmínky pro manipulaci s jaderným materiálem a EURATOM se významně podílel na vývoji bezpečnostních systémů jaderných elektráren. 2.4 Evropská ústava Konvent Během uplynulých patnácti let se vývoj Evropské unie vyznačoval řadou změn evropských Smluv. Každou takovou změnu připravila tzv. mezivládní konference, na níž se několik měsíců scházeli zástupci vlád členských států. Jednání mezivládní konference se účastnila i Komise a byl do nich zapojen také Evropský parlament. Jednotný evropský akt, podepsaný v únoru 1986, Unii umožnil vytvořit jednotný trh a zavést na svém území volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, z čehož nyní plyne prospěch evropským podnikům i občanům. Maastrichtská smlouva, podepsaná v únoru 1992, tedy o šest let později, umožnila Unii pokročit v řadě dalších oblastí: jednalo se o zavedení jednotné měny, společnou zahraniční politiku a spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. Po Maastrichtské smlouvě se však prohlubování evropské politické unie poněkud zpomalilo. Obě mezivládní konference, které vedly v roce 1997 k podepsání Amsterodamské smlouvy a v roce 2001 k podepsání Niceské smlouvy, byly sice částečně úspěšné, nicméně politické odhodlání účastníků bylo slabší a mnohé institucionální otázky, jež měly v předvečer rozšíření zásadní význam, zůstaly nevyřešeny (jak zajistit hladké fungování Unie složené z 25 a více členských států nebo jak zaručit legitimitu orgánů zastupujících evropské státy a občany). Když se v prosinci 2000 hlavy států a předsedové vlád patnácti členských států v Nice dohodli na revizi Smluv, byli přesvědčeni, že je nezbytné pokračovat v institucionální reformě, jež byla v Niceské smlouvě dle názoru mnoha stran formulována příliš opatrně. Evropská rada proto zahájila širší a zevrubnější diskusi o budoucnosti Unie s cílem provést další revizi Smluv. Rok po zasedání v Nice, 15. prosince 2001, přijala Evropská rada v Laekenu tzv. Prohlášení o budoucnosti Evropské unie, které Unii zavazuje k větší demokratičnosti, transparentnosti a efektivnosti a také k tomu, aby otevřela cestu k vytvoření ústavy, která by naplnila očekávání občanů Evropy. Metoda, která se až do té doby používala pro revizi Smluv, byla velice často kritizována. Evropská integrace je záležitostí všech občanů. Není proto možné, aby o krocích, které zásadním způsobem ovlivňují její vývoj, nadále rozhodovali pouze představitelé vlád členských států na neveřejných mezivládních konferencích. Evropská rada si přála, aby nadcházející mezivládní konference byla připravena co nejtransparentnějším a nejobsáhlejším způsobem. Rozhodla se proto, že svolá zvláštní shromáždění, Konvent, v němž budou zastoupeni hlavní účastníci diskuse: představitelé vlád patnácti členských států a třinácti kandidátských zemí, zástupci vnitrostátních parlamentů, zástupci Evropského parlamentu a Evropské komise, třináct 34

35 pozorovatelů z Výboru regionů a Hospodářského a sociálního výboru a dále zástupci evropských sociálních partnerů a evropského ombudsmana. Díky této metodě mohla být poprvé v historii veškerá evropská i národní stanoviska vyjádřena v obsáhlé, otevřené a transparentní diskusi. Po více než ročním zasedání dospěl Konvent ke konsenzu předat Evropské radě návrh ústavy. Valéry Giscard d Estaing tak mohl předložit výsledky práce Konventu na zasedání Evropské rady v Soluni dne 20. června Evropská rada prohlásila, že návrh ústavní smlouvy, který jí Konvent předložil, představuje historicky významný krok na cestě k dosažení cílů evropské integrace, tedy přibližuje Unii občanům, posiluje demokratický charakter naší Unie, posiluje schopnost Unie jednat na mezinárodní scéně jako soudržné a jednotné síly a účinně reagovat na problémy vyplývající z globalizace. Evropská rada dále uvedla, že Konvent prokázal svůj význam jakožto fórum demokratického dialogu. Po posledním zasedání členů Konventu byl konečný návrh ústavy předložen 18. července 2003 předsednictví Evropské rady v Římě. Text, který Konvent předložil, byl použit jako základ pro práci mezivládní konference, na níž se setkali zástupci vlád stávajících dvaceti pěti členských států, zástupci Evropské komise a Evropského parlamentu. Všech zasedání mezivládní konference se účastnily rovněž tři kandidátské země, jmenovitě Bulharsko, Rumunsko a Turecko. Setkání mezivládní konference probíhala od října 2003 na úrovni ministrů zahraničních věcí i na úrovni hlav států a předsedů vlád. Po osmi měsících jednání byly práce uzavřeny prohlášením o souhlasném postoji vlád 25 členských států vyjádřeném na zasedání Evropské rady v Bruselu ve dnech 17. a 18. června Ústava v zájmu srozumitelnosti a jasnosti nahrazuje všechny stávající Smlouvy jediným textem. Skládá se ze čtyř částí: První část obsahuje ustanovení vymezující Unii, její cíle, pravomoci, rozhodovací postupy a orgány. Jako druhá část byla do ústavy začleněna Charta základních práv, slavnostně vyhlášená na zasedání Evropské rady v Nice v prosinci Třetí část ústavy se věnuje politikám a činnostem Unie a přejímá mnohá ustanovení stávajících Smluv. Čtvrtá část obsahuje závěrečná ustanovení, včetně postupů pro přijetí a revizi této ústavy. Ústavní smlouva stanoví, že ji všechny státy musí ratifikovat podle svých vlastních ústavních pravidel (schválením parlamentem a/nebo referendem). Pokud smlouvu do dvou let od podpisu ratifikují pouze čtyři pětiny členských států, bude se touto otázkou zabývat Evropská rada. Revize bude zpravidla provádět Konvent, pokud se nebude jednat o změny s velice omezeným dopadem. Konvent pak bude muset na základě konsenzu přijmout doporučení pro mezivládní konferenci, která o navrhovaných změnách rozhodne vzájemnou dohodou. Takové změny vstoupí v platnost teprve poté, až je ratifikují všechny členské státy podle svých příslušných ústavních pravidel. Některé změny, například rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou na další oblasti, bude možno 35

36 2. Tři základní pilíře EU provádět pružnější metodou. Pro takové změny bude stačit jednomyslný souhlas Evropské rady a schválení Evropským parlamentem. Ratifikace ústavy Odmítnutí Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu Dne 29. října 2004 hlavy států nebo vlád 25 členských států a 3 kandidátských zemí podepsaly Smlouvu zakládající Ústavu pro Evropu, jejíž znění jednomyslně schválili 18. června téhož roku. Smlouva může vstoupit v platnost pouze, bude-li přijata každou ze signatářských zemí na základě její vlastní ústavní procedury: tento proces se nazývá ratifikací Smlouvy členskými státy. V závislosti na právních a historických tradicích jednotlivých zemí se ústavní postupy v členských státech liší a sestávají bud z jednoho nebo kombinace dvou typů mechanismů: parlamentní metoda: text je schválen na základě hlasování o textu ratifikujícím mezinárodní smlouvu jednou či dvěma komorami státního parlamentu. metoda referenda : text smlouvy je předložen občanům ke schválení ve všelidovém hlasování. V některých státech existují varianty nebo kombinace těchto dvou metod, nebo dílčí požadavky, např. že ratifikace smlouvy vyžaduje předchozí změnu národní ústavy. Pokud by byla smlouva ratifikována a ratifikace oficiálně oznámena všemi signatářskými státy, měla by vstoupit v platnost 1. listopadu Ve Francii občané odmítli text ústavy 29. května a v Nizozemsku 1. června. S ohledem na tyto výsledky Evropská rada na svém zasedání ve dnech 16. a 17. června 2005 prohlásila, že datum 1. listopadu 2006, které bylo původně stanoveno pro dokončení ratifikací, již není udržitelné, protože státy, které neratifikovaly, nebudou schopny poskytnout jinou odpověd dříve než v polovině roku Současné období je tedy pro všechny členské státy, at už ústavu ratifikovaly nebo ne, obdobím úvah, vysvětlování a diskusí. Evropská rada pod vedením rakouského předsednictví (v první polovině roku 2006) přezkoumá stav diskusí o ratifikaci ústavní smlouvy. Proces ratifikace členskými státy tedy nebyl ukončen. Jeho harmonogram bude v případě nutnosti upraven podle potřeb členských států, které ústavu ještě neratifikovaly. 2.5 Společná zahraniční a bezpečnostní politika Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) tvoří tzv. druhý pilíř Maastrichtského chrámu. Její cíle jsou definovány v Hlavě V Smlouvy o EU, podle které má SZBP zabezpečovat společné hodnoty, základní zájmy a nezávislost EU, posilovat bezpečnost EU i jejích členských států ve všech ohledech, posilovat mír a mezinárodní bezpečnost v souladu se zásadami OSN a Helsinského procesu, podporovat mezinárodní spolupráci a upevňovat demokracii, právní stát a respektování lidských práv a základních svobod. Pro plnění takto stanovených cílů jsou vymezeny určité nástroje. Jedná se o konzultace, vzájemnou informovanost členských zemí a spolupráci diplomatických a 36

37 Tabulka 2.1: Ratifikace euroústavy Členský stát Procedura Předpokládané datum Předchozí evropská referenda Rakousko Parlamentní (Nationalrat a Bundesrat) Schválena Národní radou 11. května : přistoupení Referendum vyloučeno Schválena Spolkovou radou 25. května 2005 Belgie Parlamentní (Komora and Senát + Schválena Senátem 28. dubna 2005 ŽÁDNÉ Shromáždění obcí a regionů) Schválena dolní komorou 19. května 2005 Nezávazné referendum ( consultation Schválena i dalšími (regionálními) parlamenty, naposled populaire ) nepravděpodobné i Vlámským regionálním parlamentem 8. února 2005 Kypr Parlamentní Schválena Sněmovnou 30. června 2005 ŽÁDNÉ Referendum vyloučeno Česká republika Referendum (vládní návrh dosud není Referendum odloženo 2003: přistoupení schválen Parlamentem) Dánsko Referendum Původně stanoveno na 27. září 2005 Nyní odloženo (datum není stanoveno) 1972: přistoupení 1986: JEA 1992: Maastrichtská smlouva : Amsterodamská smlouva 2000: euro Estonsko Parlamentní Parlamentní rozprava potvrzena na podzim 2005, před 2003: přistoupení Referendum nepravděpodobné konečným hlasováním však má proběhnout veřejná debata Finsko Parlamentní Návrh na ratifikaci bude předložen Parlamentu na podzim Rozhodná zpráva pro ratifikační proces a 1994: přistoupení Konzultativní referendum: prezentace zprávy parlamentu se předpokládá na podzim 2005 Francie Referendum Referendum 29. května 2005 negativní NE: 54,8 % účast: 70 % Německo Parlamentní (Bundestag and Schválena Spolkovým sněmem 12. května Bundesrat) Referendum nepravděpodobné Schválena Spolkovou radou (možné pouze při změně ústavy) 27. května : rozšíření EHS 1992: Maastrichtská smlouva ŽÁDNÉ Řecko Parlamentní Schválena Parlamentem 19. dubna 2005 ŽÁDNÉ Mad arsko Parlamentní Schválena Parlamentem 20. prosince : přistoupení Irsko Parlamentní + Referendum Referendum odloženo Bílá kniha má být prezentována v září : přistoupení 1987: JEA 1992: Maastrichtská smlouva : Amsterodamská smlouva 2001 a 2002: Niceská smlouva Itálie Parlamentní (Sněmovna a Senát) Sněmovna schválila návrh ratifikačního zákona Konzultativní referendum: 25. ledna 1989: možný návrh ústavy 6. dubna ratifikován v Senátu Lotyšsko Parlamentní Schválena Parlamentem 2. června : přistoupení Litva Parlamentní Schválena Parlamentem 11. listopadu : přistoupení Lucembursko Parlamentní (dvě hlasování) + konzultativní referendum Malta Parlamentní Referendum vyloučeno Nizozemsko Parlamentní (první a druhá komora) + konzultativní referendum Schválena Komorou (1. čtení) 28. června Pozitivní referendum 10. července 2005: ANO: 56,52 % NE: 43,48 % Konečné schválení sněmovnou 25. října 2005 Schválena Parlamentem: 6. července 2005 ŽÁDNÉ 2003: přistoupení Referendum 1. června 2005 negativní ŽÁDNÉ NE: 63 % účast: 62 % (neoficiální výsledky) Polsko Prozatím není rozhodnuto Parlamentu se 5. července nepodařilo schválit ratifikační 2003: přistoupení proceduru. Rozhodnutí musí přijmout příští parlament Portugalsko Referendum Referendum původně stanoveno na 2. nebo 9. října ŽÁDNÉ společné s komunálními volbami Slovensko Parlamentní Schválena parlamentem 11. května : přistoupení Slovinsko Parlamentní Schválena parlamentem 1. února : přistoupení Španělsko Parlamentní (Kongres a Senát) + konzultativní referendum Referendum 20. února 2005 ŽÁDNÉ Pro: 76,7 % Účast: 42,5 % Schválena Kongresem 28. dubna 2005 Schválena Senátem 18. května 2005 Švédsko Parlamentní Návrh zákona o ratifikaci by měl být předložen parlamentu v létě, mohl by být schválen v prosinci 2005, 1994: přistoupení Konzultativní referenda: nyní odloženo 2003: euro Spojené královstvmovna Parlamentní (Dolní sněmovna a Sně- Parlamentní ratifikační proces byl pozastaven (rozhodnutí 1975: pokračování členství v ES lordů) + konzultativní referendum oznámeno britskou vládou 6. června 2005) Zdroj: 37

38 2. Tři základní pilíře EU Konstrukční abstence konzulárních zastoupení včetně misí u mezinárodních organizací a zastoupení Komise. Dále Smlouva o EU definuje společný postoj a společnou akci. Odpovědnost za koordinaci na základě Smlouvy o EU má Evropská rada, která přijímá zásady a obecné směry spolu s předsednickým státem, který odpovídá za vedení společných akcí. Hlavním aktérem je Rada. Ministři zahraničních věcí mají za úkol přijímat nezbytná rozhodnutí, provádět politiku a zajišt ovat její jednotu, soudržnost a účinnost postupů. Rada rozhoduje ve většině případů jednomyslně. V rámci Evropského parlamentu je každoročně pořádána diskuse o dosažených výsledcích na poli SZBP. Výdaje nutné na realizaci SZBP jsou rozděleny na tzv. administrativní a operativní. Administrativní výdaje jsou hrazeny z rozpočtu Společenství, kdežto operativní výdaje pokud Rada nerozhodne jednomyslně v tom kterém případě o opaku jsou hrazeny z rozpočtu členských zemí. Takto vymezená politika přinesla více otázek než odpovědí, a tudíž bylo třeba provést reformu. Ta byla uskutečněna v rámci Amsterodamské smlouvy, kdy byly zachovány stávající cíle a zdůrazněna potřeba zabezpečení integrity EU. Došlo však ke zpřesnění pojmu společný postoj, který nadále byl definován jako přístup Unie ke konkrétní záležitosti geografické nebo tématické povahy; dále došlo ke zpřesnění pojmu společná akce, která slouží k řešení specifických situací, při nichž se operační akce ze strany Unie považují za žádoucí. Společné akce stanoví své cíle, rozsah, prostředky, které Unie dostane k dispozici, a je-li to nezbytné, dobu trvání a podmínky svého provádění. Zároveň oba nástroje mají být v souladu s politikami členských zemí a naopak. Zároveň Amsterodamská smlouva zavedla i nový nástroj společnou strategii. Ta je přijímána Evropskou radou na základě doporučení Rady. V rámci II. pilíře došlo u některých položek ke změně hlasování z jednomyslného na hlasování tzv. konstrukční abstencí, která umožňuje státům vyslovit nesouhlas s konkrétní aktivitou aniž by došlo k zablokování této aktivity. Děje se tak na základě zdržení se hlasování té které země. Pokud dojde ke schválení dané aktivity, stát, který se zdržel hlasování, však akceptuje tento závazek celého Společenství. Tento typ hlasování může být využit pouze omezenou skupinou států (vážené hlasy mohou tvořit maximálně jednu třetinu celkových hlasů v Radě). Na základě Amsterodamské smlouvy došlo také i vytvoření funkce Vysokého zmocněnce pro SZBP, který je spolupracovníkem předsedy Unie a přispívá k formulování, přípravě a provádění rozhodnutí a vede dialog se třetími zeměmi. Postu Vysokého zmocněnce se jako první ujal v říjnu 1999 Javier Solana Madariaga, který byl ve funkci v roce 2004 opět potvrzen. Z hlediska financování SZBP došlo k přehodnocení výdajů na společné akce, které se budou nadále hradit z rozpočtu Společenství jako celek, výjimku budou tvořit výdaje na vojenské a obranné operace a výdaje, u nichž Rada jednomyslně rozhodne, že budou hrazeny z rozpočtů členských států. Po událostech v průběhu ratifikace Amsterodamské smlouvy (jugoslávská krize v Kosovu) došlo k prohloubení SZBP. Na jednání v Saint-Malo v prosinci 1998 došlo k dohodě o vytvoření společné evropské obrany včetně odpovídajícího operačního a vojenského zázemí. Byl vytvořen Vojenský výbor složený z vojenských zástupců 38

39 a zároveň došlo k vybudování soustavy vojenských sil a stanovišt vyznačujících se vysokou mobilitou, flexibilitou, spoluprací, rozmístitelností a udržitelností byly vybudovány evropské síly rychlé reakce (EUFOR). Tyto síly byly nasazeny v Bosně a Hercegovině, v Bývalé jugoslávské republice Makedonie, v Gruzii, v Iráku, na palestinských územích nebo v Kongu. V rámci revize z Nice byl přidán do Smlouvy o EU nový prvek posílená spolupráce, jejímž cílem je chránit hodnoty celé Unie a sloužit jejím zájmům tím, že potvrdí její identitu jako soudržné síly na mezinárodní úrovni a vztahuje se na společné akce nebo společné postoje. Obrázek 2.1: Vojenský personál EU Zdroj: ue.eu.int/uedocs/cmsupload/structure big.jpg 2.6 Vnitro a justice Jedná se o politiku v rámci III. pilíře Maastrichtského chrámu. Počátky spolupráce v oblasti vnitra a justice lze spatřovat v 70. letech 20. století, kdy došlo k vytvoření TREVI (Terrorisme, Radicalisme, Extremisme, Violence internationale) mezivládní aktivity Společenství která měla za úkol posilovat komunikaci mezi jednotlivými policejními a vyšetřujícími složkami v jednotlivých členských státech. Významným přínosem TREVI bylo podepsání Dublinské konvence v roce 1990, která definovala základní pojmy v oblasti žádosti o azyl a stanovovala pravidla pro žádost o azyl v členských zemích EU. TREVI 39

40 2. Tři základní pilíře EU Postavení Irska, VB a Dánska Institut přemostění Druhým významným předchůdcem III. pilíře bylo podepsání Schengenské smlouvy 14. června 1985 Belgií, Francií, Lucemburskem, Německem a Nizozemím, které se zavázali, že postupně odstraní hraniční kontroly na společných hranicích a zavedou svobodu pohybu pro všechny osoby, které jsou občany signatářských členských států, ostatních členských států nebo třetích zemí. Schengenská úmluva byla podepsána pěti výše uvedenými státy 19. června Úmluva stanovuje konkrétní podobu a garance pro realizaci svobody pohybu. Smlouva a Úmluva, pravidla přijatá na tomto základu a související dohody dohromady tvoří Schengenské acquis. Včlenění schengenského acquis do smluv se řídí protokolem k Amsterodamské smlouvě. Právní základ pro začlenění schengenského acquis je provázen rozdělením tohoto acquis mezi první pilíř Smlouvy zakládající Evropská společenství (zařazené pod novou hlavu IV vízová, azylová, imigrační a jiné politiky vztahující se k volnému pohybu osob) a třetí pilíř Smlouvy (zařazené pod hlavu VI ustanovení o policejní a soudní spolupráci v trestních věcech). V protokolu k Amsterodamské smlouvě se stanoví, že kandidátské země musí Schengenské acquis a pravidla přijatá příslušnými institucemi na základě tohoto acquis přijmout jako celek. Schengen se postupně rozšiřuje: Itálie se připojila v roce 1990, Španělsko a Portugalsko v roce 1991, Řecko v roce 1992, Rakousko v roce 1995 a Dánsko, Finsko a Švédsko v roce Účastníky Schengenské úmluvy jsou také Island a Norsko. Irsko a Velká Británie nejsou účastníky dohod, ale podle protokolu k Amsterodamské smlouvě se na některých nebo všech ustanoveních schengenského acquis mohou podílet, pokud pro to bude v Radě jednomyslně hlasovat všech 13 členských států, které jsou účastníky dohod, spolu s představitelem dané země (tj. Irska nebo Velké Británie). V březnu 1999 Velká Británie na tomto základě požádala o účast v některých oblastech Schengenské spolupráce (policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, boj proti drogám, a Schengenský informační systém (SIS)). Rozhodnutí o přijetí žádosti přijala Rada v květnu O účast na některých Schengenských aktivitách požádalo v červnu 2000 a v listopadu 2001 také Irsko šlo o realizaci a fungování systému SIS. Rozhodnutí se schválením irské žádosti přijala Rada v únoru Dánsko je sice signatářem Schengenské úmluvy, ale ponechalo si v rámci Evropské unie možnost volby, zda bude či nebude realizovat jakékoli nové rozhodnutí přijaté na základě acquis. Výdaje na spolupráci v oblasti vnitra a justice byly stejně jako v případě SZBP rozděleny na administrativní a operativní. Administrativní výdaje byly automaticky hrazeny z rozpočtu Společenství, kdežto u výdajů operativních musela Rada jednomyslně rozhodnout, zda budou hrazeny z rozpočtu členských zemí nebo z rozpočtu Společenství. V článku K.9 Smlouvy o EU je stanoveno, že Rada může z iniciativy Komise nebo členského státu jednomyslně rozhodnout, že se některá z oblastí uvedených v článku K.1 (vymezení oblastí spadajících pod tuto politiku) bude přesunuta do I. pilíře. Této možnosti se říká institut přemostění a byl využit v rámci vízové, azylové a přistěhovalecké politiky a spolupráce soudů v civilních věcech, které byly na 40

41 základě Amsterodamské smlouvy přesunuty do I. pilíře (bylo u nich však stanoveno pětileté přechodné období). Po revizi provedené Amsterodamskou smlouvou tam ve III. pilíři zůstala pouze problematika spolupráce policie a spolupráce soudů v trestních věcech. V rámci Amsterodamské smlouvy došlo k vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva, který měl zajistit opravdovou svobodu pohybu jednotlivců po celém území EU a účinnější postup proti organizovanému zločinu a podvodům. Došlo i k revizi nástrojů používaných v rámci Hlavy VI (Ustanovení o policejní a soudní spolupráci v trestních věcech), kde byla ponechána možnost společného postoje, ale společná akce byla nahrazena rámcovým rozhodnutím (jsou to akty přijímané za účelem sbližování zákonů a jiných předpisů členských států, jsou závazná co do výsledku, kterého má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům, nemají bezprostřední účinek) a rozhodnutím (jsou přijímána s jakýmkoliv jiným účelem, který je v souladu s cíli této hlavy, s výjimkou sbližování zákonů a jiných předpisů členských států,jsou závazná a nemají bezprostřední účinek). V rámci Smlouvy z Nice došlo k začlenění posílené spolupráce, která má vést k rychlejšímu rozvoji prostoru svobody, bezpečnost a práva. V souvislosti s problematikou vnitra a justice je třeba zmínit vytvoření Charty základních práv Evropské unie, která byla přijata na zasedání Evropské rady v Nice 7. prosince Tento dokument nebyl přijat jako závazný pro členské státy EU a ani nebyl napojen na texty smluv, ale přesto je hodnocen jako dokument zviditelňující základní práva v rámci Společenství. Skládá se z 50 článků a je dělen do 7 kapitol: 1. lidská důstojnost, právo na život, právo na osobní integritu, zákaz klonování lidí a využívání lidského těla a jeho částí k zisku, právo na svobodu a bezpečnost, respektování soukromého a rodinného života, ochrana osobních údajů, rovnost před zákonem, zákaz diskriminace z jakéhokoliv důvodu, rovnost mezi muži a ženami, právo pracovníků na informace a konzultace v podniku, právo na kolektivní vyjednávání, právo na zprostředkování práce, právo volit a kandidovat do Evropského parlamentu, petiční právo, právo obracet se na ombudsmana, právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, presumpce neviny, právo na obhajobu, specifikace působnosti charty. prostor svobody, bezpečnosti a práva Shrnutí kapitoly Na začátku 50. let došlo k založení prvního sektorově orientovaného sdružení, které bylo zaměřeno na uhlí a ocel. Brzy po jeho založení a zjištění, že pomohlo k nastartování hospodářství členských zemí, byly založeny další dvě společenství. Jedno opět sektorově orientované a zaměřené na jadernou energii, druhé však už překračovalo sektorové vymezení a mělo v zakládající smlouvě stanoveno budování společného 41

42 2. Tři základní pilíře EU trhu. Původně se předpokládalo, že toho společenství bude hrát jen vedlejší roli, nakonec však zastínilo oba své sektorově orientované kolegy a na jeho základě funguje dnešní Evropská unie. Na základě Smlouvy o EU došlo k rozdělení agendy Společenství do tři pilířů. II. a III. pilíř, které představují Společnou bezpečností a zahraniční politiku a spolupráci v oblasti vnitra a justice, spadají do kompetencí členských států. Dozvěděli jste se nejen základní charakteristiky obou těchto pilířů, ale také jejich vývoj v reflexi revizí zákládajících smluv. Místo bylo věnováno i Evropské ústavě, která však po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemí v současné době čeká na znovuotevření ratifikačního procesu v zemích, které ji dosud nepřijaly. Otázky k zamyšlení 1. Co je cílem společné zahraniční a bezpečností politiky? 2. Jaké nástroje jsou v současné době používány v rámci spolupráce vnitra a justice? 3. Co to je Charta základních práv EU? 4. Jaké členské státy podepsaly jako první Schengenskou smlouvu a kdy? 5. Jaká společenství předcházela Evropské unii? 6. Zamyslete se nad důvodem, proč ještě v polovině roku 2006 nebyla Evropská ústava přijata (nebo lépe řečeno došlo k přerušení vyjednávání o jejím přijetí v jednotlivých členských zemích EU)? 42

43 jí jí jí jí jí jí jí jí jí jí jí Evropská rada Rada Evropské unie Evropský parlament Evropská komise Soud Evropských společenství Evropský účetní dvůr Evropská investiční banka Evropská centrální banka (ECB) Poradní orgány Evropský konvent Agentury 3 Instituce Společenství

44 3. Instituce Společenství Cíl kapitoly Evropské společenství má několik hlavních institucí Evropskou radu, Radu EU, Evropskou komisi, Evropský parlament, Soud Evropských společenství a Evropský účetní dvůr. Kromě toho využívá k podpoře svých činností přibližně 18 agentur, které pomáhají při plnění úkolů stanovených v rámci té které politiky. Předpisy a politiky EU jsou výsledkem rozhodnutí tří hlavních orgánů, mezi něž patří Rada EU, Evropský parlament a Evropská komise (tzv. trojúhelník). Každá z těchto institucí zastupuje zájmy určitých skupin. Rada EU zastupuje zájmy jednotlivých členských států, Evropský parlament zastupuje občany EU a Evropská komise zastupuje zájmy Společenství jako celku. Časová zátěž Doba potřebná pro nastudován kapitoly jsou cca 3 hodiny. Údaje potřebné pro sestavení této kapitoly byly čerpány z oficiálních stránek EU a publikace FIALA, P., PITROVÁ, M.: Evropská unie. 3.1 Evropská rada Je vrcholným orgánem Společenství. Představuje setkávání nejvyšších politických představitelů členských zemí (hlav států nebo předsedů vlád členských států) a předsedy Komise. Nápomocni při jednání jim jsou ministři zahraničních věcí členských států a jeden člen Komise. Evropská rada se schází minimálně dvakrát ročně za předsednictví hlavy státu či předsedy vlády členského státu, který vykonává předsednictví Rady. Stanovuje další směr vývoje Společenství. První impulsy k setkávání politických představitelů členských zemí dal francouzský prezident Charles de Gaull v roce Toto první setkání mělo projednat přezkoumání alternativ případné modifikace zakládajících smluv na základě Fouchetova plánu. Nepřijetí Fouchetova plánu vedlo k pozastavení jednání na nejvyšší úrovni, které bylo obnoveno až při příležitosti oslav desátého výročí podpisu Smlouvy o EHS a Smlouvy o EURATOM. Až v průběhu 70. let došlo k pravidelným schůzkám nejvyšších politických představitelů. Důvodem byl kolaps Bretton-woodského měnového systému, ropné krize a hospodářská nestabilita členských zemí. Bylo ustanoveno setkávání třikrát do roka s tím, že dvě jednání se měla konat v přesedajících zemích a jedno v Bruselu. Legislativní ukotvení Legislativně byla Evropská rada ukotvena v Jednotném evropském aktu, kde je definována v článku 2 a zároveň došlo ke snížení jejích zasedání na dvě ročně. V rámci Smlouvy o EU došlo ke zpřesnění definice Evropské rady. Je stanoveno, že poskytuje Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její všeobecné politické směry. Počet zasedání byl ponechán. Zároveň bylo stanoveno, že Evropská rada předkládá Evropskému parlamentu zprávu po každém svém zasedání a každoročně písemnou zprávu o pokroku dosaženém Unií. Na základě Smlouvy o EU je určena jako zastřešující orgán pro tři pilíře tzv. maastrichtského chrámu. Institucionálně však v rámci smluv není zařazena mezi oficiální orgány Společenství. 44

45 3.2 Rada Evropské unie Je orgánem EU, kde jsou zastoupeny členské státy pomocí zástupců reprezentujících zájmy své země. Členské státy jsou v Radě zastoupeny na ministerské úrovni, vždy příslušnými resortními ministry, dle projednávané agendy. Tento orgán se dříve nazýval Rada ministrů. Používán je rovněž pojem Rada. Celkem existuje 9 rad různého složení: Všeobecné záležitosti a vnější vztahy, Hospodářství a finance (ECOFIN), Justice a vnitřní věci, Zaměstnanost, sociální politika, zdraví a záležitosti spotřebitelů, Konkurenceschopnost (vnitřní trh, průmysl a výzkum), Doprava, telekomunikace a energie, Zemědělství a rybolov, Životní prostředí a Vzdělávání, mládež a kultura. Předsednictví Rady se mění každých 6 měsíců. Jednotlivé státy se předsednictví ujímají v pořadí, které určí Rada jednomyslným rozhodnutím. Práci Rady jako celku plánuje a koordinuje rada ve složení pro Všeobecné záležitosti a vnější vztahy. Předsednictví Tabulka 3.1: Předsednictví Rady Rok leden červen červenec prosinec 2004 Irsko Nizozemsko 2005 Lucembursko Spojené království 2006 Rakousko Finsko 2007 Německo Portugalsko 2008 Slovinsko Francie 2009 Česká republika Švédsko 2010 Španělsko Belgie 2011 Mad arsko Polsko 2012 Dánsko Kypr 2013 Irsko Litva 2014 Řecko Itálie 2015 Lotyšsko Lucembursko 2016 Nizozemsko Slovensko 2017 Malta Spojené království 2018 Estonsko Bulharsko 2019 Rakousko Rumunsko 2020 Finsko Zdroj: Od roku 2007 bude předsednictví vykonáváno skupinami 3 států po dobu 18 měsíců. Tyto skupiny jsou vytvořeny rovnou rotací členských států. Rada je především rozhodovacím orgánem. Dále podle článku 202 Smlouvy o založení ES zajišt uje koordinaci obecných hospodářských politik členských států a svěřuje Komisi v aktech, které přijímá, pravomoci k provádění předpisů, které vydá. Radu svolává její předseda z vlastního podnětu, na žádost některého z jejích členů nebo na žádost Komise. Rada rozhoduje bud jednomyslně, kvalifikovanou většinou nebo prostou většinou. Poměr hlasů je následující: 45

46 3. Instituce Společenství Tabulka 3.2: Počet hlasů v Radě podle jednotlivých členských států Země Do Od Francie Itálie Německo Velká Británie Polsko 27 Španělsko 8 27 Nizozemí 5 13 Belgie 5 12 Česká republika 12 Mad arsko 12 Portugalsko 5 12 Řecko 5 12 Rakousko 4 10 Švédsko 4 10 Dánsko 3 7 Finsko 3 7 Irsko 3 7 Litva 7 Slovensko 7 Estonsko 4 Kypr 4 Lotyšsko 4 Lucembursko 2 4 Slovinsko 4 Malta 3 Celkem Zdroj: Pro rozhodnutí kvalifikovanou většinou je potřeba minimálně 232 hlasů (72,3 %), kromě toho platí, že rozhodnutí musí schválit většina členských států (v některých případech 2/3) a kterýkoli člen může požádat o potvrzení, že hlasy pro rozhodnutí reprezentují přinejmenším 62 % z celkového počtu obyvatel Evropské unie. Rozhodnutí prostou většinou se používá u procedurálních otázek. Jednomyslné rozhodnutí je požadováno např. v oblastech Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, daní apod. V těchto případech má každý ze členských států právo veta. Přípravné práce pro zasedání Rady EU vykonává Výbor stálých zástupců (Coreper), složený ze stálých zástupců členských států. V případech stanovených v jednacím řádu Rady může výbor vydávat procesní rozhodnutí. Radě je rovněž nápomocen generální sekretariát pod vedením generálního tajemníka, vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečností politiku. 46

47 3.3 Evropský parlament Evropský parlament se skládá ze zástupců občanů států EU, jejichž celkový počet nesmí překročit 732. Od roku 1979 jsou členové voleni prostřednictvím všeobecných voleb přímo občany EU na pětileté funkční období. Tabulka 3.3: Počet volených zástupců jednotlivých členských států Země Počet zástupců Německo 99 Francie, Itálie, Velká Británie 78 Španělsko, Polsko 54 Nizozemí 27 Belgie, Česká republika, Řecko, Mad arsko, Portugalsko 24 Švédsko 19 Rakousko 18 Dánsko, Slovensko, Finsko 14 Irsko, Litva 13 Lotyšsko 9 Slovinsko 7 Estonsko, Kypr, Lucembursko 6 Malta 5 Celkem 732 Zdroj: Ve volebním období předsedá Evropskému parlamentu Josep Borell Fontelles. Evropský parlament se podílí na legislativním procesu. Plenární zasedání se obvykle konají ve Štrasburku (sídlo Parlamentu) a ostatní zasedání v Bruselu. Parlament má 17 výborů, které připravují jeho plenární zasedání a řadu politických skupin, které se většinou setkávají v Bruselu. Generální sekretariát sídlí v Lucemburku. Plenární zasedání probíhají jednou měsíčně. Kromě konzultací sdílí Parlament a Rada legislativní pravomoc. Při schvalování legislativních návrhů popř. schvalování rozpočtu Společenství postupuje třemi způsoby. Jedná se o spolupráci, souhlas a spolurozhodování. Spolupráci zavádí Jednotný evropský akt (1986). Parlament se dle tohoto postupu vyslovuje k návrhům směrnic a nařízení připraveným Evropskou komisí. Z Jednotného evropského aktu rovněž vychází další postup souhlas, podle kterého musí Parlament schválit mezinárodní dohody vyjednané Komisí, navrhované rozšíření Evropské unie, jakékoli změny volebních pravidel atd. Maastrichtská smlouva potom zavádí tzv. spolurozhodování. Evropský parlament zde má stejné pravomoci jako Rada při přijímání legislativy, která se týká významných otázek, jako jsou rozpočet EU, volný pohyb pracovních sil, transevropské sítě, zdravotnictví, vnitřní trh, ochrana spotřebitelů, výzkum, vzdělávání apod. Parlament má pravomoc zamítnout předpisy navrhované pro tyto oblasti, pokud absolutní Spolupráce Souhlas Spolurozhodování 47

48 3. Instituce Společenství většina jeho poslanců hlasuje proti společnému postoji Rady. V tomto případě je následně možné věc předložit tzv. dohodovacímu výboru. Dohodovací výbor se skládá z členů Rady a ze stejného počtu zástupců Evropského parlamentu, má za úkol dosáhnout přijetí dohody o společném návrhu kvalifikovanou většinou členů Rady a většinou zástupců Evropského parlamentu. Komise se účastní jednání dohodovacího výboru a snaží se o sblížení postojů Parlamentu a Rady. Při plnění svého úkolu se dohodovací výbor zabývá společným postojem na základě změn navržených Evropským parlamentem. První čtení Obrázek 3.1: Postup spolurozhodování (1) Komise předloží legislativní text současně (2) Parlamentu a (3) Radě. Parlament přijímá (4) pozměňovací návrhy a předkládá je Radě Rada souhlasí s výsledkem prvního čtení v Parlamentu: (5) legislativní text je přijat Druhé čtení (1) Rada nepřijme výsledek hlasování Parlamentu, přijme (2) společný postoj (3) Parlament přijme společný postoj nebo se k němu nevysloví: (4) legislativní text je přijat ve znění společného postoje Parlament trvá na pozměňovacích návrzích, které Rada ve svém společném postoji nepřijala: bud (5) Rada schválí výsledek druhého čtení: (6) legislativní text je přijat nebo Rada odmítne výsledek druhého čtení: je nutno svolat dohodovací výbor (25 zástupců Parlamentu a 25 zástupců Rady), který dosáhne sblížení rozdílných postojů Parlament zamítne společný postoj absolutní většinou svých členů: legislativní text je zamítnut 48

49 Třetí čtení (1) Dohodovací výbor přijme (2) společný návrh na základě společného postoje a pozměňovacích návrhů EP z druhého čtení. Pokud Rada a (3) Parlament tento společný návrh schválí, je (4) legislativní text přijat. Dohodovací výbor se nedohodne na společném návrhu: Parlament může (5) legislativní návrh s konečnou platností zamítnout. Zdroj: &pagerank=4&language=cs Kromě legislativní funkce má Parlament rovněž funkci kontrolní, má pravomoc rozpustit Komisi. K tomu dojde pokud Komisi vysloví nedůvěru pro její činnost. Pro vyslovení nedůvěry je potřebná 2/3 většina odevzdaných hlasů a většina z celkového počtu poslanců.. V takovém případě odstupuje Komise kolektivně. K dalším pravomocem patří parlamentní otázky interpelace Komise a Rady, které jsou povinny písemně či ústně odpovědět na otázky položené Parlamentem nebo jednotlivými poslanci. Parlament rovněž projednává výroční zprávy Komise. Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem na územní některého ze členských států má právo předložit Evropskému parlamentu petici ve věci, která spadá do oblasti činností Společenství a která se jich přímo dotýká. Parlament rovněž může ustanovit dočasnou vyšetřovací komisi na žádost 1/4 členů při plnění svých úkolů, která by prozkoumala obvinění z porušování práva Společenství nebo nesprávného úředního postupu při jeho uplatňování, s výjimkou, že jsou tyto otázky předmětem dosud neukončeného soudního řízení. Parlament schvaluje předsedu a ostatní členy Komise před jejich jmenováním do funkce Radou EU. Evropský parlament jmenuje veřejného ochránce práv (Ombudsmana) oprávněného přijímat stížnosti od kteréhokoli občana Unie a od osob s bydlištěm či sídlem Ombudsman 49

50 3. Instituce Společenství v Unii, které se týkají nesprávného úředního postupu orgánů a institucí Společenství, s výjimkou Soudního dvora a Soudu první instance při výkonu jejich soudních pravomocí. Je jmenován po každých volbách do Evropského parlamentu na dobu jeho funkčního období, může být jmenován opakovaně. S funkce může být odvolán Soudním dvorem na návrh Parlamentu. Své funkce ochránce vykonává zcela nezávisle. Během výkonu své funkce nesmí provádět žádnou jinou výdělečnou či nevýdělečnou profesionální činnost. Ombudsman provádí šetření bud z vlastní iniciativy nebo na základě podaných stížností, pokud tvrzené skutečnosti nebyly předmětem soudního řízení. Pokud zjistí oprávněnost stížnosti, postoupí věc orgánu, kterého se věc týká. Tento orgán má tříměsíční lhůtu na sdělení svého stanoviska. Následně ombudsman předá Evropskému parlamentu a dotyčnému orgánu zprávu a informuje osobu podávající stížnost o výsledku tohoto šetření. Jedenkrát ročně podává zprávu o své činnosti Evropskému parlamentu. 3.4 Evropská komise Od prvního listopadu 2004 se Komise nově skládá z 25 komisařů, za každý stát je jmenován jeden komisař (dříve Komise čítala 20 členů, po dvou z Francie, Německa, Itálie, Španělska a Velké Británie a zbylých 10 států bylo zastoupeno 1 členem). Na návrh Rady a po schválení Parlamentem je jmenován předseda Komise. V současné době je to José Manuel Durão Barroso z Portugalska. Funkční období Komise je pětileté. Sídlem Komise je Brusel, kanceláře Komise se nacházejí rovněž v Lucemburku, kromě toho existují zastoupení a delegace Komise v zahraničí. Komise hájí zájmy Společenství jako celku, proto je nezbytné, aby byly jednotliví komisaři ve výkonu své funkce naprosto politicky nezávislí. Nesmí přijímat pokyny žádné vlády členského státu ani jiného subjektu. Členské státy nesmí jakýmkoliv způsobem působit a ovlivňovat jednání komisařů ve svůj prospěch. Komise je hnací silou institucionálního systému EU: navrhuje legislativu, kterou předkládá Parlamentu a Radě. Komise navrhuje na základě principu subsidiarity kroky na úrovni EU, tedy pouze pokud se domnívá, že problém nelze řešit efektivněji na národní, regionální či místní úrovni. Situaci konzultuje s různými zájmovými skupinami a s Hospodářským a sociálním výborem a s Výborem regionů. Komise je ochráncem Smluv a aktů přijatých orgány Společenství na jejich základě (zajišt uje uplatňování nařízení a směrnic přijatých Radou a Parlamentem). Společně se Soudním dvorem zodpovídá za správné aplikování práva EU ve všech členských státech. Pokud zjistí, že některý ze států EU nebo jejich subjekty nedodržují právo ES, tzn. nedodržují své závazky, podnikne kroky k nápravě (proti členskému státu podle článku 226 Smlouvy ES, proti jednotlivci podle zvláštních předpisů sekundárního práva). Komise zašle členskému státu oficiální dopis, ve kterém podává vysvětlení, v čem dle jejího názoru spočívá porušení práva a stanoví termín, ve 50

51 kterém má daný stát odpovědět. Pokud ani na základě tohoto řízení nedojde k nápravě, poustoupí Komise záležitost Soudnímu dvoru. Rozsudek Soudního dvora je závazný jak pro členský stát, tak pro Komisi. Komise je rovněž orgánem výkonným, zodpovídá za řízení a naplňování rozpočtu EU a politik a programů přijatých Parlamentem a Radou. Například odpovídá za řízení v oblasti regionální politiky. Mezi programy řízené Komisí patří Iniciativy Společenství. Rozpočet EU Komise spravuje pod dohledem Účetního dvora. Komise reprezentuje Evropskou unii na mezinárodní úrovni, např. vyjednává dohody mezi EU a ostatními zeměmi. Předseda Komise rozhoduje o tom, který komisař zodpovídá za jakou oblast politiky, v případě potřeby může provést přerozdělení agendy mezi komisaři. K výkonu své funkce Komise využívá aparát Generálních ředitelství (celkem 38). Každé Generální ředitelství zodpovídá za určitou oblast politiky a je řízeno generálním ředitelem, který je zodpovědný jednomu z komisařů. Komise má v současné době přibližně zaměstnanců, z nichž přibližně 15 % tvoří překladatelská a tlumočnická služba. Generální ředitelství 3.5 Soud Evropských společenství Soud Evropských společenství interpretuje právo ES a dohlíží na jeho aplikaci. Je nejvyšší instancí práva ES a je vázán pouze jím. Jeho hlavním úkolem se dohlížet na dodržování práva pří výkladu a provádění zakládacích smluv (článek 220 Smlouvy ES). Nese odpovědnost za jednotnost výkladu a aplikace práva ES, kontroluje legitimitu rozhodování Rady a Komise (včetně jejich nečinnosti), rozhoduje o podáních a dotazech v oblasti práva ES, které vznášejí soudy členských států. Je složen ze Soudního dvora a Soudu první instance. Soudní dvůr se sídlem v Lucemburku se skládá v současné době z 25 soudců, tj. z jednoho soudce za každý členský stát a 8 generálních advokátů, kteří jsou jmenováni vzájemnou dohodou vlád členských států na dobu 6 let. Soudci volí ze svého středu předsedu Soudního dvora na dobu 3 let. Předseda může být zvolen opakovaně. Rovněž soudci a generální advokáti, jejichž funkční období končí, mohou být jmenováni opakovaně (viz. č. 223 Smlouvy ES). Soud zasedá bud v plénu nebo v tříčlenných nebo pětičlenných senátech. Generální advokáti jsou určeni k nápomoci soudu. Jejich hlavním úkolem je poskytnout odborné, nezávislé a nestanné stanovisko k projednávanému případu. U Soudního dvora obvykle probíhá některé ze 4 typů řízení. Jedná se o řízení o předběžné otázce, o řízení o porušení smlouvy, řízení o prohlášení neplatnosti a řízení o nečinnosti. Řízení o předběžné otázce slouží k tomu, aby se snížilo riziko nesprávné interpretace práva soudem členského státu. Tzn., že pokud má národní soud pochybnosti o interpretaci či platnosti komunitárního práva, v některých případech musí a v některých může požádat Soudní dvůr o radu. Soudní dvůr tuto radu poskytne ve formě předběžného rozhodnutí. Složení ESD 51

52 3. Instituce Společenství Řízení o porušení smlouvy může iniciovat bud členský stát Unie nebo Komise, pokud se domnívá, že členský stát neplní své závazky vyplývající z práva EU. Řízení o prohlášení neplatnosti využije kterýkoliv členský stát, Rada, Komise, příp. Parlament, pokud se domnívá, že je některý z předpisů EU nezákonný, požádá Soudní dvůr o jeho zrušení. Řízení o nečinnosti. Smlouva vyžaduje, aby Evropský parlament, Komise a Rada EU za určitých okolností přijaly určitá rozhodnutí. Pokud tak neučiní, může členský stát, jiné instituce Společenství, příp. fyzická osoba podat stížnost k Soudnímu dvoru. Procedura u Soudního dvora má dvě po sobě následující fáze písemnou a ústní. Vzhledem k nárůstu případů projednávaných Soudním dvorem rozhodla Rada ES o zřízení Soudu první instance, který zahájil činnost v roce Soud první instance Soud první instance má ve své pravomoci řešení všech podání učiněných fyzickými a právnickými osobami proti rozhodnutím institucí Společenství a sporů mezi ES a jejich úředníky a zaměstnanci. Proti rozhodnutí soudu první instance se lze odvolat k Soudnímu dvoru, avšak pouze pokud se jedná o právní otázku. Soud první instance se rovněž skládá z jednoho zástupce za každý členský stát, tj. má 25 členů jmenovaných dohodou členských států na 6 let. U Soudu první instance se řeší spory mezi zaměstnanci a orgány Společenství (spory osob, které jsou ve služebním případně pracovním vztahu k orgánům), žaloby právnických a fyzických osob na neplatnost (jedná se o případy, kdy rozhodnutí směřovaná na osoby, podniky, odbory obce, územní celky atd. se těchto subjektů bezprostředně a osobně dotýkají; nejčastěji se jedná o pokuty, které byly uloženy komisí za porušení soutěžních pravidel), žaloby právnických a fyzických osob na nečinnost (opět se jedná o žaloby na orgány Společenství související s rozhodnutími a nezávaznými doporučeními a stanovisky) a žaloby na náhradu škody (vzniklé při výkonu funkce orgány nebo zaměstnanci Společenství). Soud veřejné služby EU Smlouva o založení Evropského společenství revidovaná v Nice umožnila článkem 220 vytvořit soudní komory příslušné rozhodovat v prvním stupni v určitých kategoriích věcí ve zvláštních oblastech. Na základě tohoto článku Rada rozhodla o zřízení Soudu veřejné služby Evropské unie. Tento specializovaný soud tvoření 7 soudci bude rozhodovat o sporných věcech veřejné služby EU. Proti jeho rozhodnutí je možné podat opravný prostředek k Soudu prvního stupně. 3.6 Evropský účetní dvůr Účetní dvůr byl zřízen v roce 1977 jeho úkolem je kontrolovat, zda veškeré příjmy a výdaje byly získány a vynaloženy v souladu se zákonnými předpisy a pravidly a zda byl dobře spravován rozpočet EU. Účetní dvůr se skládá z jednoho státního příslušníka každého členského státu. Členové dvora jsou jmenováni na dobu šesti let. Rada po konzultaci s Evropským parlamentem kvalifikovanou většinou přijme seznam členů sestavený podle návrhů 52

53 podaných každým členským státem. Členové Účetního dvora mohou být jmenováni opakovaně. Ze svého středu volí na dobu 3 let předsedu, ten může být zvolen opakovaně. Členové vykonávají svou funkci zcela nezávisle v zájmu Společenství. Účetní dvůr předkládá Parlamentu a Radě prohlášení o věrohodnosti účetnictví a o legalitě a řádnosti podkladových operací, které bude zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie. Na konci každého rozpočtového roku vypracovává výroční právu, kterou předkládá ostatním orgánům Společenství a zveřejňuje ji v Úředním věstníku EU spolu s odpověd mi orgánů na připomínky Účetního dvora. 3.7 Evropská investiční banka Evropská investiční banka má právní subjektivitu. Byla založena Římsko smlouvou. Pomáhá při dosahování cílu EU financováním určitých typů investičních projektů. Úkolem EIB je přispívat k vyváženému a nerušenému rozvoji společného trhu v zájmu Společenství, využívá k tomu jak kapitálového trhu, tak vlastních zdrojů. Za tím účelem pomocí neziskového poskytování půjček a záruk usnadňuje financování následujících projektů ve všech odvětvích hospodářství: projekty na rozvoj méně rozvinutých oblastí projekty na modernizaci nebo konverzi podniků nebo na vytvoření nových činností vyplývajících z postupného vytváření společného trhu, které pro svůj rozsah nebo pro sovu povahu nebohou být plně kryty dostupnými finančními prostředky v jednotlivých členských státech projekty společného zájmu více členských států, které pro svůj rozsah nebo povahu nemohou být plně kryty dostupnými finančními prostředky v jednotlivých členských státech. Při plnění svých úkolů usnadňuje EIB financování investičních programů s využitím strukturálních fondů a dalších finančních nástrojů Společenství. 3.8 Evropská centrální banka (ECB) Evropská centrální banka (European Central Bank ECB) byla založena 30. června 1998 ve Frankfurtu nad Mohanem jako nejvyšší orgán Evropské měnové unie Po zahájení činnosti od 1. ledna 1999 převzala ECB kompetence od svého předchůdce Evropského měnového institutu. ECB se stala jedinou nadnárodní měnovou autoritou v Evropské měnové unii, 11 zemí ztratilo možnost autonomního řízení domácí měnové politiky. ECB provádí ve spolupráci s národními bankami zemí eurozóny měnovou politiku a koncentruje se na cenovou stabilitu. Evropská centrální banka je nezávislou centrální bankou v měnové oblasti. ECB a národní centrální banky nesmějí dostávat pokyny od žádných orgánů Společenství a od žádné vlády. Všichni členové vrcholných orgánů ECB a národních centrálních bank musí mít minimálně pětileté funkční období s nemožností odvolání z politických důvodů. Vlády nemohou ovlivňovat rozpočty národních centrálních bank. 53

54 3. Instituce Společenství Cíl ECB Evropská centrální banka je povinna sestavovat a zveřejňovat výroční zprávy. Každoročně je prováděn audit Evropským účetním dvorem. Statut ECB je zakotven ve Smlouvě o ES a vyznačuje se svým pevným právním postavením. Změnu statutu, stejně jako samotnou změnu Smlouvy o ES, by bylo možno provést jen za souhlasu a ratifikace všech členských států. Ani většina členských států tedy není schopna změnit právní postavení a nezávislost ECB. Evropská centrální banka začala vystupovat jako běžná centrální banka v zemích Evropské měnové unie. ECB se inspirovala činností amerického Federálního rezervního systému, a je proto označována jako Eurofed. Centrální banky členských zemí delegovaly od 1. ledna 1999 své národní měnové politiky na Evropskou centrální banku, která má za úkol provádět jednotnou měnovou politiku v Evropské měnové unii. Od března 2002 se ECB stala výsadním emitentem hotovostních jednotek euro, technicky prostřednictvím národních centrálních bank. Cílem ECB je udržovat inflaci pod přísnou kontrolou tak, aby meziroční zvýšení spotřebitelských cen bylo nižší než 2 %. O co nejnižší inflaci usiluje jednak kontrolou množství peněz v oběhu a jinak monitorováním cenových trendů společně s posuzováním rizik ovlivňujících cenovou stabilitu v eurozóně. Pokud bude množství peněz v oběhu ve srovnání s množstvím zboží a služeb příliš velké, dojde k inflaci. Kontrola množství peněz v oběhu spočívá mimo jiné v určování úrokových sazeb v rámci eurozóny, což je pravděpodobně nejznámější činností banky. Činnost Evropské centrální banky je organizována prostřednictvím 3 rozhodovacích orgánů a struktura této organizace odpovídá podobě německé centrální banky. Rada guvernérů Bankovní rada (Governing Council), někdy také nazývaná Řídící výbor, představuje nejvyšší rozhodovací orgán Evropské centrální banky. Řídící výbor sestává z šesti členů Výkonné rady a guvernérů 12 centrálních bank eurozóny. Hlasy všech členů mají stejnou váhu a k přijetí rozhodnutí by měla stačit prostá většina. Radě guvernérů předsedá prezident ECB. Posláním této klíčové rozhodovací autority je definovat cíle měnové politiky eurozóny, přijímat patřičná rozhodnutí k naplňování stanovených cílů, formulovat postupy jednotné měnové politiky, stanovovat výši úrokových sazeb a výši devizových rezerv ESCB. Výkonná rada Výkonná rada (Executive Board), resp. Výbor ředitelů je vrcholným výkonným orgánem ECB. Tato rada se skládá z prezidenta ECB, viceprezidenta a čtyř dalších členů, jmenovaných Evropskou radou na základě společné dohody prezidentů či předsedů vlád zemí eurozóny (na návrh Komise a Rady ministrů, po konzultaci s Evropským parlamentem). Šestičlenné direktorium rady je voleno na jedno funkční období osmi let a opětovné zvolení jeho členů je vyloučeno. Výkonná rada zodpovídá za realizaci měnové politiky, kterou definuje Rada guvernérů, a za vydávání pokynů národním centrálním bankám. Rada připravuje schůzky Rady guvernérů a je odpovědná za každodenní řízení ECB. 54

55 Generální rada Generální rada je třetím rozhodovacím orgánem ECB. Skládá se z prezidenta, viceprezidenta a guvernérů všech 25 členských států ES. Generální rada přispívá k poradenské a koordinační činnosti a pomáhá připravovat budoucí rozšíření eurozóny. Jejím úkolem je stejně jako u bývalého Evropského měnového institutu harmonizovat politiky zemí, které dosud nejsou členy EMU. Generální rada plní poradní funkci Evropskému systému centrálních bank, připravuje čtvrtletní a výroční zprávy ECB, stanovuje pravidla pro další upisování kapitálu ECB, pracovní podmínky zaměstnanců ECB, implementace pravidel pro standardizaci účetnictví národních centrálních bank, atd. Členstvím guvernérů národních centrálních bank dochází k propojení Evropské centrální banky s těmito bankami v Eurosystém. Základní kapitál Evropské centrální banky představuje 5 miliard eur. Výlučnými upisovateli kapitálu mohou být jen centrální banky členských zemí Evropské unie. S kapitálem v podobě akcií nelze manipulovat. Klíč ke stanovení výše upsaného kapitálu je odvozen z podílů hrubého domácího produktu a podílu počtu obyvatel v Evropské unii (oba podíly měly stejnou váhu 50 %). Tyto vážené podíly jsou upravovány jednou za pět let, k poslední úpravě došlo 1. ledna 2004, nejvyšší podíl na kapitálu měla centrální banka Německa (24 %), Francie (17 %), Velké Británie a Itálie (obě 15 %). Upsaný kapitál ECB byl 1. května 2004 zvýšen na 55,7 miliard eur. Národní centrální banky Eurosystému jsou povinny splatit svůj podíl na upsaném kapitálu v plné výši. Třináct národních centrálních bank zemí, které nejsou členy eurozóny (centrální banky deseti nových členských států, Dánska, Švédska a Velké Británie) je povinno splatit pouze 7 % svého podílu na upsaném kapitálu. V případě ČR ČNB se jedná o 1,46 % z částky cca 81,16 mil. eur, tj. cca 5,7 mil. eur. Výnos z vložených prostředků představuje příspěvek na úhradu provozních nákladů plynoucích z účasti na některých aktivitách ECB. ECB má plné právo držet a spravovat devizové rezervy do ní vložené národními centrálními bankami, také má právo a povinnost používat rezervy dle účelu stanoveného statutem ESCB. Ve statutu ESCB jsou obsaženy také pravidla pro výpočet a distribuci dividend, vyplácených akcionářům ECB. Hospodaření ECB provází stejně jako jiné instituce období ztráty a zisku. V roce 1999 skončilo hospodaření ztrátou ve výši 247 miliónů eur zejména z důvodu kursových pohybů a v následujícím roce banka vykázala zisk 1,99 miliard eur. Na zisku či ztrátě Evropské centrální banky se podílejí národní centrální banky podle svých podílů na kapitálu ECB. Hospodaření Dohled nad bankami je prováděn především národními centrálními bankami. Evropská centrální banka zasahuje jen u dohledu nadnárodních bankovních holdingů a při vzájemné spolupráci s národními centrálními bankami a dalšími institucemi dohledu ve snaze co nejvíce koordinovat postupy v této oblasti. Na úrovni hospodářské měnové unie působí dva subjekty Výbor bankovního dohledu (Banking Supervision Committee) a Kontaktní skupina (Groupe de Contact), oba subjekty ale nemají výkonné pravomoci. Multilaterální spolupráce je velmi omezená a hlavní formou zůstává pouze dvoustranná spolupráce mezi institucemi 55

56 3. Instituce Společenství dohledu příslušných zemích, která má základ v tzv. memorandech spolupráce (Memorandum of Understanding). Po ukončení platnosti národních měn v rámci Evropské měnové unie se výsadním emitentem peněz stane Evropská centrální banka, a nikoli národní centrální banky. Zde mohou vyvstat rozpory a může dojít k narušení jednotné měnové politiky ECB. Z toho důvodu budou hrát klíčovou roli harmonizace pravidel regulace a dohledu a vzájemná spolupráce příslušných národních institucí s Evropskou centrální bankou. 3.9 Poradní orgány Hospodářský a sociální výbor Hospodářský a sociální výbor byl založen Římskou smlouvou 1957 a je poradním orgánem, který reprezentuje zaměstnavatele, odborové svazy, zemědělce, řemeslníky, spotřebitele a další zájmové skupiny, které společně tvoří organizovanou občanskou společnost. Prezentuje jejich stanoviska a chrání jejich zájmy v politických rozhovorech s Komisí, Radou a Evropským parlamentem. Počet členů Hospodářského a sociálního výboru nesmí překročit 350. Tabulka 3.4: Počet členů Hospodářského a sociálního výboru Země Počet členů Německo, Francie, Itálie, Velká Británie 24 Španělsko, Polsko 21 Belgie, Česká republika, Řecko, Mad arsko, Nizozemí, Rakousko, 12 Portugalsko, Švédsko Dánsko, Irsko, Litva, Slovensko, Finsko 9 Estonsko, Lotyšsko, Slovinsko 7 Kypr, Lucembursko 6 Malta 5 Celkem 317 Zdroj: Sekce výboru Před přistoupením nových členských zemí měl výbor 222 členů. Členové vykonávají svou funkci nezávisle a v zájmu Společenství. Jsou jmenování na návrh členských států na dobu čtyř let. Rada kvalifikovanou většinou přijme seznam členů sestavený podle návrhů podaných každým členským státem. Je možné členy jmenovat opakovaně. Výbor mezi sebou volí předsedu na dobu 2 let. Výbor svolává předseda na žádost Rady, Komise nebo z vlastního podnětu. Rada a Komise jsou povinny konzultovat výbor v případech uvedených ve Smlouvě ES (v oblasti hospodářské a sociální politiky). Tyto orgány mohou konzultovat, kdykoliv to považují za vhodné. Hospodářský a sociální výbor může vydávat stanovisko z vlastního podnětu v případech, kdy to považuje za vhodné. Hospodářský a sociální výbor může být rovněž konzultován Evropským parlamentem. Výbor je tvořen těmito sekcemi: Jednotný trh, výroba a spotřeba (INT); Pozorovatelna jednotného trhu (SMO); Doprava, energetika, infrastruktura a informační 56

57 společnost (TEN); Zemědělství, rozvoj venkova a životní prostředí (NAT); Hospodářská a měnová unie (ECO); Zaměstnanost, sociální věci a občanství (SOC); Vnější vztahy (REX); Změny v průmyslu (CCMI) Výbor regionů Výbor regionů byl založen Smlouvou o EU (Maastricht) jako poradní orgán tvořený zástupci regionálních a místních samosprávných celků, kteří bud mají volební mandát v některém členském regionálním nebo místním samosprávném celku, nebo jsou politicky odpovědní volenému shromáždění. Počet členů výboru nesmí překročit 350. Jednotlivé země mají stejné zastoupení jako v hospodářském a sociálním výboru (viz tabulka 3.4, Počet členů Hospodářského a sociálního výboru). Členové a náhradníci jsou jmenování ve stejném počtu na dobu čtyř let n návrh příslušných členských států, mohou být jmenováni opakovaně. Rada kvalifikovanou většinou přijímá seznam členů sestavený podle návrhů podaných každým členským státem. Členové nemohou být současně členy Evropského parlamentu. Svou funkci vykonávají nezávisle v zájmu Společenství. Rovněž výbor regionů volí ze svých řad předsedu na dobu 2 let. Výbor svolává jeho předseda na návrh Komise nebo Rady, může taky jednat ze své iniciativy. Komise a Rada musí Výbor regionů konzultovat v takových otázkách, které se přímo dotýkají místních a regionálních orgánů. Mohou konzultovat i v jiných případech. Výbor může z vlastní iniciativy zaujímat stanoviska a předkládat je Komisi, Radě nebo Evropskému parlamentu. Každý rok Výbor regionů pořádá pět plenárních zasedání, v rámci kterých je definována jeho obecná politika a přijímají se stanoviska. Členové výboru jsou rozděleni do odborných komisí, jejichž úkolem je připravovat plenární zasedání. Těchto komisí je celkem sedm: Komise pro politiku soudržnosti (COTER), Komise pro hospodářskou a sociální politiku (ECOS), Komise pro udržitelný rozvoj (DEVE), Komise pro kulturu a vzdělávání (EDUC), Komise pro ústavní záležitosti a vládu v Evropě (CONST), Komise pro mezinárodní vztahy (RELEX) a Komise pro finanční administrativu a politiku (CFAA). Komise VR 3.10 Evropský konvent Na zasedání Evropské rady v Nice v roce 2000 byla přijata deklarace k budoucnosti Unie, tzv. Deklarace z Nice. Cílem této deklarace bylo pokračovat v institucionální reformě. Deklarace stanovila tři fáze reformy: zahájení debaty o budoucnosti Evropské unie, konvent o institucionální reformě, jehož konání bylo dohodnuto na zasedání Evropské rady v prosinci 2001 a svolání mezivládní konference do roku Rok po Nice byla na Evropské konferenci v Laekenu v prosinci 2001 přijata Deklarace o budoucnosti Evropské unie, ve které se Evropská unie zavazuje, že se stane demokratičtější, transparentnější a efektivnější. V souvislosti s budoucností Deklarace o budoucnosti EU 57

58 3. Instituce Společenství EU si klade mnoho otázek, které se týkají čtyř témat dělby pravomocí, zjednodušení legislativních nástrojů, institucionální architektury a cesty k Ústavě pro občany Evropy. Evropská rada rozhodla, že bude ustaven Konvent, ve kterém se sejdou zástupci hlavních stran účastnících se debaty. Účastnit se mohli i zástupci tehdy ještě kandidátských zemí. Evropská rada navrhla na post předsedy konventu Valéryho Giscarda d Estainga a Giuliana Amata a Jean-Luc Dehaena jako místopředsedy. Konvent měl 105 členů v následujícím složení: 15 představitelů vlád členských zemí 13 představitelů vlád kandidátských zemí 30 zástupců národních parlamentů členských zemí 26 zástupců národních parlamentů kandidátských zemí 16 členů Evropského parlamentu a 2 zástupce Evropské komise. Ostatní instituce EU byly zastoupeny v roli pozorovatelů. Konvent se scházel v plénu jednou až dvakrát měsíčně v prostorách Evropského parlamentu v Bruselu. Českou republiku v Konventu zastupovali Jan Kohout, Jan Zahradil a Josef Zieleniec. Náhradníky byli Lenka Rovná, Petr Nečas a František Kroupa. První schůze se uskutečnila a poslední Výsledkem jednání je návrh evropské ústavní smlouvy, na jejíž definitivní podobě se dohodli nejvyšší představitelé EU na zasedání Evropské rady v červnu V současné době probíhá ratifikace této smlouvy, ale v některých zemích byla odmítnuta Agentury Jsou to veřejné orgány vzniklé podle legislativy EU a disponující právní subjektivitou. Byly ustaveny aktem sekundárního práva Společenství a slouží k plnění konkrétních technických, vědeckých nebo administrativních úkolů. První agentury vzniky v sedmdesátých letech minulého století, ale většina z nich začala fungovat v roce 1994 nebo 1995 poté, co Evropská rada na zasedání v Bruselu (v říjnu 1993) rozhodla o umístění ústředí sedmi z těchto agentur. Nejnovějšími agenturami EU jsou Evropský úřad pro bezpečnost potravin (od ledna 2002), Evropská agentura pro námořní bezpečnost (srpen 2002) a Evropská agentura pro leteckou bezpečnost (září 2002). Agentury Společenství jsou autonomní organizace tvořící různorodou skupinu, avšak uspořádané podle jednotného organizačního modelu. Podle příslušných mandátů a podle jejich partnerů a klientů je na základě jejich činnosti můžeme rozdělit do čtyř podskupin: Agentury napomáhající fungování vnitřního trhu: OHIM Office for Harmonisation in the Internal Market (Úřad pro harmonizaci vnitřního trhu ochranné známky a průmyslové vzory), sídlí v Alicante, 58

59 byl zřízen nařízením Rady (EC) č. 40/94 v roce Úkolem úřadu je registrace obchodních značek Společenství a designu Společenství ve veřejných registrech. Obchodní značka a design Společenství jsou základními pilíři vnitřního trhu s více než 450 miliony občanů a umožňují právní ochranu ve všech zemích Evropské unie. Důležité při tvorbě tohoto systému bylo zajištění jednoduchého řízení a správy, tzn. jedna centrální přihláška, jedno administrativní centrum, jedna centrální složka, přihláška v jakémkoliv úředním jazyce EU, možnost použití právních prostředků k obraně proti aktům nesouhlasu, zrušení a proti nečinnosti v jazyce, ve kterém byla podána přihláška, nebo výběr z angličtiny, francouzštiny, italštiny nebo španělštiny, spojení s národními registry a systémem Madridského protokolu za účelem mezinárodní registrace obchodní značky. V celé EU platí jednotné zákony (podmínky), čímž je zajištěna stejná právní ochrana ve všech zemích Unie. Porušení podmínek je řešeno před soudy jednotným postupem, přičemž na země EU je nahlíženo jako na jeden jednotný trh. CPVO Community Plant Variety Office (Úřad Společenství na ochranu odrůd). Sídlí v Angers, byl zřízen nařízením Rady(EC) č. 2100/94. Od roku 1996 spravuje Systém Společenství na ochranu odrůd, speciální formu ochrany průmyslového vlastnictví vztahující se k novým odrůdám rostlin. Úřad pracuje podobně jako Úřad pro harmonizaci vnitřního trhu, poskytuje komunitární ochranná práva zajišt ující ochranu průmyslového vlastnictví u nových rostlinných odrůd v časovém horizontu 25 až 30 let. Každé dva měsíce Úřad zveřejňuje noviny, které obsahují výpisy z jeho registru. Kromě toho zveřejňuje roční zprávu s platnými ochrannými právy Společenství, jména jejich vlastníků a data začátku a ukončení platnosti ochrany odrůd. EMEA European Agency for the Evaluation of Medicinal Products (Evropská agentura pro hodnocení léčivých přípravků). Sídlí v Londýně, byla zřízena nařízením Rady (EEC) č. 2309/93 v roce Jejím hlavním posláním je ochrana zdraví lidí a zvířat. Agentura pracuje jako sít, která spojuje vědecké zdroje EU a členské státy EHP-ESVO, aby bylo zajištěno optimální hodnocení a dohled nad léčivými produkty v Evropě. Agentura úzce spolupracuje s mezinárodními partnery, aby posílila vliv EU na celosvětovou harmonizaci. Vědecké expertízy jsou vypracovávány třemi výbory (Výbor pro speciální léčiva, Výbor pro léčiva pro zvířata a Výbor pro léčiva pro vzácné choroby). Vědecká práce agentury a jejích výborů je podporována sítí evropských expertů. EFSA European Food Safety Authority (Evropský úřad pro bezpečnost potravin). Sídlí v Parmě, byl zřízen nařízením Rady (EC) č. 178/2002. Do jeho působnosti patří především vystavování nezávislých vědeckých doporučení ke všem otázkám, které mají bud přímý či nepřímý vliv na oblast bezpečnosti potravin. Úřadu byl zadán natolik široký úkol, že může pokrýt všechny úrovně produkce potravin od zajištění základních potravin přes bezpečnost krmiva pro zvířata až po nabídku potravin spotřebitelům. Úřad bude shromažd ovat informace ze všech koutů světa a sledovat nenovější vědecké poznatky v této oblasti. Svá zjištění bude šířit a poznatky od ostatních zúčastněných získávat pomocí široké informační sítě. Dále bude spolupracovat s věcně příslušnými orgány na mnoha úrovních. Hlavním uživatelem informací Úřadu 59

60 3. Instituce Společenství bude Evropská komise, ale úřad může odpovídat na všechny vědecké otázky položené Evropským parlamentem a členskými státy. Rovněž může z vlastní iniciativy provádět hodnocení rizikovosti. Úřad bude hodnotit rizika pro potravní řetězec a v rámci vědeckých hodnocení se bude zabývat skutečnostmi, které mají přímý či nepřímí vliv na zajištění nabídky potravin, včetně otázek vztahujících se ke zdraví zvířat, ochraně zvířat a rostlin. Úřad bude rovněž vydávat doporučení k otázce geneticky upravených organismů, které neslouží jako potraviny pro lidi či krmiva pro zvířata. Dále bude vydávat doporučení v oblasti výživy vzhledem k legislativě Společenství. EMSA European Maritime Safety Agency (Evropská agentura pro námořní bezpečnost). Sídlí dočasně v Bruselu, následně bude sídlit v Lisabonu. Byla zřízena nařízením Rady a Evropského parlamentu (EC) č. 1406/2002. Agentura zahájila svou činnost na začátku roku Tato nová Agentura vznikla jako reakce na havárii ropného tankeru Erika, posiluje systém celkové námořní bezpečnosti v komunitárních vodách a to prostřednictvím omezování rizik námořních nehod, znečišt ování moří loděmi a úmrtnosti lidí na moři. Hlavním úkolem Agentury je radit Komisi ve vědeckých a technických otázkách týkajících se námořní bezpečnosti a rovněž v oblasti prevence znečištění loděmi a tím Komisi podporuje v nepřetržitém procesu tvorby a rozvoje příslušné legislativy, dále ji podporuje v kontrole provádění této legislativy a hodnocení platných opatření. Zástupci Agentury provádí v členských zemích za účelem zajištění správného fungování komunitárního systému námořní bezpečnosti a prevence znečištění loděmi kontroly. EASA European Aviation Safety Agency (Evropská agentura pro leteckou bezpečnost). Sídlí v Kolíně, byla zřízena nařízením Rady a Evropského parlamentu (EC) č. 1592/2002 a svou činnost zahájila v září roku Agentura podporuje Společenství v následujících oblastech: stanovení a udržení vysokých a jednotných standardů letecké bezpečnosti a ochrany přírody v Evropě; ulehčení volného pohybu zboží, služeb a osob; posílení účinnosti procesu regulace a certifikace; pomoci členským státům v plnění povinností uložených ICAO; celosvětového prosazování jeho stanoviska v souvislosti s normami pro leteckou bezpečnost. Agentura vytváří know-how ve všech oblastech letecké bezpečnosti a podporuje tím evropské orgány ve tvorbě právních aktů a prováděcích předpisů v souvislosti s bezpečnostními kontrolami letadel, organizací a lidí, kteří je obsluhují. Monitorovací centra: EEA European Environment Agency (Evropská agentura pro životní prostředí). Sídlí v Kodani, byla zalořena nařízení Rady (EEC) číslo 1210/90. Začala fungovat v roce Jejím úkolem je včasný sběr, zpracování a příprava účelných a relevantních informací o stavu a vývoji životního prostředí na evropské úrovni. Dle zřizovacího nařízení Rady je tato agentura otevřena rovněž státům, které nejsou členy Evropské unie a které sledují stejné či podobné cíle jako Společenství v oblasti ochrany životního prostředí. Jejími členy jsou téměř od počátku Island, Lichtenštejnsko a Norsko. V roce 2002 se připojilo 12 z 13 kandidátských zemí. Agentura se tedy stala první evropskou institucí, která je mohla přivítat jako nové členy. Agentura 60

61 rovněž v oblasti ochrany životního prostředí spolupracuje s mezinárodními zařízeními a organizacemi. EMCDDA European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction (Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost). Sídlí v Lisabonu, bylo zřízeno nařízením Rady (EEC) č. 302/93. Středisko zahájilo svou činnost v roce 1995 a v roce 1996 zveřejnilo první roční zprávu o stavu drogové problematiky v Evropské unii. Středisko má za úkol sběr a šíření objektivních, spolehlivých a srovnatelných informací o drogách a drogové závislosti. Za tímto účelem spolupracuje rovněž s nečlenskými státy EU a s mezinárodními organizacemi zabývajícími se drogovou problematikou, jako jsou Mezinárodní program pro kontrolu drog Spojených národů (UNDCP), Světová zdravotní organizace (WTO), skupina Pompidou Rady Evropy, Světová celní organizace (WCO), Mezinárodní organizace kriminální policie (Interpol) a Evropský policejní úřad (Europol). Kromě roční zprávy nabízí Středisko další publikace, například každoroční Celkovou zprávu o činnosti, každé dva měsíce noviny (Drugnet Europe) a stručné informace k drogové politice (Drugs in focus). EUMC European Monitoring Centre on Racism and Xenophobia (Evropské monitorovací centrum rasismu a xenofobie). Sídlí ve Vídni, bylo zřízeno nařízením Rady (EC) číslo 1035/97. Svou činnost začalo vykonávat od roku Hlavním úkolem centra je poskytovat Společenství a jeho členským státům spolehlivé, relevantní a srovnatelné údaje a informace o rasismu, xenofobii a antisemitických fenoménech na evropské úrovni, aby mohla být přijata opatření k boji proti nim. Na základě sběru dat studuje vznik a vývoj fenoménů a analyzuje jejich příčiny, důsledky a efekty. Úkolem Centra je pracovat na strategiích pro boj s rasismem a xenofobií a dále zdůraznit příklady dobrých praktik, s ohledem na integraci skupin migrantů, etnických a náboženských menšin. Srdcem aktivit Centra je výstavba Evropské informační sítě o rasismu a xenofobii (RAFEX). Je vytvořena tak, aby spojovala data a informace na národních a evropské úrovni. To je doplněno cca 15 národními místy, které pro Centrum sbírají, koordinují a šíří národní a evropské informace. Agentury na podporu sociálního dialogu na evropské úrovni: CEDEFOP European Centre for the Development of Vocational Training (Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání). Sídlí v Soluni. Je referenčním centrem EU pro odborné vzdělávání a školení. Poskytuje informace a analýzy ke strategiím, studiím a opatřením v oblasti odborného vzdělávání. Centrum bylo založeno nařízením Rady (EEC) číslo 337/75. Svou prací v oblasti informací, výzkumu a zpracování dat podporuje Centrum experty na odborné vzdělávání ve vývoji a zlepšování opatření týkajících se odborného vzdělávání v celé Evropě. EUROFOUND European Foundation for the Improvement of Living and Working Conditions (Evropská nadace pro zlepšování životních a pracovních podmínek) Sídlí v Dublinu. Byla zřízena nařízením 1365/75 Rady. Je tripartitně organizovanou agenturou, která vypracovává doporučení pro tvůrce 61

62 3. Instituce Společenství sociálních politik, hodnotí a analyzuje životní a pracovní podmínky, podává zprávy o vývoji a trendech, podílí se na zlepšování kvality života. European Agency for Safety and Health at Work (Evropská agentura pro bezpečnost a zdraví při práci). Sídlí v Bilbau, byla zřízena nařízením Rady (EC) č. 2062/94. V souvislosti s otázkami týkajících se bezpečnosti a ochrany zdraví na pracovišti, které jsou velmi různorodé a jejich řešení není možné dosáhnout prostředky a vědeckými silami jednoho státu nebo jednoho zařízení, byla zřízena EU-OSHA. Tato agentura shromažd uje a dále šíří odborné zkušenosti a informace v oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti, především se zabývá preventivními opatřeními. Agentura působí jako katalyzátor rozvoje, analýz a rozšiřování odborných informací a tím přispívá ke zlepšování bezpečnosti a ochraně zdraví na pracovišti. Agentura provozuje sít webových stránek k tématu BOZP a vydává různé publikace od zpráv expertů až po propagační materiály, které pokrývají širokou škálu problematiky ochrany zdraví a bezpečnosti práce na pracovišti. Národní ústřední organizace koordinují a rozšiřují informace od Agentury ve svých zemích. Agentura kromě toho spolupracuje s celou řadou partnerů, např. se zařízeními na podporu sociálního dialogu, příslušnými generálními ředitelstvími Evropské komise a podobnými organizacemi v kandidátských zemích a ostatních státech vně EU. V čele agentury stojí správní rada, ve které jsou zastoupeny odbory, svazy zaměstnavatelů, národní vlády a Evropská komise. Agentury, které v příslušných odborných oblastech realizují programy a úkoly jménem Evropské unie: ETF European Training Foundation (Evropská nadace odborného vzdělávání). Sídlí v Turíně, byla zřízena nařízením Rady (EEC) č. 1360/90 v roce Tato nadace podporuje reformu vzdělávání v partnerských zemích v rámci programů EU v oblasti vzdělávání MEDA, CARDS, Tacis a Phare a převádí politiku EU na konkrétní vzdělávací nástroje a nástroje pracovního trhu v třetích zemích. Jako odborné centrum znalostí pro rozvoj vzdělávání a odborných schopností nadace nabízí: náhled na politickou, sociální a ekonomickou dimenzi, který je relevantní při rozvoji vzdělávacích systémů, fundované odborné znalosti a zkušenosti v otázkách na trh orientovaného vzdělávání a podpory celoživotního učení v EU a zkušenosti ve vztahu k předávání odborných znalostí v rámci programů v oblasti vnějších vztahů EU. CdT Translation Centre for Bodies in the European Union (Překladatelské centrum pro orgány Evropské unie). Sídlí v Lucemburku, bylo zřízeno nařízením Rady (EC) č. 2965/94. Centrum má právní subjektivitu a hospodaří s vlastním rozpočtem. Bylo zřízeno, aby pokrylo překladatelské potřeby ostatních decentralizovaných orgánů. Dále spolupracuje s institucemi, které mají vlastní překladatelskou službu. Centrum se podílí na práci meziinstitucionálního Výboru pro překládání, který má zaručit spolupráci mezi Službami na základě principu subsidiarity a s cílem dosáhnout úspory v oblasti překládání. EAR European Agency for Reconstruction (Evropská agentura pro obnovu). Sídlí v Soluni, byla zřízena nařízením Rady (EC) č. 2454/99. Tato 62

63 agentura je zodpovědná za správu nejdůležitějších programů pomoci v bývalé Jugoslávii (Srbsko a Černá Hora, Kosovo) a rovněž v Bývalé jugoslávské republice Makedonii. Byla zřízení v únoru 2000 a má místní operační centrály v Prištině, Bělehradě, Podgorici a ve Skopje. Jako samostatná agentura EU je zodpovědná Evropskému parlamentu a Radě, je dozorována správní radou, ve které je zastoupena Evropská komise, stejně jako 25 členských států. Společně se svými 4 centry Agentura disponuje rozpočtem přes 1,6 mld. Eur. Cíle nových programů financovaných EU, které spravuje Agentura pro obnovu jsou: podpora zodpoví řízení státu (good governance), výstavba institucí a právního státu; další podpora rozvoje tržního hospodářství a další investice do kritické fyzické infrastruktury a na ochranu životního prostředí; podpora sociálního rozvoje posílení občanské společnosti. Agentura si uvědomuje svou roli v rámci celkového působení EU v bývalé Jugoslávii a v Makedonii. To je část procesu stabilizace a socializace pěti zemí jihovýchodní Evropy, mezi které patří Albánie, Bosna a Hercegovina a Chorvatsko. Další pomocná opatření EU zahrnují pomoc v oblasti rozpočtové, humanitární, demokratizace a celní a rovněž bilaterální pomoc prováděnou jednotlivými členskými státy EU. Další agentury, o jejichž zřízení bylo rozhodnuto na zasedání Evropské rady v Bruselu ve dnech 12. a 13. prosince 2003: Evropská agentura pro bezpečnost sítí a informací (ENISA): Byla zřízena nařízením Rady a Evropského parlamentu (EC) č. 460/2004, dočasně sídlí v Bruselu, následně bude sídlit v Heraklionu. Tato agentura má podporovat Společenství v udržování zvláště vysoké úrovně bezpečnosti sítí a informací. Agentura přispívá k rozvoji bezpečnosti sítí a informací pro obyvatele, spotřebitele, podniky a organizace veřejného sektoru EU a tím k hladkému fungování vnitřního trhu. Agentura pomáhá Komisi, členským státům a podnikatelům plnit požadavky na bezpečnost sítí a informací, včetně dodržování platné a budoucí legislativy Společenství. ENISA bude fungovat jako odborné centrum pro členské státy a orgány EU, na které se mohou obracet s otázkami bezpečnosti sítí a informací. Agentura se při plnění svých úkolů zaměří na: sběr a analýzu dat o současných a možných budoucích rizicích; spolupráci mezi různými aktéry především prostřednictvím partnerství soukromého a veřejného sektoru na evropské a světové úrovni; podporu opatření na hodnocení rizik a nejlepších praktik pro spolupráci na řešení řízení rizik; sledování rozvoje standardů pro produkty a služby v oblasti bezpečnosti sítí a informací. Eurojust: Nizozemí Evropská železniční agentura: Francie Evropské centrum pro prevenci a kontrolu nakažlivých chorob. Centrum bylo zřízeno nařízení (EC) Evropského parlamentu a Rady č. 851/2004. Svou činnost zahájilo v květnu Posláním tohoto centra je posílit evropskou obranu před infekčními chorobami jako jsou chřipka, SARS a HIV/AIDS. Samotné centrum má málo zaměstnanců, ale má širokou sít partnerů v celé EU a na území členů EEA/EFTA (EHS/ESVO). Centrum bude pracovat ve spolupráci s národními zdravotnickými organizacemi za účelem vytvořit a 63

64 3. Instituce Společenství podpořit evropské systémy monitorování chorob a včasného varování. Prostřednictvím spolupráce s experty těchto národních organizací chce agentura sdílet Evropské vědomosti v oblasti zdraví a podporovat spolehlivá vědecká doporučení k rizikům, která se vztahují k nově se objevujícím chorobám. Agentura pro řízení rybolovu Společenství: Španělsko Chemická agentura: Finsko Policejní akademie: Finsko Lidská práva: Rakousko Shrnutí kapitoly V této kapitole jste se dozvěděli o jednotlivých institucích v rámci Společenství a jejich základní charakteristice. Evropská rada jakožto nejvyšší politický orgán stanovuje zaměření celého Společenství. Její představy jsou naplňovány v rámci nadnárodní Komise a mezivládní Rady, které se podílejí jak na přijímání legislativy, tak např. i na přijímání rozpočtu. Významnou úlohu hraje i Evropský parlament, který na základě jednotlivých revizí zakládajících smluv posílil své pravomoci při přijímání legislativy natolik, že je při rozhodování roven Radě ministrů. Seznámili jste se také s tzv. poradními orgány, které byly vytvořeny pro potřeby konzultací specifických otázek v oblasti regionální politiky, volného pohybuje čtyř základních svobod, atd. Nad hospodařením celého Společenství dbí účetní dvůr, který je zodpovědný za přezkum finančních prostředků vydakládaných ze společného rozpočtu. Svou úlohu ve struktuře Společenství hrají i jednotlivé agentury zřízené pro plnění technických, administrativních nebo vědeckých úkolů. Otázky k zamyšlení 1. Které orgány tvoří tzv. trojúhelník Společenství? 2. Který orgán zastřešuje veškeré dění v rámci Společenství? 3. Jaký je postup při proceduře spolurozhodování pro přijímání legislativy Společenství? 4. Co je nejdůležitější náplní Evropského účetního dvora? 5. Vyjmenujte základní pravomoci Evropského parlamentu. 64

65 jí jí jí Historické milníky před Evropským měnovým systémem Evropský měnový systém Hospodářská a měnová unie 4 Evropská měnová integrace

66 4. Evropská měnová integrace Cíl kapitoly Významným mezníkem ve vývoji společné integrace je bezesporu zavedení společné měny. V této kapitole se seznámíte s historickým pozadím snah o zavedení společné měny v rámci jednotného trhu, získáte informace o zavedení Evropského měnového systému jakožto předchůdci dnešní měnové unie. Na základě přehledných tabulek budete provedeni vývojem zavádění společně měny v členských státech, které splnily konvergenční kritéria a budete seznámeni s Evropskou centrální bankou, která jako jediná má právo povolovat vydání bankovek společné měny. Časová zátěž Doba potřebná pro studium kapitoly jsou 4 hodiny. Marjolinovo memorandum 4.1 Historické milníky před Evropským měnovým systémem Od roku 1950 byla založena Evropská platební unie, která měla vést k realizaci multilaterálních obchodních vztahů za využití principu společného mnohostranného clearingu na základě mnoha bilaterálních smluv členských států. Zúčtovací jednotkou byl 1 EPUNIT (= 1 USD). V roce 1958 tato unie zanikla, byla nahrazena Evropskou měnovou dohodou a státy se vrátily ke konvertibilitě. Při podpisu smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství v Římě v březnu 1957 byla problematika společné měnové politiky v pozadí zájmu. Bretton- Woodský systém zajišt oval měnovou stabilitu, nebot všechny měny byly vázány na dolar a dolar na zlato, přičemž kursová pásma jednotlivých měn vůči dolaru byla poměrně úzká. Existoval měnový výbor, ve kterém byli vždy 2 zástupci členské země a dva zástupci Komise EHS. Tento výbor plnil funkci poradního orgánu Radě ministrů a Komisi. Na žádost Jeana Moneta byla v témže roce vypracována osnova pro vytvoření Evropského měnového systému. V důsledku zesílení koordinace hospodářských politik členských států EHS a následného posílení vzájemné závislosti ekonomik členských států vznikla potřeba koordinovat také politiky měnové, a to zejména stabilizací kursových výkyvů. Prvním nástrojem koordinace se v roce 1962 stalo Marjolinovo memorandum, v němž se doslova konstatovalo, že po určitém přechodném období bude nutné zafixovat směnné kursy měn tehdy šesti členských zemí EHS (Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Nizozemska a Západního Německa) a stanovit pro tyto kursy úzká fluktuační pásma. Měnový program se sice nerealizoval v plném rozsahu, avšak některá dílčí opatření si v praxi uplatnění našla např. vytvoření Výboru guvernérů centrálních bank členských zemí EHS na základě rozhodnutí Rady EHS z května 1964 jakožto průkopnického orgánu koordinace mezi centrálními bankami členských států. Prvním pokusem o měnovou integraci byl v roce 1969 tzv. Barrův plán, nazvaný podle svého autora, pozdějšího francouzského premiéra Raymonda Barra, který byl v té době jako člen Komise ES, pověřen měnovými záležitostmi a tento projekt přednesl na zasedání Evropské rady v prosinci 1969 v Haagu. Z podnětu tohoto summitu byl pod předsednictvím lucemburského premiéra a bývalého ministra financí Pierra Wernera vytvořen tzv. Wernerův výbor, který v roce 1971 předložil 66

67 dokument, zvaný Wernerova zpráva o Vytváření stadií hospodářské měnové unie. Wernerova zpráva obsahovala plán na dosažení hospodářské a měnové unie v rámci ES do deseti let. Konečným cílem se mělo stát vytvoření oblasti, kde se volně pohybují osoby, zboží, služby a kapitál bez nekalých soutěžních tlaků a s vyloučením hrozby strukturálních a regionálních nerovností. Wernerova zpráva předpokládala dva základní znaky této unie: Wernerova zpráva vzájemně zafixovaný směnný kurs členských měn a jednotnou měnovou politiku, řízenou centrální měnovou institucí, která by řídila rozpočtovou politiku a byla by podřízena Evropskému parlamentu. Wernerova zpráva doznala, že k úspěšnému vytvoření měnové unie musí mít ES dostatečné pravomoci v měnové a hospodářské oblasti, aby tyto nadnárodní instituce mohly zajistit řízení hospodářské unie. Navrhovalo se vytvoření Řídícího centra pro hospodářskou politiku, zřízení systému centrálních bank a Evropského fondu měnové spolupráce. Wernerova zpráva a odpovídající návrh Komise ES souhlasily, aby se ustanovení o měnové unii staly součástí Římské smlouvy. Po rozšíření ES v roce 1972 o nové členy Dánsko, Irsko a Velkou Británii podpořili představitelé tehdejších devíti členských zemí ES vytvoření evropské měnové a hospodářské unie na zasedání Evropské rady v Paříži a shledali tehdy navrženou měnovou unii jako nevyhnutelný základ pokroku a odstranění regionálních disproporcí uvnitř ES. O dva roky později byl cíl založit měnovou unii odvolán usnesením Rady ministrů. Příčinou selhání byla jednak těsná vazba na Bretton-woodský měnový systém a jeho kolaps, a jednak ropná krize v letech Kvůli hroutícímu se Bretton-woodskému systému byl na počátku roku 1972 tzv. Basilejskou dohodou vytvořen Evropský svaz směnných kurzů, který stanovil fluktuační pásmo měn členských zemí a dolaru. V rámci fluktuačního pásma nesměl odstup mezi směnnými kurzy dvou měn tehdejších členských států ES přesáhnout ±2,25 %, zatímco vůči americkému dolaru bylo povolené kolísání v rozmezí ±4,5 %. Symbolicky se tento systém nazýval měnový had v tunelu snake in the tunnel, vstup do a výstup z tohoto systému závisel na specifických poměrech v jednotlivých zemích ES a byl možný vícekrát (např. Francie do něj vstoupila a vystoupila během let dvakrát). Evropský svaz směnných kurzů 4.2 Evropský měnový systém Reakcí na kolaps Bretton-woodského systému, neúspěch Wernerovy zprávy a celkově na ekonomické problémy 70. let 20. století bylo na základě Rezoluce Evropské rady v Brémách rozhodnuto o založení Evropského měnového systému (tzv. Brémské rezoluce). Francouzský prezident Giscard D Estaing a německý kancléř Helmut Schmidt navrhli nový měnový systém vedoucí k zóně měnové stability v Evropě. Fakticky byl Evropský měnový systém (European Monetary System dále jen EMS) zřízen dne 13. března 1979 podle dohody centrálních bank členských států ES. EMS měl přispět k vytvoření cenové i kursové stability a měl podporovat vzájemný obchod členských států ES. 67

68 4. Evropská měnová integrace Zpočátku byly členy EMS všechny země Evropského společenství tj. Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, SRN a Velká Británie, při rozšiřování ES ale nebylo pravidlem stát se i členem EMS (jako např. Řecko). Evropský měnový systém je založen na třech vzájemně propojených prvcích: 1) evropská měnová jednotka (ECU European Currency Unit), 2) mechanismus směnných kursů (ERM Exchange Rate Mechanism), 3) mechanismus úvěrový. 1) Evropská měnová jednotka (ECU) Společná měnová jednotka (ECU European Currency Unit; dále francouzský výraz écu vyjadřuje štít a jednu starofrancouzskou minci z období Ludvíka XIV.) byla košem evropských měn zúčastněných v EMS s pevnými podíly. ECU byla představena jako nástupce Evropské zúčtovací jednotky (EUA European Unit of Account), tj. košové jednotky vytvořené roku 1979 z devíti měn členských zemí ES na základě metody tvorby nadnárodní jednotky SDR zvláštních práv čerpání. Váha měn Soukromá ECU Váha každé země odrážela hospodářskou sílu zemí Evropského společenství a stanovuje se na základě ekonomických kritérií a to: celkového ekonomického potenciálu země, podílu země na vzájemném obchodu v rámci ES a podílu země na ujednání o krátkodobé finanční podpoře. Měnový koš byl složen zpočátku devíti členskými zeměmi, měl být pravidelně přezkoumáván a měněn, ale skutečně se tak stalo pouze dvakrát: 17. září 1984, kdy se součástí koše stala řecká drachma, a 21. září 1989, kdy se součástí koše staly portugalské escudo a španělská peseta. V souladu s programem přechodu na společnou měnu bylo složení koše resp. nominální definice ECU zmrazeno ke dni , a proto nebylo možno zahrnout měny států, které se staly členy EU po tomto datu. Hodnota ECU podle zmrazeného měnového koše ze září 1989 byla od září 1989 až do prosince 1998 každodenně vypočítávána Evropskou komisí na základě v tabulce popsaného poměru denní hodnoty podle kursovního lístku centrálních bank a byla zveřejňována v Úředním věstníku ES. Tato relativní hodnota se měnila v závislosti na kolísání směnných kursů. V počátcích EMS sloužil ECU jako účetní jednotka centrálních bank členských zemí při určování jejich vzájemných závazků a pohledávek z devizových trhů v rámci ERM, dále se využíval jako platební jednotka při transakcích mezi institucemi ES. Tato oficiální ECU se používala dále jako přepočítací veličina pro podpory, poskytované ES členským státům, pokud se nacházely v nepříznivé hospodářské situaci. Přestože ECU nebyla sice v žádné zemi oficiálním platidlem a ani měnou v právním slova smyslu, plnila postupem času i funkci soukromé ECU. Bylo možné mít zřízeno v bance konto v ECU, koupit ji v soukromých bankách, bylo možné uzavírat smlouvy, jejichž plnění bylo v ECU, bylo s ní obchodováno na některých evropských burzách a byla používána k mezinárodním transakcím a investicím na mezinárodních kapitálových trzích. Přestože soukromá ECU vycházela z měnového koše, stanoveného EMS, byla její cena určována podle nákupního a prodejního kurzu, podobně jako u jiných zahraničních měn. Za dobu své existence získala ECU 68

69 Země Měna Tabulka 4.1: Poměr výpočtu denní hodnoty a váha měn Váhy měn Váhy měn Poměr výpočtu denní hodnoty Váhy měn Belgie BEF 3, % 8.57 % % Německo DEM 0, % % % Dánsko DKK 0, % 2.69 % % Španělsko ESP 6, % Francie FRF 1, % % % Velká Británie GBP 0, % % % Řecko GRD 1, % % Irsko IEP 0, % 1.20 % % Itálie ITL 151, % 9.98 % % Lucembursko LUF 0, % Nizozemsko NGL 0, % % 9.98 % Portugalsko PTE 1, % Zdroj: cs.wikipedia.org/wiki/ecu, www4.kb.test.fg.cz/nasa/utility/srvframe?p=/cz/euro/clanek 4.shtml význačné postavení na mezinárodních finančních trzích a byla považována za silnou měnu, zařazovanou mezi nejdůležitější světové měny. Zelená ECU se využívala jako přepočítací jednotka pro stanovení společně dohodnuté zemědělské ceny ve Společenství, při čemž přepočítací koeficienty nesledovaly nové oficiální směnné relace mezi ECU a národními měnami v rámci EMS. Rozdíly mezi zelenou ECU a oficiální ECU se vyrovnávaly prostřednictvím tzv. měnových vyrovnávacích příspěvků, které na základě mechanismu zemědělské politiky korigovaly příjmy zemědělců při zhodnocení či znehodnocení měny. 2) Mechanismus směnných kursů (ERM Exchange Rate Mechanism) Základním cílem tohoto mechanismu je snaha o udržení stability v kurzových relacích mezi jednotlivými zeměmi. ERM stanovil každé zúčastněné měně střední kurs vůči ECU, pomocí něhož byla vytvořena celá sít dvoustranných směnných kursů. Systém stálých kursů s přizpůsobitelnými směnnými kursy je založen na rozhodnutí ministrů financí členských zemí a guvernérů centrálních bank za účasti Komise ES po vzájemné dohodě. ERM zavazoval centrální banky zúčastněných států k tomu, aby dovolovaly kolísání směnného kursu svých měn navzájem pouze v rámci určitého pásma. Toto pásmo tolerovalo v letech přípustnou odchylku ±2,25 %, s možností přechodného rozšíření na ±6 % u zemí s probíhajícími měnovými turbulencemi a to původně u Itálie, poté u Španělska, Velké Británie a Portugalska. Po výkyvech EMS byl v srpnu 1993 přijat ministry financí a guvernéry centrálních bank tzv. Bruselský kompromis, na jehož základě byla přijata nová fluktuační pásma ±15 %. Nizozemí uzavřelo při Bruselském kompromisu s Německem bilaterální dohodu, podle níž nesmí vzájemný výkyv marží směnných kursů od centrální parity přesáhnout ±2,25 %. V případě rizika překročení stanoveného Zelená ECU Fluktuační pásma 69

70 4. Evropská měnová integrace rozpětí musely centrální banky intervenovat na devizových trzích. Například pokud se nacházela německá marka na horním okraji a francouzský frank na dolním okraji povoleného pásma, musela německá centrální banka nakoupit na devizovém trhu franky a marky tak, aby zabránila dalšímu pohybu marky směrem nahoru. Francouzská centrální banka musela kupovat franky a prodávat marky tak, aby čelila dalšímu poklesu francouzského franku. Tato intervenční povinnost centrálních bank byla neomezená výší použitelných částek. Nedisponovala-li některá centrální banka potřebnými devizami, byl jí poskytnut zvláštní úvěrový a výpomocný systém. Mezi účastníky ERM od jeho vytvoření 13. března 1979 patřily Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Německo, Dánsko, Francie, Irsko a Itálie. Některé země se do ERM přičlenily (1989 Španělsko, 1990 Velká Británie, 1992 Portugalsko, 1995 Rakousko, 1996 Finsko, 1998 Řecko, Švédsko), některé tento mechanismus průběžně opouštěly jako např. Itálie a Velká Británie v roce 1992 a znovu do něho vstupovaly (Itálie, 1996). Součástí ERM se po jeho vzniku stal Evropský fond měnové spolupráce, který byl založen v roce Participující státy vložily do tohoto fondu 20 % svých zlatých a dolarových rezerv a ty byly směněny na ECU. Fond fungoval do roku 1993 a v následujícím roce byl nahrazen Evropským měnovým institutem. 3) Úvěrový mechanismus Úvěrový mechanismus je provázán s mechanismem směnných kurzů, nebot při překročení povolených fluktuačních pásem musely centrální banky intervenovat bud za použití vlastních měn nebo si vypůjčit potřebné peněžní prostředky v rámci EMS. Pro devizové intervence byl využíván mechanismus velmi krátkodobých úvěrů s běžnou splatností do 45 dnů, kterou bylo možné za určitých podmínek prodloužit. K financování deficitů platebních bilancí způsobených nepředvídatelnými událostmi nebo konjunkturálním vývojem se používal mechanismus krátkodobé finanční podpory, který byl limitován tzv. dlužnickými a věřitelskými kvótami. Úvěry byly poskytovány na dobu 3 měsíců s možností prodloužení lhůty splatnosti. K financování vážných poruch platebních bilancí členských zemí ES byl zaveden mechanismus střednědobé finanční pomoci se splatností 2 5 let, pro všechny zúčastněné země byl přidělen limit 15,9 mld. ECU. Mechanismus dlouhodobých úvěrů byl určen k financování vážných poruch platebních bilancí, způsobených nepříznivým cenovým vývojem a to až do výše 8 mld. ECU. Dlouhodobé úvěry čerpaly zejména Francie, Řecko a Itálie. Zhodnocení EMS V první etapě fungování EMS, nazývané konsolidační a funkční do roku 1985, byla posílena vnitřní i vnější měnová stabilita i přes kursové výkyvy. Jako významné pozitivum je nutno zmínit snížení průměrné míry inflace z 11 % v roce 1980 na 2 % v roce

71 Druhá etapa EMS byla zaměřena na sbližování hospodářských politik členských zemí, zajištění rovnovážného a stabilního hospodářského růstu. Schválením Jednotného evropského aktu (JEA) v únoru 1986 se vytvořil prostor pro realizaci jednotného vnitřního trhu ES. JEA také vložil do Smlouvy o ES kapitolu o hospodářské a měnové spolupráci. Centrální banky začaly více spolupracovat při intervencích, ovlivňovaly úrokové míry a regulovaly tok peněz. Rozhodování o paritách přešlo na ministerstva financí. Evropskému měnovému systému se nepodařilo úplně odstranit kolísání směnných kursů měn členských zemí a možnost devalvací. Evropský měnový systém přestal fakticky plnit svoji funkci v květnu 1998 po orientačním zafixování vzájemných kursů zúčastněných měn euro. Od byl jako nástupce zřízen Evropský měnový systém 2, který se liší ve dvou podstatných znacích. Měnový koš ECU přestal plnit svou funkci a nová společná měna Euro se stala kotvou pro ostatní měny, zúčastněné v ERM Hospodářská a měnová unie Již v roce 1986 usiloval Jacques Delorse o uvolnění pohybu kapitálu. V roce 1988 byl Delorse jakožto tehdejší předseda Evropské komise připraven spustit projekt Evropské měnové unie (European Monetary Union EMU v textu též HMU) a díky podpoře Francie se podařilo prosadit projednání této problematiky na schůzce Evropské rady v červnu 1988 v Hannoveru. Výsledkem bylo vytvoření výboru, v němž byli zastoupeni guvernéři centrálních bank členských států, dále generální ředitel Banky pro mezinárodní platby (BIS) Alexandre Lamfalussy, dánský profesor ekonomie Niels Thygesen, tehdejší prezident Banco Exterior de España Miguel Boyer a předseda výboru Delorse. Úkolem výboru bylo prostudovat a navrhnout jednotlivé etapy vedoucí k vytvoření hospodářské a měnové unie. Výbor předložil dne 17. dubna 1989 Zprávu o hospodářské a měnové unii v Evropském společenství, nazývanou též Delorsova zpráva. Evropská rada tuto zprávu schválila na zasedání v Madridu června 1989 jako Strategii Evropské hospodářské a měnové unie a zároveň rozhodla, že první stupeň realizace HMU začne 1. července Delorsova zpráva Delorsova zpráva obsahovala stanovení nezbytných podmínek pro vybudování HMU, konkrétní návrhy na průběh a cíle jednotlivých etap HMU a konečnou podobu unie. Měnové otázky měl řídit Evropský systém centrálních bank (ESCB), označovaný jako Eurofed, a rozhodnutí o měnové politice měla přijímat Rada, sestávající z guvernérů centrálních bank a členů Výboru ESCB, nezávislá na národních vládách. Závěrečná fáze HMU byla definována jako zóna naprosto volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, jakož i nezvratně pevných směnných kurzů a nakonec i jednotné měny. Zpráva počítala s realizací společné peněžní politiky, s vysokým stupněm kompatibility hospodářských politik členských států a soudržností finanční politiky a zejména také závaznými pravidly a postupy v jejich rozpočtové politice. Počítalo se s neodvolatelným stanovením parit jednotlivých měn a ve zprávě bylo doporučení nahradit měny členských států jednotnou měnou. Delorsova zpráva stejně jako Wernerova zpráva zdůrazňuje, že hospodářská unie a měnová unie jsou dvě 71

72 4. Evropská měnová integrace části jednoho celku a mohou být uskutečňovány pouze paralelně. Proces vytváření hospodářské a měnové unie musí být jednotný. Významným bodem Delorsovy zprávy bylo i to, že přiznávala možnost rozdílných rychlostí integrace: Existuje sice jedno Společenství, avšak nikoliv všichni členové se na všech aspektech podíleli od počátku. Shoda o konečných cílech Společenství a o podílení se na jednotném systému institucí by měla zůstat zachována, avšak s jistou flexibilitou vzhledem k časovému okamžiku a podmínkám, kdy a za nichž se jednotlivé členské státy připojují k určitým mechanismům. Až do okamžiku neomezené účasti všech členských zemí by měl jejich vliv na používání jednotlivých mechanismů odpovídat danému stupni jejich účasti. Je však třeba mít na zřeteli, že začlenění dalších účastníků by mělo být usnadněno. Delorsova zpráva byla značně ovlivněna politikou západoněmecké Bundesbank, jejíž tehdejší prezident Karl Otto Pöhl trval na pravomoci ES omezovat, resp. snižovat rozpočtové deficity členských zemí v EMU. Německé sjednocení urychlilo ve skutečnosti celý proces budování HMU. Delorsova zpráva se stala rozhodujícím východiskem pro ustanovení o HMU v Maastrichtské smlouvě, což platí i pro ustanovení o společné hospodářské a měnové politice. Maastrichtská smlouva Na konferenci vlád a států v prosinci 1989 v Římě byl dohodnut konečný stav Evropského měnového institutu. Začátkem roku 1990 schválili ministři financí statut Evropské centrální banky, jejímž přednostním úkolem mělo být zajišt ování stability měny a politická nezávislost. Otázkou zůstávala strategie, kterou se tohoto konečného stadia mělo dosáhnout. Měnový institut měl být zřízen na počátku druhé etapy. Během mezivládních jednání bylo možno vnímat protikladné strategické postoje členských zemí: Velká Británie se projevovala jako odpůrce měnové unie i z důvodu britské peněžní politiky závislé na vládě a měla zájem na tom, aby se politický vliv vlády zachoval alespoň na druhém stupni. Francie vycházela v příkrém rozporu s Německem podle svého národního uspořádání ze silného vlivu vlády na peněžní politiku a společně s Komisí a Banca d Italia chtěla přenést na ECB již na druhém stupni více úkolů (např. intervence ECB na devizových trzích vůči třetím zemím). Spolková republika Německo spolu s Nizozemím spatřovala snahu některých partnerů v ES získat si již na druhém stupni co největší vliv na politiku zemí se stabilní měnou. Maastrichtská smlouva Výsledkem jednání Mezivládní konference se stala Smlouva o Evropské unii, která byla dojednána na zasedání Evropské rady prosince 1991 v Maastrichtu a podepsána 7. února Z důvodu opoždění ratifikace tato smlouva, měnící název Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství na Smlouvu o založení Evropského společenství, zavedla mimo jiné tzv. protokol o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky a protokol o statutu Evropského měnového institutu, nabyla účinnosti až 1. listopadu 1993 a dala vzniknout Evropské unii. 72

73 Maastrichtská smlouva vytvořila právní rámec HMU a jednotné měny euro a je součástí 1. etapy HMU. Smlouva o EU obsahuje ustanovení o vytvoření Hospodářské a měnové unie (harmonogram realizace EMU, náplň jednotlivých fází a podmínky pro účast členských zemí ve třetí fázi EMU Maastrichtská konvergenční kritéria). Mezi hlavní principy HMU přijaté Maastrichtskou smlouvou patří třístupňový přechod k neměnným směnným kurzům a k vytvoření jednotné evropské měny; založení systému evropských centrálních bank a Evropské centrální banky; zajištění cenové stability; rozhodování Rady ohledně měnového systému. Vytvoření HMU jako jednoho z hlavních cílů Společenství je zakotveno v Hlavě I čl. 2 Smlouvy o Evropské unii a v základních zásadách Společenství, v novelizovaném čl. 2 Smlouvy o ES. Zavedení jednotné měny EURO bylo zakotveno v novém čl. 4 odst. 2 Smlouvy o ES. Institucionální rámec HMU je obsažen v novém čl. 8 Smlouvy o ES. Podrobná a stěžejní právní úprava HMU je v rámci Smlouvy o ES obsažena v Hlavě VI, Hospodářská a měnová politika, čl Smlouvy o ES. Maastrichtská smlouva tímto naplnila jeden ze základních požadavků Delorsovy zprávy, tedy zakotvení podstatných znaků HMU a institucionálních úprav přímo do primárních pramenů práva ES, a to formou změny Smlouvy o založení Evropského společenství. Hospodářská politika členských států je definována jako hospodářská politika založená na úzké koordinaci hospodářských politik členských států, na vnitřním trhu a na vymezení společných cílů. V článcích 102a 109m Smlouvy jsou stanoveny zásady pro koordinovanou hospodářskou politiku, stupňovitý plán vybudování HMU, podmínky členství v HMU a rozhodovací postup v oblasti hospodářské a měnové politiky. Národní politiky mají těsně koordinovat a vést k trvalé konvergenci hospodářských výkonů členských států (čl. 103 odst. 3 Smlouvy o EHS). Jelikož stanovení hlavních směrů hospodářských politik členských států a Společenství dle čl. 99 odst. 2 Smlouvy o ES má formu doporučení, není pro členské státy závazné, a tak je konečná kompetence v oblasti hospodářské politiky nadále v rukou jednotlivých členských států. Avšak i přes nezávaznost Smlouva o ES obsahuje nástroje k regulaci hospodářské politiky členských států, a to např. v článku 104 Smlouvy o ES, postihujícím jen výseč hospodářské politiky, tedy hospodaření s veřejnými financemi. Pokud státy nedodržují doporučení ohledně snižování státního rozpočtu, může ES použít sankce. Rada může své doporučení zveřejnit, a vykonávat tak na členský stát politický tlak, nebo může po příslušném státu i požadovat předložení dodatečných údajů o jejich finanční situaci. Kromě toho může Rada od příslušného státu požadovat bezúročný vklad přiměřené velikosti do doby, než se deficit upraví, nebo uložit peněžní pokutu. Evropská investiční banka může být pověřena přezkoumáním úvěrové politiky členského státu. Maastrichtská smlouva v ustanoveních čl stanovila trojstupňový plán realizace Evropské hospodářské a měnové unie. 73

74 4. Evropská měnová integrace Obrázek 4.1: Časový plán realizace HMU Tři etapy Hospodářské a měnové unie TŘETÍ ETAPA 1. ledna 1999 DRUHÁ ETAPA 1. ledna 1994 Neodvolatelné stanovení směnných kurzů PRVNÍ ETAPA 1. července 1990 Úplná liberalizace kapitálových obchodů Užší spolupráce mezi centrálními bankami Volné používání ECU (tj. evropské měnové jednotky, která byla předchůdcem eura) Zlepšení hospodářské konvergence Založení Evropského měnového institutu (EMI) Zákaz úvěrování veřejného sektoru centrálními bankami Užší koordinace měnových politik Posílení hospodářské konvergence Proces vedoucí k nezávislosti národních centrálních bank by měl být dokončen nejpozději k datu založení Evropského systému centrálních bank Přípravné práce na třetí etapě Zavedení eura Provádění jednotné měnové politiky Evropským systémem centrálních bank Nabytí účinnosti mechanismu směnných kurzů v rámci EU (ERM II) Nabytí účinnosti Paktu stability a růstu Zdroj: ECB 1. etapa HMU Výbor guvernérů CB Na základě Delorsovy zprávy byla první etapa realizace Hospodářské a měnové unie zahájena 1. července V této etapě byly sledovány zejména tyto cíle: liberalizace pohybu kapitálu, těsnější spolupráce ve Výboru guvernérů centrálních bank členských států, snaha o začlenění všech členských států do kursového mechanismu EMS a zakotvení právního rámce HMU v Maastrichtské smlouvě (viz Maastrichtská smlouva). Úkolem bylo realizovat koncept vnitřního trhu a v měnové oblasti začlenit pokud možno všechny měny členských států do ERM Evropského měnového systému a odstranit všechny jeho výjimky. V tomto termínu vstoupila v platnost Směrnice o úplné liberalizaci pohybu kapitálu a byla zrušena v podstatě veškerá omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy. Výbor guvernérů centrálních bank členských států Evropského hospodářského společenství byl pověřen rozhodnutím Rady z 12. května 1990 dalšími úkoly, a od svého vzniku v květnu 1964 tak zaujal významnější pozici ve spolupráci v měnové politice. K novým úkolům patřily konzultace v oblasti měnových politik členských států a prosazování jejich koordinace s cílem dosáhnout cenové stability. Výbor guvernérů se zaměřil na určení otázek, které by měly být v počáteční etapě analyzovány, na stanovení pracovního programu do konce roku 1993 a na odpovídající definování 74

75 mandátů stávajících podvýborů a pracovních skupin. Výbor předložil v listopadu 1990 návrh kompletního statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky, což představovalo jeden z hlavních bodů institucionální přípravy Evropské hospodářské a měnové unie. Tehdejší ministr financí Spolkové republiky Německo Theo Waigel prosadil připojení statutu Evropského systému centrálních bank ke Smlouvě o založení Evropského společenství jako protokol. Výbor odmítnul stanovit pevně termíny pro druhou a třetí fázi. Přechody do jednotlivých etap měly být závislé na skutečných pokrocích konvergence a z předchozích fází získaných zkušeností. Odpovědností za dohled nad hospodářskou politikou zemí byla pověřena Rada ECOFIN, což je Rada ministrů financí členských států. Hlavním úkolem Rady ECOFIN byla v tomto období snaha o výrazné snižování dluhu veřejného sektoru. 2. etapa HMU Počátek druhé etapy realizace HMU byl stanoven na 1. leden Cílem druhého stupně bylo podpořit konvergenci hospodářských politik členských států, orientovanou na stabilitu. Na počátku druhé etapy byl zrušen Výbor guvernérů centrálních bank a Evropský fond pro měnovou spolupráci. Činnost těchto institucí zastoupil od Evropský měnový institut (European Monetary Institute EMI), zakotvený ve Smlouvě o ES a sídlící ve Frankfurtu nad Mohanem. Od Evropského fondu pro měnovou spolupráci převzal EMI úkoly jako: evidence intervencí na devizových trzích a zúčtování v ECU, vyrovnání vzniklých intervenčních sald, vedení úvěrů poskytnutých v rámci krátkodobé měnové pomoci centrálními bankami, podpora systému postupného zmenšování fluktuačních pásem mezi měnami členských zemí. Mezi hlavní úkoly EMI patřilo posílení spolupráce mezi národními centrálními bankami, koordinace monetárních politik členských států s cílem dosažení stability. EMI se snažil prosadit větší používání ECU a měl jako poradní orgán zpracovávat zprávy o plnění konvergenčních kritérií. EMI pokračoval ve spolupráci s centrálními bankami členských států. Evropský měnový institut vykonával dohled nad fungováním Evropského měnového systému. EMI napomáhal zabezpečovat přípravu 3. stupně EMU po procedurální a instrumentální stránce v podobě vypracování pravidel fungování a realizace Evropského systému centrálních bank (ESCB), provádění jednotné měnové politiky. Evropský měnový institut vytvořil vlastní koncepci přechodu na jednotnou měnu, která se ve většině navrhovaných postupů shodovala s návrhem Evropské komise. Na základě těchto koncepcí byl vytvořen a 15. prosince 1995 v Madridu Evropskou radou i schválen časový plán Scénář zavedení eura jakožto společné měny EU. O rok později předložil EMI Evropské radě vybraný návrh série eurobankovek, které byly uvedeny do oběhu 1. ledna Kromě toho předložil EMI v prosinci 1996 Evropské radě svou zprávu o zásadách a hlavních prvcích nového mechanismu směnných kurzů (ERM II), usnesení Rady bylo přijato v červnu

76 4. Evropská měnová integrace Nejvyšším rozhodovacím orgánem EMI byla Rada EMI, která se skládala z prezidenta a guvernérů národních centrálních bank, z nichž jeden byl jmenován viceprezidentem. Rada EMI nesměla požadovat ani přijímat pokyny od orgánů Společenství, ani od vlád členských států. EMI získával finanční zdroje z příspěvků členů Způsobilost EMI Z hlediska právního postavení byla EMI přiznána právní subjektivita, tj. v každém členském státě měl EMI nejširší způsobilost k právním úkonům. EMI mohl nabývat i zcizovat movitý a nemovitý majetek a vystupovat před soudy, EMI měl oprávnění zaujímat stanoviska, podávat doporučení, určovat směry a činit rozhodnutí určená národním centrálním bankám. Stanoviska a doporučení EMI byla z právního hlediska nezávazná oproti rozhodnutí EMI. EMI neměl žádné vlastní kompetence v peněžní a měnové politice, nebot ty zůstaly až do přechodu do konečné fáze v plném rozsahu v pravomoci národních měnových institucí členských států. Institut měl za povinnost zveřejňovat každoročně jednu výroční zprávu a tu předkládal Evropskému parlamentu, Radě Evropské unie, Komisi a Evropské radě. Maastrichtská konvergenční kritéria Počátkem devadesátých let vykazovaly evropské státy vysokou míru inflace a jejich rozpočty byly značně deficitní. Proto jsou v článku 121 Maastrichtské smlouvy stanovena konvergenční kritéria, která musí být splněna každým členským státem před vstupem do třetí fáze HMU. Konvergenční kritéria mají zajistit vyvážený hospodářský vývoj v rámci hospodářské a měnové unie, který by zabránil vzniku jakéhokoli napětí mezi členskými státy. O tom, zda jsou kritéria splněna, rozhodují ve svých zprávách Komise a Evropská centrální banka. Následující tabulka 4.2 stručně charakterizuje všech pět konvergenčních kritérií, přičemž nutno dodat, že fiskální kritéria musí být dodržována i po vstupu do třetí fáze HMU. V roce 1998 proběhlo závěrečné hodnocení ekonomického vývoje členských států, a to se stalo podkladem pro konečné zařazení států do třetí etapy EMU (viz tabulka 4.3). Pakt stability a růstu Evropská rada přijala v roce 1996 na summitu v Dublinu Pakt stability a růstu. Cílem rezoluce bylo zajistit rozpočtovou disciplínu ve vztahu k HMU i po zavedení jednotné měny, resp. držet ve střednědobém horizontu své rozpočtové pozice blízko vyrovnanosti nebo v přebytku. Tento cíl je považován za dostatečný k tomu, aby členským státům umožnil vyrovnávat normální cyklické fluktuace a současně udržet rozpočtové deficity v rámci limitu vymezeném referenční hodnotou 3 % HDP. Z důvodu mnohostranného dohledu nad podmínkami Paktu stability jsou členské státy současně zavázány předložit Radě EU a Evropské komisi stabilizační programy (pokud je země účastna v euro-zóně) nebo konvergenční programy (pro členské země mimo euro-zónu), poskytující informace potřebné k ohodnocení fiskálního přizpůsobení zaměřeného na dosažení pozice blízké vyrovnané, či přebytkové. Pokud je deficit vyšší než 3 %, je na základě Paktu tolerován jen v případě přírodní katastrofy mimořádného rozsahu nebo poklesu HDP o minimálně 2 %. Pakt stability a růstu umožňuje Radě potrestat ty zúčastněné státy, které otálejí se snižováním nadměrných deficitů. Zpočátku měl mít trest podobu bezúročného depozitu u institucí Společenství a při neodstranění nadměrného deficitu během 76

77 Kritéria Stabilita kurzu Monetární kritéria Fiskální kritéria Kritérium cenové stability inflační kritérium Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb úrokové kritérium Deficit veřejných rozpočtů Veřejný dluh Tabulka 4.2: Konvergenční kritéria Popis Udržování měnového kurzu v povoleném fluktuačním pásmu (pův. pásmo ±2,25 % bylo v srpnu 1993 rozšířeno na 15 %) bez devalvace po dobu dvou let Členský stát musí přistoupit k mechanismu směnných kurzů ERM (v současnosti k ERM 2) a setrvat v něm po dobu dvou let před přijetím společné měny tak, aby se pohyboval ve stanoveném fluktuačním pásmu bez devalvace. Průměrná míra inflace nesmí během jednoho roku překročit o více než 1,5 procentního bodu míru inflace tří nejúspěšnějších členských států s nejnižší mírou inflace. Průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu (podle dlouhodobých státních dluhopisů) nesmí překročit o více než 2 procentní body úrokovou sazbu tří nejúspěšnějších členských států s nejnižší mírou inflace. Poměr schodku veřejných financí a hrubého domácího produktu nesmí překročit 3 % Poměr veřejného dluhu a hrubého domácího produktu nesmí překročit 60 % Zdroj: vlastní výpočet Tabulka 4.3: Ekonomické hodnocení zemí Stát Inflace Deficit St. dluh Úr. míry EMS Belgie 1,4 2,1 122,2 5,7 A Dánsko 1,9 0,7 65,1 6,2 A Německo 1,4 2,7 61,3 5,6 A Řecko 5,2 4,0 108,7 9,8 A Španělsko 1,8 2,6 68,8 6,3 A Francie 1,2 3,0 58,0 5,5 A Irsko 1,2 0,9 66,3 6,2 A Itálie 1,8 2,7 121,6 6,7 A Lucembursko 1,4 1,7 6,7 5,6 A Nizozemsko 1,8 1,4 72,1 5,5 A Rakousko 1,1 2,5 66,1 5,6 A Portugalsko 1,8 2,5 62,0 6,2 A Finsko 1,3 0,9 55,8 5,9 A Švédsko 1,9 0,8 76,6 6,5 N Velká Británie 1,8 1,9 53,4 7,0 N Průměr 1,6 2,4 72,1 7,8 Referenční hodnota 2,7 3,0 60,0 6,1 Zdroj: juristic.zcu.cz/barkova/emu501.rtf dvou let dokonce podobu peněžité pokuty, posléze byla ale tato hrozba z podnětu Francie zmírněna do podoby předmětných politických jednání. 77

78 4. Evropská měnová integrace Evropská rada na setkání 2. května 1998 rozhodla o tom, že jedenáct členských států splnilo podmínky nezbytné pro účast ve třetí etapě HMU a pro přijetí jednotné měny 1. ledna Prvními členy Evropské měnové unie se staly Belgie, Německo, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko. V květnu 1998 se ministři financí členských států, přijímajících jednotnou měnu, společně s guvernéry národních centrálních bank těchto členských států, s Evropskou komisí a EMI dohodli, že při stanovení neodvolatelných směnných kurzů eura budou použity stávající bilaterální centrální kurzy měn v rámci ERM zúčastněných členských států. Vlády jedenácti zúčastněných členských států jmenovaly 25. května 1998 prezidenta, viceprezidenta a čtyři další členy Výkonné rady Evropské centrální banky. Jmenování rozhodovacích orgánů ECB nabylo účinnosti 1. června 1998 a znamenalo ustavení ECB. ECB a národní centrální banky zúčastněných členských států tvoří Eurosystém, který formuluje a definuje jednotnou měnovou politiku ve třetí etapě HMU. Ustavením ECB vstoupil EMI do likvidace, veškeré přípravné práce směrem k EMU byly dokončeny a ECB se po zbývající část roku 1998 věnovala závěrečným zkouškám systémů a postupů. 3. etapa HMU Počátek třetí etapy byl Maastrichtskými smlouvami naplánován na rok 1997, popřípadě Na základě Zelené knihy byl zvolen rok 1999, a 3. etapa HMU tak byla odstartována 1. ledna 1999 neodvolatelným stanovením směných kurzů mezi jednotlivými měnami členských států, účastnících se měnové unie. Byl stanoven pevný přepočítací koeficient mezi národními měnami a eurem a bylo zrušeno fluktuační pásmo těchto měn. Jednotka ECU byla plně nahrazena eurem v poměru 1 : 1. Jednotná měna euro (Má mezinárodní zkratku EUR. Symbol e používá stylizované řecké písmeno epsilon, odrážející evropský charakter měny, a dvojitou vodorovnou čáru uvnitř, symbolizující stabilitu nově vznikající měny.) byla zavedena v jedenácti členských státech, přičemž nejprve jen v bezhotovostní formě. Eurobankovky a euromince (Bankovky jsou pro všechny země stejné. Mince mají pro všechny země stejný rozměr, hmotnost, sílu, tvar, provedení hrany, jednu stejnou (tzv. evropskou) stranu s uvedením hodnoty a budou zhotoveny ze stejného materiálu. Druhá strana (tzv. národní) je v jednotlivých zemích různá.) jako zákonná platidla byly fyzicky do oběhu uvedeny po dobu transformačního období dvou měsíců paralelně vedle národních bankovek a mincí účastnících se členských států od Nejpozději od 1. března 2002 (německá marka již od ) byly národní bankovky a mince staženy z oběhu, a tak národní měny ztratily status zákonného platidla, kterým se stalo jen euro. Veškeré platební prostředky (transfery, šeky, elektronické platební karty) byly konvertovány na euro. 78

79 1 EUR Tabulka 4.4: Přepočet členských měn na euro Výměna Výměna Přepočítací koeficient národních národních mincí do bankovek do = BEF belgický frank neomezeno = DEM německá marka neomezeno neomezeno = ESP španělská peseta neomezeno neomezeno = FRF francouzský frank 3 roky po skončení 10 let po skončení platnosti platnosti = IEP irská libra neomezeno neomezeno = ITL italská lira 10 let po skončení 10 let po skončení platnosti platnosti = LUF lucemburský frank neomezeno = NLG nizozemský gulden = ATS rakouský šilink neomezeno neomezeno = PTE portugalské escudo let po skončení platnosti = FIM finská marka 10 let po skončení 10 let po skončení platnosti platnosti = GRD řecká drachma let po skončení platnosti Zdroj: informace/info a z/evropska menova unie Původní národní měny byly na základě přepočítacích koeficientů (viz tabulka 4.4) prostřednictvím komerčních bank bezplatně vyměňovány za euro v národních centrálních bankách a později jen přímo v národních centrálních bankách, jež stanovují termíny ukončení výměny. Ministři financí euroskupiny si z důvodu lepší koordinace hospodářské a rozpočtové politiky zemí eurozóny zvolili v nizozemském Scheveningenu představitele pro společnou měnu, a to od lucemburského premiéra Jean-Claude Juncker s funkčním obdobím dvou let. Mezibankovní, peněžní a kapitálové trhy přešly na euro relativně rychle. Banky a finanční instituce začaly používat euro pro refinancování v rámci měnových operací a na mezinárodním trhu od Veřejný dluh byl zúčastněnými státy rovněž převeden do euroměny. Pro potřeby řízení společné měnové politiky byl vytvořen nový platební systém TARGET (Trans-European Automated Real-time Gross settlement Express Transfer), prostřednictvím něhož se realizuje vypořádávání transakcí měnové politiky v euro. Vstupem Řecka do třetí etapy EMU 1. ledna 2001 vzrostl počet zúčastněných členských států na dvanáct a řecká národní banka se stala součástí Eurosystému. O participaci Řecka bylo rozhodnuto Radou EU 19. června 2000, kde bylo potvrzeno splnění konvergenčních kritérií. Velká Británie, Švédsko a Dánsko se rozhodly do této etapy zatím nepřipojovat. 79

80 4. Evropská měnová integrace ERM 2 Evropský systém centrálních bank V rámci Evropského měnového systému byl v poslední etapě nahrazen původní mechanismus směnných kurzů novým mechanizmem ERM 2. Účast v ERM 2 je dobrovolná a fluktuační pásmo zůstává stejné jako u původního ERM, totiž ±15 % opět s možností individuálně si stanovit fluktuační pásmo užší. Vzhledem k tomu, že Smlouva o EU stanovuje před vstupem do oblasti společné měny povinnost dodržovat fluktuační pásmo kursového mechanismu alespoň po dobu dvou let bez značného napětí, předpokládá se v rámci postupu ke 3. etapě EMU, že všechny země EU do ERM 2 vstoupí. Ke dni zahájení činnosti EMS 2 a ERM 2 ( ) se jeho členy staly Dánsko (s užším fluktuačním pásmem ±2,25 % a s centrální paritou 7,46038 DKK /EUR) a Řecko (od roku 2001 je v EMU). Od roku 2004 se novými členy staly Slovinsko, Litva a Estonsko a od roku 2005 Kypr, Lotyšsko, Malta a Slovensko, všechny se standardním fluktuačním pásmem ±15 %. Byl ustaven Evropský systém centrálních bank (European System of Central Banks ESCB), který převzal od národních bank zodpovědnost za řízení monetární politiky. ESCB se skládá z Evropské centrální banky (European Central Bank ECB) a z centrálních bank všech členských států ES a je řízen orgány ECB. Mezi základní úkoly ESCB patří také provádění devizových operací, správa oficiálních rezerv cizích měn členských států. ESCB podporuje hladký chod platebních systémů a politik prováděných kompetentními orgány obezřetného dozoru nad úvěrovými institucemi a stabilitou finančního systému. ESCB hraje poradní úlohu vůči orgánům Společenství a jednotlivých členských států v oblastech jeho působnosti, především týkajících se národní nebo komunitární legislativy. Evropský měnový institut byl zrušen ustavením Evropské centrální banky a Evropského systému centrálních bank, přičemž veškeré právní závazky EMI přešly na ECB. O činnosti a organizaci ECB blíže pojednává kapitola 3.8. Shrnutí kapitoly Měnová integrace jako předstupeň hospodářské a politické integrace se vyvíjela již od druhé poloviny 20. století. Významnější posun však nastal se zavedením Evropského měnového systému na konci 70. let 20. století a vytvoření jednotné, zatím jen virtuální, měny ECU a navázání jednotlivých členských měn na sebe navzájem. Tento předstupeň potom vedl k vytvoření harmonogramu zavádění společné měny euro, která se ve 12 zemích eurozóny stala oficiální a jedinou platební jednotkou k a nahradila tak měny členských zemí. Další země EU, které neplnily konvergenční kritéria, musí na zavedení společné měny zatím čekat. Otázky k zamyšlení 1. Co se skrývá pod zkratkou EMS? 2. Jak byl koncipován tzv. had v tunelu? 3. Jaký orgán je zodpovědný za realizaci HMU? 4. Jaká je pozice ECB v rámci HMU? 5. Jaké země tvoří tzv. eurozónu? 80

81 jí Rozpočtové zásady jí Proces schvalování jí Vývoj vlastních zdrojů jí Historie účetních jednotek rozpočtu EU jí Finanční perspektiva jí Finanční perspektiva Rozpočet EU

82 5. Rozpočet EU Cíl kapitoly Provoz Společenství a hlavně aktivity v rámci dokončování vnitřního trhu jsou třeba financovat ze společného rozpočtu, který je sestavován na základě určitých zásad. V současné době je rozpočet sestavován na základě tzv. finančních perspektiv. V kapitole se dozvíte o rozpočtovém procesu, jeho tvorbě i schvalování v jednotlivých institucích Společenství. Dostanete informace o vývoji vlastních příjmů Společenství a jejich struktuře. Součástí budou i přehledná tabulky aktivit, na které jsou finanční prostředky Společenství vynakládány. Časová zátěž oba potřebná pro studium jsou cca 3 hodiny. Součástí kapitoly je i POT, který vám zabere cca 4 hodiny a budete k němu potřebovat přístup na internet. Finanční perspektiva Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a na další účely. Od roku 1988 jsou každoroční rozpočty Evropské unie sestavovány v rámci tzv. finančních perspektiv. Finanční perspektiva je víceletý rámcový finanční plán, který vymezuje limity výdajů Evropské unie. Je závazná v tom smyslu, že při sestavování ročního rozpočtu musí být dodržen strop daný finanční perspektivou. Schvaluje ji Evropský parlament, Rada a Komise a v souladu se stropy vlastních zdrojů Unie vytyčuje maximální částky pro jednotlivé kapitoly výdajů, které nesmí v daném období roční rozpočet překročit. Je peněžním vyjádřením priorit jednotlivých politik Unie a zároveň nástrojem rozpočtové disciplíny a plánování. Určuje limity financování rozpočtu EU. Jedná se tedy o meziinstitucionální dohodu mezi Evropskou Komisí, Evropským parlamentem a Radou o rozpočtové disciplíně. Hlavním účelem finanční perspektivy je udržení rozpočtové disciplíny, tj. zajistit kontrolu vývoje výdajů. Dalšími účely jsou: předvídatelnost evropských výdajů ve střednědobém horizontu, lepší spolupráce mezi institucemi při každoročním sestavování a schvalování rozpočtu. Částky stanovené ve finanční perspektivě jsou zakotvené v dohodě institucí, tj. v Meziinstitucionální dohodě Komise, Rady a Parlamentu. Nejsou uvedeny v existujících smlouvách. 5.1 Rozpočtové zásady Pro jasné vymezení pravidel tvorby a provádění rozpočtu Evropské unie je finančním nařízením (Rada EU, 2002) stanoveno devět základních zásad rozpočtového zákona. 1) Zásada jednoty (principle of unity) všechny příjmy a výdaje musí být zahrnuty v jediném dokumentu, aby mohly být finanční zdroje EU efektivně kontrolovány. Tato zásada je přitom porušována několika výjimkami. Např. finanční aktivity Evropské investiční banky nebo výpůjční a úvěrové aktivity EU. 2) Zásada věrnosti zachycení (budget accuracy) 82

83 3) Zásada každoročnosti (principle of annuality) rozpočtové operace se vztahují k příslušnému finančnímu roku, který se shoduje s rokem kalendářním. Je rozlišováno na příděly na závazky a příděly na platby. Příděly na závazky (commitment appropriations) zahrnují celkové náklady právních závazků vstupujících do rozpočtu příslušného finančního roku. Reprezentují operace trvající déle než jeden finanční rok. Příděly na platby (payment appropriations) zahrnují výdaje vyplývající ze závazků vstupujících do rozpočtu příslušného a/nebo předchozího finančního roku/předchozích finančních let. Rozdíly mezi příděly na závazky a příděly na platby jsou definovány jako nevyrovnané závazky (commitments outstanding). Jsou způsobeny časovým rozdíly mezi dobou, kdy závazky vstoupí do rozpočtu, a dobou, kdy jsou provedeny příslušné platby. 4) Zásada vyrovnanosti (principle of equilibrium) příjmy a výdaje rozpočtu musí být v rovnováze. Vzhledem k tomu, že je rozpočet sestavován na bázi odhadu, většinou končí přebytkem (deficitem jen výjimečně). Ten je pak převeden do dalšího finančního období. 5) Zásada účetní jednotky (principle of unit of account) rozpočet je navrhován a následně prováděn v jednotce euro. 6) Zásada všeobecnosti (principle of universality) celkové příjmy musí pokrýt celkové příděly na platby. Rozpočtové příjmy jsou užity bez rozdílu na financování všech výdajů. Dále je dodržováno pravidlo nepřiřazenosti (nonassignment rule), které vyžaduje, aby nebyly příjmy předem vyčleněny na hrazení určitých výdajů rozpočtu. Ke všeobecnosti se vztahuje také pravidlo hrubého rozpočtu stanovující, že všechny příjmy a výdaje jsou plně zahrnuty v rozpočtu, aniž by mezi nimi docházelo k vzájemným úpravám. 7) Zásada přesného stanovení (principle of specification) všechny příděly musí být odůvodněny a musí být přiřazeny určitému cíli. Tím se má zabránit nejasnostem při rozdělování přídělů jak ve fázi schvalování, tak ve fázi provádění rozpočtu. 8) Zásada řádného finančního hospodaření (principle of sound financial management) rozpočtové příděly musí být užity v souladu se zásadami hospodárnosti, užitku a účinnosti. Tato zásada vyžaduje, aby byly zdroje využívány v odpovídajícím čase, v odpovídajícím množství, v odpovídající kvalitě a za nejvýhodnější ceny. Zásada užitku požaduje efektivní vztah mezi používanými zdroji a dosaženými výsledky. Zásada účinnosti vyžaduje dosahování vytčených cílů a zamýšlených výsledků. Rozpočet má sloužit k financování aktivit, které jsou přesně stanovené, měřitelné, dosažitelné, významné a časově vymezené. 9) Zásada průhlednosti (principle of transparency) do dvou měsíců od přijetí musí předseda Evropského parlamentu rozpočet a dodatkový rozpočet zveřejnit v Oficiálním věstníku Evropské unie. Konsolidovaná účetní závěrka spolu se zprávou o finančním řízení předloženou každou institucí musí být rovněž zveřejněny v Oficiálním věstníku. V příloze rozpočtu musí být uvedeny informace o půjčkách a úvěrech Unie ve vztahu k třetím stranám. 83

84 5. Rozpočet EU 5.2 Proces schvalování Na přípravě rozpočtu Evropské unie se podílejí všechny unijní instituce, avšak jen dvě z nich mají právo rozpočet schvalovat a měnit. Jsou jimi Rada EU a Evropský parlament. Podle finančního nařízení Rady EU (2002) musí Evropský parlament, Rada EU, Evropský soudní dvůr, Účetní dvůr, Hospodářský a sociální výbor, Výbor regionů, Ombudsman a Evropský úřad pro dohled nad ochranou dat zaslat do 1. července Evropské komisi a rozpočtovým autoritám odhad svých příjmů a výdajů. Stejně tak musí i Komise do téhož data zaslat odhad svých příjmů a výdajů rozpočtovým autoritám. Do 1. září pak musí Komise Radě předložit předběžný návrh rozpočtu obsahující souhrn příjmů a výdajů pro Evropskou unii jako celek. Meziinstitucionální dohoda (Evropská komise, 1999) dále stanovuje, čím se má Komise při sestavování předběžného návrhu rozpočtu řídit: schopností využít příděly při snaze o udržení vztahu mezi příděly na závazky a příděly na platby; možností započetí nových aktivit formou pilotních projektů, nových přípravných činností nebo pokračováním právě končících víceletých aktivit po zvážení, zda bude možné zajistit tzv. základní právní akt (viz níže); nutností zajistit, aby změny ve výdajích ve vztahu k předchozímu roku respektovaly omezení daná rozpočtovou disciplínou. Provádění rozpočtu vyžaduje přijetí základního právního aktu ve formě sekundárního právního aktu (nařízení, směrnice nebo rozhodnutí). Tato legislativa stanovuje základní pravidla pro činnost Unie a provádění výdajů rozpočtu. (Výjimku z povinnosti podléhat základnímu právnímu aktu má financování činností, které spadají do kompetencí EU: příděly na pilotní programy zkušebního charakteru cílené na testování proveditelnosti a užitečnosti dané činnosti; příděly vztahující se k činnostem majícím za cíl připravit návrhy s výhledem na přijetí unijního opatření; příděly na specifické nebo dokonce neurčité činnosti Komise plynoucí z jejích institucionálních výsad jiných než její právo legislativní iniciativy a zvláštních práv na ni přenesených Smlouvami a příděly určené na fungování institucí v rámci jejich administrativní autonomie.) Schvalovací proces Poté, co je Komisí předložen předběžný návrh rozpočtu, začíná schvalovací procedura na půdě Rady EU a Evropského parlamentu. Má-li Rada v úmyslu odchýlit se od předběžného návrhu, konzultuje to s Komisí, a v případě potřeby i s jinými zúčastněnými orgány. Chce-li Rada změnit povinné výdaje, vede o nich smírčí řízení s Parlamentem. Z předběžného návrhu se v 1. čtení stává návrh rozpočtu, který Rada přijímá kvalifikovanou většinou. Do 5. října jej předkládá Evropskému parlamentu. Ten může většinou hlasů svých poslanců doplnit nepovinné výdaje návrhu rozpočtu. Každoročně je pro ně stanovena maximální sazba, o kterou mohou být výdaje stejné povahy oproti běžnému rozpočtovému roku zvýšeny. Pokud jsou Evropský parlament, Rada nebo Komise přesvědčeny, že činnost Unie nutně vyžaduje překročení této sazby, může být dohodou Rady a Parlamentu stanovena sazba nová. Rada v takovém případě rozhoduje kvalifikovanou většinou, Parlament většinou hlasů svých poslanců a třípětinovou většinou odevzdaných hlasů. 84

85 Kromě doplnění nepovinných výdajů, mohou také poslanci navrhnout většinou odevzdaných hlasů Radě změny povinných výdajů návrhu. Pokud však Parlament do 45 dní rozpočet schválí, nebo nenavrhne změny či doplňky návrhu, je rozpočet s konečnou platností schválen. Přijme-li Parlament doplňky či změny, jde takto upravený návrh zpět do Rady. Nezmění-li Rada v patnáctidenní lhůtě od předložení návrhu rozpočtu žádný z doplňků nebo přijme-li jeho návrhy změn, rozpočet se považuje za schválný s konečnou platností. Při 2. čtení, před nímž Rada s Parlamentem vede opět smírčí řízení, platí pravidlo, že Rada určuje konečnou velikost povinných výdajů. Parlament již tuto velikost změnit nemůže, může jen rozpočet zamítnout jako celek. Po konzultaci s Komisí tedy může v rámci nepovinných výdajů Rada kvalifikovanou většinou změnit kterýkoli doplněk přijatý Evropským parlamentem. Pokud jde o změny povinných výdajů navržené Parlamentem, je rozhodující, zda tyto změny zvyšují celkovou velikost rozpočtu. Pokud ji nezvyšují, potom jen kvalifikovaná většina v Radě může zamítnout Parlamentem navržené změny. Vede-li změna navržená Parlamentem ke zvýšení celkové částky, může Rada návrh změn Rady přijmout jen kvalifikovanou většinou. Kolem 22. listopadu se v případě změn přijatých během druhého čtení v Radě dostává upravený návrh do Parlamentu ke druhému čtení. Ten již nemůže měnit povinné výdaje, ale do patnácti dnů po předložení návrhu rozpočtu může doplnit nebo zamítnout většinou hlasů změny doplňků nepovinných výdajů provedené Radou a schválit rozpočet. Jestliže Parlament v této lhůtě nepřijme žádné usnesení, považuje se rozpočet s konečnou platností za schválený. Po skončení řízení v Evropském parlamentu vyhlásí jeho předseda, že rozpočet je s konečnou platností schválen. Parlament však může ze závažných důvodů většinou hlasů svých poslanců a dvoutřetinovou většinou odevzdaných hlasů návrh rozpočtu zamítnout a požadovat předložení návrhu nového. Druhé čtení Jestliže není rozpočet do začátku rozpočtového roku schválen, přichází ke slovu provizorní rozpočet. Podle finančního nařízení Rady EU (2002) je možné pro každou kapitolu navrhnout příděly na závazky ve výši jedné čtvrtiny přídělů minulého roku a navíc kapitolu navýšit o jednu dvanáctinu za každý uplynulý měsíc. Platby v rámci kapitol mohou být měsíčně uskutečňovány ve výši jedné dvanáctiny přídělů minulého roku. Pokud to vyžaduje zachování kontinuity činnosti Unie, může Rada na žádost Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem kvalifikovanou většinou rozhodnout o současném přidělení dvou nebo více provizorních dvanáctin jak pro závazky tak i pro platby. Jestliže však ani tento postup není dostačující, může být ve výjimečných případech překročena hodnota přídělů pro danou kapitolu z předchozího roku. Nesmí však dojít k překročení celkových přídělů celkového rozpočtu z minulého roku. V případě neodvratných, výjimečných nebo neočekávaných skutečností může Komise během rozpočtového roku schválený rozpočet upravit. Za tímto účelem předkládá předběžný návrh dodatkového a nebo opravného rozpočtu. Dodatkový (supplementary) rozpočet zvyšuje objem výdajů původního rozpočtu nebo zavádí nové výdaje, aniž musí nutně dojít ke zvýšení celkového objemu výdajů rozpočtu. Opravný (amending) rozpočet nemění velikost celkového objemu výdajů rozpočtu, případně jej snižuje a mění rozdělení výdajů. Může též měnit velikost očekávaných 85

86 5. Rozpočet EU Příjmy rozpočtu příjmů na základě jejich skutečného výběru během roku. Opravné rozpočty se používají také pro zanesení bilance předchozího roku do rozpočtu roku aktuálního. Většinou mají změny rozpočtu podobu obou zmíněných variant, tedy dodatkového a opravného. Na dodatkové a opravné rozpočty s vztahuje stejná procedura jako na rozpočet běžný. Kromě sestavení a schválení rozpočtu musí být také určeno, jak budou vypadat příjmy rozpočtu daného roku. Vychází se s celkových naplánovaných výdajů, od nich se odečte případný přebytek předchozího finančního toku další složky příjmové kategorie označované jako ostatní (Např. poplatky za administrativní činnost institucí, poplatky vztahující se k fungování EHP, daně z příjmů zaměstnanců ES). Následně se odečítá odhad výnosů tradičních vlastních zdrojů, DPH a chybějící část nepokrytá uvedenými příjmy je vybrána ve formě hrubého národního důchodu (HND). Tradiční vlastní zdroje se po odečtení 25 % inkasních nákladů odvádějí nejpozději první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž na výběr vznikl nárok. Převod plateb třetího a čtvrtého zdroje probíhá první pracovní den každého měsíce ve výši jedné dvanáctiny požadovaní výše odvodů DPH a HND příslušného roku (Rada EU, 2000). Vzhledem ke skutečnosti, že velikost příjmů z DPH a HND je v době přípravy předběžného návrhu rozpočtu jen odhadována, dochází ještě během příslušného roku k revizi obou odhadů. Rozdíly jsou pak zaneseny v dodatkovém a nebo opravném rozpočtu. Avšak skutečná velikost vyměřovacích základů třetího i čtvrtého zdroje je známa až dva roky po skončení příslušného finančního roku. Zjištěné rozdíly jsou tímto dvouletým zpožděním samozřejmě zohledněny při výběru DPH a HND od jednotlivých členských států. Obrázek 5.1: Rozpočtový proces (1) Komise sestaví (2) předběžný návrh rozpočtu (3) Rada přijme návrh rozpočtu (4) Parlement tento návrh projedná v prvním čtení a může přijmout změny návrhu Změněný návrh rozpočtu projedná ve druhém čtení Rada Rada předá Parlamentu revidovaný návrh rozpočtu Parlament potvrdí změny, které přijal v prvním čtení a které Rada zamítla Evropský parlament ve druhém čtení přijme nabo zamítne změněný návrh rozpočtu předseda Evropského parlamentu schválí (5) rozpočet v konečném znění Proces přijímání rozpočtu, který trvá více než osm měsíců, probíhá (6) v roce předcházejícím rozpočtovému roku, na který se rozpočet vztahuje 86

87 (1) Komise plní roční souhrnný rozpočet na svou odpovědnost (1) Účetní dvůr zkoumá plnění ročního rozpočtu na uplynulý rok a zveřejňuje svou (2) výroční zprávu (3) Rada se zabývá připomínkami Účetního dvora a navrhuje (4) Evropskému parlamentu doporučení Evropský parlament udělí na základě doporučení Výboru pro rozpočtovou kontrolu absolutorium (5) Komisi za plnění rozpočtu. Pravidelnou součástí absolutoria jsou doporučení ke zlepšení plnění budoucího rozpočtu. Parlament může taky odmítnout absolutorium udělit. Zdroj: Vývoj vlastních zdrojů Lucemburská dohoda Rozhodnutí Rady z roku 1970 představilo nový systém financování rozpočtu Společenství. Ve snaze o dosažení finanční autonomie na národních vládách měl skončit model příspěvků, Společenství mělo získávat prostředky ze svých vlastních zdrojů zemědělských dávek, cel a určitého podílu na vybrané DPH. Zemědělské dávky a cla se staly zdrojem rozpočtu bezprostředně již od roku Toto rozhodnutí Rady ale nebylo po dlouhou dobu naplňováno ve vztahu k třetímu zdroji určitému podílu (ne více než 1 %) z harmonizovaného vyměřovacího základu DPH. Právě způsob výpočtu se stal největším problémem zavedení tohoto zdroje. Ačkoliv Rada vydala již v roce 1967 směrnici vyžadující jednotný systém DPH platný ve všech členských státech (šlo především o zrušení zdanění dovozů a zavedení zdanění vývozů), dohody o harmonizovaném vyměřovacím základu bylo dosaženo až ve směrnici z roku Plná implementace nastala až v roce 1980, ale již o rok dříve plynuly do evropského rozpočtu první příjmy z DPH. Do té doby 87

88 5. Rozpočet EU dorovnávaly členské země výši rozpočtových výdajů finančními příspěvky dle HNP v tržních cenách. Již na počátku 80. let se třízdrojový systém ukázal být pro potřeby rozpočtu ES nedostatečným. V důsledku liberalizace obchodu klesal výnos tradičních vlastních zdrojů a výše příjmů z třetího zdroje byla negativně ovlivněna slabým ekonomickým růstem zemí západní Evropy. Na tuto skutečnost navíc nebylo možné pružně reagovat zvýšením procentní sazby DPH odváděné do rozpočtu, nebot její výše byla Lucemburskou dohodou omezena maximálně na 1 % harmonizovaného vyměřovacího základu. Dalším problémem se už několik let ukazovalo nastavení příjmů a výdajů rozpočtu. Na výdajové straně se o to zasloužila skutečnost, že % rozpočtu v té době připadlo na zemědělství. Tím byly zvýhodněny země s rozsáhlým zemědělským sektorem schopným pojmout tento objemný díl společných peněz vymezených pro relativně úzkou skupinu příjemců. Na straně příjmové se určitá nespravedlnost systému projevovala u všech tří zdrojů, které nijak nerozlišovaly různá specifika členských států. Nejvíce se zmíněný jev týkal Velké Británie, která doplácela na relativně malý zemědělský sektor, a proto nemohla být příjemcem výraznějších částek v rámci společné zemědělské politiky. Také pokud jde o zdroj odváděný z DPH, byla Británie v nevýhodě, protože kvůli výraznému podílu soukromé spotřeby na HNP dosahovala vysokého vyměřovacího základu pro výpočet této daně. Uvedené skutečnosti vedly k tomu, že se v roce 1980 stala Británie největším čistým plátcem do společného rozpočtu. Reakcí na popsané nedostatky bylo několik více či méně úspěšných reforem uskutečněných v průběhu 70. a 80. let. Pokusy řešit problém rozpočtové nerovnováhy VB lze najít již v roce 1975, kdy se členské státy v Dublinu dohodly na systému dynamických brzd, podle něhož by se výše britských plateb omezila po dosažení tří podmínek: HNP menší než 85 % průměru ES; tempo ekonomického růstu menší než 120 % průměru ES; podíl na velikosti plateb vlastních zdrojů o 10 % větší než podíl na souhrnném HNP. Splnění těchto tří podmínek současně ale nebylo nikdy dosaženo. Proto se na stejném místě o 4 roky později dohodl program ad hoc výdajů pro Velkou Británii na období 1980 až 1982 ve formě speciálních městských, regionálních a energetických podpůrných opatření. Jelikož toto řešení nebylo dlouhodobé a navíc stále zřetelněji vyvstávala potřeba navýšení příjmů rozpočtu, dospěly členské státy k rozhodnutí provést zásadnější změny systému. Dohoda z Fontainebleau Prvním krokem byla Dohoda z Fountainebleau vzešlá ze zasedaní Evropské Rady v roce Reforma se zaměřila jen na úpravu existujícího systému, konkrétně třetího zdroje rozpočtu. Ve světle blížícího se rozšíření o chudé Španělsko a Portugalsko byl požadavek na zvýšení finančních prostředků uspokojen nárůstem stropu odvodů z vyměřovacího základu DPH z 1 na 1,4 % od roku Dalším bodem reformy byla náprava rozpočtové bilance Velké Británie. Byla dojednána obecná 88

89 zásada opravňující k rozpočtové korekci jakýkoli členský stát s rozpočtovým zatížením vyšším než odpovídající jeho relativní prosperitě. Británie si pro rok 1984 vymohla jednorázovou kompenzaci ve výši 1 miliardy ECU. Od roku 1985 pak měla náhrada Británii činit 66 % z hodnoty násobku velikosti celkových alokovaných výdajů a rozdílu mezi podílem Británie na celkových platbách DPH a podílem na celkových alokovaných výdajích rozpočtu. Je zřejmé, že pokud měla Velká Británie dostávat část peněz odvedených do společného rozpočtu, musel se najít způsob, jak břemeno korekce rozložit mezi ostatní státy. Klíčem byl podíl odvodů DPH každého státu na celkové výši příjmů z DPH bez započtení příspěvku Británie. Výjimkou bylo Německo, jehož výše z takto vypočítaného podílu byla omezena na dvě třetiny. Zbývající třetina se opět dělila mezi ostatní státy. Podíváme-li se na následky rozhodnutí o rozpočtové korekci ve prospěch Británie z pohledu prvního z cílů Dohody z Fountainebleau, tedy zvýšení rozpočtových prostředků, zjistíme, že vedlo k částečné negaci zvýšení stropu odvodů z vyměřovacího základu DPH. Příčinnou byla skutečnost, že od maximální sazby pro výpočet odvodů bylo třeba odečíst procentuální vyjádření výše korekce Británie. Tím se získala jednotná sazba (uniform rate) DPH, která byla nižší než sazba maximální, podle této snížené jednotné sazby se pak odváděly platby z DPH. Výsledkem pak byly opět napjaté finance ES, kdy v letech 1986 a 1987 bylo dosaženo maximální sazby, tedy 1,4 % harmonizovaného vyměřovacího základu, ačkoliv do rozpočtu z něj plynulo jen 1,25 %, z rozdílu se hradila korekce Británii. Příjmové krizi přispěl i snižující se výběr tradičních vlastních zdrojů. Před evropskými politiky tak opět vyvstala otázka přehodnocení systému vlastních zdrojů, tentokrát již v mnohem zásadnější podobě. Bruselská dohoda Delors I. Zasedání Evropské Rady v roce 1988 přineslo schválení podstatné části návrhu Evropské Komise vedené předsedou Jacquesem Delorsem a s tím několik nových prvků v rozpočtové oblasti. Především to bylo představení pětileté finanční perspektivy pro stabilizaci rozpočtového plánování. Na příjmové straně došlo také k podstatné změně zavedení čtvrtého zdroje vztaženého k HNP členských zemí. Nejsilnějším argumentem pro jeho zavedení byla snaha vyhnout se rozpočtovým tísním pramenícím z nedostatečnosti prvních tří zdrojů vyplývající z jejich aktuálního nastavení. Čtvrtý zdroj totiž dorovnává množství vybraných prostředků určených výdajovým potřebám rozpočtu, a to stejným procentem HNP každého členského státu. V této souvislosti se poukazovalo na to, že příspěvek z HNP přesně odráží různou schopnost členských států platit do rozpočtu. Právě spravedlnost a dostatečnost v následných debatách vyvažovaly výtky vztahující se k příspěvkovému charakteru tohoto zdroje. Na zavedení nového příjmu reagovala Rada úpravou způsobu výpočtu korekce rozpočtové nerovnováhy Británie. Změnu lze stručně hodnotit jako sice nutné a novou realitu odrážející, ale zároveň ještě více komplikující a znepřehledňující řešení. Výše rozpočtu byla omezena ve vztahu k HNP, a to na 1,15 % v roce Finanční prostředky měly postupně růst až k hranici 1,2 % v roce Novou tvář získal Pětiletá finanční perspektiva 89

90 5. Rozpočet EU rozpočet i rozhodnutím o přijetí pětiletého rámce pro období , čímž se hospodaření rozpočtu mělo stát stabilnější a předvídatelnější. Se zavedením čtvrtého zdroje Komise navrhovala snížení sazby DPH, aby se tak vyšlo vstříc chudším členům volajícím po tomto kroku. K tomu nakonec nedošlo, velikost odvodů byla ale přesto omezena v rozhodnuti Rady ES o systému vlastních zdrojů Společenství stanovením maximální výše 55 % HNP členského státu harmonizovaného vyměřovacího základu, na nějž se aplikovala jednotná sazba. Oproti očekávání ale zpočátku nedocházelo k postupnému nahrazování třetího zdroje čtvrtým, nový zdroj spíše vyrovnával nižší výběr tradičních vlastních zdrojů. Důvodem nesnižujícího se, v některých letech naopak rostoucího, výběru DPH bylo vyšší než předpokládané tempo ekonomického růstu zemí ES. V letech tomu tak již nebylo. S blížící se potřebou dohodnout další finanční rámec se na počátku 90. let opět rozeběhla diskuze o revizi systému vlastních zdrojů a znovu hrál hlavní roli třetí zdroj, odvody DPH. Dohoda z Edinburgu Delors II V Edinburgu se rozhodlo o prodloužení rozpočtového rámce na 7 let, zahrnoval tedy roky Od roku 1995 (po schválení Dohody Radou) se měl strop rozpočtu zvedat z 1,2 % na 1,27 % HNP. Příděly na závazky měly být v roce 1999 omezeny 1,335 % HNP. Oficiálně byl uznán regresivní charakter DPH pramenící z většího sklonu ke spotřebě chudých států než států bohatých. Velikost odvodů z vyměřovacího základu DPH proto měla v postupných krocích z 1,4 % na 1,0 %, přičemž maximální výše tohoto základu neměla přesahovat 50 % HNP u zemí s HNP nižším než 90 % průměru ES v roce Ostatní země se k této hranici měly přibližovat jejím jednoprocentním snižováním, v roce 1995 to mělo být 54 %. V roce 1999 měly všechny státy dosáhnout 50 % limitu. Sérii popsaných opatření se dosáhlo částečného odstranění prvku nespravedlnosti systému. Vzrostl podíl čtvrtého zdroje, který ale nesplňoval základní požadavek stojící v pozadí sepsání Lucemburské dohody autonomnost a nezávislost financování rozpočtu na národních vládách. Agenda 2000 Následující sedmiletý finanční rámec dohodnutý na Berlínském summitu roku 1999 pokrýval období Byl opravdu zlomový, protože poprvé zahrnoval i prostředky určené pro nové členské státy. V rozhodnutí platném až na dvě níže uvedené výjimky od roku 2002 Rada EU stvrdila závěry zasedání Evropské Rady v Berlíně. Summit vyjádřil požadavky na systém vlastních zdrojů: má být spravedlivý, průhledný, efektivní, jednoduchý a postavený na kritériích, která nejlépe odrážejí schopnost jednotlivých států platit. Pro rozpočtové účely také v roce 2002 došlo k nahrazení HNP hrubým národním důchodem (HND). Tím se naplnilo Nařízení o Evropském systému národních a regionálních účtů ve Společenství ESA 95, z jehož pomocí se získávají přesnější data než pomocí předchozího systému. Rozhodnutí o systému vlastních zdrojů dávalo Komisi za úkol, aby v prosinci 2001 přepočítala maximální velikost přídělů na platby i přídělů na závazky za použití nejaktuálnějších ukazatelů a vzorců. 90

91 Přechodem na nový systém ESA 95 tedy došlo ke snížení procentuální sazby maximální velikosti přídělů na platby (1,24 % HND) i závazky (1,31 % HND), ale absolutní velikost touto změnou dotčena nebyla. Naopak, uvedený přepočet byl vyhotoven právě proto, aby nedošlo ke změně absolutních velikostí stropů při změně metodiky výpočtu. S ohledem na regresivnost zdanění DPH Dohoda z Berlína dále postupovala v nastoupené cestě snižování maximální sazby DPH z 1 % na 0,75 % pro roky 2002 a 2003 a dále na 0,50 % od roku Byl potvrzen strop vyměřovacího základu DPH ve výši 50 % HNP (od roku 2002 HND) pro všechny členské státy. Změny se dočkaly i první dva zdroje, protože se od zvýšil na 25 % podíl zadržený vybírajícím členským státem k uhrazení inkasních nákladů. Od téhož datace měnil i výpočet korekce rozpočtové nerovnováhy. Německo, Nizozemí, Rakousko a Švédsko prosadily svůj názor, že jsou jejich země ve vztahu ke své relativní prosperitě nadměrně rozpočtově zatěžovány, a že tedy mohou podle Dohody Fontainebleau uplatnit nárok na korekci své rozpočtové nerovnováhy. Tato kompenzace však neměla stejnou podobu jako v případě Británie, šlo jen o rozšíření a modifikaci ustanovení dříve platného pouze pro Německo. To bylo v předchozích letech při hrazení korekce Británii částečně zvýhodněno omezením svého podílu na dvě třetiny původní výše. Nyní se počet zvýhodněných zemí zvýšil na čtyři výše jmenované, při čemž se míra jejich spoluúčasti snížila jen na jednu čtvrtinu odpovídající částky. Takový systém se jeví jako nejen nepřehledný, ale pro delší časové období navíc neudržitelný, protože seč z něj stává spíše statistické cvičení plné výpočtů a následných přepočtů původních výpočtů. Popsaný vývoj vlastních zdrojů představil příjmovou stranu rozpočtu jako celek. Především změny ve třetím a čtvrtém zdroji stejně tak jako problematika rozpočtových bilancí, poukázaly na největší slabiny a nejcitlivější místa systému. 5.4 Historie účetních jednotek rozpočtu EU Rozpočet ESUO byl mezi lety 1951 a 1958 uváděn v amerických dolarech, následně do roku 1960 v účetní jednotce zlaté parity vycházející z dohody z Breton Woods (jednotka odpovídala 0, gramům mincovního zlata). Od roku 1961 se tento systém rozšířil i na rozpočty EHS a Euratom. Vzhledem k měnové krizi počátkem 70. let se hledala nová účetní jednotka. Mezi lety 1977 a 1980 byla používána Evropská účetní jednotka (European unit of account, EUA), která byla složená z pevně stanoveného koše měn zemí ES. Od roku 1981 do konce roku 1998, tedy před zavedením eura v bezhotovostním styk, byla používána Evropská měnová jednotka (European currency unit, ECU). Oproti EUA byl koš měn členských států průběžně upravován. 5.5 Finanční perspektiva Finanční perspektiva pro období 2000 až 2006 byla rozčleněna do 8 hlav: 1. Zemědělství: Společná zemědělská politika je jednou z prvních oblastí spolupráce s nadnárodním charakterem, která ukázala směr vývoje i dalších politik. Primátem 91

92 5. Rozpočet EU Tabulka 5.1: Finanční perspektiva Společenství na léta Finanční rámec EU pro období (EU 15, v mil. eur, ceny roku 1999) Zemědělství SZP Rozvoj venkova Strukturální akce Strukturální fondy Kohezní fond Vnitřní politiky Vnější vztahy Administrativa Rezervy Předvstupní pomoc Rozšíření Celkem Zdroj: SZP je její finanční náročnost, byla a doposud je finančně nejnáročnějším politikou EU. 2. Strukturální operace: 4 strukturální fondy (Evropský fond pro regionální rozvoj, Evropský sociální fond, Evropský zemědělský orientační a záruční fond a Finanční nástroj pro podporu rybolovu) a Kohezní fond jsou hlavní nástroje, prostřednictvím kterých jsou financovány projekty vedoucí k naplnění cílů politiky hospodářské a sociální soudržnosti. 3. Vnitřní politiky: poměrně málo finančně náročná oblast rozpočtu, přesto jsou zde zahrnuty politiky, které jsou nezbytné k naplňování a prohlubování integračního procesu. Jsou zde zahrnuty následující oblasti: výzkum, ostatní zemědělské operace, ostatní regionální operace, doprava, rybolov a moře, vzdělávání a odborný výcvik, kultura a audiovizuální média, informace a komunikace, ostatní sociální operace, politické strany, energie, životní prostředí, ochrana spotřebitele, vnitřní trh, průmysl, trh práce a technologické inovace, statistické informace, transevropské sítě, oblast svobody, bezpečnosti a práva, opatření pro boj s finančními podvody, Fond solidarity Evropské unii a rezerva na administrativní výdaje. 4. Vnější vztahy: jedná se o bilaterální spolupráci s třetími zeměmi, potravinovou pomoc, humanitární pomoc, Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a další. 5. Administrativa: tato Hlava pokrývá náklady spojené s fungováním institucionálního rámce Evropského společenství. Patří sem zejména náklady na zaměstnance, na pořízení a provoz nemovitostí, publikační činnost apod. 6. Rezervy: jsou objemově nejmenší Hlavou finanční perspektivy. Tato Hlava vznikla jako prevence rizik dopadů operací EU ve vztahu k třetím zemím na rozpočet EU. Dělí se na tři skupiny měnové rezervy, rezervy naléhavé pomoci a garanční rezervy. 92

93 7. Předvstupní pomoc: prostředky určené pro předvstupní pomoc prostřednictvím programů Phare, ISPA a SAPARD. 8. Rozšíření: výdaje v souvislosti s rozšířením Evropské unie o 10 zemí namísto původně očekávaných 6 zemí. 5.6 Finanční perspektiva Tabulka 5.2: Návrh finančního rámce Společenství na období Finanční perspektiva závazky, ceny 2004, mil EUR průměr podíl na FP nárůst 2013/06 1. Udržitelný růst % 63 % 1a. Konkurenceschopnost % 194 % pro růst a zaměstnanost 1b. Koheze pro růst a % 32 % zaměstnanost 2. Zachování a řízení % 3 % přírodních zdrojů z toho: tržní opatření a % 3 % přímé platby 3. Občanství, svoboda, % 90 % bezpečí a spravedlnost 4. EU jako globální % 40 % partner 5. Administrativa % 31 % Celkem (závazky) % 31 % Zdroj: Navrhovaná struktura Finanční perspektivy (hlavy) 1 Udržitelný rozvoj 1a Konkurenceschopnost pro růst a zaměstnanost 1b Soudržnost pro růst a zaměstnanost 2 Zachování a řízení přírodních zdrojů 3 Občanství, svoboda, bezpečí a spravedlnost později rozděleno na dva sub-headingy: 3a a 3b) 4 EU jako globální partner 5 Administrativa H 1a Konkurenceschopnost pro růst a zaměstnanost 1 Výzkum a technologický vývoj 2 Transevropské dopravní a energetické sítě 3 Vzdělávání 4 Inovace a podpora SMEs 5 Sociální politika 93

94 5. Rozpočet EU H 1b Soudržnost pro růst a zaměstnanost Cíl Konvergence: regiony s HDP/obyv. < 75 % průměru EU 25 regiony se statistickým efektem (< 75 % průměru EU 15) země s HND/obyv. < 90 % průměru EU 25 Cíl Regionální konkurenceschopnost: všechny ostatní regiony, které nespadají do cíle Konvergence; Cíl Cíl Evropská územní spolupráce: přeshraniční, nadnárodní a meziregionální spolupráce. H 2 Zachování a řízení přírodních zdrojů 1. pilíř Společné zemědělské politiky (přímé platby, tržní opatření); rozvoj venkova; rybářství; opatření na ochranu životního prostředí. H 3 Občanství, svoboda, bezpečí a spravedlnost 3a Svoboda: ochrana vnějších hranic, společná azylová a imigrační politika; Bezpečí: boj proti terorismu, organizovanému zločinu,... Spravedlnost: soudní spolupráce v občanských i trestních záležitostech, boj proti násilí a drogám,... 3b Občanství: kultura, mládež, zdraví a ochrana spotřebitele Fond solidarity 1 mlderočně není jisté, zda bude součástí finanční perspektivy, nebo zda zůstane mimo. H 4 Vnější vztahy Předvstupní nástroj: (integrace Phare, ISPA, SAPARD, CARDS,... ) kandidátské země (Turecko, Chorvatsko, Makedonie) potenciální kandidáti (západní Balkán) Evropský sousedský a partnerský nástroj: Alžírsko, Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Egypt, Gruzie, Izrael, Jordánsko, Libanon, Libye, Moldavsko, Maroko, Palestina a Pásmo Gazy, Ruská federace, Sýrie, Tunisko, Ukrajina Nástroj rozvojové spolupráce a hospodářské spolupráce: všechny ostatní země, podpora Miléniových rozvojových cílů Nástroj stability: pro krizové situace, krátkodobé Humanitární pomoc a makrofinanční pomoc H 5 Administrativa Pouze administrativní výdaje ostatních institucí kromě Komise, výdaje na evropské školy, penze,... 94

95 Operativní výdaje EK by měly být přiřazeny jednotlivým výdajovým kapitolám Shrnutí kapitoly Financování politik společenství se děje na základě rozpočtu Společenství, který je sestavován v tzv. finančních perspektivách. Procesu každoročního schvalování se účastní Komise, Rada i Parlament. Dozvěděli jste se také o vývoji vlatních příjmů a jejich jednotlivých úprav. Na základě tabulek byl představen rozpočet na plánovací období i jeho aktualizace pro nové plánovací období. Otázky k zamyšlení 1. Vyjmenujte základní rozpočtové zásady. 2. Kdo dohlíží na finanční prostředky Společenství? 3. Jaká politika nejvíce zatěžuje rozpočet Společenství a jaký je její historický vývoj (dochází k poklesu nebo naopak k růstu jejího zastoupení na výdajích Společenství)? 4. Byly vlastní příjmy Společenství koncipovány již v zakládajících smlouvách? 5. Jakými položkami je tvořena příjmová část rozpočtu Společenství? POT Vyhledejte si rozpočet EU na období a porovnejte jednotlivé jejich položky. Pokuste se vysvětlit nárůst/propad jednotlivých položek. Zároveň zjistěte země, které z rozpočtu nejvíce čerpají, a země, které do něj naopak přispívají nejvíce. Zjistěte, jaké problémy se vyskytly při schvalování finanční perspektivy na období

96 5. Rozpočet EU 96

97 jí jí jí jí jí Reforma SZP Cíle SZP Hlavní zásady Nástroje Financování SZP 6 Společná zemědělská politika

98 6. Společná zemědělská politika Cíl kapitoly Společná zemědělská politika se objevila již ve Smlouvě o založení Evroského hospodářského společenství. I když nebyly pevně stanoveny cíle, ani harmonogram jejich naplňování, jednalo se o velmi významnou část smlouvy. V kapitole dostanete souhrnný přehled vývoje Společné zahraniční politiky od prvních smluv až po současnost. Dozvíte se o jejích specifických rysech, stejně jako o problémech, které působila i nadále působí hlavně ve vztahu k rozpočtuspolečenství a také ve vztahu deformace cen na světových trzích. Časová zátěž Doba potřebná pro studium kapitoly jsou cca 3 hodiny. Zemědělská politika byla první a po dlouhou dobu nejdůležitější společnou politikou Unie. V Římské smlouvě byla společná zemědělská politika velice podrobně propracována. V praktické činnosti Rady ministrů a Komise zaujímá velkou část jejich kapacity. Po celou dobu od svého zavedení byla finančně velmi náročná, což platí dodnes. Proč má sektor zemědělství ve vývoji evropské integrace tak významné postavení? Zemědělství je ve většině zemí považováno za odvětví, které vyžaduje zvláštní režim. Zemědělská výroba, rostlinná i živočišná, je vystavena na rozdíl od jiných sektorů moderní ekonomiky velkým výkyvům kvůli nepr ˇedvídatelným změnám přírodních (klimatických) podmínek, kvůli nemocem, které postihují hospodářská zvířata i úrodu. Proto kolísá jak objem výroby, tak ceny na tomto trhu a nakonec i vyhlídky příjmů zemědělských výrobců. Římská smlouva proto mluví o zvláštní povaze zemědělské činnosti. Zemědělský sektor se dále vyznačuje tím, že vyrábí materiál, jenž je základním vstupem pro produkci potravin a tím se největší měrou podílí na zajištění výživy a zásobování obyvatel. K tomu přistupovalo ještě to, že v polovině 50. let, v době založení EHS, domácí produkce zemědělského sektoru pokrývala pouze 85 % spotřeby potravin. Nezávislost na dovozu, zvýšení zemědělské produkce, potravinová soběstačnost a spolehlivost dodávek potravin z vlastních zdrojů byly v tehdejší fázi studené války všemi členskými zeměmi přijímány jako prioritní a společný úkol. Společná zemědělská politika (SZP; Common agricultural policy CAP) byla podrobně rozpracována již v Římských smlouvách (1957) a měla být základním pilířem evropské integrace. Zásady SZP SZP byla původně založena na těchto zásadách: zaručené ceny zemědělských produktů uvnitř EHS: každý zemědělec měl zaručeno odkoupení produkce za předem známou cenu, která mu zajišt ovala zisk; ochrana vnitřního trhu prostřednictvím vysokých celních sazeb, které zamezují levnější dovoz z třetích zemí; zvýhodnění evropské produkce na světových trzích formou poskytování finančních podpor pro vývoz. 98

99 K zavedení SZP došlo z několika důvodů. V době založení EHS byla západní Evropa závislá na dovozu potravin, které tehdy byly vzhledem k válečným a poválečným zkušenostem strategickým zbožím. SZP tedy měla především zajistit soběstačnost v zásobování zemědělskou produkcí. Zároveň měla být zajištěna taková cenová úroveň zemědělských produktů, která by znamenala pro výrobce stabilní příjmy a ochránila je před cenovými výkyvy, převážně způsobenými vnějšími faktory. Tento model byl výhodný jak pro zemědělce, tak pro spotřebitele. Socio-ekonomickým argumentem bylo zachování tradiční venkovské struktury s ekonomickou udržitelností malých rodinných farem, aby nedocházelo k masovému vylidňování venkova a následným negativním sociálním jevům v městských centrech. V souladu s požadavky územního plánování pak jde o udržení a zvýšení kvality venkova. Ekonomickým důvodem nestability zemědělských trhů je na straně poptávky nízká elasticita, protože zemědělské produkty jsou vnímány jako základní životní potřeba. Na straně nabídky, která je ve většině případů závislá na počasí a je vystavená nebezpečí přírodních živlů, je značná nemožnost určit množství celkové produkce. Tato skutečnost spolu s neelastickou poptávkou ústí do vysokých cenových výkyvů. Nestabilita trhu je dále prohloubena nedostatkem informací o změnách nabídky a poptávky, kterým trpí velké množství malých farmářů. Proces postupného zavádění SZP byl zahájen konferencí členských států ve Strese v roce V letech došlo ke vzniku prvních systémů regulování trhů nejdůležitějších zemědělských produktů a k zavedení společného financování SZP prostřednictvím Evropského zemědělského záručního a orientačního fondu. Od roku 1964 se uplatňují společné garantované ceny jednotlivých produktů. V 70. letech byl proces vytváření komunitárních systémů regulování trhů pro jednotlivé druhy zemědělských produktů završen. Vysoké výkupní ceny a programy pomoci zemědělcům vedly zpočátku během dvou desetiletí k trojnásobnému zvýšení zemědělské produkce, přičemž ubyly dvě třetiny zaměstnanců v odvětví. Zároveň se výrazně snížily oseté plochy. V tomto byla SPZ velmi úspěšná, na druhé straně však bylo produkováno stále větší množství potravin, které nebylo možné spotřebovat. Evropa tedy začala přebytečné potraviny vyvážet. Neustálý růst výdajů na zemědělství pokračoval iv 70. a 80. letech. Systém značně vysokých garantovaných cen za nijak nelimitovanou produkci vedl sice k dosažení cílů SZP, ale zároveň, a to zejména v 80. letech, způsobil i některé negativní efekty, např. výraznou nadprodukci obilí, mléka a masa. Nespotřebovaná množství zemědělských produktů byla bud při vynaložení vysokých nákladů skladována nebo s pomocí exportních dotací vyvážena do třetích zemí, čímž samozřejmě docházelo i k určité destabilizaci světových trhů příslušných produktů. Současně tento systém vedl ke zvyšování rozdílů mezi velkofarmáři a drobnými rolníky. (V roce 1990 bylo 80 % všech výdajů SPZ určeno pouze pro 20 % farmářů v ES.) Konference ve Strese léta 6.1 Reforma SZP Výše zmíněné zatěžování evropského rozpočtu si v roce 1988 vynutilo první radikální opatření. Členské země souhlasily se zavedením nového příjmového zdroje rozpočtu ES ve výši 1,2 % HNP, ale jen za předpokladu, že se v dalších letech růst 99

100 6. Společná zemědělská politika McSharryho reforma Agenda 2000 výdajů na zemědělskou politiku zpomalí. Zároveň byly mírně (o 3 %) sníženy intervenční ceny. Bylo přistoupeno také k několika administrativním opatřením, např. pro obiloviny, cukrovku a mléko byly stanoveny horní přípustné produkční limity (kvóty). Členské země, které tyto kvóty překročily, mohly být pokutovány. Dále bylo nařízeno snížení výměru orné půdy během 5 let o 20 %. Jelikož tyto drobné změny byly velmi málo účinné, byl učiněn další významný krok k omezení výdajů SZP a tím byla v roce 1992 McSharryho reforma. Ta reagovala na dva tlaky: na absolutní růst výdajů na SZP ana nespokojenost, kterou zahraniční obchodní partneři projevili na zasedání Uruguayského kola GATT (WTO) jednajícího o liberalizaci světového obchodu se zemědělskými výrobky. Kritika směřovala zejména proti velkým obchodním bariérám ES. Reforma zemědělské politiky vycházela z předpokladu, že v důsledku snižování intervenčních cen nedojde nutně ke snížení úrovně příjmu farmářů, nebot ti při splnění podmínky snížení rozlohy obdělávaných ploch získají přímé kompenzační dotace, přičemž v případě drobných farmářů s rozlohou menší než 20 ha zůstává nárok na dotace zachován bez nutnosti snížit rozlohu obdělávaných ploch. McSharryho reforma si vytyčila řadu nových cílů. Jedním z nich bylo postupné odstranění rozdílů mezi vnitřní a světovou cenou zemědělské produkce, tedy i odstranění exportních dotací. Proto také došlo k poměrně výraznému snížení intervenčních cen a tím i ke zvýšení konkurenceschopnosti zemědělské produkce ES na světových trzích. Například intervenční ceny obilovin se měly během tří let, počínaje rokem 1993, snížit o 29 %. Od tohoto opatření se očekávalo, že vyvolá snížení cen krmiv a tím i cen hovězího a vepřového masa, drůbeže a mléka. Zásadní novinkou reformy bylo, že za snížené intervenční ceny získají zemědělci různé přímé platby musí však kromě výše uvedeného snížení rozlohy obdělávaných ploch také snížit počet hospodářských zvířat připadajících na 1 ha jimi obdělávané půdy. Podpora se vztahovala také na uvádění zemědělské půdy do klidu a rovněž na její využívání pro jiné než zemědělské účely, např. pro zalesňování, rekreaci, turistiku, příp. nepotravinářskou výrobu (výrobu bionafty). Starší zemědělci byli zvýhodněni při odchodu do předčasného důchodu. Nové návrhy na reformu SZP po roce 2000 přinesl dokument Komise ES uveřejněný v roce 1997 s názvem Agenda 2000, který se zabývá otázkou procesu rozhodování uvnitř Unie, zejména reformy SZP a reformy politiky hospodářské a sociální soudržnosti, rozpracovává finanční strategii pro období a navíc předkládá návrhy na intenzivnější předvstupní spolupráci EU s kandidátskými zeměmi. Podle Agendy 2000 má reforma v členských zemích pokračovat v duchu zásad z roku Má se dále snižovat přímá podpora zemědělcům a má být nahrazena kompenzací, která má přinést omezení růstu zemědělské produkce. Kandidátské země nejsou v předvstupním období do SZP zapojeny. Vzhledem k velkým rozdílům v úrovni rozvoje zemědělského sektoru a také potravinářského průmyslu a s ohledem na značné rozdíly v cenách, musí kandidátské země po vstupu do EU projít zvláštním přechodným obdobím. Zemědělství a potravinářský průmysl 100

101 musí projít restrukturalizací a modernizací a připravit se na konkurenční tlak, kterému budou po vstupu do EU vystaveny. V tomto období nejsou poskytovány žádné přímé podpory ani kompenzační platby. Současně je však poskytována rozsáhlá pomoc určená na rozvoj zemědělských a zpracovatelských struktur. V červenci 2002 předložila Evropská komise další návrh revize Společné zemědělské politiky EU. Komise zde vyslovila názor, že veřejné výdaje směřující do zemědělství musí mít důkladnější zdůvodnění. Platby, které zemědělcům vylepšují příjmy, se musí projevit ve větších přínosech z hlediska kvality potravin, ochrany a tvorby životního prostředí, lepší péče o zvířata, tvorby krajiny, ochrany památek. Tato revize Společné zemědělské politiky chce zbavit zemědělství nadbytečné byrokracie. Měla by zemědělce stimulovat už ne k získávání co nejvyšších dotací, ale ke snaze o co nejvyšší úroveň produkce a z toho plynoucího zisku. Další verze reformy SZP byla přijata 26. června Reforma kompletně mění systém dotací v této oblasti. Nová SZP bude více zaměřena na spotřebitele a daňové poplatníky, přičemž zemědělcům bude poskytnuta možnost produkovat výrobky na základě skutečných potřeb trhu. Reforma 2003 Nové členské státy představují pro Evropskou unii 75 milionů dalších spotřebitelů a 4 miliony dalších zemědělců. Rozšíření znamená mnohem větší trh, větší hospodářskou soutěž a také výzvu spojenou s plněním vysokých norem pro kvalitu a bezpečnost produktů a ochranu životního prostředí. Dřívější rozhodnutí členských států nahradit své nákladné a částečně i protichůdné vnitrostátní politiky politikou společnou bylo motivováno očekávanou přidanou hodnotou plynoucí ze zajištění volného oběhu zemědělských produktů a zamezení narušení hospodářské soutěže v rámci Evropského společenství, podpory stability dodávek a konkurenceschopnosti na vnitřních i zahraničních trzích. Od té doby se tato politika vyvíjela, přičemž v úvahu byly brány další zájmy veřejnosti jako např. kvalita produkce, životní prostředí, dobré zacházení se zvířaty a život na venkově, který tvoří 80 % evropského území. Byla rovněž zohledněna potřeba podporovat zemědělce, kteří produkují a uchovávají veřejné statky co nejúčinnějším způsobem. V důsledku toho začala postupem času společná zemědělská politika skutečně vytvářet přidanou hodnotu za nižších nákladů, než kdyby členské státy pokračovaly v provádění svých zemědělských politik individuálně. Reforma se zaměřuje na plnění cílů, kterými jsou konkurenceschopnost, solidarita a lepší zohledňování životního prostředí, a představuje důležitý krok v rozvojové strategii z Lisabonu a Göteborgu. Zahrnuje: podstatné zjednodušení opatření na podporu trhu a plateb přímých podpor, a to oddělením přímých podpor zemědělcům od produkce; další posílení rozvoje venkova převedením finančních prostředků z podpory trhu na rozvoj venkova tak, že budou sníženy platby přímých podpor větším zemědělským hospodářstvím (modulace). Budou tak propojeny dva pilíře SZP, které se navzájem doplňují při dosahování trvale udržitelného rozvoje zemědělské činnosti a zemědělských společenství; 101

102 6. Společná zemědělská politika mechanismus finanční kázně v souladu s rozhodnutím Evropské rady o stanovení stropu v oblasti výdajů na podporu trhu a na přímé podpory v období od roku 2007 do roku V rámci přispívání k plnění cílů trvale udržitelného rozvoje a po svém posílení se budoucí politika rozvoje venkova po roce 2006 bude zaměřovat na tři hlavní cíle: zvyšování konkurenceschopnosti zemědělského sektoru podporováním restrukturalizace (např. investiční podpory pro mladé zemědělce, informační a propagační opatření); zlepšování životního prostředí a krajiny podporováním obhospodařování půdy, včetně spolufinancování akcí pro rozvoj venkova spojených se sítí chráněných přírodních lokalit Natura 2000 (např. ochrana životního prostředí v zemědělství, lesnictví a opatření pro nejméně příznivé oblasti); zlepšování kvality života na venkově a podpora diverzifikace ekonomických činností pomocí opatření zaměřených na sektor zemědělského hospodaření a jiné činitele v oblasti venkova (např. kvalitativní přeorientování výroby, jakost potravin, obnova vesnic). Rybářská politika Součástí SZP je i společná rybářská politika, která je podmínkou pro rovné zacházení a rovné ekonomické možnosti pro rybáře a pobřežní regiony členských států. Neustále vzrůstá důležitost stanovení trvale udržitelného využívání živých vodních zdrojů a akvakultury v rámci trvale udržitelného rozvoje, přičemž je třeba rovnou měrou přihlédnout k environmentálním, hospodářským a sociálním otázkám. Od ledna 2003 je nově reformovaná společná rybářská politika, která se více zaměřuje na trvale udržitelné využívání živých vodních zdrojů a akvakultury, založené na spolehlivých vědeckých stanoviscích a na preventivním přístupu k řízení rybolovu společně s akvakulturou, pevně začleněna do politiky Společenství týkající se trvale udržitelného rozvoje. Životní prostředí Dosažení politických cílů stanovených v Lisabonu a Göteborgu, konkrétně rozvoj evropské ekonomiky, která povede k růstu a zároveň k omezení negativních dopadů na životní prostředí, vyžaduje nepřetržitý závazek udržitelně využívat a spravovat zdroje a chránit životní prostředí. Politika týkající se životního prostředí je základním doplňkem jednotného trhu a zlepšuje kvalitu života. Evropští občané považují přístup k čistému životnímu prostředí stále více za své právo a očekávají od EU, že jim toto právo zaručí a že zajistí, aby členské státy prováděly politiku v oblasti životního prostředí správně. Mezi důležité činnosti v období v rámci těchto priorit patří: provádění programu Společenství pro změnu klimatu, který zahrnuje řadu opatření, jejichž cílem je dosáhnout stanovených snížení emisí skleníkových plynů v ES zakotvených v Kjótském protokolu; provádění tématických strategií, které se věnují specifickým prioritám v oblasti životního prostředí, jako je např. půda, kvalita ovzduší, pesticidy, mořské prostředí, městské prostředí, trvale udržitelné využívání a správa zdrojů a recyklace odpadu; 102

103 provádění akčního plánu pro environmentální technologie (Environmental Technology Action Plan ETAP) k využití úplného potenciálu environmentálních technologií, snížení tlaku na přírodní zdroje a usilování o zvýšení kvality života evropských občanů, a to za současné stimulace konkurenceschopnosti a ekonomického růstu, dalšího prosazování vedoucí role EU ve vývoji a používání environmentálních technologií; rozvoj a realizace sítě lokalit Natura 2000 za účelem ochrany evropské biologické rozmanitosti a za účelem provádění akčního plánu pro zachování biologické rozmanitosti. S ohledem na výše uvedené informace musí být dodrženy přijaté závazky a Evropská unie musí spravovat své přírodní zdroje tak, aby správa jejího životního prostředí probíhala podle evropského modelu růstu a soudržnosti. Hlavní cíle reformy SZP Zvýšení konkurenceschopnosti zemědělství EU: intervence se nastaví jako skutečná bezpečnostní sít, což výrobcům v EU umožní reagovat na signály trhu, přičemž budou současně chráněni proti extrémním výkyvům cen. Podpora tržně orientovaného, udržitelného zemědělství: dokončí se přesun od podpory výrobků k podpoře výrobců, a to zavedením sdružené, od produkce oddělené platby na farmu. Zajištění lepší rovnováhy mezi podporami a posílením rozvoje venkova: převedení prostředků z prvního do druhého pilíře SZP prostřednictvím zavedení systému modulace. Rozšířením škály nástrojů: v současnosti jsou k dispozici pro venkovský rozvoj, za účelem podpořit kvalitu potravin a welfare zvířat a splňovat vyšší standardy. 6.2 Cíle SZP Cílem sjednocení původních zemědělských politik členských zemí bylo vytvoření jednotného prostředí, podpora racionalizace a poválečného růstu sektoru. S úspěšným rozvojem tohoto odvětví se měnily i cíle zemědělské politiky. Svou roli sehrály zvýšené ohledy na životní prostředí, rozvíjející se ekonomiky, rozšiřování EU, změny spotřebitelského chování či technologické a sociální změny. Dnešní zemědělství je zaměřeno na trvale ekologicky, ekonomicky a sociálně udržitelný rozvoj venkovského prostředí. Cíle definované v článku 33 ve Smlouvě o založení EHS: zvýšit produktivitu zemědělství podporou technického pokroku a zajišt ováním racionálního rozvoje zemědělské výroby a optimálního využití výrobních činitelů, zejména pracovní síly; zajistit odpovídající životní úroveň zemědělské komunity, a to zejména zvýšením individuálních příjmů osob pracujících v zemědělství; stabilizovat trhy; zajistit plynulé zásobování; zajistit dodávky spotřebitelům za rozumné ceny. 103

104 6. Společná zemědělská politika Dále je smlouvou (čl. 33/2 SES) stanoveno, že při vypracování SZP a zvláštních metod pro její zavádění je potřeba přihlížet ke zvláštní povaze zemědělské činnosti, vyplývající ze sociální struktury v zemědělství a ze strukturálních a přírodních rozdílů mezi různými zemědělskými oblastmi; k nutnosti provádět vhodná přizpůsobení postupně; ke skutečnosti, že v členských zemích představuje zemědělství odvětví, které je těsně spjato s celým hospodářstvím. Mezi jednotlivými cíli neexistuje žádná hierarchie. Preferování určitých cílů před jinými není vyloučeno, avšak nesmí jít tak daleko, že by bylo znemožněno plnění ostatních cílů. 6.3 Hlavní zásady SZP je založena na 3 hlavních zásadách: společný zemědělský trh, v jehož rámci je zajištěn volný pohyb zemědělských produktů. Jsou odstraněna cla, kvóty a opatření s podobným účinkem (např. národní dotace). Zavádějí se společné ceny zemědělských produktů, které stanovuje každoročně Rada ministrů na základě návrhu Komise. preference zemědělských produktů ze zemí EU před zemědělskými produkty pocházejícími ze třetích zemí. Evropští zemědělci jsou ochraňováni před konkurenčním dovozem, který je nabízen za nižší ceny. Rozdíl mezi nižší cenou na světovém trhu a vyšší cenou na trzích EU pokrývá dovozní dávka, od roku 1995 dovozní clo. Obyvatelé EU dávají přednost spotřebě domácí produkce, která je cenově zvýhodněna. Zároveň je podporován vývoz zemědělské produkce ze zemí EU na světové trhy. Vzhledem k nižším cenám této produkce na vnějších trzích, jsou vývozci ze zemí EU povzbuzováni zvláštními vývozními subvencemi. Vnější celní ochrana působí jako silný stimul pro zemědělce zemí ES, aby rozšiřovali svou výrobu, protože se nemusejí obávat zahraniční konkurence. solidarita financování. Realizace SZP je spojena s dvěma druhy nákladů: s dotacemi domácím výrobcům, aby zvyšovali svou zemědělskou produkci a s dotacemi při vývozu na trhy třetích zemí. Tyto náklady hradí všechny členské země společně svými příspěvky do evropského rozpočtu (finanční solidarita), nezávisle na váze a výkonnosti jejich zemědělství. Financování SZP se provádí prostřednictvím Evropského záručního a orientačního fondu (EAGGF). I když tyto zásady byly formulovány jako obecně politické postuláty, mají také povahu zásad právních. 6.4 Nástroje Hlavním nástrojem dosažení cílů SZP je společné regulování zemědělského trhu. Společné regulování zemědělských trhů může mít jednu z následujících forem: 1) společná soutěžní pravidla, 2) povinná koordinace různých národních systémů regulování trhu; 3) evropské (komunitární) regulování, organizování trhu. 104

105 Druhá forma se v praxi neuplatňuje. Společná soutěžní pravidla se používají do určité míry, pokud jde o úpravu kvalitativních standardů určitých produktů, jako např. ovoce či květin. Nejčastěji se uplatňuje třetí forma; evropské systémy regulování trhu, které jsou koncipovány vždy pro určitý zemědělský produkt. Podle míry intenzity regulace trhu určitého zemědělského produktu je možno rozlišovat silně (např. obilí, mléko, cukr a hovězí), středně (např. vepřové, drůbež a vejce) a slabě (např. ovoce, zelenina, osivo, tabák) regulované evropské systémy. Společné regulování trhu může zahrnovat zejména regulaci cen, subvencování jak výroby, tak i odbytu různých produktů, skladovací a překlenovací opatření a společné mechanismy pro stabilizaci dovozu nebo vývozu. Platí přitom, že regulační opatření se mohou používat pouze v zájmu dosažení cílů SZP a způsobem, který vylučuje jakoukoliv diskriminaci mezi výrobci nebo spotřebiteli uvnitř ES. Ekonomické nástroje Primárním nástrojem bylo zvýšení a stabilizace (garantovaných) cen zemědělských výrobků, než jaká by odpovídala situaci na trhu. Následný, zpočátku chtěný, růst produkce zemědělských komodit však brzy vyústil ve značné přebytky, které zvyšovaly celkové finanční nároky SZP. Další ekonomické nástroje cílené na usměrňování zemědělské politiky se pak zaměřily na omezení tvorby přebytků při udržení cenové úrovně nad úrovní tržní. Toho lze dosáhnout dvěma způsoby: 1) zvýšením spotřeby: vzhledem ke specifickým vlastnostem zemědělských produktů (např. krátkodobá trvanlivost v čerstvém stavu nebo sezónnost) je vhodnější podporovat spíše růst kvality při vyšší ceně než kvantity. V případě, že však dochází k přebytkům, lze využít následující nástroje. Jednak jde skladování letních přebytků s jejich následným prodejem v zimním období; tato možnost je však omezena velikostí poptávky a faktem, že dlouhodobější skladování není z hygienického ani ekonomického hlediska efektivní. Další možností je vývoz zemědělských produktů na trhy vně Evropské unie. Export je však zatížen základním nástrojem SZP vysokou cenovou hladinou. Aby se tento nástroj tedy mohl prakticky uplatnit, je potřeba dotovat export, aby došlo ke snížení ceny na světovou úroveň. Dochází ale k negativním dopadům na rozpočet EU, daňové poplatníky EU, ale i na světové producenty. Druhou ekonomicky přijatelnější variantou je export pouze výrobků vysoké kvality, které jsou schopny na světových trzích obstát i při vyšší ceně (např. kvalitní vína či sýry). 2) omezením výroby: jedná se o omezení administrativní, tedy o různé typy systémů kvót. Jsou uplatňovány dva přístupy: a) omezení celkové produkce, kdy pří přesáhnutí produkční kvóty dochází ke snížení nebo odebrání dotace, případně je uložena sankce (peněžitá či nepeněžitá). Tento přístup předpokládá velmi přísnou kontrolu a regulaci daného sektoru. b) omezení celkové podpory pouze na určitý objem produkce, jehož překročení není dále sankcionováno, ale není ani podporováno. Tento 105

106 6. Společná zemědělská politika Kompenzační platby způsob regulace velmi efektivně omezuje celkovou úroveň produkce v případě vysokého rozdílu mezi podporovanou cenou a cenou tržní. Jinou možností snížení produkce je omezení využívání primárních vstupů (v případě rostlinné výroby je základním vstupem zemědělská půda). V rámci tohoto nástroje jde bud o omezení celkové plochy použitelné pro danou plodinu nebo je možné použít jen relativní omezení každého příjemce podpory. Relativní omezení zavazuje každého farmáře jako příjemce podpory ponechat určitou část půdy ladem nebo ji nepoužívat pro výrobu zemědělských produktů určených pro lidskou spotřebu. Třetím typem omezení celkové dostupné zemědělské půdy je podpora určená zemědělcům, kteří se rozhodnou opustit daný sektor produkce. Příkladem je prémie vyplácená pěstitelům vína při neobnovování stávající vinice. Dalším přístupem je podpora zemědělských technologií založených na extenzivním využívání zemědělské plochy. Smyslem této podpory je efektivnější naplňování mimoprodukčních funkcí zemědělství a příznivější dopad na životní prostředí. Vzhledem k nedostatečné efektivnosti nástrojů omezujících produkci a jejich značné administrativní náročnosti při zachování základního nástroje vysoké podpory cen se hledaly jiné mechanismy snižující celkovou produkci. Evropská myšlenka multifunkčního zemědělství, jehož cílem je kromě produkce zemědělských produktů také ochrana a obnova krajiny, zajištění biodiverzity a dalších cílů, ústí v nelibost producentů z ostatních částí světa, kterým vadí vysoká ochrana produkce související s vysokými garantovanými cenami. Došlo tedy k vytvoření tzv. kompenzačních plateb. Tyto platby umožňují snížit přímou úroveň podpory, což znamená snížit úroveň intervenčních cen a přitom zachovat příjmovou úroveň zemědělců. Uplatnění tohoto nástroje pochopitelně nemusí znamenat snížení celkového objemu rozpočtu. Kompenzační platby farmářům představují nejvýznamnější nástroj zemědělské politiky a tvoří také nejvyšší výdaje zemědělské části rozpočtu. Existují tři různé formy přímých plateb zemědělcům: platby na kompenzaci snížení cen, přímé platby: principiálně jde kompenzaci definovanou na plochu či kus mezi stavem před snížením a po něm. Např. porovnáme-li referenční výnos pšenice z hektaru, jsme schopni definovat ztrátu zemědělce snížením intervenční ceny. Takto nastavený nástroj kompenzace prakticky neměnil alokaci finanční pomoci mezi zemědělci. Samotný nástroj přímých plateb tedy nemusí změnit ani úroveň příjmů, celkovou výrobu ani alokaci prostředků mezi zemědělci. Z těchto důvodů není tento nástroj zaváděn samostatně a participace v tomto programu může být vázána na další podmínky. Nástroj přímých plateb proto navíc, na rozdíl od čisté podpory cen, umožňuje definovat i další podmínky jako strop pro minimum a maximum celkové podpory, čímž dokáže zpětně ovlivňovat strukturu zemědělského sektoru. Je ale otázkou, zda se tímto způsobem nezbrzdí restrukturalizace zemědělského sektoru, protože právě ti nejefektivnější výrobci nemohou využít změn sektoru. kompenzační přídavky za produkci ve znevýhodněných oblastech (tzv. LFA Less Favoured Area jedná se o oblasti, které např. z klimatických důvodů nejsou produkčně srovnatelné s oblastmi optimálními pro zemědělskou produkci) a platby zemědělcům za agro-enviromentální opatření: tyto dvě formy 106

107 jsou svou povahou naprosto odlišné od výše rozebraných plateb. Jedná se o náhradu faktických přírodních, legislativních a společenských omezení pro zemědělské producenty. Vzhledem k různým geografickým podmínkám nejsou možné rovné podmínky pro všechny producenty; došlo by tedy k přesunu zemědělství pouze do ideálních oblastí a tím by nebyli naplňovány cíle multifunkčního zemědělství Formy regulace trhu Garantované (intervenční) ceny zaručují minimální výkupní cenu pro domácí produkci. Takto nahromaděné zásoby jsou skladovány a následně prodávány za příznivějších podmínek na trhu. Tento přístup je základem regulace většiny komodit, konkrétně obilovin, cukru a mléčných výrobků. Následující popis zjednodušeně nastiňuje situaci u jedné z nejdůležitějších komodit obilovin. Intervenční cena nad úrovní ceny světové byla doplněna ochranou trhu před producenty ze třetích zemí. Tato celní bariéra byla původně realizována pomocí tzv. variable income levy, tj. poplatků reflektujících rozdíl mezi světovou a domácí cenou komodity. V 90. letech byl tento poplatek nahrazen klasickým tarifem ad valorem se stanovenou maximální úrovní. Zvýšením světové ceny na úroveň ceny garantované se stabilizuje a výrazně podpoří domácí nabídka a s jejím růstem sníží export. Uvedený mechanismus funguje poměrně bezproblémově, dokud je stanovená garantovaná cena pod úrovní či rovna rovnovážné ceně na domácím trhu. V takovém případě pouze podporuje domácí produkci reorientací původních dovozů na domácí producenty až do úrovně pokrývající původní import. Problém nastane, jakmile garantovaná cena překročí rovnovážnou cenu na domácím trhu podpora produkce vytváří přebytky, které domácí poptávka nestačí spotřebovat a volný export na světové trhy je vzhledem k podstatně vyšší garantované ceně bez dalších výdajů nemožný. Vzhledem k reálně sledovanému cíli SZP (zvýšení úrovně příjmů zemědělců) nepřekvapí, že úroveň intervenční ceny byla stanovena velmi vysoko. S vývojem celého systému se situace v rámci této komodity stala dlouhodobě finančně neudržitelnou a vedla k zavádění omezujících podmínek a finálně k zavedení nástroje přímých plateb. Základním problémem regulace trhu obilovin bylo tedy stanovení příliš vysoké intervenční ceny. Vzhledem k objemu podpory šlo o zásadní výdaj ve srovnání s ostatními komoditami. Výchozím bodem stanovení vysoké intervenční ceny byla situace v roce Tržní cena v Německu byla v té době podstatně výše než ve srovnatelně velké Francii. Německo vahou svého postavení prosadilo určení intervenční ceny nad průměrnou tržní cenou mezi členskými státy a nad úrovní ceny na světovém trhu. Takto se produkce na trhu dostala až do nechtěné situace způsobující přebytky nespotřebované na domácím trhu. Cena na trhu EU v průběhu 70. až 90. let téměř dvojnásobně přesahovala cenu na trhu světovém. Evropští spotřebitelé se takto dostali do nepříznivé situace, kdy vlastně přispívali dvakrát na danou komoditu. To však neznamená, že by se bez existence SZP evropský chleba prodával dvakrát levněji. Spíše cenu na světovém trhu výrazně deformovaly podporované vývozy přebytků z EU, které nadále snižovaly cenu na světovém trhu. Situace se pod tlakem mezinárodních organizací usilujících o liberalizaci mezinárodního obchodu začala postupně měnit i v agrárním sektoru a EU začala snižovat úroveň intervenčních cen (spolu se zaváděním kompenzačních plateb). Těmito kroky Garantované ceny 107

108 6. Společná zemědělská politika se situace v komoditě postupně blíží k rovnovážné situaci, přesto je EU stále výrazným exportérem. Ačkoliv snižování intervenční ceny je krokem k redukci přebytku produkce, situace na trhu dosud nedosahuje rovnovážného stavu. Poptávka po obilninách na rozdíl od jejich produkce výrazně neroste. Zvyšující se produkce je však způsobena i racionalizací výroby a růstem produktivity (v průběhu existence SZP se produktivita téměř zdvojnásobila). Kvóty Prémie Typickou produkcí regulovanou převážně kvótami je produkce cukru a mléka. V produkci mléka byly kvóty zavedeny pro snížení nadprodukce v 80. letech, kdy se použití jiných nástrojů ukázalo být nedostatečným. Regulace zahrnuje stanovení maximální produkce na úrovni členských států, ale i uvnitř členských států až po maximální produkční úroveň stanovenou pro každého farmáře. Smyslem zavedení kvót je omezení celkových rozpočtových nákladů při udržení vysoké intervenční ceny. Tedy také limitace rozpočtově velmi negativní situace, kdy jsou i při stanovení intervenční ceny nad rovnovážnou cenou pro domácí trh definovány maximální rozpočtové náklady. Vyjednané kvóty jsou omezením celkové produkce, a tím i rozpočtových výdajů. Produkce mléka je pro regulaci vhodná i vzhledem k malému počtu zpracovatelů, což umožňuje systém efektivně administrovat, a to až na úrovni jednotlivých farem. Vzhledem k technologii zpracování je následně možné obdobně regulovat též produkci mléčných výrobků, např. sýrů či másla. Pouze se přepočte na výchozí surovinu mléko. Spolu se zavedením systému kvót se v produkci mléka podařilo stabilizovat úroveň cen. Přesto není situace na trhu s mlékem na rovnovážné úrovni mezi domácí produkcí a spotřebou. Exportované přebytky dosahují zhruba 10 miliónů tun a srovnatelné množství je spotřebováno v rámci dotovaných programů EU. Celkové přebytky tedy dosahují asi 15 % z celkové produkce. Dopady použití tohoto nástroje jsou různé. Přes nesporné omezení celkových výdajů z rozpočtu EU se nepodařilo vyřešit trvalou nadprodukci. Výrazně vzrostla administrativní zátěž celého systému. Dále se de facto znemožnil vstup na trh novým producentům a farmáři, kteří obdrželi oprávnění produkovat mléko, získali výhodu odpovídající ekonomické rentě. Ta se promítá i do ceny půdy, což má dále za následek znevýhodnění jejího alternativního využití. Je to poměrně paradoxní situace při stálé nadprodukci této komodity. Třetím používaným systémem tržní regulace jsou prémie (bonusy) výrobcům vybraných komodit. Na rozdíl od předchozích jsou důvodem k používaní tohoto nástroje odlišné vnější podmínky. V případě existence mezinárodních úmluv omezujících možnosti EU chránit svoje trhy před dovozci z třetích zemí prostě jiné nástroje nebylo možné použít. Konkrétně se jedná o olejniny (řepku a slunečnici). Vzhledem k mezinárodnímu tlaku směřujícímu k postupnému omezování maximální úrovně podpory zemědělství v EU jde o v budoucnu potenciálně využitelný nástroj. Jako takový už byl použit coby doplněk garantovaných cen v případě podpory produkce některých obilovin. Jestliže v případě garantované vyšší ceny nesou náklady na její zvýšení spotřebitelé, v případě prémie zvyšující příjem farmáře z jednotky produkce se jedná o výdaj veřejných prostředků hrazený daňovým poplatníkem. 108

109 Výplatu veřejných prostředků lze vázat na další podmínky spojené s maximálním či minimálním objemem podpory, použitou technologii atd. 6.5 Financování SZP Evropský zemědělský záruční a orientační fond představuje finanční nástroj, jehož prostřednictvím od roku 1962 vynakládá rozpočet EU prostředky na zemědělství. S přechodem k SZP získaly všechny pravomoci v této oblasti orgány ES (Rada a Komise), což znamenalo konec samostatných národních politik v zemědělském sektoru. V jednotlivých členských zemích jsou pro uskutečňování SZP zřizovány zvláštní intervenční orgány (agentury). Cenový systém produktů na zemědělském trhu EU je velice specifický ceny nejsou určovány tržně. Zvláštní je především tzv. intervenční cena, pod níž nemá klesnout tržní cena zemědělského produktu. Je garantována jako minimální cena pro mnoho druhů zemědělské produkce (asi u 70 % zemědělských produktů). Klesne-li tržní cena pod tuto úroveň, intervenuje Evropský zemědělský garanční a podpůrný fond svými nákupy, aby cenu udržel na garantované úrovni. Pokud se zemědělci spokojí s intervenční cenou, mají jistotu, že bude vykoupena celá jimi nabízená produkce. Tento postup sice stimuluje růst zemědělské produkce, ale současně pomáhá financovat nadprodukci, která nemá na vnitřním trhu naději na odbyt. Nezbývá než produkci skladovat nebo financovat její vývoz. Vzhledem k tomu, že ceny na světovém trhu zemědělské produkce jsou vesměs nižší, dostává zemědělec exportní dotaci, tedy vlastně příplatek do úrovně intervenční ceny. Různé formy intervence se týkají 94 % veškeré zemědělské produkce, jen u malé části tvoří ceny trh. Intervenční cena Náklady na SZP hradí Evropský zemědělský záruční a orientační fond, který má 2 části: část záruční: představuje hlavní část zemědělského fondu (95 %) a slouží k dotování intervenčních cen a příplatků u exportních cen. část orientační: tvoří zhruba 5 %, je součástí Strukturálních fondů a slouží k financování strukturálních změn v zemědělství. Velká finanční náročnost politiky je jasně patrná z rozpočtu EU (viz kapitola 5). Shrnutí kapitoly Společná zemědělská politika byla první a na dlouhou dobu nejvýznamnější společnou polititou společného trhu. Finanční náročnost ji však předurčovala k častým změnám. Většina těchto změn však byla pouze kosmetická a finanční zátěž neubrala. Významnějším impulsem byla až McSharryho reforma Společné zahraniční politiky. V kapitole jste se také dozvěděli o nástrojích používaných v rámci Společné zemědělské politiky stejně jako o způsobu financování této aktivity. Otázky k zamyšlení 1. Co se skrývá pod McSharryho reformou? 2. Z jakého fondu je SZP financována? 109

110 6. Společná zemědělská politika 3. Jaké jsou 3 základní zásady SZP? 4. V rámci SZP existují jistá cenová specifika. O co se jedná? 5. Zamyslete se nad tím, proč byla SZP zařazena mezi první společné politiky. 110

111 jí jí jí jí jí Historický vývoj Rozvoj dopravní politiky spojený s přechodem ke vnitřnímu trhu ( ) Perspektivy evropské dopravy do roku 2010 Transevropské sítě Vývoj jednotlivých dopravních sektorů EU od Římské smlouvy do současnosti 7 Společná dopravní politika

112 7. Společná dopravní politika Cíl kapitoly Společná dopravní politika patří k nejstarším společným politikám. Stejně jako v případě společné zemědělské politiky i ona byla v náznacích definována již v rámci Smlouvy o EHS. V kapitole se dozvíte o jejím historickém vývoji. Seznámíte se s nejvýznamnějším projekt v rámci této politiky s transevropskými sítěmi. V závěru kapitoly jsou rozebrány jednotlivé druhy dopravy a jejich vývoj v rámci společné dopravní politiky. Časová zátěž Doba potřebná ke studiu kapitoly cca 3 hodiny. Společná dopravní politika patří k historicky nejstarším společným politikám ES (dohromady se zemědělskou a zahraniční politikou). Stala se součástí procesu evropské integrace od založení EHS v roce 1957, ustanovení o této politice Společenství lze proto najít již v Římské smlouvě. Při formulaci společné dopravní politiky (SDP) v prvním období hrály nejdůležitější roli následující předpoklady: 1. Funkční a spolehlivá doprava je předpokladem vytvoření jednotného trhu s neomezeným pohybem zboží a osob, 2. Nemají-li se dopravní náklady stát bariérou vzájemného obchodu, je nezbytné v tomto sektoru vytvořit konkurenční podmínky, 3. Dopravní sektor je velmi členitý a skládá se z několika oborů: silniční doprava, železnice, vnitrozemské vodní cesty, námořní a letecká doprava. Žádný z těchto oborů nesmí být preferován nebo diskriminován. To si vyžaduje společná pravidla pro všechny dopravní obory, 4. Dopravní sektor ovlivňuje mnoho dalších sfér: má dopady na regionální rozvoj, životní prostředí, utváření krajiny, spotřebu energie aj. Tyto skutečnosti a snaha dosáhnout pozitivní efekty vyplývající z volného pohybu osob a zboží, pro které je zapotřebí efektivně fungujícího dopravního systému přispívajícího k usnadnění ekonomického propojení členských zemí a odstranění bariér, vedly k přijetí řady opatření dopravní politiky. Zejména se jednalo o formulaci společných pravidel pro všechny účastníky a jistou míru harmonizace předpisů členských států (technických, bezpečnostních, pracovních aj., které si týkali mimo jiné výroby aut, emisních standardů, kvality paliv apod.). 7.1 Historický vývoj Římská smlouva o společné dopravní politice Římská smlouva shrnula úkoly společné dopravní politiky takto (čl ): Zavést společná pravidla pro mezinárodní dopravu, Umožnit volný přístup k poskytování dopravních služeb uvnitř každého členského státu také pro dopravce z dalších členských států, Provést opatření ke zlepšení bezpečnosti dopravy, 112

113 Je nepřípustná diskriminace v dopravě uvnitř Společenství při stanovování cen a dopravních podmínek, Žádný obor dopravy ani žádný podnik nemá být členským státem podporován nebo ochraňován, Jsou přípustné podpory vyplývající z potřeby koordinovat dopravu nebo z povinnosti poskytovat veřejnou službu, Společný postup se vztahuje na dopravu po železnicích, silnicích a vnitřních vodních cestách. Rada je však zmocněna jednomyslným rozhodnutím rozšířit tato pravidla také pro dopravu námořní a leteckou Období V tomto období se cíle SDP týkaly pouze oblasti železniční, silniční a vnitrozemské vodní dopravy: mělo v prvé řadě dojít k zavedení konkurenčního prostředí v sektoru dopravy a k otevření dopravního trhu všem subjektům z členských zemí, kteří měly mít stejné podmínky jako domácí podnikatelé. Tento cíl měl být dosažen na základě práva svobodně se usadit a podnikat v kterékoli členské zemi. Od dopravní politiky se také očekávalo, že díky společnému postupu dojde ke snížení dopravních nákladů a doprava se nestane bariérou posilování společného trhu. Realita byla ovšem jiná. V období ohraničeném přijetím Římských smluv a podepsáním Jednotného evropského aktu ( ) patřila dopravní politika k nejzanedbanějším. Během tohoto období bylo dosaženo ve společné dopravní politice jen velmi omezených výsledků: byl za předem stanovených podmínek umožněn dopravcům z jiných členských zemí vstup do sektoru, sblížily se podmínky konkurence, byly odstraněny některé formy diskriminace a byla zavedena určitá bezpečnostní a sociální opatření v dopravě (maximální pracovní doba řidičů kamiónů, zavedení povinnosti provozovat technická zařízení pro kontrolu těchto pravidel aj.). V silniční dopravě však i nadále existovala celá škála národních kvót pro dopravce z jiných členských zemí, železnice byla dále závislá na státních dotacích, dopravní infrastruktura v jednotlivých zemích i nadále nebyla budována s ohledem na potřeby propojení členských zemí. Zanedbávání dopravní politiky došlo až tak daleko, že na pomalý postup v rámci politiky upozornil v roce 1983 i Evropský parlament, který podal u Evropského soudního dvora žalobu na Radu ministrů, že neplní ustanovení Římské smlouvy ohledně dopravy. V roce 1985 Soudní dvůr uznal žalobu Parlamentu a uložil Radě, aby proces harmonizace dopravy urychlila. Žaloba na Radu 7.2 Rozvoj dopravní politiky spojený s přechodem ke vnitřnímu trhu ( ) Od poloviny 80. let dochází ke změně v přístupu ke společné dopravní politice a k postupnému zlepšení neuspokojivé situace z předchozích let. Tato změna souvisela s přijetím Jednotného evropského aktu a se zahájeným přechodem k dokončení vnitřního trhu. Pro dopravní politiku bylo důležité, že vnitřní trh přinesl odstranění všech kontrol na vnitřních hranicích unie (včetně kontrol technických či veterinárních norem). Od roku 1986 byla do společné dopravní politiky zahrnuta námořní 113

114 7. Společná dopravní politika doprava a od roku 1987 také letecká doprava. V obou oblastech byla zavedena volná soutěž, odstraněny dopravní tarify a došlo k otevření pro všechny potenciální dopravce. V letecké dopravě se tato opatření projevila např. v otevření nových spojů, snížení cen letenek či rozšíření poskytovaných služeb. Postupně od roku 1988 začalo docházet k liberalizaci také v oblasti nákladní automobilové dopravy, která se v té době stala nejrozšířenějším způsobem nákladní přepravy v Unii. O společném dopravním trhu zemí EU fungujícím alespoň v hlavních rysech se tak dá hovořit od roku K úplnému odbourání omezení v poskytování licencí na dopravní služby a úplnému otevření domácích dopravních trhů pro subjekty z jiných členských zemí však došlo až po dalších pěti letech. Výsledkem postupného naplňování společné dopravní politiky v tomto období tak bylo zkvalitnění dopravy a její bezpečnosti, snížení dopravních tarifů jako důsledek soutěže mezi různými obory i různými dopravci, lepší spojení mezi hlavními centry a vzdálenějšími oblastmi či rozvoj dopravní infrastruktury (dálnice, železnice, přístavy, letiště) Současné priority společné dopravní politiky EU TEN Zásadního rozšíření doznala společná dopravní politika přijetím Maastrichtské smlouvy s platností od roku Součástí smlouvy byla nová aktivita: projekt transevropských sítí (TEN). Po předcházejícím období, během něhož došlo k rozsáhlému uvolnění vnitřních trhů s dopravou a odblokování fyzických i technických překážek ve volném pohybu v rámci EU bylo třeba přistoupit k rozvoji celoevropské dopravní infrastruktury, která by respektovala hlavní dopravní tahy v rámci společného evropského prostoru. Zároveň s tímto cílem byla za cíl projektu TEN stanovena eliminace problémů vyplývajících z dosavadního koncipování dopravních systémů jednotlivých členských států pouze z pohledu vlastních potřeb bez širšího celoevropského aspektu s cílem užšího dopravního propojení zemí Unie. Projekt TEN byl definován nejen pro oblast dopravy, ale také pro telekomunikační a energetické sítě, včetně ropovodů a plynovodů. Další významný aspekt, který se zcela zásadně dotkl společné dopravní politiky, přibyl k zásadám Unie podpisem Amsterodamské smlouvy. Smlouva ustanovila, že požadavky na ochranu životního prostředí musí být zapracovány do stanovení a provádění politik Společenství (čl. 10). Od přijetí smlouvy se nově veškeré opatření v dopravním sektoru musí řešit s ohledem na jejich dopady na životní prostředí. 7.3 Perspektivy evropské dopravy do roku 2010 Současné perspektivy rozvoje evropské dopravy jsou obsaženy v Bíle knize o evropské dopravní politice s výhledem do roku Bílá kniha obsahuje návrh na 60 opatření, jejichž hlavní myšlenky lze shrnout do následujících oblastí: Přesunout těžiště v rámci současných druhů dopravy (podpora železniční dopravy a vnitrozemské vodní dopravy), Odstranit zbývající úzká místa v evropské dopravní síti, Usilovat o to, aby se uživatel stal hlavním aktérem dopravní politiky, Zvládnout problémy vyplývající z globalizace dopravy. 114

115 Přesun těžiště v rámci současných druhů dopravy V rámci této oblasti by v období do roku 2010 měla být zavedena opatření směřující k posílení konkurence a postupnému nahrazení automobilové nákladní dopravy na středních a dlouhých vzdálenostech jinými ekologičtějšími druhy dopravy, zejména železniční dopravou. Tato opatření by se měla týkat zejména: a) regulace automobilové nákladní dopravy (např. v oblasti zavedení regulace pracovní doby řidičů a bezpečnosti přepravy a jejího přísnějšího sledování); b) podpory a oživení nákladní železniční dopravy (argumentem pro zvrácení nepříznivého trendu v poklesu železniční dopravy je především výrazně nižší zátěž životního prostředí a její vyšší bezpečnost). Významná část programu TEN je proto věnována právě železniční dopravě, v roce 2003 byla otevřena celoevropská sít pro nákladní dopravu a do roku 2008 má takto fungovat celá evropská železniční sít. Poslední opatření v této kapitole se týká kontroly letecké dopravy, projekt jednotného evropského nebe byl dovršen již koncem roku Týká se všech, kteří využívají evropský vzdušný prostoru, tj. civilního i vojenského letectví. Všichni uživatelé by se měli po evropském nebi nyní pohybovat bez překážek při překračování hranic a s největší možnou bezpečností. Vzhledem k výrazně vyšší ekologické zátěži letecké dopravy ve srovnání s železniční je toto opatření úzce spojeno s další prioritou TEN budování vysokorychlostních železničních tratí schopných na kratších vzdálenostech nahradit dopravu leteckou. Specifickými projekty v této oblasti jsou projekty podpory námořní dopravy vytvoření tzv. námořních dálnic a dále projekt Marco Polo, který má za cíl zlepšit propojení a koordinaci různých druhů dopravy v rámci Evropy s cílem zredukovat objem silniční dopravy. Odstranění zbývajících úzkých míst v evropské dopravní síti Tato tématická oblast velmi úzce souvisí s projektem TEN, v podstatě se jedná o jeho teoretickou oporu. Její hlavní prioritou je odstranit problematická místa v evropské dopravní síti, která dlouhodobě způsobují problémy a zpomalování dopravy. Jedná se především o propojení dopravních sítí jednotlivých zemí, které v minulosti směrem k hranicím byly oslabovány. V současné době tak na mnoha místech neexistuje dálniční přeshraniční spojení (pouze jednoduché silnice první třídy), problematická je také mezinárodní prostupnost železniční dopravy. Posunutí uživatelů do pozice hlavních aktérů dopravní politiky Tato oblast je v prvé řadě zaměřena na zvýšení bezpečnosti v dopravě, a to především v té nejrizikovější, tedy automobilové dopravě. Komise si v oblasti bezpečnosti silniční dopravy vytyčila vysoký cíl snížení smrtelných úrazů o polovinu do roku 2010 (přes 41 tisíc v roce 2000). Kromě toho byla v dané oblasti zavedena opatření v podobě zřízení Evropské agentury pro bezpečnost v námořní dopravě a dále také Evropská agentury pro bezpečnost v letecké dopravě. Novým prvkem, který je v této oblasti zmíněn, jsou platby za používání dopravní infrastruktury, které by neměly zohledňovat pouze přímé náklady na infrastrukturu, ale nově by měli zohlednit také externality v podobě dopadu různých druhů dopravy 115

116 7. Společná dopravní politika na životní prostředí. Jako velmi ambiciózní projekt se jeví také požadavek na postupnou harmonizaci přímé daně z nafty pro komerční využití ve všech zemích EU, z důvodu internalizace externalit plynoucích z nákladní silniční dopravy. Projekt Galileo Zvládnutí problémů plynoucích z globalizace Nejvýznamnějším projektem v této oblasti je projekt Galileo, spočívající ve vybudování komplexní satelitní navigační sítě. Projekt má být dokončen a komerčně využíván od roku Má sloužit k různým účelům: ke kontrole dopravy, v sociálních službách, pro potřeby policie a spravedlnosti, k záchranným akcím. Má to být nástroj, který zemím Unie poskytne nezávislost při monitorování pohybu zboží a osob a při získávání širokého spektra nejrůznějších informací. Tabulka 7.1: Společná dopravní politika v datech 1957: Definování společné dopravní politiky v rámci zakládající smlouvy o EHS (tzv. Římská smlouva) 1983: Žaloba Evropského parlamentu u Soudního dvora ES proti Radě na nečinnost v dopravní politice 1986: Zapojení námořní dopravy do společné dopravní politiky 1987: Letecká doprava součástí společné dopravní politiky 1988: Liberalizace nákladní silniční dopravy (kabotáž) 1993: Spuštění společného dopravního trhu 1994: Přijetí seznamu 14 konkrétních projektů Transevropských dopravních sítí (TEN) na summitu EU v Essenu 1999: Schválení návrhu Komise na otevření trhu železniční nákladní přepravy (uvolnění přístupu operátorů k železniční síti a částečná harmonizace poplatku za jejich využití) Zdroj: Transevropské sítě TEN neboli transevropské sítě představují jeden z nejambicióznějších projektů EU, projekt na vybudování infrastruktury v oblasti dopravy, telekomunikací a energetiky, včetně plynovodů a ropovodů, která by propojovala národní sítě do jednolité celoevropské sítě. Program vytváření transevropských sítí byl přijat všemi členskými zeměmi a zakotven jako zvláštní kapitola v Maastrichtské smlouvě v roce 1993, a to v rámci samostatné hlavy XV (původně hlava XII) transevropské sítě tedy nejsou integrální součástí společné dopravní politiky. Úkolem Společenství je dle smlouvy především určovat hlavní směry zahrnující cíle, priority a hlavní rysy opatření TEN, na financování těchto projektů se z větší míry podílejí samotné členské státy (70 %). Teprve doplňkovým zdrojem pro krytí výdajů jsou prostředky ze Strukturálních fondů, Kohezního fondu či Evropské investiční banky. TEN byly definovány jako potřeba vzájemného propojení a součinnosti národních sítí, jakož i přístupu k těmto sítím (čl. 154). Evropská rada v prosinci 1994 potvrdila 14 prioritních dopravních projektů, mezi nimi spojení hlavních měst Unie rychlovlaky, železniční spojení Rotterdamu s Poruřím pro nákladní dopravu, výstavbu dálnic v šesti členských zemích, železniční a silniční spojení mezi Kodaní a 116

117 švédským Malmo, nové letiště v Miláně, železniční spojení Irska s Velkou Británií, novou železniční trat spojující Londýn s Manchesterem. Význam projektu TEN je velmi široký a zdaleka se netýká jen ekonomických aspektů rozvoje Unie, přesto zůstává z pohledu dopadů prioritou. Především je třeba si uvědomit, že ekonomický rozvoj v Evropě (a nejen v ní) byl vždy velmi úzce spjat s rozvojem komunikačních sítí, které daly jejich obyvatelům přístup k přírodním a technickým zdrojům, a umožnily tak ekonomickou prosperitu, vysoký životní standart, efektivnost v oblasti obchodu atd. V souvislosti s postupnou globalizací trhů, rostoucí mobilitou kapitálu, technologií a investic je třeba na tento trend adekvátně reagovat a snažit se o takové zkvalitnění a rozšíření dopravní infrastruktury mezi jednotlivými státy Evropské unie, které by přispělo nejen k zefektivnění samotného dopravního sektoru, ale i ke zvýšení produktivity celé ekonomiky Unie. Je totiž zřejmé, že pokud se dopravní systémy budou plazit a dusit, bude se to týkat celé ekonomiky. Samostatnou kapitolu, pokud jde o účel transevropských sítí, tvoří problematika sociální a ekonomické soudržnosti. Již Maastrichtské znění smlouvy o ES předpokládá, že by Společenství mělo při plánování projektů TEN přihlédnout především k potřebě propojit ostrovní, vnitrozemské a okrajové regiony s centrálními regiony Společenství. Ve snaze zajistit spolehlivou komunikaci mezi centrálními a okrajovými oblastmi Unie (Španělsko, Portugalsko, Irsko, Řecko), která by měla urychlit ekonomický vývoj méně vyspělých zemí EU, by mělo docházet k přednostnímu rozvoji infrastruktury právě v těchto regionech. Zajímavé je porovnat tento obecný záměr se seznamem čtrnácti konkrétních projektů TEN přijatých v prosinci 1994 v Essenu. Za pravděpodobně nejvýznamnější projekt, který by podporoval výše uvedené cíle, lze považovat vysokorychlostní železniční spojení mezi Španělskem a Francií (Madrid Barcelona Perpignan Montpelier). Dalšími projekty, které by měly přispívat k ekonomické a sociální soudržnosti a k rozvoji infrastruktury v okrajových regionech Unie, jsou dálnice Lisabon Valladolid, železniční spojení mezi Corkem, Dublinem, Belfastem, Larne a Stranroan, řecká dálnice Pathe: Rio Antirio Patras Athens Thessaloniki Promahon či silniční spojení mezi Irskem, Velkou Británií a Nizozemskem. Další přínos TEN vidí EU v zaměstnanosti. Podle dlouhodobých odhadů Komise by výsledkem úplné implementace mohlo být vytvoření až jednoho milionu nových pracovních míst do roku Široký záběr Transevropských sítí dokumentuje mimo jiné snaha Unie přispět touto cestou i ke zlepšení životního prostředí v zemích EU, přičemž důraz se klade především na rozvoj takových druhů dopravy, jejichž dopad na životní prostředí by byl pokud možno co nejmenší. Enviromentální důraz při budování infrastruktury vychází mimo jiné ze závěrů Bílé knihy o budoucím rozvoji Společné dopravní politiky, ve které se konstatuje, že pokud bude růst osobní a nákladní silniční dopravy pokračovat takovým tempem jako dosud, bude ve střednědobém horizontu riziko rozvoje dopravního sektoru vzhledem ke značnému dopadu na životní prostředí neudržitelné. Dosavadní předpoklady ohledně dalšího rozvoje dopravního sektoru jsou dost na pováženou. Počítá se, že v rozmezí by měla celková přeprava osob stoupnout o 55 %, zatímco nárůst nákladní dopravy by měl být ještě vyšší (69 %). Značně alarmující jsou čísla indikující podíl nákladní silniční dopravy na celkové dopravě a přepravě, kde se počítá s nárůstem jejího podílu z dnešních 117

118 7. Společná dopravní politika Rychlovlaky 64 % na 71 %. Podíl osobní silniční dopravy by měl zůstat na dosavadních 70 %. Bez velkých změn v dopravě a v dalších odvětvích, uvádí zpráva Komise dojde v období do roku 2010 k výraznému zhoršení životního prostředí. Ve snaze snížit či alespoň udržet dosavadní podíl silniční dopravy na dopravním trhu usiluje Společná dopravní politika zejména o podporu rozvoje železniční a vnitrozemské vodní dopravy. K nejvýznamnějším projektům Transevropských sítí patří vytvoření sítě rychlovlaků, u nichž se předpokládá, že by se především v oblasti přepravy zboží na střední a dlouhé vzdálenosti mohly stát výraznou konkurencí dnes tolik preferované silniční nákladní dopravy. Výhodou tohoto druhu dopravy by bylo to, že při stejné přepravní kapacitě by rychlovlakům k uskutečnění přepravy stačila pouze třetina území, která je jinak třeba k přepravě po silnicích. Zvýšení podílu železniční dopravy na přepravě nákladu by mělo i pozitivní vliv na životní prostředí. Odborné studie v této souvislosti uvádějí, že vytvořením sítě rychlovlaků by mohly předpokládané emise CO 2 do roku 2010 být narůst nikoli o 30 %, ale o 26 % a spotřeba energie by se zvýšila ne o 32 %, ale o 27 %. V neposlední řadě je třeba připomenout, že bezpečnostní standardy v silniční dopravě nejsou zdaleka vyhovující a nehodovost na silnicích je v zemích EU velmi vysoká (50 tisíc úmrtí v důsledku nehod ročně). Doprava rychlovlaky by měla být velmi bezpečná, a v případě osobní dopravy i velmi komfortní. K posouzení realizace tohoto plánu je nasnadě se podívat do programu čtrnácti konkrétních projektů transevropských sítí, z něhož je zřejmé, že se státy EU snaží přistupovat k této věci velmi zodpovědně. Zatímco na počátku devadesátých let jezdily rychlovlaky jen ve Francii, po dokončení všech navržených vysokorychlostních koridorů (v celkové délce 100 tisíc kilometrů umožňujících rychlost 250 km/h) by doprava tohoto druhu měla pokrýt území Británie, Francie, Lucemburska, Belgie, Nizozemska, Německa, Itálie a Španělska, a spojit tak ekonomicky nejvýznamnější města těchto zemí. Rychlovlaky by neměly sloužit jen k propojení zemí EU, ale měly by do budoucnosti napomoci ke zlepšení komunikace mezi Unií a zeměmi střední a východní Evropy, a usnadnit tak jejich budoucí začleňování do EU. V České republice se například počítá s výstavbou celkem tří koridorů: 1. Berlín Drážd any Děčín Praha Česká Třebová Břeclav Vídeň, 2. Vídeň Břeclav Přerov Ostrava Katowice, 3. Berlín Děčín Praha Veselí nad Lužnicí Horní Dvořiště Linec České Velenice Vídeň. Dalším způsobem rozvoje ekologicky příznivých druhů dopravy je v rámci TEN podpora rozvoje tzv. kombinované dopravy, jejímž cílem by mělo být vytvoření takové sítě koridorů, která by umožňovala co nejflexibilnější přepravu zboží více než jedním druhem dopravy. Pro účel překládky z jednoho druhu dopravy na druhý (například z lodě na železnici či ze železnice na nákladní automobil) by měly být zřízeny speciální odbavovací terminály. Při přepravě zboží by měla být preferována kontejnerová přeprava, díky níž by bylo možné nejen zefektivnit přepravu na dlouhé vzdálenosti, ale i zvýšit podíl ekologicky příznivých druhů dopravy. Silniční přeprava by se využívala až při rozvozu zboží a tato konečná fáze přepravy by měla být co nejkratší. Na poli dopravního managementu by měla vzniknout Evropská informační sít, která by byla přístupná všem podnikatelským subjektům v dopravě a poskytovala by jim všechny relevantní informace týkající se možností využití kombinované přepravy. 118

119 S přijetím nových členských zemí v roce 2004 musely být přehodnoceny priority TEN, resp. musely vzít na zřetel nové dopravní směry v rámci EU. K původním 14 prioritním projektům bylo přidáno dalších 16, v současné době je tedy podporováno 30 prioritních projektů. Původních 14 projektů 1. Železniční osa Berlín Verona/Milán Boloňa Neapol Mesina Palermo 2. Vysokorychlostní železniční osa Paříž Brusel/Brusel Kolín Amsterdam Londýn 3. Vysokorychlostní železniční osa Jih Západ 4. Vysokorychlostní železniční osa Východ 5. Betuwe linie 6. Železniční osa Lyon Terst Divaca/Koper Divaca Lublaň Budapešt Ukrajinské hranice 7. Dálniční sít Igoumenitsa/Patra Atény Sofie Budapešt 8. Multimodální koridor Portugalsko/Španělsko se zbytkem Evropy 9. Železniční koridor Cork Dublin Belfast Stranraer 10. Letiště Malpensa 11. Pevné spojení mezi Dánskem a Švédskem 12. Severský trojúhelník železniční/silniční koridor 13. Silniční koridor Velká Británie/Irsko/Benelux 14. Vysokorychlostní železnice/kombinovaná doprava sever jih na západním pobřeží Velké Británie Prioritní projekty přidané v roce Galileo 16. Dopravní železniční koridor Sines/Algeciras Madrid Paříž 17. Železniční koridor Paříž Štrasburk Stuttgart Vídeň Bratislava 18. Rýn Mohan Dunaj vnitrozemský vodní koridor 19. Vysokorychlostní železniční sít na Iberském poloostrově 20. Železniční osa přes průliv Fehmarn Belt Projekty přidané v roce Námořní dálnice 22. Železniční osa Atény Sofie Budapešt Vídeň Praha Norimberk/Drážd any 23. Železniční osa Gdaňsk Varšava Brno/Bratislava Vídeň 24. Železniční osa Lyon/Ženeva Basilej Duisburg Rotterdam/Antverpy 25. Dálnice Gdaňsk Brno/Bratislava Vídeň 26. Železniční/silniční osa Irsko/Velká Británie/kontinentální Evropa 27. Železnice Baltica osa Varšava Kaunas Riga Talinn Helsinky 28. Eurocaprail na železniční ose Brusel Lucemburk Štrasburk 29. Železniční osa přes Iónsko/Adriatický intermodální koridor 30. Vnitrozemská vodní cesta Siena Scheldt 119

120 7. Společná dopravní politika Celkové předpokládané finanční náklady na realizace těchto 30 prioritních projektů dosahují astronomické výše 225 bilionů e. Celkový předpokládaný příspěvek soukromého sektoru je, vzhledem k nově zavedeným pravidlům umožňujícím a podporujícím principy public private partnershipu, odhadován na 20 %, zbylých 80 % nákladů bude financováno z národních a unijních veřejných rozpočtů. Celkové náklady na všechny projekty TEN včetně projektů neidentifikovaných jako prioritní dosáhnou do roku 2020 částky 600 bilionůe. Dopady TEN Očekávané dopady výstavby TEN do roku 2020 jsou následující: významná časová úspora, zajištěná redukcí dopravních zácep a zlepšením výkonnosti železniční dopravy, přinášející finanční úsporu ve výši 8 bilionů Euro ročně snížení emisí CO 2 generované interregionální dopravou o 17 milionů tun ročně snížení ostatních emisí, představující roční úsporu 700 milionů e externích nákladů způsobených znečištěním vzduchu další výhody spočívající v časové úspoře a v redukci emisí na místní úrovni díky změně způsobu dopravy na dlouhých vzdálenostech podpora mezinárodního obchodu, zejména nových zemích EU další výhody ve zlepšení bezpečnosti jako důsledku nahrazování automobilové dopravy ostatními druhy dopravy a z toho plynoucí snížení silničních nehod dodatečný ekonomický růst o 0,23 % HDP, který může vytvořit až 1 milion pracovních míst 7.5 Vývoj jednotlivých dopravních sektorů EU od Římské smlouvy do současnosti Dopravní sektor EU zahrnuje pět oborů: silniční a železniční dopravu, dopravu po vnitrozemských dopravních cestách, námořní a leteckou dopravu. EU usiluje nejen o liberalizaci těchto oborů a harmonizaci podmínek, v nichž jsou provozovány, ale také o jejich vzájemné propojení. Každý z těchto oborů má svá specifika a jejich liberalizace probíhala v odlišných podmínkách. Silniční doprava Prostřednictvím silniční dopravy se uskutečňují téměř tři čtvrtiny vnitrounijních dopravních služeb. Římská smlouva zavazovala členské státy, aby nejpozději do konce roku 1969 byl tento obor otevřen pro účastníky z jiných členských zemí. Otevírání tohoto trhu probíhalo nesmírně pomalu. Provozování nákladní automobilové dopravy přes hranice vyžadovalo, aby bylo získáno povolení státu, jehož hranice měly být překročeny. Problém se řešil udělováním kvót autodopravcům z jiných členských zemí, a to na základě dvoustranných dohod. Omezení na základě národních kvót byla zrušena na začátku roku 1993 a od roku 1995 je možné, aby autodopravce z jedné členské země nabízel své služby v dopravě uvnitř jiné členské země (kabotáž). Úplné otevření tohoto trhu se však datuje teprve od poloviny roku Uvolnění tohoto dopravního trhu si vynutilo určitá harmonizační opatření: podmínky pro vydání licence k provozování nákladní i osobní dopravy vyžadují dobrou reputaci, finanční sílu a odborné znalosti, zajištění požadavků na bezpečnost 120

121 dopravy. Protože jsou shodné ve všech členských zemích, automaticky se v nich uznávají. Poškození životního prostředí je v souvislosti se silniční dopravou intenzívně monitorováno. Bylo totiž zjištěno, že silniční doprava je odpovědná z 85 % na emise CO 2, jež přispívají ke globálnímu oteplování. Na silniční dopravu se proto vztahují přísná ekologická opatření: bezolovnatý benzín, harmonizace ekologických standardů u nových vozidel spolu s podporou přechodu k alternativním druhů dopravy. Také bezpečnost patří k silně sledovaným stránkám silniční dopravy. Sahají od pravidel týkajících se konstrukce vozidel a jejich inspekce, minimální hloubky vzorku u pneumatik, periodických prohlídek vozidel, bezpečnostních pásů, harmonizace požadavků pro vydání řidičského průkazu, povinné instalace digitálního zařízení sledujícího pracovní režim řidičů kamiónů. Železniční doprava měla v zemích EU dlouhou dobu v dopravním sektoru zcela dominantní postavení. Už od 60. let se však toto postavení oslabuje, což platí jak pro nákladní, tak i osobní dopravu. Mnohé železnice v zemích EU jsou ztrátové a jako státní monopol jsou udržovány při životě státními dotacemi. Liberalizace trhu služeb poskytovaných železnicemi narážela na dvě překážky: na státní vlastnictví a na monopol železniční infrastruktury. První průlom byl učiněn na začátku 90. let oddělením podnikání v oblasti železniční infrastruktury od vlastní dopravní činnosti. Tím byl železnicím jedné členské země otevřen přístup k užívání infrastruktury jiného členského státu, a to pro nákladní dopravu, pro kombinovanou dopravu a pro mezinárodní dopravu osob. V roce 1995 byly stanoveny společné podmínky pro získání licence na provozování železniční dopravy v zemích EU platné ve všech členských zemích. Zároveň byly stanoveny společné technické a bezpečnostní standardy. Letecká doprava zaznamenala v zemích EU vůbec největší rozmach. Přitom ještě na začátku 90. let nebylo možno v tomto oboru mluvit o konkurenčním prostředí a volném vstupu do odvětví. Většina leteckých společností byla ve státních rukou a měla monopolní postavení na domácím trhu. Služby leteckých společností při spojení mezi členskými zeměmi byly poskytovány na základě dvoustranných dohod. Otevření trhů leteckých služeb bylo provedeno postupně v letech Nejdůležitější byla směrnice z června 1992, kterou byl proces liberalizace završen těmito kroky: Otevřela se možnost vstupovat na trh leteckých služeb jiných členských zemí, byla harmonizovány technické a ekonomické podmínky letecké dopravy, byla uvolněna tvorba cen leteckých služeb. Železniční doprava Letecká doprava Směrnice stanovila, že pouze letecké společnosti, s odpovídající technickou, ekonomickou a finanční úrovní, mohou získat oprávnění vstupovat na evropský trh leteckých služeb. Společnosti registrované na základě této směrnice mohou nabízet své služby na všech linkách a mají právo přistávat na všech letištích zemí EU. Uvolnění mělo vstoupit v platnost od konce roku 1993, některé členské země požádaly o přechodné období. Teprve od března 1997 lze mluvit o plné liberalizaci letecké dopravy v zemích EU: letecké společnosti zemí EU mohou operovat kdekoli na území Unie a samy rozhodovat o cenách letenek. Přesto se dlouho v mnoha členských zemích udržovala praxe dotací pro národní letecké společnosti. 121

122 7. Společná dopravní politika Jednotné evropské nebe Námořní doprava V roce 1999 navrhla Komise, aby bylo vytvořeno jednotné evropské nebe. Hlavním záměrem je vytvořit společnou (koordinovanou) kontrolu a řízení leteckého provozu jako součást liberalizace trhu leteckých služeb. Nutnost takového opatření vyplývá z toho, že dosavadní národní kontrola způsobuje přeplnění leteckých tras, takže každý pátý let v Evropě má kvůli tomu zpoždění, což stojí letecké společnosti 1,3 1,9 bilionů eur ročně. Předpokládá to vytvoření nových kontrolních center a mezinárodních letových koridorů, které nahradí dřívější rozdělení na národní vzdušné prostory. Systém byl dokončen v roce 2004, kdy Parlament společně s Radou schválili definitivní podobu čtyř základních normativních aktů (nařízení), které vytvářejí základní právní a principiální rámec systému. Jedná se o následující: rámcové nářízení, které stanovuje obecná organizační a procedurální pravidla při vytváření jednotného evropského nebe, zejména civilně-vojenskou spolupráci při využívání vzdušného prostoru a práva a povinnosti Organizace pro bezpečnost letového provozu nařízení o poskytování letových provozních služeb stanovující společné požadavky a jednotný systém certifikace poskytovatelů těchto služeb. Zahrnuje i požadavky na jednotný výcvik a licencování řídících letového provozu nařízení o uspořádání vzdušného prostoru, které stanoví principy organizace a využívání vzdušného prostoru s cílem vytvořit jednotný evropský horní vzdušný prostor nad letovou hladinou m nařízení o interoperalibitě ATM systémů s cílem zajistit jejich vzájemnou automatizovanou výměnu dat. Požaduje vzájemnou spolupráci výrobců zabezpečovací letecké techniky při vývoji, výrobě a zavádění nových leteckých systémů řízení letového provozu. Účastníci letecké dopravy jsou také směrnicí z roku 1991 chráněni v případě, že vinou letecké společnosti jim byl odepřen vstup na palubu letadla, ačkoli mají platnou letenku. Taková situace vzniká, když letecká společnost prodá více letenek, než je míst v letadle. Letecká společnost musí vyplatit kompenzaci postiženému pasažéru v závislosti na délce letu a časové ztrátě, uhradit ubytování v hotelu a další náklady. Satelitní projekt Galileo byl schválen v roce 2002 a má být realizován v časovém horizontu k roku Má to být evropská a především pro civilní potřeby používaná alternativa amerického globálního systému GPS (Global Postioning System), který byl vyvinut převážně pro vojenské účely. Systém Galileo využívající 30 satelitů umožní lokalizovat pohyb automobilů, letadel a jiných dopravních prostředků a provádět celou řadu pozorování pro nejrůznější účely. Využívání služeb programu Galileo bude zpoplatněno. Námořní doprava byla zahrnuta do společné dopravní politiky teprve v roce Jejím prostřednictvím se uskutečňuje až 85 % zahraničního obchodu zemí EU. Společná dopravní politika se v tomto oboru datuje od roku 1993 a vyznačuje se těmito znaky: Pravidla hospodářské soutěže, z nichž byl tento sektor vyňat, platí také pro námořní dopravu, Členské státy mají právo se bránit antidumpingovými opatřeními proti nečestným praktikám používaným třetími zeměmi (např. v cenách služeb), 122

123 Obor námořní dopravy obsluhující pohyb zboží i osob mezi členskými zeměmi a mezi nimi a třetími zeměmi byl otevřen pro všechny účastníky z členských zemí. Havárie ropného tankeru Erika v Lamanšském průlivu v roce 2000 zvýšila pozornost k bezpečnosti lodní dopravy. Byla zpřísněna inspekce lodí v přístavech a v roce 2002 byla k tomuto účelu zřízena Evropská agentura pro námořní bezpečnost. Doprava po vnitřních vodních tocích hraje důležitou úlohu ve vnitrounijním obchodě v členských zemích, hlavně v těch, jimiž protéká řeka Rýn. Liberalizace v tomto dopravním sektoru proběhla poměrně rychle. Už od roku 1976 si členské země vzájemně uznávají národní osvědčení o způsobilosti vodních cest, v roce 1982 byly stanoveny technické požadavky pro tento druh lodí, v roce 1991 bylo rozhodnuto o liberalizaci umožňující, aby provozovatelé lodní dopravy po vnitřních vodních tocích prováděli tuto činnost také v jiných členských státech. Propojení různých druhů dopravy (kombinovaná doprava) představuje samostatnou iniciativu, jejímž smyslem je propojit zejména silniční a železniční dopravu, námořní a železniční dopravu. Hlavním záměrem je snížit váhu silniční dopravy, která způsobuje největší přehlcení a je největším znečišt ovatelem životního prostředí. Výsledek tohoto úsilí je však zatím malý. Nnitřní vodní toky Kombinovaná doprava Shrnutí kapitoly Dopravní politika jako jedna z prvních politik se od svého počátku potýkala s neochotou členských zemí o její řešení. Jak jste se dozvěděli, až teprve na základě žaloby u Soudního dvora podaného na Radu ministra pro nečinnost, došlo v rámci této politice k rozvoji jejích aktivit. Dopravní politika byla nejdříve tvořena pouze železniční, silniční a říční doprava a až v průběhu 80. let došlo k zapojení také letecké a námořní dopravy. Seznámili jste se s projektem transevropských sítí, kde vám byly jmenovitě představeny jednotlivé projekty zapojené do TEN. Otázky k zamyšlení 1. V roce 1983 se stala velmi důležitá událost, která vedla k významnému posunu v rámci dopravní politiky a jejího řešení v rámci společného trhu. O jakou významnou událost se jednalo? 2. Vysvětlete pojem TEN a uved te příklady projektů spadajících pod tuto oblast dopravní politiky 3. Vysvětlete pojem Jednotné evropské nebe. 4. Co to je kabotáž? 5. Patřila dopravní politika mezi politiky uvedené již v rámci Smlouvy o založení EHS? 123

124 7. Společná dopravní politika 124

125 jí jí jí Důvody společné obchodní politiky Hlavní zásady společné obchodní politiky Nástroje společné obchodní politiky 8 Společná obchodní politika EU

126 8. Společná obchodní politika EU Cíl kapitoly Evropská unie je světovou obchodní velmocí disponující velkým vnitřním trhem. V zemích EU žije pouze 7 % světového obyvatelstva, ale produkuje se zde zhruba čtvrtina světového produktu a alokuje se zde přibližně pětina světového obchodu (tento podíl by se zdvojnásobil, pokud bychom započítali také obchod mezi členskými zeměmi). EU patří mezi největší světové vývozce a jako světový dovozce je na druhém místě za USA. V roce 1998 na Unii připadalo zhruba 20 % světového vývozu zboží, zatímco na USA 16 % a na Japonsko 9 %. Zařadila se také mezi největší světové vývozce a dovozce služeb připadá na ně celá čtvrtina obchodu Unie. V kapitole se také dozvíte o jednotlivých nástrojích uplaňovaných v rámci obchodní politiky. Časová zátěž Doba potřebná ke studiu kapitoly jsou cca 2 hodiny. 8.1 Důvody společné obchodní politiky Evropské Společenství si od samého počátku kladlo za jeden z nejdůležitějších cílů vytvoření společného (dnes vnitřního nebo jednotného) trhu. Od samého začátku tak byl dán tento jasný a ambiciózní cíl, který se nespokojil s vytvořením pásma volného obchodu, ale počítal s odstraněním všech bariér pro volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a se spojením dříve oddělených národních trhů v rozsáhlý hospodářský prostor s mnoha pozitivními účinkyna ekonomickou výkonnost. Celní unie První krok ke společnému trhu, vytvoření celní unie, byl učiněn podpisem Římské smlouvy. Celní unie jako první fáze evropského integračního procesu měla tyto standardní rysy: 1. Byla odstraněna cla a ostatní obchodní překážky mezi členskými zeměmi. Byly odstraněny celní hranice a byl umožněn volný pohyb zboží mezi členskými zeměmi. 2. Pro zboží dovážené do Společenství z třetích zemí se začaly členskými zeměmi používat stejná cla (stejné celní sazby pro totéž zboží). Po proclení zboží na vnější hranici se mohlo volně pohybovat po celém území Společenství bez cla. Na hranicích mezi členskými státy odpadla potřeba udržovat celní službu. 3. Členské země začaly používat stejných postupů v obchodě s třetími zeměmi. Na celém území se začaly uplatňovat stejné celní předpisy a ostatní formality: jednotná celní deklarace, celní prohlášení o transitu, osvědčení o původu zboží atd. Společná obchodní politika EU má od počátku nadnárodní charakter a její provádění přešlo od roku 1968 plně do rukou orgánů ES. Obchodní politika byla součástí Římské smlouvy a je tak vedle zemědělské a dopravní nejstarší prováděnou společnou politikou EU (od roku 1999 k nim přibyla ještě společně prováděná měnová politika). Se vznikem celní unie začalo Společenství vystupovat vůči třetím zemím jako jeden celek. Proto je společná obchodní politika nadnárodní, aby žádná členská 126

127 země nemohla provádět vlastní, na ostatních členských zemích nezávislou zahraničně obchodní politiku a utvářet své vnější hospodářské vztahy vůči vnějšímu světu zcela samostatně. Členské země podpisem smlouvy svěřily příslušné kompetence v oblasti zahraničního obchodu do roku orgánů ES, konkrétně Evropské komise a Rady. Existují však určité oblasti, v nichž členské země mohou provádět samostatné kroky v obchodních vztazích se zahraničím. Vytvořením celní unie a společního trhu došlo k tomu, že obchod mezi členskými státy není nadále považován za zahraniční obchod, ale za přesun zboží na rozsáhlém vnitřním trhu. K pravidlům společné obchodní politiky také patří, že se zásadně aplikuje vůči třetím zemím, případně jejich seskupením. Účast a zapojení do společné obchodní politiky je možné teprve po přijetí země do Unie. 8.2 Hlavní zásady společné obchodní politiky Římská smlouva uvádí pět oblastí, v nichž Společenství předpokládá společný postup: 1. Společné zásady pokud jde o úpravy celních sazeb, 2. Uzavírání celních a obchodních dohod, 3. Sjednocování liberalizačních dohod, 4. Vývozní politika, 5. Obchodní obranná opatření v případě dumpingu a subvencování exportu. Společný obchodní sazebník pro dovozy z třetích zemí byl vytvořen po přechodném období v roce 1968 jako nevážený aritmetický průměr celních sazeb členských zemí. Tento celní sazebník je závazný pro všechny členské státy. Úprava celních tarifů přestala být záležitostí členského státu a je prováděna společným rozhodnutím (provádí se každoročně). Na počátku se sazby pohybovaly mezi % u hotových výrobků, % u zpracovaných surovin a 3 % u surovin. Po jednáních, která proběhla v rámci GATT a WTO, byly celní sazby sníženy a v současné době činí průměrná výše cla v EU 6,3 % pro všechny výrobky. Konkrétně pak 3,6 % na průmyslové výrobky, 16,2 % pro zemědělské výrobky a 12,4 % pro rybářské výrobky. Velká část dovážených výrobků, především surovin a polotovarů, je oproštěna od dovozních cel úplně. Povinnost uplatňování společného celního sazebníku platí pro všechny členy Unie. Společný obchodní sazebník Uzavírání dohod o obchodní a hospodářské spolupráci provádí Evropská komise na základě přesně vymezeného mandátu přijatého Radou. Tyto dohody velice často obsahují obchodní preference (obchodní zvýhodnění), které je poskytováno určitým zemím nebo jejich seskupením, čímž je usnadněn jejich přístup na trhy Unie, často bezcelní. Obsah těchto dohod zavazuje všechny členské státy a je závazný také pro nově přijaté členy. Postupnou liberalizaci obchodu s třetími zeměmi dojednává Komise na základě pověření Rady. Žádná členská země tedy nemůže samostatně upravovat svůj dovozní a vývozní režim vůči třetím zemím. 127

128 8. Společná obchodní politika EU V rámci Evropské unie neexistuje žádná zvláštní politika na podporu vývozu. Až na výjimky tedy platí zásada, že vývoz do třetích zemí se uskutečňuje volně. Určité omezení vývozu je možné zavést ve zvláštních případech (např. v případě strategických surovin). Rada kvalifikovanou většinou také může rozhodnout, že z bezpečnostních důvodů budou pozastaveny, omezeny nebo úplně přerušeny hospodářské styky, vývoz i dovoz, s určitými zeměmi (např. sankce vůči Iráku, Libyi apod.). Přes absenci zvláštní politiky na podporu vývozu využívá Unie dvou nástrojů podpory vývozu: zaprvé může poskytnout dotace a jiné úlevy vybraným odvětvím (ocelářský průmysl, zbrojní výroba, výroba lodí), druhý nástroj spočívá v podpoře zemědělství. Tato podpora je součástí společné zemědělské politiky a spočívá v silné ochraně vnitřního trhu zemědělských výrobků a celého zemědělského sektoru. Proto také obchodní dohody, které Unie uzavírá s třetími zeměmi (včetně dohod s kandidátskými zeměmi), liberalizují pouze obchod s průmyslovými výrobky, nikoli však obchod se zemědělskou produkcí. Opatření na ochranu obchodu se týká jednak dumpingu (cenové podbízení), jednak subvencovaného vývozu. Rámec a procedura opatření na ochranu proti nečestným obchodním praktikám jsou dány mimo EU, a to antidumpingovým kodexem přijatým GATT/WTO, podle něhož Komise postupuje. Ta také iniciuje zahájení antidumpingového řízení, a to bud na základě stížnosti výrobců určitého odvětví, nebo na základě vlastního rozhodnutí. Podpisem Amsterodamské smlouvy došlo k rozšíření agendy společné obchodní politiky o dvě nové oblasti, které v mezinárodním obchodě začaly zaujímat důležité postavení: služby a práva duševního vlastnictví. Uvalování cel Součástí společné obchodní politiky je také rozhodnutí o způsobu, jakým je disponováno s vybranými cly. Cla se uvalují na zboží dovážená do zemí Unie z třetích zemí, avšak země, v níž zahraniční výrobek poprvé překročí vnější hranice Unie, nemusí být a většinou také není adresátem dovozu. Bylo proto rozhodnuto, že členská země, přes jejíž hranice se zahraniční výrobek dostal na teritorium EU, si ponechá ke krytí nákladů své celní správy 25 %. Většina celních příjmů směřuje do společného rozpočtu EU. Cla tvoří jeden z tzv. vlastních zdrojů evropského rozpočtu a jsou odváděny automaticky. Vzhledem k tomu, že zhruba dvě třetiny obchodu zemí EU se odehrává na vnitřním trhu a také proto, že celní sazby v mezinárodním obchodu se postupně snižují, představuje výnos z cel klesající příjmovou položku rozpočtu EU. Přes vysokou centralizaci obchodních vztahů s třetími zeměmi mohou členské země samostatně uzavírat dohody o hospodářské, průmyslové a vědeckotechnické spolupráci, jejich znění však nesmí být v rozporu se zásadami společné obchodní politiky. V kompetenci členského státu jsou dále dohody o zamezení dvojího zdanění, dohoda o podpoře a ochraně investic (pokud neexistuje dohoda platná pro celou Unii). V neposlední řadě je to pak provádění proexportní politiky, která ovšem musí být v souladu s pravidly OECD a nesmí porušovat pravidla Unie na ochranu hospodářské soutěže (poskytování státní podpory). 128

129 8.3 Nástroje společné obchodní politiky Společná obchodní politika má k dispozici tyto čtyři nástroje: 1. Cla, 2. Kvóty, 3. Dobrovolná exportní omezení (Voluntary Export Restriction, VER), 4. Antidumpingová opatření O clech a jejich vývoji již bylo psáno výše. Přes klesající celní sazby jsou mezi skupinami výrobků velké rozdíly. Je to dáno snahou Unie ochránit určitá odvětví před zahraniční konkurencí nebo naopak podpořit dovoz produktů, o které má Unie zájem jako o vstupy nezbytné pro další výrobu. Zcela bez cla jsou proto suroviny a polotovary (např. stavební materiál, papír), ale také zařízení pro zemědělství a zdravotnictví. Dle dohody o informačních technologiích je bez cel také většina počítačů a telekomunikačního zařízení. Opačný přístup je logicky uplatňován u tzv. citlivých výrobků, u nichž jsou celní sazby vyšší nebo u nichž existují dovozní kvóty. Jde o ta odvětví, v nichž existují přebytečné a nevyužité kapacity a kde by neomezený dovoz dále prohloubil strukturální odvětvovou krizi (výroba oceli, lodí, textil, konfekce, obuvi a také automobilů). Nejvyšší celní sazby pak jsou u zemědělských výrobků. Na základě požadavků Uruguayského kola (1996) však musela Evropská unie odstranit tzv. pohyblivé vyrovnávací dávky u dovozu zemědělských výrobků a nahradit je clem. Systém kvót v obchodě s třetími zeměmi Unie postupně opouští, ale dočasně se jich používá u textilu, konfekce, výrobků z oceli a železa aj. Kvóty jsou značně rozšířeny v obchodě se zeměmi, které nejsou členy WTO. To se vztahuje na dovozy ocelářských výrobků z Ruska, Ukrajiny a Uzbekistánu, na textilní a jiné výrobky z Číny. Tato omezení mohou odpadnout, až tyto země budou přijaty do WTO. Systém kvót používala Unie v počátku také v obchodě s přidruženými zeměmi střední a východní Evropy. Dobrovolné omezení dovozu představuje dohodu mezi vyvážející a dovážející zemí, podle níž se vývozce dobrovolně zaváže, že nepřekročí limitované množství výrobků určených do země dovozce. Nejznámější je případ o omezení vývozu japonských automobilů na trhy Unie (1991). Limit byl každoročně určován podle situace na trhu s tím, že dovozy nesmí překročit dvě třetiny přírůstku poptávky na trhu automobilů EU. Dohoda vypršela v roce 1999 a nebyla obnovena. Další dohody uzavřené s Japonskem se týkaly videorekordérů, některých typů nákladních automobilů aj. Antidumpingová politika není specialitou Unie, ale je povolena podle čl. VI Dohody o založení GATT. Umožňuje omezit dovoz zboží v případě, že jeho výrobce ho nabízí za cenu nižší než je normální na jeho domácím trhu, nebo je-li vývoz dotován. Ochranné opatření se provádí uvalením cla vyrovnávajícího rozdíl mezi exportní cenou a normální cenou. Podle pravidel GATT je takový postup přípustný, pokud dumpingový vývoz způsobuje nebo hrozí způsobit materiální škodu určitému odvětví, nebo když se vážně zpomaluje vznik domácího odvětví. Opatření musí být oznámeno WTO. Mezi členy WTO sahá Unie k antidumpingovým opatřením nejčastěji, v posledních letech šlo ročně přibližně o 100 případů. Nejčastějším Cla Kvóty Dobrovolné omezení dovozu Antidumpingová politika 129

130 8. Společná obchodní politika EU odvětvím, kterého se antidumpingová opatření týkají, bývá chemický průmysl, elektronika, výroba oceli, automobilů, kopírek a tiskáren a textilních výrobků. Ve většině případů mířila ochranná opatření proti japonskému a jihokorejskému vývozu. Přes převažující názor o značném rozšíření těchto ochranných opatření v Unii tomu tak ve skutečnosti není, v polovině 90. let se dotkla pouze 0,46 % dovozu směřujícího do Unie. Vedle těchto čtyř nejznámějších obchodně politických nástrojů existují i další. Patří k nim obchodní sankce z politických nebo bezpečnostních důvodů (embargo nebo bojkot), pravidla o původu zboží, ochranná opatření pokud prudce roste dovoz určitých výrobků do Unie. V takovém případě musí dovozce žádat o vydání licence, která umožňuje podrobně sledovat vývoj dovozu. Používané nástroje společné obchodní politiky sledují dva cíle: jednak prosazovat otevřený a mnohostranný obchodní systém ve světě, zároveň však také chránit zájmy Unie a členských zemí, zejména v případech, kdy volný obchod by měl nepříznivé dopady na jejich ekonomickou situaci, prosperitu, zaměstnanost či obchodní bilanci. Shrnutí kapitoly Obchodní politika Společenství měla své kořeny již v rámci ESUO. Důležitým předpokladem bylo v prvním stupni vytvoření celní unie se společným celním sazebníkem závazným pro všechny členské země. Důležité pro obchodní politiku jsou kromě cel i další nástroje, jako jsou kvóty nebo antidumpingová opatření. Otázky k zamyšlení 1. Definujte celní unii a popište její základní rysy. 2. Jaké nástroje se používají v rámci společné obchodní politiky? 3. Zkuste se zamyslet nad strukturou dovozu a vývozu v rámci Společenství? Které komodity podle Vás převažují ve vývozu? Které naopak v dovozu? 4. K čemu slouží společný celní sazebník? 5. Zkuste si vzpomenout na nějaký případ z historie České republiky, kdy došlo v rámci obchodní politiky ke konfliktu mezi zájmy Společenství a zájmy ČR. 130

131 jí jí jí jí jí Vývoj regionální a strukturální politiky Hlavní principy strukturální a regionální politiky v EU Legislativní a institucionální zabezpečení Strukturální fondy a další fondy a instituce financující strukturální a regionální politiku Regionální členění EU 9 Regionální a strukturální politika EU

132 9. Regionální a strukturální politika EU Cíl kapitoly Aktivity provozované v rámci regionální a strukturální politiky EU spadají až do druhé poloviny 70. let minulého století. V této kapitole se dozvíte o historickém vývoji politiky a důraz bude kladen na jednotlivé cíle v programovacím období Krátce se zmíníme i o příštím programovacím období. Zároveň budete seznámeni s jednotlivými strukturálními a jinými fondy sloužícími k financování strukturální politiky. V krátkosti se zmíníme i o územních statistických jednotkách. Časová zátěž Doba potřebná ke studiu kapitoly jsou cca 3 hodiny. Regionální politika zaujímá významné postavení v rámci politik Evropské unie. Je jedním ze základů nejen hospodářské, ale i celkové politiky Společenství. Výdaje na společnou regionální a strukturální politiku patří dlouhodoběji k hlavním kapitolám rozpočtu hned po společné zemědělské politice a dosahují zhruba 1/3 výdajů rozpočtu Společenství. Data použitá této kapitole jsou převzatá z webových stránek a Vývoj regionální a strukturální politiky V historii regionální politiky EU jsou obvykle vyčleňována dvě základní období do reformy v roce 1988 a po roce 1989, každé se dvěma vývojovými etapami: Období let Počáteční období je charakteristické individuálním přístupem k regionální politice bez významnější mezinárodní koordinace, protože se jednalo o země značně ekonomicky stejnorodé. Státy s největšími regionálními rozdíly uplatňovaly vlastní regionální politiku. Hlavní pozornost byla věnována řešení makroekonomických cílů Společenství. Smlouva o založení EHS však již v sobě obsahovala článek, stanovující podporu harmonického a vyvářeného rozvoje hospodářských činností ve Společenství, zmenšování rozdílů mezi různými oblastmi a potřebu čelit negativním důsledkům integrace v oblasti sociální a agrární. Období let V tomto období vzniká společná koordinace regionální politiky, protože do Společenství vstupují státy, které jsou velmi významně diferencované v hospodářském a sociálním rozvoji at již na úrovni státu nebo na úrovni jednotlivých regionů. V roce 1975 je založen Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF). V rámci JEA je zahrnut článek týkající se jednotné regionální politiky podporující ekonomickou a sociální soudržnost a zároveň stanoven cíl regionální politiky (snižovat rozdíly mezi úrovní rozvinutostí jednotlivých regionů a členských států, odstraňovat zaostalost regionů nacházejících se v méně výhodné situaci včetně venkovských oblastí a překonávat potíže regionů postižených velkou nezaměstnaností plynoucí ze zaostalosti jejich průmyslu). Zároveň byly vyhlášeny první společné programy regionální politiky. 132

133 V roce 1988 došlo k významné reformě, regionální politika byla integrována s částí sociální a zemědělské politiky do tzv. strukturální politiky. Byly přijaty principy regionální a strukturální politiky (viz dále) a zavedena delší plánovací období. Opět můžeme vyčlenit dvě vývojové etapy: Období let Bylo vyhlášeno pět (fakticky šest) Cílů strukturální politiky: Cíl 1 Rozvoj a strukturální přeměna zaostávajících regionů Jednalo se o regiony na úrovni NUTS II, jejichž HDP na obyvatele za poslední 3 roky bylo nižší než 75 % průměru EU. Mezi podporované aktivity spadaly přímé investice za účelem tvorby trvalých pracovních míst, investice do infrastruktury potřebné pro ekonomický rozvoj včetně TEN, investice do výzkumu, vývoje a služeb malým firmám za účelem zvýšení lokálního a regionálního potenciálu, investice do školské a zdravotnické infrastruktury, profesní vzdělávání a opatření na rozvoj venkova. Cíl 2 Konverze regionů vážně postižených hospodářským úpadkem Reginy, které spadaly do tohoto cíle, musely splňovat podmínku míry nezaměstnanosti pod průměrem Společenství a zároveň podmínku procentního podílu zaměstnanosti v průmyslu překračující průměr Společenství a zároveň zaznamenávající velký pokles. Aktivity byly zaměřeny na zaměstnanost a na vytvoření atraktivních podmínek pro firmy. Jednalo se např. o investice do nových ekonomických činností, infrastruktury pro obnovu průmyslových areálů a ochranu životního prostředí nebo o různé služby malým firmám. Cíl 3 Boj proti dlouhodobé nezaměstnanosti (delší než 12 měsíců) a pracovní integrace mladých lidí (do 25 let) Do oblastí spadající pod tento cíl bylo zahrnuto celé území Společenství. Byl kladen důraz na přístupy k zaměstnanosti a vzdělávání tzn. na pomoc při integraci mladých lidí a těch, kteří pravděpodobně budou nezaměstnaní dlouhou dobu, do pracovního života zejména prostřednictvím dočasné pomoci při zaměstnávání nebo pomoc zaměřená na zlepšování vzdělávacích strukturu a zaměstnaneckých úřadů a školení jejich pracovníků. V rámci tohoto cíle byly podporovány i rovné příležitosti pro muže a ženy na trhu práce. Cíl 4 Adaptace pracovní síly na průmyslové změny a změny ve výrobě Opět se jednalo o celé území Společenství. Opatření byla zaměřena na získání nových pracovních schopností a dovedností. Cíl 5A Strukturální přeměna zemědělství Jednalo se opět o celé území Společenství. Cíl výhradně spadal pod oblast zemědělské politiky a byl zaměřený na strukturální diverzifikaci agrárních výrobních struktur včetně rybolovu. Jednalo se o podporu zemědělských příjmů, podporu mladých farmářů a jejich sdružením, investice na snižování výrobních nákladů, na zlepšení životních a pracovních podmínek a na zpracování a marketing zemědělských a rybářských produktů. 133

134 9. Regionální a strukturální politika EU Cíl 5B Rozvoj a strukturální adaptace agrárních regionů Území, která mohla v rámci tohoto cíle čerpat finanční prostředky, musela mít nízkou úroveň socioekonomického rozvoje. Regiony musely splňovat dvě z následujících kritérií: vysokou úroveň zaměstnanosti v zemědělství; nízkou úroveň příjmů v zemědělství; nebo nízkou hustotu zalidnění nebo významné depopulační či migrační trendy. Podporovaly se alternativní aktivity ve venkovských územích, např. investice do infrastruktury nebo různé služby pro malé firmy. V tomto období byly vyhlášeny i první iniciativy Společenství. Jednalo se o programy vyhlašované přímo Komisí zaměřené na řešení závažných problémů společného trhu, o nichž se předpokládalo, že vznikly vlivem společných politik. (např. INTERREG, LEADER, aj.). Období let Prolongovány cíle z předcházejícího období, rozšířené po přijetí nových členů v roce 1995 o nový regionálně orientovaný Cíl 6 Rozvoj řídce zalidněných regionů Jednalo se o území řídce osídlené v severních částech Švédska a Finska, kde hustota zalidnění nepřevyšovala 10 ob/1 km 2. Kromě výše zmíněných cílů došlo také k reformě iniciativ. Pro období bylo vyhlášeno celkem 13 iniciativ (viz tabulka 9.1). Období let Pro období došlo k redukci cílů i iniciativ. Byly vyhlášeny celkem 3 cíle strukturální politiky a 4 iniciativy, na které byla vyčleněna převážná část finančních prostředků ze strukturálních fondů (93,5 % z celkové sumy 194 mld. Euro pro cíle a 5,4 % pro iniciativy). Menší částky byly alokovány na inovační opatření a technickou pomoc a akce FIFG na podporu rybářství mimo oblasti podporované z Cíle 1. Cíl 1 regiony, jejichž rozvoj zaostává Hlavním zaměřením je podpora rozvoje zaostávajících regionů; dále jsou z tohoto cíle podporovány řídce osídlené regiony (dřívější Cíl 6), nejvzdálenější (zámořské) regiony dřívější iniciativa REGIS, mírový proces v Irsku dřívější iniciativa PEACE a města severního Švédska (vyplývá ze smlouvy o přístupu Švédska). Základním kritériem je HDP na 1 obyvatele regionu NUTS II (měřeno paritou kupní síly), který musel být nižší než 75 % průměru EU (průměr za roky ); regiony, které dosahují vyšších hodnot, ale získávaly v minulém období pomoc z Cíle 1 dostávají přechodnou pomoc; kritériem pro řídce osídlené oblasti byla hustota zalidnění méně než 8 obyvatel na 1 km 2 (jedná se o 114 programů pokrývajících celé Řecko, Portugalsko a Irsko; jižní Itálii, převážnou část Španělska, nové spolkové země SRN; Severní Irsko, západní Wales, severní část Skotska a anglická hrabství Cornwall, Merseyside a South Yorkshire; Korsiku, francouzskou část Henegavska a francouzské zámořské departementy; belgické Henegavsko, nizozemskou provincii Flevoland, Severní Karélii ve Finsku a Burgenland v Rakousku; jako řídce zalidněná území jsou zde zařazeny ještě střední a 134

135 Název INTERREG LEADER REGIS PECHAR KONVER RESIDER RETEX URBAN SME EMPLOYMENT ADAPT PESCA PEACE Tabulka 9.1: Iniciativy v období Charakteristika Pomoc některým příhraničním oblastem ve Společenství Podpora venkovského rozvoje; oblasti, které mají status cíle 5b Pomoc při rozvíjení hlubší integrace vzdálených regionů do Společenství (např. Francouzské zámořské departmenty, Madeira, Azory a kanárské ostrovy) Pomoc oblastem postižených uzavíráním uhelných pánví Pomoc oblastem vážně postižených útlumem zbrojního průmyslu Pomoc oblastem postižených uzavíráním podniků v ocelářském průmyslu Podpora diverzifikace ekonomických aktivit v oblastech závislých na textilním průmyslu Pomoc při řešení vážných sociálně-ekonomických problémů v městských oblastech Pomoc malým a středním podnikům při přizpůsobování se jednotnému evropskému trhu a soutěži na mezinárodních trzích Podpora rovnosti příležitostí a pomoc při integraci těch, kteří stojí na okraji trhu práce (např. postižené osoby a etnické minority) Pomoc při výcviku a vytváření pracovních míst v oblastech zasažených průmyslovými a technologickými změnami Pomoc oblastem závislým na rybářském průmyslu Ekonomická a sociální opatření na podporu mírového procesu a usmíření v Severním Irsku a pohraničních oblastech Irské republiky Zdroj: FIALA, PITROVÁ: Evropská unie, str. 452 severní Švédsko a Finsko. Po přijetí kandidátských zemí budou podporovány všechny nově přijaté země kromě Kypru a regionů Prahy a Bratislavy). Programy musí generovat trvale udržitelný endogenní růst a jsou zaměřeny do tří základních kategorií podpora produkčnímu sektoru (42 % prostředků strukturálních fondů); podpora lidských zdrojů, s důrazem na aktivní politiku zaměstnanosti, vzdělání a odbornou přípravu (30 %); rozvoj infrastruktury (28 % prostředku), z toho asi polovina na dopravní infrastrukturu. Programy jsou financovány z Evropského fondu regionálního rozvoje, Evropského sociálního fondu, Evropského zemědělského podpůrného a záručního fondu podpůrná sekce, Finančního nástroje na podporu rybářství; pro Cíl 1 je určeno 69,7 % prostředků strukturálních fondů, což je 135,9 mld. Euro (v cenách roku 1999); největšími příjemci jsou Španělsko, Itálie a SRN, v přepočtu na obyvatele pak Řecko a Portugalsko. 135

136 9. Regionální a strukturální politika EU Cíl 2 hospodářská a sociální přeměna oblastí, které čelí strukturálním obtížím Jedná se o podporu čtyř různých typů regionů regionů, kde dochází k hospodářským a sociálním změnám v průmyslu a sektoru služeb; venkovských regionů, které upadají z nedostatku ekonomické diverzifikace; městských regionů, které se v důsledku ztráty ekonomických aktivit dostaly do potíží; regionů závislých na rybolovu procházejících depresí. Evropskou komisí byl stanoven složitý systém kritérií pro jednotlivé typy regionů (v úrovni NUTS III), rozšířený o kritéria jednotlivých států tak, aby počet obyvatel žijících na území regionů podporovaných z Cíle 2 nebyl menší než 2/3 populace, která žila na území regionů podporovaných z Cíle 2 a Cíle 5b v letech Každý stát dostal kvótu počtu obyvatel a finanční částka se stanovovala výpočtem podle průměru (41,5 Euro) na 1 obyvatele. I u tohoto cíle byla stanovena území dostávající přechodnou pomoc. Cíl je určen pro regiony, které nezískávají pomoc z Cíle 1; v oblastech zařazených pod Cíl 2 žije 18 % obyvatelstva EU oblasti průmyslu a služeb (v nichž žije 10 % populace EU), venkovské oblasti (5 % populace), městské oblasti (2 % populace), oblasti závislé na rybolovu (1 % populace); 96 programů. Priority podpory jsou diverzifikovány podle typu regionu, obecně vychází z principu trvale udržitelného endogenního rozvoje. Cíl je financován z Evropského fondu regionálního rozvoje, Evropského sociálního fondu, Evropského zemědělského podpůrného a záručního fondu podpůrná sekce; určeno 11,5 % prostředků strukturálních fondů (22,5 mld. Euro) Cíl 3 úprava a modernizace politiky systémů vzdělávání, školení a zaměstnanosti Cíl je zaměřen na rozvoj aktivit týkajících se lidských zdrojů. Je určen pro regiony, které nezískávají pomoc z Cíle 1 a podporuje adaptaci a modernizaci systémů vzdělávání, odborné přípravy a zaměstnanosti v závislosti na ekonomických a sociálních změnách; systémy celoživotního vzdělávání a odborné přípravy; aktivní politiku zaměstnanosti. Je financován z Evropského sociálního fondu, 12,3 % prostředků strukturálních fondů (24,1 mld. Euro) Iniciativy Evropského společenství Iniciativy Evropského společenství vyhlašuje Evropská komise a je na ně vyčleněna část prostředků Strukturálních fondů. Pro období byly vyhlášeny 4 iniciativy na které bylo vyčleněno 10,4 mld. Euro asi 5,4 % rozpočtu strukturálních fondů. INTERREG III EU věnuje dlouhodobě pozornost rozvoji přeshraniční spolupráce. Je financován z Evropského fondu regionálního rozvoje (4,9 mld. Euro). V současném období probíhá již třetí program na podporu rozvoje euroregionů (INTERREG III), který má tři části: INTERREG IIIA Zaměřuje se na klasickou přeshraniční spolupráci mezi sousedními regiony. Jedná se o území regionů NUTS III lokalizovaných podél vnitřních 136

137 i vnějších hranic EU; některé NUTS III v pobřežních oblastech. Podporuje ekonomický rozvoje; rozvoj podnikatelského prostředí; podpora malého a středního podnikání, včetně cestovního ruchu; podpora integrace na trhu práce a sociální integrace; podpora využití lidských zdrojů; opatření na ochranu životního prostředí; růst lidského a institucionálního potenciálu pro přeshraniční spolupráci. INTERREG IIIB Zaměřuje se na nadnárodní spolupráci mezi národními, regionálními a lokálními orgány pro podporu vyšší integrace uvnitř EU a mezi členskými a kandidátskými státy. Mezi podporované oblasti patří: Alpská oblast, Archimed (východní Středomoří), Atlantická oblast, region Baltského moře, CADSES (střední Evropa, oblast Jaderského moře, Podunají a Jihovýchodní Evropy), Severní periférie, Region Severního moře, Jihozápadní Evropa, Severozápadní Evropa, Středozemí (západní část), nejvzdálenější regiony (mimoevropská území EU). Podporuje rozšíření regionálních rozvojových strategií na nadnárodní úroveň; dopravní systémy a lepší přístup k informační společnosti zvláště pro periferní a ostrovní regiony; ochranu životního prostředí a přírodních zdrojů; ekonomickou integraci zvláště periferních regionů. INTERREG IIIC Zaměřuje se na výměnu zkušeností týkajících se regionálního rozvoje a spolupráce. Podporované oblasti nejsou vymezeny (regiony zemí EU jsou zařazeny do čtyřech zón sever, jih, východ, západ), otevřeno pro spolupráci se všemi zeměmi, i když hlavní důraz by měl být na spolupráci s kandidátskými zeměmi. Podporuje mezinárodní spolupráci subjektů veřejné správy zapojených do projektů v rámci Cílů 1 a 2, zapojených do programů INTERREG; meziregionální spolupráce mezi městy a mezi regiony zapojenými do regionálních inovačních akcí. Základními typy projektů jsou operace regionálního rozsahu, individuální meziregionální kooperační projekty, sítě. Tabulka 9.2: Vymezené území Interreg IIIC Zóna Východ Zóna Sever Zóna Západ Zóna Jih Členské země Rakousko Dánsko Belgie Francie Německo Švédsko Francie Itálie Itálie Finsko Irsko Portugalsko Řecko Německo Lucembursko Řecko Polsko Litva Německo Španělsko Slovensko Lotyšsko Nizozemí Slovinsko Estonsko Velká Británie Česká republika Polsko Mad arsko Nečlenské země Bulharsko Norsko Chorvatsko Bělorusko Srbsko a Černá Hora Zdroj: 137

138 9. Regionální a strukturální politika EU URBAN II Podporuje ekonomické a sociální regenerace měst a městských částí procházejících krizovým obdobím. Jedná se o 70 měst resp. jejich částí s 20 tis. a více obyvateli. Podporuje lokální iniciativy zaměstnanosti, renovace budov, rozvoj systémů veřejné dopravy nepoškozující životní prostředí, zavádění manažerských systémů zlepšujících využití energie a využívajících obnovitelné zdroje. Je financován z Evropského fondu regionálního rozvoje 0,7 mld. Euro LEADER+ Podporuje rozvoj venkovských oblastí v EU. Podporuje posilování ekonomické samostatnosti venkovských oblastí, využíváním přírodního a kulturního bohatství v rámci strategií trvale udržitelného rozvoje. Je financován z Evropského zemědělského podpůrného a záručního fondu 2,0 mld. Euro. Obrázek 9.1: Přehled členských zemí čerpajících finanční prostředky z Iniciativy LEADER+ Zdroj: cs.htm EQUAL Jedná se o podporu nadnárodní spolupráce při odstraňování všech forem diskriminace na trhu práce. Tato iniciativa nemá regionální rozměr. Podporuje zapojování a znovuzapojování do pracovního procesu bez jakékoliv diskriminace; rozvoj nových forem organizace práce pro sladění rodinného a pracovního života, snížení rozdílů mezi muži a ženami a odstranění segregace na pracovišti. Je financována z Evropského sociálního fondu 2,8 mld. Euro 138

139 Období V novém plánovacím období se počítá s modifikací stávajících cílů. Finanční prostředky bude možno čerpat z následujících cílů: Cíl Konvergence podpora růstu a tvorby pracovních míst v nejméně rozvinutých členských zemích a oblastech Pod tento cíl budou spadat regiony, jejichž HDP je nižší než 75 % průměru EU. Cíl je zaměřen na podporu modernizace a diverzifikace ekonomické struktury členských států a regionů a na rozšíření a zlepšení základní infrastruktury, dále budou prostředky určeny na ochranu životního prostředí. Tyto aktivity budou financovatelné z ERDF. Ze ESF budou financovány aktivity zaměřené na zlepšení kvality a schopností institucí trhu práce, vzdělávacích systémů a sociálních a ošetřovatelských služeb, dále pak aktivity vedoucí ke zvýšení investic do lidského kapitálu a adaptace veřejné správy, posílení administrativní kapacity národních a regionálních správ. Cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost regionálních programů pro regiony a orgány regionálním správy podporující ekonomické změny v průmyslových, městských a venkovských oblastech Podporovaná budou území nespadající pod Cíl Konvergence, tzn. území, jejichž HDP je vyšší než 75 % průměru EU. Podporovatelné aktivity budou zaměřeny na inovace a ekonomiku založenou na znalostech, životní prostředí a předcházení rizikům, dále pak na dostupnost a služby základního ekonomického významu (tzn. komunikační sítě) podporující Lisabonskou strategii. Cíl Evropská územní spolupráce podpora harmonického a vyváženého rozvoje na území Unie Aktivity tohoto cíle vycházejí z Iniciativy Interreg v plánovacím období 2000 až Veškeré finanční prostředky budou čerpány z ERDF na posílení přeshraniční, mezinárodní a meziregionální spolupráce. Podporovanými aktivitami budou např. podpora rozvoje vědy a výzkumu, informační společnosti, životního prostředí a předcházení rizikům a řízení vodních zdrojů. 9.2 Hlavní principy strukturální a regionální politiky v EU Princip solidarity Vychází ze základních smluv o ES a EU, je filosofickým základem evropské integrace; vyspělejší státy přispívají do společného rozpočtu na rozvoj ekonomicky méně rozvinutých Princip subsidiarity Zaveden Maastrichtskou smlouvou záležitosti jsou řešeny na té úrovni rozhodování, kde je lze nejoptimálněji vyřešit (tedy regionální záležitosti na regionální úrovni). 139

140 9. Regionální a strukturální politika EU Tabulka 9.3: Srovnání cílů a nástrojů politiky soudržnosti v plánovacím období 2000/ / Cíle Finanční nástroj Cíle Finanční nástroj Fond soudržnosti Cíl 1 Cíl 2 Cíl 3 INTERREG URBAN EQUAL LEADER+ Rozvoj venkova a restrukturalizace rybolovu mimo rámec Cíle 1 Fond soudržnosti ERDF ESF EAGGF orientační sekce FIFG ERDF ESF ESF ERDF ERDF ESF EAGGF orientační sekce EAGGF záruční sekce FIFG Konvergence Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost regionální úroveň národní úroveň Evropská územní spolupráce Fond soudržnosti ERDF ESF ERDF ESF ERDF Problematika rozvoje venkova a rybolovu nebude nadále součástí politiky soudržnosti, ale zařadí se pod Společnou zemědělskou politiku. 6 FINANČNÍCH 3 FINANČNÍ 9 CÍLŮ 3 CÍLE NÁSTROJŮ NÁSTROJE Zdroj: srovn-n-c-l-a-n-stroj-politiky-soudr-nosti-v.doc Princip koncentrace Zásada koncentrace úsilí, prostředky jsou využívány k předem stanoveným cílům co nejúčelněji, tak aby nebyly rozmělněny na množství drobných akcí. Princip partnerství Představuje spolupráci mezi Evropskou komisí a orgány na národní a regionální úrovni (hospodářskými a sociálními partnery v členských státech); zabezpečuje, aby se na rozdělení prostředků podíleli také příjemci. Princip programování Hlavní operační princip; prostředky jsou alokovány na základě víceletých a víceoborových programů, nikoli na základě jednotlivých projektů. Princip monitorování a vyhodnocování Průběžné sledování a vyhodnocování prováděných opatření a celkové efektivnosti vynakládaných prostředků (kontrola věcného i finančního plnění). 140

141 Princip adicionality Znamená spolufinancování projektů; prostředky z rozpočtu EU pouze doplňují veřejné a soukromé výdaje, výše podílů je předem stanovena. 9.3 Legislativní a institucionální zabezpečení Základní dokumenty legislativního zabezpečení strukturální a regionální politiky: primární legislativa články ze Smlouvy o založení Evropského společenství týkající se politiky hospodářské a sociální soudržnosti (Část třetí, Politiky Společenství, Hlava XVII Hospodářská a sociální soudržnost Smlouvy o založení ES revidované v Nice); články o podporách poskytovaných členskými státy; protokol o Výboru regionů (Část pátá, Orgány Společenství, Hlava I Ustanovení o orgánech, Kapitola 4 Výbor regionů Smlouvy o založení ES revidované v Nice). sekundární legislativa nařízení o strukturálních fondech a kohezním fondu, nařízení o předstrukturálních fondech 9.4 Strukturální fondy a další fondy a instituce financující strukturální a regionální politiku Pokud budete potřebovat podrobnější informace o strukturálních fondech (platná legislativa, příklady úspěšných projektů,... ), doporučujeme navštívit oficiální stránky EU a v jejich rámci odkaz na DG regio Strukturální fondy do roku 2006 Evropský fond regionálního rozvoje (European Regional Development Fund, ERDF) Rozhodující fond určený na financování vyrovnávání regionálních rozdílů v EU. Podporuje investice do výroby určené k vytváření nových a zachování stávajících pracovních míst, investice do infrastruktury, rozvoj malého a středního podnikání v regionech, rozvoj výzkumu a nových technologií, investice do životního prostředí; ve vybraných regionech (Cíl 1) financuje i investice do infrastruktury včetně Transevropských sítí a investice do lidského potenciálu. Evropský sociální fond (European Social Fund, ESF) Je zaměřen na investice do lidských zdrojů. Pomáhá rozvíjet zaměstnanost integrací nezaměstnaných, mladých lidí a lidí dlouhodobě vyloučených z trhu práce. Podporuje stejné příležitosti na trhu práce pro muže a ženy, adaptaci pracujících na změny ve výrobě, posílení systémů vzdělávání, včetně rekvalifikačních. 141

142 9. Regionální a strukturální politika EU Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond podpůrná sekce (European Agriculture Guidance and Guarantee Fund, EAAGF) Podpůrná sekce fondu je především zaměřena na udržení osídlení ve venkovských oblastech. Podporuje zemědělské podnikání v méně příznivých oblastech, začínající farmáře, konverzi a diverzifikaci zemědělské výroby, rozvoj venkovské infrastruktury včetně investic do cestovního ruchu. Finanční nástroj na podporu rybářství (Financial Instrument for Fisheries Guidance, FIFG) Nejmladší a finančním objemem nejmenší strukturální fond určený na podporu rybářství a oblastí závislých na rybolovu. Podporuje modernizaci rybářství, rozvoj chovu ryb, ochranu některých pobřežních oblastí, revitalizaci oblastí závislých na rybolovu. Tabulka 9.4: Alokace strukturálních fondů pro nové členské státy v letech (mil. Euro, v cenách 1999) Země Cíl 1 Cíl 2 Cíl 3 Rybářství INTERREG EQUAL Celkem Kypr 24,9 19,5 3,0 3,8 1,6 52,8 Estonsko 328,6 9,4 3,6 341,6 Mad arsko 1 765,4 60,9 26, ,1 Lotyšsko 554,2 13,5 7,1 574,8 Litva 792,1 19,9 10,5 822,5 Malta 55,9 2,1 1,1 59,1 Polsko 7 320,7 196,1 118, ,3 ČR 1286,4 63,3 52,2 60,9 28, ,2 Slovinsko 210,1 21,0 5,7 236,8 Slovensko 920,9 33,0 39,9 36,8 19, ,3 celkem ,3 121,2 111,6 3,0 424,4 223, ,5 Zdroj: Inforegio Panorama č. 9, Další fondy a instituce využívané pro financování rozvoje regionů Kohezní fond (Cohesion Fund, CF) Založen pro posílení soudržnosti EU, čerpat mohou nejméně vyspělé země kritériem je HNP na obyvatele (měřeno paritou kupní síly), který musí být nižší než 90 % průměru ES. V současnosti čerpá z tohoto fondu Španělsko, Portugalsko, Řecko a Irsko ze starých členských států, po rozšíření EU je otevřen pro všechny nové členy. V období bylo do fondu alokováno 15,9 miliard eur, přičemž na nově přistoupivší členské země připadala více než polovina této finanční alokace. Je určen pro dva základní druhy projektů jednak na rozvoj dopravní infrastruktury, jednak na projekty zaměřené na zlepšení životního prostředí. Je možno čerpat až 85 % uznatelných nákladů projektu. 142

143 Tabulka 9.5: Alokace strukturálních fondů pro staré členské státy v letech (mil. euro) Země Cíl 1 Cíl 2 Cíl 3 Přechodná INTERREG Urban Equal Celkem pomoc Německo Rakousko Belgie Španělsko Finsko Francie Řecko Irsko Itálie Nizozemí Portugalsko Velká Británie Švédsko Dánsko Lucembursko Zdroj: Fond solidarity (European Union Solidarity Fund, EUSF) Nejnovější fond EU, který vznikl až v roce 2002 na podporu oblastí postižených živelnými pohromami a na prevenci proti nim. Každoročně je do rozpočtu tohoto fondu alokována 1 miliarda eur. Podporuje obnovu technické infrastruktury, zdravotnictví a školství (ČR dostala z tohoto fondu na odstranění následků povodní finanční částku 129 mil. Euro) Evropský investiční fond Původně vznikl pro financování akcí budovaných v rámci Transevropských sítí (TEN) v oblastech dopravní a energetické infrastruktury a telekomunikací. V současnosti je zaměřen na podporu malého a středního podnikání. Je určen pro dvě základní oblasti poskytování garancí a rizikového kapitálu malým a středním podnikům, především začínajícím a technologicky orientovaným. Evropská investiční banka Podrobněji viz kapitola 3.7. Předvstupní fondy ISPA (Instrument for Structural Policies for Pre-Accesion) Má stejné principy jako Kohezní fond. Slouží na projekty kandidátských zemí v oblasti infrastruktury a životního prostředí. Aktivity financovatelné z tohoto fondu mají vést k adaptabilitě politik, systémů a procesů kandidátských zemí se Společenstvím. V současné době z tohoto fondu čerpá Rumunsko, Bulharsko a od roku 2005 i Chorvatsko. V období je zde alokována 1,5 miliardy eur. 143

144 9. Regionální a strukturální politika EU PHARE Finanční prostředky poskytované tímto fondem mohou čerpat nové členské státy (do konce roku 2006), přistupující a kandidátské země, potenciální kandidátské země z oblasti západního Balkánu a Turecko-kyperská komunita na území severního Kypru. Fond je zaměřen na dva druhy projektů budování institucí a sociální a ekonomickou kohezi. Budování institucí má za úkol připravit instituce na budoucí čerpání finančních prostředků ze Strukturálních fondů EU, stejně jako na zabudování acquis communautaire do systémů kandidátské země. V rámci budování institucí dochází k přenosu knowhow. V rámci sociální a ekonomické koheze dochází k financování projektů zaměřených na posílení konkurenceschopnosti ekonomik. Jedná se o aktivity podporované v rámci členských států ze strukturálních fondů (ERDF, ESF). SAPARD (Special Accesion Programme for Agriculture and Rural development) Jedná se o podporavetelné aktivity v rámci zemědělství a venkovských oblastí, stejně tak jako zavádění acquis communautire v této oblasti. 9.5 Regionální členění EU Základními jednotkami používanými pro statistické srovnávání v EU jsou tzv. NUTS (nomenklaturní jednotky pro územní statistiku, Nomenclature des unités territoriales pour les statistiques). V 90. letech Eurostat používal šest hierarchických úrovní NUTS (0 5). Přímou vazbu na přidělování finančních prostředků ze strukturálních fondů mají hierarchické úrovně NUTS II a NUTS III. NUTS 0 Nejvyšší hierarchická úroveň státy. NUTS I Makroregionální úroveň územní jednotka velkých oblastí (zemí) v EU 78 jednotek, obvykle umělé konglomeráty nižších jednotek; větší význam má pouze v SRN spolkové země, Spojeném království (historické země Wales, Skotsko a Severní Irsko a Anglie rozčleněná na obvody regionálních rozvojových agentur) a Belgii (Flámsko, Valonsko a Brusel). ČR je na této úrovni jednou jednotkou. NUTS II Regionální úroveň odpovídající střední úrovni administrativního členění zemí EU (např. regiony ve Francii, Itálii, provincie v Belgii, Nizozemsku, comunidad autonomas ve Španělsku, spolkové země v Rakousku). V současnosti nejdůležitější regionální úroveň. Podle HDP na 1 obyvatele NUTS II jsou regiony hodnoceny a případně zařazovány do Cíle 1. V současnosti 211 jednotek průměrná populační velikost 1,8 mil. obyvatel. ČR se člení na 8 jednotek, nebo-li 8 regionů soudržnosti: Praha Střední Čechy (Středočeský kraj) Jihozápad (Jihočeský a Plzeňský kraj), Severozápad (Karlovarský a Ústecký kraj) Severovýchod (Liberecký, Královéhradecký a Pardubický kraj) 144

145 Jihovýchod (kraj Vysočina a Jihomoravský) Střední Morava (Olomoucký a Zlínský kraj) Moravskoslezsko (Moravskoslezský kraj). NUTS III Regionální jednotka odpovídající nižšímu článku administrativního členění (např. Kreise v SRN, departementy ve Francii, provincie v Itálii a ve Španělsku, administrativní jednotky ve Švédsku a Dánsku). Z hlediska regionální politiky důležitá jednotka váží se na ni kritéria pro Cíl 2 a některé Iniciativy Společenství. Dnes 1093 jednotek, průměrná populační velikost kolem 350 tis. obyvatel. V ČR tuto úroveň reprezentuje 14 krajů (viz výše složení jednotlivých regionů soudržnosti). NUTS IV Jediná hierarchická úroveň NUTS, která není obsazená ve všech zemích EU. Je však důležitá pro menší země, kde reprezentuje úroveň administrativního členění (např. Irsko, Lucembursko). V ČR představují tuto úroveň okresy. NUTS V Hierarchicky nejnižší jednotka obvykle obec nebo skupina obcí resp. městských čtvrtí (v EU 98,4 tis. jednotek). V ČR je touto jednotkou obec. Systém NUTS byl schválen v roce 2003 Evropským parlamentem, i když pouze tři úrovně (NUTS 1 3). Rovněž byla schválena rozmezí, ve kterých by měla ležet průměrná populační velikost těchto jednotek v jednotlivých státech. Tabulka 9.6: Schválené rozpětí pro průměrnou populační velikost jednotek NUTS úroveň minimum maximum NUTS 1 3 mil. 7 mil. NUTS tis. 3 mil. NUTS tis. 800 tis. Zdroj: Official Journal of the European Union. L 154/1. Shrnutí kapitoly Strukturální politika v současné době nabývá na významu. Projevila se hlavně se vstupem nových členských států SVE. Z historického hlediska se však nejedná o zakládající politiku a k jejímu vývoji došlo až na třetího rozšíření o země jižní Evropy. Detailně jste byli seznámeni s jednotlivými cíli strukturální politiky v letech , stejně jako s iniciativami realizovanými v tomto období. Pro potřeby strukturální pomoci byly definovány i statistické územní jednotky NUTS. Financování této politiky se děje na základě čtveřice strukturálních fondů a dále lze finanční prostředky čerpat z Kohezního fondu, Fondu solidarity a z Evropské investiční banky. Otázky k zamyšlení 1. Vyjmenujte a charakterizujte jednotlivé strukturální fondy? 2. Jaké aktivity jsou financovatelné z Kohezního fondu a z Fondu solidarity? 145

146 9. Regionální a strukturální politika EU 3. Vyjmenujte Cíle regionální politiky a Iniciativy pro období Co to jsou NUTS a jak se dělí? 5. V čem spočívala reforma regionální politiky v roce 2000? 146

147 jí jí Dimenze vnějších ekonomických vztahů Vymezení vnějších vztahů jí Formy vnějších ekonomických vztahů vnější obchod EU jí jí jí jí jí jí Vnější obchod EU regionální aspekt Evropská unie versus vyspělé světové ekonomiky EU Japonsko Kooperace EU s rozvojovými zeměmi Jihovýchodní Evropa/západní Balkán Přílohy 10 Vnější vztahy EU

148 10. Vnější vztahy EU Cíl kapitoly V této části se dozvíte o hloubce a šíři současných vnějších vztahů Evropské unie a jejích členských států vůči třetím zemím, skupinám zemí či regionálním seskupením. Přestože problematika vnějších vztahů nabývá charakteru interdisciplinárního, daná kapitola je zaměřena především na ekonomický a regionální, okrajově právní aspekt externích vztahů EU. Na základě ustanovení Amsterodamské smlouvy, ustanovení Smlouvy z Nice, která pozměňuje Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských společenství a některých souvisejících aktů je vytvořen komplexní pohled na konkrétní podobu reálných vztahů z hlediska jednotlivých teritorií světa, mezinárodních organizací a nástrojů součinnosti. Časová zátěž Doba potřebná ke studiu kapitoly cca jsou 4 hodiny. V systému globální světové ekonomiky existují mezi jeho jednotlivými prvky vzájemné vztahy. Základními subjekty jsou státní ekonomické celky jako národní ekonomiky, ostatní ekonomické celky nižšího nebo vyššího řádu, které působí uvnitř národní ekonomiky, dále nadnárodní celky či mezinárodní seskupení. Světová ekonomika představuje pro tyto subjekty vnější prostředí, v němž jsou subjekty v ekonomice provázány a spojovány vnějšími vztahy. Souhrn takových vnějších ekonomických vztahů potom představuje mezinárodní ekonomické vztahy Dimenze vnějších ekonomických vztahů Fundamentální premisou pro rozvoj vnějších ekonomických vztahů je otevřenost kooperujících ekonomik. Otevřenost ekonomiky vyjadřuje intenzitu zapojení jejích subjektů v rámci vnějších vztahů. Nabývá určitých proporcí v závislosti na míře, tvaru a efektivnosti. a) Míra otevřenosti Míra otevřenosti vyjadřuje proporci vnějších ekonomických vztahů k celkové ekonomické aktivitě. Je dána podílem vývozních a dovozních toků na jeho souhrnných agregátech ekonomické aktivity, tj. např. podíl vývozu (dovozu, obchodního obratu) na HDP. b) Tvar otevřenosti Struktura vývozních a dovozních toků je odrazem struktury specializované výroby daného ekonomického celku z hlediska teritoriálního a komoditního. Teritoriální struktura je podílem jednotlivých teritorií, zemí či skupin zemí na hmotných resp. finančních či informačních tocích, které jsou subjektem realizovány. Komoditní struktura je podílem jednotlivých užitných hodnot na exportu či importu zboží, druhů služeb a kapitálu na celkových pohybech služeb a kapitálu. c) Efektivnost otevřenosti Je úroveň ekonomického zhodnocení aktivit daného celku při zapojení do mezinárodní dělby práce. Tento efekt specializace se projevuje: 148

149 uvnitř v rovině strukturálních úspor (úspory z rozsahu výroby v důsledku domácích strukturálních změn v rámci reprodukčního procesu); navenek ve formě absolutních úspor (důsledek nerovnosti podmínek v jednotlivých zemích) a komparativních úspor (důsledek změn v míře a tvaru specializace). Celkový finální efekt ze specializace bývá obvykle pozitivní. Jeho determinantou je však rostoucí závislost subjektu na dynamice a změnách v hospodářském vývoji jiných subjektů a přenos různých výkyvů, poruch a krizí vnějšího prostředí dovnitř ekonomického celku. V tomto světle nabývá na důležitosti adaptační schopnost subjektů uvnitř ekonomického celku. Faktory podmiňující otevřenost ekonomický rozměr (počet obyvatel a velikost teritoria); ekonomická vyspělost (produkční kapacita, ekonomická úroveň); typ hospodářského mechanismu (právní normy, ekonomické nástroje, zvyky, tradice a etika národa, metody pro stanovení ekonomických priorit a koordinaci hospodářských činností); První dva faktory představují věcné faktory a vyplývá z nich následující zákonitost. Čím menší ekonomický celek a čím vyšší ekonomická vyspělost, tím vyšší je jeho stupeň otevřenosti. Poslední zmíněný faktor je faktorem systémovým a platí, že vyšší zapojení do mezinárodních vztahů umožňují tržní systémy s liberálním přístupem. Vnější obchod (obchod s třetími zeměmi) je realizován v rámci společné obchodní politiky (příp. společné zemědělské politiky) a na základě pravomoci Evropských společenství uzavírat dohody různého typu. EU se řídí principem liberalizace obchodních toků a principem multilaterálního přístupu k mezinárodní ekonomické spolupráci. Z hlediska míry otevřenosti je EU v rámci světových hospodářských makroregionů nejotevřenějším ekonomickým subjektem na straně exportů (jak v podílu celkového obchodu se zbožím a službami, tak v podílu obchodu se zbožím a službami se třetími zeměmi). Na straně importů jen z hlediska podílu celkového obchodu se zbožím a službami na HDP. Největším obchodním partnerem jsou Spojené státy americké. Dále jsou to země východní Evropy a EFTA. Z rozvojových regionů zaujímají významnou pozici asijské země (nově industriované země, ostatní asijské země, částečně Čína), dále skupina středomořských států, ACP a země Latinské Ameriky Vymezení vnějších vztahů Evropská unie je specifickou formou mezistátního spojení, která je založena na Evropských společenstvích doplněných politikami a formami spolupráce, jež jsou zavedeny Amsterodamskou smlouvou. Evropská unie byla konstituována Smlouvou o Evropské unii z února 1992, která nabyla účinnosti 1. listopadu Ta uvádí, že tato Smlouva je novou etapou utváření stále užšího svazku mezi národy Evropy, v němž jsou rozhodnutí přijímána co nejotevřeněji a co nejblíže občanovi,

150 10. Vnější vztahy EU Evropská unie není na rozdíl od ES subjektem mezinárodního veřejného práva. ES je na základě vlastní právní subjektivity oprávněna navazovat smluvní vztahy se třetími státy a mezinárodními organizacemi v celém rozsahu cílů definovaných v zakládajících smlouvách. Mezinárodně právní subjektivita zahrnuje: právo diplomacie a legace, zaručení výsad a imunit, mezinárodně právní odpovědnost, právo na přijetí jednostranných opatření, uzavírání mezinárodních dohod. Projevem mezinárodně právní subjektivity ES je uzavírání vnějších dohod. Dohody mohou být jak bilaterálního, tak multilaterálního charakteru. Jsou komponentou mezinárodního práva veřejného, komunitárního práva a práva aplikovaného na území členských států. Vnější vztahy se dotýkají většiny orgánů EU a ES, především Rady, Komise, Evropského parlamentu a Soudního dvora. Z praktického hlediska hraje nejvýznamnější roli Evropská komise a činnost následujících 4 komisařů: komisaře pro vnější vztahy, komisaře pro obchod, komisaře pro rozvoj a humanitární pomoc, komisaře pro rozšíření. GŘ pro vnější vztahy Za vnější vztahy nese v Komisi odpovědnost Generální ředitelství pro vnější vztahy (External Relations Directorate-General), které udržuje vztahy se zeměmi a skupinami zemí (kromě ACP a zemí, které žádají o vstup do EU) a s mezinárodními organizacemi. Participuje na společné zahraniční a bezpečnostní politice a řídí delegace EU ve třetích zemích. Má následující strukturu: Ředitelství A: Společná zahraniční a bezpečnostní politika; Ředitelství B: Všeobecné záležitosti a multilaterální vztahy; Ředitelství C: Severní Amerika, Austrálie, Japonsko, Jižní Korea, ASEM; Ředitelství D: Západní Balkán, ESVO, Evropský hospodářský prostor, ostatní evropské státy; Ředitelství E: Východní Evropa, zakavkazské a středoasijské republiky; Ředitelství F: Střední východ, jižní Středomoří; Ředitelství G: Latinská Amerika; Ředitelství H: Asie vyjma Japonska a Jižní Koree; Ředitelství I: Zdroje poboček, informace a vztahy mezi institucemi; Ředitelství K: Správa delegací Komise ve třetích zemích. Dále jsou zapojeny Generální ředitelství pro obchod (Trade Directorate-General), Generální ředitelství pro rozvoj (Development Directorate-General), Generální ředitelství pro rozšíření (Enlargement Directorate-General). Společným oddělením několika generálních ředitelství a subjektem řídících procedur Komise je Úřad pro 150

151 evropskou pomoc a spolupráci (EuropeAid Cooperation Office), který byl založen v roce Mezi další útvary Komise patří Úřad ES pro humanitární pomoc (ECHO European s Community Humanitarian Aid Office), Společný servis pro vnější vztahy (CSR Common Service for External Relations) a Útvar pro jednání o přistoupení (TFAN Task Force for Accession Negotiations). Úřad pro evropskou pomoc a spolupráci EuropeAid Co-operation Office Úřad pro evropskou pomoc a spolupráci byl oficiálně zřízen Evropskou komisí na podporu reformy managementu vnější pomoci k 1. lednu Má implementovat nástroje vnější pomoci, jež jsou financovány z rozpočtu EU a Evropského rozvojového fondu (EDF). Nezabývá se činností spojenou s předvstupními programy (Phare, Ispa a Sapard), humanitárními akcemi, makro-finanční asistencí ani společnou zahraniční a bezpečnostní politikou. Úřad zajišt uje všechny fáze projektového cyklu, což zabezpečuje dosažení cílů programů Generálního ředitelství pro vnější vztahy a programů Evropské komise. Mezi hlavní funkce úřadu patří: efektivní implementace pomoci Společenství, při poskytování vysokého standardu kvality a rychlosti při vytváření a implementaci projektů; zavádění mechanismů na podporu finančního řízení, přičemž bere na zřetel princip konzistence a transparentnosti procedur a rovněž zachovává princip racionalizace vnější pomoci; na základě principu subsidiarity přenáší všechny operace do místa, kde mohou být řízeny nejlépe; decentralizuje akce do zemí příjemců; vytváří systém nezbytný pro dosažení cílů: řízení, dohledu, podpory a kontrolní systém; pečuje o kulturu individuální a kolektivní odpovědnosti jasně definuje odpovědnost svých zaměstnanců a zabezpečuje jejich školení; otevřeně a konstruktivně spolupracuje s ostatními subjekty Komise, které se zabývají vnějšími vztahy, jak v Bruselu, tak na úrovni delegací a agentur v členských zemích. Organizační struktura úřadu Pod generální ředitelství úřadu spadá sedm výkonných ředitelství. První čtyři jsou regionálního charakteru a další tři jsou charakteru organizačního: Ředitelství A: Evropa, jižní Středomoří, střední a východní Evropa a politika sousedních zemí (1. geografická koordinace a dohled pro Evropu; 2. geografická koordinace a dohled pro Středomoří a střední a východní Evropu; 3. centralizované operace pro Evropu, Středomoří a střední a východní Evropu; 4. nukleární bezpečnost; 5. financování, kontrakty a audit pro Evropu, Středomoří, střední a východní Evropu; 6. twinning); Ředitelství B: Latinská Amerika (1. geografická koordinace a dohled pro Latinskou Ameriku; 2. centralizované operace; 3. financování, kontrakty a audit); 151

152 10. Vnější vztahy EU Ředitelství C: Subsaharská Afrika, Karibik, Pacifik (1. geografická koordinace a dohled pro země ACP; 2. geografická koordinace a dohled pro země ACP; 3. koordinace uvnitř ACP a OCT, pan-africké záležitosti a horizontální aspekty; 4. centralizované akce pro země ACP; 5. financování, kontrakty a audit pro země ACP; 6. mírové akce; 7. zásobování vodou.); Ředitelství D: Asie a střední Asie (1. geografická koordinace a dohled pro Asii a střední Asii; 2. centralizované akce pro Asii a střední Asii; 3. financování, kontrakty a audit pro Asii a střední Asii.); Ředitelství E: Podpora kvality akcí (1. poradenství indikátory; 2. poradenství kultura; 3. makroekonomická podpora; 4. obchod a regionální integrace; 5. sociální a humanitární rozvoj; 6. vládnutí, lidská práva, demokracie; 7. bezpečnost a migrace; 8. přírodní zdroje; 9. infrastruktura.); Ředitelství F: Generální podpora akcí (1. uskupení pro podporu kvality; 2. řídící výbory; 3. financování a smluvní záležitosti a právní věci; 4. vztahy s institucemi EU, mezinárodními organizacemi a dárci; 5. Vztahy s občanskou společností a nečleny; 6. informační a komunikační úřad); Ředitelství G: Zdroje (1. programování a rozpočtové záležitosti; 2. koordinace ICS a metodologie pro ex-post kontrolu a audit; 3. humanitární zdroje; 4. školení a znalostně založený management; 5. informační systémy a technologie úřadu; 6. řídící dokumentace a infrastruktura úřadu; 7. jednotlivý experti.). Tabulka 10.1: Rozpočet na rok 2004 (6,9 mld.euro) Region mil. Euro Afrika, Karibik, Pacifik Středozemí a střední a východní Evropa Balkán 663 Asie 611 Nové nezávislé státy 504 Latinská Amerika 312 Jižní Afrika 133 Tématické programy Zdroj: en.htm 10.3 Formy vnějších ekonomických vztahů vnější obchod EU Společná obchodní politika je dle čl. 133 Smlouvy o ES založena na celní unii, jež má působnost vnitřní (je proti obchodním bariérám mezi členskými státy) a vnější. Vnější obchodní politika obsahuje společnou celní politiku vůči třetím zemím (společný celní sazebník). Vnější obchod se zabývá otázkami: exportního režimu; importního režimu; 152

153 obchodních ochranných opatření; WTO a multilaterálního obchodního rámce; obchodu a rozvoje. Užší pojetí vnějšího obchodu zahrnuje obchod se zbožím (zvláštní položky tvoří obchod se zemědělskými produkty, s jadernou energií, s uhlím a ocelí a obchod se zbraněmi, jež jsou upraveny jinak než na základě čl. o společné obchodní politice) a obchod se službami a širší pojetí také platby, investice, obchodní a hospodářskou spolupráci Nástroje vnějšího obchodu Základní spektrum nástrojů vnějšího obchodu bylo vyvinuto v souladu se společnou obchodní politikou EU; zahrnuje: společný celní sazebník CET (Common External Tariff); obchodní ochranné instrumenty (anti-dumpingová, anti-subvenční opatření, regulace obchodních bariér a ochranných opatření); nástroje umožňující přístup na trhy třetích zemí; preferenční ujednání a multilaterální negociace: Evropský hospodářský prostor EEA (the European Economic Area) s Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem; přístupové dohody (the Association Agreements) se zeměmi střední a východní Evropy; dohody se zeměmi Středomoří; konvence z Lomé (the Lomé Conventions) se zeměmi ACP. První tři body spadají do tzv. autonomní obchodní politiky, jež se opírá o jednostranná rozhodnutí Rady a poslední bod je uskutečňován v rámci smluvní obchodní politiky o dovozu a vývozu zboží (může být rozšířena i na mezinárodní jednání o dohodách a službách a právech duševního vlastnictví). Ujednání se mohou týkat jak jednotlivých třetích států, tak regionálních seskupení. Dohody mohou nabývat formy omezení dovozů do ES autolimitační dohody až poskytnutí rozsáhlých obchodních preferencí a smlouvy o zaručeném importu. Společný celní sazebník zajišt uje jednotnou aplikaci společné obchodní politiky a je základem pro statistické informace o mezinárodním obchodu. Skládá se ze dvou prvků kombinované nomenklatury (označování zboží dle Úmluvy o harmonizovaném systému označování a kodifikaci výrobků) a celních sazeb. Autonomní a smluvní obchodní politiky Společný celní sazebník Všeobecný systém celních preferencí je ucelený systém pro přibližně 181 rozvojových zemí a závislých území za účelem zvýšení exportních příjmů preferovaných zemí, jejich industrializace a urychlení ekonomického růstu. Integrovaný celní sazebník TARIC (Tarif integré des Communautés européennes) obsahuje navíc zvláštní komunitární předpisy. Dále jsou používány autonomní pravidla původu, dávky s rovnocenným účinkem a komunitární celní kodex. Převážná část vnějšího obchodu EU je založena na multilaterálních dohodách, které jsou spravovány v rámci WTO. 153

154 10. Vnější vztahy EU EU a Světová obchodní organizace WTO EU hraje klíčovou roli ve Světové obchodní organizaci World Trade Organisation (dále jen WTO). Je tomu tak díky společné obchodní politice 25 členských států, jejichž jménem Evropská komise vyjednává s ostatními státy a uskupeními v obchodních otázkách. V současné době je aktuální tzv. Rozvojová agenda z Dohy Doha Developmnet Agenda (DDA), která se zabývá jednak otázkami spojenými s otevíráním trhů a jednak vytvářením obchodních pravidel. Motivem této politiky je umístit obchodní rozvoj do středu zájmů, tak aby boj proti chudobě byl účinný. WTO byla založena 1. ledna roku 1995 jako výsledek Uruguajského multilaterálního obchodního procesu mezi léty 1986 až 1994, čímž byla inkorporována struktura obchodních ujednání v oblasti zboží (GATT), služeb (GATS) a v oblasti intelektuálního vlastnictví (TRIPS). Tato mezinárodní organizace udává jednotná pravidla obchodu mezi národy. WTO je složena z vlád a politických subjektů, které mají rozhodovací schopnost na základě konsenzu. K říjnu 2004 má WTO 149 členských zemí. Většina se řadí mezi rozvojové. Největším členem je EU s 25 členskými zeměmi. Nejvyšší rozhodovací složkou je konference ministrů, která se schází jednou za dva roky (Seattle 1999, Doha 2001, Cancun 2003, další má být v Hong Kongu v prosinci 2005). Generální Rada se setkává několikrát do roka v Ženevě. Na další úrovni jsou jednotlivé rady pro otázky spojené se zbožím, službami a intelektuálním vlastnictvím (Goods Council, Services Council, Intellectual Property Council) a několik specializovaných výborů, pracovních skupin a pracovních stran, které se zabývají individuálními dohodami a jinými oblastmi jako je životní prostředí, rozvoj, členství a obchodními dohodami. Sekretariát WTO je situován v Ženevě a provádí technickou asistenci, analyzuje světový obchod a objasňuje záležitosti WTO veřejnosti a médiím Vnější obchod kvantitativní aspekt V mezinárodním obchodě je EU v současné době, vedle USA a Japonska, vedoucím hráčem na světovém řebříčku. Níže je analyzován vnější vývoj obchodu EU se světem a dále s partnerskými regiony. Tabulka 10.2: EU obchod se světem Importy a exporty v mil. Euro Rok Import Roční Roční Export změna v % změna v % , , , , , , , ,70 Průměrný roční růst 0,80 3,00 Zdroj: Eurostat (Comext, Statistical regime 4), DG Trade

155 Tabulka 10.3: Vnější obchod EU partnerské regiony (2004) Importy EU Exporty EU Regiony mil. Euro % Regiony mil. Euro % EU svět Svět NAFTA ,6 NAFTA ,1 Latinská Amerika ,5 Latinská Amerika Kandidáti EU ,2 Kandidáti EU ,5 EFTA ,7 EFTA ,3 Středomoří ,3 Středomoří ,6 ASEAN ,7 ASEAN ,4 Zdroj: Eurostat (Comext, Statistical regime 4), DG Trade 2005 Tabulka 10.4: Obchod EU se zbožím Největší ipmortní partneři EU Největší exportní partneři EU Pořadí Partneři mil. euro % Pořadí Partneři mil. euro % 1 USA ,3 1 USA ,3 2 Čína ,3 2 Švýcarsko ,8 3 Rusko ,8 3 Čína ,0 4 Japonsko ,2 4 Rusko ,7 5 Švýcarsko ,0 5 Japonsko ,5 svět ,0 svět ,0 Zdroj: Eurostat (Comext), 2005 Obchod EU se službami Největším obchodním partnerem pokud jde o obchod se službami z hlediska importů i exportů je USA, dále Čína a na třetím místě Japonsko. Obrázek 10.1: Podíl toků přímých zahraničních investic EU ( ) Zdroj: Eurostat, 2004 Pokud jde o přímé zahraniční investice největšími obchodními partnery EU je USA, Japonsko, Kanada a Čína. 155

156 10. Vnější vztahy EU 10.4 Vnější obchod EU regionální aspekt Obchod je jedním z nejefektivnějších nástrojů podpory rozvoje. Narůstající obchod zejména s rozvojovými zeměmi implikuje zvýšení jejich exportních příjmů, přispívá k industrializaci a povzbuzuje diverzifikaci jejich ekonomik. V této části je analyzován vnější obchod EU s vybranými světovými regiony z hlediska kvantifikace exportu a importu a jeho sektorové kompozice. Je postupováno v konsekvenci od regionů vyspělých k regionům rozvojovým. Z hlediska souhrnných ukazatelů je zmíněn vývoj obchodu od roku 1960 se státy: EFTA, USA, Kanada, Japonsko, Austrálie, Nový Zéland; podrobněji jsou níže rozvedeny obchodní vztahy v rámci regionů a regionálních uskupení: ACP, Středomoří, Latinská Amerika, Asie, východní Evropa a střední Asie, Jihovýchodní Evropa. Tabulka 10.5: Vývoj obchodu mezi EU a dalšími zeměmi či regiony( ) Mld. ECU/Euro Export Import Export Import Export Import Export Import Export Import EFTA 2,8 1,8 7,7 5,3 32,7 27,5 59,8 58,4 98,7 108,0 USA 2,2 3,8 6,6 9,0 26,6 43,5 75,5 84,9 232,5 199,0 Kanada 0,3 0,4 0,7 1,3 3,9 6,8 10,4 10,0 20,6 18,4 Japonsko 0,2 0,2 1,0 1,2 4,6 12,3 22,7 46,1 44,9 87,1 Austrálie 0,3 0,4 0,6 0,6 3,1 2,5 6,8 4,8 15,7 8,9 Nový Zéland 0,7 1,2 1,5 1,6 2,1 2,4 ACP 2,5 2,9 4,4 5,8 18,0 21,7 17,4 21,0 26,6 28,8 Středomoří 20,9 14,3 35,3 29,5 86,5 64,5 Latinská Amerika 2,4 3,1 4,2 5,4 14,2 17,8 16,9 27,1 54,5 48,8 Asie 38,4 77,2 72,8 80,8 169,1 260,2 VE a SA 1,9 2,1 10,3 15,2 14,8 19,8 27,7 54,8 JVE 9,7 11,3 3,7 7,8 Zdroj: Bilateral Trade Relations, Obrázek 10.2: Export Import EU v roce 2000 Zdroj: Bilateral Trade Relatins, 156

157 Země ACP Afrika, Karibik a Tichý oceán Roční podíl obchodu ACP na celkovém exportu/importu EU klesl od roku 1960 z 10 % na 3 % v roce 2000, i když absolutní hodnota obchodu od roku 1960 vzrostla. V absolutní hodnotě v roce 2004 obchod se zeměmi ACP přesáhl 55 miliard euro. Importy s EU dosáhly hodnoty 8,4 mld. euro a export 26,5 mld. euro. Pro většinu zemí ACP je EU hlavním obchodním partnerem. Země Karibiku a Tichomoří se zaměřují spíše na geograficky bližší trhy. Objem i komoditní struktura obchodu mezi zeměmi ACP a EU odráží vztah rozvojových a vyspělých zemí. Mezi zboží, které je nejvíce obchodováno patří v exportech do EU ropa (26 % celkových exportů), dále diamanty (11 %) a dřevo a dřevěné výrobky. Co se týče evropských exportů jsou to strojírenské výrobky (31 %), dále dopravní prostředky (10 %), lodě (9 %), olej (8 %) a farmaceutické výrobky. Z regionálního aspektu zaujímají absolutně přední místo africké subregiony. K rozšíření produkce a reálné nabídky zboží, přispívají investice a technická pomoc. V období se investiční toky z EU do ACP zvýšily z 1,922 mil. na 4,319 mil. euro. Z toho v africké oblasti ACP z 1,532 mil. na 2,799 mil. euro v roce Relativní důležitost ACP jako investiční destinace vzrostla. Co se týče výše vyplacené finanční a technické pomoci kopírovala zhruba velikost jednotlivých regionálních společenství. Země ACP (zejména africká část) jsou největšími příjemci tzv. Oficiální rozvojové pomoci EU ODA (Official Development Aid). EU poskytuje asi % celkové mezinárodní rozvojové pomoci, oproti USA a Japonsku, které poskytují 20 a 18 % (viz grafy v příloze). Středomoří Země Středomoří jsou čtvrtým nejdůležitějším obchodním partnerem ES/EU. V roce 2000 se podílely na celkovém exportu EU asi 9 % a na celkovém importu cca 6 % (tj. v úhrnu více než Japonsko nebo Čína). Tabulka 10.6: Vzájemný obchod ES Středomoří v mld. ECU/Euro Rok Země Maghreb Mašrek Sev. středomoří Celkem Export 8,9 8,9 3,1 20, Import 7,4 5,2 1,7 14,3 Saldo 1,5 3,7 1,4 6,6 Export 12,0 12,6 10,7 35, Import 12,7 7,3 9,5 29,5 Saldo 0,7 5,3 1,2 5,8 Export 21,1 29,8 35,6 86, Import 27,9 17,1 19,5 64,5 Saldo 6,8 12,7 16,1 22,0 Zdroj: Statistická ročenka portál EU Největšími obchodními partnery středomořských zemí z pohledu států EU jsou Německo, Francie a Itálie, jejichž podíl na celkovém obratu EU versus Středomoří je díky vzájemným historickým vazbám a geografické poloze téměř dvoutřetinový. Obchodní partneři ACP 157

158 10. Vnější vztahy EU Největším obchodním partnerem pro státy EU jsou země Maghrebu (Tunisko 3/4 v r. 2000), z hlediska jednotlivých zemí Turecko, Izrael a Alžírsko (2/3 celkového obchodu EU versus Středomoří). Naopak nejméně Libanon, Jordánsko a Palestina. Největší aktivní saldo mají Francie, Německo, Belgie a Lucembursko a Švédsko. Jediný, kdo má pasivní saldo, je Portugalsko. Z hlediska komoditní struktury obchodu EU se Středomořím dominují tři skupiny produktů: energie (SITC 3), ostatní zpracované zboží (SITC 6 + 8), stroje a dopravní prostředky (SITC 7), na něž v r připadalo 80 % vzájemného obchodu. Největší položkou ve vývozech z EU jsou stroje a dopravní prostředky (téměř 40 %), ostatní zpracované zboží a chemikálie. V dovozech do EU dominují energetické zdroje (18 %), dále ostatní zpracované zboží a stroje a dopravní prostředky. Latinská Amerika Ve světovém měřítku je EU druhým největším obchodním partnerem Latinské Ameriky, přičemž nejdůležitějšími sub-regionálním uskupením v tomto smyslu je MER- COSUR a specifickým partnerem Chile, jejichž je EU největším obchodním partnerem. Mezi léty 1990 a 2004 EU prohloubila vztahy a více než zdvojnásobila obchodní spolupráci s Latinskou Amerikou na bilaterální úrovni zejména s Mexikem a Chile a na regionální úrovni s MERCOSURem, Andským společenstvím a Střední Amerikou. V roce 2004 činily importy EU z Latinské Ameriky 56,7 mld. Euro a exporty do regionu 47,7 mld. Euro. Přesto mají dovozy z Latinské Ameriky do EU od 70. stále klesající tendenci. EU postupně oslabuje i v pozici exportéra. Tabulka 10.7: Obchod EU-25 s Latinskou Amerikou v mil. Euro Rok Importy Roční změna v % Exporty Roční změna v % , , , , , , , ,00 Průměrný roční růst 2,80 3,70 Zdroj: Eurostat (Comext, Statistical regime 4), DG Trade 2005 Z hlediska investic je EU pro Latinskou Ameriku nejdůležitějším zdrojem přímých zahraničních investic. V období se přímé zahraniční investice z EU zvýšily z 176,5 mld. na 237,9 mld. Euro. Všeobecný tarifní systém umožňuje preferenční přístup na trhy EU Andským zemím (Bolívie, Kolumbie, Ekvádor, Peru a Venezuela) a Středoamerickým zemím za účelem podpory boje proti nelegální produkci drog. EU je největším poskytovatelem ODA do Latinské Ameriky. V období tato pomoc činila 56 % celkové oficiální rozvojové pomoci. Přestože je tento podíl významný, největší pomoc poskytuje Africe a Asii. Významnou finanční institucí poskytující od roku 1990 regionu finanční podporu je Evropská investiční banka (EIB). 158

159 Asie Asie je významným třetím největším obchodním partnerem EU (po USA a Japonsku). Jako celek čítá 21 % evropského externího exportu a hraje důležitou roli v rámci WTO. V r činily exporty 40 mld. Euro a importy 70 mld. Euro. Ekonomické vztahy mezi EU a Asií jsou jak povahy bilaterálních vztahů regionální partnerství, tak multilaterální povahy v rámci WTO. Její klíčové postavení je v asijsko-tichomořském regionu. EU je 3. největším obchodním partnerem pro země ASEAN (14 %). EU je po USA druhým největším exportním trhem (15 %). Evropský export do arabských zemí zálivu od osmdesátých let roste. EU je 6. největším exportním trhem a 1. obchodním partnerem. V roce 2004 činily exporty EU 25 miliard euro, přičemž importy EU kolem 25 miliard. V exportech do těchto zemí převažují stroje a dopravní prostředky (56 %), železniční lokomotivy, letecký a elektrický materiál. Ze zemí zálivu jsou do EU převážně importovány nerostné suroviny a paliva. (70 % celkových exportů EU). Země zálivu čerpají výhody z preferenčního přístupu na trhy EU v rámci Všeobecného systému preferencí EU. Ekonomicky strategickým regionem je severovýchodní Asie, kde Čína zaujímá pozici 3. největšího mimoevropského obchodního partnera EU. EU je pro Čínu 2. největším exportním trhem. Obrovský význam má obchod s ostatními zeměmi regionu (Hongkong, Macao, Tchaj-wan a Jižní Korea). Východní Evropa a střední Asie Sdružení nezávislých států (dále SNS) je méně významným obchodním partneren EU. V r představoval podíl SNS na celkovém exportu EU jen 3,8 % a na celkovém importu 5,6 %. Mimořádným partnerem z regionu je Rusko (74 % celkových vývozů do SNS a 83 % dovozů). V r bylo Rusko 6. největším odbytištěm pro zboží EU a 5. největším dodavatelem zboží na trhy EU. Dalšími významnými partnery EU ze SNS (i když podstatně méně) je Ukrajina a Kazachstán. Největšími obchodními partnery SNS jsou z EU absolutně Německo a Itálie. Dle relativního podílu Finsko (14 % svého vývozu a 27 % dovozu). Země střední Asie mají obchodní vztahy založeny na bilaterálních partnerských a kooperačních dohodách. Všechny země střední Asie požívají výhod plynoucích z Všeobecného systému preferencí. Jen Kyrgyzstán je členem WTO, Tádžikistán a Uzbekistán mají status pozorovatele. Hlavními vývozními artikly EU do SNS jsou stroje a dopravní prostředky, chemické výrobky a zemědělské produkty. Ze SNS do EU se dováží především palivové zdroje jako je ropa a plyn (1/5 celkového dovozu do EU), částečně zemědělské produkty a chemické výrobky. Jihovýchodní Evropa V březnu 2000 deklarovala EK pro země jihovýchodní Evropy asymetrickou obchodní liberalizaci. Produkty vyrobené v Albánii, Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, Jugoslávii a Makedonii mohou být importovány do Společenství bez kvantitativního omezení. 159

160 10. Vnější vztahy EU Pro EU jsou země jihovýchodní Evropy (dále JVE) málo významným partnerem. JVE se v r podílely na vývozech jen 1,2 % a na dovozech jen 0,5 %. Naopak EU je pro tyto země nejdůležitějším a největším obchodním partnerem s 57 % podílem na jejich exportu a 55 % podílem na importu. Obchodní bilance EU vůči JVE je přebytková. Nejdůležitějším partnerem pro země JVE jsou z historického a geografického hlediska země střední a východní Evropy. Nejvýznamnější vývozním artiklem EU do JVE jsou stroje a dopravní prostředky, dále zemědělské produkty a chemické výrobky. Do EU jsou nejvíce dováženy textilní výrobky a oděvy. Členy WTO jsou Albánie (2000), Chorvatsko (2000) a Makedonie (2003) Evropská unie versus vyspělé světové ekonomiky EU EFTA Konvence o založení Evropského sdružení volného obchodu ESVO/EFTA (Convention Establishing the European Free Trade Association) byla podepsána 4. ledna ve Stockholmu a vešla v platnost Sedm signatářů (Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie) si stanovilo za cíl: Dohoda o Evropském hospodářském prostoru podporovat rozvoj ekonomické aktivity, plnou zaměstnanost, zvyšování produktivity, racionální využívání zdrojů, finanční stabilitu a růst životní úrovně; zabezpečit, aby se obchod mezi členskými státy odehrával ve spravedlivém konkurenčním prostředí; zabránit vzniku výrazných nerovností mezi jednotlivými členskými státy, pokud jde o zásoby základních surovin; přispět k harmonickému rozvoji mezinárodního obchodu a k progresivnímu odstraňování obchodních bariér. Základem vztahů mezi EU a EFTA je v současné době Dohoda o Evropském hospodářském prostoru (Agreement on the European Economic Area, EEA). Cílem dohody je podporovat dlouhodobé vzájemné posilování obchodních a ekonomických vztahů mezi zeměmi EU a EFTA za shodných podmínek soutěže a respektovat tato pravidla se záměrem vytvořit homogenní hospodářský prostor. Za tímto účelem se zavádí volný pohyb zboží, osob, služeb, kapitálu, společná pravidla pro soutěžní politiku, užší spolupráce v jiných oblastech jako je výzkum a rozvoj, životní prostředí, vzdělávání a sociální politika. Dohoda o Evropském hospodářském prostoru dává základ institucionálnímu rámci. Ten má dvoupilířovou strukturu. První pilíř tvoří orgány EU a EFTA, jež jsou složeny z příslušných reprezentantů a druhý pilíř tvoří společné orgány: Rada Evropského hospodářského prostoru (EEA Council); Společný výbor (EEA Point Committee); Společný parlamentní výbor (EEA Point Parliamentary Committee); Poradní výbor (EEA Consultative Committee). 160

161 Transatlantické vztahy EU Hospodářský růst Evropské unie ve velké míře závisí na stabilním ekonomickém a politickém vývoji ve Spojených státech amerických. Na druhé straně i USA jsou úzce propojeny s EU a rovněž zainteresovány na udržování a rozvoji dobrých vztahů s Unií. Tento fakt je základem rozvoje transatlantické spolupráce USA Spojené státy americké jsou světovou velmocí jak v oblasti politické a vojenské, tak v oblasti hospodářské. Disponují teritoriem o rozloze tis. km 2 (asi 7 % světové rozlohy), dále velkými zásobami nerostného bohatství a obrovským trhem náročných spotřebitelů (288 mil. osob) s vysokou kupní silou. Mezi početné výhody Spojených států amerických patří jejich vnitřní politická a ekonomická homogenita daná historickým vývojem, dále flexibilní pracovní trh, sofistikovaný výzkum a vývoj, využívání moderních technologií, silné postavení amerických firem v zahraničí. Přes rivalitní postavení obou světových velmocí nejen v oblasti ekonomické si obě strany do jisté míry uvědomují zodpovědnost za vývoj ve světě a vyvíjí snahu o vzájemnou spolupráci v řadě oblastí (bezpečnost, prosazování demokracie a lidských práv, rozvoj tržní ekonomiky, boj proti chudobě a pokrok ve světě). Vzájemné vztahy mezi USA a EHS/EU byly zpravidla upraveny na bezesmluvním základě. Významným mezníkem ve vývoji vztahů mezi EU a USA bylo podepsání Nové transatlantické agendy (New Transatlantic Agenda) v Madridu 3. prosince 1995 s cílem vytvořit těsnější vztahy mezi oběma stranami a přejít od konzultací ke společným akcím. Spolu s Novou transatlantickou agendou byl přijat Společný akční plán EU a USA (Joint EU US Action Plan), jež je zaměřen na konkrétní opatření k posílení transatlantických právních, technických, obchodních, diplomatických a bezpečnostních vazeb ve čtyřech oblastech spolupráce: podpořit mír a stabilitu, demokracii a rozvoj na celém světě; odpovědět na globální výzvy; pomoci rozvoji světového obchodu a vytvořit těsnější hospodářské vztahy; vytvořit mosty přes Atlantik v oblasti podnikání, vědy, vzdělání a kultury. Sektorové dohody Vedle dohod uzavřených v rámci WTO (liberalizace telekomunikačních služeb, informačních technologií a finančních služeb) a společných prohlášení k Mnohostranné dohodě o investicích (1998 na bázi OECD) bylo za účelem zjednodušení obchodu mezi EU a USA podepsáno několik důležitých dohod: Dohoda o celní spolupráci a vzájemné pomoci v celních záležitostech (EC US Agreement on Custom Coopration and Mututal Assistance in Customs Matters) v roce 1997 s cílem posílit boj proti celním podvodům a podpořit vzájemný obchod. Dohoda o vědecké a technologické spolupráce (EC US Agreement on Scientific and Technological Cooperation) 1997 na podporu společných aktivit 161

162 10. Vnější vztahy EU mezi vědeckými institucemi EU a řadou vládních výzkumných společností v USA. Dohoda o vzájemném uznávání (EC US Agreement on Mutual Recognition) 1998 pro harmonizaci a eliminaci přebytečných norem ve vzájemném obchodu. Dohoda o veterinární ekvivalenci (EU US Veterinary Equivalence Agreement) 1999 k usnadnění obchodu se živými zvířaty a živočišnými produkty. Výše uvedené dohody patří mezi nejdůležitější Vztahy EU s Kanadou Kanada je se svými km 2 druhým nejrozlehlejším státem světa s relativně malou hustotou osídlení. Je řazena mezi středně velké ekonomické mocnosti světa. Hraje významnou úlohu v mezinárodních organizacích jako je OSN, OECD, WTO či G7. Účastní se řady celosvětových mírových procesů v rámci NATO a OBSE. V zahraniční politice zaujímá koncepci multilaterálních vztahů. Při srovnání s USA je Kanada Evropskou unií považována za přívětivějšího partnera pro vzájemnou kooperaci. Má zájem na rozšiřování přístupu k trhům EU a podporuje transatlantické koncepce bezpečnosti i ekonomické spolupráce, spolupráce v oblasti nastolování demokracie, stability a uplatňování lidských práv ve světě. Velmi úzké vztahy se začaly rozvíjet již v roce 1959 s EHS, zpočátku spíše mimo ekonomickou oblast. V tomto roce byla podepsána Dohoda o spolupráci při mírovém využití jaderné energie, která byla později několikrát upravena. Od roku 1974 se každoročně setkává Evropský parlament a Parlament Kanady. V roce 1980 byla založena Kanadsko-evropská parlamentní asociace CEPA, která udržuje a rozvíjí vztahy s organizacemi typu Rada Evropy, Západoevropská unie, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Jako základ pro rozvoj a diverzifikaci obchodní výměny a podporu vzájemné spolupráce byla v roce 1976 podepsána Rámcová dohoda o obchodní a hospodářské spolupráci. Dle principu národního zacházení se členové zavazují k mnohostranné i bilaterální spolupráci s těmito hlavními cíly: rozvoj a prosperita příslušných průmyslových odvětví; podpora technologického a vědeckého pokroku; zpřístupnění nových zdrojů nabídky a nových trhů; vytváření nových pracovních příležitostí; zmírňování regionálních nerovností; ochrana a zlepšování životního prostředí; rozvoj průmyslu a životního standardu. Dne 22. listopadu roku 1990 podepsalo EHS s Kanadou Deklaraci o vzájemných vztazích mezi Kanadou a Evropským společenstvím a jeho členskými státy s cílem posílit transatlantický dialog na základě společně sdílených hodnot, cílů a principů Charty Spojených národů: podporovat demokracii, právní stát a respektovat lidská práva a osobní svobody; 162

163 chránit mír a mezinárodní bezpečnost, spolupracovat s ostatními národy světa v boji proti agresivitě a jiným formám násilí; usilovat o dosažení zdravé světové ekonomiky při respektování udržitelného růstu s nízkou inflací, s nízkou mírou nezaměstnanosti, spravedlivými sociálními podmínkami a stabilním mezinárodním finančním systémem; respektovat tržní principy, odmítat protekcionismus a expanzi, posilovat mnohostranný obchodní systém; poskytovat rozvojovým zemím oficiální rozvojovou pomoc při realizaci politických a ekonomických reforem, vysílat tržní signály, posilovat dlužnické strategie a efektivní využívání zahraniční pomoci a národních zdrojů; provádět v kooperaci s jinými státy a organizacemi adekvátní podporu zemí SVE při implementaci jejich základních ekonomických a politických reforem a podporovat jejich účast v mnohostranných obchodních a finančních institucích. Pro efektivní zajištění těchto cílů byl institucionálně vytvořen mechanismus spočívající v konání pravidelních summitů v Evropě a Kanadě, půlročních schůzek, ročních konzultací a vytváření zpráv předsedy Rady pro kanadské představitele. Současné vzájemné vztahy se opírají o Společnou politickou deklaraci o vztazích Kanady a EU a Společný akční plán Kanady a EU. Tyto dokumenty byly podepsány 17. prosince Deklarace vyzdvihuje historii, tradice, kulturu a sounáležitost, jako i společně sdílené hodnoty a odhodlání k prohloubení vzájemné spolupráce. TAFTA Transatlantická zóna volného obchodu (Transatlantic Free Trade Agreement) V roce 1994 přednesl kanadský ministr pro mezinárodní obchod návrh na revitalizaci transatlantických ekonomických vztahů. Je to jeden z nejambicióznějších návrhů směřující k vytvoření zóny volného obchodu mezi zúčastněnými státy, který má své příznivce, ale i řadu odpůrců a to především kvůlinásledujícím úskalím: není zcela jasné, kdo přesně by se stal členem TAFTA; jedná se o relativně málo rozvinuté ekonomické vztahy EU USA je nedořešen globální kontext; TAFTA má diskriminační charakter vůči třetím zemím; atd. TAFTA přijata nebyla. Místo ní byla v prosinci 1995 přijata idea tzv. Nového transatlantického trhu v rámci Nové transatlantické agendy a Společného akčního plánu EU a USA z roku V květnu 1998 byla na summitu v Londýně podpořena idea rozšiřování transatlantického trhu přijetím programu Transatlantického ekonomického partnerství pro užší ekonomickou a politickou spolupráci např. v oblasti ochrany spotřebitele, pracovní síly, životního prostředí, atd EU Japonsko Japonsko představuje druhou největší ekonomiku světa, jež je soustředěna na ploše pouhých 378 tisíc km 2. Ve vzájemných vnějších vztazích bývalo nejen z důvodů geografických, historických a národních specifik velmi uzavřenou ekonomikou. 163

164 10. Vnější vztahy EU Vzhledem k tomu, že je nedostatečně vybaveno primárními zdroji (palivovou, surovinovou a potravinovou základnou), je vysoce exportně závislé a je předurčeno k rozvoji mezinárodní kooperace. Díky svým národním úsporám, největším měnovým rezervám a svým produkčním ambicím se úspěchy Japonska ve světě stále násobí. Vztahy s EU jsou právně upraveny Společným prohlášením o vztazích mezi Evropským společenstvím a Japonskem (Joint Declaration on Relations between the European Community and its Memeber States and Japan), která byla přijata v Haagu 18. července Prohlášení je zacíleno na: řešení regionálních a mezinárodních konfliktů a posilování role OSN a dalších mezinárodních organizací; podporu společenských systémů opírajících se o principy svobody, demokracie, lidských práv a tržní ekonomiky; koordinaci politiky za účelem zajištění světového míru a stability ve světě, nešíření jaderných, chemických, biologických, ale i konvečních zbraní; kooperaci s cílem zabezpečení zdravého vývoje ve světovém hospodářství a obchodu, odmítání protekcionismu a návratu k autonomním prostředkům; řešení otázky rovnocenného přístupu na světové trhy, odstraňování všech překážek, které brání expanzi obchodu a investic na základě komparativních výhod; dialog a spolupráci v různých aspektech mnohostranných vztahů jako je energie, zaměstnanost, sociální otázky, pravidla soutěže atd. úsilí rozvojových zemí, zvláště nejchudších, k dosažení udržitelného rozvoje a pokroku při dodržování lidských práv; diskusi takových nadnárodních problémů, jako je životní prostředí, uchování zdrojů energie, terorismus, mezinárodní kriminalita a drogy; realizaci společných projektů v oblasti vědy a techniky; rozvoj akademických, kulturních a mládežnických programů; podporu spolupráce s jinými státy a organizacemi, pomoc zemím střední a východní Evropy realizovat politické a ekonomické reformy zaměřené na stabilizaci jejich ekonomik a začlenit se plně do světové ekonomiky; spolupráci ve vztazích k zemím asijsko-tichomořského regionu s cílem podpořit mír, stabilitu a prosperitu této oblasti. V obchodních vztazích existuje v současné době mezi EU a Japonskem (obdobně jako v USA, Austrálii a Novém Zélandu) bezesmluvní vztah. Na počátku 21. století byl dán nový impuls rozvoji vzájemných vztahů na základě dokumentu Dekáda japonsko-evropské spolupráce na počátku 21. století, který vychází ze Společného prohlášení z r a bude realizován formou Společného akčního plánu (Joint Action Plan), který má podporovat mír a bezpečnost, posilovat ekonomické a obchodní partnerství, vyrovnat se s globálními a sociálními výzvami a sbližovat lidi a kultury. 164

165 První sektorová dohoda týkající se chemického a farmaceutického průmyslu, elektrických zařízení a telekomunikačního terminálového vybavení Dohoda o vzájemném uznávání mezi EU a Japonském (MRA) byla podepsána až v roce V jiných sektorech probíhá spolupráce jen na bázi stálých fór pro diskusi Austrálie a Nový Zéland Austrálie a Nový Zéland tvoří přístupový most EU na asijsko-tichomořské trhy. Region je subjektem s velkým ekonomickým i územním rozměrem (7 741 km 2 ), velkým přírodním bohatstvím, avšak s omezeným vnitřním trhem. Jedná se o velmi otevřenou a deregulovanou ekonomiku světa. Pro EU představuje významného partnera pro průmyslovou spolupráci v měřítkách malého a středního podnikání. Je důležitým trhem pro investice, jakož i základnou pro expanzi v asijském Tichomoří. Má členství v řadě mezinárodních organizací OSN, WTO, atd. Je členem Commonwealthu s pevnými historickými a kulturními vazbami na Velkou Británii. Kromě členství v ACP není členem Asijsko-evropských setkání ani dalších asijských regionálních struktur. Právním základem pro rozvoj vztahů mezi EU a Austrálií je Společné prohlášení o vztazích mezi Austrálií a Evropskou unií (Joint Declaration on Relations between Australia and the European Union) s cílem podpory dialogu a spolupráce v oblastech společného zájmu: ochrany lidských práv, míru a stability v evropském a asijsko-pacifickém regionu, role OSN, imigrace, azyl a ochrana uprchlíků, informační společnosti; spolupráce v obchodních a ekonomických záležitostech v kontextu WTO, zaměstnanost, vědecká a kulturní spolupráce, životní prostředí, vzdělání a výcvik, rozvojová spolupráce. Vztahy EU a Nového Zélandu jsou upraveny Společným prohlášením o vztazích mezi Evropskou unií a Novým Zélandem (Joint Declaration on Relations between the European Union and New Zealand). Prohlášení se zabývá otázkami podpory demokracie, právního státu, respektování lidských práv a základních svobod, světového míru a bezpečnosti, včetně mírových operací; podporou OSN a její efektivnosti; mezinárodního úsilí v odzbrojování a kontrole zbraní; principů tržního hospodářství v obchodu zbožím a službami, jakož i kapitálových toků, odsuzování protekcionismu a posilování budoucího otevřeného mnohostranného obchodního systému; spolupráce v otázkách vývoje situace v jižním Tichomoří; podpory udržitelného rozvoje a ochrana globálního životního prostředí; zájem o mnohostrannou výměnu znalostí a porozumění mezi lidmi a jejich kulturami. Významnou roli hrají sektorové dohody (v oblasti jaderné energie, vědecké a technologické spolupráce, obchodu s vínem, ve vzájemném uznávání pro Austrálie; Nový Zéland: spolupráce v oblasti vědy a technologií, o hygienických normách pro obchod s živými zvířaty a živočišnými výrobky, o vzájemném uznávání). V obchodních vztazích jsou důležité dohody uzavřené v rámci GATT-WTO, které strany zavazují k aktivní spolupráci směrem k liberalizaci mezinárodního obchodu se zbožím a službami a mezinárodního pohybu investic. 165

166 10. Vnější vztahy EU 10.7 Kooperace EU s rozvojovými zeměmi Afrika, Karibik a Tichomoří Na základě Dohody o partnerství s EU spolupracuje v současné době původních 77 afrických, karibských a tichomořských zemí a od roku 2001 Kuba. Společně tvoří tzv. Skupinu afrických, karibských a tichomořských zemí ACP (African Caribbean and Pacific Countries). Jedná se o 48 afrických, 16 karibských a 14 tichomořských zemí. Tato značně heterogenní oblast zabírá rozlohu zhruba 25 miliónů kilometrů čtverečních. Země ACP mají významný negociační potenciál v OSN, avšak jejich podíl na světovém ekonomickém potenciálu a obchodu je nízký. 39 zejména Afrických zemí se řadí mezi nejméně rozvinuté na světě s převažujícím primárním sektorem. V průmyslu se většina zemí zaměřuje na těžbu, dále zpracování zemědělských produktů a lehký průmysl pro domácí spotřebu. Světový export ani import většinou nepřesahuje hranici dvou procent. Mezi nejméně rozvinuté státy světa tzv. LDCs (Least Developed Countries) patří 33 afrických zemí: např. Angola, Benin, Čad, Eritrea, Guinea, Kongo, Mali, Niger, Zambie, Samoa,... Vývoj vztahů EHS/ES a ACP Mezníkem ve vzájemných vztazích bylo zahájení procesu dekonolonizace, který byl završen u všech zemí ACP kromě Somálska do roku V červenci 1963 v Yaoundé podepsalo 18 frankofonních a malgašských afrických zemí s šesti státy EHS Dohodu o přidružení. V polovině roku 1969 byla podepsána podobná čistě asociační dohoda Yaoundé II, která vešla v platnost v roce Loméská dohoda Se vstupem Velké Británie do EHS byl charakter dohod pozměněn ve smyslu vzniku asymetrického vztahu ve prospěch Afrických zemích a byla podepsána první loméská dohoda. Ta představovala novou generaci asociačních dohod pro širší spolupráci EHS a rozvojových zemí, jichž se do spolupráce zapojovalo stále více. Spolupráce byla realizována ve třech základních oblastech: obchod (celní úlevy a cenová intervence), finanční (90 % z EDF a 10 % z EIB) a technická pomoc. Cílem obchodní spolupráce bylo podporovat obchod mezi zeměmi ACP a členskými státy EHS s ohledem na rozdílnost v úrovni jejich rozvoje. Loméské dohody byly proto zaměřeny na zlepšení přístupu zboží ze zemí ACP na evropské trhy (růst exportů) a dodatečné obchodní výhody již od r na bázi Všeobecného obecného systému celních preferencí (GSP). GSP umožňoval vyvážet zboží a služby do EU bud bezcelně nebo za preferenční (snížený) tarif. V roce 1997 bylo rozhodnuto o větší podpoře regionální ekonomické integrace rozvojových zemí a flexibilnějším používání pravidel původu uznáváním subregionální kumulace. Byl zkonstruován speciální mechanizmus: regionální kumulace původu, 166

167 účast dárcovské země, nejvíce preferované země (most-favoured nation MFN). Finanční pomoc představuje významný podíl příjmů do státních rozpočtů zemí ACP. Je poskytována téměř z 90 % z Evropského rozvojového fondu EDF (Europena Development Fund) a zbylá část z EIB (European Investment Bank). Z EDF plynou prostředky zemím ACP ve formy grantů a půjček. Mezi výdajové složky patří prostředky: na humanitární pomoc, ke stabilizaci příjmů ACP z exportu zemědělských produktů a nerostných surovin a derivátů, na dlouhodobý strukturální rozvoj, regionální spolupráci a eliminaci chudoby, na podporu úrokových měr. 23. června 2000 byla mezi zeměmi EU a 77 rozvojovými zeměmi ACP v Cotonou (Benin) podepsána Dohoda o partnerství mezi africkými, karibskými a tichomořskými státy a Evropským společenstvím a jeho členskými státy, jež klade důraz na posilování regionální spolupráce v zemích ACP (EDF 1,3 mld. euro) a jež se opírá o pět pilířů nového partnerství: politickou dimenzi vztahů (ochrana investic, podpora rozvoje, občanská společnost, atd.); decentralizaci vzájemných vazeb (místní samospráva a podnikatelské subjekty); snižování chudoby (sociální a lidský rozvoj) nový právní rámec ekonomické a obchodní spolupráce (reciproční spolupráce, liberalizace vztahů); reformu finanční spolupráce (9. EDF 13,5 mld.euro, EIB 1,7 mld.euro) Středomoří Země Středomoří se nacházejí na třech světadílech v severní Africe, v západní Asii a na území jižní Evropy. Středomoří zaujímá rozlohu 6 849,8 tis. km 2. Region je velmi heterogenní především z hlediska národnostního, z hlediska míry urbanizace a státního uspořádání. Z ekonomického hlediska je Středomoří při srovnání se zeměmi ACP mnohem vyspělejší. V oblasti převládá sektor služeb. Nedostatky regionu jsou nekvalitní infrastruktura, nízké výdaje na vědu, výzkum a nové technologie a nedostatek manažerských a technických schopností. Středomoří je velmi heterogenním regionem s komplikovanými politickými a náboženskými vnitřními vztahy, což ztěžuje proces regionální integrace. Vztahy mezi EU a Středomořím jsou silně ovlivňovány jejich geografickou blízkostí, dále úzkými historickými a kulturními vazbami (bývalé kolonie), tradicí ekonomické interdependence a změnou poměru sil ve světě. Evropa je těžištěm středomořské zahraniční politiky, jejímž cílem je modernizace ekonomiky s důrazem na přilákání evropských zahraničních investic, které mají zajistit budoucí prosperitu regionu. 167

168 10. Vnější vztahy EU Tabulka 10.8: Vývoj vztahů EHS/ES a ACP Konvence Partneři Příčiny Zákl. principy Hlavní oblasti kooperace Římská sml Yaoundé I EHS-6 a 24 zámořských teritorií EHS-6 a 18 afrických zemí Yaoundé II EHS-6 a afrických zemí Lomé I EHS-9 a zemí ACP (3 072 mld. Ecu) Lomé II (4 724 mld. Ecu) Lomé III (7 400 mld. Ecu) Lomé IV mld. Ecu EHS-9 a 57 zemí ACP EHS-9 a 64 zemí ACP EHS/ES-12 a 67 zemí ACP ekonomický a sociální rozvoj další industrializace a diversifikace ekonomik afr. zemí stejné jako Yaoundé I prohloubení eko. a soc. rozvoje ACP stejné jako Lomé I Lomé I + konsolidace a diversifikace vztahů jako Lomé III reciprocita, nediskriminace reciprocita, nediskriminace, rovnost, spolupráce obchod obchod, právo zakládání firem stejné jako viz Yaoundé I Yaoundé I nediskriminace, obchod, rovnost průmyslový rozvoj, kapitálové pohyby stejné jako Lomé I + Lomé I zemědělství stejné jako Lomé I stejné jako Lomé I Lomé II + rozvoj venkova, rybolov, doprava a komunikace, reg., kulturní a sociální spolupráce Lomé III + energie, životní prostředí I Revize Lomé IV mld. Ecu Zdroj: zpracováno na základě informačních materiálů, Nástroje kooperace zóna volného obchodu zóna volného obchodu, pomoc viz Yaoundé I obchodní preference, pomoc, STABEX, CID/CDE Lomé I + SYSMIN, CTA viz Lomé II viz Lomé EHS uzavírala v počátcích se zeměmi Středomoří spíše bilaterální dohody, které byly zakotveny již v Římských smlouvách. Dále dohody o přidružení (viz tabulka 10.9) časově omezené či neomezené, nepreferenční i preferenční. Se zeměmi severního Středomoří již v 60. a 70. letech s předpokladem jejich budoucího členství v ES s ostatními nikoliv. Již na počátku 70. let se EHS pokusilo uplatnit vůči celému Středomoří jednotnou (globální) strategii. Motivem byla snaha o přístup k nerostným surovinám a kontrola nad tradičními námořními cestami ve Středomoří. Základem globální strategie byly kooperační dohody (viz tabulka 10.9), jejichž cílem bylo více uvolnit přístup středomořských zemí na evropské trhy doprovázený rozvojovou pomocí. Dohody se uzavíraly na následujících principech: obchodní výhody: doložky nejvyšších výhod; otevření evropského trhu středomořským průmyslovým výrobkům, částečně i zemědělských; snaha o liberalizaci obchodu se službami a pohybu kapitálu; finanční a technická spolupráce: finanční protokoly ke každé dohodě; společné instituce: Rada ministrů, Výbor velvyslanců; Delegace Komise. 168

169 Tabulka 10.9: Vývoj vzájemných vztahů EU a Středomoří Počátky spolupráce Etapa Dohody o přidružení dle Obchodní dohody dle čl. 113 SEHS (čl. 133 SES) čl. 238 SEHS (čl. 310 SES) Nepreferenční Preferenční Řecko (1961) Turecko (1963), Maroko(1969), Tunisko (1969), Malta (1970), Kypr (1972) Izrael (1964), Libanon (1965), Jugoslávie (1970). Španělsko (1970), Izrael (1970), Portugalsko (1972), Alžírsko(1972), Egypt (1972), Libanon (1972) Období globální strategie Etapa Dohody o přidružení Kooperační dohody, čl. 113 a 235 SEHS (133 a 308 SES) Obchodní dohody Řecko(1961), Turecko (1963), Malta (1970), Kypr (1972) Izrael (1975), Maroko (1976), Alžírsko (1976), Tunisko (1976), Egypt (1977), Jordánsko (1977), Libanon (1977), Sýrie (1977), Jugoslávie (1980) Španělsko (1970), Portugalsko (1972), Jugoslávie (1974) Nová středomořská politika Etapa Dohody o přidružení Kooperační dohody Obchodní dohody Turecko (1963), Kypr (1970), Malta (1972) Izrael (1975), Maroko (1976), Alžírsko (1976), Tunisko (1976), Egypt (1977), Jordánsko (1977), Libanon (1977), Sýrie (1977), Jugoslávie (1980) Vstup do ES Řecko (1981), Španělsko (1986), Portugalsko (1986) Období Euro-středomořského partnerství Etapa Euro-středomořské podpis platnost partnerství asociační dohody Tunisko Izrael Maroko až do PAÚ současnosti Jordánsko Alžírsko 2002 Libanon 2002 Egypt 2001 Sýrie jedná Zdroj: zpracováno na základě informačních materiálů, V důsledku svržení diktatur v jižních státech Evropy došlo k rozšíření ES, poprvé v roce 1981 o Řecko a poté v roce 1986 o Španělsko a Portugalsko. Situace ve vztazích s ostatními zeměmi regionu se zhoršila. Ve snaze situaci zlepšit byly uzavírány preferenční komoditní dohody a zvyšována finanční pomoc. Ne zcela úspěšným 169

170 10. Vnější vztahy EU bylo koncem 80. let svolání Konference pro bezpečnost a spolupráci ve Středomoří (za účelem zmírnění krize v oblasti se zaměřením na bezpečnost, spolupráci a lidská práva) a v roce 1991 Dialog (zahrnutí otázky životního prostředí). V roce 1990 byla přijata tzv. Nová středomořská politika (New Mediterranean Policy), jejímž cílem bylo vytvořit komplexní koncepci spolupráce pomocí zvýšení limitů finanční pomoci a programů decentralizované spolupráce. Mezi horizontální programy patřily: ECIP Investiční partnerství Evropského společenství na podporu vzájemně výhodných investičních projektů; MED-Invest pro vzájemné navázání kontaktů mezi firmami. Finanční spolupráce byla v období značně limitována a realizována prostřednictvím finančních půjček; v období se na základě kooperačních dohod kromě úvěrů prosazovaly i jiné formy rozvojové pomoci prostřednictvím pětiletých finančních protokolů s globálním cílem na ekonomický a sociální rozvoj; po roce 1987 s prioritním zaměřením na průmysl a zemědělství (rozvoj a diverzifikace) a spolupráce v sektoru vzdělání, výzkumu, technologií, obchodu, regionální a multilaterální spolupráci. Snahy jižních členských států EU o posílení spolupráce ve Středomoří vedly koncem roku 1994 k přijetí strategie Euro-středomořského partnerství a k tzv. Barcelonské konferenci v listopadu roku 1995, jíž byl zahájen Barcelonský proces. Byla přijata Barcelonská deklarace (Barcelona Declaration adopted at the Euro-Mediterranean Conference), jejímž základem byla multilaterální povaha vztahů a zásada spolupráce a solidarity. Barcelonská deklarace má nastartovat proces pro vytvoření prostoru míru a stability, sdílené prosperity a prostor pro rozvoj lidských zdrojů a občanské společnosti, porozumění mezi kulturami. Řeší tyto tři klíčové okruhy: politiku a bezpečnost zavedení míru a stability; ekonomiku a finance vytvoření společného prostoru pro rozvoj prosperity: progresivní zavedení zóny volného obchodu (rozvoj tržních principů a nástrojů, jejich modernizace a podpora soukromé sféry a transferu technologií); vhodná ekonomické kooperace a soustředěné akce do relevantních oblastí (investice a interní úspory; regionální kooperace jako klíčový faktor podpory vzniku zóny volného obchodu; průmyslová kooperace a podpora MSP; kooperace v environmentálních otázkách; podpora role žen v rozvoji; tvorba společných nástrojů pro zachování a racionální management zásob ryb; rozvoj kooperace v oblasti zásob vody; modernizace a restrukturalizace zemědělství); dodatečný nárůst finanční pomoci ze strany EU (4 685 mil. Euro z EIB). sociální a kulturní otázky a rozvoj lidských zdrojů. Z hlediska nástrojů a institucí je důležité zmínit setkávání ministrů zahraničních věcí, setkávání ministrů s příslušnou sektorovou působností na konferencích, setkávání na úřednické bázi; Euro-středomořský výbor pro Barcelonský proces a program MEDA (MEDA Regional Indicative Programmes). 170

171 Latinská Amerika Latinská Amerika je rozsáhlým a rozmanitým regionem o rozloze cca 20 mil. km 2 (15 % celosvětového teritoria), kde žije téměř 500 mil. obyvatel. Z hlediska geografického ji tvoří 46 států a závislých území Střední a Jižní Ameriky a Karibiku. Avšak z pohledu vnějších vztahů EU pojem Latinská Amerika zahrnuje jen 18 států, mezi něž patří země Střední a Jižní Ameriky (vyjma států Belize, Guyana a Surinam), Kuba a Mexiko. Vztah EU a Latinské Ameriky na bilaterální úrovni má dlouhou tradici (od šedesátých let). Významněji se vzájemné vztahy rozvinuly během posledních tří dekád. Kromě bilaterálních vztahů je s regionem veden specializovaný dialog, jsou rozvíjeny vztahy s jednotlivými subregiony a dále specificky s Mexikem a Chile. EU je pro Latinskou Ameriku důležitým obchodním a politickým partnerem, jakož i investorem a předním dárcem v rámci rozvojové pomoci regionu. První regionální seskupení se v Latinské Americe formovala již v 60. a 70. letech z důvodu potřeby propojovat národní ekonomické celky za účelem nastartování ekonomického rozvoje. Výraznějších úspěchů v integračních snahách bylo však dosaženo až vytvořením Společného trhu jihu (MERCOSUR), podepsáním Dohody o severoamerickém volném obchodu (NAFTA), úsilím o vytvoření Celoamerické zóny volného obchodu (FTAA Free Trade Area of America) a pomocí bilaterálních obchodně liberalizačních smluv. První dohody, které byly uzavírány v 60. a 70. letech nabývaly charakteru rozvojové pomoci vůči zemím Latinské Ameriky. Šlo o tzv. kooperační dohody první generace. Od 80. let byly dohody dohody druhé generace uzavírány na základě čl. 113 Smlouvy o EHS (nyní čl. 133). Svým charakterem přešly od rozvojové pomoci k obchodu a investiční kooperaci, k ekonomické spolupráci založené na společném zájmu. Šlo o Rámcovou dohodu o spolupráci mezi EHS a Brazílií (1982), Dohodu o spolupráci mezi EHS a Andským paktem (1983) a o Dohodu o spolupráci mezi EHS a zeměmi Všeobecné dohody o středoamerické hospodářské integraci a Panamou (1985). Od 90. let narůstal vzájemný obchod a zvyšoval se objem evropských investic v zemích Latinské Ameriky. Vzájemné partnerství bylo prohlubováno díky politické přeměně ve Střední Americe na nových základech spolupráce (přístupy, manažerské metody regionální a sektorové politiky a nové nástroje fondy, EIB). Nové přístupy byly založeny na: diverzifikaci partnerů (spolupráce nejen na vládní úrovni, ale i na úrovni měst, místních zastupitelství, firem a univerzit); diverzifikaci strategie (obchodní, ekonomické a technologické jak vůči zemím a subregionům, tak vůči jednotlivým sektorům ekonomiky); horizontálním přístupu (zejména podpora politické spolupráce a regionální integrace; výchova, vzdělávání a výcvik; řízení vzájemné závislosti Sever Jih). Nové přístupy se začaly uplatňovat již v bilaterálních a multilaterálních kooperačních dohodách druhé generace a ve smlouvách třetí generace, jež se vyznačují zahrnutím podmiňovací doložky (respektování demokratických principů a lidských 171

172 10. Vnější vztahy EU práv) a evoluční doložky (rozšíření nebo doplnění smluvních ustanovení je možné po vzájemné dohodě bez nutnosti úplného znovuvyjednávání). Kooperační dohody třetí generace byly postupně uzavřeny se všemi zeměmi Latinské Ameriky kromě Kuby. První takováto dohoda byla podepsána v roce 1992 s Brazílií, v roce 1993 pak dohody s Andským společenstvím národů a středoamerickými státy, v roce 1997 se státy MERCOSUR a Chile a v roce 1997 vznikla první asociační dohoda s Mexikem Asie Spolupráce s touto oblastí nabývá stále na významu z následujících důvodů: Z hlediska ekonomického představuje Asie velký spotřebitelský trh s narůstající kupní silou (téměř 57 % světového obyvatelstva). V Asii je vyráběno asi 12 % světové produkce a realizuje přes 20 % světového obchodu. Na druhé straně v důsledku rychlého ekonomického růstu dochází k stále rostoucím disparitám mezi bohatým a světově velkým množstvím chudého obyvatelstva (Asie koncentruje 2/3 800 mil. lidí žijících pod hranicí chudoby, jež mají životní náklady nižší než 1 USD na den). EU jsou 30 % dárcem celkové rozvojové pomoci zemím regionu. Z hlediska politického, ekonomického, sociálního a kulturního jde o značně heterogenní region s velkou dynamikou reformních kroků ve zmíněných oblastech. Z hlediska regionální spolupráce je situace komplikována politickou situací v regionu. Dohody, jež EHS/ES s jednotlivými státy či uskupeními tohoto regionu uzavřelo lze rozlišit na: dohody obchodní (uzavírány z chronologického hlediska již od 70. let; byly zaměřené spíše na diverzifikaci hospodářství jednotlivých asijských zemí; podepsány asi se 14 zeměmi, např. s Indií (1973), Srí Lankou a Čínou (1975), Bangladéšem (1976), Pákistánem, atd.) a dohody kooperační z 80. let (hlavním cílem bylo zlepšit ekonomické a investiční klima a tím stimulovat vzájemně výhodné obchody a investice; podpořit převody kapitálu, technologií, know-how z EU a tím modernizovat průmyslovou základnu; stimulovat přímou participaci soukromého sektoru (MPO). dohoda o spolupráci (s ASEAN 1980, dosud platná); čistá dohoda o spolupráci (nepreferenční, spolupráce v mnoha oblastech: obchod, ekonomika, zemědělství, rybolov, průmysl, energetika, věda a technologie, investice a životní prostředí Indie 1981, Jemen, Pákistán 1986 dosud platná, Rada pro spolupráci v Zálivu 1990 dosud platná); dohoda o obchodu a spolupráci (s Čínou 1978 a 1985, dosud platná). Dohoda o spolupráci s CAEU byla podepsána v r (výměna studií, dokumentů, informací, expertů a zkušeností, pořádání společných seminářů); dohody o spolupráci nebo rámcové dohody z 90. let a poč. 21. století. V porovnání s předchozími jsou komplexnější. Řídí se následujícími principy: 172

173 Tabulka 10.10: Dohody EHS/ES se zeměmi Latinské Ameriky Rok podpisu Druh dohody Příklady spolupráce Členské země Lat. Amer. a období platnosti dohod 1974 Dohoda o obchodu (čl. 133 SES) Ekonomické vztahy, životní úroveň, udržitelný rozvoj ekonomik, expanze Uruguay (1974), Mexiko (1975), Dohoda o obchodní a obchodu, investic a transferů technologií, Brazílie (1975) hosp. spolupráci (čl. 113 SEHS) ochrana investic, rozvoj spolupráce mezi firmami, pracovní místa, životní prostředí, venkov a vědecká spolupráce Rámcová dohoda o spolupráci (1.) (čl. 133 a 308 SES) Bezcelní přístup na trhy EHS/ES za účelem diversifikace výroby a zrušení pěstování koky (1991 pro čtyři země současného Andského společenství). Ochrana životního prostředí, boj proti drogám. Brazílie (1982), (1983) Andský pakt (Bolívie, Ekvádor, Kolumbie, Peru, Venezuela) 1983 Dohoda o spolupráci Rámcová dohoda o spolupráci mezi EHS a (1985) Všeob. dohoda (čl. 113 a 235 SEHS) Kostarikou, Salvadorem, Guatemalou, Hondurasem, Nikaraguou a Panamou třetí generace se liší od předchozí v oblasti politické (pomoc uprchlíkům, program podpory demokracie a lidských práv), o středoam. hospodářské integraci (Guatemala, Honduras, Kostarika, Nikaragua, Salvador a Panama) ekonomické (energie, investice, doprava, věda (1990 dosud) Argentina a technika), rozvojové spolupráci (farmaření, rybolov, životní prostředí, boj proti drogám), obchodní (potvrzení preferenčního přístupu z r bezcelní přístup všech (1990) Chile (1991) Mexiko (1994 dosud) Uruguay (1992 dosud) Paraguay zemědělských produktů (částečně mimo banány) do EU. Posílení a diversifikace spolupráce ve všech oblastech společného zájmu (zejm. v oblastech hosp., finanční, obch., soc. vědecké a technologické, environmentální,... ) 1992 Rámcová dohoda o spolupráci (2.) (čl. 133 a 308 SES čl. 133 a 181 SES čl. 133 a 308 SES 1995 Meziregionální rámcová dohoda o spolupráci (čl. 133 SES) 1996 Rámcová dohoda o spolupráci (čl. 133 a 308 SES) 1997 Dohoda o hospodář. partnerství, politické koordinaci a spol. První dohoda o spolupr. mezi 2 celními uniemi. (podpora hlubší spolupráce v oblasti politické, ekonomické, obchodní, průmyslové, vědecké, technologické, institucionální a kulturní.) Posílení vzáj. vazeb, progresivní a reciproční liberalizace obchodu; lidská práva a svobody, politický dialog, obchodní a eko. záležitosti a dalšími záležitostmi společného zájmu. Asociační dohoda (vzájemný politický dialog, urychlení reciproční bilaterální liberalizace, ekonomická spolupráce v širokém spektru aktivit. (1992 dosud) Brazílie (1998 dosud) Andské společenství (1999 dosud) CACM (1999 dosud) MERCOSUR (1999 dosud) Chile (2000 dosud) Mexiko 173

174 10. Vnější vztahy EU demokratickými principy; dále jejich nedílnou součástí je politický dialog; někdy bývá přiložena i Politická deklarace. Důraz je kladen na regionální spolupráci. Dohoda o obchodní a hospodářské spolupráci s Macaem (1993); kooperační dohody o partnerství a rozvoji s Indií (1994), Srí Lankou, Nepálem, Bangladéšem, atd.; rámcové dohody o obchodní, rozvojové a hospodářské spolupráci (s Vietnamem, Laosem, Jemenem, Kambodžou a Jižní Koreou). V červenci 1994 byl Evropskou komisí přijat obecný dokument Towards a New Asia Strategy Směrem k nové strategii pro Asii, který se snaží ukázat naléhavost formulování přístupu EU k Asii a nabádá k rozvinutí vzájemné diskuse. Obecnými cíly dokumentu jsou: mobilizace zdrojů a účinnější spolupráce při rozšiřování znalostí o Evropě v Asii, otevírání trhů, zlepšování investičního klimatu, posilování rozvojové pomoci, rozvíjení daleko širšího dialogu bilaterálního i multilaterálního o politických a bezpečnostních otázkách a hledání cest ke stále většímu zapojování Asie do řízení mezinárodních záležitostí. Podrobněji jsou pak stanoveny i akční priority Východní Evropa a střední Asie Tato rozsáhlá oblast podstatně větší než západní Evropa s významným podílem světových zásob ropy a plynu je tvořena 13 zeměmi, které byly součástí bývalého Sovětského Svazu: Rusko, Ukrajina, Moldavsko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Bělorusko, Arménie, Ázerbajdžán, Gruzie, Uzbekistán, Turkmenistán, Tádžikistán, Mongolsko. Dohody o partnerství a spolupráci byly uzavřeny a vešly v platnost v případě všech zemí oblasti kromě Tádžikistánu, Běloruska a Turkmenistánu. V případě Mongolska se jedná o Dohodu o obchodu a hospodářské spolupráci. Uzavřené dohody mezi ES/EU a jednotlivými zeměmi regionu jsou založeny na respektování demokratických principů a lidských práv a ustavující politickou, ekonomickou a obchodní spolupráci. Jejich cílem je: poskytnout dostatečný rámec pro politický dialog mezi stranami, jenž povede k rozvoji vzájemných politických vztahů; podpořit obchod, investice a harmonické ekonomické vztahy a napomáhat k trvale udržitelnému ekonomickému rozvoji; poskytnout základ pro legislativní, ekonomickou, sociální, finanční, občanskou, vědeckou, technologickou a kulturní spolupráci. Dohody dále definují základní ustanovení v jednotlivých oblastech spolupráce (podnikání, investic, pracovních podmínek, služeb, kapitálu, duševního vlastnictví atd. a ostatní spolupráci. Samostatná část dohod je věnována finanční spolupráci a technické pomoci. Finanční a technická pomoc Evropská unie a její členské státy jsou největším poskytovatelem technické asistence. Finanční pomoc dle Dohod o partnerství a spolupráci je realizována 174

175 především prostřednictvím programu TACIS (Technical Assistance for the Community of Independent States). V tomto programu bylo v období poskytnuto mil. Euro a v období je stanoven rozpočet ve výši mil. Euro. Základem vnějších vztahů mezi EU a východní a střední Asií jsou partnerské a kooperační dohody. Poslední rozšíření EU významně posílilo vztahy s tímto regionem v rámci přeshraniční spolupráce (od května 2004). EU má v tomto regionu své zastoupení v podobě 7 Delegací Evropské komise Jihovýchodní Evropa/západní Balkán Region zahrnuje Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Makedonii, Chorvatsko, Srbsko a Černou Horu, Kosovo. Politická i ekonomická situace v regionu je vzhledem k minulým válečným konfliktů a náboženským rozporům velmi komplikovaná. EU v posledních letech usilovala o podporu míru a stability, ekonomických reforem, obnovy a prosperity v oblasti. EU realizuje vnější vztahy s Balkánem na 3 úrovních, bilaterální (SAA), regionální a multilaterální (WTO). EU poskytla v rámci regionální pomoci v období regionu celkem mil. euro. Největším příjemcem byla v období Bosna a Hercegovina, jež obdržela v rámci programů Obnova, PHARE a ECHO celkem mil. euro; dále Srbsko a Černá Hora, která získala mil. euro. Kromě pomoci EU pomáhají mezinárodní organizace jako je EIB, EBRD, Světová banka a IMF; mezi léty v objemu mil. USD a taktéž v letech mil. USD. Dohoda o obchodu a hospodářské spolupráci ES byla podepsána s Makedonií (1997) a s Albánií (1992). Finanční pomoc ze strany ES v letech činila 411 mil. Euro Makedonii a 912 mil Euro Albánii. S Makedonií a Chorvatskem byla v roce 2001 a s dalšími zeměmi regionu na summitu v červnu 2003 v rámci stabilizačního a asociačního procesu podepsána Stabilizační a asociační dohoda (SAA), jež jim přiznává statut potenciálního kandidáta na členství v EU. Dohoda země zavazuje respektovat mír a stabilitu mezi národy, rozvíjet dobré sousedské vztahy, demokratické zásady a lidská práva, mezinárodní právní zásady a vládu práva. Stabilizační a asociační proces zahrnuje: stabilizační a asociační dohody s perspektivou vstupu do EU za podmínky splnění Kodaňských kritérií; rozvoj ekonomických a obchodních vztahů s regionem a v rámci regionu; rozvoj existující ekonomické a finanční pomoci; pomoc pro demokratizaci, občanskou společnosti, vzdělání a rozvoj institucí; kooperace na poli práva a vnitřních záležitostí; rozvoj politického dialogu. Významným doplňkem SAA je finanční a technická pomoc v podobě programu Pomoc Společenství pro obnovu, rozvoj a stabilizaci pro Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Makedonii, Federativní republiku Jugoslávii a Chorvatsko CARDS s určenou částkou na období ve výši 197 mil. euro. 175

176 10. Vnější vztahy EU 10.9 Přílohy Tabulka 10.11: Regionální seskupení v Africe Země/Reg. uskupení CEEAC CEMAC COMESA EAC ECOVAS SADC UEMOA Angola Benin Botswana Burkina Faso Burundi Čad Kongo Džibutsko Eritrea Etiopie Gabon Gambie Ghana Guinea Guinea-Bissau JAR Kamerun Kapverdy Keňa Komory Kongo Lesotho Libérie Madagaskar Malawi Mali Mauretánie Mauricius Mosambik Namibie Niger Nigérie Pobřeží slonoviny Rovníková Guinea Rwanda Senegal Seychely Sierra Leone Somálsko Středoafrická republika Súdán Sv.Tomáš a Princ. ostr. Svazijsko Tanzanie Togo Uganda Zambie Zimbabwe Zaire Zdroj: EUROSTAT, List of Regions 176

177 Tabulka 10.12: Integrační uskupení v Latinské Americe CACM NAFTA Skupina 3 Andské společenství MERCOSUR FTAA LAIA národů Argentina Brazílie Paraguay Uruguay Peru Ekvádor Bolívie Chile Guatemala Honduras Salvador Nikaragua Kostarika Panama Me iko Kolumbie Venezuela Kuba USA Kanada Zdroj: EUROSTAT, List of Regions Obrázek 10.3: Obchodní vztahy EU Latinská Amerika 177

178 10. Vnější vztahy EU Obrázek 10.4: Regionální alokace rozvojové pomoci Tabulka 10.13: Regionální alokace pomoci z EU ve třech dekádách (čistá ODA Official Development Aid z EU v % bilaterální ODA členských států dle regionů jako podíl z celkové EU ODA ) Afrika subsaharské státy Jižní a střední Asie ostatní části Asie a Oceánie Středových. a severní Afrika Latinská Amerika a Karibik Dekáda/Region % 18 % 12 % 12 % 10 % 5 % % 11 % 13 % 12 % 11 % 3 % % 9 % 12 % 13 % 13 % 10 % Zdroj: DAC Online Database Destination of Official Development Assistance and Official Aid Disbursements Evropa 178

179 Obrázek 10.5: ODA nové členské státy EU Obrázek 10.6: ODA členské státy EU

180 10. Vnější vztahy EU Vzdělání Tabulka 10.14: Sektorová pomoc Sektorová pomoc EU ve třech dekádách * Zdraví Sociální Ekonomická infrastruktura a služby Výrobní sektor Multisektorová (ŽP, demokracie, atd.) Programová asistence Dluhy Pohotovostní pomoc Administrativa a náklady dárců období/účel * čistá ODA Official Development Aid z EU v % bilaterální ODA členských států dle regionů jako podíl z celkové EU ODA ) Zdroj: DAC Online Database Destination of Official Development Assistance and Official Aid Disbursements Podpora NGOs Nerozděleno Shrnutí kapitoly Vnější vztahy EU jsou velmi složitým systémem. Tvoří je nejen obchodní vtahy (viz společná obchodní politika), ale také vztahy orientované např. na zajištění humanitární pomoci. Dozvěděli jste se o regionálím členění vnějších vtahů. Podrobně byly rozebrány vztahy EU s vyspělými státy (Kanada, USA, Autrálie), stejně jako vztahy s rozvojovým světem. Všechny údaje jsou přehledny zpracovány v jednotlivých tabulkách. Otázky k zamyšlení 1. Co to jsou Loméské dohody? Které země se na nich podílejí? 2. Vysvětlete pojmy míra otevřenosti, tvar otevřenosti a efektivnost otevřenosti. 3. Který orgán je zodpovědný za vnější vztahy? 4. Vyjmenujte nástroje vnějšího obchodu. 5. Charakterizujte vztahy mezi EU a Kanadou. 180

181 jí jí jí jí CEFTA (Central European Free Trade Agreement) Příprava ČR na vstup do Evropské unie Příprava ČR na využívání Strukturálních fondů Příloha 11 ČR a EU

182 11. ČR a EU Cíl kapitoly Přistoupení České republiky k Evropské unii bylo podloženo na základě určitých dokumentů, jejichž strukturu se dozvíte v rámci této kapitoly. Jednotlivé dokumenty budou podrobně popsány, stejně jako budou zmíněny i dokumenty opravňující Českou republiku využívat předvstupních prostředků. Na základě přehledných tabulek se dozvíte o výši finančních prostředků určených pro Českou republiku v rámci přípravy na vstup do EU i po jejím vstupu. V krátkosti budete seznámeni s jednotlivými operačními programy, na základě kterých Česká republika čerpá finanční prostředky ze Strukturálních fondů. Časová zátěž Doba potřebná ke studiu kapitoly jsou cca 4 hodiny. Důležitými dokumnety, ze kterých tato kapitola vychází, jsou dokumenty vztahující se k vyjednávání vstupu ČR do EU. Nezbytné jsou také strategické dokumenty týkající se možností čerpání prostředků z předvstupních a strukturálních fondů CEFTA (Central European Free Trade Agreement) Tato dohoda založená na ekonomické spolupráci byla podepsána mezi ČR, Mad arskem, Polskem a Slovenskem a v té době se jednalo o trh zahrnující téměř 90 milionů lidí. Členy CEFTA byly země, které přecházely z centrálně řízených ekonomik na ekonomiky tržní (i když byly v různých stádiích vývoje). Snahou bylo zlepšit životní úroveň obyvatel sídlících v členských státech, prosazovat dodržování lidských práv, demokracie a systému založeného na rovných právech. Hlavním cílem CEFTA však bylo zlepšit ekonomickou kooperaci mezi členskými zeměmi. Výsledkem bylo např. postupné snižování cla na průmyslové výrobky, kdy k bylo zrušeno (výjimku tvořily určité citlivé produkty). V rámci zemědělských výrobků nebylo dosaženo tak uspokojivého výsledku, i když došlo k výraznému snížení cel Vývoj CEFTA Na základě iniciativy mad arského premiéra přijali vysocí představitelé Československa, Mad arska a Polska Deklaraci o spolupráci mezi Polskou republikou, Československou federativní republikou a Mad arskou republikou na cestě k evropské integraci. Stalo se tak na setkání ve Visegrádu Cílem bylo podpořit formování volného obchodu mezi členskými zeměmi (říjen 1991). Podpisem CEFTA o rok později byl vytvořen základ pro přípravu jejích členů na vstup do EU. Slovinsko se připojilo k CEFTA v roce 1996, Rumunsko v roce 1997, Bulharsko v roce 1998 a Chorvatsko v roce Podmínkou vstupu do CEFTA bylo totiž podmínkou podepsání přístupových dohod s EU a zároveň členství ve WTO (GATT). 182

183 Vstupem ČR, Mad arska, Polska, Slovenska a Slovinska do EU došlo k jejich odstoupení z CEFTA, protože výhody poskytované v rámci CEFTA byly neslučitelné s pravidly stanovenými Společenstvím Příprava ČR na vstup do Evropské unie Evropská dohoda (Europe agreement) V roce 1991 byly podepsány první asociační dohody (tzv. Evropské dohody) mezi Společenstvím na jedné straně a Polskem, Mad arskem a tehdejším Československem na straně druhé. V prosinci byly podepsány asociační dohody s Rumunskem a Bulharskem. Cílem evropských dohod je připravit nové kandidátské země na vstup do EU. Pro ČR i ostatní kandidátské země je Evropská dohoda tvořena: 1. politickým hlediskem čl. 2 stanovuje... zahájení pravidelného politického dialogu, který bude rozvíjen a prohlubován jako účinný prostředek, jenž doprovází a upevňuje sbližování mezi ČR a Společenstvím, podporuje politické a ekonomické změny probíhající v této zemi a přispívá k vytváření trvalých vztahů solidarity a nových forem spolupráce. Má za cíl usnadnit postupné sbližování se Společenstvím, konvergenci postojů k mezinárodním otázkám a sbližování stran v bezpečnostních otázkách. 2. obchodním hlediskem má za cíl vytvořit oblast volného obchodu v přechodném období v maximálním trvání deseti let. Jsou speciálně upraveny podmínky pro dovoz a vývoz průmyslových výrobků, zemědělských výrobků a rybných produktů. Dále je upraven pohyb pracovníků as tím spojené podnikání a poskytování služeb. Dohoda upravuje i čtvrtou ze svobod a to volný pohyb kapitálu. 3. hospodářskou, kulturní a finanční spoluprací mezi hospodářskou spolupráci je zařazena a dále upravena spolupráce v oblasti průmyslu, podpory a ochrany investic, průmyslových norem a posuzování jejich shody, vědy a techniky, výchovy a odborné přípravy, zemědělství a zemědělsko-průmyslového sektoru, energetiky, jaderné bezpečnosti, životního prostředí, dopravy, telekomunikací, bankovnictví, pojišt ovnictví, ostatních finančních služeb a spolupráce při kontroluje, měnové politiky, praní peněz, regionálním rozvoji, sociální, cestovního ruchu, SMP, informací a komunikací, ochraně spotřebitele, celnictví, statistiky, ekonomiky, narkotik. V oblasti kulturní spolupráce se jedná např. o překlady literárních děl, konzervaci a restaurování památek nebo odbornou přípravu lidí, zabývajících se otázkami kultury. Z hlediska finanční spolupráce se jedná o poskytnutí finanční pomoci, který bude pokryta programem Phare a půjčkami od Evropské investiční banky. 4. sjednocením legislativy podle čl. 70 bude... sbližování práva zahrnovat zejména oblasti celního práva, firemního práva, bankovního práva, daní a vedení účtů obchodních společností, duševního vlastnictví, ochrany rostlin, ochrany spotřebitele, nepřímého zdanění, technických pravidel a technických norem, zákonů a předpisů o jaderné energii, dopravy a životního prostředí. 183

184 11. ČR a EU Evropská dohoda byla přijata v Lucemburku podpisem Závěrečného aktu, v platnost vstoupila dne Nad jejím dodržováním dbala Rada přidružení tvořená zástupci Rady a Komise na straně Společenství a zástupci vlády dané země. Jednalo se o mezivládní orgán, který se scházel na ministerské úrovni. Agenda 2006 Dalším důležitým dokumentem v přístupových jednáních byla Agenda 2000 přijatá Evropskou komisí Reprezentovala všeobecný dokument o rozšíření a reformě společných politik Společenství a zároveň finanční rámec Unie po konci roku Současně obsahovala posudky zemí, které žádaly o zařazení mezi členy EU. Skládala se ze tří částí: 1. vnitřních mechanismů Unie a jejich reformy (hlavně CAP a sociální a hospodářskou soudržnost). Obsahovala doporučení pro nejlepší vyrovnání se s dalším rozšířením 2. zesílené předvstupní strategie v návaznosti na přístupové partnerství a rozšířenou účast kandidátských zemí v programech Společenství 3. studie o vlivu rozšíření na politiky EU Na zasedání Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 došlo k zatím neoficiálnímu přijetí přihlášek nových členů EU. Oficiální projednávání přistoupení se odehrávalo ve dvou časových vlnách: 1. do byla zahájena jednání s Kyprem, ČR, Estonkem, Mad arskem, Polskem a Slovinskem 2. v únoru 2000 pak s Bulharskem, Lotyšskem, Litvou, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Cílem jednání bylo posoudit, jak budou kandidáti schopni plnit závazky vyplívající z členství a zavádění aquis. Zároveň sloužilo i k jednání o předvstupní pomoci kandidátské zemi. Jednání probíhala formou dvoustranných mezivládních konferencí mezi EU a ministry dané země vždy po šesti měsících a mezi velvyslanci každý měsíc. Pro každou kapitolu byly schváleny určité výchozí podmínky, které musela jednomyslně schválit Rada a poté byly zařazeny do návrhu Smlouvy o přistoupení. Ten byl schválen Unií a zároveň ratifikován v daném státě. V prosinci 2002 na zasedání Evropské rady v Kodani byla uzavřena jednání s deseti přistupujícími členy s tím, že jejich vstup do Unie bude k Přístupové partnerství (Accession partnership) Bylo vyjednáno mezi Radou a každou kandidátskou zemí (kromě Kypru, Malty a Turecka) v roce 1998 (pro ČR dále upraveno v roce 1999 a 2001). Jednalo se o koordinaci pomoci pro země střední a východní Evropy a zároveň stanovovalo priority každé oblasti pro její adaptaci na legislativu Společenství (tzv. acquis). Na základě uzavřeného partnerství musela každá země vypracovat podrobný program vztahující se k převzetí acquis. Evropská rada při své schůzce v Lucemburku v prosinci 1997 rozhodla, že Přístupové partnerství musí sehrát klíčovou roli v rozšíření předvstupní strategie a shrnout 184

185 všechny druhy pomoci kandidátským zemím do jednoho rámce. Na základě této schůzky bylo podepsáno Přístupové partnerství Smyslem Přístupového partnerství je zasadit do jednotného rámce prioritní oblasti pro další práci vymezené v posudku Komise na žádost České republiky o členství v Evropské unii, finanční prostředky vyhrazené na pomoc České republice, realizovat tyto priority a podmínky, na jejichž základě bude tato pomoc poskytována. Přístupové partnerství poskytuje rámec řadě politických nástrojů, které budou použity, aby pomohly kandidátským zemím v jejich přípravách na členství. Zahrnovat bude mimo jiné Národní program pro převzetí acquis, Společné hodnocení priorit ekonomické politiky, Pakt proti organizovanému zločinu a materiál mapující cestu k vnitřnímu trhu. (Viz Přístupové partnerství 1998.) Zmíněné priority a opatření byly rozděleny na krátkodobé a střednědobé. Mezi krátkodobé patřily takové, které bylo možno reálně splnit do konce roku Jednalo se o následující: Přístupové partnerství 1998 ekonomické reformy např. zlepšení rámce řízení společností, urychlení restrukturalizace v některých průmyslových odvětvích, zavedení zákonů regulujících finanční sektor,... posílení institucionální a administrativní kapacity např. v bankovním sektoru, vnitřní finanční kontroly, ochrana životního prostředí,... vnitřní trh např. právo duševního vlastnictví, osvědčení a standardizace, doplnění antimonopolního zákona,... spravedlnost a vnitro účinné zajištění hranic životní prostředí přijímání rámcové legislativy Mezi střednědobé priority byly definovány následující: politická kritéria integrace Romů, svoboda tisku, rovný přístup pro všechny do státních služeb ekonomická politika plnění kodaňských kritérií, aquis v oblasti ekonomické a měnové politiky posílení institucionální a administrativní kapacity modernizace státní správy, zlepšení fungování soudního systému, celnictví,... vnitřní trh harmonizace legislativy pro státní zakázky, účetní legislativa, nepřímé zdaňování, technická legislativa pro průmyslové výrobky,... spravedlnost a vnitro migrační politika, azylové postupy, boj proti drogám a organizovanému zločinu zemědělství ekologické aspekty zemědělství a biodiverzita, prosazování Společné zemědělské politiky doprava silniční doprava, železniční doprava, rozšíření transevropských sítí zaměstnanost a sociální oblast rovnocenné příležitosti pro muže a ženy, aktivní samosprávný sociální dialog, sociální ochrana,... životní prostředí monitoring a zavádění kontrolních struktur a kapacit, kvalita vzduchu, vody a odpadový sektor,

186 11. ČR a EU regionální politika a soudržnost zákonný, administrativní a rozpočtový rámec pro integrovanou regionální politiku Přístupové partnerství 1999 Přístupové partnerství 1999 upravilo prioritní oblasti na základě Pravidelné zprávy Komise z roku 1999 o pokroku dosaženém Českou republikou na cestě k členství v Evropské unii. Opět byly stanoveny krátkodobé a střednědobé priority. Mezi krátkodobé patřily: politické romská otázka, boj s diskriminací, zvýšit přístup ke vzdělání ekonomické dokončit restrukturalizaci bankovního sektoru, restrukturalizace velkých konglomerátů, urychlit privatizaci v podnikovém sektoru vnitřní trh sladění legislativy u duševního a průmyslového vlastnictví, ochrana minoritních akcionářů, ochrana dat, volný pohyb zboží a kapitálu, audiovize, daně zemědělství veterinární a fytosanitární sektor, modernizace továrem v masném a mlékárenském průmyslu zaměstnanost a sociální politika rozvíjení národní strategie, posilová kapacit sociálních partnerů životní prostředí investiční strategie pro ŽP, směrnice o posuzování vlivu na ŽP a jejich prosazování justice a vnitřní záležitosti posílit kontrolu na hranicích, azyl a cizinci, boj proti organizovanému zločinu posílení správní a soudní kapacity včetně řízení a kontroly fondů EU Střednědobé priority: politické zlepšování situace Romů ekonomické konkurenceschopnost soukromého sektoru, dokončit privatizaci průmyslu, liberalizace cen elektřiny, vody, plynu a tepla, předvstupní fiskální monitorování včetně ročního hlášení údajů o schodku a zadluženosti vnitřní trh dokončit sladění legislativy v oblasti veřejných zakázek, duševnímu a průmyslovému vlastnictví, ochraně dat, sladění sektorové legislativy pro vytvoření podmínek volného trhu,... hospodářská a měnová unie upevnit nezávislost ČNB zemědělství posílení řídících mechanismů CAP, dokončit systém identifikace zvířat, systém kontroly jakosti energetika vysoká úroveň jaderné bezpečnosti, sladit požadavky na zásoby ropy, zlepšit energeticko účinnost,... doprava sladit legislativu o silniční, železniční a letecké dopravě zaměstnanost a sociální politika BOZP, pracovní právo, koordinace sociálního zabezpečení hospodářská a sociální soudržnost vypracování národní politiky hospodářské a sociální soudržnosti, vytvoření rozpočtového systému a postupů podle standardů strukturálních fondů životní prostředí dokončit transpozici a provádění rámcové a sektorové legislativy 186

187 justice a vnitřní záležitosti zkvalitnit orgány pro vynucování práva a soudnictví, harmonizace vízové legislativy posílení správní a soudní kapacity, včetně administrace a kontroly fondů EU Aktualizace Přístupového partnerství 2001 vycházela z návrhu Komise, který vyplýval z konzultací s ČR a měl podklad v analýzách Pravidelné zprávy Evropské komise o České republice za rok situace vyžaduje stanovení průběžných fází v plnění priorit, přičemž každá priorita bude doprovázena přesnými cíli, které budou stanoveny ve spolupráci s příslušnými zeměmi, a jejichž dosažení bude podmiňovat míru poskytované pomoci a pokrok v probíhajících negociacích s ČR. Priority v revidovaném Přístupovém partnerství byly vybrány na základě reálného očekávání, že je ČR bude schopna splnit nebo v jejich plnění dosáhnout podstatného pokroku během příštích dvou let ( ). Priority byly následující: Přístupové partnerství 2001 politická kritéria demokracie a právní stát, lidská práva a ochrana menšin ekonomická kritéria realizovat plán restrukturalizace ocelářského sektoru, zlepšit prostředí pro podnikání, dokončit proces privatizace, pokračovat ve fiskálních reformách schopnost převzít závazky vyplývající ze členství volný pohyb čtyř svobod, právo obchodních společností, soutěžní politika, zemědělství, doprava, daně, hospodářská a měnová unie, statistika, sociální politika a zaměstnanost, energetika, telekomunikace a informační technologie, kultura a audiovizuální politika, životní prostředí, ochrana zdraví a spotřebitele, spravedlnost a vnitro, celní unie, vnější vztahy a finanční kontrola. Zároveň byly zmíněny i nástroje pro technickou a finanční pomoc Společenství při naplňování takto stanovených priorit a opatření. Mezi nejdůležitější finanční zdroje pomoci patřily programy Phare, dále pak SAPARD a ISPA. Nezanedbatelnou roli hrály i mezinárodní finanční instituce (Evropská banka pro obnovu a rozvoj, Světová banka). Tato pomoc však byla podmíněna respektováním závazků vyplývajících z Evropské dohody, snahou o co nejrychlejší plnění kodaňských kritérií a pokrokem při realizaci Přístupového partnerství Smlouva o přistoupení České republiky a dalších zemí k Evropské unii V Athénách byla podepsána Smlouva o přistoupení mezi kandidátskými zeměmi a členy Společenství. Smlouva byla v rámci ČR schválena referendem, které probíhalo 13. a Výsledky tohoto referenda byly vyhlášeny oznámením prezidenta republiky ze dne pod č. 206/2003 Sb. Smlouva byla dále ratifikována Českou republikou a vstoupila v platnost na základě čl. 2 odst. 2 dne Skládá se ze samotné Smlouvy o přistoupení a dále z Aktu o podmínkách přistoupení, které upravují podmínky pro jednotlivé přistupující země. Obsahuje také upravení zakládajících smluv, která byla nutná při vstupu dalších členů do EU. Jsou zde upraveny i vyjednaná trvalá a dočasná ustanovení (jedná se např. o opatření vztahující se k volnému pohybu čtyř svobod, zemědělství nebo životního prostředí). 187

188 11. ČR a EU Předvstupní pomoc (Pre-accession aid) Jedná se o pomoc při přechodu na legislativu požadovanou Společenství. V případě kandidátských zemí se jednalo hlavně o změny v oblasti průmyslu a životního prostředí. Obsahuje v sobě programy Phare (slouží k adaptaci státní správy a právních systémů a modernizaci jejich infrastruktury) a SAPARD (oblast zemědělství) a ISPA (oblast dopravní infrastruktury a životního prostředí) PHARE Program vznikl v roce 1989 jako pomoc postkomunistickým zemím při rekonstrukci ekonomik od přechodu ze státem řízených na tržní. Při svém vzniku byl zaměřen na pomoc Polsku a Mad arsku, postupně se však do něj zapojily i další země (Albánie, Bosna a Hercegovina, Makedonie, Bulharsko, Česká republika + Slovenská republika (ČSFR do roku 1993), Estonsko, Chorvatsko (do roku 1995 a pak po roce 2000), Jugoslávie (do roku 1991), Litva, Lotyšsko, Německá demokratická republika (do roku 1991), Rumunsko, Slovinsko (viz LUKÁŠ, Z.: Regionální a strukturální politika EU)). V případě kandidátských zemí se jednalo o hlavní nástroj předvstupní strategie. V prvních letech bylo cílem Phare naplnit priority stanovené v Evropských dohodách (byl zaměřen na hospodářskou transformaci a reformu institucí). S postupem doby se změnilo zaměření z požadavků a potřeb jednotlivých států na přípravu kandidátských zemí na členství v EU (program Phare II). V rámci ČR byl program Phare rozdělen na: 1. Národní program Phare 2. Programy přeshraniční spolupráce (Gross-Border Co-operation, CBC) 3. Mnohonárodní programy Phare (Multibeneficiary Programmes) 4. Komunitární programy Národní programy Jsou připravovány ve spolupráci s Evropskou komisí příslušnou kandidátskou zemí. Předvstupní pomoc Phare se soustředila na: posílení veřejné správy a jejích institucí k zajištění efektivity fungování uvnitř Evropské unie podporování struktur občanské společnosti další podporu sbližování komunitární legislativy a právních norem kandidátských zemí a omezení přechodných období programy na posílení hospodářské a sociální soudržnosti, investiční podporu v hospodářských a sociálně postižených regionech a přípravu na účast ve Fondu soudržnosti intenzivní přípravu na využívání pomoci ze strukturálních fondů upevnění formy předvstupní pomoci Twinning při posilování institucí (IB) decentralizaci předvstupní pomoci přenesením odpovědnosti za spravování finančních prostředků na orgány veřejné správy v kandidátských zemích 188

189 Z důvodu přehlednosti je další pozornost věnována pouze programu Phare II, tzn. období 2000 vstup ČR do Evropské unie. Program Phare II na národní úrovni je zaměřen na dvě základní priority a těmi jsou: 1. posilování institucí (institution-bulding, IB, 30 % finančních prostředků programu) podporuje národní a regionální instituce a orgány při posilování vnitřních administrativních procesů a struktur potřebných pro převzetí legislativy Společenství a pro přípravu na účast v programech EU. Součástí jsou i školení a technické vybavování pracovníků veřejné správy a dalších institucí. Je zaměřen na reformu institucionální struktury v sektorech financí, spravedlnosti, vnitra, zemědělství a životního prostředí s důrazem na reformu státní správy. Je realizován pomocí čtyř mechanismů podpory výstavby institucí: twinning program intenzivní partnerské spolupráce mezi kandidátskými a členskými zeměmi na úrovni institucí, v jehož rámci poskytují experti EU poradenství při zavádění a uplatňování komunitárního práva a při osvojování mechanismů politik Společenství v různých sektorech training zahrnuje aktivity zaměřené na školení a výchovu zejména pracovníků státní správy prostřednictvím sítě neziskových vzdělávacích organizací TAIEX (Úřad pro technickou pomoc a výměnu informací) původní náplní bylo poskytovat překladatelské služby výklad právních norem a dalších oficiálních textů EU, později rozšířeno na poskytování informací a poradenskou činnost v oblasti používání právních předpisů Unie prostřednictvím workshopů a seminářů jak pro státní organizace, tak pro subjekty ze soukromého sektoru reforma veřejné správy jedná se o reformu a modernizaci státní správy v kandidátských zemích formou specializovaného poradenství, školení, seminářů a odborných publikací v oblasti tvorby zákonů a politik, finanční kontroly, vnější a vnitřní kontroly státní správy a antikorupčních opatření 2. investiční podpora (investment, 70 % finančních prostředků programu) jedná se o posílení infrastruktury potřebné pro prosazování aquis. Jedná se o oblast financí, spravedlnosti a vnitřních věcí, hospodářské a sociální soudržnosti, zemědělství a životního prostředí. Je zde zahrnuta také podpora rozvoje a modernizace infrastruktury, ochrany životního prostředí nebo rozvoje podnikatelské sféry prostřednictvím podpory malých a středních podniků. V rámci podpory investic byly v Národním programu Phare 2000 pro ČR vytvořeny tři fondy a v jejich rámci grantová schémata, která poskytovala peníze pro realizaci projektů v oblasti hospodářské a sociální soudržnosti v regionech NUTS II Severozápad a Moravskoslezsko. Národní program Phare 2001 v rámci podpory investic byl realizován Grantovým schématem na podporu odstraňování povodňových škod. Investice směřovaly na 189

190 11. ČR a EU obnovu povodněmi poničené dopravní a technické infrastruktury v rámci Ústeckého, Jihočeského, Plzeňského a Středočeského kraje. Bylo alokováno 10,4 mile. Projekty byly realizovány převážně obcemi nebo kraji. Národní program Phare 2003 byl rozdělen na dvě části: 1. část I 2. část II Grantové schéma pro méně rozsáhlé projekty na podporu podnikatelské infrastruktury v regionech NUTS II Severozápad, Moravskoslezsko a Střední Morava Grantové schéma na podporu podnikatelské infrastruktury Grantové schéma na podporu turistické infrastruktury Mezi nejvýznamnější projekty v rámci výstavby institucí patřily: Phare 2000 Konsolidace národní rozvojové strategie měla za úkol připravit české orgány na příjem podpory ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti Phare 2001 zvýšení absorpční kapacity na národní a regionální úrovni Phare 2002 budování implementační kapacity řídících orgánů Programování předvstupní pomoci vychází z Přístupového partnerství, Národního programu přípravy ČR na členství v EU a z pravidelných hodnotících zpráv Evropské komise k pokroku ČR při plnění kritérií nutných pro vstup do EU. Realizace pomoci probíhá na základě prováděcích předpisů (implementačních manuálů), které jsou výchozími dokumenty pro tvorbu Národních programů Phare. K čerpání finančních prostředků dochází na základě podepsaných Finančních memorand pro každý Národní program Phare, která přesně definují výši finančních prostředků a způsob jejich čerpání. Program Phare CBC Byl zahájen v roce 1994 pro potřeby podpory příhraniční spolupráce v regionech střední a východní Evropy při překonávání specifických problémů rozvoje těchto regionů. Finanční prostředky na tento program byly alokovány na základě samostatného Finančního memoranda. První programy byly realizovány od roku 1994 na hranicích s Německem, poté následovala o rok později hranice s Rakouskem a na základě rozhodnutí Evropského parlamentu (12/1998) došlo od roku 1999 k možnosti realizovat a podporovat projekty i na hranicích s Polskem a Slovenskem. Kromě financování velkých infrastrukturálních projektů vznikly v rámci Phare CBC i následující fondy: Fond na obnovu venkova sloužící k podpoře ekonomického potenciálu příhraničních regionů, rozvoji místních tradic,... Fond obnovy lesů podporující mimo jiné i nové zalesňování, zlepšování a spolupráci při správě lesů. 190

191 Program Hranice poskytující dotované úvěry podnikatelům na hranicích s Německem nebo Rakouskem Fond malých projektů/společný fond malých projektů zaměřený na neinvestiční projekty rozvoje spolupráce mezi obcemi, školami a dalšími subjekty. Finanční prostředky připadající na Phace CBC po dobu jeho působnosti v ČR jsou uvedeny v souhrnné tabulce na konci kapitoly. Se vstupem ČR do EU přešla tato forma pomoci na Iniciativu Společenství Interregn III A. Mnohonárodní programy Jsou dodatečnou podporou při spolupráci a přípravě kandidátské země na vstup do EU. Byly zahájeny v roce 1991 a slouží pro více přijímajících zemí v různých oblastech jako je např. doprava, statistika, nevládní sektor, rozvoj občanské společnosti, atd. Jedná se např. o programy PPF, Consensus III, ACCESS, CREDO, TEMPUS, LSIF (Large-Scale Infrastructure Facility v rámci ČR byly prostředky využity na obnovu kanalizační sítě města Brna). Komunitární programy Jsou zřízeny Unií pro členské státy a v rámci toho musí nejdříve EU souhlasit s účastí kandidátské země v takovémto programu. Ta musí zaplatit účastnický poplatek, který byl z části hrazen z prostředků Phare (pro členské země je vstupní příspěvek hrazen ze společného rozpočtu Komise). Jedná se např. o programy Sokrates, Leonardo da Vinci, Youth for Europe, Raphael, SAVE, Equal opportunities for men and women,... Alokace finančních prostředků Za období čerpání finančních prostředků z programuphare bylo na Českou republiku alokováno celkem 839,8 mil euro. Organizační struktura Národní koordinátor pomoci (National Aid Coordinator, NAC) je hlavní kontaktní osobou odpovědnou za koordinaci přípravy, implementace a monitorování všech programů pomoci ze Společenství. Tuto funkci vykonává Centrum pro zahraniční pomoc na Ministerstvu financí. Předsedá i Společnému monitorovacímu výboru, který ve spolupráci s Evropskou komisí monitoruje a koordinuje přípravu a implementaci všech nástrojů předvstupní pomoci. Národní schvalující úředník (National Authorizing Office, NAO) řídí finanční prostředky ze Společenství. Funkci vykonává Národní fond na Ministerstvu financí. Nese celkovou odpovědnost za hospodaření s finančními prostředky připadajícími České republice. Zároveň slouží jako přerozdělující místo pro peníze z EU do ČR. 191

192 11. ČR a EU Tabulka 11.1: Přehled alokovaných prostředků Phare v období , v tisícíche Sektor Phare 1995 Phare 1996 Phare 1997 Phare 1998 Phare 1999 TEMPUS CBC Německo CBC Rakousko CBC Polsko CBC Slovensko Příhraniční spolupráce trilaterální SRN Pol ČR Příhraniční spolupráce trilaterální Rak SR ČR Integrace a posilování institucí Integrace infrastruktury Rozvoj lidských zdrojů Přímé zahraniční investice Fond pro technickou pomoc multisektorální Modernizace hraničních přechodů Životní prostředí Regionální a místni rozvoj Rozvoj občanské společnosti Hospodářská a soc soudržnost Komunitární programy Lidská práva Zemědělství Vnitro Management NP LSIF Consensus III PPF Celkem Zdroj: Programy pomoci Evropských společenství České republice Společný monitorovací výbor (Point Monitoring Committee, JMC) je nejvyšším koordinačním orgánem předvstupní pomoci Phare, SAPARD a ISPA. Monitoruje a hodnotí implementaci těchto programů a projektů jak z hlediska celkového dosažení stanovených cílů, tak z hlediska postupu přípravy ČR na vstup do EU. Implementační agentury administrovaly projekty pro programy předvstupní pomoci 192

193 Tabulka 11.2: Přehled alokovaných prostředků Phare II za období , v tisícíche Kontrahování hování hování Kontra- Kontra- Phare Phare Phare Phare Sektor čerpání čerpání čerpání Účast v komunitárních programech a Evropské agentuře ŽP Podpora neziskového sektoru 6523, , Kontrahování čerpání Politická kritéria Ekonomická kritéria Doprava Vnitřní trh Zemědělství Životní prostředí Soudnictví a vnitro Zaměstnanost a sociální věci Administrativní kapacita , Příprava na SF a CF Hosp. a soc. soudržnost Access CBC Německo CBC Polsko CBC Rakousko Dodatečná investiční podpora Jaderná bezpečnost Celkem 4 293, Zdroj: Programy pomoci Evropských společenství České republice 193

194 11. ČR a EU ISPA Instrument for Structural Policy for Pre-Accession podporuje investiční projekty, které přispívají ke zlepšení kvality životního prostředí a dopravní infrastruktury ve formy transevropských sítí (TEN). Peníze jsou určeny ke splnění standardů požadovaných legislativou Společenství v oblasti znečištění vod a ovzduší a odpadového hospodářství, dále pak při výstavbách a rekonstrukcích popřípadě propojování TEN s národními sítěmi. Priority jsou stanoveny v Národní strategii pro dopravu a Národní strategii pro životní prostředí. Jsou schvalovány přímo jednotlivé projekty a pro ČR bylo alokováno kolem 70 mil. eur ročně pro období 2000 vstup do EU. Ministerstvo dopravy a Ministerstvo životního prostředí jsou zodpovědná za předkládání projektů. Projekty musí být tak dobře připraveny, aby v případě schválení Řídícím výborem ISPA je bylo možno do dvou let kontrahovat na základě mezinárodního výběrového řízení. Podpora z programu ISPA může dosáhnout výše 75 % celkových nákladů na realizaci projetu. Většinou se jedná o nenávratnou dotaci, ale může jít i návratnou podporu za zvýhodněnou úrokovou míru, kombinaci obou předchozích možností nebo příspěvek na částečnou úhradu úroků z komerčního úvěru SAPARD Speciální předvstupní program pro rozvoj zemědělství a venkova (Speciál Accession Programme for Agriculture and Rural Development) slouží pro přípravu na účast na společné zemědělské politice Společenství (SZP) při zavádění požadovaných aquis a čerpání ze strukturálních fondů EU. Slouží pro řešení specifických problémů v oblasti zemědělství a rozvoje venkova. Čerpat finanční prostředky lze od roku 2000 do doby vstupu země do EU. Odpovědnými za naplňování programu na základě Plánu rozvoje zemědělství a venkova České republiky na období byly Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo pro místní rozvoj. Byla podepsána Víceletá finanční dohoda, která představuje technický, právní a správní rámec pro provádění Programu rozvoje zemědělství a venkova a jakýchkoli dodatků k němu v ČR. Na základě podpisu Ročních finančních dohod byly stanoveny konkrétní výše finanční prostředků z EU na jednotlivé roky. Implementaci programu měla v ČR na starosti Agentura SAPARD při Ministerstvu zemědělství, která odpovídala za příjem žádostí, jejich administraci, kontrolu, monitorování, platby atd. ČR mohla každoročně čerpat až 22 mil. e, přičemž podíl spolufinancování měl tvořit 25 % celkových nákladů u projektů, které nevytváření zisk a 12,5 % u těch, které zisk vytvářejí (50 % spolufinancuje žadatel z vlastních zdrojů, zbytek jde z EU). V případě technické a odborné pomoci bylo možno obdržet 100 % finančních prostředků z EU. Dvě třetiny finančních prostředků byly použity na projekty zaměřené do zemědělství a třetina na projekty zabývající se rozvojem venkova. Česká republika, jako první ze zemí realizujících program SAPARD, proplatila k příjemcům podpory veškeré finanční prostředky, které byly na program SAPARD určeny Víceletou finanční dohodou na období K tomuto 194

195 Tabulka 11.3: Seznam projektů schválených Ministerstvem životního prostředí Zdroj: 195