Do srdce Asie 10 let české archeologie ve Střední Asii Ladislav Stančo a kol. filozofická fakulta univerzity karlovy, 2012
Recenzovali prof. PhDr. Petr Charvát, DrSc. doc. Mgr. Karel Nováček, PhD. Ladislav Stančo, Petra Tušlová, Jakub Halama, 2012 Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012 Illustrations (p. 13, 16) Polina Kazakova, 2012 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-430-1
Obsah Úvod 7 Stručně k historii oblasti 8 Dosavadní bádání 11 Výkopové práce na Džandavláttepa 2002 2006 17 Práce v sektoru 7 na tzv. šachristánu 19 Výzkum v sektoru 20 na tzv. citadele 27 Další aktivity 30 Archeologické mapování okresu Šerabád 2008 2011 36 Počátky mapování v roce 2008 36 Systematické prospekční práce v roce 2009 38 Systematické prospekční práce v roce 2010 39 Studentský projekt polní sběry 2010 (P. Tušlová) 44 Prospekce v šerabádském okrese 2011 49 Studentský projekt polní sběry 2011 (P. Tušlová) 53 Ze života expedice 57 Den archeologa v jižním Uzbekistánu (říjen 2002) 61 Tři příběhy sestavené z deníku Jakuba Halamy z roku 2003 (J. Halama) 68 Z deníku Petry Tušlové z roku 2011 (P. Tušlová) 75 Slovo závěrem 77 Seznam publikací a dalších výstupů projektu 79 Účastníci projektů ve Střední Asii 85 Resumé/Summary 87 * Pokud není uvedeno jinak, je autorem textu Ladislav Stančo.
Mapa jižní části Střední Asie.
Úvod Když se řekne Střední Asie, vesměs každý ukáže prstem na mapě jakési území někde okolo středu kontinentu. Přesné vymezení je ale obtížné a nejednoznačné. V cizojazyčné literatuře se setkáme s pojmy jako Střední, Centrální či Vnitřní Asie v různých kontextech a každý z nich popisuje území poněkud odlišné. V této knížce jím rozumíme území dnešních států bývalých sovětských republik Uzbekistánu, Kazachstánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a Turkmenistánu a navrch ještě většinu území jejich jižního souseda, tedy Afghánistánu. Hlavním teritoriem našeho zájmu se stala oblast, nazývaná v antických pramenech Baktrií, ve středověku pak Tocharistánem. Zhruba ji můžeme vymezit pohořím Hindúkuš na jihu a jihovýchodě a horstvy Hissár a Pamír na severu a severovýchodě. Pouze západní hranice je nezřetelná, leží kdesi ve stepích středního toku řeky Amudarji a dále k jihu. Právě Amudarja, starověký Oxos, je jakousi osou celé Baktrie. Převedeno do současných politických poměrů, Baktrie ležela v severním Afghánistánu a jižních částech Uzbekistánu a Tádžikistánu. Středoasijská archeologie je pro české čtenáře, ba dokonce i pro české archeology, převážně terra incognita. Bádání českých vědců se tímto směrem neobracelo, a proto také nezprostředkovávalo veřejnosti dnes již velmi obsáhlé vědění o národech staré Střední Asie. Ani s překladovou literaturou to není o mnoho lepší. Existuje jen několik málo knižních titulů, jež mohou být v této souvislosti zmíněny, ať se jedná o knížku Po stopách dávného Chorézmu z pera akademika Tolstova z roku 1951, Umění Afghánistánu francouzské badatelky Jeannine Auboyerové z roku 1968 nebo přehledovou příručku Staré umění Střední Asie Tamary Talbot -Riceové z roku 1973. Jakkoliv jde o tituly hodnotné, jsou dnes již v mnohém překonány. Ojedinělým počinem je nedávno vydaná Encyklopedie řecko baktrijských a indo řeckých panovníků z pohledu jejich mincí numismatika Michala Maška (2010). Jedinou soubornou prací historického charakteru je pak kniha Jeana Paula Rouxe Dějiny Střední Asie, vydaná v českém překladu v roce 2007, která však obsahuje řadu nepřesností, zejména z období, jimž se autor sám speciálně nevěnuje. Pro období starověku jistě lépe poslouží přehledové Dějiny Afghánistánu z pera Willema Vogelsanga (2010). Historie, a především samotná archeologie, udělala v posledních dekádách velký krok kupředu a tato knížka je zamýšlena jako jeden z prvních kamínků do mozaiky, která by postupně 7
měla ono bílé místo na pomyslné archeologické mapě světa, tedy alespoň z českého pohledu, zaplnit. Mapuje nejen činnost samotné české expedice, ale také výsledky a výstupy její práce. Stručně k historii oblasti Oblast, kterou se zde budeme zabývat, je pro archeology zajímavá hned z několika pohledů. Prvním z nich je její unikátní poloha. Nekonečné stepi a pohoří ve Střední Asii tvoří průsečík vlivů mnoha kultur: čínské na východě, indické na jihu, iránské a středomořské antické na jihozápadě, ale i stepní, nomádské na severu. Všechny tyto vlivy se zde střetávají a mísí v pomyslném tyglíku. Oblasti mezi řekami Amudarjou a Syrdarjou nabízejí ideální možnost pro studium vztahů kočovného a usedlého obyvatelstva, případně přetavování prvého ve druhé. Právě nomádi neboli kočovníci jsou po většinu protohistorických a historických epoch určujícím dějinným faktorem. Periodicky se opakující vpády kočovných kmenů zpravidla určovaly, kdo bude pánem Střední Asie. Pomineme -li prehistorickou dobu se sapallinskou kulturou doby bronzové a kulturami rané doby železné (zde kultura Kučuk, v Turkmenistánu Jaz), vstupuje Střední Asie na jeviště dějin v době perské říše achajmenovské (archeologicky Kučuk III a IV). Její jižní část se totiž stávala součástí rozsáhlých východních držav perských velkokrálů a například Baktrie patřila mezi nejbohatší satrapie perské říše vůbec. Klíčovým momentem v historii Střední Asie se stalo tažení Alexandra Makedonského. Nejenže vyvrátil perskou říši a tím i její panství ve Střední Asii, ale především přivedl na Východ řecký živel a spolu s ním řeckou kulturu, vzdělanost, umění a stavitelství. V podrobených oblastech byly rozmísťovány makedonské a řecké posádky. Poničená města byla přestavována po řeckém způsobu, vznikala však i města zcela nová ony početné Alexandrie, z nichž nejvzdálenější byla založena na březích řeky Syrdarji v prostoru dnešního města Chodžentu v Tádžikistánu. Hlavními centry však zůstala města, která měla velký význam i za Achajmenovců: Baktra v Baktrii a Marakanda v Sogdiáně. První z nich se nachází v Afghánistánu a jeho moderní jméno Balch již dnes nikomu mnoho neříká, ale druhé zmíněné město proslulo mnohem později jako Samarkand, perla středověké muslimské architektury a sídlo dobyvatele Tamerlána. V obou pobýval už Alexandr Veliký. Rozpadem rozsáhlé říše brzy po Alexandrově smrti spadly východní državy do klína jedné z nástupnických dynastií Seleukovcům, kteří pokračovali v osídlovací politice Alexandrově (víme, že i za jejich vlády byla zakládána nová města řeckého typu). Sami přikládali Střední Asii velký význam a podobně jako například později za Sásánovců sem byl vysílán jako místodržící a správce následník trůnu. Přesto toto přímé propojení s antickým středomořským světem nemělo dlouhého trvání. Už v polovině 8 úvod
Typická nádoba kultury Kučuk z období achajmenovské nadvlády, 37. vrstva stratigrafického řezu Džandavláttepa, sektor 2A, foto K. Abdullaev. třetího století př. Kr. využili slabosti seleukovské říše Parthové v dnešním Turkmenistánu a osamostatnili se. Stejně si vedli také seleukovští místodržící v Baktrii. Ti zde vytvořili samostatný řecko -makedonský stát, jenž byl po více než sto let ve Střední Asii určující silou. Baktrijší Řekové se však nespokojili s daným stavem a postupně, především na počátku druhého století př. Kr., expandovali na jih od pohoří Hindúkuš, přes dnešní Afghánistán a Pákistán až do severní Indie. Takto vzniklá tzv. indo -řecká království přetrvala dokonce samotnou říši řecko -baktrijskou a v Paňdžábu se udrželo poslední z nich až do přelomu letopočtu. Osud Baktrie však mezitím převrátili už zmiňovaní kočovníci. Vlna nomádských Saků (Skythů) se okolo poloviny druhého století př. Kr. přehnala Střední Asií, následována ještě ničivějšími kmeny Jüe -č, které byly nuceny ustoupit ze stepí na západních hranicích Číny před svazem bojovných Siungnů (snad Hunů). Právě jüe -č ské kmeny ukončily vládu Řeků, jak nám dokládají například vykopávky Aj Chanúmu, řeckého města v severním Afghánistánu. Po následujících sto let se jednotlivé kmeny konsolidovaly, usazovaly, ale také postupovaly dále na jih, aby se v prvém století po Kr. objevily v severní Indii. Nejagilnější z pěti jüe -č ských kmenů, Kušáni, sjednotili ostatní a spojili pod svou vládu opět oblasti severně a jižně od Hindúkuše, tedy Střední Asii, Pákistán a severní Indii. Zdá se, že po jistou dobu kontrolovali i část východního Turkestánu (západní Čína). V době vrcholu své slávy a moci, ve druhém století po Kr., byla kušánská říše jednou ze čtyř stručně k historii oblasti 9
Buddhistická stúpa a klášter na lokalitě Fajáztepa na okraji Termezu, stav v roce 2004 před rekonstrukcí, foto L. Stančo. světových mocností vedle Římanů, Parthů a samozřejmě Číny. Kušáni kontrolovali dálkové obchodní stezky, byli patrony umění a podporovateli různých náboženství. Za jejich vlády, především za panování krále Kanišky ve druhé čtvrtině druhého století po Kr., došlo k nebývalému rozkvětu a rozšíření buddhismu. Toto náboženství pronikalo ze severní Indie a Pákistánu přes Afghánistán do povodí Amudarji a Syrdarji a odtud dále do západní Číny. Ve všech těchto oblastech přinášejí archeologické výzkumy doklady o existenci buddhistických klášterů, stúp a svatyň. Kušánská říše začala upadat teprve s růstem moci perských Sásánovců po roce 240. Kušáni se na severu dostali do jejich područí, třebaže po nějakou dobu zde ještě vládli tzv. Malí Kušáni a Kušáno -Sásánovci. Následníci perského trůnu či jiní členové královské rodiny bývali do Baktrie posíláni jako místokrálové. Období antiky se v naší oblasti uzavřelo ve čtvrtém a pátém století boji o hegemonii mezi Sásánovci a kočovnými Chionity a Heftality. Ze střetů vyšli vítězně Heftalité a jejich státní útvar otevřel novou epochu raný středověk. Během šestého století museli samotní Heftalité ustoupit nové síle turkitským kmenům. Největší změnu v utváření kultur Střední Asie pak přinesl příchod Arabů a islámu na přelomu sedmého a osmého století, 10 úvod
který zároveň ukončil čínské snahy o pronikání západním směrem. Rozhodující střetnutí mezi Abbásovci a vojsky dynastie Tchang se odehrálo na řece Talás v roce 751. I když se později Turkité k moci v celém regionu vrátili, k oslabení vlivu islámu nedošlo, neboť jej sami již také přijali. Před koncem prvního tisíciletí a na počátku druhého se o nadvládu nad Střední Asií dělili či se v ní střídali perští Samánovci, turkicko -perská dynastie Seldžuků a chorezmijská říše. Území Baktrie ovládali po jistou dobu také turkičtí Karachánovci (obr. na str. 89). Mezníkem v dějinách celé Střední Asie středověkého období je vpád mongolských vojsk pod vedením Čingischána na počátku 13. století, který způsobil pád mocného Chorézmu a přinesl naprosté zničení řady kvetoucích měst a výraznou redukci populace. Nadvládu následnického čagatajského chanátu ukončil další slavný dobyvatel, tentokrát turkitského původu, jménem Timur (Tamerlán, 1336 1405) v roce 1369. Za jeho vlády a za vlády jeho potomků kvetla řemesla, umění a architektura. Mnohá z dnes slavných perel Střední Asie, především Samarkand, získala svou podobu právě v této době. Většina zmíněných událostí se v oblastech našeho zájmu v severní části Baktrie, která v tomto období nehrála tak významnou roli jako dříve projevovala spíše okrajově. Podobně tomu bylo také v počátcích novověku, kdy se o moc nad Střední Asií dělily tři chanáty: chivský, bucharský (prosperující zejména za Šajbánovců v 16. století) a kokandský. Oblast Surchandarji spadala v této době pod nadvládu Buchary. Jistý význam přineslo až podrobení chanátů carským Ruskem ve druhé polovině 19. století. Termez se stal významnou ruskou pevností na hranici s Afghánistánem, který byl tehdy nárazníkovým státem mezi sférami vlivu Ruska a Britské Indie, jejichž mocenské boje této doby bývají označovány jako Velká hra. Po bolševickém převratu v Rusku vznikla na území Střední Asie Turkestánská autonomní oblast SSSR. Uzbecká sovětská republika byla ustavena v roce 1924, aby v roce 1991 s rozpadem Sovětského svazu získala samostatnost jako moderní stát Uzbekistán. Dosavadní bádání Ještě než se blíže podíváme na činnost české expedice v prostoru starověké Baktrie, je vhodné připomenout úspěchy jiných, především sovětských archeologických výzkumů. Z hlediska archeologie měla oblast starověké Baktrie mezi regiony Střední Asie vždy výsadní postavení. Její atraktivita oproti některým dalším částem tkví jak v její výhodné poloze na dálkových obchodních stezkách, užívaných už od 3. tisíciletí př. Kr., tak v četnosti zmínek o ní v literárních pramenech. Až do začátku devadesátých let 20. století byla středoasijská archeologie téměř výhradně doménou sovětských badatelů. Západní věda byla v souvislosti s touto oblastí, a především právě dosavadní bádání 11