Sexuální trestné činy v Kodexu kanonického práva v kontextu nejnovějších předpisů Apoštolského stolce Józef Krukowski Úvod V kontextu současné konzumní a hédonistické kultury ve Spojených státech amerických i v zemích západní Evropy narůstá počet řízení proti duchovním týkajících se oblasti sexuálních trestných činů, a tato řízení jsou doprovázena obviněními, že církevní autority tolerují tento typ trestné činnosti. Tato obvinění se však také stávají jednou z moderních forem boje proti církvi, neboť převážně nebývají založena na reálných základech. Proto je třeba, aby se autority katolické církve touto skutečností seriózně zabývaly. Je třeba poznamenat, že církev vždy za tento typ trestných činů hrozila těžkými sankcemi a že v nedávné době zavedla v tomto ohledu nová ustanovení, mající za cíl náležité prozkoumání vznesených obvinění, ochranu obětí trestního jednání i obecného dobra jak církve, tak celé společnosti. Tato ustanovení církev soustavně uplatňuje v rámci církevních řízení. Problematika mravnostních trestných činů duchovních se týká práva materiálního i formálního. V tomto přípěvku bude nejdříve věnována pozornost vyjasnění pojmu trestního práva a pojmu trestný čin v systému kanonického práva; následně pak konkrétně trestným činům, vzniklým na základě skutků proti šestému přikázání Desatera, a jejich rozdělení do dvou skupin: 1. trestné činy přímo založené na sexuálním základě a 2. trestné činy založené na sexuálním základě nepřímo. 1. Vymezení pojmů 1.1 Církevní trestní právo V systému kanonického práva existuje oblast trestního práva, tj. soubor norem popisujících trestné činy neboli úkony působící vznik veřej- Józef Krukowski, Sexuální trestné činy v Kodexu kanonického práva v kontextu nejnovějších předpisů Apoštolského stolce, Studia theologica 14, č. 3 [49] (2012): 128 137.
Studia theologica 14, č. 3 [49], podzim 2012 129 né škody při vykonávání církevního poslání pomáhat lidem k dosažení nadpřirozeného cíle (věčné spásy) a s nimi spojené trestní sankce. Tato oblast zahrnuje jak normy trestního církevního práva hmotného, jejichž předmětem jsou trestné činy a trestní sankce, tak také normy trestního práva procesního, popisující postup, kterým se dojde k dokázání trestného činu a k přijetí spravedlivého trestu vůči jeho pachateli. Předmětem mého příspěvku jsou normy trestního práva hmotného. 1.2 Pojem církevního trestného činu Trestný čin v církvi může být definován z dvojího hlediska: subjektivního a objektivního. Z hlediska objektivního je trestným činem skutek, který působí závažnou překážku ve snaze věřících po společném dobru, jímž je vytváření takového společenského řádu, ve kterém lidé mohou dosáhnout spásy. Tato definice obsahuje dva prvky trestného činu: materiální a formální. Materiální prvek tvoří morální špatnost skutku (vnitřní) a jeho negativní účinky nejen na samotného pachatele, ale i na celou společnost. Při objasňování tohoto prvku je třeba zohlednit teologické důvody, především to, že takový skutek oslabuje duchovní pouta, která spojují věřící s Kristem, hlavou mystického těla církve, a oslabují také vazby spojující je se společenstvím Božího lidu, založeném na víře a bratrské lásce. Každý trestný čin je těžkým hříchem, který působí negativní účinky jak v životě konkrétního věřícího, tak také újmu celé lidské společnosti. Trestným činem je vnější těžký hřích (peccatum grave externum), který působí veřejnou škodu, pohoršení věřících. Nezbytnost trestání vyplývá z nutnosti napravit tuto škodu nebo napravit pachatele. Z pohledu formálního je trestným činem takový skutek, který působí vnější porušení zavazující církevní normy, ke které je připojena kanonická sankce, vyhlášená buď cestou zákona, tedy generální normou, nebo nařízením kompetentní církevní autority. Z hlediska objektivního je trestným činem pouze takové porušení trestního zákona, které bylo projeveno navenek, tj. manifestováno pozitivním či negativním jednáním. Subjektivním prvkem trestného činu je konkrétní lidská osoba, které může být čin narušující právní normu připisován jako pachateli, tedy subjektu schopnému být zodpovědný za čin škodící společenství. Pramenem trestní přičitatelnosti je vina na straně pachatele. Proto nepo-
130 Józef Krukowski stačuje pouhé zjištění, že se někdo dopustil sankcionovaného trestného činu, z něhož vznikla veřejná škoda, ale je nutno prokázat jeho zavinění, které může být úmyslné či neúmyslné (nedbalostní), jako např. zanedbání náležité péče. 1 Kán. 1321 3 CIC/1983 stanoví: Při vnějším porušení se přičitatelnost předpokládá, pokud není zřejmé něco jiného. Znamená to, že církevní zákonodárce stanoví presumpci přičitatelnosti na straně pachatele činu. Je to předpoklad relativní, který je možné vyvrátit v případě doložení existence okolností snižujících či vylučujících přičitatelnost ze strany pachatele (kán. 1322 1324). Na druhé straně je ale také možné, že bude pachateli vyměřen přísnější trest v případě, že se vyskytly okolnosti zvyšující trestní odpovědnost (kán. 1325 1326). Pokud existovaly okolnosti snižující přičitatelnost, neměl by být pachateli udělen trest, nebo by měl být zmírněn podle míry zavinění. Specifikum církevního práva spočívá v tom, že (1) kromě trestů pořádkových (expiatorních) zná také tresty nápravné (censury); (2) kromě trestů ferendae sententiae (udělených) neboli vyměřených soudní nebo administrativní cestou zná také tresty latae sententiae, které jsou samým právem stanoveny ve svědomí pachateli okamžikem spáchání trestného činu. Závažnost trestného činu závisí na hodnotě porušeného zákona, stupně viny a vzniklé škody. K okolnostem zvyšujícím trestnost (kán. 1326 1) patří hodnost osoby, která se dopustí trestného činu, skutečnost vykonávání církevního úřadu, moci, či nějakého úkolu, svěřeného jí kompetentní církevní mocí, např. úkolu zpovědníka. Církevní tresty spočívají ve zbavení obviněného určitých dober duchovních či materiálních (např. pokuta) včetně případné exkomunikace. Pro duchovního je nejtěžším trestem propuštění z duchovního stavu neboli převedení do stavu laického, spočívající ve zbavení práv, která náleží duchovním osobám, a v zákazu výkonu moci ze svěcení, s výjimkou pravomoci udělit absoluci osobám, které se nacházejí v nebezpečí smrti. Jakkoliv jednou platně přijaté svěcení nikdy neztrácí platnost (kán. 290), přesto může být duchovnímu udělen trest zbavení příslušnosti k duchovnímu stavu. Není nutné na tomto místě provádět podrobnou analýzu trestných činů a trestů, které zákonodárce ustanovil za porušení toho kterého zá- 1 J. Krukowski, Sankcje w Kościele, in Komentarz do Kodeksu Prawa Kanonicznego, sv. 4, Lublin: KUL, 1987, s. 110 218.
Studia theologica 14, č. 3 [49], podzim 2012 131 kona či nařízení. Téma mého příspěvku se týká pouze trestných činů sexuální povahy, jejichž pachateli mohou být duchovní, tj. jáhen, kněz nebo biskup, a jejichž předmětem je porušení zákazů zahrnutých v šestém přikázání Desatera. Tyto skutky můžeme rozdělit do dvou skupin: na přímo nebo nepřímo porušující šesté přikázání. Normy ohledně těchto trestných činů prošly po promulgaci CIC/1983 z pověření Jana Pavla II. a následně i Benedikta XVI. novelizací. V současném hédonistickém životním stylu vyvstala totiž potřeba zpřísnění církevní disciplíny cestou upřesnění norem CIC/1983 v této oblasti. Pachateli tohoto typu trestných činů dle CIC/1983 mohou být pouze duchovní osoby. Je třeba poznamenat, že podle projektu novelizace VI. knihy CIC bude katalog možných pachatelů tohoto typu trestných činů rozšířen i na laiky, kteří pracují v církevních službách. 2. Trestné činy přímo sexuální povahy Do první skupiny sexuálních trestných činů patří trestné činy proti mravům (delicta contra mores), tedy proti zásadám morálky, přímo porušující šesté přikázání Desatera, které vznikly kvůli porušení závazku zachování celibátu u duchovních (kán. 591) 2 nebo slibu čistoty u členů institutů zasvěceného života a společností apoštolského života. Tyto trestné činy jsou počítány mezi nejtěžší (peccata graviora). Do této kategorie patří dvě skupiny trestných činů. 2.1 Pokus o uzavření manželství První skupinu tvoří pokus o uzavření manželství, i pouze civilního, duchovním latinského obřadu nebo řeholníkem (řeholnicí) i bez svěcení (kán. 1394). Nevztahuje se na duchovní katolických východních církví, kteří nejsou vázáni povinností celibátu v případě, že uzavřeli manželství před přijetím jáhenského svěcení (kán. 1453 2 CCEO). 2 Celibát je právním závazkem, který má hluboké etické důvody, a dispens od něj může udělit pouze papež (srov. kán. 291); viz též Congrégation pour le Culte divin et la Discipline des Sacrements, Lettre circulaire Ce dicastère sur la dispense des obligations liées à l ordination sacerdotale ou diaconale, Prot. N. 263/97 (6. 6. 1997), in EV 16 (1997), č. 550 559.
132 Józef Krukowski Pro existenci tohoto typu trestné činnosti je nezbytné, aby duchovní v okamžiku pokusu o uzavření manželství byl platně vysvěcen nebo aby osoba, která patří k zasvěcenému životu (muž i žena), byla vázána trvalým slibem čistoty platně složeným v institutu zasvěceného života nebo společnosti apoštolského života. U pachatele trestného činu je nutná existence úmyslného provinění, tzn. vědomý a dobrovolný úmysl uzavřít manželství církevní nebo i civilní, navzdory existenci překážky svěcení nebo slibu čistoty. Tohoto trestného činu se nedopustí duchovní, kteří po formálním převedení do laického stavu obdrželi dispens Apoštolského stolce od závazku celibátu (kán. 290), nebo řeholníci a řeholnice, kteří získali od kompetentního představeného sekularizační indult (kán. 692), ani ti, kdo obdrželi dekret, jímž byli zákonně propuštěni z řeholního institutu (kán. 701). Důvodem trestání za pokus o uzavření manželství ze strany duchovního je závažné zpronevěření závazku celibátu, dobrovolně přijatému při svěcení; pro řeholníka či řeholnici je to zpronevěra slibu dokonalé čistoty složenému Bohu. V každém případě takové jednání působí nebo může způsobovat společenskou újmu ve formě skandálu a nebezpečí pohrdání stavem duchovním nebo řeholním. Trestní sankce, kterou je za spáchání trestného činu tohoto druhu trestán duchovní, je suspenze latae sententiae a zbavení zastávaného církevního úřadu (kán. 194 1 odst. 3). Pokud se dotyčný po udělení napomenutí nenapravil a dále vyvolává pohoršení tím, že zůstává v neplatném manželském svazku, mohou být připojeny další tresty až do propuštění z duchovního stavu (kán. 1394 1). Řeholnice či řeholník bez svěcení upadá do trestu interdiktu latae sententiae (kán. 1394 2) a samotným skutkem jsou propuštěni z řeholního institutu (kán. 694 1). 2.2 Další trestné činy přímo sexuální povahy Druhou skupinu trestných činů proti šestému přikázání Desatera tvoří dle kán. 1395 dva druhy jednání. Prvním typem je konkubinát, tedy setrvávání muže v trvalém svazku se svobodnou či vdanou ženou a udržování sexuálních vztahů s ní, a to bez snahy uzavřít manželství (kán. 1395 1). Takový faktický stav je trestným činem v případě, že je notorický (veřejně známý) nebo veřejný
Studia theologica 14, č. 3 [49], podzim 2012 133 v tom smyslu, že i když o tom ví pouze některé osoby, je pravděpodobné, že to vejde ve známost. Druhým typem je setrvávání duchovního v jiném vnějším hříchu proti šestému přikázání za zvláštních okolností: buď v případě, že takové jednání trvá delší dobu a je veřejně známé, nebo pokud k němu došlo za okolností, ukazujících na to, že bude brzy zveřejněno a způsobí pohoršení (kán. 1395 1). Nezbytnou podmínkou vzniku trestného činu tohoto typu je úmyslné provinění ze strany pachatele neboli úmysl vykonat některé z těchto zakázaných jednání. Důvodem trestu je zde pohoršení, které toho jednání působí. Za naplnění skutkové podstaty těchto typů trestných činů stanoví kodexový zákonodárce suspenzi a v případě, že se pachatel i po napomenutí nenapraví, mohou být postupně přidávány další tresty až do propuštění z duchovního stavu (kán. 1395 1). 2.3 Trestní postih dalších trestných činů přímo sexuální povahy Předmětem naší pozornosti je především druhý typ trestné činnosti. Ten nastává v případě, kdy (ve shodě s ustanoveními kán. 1395 2) duchovní spáchal vnější skutek proti šestému přikázání Desatera, splňující alespoň jednu z následujících podmínek: 1. skutek byl spáchán za použití násilí nebo hrozeb; 2. nebo veřejným způsobem, 3. nebo s nezletilou osobou mladší šestnácti let. 3 Trestným činem tohoto druhu může být jednání heterosexuální i homosexuální. Okolností, která zvyšuje trestní odpovědnost pachatele, je spáchání trestného činu s nezletilou osobou. Tento trestný čin byl motem proprio Jana Pavla II. Sacramentorum sanctitatis tutela ze dne 30. 4. 2001 vyhrazen Kongregaci pro nauku víry. 4 Současně byl tímto motu proprio zvýšen věk nezletilé oběti trestného činu z šestnácti na osmnáct let věku. 3 A. Calabrrese, Diritto penale, Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1996, s. 354; B. F. Pighin, Diritto penale canonico, Venezia: Marcianum Press, 2008, s. 478 486. 4 Ioannes Paulus PP. II, Motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela (30. 4. 2001), AAS 93 (2001): 737 739; Congregatio pro Doctrina Fidei, De delictis gravioribus (18. 5. 2001), AAS 93 (2001): 785 788.
134 Józef Krukowski Nezletilé osobě je naroveň postavena dospělá osoba, která trvale nemá úplné užívání rozumu (čl. 6 1 odst. 1). 5 Podle norem Kongregace pro nauku víry z 21. května 2010 stanovených autoritou papeže Benedikta XVI. 6 v otázce sexuálního zneužívání nezletilých osob trestný čin nezahrnuje pouze fyzický kontakt, tedy bezprostřední zneužití jiné osoby, ale zahrnuje i nepřímé zneužití, což nalezlo vyjádření v čl. 6 1 odst. 2 v podobě ukazování pornografie nezletilým (browsing) a také získávání a stahování pornografických materiálů pomocí internetu (downloading) v případě, že zobrazují nezletilé mladší čtrnácti let věku. 7 Tento druh pornografie je trestným činem také v mnoha moderních státech. Navíc byla poprvé v historii zavedena možnost prodloužení promlčení trestní žaloby (actio criminalis) v případech tohoto druhu. Do té doby nebylo možno z tohoto titulu podávat žaloby po uplynutí deseti let od dokonání trestného činu. Papež Jan Pavel II. udělil Kongregaci pro nauku víry kompetenci abrogovat toto ustanovení v jednotlivých případech na základě odůvodněné žádosti jednotlivých diecézních biskupů. Papež Benedikt XVI. stanovil v novelizovaných Normách z 21. května 2010, že promlčení neboli propadnutí možnosti podat žalobu v těchto případech nastupuje po dvaceti letech (čl. 7 1). Doplnil také, že promlčecí lhůta dvaceti let se začíná počítat od doby ukončení trestné činnosti, pokud se jedná o trestný čin trvalý, habituální. 8 3. Trestné činy nepřímo proti šestému přikázání Desatera Do skupin sexuálních trestných činů patří také skutky, které se přímo dotýkají profanace posvátnosti svátosti smíření a nepřímo hříchu proti šestému přikázání Desatera. Do této skupiny zákonodárce počítá: 5 K. Nykiel, Przyczyny i procedury wydalania duchownych według norm i praktyki Kongregacji Doktryny Wiary, Prawo Kanoniczne 54, č. 3 4 (2011): 36. 6 Congregatio pro Doctrina Fidei, Normae de delictis Congregationi pro Doctrina Fidei reservatis seu Normae de delictis contra fidem necnon de gravioribus delictis, (21. 5. 2010), AAS 102 (2010): 419 434. Český text: Kongregace pro nauku víry, Normy pro projednávání závažnějších trestných činů vyhrazených Kongregaci pro nauku víry (21. 5. 2010), Acta České biskupské konference 5 (2010): 124 146 pozn. překladatele. 7 Nykiel, Przyczyny i procedury, s. 36 37. 8 Nykiel, Przyczyny i procedury, s. 46 47.
Studia theologica 14, č. 3 [49], podzim 2012 135 pokus o rozhřešení spoluviníka ve hříchu proti šestému přikázání Desatera (kán. 1378, 1), solicitace neboli svádění k hříchu proti šestému přikázání Desatera při udílení nebo u příležitosti nebo pod záminkou svátosti pokání (kán. 1387). 3.1 Pokus o rozhřešení spoluviníka ve hříchu proti šestému přikázání Desatera Ke vzniku trestného činu pokusu o rozhřešení spoluviníka ve hříchu proti šestému přikázání Desatera musí být splněny tyto podmínky: a) aktivním subjektem trestného činu je pouze kněz, který má zpovědní jurisdikci (alespoň doplněnou mocí samého práva); v opačném případě není možné hovořit o udělení absoluce; b) trestný čin musí být dokončen, tedy rozhřešení muselo být uděleno, i když neplatně (kán. 977); c) penitent se nenacházel v nebezpečí smrti, tedy v okolnostech, ve kterých by hrozilo nebezpečí ztráty života, i kdyby nebylo jistoty v této oblasti (articulus mortis). Trestní sankce, která hrozí duchovnímu na základě kán. 1387 1, je exkomunikace latae sententiae, vyhrazená Apoštolskému stolci. Posouzení a rozhodnutí o tomto trestném činu s cílem prohlášení uvaleného trestu je vyhrazeno Kongregaci pro nauku víry (motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela z 30. 4. 2001 a čl. 4 1 odst. 1 novelizovaných Norem ze dne 21. 5. 2010). 3.2 Solicitace Trestný čin solicitace neboli svádění kajícníka k hříchu proti šestému přikázání Desatera zpovědníkem při udílení nebo u příležitosti nebo pod záminkou svátosti pokání je zakázán v kán.1387 CIC. Při interpretaci tohoto kánonu musíme zohlednit ustanovení motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela z 30. 4. 2001 a čl. 4 1 odst. 4 novelizovaných Norem z 21. 5. 2010. Ke spáchání tohoto trestného činu je nezbytné, aby svádění penitenta k těžkému hříchu proběhlo za následujících okolností: a) během zpovědi, která začíná přivítáním penitenta knězem a končí vyslovením formule rozhřešení;
136 Józef Krukowski b) u příležitosti zpovědi, v případě, že penitent přichází za knězem s úmyslem vykonat zpověď, i kdyby ji nevykonal, a zpovědník využije jeho přítomnosti k tomu, aby ho přesvědčil ke hříchu; c) pod záminkou zpovědi, kdy je simulována zpověď s cílem solicitace. Pro existenci solicitace nehraje roli, zda oběť svádění ke hříchu contra sextum je žena nebo muž, osoba zletilá či nezletilá, laik, duchovní či řeholník, řeholnice. Někteří komentátoři také zastávali názor, že není podstatné, zda kněz svádí ke hříchu se sebou nebo s třetí osobou. 9 Toto je však mylný názor. Tuto otázku Apoštolský stolec vyjasňuje v Normae de gravioribus delictis z 30. 4. 2001 tak, že solicitace, o které hovoří kán.1387 CIC a kán. 1458 CCEO, se vztahuje pouze na spáchání hříchu se zpovědníkem samotným. 10 Pro vznik tohoto trestného činu není nutné, aby těžký hřích proti šestému přikázání Desatera, k němuž byl penitent sváděn, byl dokonán. O trestný čin se ale nejedná v případě, že penitent došel k závěru, že byl solicitován na základě vlastních erotických fantazií, které nemají žádné opodstatnění v jednání kněze. Tento trestný čin může být spáchán pouze z úmyslného provinění, tedy pouze tehdy, když existuje na straně kněze špatný úmysl vzhledem k penitentovi. Za trestný čin solicitace hrozí knězi obligatorní trest ferendae sententiae. Soudce je povinen v závislosti na závažnosti trestného činu udělit: trest suspenze, zákaz či zbavení výkonu moci úřadu, a v nejzávažnějších případech také trest propuštění z duchovního stavu. Za nepravdivé obvinění zpovědníka ze solicitace u kompetentního představeného zákonodárce stanoví trest interdiktu latae sententiae, a nadto v případě, že je obviňujícím duchovní, také trest suspenze latae sententiae (kán. 1390). Podmínkou získání absoluce od trestu za toto obvinění je formální odvolání tohoto nepravdivého obvinění a náprava škod, která byly způsobeny nevinně obviněnému (kán. 982). Závěr Tento příspěvek ve stručnosti seznamuje s hmotněprávní úpravou katolického církevního práva ohledně sexuálních trestných činů. 9 F. Lempa, Sankcje w Kościele: Część szczegółowa, in Komentarz do Kodeksu Prawa Kanonicznego, sv. 4, Lublin: KUL, 1987, s. 261. 10 B. F. Pighin, Diritto penale canonico, Venezia: Marcianum Press, 2008, s. 428.
Studia theologica 14, č. 3 [49], podzim 2012 137 Jako trestné činy přímo sexuální povahy uvádí především pokus o uzavření manželství ze strany duchovních i členů řeholních institutů a dále pak konkubinát a setrvávání duchovního v jiném vnějším hříchu proti šestému přikázání. Za trestné činy mající sexuální povahu nepřímo označuje speciální trestné činy spojené se svátostí pokání pokus o rozhřešení spoluviníka ve hříchu proti šestému přikázání Desatera a solicitaci (svádění penitenta k těžkému hříchu samotným zpovědníkem buď přímo při zpovědi, nebo u příležitosti zpovědi, či pod záminkou zpovědi). Na základě norem Kodexu kanonického práva z r. 1983 i speciálních mimokodexových norem pro řešení závažnějších trestných činů (de delictis gravioribus) vydaných Kongregací pro nauku víry v r. 2001 a novelizovaných r. 2010 ukazuje, že tyto trestné činy jsou stíhány nejtěžšími církevními tresty, tj. nápravnými tresty (censurami), často také nejtěžším a trvalým pořádkovým trestem, propuštěním z duchovního stavu. Criminal Offenses of a Sexual Nature in the Code of Canon Law in the Context of the Latest Legislation of the Holy See Key words: Offenses; Offender; 6th Commandment of the Decalogue; Canon law; Penal law; Process law; Congregation for the Doctrine of the Faith Abstract: The paper describes the current practice and legislation of the Catholic Church in connection with offenses of a sexual character. Firstly, a clarification is provided of the concept of Canon penal law and the concept of criminal offenses in the system of Canon law in terms of material and formal. Subsequently, the author deals with specific offenses, arising from the acts against the sixth Commandment of the Decalogue and their division according to the kind of violation of the sixth Commandment directly or indirectly. The author analyses the individual offenses according to the conditions of the perpetration of offenses, their subject, object, imposed penalty and the competent authority for declaring or imposing of the penalty. The author discusses the institute of prescription and the changes in this area (particularly the extension of prescription) in the case of offenses against minors, reserved for the Congregation for the Doctrine of the Faith. prof. dr hab. Józef Krukowski Instytut Prawa Kanonicznego Wydział Prawa, Prawa Kanonicznego i Administracji KUL Al. Racławickie 14 20-950 Lublin