GEOGRAFIE OBYVATELSTVA A DEMOGRAFIE 1. část

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA P Ř ÍRODOVĚ DECKÁ FAKULTA GEOGRAFIE OBYVATELSTVA A DEMOGRAFIE 1. část JAROSLAV VENCÁLEK OSTRAVA 2004

Recenzent: Prof. PhDr. Petr Chalupa, CSc. Doc. RNDr. Ladislav Sklenák, CSc. Název: Autor: Vydání: první, 2004 Počet stran: 52 Náklad: Tisk: Geografie obyvatelstva a demografie (1. část) Prof. PaedDr. Jaroslav Vencálek, CSc. Ediční středisko CIT OU Prof. PaedDr. Jaroslav Vencálek, CSc. Ostravská univerzita v Ostravě ISBN

3 OBSAH PŘ EDMĚ TU ÚVOD 1. PROCES ANTROPOGENEZE A RASOVÁ ROZRŮZNĚNOST OBYVATEL (7) 1.1 Proces antropogeneze a předvěcí lidé 1.2 Vznik ras 1.3 Velká europoidní rasa 1.4 Velká ekvatoriální rasa 1.5 Velká mongoloidní rasa 1.6 Smíšené a přechodné rasové formy 2. POČETNÍ VÝVOJ OBYVATEL OD POČÁTKU NEOLITICKÉ DO NÁSTUPU PRŮMYSLOVÉ REVOLUCE (13) 2.1 Obyvatelstvo mladší doby kamenné (neolit) 2.1 Obyvatelstvo pozdní doby kamenné (eneolit) 2.2 Obyvatelstvo nejstarších evropských civilizací 2.3 Početní vývoj obyvatel od počátku našeho letopočtu po nástup průmyslové revoluce 3 NÁBOŽENSKÁ ROZRŮZNĚNOST OBYVATEL (18) 3.1 Identifikační atributy náboženství 3.2 Kmenová náboženství 3.3 Národní náboženství 3.4 Světová náboženství 4 JAZYKOVÁ ROZRŮZNĚNOST OBYVATEL (26) 4.1 Národní jazyk 4.2 Jazykové rodiny světa 4.3 Jazyková diferenciace obyvatel Evropy 5 DEMOGRAFICKÉ STRUKTURY JAKO VNITŘNÍ VLASTNOSTI POPULAČNÍCH SOUBORŮ (33) 5.1 Strukturálně demografické (biologické) aspekty celistvosti populačních souborů 5.2 Strukturálně demografické (biologické) aspekty funkčnosti populačních souborů 5.3 Strukturálně demografické (biologické) aspekty evolučnosti populačních souborů

4 6 SPOLEČENSKÉ STRUKTURY JAKO VNITŘNÍ VLASTNOSTI SOUBORŮ OBYVATEL (41) 6.1 Strukturálně společenské (sociálně-ekonomické) aspekty celistvosti souborů obyvatel 6.2 Strukturálně společenské (sociálně-ekonomické) aspekty funkčnosti souborů obyvatel 6.3 Strukturálně společenské (sociálně-ekonomické) aspekty evolučnosti souborů obyvatel ZÁVĚR (48) LITERATURA (50)

5 ÚVOD Máme-li alespoň částečně porozumět tomu, co děláme, musíme se orientovat jak ve změnách, které nastávají ve vnějším, nás obklopujícím prostředí, tak ve změnách, které nastávají uvnitř nás samých. Toto poznání není nikterak jednoduché, avšak úsilí o nalezení podmínek, které činí náš život šťastnějším, je jednou ze základních vlastností lidské existence na Zemi. Prostředí, které nás obklopuje, a které vnímáme svými smysly tvoří jakýsi rám našich odehrávajících se životů, určení stále se měnících struktur naší existence. Lidem proto nestačí se v prostředí jen dobře orientovat, přestože schopnost dobře se orientovat vytváří základní podmínku naší existence. Člověk musí taktéž poznat, zdali se s konkrétním prostředím identifikuje, zdali své prostředí zakouší jako smysluplné či naopak, zdali jej vnímá jako nepřípustné. Martin Heideger v Bytí a čase (1929) říká, že místo je kvalitativní totalitou komplexní povahy, kterou nelze redukovat na žádnou z jeho vlastností, kterou by bylo možno popsat jen pomoci analytických pojmů. Existenci světové populace či realitu nejrůznějších souborů obyvatel nebo dílčích společenských komunit akceptujeme co nejkomplexněji: - jestliže se snažíme postihnout společenské jevy v jejich celistvosti, tedy jestliže dílčí části demografických či lidnatostních fenoménů dokážeme pokládat za součásti širších časoprostorových struktur, - jestliže dokážeme vnímat jejich krajinnou funkčnost či naopak odhalovat destrukční procesy směřující k nefunkčnosti, - jestliže dokážeme zaujímat stanoviska vzhledem k dlouhodobějším časoprostorově determinovaným vývojovým trajektoriím, tedy jestliže dokážeme akceptovat evoluční trendy ve vývoji dílčích struktur. Většina prací týkající se geografie obyvatelstva vychází z klasického poznávacího schématu, v němž je pozornost věnována rozmístění, struktuře a dynamice obyvatel v krajině. V rámci této první části studijní opory Geografie obyvatelstva a demografie je ale nastíněna problematika obyvatelstva vzhledem k jednotícím principům vývoje lidských (populačních) souborů z aspektu jejich celistvosti, funkčnosti a evolučnosti. Struktury jsou tedy vnímány nikoliv jen jako existence určitých lidských (populačních) fenoménů v krajině, ale jsou chápány především jako vnitřní vlastnosti struktur samotných.

6 Při tvorbě studijní opory jsem vycházel z předpokladu, že podmínkou pochopení komplexity jakýchkoliv krajinných fenoménů, obyvatelstvo nevyjímaje, je potřeba porozumění vzájemnosti historičnosti a funkčnosti demogeografických struktur. Hlavním vzdělávacím cílem této studijní opory je, abyste po jejím prostudování dokázali: - objasnit proces antropogeneze, - charakterizovat hlavní lidské rasy a nastínit jejich rozmístění v krajině, - orientovat se ve vývoji obyvatelstva od počátku neolitické až po nástup průmyslové revoluce, - lokalizovat centra civilizačního a demografického vývoje světa v čase, - vysvětlit, kterými základními faktory je ovlivněno rozmístění světového obyvatelstva, - dokázat kvantitativně vyjadřovat tempo přírůstku obyvatelstva za zvolené časové období, - vysvětlit základní identifikační atributy náboženství, - charakterizovat základní světová náboženství a nastínit ty populace, které se zásadami světových náboženství řídí, - objasnit rozmístění hlavních jazykových rodin světa, - vnímat a posuzovat celistvost, funkčnost a evolučnost demografických (biologických) struktur obyvatelstva, - vnímat a posuzovat celistvost, funkčnost a evolučnost společenských (sociálně-ekonomických) struktur obyvatel. Některé kapitoly jsou zakončeny domácím písemným úkolem, který zašlete v dohodnutém termínu svému tutorovi k opravě a zhodnocení. Tyto písemné úkoly vám mají pomoci při získávání zpětné informace o vašem studijním úsilí. V případě, že vám při studiu vzniknou nejasnosti, nebudete si jisti správností svých odpovědí nebo budete mít potřebu diskutovat o některých studijních tématech, spojte se s tutorem, kterého Vám organizátoři studia přidělili. Nezapomínejte ale, že k získání dokonalosti Vám pomůže soustavná práce s mapovými podklady a seznámení se s další, ve studijní opoře doporučenou literaturou. Přeji vám vytrvalost, trpělivost a houževnatost ve studiu. Úspěch se pak zcela určitě dostaví! Váš autor

7 1. PROCES ANTROPOGENEZE A RASOVÁ ROZRŮ ZNĚ NOST OBYVATEL Cíle: Cílem této kapitoly je, abyste po jejím prostudování byli schopni: - vysvětlit základní charakteristiku procesu antropogeneze člověka, - charakterizovat hominida pojmenovaného člověk zručný a určit lokality archeologických nálezů, - charakterizovat hominida pojmenovaného člověk dělný a určit lokality archeologických nálezů, - charakterizovat hominida pojmenovaného člověk vzpřímený a určit lokality archeologických nálezů, - vysvětlit podstatu rozdílu mezi monogenetickou a polygenetickou teorií vzniku ras, - charakterizovat Velkou europoidní rasu, znát její základní členění na rasové větve a prostorovou lokalizaci jejich zástupců, - charakterizovat Velkou ekvatoriální rasu, znát její základní členění na rasové větve a prostorovou lokalizaci jejich zástupců, - charakterizovat Velkou mongoloidní rasu, znát její základní členění na rasové větve a prostorovou lokalizaci jejich zástupců, - uvést příklady přechodných rasových forem a prostorovou lokalizaci jejich zástupců. Pojmy k zapamatování: - proces antropogeneze, - rasa, - rasové větve. Průvodce studiem: Velmi často při pobytu v terénu, na exkurzích, terénních praxích, nebo při příležitostných anketních šetřeních, či v rámci rekreačních nebo prázdninových pobytů a na zájezdech se setkáme s lokalitami, které jsou zajímavé z hlediska archeologických nálezů. Nemusíme přitom vyhledávat vzdálené zahraniční lokality, i území České republiky nabízí takovýchto míst poměrně hodně. Na straně druhé v rámci stále zvětšujícího se významu zahraničních migrací a dojížděk se nejen ve sdělovacích prostředcích, ale bezprostředně v terénu setkáváme se zástupci jednotlivých ras, rasových větví a přechodných rasových forem. V minulosti uskutečněné velké kontinentální migrace, ale i stávající pestrá škála prostorové dynamiky světového obyvatelstva vede ke vzniku zcela nových demografických prostorových struktur v dílčích částech světa. Studium regionálních vztahů je často podmíněno porozuměním těmto prostorově zformovaným demografickým strukturám, k nimž náleží i struktury obyvatelstva podle ras. Čas potřebný k prostudování kapitoly: 4 hodiny

8 Homo habilis Homo ergaster Homo erectus 1. 1 Proces antropogeneze a předvěcí lidé Procesem antropogeneze je označován 65-70 mil. let trvající proces biologické evoluce, kde v řádu primátu došlo k natolik výrazné diferenciaci živočišných druhů, že na jejím konci mohl stanout současný člověk (poddruh Homo sapiens sapiens). Podle antropologických výzkumů se jako první před 6 mil. let vzpřímil a trvale na zadní končetiny postavil v nadčeledi Homonidea tzv. Ardipithecus ramidus. Tři a půl milionů let starý kosterní africký nález (Ardipithecus afarensis) představuje ale stále lidoopa, předka rodu Homo. Za rozhodující vývojový zlom v antropogenezi člověka je považován teprve druh HOMO HABILIS (člověk zručný). Ruka tohoto hominida sice ještě neměla dokonalou opozici palce (neboť byl zatím krátký), avšak tento člověk mohl již uvědoměle používat jednoduché, nedokonalé nástroje. Nejznámějším místem s kosterními nálezy je Olduvai George v Tanzánii (stáří 2 až 1,4 mil. let). HOMO ERGASTER (člověk dělný) díky stále se zvětšujícímu obsahu mozkovny je schopen vyrábět nejsložitější nástroj té doby na Zemi - pěstní klín. Dokonalá opozice palce ruky spolu s vyvinutým mozkem umožňuje vykonávat jakékoliv pracovní úkony s maximální přesností. Tento člověk může pronásledovat jiné živočichy, jeho tělesná teplota je regulována potem a může se tedy pohybovat v otevřené krajině, tedy sluncem ozářené savaně. Ostatní živočichové jsou nuceni ukrývat se ve stínu. Zvětšující se mozek umožňuje i rozvoj dorozumívání. Tento člověk se v krajině přesunuje za potravou (sběr, lov zvěře), pomáhá ostatním členům a dochází k rozvoji sociálních kontaktů uvnitř tlupy. Lidé jsou již schopni opustit africký kontinent. Podle soudobých teorií se dostávají podél řeky Nilu do oblasti Středního Východu a dále až do jihovýchodní Asie. Jejich nálezy byly archeology pojmenovány jako HOMO ERECTUS (člověk vzpřímený). Asijské archeologické artefakty neobsahují pěstní klíny. Tamější lidé využívají ke stejným účelům dřeva bambusových stromů. Lidé tohoto vývojového stupně se po téměř 1 mil. let navrací zpět do Afriky. To dokumentují četné archeologické nálezy. Jsou zaznamenány jak v Asii (Jáva, Čína), tak v Evropě (Německo, Maďarsko) a samozřejmě v Africe (východní a severní Afrika). Usuzuje se, že změna způsobu myšlení těchto lidí souvisí s používáním ohně. Homo erectus jej již dokázal využívat ve svůj prospěch. Nejstarší evropský nález (r. 1907) tohoto druhu pochází z blízkosti německého Heidelbergu (nález spodní čelisti) a je nazýván Homo erectus heidelbergensis (stáří okolo 900 tis. let). Patrně nejvyspělejší a tedy nejmladší (stáří okolo 600 tis. let) jsou kosterní pozůstatky nalezené v maďarském masivu Vértes (Homo erectus paleohungaricus). V České republice je uváděna lokalita Přezletice (mezi pražskými Kbely a Brandýsem nad Labem). Poměrně dlouho se soudilo, že evoluční přechod od druhu Homo erectus k současnému člověku vede přes člověka neandertálského (Homo sapiens neandertalensis). K nejstarším kosterním nálezům patří zbytky anteneandertálce (Homo sapiens steinheimensis) z německého Steinhaimu. Dále následovali časní neandertálci neboli protoneandertálci (Homo sapiens aniensis) a klasičtí neandertálci (Homo sapiens neandertalensis). Nálezy klasických neandertálců pocházejí z poslední doby ledové (80-35 tis. let). Nejznámější moravské nálezy pozůstatků tohoto člověka náleží jeskynním lokalitám Šipka (Štramberk) a Kůlna (Sloup). Většina antropologů se kloní k názoru, že klasičtí neandertálci tvoří slepou vývojovou větev.

9 Za optimálních životních podmínek se na africkém kontinentu vyvinul předvěký člověk (Homo sapiens sapiens). Ten asi před 100 tis. lety migroval na ostatní kontinenty, aby se před téměř 40 tis. lety potkal v Evropě s neandertálci. Začal se patrně nárazově křížit s tehdejšími populacemi starších předků, včetně Evropu obývajících neandertálců. Ti ale koncem poslední doby ledové vymírají. Člověk rozumný se s ústupem doby ledové usidluje v celé Evropě. Žádným rozhodujícím antropologickým znakem se již neliší od současných lidí. K nejznámějším lokalitám kosterních nálezů na Moravě patří Předmostí (Přerov), Mladeč a Dolní Věstonice. Často se lidé tohoto vývojového období nazývají kromaňonci (podle nálezů kosterních pozůstatků ve francouzské lokalitě Cro-Magnon). Homo sapiens sapiens 1. 2 Vznik ras Na planetě Zemi dochází postupnou a dlouhodobou adaptací lidských populací na vnější podmínky (zejména rozdílné klimatické poměry) ke vzniku somatických a dalších biologických rozdílů mezi lidmi. Jedná se zejména o rozdíly v barvě kůže, vlasů a očí, forem vlasů, nosů, rtů, očních víček či hlavy - především pak její obličejové části. Dochází k rozdílům v tělesném vzrůstu osob, proporcích jednotlivých částí těla a dalším tělesným rozdílnostem (např. ukládání tuku v určitých partiích těla). Vznik těchto ras je prezentován dvěma rozdílnými teoriemi. Teorie monogenetického vzniku ras vychází z předpokladu, že všechny tři základní lidské rasy (europoidní, ekvatoriální, mongoloidní) se vyvinuly v průběhu období mezi 100 tis. a 12 tis. let př. n. l. z jednoho společného prazákladu. Teorie polygenetického vzniku ras vycházejí z představy různých předků dnešních plemen. Tato teorie vede k představě o nerovnosti jednotlivých ras, jak ve smyslu biologickém, tak psychologickém i kulturně-sociálním. Pro další část této studijní opory budeme vycházet z monogenetické teorie, tedy z předpokladu, že rozdíly v somatických (s tělem souvisejících) znacích nevedou k vývojově funkčním či významovým rozdílnostem mezi lidmi. Civilizační rozdíly mezi lidskými rasami jsou dány především rozdíly v sociálně ekonomickém vývoji a odlišnými kulturními tradicemi. Teorie vzniku ras 1. 3 Velká europoidní rasa Obyvatelstvo této rasy charakterizují vlnité nebo rovné, různě zbarvené vlasy. Světlá nebo tmavší pokožka má tendenci k silnějšímu ochlupení, lidé mají tenčí vystouplé nosy a užší až středně hrubé rty. SEVERNÍ VĚTEV EUROPOIDNÍ RASY představují lidé s nízkým stupněm pigmentace (světlá pokožka, světlé vlasy) a vyšším tělesným vzrůstem. Tito lidé obývají Skandinávii, Island, značnou část britských ostrovů, Nizozemí a severní Německo. JIŽNÍ VĚTEV EUROPOIDNÍ RASY představují lidé s vyšším stupněm pigmentace (tmavší pokožka, tmavé vlasy a oči) a nižším tělesným vzrůstem. Tito lidé obývají jednak Středomoří, tj. žijí na Pyrenejském (Portugalci, Španělé) a Apeninském poloostrově (Italové) v Řecku, na středozemních ostrovech, v severní Africe (Arabové), jednak obývají pás táhnoucí se od jihozápadní až do jižní Asie. Větve europoidní rasy

10 Polovina evropského obyvatelstva nacházející se mezi severní a jižní větví europoidní rasy tvoří rasově rozsáhlou přechodnou zónu s výskytem antropologických znaků společných pro obě větve. Proto bývá někdy toto rozsáhlé evropské teritorium členěno na rasy nižšího hierarchického řádu (dle názoru autora rasové skupiny). Ve Skandinávii to je severní rasová skupina (vysoká postava, oválná tvář, světlé vlasy), v Pobaltí pobaltská rasová skupina (světlé vlasy, okrouhlá tvář), na Balkáně dinárská rasová skupina (vysoká postava, oválná tvář, tmavovlasí), ve střední Evropě alpská rasová skupina (okrouhlá tvář, vlasy kaštanové barvy). V Asii v rámci tohoto členění vystupují předoasijská, indo-afghánská a pamíro-ferganská rasová skupina. Velké kontinentální migrace vedly k výraznému rozšíření velké europoidní rasy do celého světa. Největší soustředění je patrné v Severní Americe, kam migrovali lidé především ze severní větve (Britové, Němci) a přechodné rasové zóny střední Evropy (Češi, Slováci, Poláci). Do zemí Latinské Ameriky migrovali naopak lidé z jižní větve (Španělé, Portugalci, Italové). Podobně velmi silné zastoupení europoidní rasy se nachází v Austrálii a na Novém Zélandu. Africká negroidní větev Oceánská australoidní větev 1. 4 Velká ekvatoriální rasa Obyvatelstvo této rasy se člení do dvou větví, africké negroidní a oceánské australoidní. AFRICKOU NEGROIDNÍ VĚTEV reprezentují afričtí černoši s intenzivně pigmentovanou pokožkou, kučeravými vlasy, tmavýma očima, slabě vyvinutým ochlupením těla, mírně vystupujícím širokým nosem a výraznými rty. Negroidní obyvatelstvo žije na jih od Sahary v makroregionech, západní, centrální, východní a jižní Afriky. Vnitřně je rozrůzněno, náleží zde i obyvatelé nízkého vzrůstu se světlejší pokožkou (Pygmejové) a Bušmeni či Hotentoti žijící v pustinných oblastech jihozápadní Afriky. V průběhu 16. a 17. stol. bylo z afrického pobřeží při Guinejském zálivu deportováno (násilně vysídleno) několik stovek tisíc černochů na americký kontinent. Jejich potomci tvoří početné populace jak USA, tak v zemích Latinské Ameriky (např. Brazílie, Jamajka, Haiti, Kuba). OCEÁNSKÁ AUSTRALOIDNÍ VĚTEV obyvatel ekvatoriální rasy je pestře prostorově diferencovaná. Tmavší barvou pokožky, širokým nosem a výraznými rty se tito lidé podobají negroidnímu obyvatelstvu, mají ale převážně vlnité vlasy a silnější ochlupení těla. Takového vzezření jsou především Melanésané a Papuánci. Původní Australané se pigmentací podobají černochům, ochlupením těla a formou vlasů pak europoidní rase. V severní části ostrova Cejlon, na jihu a při jihovýchodním pobřeží Indie se nachází rasová skupina Veddoidů (nízký vzrůst, užší nos). Asijská větev 1. 5 Velká mongoloidní rasa Lidi této rasy charakterizují rovné černé vlasy, slabé ochlupení těla, úzké oči, plochá tvář, úzký nebo středně široký nos a především pestrá škála žlutých odstínů pokožky. Rasa se člení na asijskou a americkou větev. ASIJSKÁ VĚTEV mongoloidní rasy se člení na dvě základní skupiny: kontinentální a tichooceánskou. Lidé kontinentální (severní) skupiny se vyznačují výraznější žlutější pigmentací, mohutnější stavbou těla, širokou tváří a nižším

11 vzrůstem. Do této skupiny náleží Mongolové, Burjati a Jakuti. K tichooceánské (východní) skupině náležejí Korejci a severní Číňané. Specifické postavení má arktická skupina, kterou tvoří Eskymáci a paleoasiaté (Čukčové, Korjati). AMERICKOU VĚTEV mongoloidní rasy reprezentují američtí Indiáni. Jejich vlasy jsou rovné a tvrdé, nemají zpravidla plochou tvář a mají ostře vystouplý nos. Některé znaky mají shodné s europoidy. Indiánské obyvatelstvo je značně disperzně rozmístěno po celém americkém kontinentu. Americká větev 1. 6 Smíšené a přechodné rasové formy Skupiny obyvatel smíšených a přechodných forem se vyznačují znaky dvou ras. EKVATORIÁLNÍ A VELKÁ EUROPOIDNÍ RASA vytváří četné formy. Ve východní Africe jsou to lidé etiopského typu (Etiopie, Somálsko). Morfologií tváře se podobají europoidům, avšak tmavá barva pokožky připomíná negroidy. K africké přechodné formě náleží západoafričtí Fulbové žijící roztroušeně v západoafrické oblastí savan. Toto obyvatelstvo pravděpodobně vzniklo smíšením berberského nomádského obyvatelstva se súdánskými černošskými zemědělci. K jihoindickému typu náleží lidé žijící v jižní Indii na kontaktu mezi jižní větví europoidní rasy a oceánskou větví ekvatoriální rasy. Smíšenou rasovou formu reprezentují američtí mulati. MONGOLOIDNÍ A EKVATORIÁLNÍ RASA dála v Asii vzniknout četným přechodným rasovým formám. K jižním mongoloidům utvářejícím se na styku s oceánskou větví ekvatoriální rasy náležejí jižní Číňané, Indonézané, Filipínci a obyvatelé jihovýchodní Asie. Japonci vytvářejí samostatný specifický typ přechodné rasy. Na americkém kontinentu vznikají míšením zambové. MONGOLOIDNÍ RASA A VELKÁ EUROPOIDNÍ RASA rovněž vytvářejí několik přechodných forem. V asijské části převažují mongoloidní znaky obyvatel Uralské rasové skupiny. Ke smíšenému rasovému typu náleží Jihosibiřský typ (Kazaši) a ke smíšenému Středoasijskému typu náleží Turkmeni a Tádžikové. Obyvatelé na severu evropského Ruska, na Kolském poloostrově a v Povolží mají převahu europoidních znaků, zařazují se k Suburalskému typu a Laponcům. Mezi americkou větví mongoloidní rasy a příslušníky velké europoidní rasy došlo ke zformování smíšené rasové skupiny - mestici (Mexiko, Venezuela, Chile). Podíl smíšených rasových skupin v Latinské Americe se výrazně zvětšuje. Ke SPECIFICKÝM SMÍŠENÝM SKUPINÁM náležejí Polynésané a Mikronésané (mají znaky všech třech základních ras), madagaskarští Malgaši (mají znaky indonéských jižních mongoloidů a negroidního afrického obyvatelstva) a Havajci (míšením obyvatel polynéského původu s europoidními kolonisty). Shrnutí: Máme-li svým konáním přispět k tvorbě nové integrace (nejen) evropského prostoru musíme se orientovat ve společenských změnách, které probíhají na planetě Zemi. Neobyčejně dynamickou proměnu biologické evoluce v rámci všech živočišných druhů zaznamenal současný člověk (poddruh Homo sapiens sapiens).

12 V uplynulém období 6 mil. let, kdy se podle antropologů člověk vzpřímil, a jeho antropologické znaky se dynamicky proměňovaly až do současné podoby, je nutno se především orientovat. Tato úspěšná orientace přispívá jak ke spokojenosti člověka, tak napomáhá při nacházení a studiu nejrůznějších vazeb obecně lidských. Antropologická různorodost je nejstarším příkladem vzniku pestré škály demogeografických struktur, podmíněných vývojovým procesem biologické evoluce. Přestože tento proces považujeme za relativně ukončený, současně si uvědomujeme jisté antropologicky zajímavé změny ve vývoji světové populace (např. růst výšky člověka). Orientace ve vývojových formách našich předků, tvoří základ pro časoprostorové vnímání změn v rozmístění lidí na Zemi. Je docela možné, že obecných poznatků z dlouhodobé adaptace lidských populací na vnější prostředí bude možné modelově využít i v jiných společenských souvislostech (např. při studiu zdravotního stavu obyvatel, opětovné tvorby přirozeného vlasového pokryvu apod.). Úkol k textu: 1. Zjistěte, které významné archeologické nálezy jsou spojeny s krajem v němž se nalézá místo vašeho trvalého bydliště. Podle předpokládaného stáří archeologického nálezu určete k jakému stádiu evolučního vývoje Homo sapiens sapiens tento artefakt náleží. 2. Kdo byl autorem evoluční teorie vývoje živočišných druhů a co o něm víte? Kontrolní úlohy: 1. Uveďte dvě hlavní větve Velké europoidní rasy a na mapě světa znázorněte místa jejich největšího rozšíření. Obyvatelstvo těchto větví charakterizujte podle hlavních antropologických znaků. 2. Uveďte dvě hlavní větve Velké ekvatoriální rasy a na mapě světa znázorněte místa jejich největšího rozšíření. Obyvatelstvo těchto větví charakterizujte podle hlavních antropologických znaků. 3. Uveďte dvě hlavní větve velké mongoloidní rasy a na mapě světa znázorněte místa jejich největšího rozšíření. Obyvatelstvo těchto větví charakterizujte podle hlavních antropologických znaků. 4. Uveďte hlavní vývojové hominidní stádia vývoje člověka a proveďte jejich časovou a prostorovou lokalizaci.

13 2. POČ ETNÍ VÝVOJ OBYVATEL OD POČ ÁTKU NEOLITICKÉ PO NÁSTUP PRŮ MYSLOVÉ REVOLUCE Cíle: Cílem této kapitoly je, abyste po jejím prostudování byli schopni: - vysvětlit pojem neolitické kolonizace, která vzhledem k předchozí prostorové dynamice obyvatel měla revoluční význam pro další populační vývoj, - vysvětlit, kterými základními faktory je ovlivněno rozmístění světového obyvatelstva, - lokalizovat centra civilizačního a relativně i demografického vývoje v průběhu času, - vysvětlit, které faktory podmínily vznik a rozvoj tzv. městských států, - vysvětlit proč nejstarší evropské civilizace vznikly právě v oblasti Středozemí, - charakterizovat početní vývoj obyvatelstva od počátku našeho letopočtu po nástup průmyslové revoluce, - vysvětlit jaký vliv měly nucené migrace na početní vývoj obyvatel dílčích kontinentů světa, - kvantitativně vyjádřit tempo přírůstku obyvatelstva za zvolené časové období. Pojmy k zapamatování: - neolitická revoluce, - městské státy, - společenská dělba práce a její fáze, - nucená migrace, - průmyslová revoluce. Průvodce studiem: Velmi často pokládám studentům otázku. Co si myslíte o početním vývoji pravěkých obyvatel. Většinou soudí, že rody či kmeny měly velké množství dětí. Vždyť přece neexistovaly antikoncepční prostředky. Obyvatelstva tedy muselo velmi rychle přibývat! Pravdou sice je, že ženy v období své biologické reprodukce byly velmi často gravidní. Avšak nezbytný pohyb obyvatel v krajině, spolu s prvotní společenskou dělbou práce mezi mužem a ženou a celkový způsob života neumožňovaly přežití mnoha jedinců. A tak početní vývoj lidské populace byl jen velmi pozvolný. Usazování člověka v krajině spojené s rozvojem zemědělských aktivit v období tzv. neolitické revoluce mělo zásadní vliv na další početní rozvoj populačních souborů. Pokusme se proto v historických kontextech modelovat životní situace našich předků. I početní vývoj lidstva jehož jsme součástí, pak budeme vnímat plastičtěji. Čas potřebný k prostudování kapitoly: 4 hodiny

14 Neolitický zemědělec 2. 1 Obyvatelstvo mladší doby kamenné (neolit) Mladší doba kamenná (neolit) je v Evropě datována obdobím 5. 3. tis. let př. n. l. Přestože nelze s určitostí stanovit přesný počet obyvatel žijících v těchto dobách na planetě Zemi, podle odhadů lze usuzovat, že na začátku 5. tis. př. n. l. obývalo Zemi asi 20 mil. osob. V neolitu dochází k výraznému oteplování a zvlhčování klimatu. Podle archeologických pramenů je rozvoj neolitických kultur v jednotlivých regionech světa časově diferencován. Zatímco lidé neolitické kultury v jihovýchodní Evropě se rozvíjejí již kolem 6. tis. př. n. l., v jihozápadní Evropě dochází k tomuto vývoji s téměř dvou tisíciletým zpožděním. První zemědělské činnosti vznikly v pásu vymezeném na severu Černým a Kaspickým mořem, na jihu Sinajským poloostrovem a táhnoucím se od Afganistanu až do střední Anatólie (Turecko). Extenzivní hospodářství podmínilo rozsáhlou neolitickou kolonizaci, která zejména v Evropě dala základ současné civilizaci. Lidé přešli k usedlejšímu způsobu života, produkovali především obilí a zabývali se chovem domácího zvířectva. V tomto období, kdy zemědělská produkce nepřekračovala bezprostřední spotřebu a neexistoval nadprodukt, nebyla rozvinuta směna. Mimo dělby práce podle pohlaví a věku se jiná organizace práce ještě neuplatňovala. Neolitický zemědělec zřizuje první zemědělské osady s relativně stálými obydlími a začíná tak přetvářet původní krajinu na kulturní. Rozmístění lidských sídel a tedy i světového obyvatelstva je podřízeno jednak příhodným fyzicko geografickým podmínkám (teplo, vlhkost, srážky, kvalita půdy apod.), jednak úživnosti území vzhledem k obyvatelstvu známým a využívaným výrobním technologiím. Ve čtvrtém tisíciletí př. n. l. ovládli tito nejstarší zemědělci evropské úrodné oblasti od Flander (Belgie) přes střední Evropu až na západní Ukrajinu. Zvýšené množství potravy vedlo k rostoucímu počtu světového obyvatelstva a jeho socializaci. Dochází ke vzniku činností, které nejsou bezprostředně spojeny se zemědělstvím jako např. rozvoj společenské správy či vojska. K tomu, aby se izolované populace zdravě vyvíjely, potřebovaly na 300-500 jedinců. 2. 2 Obyvatelstvo pozdní doby kamenné (eneolit) Pozdní doba kamenná (eneolit) je v Evropě datována obdobím 3. 2. tis. let př. n. l. V Evropě nedošlo k výraznějšímu rozvinutí společenské dělby práce, která by byla zakončena vznikem městských států. Velký podíl na tom má nedostatečná koncentrace obyvatelstva. Zemědělské hospodaření se ale rozšiřuje až na sever kontinentu do Skandinávie (jižní Finsko). V mnoha mimoevropských regionech dochází k rozvoji řemesel a obchodu. Při zpracování kovů se uplatňuje především měď, později i zlato. Zemědělské obyvatelstvo svými přebytky zabezpečuje potraviny pro řemeslníky a obchodníky. Základní územně společenskou jednotkou se stávají obce. V důsledku nerovnoměrného rozdělování prostředků některé obce bohatnou, přetvářejí se v hrazené sídelní útvary a později v opevněná města, která se stávají středisky větších oblastí. V Přední Asii tento vývoj vyústil již ve třetím tisíciletí ve vznik městských států. V jižní části Mezopotámie vznikly Sumerské městské státy, v severní části

15 Akkadské městské státy. Ve druhém tisíciletí se na jejich území zformovala Říše babylonská, na severu Mezopotámie Říše asyrská. Ve 3. a 2. tis. př. n. l. v syrskopalestinské oblasti existovaly drobné městské státy - Byblos, Ugarit, Mitanni. V Malé Asii se ve druhém tisíciletí vytvořila Říše chetitská. Egyptský stát je datován do 3. a 2. tis. př. n. l. Podle zpráv Herodotových kolem r. 2 900 př. n. l. mělo proběhnout v Egyptě první sčítání lidu, podle záznamů Konfuciových toto sčítání mělo proběhnout i ve staré Číně (kolem r. 2 200 př. n. l.). Důkazy ale chybí, demografie historických období není příliš rozvinuta. 2. 3 Obyvatelstvo nejstarších evropských civilizací Ve druhém tisíciletí vznikají v Egejském moři menší státy, jejichž středisky byly Mykény, Théby aj. Nejstarší evropské civilizace se vytvořily právě v oblasti Středozemí na okraji nejstarších civilizací Předního Východu. Na Peloponéském poloostrovu vznikla kultura heladská (její pozdní období tvoří kultura mykénská) na ostrovech v Egejském moři ve skupině Kyklad a na Krétě vznikly stejnojmenné kultury. Podobně tomu bylo i na Kypru. Zajímavou a stále nezodpovězenou otázkou ale zůstává: Proč žádná z velkých civilizací založených na zemědělské výrobě, nepřekročila rámce této výroby? Přes vyspělost zemědělských civilizací (Mezopotámie, Egypt) a výraznější početní růst populací v průběhu neolitické revoluce, ve srovnání s předchozími obdobími starší (paleolit) a střední (mezolit) doby kamenné, se extenzivní charakter demografické reprodukce výrazněji nezměnil. Úroveň porodnosti i úmrtnosti byla vysoká a naděje dožití (střední délka života) se pohybovala mezi 22 a 28 lety. V prvním tisíciletí př. n. l. žilo na planetě Zemi kolem 80 mil. obyvatel. Otrokářské státy tohoto období se rozprostíraly v nesouvislém pásu od Středomoří přes Egypt na Blízký a Střední Východ, do severní Indie a jihovýchodní Číny. V následující době bronzové (1,9-0,7 tis. let př. n. l.) se jednotlivá místa propojují v souvislý pruh osídlené krajiny. Těžiště civilizačního a relativně i demografického vývoje se v první polovině 1. tisíciletí přesouvá z Předního Východu do Středomoří. Foinické a řecké osady jsou zakládány téměř v celém Středomoří. Foinická kolonizace dosahuje od 7. stol. př. n. l. na atlantické pobřeží Španělska a Maroka. V Přední Asii vznikají postupně Říše novoasyrská a novobabylonská, které se později stávají součástí jednoho z největších starověkých útvarů Předního Východu - Říše perské. Civilizace Předního Východu Civilizace Středomoří 2. 4 Početní vývoj obyvatel od počátku našeho letopočtu po nástup průmyslové revoluce Na přelomu letopočtu (podle odhadů v publikaci Z.Pavlíka 1964), žilo v Evropě 35 mil. obyvatel, v Africe 30 mil., v Americe 10 mil., v Asii 180 mil. a v Oceánii 1 mil. obyvatel. Z toho vyplývá, že světová populace představovala na počátku našeho letopočtu 256 mil. obyvatel. V prvním tisíciletí n. l. na evropském kontinentu probíhají rozsáhlé migrace (např. pohyb Keltů, slovanská kolonizace). Přesto nedochází k výraznější proměně variačního rozpětí lidnatosti většiny kontinentů. Podle odhadů žilo kolem r. 1000 n. l. v Evropě 42 mil. obyvatel, v Asii asi 170 mil., v Africe 50 mil., v Ame