Hmotněprávní úprava v českém právním řádu

Názor a přání dítěte v civilním soudním řízení JUDr. JAROSLAV HOBL, advokát, a. k. Křivánek, Tomášek spol. s r.o., interní doktorand na katedře občanského práva Právnické fakulty ZČU v Plzni Právo dítěte být slyšeno je upraveno v řadě mezinárodních smluv i vnitrostátních předpisů. Toto právo je především zakotveno v Úmluvě o právech dítěte, jejíž je Česká republika signatářem, a to v čl. 12 odst. 1, přičemž tento článek byl označen Výborem pro práva dítěte za jeden ze čtyř hlavních principů Úmluvy. Hmotněprávní úprava v českém právním řádu vychází z 867 odst. 1 OZ, dle kterého je soud 1 povinen poskytnout dítěti před rozhodnutím, které se ho dotýká 2, potřebné informace, aby si dítě mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit. Současně se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a rozumové úrovni. Uvedené ustanovení tedy zakotvuje základ participačního práva v soukromoprávním předpisu a je možné ho považovat za základní pravidlo, má-li se jednat o cokoliv, co se dotýká zájmů dítěte. Participační právo dítěte má za cíl, aby dítě v řízení mohlo projevit své stanovisko k otázkám, které se ho bezprostředně dotýkají. Z odborné literatury vyplývá, že participace má tři substantivní stránky, jimž jsou rozumová schopnost dítěte utvořit vlastní názory, věk dítěte a zralost dítěte. 3 Participačnímu právu dítěte 1 Někteří autoři dovozují, že toto pravidlo se týká nejen rozhodování soudu, ale všech případů, kdy se jedná o záležitostech dítěte (srov. ZUKLÍNOVÁ, M. in ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 463). 2 K tomu např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 9. 2015 ve věci M. a M. proti Chorvatsku, č. stížnosti 10161/13, 181. 3 PTÁČEK, L. in MELZER, F. a kol. Občanský zákoník: naproti tomu odpovídá povinnost soudu dítě vyslechnout, nebrání-li tomu zvláštní okolnosti. Neumožnění dítěti uplatnit jeho právo vyjádřit se připadá v úvahu výjimečně jen tehdy, je-li to v jeho nejlepším zájmu či není-li to fakticky možné, např. tehdy, hrozí-li okamžité nebezpečí z prodlení nebo dítě je příliš útlého věku (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 1. 2011 ve věci Płaza proti Polsku, č. stížnosti 18830/07, 71). 4 Možnost dítěte projevit svůj názor obecně dává dítěti pocit, že není jen objektem právních vztahů, ale důležitým subjektem a účastníkem, který má zásadní roli. Dítě je tedy subjektem práva a účastníkem řízení, jemuž náleží právo být přítomen projednávání své věci. Dítě je totiž nositelem práv a jako takové by mělo být vždy informováno o svých právech a mělo by mu být umožněno je vykonávat tak, jak odpovídá jeho schopnosti formulovat svůj názor a okolnostem případu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015). Význam slyšení dítěte obecným soudem tak nelze velký komentář. Svazek IV. 655 975. Praha: Leges, 2016, s. 1413. 4 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017. 7

RODINNÉ LISTY 8/2018 ODBORNÉ VÝKLADY A PRAXE spatřovat jen v rovině dokazování, tedy ve smyslu provedení výslechu pro účely dokazování, ale jako výkon práva účastníka řízení. 5 Na druhou stranu by však dítě nemělo mít dojem, že rozhoduje, musí vědět, že jeho názor je pouze podkladem pro rozhodnutí soudu, který má povinnost zkoumat danou věc komplexně. Právo na informace Oprávnění dítěte vyžadovat od soudu relevantní informace, aby si mohlo utvořit vlastní názor a to mu se rovnající povinnost soudu tyto informa ce poskytnout, bylo nově zakotveno do českého právního řádu s účinností od 1. 1. 2014. Informace jsou dítěti poskytovány v zájmu umožnit mu plný výkon práv, za předpokladu, že jejich poskytnutí není na újmu blaha dítěte. 6 Teprve na základě relevantních informací si dítě, dle přesvědčení zákonodárce, vytvoří takový názor, který je schopno také sdělit. 7 Povinností toho, kdo o záležitosti dítěte rozhoduje, tedy je poskytnout dítěti náležitou informaci o celé věci, a to takovým způsobem a v takovém rozsahu, aby informace byly pro dítě srozumitelné a odpovídající jeho věku a rozumové a mravní vyspělosti. Tyto informace dítěti poskytne sám soud nebo je výjimečně dítěti sdělí skrze jeho zástupce (např. kolizního opatrovníka). Z čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, vyhlášené pod č. 54/2001 Sb., vyplývá, že dítě, které má podle vnitrostátních předpisů schopnost chápat situaci, má být dále mj. informováno o možných důsledcích vyhovění jeho názoru a o možných důsledcích jakéhokoli rozhodnutí. Věková hranice dítěte Dítě se vyvíjí postupně. Zásadním předpokladem 5 Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3900/14 ze dne 4. 11. 2015. 6 PTÁČEK, L. in MELZER, F. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IV. 655 975. Praha: Leges, 2016, s. 1413. 7 komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 877. pro vyjádření názoru dítěte je schopnost for mulovat své názory vzhledem k věku, stupni jeho vývoje a rozumové vyspělosti. V závislosti na stupni vývoje, zejména rozumového, se zvyšuje i schopnost dítěte samostatně o sobě rozhodovat. Je zřejmé, že velmi malé dítě stěží bude schopno přijmout informaci, která je mu sdělována. V zása dě to však neznamená, že takovéto dítě nemůže být vyslechnuto, neboť dítě, které se ještě nevyjadřuje verbálně, se může vyjádřit nonverbálně (např. mimikou, kreslením atd.). Výbor pro práva dítěte uvádí, že všechny státní orgány by vždy měly nejprve předpokládat, že dítě je schopno výslechu, a tento předpoklad eventuálně teprve poté v konkrétním případě vyvrátit. 8 Ač Výbor pro práva dítěte uvádí, že článek 12 Úmluvy nestanoví žádný věkový limit pro právo dítěte na vyjádření vlastního názoru a zrazuje smluvní státy od stanovení věkových limitů, občanský zákoník určuje věkovou hranici 12 let, kdy se předpokládá, že dítě je schopno informace o řízení a záležitostech, o nichž se rozhoduje, při jmout a vytvořit si vlastní názor a tento soudu reprodukovat. Věk dvanácti let nicméně představuje nejzazší možnou hranici, kdy už dítě je schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, přičemž Ústavní soud zdůraznil, že je nutné posuzovat případ od případu. 9 Věková hranice vyplývající ze zákona stanovuje vyvratitelnou domněnku, kdy soud, pokud zjistí, že dítě není schopno formulovat své názory, vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit a zároveň jeho zájmy nejsou v kolizi se zájmy dítěte. Toto posouzení schopnosti dítěte nelze ponechat ani na psychologovi, příp. psychiatrovi nebo OSPOD. 10 Do dosažení věkové hranice 12 let by měl soud individuálně posuzovat každé dítě. Ústavní 8 Srov. Obecný komentář k úmluvě o právech dítěte č. 12 slovní analýza k článku dvanáct. 9 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018. 10 ZUKLÍNOVÁ, M. in ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 464. 8

soud se v nálezu sp. zn. I ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 vyjádřil, že teprve po dosažení věkové hranice 10 let je potřebné zjistit přání dítěte před soudem. V poslední době se však objevilo několik rozhodnutí Ústavního soudu, kdy tento opakovaně zastal názor, že i šestileté dítě je nepochybně schopné vyjádřit například, zda si přeje chodit do školy, či nikoliv 11 a dále shledal postup soudu, který vyslechl sedmileté dítě, jako ústavně konformní. 12 V usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 490/18 ze dne 6. 3. 2018 se tento vyjádřil tak, že právo být slyšen v řízení před soudem lze nezletilému dítěti přiznat v zásadě až v okamžiku, kdy lze od sebe rozlišit vůli rodičů či některého z rodičů (resp. třetí osoby) a vůli samotného dítěte. V opačném případě by totiž nebyla zjišťována vůle dítěte, ale třetí osoby, jež by byla nezletilým pouze reprodukována. Je zřejmé, že obecně u staršího dítěte bude potřeba jeho názoru přisoudit větší relevanci než u mladšího, když v souvislosti s věkem dítěte Ústavní soud konstatoval, že čím starší dítě je, tím větší má zpravidla jeho názor váhu. 13 U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí obecný soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti. 14 Relevance názoru dítěte Zásadní otázkou pro rozhodnutí soudu s dopadem do sféry nezletilého dítěte je, jakou důležitost má pro konečné soudní rozhodnutí názor a přání dítěte. V prvé řadě by měly být děti přiměřeně s ohledem na jejich věk poučeny, že jejich 11 Srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1931/2017 ze dne 19. 12. 2017 ( Odvolací soud nevzal při svém rozhodnutí v úvahu ani názor dítěte (rezignoval na jeho zjištění), které je nepochybně i ve věku šesti let schopno vyjádřit se k tomu, zda si přeje chodit do školy ) nebo sp. zn. IV ÚS 3749/2017 ze dne 9. 1. 2018. 12 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4074/2017 ze dne 6. 2. 2018. 13 14 srov. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010. názor a jejich přání není pro soudce závazné, ale že soud bude hledat takové řešení, které bude pro dítě co nejméně zatěžující. 15 Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že názor dítěte za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. 16 Neznamená to ale, že soud rozhodne tak, jak si dítě přeje. 17 Není tedy proto možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (srov. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013). Dále je třeba přihlédnout k tomu, že zejména ve sporu mezi rodiči mohou být názory dětí ovlivněny tím z rodičů, který je má ve své péči (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1176/16 ze dne 19. 5. 2016). Při hodnocení názoru musí soud zohlednit věk, rozumovou a emocionální vyspělost nezletilého dítěte a zvažovat míru objektivity (nezávislosti) jeho postoje (například nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010). Přání dítěte je tedy pouze jedním ze zkoumaných kritérií, i když se bude jednat o vodítko zásadní při hledání jeho nejlepšího zájmu. Je nutné mít na paměti, že každé dítě je jiné a jedinečné, a proto je potřeba ke každému přistupovat individuálně bez jakékoliv paušalizace. Z občanského zákoníku vyplývá, že soud by měl věnovat názoru dítěte patřičnou pozornost. Jak již bylo uvedeno, ne vždy bude názoru dítěte vyhověno, přičemž rozhodujícím hlediskem musí být nejlepší zájem dítěte. Soud by však měl vždy přihlédnutí, či naopak nepřihlédnutí k názoru dítěte náležitě odůvodnit. Vzhledem k tomu, že dítě má právo na to, aby byla jeho názorům přiřazena dostatečná váha, 15 komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 878. 16 17 9

RODINNÉ LISTY 8/2018 ODBORNÉ VÝKLADY A PRAXE soud by v ideálním případě měl informovat dítě o výsledku procesu a vysvětlit, jakým způsobem byl jeho názor brán v potaz. Tato zpětná vazba je zárukou, že názory dítěte nebudou jen formálně vyslechnuty, ale budou brány vážně. Procesní úprava Procesněprávní úprava participačních práv dítěte v civilním procesu je upravena v 20 odst. 4 ZŘS a dále 100 odst. 3 OSŘ. Participační právo dítěte mu zaručuje, že může v řízení projevit své stanovisko k otázkám, které se ho dotýkají a umožnit mu vyrovnat (i když jen částečně) nerovné postavení ve vztahu k rodičům a dalším účastníkům řízení. 18 Výslech dítěte Povinnost zjišťovat názor dítěte neplatí za určitých okolností absolutně. 19 Jedná se především o případy, není-li výslech v jeho nejlepším zájmu nebo v případě příliš nízkého věku 20. Pokud soud zjistil, že dítě je starší 12 let či je mladší a je schopno formulovat své názory, je dítě povinen vyslechnout. 21 Nejedná se však o výslech klasický ve smyslu procesního práva, který slouží jako důkaz skutkového stavu, nýbrž o výslech sui generis. Výslechem se tedy nezjišťuje skutkový stav, ale přání a názory dítěte. Základním před pokladem však je, aby se soud možností výslechu vůbec zabýval. 22 Názor dítěte by neměl být zjišťován proti vůli dítěte, jde o jeho právo se ve věci svobodně vyjádřit, a to bez jakéhokoli nátlaku nebo vlivu. O této 18 WESTPHALOVÁ, L. in ŠÍNOVÁ, R., WESTPHALOVÁ, L., KRÁLÍČKOVÁ, Z. a kol. Rodičovská odpovědnost. Praha: Leges. 2016, s. 74. 19 Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 826/2018 ze dne 10. 4. 2018. 20 Např. rozsudek ESLP ze dne 25. 1. 2011 ve věci Plaza proti Polsku, č. stížnosti 18830/17, 71). 21 867 OZ používá termín sdělení názoru dítětem. 22 Např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 826/2018 ze dne 10. 4. 2018 vyplývá kritika, že sedmileté dítě nebylo obecnými soudy vůbec vyslechnuto. skutečnosti přitom musí být dítě poučeno a musí mít vždy možnost svůj názor či přání v řízení nesdělit nebo se nevyjádřit ke konkrétním skutečnostem či otázkám. 23 Někteří autoři 24 uvádějí, že u dětí ve věku zhruba 10 12 let přichází zpravidla v úvahu výslech zprostředkovaný OSPOD. Poukázat je třeba i na to, že podle 100 odst. 3 občanského soudního řádu lze názor dítěte ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zá stupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Takováto paušalizace však není namístě a je v rozporu s četnou judikaturou Ústavního soudu. Podle názoru Výboru pro práva dítěte by tam, kde je to možné, měl být zjišťován názor dítěte pří mo. 25 Vyslýchající osoba tak získá potřebný bezprostřední dojem a může eliminovat riziko dezinterpretace názoru dítěte hrozící při jeho zjišťování prostřednictvím třetí osoby. Uvedené skutečnosti vyplývají i z judikatury Ústavního soudu, když nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho nejlepším zájmu a takový postup je třeba vždy náležitě odůvodnit (srov. k tomu například nález sp. zn. IV. ÚS 3305/13 ze dne 15. 10. 2014, nebo nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014). Nejsou-li zde však žádné okolnosti, které by to vylučovaly, je třeba preferovat pří mé vyslechnutí dotyčného nezletilého. 26 Z obecného komentáře o právech dítěte dále vyplývá, že rozhodnutí, zda má být dítě slyšeno osobně, nebo prostřednictvím zástupce či příslušného orgánu, je na dítěti samém. Jen ve výjimečných případech 23 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018. 24 VANČUROVÁ, K., JANEK, K. in JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. kniha II. 79 180 občanského soudního řádu. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 124. 25 Srov. Obecný komentář k úmluvě o právech dítěte č. 12, s. 12, bod 35. 26 Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 827/18 ze dne 10. 4. 2018. 10

je dána možnost soudu zjistit názor dítěte prostřednictvím zástupce, znaleckého posudku nebo OSPOD. To bude připadat v úvahu zpravidla u mladších dětí 27. Takovýto postup by však měl být přesvědčivě odůvodněn tak, aby bylo patrno, proč přímý výslech nezletilého nebyl považován za účelný. 28 V případě vyslechnutí dítěte prostřednictvím zástupce je nesmírně důležité, aby byly názory dítěte zástupcem předány rozhodujícímu orgánu správně. Zástupce si musí být vědom, že zastupuje výhradně zájmy dítěte, nikoli zájmy ostatních osob. V případě, že o to dítě požádá, může se výslechu dítěte účastnit také jeho důvěrník, který není jeho zákonným zástupcem. Dítě by nemělo být vyslýcháno častěji, než je nutné, a to obzvláště v případech, kdy se zkoumají citlivé záležitosti. Vyslechnutí dítěte je složitý proces, který může mít na dítě traumatizující dopad. Někteří autoři uvádějí, že se doporučuje, aby výslechu byla přítomna třetí osoba (např. pracovník OSPOD, v odůvodněných případech psycholog nebo jiný pracovník soudu). 29 Další autoři však uvádějí, že jejich přítomnost by mohla ovlivnit dítě tak, že nevyjádří svůj skutečný názor. 30 Účast třetí osoby je vždy třeba posuzovat citlivě vzhledem k daným okolnostem. Osoba, která vede rozhovor s dítětem, by měla maximálně vyhovět jeho potřebám a získat si důvěru. Vyslýchající osoba by měla dát najevo, že hodlá poslouchat a brát to, co se dítě snaží sdělit, vážně. Při vedení rozhovoru je potřeba k dítěti přistupovat vždy individuálně, citlivě, přičemž je nutné 27 28 Viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1400/18 ze dne 15. 5. 2018. 29 komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 878. 30 HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. in LAVICKÝ, P. Občanský zákoník: komentář. Praha: C.H. Beck, 2015, s. 856; obdobně též VANČUROVÁ, K., JANEK, K. in JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. kniha II. 79 180 občanského soudního řádu. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 124. zohlednit věk a vývojové schopnosti nezletilého tak, aby výslech probíhal co nejméně stresujícím způsobem. Hlavním cílem by měla být snaha vyslýchajícího s dítětem navázat vztah a pochopit, jak celou situaci dítě vnímá. Tomu by mělo odpovídat i prostředí, kde je s dítětem veden rozhovor. Zásadně by výslech dítěte měl proběhnout neveřejně a vhodným způsobem. Pokud možno, dítě by nemělo být vyslýcháno u otevřeného soudu, ale v důvěrných podmínkách. Výslech dítěte lze uskutečnit mimo jednací síň, například v kanceláři soudce. Vyloučeny v praxi nejsou ani situace, kdy je dítě vhodné vyslechnout i na jiném místě, a to např. ve škole. Kromě jiného by měl být postoj nezletilého (zejména u mladších dětí) zjišťován zásadně formou nepřímých otázek. 31 Při vedení rozhovoru není možné, aby přání dítěte bylo zjišťováno pouze otázkami typu U koho bys chtěl(a) bydlet? Přání dítěte musí být zjišťováno komplexně. 32 V souvislosti se zjišťováním přání dítěte Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že pokud bylo dítě již dříve svěřeno jednomu z rodičů do výlučné péče a nově se posuzuje možnost změny výchovných poměrů na střídavou péči, je možné, že se rodič, jenž měl dítě dosud v péči, snažil přání dítěte zmanipulovat (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, bod 58), přičemž úkolem obecných soudů je tuto manipulaci pokud možno odstínit. 33 V souvislosti s výslechem dítěte je potřeba upozornit na to, že vyslýchající osoba by se neměla pokoušet sama posoudit skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedla znalecké dokazování, 31 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018. 32 33 11

RODINNÉ LISTY 8/2018 ODBORNÉ VÝKLADY A PRAXE neboť by se jednalo o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 34 Z pohovoru s dítětem by měl být pořízen záznam, který bude součástí spisu a se kterým budou ostatní účastníci následně seznámeni. Předběžné opatření Je nutné mít na paměti, že práva nezletilých dle čl. 12 Úmluvy platí v jakémkoliv právním řízení, které se jich týká (srov. k tomu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 9. 2015 ve věci M. a M. proti Chorvatsku, č. stížnosti 10161/13, 181 či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 2. 2016 ve věci N. TS. proti Gruzii, č. stížnosti 71776/12, 72). V řízeních o předběžném opatření, která se do týkají dětí dle zákona o zvláštních řízeních soudních, je dle 21 možno provádět i jiné důkazy, než byly účastníky navrhovány. V jednom ze svých rozhodnutí se Ústavní soud vyjádřil kriticky na adresu obecného soudu, který se operativně nepokusil zjistit stanovisko nezletilého, byť ne zcela formálním způsobem: Nalézací soud tak zcela opomenul jakékoliv jiné možnosti, které se mu naskýtaly za účelem zjištění názoru staršího nezletilého (např. nařídit jednání, dostavit se osobně či vyslat asistenta soudce do bydliště, dotázat se nezletilého některým z audiovizuálních prostředků elektronické komunikace, telefonicky atd. 35 Povinnost soudu zjistit si názor nezletilých před vydáním předběžného opatření o péči o ně či styku s nimi ale neplatí absolutně. Dítě, které není schopno formulovat svůj názor V prvé řadě je třeba rozlišovat situace, kdy dítě je schopno si vytvořit vlastní názor, a dále situace, kdy je schopno tyto názory formulovat. V soudním řízení je potřeba vycházet z předpokladu, že 34 Viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 5. 3. 2012. 35 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017. dítě má schopnost vyjádřit vlastní názor. Dítě tedy nemusí svou schopnost nejprve prokazovat. Dítě, které nemá dostatečnou schopnost chápat situaci, nemá v soudním řízení, které se jej týká, zaručeno právo být konzultováno a vyjádřit svůj názor. 36 I v tomto případě by však soud měl jeho názor zjistit, ač třeba zprostředkovaně. V takovém případě bude nalezena osoba, která má s dítětem blízký vztah a se kterou si dítě skutečně rozumí a která může stanovisko dítěte soudu sdělit. Podmínkou je, aby tato osoba nebyla v konfliktu zájmů. Někteří autoři však upozorňují nad nejasností nad takovouto vhodnou osobou, když např. není zřejmé, proč dítě, které je zastoupeno opatrovníkem, by mělo být zastoupeno ještě další osobou a není zřejmá ani povaha výslechu této osoby. 37 Střet nejlepšího zájmu a participačního práva dítěte Názor dítěte s jeho nejlepším zájmem 38 se mo hou dostat do kolize. V těchto případech pak dochází ke kolizi mezi paternalistickým přístupem, zastávajícím ochranu dítěte a přístupem pre ferujícím participaci dítěte. 39 V případě této kolize by mechanické uplatňování povinnosti vyslechnout dítě ve svém důsledku mohlo popřít zásady nejlepšího zájmu dítěte. Za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte musí být shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita v tomto směru nedopadá jen na samotné účastníky, ale také na obecný soud, který se s tímto hlediskem 36 HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. in LAVICKÝ, P. Občanský zákoník: komentář. Praha: C.H. Beck, 2015, s. 857. 37 komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 878. 38 Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zá ko nodárnými orgány. 39 HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. in LAVICKÝ, P. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 85. 12

musí ve všech svých rozhodnutích vypořádat (viz nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 17). Závěr Rozhodnutí o vyslechnutí či nevyslechnutí dí tě te v řízení před soudem, potažmo způsob provedení výslechu mohou zcela zásadním způsobem ovlivnit správnost a zákonnost rozhodnutí soudu. Zejména Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí ohledně výslechu dítěte dodržet a zvažovat. Výzkumy prokázaly, že na rozvoj schopnosti dítěte formulovat vlastní názor mají vliv informace, zkušenosti, prostředí, sociální a kulturní očekávání a úroveň podpory. Z tohoto důvodu je nutné názory dítěte, pokud je vyslýcháno, posuzovat případ od případu a vyvarovat se jakékoliv paušalizaci věku dítěte. Z judikatury Ústavního soudu lze rovněž vysledovat v poslední době snahy o to, aby se v soudním řízení soudy pokoušely vyslýchat i mladší děti, když výjimkou není ani požadavek na výslech šestiletých dětí. Jako zásadní vnímám názor Výboru pro práva dítěte, který uvádí, že všechny státní orgány by vždy měly primárně presumovat, že dítě je schopno výslechu, a tento předpoklad eventuálně teprve poté v konkrétním případě vyvrátit. Připravujeme: Sociální poradenství a poučovací povinnost o nepojistných sociálních dávkách V měsíčníku Wolters Kluwer Právo a rodina č. 12/2018 se zamyslíme nad případy nesprávného poučení při rozhodování o nepojistných sociálních dávkách či dokonce úplné absence takového poučení, a to nejen procesní, ale mnohdy i hmotněprávní povahy. Autorky článku Mgr. Katarína Krajčová a Mgr. Zuzana Ščuková se tak rozhodly zaměřit se více prakticky na konkrétní stanoviska z činnosti veřejného ochránce práv. Obecně je poučovací povinnost zakotvena v ustanovení 4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád ). Poučovací povinnost je též projevem zásady, že veřejná správa je službou veřejnosti. Poučovací povinnost plynoucí ze správního řádu se samozřejmě vztahuje též na pracovníky orgánů veřejné správy v oblasti nepojistných sociálních systémů. Na základě poznatků z jednotlivých šetření veřejný ochránce práv formuloval důraz na plnění obecné poučovací povinnosti jako jeden ze základních principů dobré správy. Právo sociálního zabezpečení je poměrně komplikovaná právní materie a samotné uplatnění nároku na dávku vyžaduje určité právní povědomí. Jistou roli sehrává též fakt, že právní úprava poskytování sociálních dávek není jednoduše srozumitelná a stabilní, což činí s ohledem na příjemce dávek, jejich orientaci v právu a jejich legitimní očekávání značné obtíže. V oblasti práva sociálního zabezpečení je proto tato poučovací povinnost širší a zahrnuje i nezbytné poučení o hmotném právu, aby účastník v řízení nedošel újmy v důsledku neznalosti hmotněprávní úpravy, zejména aby řádně mohl plnit své povinnosti. Širší poučovací povinnost o hmotném právu v sociálním zabezpečení, tj. o podmínkách pro poskytnutí sociálních dávek, zdůrazňuje ve své ustálené judikatuře Nejvyšší správní soud. Více v Právu a rodině č. 12/2018. 13