STŘEDOVĚCÍ GLOSÁTOŘI - NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PŘEDSTAVITELÉ A METODA JEJICH PRÁCE 1. Miroslav Černý

STŘEDOVĚCÍ GLOSÁTOŘI - NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PŘEDSTAVITELÉ A METODA JEJICH PRÁCE 1 MEDIEVAL SCHOOL OF GLOSSATORS - MOST IMPORTANT REPRESENTATIVES AND METHOD OF WORK Miroslav Černý Černý, Miroslav. Středověcí glosátoři - nejdůležitější představitelé a metoda jejich práce. Ada Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 33-49. Abstrakt: Středověká škola glosátorů jakožto první recepční škola římského práva stojí na počátku moderní právní vědy. S tím, jak se v současné době mění posuzování období středověku jako takového, jsou pozitivně hodnoceni i glosátoři a metody práce, které vytvořili a rozvíjeli po několik generací. Příspěvek se zaměřuje na nejvýznamnější boloňské glosátory, kontext doby, v níž pracovali, způsob jejich práce a některá jejich nejvýznamnější konkrétní díla. Klíčová slova: Glosátoři, středověké právo, římské právo, Boloňská univerzita, Irnerius, Accursius Abstract: Medieval School of Glossators as the first school of recovery and revival of Roman law stands at the beginning of modern jurisprudence. Recently as the assessment of the Middle Ages is changing, the Glossators and the methods of their work that created and developed over several generations are viewed positively. This páper focuses on the most important Glossators of Bologna, on the context of the age in which they worked, the methods of their work and also on some of their most important concrete works. Keywords: Glossators, medieval law, Roman law, University of Bologna, Irnerius, Accursius 1 Příspěvek byl zpracován v rámci projektu ZČU SGS-2014-060 s názvem Právo v běhu času, který je řešen na katedře právních dějin Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni. Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288 33

Pojem glosátoři" stejně tak jako pojem středověké právo" vyžaduje podrobnější upřesnění. Škola glosátorů znamená bezesporu vyvrcholení středověkého práva. Je však otázkou, jak středověk přesně časově zařadit. Zatímco pro konec středověku se^ různých navrhovaných možností jeví jako nejpřijatelnější rok objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem 1492, který je rovněž rokem dobytí sultanátu Granada, poslední islámské državy v Evropě, 2 pro počátek středověku, kde jsou dávány různé možnosti, by časové určení mělo být z právněhistorického pohledu dosti velkorysé k tomu, aby toto období zahrnulo rovněž dobu vzniku právních základů, na nichž pozdější právníci vrcholného středověku vybudovali svoji právní nauku. V tomto smyslu lze akceptovat tézi, podle níž symbolickým počátkem středověku je sacco di Roma (410), 3 nebo zánik Západořímské říše, ke kterému došlo podle interpretace pozdějších historiků v roce 476 při vojenském puči Odoakra, kdy byl sesazen západořímský císař Romulus Augustulus (západořímským císařem v letech 475-476), a na jeho místo už vojskem žádný nový císař dosazen nebyl, jak bývalo zvykem při palácových převratech až do té doby. 4 Moderní historici oproti tomu již nehledají přesná data, kdy mělo dojít k fatálním událostem, oddělujícím jednotlivé epochy, ale spokojují se se zařazením středověku přibližně mezi roky 500 a 1500. 5 Při tomto členění je do období středověku možné zařadit dobu vlády posledního a nejvýznamnějšího římského zákonodárce císaře Justiniána (byl východořímským císařem v letech 527-565), 6 i o několik desetiletí pozdější dobu pontifikátu papeže Řehoře Velikého (590-604) 7. Tohoto papeže je třeba zmínit, 2 Srov. HAY, D.: Evropa pozdního středověku 1300-1500. Vyšehrad: Praha 2010, s. 142. Je třeba připomenout, že tento rok symbolického počátku nového věku" je rovněž rokem, kdy byl zvolen na Petrův stolec kardinál Rodrigo Borgia, nejproslulejší renesanční papež Alexandr VI. (papežem v letech 1492-1503). 3 Vůdce Gótů Alarich dal svým ozbrojeným hordám dovolení, aby v noci 24. srpna 410 vtrhly do nechráněného Říma, který pak byl tři dny drancován. Tato událost, která bezprostředně zasáhla současníky bezesporu mnohem více, než pozdější sesazení posledního západořímského císaře Romula Augustula, vedla mimo jiné Aurelia Augustina k sepsání jeho díla De civitate Dei, srov. TRAPE', A.: S. Agostino. 1'uomo, ilpastore, il mistico. Editrice Esperienze: Fossano (Cuneo) 1976, s. 299-311; LE GOFF, J.: La civiltá dewoccidente medievale. Piccola Biblioteca Einaudi: Torino 1983, s. 28-30; COLLINS, R.: Evropa raného středověku 300-1000. Vyšehrad: Praha 2005, s. 83. 4 O tom, že sesazení Romula Augustula nebylo pro jeho současníky příliš významnou událostí, svědčí skutečnost, že se o něm jako o okamžiku zániku Západořímské říše začíná psát teprve o několik desetiletí později, srov. CORTESE, E.: Il diritto nella storia medievale, I. L 'alto medioevo. II Cigno Galileo Galilei: Roma 1995, s. 70-75. 5 Srov. FRIED, J.: Das Mittelalter. Geschichte und Kultur. Verlag C. H. Beck: Munchen (Jubiláumsedition) 2013, s. 8. 6 K Justiniánovi a jeho právním sbírkám srov. např. ARANGIO-RUIZ, V.: Storia del diritto romano. Casa Editrice Dott. Eugenio Jovene: Napoli 1985, s. 376-397; BRASIELLO, U.: Lineamenti di storia del diritto romano. Bulzoni Editore: Roma 1972, s. 19-38. 7 Papež Řehoř Veliký, jeden ze čtyř západních církevních Otců, zpodobňovaný v církevní ikonografii kromě atributu papežské tiáry také s holubicí, znázorňující Ducha svatého, byl v pozdějších legendách ozdoben mnoha zázraky, o kterých píše kupříkladu Jakub z Vora- Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN.1.801-0288 34

protože nebyl jenom divotvůrcem, kterého z něj udělala pozdější hagiografie, ale především význačným vzdělancem své doby a velkým znalcem práva. Jeho pontifikát se odehrával v neklidném období invaze Langobardů do Itálie, kdy došlo k rozvrácení veškerých veřejných struktur. Jistotu a správnou cestu pro svoji neklidnou dobu hledal nejenom v prohubování křesťanské víry, ale i v právu. Ve svých dopisech se přitom odvolával nejenom na posvátné kánony koncilů, ale i na mundanae leges (tedy na římské právo, jehož byl velkým znalcem), jako na dva v podstatě rovnocenné prostředky a nástroje k řešení organizačních problémů své doby. Slovo Romanus se v jeho spisech stává synonymem pro slovo Catholicus. 8 Církev se prostřednictvím svého nejvyššího představitele, římského biskupa, ztotožnila s římským právem a přijala je za své (ecclesia vivit iure Romano). 9 Již na přelomu 6. a 7. století se tak objevily první příznaky pozdějšího utrumque ius, v němž světská moc a církev propojily své právní systémy k oboustrannému prospěchu, což o několik století později glosátorům enormně rozšířilo pole jejich působnosti. 10 Pro dějiny recepce římského právaje papež Řehoř významný především tím, že v jeho dopisu z roku 603 se objevila pro oblast západní Evropy na dlouhá staletí poslední přímá citace z nejvýznamnější a nejrozsáhlejší části Justiniánova zákonodárství, ze sbírky Digest (D 48. 4. 7.). 11 gine ve své Zlaté legendě. Slavná je epizoda zjevení archanděla Michaela, který zasunul do pochvy během prosebného procesí vedeného papežem Řehořem trestající meč moru. Na památku této události andělova socha zdobí vrcholek Andělského hradu v Římě, srov. JACOPO DA VORAGINE: Leggenda Aurea. Libreria Editrice Fiorentina: Firenze 1952, s. 200-218; VONDRUŠKA, I.: Životopisy svatých v pořadí dějin církevních, část druhá. Ladislav Kuncíř v Praze: Praha 1931, s. 17-20; RYSKA, J. - HRUBÝ, V. - POLC, J. V.: Cesty po Římě. České náboženské středisko Velehrad: Řím 1991, s. 109-110. 8 Srov. ULMANN, W.: II papato nel medioevo. Biblioteca Universale Laterza: Bari 1987, s. 54-55; CALASSO, F.: Medio evo del diritto. I. Le fonti. Dott. A. Giuffrě Editore: Milano 1954, s. 218-219; PADOA SCHIOPPA, A.: Storia del diritto in Europa. Dal medioevo all 'etá contemporanea. Societa editrice il Mulino: Bologna 2007, s. 33-34. 9 Církev raného středověku mohla recipovat bez jakýchkoliv naukových problémů římské právo justiniánských právních sbírek z 6. století, silně ovlivněných křesťanským náboženstvím, ve kterých se právní pojednání začíná proklamací základního křesťanského náboženského dogmatu, jehož se císař stává garantem a strážcem. První titul kodexu císaře Justiniána nese totiž název De Summa Trinitate et defide catholica et ut nemo de ea publice contendere audeat. Stejným titulem pak ostatně po vzoru Justiniána začínají i pozdější knihy středověkých papežských dekretálů Liber Extra Řehoře IX. z roku 1234, Liber Sextus Bonifáce VIII. z roku 1298 a Clementinae papeže Klementa V. z roku 1313. 10 Tento článek se soustředí pouze na glosátory římského práva, čímž ovšem postihuje pouze polovinu středověké právní vědy. Samostatná věda kanonického práva, počínající od doby publikování Graciánova Decretum kolem roku 1140, byla stejně významná jako věda středověkých glosátorů zabývajících se římským právem. Obě tyto školy se navzájem ovlivňovaly a obohacovaly. Glosátorům práva kanonického bude věnován samostatný obsahově navazující příspěvek. 11 PL: vol. 77, col. 1299:... Si vero dictum fuerit quia de hoc accusatus est, quod ad majestatis crimen attendit, nec ipsum de eo credendum fuit, si vita vel opinio ejus talis ante non Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN.1801-0288 35

Digesta ovšem nebyla zcela zapomenuta ani v době následující. O jejich existenci věděl v 8. století rovněž historik Langobardů Paulus Diaconus, který ve své Historia langobardorum z nich sice přímo necituje, ale přesně popisuje jednotlivé části justiniánského zákonodárství a ohledně Digest uvádí, že obsahují 50 knih s výroky soudců a právníků, které byly předtím obsaženy ve 2000 spisech. 12 Na dobu 8. století je to informace nečekaně podrobná. Přímé přesné použití této nejvýznamnější části justiniánského zákonodárství je však doloženo teprve v roce 1076 v soudním rozhodnutí, tzv. placitum z Marturi, kde byla úspěšně s odkazem na Digestum Vetus uplatněna římskoprávní zásada restitutio in integrum^lljy tomto placitu je zmiňováno, že byl přítomen Pepo, legis doctor, který je zřejmě totožný s přímým předchůdcem Irneriovým v Boloni, který položil první základy k boloňskému právnímu učení, třebaže zůstává skryt ve stínu pozdější slávy Irneriovy. 14 Doba, která následuje, díky souhře mnoha příznivých okolností, umožňuje v západní Evropě realizovat pokrok v různorodých oblastech lidského poznání, tedy to, co Charles Haskins ve svém klasickém díle výstižně nazval renesancí 12. století, kam náleží také právní věda. Haskins vysvětluje, proč ke znovuzrození práva a jiných vědních oborů došlo právě ve 12. století, a pokouší se také odpovědět na otázku, proč hlavním střediskem studia práva se stala právě Itálie a v ní právě středoitalská Boloň. Podle něj zatímco ve Francii se nacházela již v předcházejících dobách hlavní centra studia sedmi svobodných umění, kde studium probíhalo v rámci církevní organizace, a proto logicky na tuto tradici navazujícím hlavní středověkým centrem studia filosofie a teologie se stala v režii církve pařížská univerzita, Itálie byla v tomto smyslu více laická. Proto v Itálii došlo k vědecké renesanci v oblasti lékařství a především práva, jež se mohlo opřít o rodinné tradice notářů, které navazovaly na odkaz římských tabelliones a byly předávány z otce na syna. 15 exstitit, sicut lib. Pandectarum XLVIII, ad legem Juliam majestatis, scribit Modestinus, lege Famosi, paulo post principium: Hoc tamen crimen a judicibus non in occasione ob princi - palis majestatis venerationem habendum est, sed in veritate rei judicatae. Nam et persona spectanda est, an poterit facere, et ante quid fecerit, et an cogitaverit". Srov. CALASSO, Medio evo: op. cit., s. 292-293; LANGE, H.: Rómisches Recht im Mittelalter. Bd. I. Die Glossatoren. Verlag C. H. Beck: Miinchen 1997, s. 11; COING, H. (ed.): Handbuch der Quellen und Literatur der neueren europaischen Privatrechtsgeschichte. Erster Band: Mittelalter (1100-1500). C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung: Miinchen 1973, s. 158. 12 Srov. PAOLO DIACONO: Storia dei Longobardi (a eura di Elio Bartolini, těsto latino a fronte). I Tascabili degli Editoři Associati: Milano 1988, s. 36. 13 Srov. CALASSO, Medio evo: op. cit., s. 506; LANGE: op. cit., s. 152; PADOA SCHIOPPA: op. cit., s. 79. 14 Pepo měl podle soudobé zprávy k dispozici pouze Justiniánovy Institutiones a Codex, zatímco Digesta ještě vůbec neznal, srov. LANGE: op. cit., s. 151-153. 15 Srov. HASKINS, CH. H.: La rinascita del XII secolo. Societa editrice il Mulino: Bologna 1972, s. 28-29. Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN.1.801-0288 36

Otázka, proč se v Itálii stává centrem středověkého práva právě Boloň, je však spíše řečnická. Zde je možné uvádět rovněž různé důvody: centrální poloha tohoto města ve střední Itálii, dobrý přístup ze severu i z jihu, schopnost města absorbovat množství nově příchozích, úrodná oblast, schopná produkovat dostatek potravy. 16 Především to však byly konkrétní osobnosti, které sehrály klíčovou roli a které centrem své vědecké činnosti učinily toto město. Rozhodující byla zajisté přítomnost Irneria (t snad 1130), 17 který měl odvahu pustit se do náročného díla zkompletování libri legales. Jeho jméno spolu s přívlastkem lucerna iuris je spojeno se vznikem boloňské právní univerzity. Irnerius přitom nebyl osobou, která by dlela celý život na jednom místě a věnovala se pouze studiu. Pohyboval^ve společnosti mocných osob své doby jako jejich právní poradce a vedl velice intenzivní život spjatý s tehdejší politikou. V roce 1113 je podepsán nejprve na jednom právním dokumentu vévodkyně Matyldy Toskánské. 18 V letech 1116-1118 se objevuje na listinách císaře Jindřicha V. jako jeho soudce, což znamená, že přešel z tábora papežského, kam náležela Matylda, do tábora císařského. V roce 1118 je přítomen jako císařův posel v Římě na papežském dvoře, v říjnu 1119 byl dokonce papežem exkomunikován. Poslední přímá zmínka o něm je z roku 1125, podle některých proto zemřel už kolem tohoto roku. Při všech těchto aktivitách Irnerius intenzivně vědecky pracoval, čehož výsledkem je především opětovné zkompletování všech padesáti knih justiniánských Digest, rozdělených v době glosátorů do tří svazků (Digestum Vetus, obsahující kn. 1 - kn. 24 titul 2, Digestum Novum, obsahující kn. 39 - kn. 50 a Infortiatum, s prostřední části Digest, kn. 24 titul 3 - kn. 38, jejíž představení studentům mělo být doprovázeno radostným prohlášením ius nostrum infortiatum est). Následně byl ke třem svazkům obsahujícím Digesta připojen jako čtvrtý svazek Codex (obsahující však pouze prvních devět knih Justiniánova kodexu) a pátý svazek, pojmenovaný Volumen Parvum, obsahující celé Institutines Iustiniani, Tres libri (knihy 10-12 kodexu), justiniánské Novellae podle vydání Autenticum, rozdělené do devíti collationes, k nimž byly pak připojeny Libri Feudorum jako desátá collatio). Konkrétní způsob rozdělení do těchto quinque volumina byl a jistě nadále bude hojně diskutován, ale při představě, jaké množství pergamentu bylo zapotřebí k opsání celého justiniánského textu, nadto s ponecháním dostatečného prostoru pro glosy, je nutno konstatovat, že rozdělení veškerého 16 Četné historické prameny hovoří o velkém množství studentů, kteří přicházeli do Boloně už od první poloviny 12. století. Glosátor Azzo, který zemřel před rokem 1230, uvádí, že v jeho době bylo v Boloni přítomno deset tisíc studentů. Jedná se však zřejmě o pozdější chybu, vzniklou při opisování, a skutečné číslo má být tisíc. To však na svoji dobu přesto znamená značný nárůst obyvatel středověkého města. 17 Dokumenty, vztahující se k Irneriovi, z nichž čerpáme přímé informace k jeho osobě, pocházejí z období mezi červnem 1112 a prosincem 1125. K jeho osobě srov. např. LAN- GE: op. cit., s. 154-162; CORTESE, E.: Irnerio. In: Dizionario Bibliografico degli Italiani 62, 2004, s. 600-605. 18 Srov. ARNALDI, G.: Matilde e i giuristi. In: Matilde di Canossa. Una donna del mille, a eura di Francesca Bocchi. Storia e Dossier: Firenze 1990, s. 42-46. Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN.1801-0288 37

materiálu do pěti volumina, z nichž tři první obsahovala Digesta, bylo již z praktických důvodů naprosté minimum. 19 Zatímco místo vzniku školy glosátorů a jeho časové zařazení na konec 11. století nepředstavuje žádný problém, následující vývoj je často prezentován velice zjednodušeně. Je třeba mít na paměti, že glosátoři nebyli žádnou homogenní masou. Jedná se o pět po sobě následujících generací silných osobností žijících v rozmezí od konce jedenáctého do třináctého století. 20 Spojuje je studium a práce na stejném textu a společná, postupně se vyvíjející metoda práce, avšak i z úryvkovitých dochovaných informací se dozvídáme, že často mezi sebou vedly také ostré spory. Po Irneriovi představujícím první glosátorskou generaci přichází druhá generace, kterou tvoří Irneriovi legendární čtyři žáci 21 (Quattuor doctores) Bulgarus (doložen v pramenech od roku 1148, t 1166), 22 Martinus Gosia (doložen v pramenech v letech 1154-1166), 23 Jacobus (doložen v pramenech 1151-1178) 24 a Hugo z Porta Ravennate (doložen v pramenech 1151-1171). 25 Bulgarus, jakožto zastánce konzervativnějšího právního myšlení a tvrdého legalismu, a Martinus Gosia, stoupenec progesivnějšího práva a zastánce aequitas, která podle něj má nad ius vykonávat neustálou kontrolu, jsou považování za zakladatele dvou směrů či právních škol mezi glosátory. Již v učení těchto dvou osobností se objevuje zárodek pozdějších rozsáhlých dissensiones dominorum, diskuzí a učených sporů, vedených mezi dvěma právními směry, odvolávajícími se na tyto zakladatelské autority. Hlavním představitelem Bulgarových stoupenců mezi glosátory třetí generace je Rogerius (t kolem roku 1170), 26 zatímco mezi Martinovými stoupenci vyniká Placentinus (t 1192), 27 který zřejmě kvůli svým právněpolitickým názo- 19 Srov. CALASSO: Medio evo, op. cit., s. 526-527; PADOA SCHIOPPA: op. cit., s. 87. 20 Srov. DIURNI, G.: Aspirazioni di giuridicitá del medioevo d 'Italia. Lezioni di storia del diritto ialiano. G. Giappichelli Editore: Torino 2011, s. 203-204; PADOA SCHIOPPA: op. cit., s. 82-86. 21 Podle kroniky ze 13. století se kolem umírajícího Irneria shromáždili jeho žáci v očekávání, že ustanoví svého nástupce. Stal se jím Jacobus, poté co Irnerius pronesl: Bulgarus os aureum, Martinus copia legům, Mens legům est Ugo, Jacobus id quod ego". Jedná se však zřejmě o parafrázi obdobné epizody spojené s umírajícím Aristotelem, srov. CALASSO: Medio evo, op. cit., s. 512. 22 Srov. LANGE: op. cit., s. 162-170; PARADISI, B.: Bulgaro. In: Dizionario Bibliografico degli Italiani 15, 1972, s. 47-53. 23 Srov. LANGE: op. cit, s. 170-178. 24 Srov. LANGE: op. cit., s. 178-183. 25 Srov. LANGE: op. cit, s. 183-189. 26 Srov. LANGE: op. cit., s. 192-200. 27 Placentinus byl vskutku mimořádná osobnost, nejenom právník, ale i filosof, samostatný myslitel, vytvářející nové dogmatické konstrukce. V politické oblasti stál na straně italských měst proti císaři. V právní oblasti jako Martinův následovník kladl velký důraz na aequitas, byl rovněž silně ovlivněn církevní kulturou a kanonickým právem. Počínaje Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN.1.801-0288 38

rům namířeným proti Fridrichovi Barabarossovi měl na boloňské univerzitě určité problémy, kvůli kterým musel opustit svoji boloňskou katedru a odebrat se do Montpellier, kde se díky tomu začalo rovněž vyučovat římské právo. 28 Do třetí generace náleží z významných glosátorů Joannes Bassianus, 29 rovněž stoupenec Bulgarovy linie. Další, čtvrtá, generace glosátorů je reprezentována Bassianovými žáky. Náleží sem Azzo (Azzone dei Porci) (t 1220? či 1229?) 30 a Hugolinus de Presbiteris (f 1233 nebo o něco později). 31 Pátou a poslední generaci glosátorů tvoří Pillius da Medicína (t 1213 nebo o něco později), 32 Carlo il Tocco, 33 Benedikt z Isernie, 34 Odofredus [žák Hugolinův a rival Accursiův] (t 1265) 35 a především samotný Accursius, autor řádné glosy (t 1263). 36 Rozdělování glosátorů do skupin není ovšem pouze vynálezem moderní historiografie, již sami glosátoři se rozlišovali na tzv. vetustiores a na moderní doctores, jejichž řada se započínala Azzonem. 37 To, co všechny glosátory jednoznačně spojovalo, byla silná stavovská hrdost, díky tomu, že se mohli opírat jak o přízeň císaře, 38 tak i papeže, 39 ale i tak obrov- Placentinem se glosátoři mnohem více snažili o rozvíjení konkrétních možností aplikace římského práva v každodenní praxi. Rozšiřují se tak jejich obzory a římské právo se mnohem více začíná propojovat s právem kanonickým, s právem feudálním a s právem langobardským, srov. LANGE: op. cit., s. 207-214. 28 Srov. DENIFLE, H.: Die Entstehung der Universitaten des Mittelalters bis 1400. Akademisches Druck-u. Verlagsanstalt: Graz 1956, s. 343. 29 Srov. LANGE: op. cit., s. 215-226; GUALAZZINI, U.: Bassiano. In: Dizionario Bibliografico degli Italiani 7,1970, s. 140-142. 30 Srov. LANGE: op. cit, s. 255-271; FIORELLI, P.: Azzone. In: Dizionario Bibliografico degli Italiani 4, 1962, s. 774-781. 31 Srov. LANGE: op. cit., s. 271-278. 32 Srov. LANGE: op. cit, s. 226-236. 33 Srov. LANGE: op. cit., s. 305-310. 34 Srov. LANGE: op. cit., s. 52. 35 Srov. LANGE: op. cit., s. 323-334. 36 Srov. LANGE: op. cit., s. 335-385; FIORELLI, P.: Accorso. In: Dizionario Bibliografico degli Italiani 1, 1960, s. 116-121; 37 Srov. CALASSO, F.: Iglossatori e la teoria della sovranitá. Dott. A. Giuffrě Editore: Milano 1957, s. 13. 38 Nejvýznamnějším císařským dokumentem je konstituce Habita" Fridricha I. Barbarossy z listopadu roku 1158, vydaná u příležitosti Reichstagu, který se konal ve městě Roncaglia, kterou císař nechal včlenit přímo do Justiniánových sbírek, konkrétně do knihy Codex (po Cod. 4. 13. Nefilius pro patře). Konstituce měla zajistit bezpečnost všem těm, kteří, jak se v ní píše, odešli do exilu z lásky k vědě". Nikdo jim nesměl bránit v tom, aby setrvávali v univerzitním městě, nebo odcházeli a vraceli se zpátky. Měl se tak odstranit původní zvyk Boloňanů, kteří v případě, že některý ze studentů nezaplatil před svým odjezdem dluhy, uplatňovali své nároky vůči kterémukoliv jinému příslušníkovi dlužníkova národa. Tato konstituce byla později zahrnuta také přímo do městských statut Boloně, srov. CALASSO: Medio evo, op. cit., s. 514-515; DENIFLE: op. cit., s. 48-50. 39 Zvláště papež Honorius III. podpořil výsady boloňských studentů a jejich autonomii, pře- Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN.1801-0288 39

ský zájem studentů o jejich vědní obor, že papež Honorius III. konstitucí Super speculam z 22. listopadu 1219 byl dokonce nucen pařížským studentům zakázat studium římského práva, aby se mohli plně soustředit na studium teologie. Právo bylo chápáno jako věda moci. 40 Příznačná je rovněž skutečnost, že zatímco profesoři jiných vědních disciplín měli titul magistři, profesoři práv se honosili titulem domini, což zdůrazňuje rovněž Accursius ve svých dvou glosách k císařské konstituci Habita. 41 Tato pomoc ze strany císaře a papeže byla velice potřebná, protože vztahy mezi univerzitním městem Boloni a studenty či profesory nebyly vždy jen harmonické. Někdy se stávaly dokonce značně napjatými. Jedním z důvodů bylo to, že studenti se mohli velice snadno přemístit z jednoho města do druhého, protože v žádném z nich neměli svůj stálý dům nebo rodinu. Ze strany stálých obyvatelů města a jejich představitelů, pro které studenti představovali značný zdroj příjmů, se proto projevovala snaha různými prostředky studentům v takovémto spontánním odchodu zabránit. Největší obavy měli představitelé města ze samotné studentské organizace. Protože boloňská univerzita byla rozdělena na dvě nationes, v jejichž čele stáli dva rectores, volení z řad studentů, vydání městského statutu s titulem De rectoribus non habendis mělo studentskou organizaci, vedenou rektory, připravit o její hlavu, zabránit jim v konání volby rektorů a tím pádem i v organizování hromadného odchodu do jiného města, které by jim nabídlo lepší podmínky k životu a ke studiu. Nebylo ale snadné přinutit studenty, aby tuto konstituci uposlechli. Nakonec se po dlouhých sporech kolem roku 1250 dospělo ke kompromisu, podle kterého bylo sice studentům přiznáno právo svobodné volby rektorů, ti však po své volbě museli před zástupci města přísahat, že nikdy nebudou usilovat o to, aby se studenti přesunuli do jiného města. Podobná přísaha byla požadována i od profesorů, kteří museli přísahat, že nebudou přednášet nikde jinde než v Boloni a že budou vždy spolupracovat s městskými autoritami. Nakolik se týká autorství glos, byly opatřeny siglami autorů, třebaže ne všechny glosy nezbytně musely obsahovat siglu. 42 Na druhou stranu glosátoři mladších generací neměli problém s převzetím glos svých předchůdců a jejich opatření vlastní siglou. Zde glosátoři vlastně pracovali stejnou metodou jako římští právníci klasického období, kteří rovněž do vlastních spisů zahrnovali spisy svých předchůdců. Tak i glosátoři své glosy navzájem přebírali a citovali. A protože podobně jako v klasickém římském právu se i mezi glosátory setkáváme se dvěma směry - konzervativnějším, vycházejícím striktně z textu zákona devším tím, že je v roce 1219 podřídil autoritě boloňského arcijáhna, srov. BELLOMO, M.: Saggio suli'universita nelvetá del diritto comune. Editrice Giannotta: Catania 1988, s. 90. 40 Srov. BELLOMO: Saggio, op. cit., s. 19-20. 41 Cod. 4.13. Habita - glossa ad: domino-. Domino legům, qui allias praeceptor appellatur"; Cod. 4.13. Habita - glossa ad: vel magistro: Vel magistro alterius facultatis". 42 Srov. sigly jednotlivých glosátorů přehledně uvedené v: ROBLEDA, O.: Introduzione allo studio del diritto privato romano. Universitá Gregoriana Editrice: Roma 1979, s. 355-357. Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN.1.801-0288 40

(Bulgarus, po něm Joannes Bassianus, Azzo, Accursius), a na druhé straně příznivci aequitas (Martinus Gossia, po něm Placentinus a Pillius), je zřejmé, že každá z těchto dvou názorových skupin měla pochopitelně tendenci v glosách zastávat a šířit ideje svého myšlenkového tábora, zatímco protivník a jeho právní názor byl citován pouze za tím účelem, aby s ním byla vedena polemika. Glos postupně přibývalo. Až do Accursia však žádný z glosátorů neměl ambici glosovat celý soubor justiniánského práva. Ze sbírek Justiniánových se největšímu zájmu glosátorů pochopitelně těšila celá Digesta, z Justiniánova kodexu to bylo prvních devět knih, které byly obsažené v samostatném svazku pod názvem Codex. Aparáty glos, které k Digestum Vetus a ke Codex vypracoval Azzo, a aparát glos, který ke všem třem částem Digestum vypracoval Hugolinus, představují vrchol glosátorské práce, ke kterému Accursius již v kvalitativním smyslu neměl už příliš co dodat. V době před vytvořením Accursiovy Glossa Ordinaria také jednotliví glosátoři vytvářeli vlastní aparáty glos a usilovali o to, aby jejich glosy byly upřednostňovány před glosami kolegů a konkurentů. To vedlo často k rivalitě a napětí. Konkrétně soupeření mezi dvěma autory aparátů glos, Azzonem a Hugolinem de Presbiteris, vedlo později dokonce k vytvoření legendy, podle níž Azzo měl Hugolina zavraždit a měl být kvůli tomu popraven. Tato legenda ovšem neodpovídá pravdě, třebaže ji údajně uváděl Baldus de Ubaldis, kterému měl tyto informace sdělit sám slavný Bartolus de Saxoferrato, podle jehož dalšího vyprávění také důvodem nevraživosti Accursia proti Hugolinovi, s níž jeho nauku napadá ve svých glosách, měl být poměr, který měl Hugolinus s Accursiovou manželkou. Accursius posléze údajně z osobní msty dosáhl toho, že Hugolinus byl městskou radou z Boloně vypovězen. 43 Ani nakolik se týká osudů protagonistů, nebyl zřejmě jejich osobní život vždy tak jednotvárný, jak by se mohlo zdát. Jednotvárná ovšem nebyla ani jejich vědecká činnost. Snaha o poznání metod práce glosátorů naráží na jeden podstatný problém. Dochované písemné prameny, s nimiž je možné dnes pracovat, jsou pouze velmi zestručněným konečným výsledkem toho, co v Boloni při přednáškách ve skutečnosti probíhalo. Aktivita boloňských glosátorů přitom sestávala ze tří oblastí, 43 Uvedené informace zachytil Diplovataccius ve svém spisu Liber de claris iuris consultis, citováno podle: BELLOMO, M.: La scienza del diritto al tempo di Federico II. In: Rivista Internazionale di Diritto Comune, 3, Roma - Erice 1992, s. 173-174: Adde, quod de isto Azone inveni infra scripta in quodam tractatu Baldi de commemoratione famosissimorum doctorum..., quod Bartolus dominus suus dicebat, quod Azo fuit de principalioribus illuminatoribus iuris et ipse Ugolinus glossator; et regulariter in palatio discordabant, in tantum, quod tandem instigante diabolo semel Azo Ugolinum dum descenderent de palatio potestatis interfecit, et illa de causa Azo decapitatus fuit... Item dicebat Bartolus, quod ita Accursius glossator reprehendit in glossis sepe Ugolinum, quod eius inimicus erat, immo, quia eius uxorem supponebat; scivit tantum tractare, quod fecit eum bannire de Bononia...". Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN.1801-0288 41

které mezi sebou byly těsně propojeny - vědecké bádání, výuka a písemně zachycené výsledky těchto činností glosátorů. Boloňské přednášky byly dvou typů, čemuž odpovídalo i jejich časové rozdělení. Nejdůležitější byly ranní přednášky (de mane), ve kterých se probíraly hlavní předměty - tzv. lecturae ordinariae. Většinou se zaměřovaly na Digestum Vetus a Codex, vzácněji na Digestum Novum nebo Digestum Infortiatum. Přednášky začínaly již za rozbřesku a každá přednáška trvala asi dvě hodiny. Odpolední přednášky (de sero), které byly méně důležité, konali jiní profesoři. Při nich se přednášely Tres libri (poslední tři knihy justiniánského kodexu), Institutiones a Autenticum. Tyto přednášky se nazývaly rovněž extraordináriae. Ideovým východiskem přístupu glosátorů kjustiniánským právním sbírkám bylo jejich pevné přesvědčení, že mají co do činění s naprosto dokonalým systémem, který v sobě neobsahuje žádné vnitřní protiřečení a žádnou nedokonalost. Veškerá legalis sapientia byla pro ně shrnuta v těchto sbírkách, vytvořených božským vnuknutím (per ora principům divinitus promulgatae). 44 Pro glosátory nebyl proto přijatelný historický pohled, který by některé právní předpisy justiniánského práva jako dobově podmíněné ponechal stranou. Pro glosátory doba vzniku Justiniánových Novel znamenala hodie, žádný z právních předpisů nemohl být proto prohlášen za zastaralý, překonaný a tedy nevhodný k užití v rámci platného práva. Pokud by se dva navzájem si protiřečící úryvky v Justiniánových sbírkách objevily (k čemuž samozřejmě v praxi nutně muselo docházet), jednalo se pro glosátory pouze o rozpor zdánlivý a patřilo k jejich úkolům nalézt příslušné vysvětlení a právní řešení, k čemuž jim sloužil nejenom jejich intelekt a znalosti, ale i náboženská víra. V práci glosátorů formální podřízení se justiniánským textům, chápaným jako stále platné právo, znamenalo pro volnější právní interpretaci často vážnou překážku. Jakákoliv kritika právního textu však byla nepřípustná. Tak se glosátor ocitá vůči justiniánským textům ve stejné pozici, v jaké byl teolog vůči knihám Písma svatého - jeho úkolem je interpretovat, objasňovat, ale v žádném případě nesmí kritizovat. Justiniánovo právo je glosátory chápáno jako jednota, jako corpus, v němž se nesmí vyskytnout žádné vnitřní protiřečení a žádný nesoulad. 45 Alespoň v počátcích existence boloňského vysokého učení, v období 12. století, vůbec nebylo samozřejmé vlastnit kompletní sbírku justiniánských právních předpisů. Knihu vlastnil většinou pouze profesor, který s její pomocí vedl své přednášky a uskutečňoval didaktickou aktivitu vůči studentům, shrnutou ve slo- 44 Srov. CAVANNA, A.: Storia del diritto moderno in Europa. Lefonti e ilpensiero giuridico, I. Dott. A., Giuffrě Editore: Milano 1982, s. 114-115. 45 Proslulá je epizoda ze života glosátora Jakuba Baldovini (t 1235), který vyřešení zdánlivě neřešitelného problému dvou navzájem si odporujících úryvků Digest nalezl až po noci prožité na modlitbách, před právními sbírkami položenými na oltáři mezi zapálenými svíčkami, srov. CALASSO, F.: Introduzione al diritto comune. Dott. A. Giuffrě Editore: Milano 1970, s. 177; BELLOMO: Saggio, op. cit., s. 63. Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN.1.801-0288 42

vech legere et repetere} 6 Teprve v následující době se rozmohlo šíření právních textů přepisováním na silně komercializované bázi, spojené často rovněž se snahou univerzity o garantování autentického znění opisováním rozšiřovaných právních spisů prostřednictvím tzv. stationarii exempla tenentes. 47 V písemném projevu glosátorů je základem samotná obecná glosa - podle Savignyho definice se jedná o poznámky, které právník připisuje na okraj textu, s úmyslem, aby spolu se samotným textem byly dále opisovány a rozšiřovány". Z našeho pohledu by se mohlo zdát, že nauka obsažená v těchto krátkých poznámkách je značně chudá, ale nesmí se zapomínat na to, že výuka spočívala především v ústním podání, které bylo zaznamenáváno písemnou formou zpočátku velice nedokonale a zlomkovitě, a nadto se nám tyto písemné materiály dochovaly pouze z malé části. Glosy náleží neoddělitelně k samotnému textu, bez něj by většinou vůbec nebyly srozumitelné. Glosy byly interlineární nebo marginální, což většinou vycházelo z praktických důvodů - pokud již na okraji textu nebylojjsfvolné místo, psalo se mezi řádky. Důležitější než umístění glos na stránce rukopisu je ale jejich tematické členění do několika typů a skupin, 48 přičemž ovšem, jak upozorňuje Severino Caprioli, toto rozdělení a rozlišování v některých případech je značně obtížné. 49 Zjednodušeně však se typy glos mohou rozdělit takto: Introductiones titulorum, introductiones legům plní roli nadpisů nebo shrnutí konkrétního titulu nebo zákona. Notabilia (označovaná No nebo Nota) jsou glosy, které upozorňují na pasáž v textu, která je považována za zvláště důležitou, protože obsahuje nějaké obecněji platné pravidlo. Glosy kritické upozorňují na rozdíl mezi zněním textu tzv. Vulgáty (textu sestaveného z pramenů, které měli k dispozici Irnerius a jeho první následovníci) 50 a textem pozdějším glosátorům rovněž známého rukopisu Littera Florentina (Codex Florentinus) z 6. století. 51 Zde je však třeba zdůraznit, že se jednalo pouze o praktickou poznámku. Glosátorům ještě zdaleka nešlo o textovou kritiku v moderním slova smyslu, která by směřovala k určení originálního autentického textu. 46 Ke konkrétní podobě výuky srov. např. BELLOMO: Saggio, op. cit. s., 59-79. 47 Srov. BELLOMO: Saggio, op. cit., s. 113-133. 48 Srov. LANGE: op. cit., s. 118-124. 49 Srov. COING: op. cit., s. 168-171; CAPRIOLI, S.: Per uno schedario di glosse preaccursiane. Struttura e tradizione della prima esegesi giuridica bolognese. In: Per Francesco Calasso. Studi degli allievi. Bulzoni: Roma 1978, s. 94-98. 50 Srov. LANGE: op. cit., s. 29-30. 51 Srov. LANGE: op. cit., s. 61-63. Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN.1801-0288 43

Gramatické a vysvětlující glosy ke slovu obsaženému v justiniánském právním textu připojují jiné slovo, které se jeví jako vhodnější, známější či jednoznačnější ve středověké latině. Další glosy odkazují na paralelní místa v jiných částech justiniánských právních sbírek, kde se pojednávalo o stejném tématu. Jednotlivé úryvky byly rozděleny na ty, které mezi sebou byly zajedno, tzv. concordantiae, a na ty, které jim (podle glosátorů ovšem pouze zdánlivě) odporovaly a protiřečily, tzv. contrarietates. Úkolem glosátorů pak bylo dospět k solutio, která takto nastolený problém vyřešila. Na některých místech glosovaného textu byly vytvořeny dokonce loci communes, kde byly tyto jednotlivé rozpory důkladněji analyzovány a vyřešeny. Na ně pak bylo jinde v glosách odkazováno. Distinctiones neboli divisione^j^ycházely z metody, která byla uplatňována při studiu justiniánských Institucí již v předuniverzitní fázi studia práva v kontextu trivia. V glosách byly rozdělovány právní pojmy a instituce do různých podkategorií, z nichž se postupně vyvinul samostatný literární druh, důležitý pro didaktiku. Jednalo se o deduktivní úvahy, při nichž se z obecně známé a uznávané zásady mělo dospět k zásadám zvláštním, partikulárním. Prakticky se jednalo o okrajové poznámky vedle textu v podobě stále se rozvětvujícího grafu. Tato metoda se ospravedlňovala tím, že stálým rozdělováním se lépe pronikne k vlastnímu významu a smyslu právních zásad, které se tak snadněji zapamatují. Důležitost literárního druhu distinctio je dokumentována též příslovím qui bene distinguit bene dočet". Brocarda (brocardica, notabilia, generalia) 53 jsou právní myšlenky, pravidla a závěry vyvozené z právního textu. Dissensiones dominorum 54 obsahují shrnutí různících se názorů glosátorů na řešení jednotlivých právních otázek. Casu^55 je konkrétní příklad, směřující k lepšímu pochopení obecné právní zásady. Summulae jsou glosy psané na okraji titulu, rubriky nebo zákona, které shrnují právní obsah textu, k němuž jsou připojeny. Summaefeójpak jsou rozsáhlejší díla shrnující větší množství summulae. Jejich souhrn byl pak opatřen úvodem a obohacen o další prvky. V tomto případě se jednalo již o pokročilou formu práce glosátorů, ve které se glosa odděluje od samotného textu justiniánského práva a stává se autonomním výkladem zákona, knihy nebo i celé právní sbírky. Pozornost glosátorů se v jejich sumách s oblibou obrací k justiniánskému Codex. Třebaže totiž vrchol římského právního myšlení byl obsažen v Digestech, 52 Srov. COING: op. cit., s. 227-228; LANGE: op. cit., s. 134-138. 53 Srov. LANGE: op. cit., s. 142-146. 54 Srov. COING: op. cit., s. 241-242; LANGE: op. cit., s. 146-149. 55 Srov. COING: op. cit., s. 213-215; LANGE: op. cit., s. 140-141. 56 Srov. COING: op. cit., s. 188-192; LANGE, op. cit., s. 124-129. Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN.1.801-0288 44

obsahujících jurisprudenci klasických římských právníků, Codex jakožto soubor vlastního Justiniánova císařského práva byl v očích glosátorů hoden té nejvyšší úcty. Digesta také nebyla vhodným materiálem pro summae z důvodu svého velkého rozsahu a uspořádání. Rogerius a Placentinus napsali své summae ke kodexu již ve 12. století, ale nejslavnější je Summa Codicis ze začátku 13. století, jejímž autorem je Azzo, 57 která je považována za vrcholné právní dílo z doby glosátorů, ve významu následující hned po Glossa Ordinaria Accursiově. Velice důležité pro rozvoj práce glosátorů jsou ty typy glos, z nichž se následně vyvinuly quaestiones. 58 V samostatném literárním druhu quaestiones se již glosátoři vzdálili od striktního výkladu určité části textu a zaměřili se na konkrétní právní problém, který bylo třeba řešit, a k jeho řešení vyhledávali vhodné právní předpisy a argumenty. Zatímco totiž justiniánské leges jsou pevně dané a glosátoři se při jejich studiu a objasňování pohybují v oblasti nezpochybnitelných skutečností (verum), u quaestiones se ocitáme v oblasti pravděpodobného a naskýtá se zde mnohem větší možnost projevit různé názory a samostatné kritické právní myšlení. V rámci quaestiones bylo možné a často i nutné řešit právní problémy, na které se v samotném textu zákona nenalézala jednoznačná odpověď. Quaestiones vznikaly i v průběhu univerzitních přednášek na základě scholastické metody - disputatio pro et contra. Při takzvaných quaestiones reportatae tímto reportator byl jeden z žáků, pověřený zápisem celé cvičné disputace konající se v rámci univerzitní přednášky. Vznikaly však také quaestiones redactae, které sepsal sám profesor jako své literární dílo. Největší důležitost mají quaestiones legitimae, což jsou právní pojednání zabývající se nejdůležitějšími právnickými otázkami a problémy z teoretické i praktické oblasti. I ty jsou ale psány ve formě disputace mezi profesorem a žákem, nebo například učené disputace vedené mezi zosobněnou spravedlností či právem na straně jedné a profesorem na straně druhé. Zde je třeba uvést alespoň jednu konkrétní, nejvýznamnější publikovanou quaestio s názvem Quaestines de iuris subtilitatibus. 59 Toto dílo bylo sepsáno ve 12. století, je anonymní a také přesnější dobu vzniku je těžké určit. Dílo obsahuje všechno, co patří do bohaté středověké obrazotvornosti, jak ji známe z vyobrazení iniciál rukopisných kodexů. Je zde barvitě popsán chrám spravedlnosti, na jehož stěnách je vypsáno kompletní znění Libri legales. V chrámu trů- 57 Exemplář z fondu Bayerische Staatsbiblíothek, vydání Benátky 1489, je přístupný na adrese: http://bildsuche.digitale-sammlungen.de/index.html? c=viewer8cbandnummer=bsb00 045961&pimage=00001 &v=pdf&nav=&l=en 58 Srov. COING: op. cit., s. 222-223; LANGE: op. cit., s. 129-132; BELLONI,' A.: Le questioni civilistiche del secolo XII. Da Bulgaro a Pillio da Medicína e Azzone. Vittorio Klostermann: Frankfurt am Main 1989, s. 3-8. 59 Tímto spisem, jeho obsahem, ale i otázkou doby jeho vzniku a autora se zabývali ti nejvýznamnější právní historikové nové doby. Doba vzniku byla zařazována mezi roky 1082 a 1164, za autora byli považováni Irnerius, Bulgarus nebo Placentinus, srov. LANGE: op. cit., s. 408-413; CALASSO: Medio evo, op. cit., s. 537-538. Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN.1801-0288 45

ní bohyně Iustitia - zosobněná spravedlnost - v nádherných šatech, obklopená svými šesti dcerami, kterými jsou Religio, Pietas, Gratia, Vindicatio, Observantia, Veritas. Bohyně v náručí drží své dítě - Aequitas. Nepřehlédnutelná je podobnost tohoto výjevu se středověkými vyobrazeními Panny Marie s Ježíškem v náručí. Před chrámem sedí za katedrou Interpres (znalec práva), kterému Auditor předkládá k řešení zdánlivé rozpory obsažené v římském právu. Toto dílo, třebaže se zachovalo pouze ve třech rukopisech, podle nichž v nové době byla pořízena dvě kritická vydání tiskem, 60 mělo bezesporu alespoň nepřímo velký vliv na středověké právní myšlení glosátorů. Dalším významným literárním druhem, vzniklým již v době glosátorů a na glosy navazujícím, jsou lecturae a commenta. 61 V tomto případě )é již právník nesoustředí jen na jednotlivý úryvek právního textu, jak tomu bylo u glos, ale hledí na širší celek, snaží se kupříkladu o komplexní výklad celého zákona. S tímto typem tvorby se již přechází od glosátorů k navazující škole komentátorů. Dochovaly se rovněž různé lecturae reportatae, což je vlastně písemně zachycený obsah univerzitní přednášky. Všechny tyto typy glos jsou většinou výsledky univerzitní přednášky. Při ní nejprve proběhla profesorova lectio (četba úryvku právního textu, který měl být prostudován), následoval výklad s pomocí jiných paralelních úryvků, s vyřešením problémů spojených s úryvky zdánlivě protichůdnými (solutio contrariorum), poté rozbor, uskutečněný často s pomocí metody distinctiones, dále vyvození obecných zásad (notabilia, argumenta ad causas, generalia, brocarda) a poté byl právní předpis procvičen na praktickém příkladu (quaestiones de facto), jehož řešení (solutio) bylo vysloveno profesorem z katedry. Od konce 12. století pak pod vedením profesora v odpoledních hodinách nebo v sobotu (quaestiones sabbatinae) řešili rovněž cvičně konkrétní právní případy i sami studenti. 62 Vzhledem k rozsáhlosti studovaného materiálu nebylo možné ani v průběhu mnohaletého studia detailně probrat celou látku justiniánského zákonodárství. Jak poznamenává Hans Hattenhauer, 63 podstatné bylo především, aby si studenti dokonale osvojili metodu práce, která byla cestou, po níž se měli ubírat k cíli. Tímto cílem pak bylo poznání a pochopení obsahu právních sbírek - práva římského, ale i feudálního či kanonického, k jehož studiu byla užívána rovněž stejná metoda. Není možné se v rámci krátkého pojednání detailně věnovat všem významným glosátorům římského práva. Každý, kdo se zabývá glosátory, je konfron- 60 FITTING, H.: Quaestiones de iuris subtilitatibus des Irnerius. Walter De Gruyter & Co.: Berlin 1977; ZANETTI, G.: Quaestiones de iuris subtilitatibus. La Nuova Italia Editrice: Firenze 1958. 61 Srov. LANGE: op. cit., s. 138-141. 62 PADOA SCHIOPPA: op. cit, s. 88-89. 63 Srov. HATTENHAUER, H.: Europaische Rechtsgeschichte. C. F. Miiller Juristischer Verlag: Heidelberg 1994. 2. verbesserte Auglage, s. 254-255. Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN.1.801-0288 46

tován především s jedním z nich. Není to bájný zakladatel Irnerius, o němž je k dispozici omezené množství informací, ale glosátor páté generace Accursius, 64 kterému se podařilo uskutečnit impozantní dílo, když ke sbírkám římského práva sestavil řádnou glosu (Glossa Qrdinaria nebo také Glossa Magna). V rukopisech přepisovaných od jeho doby, stejně tak jako později v tištěných edicích až do roku 1627, se nachází tato Glossa Ordinaria jako jeden celek spolu s právem Justiniánových sbírek, to vše rozděleno do pěti obsáhlých svazků. 65 Informace o Accursiově životě, které máme k dispozici, jsou na rozdíl od některých jiných glosátorů poměrně detailní. Narodil se mezi roky let 1181-1185 v Bagnolo nedaleko Florencie v rolnické, avšak celkem dobře situované rodině. Odešel studovat právo do Boloně, kde byli jeho profesory významný glosátor Azzo a Jacobus Baldovini, pod jehož vedením složil doktorskou zkoušku v roce 1213 nebo možná o něco později. Sám Accursius poté začal vyučovat a boloňským profesorem byl až do své smrti (zemřel v rozmezí let 1259-1263). Pohřben byl v Boloni, nejprve v ambitu dominikánského kláštera sv. Dominika. V roce 1293 zemřel jeho nejstarší syn František, který pro sebe a svého otce nechal připravit náhrobní archu za presbytářem kostela sv. Františka, kam pak byly Accursiovy ostatky skutečně přeneseny a kde se nacházejí dodnes. Již v roce 1396 Florencie žádala Boloňu o vydání ostatků svého slavného rodáka, které chtěla uložit v kostele Santa Maria del Fiore, avšak marně. Ne všechny zprávy, které se o Accursiovi zachovaly, jsou však pozitivní. Ví se, že se mu podařilo získat značný majetek. Jeho palác na hlavním boloňském náměstí je dnes součástí boloňské radnice - Palazzo comunale - a dodnes nese jméno Accursiův palác. Nedaleko Boloně, v místě zvaném Budrio, měl Accursius další proslulou vilu, nazývanou la Riccardina. Vysoké příjmy mu plynuly nejenom z pedagogické a advokátní činnosti, ale půjčoval rovněž peníze na lichvářský úrok a nechal se údajně podplácet i studenty u zkoušek. Jinak je však chválen pro své odborné znalosti i pro svoji výřečnost a eleganci. Accursius byl dvakrát ženatý. S první manželkou měl syna Františka a s druhou další tři syny (Cervotto, Guglielmo, Corsino). Všichni kromě posledního jmenovaného se stali rovněž právníky. O Accursiových potomcích se pak v Boloni vyskytují zprávy až do roku 1356. Accursius nezapomínal na svůj florentský původ a rád se nazýval Florentinus, někdy tímto přízviskem podepisoval i své glosy. Většinou ale glosy, jejich je autorem (je ovšem docela možné, že autorství některých glos si sám připisuje neprávem, nebo se jedná o glosy, s jejichž obsahem se ztotožnil, a proto k nim připojil svoji siglu), jsou označeny zkratkami Acc., Ac., vzácněji A. nebo Accur. Accursiovo jediné dílo, které jej proslavilo, je již zmiňovaný aparát glos nazvaný Glossa Ordinaria. Accursius sám v jedné glose k Digestům 66 vysvětluje své jméno: Conditio est ut instituo te heredem si imponas tibi nomen meum scilicet Accursium: quod est honestum nomen, dictum quia accurrit et succurrit contra tenebras iuris civilis. 64 Literatura k Accursiovi - srov. výše pozn 65 Srov. výše pozn. 66 D 36.1. 65. (63.) 10. - glossa ad: Conditio est. Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN.1801-0288 47

Accursiovi jsou sice připisována i jiná menší díla, není však jisté, že je skutečně jejich autorem. Jeho jméno tak zůstává navždy spjato s jeho životním dílem, jímž je Glossa Ordinaria. K tomuto dílu přiměla Accursia naléhavá potřeba, která právě při výuce musela být už skutečně naléhavě pociťována. Již po několik generací glosátorů už totiž nekontrolované přibývaly k justiniánským textům stále další a další glosy navazující na tradici založenou Irneriem. Rukopisy, které procházely rukama univerzitních učitelů i jejich žáků, byly už glosami přeplněny. Glosy byly v rukopisech vepsány na okrajích, mezi řádky, vzájemně se překrývaly. Situace se tak stávala značně nepřehlednou, protože u některých rukopisů už nebylo možné ani dobře rozlišit, kde končí justiniánský právní text a kde začínají glosy. Accursius vyšel ve své práci z těch glos, které považoval za nejlepší, nejdůležitější a nejkvalitnější. Ty převzal i se siglami jejich autorů. Sám pak text doplňoval připojováním svých vlastních glos. Výsledkem této celoživotní Accursiovy práce byla Glossa Perpetua, později nazývaná Glossa Ordinaria. Glossa Ordinaria obsahuje celkově 96.260 glos, z toho 22.365 glos k Digestum Vetus, 17.969 glos k Infortiatum, 22.243 glos k Digestum Novum, 17.814 glos ke Codex, 4.737 glos k Institucím, 7.013 glos kautenticum, 4.119 glos k Tres libri. Z tohoto obrovského množství právního materiálu pouze 122 glos si protiřečí. Výše uvedené počty představují dochovaný výsledek Accursiovy práce. Bezpochyby mnohem více však bylo dalších glos, které Accursius musel prostudovat, vytřídit a vyhledávat řešení rozporů mezi nimi, které v konečné verzi jeho díla již nejsou zachyceny. Přibližně desetina glos obsažených v Glossa Ordinaria je signována jako dílo Irneria, Bulgara, Martina, Jakuba, Placentina, Azzona a jiných glosátorů předchozích generací 67. Zbývajících devět desetin je signováno buď A. (Accursius), nebo je případně bez podpisu, což znamená rovněž, že se jedná o obecné shodné mínění glosátorů, se kterým se Accursius ztotožňuje. Glossa Ordinaria se po svém zveřejnění stala jediným oficiálním interpretem pro Corpus Iuris Civilis. Ještě v 17. století vzniklo v Německu právní přísloví quicquid non agnoscit glossa, nec agnoscit fórum". 68 Na počátku 17. století byl v Brazílii vydán zákon přiznávající Accursiově Glossa Ordinaria stejnou právní sílu jako samotnému římskému nebo kanonickému právu. Pochopitelně nechyběly následně ani kritické hlasy, zvláště v pozdějších školách recepce římského práva, které vyčítaly Accursiovi, že svým dílem zabránil dalšímu vývoji studia římského práva. V jeho díle se pak hledaly především nedostatky, které při kritickém přístupu jistě nebylo obtížné objevit. Následně však došlo k určité rehabilitaci Accursiova díla a k poznání, že je nutné je studovat v kontextu doby, ve které žil jeho autor, a v širších historických souvislostech. Nejstarší tištěné vydání Justiniánova práva z roku 1468 vyšlo opatřené Accursiovou Glossa Ordinaria, a následně i téměř všechna další vydání až 67 Srov. výše pozn. 68 Srov. CALASSO: Introduzione, op. cit., s. 330. Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN.1.801-0288 48