3 VLADAŘOVA MOC V roce 1545 si desetiletý Vilém z Rožmberka podle dobového zvyku zvolil heslo, které mělo ve zkratce vyjadřovat jeho hlavní životní zásadu. 1 Ač byl chráněncem pasovského biskupa, nesáhl po některém z křesťanských úsloví, jež by symbolizovalo jeho postoj k náboženství. Nezvolil si ani žádné z citově jímavých nebo útěšných zvolání, v jakých si libovali jeho současníci. Čerpal z antické moudrosti, kterou mu přibližovala výuka na katedrální škole, nejspíše ze Suetoniova Životopisu božského Augusta, četby jistě vhodné pro mladého aristokrata. Císařovo oblíbené rčení Speude bradeós převzal ovšem ve formě latinské sentence Festina lente Pospíchej pomalu!, která i v upravené německé podobě Eile mit Vernunft Pospíchej s rozumem! 2 odrážela vyhraněný sklon k racionalismu a cílevědomé uvážlivosti. Bezprostředních podnětů této volby se můžeme nanejvýš dohadovat. Jisté však je, že volba neodrážela okamžitý rozmar, nýbrž převládající životní pocit. Vilém také po většinu života zůstával svému heslu věrný, neboť uvážlivá zdrženlivost se stala společným jmenovatelem jeho mnohostranné politické činnosti. Okamžiků, kdy z této role vypadl, lze nalézt jen několik. Jeden z nich patří ovšem k samému počátku Vilémova vladařství. 58
3 vladařova moc Jezdecká pečeť Viléma z Rožmberka. Ukázka přivěšení pečeti k pergamenové listině. Státní oblastní archiv v Třeboni. Převzetí vlády nad největším šlechtickým dominiem v Čechách bylo pro šestnáctiletého mladíka natolik vzrušující událostí, že zapomněl na dobrá předsevzetí a podlehl nedočkavosti. Koncem března 1551 získal od krále Ferdinanda I. list, ukládající oběma zbylým poručníkům, aby při svatém Jiří, podle tehdejšího kalendáře 23. dubna, předali pravoplatnému dědici jeho majetek. 3 Hrabě Jeroným Šlik, ležící na smrtelném loži, pro těžkú a nesnesitedlnú nemoc svú více na onen svět než na tento hleděv, bez odpornosti mocný list od sebe vzdal. 4 Zato Oldřich Holický ze Šternberka s rezignací na rožmberské poručnictví příliš nepospíchal. Omlouval se nemocí svého starého otce, který vskutku zanedlouho skonal, i vlastní chorobou a žádal o odklad. Za takových okolností se jistě slušelo vyčkat příjezdu poručníka na českokrumlovský zámek a odměnit jej alespoň účastí na slavnostním nástupu nového vladaře. 5 Vždyť Šternberk se po několik let poctivě staral o rožmberský majetek a kromě zákonem předepsaného formálního poděkování si skutečně zasloužil i upřímnou vděčnost. 59
vilém z rožmberka ČESKÝ STÁT V 16. A NA POČÁTKU 17. STOLETÍ (s vyznačením rožmberského majetku kolem roku 1592) Avšak nad společenskými ohledy tentokrát převládla Vilémova netrpělivost. Nástup vladařství sice odložil o tři týdny, ale zároveň rozhodně prohlásil, že déle čekat nebude. Poněvadž se Oldřich Holický ve stanovené lhůtě neuzdravil, a snad ani neměl chuť za takových okolností Viléma navštívit, vzdal se poručnictví v nepřítomnosti. Místo sebe vyslal dva zplnomocněné rytíře, kteří se 12. května 1551 zúčastnili slavnostního nastolení nového rožmberského vladaře. Vilém Oldřichovi písemně poděkoval a slíbil, že se bude za všechno, což jste k dobrému a užitečnému mému a bratra mého (Petra Voka) v mé mladosti pracovati ráčili, rád dobrým přátelstvím odplacovati a odsluhovati. 6 Stín mladické nerozvážnosti tím ze svého postupu nesmyl, ale Oldřich Holický nepostrádal velkorysost a uměl se přizpůsobit nové skutečnosti. Přátelské styky mezi Rožmberky a Šternberky díky tomu neutrpěly a obstály i v příštích zkouškách. 60
3 vladařova moc V půli května roku 1551 zahájil Vilém z Rožmberka své více než čtyřicetileté vladařství. Za tuto dobu se jeho država rozšířila ziskem nových statků do středních, jihozápadních a severních Čech, dokonce i do Slezska. Avšak mocenským těžištěm trvale zůstávala mohutná, téměř souvislá država v jižních Čechách. Patřila k ní panství českokrumlovské, třeboňské, rožmberské, novohradské, helfenburské, choustnické, želečské, miličínské a drslavické, dále rozlehlá klášterní panství vyšebrodských a zlatokorunských cisterciáků, třeboňských a borovanských augustiniánů, českokrumlovských minoritů a klarisek, stejně jako bohatě nadané panství fary v Českém Krumlově. Jihočeská država zahrnovala vedle stovek vesnic asi čtyři desítky měst a městeček, mezi nimiž vynikala správní střediska Český Krumlov a Třeboň i bohaté Prachatice, které těžily z výhodné polohy na mezinárodní obchodní trase Zlaté stezce. 7 Rožmberské dominium, k němuž na rakouské straně hranic poblíž Vyššího Brodu patřilo ještě lenní panství Haslach, mělo asi 11 000 osedlých, to znamená samostatně hospodařících usedlíků. Připočteme-li členy rodin těchto daňových poplatníků a neusedlou čeleď, dospějeme k odhadu 70 000 poddaných. Toto číslo, pro polovinu 16. století nutně jen přibližné, doceníme teprve v porovnání s tehdejší zalidněností království. Střízlivé odhady udávají něco přes milion obyvatel v celé zemi, takže už ve svém výchozím stavu z roku 1551 zaujímala rožmberská država zhruba šest až sedm procent veškeré populace Čech. Šestnáctiletý Vilém z Rožmberka se tedy stával přímou vrchností asi patnáctiny obyvatelstva Českého království. 8 Výjimečnému rozsahu dominia odpovídal složitý, ale poměrně účinný správní systém, který vytvářel pevné právní a finanční vazby mezi vrchností a poddanými. Sahal od rožmberského vladaře k poslednímu hospodáři, od česko-rakouského pomezí až na Táborsko. Vilém převzal pokročilý administrativní aparát jako součást dědictví po předcích a v součinnosti se svými úředníky jej zdokonaloval tak, aby co nejlépe odpovídal jeho představám i potřebám rozvinutého šlechtického velkostatku na prahu novověku. V prvním desetiletí svého vladařství se také nejvýrazněji podílel na dílčích proměnách tohoto správního systému. 9 Ústřední nerv celého dominia představovala tehdy rožmberská kancelář na českokrumlovském zámku. V jejím čele stál po dlouhé období let 1539 1577 rytíř Václav Albín z Helfenburka, schopný a zkušený organizátor, který na oddané službě Rožmberkům 61
vilém z rožmberka založil vlastní kariéru i vzestup dalších členů své jinak nezámožné rodiny. 10 Za Václava Albína vyvrcholila pravomoc kancléře, jemuž podléhali dva sekretáři, český a německý, několik listovních písařů a zprostředkovaně také další úředníci dominia. Druhý významný článek centrální administrativy tvořila rožmberská komora, určená ke správě financí. Její přednosta, komorní písař neboli komorník, shromažďoval a evidoval vladařovy příjmy, ale sám z nich nesměl nic vydávat a navíc byl soustavně kontrolován kanceláří. Ochrana hotovosti spočívala na bedrech truhelního písaře, nazývaného podle truhlic, do nichž pod dva zámky ukládal panské peníze. Při Vilémových častých cestách se o pohotovou finanční rezervu a její využívání staral pocestní písař, který jinak za vladařova pobytu na Českém Krumlově bděl spolu s kuchmistrem nad zásobováním dvora potravinami. Podle představ vrchnosti mělo veškeré hospodaření s penězi probíhat naprosto korektně a kontrolovaně, skutečnost však byla mnohem složitější. Neboť někteří úředníci projevili neobyčejnou vynalézavost při nacházení způsobů, jak neprůhlednou manipulací se svěřenými financemi vrchovatě naplnit i vlastní měšce. 11 V blízkosti vladaře působilo také několik čestných dvorských hodnostářů. Hofmistr a maršálek udržovali velmožský dvůr a rezidenci na patřičné reprezentativní úrovni, zatímco štolmistr dohlížel na vladařovy koně, kočáry a příslušné služebnictvo. Tito úředníci a hodnostáři požívali na rožmberském dvoře velké vážnosti a byli štědře odměňováni penězi, důstojným ubytováním a vybranou stravou, naturáliemi, obrokem pro koně i šatstvem, někdy také nemovitostmi nebo podporou snah o stavovské povýšení. O úřednická místa se ucházeli měšťané, ale také četní šlechtici. Členové panských rodů nejčastěji zaujímali přední dvorské hodnosti, nižší šlechtici a měšťané se stávali výkonnými úředníky na vladařově dvoře i na jednotlivých panstvích. Skladba rožmberského dvora nevznikala nahodile a nebyla ani zvláštností jihočeských velmožů. Od středověku postupně vyrůstala z nutnosti zajistit základní potřeby velmože, počínaje jeho stravováním, ošacením či bydlením a konče nezbytnou přepravou za pomoci koňských sil. Zároveň však byla výrazem společenské reprezentace čelných aristokratů v míře, jakou dovolovaly jejich finanční možnosti. Vladařské sebevědomí vedlo už starší Rožmberky, a tím spíše samotného Viléma, k budování knížecí državy způsobem, který připomínal postavení panovníka a pojetí zemské správy. Rožmberská 62
3 vladařova moc Hrdelní soudnictví a tresty na počátku novověku. Německý dřevořez z roku 1532. kancelář a komora se staly skrovnějším protějškem hlavních úřadů Českého království, tituly hofmistra, maršálka a kancléře důvěrně připomínaly hodnosti trojice ze sboru nejvyšších zemských úředníků. Titulaturou i důstojným vystupováním měli dvořané a úředníci zvyšovat společenskou prestiž rožmberského vladaře, ale základní smysl jejich činnosti spočíval v zajišťování spolehlivého chodu celého správního a hospodářského ústrojí. Na něm totiž záviselo pevné mocenské postavení vladaře, stejně jako dosahování co nejvyššího výnosu z práce poddaných obyvatel na panstvích, ve městech, městečkách a na vesnicích. Rožmberské dominium se administrativně členilo na panství, která tvořila hospodářsky soudržné územní celky kolem významných hradů či zámků, tvrzí a klášterů. Rozlohou a lidnatostí mezi nimi vynikalo panství českokrumlovské s více než 3200 osedlými. 12 Nejvyšším zástupcem vladaře byl na každém panství hejtman, vybavený širokou pravomocí v politických, vojenských, hospodářských, 63
vilém z rožmberka policejních a soudních záležitostech. Všechny své kolegy předčil právě českokrumlovský hejtman, který měl nejblíže k vladaři a stal se zároveň vrchním hejtmanem celé rožmberské državy. V péči o hospodářství pomáhal každému hejtmanovi purkrabí. Jemu příslušela také péče o hrad či zámek, v němž se soustředila vrchnostenská správa panství. Chod jednotlivých hospodářských odvětví organizačně zajišťovali specializovaní úředníci písaři důchodní (pro finance), obroční (pro rostlinnou výrobu), porybní (pro rybníkářství), pivovarní a další. Hejtmanovi, purkrabímu a písařům podléhal nižší výkonný personál, k němuž patřili fišmistři či porybní, sládci, pivovarníci, mlynáři, polesní, lovčí, hajní, početné služebnictvo na zámcích i šafáři a šafářky s čeledí na vrchnostenských dvorech. Nižší úředníci pocházeli většinou z řad měšťanů a poddaných. Služební vztah vytvářel jejich těsnou existenční a právní závislost na vrchnosti. Toto pevné sepětí vyjadřovala přísaha, kterou se služebník zavazoval k věrnosti a poslušnosti, a pokud se proti přísaze provinil, vydával se pánovi na milost a nemilost. Většina rožmberských zaměstnanců si věrnou nebo alespoň právně nenapadnutelnou službou zajistila dobré živobytí, mnozí byli obdarováni nebo jim pán za odměnu vystrojil nákladnou svatební hostinu. Avšak někteří služebníci a úředníci se dopouštěli zpronevěr i jiných nepravostí, a když tím či jiným způsobem rozhněvali vrchnost nebo její mocné zástupce, nabývala platnosti nesmlouvavá slova přísahy: Tehdy aby Jeho Milost pán ráčil tu moc míti, na hrdlo, všechen statek náš sáhnouti. 13 Nejeden z nižších rožmberských služebníků, zvláště když se dopustil majetkových přehmatů, skutečně skončil ve vězení, nebo dokonce na popravišti. Podstatná část rožmberských poddaných žila na venkově a odváděla vrchnosti předepsanou rentu, převážně v peněžní podobě. Roboty byly v druhé polovině 16. století ještě vcelku mírné a nepřevyšovaly několik dnů do roka, ale už za Vilémovy vlády se jejich rozsah začal pozvolna zvyšovat. Vilém z Rožmberka měl zájem na prosperitě poddanského hospodářství, neboť jen ekonomicky zdatní poddaní mohli řádně plnit své povinnosti a dodávat do rožmberských měst dostatek levných potravin, surovin pro řemeslnou výrobu i jiných potřeb. Na jejich kupní síle závisel také výnos vrchnostenských podniků, poněvadž pouze dobře situovaní sedláci a měšťané mohli v dostatečné míře kupovat za stanovenou cenu panské pivo, ryby a další výrobky. 64
3 vladařova moc Stejně jako ostatní šlechtické vrchnosti hleděl i předposlední Rožmberk na poddaného hospodáře především jako na zdroj vlastního finančního zisku, a podle toho usměrňoval ekonomickou činnost a celý život poddaných tak, aby byl tento zisk co nejvydatnější. Proto se snažil upevnit vesnickou správu způsobem, který nutil poddaného k větší kázni, vystavoval jej soustavné kontrole a vedl ho k zvýšenému pracovnímu úsilí. Přitom však nedovoloval poddanému výsledky vlastní práce libovolně zpeněžit. Přikazoval mu dovážet zboží výlučně na městské trhy v rámci panství a prodávat je vrchnosti nebo rožmberským měšťanům za nižší ceny, než jaké rolníkovi nabízeli překupníci z královských měst nebo ze zahraničí. 14 Poddanství mělo vedle hospodářského také svůj administrativní a právní rozměr. Ve všech ohledech to byla jednostranná podřízenost poddaného člověka vrchnosti, která byla vyvažována vrchnostenskou ochranou proti zvůli jiných šlechticů či vnějších nepřátel. V důležitějších rozhodnutích podléhali vesničtí poddaní panským úředníkům jako zástupcům rožmberského vladaře. Ale čím delší byla cesta od poddaného k hejtmanovi, tím výrazněji vystupovala do popředí jeho podřízenost místní administrativě. Představovali ji rychtář a vesničtí konšelé, kteří působili v obvodu rychtářství. Jen na českokrumlovském panství bylo tehdy kolem třiceti rychtářských okrsků, zpravidla s větším počtem obcí. V nich se většinou odehrával veškerý právní život tamních sedláků. Rychtáře a konšely v poctivosti mějte a jim poslušni buďte, opakovaně nařizovaly instrukce platné ve Vilémově době. 15 Rychtáři měli ve svých okrscích nižší správní a soudní pravomoc v mnoha záležitostech všedního života. Starali se o převody nemovitostí a vyrovnávání dluhů, o evidenci obyvatelstva a o sirotky, usměrňovali mezilidské vztahy a dbali o dodržování dobových mravnostních zásad. Provinilce mohli trestat pokutami nebo vězením, ale rozhodování o všech závažných přečinech, jakými bylo ohrožení života a majetku nebo čarování, si vyhradila vrchnost a její vyšší úředníci. Stěžejní úkol vesnické správy spočíval v obhajobě a prosazování zájmů vrchnosti na místní úrovni. Nešlo jen o vybírání poplatků a pokut, či ochranu panského majetku, zejména o stíhání lesního a vodního pychu, kde platila jednoduchá zásada: Kdož bude usvědčen, vis aneb se vyplať! 16 V nedostatku jiných sdělovacích prostředků sloužili rychtáři jako převodní článek mezi vrchností a poddanými. Svolávali rolníky na shromáždění, kde jim sdělovali vrchnostenská 65
vilém z rožmberka Selský dvorec s obytným stavením a hnojištěm. Dřevořez z Fabulí Ezopových (Prostějov 1557). nařízení, a pokud se některý hospodář na hromadu nedostavil, brzy se dočkal pokuty. Trest postihl každého, kdo řádně nehospodařil nebo kdo byl přistižen při prodeji svých výrobků jinde než na stanoveném trhu, každého, kdo se podle dobových měřítek obohacoval na účet pána. Rychtáři a konšelé měli takové projevy soustavně potírat, ale ani jim ostatně také jen poddaným sedlákům vladař příliš nedůvěřoval. Počátkem roku 1553 proto zřídil úřad pojezdného, který kontroloval přímo ve vesnicích obchodní činnost poddaných a stal se hrozbou nejen pro podnikavé rolníky, ale i pro shovívavé rychtáře. 17 Sklon šlechtických vrchností k pevnějšímu spoutání poddaných byl u nás v druhé polovině 16. století všeobecným jevem. Projevoval se v počínání jednotlivých šlechticů, stejně jako v usneseních vyšších stavů na zemském sněmu. Důkladnost, s jakou byly na počátku Vilémova vladařství sestavovány řády pro selské obyvatele dominia, nasvědčuje tomu, že se i Rožmberkovo myšlení blížilo zásadám znevolňování, které se prosadilo až po třicetileté válce. Už v instrukci z padesátých let 16. století se objevilo několik předpisů, jež v nepříznivém smyslu mířily do budoucnosti, k pobělohorskému utužení závislosti poddaného lidu. V duchu zostřených zemských zákonů 66
3 vladařova moc Vesničan. Dřevořez z díla S. Münstera Cosmographey (Basilej 1564). 67
vilém z rožmberka vladař zakazoval hospodářům zaměstnávat čeledíny, kteří uprchli z cizích panství, nařizoval stíhání nezaměstnaných povalečů a zaváděl evidenci sirotků jako levných pracovních sil. Některá ustanovení zdůrazňovala zhoršování právní situace vesničanů oproti ostatním sociálním vrstvám. Sedláci nesměli nosit ručnice, ačkoli to bylo povoleno měšťanům a zvláště obchodníkům pro obranu před zhoubci a loupežníky. 18 Ve vesnických krčmách, jimž Vilém striktně stanovil zavírací dobu na první hodinu po setmění v létě a třetí hodinu po setmění v zimě, se nesmělo prodávat víno, které se naprosto běžně objevovalo na stolech šlechty a měšťanstva. Zvláště ponižující nařízení se týkalo neprovdaných žen a dívek, jež měly být nadále kontrolovány také ve svých intimních vztazích: Poněvadž mnoho neřádův jest mezi lidmi, takoví, že mnohé děvečky i vdovy dopustíc se neřádu a obtíženy jsou, a potom potracují děti a hubí je tejně; protož jest Jeho Milosti páně poručení, aby rychtář každý to opatřil, aby každého čtvrt léta při suchých dnech všecky děvečky a dívky bývaly skrze rozumné ženy opatrovány (tj. prohlíženy), jest-li která těhotna. 19 Jakým způsobem bylo toto Vilémovo rozhodnutí uváděno v život, není blíže známo. Ostatně mravnostní komise, které podobným způsobem snižovaly lidskou důstojnost, jsou v českých městech doloženy teprve v druhé polovině 17. století. Jisté však je, že Vilém z Rožmberka s nešetrným zásahem do soukromí svých poddaných souhlasil. Třebaže měl na mysli především dobové pojetí mravnosti a ochranu života nemanželských dětí, bezděčně tu otevřel průhled do svého sociálního smýšlení. Rožmberkovo chápání společnosti bylo založeno na příkrém oddělování lidí urozených a svobodných od selských chlapů, kteří jsou sice také Božími dětmi, ale ve společenské hierarchizaci zůstávají bytostmi s naprosto jinými právy a potřebami. Vilém v tomto ohledu nebyl mezi aristokraty výjimkou, snad jen zřetelněji než většina ostatních šlechticů dával najevo svou nekonečnou nadřazenost nad poddanými. S pocitem propastné sociální rozdílnosti mezi vladařem a jeho poddaným souviselo také Vilémovo přesvědčení, že on sám je milosrdnou vrchností, a odtud plynula snaha prosazovat vlastní pojetí spravedlnosti vůči jednotlivým osobám i vůči poddanému lidu jako celku. Už roku 1562 vystupoval sedmadvacetiletý vladař nejen jako pán a ochránce, ale přímo jakožto dobrotivej a milostivej otec poddaných svých. 20 Vilém z Rožmberka často zdůrazňoval objektivní podmíněnost svých rozhodnutí a například nepopulární zákazy volného prodeje 68
3 vladařova moc Oráči. Dřevořez z díla S. Münstera Cosmographey (Basilej 1564). potravin vysvětloval tím, že je třeba zajistit především výživu vlastních lidí a zabránit tak nedostatku a drahotě po předchozí neúrodě. 21 Sociální myšlení a praktická činnost rožmberského vladaře ve vztahu k poddaným nebyly ostatně zdaleka jen výrazem jeho povahových rysů. Byly určeny Vilémovým pevným zakotvením v nejvyšší vrstvě stavovské společnosti a nacházely ideovou oporu v učení o božské předurčenosti jak panování a zámožnosti, tak i poslušnosti a blahoslavené chudoby. Náboženské zakotvení sociální nerovnosti ostatně zdůrazňoval také literárně činný kněz Tomáš Bavorovský, v padesátých letech Vilémův dvorní kazatel. Ve své proslulé Postile české z roku 1557 sice pohrdal slávou a mamonem a chválil chudobu, ale vzápětí prohlašoval: i ti k tomu svatému počtu přináležejí, kteříž v slávě, v bohatství, v štěstí i ve všem kochání největší chuť k slovu Božímu zachovávají, (i ti) v počet vyvolených chudých Božích se pokládají. 22 Oprávněná nadřazenost vrchnosti se měla projevit zejména v otcovském, patriarchálním vztahu pána k poddaným, ať již poslušným, či nehodným. Mnoho příležitostí k tomu skýtalo vrchnostenské soudnictví, do něhož ještě nezasahoval panovník ani zemské 69
vilém z rožmberka instituce a v němž si rožmberský vladař zachovával poslední slovo. Vilém z Rožmberka využil svého práva udělit odsouzencům milost hned při nástupu na vladařský stolec, kdy všecky a všelijaké vězně po všech panstvích pustiti a prázdna vězení učiniti rozkázal, i mnohým hrdla šenkoval (daroval), i vražedlníky na zápisy vydav. 23 Neznamenalo to jen symbolické zahájení vlády skutkem milosrdenství, ale také projev nezbytné rezignace v době, kdy pro dlouhodobé věznění nebyly vytvořeny nezbytné podmínky a kdy se ve škále trestních opatření mezi popravištěm a propuštěním na svobodu nerozevírala příliš hluboká propast. Leč Vilém dovedl také později prokazovat velkorysost a schopnost odpouštět i zjevná provinění. Poskytoval poddaným možnost odvolání a ve zvláště závažných případech si vyhrazoval konečné rozhodnutí. Nikterak nebránil vydávání kriminálních reverzů či zápisů, podle nichž byli provinilci podmínečně omilostněni a měli být skutečně trestáni jen tehdy, pokud by nevyužili nabízené příležitosti k vlastní nápravě. Vilém neodmítal ani notorické sudiče, kteří se nespokojili s výrokem nižších stolic a třebas i v tuctovém sporu o majetek požadovali rozsouzení od samotného vladaře. 24 Dovedl však být neúprosný, jestliže se poddaný nebo svobodník žijící v okruhu rožmberského dominia dotkl Rožmberkových práv na některém z jeho citlivých míst. 25 Vladař zasahoval velmi přísně proti škůdcům lesů a zvěře, jež byly bohatstvím a pýchou, ale také vděčným zdrojem zábavy každého zámožnějšího šlechtice. Názorně o tom vypovídá tragický osud svobodnické rodiny Václava Přemila ze Zubčic na Českokrumlovsku. Vilém nelítostně stíhal Přemila za nedovolené chytání zajíců na rožmberských pozemcích, 26 a když pachatele na cestě k soudu do Prahy kam patřil jako poddaný krále zavraždili loupežníci, přenesl veškerý hněv na jeho manželku. Avšak Dorota Přemilová neměla peníze na zaplacení pokuty a Vilém ji dal před Vánocemi 1552 uvěznit v českokrumlovské šatlavě přesto, že jí uplynulo teprve několik týdnů od porodu. Dodatečné propuštění nešťastné vdovy, k němuž došlo s ohledem na sirotky o tři dny později, nemohlo už nic změnit na podstatě tohoto tvrdého zákroku. 27 Platné právo stálo jednoznačně na straně vladaře, pro něhož výnos pokuty nebyl ani zdaleka tak důležitý jako ohlas trestu na veřejnosti. Vilém chtěl především zastrašit pytláky a uchránit před nimi své lesy. Zároveň však dával najevo nesmiřitelný vztah k svobodníkům, poddaným českého krále, kteří se výsadním postavením 70
3 vladařova moc Mlácení obilí. Dřevořez z díla S. Münstera Cosmographey (Basilej 1564). odlišovali od ostatních sedláků, a narušovali tak celistvost rožmberské državy. Nepřátelství vladaře k svobodníkům se neomezilo na jedinou smutnou epizodu. Trvalo dále a prohlubovalo se snahami svobodníků založit vlastní výrobu piva a konkurovat tímto způsobem šlechtickému velkostatku. Síly soupeřících stran byly ovšem nesouměřitelné, neboť svobodníci postrádali důslednou podporu ze strany panovníka. O čtvrtstoletí později, roku 1579, se Vilémovi z Rožmberka podařilo rozhodnout vleklý zápas ve vlastní prospěch. Se souhlasem Rudolfa II., který přestal chránit královské sedláky na jihu Čech, získal svobodníky do dědičného vlastnictví a proměnil je ve své poddané. 28 Vedle zemědělců tvořili druhou rozhodující část rožmberských poddaných obyvatelé měst a městeček. Třebaže na rozdíl od usedlíků v královských městech nebyli osobně svobodní, požívali mnoha městských výsad a právního postavení podstatně příznivějšího než vesničané. 71