Historie a kultura. Marseillané bojovali během francouzské revoluce proti královským gardám

Transkript

1 9 Historie a kultura Provence a Azurové pobřeží dnes Cuisine du soleil Provensálská vína Země Historie Provence Umění Marseillané bojovali během francouzské revoluce proti královským gardám

2 10 Provence a Azurové pobřeží dnes KDYŽ CHTĚJÍ V PROVENCE ZAMÍCHAT KARTY, HODÍ JE NA STŮL, ABY SE CO nejvíce promíchaly. Tento zvyk velmi dobře charakterizuje pestrost samotné Provence: sady v údolích, zasněžené vrcholky hor, zurčící řeky a hluboké, tmavé lesy. Jsou zde živě pulsující města, například Nice a Marseille, ale i ospalá středověká městečka na kopcích. Staré i nové, tradiční i moderní, přírodní i vytvořené člověkem; to vše tvoří tuto kouzelnou oblast, království různorodosti a protikladů.

3 HISTORIE A KULTURA 11 V jedné věci se však všichni shodnou. Navštivte Provence a podlehnete jejímu kouzlu i vy. Slunce, azurové nebe a úžasná přírodní scenérie vás zcela jistě uchvátí. Posaďte se na terasu kavárny Café de France v Lacostě, popíjejte aperitiv a kochejte se výhledem na stovky políček a na středověké budovy městečka Bonnieux na kopci v dálce. Na kvetoucím levandulovém poli nedaleko Buoux vás zase omámí úžasná tmavomodrá barva pupenů. Ve vesnici Ségurat v oblasti Côtes du Rhône zase můžete pozorovat místní řemeslníky, jak pečlivě omalovávají malé postavičky z terakoty. Na živelném rybím trhu v Marseille si můžete pochutnat na vynikající bujabéze (provensálské rybí polévce). V Camargue můžete pozorovat hejna plameňáků atd. Provence je slavná díky skvělému vínu, šťavnatému ovoci, bohaté zelenině, původní románské architektuře, díky přátelským lidem, zpěvnému akcentu, úžasným plážím a spoustě festivalů a slavností. To vše vysvětluje, proč každý, kdo Provence navštívil, od Římanů až po současné filmové hvězdy, byl touto oblastí uchvácen. Provensálský styl je poněkud zvláštní: je obyčejný i sofistikovaný, tradiční i elegantní, nic není ponecháno náhodě. Kamenné zdi jsou vybledlé od slunce, pestré ubrusy a povlečení se vyrábějí podle staleté tradice a místní řemeslníci vyrábějí kameninové a skleněné nádobí. I ti, kdo Provence nikdy nenavštívili, znají její krásy díky mnoha skvělým malířům. Jmenujme alespoň Matisse, Renoira, Picassa, Bonnarda, Chagalla a Cézanna, který se narodil v Aixu. Avšak malířem, jejž místní krajina ovlivnila nejvíce, je dozajista Vincent van Gogh, který se v roce 1888 usadil v Arles a během dvou let zde namaloval více než 150 obrazů. A právě tyto van Goghovy obrazy nám Provence nejlépe představily: barevné, svěží kosatce, slunečnice, hvězdné noční oblohy a kavárny. Své sestře Willemieně v roce 1888 napsal: Krajina jižní Francie se nedá namalovat světle fialovými barvami, které jsou typické pro sever... zdejší paletu barev tvoří azurově modrá, oranžová, růžová, červená, jasně žlutá a zelená, vínová a fialová. Ale i zde platí, že lidské oko všechnu tu krásu ani nedokáže pojmout. MATKA PŘÍRODA Základním prvkem provensálské krajiny je pórovitý vápenec a středozemská lesostep. Mezi typické místní rostliny patří stříbřité olivovníky, dužnaté macchie a tymián. Města Marseille čeká slibná budoucnost. V rámci projektu Euroméditerranée sem proudí milióny eur, neboť Marseille se má stát v roce 2010 nejdůležitějším středomořským přístavem.

4 12 i vesnice zdobí tisíce kašen s tryskající vodou. Během několika dnů, někdy i hodin, zde může napršet tolik, co v Paříži za celý rok. Z hor pak se řítí proudy vody, které vtékají do řek (Verdon, Durance, Rhôna) a do Středozemního moře. Po tomto krátkém období dešťů se vrátí sucho trvající i několik měsíců. K tomu se navíc přidá suchý vítr mistrál, který sužuje krajinu více než sto dní v roce. To ovlivňuje úrodu, umístění domů i náladu místních obyvatel. Tento silný vítr dokáže převracet auta, shazovat střešní tašky, vytrhávat stromy i s kořeny. Provensálský spisovatel Marcel Pagnol popsal zdejší vrtochy přírody ve svém románu Živá voda, v němž vypráví o smrti laskavého farmáře, před nímž ostatní vesničané ukrývají zdroj pitné vody, a o pomstě jeho dcery. ZEMĚDĚLSKÝ RÁJ Patricia Wellsová se v úvodu ke své poslední knize At Home in Provence ptá: Jak nás tato kamenná a zdánlivě opuštěná země může

5 13 tak obohacovat? Srdnatí Provensálci však dokázali z této neúrodné země vytvořit ráj farmářů a nabízejí skvělé lanýže, lahodné třešně, kdoule, hrušky, olivy, červená vína a štiplavé kozí sýry. Stánky trhovců jsou vždy plné těchto pochoutek. Kromě toho nabízejí také slunečnice, vlčí mák a květiny z okolních polí. Provensálci, kteří se většinou živili jako farmáři a rybáři, byli vždy úzce spjati s půdou. Nesnažili se přírodu pokořit, ale spíše se přizpůsobili. Vysadili stromy, které je chránily před bodavým poledním sluncem, Vlnící se pole červené levandule na Plateau de Puimichel. Většinu práce dnes zastanou sekačky, ale na některá malá políčka se traktor nedostane a úroda se dodnes musí sklízet ručně. domy stavěli zády k nepříjemným severním větrům a před vysokými teplotami se chránili masivními okenicemi. Po druhé světové válce byl venkovský způsob obživy, který je tak úzce spjat se zemědělstvím, ohrožen velkým rozvojem

6 14 HISTORIE A KULTURA industrializace, který zasáhl celou Francii. Hospodářsky bylo důležitější vyrábět nadzvuková dopravní letadla Concorde a jiné technické vymoženosti. Modernizace zasáhla i zemědělství a farmáři, kteří měli pouze malá políčka, kde se moderní technika nedala využít, zbankrotovali. Na začátku 80. let 20. století pracovalo v zemědělství jen deset procent Provensálců, zatímco před druhou světovou válkou to bylo 35 procent. Oblast však zachránil celosvětový trend zaměřený na organické a biologicky pěstované plodiny, kterých byl všeobecný nedostatek. Provence se proto vrátila zpět k rodinným farmám, k tradiční výrobě olivového oleje, bylin a vína a stala se tak největším francouzským pěstitelem i vývozcem organických plodin. To však neznamená, že by se této oblasti vyhnula modernizace. Spíše naopak.

7 PROVENCE A AZUROVÉ POBŘEŽÍ DNES 15 Provensálci často tráví volný čas pétanquem (každá vesnice má k tomu vyhrazené hřiště) jako například zde ve Fontvieille. chemikálie. Patří k největším centrům chemického průmyslu v Evropě. Návštěvníci Marseille jistě uslyší o projektu Euroméditerranée. Jedná se o jedinečný projekt, který se soustředí na urbanistický rozvoj centra města rozkládajícího se na ploše o rozloze 300 hektarů. Jeho cílem je soustředit na jedno místo velké profesionální a technologické firmy. Navíc se zde budují nová kulturní centra i moderní byty, restaurují se muzea, vznikají zde nové restaurace. Předpokládá se, že do roku 2010 se Marseille stane centrem středomořské oblasti volného obchodu. V Cadarache pokračuje výzkum v oblasti nukleární energie a La Gaude je světově proslulá svojí elektronikou. Marseille věnuje nemalé finanční prostředky na biologický výzkum, zatímco na Mont Ventoux, v Michel-de-Provence a v Nice se nacházejí atomová a meteorologická centra. Průmyslové a přístavní souměstí Fos- Lavera-Berre je střediskem petrochemického průmyslu, kde se vyrábí polymery a kvalitní SRDCE TRADICE Královna Arles, zahalená v tradičních krajkových šatech, mluví plynně provensálsky (tradiční oblastní dialekt), což je mnohem důležitější než krása. Každé tři roky volí královnu sedmičlenná porota. L'Arlésienne, jak ji zde nazývají, se stala symbolem oddanosti tradici, která se projevuje v mnoha dalších aspektech zdejšího života. Každá vesnice má svůj vlastní erb, například ovoce, sýry, vína nebo místní cukroví. Kalendář je plný různých tanečních a hudebních festivalů i slavností, kdy se účastníci obléknou do svých typických krojů. Většina těchto kulturních akcí má náboženský charakter, například festival v Les-Stes.-Mariesde-la-Mer oslavuje patrona cikánů. Jiné se konají na oslavu sklizně levandule, vína a olivového oleje. Původ dalších je zastřen tajemstvím; například v Gorbiu lidé procházejí ulicemi města s prázdnými šnečími ulitami a pochodněmi. V Nice se koná kalabasový festival, který oslavuje začátek jara. (Pozn. překl.: kalabasa je tykvovitá rostlina.) Při této příležitosti se symbolicky veřejně smiřují manželské páry, které byly po celou zimu zavřeny doma. Avšak mezi nejtradičnější a nejoblíbenější slavnosti v Provenci patří Vánoce. Začínají velkou štědrovečerní večeří (gros souper), po níž celá rodina odchází na půlnoční mši.

8 16 Rodina se shromáždí kolem stolu, který je vyzdoben jmelím, pšenicí sv. Barbory a naklíčenou čočkou, neboť tyto rostliny jsou považovány za symboly prosperity. U stolu je též prostřeno pro chudé nebo pro rodiče, kteří zemřeli. Stůl se neuklízí po celé tři dny, aby se tohoto hodování mohli zúčastnit i andělé. K vánoční atmosféře neodmyslitelně patří barevné postavičky světců (santons) ze dřeva nebo hlíny, které vyrábějí místní řemeslníci již od 18. století. Provence však nejlépe charakterizují malé každodenní tradice, v nichž se ukazuje, že Provensálci jsou lidé, kteří si dovedou užít života, posedět s přáteli i s rodinou, a že jim je rozhodně cizí jakýkoli shon. Obchody a instituce (včetně muzeí) jsou od dvanácti do dvou nebo do tří (někdy i do čtyř) zavřeny. Provensálci milují dlouhé obědy a následnou siestu. Podobně i večeře jsou dlouhou konverzační záležitostí. Začíná se aperitivem (většinou se podává oblíbený lékořicový likér

9 17 pastis nebo sklenka muškátového vína), po němž následuje několik chodů připravených z čerstvých místních ingrediencí. Provence si zachovala své tradice a ubránila se globalizaci, přestože jižní Francie vždy byla lákadlem pro okolní svět: Řekové sem přišli v roce 600 př. n. l., před několika staletími sem karibští obchodníci přinesli ozdobné bavlněné látky, tzv. indiennes, které jsou dnes považovány za typicky provensálské. Slané tresky, které jsou neodmyslitelnou součástí místní kuchyně, Přístavní kavárny, jako je tato v Toulonu, nabízejí čerstvou bujabézu a další mořské lahůdky. byly přivezeny z Nové Anglie. Marseille je světovou křižovatkou a městem přistěhovalců čtvrtinu obyvatel tvoří Severoafričané. To vše společně dotváří krásu této oblasti. Je zde mnoho dalších krás, avšak ke skutečnému poznání Provence byste potřebovali celý život. Ale stálo by to za to!

10 18 HISTORIE A KULTURA Kozí sýr z Banonu se dodnes připravuje podle prastarého galorománského receptu. Každý kousek sýra je zabalen do kaštanových listů a převázán lýkem nebo stéblem slámy, aby vydržel po celou zimu čerstvý. Cuisine du soleil TÉMĚŘ V KAŽDÉM PROVENSÁLSKÉM MĚSTĚ JSOU STÁNKY TRHOVCŮ plné sluncem ozářených třešní, melounů, suchých salámů, červených rajčat, olivových olejů i kozích sýrů, které tvoří základ jednoduché, aromatické a zdravé místní kuchyně. Provensálská kuchyně vychází z prastaré tradice středomořské kuchyně a mění se podle ročního období. Její kořeny spadají až do doby, kdy sem přišli první řečtí přistěhovalci, kteří s sebou přinesli olivy. Patrný je i vliv italský, přestože sami Provensálci jsou velmi pyšní na to, že jejich cuisine du soleil (slunečná kuchyně) je naprosto originální a jedinečná. Základ provensálské kuchyně tvoří česnek, olivový olej a byliny. Česnek, který nesmí nikdy chybět, dodává jídlu správný říz. Olivový olej, který se používá při vaření i při dochucování, je pro Provensálce stejně důležitý jako víno. Nejlepší oleje, které posuzují pěstitelé podle přísných pravidel, mají označení AOC (appellation d'origine contrôlée). Nejoblíbenější provensálské byliny bazalka, tymián a rozmarýna se používají při dochucování mnoha jídel, od kuřete až po zmrzlinu. Z dalších oblíbených koření jmenujme alespoň šalvěj, lístky kerblíku, estragon, anýz a levanduli. Veškeré omáčky a chuťové přísady jsou variantami těchto základních ingrediencí. Nejznámější je česneková majonéza aïoli, která se podává k tresce, k čerstvé zelenině nebo i k polévkám. Anchoïade je sardelová pasta z česneku a olivového oleje, zatímco tapenade je pyré z černých oliv ochucené česnekem, kapary, sardelkami a olivovým olejem. Dává se na topinky nebo se podává s celerem. Ze zeleniny patří k nejoblíbenějším chřest, baklažán, cukety, rané artyčoky, rajčata a žampióny. Mezi nejběžnější zeleninová jídla patří ratatouille, což je chutná směs cibulí, rajčat, baklažánů a cuket, které se podusí na paprice, česneku a provensálských bylinách (herbes de Provence). Oblíbená je též plněná zelenina, například aubergines farcies à la provençale (baklažán plněný masem, cibulí a bylinami v rajské omáčce) a fleurs de courgettes farcies (plněné cukety).

11 HISTORIE A KULTURA 19 Olivy na trhu v St-Rémy-de-Provence. V Provence se pěstuje na patnáct různých druhů oliv, které se podávají přímo na stůl, nebo se z nich vyrábí olej. Z Nice pochází salade niçoise (obsahuje rajčata, okurky, vejce uvařená natvrdo, cibuli, papriku, fazole, olivy, někdy i tuňáka, ale nikdy ne brambory) a pissaladière (cibulový koláč s olivami a sardelkami). Mezi časté přílohy patří grilovaná rajčata s česnekem a strouhankou. Soupe au pistou je typická hutná zeleninová polévka s fazolemi, do níž se přidá pistou (bazalka, česnek, olivový olej, strouhaný parmezán). Na žádném jídelním lístku nesmí chybět černé zlato Provence lanýže (viz str. 58). Nejběžnějším masitým jídlem je jehněčí. Skutečnou delikatesou je agneau de Sisteron pečené s provensálským kořením. Na jídelním lístku ho najdete pod názvem gigot d agneau aux herbes. Ze zvěřiny jsou nejoblíbenější zajíci, králíci a divočák; z ptáků pak sluka a drozd (kteří se podávají s omáčkou a salámem). Téměř na žádném jídelním lístku nechybí hovězí, zvolna dušené ve vlastní šťávě. V oblasti Camargue narazíte na každém kroku na taureau býčí maso, které se podává grilované na červeném víně s olivami a rajčaty, nebo v úpravě boeuf à la gardiane, ke které se jako příloha podává vynikající místní oříšková rýže. Na pobřeží patří mezi největší lahůdky ryby, například ančovičky, treska, mořský okoun, nebo pražma mořská, zatímco ve vnitrozemí si můžete pochutnat na sladkovodním pstruhovi. V rybářských přístavech západně od Marseille se podávají oursins (ježovky), violets (sumky) nebo bulots (surmovky). Nicméně královnou všech mořských specialit je bujabéza, klasická rybí polévka, která vznikla v Marseille a dnes se si na ní můžete pochutnat kdekoli na pobřeží (viz str. 124). O něco levnější variantou je bourride, která se připravuje z bílého rybího masa a aioli; další oblíbenou rybí polévkou je baudroie se zeleninou a česnekem. K provensálským lahůdkám patří i místní ovoce, například luberonské třešně, cavaillonské melouny (které se zde pěstují od dob avignonských papežů), meruňky, hrozny a ke konci léta také vyzrálé fíky z Marseille. Velký výběr sezónních specialit najdete na místních trzích, které se konají v každém městě alespoň jednou týdně. Co se týká sýrů, provensálskou specialitou je kozí sýr (chèvre). Nejslavnějším sýrem je banon (který se vyrábí z ovčího mléka), picodon je štiplavý kozí sýr, zatímco pelardon je vyzrálejší a tužší. Typickým jemným ovčím sýrem je brousse, který se používá při přípravě raviol nebo se podává jako moučník s olivovým olejem a medem. Více informací o moučnících najdete na straně 162.

12 20 HISTORIE A KULTURA Provensálská vína Úrodná půda a slunné podnebí v Provence s výjimkou nepříjemného mistrálu vytvářejí ideální podmínky pro pěstování vinné révy. První víno sem přinesli Řekové. Jednalo se o odrůdu syrah pocházející z perského Shirazu. Tehdy ještě neznali maceraci a tak se nejpopulárnějším vinným nápojem stalo rosé. Přestože Provence patří k největším vinným oblastem ve Francii, zdejší víno bylo považováno za druhořadé. Místo termínů vytříbené nebo ušlechtilé se při popisu zdejšího vína používají spíše termíny pozlátko pro turisty nebo trpké červené. To se však pomalu začíná měnit, neboť zdejší vinaři se začali soustředit na kvalitu. Řeka Rhôna patří k největším vinařským řekám: po jejích březích se rozkládají jedny z nejlepších vinic na světě. Mezi nejoblíbenější odrůdy patří Tavel, Muscat de Beaumes-de-Venise nebo slavné Châteauneuf-du- Pape. Většina provensálského rosé se pěstuje dále na východ, na provensálském pobřeží; na menších vinicích na azurovém pobřeží se zase dobře daří vynikajícím bílým vínům Cassis. Následuje základní přehled názvů nejznámějších provensálských vín. v sudech, nikoli novější technikou macerace. Nejslavnější a nejdražší provensálské rosé je Tavel, které se pěstuje 13 km na západ od města Châteauneuf-du-Pape. Je suché a silné; nejlepší je mladé. Nejlahodnější Tavel se pěstuje v Domaine de la Forcadière a Domaine de la Genestière. V Beaumes-de-Venise se vyrábí sladké a silné muškátové víno, které má své vlastní označení AOC; je to velmi oblíbený aperitiv. Côte de Provence: Hlavní provensálská vinařská oblast AOC (s roční produkcí 100 miliónů lahví) je šestou největší ve Francii. Rozkládá se na rozloze hektarů mezi městy Nice a Aix-en-Provence a zahrnuje také provincii Varois. Rozkládá se mezi Hyères a Fréjus až k Středozemnímu moři. Díky různorodé půdě i podnebí od mořského pobřeží až po kopce ve vnitrozemí se toto označení vztahuje na mnoho různých odrůd. Většinu 75 procent tvoří čerstvé a zároveň vyzrálé rosé, následuje aromatické červené (20 procent) a vzácné bílé (5 procent). Vína Côte de Provence se pijí vždy mladá a podávají se vychlazená na 8 10 stupňů Celsia. Mezi nejlepší výrobce patří: Domaine Gavoty a Domaine Richeaume. Côte du Rhône: Tímto názvem jsou označována většinou červená vína z oblasti šesti departementů a tří krajů o celkové rozloze hektarů. Severně od Avignonu podél východního břehu řeky Rhôny se pěstují vína označovaná jako vins méridionaux. Nejslavnějším vínem je Châteauneuf-du-Pape, jehož historie sahá až do doby papežů v Avignonu (viz str ). Je to silné, těžké červené víno smíchané z nejméně osmi, ale někdy až třinácti odrůd vína (cépages). Dominantní odrůdou je Grenache. Mnohem vzácnější je bílé Châteauneuf-du-Pape, které tvoří pouhých 7 procent celkové produkce. Mezi nejlepší výrobce patří Beaucastel a Rayas. Mezi další oblíbená červená vína z této oblasti patří Gigonda. Je silné a těžké. Z okolních sedmnácti vesnic oblasti Côte du Rhône pocházejí vyzrálá červená vína, lahodná díky dobré půdě a mikroklimatu. Nejlepší víno se vyrábí tradičním způsobem kvašení Vignoble de Bandol: Bandol je slavný díky lahodnému červenému vínu z hroznů Mourvèdre, které k dozrání potřebuje minimálně 18 měsíců v dubových sudech. Dá se pít téměř okamžitě, ale nejlepší je archivní. Pro zájemce z okolí se vyrábí i rosé, které musí zrát minimálně osm měsíců ve dřevěných sudech (pro rosé je to nezvyklé), což dodá vínu oranžové zbarvení. Vignoble de Cassis: Malý přístav Cassis je známý díky výbornému bílému vínu (75 procent celkové produkce), které se skvěle hodí k místním specialitám, jako jsou mořští šneci s česnekovou majonézou. Také v Clos Ste- Magdelaine se na slunečných stráních s vápenatou půdou na pobřeží Středozemního moře pěstuje vynikající bílé víno. Ochutnávky, návštěvy a nákupy: Víno si můžete zakoupit přímo na vinicích (domaine)

13 HISTORIE A KULTURA 21 Vlevo: Konečný produkt na prodej v Maison des Vins v Les Arcs. Uprostřed: V sudech v Domaine Ste- Roseline víno stárne. Dole: Sběr hroznů nedaleko Cotignacu v oblasti Côtes de Provence. u vinaře (producteur). Je to zde mnohem levnější než v obchodech. Většina vinařů nabízí ochutnávky (dégustations). Pokud chcete nějakou vinici navštívit, domluvte se předem telefonicky. Nejlepší prohlídku vinic nabízí oblast Châteauneuf-du-Pape, Les Dentelles (viz projížďka na str ) a Varois nedaleko Les Arcs (viz projížďka na str ). Na straně 230 najdete informace o vinařských etiketách.

14 22 HISTORIE A KULTURA Země DNEŠNÍ CHARAKTERISTICKÝ VZHLED PROVENCE SMĚSICE BÍLÉHO VÁPENCE, rudě okrových útesů a třpytivého modrého moře je výsledkem dlouhého geologického vývoje. Začalo to před více než 200 milióny let, kdy byla jihovýchodní Francie zalitá velkým mořem. V období druhohor (před ,4 milióny let) se objevila pevnina Tyrrhenia, kterou vytvořilo několik sopek, které se táhly od dnešní francouzské Riviéry až po Tyrrhénské moře u Itálie. Díky erozi se reliéf krajiny postupně srovnával a řeky odplavovaly nánosy až na dno Tethyského moře, kde se postupně ukládaly v horizontálních vrstvách vápníku, jílu, břidlice a pískovce. Uprostřed období třetihor se skalnaté vrstvy díky podzemní sopečné činnosti kupily na sebe a vznikly vápencové hřebeny, které se táhnou od východu na západ a jsou pro dnešní Provence tak charakteristické. Mezi zbytky staré Tyrrhénie patří například Massif de l'estérel západně od Cannes, Massif des Maures a také Sicílie a Korsika. Provence se dělí na šest departementů (Vaucluse, Bouches-du-Rhône, Var, Alpes- -de-haute-provence, Alpes-Maritimes a část Hautes-Alpes). V 60. letech 20. století se tyto departementy spojily v jednu administrativní oblast pod názvem Provence- Alpes-Côte d'azur. Hlavním městem se stala Marseille. Region má celkovou rozlohu téměř km čtverečních a je ohraničen řekou Rhônou na západě, Středozemním mořem na jihu, Itálií na východě a Alpami na severu. DEPARTEMENTY Většinu území departementu Vaucluse, který na západě ohraničuje řeka Rhôna a na jihu řeka Durance, tvoří úrodná půda pro pěstování vinné révy a ovoce. Celkový charakter krajiny také dokresluje rovina Plateau de Vaucluse s jeskyněmi a podzemními řekami, které tu a tam vystupují na povrch jako prameny, např. Fontaine-de-Vaucluse. Na severu se tyčí pohoří Ventoux Massif s horou Mont Ventoux (1909 m n. m.), která je nejvyšší v celé oblasti. Rozmanitá krajina departementu Bouches- -du-rhône, který ohraničují řeky Rhôna a Durance, Středozemní moře a pohoří Massif de la Ste-Baume, je Provence v malém. Na západě vytvořily naplaveniny otevřené pláně. Jižně od vápencových kopců Les Alpilles se rozkládá obrovské pole říčních kamínků, které vyznačují místo dávné delty řeky Durance. Jižně odtud řeka Rhôna protéká bažinatou oblastí v Camargue, která je rájem mnoha druhů ptactva, a vlévá se do moře. Údolí Arc na východě odděluje pohoří Ste-Victoire a Étoile. Dále na východě se nachází nejlesnatější oblast Provence Var, která je vklíněná mezi Středozemní moře, jižní Alpy a Bouches-du- Rhône. Podél pobřeží se táhnou velké horské masivy a nedaleko od břehu leží ostrovy Îles d'hyères.. Přímořské Alpy na hranicích mezi skalnatou rovinou regionu Var a samotnými Alpami vytváří slavné skalnaté Azurové pobřeží. Alpské vrcholky v oblasti Alpes-de-Haute-Provence se tyčí až do nebe. Gorges du Verdon je největším kaňonem v Evropě, zatímco na jihovýchodním břehu řeky Durance se na rovině Valensole rozkládá levandulové království. PŘEVAŽUJÍCÍ FLÓRA Dubové a borovicové lesy pokrývají 38 procent území Provence. Jedná se o věčně zelené, pýřité a korkové duby a borovice přímořské, halepské i piniové. Řekové sem přinesli první olivovníky v roce 600 př. n. l. Angličané sem v 19. století přinesli palmy, mimózy, eukalypty a australské sukulenty. Citrónovníky a pomerančovníky se pěstovaly podél pobřeží již ve středověku. Také se zde daří kaštanům, lípám i mandlovníkům. V hustém porostu, kterému se říká maquis, roste mnoho bylin, například rozmarýna, bazalka, estragon, tymián, fenykl nebo oregano. Do středozemské lesostepi patří jalovec, kermesový dub a kapradí, které se přizpůsobily teplejšímu a suššímu podnebí a dokážou přežít na křídovém podloží i při nedostatku vody. Nádherná slunečnicová pole a hora Montagne Ste-Victoire

15

16 24 Kamenná obydlí, zvaná bories, se stavěla v Luberonu od nepaměti. Historie Provence DNEŠNÍ POKLIDNÁ PROVENCE S DOKONALOU PŘÍRODNÍ SCENÉRIÍ SE zrodila z konfliktů; ať už se jednalo o konflikty mezi městy, mezi venkovskou šlechtou a králem, mezi bohatými a chudými, nebo mezi katolíky a protestanty. Během tohoto vývoje se neustále měnily i hranice. Zakořenil zde sveřepý nacionalismus, který na začátku 20. století opět rozdmýchal Frédéric Mistral a později Marcel Pagnol či Jean Giono. Nacionalismus zde přežívá i dnes, a sice v naprosté loajalitě místních obyvatel ke všemu provensálskému ; ať už se jedná o skvělou místní kuchyni, tradice či jazyk. PREHISTORIE Díky strategické lokalitě na pobřeží Středozemního moře se Provence stala oblíbeným místem již v dávných dobách. První lidé přišli do oblasti kolem dnešního Monaka již před jedním miliónem let. Z té doby pocházejí kresby v jeskyni Grotte de l'observatoire (dnes muzeum). Asi let př. n. l. se lidé usadili kolem pláží Terra Amata v Nice (dnešní Boulevard Carnot). Byly objeveny zbytky jejich příbytků i ohniště a koprolity (zkamenělé lidské výkaly). Bylo zjištěno, že se zde od pozdního jara do začátku podzimu pěstovalo obilí, z čehož se dá usuzovat, že se jednalo o sezónní tábor.

17 HISTORIE A KULTURA 25 Ve střední době kamenné, tedy asi před lety se zde objevil člověk neandertálský. Homo sapiens sem přišel asi o let později. Z tohoto období se našly zbraně v jeskyních Grimaldi. Náhrdelníky a náramky z mušlí a rybích kostí spolu s kostrami byly objeveny v Rochers Rouge u Mentonu. Byli to především lovci, rybáři a sběrači. Z období vrcholu doby kamenné (asi let př. n. l.) se v jeskyních zachovaly nástěnné malby bizonů, tuleňů a kozorožců, např. v Grotte Cosquer v horském masivu nedaleko Cassis. Byly objeveny teprve v 60. letech 20. století. V mladší době kamenné (asi let př. n. l.) se zde lidé usadili natrvalo. Chovali ovce, pěstovali obilí a stavěli kamenné domy, tzv. bories, které se zachovaly např. v Luberonu; v Gordes se zachovala celá vesnice. Své mrtvé pohřbívali v hromadných kamenných mohylách, tzv. dolmenech, které si můžete prohlédnout v masivu Maures. Někdy mezi rokem 2800 a 1300 př. n. l. se pastevci vydali do vzdáleného údolí Vallée des Merveilles nedaleko Tende, kde vytvořili desetitisíce rytin v jeskyních na úpatí hory Mont Bégo. Jsou zde například čarodějnické postavy, zvané oranty, které svědčí o tom, že se zde pravděpodobně konaly náboženské obřady. Původním obyvatelům je věnována skvělá výstava v Musée des Merveilles v Tende. Další skupinou obyvatelstva, která se usadila v Provence, byli Ligurové, u nichž je obtížné stanovit jejich původ. Obecně se toto označení vztahuje na všechny obyvatele středomořské oblasti na přelomu mladší doby kamenné a doby železné. Kolem roku 800 př. n. l. začali Ligurové budovat opevněné vesnice na kopcích; později se pro ně začal užívat latinský název oppidum. Přibližně ve stejné době sem začali ze severu přicházet Keltové, kteří se s Ligury smísili a později vytvořili bojovný keltoligurský kmen, který se usadil v Entremontu, severně od dnešního města Aix-en-Provence. ŘEKOVÉ (600 PŘ. N. L. 118 N. L.) Západní civilizace přišla do Provence v roce 600 př. n. l., kdy se v Massalii (dnešní Marseille) usídlili Řekové. Během následujících dvou staletí založili obchodní centra v Antipoli (Antibes), Nikaii (Nice), Olbii (Hyères), Monoïku (Monaco) a Glanumu (nedaleko St-Rémy). Začali zde pěstovat vinnou révu a olivovníky a položili tak základy hospodářství, které se v Provenci udrželo až dodnes. Když Římané začali dobývat nová území na západě, obyvatelé Massalie se s nimi spojili. Jejich společnými nepřáteli byli Etruskové, kteří okupovali území mezi nimi, Féničané, Keltové a Ligurové. Když Hannibal, slavný generál ze severoafrického Kartága, překročil Alpy se svými slony, aby napadl Řím, Massaliové se okamžitě přidali na stranu Římanů. V roce 212 př. n. l. přijala Massalia římskou formu městské samosprávy. Spojenectví bylo nejtěsnější v roce 125 př. n. l., kdy se spojily kelto-ligurské kmeny a napadly Massalii z Entremontu. Překvapení Massaliové požádali Řím o pomoc. Římané přišli, zničili Entremont a vybudovali pevnost Aquae Sextiae Salluviolum (Aix-en- Provence). Vzniklo tak první římské město v zaalpské Galii. Kvůli zabezpečení hranic mezi Římany a kelto-ligurskými kmeny i obchodních cest do Španělska umístili Římané do měst mezi Alpami a Pyrenejemi své posádky. Vznikla tak Provincia Romana první římská provincie mimo území Itálie. PROVINCIA ROMANA (118 PŘ. N. L. 472 N. L.) Po dobytí celé Galie Juliem Caesarem v letech př. n. l. zde Římané vytvořili prosperující provincii a žili zde 600 let v míru a pokoji. Nîmes, Aix a Arles se staly významnými římskými městy a kolonie Glanum a Vaison-la-Romaine vzkvétaly. Po celé provincii vznikaly významné stavby, například amfiteátry, arény, lázně, chrámy i stadiony. Některé z nich se zachovaly v poměrně dobrém stavu až do dnešních dnů. Římské stavební projekty se však nesoustředily jen na budovy, ale i na silniční síť, která vedla z Itálie až do Španělska, na akvadukty (k nejkrásnějším patří Pont du Gard nedaleko Nîmes). Ke kulturnímu dědictví této doby patří i místní jazyk, provensálština, která vznikla z latiny. Massalia zůstala díky své loajálnosti vůči Římu nezávislým státem na římském území. Město se však dopustilo osudové chyby,

18 26 HISTORIE A KULTURA když se během římské občanské války v roce 49 př. n. l. přidalo na stranu Pompea a nikoliv Julia Caesara. Když se Caesar chopil moci, potrestal Massalii za tuto chybu tím, že zrušil její nezávislost a její bohatství rozdělil mezi Arles, Narbonne a Fréjus. Nicméně město dále rozkvétalo jako centrum vzdělání; jeho univerzita byla srovnatelná i s univerzitou v Athénách. Byla to poslední kulturní výspa řecké kultury na západě. Obrácení Konstantina Velikého na křesťanství v roce 312 znamenalo počátek konce Římské říše. Císař vládl spíše z Konstantinopole než z Říma a jeho zájmy se soustředily na Střední východ. Křesťanství přišlo i do Provence a na místě římských chrámů se začaly stavět kláštery a kostely. OBDOBÍ INVAZÍ ( STOLETÍ) Západořímská říše zanikla v roce 476. Její rozpad urychlily germánské kmeny, které vtrhly na římská území: Burgunďané (ze Skandinávie), Ostrogóti (východní Gótové z oblasti u Černého moře) a především Vizigóti (západní Gótové, z oblasti u dunajské delty v Transylvánii). V 6. století přišel další germánský kmen Frankové. Města Marseille, Arles i Avignon kladla odpor, ale byla brutálně rozdrcena. Provence byla rozdělena mezi několik vévodství a království západní a střední Evropy, nacházejících se na území dnešní Francie a Německa. Provence zůstala součástí Francké říše až do roku 843, kdy byla podepsána Verdunská smlouva. Vládla zde Karolinská dynastie (včetně samotného Karla Velikého). V 9. a 10. století došlo k dalším invazím: nejdříve to byli Normané a později dokonce i Maďaři, kteří v roce 924 vyplenili Nîmes. Největším nebezpečím však byli Saracéni (takto byli označováni muslimští nájezdníci, k nimž patřili Turkové, Maurové a Arabové). Provence s nimi nejdříve uzavřela příměří, aby mohla bojovat proti Frankům a získat tak nezávislost, avšak později došlo k mnoha vzájemným potyčkám, které se táhly po několik staletí. Vesničané se uchýlili na vrcholky kopců, kde si vybudovali pevnosti. Z této chaotické doby pochází mnoho provensálských vesniček na kopci (villages perchés). Saracéni byli poraženi v několika bitvách, ale jejich nebezpečí bylo definitivně zažehnáno až v roce 972, kdy Guillaume le Libérateur, vévoda z Arles, napadl a dobyl saracénskou pevnost La Garde-Freinet v pohoří Massif des Maures. RANÝ STŘEDOVĚK ( ) V roce 1032 se Provence stala součástí Svaté říše římské. Sídlo říše se však nacházelo ve vzdáleném jižním Německu a města rychle získala samostatnost. Do malých bitev mezi barony a neustále se měnícími aliancemi se říšští vladaři nemíchali. Jedním ze světlých momentů tohoto období temna byl obrovský rozvoj církevních institucí mezi nejvýznamnější patřilo opatství Abbaye de St-Victor v Marseille. Byla to také doba poutí, například ke sv. Trophimovi v Arles a ke sv. Guilhemovi nedaleko Aniane. V roce 1095 byly zahájeny křižácké výpravy. Ve stejné době došlo v Provenci (jakož i v celé Evropě) k nesmírnému rozkvětu architektury, poezie a hudby. Trubadúři putovali od jednoho hradu k druhému a zpívali první evropské lyrické básně. Někdy v 11. století malá dynastie, která si začala říkat hrabata z Provence, ovládla celé území mezi řekou Rhônou a Alpami. Když rod v roce 1113 vymřel, titul přešel na hrabata z Barcelony. Raymond Bérenger V. ( ) byl prvním katalánským hrabětem, který se natrvalo usadil v novém provensálském hlavním městě Aix. Byl velmi chytrý a měl šanci vytvořit velkou středomořskou říši. Svou dceru Béatrice, která po něm měla zdědit Provence, provdal za Charlese d'anjou, který byl bratrem francouzského krále Ludvíka IX. Po Bérengerově smrti v roce 1245 se vlády nad provensálským hrabstvím ujala dynastie z Anjou.

19 27 Vlevo: Karel Veliký byl franckým králem ( ) a římským císařem ( ). Nahoře: Mnoho křižáků vyplulo od provensálských břehů do bojů za osvobození Svaté země. PAPEŽOVÉ V AVIGNONU ( ) Papež Klement V. ( ), který pocházel z Francie, měl již dost neustálých hádek a přestěhoval celý papežský dvůr v roce 1309 do Avignonu. Následovalo jej dalších osm papežů, kteří vedli katolickou církev od roku 1309 až do roku Benedikt XII. ( ), který byl třetím papežem v Avignonu a byl kritizován za svou arogantnost a chamtivost, zahájil výstavbu papežského paláce (Palais des Papes). Velkolepost celé stavby o celkové rozloze více než půl hektaru měla symbolizovat absolutní moc církve. Benediktův nástupce Klement VI. ( ) byl aristokrat zvyklý na život v přepychu. Benediktův palác mu připadal

20 28 HISTORIE A KULTURA Téměř po celé 14. století vládli papeži křesťanskému světu z Avignonu. příliš strohý a prostý. Nechal proto postavit palác nový, elegantnější, který byl ve své době obdivován a považován za jednu z nejkrásnějších a největších pevností na světě. V té době zažíval Avignon i okolní oblast zvaná Comtat Venaissin kulturní renesanci. Rozvíjelo se sklářství a papírenství, vznikla zde umělecká škola zvaná Provençal Primitives neboli avignonská škola. Úplatnost papežského dvora však z Avignonu udělala jedno z nejzkorumpovanějších měst doby. To odsuzoval i básník Petrarca, který zde v té době bydlel. Řehoři XI. ( ) se v roce 1377 podařilo Svatou stolici přesunout zpět do Říma. Francouzští kardinálové však byli velmi nespokojeni s volbou následujícího papeže Urbana VI. a tak se rozhodli uspořádat volby nové a zvolili vzdoropapeže Klementa VII. To vedlo k velkému západnímu schizmatu, kdy byl jeden papež v Římě a druhý v Avignonu. Tento rozkol trval téměř čtyřicet let, až do roku 1417, kdy se v Římě stal papežem Martin V. VRCHOLNÝ STŘEDOVĚK ( ) V roce 1348 se přes přístav v Marseille dostala do Francie morová epidemie

21 HISTORIE PROVENCE 29 Vývoj jazyka F rancouzský jazyk je výsledkem římské nadvlády. Římané s sebou do Galie přinesli nejen klasickou latinu, která se vyučovala na školách a byla literárním jazykem, ale i latinu vulgární (hovorovou), kterou hovořili vojáci a obchodníci. Vulgární latina záhy vytlačila keltštinu a vznikl tak hovorový románský jazyk, kterému se dnes říká francouzština. Nejednalo se však o jediný jednotný jazyk, ale o několik dialektů, které se dělily do dvou základních skupin: langue d'oc (dialekty limousinský, auvergnský, languedocký a provensálský) na jihu a langue d'oïl na severu. Díky dominantnímu postavení severních provincií se ve 13. století stal základem dnešní spisovné francouzštiny langue d'oïl. Provensálština přežívala jako regionální hovorový jazyk; jako jazyk literární byla obnovena až v 19. století. a zdecimovala obyvatelstvo města. Ke všeobecnému strachu a zmatku přispěla i krutá feudální šlechta (například páni z Les Baux). V roce 1409 se však situace začala zlepšovat. Ludvík II. z Anjou, který byl velmi schopným vladařem, založil univerzitu v Aixu. Jeho syn Bon Roi René (dobrý král René) z Anjou ( ) byl jedním z nejvzdělanějších a nejosvícenějších mužů své doby. Na jeho dvoře se rozvíjelo umění a Aix se stalo hlavním městem Provence. V letech , během francouzskoitalských válek, napadl Provence římský císař Karel V. NÁBOŽENSKÉ VÁLKY ( ) Reformace, která se přehnala Evropou koncem 16. století, s sebou přinesla náboženské války mezi katolíky a kacířskými protestanty. Protestanti zabrali Orange, Haute-Provence, Luberon a Nîmes, kde se tři čtvrtiny obyvatelstva přidaly k Hugenotům (francouzští protestanti). Katolíci se rozhodli všechny protestanty odstranit. V roce 1545 bylo během šesti dnů v luberonském kraji v Provence zničeno jedenáct valdenských vesnic. Většinu protestantské populace v Orange vyvraždili v roce 1563 sousední katolíci, zatímco v roce 1567 padlo na 200 katolíků při útoku na Nîmes. V celé oblasti bylo zničeno mnoho kostelů (například St-Gilles), včetně uměleckých skvostů. Nepřátelské střety byly oficiálně ukončeny v roce 1598 ediktem nantským, v němž Jindřich IV. zaručil protestantům občanské i náboženské svobody. Mír trval až do roku 1685, kdy Ludvík XIV. edikt odvolal a znovu zahájil pronásledování protestantů. Mnozí hugenotští vůdci byli zavražděni nebo uvěz-

22 30 HISTORIE A KULTURA Zásluhou Frédérica Mistrala a dalších provensálských básníků a spisovatelů se provensálština a provensálská kultura neztratily v prachu dějin. něni v Tour de Constance v Aignes-Martes a v Château d'if u Marseille. V 17. a 18. století se začaly rozpadat oblastní celky a vzrostlo národní cítění. Města se rozrůstala, stavěly se elegantní měšťanské domy (hôtels particuliers) a zámky. Přestože došlo k velkému rozvoji textilního průmyslu a k rozkvětu přístavů v Toulonu (slavné centrum loďařství) a v Marseille, byla to těžká doba. Největší rána přišla v roce 1720 v podobě morové epidemie, která se dostala do Marseille lodí ze Sýrie. Zemřelo více než 50 procent obyvatel města. Byl zakázán jakýkoli kontakt s Marseille a byla dokonce postavena obrovská zeď, která měla epidemii zastavit. Mor se přesto rozšířil do Toulonu, Aix i do Arles. Epidemie skončila až v následujícím roce. VELKÁ FRANCOUZSKÁ REVOLUCE ( ) Kvůli všeobecné nespokojenosti s panovníkem se Provensálci v roce 1789 připojili k revolucionářům. V Marseille byla postavena gilotina na hlavní třídě La Canabière a bylo zde prý sťato více hlav royalistů než v Paříži. Největším příspěvkem, který v té době dala Provence Francii, však byla píseň, kterou na pochodu do Paříže zpívala marseillská národní garda. Byla složena o několik měsíců dříve během války s Pruskem. Původně se jmenovala Chant de Guerre pour l'armée du Rhin (Bojová píseň pro rýnskou armádu). Později byla přejmenována na Marseillaisu a stala se francouzskou státní hymnou. V té době vládla ve Francii anarchie. Bylo zničeno mnoho zámků, znesvěceno mnoho kostelů a z katedrál se staly chrámy rozumu. Lidé měli strach z pronásledování ze strany církve a tak si z jílu vytvořili malé figurky, tzv. santons, které představovaly světce a biblické postavy. U nich se pak doma modlili. TERITORIÁLNÍ ZMĚNY ( ) V roce 1790 byla Provence rozdělena na tři departementy: Var, Bouches-du-Rhône a Basse-Alpes. O dva roky později anektovala Francie i papežský Avignon a okolní oblast Comtat Venaissin. Vznikl tak departement Vaucluse.

23 HISTORIE PROVENCE 31 V roce 1793 revoluční jednotky zabraly Nice, která patřila Itálii, a také nezávislé Monako, kde vládla rodina Grimaldiů. Britové využili zmatku a v roce 1793 zabrali Toulon. Zanedlouho je však vyhnal tehdy teprve 24letý Napoleon Bonaparte. Mladý Korsičan se dostal k moci v roce 1799 (viz str ). V roce 1814 Francie přišla o území, která v roce 1793 získala. Nice a okolní oblasti získal sardinský král Viktor Emmanuel I. V následujícím roce uprchl Napoleon z exilu na ostrově Elba a se svými stoupenci se vylodil u Golfe-Juan. Odtud se vydal na pochod přes Cannes, Grasse, Castellane, Dignes-les-Bains a Sisteron (tzv. Napoleonova cesta) až do Paříže, kde se uskutečnil jeho návrat k moci. V roce 1848 se Menton a Roquebrune odtrhly od Monaka na protest proti vysokým daním. V roce 1860 Karel III. postoupil práva na tato města Francii výměnou za uznání Monaka jako nezávislého státu. K poslední teritoriální změně došlo v roce 1860, kdy Napoleon III. uzavřel dohodu s italským králem Viktorem Emmanuelem II., která se týkala vyhnání Rakušanů ze severní Itálie. Francie na oplátku získala Nice a Savojsko. BELLE ÉPOQUE ( ) Po nastolení druhého císařství ( ) nastalo období obrození provensálské kultury a jazyka. Vůdčí osobností byl Fréderic Mistral, autor epické básně Mirèio (Mireille). Byl jedním ze sedmi mladých básníků, kteří v roce 1854 iniciovali obrozenecké hnutí Félibrige (viz str. 38). Ve stejné době se oblast měnila pod vlivem industrializace. Díky otevření Suezkého průplavu v roce 1869 a rozšíření francouzských kolonií nesmírně vzrostla lodní doprava, která přinesla prosperitu především přístavu v Marseille. Železnice s úžasnými tunely a mosty dosáhla v roce 1856 Toulon, v roce 1865 Nice a v roce 1868 Monako. V roce 1864 byla zahájena výstavba silnice mezi Nice a Monakem. K velkým změnám došlo i na provensálském pobřeží, které se stalo rekreační oblastí bohatých a slavných. Mezi prvními návštěvníky byli angličtí gentlemani, kteří Provence považovali za součást svého kulturního dědictví. Postupně si bohatí Francouzi, Angličané, Američané i Rusové tuto pobřežní oblast s překrásnou přírodou oblíbili natolik, že na zimu začali jezdit do Nice a Hyères, kde si stavěli grandiózní vily. Módní třída Promenade des Anglais v Nice byla postavena v roce Cannes se stalo turistickým letoviskem v roce 1834, kdy tuto tehdy malou rybářskou osadu navštívil Lord Brougham (bývalý Lord kancléř) a rozhodl se zde usadit. Nechal si zde postavit vilu, kam ho jezdili navštěvovat jeho angličtí přátelé. Ve stejné době turisté objevili také Beaulieu a Antibes. Začátek 20. století je svědkem rozvoje turismu na francouzské Riviéře, prohlášené klidným rájem plným pohody. Na francouzskou Riviéru začali jezdit i členové královských rodin, včetně královny Viktorie, Aga Khana a císařovny Eugénie (manželka Napoleona III.). Když v roce 1887 vydal Stéphane Liégeard prvního průvodce po této oblasti, nazval jej La Côte

24 32 HISTORIE A KULTURA d'azur (Azurové pobřeží) a tento název se udržel až dodnes. V letech se počet zahraničních návštěvníků v Nice zvýšil šestkrát a dosáhl neuvěřitelných Nice se stala nejrychleji rostoucím městem v Evropě. PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA A MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ V první světové válce ztratila Provence každého pátého muže. Výhodou jižní Francie bylo, že se soustředila více na turistiku než na průmysl. Díky tomu poměrně rychle překonala finanční krizi, která zasáhla celou poválečnou Francii. Ve 20. a 30. letech 20. století se Azurové pobřeží stalo synonymem přepychu a zůstalo jím až dodnes. Na nábřeží v Nice a Cannes se začaly stavět velkolepé hotely. Sara a Gerald Murphyovi si na Cap d'antibes nechali postavit nádherný dům, který nazvali Villa Americana. Na léto si sem zvali své přátelé. Mezi jejich nejvýznamnější hosty patřili například Ernest Hemingway nebo Francis Scott Fitzgerald, který sem umístil děj svého románu Něžná je noc. V roce 1929 americký železniční magnát Frank Jay Gould otevřel v Palais de la Méditerranée první kasino. Díky placené letní dovolené, kterou v roce 1936 zavedla levicová Lidová fronta, sem začalo proudit ještě více turistů. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA Když v červnu 1940 padla Paříž, stal se jih součástí svobodné zóny (zone libre), s výjimkou Mentonu a údolí Vallée de la Roya, které zabrali Italové. Azurové pobřeží (především Nice) se stalo bezpečným útočištěm v okupované Francii. Do roku 1942 sem postupně přišlo asi židů. Monako si udrželo neutralitu až do konce války. V roce 1942 však nacisté obsadili Vichy a Provence vstoupila do války. Německé jednotky začaly okupovat jih a vznikl tzv. jižní odboj (neboli maquis podle křovinatého porostu, v němž se odbojáři ukrývali). Když se nacisté vydali v roce 1942 do Toulonu, aby se zmocnili francouzských válečných lodí, Francouzi je většinou raději potopili. Němci vtrhli do Toulonu a Italové zabrali Nice. V lednu 1943 dal Hitler obyvatelům čtvrti Le Panier v Marseille, která byla útočištěm židů, 24 hodin na to, aby se sbalili a opustili město. Pokud zůstanou, budou uvězněni. Celá čtvrť pak byla srovnána se zemí. Provence byla osvobozena , deset týdnů po invazi v Normandii. Jižní útok byl plánovaný jako součást vylodění v Normandii. V noci před vyloděním spojeneckých jednotek na plážích mezi Cannes a Toulonem seskočilo několik tisíc parašutistů do vnitrozemí. Během dvou týdnů byla celá Provence osvobozena. Vallée de la Roya vrátili Italové Francii až v roce MODERNÍ PROVENCE Mezinárodní filmový festival v Cannes, který se poprvé konal v roce 1947, vrátil Azurovému pobřeží klid a mír. Cannes se stalo hlavním městem evropského filmu. Během následujících dvaceti let se Azurové pobřeží stalo centrem filmových hvězd, financí a života na vysoké úrovni. V roce 1956 se zde konala pohádková svatba knížete Raniera III. s hollywoodskou hvězdou Grace Kellyovou a ve stejném roce se v St-Tropez točil film A Bůh stvořil ženu s Brigitte Bardotovou v hlavní roli. V roce 1962 získalo Alžírsko nezávislost a do Francie přišlo asi zchudlých bezdomovců, kterým se říkalo pieds noirs (černé nohy). Mnoho z nich se usadilo v Provence, především ve městech Marseille, Toulon a Nice. Vyvolalo to velkou vlnu nenávisti vůči přistěhovalcům. V 60. letech 20. století došlo v Provenci k velkému rozvoji průmyslu: na řece Durance bylo postaveno pět vodních elektráren, v roce 1965 byla vytvořena rozsáhlá zóna petrochemického průmyslu (asi hektarů) a byl vybudován velký průmyslový přístav Fos-sur-Mer. V 70. letech 20. století přicházelo do Provence více a více turistů (především Britů), kteří si zde nechali zrestaurovat staré farmářské domy. Ve své knize Rok v Provenci o tom píše Peter Mayle. Po jejím vydání v roce 1990 se do Provence (a především do pohoří Luberon) vydaly další hordy turistů. V 80. a 90. letech 20. století zde vládla korupce. Vrcholem bylo neodpustitelné chování pravicového starosty města Nice

25 HISTORIE PROVENCE 33 Členky odboje, které pomáhaly bojovat proti nacistické posádce v Marseille před vstupem spojeneckých vojsk, oslavují osvobození města v září Jacquesa Médécina, který byl během svého 38letého působení dvakrát usvědčen z daňových podvodů. Socialistický prezident François Mitterand, který byl zvolen v roce 1981, vytvořil po celé Francii krajské samosprávy. Byl to velký mezník, který znamenal odklon od pařížského centralismu, který ve Francii přetrvával po celá staletí. V roce 1995 vyhrála volby v Toulonu, Orange a Marignane radikální pravicová strana Národní fronty v čele s Jeanem-Maria Le Penem; v roce 1997 vyhrála i ve Vitrolles. Na celostátní úrovni se sice Národní fronta neprosadila, ale v roce 2002 byli Francouzi šokováni, když Le Pen získal v prvním kole prezidentských voleb 4,8 miliónu hlasů (16,86 %). Největší podporu získal v oblasti PACA (Provence-Alpes-Côte d'azur), kde Le Pen porazil Jacqua Chiraca i Lionela Jospina. Ve druhém kole se zděšení Francouzi vydali k volbám v nebývalém počtu a znovu zvolili Chiraca, který získal 82,21%. V oblasti PACA má však Le Pen velký počet stoupenců dodnes. V novém tisíciletí byla otevřena nová trasa TGV Méditerranée, která zkrátila jízdní dobu mezi Paříží a Marseille na tři hodiny. Celá oblast s nadějí očekává otevření evropsko-středomořské zóny volného obchodu, jejímž hlavním městem bude právě Marseille. Zóna má být otevřena v roce 2010 a z Marseille se má stát kvetoucí obchodní a turistické centrum. Na přestavbu města dostane Marseille dotaci v celkové výši 3 miliardy eur. Dá se předpokládat, že se tak změní i venkovský ráz celé Provence.

26 34 HISTORIE A KULTURA Umění KRÁSNÁ PROVENSÁLSKÁ KRAJINA INSPIROVALA NAPŘÍKLAD VAN GOGHA, Cézanna, Dufyho a další umělce, kteří se na přelomu 19. a 20. století stali hlavními představiteli postimpresionismu. Po druhé světové válce se prosadil se svým lehčím, barevným stylem Pablo Picasso. Jeho tvorba je neoddělitelně spjata s provensálským sluncem a věčně modrou oblohou. Kouzlu Provence podlehli i spisovatelé: Frédéric Mistral se snažil zachránit tradiční jazyk a kulturu a Francis Scott Fitzgerald opěvoval krásné provensálské léto v románu Něžná je noc. Azurové pobřeží je úzce spojeno i s filmem: každý rok v květnu se v Cannes koná mezinárodní filmový festival. ARCHITEKTURA Přestože byla provensálská architektura ovlivněna architekturou francouzskou a italskou, zachovala si svou vlastní specifičnost. Nejstaršími stavbami v oblasti jsou megality z mladší doby kamenné ( př. n. l.), z nichž se mnohé nacházejí v údolí Vallée des Merveilles. Z dalších raných památek stojí za zmínku bories v Luberonu (kamenné chýše ve tvaru jehlanu), které se zde stavěly již 3500 let př. n. l. Nejvíce ovlivnili provensálskou architekturu Římané, kterým tato Provincia Romana patřila 600 let. Z velkých bloků místního vápence zde vybudovali klasické akvadukty, pevnosti, tržiště, chrámy, amfiteátry, vítězné oblouky a lázně. Kopírovali řecké architektonické útvary, které doplnili masivními oblouky, klenbami a kopulemi. Zatímco Řekové využívali sloupů jako důležitého nosného prvku, Římané je využívali pro dekorace. Nejlepším příkladem je krásně zachovalý chrám Maison Carrée v Nîmes. Římané tuto provincii opustili kolem roku 476, ale jejich stavby zde přetrvaly staletí. Některé z nich můžeme obdivovat až dodnes. K nejkrásnějším příkladům patří velké amfiteátry v Nîmes a v Arles, kde se konají býčí zápasy nebo v Orange, kde se pořádají letní koncerty a divadelní představení. Zbytky dalších římských staveb využili křesťané při stavbě nových budov. Typickým příkladem může být křížová chodba St-Sauveur v Aix-en-Provence z 12. století. Různé římské sloupy a pilastry, dokonce i náhrobní kameny, byly harmonicky zakomponovány do nové stavby. Na začátku středověku vyhnali různí nájezdníci vesničany z jejich obydlí. Ti pak našli útočiště na vrcholcích kopců, kde si vybudovali opevněná města s hradbami a branami. Domy byly často propojeny podzemními chodbami, ulice byly nahrubo vydlážděny a odpadní vody odváděla centrální stoka. Mezi nejzachovalejší malebná městečka patří Bonnieux, Gordes a Grimaud. Náboženská obroda v 11. století umožnila Provenci prosadit si vlastní architektonický směr. Vznikl tak provensálský románský styl, který byl prvním západoevropským stylem. Spojil klasický řád a dokonalost římských forem s novými styly severní a jižní Evropy. Základ tvořily římské oblouky, valená klenba, mohutné zdi s několika málo okny a skromná výzdoba. Tyto stavby byly převážně církevní a mezi nejkrásnější příklady patří tři cisterciácké kláštery: Sénanque (1148), Le Thoronet (1160) a Silvacane (1175). Gotika, která kvetla od poloviny 12.století do 16. století v severní Francii, se na jihu příliš neprosadila. K hlavním charakteristickým rysům patří žebrová klenba, velká katedrální okna (na nichž byly znázorněny biblické scény, které měly sloužit k výuce převážně negramotného obyvatelstva) a hlavně vysoké lomené oblouky, které měly směrovat lidského ducha k nebesům. Nejkrásnějším příkladem gotického slohu je papežský palác v Avignonu. Mezi další významné stavby tohoto slohu patří kartuziánský klášter Val de Bénédiction ve Villeneuve-lez-Avignon, bazilika sv. Máří Magdalény v St-Maximin-de la Ste Baume a katedrála sv. Siffreina v Carpentrasu. Na výstavbu citadely na kopci v Entrevaux dohlížel významný vojenský architekt Vauban (17. století).