Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Magdalena Huňáčková Ochrana osob se zdravotním postižením v pracovněprávních vztazích Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Věra Štangová, CSc. Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Srpen 2015
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze, dne 20. srpna 2015.... 1
Poděkování Tímto bych ráda poděkovala vedoucí své diplomové práce doc. JUDr. Věře Štangové, CSc. za podnětné náměty a připomínky, kterými jsem mohla svou diplomovou práci obohatit. Dále děkuji svému zaměstnavateli MUDr. Pavlu Mokrejšovi za to, že mě uvolnil z pracovních povinností, abych mohla napsat tuto práci. Nakonec a zejména děkuji své rodině za veškerou podporu a trpělivost, které mi věnovali během mých dlouhých studií. 2
Věnování Věnováno in memoriam Adéle Kolínské, velké bojovnici, která se i přes svůj hendikep dokázala dostat tak daleko. 3
Obsah Úvod...6 1 Pojem zdravotně postižené osoby...8 1.1 Inovativní přístup dle Mezinárodní klasifikace ICF...9 1.2 Pojem zdravotního postižení v dalších mezinárodních dokumentech...13 1.3 Právní úprava pojmu OZP v ČR...15 2 Ochrana základních práv OZP...21 2.1 Mezinárodní zakotvení základních práv a svobod OZP...21 2.2 Ochrana OZP v ústavním pořádku ČR...24 2.3 Ochrana práv OZP v pracovním právu...25 2.3.1 Pojem pracovněprávního vztahu...26 2.3.2 Základní zásady v pracovním právu...26 2.3.3 Rovné zacházení a zákaz diskriminace...27 2.3.4 Spravedlivé odměňování versus minimální mzda...30 2.3.5 Zvláštní povinnosti zaměstnavatele a vztahy s OZP mimo základní pracovněprávní vztah...32 3 Postavení OZP na trhu práce v ČR...35 3.1 Zaměstnanost OZP dle statistických údajů...35 3.2 Strategické plánování v oblasti podpory zaměstnatelnosti OZP...39 4 Prostředky ochrany OZP na trhu práce v ČR...41 4.1 Nástroje aktivní politiky zaměstnanosti...41 4.1.1 Pracovní rehabilitace...42 4.1.2 Chráněné pracovní místo...45 4.1.2.1 Příspěvek na zřízení CHPM...46 4.1.2.2 Příspěvek na částečnou úhradu provozních nákladů...48 4.1.2.3 Ochrana zaměstnavatelů při využívání nástrojů politiky aktivního zaměstnávání...50 4.2 Jiná opatření podporující zaměstnanost OZP...51 4.2.1 Příspěvek na podporu zaměstnávání OZP...51 4.2.2 Povinný podíl...53 4
4.2.3 Regionální projekty Úřadu práce ČR...56 4.2.4 Sleva na dani...58 5 OZP v systému sociálního zabezpečení...59 5.1 Dávky poskytované OZP dle zákona č. 329/2011 Sb...60 5.1.1 Příspěvek na mobilitu...60 5.1.2 Příspěvek na zvláštní pomůcku...61 5.1.3 Průkazy TP, ZTP a ZTP/P...62 5.2 Příspěvek na péči...64 5.3 Invalidní důchod...66 6 Institucionální ochrana práv OZP...68 6.1 Státní instituce...68 6.1.1 Soudy...68 6.1.2 Veřejný ochránce práv...69 6.1.3 Inspekce práce...71 6.1.4 Ministerstvo práce a sociálních věcí a Úřad práce ČR...73 6.1.5 Ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu a zmocněnec vlády pro lidská práva...75 6.1.6 Vládní výbor pro zdravotně postižené občany...76 6.2 Nestátní neziskové organizace...76 7 Návrhy ke změnám v systému ochrany OZP v pracovněprávních vztazích...80 Závěr...90 Použité zkratky...93 Literatura a další zdroje...94 Resumé...102 Abstract...103 Klíčová slova...104 Keywords...104 5
Úvod Ve svém životě se dostávám čím dál tím více do kontaktu s problematikou osob se zdravotním postižením. Oblíbila jsem si některé produkty, které byly vytvořeny na chráněných pracovních místech, a restaurace, jejichž převážnými zaměstnanci jsou právě osoby s nějakým druhem zdravotního postižení, ať již mentálním či fyzickým. Na druhou stranu, někteří z mých přátel se opakovaně dostali do situace, kdy je společnost odmítla zaměstnat z důvodu jejich postižení. Zaměstnání získali až v momentě, kdy se jim postižení podařilo zamaskovat. Ne vždy je ale takovýto postup možný a otázkou zůstává, zda je vůbec účelný. Proč mnozí zaměstnavatelé stále odmítají zaměstnávat osoby se zdravotním postižením? Je podpora ze strany státu této skupině obyvatel dostatečná? Je systém ochrany práv osob se zdravotním postižením ucelený a funkční, nebo obsahuje zásadní trhliny? Na tyto otázky se pokusím na následujících stránkách nalézt odpověď. Během ročního studijního pobytu v zahraničí v rámci programu Erasmus jsem na vlastní kůži zažila, jak pestrá je naše společnost. Bohužel, stále ještě existuje mnoho bariér jak v prostředí, ve kterém se pohybujeme, tak myslích lidí, kteří odmítají jinakost ostatních. Jsme součástí Evropské unie, jejíž motto zní: Jednota v rozmanitosti. Myslím, že bychom měli projevovat větší respekt, toleranci a podporu lidem, kteří jsou z určitých důvodů ve společnosti znevýhodněni. Rozhodla jsem se proto pro výběr tématu diplomové práce Ochrana osob se zdravotním postižením v pracovněprávních vztazích, abych tak vyjádřila podporu této skupině občanů a snad i trochu přispěla ke zlepšení systému jejich ochrany v pracovním právu. Cílem této práce je analyzovat a zhodnotit aktuální stav právní ochrany osob se zdravotním postižením v České republice a navrhnout změny, které by vedly k jeho zlepšení. Z důvodu komplexnosti dané problematiky není možné věnovat se rovným dílem všem otázkám ochrany práv osob se zdravotním postižením v pracovním právu, proto se zaměřím zejména na oblast zaměstnanosti. Ke zpracování práce použiji především metody deskriptivní, klasifikační, statistickou, srovnávací, analytickou a dedukční. 6
Na začátku práce objasním, kdo je považován dle českého a mezinárodního práva za osobu se zdravotním postižením. V následující kapitole přiblížím některá základní sociální a hospodářská práva osob se zdravotním postižením, včetně právních pramenů, které je garantují. Představím také institut pracovněprávního vztahu a některá specifika zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Jádro této práce bude tvořit analýza stavu zaměstnanosti osob se zdravotním postižením a na ni navazující aktuálně využívané nástroje aktivní politiky zaměstnanosti a další opatření podporující zaměstnanost osob se zdravotním postižením. Ačkoli oblast sociálního zabezpečení není hlavním předmětem této, některé jeho instituty významně ovlivňují život zdravotně postižených osob, včetně pracovního uplatnění. Zmíním proto také některé dávky sociálního zabezpečení, které se uplatní v případě omezení či dokonce vyloučení osoby se zdravotním postižením z účasti na trhu práce. Na závěr představím významné státní i nestátní instituce, které se aktivně podílejí na ochraně práv osob se zdravotním postižením. V rámci poslední kapitoly se pokusím zhodnotit současným systém ochrany práv osob se zdravotním postižením v pracovněprávních vztazích v České republice a předložím některé návrhy na jeho změnu. 7
1 Pojem zdravotně postižené osoby Kdo je vlastně osobou se zdravotním postižením? Většina z nás si možná jako první vybaví osobu na kolečkovém křesle nebo se slepeckou holí symboly, které označují přístup a jiná oprávnění pro některé postižené osoby. Problematika je však mnohem složitější. Postižení má mnoho různých podob a často jej ani na první pohled nemusíme rozpoznat. Neexistuje žádné oficiální členění osob se zdravotním postižením, ale nejčastěji bývá rozlišováno postižení mentální, duševní, zrakové, sluchové, tělesné a vnitřní. 1 Samotný pojem zdravotně postižené osoby není homogenní, v průběhu historie se vyvíjel a na jeho formulaci měly vliv nejen kruhy odborné, ale také politické. Problematika zdravotně postižených zůstává aktuální nejen na dnešní politické scéně národní, ale zejména v rovině unijní a mezinárodní. Na začátku 20. století se běžně používal pojem mrzák, který však později nabyl pejorativního významu. Termín invalida, pocházející z napoleonských válek, byl naopak velmi konkrétní a označoval vojáka neschopného služby. 2 Dnes však nabyl tento pojem odlišného a mnohem obecnějšího významu, často právě spojovaného se zdravotním postižením. 3 Další související pojmy se zdravotním postižením, jako například zdravotní hendikep, porucha či postižení, bývají často vydávány za synonyma a vzájemně zaměňovány. Ve skutečnosti každý z nich znamená něco zcela jiného. Podrobně je definovala WHO v doku me nt u Mezinárodní klasifikace poruch, postižení a znevýhodnění (International Classification of Impairments, Disablitities and Handicaps dále jen ICI ) v roce 1980: Poruchou (Impairment) j e jakákoli ztráta nebo abnormalita psychické, 1 Tělesné postižení [online]. Helpnet, 2015. [cit. 17. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.helpnet.cz/telesne-postizeni. 2 ŠVESTKOVÁ, Olga, HOSKOVCOVÁ, Simona. Nové přístupy k náhledu na občana se zdravotním postižením a Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví. In: E-psychologie [online], 2010, 4 (4), s. 27-40 [cit. 21.6. 2015]. Dostupné z: http://epsycholog.eu/pdf/svestkova_etal.pdf. ISSN 1802-8853. s. 28. 3 Pozn. Dle toho se např. označuje známá pařížská památka Invalidovna, jejímž původním účelem byl domov pro válečné veterány. 8
fyziologické, či anatomické struktury nebo funkce, např. porucha zraku, sluchu, nervové soustavy, intelektu apod. Postižením (Disability) se rozumí všechna omezení nebo dokonce ztráta (vyplývající z postižení) schopnosti vykonávat činnost způsobem nebo v rozsahu, který je považován pro člověka za normální např. omezení hybnosti či schopnosti komunikace. Hendikep (Handicap) je chápán jako nevýhoda vyplývající z poruchy nebo zdravotního postižení, která omezuje nebo brání uplatnit takovou společenskou roli, která je daného jednotlivce normální, v závislosti na věku, pohlaví a sociálních a kulturních faktorech např. dospělá osoba není schopna sama bez pomoci vykonávat osobní hygienu. Tato klasifikace se však dnes jeví již jako zastaralá a chápaní zdravotního postižení pouze na základě definice těchto třech pojmů je považováno za nedostatečné a překonané. Proto WHO přistoupila na 54. světovém zdravotnickém shromáždění v roce 2001 k nahrazení výše uvedeného dokumentu Mezinárodní klasifikací funkčních schopností, postižení a zdraví (International Classification of Functioning, Disability and Health dále jen ICF ), která zavádí zcela nový přístup k osobám se zdravotním postižením. 1.1 Inovativní přístup dle Mezinárodní klasifikace ICF Mezinárodní klasifikace ICF klade spíše důraz na zdraví a fungování jedince ve společnosti, než na samotné zdravotní postižení. Dříve postižení člověka začínalo tam, kde končilo jeho zdraví. Jakmile osoba dosáhla požadovaného stupně postižení, byla nevyhnutelně zaškatulkována do kategorie zdravotně postižené osoby. ICF se snaží o to, aby byl tento zavedený způsob myšlení změněn a zaměřili jsme se na fungování a uplatnění všech jedinců ve společnosti bez ohledu na to, jakou poruchou zdraví trpí. Relevantním měřítkem se tedy stává míra zdraví jedince, nikoliv míra jeho postižení. ICF tak posouvá chápání zdravotního postižení od medicínského a sociálního modelu k biopsychosociálnímu modelu. 9
Medicínský model vychází z myšlenky, že problémy spojené s uplatněním zdravotně postižených osob ve společnosti jsou zapříčiněny poškozením zdravotního stavu jako takovým. 4 Nepřikládá význam existenci vnějších sociálních bariér, a proto se je ani nesnaží odstraňovat. Sice dochází k určité ochraně a podpoře zdravotně postižených osob ze strany státu, ale též k jejich segregaci a vyčlenění od zbytku společnosti. Sociální model naopak zdůrazňuje rovná práva osob se zdravotním postižením, podporuje jejich integraci ve společnosti a ekonomickou samostatnost. Za příčinu omezení jejich uplatnění již nepovažuje samotné zdravotní postižení, ale vnější překážky okolního prostředí, které je třeba postupně odstraňovat. Jak ale uvádí Lucie Víšková z Multikulturního centra Praha, má i definice dle sociálního modelu určité nedostatky, neboť pro osoby se zdravotním postižením je v případném soudním sporu mnohdy velmi obtížné prokázat, že naplňují definici osob se zdravotním postižením a soud dojde často k závěru, že jejich zdravotní postižení je při výkonu běžných každodenních úkonů podstatně a dlouhodobě neomezuje, a že je tedy nelze, ve smyslu platných právních předpisů, považovat za osoby se zdravotním postižením. 5 Biopsychosociální model je vlastně snahou o propojení medicínského a sociálního modelu. Pracuje s pojmem disabilita, který se již nepřekládá a více se tak přibližuje svému reálnému významu. 6 Rozumí se jím snížení funkčních schopností, které vzniká, když se člověk konfrontuje s bariérami v prostředí, ve kterém žije. ICF rozlišuje pět základních komponent, z nichž každá odpovídá jiné formě disability, viz následující tabulka: 4 SLAŠŤANOVÁ, Denisa, DURAJOVÁ, Zuzana. Zaměstnávání lidí s postižením a transformace sociálních služeb přehled situace v České republice a doporučení pro změnu. Brno: Liga lidských práv, 2012. 94 s. ISBN 978-80-87414-08-8. s 12. 5 VÍŠKOVÁ, Lucie. Diskriminace osob se zdravotním postižením aneb víme, koho a jak chceme vlastně před diskriminací chránit? [online]. Projekt Antidiskriminační vzdělávání pracovníků veřejné správy, 2005-2006 [cit. 2.6.2015]. Dostupné z: http://www.mkc.cz/uploaded/antidiskriminace/diskriminace_osob_s_postizenim_koho_chranit.pdf 6 Disable znamená v doslovném překladu různě schopný. 10
Tab. č. 1 Komponenty ICF ve vztahu k rovinám disability Komponenta ICF Disabilita 1. Tělesné funkce Vada, porucha 2. Tělesné struktury Vada, porucha 3. Aktivity a participace Limitace či omezení aktivity 4. Faktory prostředí Vnější bariéry nebo facilitátory v prostředí 5. Faktory osobnosti Vnitřní bariéry nebo facilitátory osobnostní Zdroj: PANČOCHA, Karel. Habilitační práce. První dvě komponenty vycházejí z medicínského modelu. Tělesné funkce (body functions b ) jsou všechny fyziologické funkce tělesných systémů, včetně funkcí psychických např. zrak, sluch, pohyb, myšlení, paměť apod. Tělesné struktury (body structures s ) jsou části těla jako např. hlava, končetiny, orgány apod. Porucha se u obou projevuje narušením nebo ztrátou dané funkce či struktury. Tak například porušením očního nervu (tělesné struktury) může dojít k omezení či dokonce ztrátě zraku (tělesné funkce). 7 Třetí komponenta rozlišuje dva samostatné, byť podobné, termíny aktivitu a participaci (společně označeno d ) Aktivitou se rozumí provádění určitého úkonu či úkolu jedincem. Participace pak vychází spíše ze sociální interakce a vlivu prostředí. Aktivita má své meze a je tedy limitována. Pokud má člověk nějaké obtíže, nemůže vykonávat určitou aktivitu naplno. Participace může být omezena, jelikož v prostředí, v němž se člověk pohybuje, existují překážky, které znesnadňují či přímo znemožňují jedinci zapojit se do určitých životních situací. Teprve až v případě, kdy je aktivita člověka limitována či participace omezena, lze hovořit o disabilitě, tedy postižení. 8 Čtvrtou komponentou jsou faktory prostředí (environmental factors e ), které dělíme na facilitující a bariérové. Facilitující faktory zmírňují disabilitu jedince, např. bezbariérový přístup k domu; bariérové ji naopak ztěžují. Faktory mohou být nejen fyzické, ale též spočívají v názorech a postojích společnosti např. negativní 7 PANČOCHA, Karel. Postoje veřejnosti k sociální participaci osob s postižením. Brno, 2013. Habilitační práce. Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta. s. 107. 8 Tamtéž. 11
postoje k zaměstnávání osob se zdravotním postižením mohou významně přispět ke vzniku disability. Pátá komponenta faktory osobnosti zatím není dopodrobna rozpracována. 9 Nelze však pominout její zásadní význam, neboť osoba se stejnou poruchou funkce či struktury, žijící ve stejné době a ve stejném prostředí, může vnímat své postižení zcela odlišně než osoba jiná. Biopsychosociální model nám poskytuje komplexní pohled na osobu se zdravotním postižením, lépe řečeno, s disabilitou. Vzájemný vztah jednotlivých komponent a z nich plynoucích disabilit ukazuje následující model: Tab. č. 2 ICF biopsychosociální model Zdroj: ICF Hlavním cílem klasifikace ICF je získání odborných podkladů pro výzkum zdraví a stavů s ním souvisejících (zejm. postižení). Získaná data bude potom možné použít například k návrhu optimální rehabilitace, která by zajistila postiženému maximální kvalitu života. Členské státy EU, včetně České republiky 10, přijaly tuto klasifikaci jako základní filozofii v politice ochrany zdravotně postižených osob a postupně ji zavádějí do svých systémů zdravotnictví, sociálního zabezpečení, zaměstnanosti, zdravotního a sociálního pojištění, statistiky či školství. ČR byla však 9 Tamtéž. 10 Pozn. V České republice byla přijata s účinností od 1. července 2010. 12
v roce 2012 implementace ICF pozastavena a v současné době se hovoří o jejím pokračování. 11 1.2 Pojem zdravotního postižení v dalších mezinárodních dokumentech Chápání zdravotního postižení vycházející z mezinárodní klasifikace ICF odpovídá jedné ze zásadních norem Organizace spojených národů (dále jen OSN ) Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením (dále jen Úmluva nebo ÚPOZP ). Úmluva neuvádí pojem zdravotně postižené osoby mezi definicemi (článek 2 Úmluvy), ale už v článku 1 jasně stanoví, že osoby se zdravotním postižením zahrnují osoby mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální a smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními. Stanislava Makovcová z MPSV si toto ustanovení vysvětluje tak, že se nejedná o závaznou definici osob se zdravotním postižením, neboť ta je ponechána v pravomoci členských států. 12 Osobně se domnívám, že takovéto chápání vymezení osoby se zdravotním postižením není správné, protože z výkladu daného ustanovení jasně vyplývá, že účelem Úmluvy je garantovat práva a oprávnění v ní uvedená právě všem osobám, které splňují charakteristicky osob se zdravotním postižením dle článku 1 Úmluvy. To sice nevylučuje možnost užšího vymezení pojmu vnitrostátními zákony, např. pro získání nároku na sociální dávky (blíže viz kapitola 5), ale je třeba si uvědomit, že ratifikací Úmluvy se Česká republika zavazuje k tomu, že bude chránit všechny osoby se zdravotním postižením tak, jak je definuje Úmluva, v takových oblastech a takovým způsobem, jakým Úmluva právě těmto osobám garantuje. Kromě OSN se definicí zdravotně postižené osoby zabývají i další mezinárodní organizace. Není však cílem této práce podat jejich vyčerpávají seznam, proto uvádím pouze některé příklady. Mezinárodní organizace práce (dále jen MOP ) 11 Národní plán podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na období 2015-2020. Vládní výbor pro zdravotně postižené občany. 2014. 66 s. 12 MAKOVCOVÁ, Stanislava. Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením [online]. MPSV, [cit. 26.6.2015]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/10775/umluva_info_160511.pdf 13
v Praktickém kodexu, upravujícím zdravotní postižení na pracovišti 13, pojímá osobu se zdravotním postižením jako jedince, jehož vyhlídky najít a zachovat si vhodné zaměstnání, dosáhnout v něm postup a vrátit se do tohoto zaměstnání, jsou podstatně snížené v důsledku řádně ověřeného tělesného, smyslového, intelektového nebo duševního postižení. Postižení potom definuje tento kodex jako ztrátu nebo abnormalitu psychické, fyziologické nebo fyzické funkce. Z takovéhoto pojetí definice zdravotně postižené osoby je patrné, že MOP se snaží zdůraznit možnosti zapojení těchto osob do pracovních vztahů. Vlastní definici používá i Rada Evropy, která je významným garantem lidských práv v Evropě. V doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1185, o politikách rehabilitace pro zdravotně postižené, přijatém 7. května 1992, definuje zdravotní postižení jako omezení způsobené fyzickými, psychickými, smyslovými, sociálními, kulturními nebo právními překážkami, které postižené osobě brání, aby se integrovala a účastnila se rodinného života a života společnosti na stejné úrovni jako kdokoli jiný. Naopak Evropská unie pojem zdravotního postižení či zdravotně postižené osoby nevymezuje, respektive vymezuje ho pouze v nezávazném doporučení Rady 86/379/EHS, o zaměstnávání zdravotně postižených ve Společenstvu, a to pouze na základě medicínského modelu. Za osoby se zdravotní postižením považuje všechny osoby s vážným postižením, které je výsledkem fyzických, mentálních nebo psychických vad. Definici zdravotního postižení vztahující se k zákazu diskriminace v zaměstnání neobsahuje ani směrnice Rady 78/2000/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Tuto mezeru vyplnil až Soudní dvůr EU v rozsudku ve věci Sonia Chacón Navas v. Eurest Colectividades SA (C 13/05) v roce 2006, a to následovně: Směrnice 2000/78 má zabraňovat určitým druhům diskriminace v zaměstnání a povolání. V tomto kontextu musí být pojem zdravotní postižení chápán jako znamenající omezení vyplývající z fyzických, duševních nebo psychických postižení, bránící účasti dotčené osoby v profesním životě. Dále uvádí,... že se musí jednat o omezení, která mají původ ve zdravotním problému nebo v tělesné vadě dotčené osoby a která jsou buď dlouhodobá, nebo svojí povahou trvalá... 13 Pozn. Praktický kodex upravující zdravotní postižení na pracovišti byl schválen na jednání tripartity v Ženevě v roce 2001. 14
zdravotní problém jako příčina funkčních omezení musí být zcela odlišen od tohoto omezení. 14 Soudní dvůr tedy rozlišuje mezi pojmem zdravotního postižení a nemocí, což je významné mimo jiné proto, že zdravotní postižení, na rozdíl od nemoci, vyžaduje díky svému dlouhodobému charakteru zvláštní přizpůsobení pracoviště. Jak jsem uvedla výše, definic zdravotního postižení existuje v mezinárodních dokumentech ještě mnohem více. Podstatné však je, že všechny mezinárodní organizace v současné době plně respektují moderní pojetí osob se zdravotním postižením formulované mezinárodní klasifikací ICF. Olga Švestková a Simona Hoskovcová zdůrazňují, že jde o krok správným směrem. ICF totiž představuje obrovský posun v tom, že již neklasifikuje osoby samotné, ale popisuje a hodnotí situaci každého člověka v řadě okolností vztahujících se ke zdraví. Nevytváří segregované kategorie méněcenných občanů se zdravotním postižením, ale naopak usiluje o to, aby i jim byla zajištěna co nejvyšší kvalita života, srovnatelná se zdravou populací. 15 1.3 Právní úprava pojmu OZP v ČR Ani česká právní úprava není v definici osoby se zdravotním postižením jednotná a v porovnání se zahraniční a mezinárodní úpravou trochu zaostává. Definice v různých předpisech se o sebe více či méně odlišují a navzájem mnohdy překrývají. Vycházejí přitom zejména z medicínského modelu, částečně pak z modelu sociálního. Poměrně široce definuje zdravotní postižení např. zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (dále jen antidiskriminační zákon ) 16. Podle něj se zdravotním postižením rozumí tělesné, smyslové, mentální, duševní nebo jiné postižení, které brání nebo může bránit osobám v jejich právu na rovné zacházení v oblastech vymezených antidiskriminačním zákonem, 14 Rozsudek ESD ze dne 11. července 2006 ve věci Sonia Chacón Navas v. Eurest Colectividades SA (c 13/05), par. 43-47. 15 ŠVESTKOVÁ, Olga, HOSKOVCOVÁ, Simona. Nové přístupy k náhledu na občana se zdravotním postižením a Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví. In: E-psychologie [online], 2010, 4 (4), s. 27-40 [cit. 21.6.2015]. Dostupné z: http://epsycholog.eu/pdf/svestkova_etal.pdf. ISSN 1802-8853. str. 38. 16 Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací, ve znění pozdějších předpisů 5 odst. 6. 15
přičemž musí jít o dlouhodobé zdravotní postižení, které trvá minimálně jeden rok. Podobně hovoří též zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách 17, který za zdravotní postižení považuje jakékoliv tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postižení, jehož dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby. V užším smyslu potom chápe osobu se zdravotním postižením zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti 18 (dále jen ZoZ nebo zákon o zaměstnanosti ), a ještě více ho pak konkretizuje zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, 19, který ještě blíže specifikuje podmínky zdravotně postižených osob pro získání příspěvku na mobilitu, příspěvku na zvláštní pomůcku a na průkaz osoby se zdravotním postižením. V této práci budu vycházet zejména z definice uvedené v zákoně o zaměstnanosti, a proto pojem dále blíže rozpracuji. Osoby se zdravotním postižením (dále jen OZP ) rozděluje ZoZ do několika kategorií. Rozumí se jimi především 1) fyzické osoby, které byly orgánem sociálního zabezpečení uznány invalidními v prvním, druhém nebo třetím, nejzávažnějším, stupni (tj. osoby s těžším zdravotním postižením). Novelou zákona se od 1. 1. 2012 se považuje za osobu se zdravotním postižením t é ž 2) osoba, která byla orgánem sociálního zabezpečení posouzena, že již není invalidní, a to po dobu 12 měsíců od tohoto posouzení. Poslední kategorií OZP jsou 3) osoby zdravotně znevýhodněné. Statut zdravotně postižené osoby se dokládá potvrzením resp. rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení, který posuzuje zdravotní stav jedince sám a není přitom vázán posouzeními jiných orgánů či institucí. 20 První kategorií OZP jsou osoby invalidní. Jednotlivé stupně invalidity vymezuje 17 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, 3 písm. g). 18 Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, 67. 19 Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění pozdějších předpisů, 3, 6, 9. 20 Pozn. To platí i pro zahraniční instituce. ZoZ v 3 odst. 2 a 3 sice zaručuje občanům EU a jejich rodinným příslušníkům a též rodinným příslušníkům občanů ČR, kteří nejsou občany ČR ani EU, stejné právní postavení v právních vztazích jako občanům ČR, ale stejné právní postavení již negarantuje zahraničním institucím, které vykonávají obdobnou činnost jako české orgány sociálního zabezpečení nebo úřad práce. Proto musí cizinci, bez ohledu na to, zda jsou členy EU či nikoliv, prokazovat status osoby se zdravotním postižením stejným způsobem jako občané ČR. 16
ustanovení 39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a to na základě procentuálního poklesu pracovní schopnosti 21 způsobeného dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem 22 : Pro invaliditu prvního stupně je nutný pokles pracovní schopnosti o 35-49%, pro invaliditu druhého stupně o 50-69%, a naposledy pro invaliditu třetího stupně o minimálně 70%. Pokles se může projevovat například některými omezeními při práci, snížením schopnosti nebo úplnou neschopností vykonávat dosavadní práci, nemožností pracovat ve stejném rozsahu a s intenzitou jako před vznikem dlouhodobě nepříznivého stavu, nebo nemožností kvůli tomuto stavu využívat svého vzdělání, dosažených zkušeností či znalostí. 23 Za zdravotní postižení se pro účely posouzení poklesu pracovní schopnosti považuje soubor všech funkčních poruch, které s ním souvisejí. Při posuzování zdravotního stavu se bere v úvahu zejména, zda je zdravotní postižení trvalého charakteru, zda je zdravotní stav stabilizovaný 24, zda je na něj osoba zdravotně postižená adaptována 25 či zda je schopná rekvalifikace na jiný druh práce. Kromě osob invalidních a osob, které sice statut invalidity ztratily, ale nacházejí se v ochranné době 12 měsíců, zákon o zaměstnanosti také rozeznává tzv. osoby zdravotně znevýhodněné (dále jen OZZ ). Rozumí se jimi ti, kdo mají zachovánu schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale jejich schopnosti být nebo zůstat pracovně začleněn, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat jsou podstatně omezeny z důvodu jejich dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. OZZ současně nemůže být osoba, 21 Poklesem pracovní schopnosti se pro účely zákona o důchodovém pojištění rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností v porovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého stavu. 22 Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se považuje zdravotní stav, který podstatně omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti pojištěnce významné pro schopnost jeho pracovního uplatnění, pokud podle poznatků lékařské vědy má trvat déle než jeden rok. 23 ŠTEFKO, Martin. Pozitivní opatření k podpoře zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. In: Od zákazu diskriminace k ochraně kolektivních práv studie z lidských práv č. 6. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2014, s. 43-55. ISBN 978-80-87975-08-4. s. 45. 24 Za stabilizovaný zdravotní stav se považuje takový zdravotní stav, který se ustálil na úrovni, která umožňuje pojištěnci vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem takové činnosti. 25 Osoba je adaptována na své zdravotní postižení, jestliže nabyla schopností a dovedností, které jí spolu se zachovanými tělesnými, smyslovými a duševními schopnostmi umožňují vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem takové činnosti. 17
která je osobou invalidní. O uznání osoby jako zdravotně znevýhodněné nyní rozhoduje příslušná okresní správa sociálního zabezpečení (dříve Úřad práce) na základě písemné žádosti fyzické osoby. O odnětí statusu OZZ rozhoduje OSSZ z moci úřední. Pojem OZZ je upraven v předpisech o zaměstnanosti již od roku 1991 (dříve byl institut osoby se změněnou pracovní schopností upraven předpisy o sociálním zabezpečení) a zákon o zaměstnanosti z roku 2004 jej převzal. Zákonem č. 367/2011 Sb. byla však s účinností od 1.1.2012 tato kategorie osob zrušena z důvodu jeho překonání. Cituji doslova z důvodové zprávy k uvedené novele: Jejich zdravotní stav (myšleno zdravotní stav OZZ) sice může určitým způsobem ovlivňovat schopnost vykonávat dosavadní povolání, využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat, nicméně v porovnání s osobami invalidními nepotřebují zvláštní úpravu pracovních podmínek nebo pracoviště a mohou být bez větších problémů zaměstnávány na otevřeném trhu práce bez podpory státu. 26 Na jednu stranu navrhovatel vyjmenovává důvody, proč jsou OZZ na trhu práce znevýhodněné, zároveň al e dodává, že jejich znevýhodnění není hodno ochrany a podpory státu. Po zvážení situace a přehodnocení názoru byl institut OZZ od 1.1.2015 do zákona opět zaveden. Podle přechodných ustanovení zákona před novelizací měla původní rozhodnutí o zdravotním znevýhodnění zůstat v platnosti po celou dobu, po kterou byla vydána, a to nejdéle právě do 1.1.2015, což usnadňuje znovuzavedení tohoto institutu. Jestliže byla osoba uznána trvale zdravotně znevýhodněnou dříve (před 31.12.2011), zůstává jí tento status podle novelizovaného znění zákona zachován a nemusí podávat novou žádost. Znovuzavedení pojmu OZZ do zákona o zaměstnanosti zatraktivňuje zaměstnávání těchto osob, jelikož zaměstnavatel si je může započítat v rámci plnění povinného podílu a také může získat příspěvek na jejich zaměstnávání 27. Samotné osobě, jež byla uznána OZZ, však tímto aktem přímo žádné právo na příspěvek či dávku nevzniká, a proto podpora těchto osob zůstává stále omezená. 26 Poslanecká sněmovna PČR; Vláda ČR 1. Identifikace problémů, cílů, kterých má být dosaženo, rizik spojených s nečinností. Důvodová zpráva k zákonu č. 367/2011 Sb., změna zákona o zaměstnanosti. [Systém ASPI] PSP - Poslanecká sněmovna Parlamentu [cit. 2015-6-8] ASPI_ID LIT39206CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X. 27 Blíže viz kapitola 4. 18
Invaliditu, změnu stupně invalidity i to, zda jde o OZZ, posuzují posudkoví lékaři okresní správy sociálního zabezpečení. 28 Posudkové lékařství patří mezi specializované atestační obory, a proto musí odborníci v tomto oboru splňovat kvalifikační předpoklady stanovené zákonem č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání, a každoročně musí být v rámci celoživotního vzdělávání proškolováni. Proti samotnému posudku o invaliditě ani uznání OZZ není možné podat odvolání, jelikož posudek nemá formu správního rozhodnutí. V případě nesouhlasu s vypracovaným posudkem musí občan počkat na vydání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, resp. rozhodnutí OSSZ, proti němuž se lze bránit se řádným opravným prostředkem. Jestliže se věc dostane až do správního soudnictví, správní soud sám zdravotní stav žadatele o invalidní důchod nepřezkoumává, jelikož posouzení míry poklesu pracovní schopnosti je otázkou odbornou, medicínskou. Podle ustanovení 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Soud pak v řízení o žalobě, resp. v řízení o kasační stížnosti, ověřuje pouze to, zda posudek posudkové komise, o nějž se správní rozhodnutí opírá, je úplný a přesvědčivý (test úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku 29 ), případně, jestliže to namítal žalobce, zda byla posudková komise řádně obsazena (test řádného složení posudkové komise). 30 Pro doplnění je třeba dodat, že rozhodnutím o uznání invalidity či statusu OZZ se osoba automaticky nestává držitelem průkazu osoby zdravotně postižené podle zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Průkaz OZP je možné získat jen v samostatném řízení před krajskou pobočkou Úřadu práce (více viz kapitola 5.1.3). Z výše uvedeného vyplývá, že chápání osob se zdravotním postižením, je u nás značně nejednotné kvůli rozdílnému pojetí pojmu v jednotlivých zákonech. Zákon 28 Viz ustanovení 8 odst.1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. 29 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003-54, a jiné. 30 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 Ads 25/2013. 19
o sociálních službách definuje pojem OZP na principu sociálního modelu, kdežto definice pojmu v zákoně o zaměstnanosti a v zákoně o důchodovém pojištění se blíží spíše modelu medicínskému. Roztříštěnost české legislativy může v praxi nejen způsobovat problémy s pochopením, kým vlastně osoba se zdravotním postižením je, ale dostává se i do nesouladu s definicí zdravotního postižení, jak je chápáno mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána. 20
2 Ochrana základních práv OZP Stejně jako ostatní lidé jsou osoby se zdravotním postižením bezpochyby nositeli hospodářských a sociálních práv. Jejich práva jsou upravena jak mnohými mezinárodními dokumenty, tak vnitrostátní legislativou, a to takovým způsobem, aby garantovala rovné zacházení a zajištění specifických potřeb OZP za účelem trvalého zlepšování jejich životních podmínek a začlení do společnosti. 2.1 Mezinárodní zakotvení základních práv a svobod OZP Ochrana lidských práv není jen záležitostí jednotlivých států, ale ve velké míře je upravena na mezinárodní úrovni. Ačkoli se však jiným tématům po 2. světové válce věnovala mnohem větší pozornost (ochrana práv dítěte, rasová diskriminace či diskriminace žen), téma OZP zůstávalo dlouho dobu opomíjeno. Jak uvádí Michal Čermák, v roce 1975 sice vznikla Deklarace práv zdravotně postižených osob, v níž bylo vůbec poprvé řečeno, že problematika osob se zdravotním postižením je otázkou lidských práv, ale vzhledem ke své formě deklarace nebyla právně závaznou, a tedy z hlediska dnešních požadavků neposkytovala základní standard zaručující individuální ochranu a lidská práva. 31 Mezinárodní dokumenty se postupně vyvíjeli od nezávazných deklarací po závazné úmluvy, od obecných po specifické, upravující konkrétní práva OZP, od dokumentů regulujících pouze pasivní ochranu OZP po dokumenty upravující aktivní opaření k podpoře OZP. J i ž Všeobecná deklarace lidských práv (OSN, 1948) zakotvuje v čl. 1, že všichni lidé se rodí svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Evropská sociální charta (Rada Evropy, 1961) potom vymezuje blíže obsah jednotlivých práv a zdůrazňuje ochranu některých skupin obyvatel, mimo jiné osob se zdravotním postižením. Zakotvuje jejich právo na poradenství při volbě povolání, právo na odbornou přípravu k zaměstnání, rehabilitaci a profesní a sociální readaptaci. Mezinárodní pakt pro hospodářská, sociální a kulturní práva (OSN, 1966) sice nezmiňuje konkrétně práva OZP, ale upravuje obecně právo všech na spravedlivé 31 ČERMÁK, Michal. Projevy a formy diskriminace osob se zdravotním postižením. Praha: Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, 2012. 64 s. ISBN 978-80-87181-08-9, s. 11. 21
a uspokojivé pracovní podmínky, především právo na minimální odměnu, spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty, bezpečné pracovní podmínky apod. Deklarace práv mentálně postižených osob (OSN, 1971) je již výhradně zaměřena na problematiku mentálně postižených osob, kterým zaručuje stejná práva jako ostatním a také některá speciální práva zahrnující právo na léčebnou péči, výuku a výchovu, práci a samostatný život s rodinou aj. Další nezávazným dokumentem přijatým na půdě OSN byla Deklarace práv zdravotně postižených osob (OSN, 1975), která opět potvrzuje, že OZP mají stejná lidská práva, ale i povinnosti, jako ostatní občané. Velký význam v oblasti zaměstnanosti OZP má Úmluva č. 159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání zdravotně postižených (MPO, 1983). Upozorňuje potřebu na rovného přístupu OZP na otevřený trh práce, nikoliv jen podporovaný chráněný trh. Důležitá je i Úmluva o právech dítě (OSN, 1989) která zaručuje postiženým dětem přístup ke vzdělání a přípravě na budoucí povolání. V současné době je základním a stěžejním mezinárodním dokumentem v oblasti ochrany práv osob se zdravotním postižením Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (Convention on the Rights of Person with Disabilities) přijatá Valným shromážděním OSN 13. 12. 2006 a podepsaná Českou republikou hned první možný den 30. 3. 2007. Ratifikací a vyhlášením se 12. 2. 2010 stala součástí našeho právního řádu. 32 Ve své podstatě ÚPOZP negarantuje žádná nová a převratná práva, protože základní lidská práva, včetně práva na práci, zákazu diskriminace či práva na rovné zacházení, jsou již upravena v jiných, obecnějších lidskoprávních smlouvách. Představuje ale důležitou jednotnou úpravu lidských práv s ohledem na specifickou problematiku zdravotně postiženým osob a jejich potřeb. Účelem ÚPOZP je podle článku 1 podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod OZP. Členské státy Úmluvy tedy nejen, že určité činnosti v neprospěch OZP nesmí provádět, ale musí i sami aktivně přijímat některá opatření na ochranu OZP, což není pro lidskoprávní dokumenty zcela typické. 33 Tak například článek 27, zakotvující právo na práci a zaměstnávání, ukládá 32 Pozn. Úmluvu také podepsala a ratifikovala Evropská unie jako celek. 33 Tamtéž. 22
státům povinnost podporovat pracovní příležitosti a profesní postup OZP, zaměstnávat osoby ve veřejném sektoru a podporovat jejich zaměstnávání v soukromém sektoru prostřednictvím vhodné politiky a opatření, podporovat pracovní a profesní rehabilitaci OZP a realizovat programy zaměřené na udržení pracovního místa či návrat do zaměstnání, aj. Mnohé z těchto úkolů se potom stávají cíli vnitrostátních politik jednotlivých států (blíže viz kapitola 3.2). Důležitou součástí Úmluvy je také Opční protokol, který upravuje stížnostní mechanismus, díky němuž mohou občané podat stížnost k Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením, jestliže stát nedodržuje plně své závazky plynoucí z Úmluvy. Pokud Výbor shledá stížnost oprávněnou, uloží státu doporučení k odstranění pochybení. Možná ze strachu z množství stížností však Česká republika, jako jedna z mála evropských států, dodnes opční protokol k Úmluvě neratifikovala. Dosud se navíc nepodařilo vytvořit funkční vnitrostátní monitorovací systém, který by měl dohlížet na řádné plnění Úmluvy a jehož vytvoření předpokládá článek 33 Úmluvy. ÚPOZP je tedy součástí českého právní řádu, ale kontrolní prvky jejího dodržování zatím neexistují. Strategický dokument Národní plán podpory rovných příležitostí pro OZP na období 2015-2020 však počítá s nápravou a přijetím jak opčního protokolu, tak zavedením monitorovacího systému. 34 Dalším významným ochráncem práv OZP na mezinárodním poli je Evropská unie. Oblast ochrany OZP upravují jak primární prameny evropského práva, tak prameny sekundárního práva, zejména směrnice. Významnou roli také hraje Soudní dvůr Evropské Unie sídlící v Lucemburku, který je příslušný k výkladu práva EU a v minulosti již vydal několik rozhodnutí, která napomohla k ochraně práv OZP. 35 Listina základních práv Evropské unie (EU, 2009) je hlavním lidskoprávním dokumentem EU. V článku 26 přiznává právo na zajištění takových opatření, jejichž cílem je podpořit jejich nezávislost, sociální a profesní začlenění a účast na společenském životě. Dalším primárním dokumentem EU je Smlouva o fungování 34 Národní plán podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na období 2015-2020. Vládní výbor pro zdravotně postižené občany. 2014. s. 13. 35 ČERMÁK, Michal. Projevy a formy diskriminace osob se zdravotním postižením. Praha: Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, 2012. 64 s. ISBN 978-80-87181-08-9, s. 15. 23
Evropské unie (EU, 2012), která se zavazuje k tomu, že při vymezování a provádění svých politik se bude zaměřovat na boj proti jakékoliv diskriminaci, mimo jiné i z důvodu zdravotního postižení. Mezi důležité směrnice ve vztahu k zaměstnávání OZP patří potom směrnice Rady č. 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (EU, 2000), která byla řádně implementována do českých právních přepisů. EU také projevila zájem o ochranu práv OZP tím, že jako celek přijala výše uvedenou ÚPOZP, včetně Opčního protokolu. 2.2 Ochrana OZP v ústavním pořádku ČR Stěžejním a nejvyšším právní předpisem chránícím základní práva a svobody v ČR je Listina základních práv a svobod (dále jen Listina ). V hlavě IV. upravuje základní hospodářská a sociální práva, která zaručují např. právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, právo podnikat provozovat jinou hospodářskou činnost, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří nemohou tato práva bez vlastní viny vykonávat (z důvodu zdravotního postižení, nemoci, stáří aj.), stát přiměřeně hmotně zabezpečí. Konkrétně zdravotně postiženým osobám garantuje Listina v čl. 29 právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a zvláštní pracovní podmínky. Mají také právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. Právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky lze chápat jako lex specialis k právu na ochranu zdraví podle čl 31 Listiny (pouze však ve vztahu k práci) a k právu na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny. Právo OZP na zvláštní ochranu v pracovněprávních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání naopak představují lex specialis vůči čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. 36 Tato zvláštní úprava má buďto čelit nepřímé diskriminaci z důvodu zdravotního postižení, anebo je zákonodárce tímto vyzván k přijetí pozitivního opatření, které by hendikep postižených zaměstnanců dokázalo vyrovnat. Hospodářská a sociální práva formulovaná v Listině jsou ve srovnání s úpravou 36 WAGNEROVÁ, Eliška. ŠIMÍČEK, Vojtěch. LANGÁŠEK, Tomáš. POSPÍŠIL, Ivo a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2012. 931. s. ISBN 978-7357-750-6. s. 619-624. 24
v ÚPOZP velmi obecná a vágní. Představují vlastně jen určitý pokyn vůči státu, aby je v dalších právních předpisem více rozvedl a konkretizoval a také zavedl nástroje, kterými je chce prosazovat. 37 Uvedených hospodářských a sociálních práv se lze také na základě čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které je provádějí. Nelze tedy podat ústavní stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv, jestliže vychází z platného a účinného zákona. Na druhou stranu je možné se domáhat, aby takový zákon byl vykládán ústavně konformním způsobem. 2.3 Ochrana práv OZP v pracovním právu Zaměstnavatelé se někdy chybně domnívají, že OZP podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen zákoník práce ) požívají nějaké zvláštní ochrany, ale kromě malých odchylek mají v pracovněprávních vztazích v podstatě stejná práva a povinnosti jako kterýkoli jiný zaměstnanec. Jako první je důležité uvést, že statut invalidní osoby ani osoby zdravotně znevýhodněné, jakož ani pobírání dávek pro OZP, neznamená omezení v rámci výkonu zaměstnání. I OZP by si však měly volit takové zaměstnání, které co nejlépe odpovídá jejich schopnostem a možnostem. Osoba na invalidním vozíku např. může bez jakýchkoli problémů pracovat jako operátor call centra nebo provádět jinou kancelářskou činnost, ale zřejmě nebude vhodným kandidátem na pozici letušky či malíře pokojů. Dále je nutné vymezit, co je pracovněprávní vztah, jaký je rozdíl mezi základním pracovněprávním vztahem a souvisejícími pracovněprávními vztahy, a jakými zásadami jsou tyto vztahy ovládány. Vzhledem k tomu, že téma pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je poměrně široké, zaměřím se pouze na specifické odchylky ve vztahu k zaměstnávání OZP, zejména na vybrané zásady, zvláštní povinnosti zaměstnavatele, minimální mzdu a skončení pracovního poměru dle předchozí právní úpravy. 37 JELÍNEK, Martin. Prosazování práv zdravotně postižených osob v oblasti trhu práce. Brno, 2009. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií. s. 12. 25
2.3.1 Pojem pracovněprávního vztahu Pracovněprávní vztahy jsou společenské vztahy, v nichž jeho subjekty (účastníci), vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností stanovených normami pracovního práva. 38 Rozlišujeme pracovněprávní vztahy individuální (např. mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci) a kolektivní (např. mezi zástupci zaměstnanců, a zaměstnavateli, resp. jejich zástupci). Individuální pracovněprávní vztahy se dále dělí n a individuální pracovněprávní vztahy základní, jejichž prostřednictvím se přímo realizuje pracovní proces (pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr), a individuální pracovněprávní vztahy související, které vytvářejí předpoklady pro realizaci základních pracovněprávních vztahů, chrání základní pracovněprávní vztahy před jejich porušením a postihují případy porušení základních pracovněprávních vztahů (např. vztahy mezi zaměstnavatelem či zaměstnancem a Úřadem práce či Inspekcí práce). 39 2.3.2 Základní zásady v pracovním právu Základní zásady jsou významným teoretickým východiskem při výkladu a použití jednotlivých ustanovení zákoníku práce. Subsidiárně se použijí zásady obsažené v novém občanském zákoníku, zejména to jsou zásady: autonomie vůle, que lex non prohibet debent permisa videri ( co není zakázáno, je dovoleno ), ochrana dobrých mravů, pacta sunt servanda (smlouvy mají být dodržovány), neminem leadere (nikomu neškodit), bona fides (ochrana dobré víry) a ignorantia legis non excusat (neznalost zákon neomlouvá). 40 Zákoník práce v ustanovení 1a upravuje samostatně následující zásady: zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce, 38 Kurz základů pracovního práva [online]. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003. [cit. 15. 7. 2015]. Dostupné z: http://www.rect.muni.cz/pravo. 39 Tamtéž. 40 VYSOKAJOVÁ, Margerita, a kol. Zákoník práce: komentář (262/2006. Sb) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer, 2013.[cit. 20. 8. 2015]. ASPI_ID KO262_2006CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISBN 978-80-7478-033-2. K ustanovení 1a. 26
spravedlivé odměňování zaměstnance, řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace. Původní znění zákoníku práce upravovalo základní zásady v hlavě III. ( 13-15), ale jednalo se spíše o zvláštní povinnosti uložené zaměstnavateli než obecně použitelné zásady. Nově formulované zásady mají za cíl přiblížit pracovní právo blíže odvětvím soukromého práva. Jak je patrné již z jednotlivých zásad uvedených v zákoníku práce, pracovněprávní vztahy vykazují určité zvláštnosti oproti ostatním soukromoprávním vztahům. Zaměstnanec je chráněn jakožto slabší strana pracovněprávního vztahu, jelikož se nachází ve vztahu k zaměstnavateli v podřízeném postavení (vykonává závislou práci) a navíc jeho svobodná vůle může být ovlivněna potřebou udržet si zaměstnání. Zákoník práce tedy obsahuje řadu kogentních ustanovení, která mají přispět k větší ochraně zaměstnance. Ještě více kogentních ustanovení potom obsahují právní předpisy regulující zaměstnanost nebo odpovědnost zaměstnavatele za porušení pracovněprávních norem. Zákon o zaměstnanosti nebo zákon o inspekci práce řadíme tedy již mezi veřejnoprávní předpisy. Těmito pracovněprávními vztahy se budu podrobně zaobírat v dalších částech práce. Nyní více přiblížím dvě zásady, které jsou s ochranou OZP v pracovněprávních vztazích často zmiňovány: zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace a s ní související zásadu spravedlivého odměňování. 2.3.3 Rovné zacházení a zákaz diskriminace Zásada rovnosti vyplývá již z Listiny základních práv a svobod, která stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti 27
k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení 41 Nejedná se však o rovnost absolutní, nýbrž relativní. Nerovné zacházení je přípustné, ale jen tehdy, je-li objektivně odůvodnitelné (např. v případě nutnosti vyrovnání podmínek osobám se zvláštními potřebami). V pracovním právu je zásada rovného zacházení chápána zejména jako povinnost zaměstnavatele zajistit rovné zacházení se zaměstnanci a ve své podstatě vyjadřuje pozitivním způsobem zákaz diskriminace. 42 Vztahuje se nejen k rovnému zacházení v přístupu k zaměstnání, ale také k výkonu zaměstnání, včetně odměňování, profesního růstu a zajištění pracovních podmínek. 43 Rovné zacházení neznamená rovnostářství, a proto mohou být některé slabší skupiny zaměstnanců (např. osoby se zdravotním postižením) v pracovněprávních vztazích zvýhodněny. Termín diskriminace pochází z latinského výrazu diskriminare, který v překladu znamená rozlišovat. V praxi bývá často vnímán pouze v negativní rovině, přesto rozlišovat je možné i v pozitivním smyslu (odtud formy negativní a pozitivní diskriminace). Žádná obecně závazná definice diskriminace neexistuje, dokonce ani antidiskriminační zákon ji neupravuje. Diskriminaci můžeme chápat jako jakoukoli situaci, ve které se s určitým člověkem zachází jinak než s ostatními, z důvodu jeho příslušnosti k určité sociální skupině nebo kategorii osob. 44 Ne všechny takové situace jsou ale vždy hodnoceny jako diskriminační. Antidiskriminační zákon v ustanovení 6 jmenuje přípustné formy rozdílného zacházení. Např. za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení ve věcech práva na zaměstnání, přístupu k zaměstnání nebo povolání, ve věcech pracovních, služebních poměrů nebo jiné závislé činnosti, pokud je k tomu věcný důvod spočívající v povaze vykonávané práce a uplatněné požadavky jsou přiměřené. Diskriminací není ani rozdílné zacházení s OZP nad rámec stanovený zvláštními předpisy, jestliže použité prostředky jsou přiměřené a nezbytné. Jaká 41 Pozn. Diskriminace osoby kvůli jejímu zdravotnímu postiženi by spadala do kategorie jiné postavení. 42 ŠTANGOVÁ, Věra. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 230 s. ISBN 978-80-7380-277-6. s. 47. 43 Tamtéž. 44 SLAŠŤANOVÁ, Denisa, DURAJOVÁ, Zuzana. Zaměstnávání lidí s postižením a transformace sociálních služeb přehled situace v České republice a doporučení pro změnu. Brno: Liga lidských práv, 2012. 94 s. ISBN 978-80-87414-08-8. s. 16. 28