Lesnická typologie jako podklad pro oceňování lesů Dr.Ing.Jaromír Macků, ÚHÚL Brandýs nad Labem, pobočka Brno Principy typologické (geobiocenologické) typizace krajiny Tento příspěvek si v žádném nenárokuje zvládnout vyčerpávajícím způsobem problematiku lesnické typologie. Cílem je nastínit možnosti a stávající zkušenosti, resp. hledání cesty podporující v duchu hólistického a transcendentálního přístupu pochopit vazby typologie k oceňování lesů. Z obrovského množství informací, které lze z přírody vyčíst se musí odfiltrovat to podstatné a přitom nezanedbat unikátnost výskytu, podchytit řečeno s nadsázkou ducha krajiny, resp. genia loci lesního ekosystému. Rozdíly bohatství a rozmanitosti živé přírody od topické (lokální) přes chorickou, regionální až po planetární úroveň vystihují dvě soustavy biogeografických členění - individuální a typologická. Cílem individuálních členění je vystihnout rozdíly v biotě dané geografickou polohou území, která podmiňuje odlišný chorologický charakter, projevující se rozdíly v druhovém složení biocenóz. Individuálním členěním jsou vymezovány jedinečné neopakovatelné souvislé územní celky, lišící se do různé míry složením bioty. Základní jednotkou individuálního biogeografického členění je biogeografický region (bioregion), vyššími jednotkami jsou biogeografické podprovincie (na území ČR hercynská, polonská, západokarpatská a severopanonská) a biogeografické provincie (na území ČR provincie středoevropských listnatých lesů a provincie panonská). Při novém biogeografickém členění (Culek a kol. 1996) bylo v ČR vymezeno 90 biogeografických regionů, z toho 70 v hercynské podprovincii, 4 v polonské podprovincii, 11 v západokarpatské podprovincii a 5 v severopanonské podprovincii. Z typologického hlediska je biogeografický region obvykle heterogenní, zahrnuje zpravidla charakteristickou mozaiku skupin typů geobiocénů různých vegetačních stupňů a ekologických řad. Pro ekologii krajiny a krajinné plánování je významné to, že jednotky individuálního členění upozorňují na jedinečné neopakovatelné vlastnosti území. V hospodářsko-úpravnické praxi je individuální biogeografickou jednotkou Přírodní lesní oblast PLO (vyhl. Č. 83/1996 Sb.). Celkem je vymezeno 41 PLO, které se v řadě případů dělí na podoblasti. Cílem typologických členění je vymezit v krajině typy s relativně homogenními ekologickými podmínkami, kterým odpovídají relativně podobná přírodní (potenciální) společenstva. Typologickým členěním jsou vymezovány územně nesouvislé segmenty krajiny s podobnými typy geobiocenóz, které se v krajině opakovaně vyskytují v závislosti na podobných ekologických podmínkách. V lesnické praxi ČR je základní typologickou jednotkou lesní typ na úrovni PLO. Charakteristiky lesních typů platí vždy pro danou PLO. Typologie lesů České republiky Historie (Viewegh) V bývalé Československé republice se typologie lesů, jako disciplína zaměřená na lesnickou praxi, vyvinula zpočátku jako součást sociologie lesa a ekologie lesních dřevin. Pro oba tyto obory se při studiu stanovištních činitelů a jejich vztahu k lesním dřevinám používá půdní a klimatický výzkum. Poněvadž ideální skloubení sociologie a ekologie bylo značně obtížné, je typologie lesů od počátku buď spojována s rámcem fytocenologie, rozšířené o ekologické charakteristiky nebo budována na základech pedologie, doplněné poznatky fytosociologie, při rekonstrukci společenstev, jako tzv. stanovištní typologie. Toto dvojí pojetí ovlivnilo i pozdější typologické školy býv. ČSR.
O typologii lesů, jako o disciplíně, se u nás dá uvažovat až v době, kdy začíná systematické mapování typologických jednotek. Počátky mapování spadají do doby německé okupace a jsou proto značně ovlivněny stanovištní typologií G. A. KRAUSSe, podle jehož metodiky dělalo taxační oddělení v Brandýse nad Labem od r. 1941 i stanovištní průzkum na Křivoklátsku, v oblasti Kardašovy Řečice a Jemnice. Zde mapované stanovištní formy jsou charakterizovány též příslušným lesním společenstvem. Samostatnou poválečnou akcí před začátkem systematického mapování byl povšechný stanovištní průzkum. Bohužel však jeho výsledky, jako souhrnné zprávy bez mapových zákresů, byly málo využitelné. (Na Slovensku v té době probíhal, za vedení A. ZLATNÍKA a J. PELÍŠKA z brněnské lesnické fakulty, "Všeobecný stanovištní průzkum", jehož výsledkem byly přehledové mapy skupin lesních typů a půdních typů.) Se začátky stanovištního průzkumu je spojena snaha o vymezení přírodních lesních oblastí. Původní návrh H. SIGMONDa, upravený později na tzv. "vzrůstové oblasti" byl určitým rámcem typologických šetření. První práce na podrobném stanovištním průzkumu (Plzeňská a Třeboňská pánev) vycházejí ze zavedených, používaných a závazných metodik geobotaniky a pedologie (autorem metodik byl prof. KLIKA). Ani pozdější metodiky příliš nepřispěly k jednotnému postupu, definování a označení mapované jednotky. Výsledkem byly ne zcela jasně a zřetelně definované kompromisní jednotky - stanovištní a lesní typ. Za této situace začalo v letech 1952-53 systematické mapování Lesních Hospodářských Celků podle harmonogramu obnov Lesních Hospodářských Plánů. V té době zpracovává, podle vlastní metodiky, A. ZLATNÍK některé LHC (hlavně na Moravě). Systematické typologické mapování při Hospodářské Úpravě Lesů zvýšilo aktivitu vědeckých pracovníků. Byla svolána konference o lesnické typologii, na ní se porovnávaly metodiky a hodnotily výsledky jednotlivých směrů. Nedošlo však ke sjednocení, ale k jasnějšímu vyhranění dvou pojetí, označovaných jako pražská (MEZERA-MRÁZ-SAMEK) a brněnská (ZLATNÍK) škola. Zlatník pak publikoval své geobiocenologické pojetí lesního typu a systematiku skupin lesních typů. Kolektiv Mezera-Mráz-Samek (MMS) zpracoval tzv. "Stanovištně typologický přehled lesních společenstev" pro potřeby tehdejšího LESPROJEKTu (naprosto stejná organizace prodělala v průběhu let několikeré střídavé přejmenovávání buď na LESPROJEKT nebo na Ústav pro Hospodářskou Úpravu Lesů; pokud se čtenář setká s těmito názvy, ať bere na vědomí, že jde o téměř totožnou lesnickou organizaci). Systematika MMS použila fytocenologické jednotky, různé sociologické šíře, které řadí do rámce ekologické klasifikace. Nejasné definice mapovacích jednotek MMS systému (stanovištní a lesní typ) pak zkreslily i výsledek mapování. Oba směry (Zlatník i MMS) se zúčastnily na usměrňování typologických prací 2. cyklu obnov LHP (1956-70). Pro oblast hercynskou se silně pozměněnými poměry se použila "stanovištní systematika MMS a pro karpatskou oblast, se značně přirozeně zachovalými lesy, systematika ZLATNÍKOVA - Geobiocenologický klasifikační systém. Dvě systematiky, které jsou ve svých jednotkách obtížně porovnatelné způsobují značné těžkosti při porovnávání a sumarizování výsledků. V rámci HÚL však typologie musela plnit svou úlohu základu, na nějž se pak stavěly potřeby a úkoly především v pěstění lesů. Mimo to, vznikem federativního uspořádání býv. ČSSR v r. 1968 se územně rozdělily i lesy. Z hlediska lesnické typologie byla situace na Slovensku bez problémů, protože tamnější lesy byly celé typologicky zpracovány metodikou prof. Zlatníka (viz. kap. 5.6, popř. 5.7.3). Horší situace nastala u lesů na území tehdejší České socialistické republiky, kdy převážná většina území byla zpracována (i když ne příliš dokonalou) metodikou MMS, ale část moravského karpatika byla zpracována metodikou Zlatníkovou. Proto došlo v práci českých typologů ke shodnějšímu chápání mapovací jednotky a vypracování nové, jednotné lesnické typologie. Tato potřeba ještě vystoupila do popředí nástupem 3. cyklu obnov LHP v r. 1970. Typologický systém ÚHÚL vznikl prohloubením a sjednocením metodického postupu a mapovacích jednotek, vytvořený z vlastních podkladů. Jeho autory jsou dlouholetí pracovníci LESPROJEKTu v Brandýse n. L. Karel PLÍVA a Eduard PRŮŠA. Pro obnovu LHP (3. cyklus) byla v r. 1971 vydána podrobná metodika rozlišení jednotlivých lesních typů. V průběhu terénních prací se však zjistilo, že metodika i přes svoji podrobnost nevystihuje celou plasticitu
jednotlivých lesních typů na území celé ČR. Proto byly "za pochodu", přímo terénními typology rozlišeny i jiné lesní typy v rámci jednotlivých souborů lesních typů, jež odpovídaly místním specifickým podmínkám. Takto upravený přehled lesních typů pro příslušné soubory lesních typů byly v r. 1983 představeny v "Přehledu lesních typů a jejich souborů v ČR". Bohužel však ani tato verze nevystihuje na úrovni lesních typů plně celou šíři vegetace lesů ČR. Takže se dnes můžeme setkat buď s tím, že lesní typ určený v lesní oblasti např. Blanského lesa neodpovídá stejně označenému lesnímu typů v oblasti Jeseníků (což je v zjevném rozporu se základní definicí lesního typu) nebo jsou rozlišeny lesní typy, jež nejsou zahrnuty v jednotné metodice (a seznamu) ÚHÚL. Tento stav se řeší. Poněkud jinak se vyvíjela situace v lesích patřících Vojenským Lesům a Statkům. I když tyto lesy zaujímaly v býv. ČSSR jen asi 6 % lesní půdy, zachycovaly téměř celou vegetační a klimatickou rozmanitost státu. Vojenské prostory, spolu s odloučenými lesními částmi byly rozptýleny od nížin do horských poloh, od Krušnohoří až po bukové a listnaté lesy východokarpatského rázu. Typologický průzkum VLS probíhal podle metodiky A. ZLATNÍKA, půdní prostředí se popisovalo podle systematiky J. PELÍŠKA. Metodiku pro VLS vypracoval J. VOREL, jenž byl žákem Zlatníkovým (a později jeho asistentem). Protože se však stala zastaralou a nevyhovovala potřebám a nutnostem porovnávání se "světskými" lesnickými typologiemi obou částí republiky, vypracoval J. MÁLEK nový Typologický systém vojenských lesů. V současné ČR přešly VLS na Typologický systém ÚHÚL. Typologický systém MMS Typologický systém, který byl vytvořen ing. Mrázem a ing. Samkem pod záštitou prof. Mezery vycházel z pojetí Pogrebnjakova stanovištního typu. Podle nich jsou rozlišeny 4 soubory stanovištních kategorií: I. zamokřené a ± organické půdy (azonálně - zonální až intrazonální) II. minerální půdy, s exogenním pohybem látek (intrazonální); tzn. že půdy jsou obohacené mimo rámec koloběhu v půdním profilu přívodem živin z okolí) III. minerální půdy, průměrné povahy (zonální a extrazonální), kdy je koloběh látek jen v rámci půdního profilu a porostu IV. minerální ± erozní ochuzovaná na ± extrémních stanovištích (azonálně - zonální až intrazonální) Každý ze souborů stanovištních kategorií se následně postupně dělí podle klimatických půdních faktorů na tomu odpovídající základní fytocenologickou jednotku. Z hlediska vegetační pásmovitosti rozlišuje MMS-systém 6 vegetačních pásem: A. dubové (nížinné) B. dubo-bukové (submontánní, podhorské) C. bukové (montánní, horské) D. smrkobukové (vysokohorské) E. smrkové (subalpinské) F. klečové (subalpinské) Geobiocenologický klasifikační systém (Buček,Lacina) Geobiocenologická typizace krajiny je založena na aplikaci teorie typu geobiocénu prof. ZLATNÍKA. Typ geobiocénu je soubor geobiocenózy přírodní a všech od ní vývojově pocházejících a do různého stupně změněných geobiocenóz až geobiocenoidů včetně vývojových stádií, která se mohou vystřídat v segmentu určitých trvalých ekologických podmínek. Teorie typu geobiocénu tedy vychází z hypotézy o jednotě geobiocenózy přírodní a geobiocenóz změněných až geobiocenoidů, vzniklých ovšem na plochách původně téhož typu přírodní geobiocenózy. Přírodními (potenciálními) geobiocenózami jsou ve středoevropské krajině především geobiocenózy lesní. Bez vlivů člověka by se zde střídala různá vývojová stádia lesních společenstev, diferencovaných podle ekologických podmínek. Vlivem lesního hospodářství dochází
ke zjednodušení vertikální struktury a změně dřevinné skladby, často vznikají monokultury stanovištně nepůvodních nebo dokonce introdukovaných dřevin. V případě odlesnění se na ploše téhož typu přírodní geobiocenózy mohou vyskytovat do různé míry kultivovaná travinobylinná společenstva (louky, pastviny, lada). Po rozorání vznikají geobiocenoidy orných půd, zcela závislé na pravidelných lidských zásazích (agrotechnická opatření, hnojení aj.) Nejvíce změněné jsou geobiocenoidy sídel. Při těchto změnách živé složky geobiocenóz zůstávají ovšem zachovány určité rysy ekotopu, tedy geologické podloží, reliéf, klima a základní půdní vlastnosti. Hypotéza o jednotě geobiocenózy přírodní a geobiocenóz změněných je založena na předpokladu, že v případě ukončení antropických vlivů zde opět vzniknou sukcesním vývojem společenstva odpovídající přírodním. V případě, že dojde k výrazným, nevratným změnám ekotopu, dojde i ke změně typu geobiocénu. Takovouto změnou je např. výrazná transformace reliéfu při důlní činnosti, trvalá změna hydrického režimu půd v okolí rybníků, podstatné zmenšení hloubky půd katastrofickou erozí, trvalé snížení hladiny podzemní vody v údolní nivě po regulaci vodního toku. V případě, že změny ekotopu jsou takto výrazné a nevratné, vyvolají i změnu potenciálního přírodního společenstva. Za nevratné změny, které vyvolávají změnu typu geobiocénu, považujeme takové změny abiotického prostředí, které se projevují déle než 100 let. Teorie typu geobiocénu umožňuje vytvoření modelu přírodního (potenciálního) stavu geobiocenóz v krajině, což je takový stav, jaký by nastal v současných ekologických podmínkách při vyloučení vlivu člověka. Geobiocenologický klasifikační systém má nadstavbové a základní jednotky. Nadstavbovými jednotkami jsou vegetační stupně a ekologické řady (trofické a hydrické). Základními jednotkami jsou skupiny typů geobiocénů - STG (Zlatník, 1976), charakteristiky STG (BUČEK LACINA, 2000). Typologický systém ÚHÚL Typologický systém ÚHÚL (1971, 1983) je legislativně podchycen ve vyhl. č.83/1996 Sb. Vzhledem ke značně změněnému stavu a skladbě lesů České republiky a tím i k druhotným změnám fytocenóz, popř. půdních poměrů (degradační stadia) vychází klasifikační systém, stejně jako metodický postup, především z trvalých vlastností prostředí. Při rekonstrukci proměnlivých znaků se kromě humusové formy a fytocenózy zaměřuje i na určení potenciální produkce (bonity, kvality a postavení dřevin). Typologické jednotky Základní jednotkou diferenciace růstových podmínek je lesní typ. Jeho definice se shoduje s definicí Zlatníkovou a je tedy shodný s lesním typem lesnické typologie Slovenska. Lesní typ je soubor lesních biocenóz, původních i změněných a jejich vývojových stadií, včetně prostředí, tedy geobiocenóz vývojově k sobě patřících. Je jednotkou s úzkým ekologickým rozpětím pro růst dřevin, jejich produkci a obnovu a v důsledku toho i pro žádoucí druhové a prostorové složení porostů s podobnou pěstební technikou. Lesní typ je tedy část lesa, zahrnující vše, co se nachází na ploše jedné původní geobiocenózy, s jednotnými ekologickými či růstovými podmínkami a s určitým rozpětím potenciální produkce dřevin původních i nepůvodních. Patří sem se svým prostředím fytocenózy přírodní (dnes již většinou hypotetické), přirozené, hospodařením změněné i fytocenózy věkových stadií, včetně pasečného. V praxi ÚHÚL je lesní typ charakterizován význačnou druhovou kombinací příslušné fytocenózy, půdními vlastnostmi, výskytem v terénu a potenciální bonitou dřevin. Charakteristiku doplňují poznatky o proměnlivosti ve vývoji fytocenózy a degradačních stadiích, poznatky o růstových zákonitostech, vyjádřené růstovými křivkami dřevin podle lesních typů a některé praktické závěry vyplývající z provozního cíle a jeho realizace. Pro označení lesních typů se používají symboly odvozené z tzv. jednotného typologického systému (např. 4F1), z něhož vychází i pojmenování lesního typu (svahová bučina kapradinová), která se u oblastní varianty rozšiřuje o její význačný nebo diferenciální znak stanoviště (roklinová). Vyšší typologickou jednotkou je soubor lesních typů, který spojuje lesní typy
podle ekologické příbuznosti, vyjádřené hospodářsky významnými vlastnostmi stanoviště (svahová bučina - 4F). V ekologické síti jsou soubory lesních typů vymezeny půdními kategoriemi (horizontálně) a lesními vegetačními stupni (vertikálně). Kategorie "příbuzné" vegetací (lesním společenstvem), popř. stanovištěm (extrémností polohy, ovlivnění vodou) tvoří ekologické řady (např. živná). Vzhledem k tomu, že v současné době je publikována monografie (Průša, 20001) a detailní charakteristiky lesních typů (díla OPRL, 2001) odkazuje se na uvedené práce. Klasifikační systém lesních půd ČR Jednotka lesního typu koresponduje s jednotkou klasifikačního systému lesních půd. V současné době je tento systém ujednocen (Němeček a kol., 2001) na který se odkazuje. Stávající půdní klasifikační jednotky, které jsou součástí charakteristik lesních typů obsahují taxony (Macků,Vokoun a kol., 1991,1996), které se odlišují od současné celostátní klasifikace jen velmi málo a lze je snadno překlasifikovat. Doporučující postup při nesrovnalostech v terénu Pro základní orientaci porovnání dokumentace Typologické mapy (1:10 000) a skutečnosti se uvádí následující kritéria z kterých lze vyjít pro případnou konzultaci s typologem ÚHÚL. Makro a topoklima Mapování topoklimatu má své těžiště v rozboru 3 základních rovin energetické bilance, poměrů proudění a vertikální stability teplotního zvrstvení. Nejzávažnější vliv na utváření mezní vrstvy má relief terénu. Podle výškové členitosti konvexních, rozlohy a hloubky konkávních tvarů reliefu je možno posoudit jejich vliv na proudění vzduchu a teplotní zvrstvení. Půdní geomorfologie Pojetí půdní katény:interdisciplinární odvětví geomorfologie půd zavádí pojem půdní katéna vyjadřující skutečnost, že určité formě svahu odpovídá sekvence půdních jednotek s jednostranně orientovanou výměnou látek. Tato koncepce vymezuje jednotky s vazbou na edafické kategorie: 1. plošiny s vertikálním pohybem vody zonální kategorie M, K, S, B 2. převaha laterálního podpovrchového pohybu vody doprovázeného chemickou a mechanickou eluviací i akumulací příklad kryptopodzolu, zonální kategorie 6 lvs. 3. konvexní část svahu s laterálním pohybem půdního materiálu exponované kategorie. 4. příkré svahy, extrémní a exponované katekorie 5. podsvahová deluvia kategorie D 6. konkávní relief 7. aluvia 8. stěny říčního koryta 9. koryto řeky Podobně lze relief terénu hodnotit po stránce bilance přísunu a toku energie, viz následující morfologické typy : denudační, tranzitně denudační, tranzitní, tranzitně akumulační a akumulační. Vyhodnocení spektra zastoupení půdních jednotek na úrovni subtypů v ekotopu. Diferenciace spektra fenoménů Pro základní lvs včetně jejich variant je charakteristická vegetace zonální, pro lokality se zvýšeným povrchovým odtokem je to vegetace extrazonální návaznost na posun zonálních lvs směrem k nižším lvs a naopak lokality ovlivněné vodou tvoří vegetaci azonální spojená
s posunem lvs směrem k vyšším lvs. Pojmem fenomén se označují zpravidla vyhraněné geobiocenózy s extrazonální nebo azonální vegetací, charakteristické svou geologickou stavbou a reliefem lišící se od okolní krajiny se zonální vegetací. Paradoxy fenoménů: - říční fenomén je charakterizován hluboce zaříznutými skalnatými údolí řek s extrazonálními exponovanými a extrémnimi stanovišti na svazích, charakteristické je rovněž mezo a mikroklima inverzních poloh a vzdušného proudění. - vrcholový fenomén provázený exponovanými až extrémními stanovišti s mělkými půdami provázené výchozy hornin, vystavené vzdušnému proudění se specifickým mezoklimatem provázejícím tyto polohy. Obtížnost přiřazení lvs je o to složitější, že zpravidla chybí autochtonní populace dřevin a jen s největšími obtížemi se vytváří představa a jejich růstových znacích. Pokud se však vyloženě nejedná o kategorie Z, Y je na místě zaujmou značně kritické stanovisko k současným populacím a uplatňovat zonální lvs. - krasový fenomén se specifickým chemizmem a pestrým reliefem terénu je mimo extrémní a exponované stanoviště vesměs provázen zonální vegetací. - hadcový fenomén s mozaikovitým výskytem je mimo extrémní stanoviště provázen vegetací hadcových borů na kyselých půdách. - pískovcový fenomén reliktních písků a skalních měst, je charakterizován typickým pískovcovým reliefem a fyzikálními i chemickými vlastnostmi pískovce. Převládají slt 0M, 0K, 0N. Zkušenosti ukazují na značně diskutabilní zavedení borového lvs. Vše nasvědčuje pro zavedení spíše extrazonální lvs. - fenomén vátých písků a pleistocenních teras, typický je relief plošin 1-2M, K. - fenomén údolní nivy na aluviích s volnou hladinou podzemní vody s azonálními lužními společenstvy 1-2 L, 3L. Význačným rysem jsou pravidelné záplavy v mnoho případech vlivem velkých vodohospodářských úprav eliminovaných na řizené povodňování bez přísunu sedimentů a tím i živin. Dopady klimatické změny vyvolané zesílením skleníkového efektu na lesní hospodářství (Janouš a kol.,2001) Závěry shrnutí poznatků pro Českou republiku a podklady pro přijetí opatření Dopad klimatické změny podle očekávaného scénáře bude znamenat vertikální posun klimatických podmínek o jeden až dva v současnosti vymezené lesní vegetační stupně směrem k nižším vegetačním stupňům. Zvýšená koncentrace CO 2 sníží negativní dopad tohoto posunu, nejvýrazněji v nižších vegetačních stupních, a to zejména zvýšením tolerance dřevin ke stresu (ve velmi hrubém odhadu o 15 až 50 %). Dopad klimatické změny na lesy v měřítku konkrétního porostu lze stanovovat v maximálním měřítku přírodní lesní oblasti, generalizace pro větší území v rámci ČR by již byla značně spekulativní. Zhorší se podmínky pro pěstování smrkových porostů v současných středních polohách, nízké polohy budou z pěstování smrku zcela vyloučeny, a to vlivem klimatických podmínek a tlaku biotických činitelů. Tlak na změnu dřevinné skladby nově zakládaných porostů by měl stoupat Z hlediska lepšího využívání vody by měly být porosty pěstovány v řidších sponech. Doba obmýtí se bude zkracovat. Výsledný celorepublikový ekonomický dopad je neurčitý, důsledky klimatické změny se projevují kladně i záporně, očekává se významná změna ekonomických ukazatelů (porosty pro dřevo, porosty pro sekvestraci uhlíku, další funkce lesa).
Změny jednotek potenciální přírodní vegetace Současná praxe v typologii lesů vychází z předpokladu ekologických změn vratných - degradačních stádií lesních typů: Podle teorie lesního typu (Zlatník, 1956, 1976) degradační stádium lze definovat jako další stádium geobiocenózy v různé míře ochuzené. Přitom stupeň degradace je provázen změnou transformace toku energií, narušením autoregulačních procesů, ochuzením biologické diverzity a následným průběhem reakce ekosystému - od počátečního stresu až po jeho zhroucení. Z hlediska evoluce a druhotné sukcese dochází k vytvoření ekosystému nového, stabilnějšího. Navození a sledování časových změn v ekosystémech zvenčí: 1. Podle periodičnosti změn: - rytmické - dlouhodobé - změny sukcesních stádií společenstev, tj. kdy ekosystém dospívá od iniciálních stavů pod vlivem abiotických a biotických faktorů přes různá stádia až ke konečnému klimaxu (Dykyjová, 1989) provázenému druhy: - pionýrskými - intermedienními - klimaxovými 2. Podle délky časového úseku: - aktuální, tj. změny jsou navozeny zejména změnou klimatu - sekulární (změny velké části biosféry) - geohistorické Ke stanovení změn se využívá metoda biologické indikace, tj. informací o působení nebo přítomnosti některého činitele prostřednictvím jeho obrazu na živých organismech. Samotné biologické indikátory jen zřídkakdy jednoznačně určují změnu stavu, změna je provázena vždy narušením celistvosti ekosystému, jeho stability. Základním indikátorem lesních ekosystémů je jeho dřevinný edifikátor. Vlastní proces degradace lesního ekosystému je diferencován podle vlivu podílu jednotlivých ekologických podmínek: - trofnosti stanoviště (zonální vlivy), - makroklima a mezoklima, - reliéf terénu a energeticko-materiální pochody (azonální a extrazonální vlivy), - provenience porostů ve vazbě na abiotické poškození (sníh, námraza) a biotické poškození, často mylně nebo záměrně interpretované jako imisní (kůrovec, obaleč atd.). Mapované typologické jednotky však neztrácejí smysl. Zůstávají a platí pro rámec vymezených ekologických podmínek trvalých i dynamických (co do intenzity), kam se řadí i imisní zátěž. Konkrétní průvodní znaky imisní degradace jsou všeobecně známy. Především velmi citlivě reaguje dřevinná synuzie, jako edefikátor lesní geobiocenózy, různým stupněm poškození a následnou redukcí BP a CPP, změnou fytocenózy (druhová, abundance a dominance), změnou ekotopu indikovaného vlhkostními, světelnými a tepelnými poměry (makroklima), prouděním vzduchu na rozsáhlých holinách a v prosvětlených porostech, provázenou změnou humusové formy a koloběhu živin (ph, sorpční komplex, vytěsňování AL apod.). Stresovaná "imisní" stádia jsou provázena zpravidla sníženou fruktifikací dřevin, nižší klíčivostí a vitalitou semenáčků nebo úplnou neplodností semen a tím dochází k celkovému
oslabení regeneračních schopností ekosystému. U silně degradovaných "imisních" stádií je znemožněna obnova lesa vůbec, dochází ke zhroucení lesní geobiocenózy. Vlastní geneze změn imisně zatížených ekosystémů je složitou záležitostí, zatím nedostatečně objasněnou. Především musí být jasno v tom, proč některé porosty na stejných stanovištních podmínkách i imisního zatížení hynou a jiné odolávají - jinak může dojít ke zcela zkresleným závěrům. Rozhodující roli hraje zřejmě genetika porostu, makroklimatické a mezoklimatické podmínky. Takováto diferenciace musí být podložena konkrétními údaji o původnosti porostů, makroklimatu a mezoklimatu daného území. Pokud jsou k dispozici laboratorní rozbory, tím lépe. V každém případě je třeba se vyvarovat chybné interpretaci degradace. S přihlédnutím k trvalým ekologickým podmínkám a podílu vůči imisím nejcitlivějších porostních typů (na základě odolnosti současných porostů) lze vymezit "imisní" degradační stádia "porostní" na rozdíl od degradačních stádií půdních, která vyžadují exaktní komplexní šetření doložená laboratorními rozbory a srovnáním původního stavu. Přitom nelze prostorové rozmístění "imisních" stádií lesních typů ztotožňovat s pásmy imisního ohrožení. Důvodem je vzájemný synergismus stresových faktorů a jejich obtížná kontrolovatelnost, v jakém stádiu se ekosystém nachází. Je zřejmé, že odolnost dřevin významně ovlivňuje trofnost půdy (podloží, ale i příznivá humifikace vlivem příměsí listnáčů) a příznivé vlhkostní poměry v závislosti na obsahu a kvalitě humifikace, resp. mineralizace. Pokud ovšem bude potvrzen předpoklad nevratných změn ekologických podmínek, jak je dokladováno na zkoumaných lokalitách je nezbytné adekvátně zareagovat. Znamená to vycházet z konstrukce potenciální přírodní vegetace, která je definována (TUXEN R., 1956) jako vegetace při odmyšlené činnosti člověka s diferenciačním primátem dřevin. Zásadní pro poznání strategie změn je trajektorie směru sledu stadia regresivní sukcese (Nilsson A.,1899) ve směru postupné degradace nebo soustavného poškozování až ničení pod působením nějakého rušivého faktoru takže nemůže být dosažena závěrečná fytocenóza. Tato činnost má za následek buď udržování méně vyvinutého stavu vegetace nebo degradaci vegetace až na degradační stádia agregací, popř. až na klimatem nebo člověkem podmíněný ireverzibilní stav paraklimax. V našich podmínkách v návaznosti na vývoj vegetace v postglaciálu (vystřídaly se 4 typy klimatu) je pojem klimaxu postradatelný (ZLATNÍK A., 1976). V tomto smyslu je preciznější formulace vůdčí: ekologická řada půda vegetační stupeň. Lesní typ = typ geobiocénu je základní konstruovaná jednotka jednoty přírody, existující jako typ trvalých ekologických podmínek na segmentech typu přírodní geobiocenózy prostorově rozděleně, časově jako kontinuitní jednota. A.ZLATNÍK (1956) jej definuje jako soubor typu přírodní geobiocenózy a všechny od tohoto typu vývojově pocházející a do různého stupně a různým způsobem změněné geobiocenózy a geobiocenoidy a všechna jejich vývojová stádia, na původních segmentech typu přírodní geobiocenózy existující. Podobně R.MIKYŠKA v duchu curišskomontpellierské školy nazval podrostový synuziální komplex hospodářsky změněných lesů facielními degradačními fázemi a považuje je za modifikace as a subas, vzniklé antropickými zásahy nebo kalamitou. Do jednoty lesního typu již nepatří dřívější segmenty typu přírodní geobiocenózy na nichž byly nezvratně změněny za přírodních poměrů i po katastrofách biocenóz reverzibilní zmíněné trvalé ekologické podmínky (odvodnění nebo zamokření provázející změnu půdního typu). Případy následků kombinace vlivu člověka a klimatu označuje R. TUXEN jako paraklimax, A.ZLATNÍK jako pseudozonální vegetaci. Důležitá je vazba na ekologické rozlišení vegetace, vyjadřující projev vztahu ekologické konstituce taxonů k podmínkám území svou přítomností či absencí.
Diskuse a návrh řešení ke změnám jednotek potenciální přírodní vegetace V ekologické síti typologického systému je tvořeno vertikální členění LVS na základě vztahu mezi klimatem a biocenózou. V horizontálním členění se diferencují růstové podmínky především podle trvalých vlastností půdy, když základem této diferenciace jsou edafické kategorie. Takto je v současné době kvantifikováno zastoupení přírodní potenciální vegetace v ČR, z kterého je nutné vycházet při zpracování modelu dopadu změny ekologických podmínek na typologický klasifikační systém lesů ČR. Logicky z této skutečnosti pak vyplývá, že změna ekologických podmínek stanoviště se projeví ve vztahu mezi ekotopem a biocenózou, tedy ve vertikálním i horizontálním členění sítě typologického systému. Zařazení daného stanoviště do příslušného lesního LVS ve své podstatě vyjadřuje produkční potenciál stanoviště z hlediska klimatických podmínek pro danou dřevinu. Lesní vegetační stupně byly odvozeny od stanovištních nároků nejdůležitějších hospodářských dřevin a postihují spojitě klimatické podmínky stanoviště od poloh nejnižších až po nejvyšší. LVS jsou charakterizovány intervaly průměrné roční teploty, průměrného ročního úhrnu srážek, průměrné délky vegetačního období a nadmořské výšky. Za rozhodující pro zařazení do příslušného LVS je možné považovat ukazatele teploty a srážek. Délku vegetačního období je možné považovat za závislou na teplotě a nadmořská výška je spíše ukazatel informativní a nemusí být určující. Jako prostředek stanovení dopadu změny ekologických podmínek na lesy se vždy nabízelo a stále nabízí použití LVS. Je to logické pojítko mezi klimatem a systémem hospodářskoúpravnického plánování v lesích. Na základě fyziologické odezvy lesních porostů na stanovištích vykazující změnu ekologických podmínek lze konstatovat, že: V důsledku měnících se podmínek prostředí kritéria platná pro LVS na úrovni definované přírodní potenciální vegetace již ne zcela odpovídají klimatickému normálu 1961 1990. Měnící se koncentrace CO 2 v ovzduší mění stanovištní nároky lesních dřevin, zejména rozšiřuje hranice jejich tolerance. Reakce dřeviny na klimatickou změnu odráží přírodní zákon limitního faktoru, tzn. váha faktoru nemá konstantní charakter. Lesnická praxe používá kritéria LVS jako rámcová a klade velký důraz na místní typologické šetření. Na základě dokladovaných skutečností je nutno konstatovat, že současná praxe aktualizace typologického mapování reaguje na změny ekologických podmínek lesního stanoviště maximálně řazením těchto lokalit do degradačních stádií daného lesního typu. To znamená, že není dotčena podstata klasifikace přírodního potenciálu vegetace. V souvislosti s degradačními stádii lesních typů, kde došlo k degradaci vlivem změněné skladby dřevin (biologická degradace), nesnesou "imisní" degradační stádia jakékoliv srovnání, co do intenzity, rozsahu a dosud chápaným pojetím degradace. Původně mapovaná typologická jednotka pak silně nabývá charakteru jiné typologické jednotky. Stanovení modelu mapování degradačních stádií lesních typů vychází z následujících indikací: - degradační stádia (biologická degradace) vzniklá vlivem působení nevhodného druhového složení dřevin a způsobů hospodaření, např. vazba na introskeletovou erozi (ozn. přechodu edaf.kategorie N do Y jako N0), K do Z jako K0 apod.
- degradační stádia (technologická degradace tzv. buldozerovky) po mechanické celoplošné přípravě půdy, často kombinovaná s "imisními" stádii. Intenzita degradace závisí na míře porušení nadložního a svrchního půdního horizontu. V grafické úpravě se takové plochy označují rastrem, protože zpravidla tento způsob ovlivnění nerespektuje hranice typů. Pro mapování degradačních stádií je zásadním kritériem že změna ekologických podmínek stanoviště je reverzibilní! Značně nevyjasněná situace pak vyvstává s návrhem druhové skladby při obnově těchto degradačních stádií. Euforie s využitím exot až po různé typy náhradních porostů s následnou úpravou chemismu půd jsou dokladem absence ekosystémového pojetí. Pro stanovení modelu trvalé změny stávající jednotky přírodní potenciální vegetace musí být naplněna následující kritéria: - exaktně dokladovat, že změna ekologických podmínek je v dlouhodobém časovém horizontu relativně nevratná, - musí dojít ke konsensu pojmenování těchto jednotek, nabízí se diskutované pojmy: paraklimax, pseudozonální vegetace či vegetační potenciál stanoviště. Zdá se, že nejvýstižnější je pojem pseudozonální vegetace, zejména z důvodů následných terminologických vazeb v rámci typologického systému, - stanovení druhové skladby typologických jednotek pseudozonální vegetace, která musí vycházet z fyziologických nároků dřevin pro dané ekologické podmínky. Navržené paradigma pseudozonální vegetace bude mít zřejmě svůj dopad provozní a mělo by vést k pochopení a prohloubení ekosystémového pojetí hospodaření v lesích. Technicky by zmapování jednotek pseudozonální vegetace mělo být zvládnutelné. Prolnutím zdigitalizovaných vrstev imisních pásem A a B, vrstvy typologické mapy a dalších informací charakterizující trvalou změnu ekologických podmínek, lze pseudozonální vegetaci vymezit a typologické jednotky pseudotypů charakterizovat. Naopak v kontextu s tendencí zpracovat rajonizaci acidifikovaných lesních půd, resp. jejich zranitelnosti, se nabízí široké využití. Oblastní typologický elaborát (OTE) Tvorba oblastního typologického elaborátu (OTE) je především o tvorbě a zpracování databáze typologie lesů a vytvoření informačního systému. To představuje následující části: - klimatická data :regionální podklady makro- a mezoklima, klimadiagramy pro typologické plochy, scénáře klimatické změny, - fytocenóza, snímky podrostu, vazba na porostní typy, - půdní klasifikace, analýzy vzorků - klasifikace ekotopu, geomorfologie terénu, digitální model terénu (DMT). Výsledky analýz umožnily nejen zpřesnění charakteristik lesních typů na exaktním základě, ale jsou také východiskem pro založení monitoringu pro sledování změn potenciální přírodní vegetace ať již na úrovni přechodné -stupně degradace nebo úrovně trvalé pseudozonální vegetace. O velikosti dopadu změn na typologický systém lze uvažovat ve smyslu poznatků, které vyplynou z analýz. Zadání OTE za příslušnou PLO se z historického hlediska datuje k roku 1973 (Pracovní postupy HÚL, Brandýs n.l.). V postupech jsou vyjmenovány náležitosti elaborátu
s požadavkem jeho zpracování před ukončením revize celé oblasti. Stěžejním výstupem měly být podrobné charakteristiky typologických jednotek. Z této proklamace zůstalo u jediného OTE PLO 10 Středočeská pahorkatina (Průša E., 1975). Pracovní postupy LHP(1980) rovněž řadí k úkolům typologie lesů vyhodnocení výsledků získaných rozborem a typizací přírodních podmínek pro lesní oblasti. Žádný OTE však v letech 1981 1990 nebyl uceleně zpracován. Jednalo se vždy jen o dílčí části (pobočka Frýdek- Místek). Pracovní postupy LHP Šetření přírodních podmínek (Macků J., 1990), kde ke stěžejním úkolům náleželo upřesnění hranic PLO a sjednocení charakteristik lesních typů, označení typologických zápisníků a vytvoření databáze. Z toho se v roce 1995 podařilo upřesnit hranice PLO (vyhl.č.83/96 Sb.) a sestavit zkrácené charakteristiky lesních typů za PLO. V souvislosti se zpracováním OPRL (1997 2002) byly typologické mapy digitalizovány. Byly tak k dispozici první ucelené přehledy o kvantifikaci zastoupených typologických jednotek. V roce 2003 začínají přípravy na tvorbu databáze z typologických zápisníků. Na základě Pracovních postupů OTE ( Macků J.a kol., 2004) byly pak k 31.12.2007 OTE za PLO zpracovány. Vytvoření, zpracování a vyhodnocení databáze typologie lesů představuje svou náročností jedinečný počin v oboru nemající na takové platformě ve světě obdobu. Náročnost prací vyžadovalo nejen patřičnou odbornost zpracovatelů na straně jedné ale i vysokou úroveň technické podpory výpočetní techniky na straně druhé. Toto vyhodnocení lze realizovat právě jen díky moderním technikám SW typu korespondenčních analýz a aplikace umělých neuronových sítí vhodných k analýzám tak složitého ekosystému jakými jsou jednotky potenciální přírodní vegetace v našich lesích. Technologie pořízení, zpracování a vyhodnocení dat typologie lesů Vytvoření databáze typologie lesů je podkladem pro vedení a zpracování: průběžné aktualizace dat klimatických, včetně scénářů klimatické změny, fytocenologických, pedologických a klasifikace ekotopu (DMT), charakteristik lesních typů, zakotvení nových poznatků do vyhodnocení zpracovaných analýz se projeví ve zpřesnění a úpravě typologického systému, v souvislosti se změnami přírodních podmínek, zejména v horských exponovaných lokalitách, kde dochází k degradaci lesních ekosystémů či k trvalým změnám jednotek klasifikace potenciální přírodní vegetace, budou analýzy dat využity pro vyhodnocení případných typologických jednotek na úrovni pseudozonální vegetace Databáze typologie lesů (DTL) se dělí na data fytocenologická, taxační a enviromentální. Fytocenologická data jsou pořizována a spravována v programu Turboveg. Tato část databáze je vedena v softwaru (dále SW) Turboveg pro specifickou povahu dat a návazující speciální SW pro zpracování a analyzování těchto dat. Využívání SW Turboveg je výhodné také z důvodu získávání dat z České národní fytocenologické databáze, dále ČNFD provozující také SW Turboveg, která existuje při Masarykově univerzitě v Brně. Pro data taxační a environmentální byla vytvořena druhá část databáze v systému Access. Zde jsou zachyceny všechny popisné údaje o typologické ploše, včetně klimatických, půdních, terénních a některých dalších charakteristik včetně taxačních údajů zastoupených dřevin.
Aplikace poznatků lesnické typologie pro oceňování lesů Stávající oceňovací jednotkou podle vyhl. Č. 173 /2000 Sb. je SLT, viz příloha č. 18. V současné době jsou zpracovány další podklady odpovídající úrovni poznatků o oceňování lesů: - parametry jednotek SLT cílová druhová skladba, AVB a obmýtí, viz příklad v tab. - Závěry ze zpracování pilotního projektu SLT do KN v ÚHÚL(Císař, IDC ÚHÚL ): 1) Práce spojené s vložením údajů SLT do KN budou prováděny výhradně digitálními metodami bez použití analogových podkladů. 2) Přímými partnery budou krajské pobočky ÚHÚL (9 pracovišť) a katastrální úřady se svými detašovanými pracovišti. Každý katastrální úřad bude komunikovat pouze s jedinou pobočkou ÚHÚL, s konkrétním pověřeným pracovníkem. 3) Po odsouhlasení ze strany ČÚZK a nutných legislativních krocích bude doplněn formát dat ISKN a to tak, aby po vzoru BPEJ vznikla skupina datových bloků SLT díly parcel SLT (SDPA), hranice SLT (HSLT) a označení SLT (OSLT). 4) Po splnění těchto předpokladů bude ČÚZK informovat katastrální úřady o zahájení projektu a vyzve je k předložení seznamu k.ú. s DKM a KM-D, kde je možno zahájit práce. ÚHÚL poté podle kapacitních možností svých poboček navrhne harmonogram prací pro nejbližší období, který písemně potvrdí MZe a ČÚZK. Celkový harmonogram nebude zatím stanoven. 5) Pobočky ÚHÚL budou přebírat podkladové údaje KN ve formátu VKM a DBF (soubory NYSKATAL a NYSPA) shodného data po katastrálních územích. Přestože platí přechodné tříleté období pro poskytování údajů KN v těchto starších formátech, zadá ÚHÚL vyhotovení převodníků z nového výměnného formátu ISKN, aby v tomto formátu mohla být data přebírána v roce 2003. Dosavadní soubory budou označovány podle pravidel ČÚZK. Přebírána budou nejprve data DKM, data KM-D až po přehodnocení jejich stávající podoby v S-JTSK. Jestliže budou standardně vydávána v S-JTSK, pak ve zpřesněné podobě, ne-li, pak se stávajícími transformacemi do S-JTSK. 6) Data z ÚHÚL určená k uložení do KN budou předávána zpět ve formátu DGN (bloky údajů po katastrálních územích s nejnutnějším přesahem). Bloky budou obsahovat liniové prvky hranic SLT (v ÚHÚL kód 820), plošné prvky ploch SLT (v ÚHÚL rovněž kód 820) a DBF atributy v nejjednodušší struktuře (identifikátor - číslo plochy, kód SLT, plocha v m2). Dále bude dodán samostatný DBF soubor ve struktuře shodné či blízké NYSBO, obsahující údaje SLT, plochy SLT vyrovnané na výměry parcel (včetně částí parcel bez údaje SLT vloženo XX) a časový údaj vše pouze pro parcely s druhem pozemku 10. Navíc bude dodán textový soubor s informacemi o problematických parcelách určený katastrálnímu úřadu bude mít informativní charakter bez povinností pro katastrální úřad. Označení souborů bude Lxxxxxx.DGN, Lxxxxxx.DBF,Lxxxxxx.TXT, kde křížky značí šestimístný kód IDENTCIS užívaný u formátu VKM. Lhůta pro zavedení do ISKN bude stanovena podle návrhu ČÚZK. V roce 2003 budou data předávána ve výměnném formátu ISKN. 7) ÚHÚL bude interně pracovat se SW TopoL a jeho jednoúčelovou aplikací pro automatické řešení průniku vrstev KN a SLT. Nejprve se pro konkrétní okres vytvoří ze zdrojových bloků OPRL TYP.BLK agregovaný blok SLTA.BLK s přesahem přes první k.ú. sousedních okresů a zálohuje se. Poté se pro konkrétní k.ú. provede jeho výřez s nejnutnějším přesahem. Po provedení průniku s vektorovými daty KN bez posunů či transformací se
vyhodnotí jeho výsledek. Editace bude pouze v ojedinělých případech u hrubých nesouladů podle stanovisek pobočkových typologů. Případné opravy v situaci SLT budou provedeny identicky jak ve výřezovém bloku pro k.ú., tak v původním bloku pro okres. Katastrální úřady obdrží pouze výřezy pro jednotlivá k.ú. 8) Podle předchozích bodů bude cca do roku 2007 2008 v závislosti na tvorbě DKM a KM- D probíhat jednorázové zavádění údajů SLT do KN. Příslušné katastrální úřady, kde zřejmě ještě v roce 2004 proběhnou organizační změny, budou s předanými podklady pracovat při změnách v údajích parcel dle svých předpisů. Bude-li třeba, poskytnou pobočky ÚHÚL ve smluvených lhůtách neprodleně další údaje k nově vzniklým lesním parcelám. V ÚHÚL bude zřejmě mezitím po pokynu MZe zahájena celoplošná tvorba nových, lépe strukturovaných údajů, které nahradí SLT s přihlédnutím k hlavnímu účelu oceňování lesních pozemků s přímou vazbou na parcely. Tato data budou v budoucnu opět předávána katastrálním úřadům jednorázově Moderní metody oceňování lesů musí vycházet z následujících podkladů typologie přírodních podmínek: - typologické jednotky mající požadovanou vypovídací schopnost, např 4B, 1T9 apod. - klasifikace terénního typu jako modelu pro stanovení přímých nákladů na hospodaření. Algoritmus označení terénně typizovaného souboru lesních typů (TT SLT): Soubor lesních typů Terénní typ TT SLT 5S 21 5S 21 Svěží jedlová bučina se sklonem svahu 11-20 %. s nerovnostmi do 0,3 m a jejich rozestupem do 5 m Doporučená literatura BUČEK A., LACINA J.: Geobiocenologie II, MULU Brno, 1999, 249 str. CULEK M. A KOL.: Biogeografické členění ČR, Enigma Praha, 1995, 347 str. DYKYJOVÁ D. a kol.: Metody studia ekosystémů, Academia Praha, 1989, 690 str. Janouš a kol.,2001:výzkum dopadů klimatické změny vyvolané zesílením skleníkového efektu na sektory hydrologie, zemědělství a lesního hospodářství a vliv klimatických změn na lidské zdraví, Projekt VaV/1/00 MŽP ČR, 65 str., 31 příloh Němeček J.a kol., 2001: Taxonomický klasifikační systém půd ČR, ČZU + VUMOP Praha, 78 str. 78 Průša E., 2001: Pěstování lesů na typologických základech, LP Kostelec n.č.l., 592 str PLÍVA K.: Typologický systém ÚHÚL Brandýs nad Labem, 1971, 1976, 89 str. 1 příl. RANDUŠKA D., VOREL J., PLÍVA K.: Fytocenológia a lesnícka typolológia, Príroda Bratislava, 1986, 339 str. TUXEN R.:IN ZLATNÍK A.: Lesnická fytocenologie, SNZ Praha, 1976, 490 str. ZLATNÍK A.: Lesnická fytocenologie, SNZ Praha, 1976, 490 str. ZLATNÍK A.: IN POLANSKÝ B. a kol.: Pěstění lesů III., SNZ Praha, 1956, 595 str. Vyhl. č. 83./1996 Sb. Mze ČR Oblastní typologický elaborát, ÚHÚL Brandýs n.l., 2007, 41 PLO
Charakteristiky terénních typů Sklon v % edaf.kat. Terénní typ Charakteristika 10 M K S B C I H 11 trvale únosné, nerovnosti 10 X Z N W A 12 trvale únosné, nerovnosti 10 O D L P Q V U 13 podmíněně únosné, nerovnosti 10 T G R 15 neúnosné 10 překážky (včetně Y,J) 16 překážky (velké) 11-20 M K S B C I H 21 trvale únosné, nerovnosti 11-20 X Z N W A 22 trvale únosné, nerovnosti 11-20 O D L P Q V U 23 podmíněně únosné, nerovnosti 11-20 T G R 25 neúnosné 11-20 překážky (včetně Y,J) 26 překážky (velké) 11-20 svážné 29 podmíněně únosné až neúnosné nerovnosti 21-33 M K S B C I H 31 trvale únosné, nerovnosti 21-33 X Z N W A 32 trvale únosné, nerovnosti 21-33 O D L P Q V (U) 33 podmíněně únosné, nerovnost 21-33 T G R 35 neúnosné 21-33 překážky (včetně Y,J) 36 překážky (velké) 21-33 svážné 39 únosnost a nerovnosti různé včetně překážek 34-40 C M K S B 41 trvale únosné, nerovnosti 40-50 F K9 M9 S9 B9 C9 H9 34-50 X Z N W A 42 trvale únosné, nerovnosti 34-50 O D V 43 podmíněně únosné, nerovnost 34-50 V9 U 45 neúnosné 34-50 překážky (včetně Y,J) 46 překážky (velké) 34-50 svážné 49 únosnost a nerovnosti různé 51-70 extrémní (všechny) 59 včetně všech překážek 71 extrémní (všechny) 69 včetně všech překážek nerovnosti nerovnosti překážky únosnost podloží únosné podloží neúnosné podloží únosnost podmíněná 0,3 m 0,3 0,5 m nerovnosti 0,5 m a užší než trojnásobek jejich hloubky při rozestupu 5 m schopnost půdy odolávat účinkům vnějších sil, které v ní způsobují přechodné nebo trvalé deformace odolávání měrnému tlaku ve stopě 200Kpa a to i při změnách vlhkosti půdy odolávání měrnému tlaku ve stopě 50 KPa proměnlivá únosnost v rozmezí 50-200 KPa v závislosti na změnách okamžité vlhkosti půdy
ŘADA kat. Lvs kat. 0 bor 1 db 2 bk-db 3 db-bk 4 bk 5 jd-bk 6 sm-bk 7 bk-sm 8 sm 9 kleč xerotermní X delapínský dřínová dřínová dřínová dealpínská X BOR 0X DB 1X DB s bk 2X BK 3X BK 4X zakrslá Z reliktní zakrslá zakrslá zakrslá zakrslá zakrslá zakrslá zakrslá Z BOR 0Z DB 1Z bkdb 2Z dbbk 3Z BK 4Z jdbk 5Z smbk 6Z bksm 7Z jřsm 8Z KLEČ 9Z skeletová Y roklinový skeletová skeletová skeletová skeletová skeletová skeletová skeletová Y BOR 0Y bkdb 2Y dbbk 3Y BK 4Y jdbk 5Y smbk 6Y bksm 7Y SM 8Y chudá M* chudý chudá chudá chudá chudá chudá chudá chudá M (db) BOR 0M bodb 1M bkdb 2M dbbk 3M BK 4M jdbk 5M smbk 6M bksm 7M SM 8M kyselá K* kyselý kyselá kyselá kyselá kyselá kyselá kyselá kyselá kyselá klečová K (dbbk)bor 0K DB 1K bkdb 2K dbbk 3K BK 4K jdbk 5K smbk 6K bksm 7K SM 8K SM 9K uléhavá I uléhavá uléhavá uléhavá uléhavá uléhavá uléhavá I (hb) DB 1I kys. bkdb 2I kys. dbbk 3I kys. BK 4I kys. jdbk 5I kys. smbk 6I kamenitá N kamenitá kamenitá kamenitá kamenitá kamenitá kamenitá kamenitá kamenitá N smbor 0N (hb) DB 1N bkdb 2N dbbk 3N BK 4N jdbk 5N smbk 6N bksm 7N SM 8N středně bohatá S* (hb) DB svěží svěží svěží svěží svěží svěží svěží S na píscích 1S bkdb 2S dbbk 3S BK 4S jdbk 5S smbk 6S bksm 7S SM 8S vysýchavá C hadcový suchá vysýchavá vysýchavá vysýchavá vysýchavá C BOR 0C hbdb 1C bkdb 2C dbbk 3C BK 4C jdbk 5C svahová F svahová svahová svahová svahová svahová svahová F dbbk 3F BK 4F jdbk 5F smbk 6F bksm 7F SM 8F hlinitá H sprašová hlinitá (spraš.) hlinitá hlinitá hlinitá hlinitá (ogl.) H hbdb 1H bkdb 2H dbbk 3H BK 4H jdbk 5H smbk 6H bohatá B* bohatá bohatá bohatá bohatá bohatá bohatá (bohatá) B hbdb (s bk) 1B bkdb 2B dbbk 3B BK 4B jdbk 5B smbk 6B bksm 7B vápencová W vápencová vápencová vápencová vápencová vápencová W hbdb(s bk) 1W bkdb 2W dbbk 3W BK 4W jdbk 5W H hlinitá D* obohacená obohacená obohacená obohacená obohacená obohacená D U hbdb 1D bkdb 2D dbbk 3D BK 4D jdbk 5D smbk 6D M kamenitá A A U jvhbdb 1A jvbkdb 2A lpdbbk 3A lpbk 4A klbk 5A klsmbk 6A klbksm 7A klsm 8A S suťová J suťová suťová J hbjv 1J 3J lpjv jljsjv 5J jlsmjv 6J V lužní L jilmový potoční montánní LUH L O LUH 1L LUH 2L jsol 3L jsol 5L olše šedé 6L D údolní U topolový vlhká U O LUH 1U jvjs 3U jsjv 5U U vlhká V vlhká vlhká vlhká vlhká vlhká vlhká vlhká vlhká V hbdb 1V bkdb 2V dbbk 3V BK 4V jdbk 5V smbk 6V bksm 7V klsm 8V středně bohatá O svěží svěží svěží svěží svěží svěží O jddbbor 0O lpdb 1O jdbkdb 2O jddbbk 3O dbjd 4O (bk) JD 5O smjd 6O jdsm 7O (jd)sm 8O kyselá P kyselý svěží kyselá kyselá kyselá kyselá kyselá kyselá kyselá P jddbbor 0P břdb (sm) 1P ( jd)db 2P jddb 3P dbjd 4P JD 5P smjd 6P jdsm 7P (jd)sm 8P chudá Q chudý chudá chudá chudá chudá chudá chudá podmáčená Q jddbbor 0Q břdb 1Q (jd)db 2Q jddb 3Q dbjd 4Q JD 5Q smjd 6Q jdsm 7Q chudá SM 8Q chudá T chudý podmáčená podmáčená podmáčená podmáčená podmáčená podmáčená T břbor 0T břol 1T chudá jddb 2T chudá dbjd 3T chudá JD 5T chudá smjd 6T chudá jdsm 7T zakrslá SM 8T středně bohatá G podmáčený podmáčená podmáčená podmáčená podmáčená podmáčená podmáčená podmáčená G smbor 0G vrol 1G jddb 2G jddb (sm) 3G dbjd 4G JD 5G smjd 6G jdsm 7G SM 8G rašelinná R rašelinný kyselá svěží rašelinná svěží kyselá vrchovištní vrchovištní R BOR 0R rel. SM 3R rel. SM 4R bosm 5R raš. SM 6R raš. SM 7R SM 8R KLEČ 9R EXTRÉMNÍ KYSELÁ ŽIVNÁ OBOHACENÁ OGLEJENÁ PODMÁČENÁ
L. V. EXTRÉMNÍ KYSELÁ ŽIVNÁ STANOVIŠTNÍ EKOLOGICKÁ ŘADA OBOHACENÁ HUMUSEM S. STANOVIŠTNÍ EDAFICKÉ KATEGORIE X Z Y M K N I S F C B W H D A J L U V O P Q T G R Σ 9-0,12 0,01-0,03 - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - 0,16 8-0,19 0,02 0,02 0,48 0,07-0,05 0,01 - - - - - 0,01 - - - 0,03 0,02 0,02 0,08 0,04 0,29 0,15 1,48 7-0,05 0,04 0,15 2,00 0,27-0,37 0,02-0 - - - 0 - - - 0,18 0,21 0,23 0,01 0,05 0,50 0,20 4,28 6-0,05 0,17 0,14 4,40 0,84 0,27 2,22 0,09 0 0,18 0 0,03 0,08 0,27 0 0,01-1,05 0,79 1,28 0,11 0,01 0,45 0,09 12,53 5-0,04 0,09 0,47 6,49 0,66 0,43 6,41 0,56 0,04 2,70 0,01 0,32 0,24 0,57 0,14 0,15 0,23 0,78 1,05 0,85 0,10 0,03 0,20 0,08 22,64 4 + 0,01 0,03 0,08 2,89 0,26 0,48 4,76 0,30 0,11 3,34 0,04 0,47 0,54 0,42 - - - 0,23 1,36 1,43 0,34 0 0,16 0,09 17,34 3 + 0,04 0,05 0,21 4,88 0,31 1,70 5,66 0,13 0,30 2,17 0,06 2,57 0,99 0,44 0,24 0,52 0,34 0,30 0,89 0,48 0,05 + 0,02 + 22,35 2 0,01 0,06 0,01 0,19 1,95 0,08 0,94 1,49-0,75 0,77 0,04 1,50 0,44 0,21-0,16-0,07 0,29 0,29 0,22 0,01 0,03-9,51 1 0,06 0,21 0 0,64 0,21 0,01 0,04 0,76-0,38 0,14 0,02 0,20 0,19 0,04 0,05 1,09 0,05 0,16 0,64 0,28 0,15 0,04 0,14-5,50 0 + 0,23 0,09 0,60 2,13 0,28 - - - 0,06 - - - - - - - - - 0,02 0,17 0,18 0,04 0,26 0,15 4,21 0,07 1,00 0,51 2,50 25,5 2,78 3,84 21,7 1,11 1,64 9,30 0,17 5,09 2,48 1,96 0,43 1,93 0,62 2,80 5,27 5,03 1,24 0,22 2,05 0,76 Σ 1,58 34,62 39,01 4,87 5,35 11,54 2,27 0,76 VODOU OGLEJENÁ PODMÁ- ČENÁ rašelinná % 100