Zrádní dvojníci jedlých hub

Zrádní dvojníci jedlých hub

Martin Kříž Zrádní dvojníci jedlých hub

Text & Photo Mgr. Martin Kříž, 2018 Design Lubomír Mlčoch, 2018 šechna práva vyhrazena Tato publikace v celku ani v části nesmí být kopírována či reprodukována bez výslovného souhlasu nakladatele. Nepovolené je i její šíření, či sdělování veřejnosti. Neoprávněné užívání publikace nebo její části je trestné. SBN 978-80-7296-119-1 Neoznačené fotografie přední strana obálky: Hřib kovář (Neoboletus luridiformis); třepenitka svazčitá (Hypholoma fasciculare); muchomůrka zelená (Amanita phalloides); holubinka vrhavka (Russula emetica); hřib smrkový (Boletus edulis); liška obecná (Cantharellus cibarius); zadní strana obálky: Pavučinec fialový ( Cortinarius violaceus); str. 1: Hřib přívěskatý (Butyriboletus appendiculatus); str. 3: Muchomůrka královská (Amanita regalis); str. 5: Holubinka jízlivá (Russula sardonia); str. 6: Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens); str. 16: Hřib dubový (Boletus reticulatus); str. 17: Hřib satan (Rubroboletus satanas); str. 28: Štítovka jelení (Pluteus cervinus); str. 29: Holubinka křehká (Russula fragilis); str. 102: Pýchavka obecná (Lycoperdon perlatum); str. 103: Ucháč obecný (Gyromitra esculenta); str. 116: Muchomůrka zelená bílá (Amanita phalloides var. alba). Obsah ysvětlivky................................. 6 Než se vydáme do lesa....................... 7 Zpracování a uchování hub................. 10 Otravy houbami........................... 12 Ochrana hub a jejich prostředí.............. 14 Hřibovité houby.............................. 17 Lupenaté houby.............................. 29 řeckovýtrusé houby a břichatky............ 103 Rejstřík českých jmen.................... 112 Rejstřík latinských jmen................... 113 Rejstřík slovenských jmen................. 114 Literatura............................... 115 Upozornění nakladatele Texty v této knize jsou informativní, slouží pouze k orientačnímu určení houby. zhledem k tomu, že jedlé a jedovaté houby lze v mnoha případech snadno zaměnit, upozorňujeme na nutnost sbíranou houbu bezpečně rozeznat. ždy sbíráme jen ty houby, které spolehlivě poznáme a které mají většinu charakteristických znaků pro jednoznačnou identifikaci. Nakladatel ani autor nenese odpovědnost za případné negativní následky dané mylným určením houby.

ysvětlivky jedlé druhy (zelený rámeček) nejedlé druhy (červený rámeček) chráněný druh nejedlý druh mírně jedovatý druh prudce jedovatý druh smrtelně jedovatý druh Než se vydáme do lesa Sbírání hub je jednou z nejoblíbenějších možností, jak trávit volný čas. Představuje spojení hned několika pozitivních faktorů pobyt na čerstvém vzduchu v přírodě, prožitek vášně z hledání hub srovnatelný s uspokojením loveckého pudu, a nakonec samozřejmě získání skvělé pochutiny pro využití v naší kuchyni. Ale aby to nebylo zas tak jednoduché, druhy hub je nutné dobře znát, aby nedošlo k záměně jedlých s nejedlými a jedovatými, jelikož jsou si v některých případech až nepříjemně podobné. A právě přehledu nejčastějších možných záměn je věnována tato publikace. Atlasů hub je v dnešní době v knihkupectvích většinou pestrá nabídka, některé knihy jakoby se předháněly, která obsáhne reprezentativnější počet druhů. Tato knížka však není koncipována jako klasický atlas. Jejím cílem je ukázat často sbírané jedlé houby, které lze zaměnit za jejich nepoživatelné dvojníky, mnohdy velmi nebezpečné dokonce i smrtelně jedovaté. Systematika hub je složitá a její poznání se stále vyvíjí, avšak možnost záměny jedlé houby za jedovatou se jí nijak nedrží stojí na bázi prosté podobnosti plodnic. Proto nejsou druhy hub v této publikaci řazeny podle systému, ale právě s ohledem na dlouhodobou zkušenost, které jedlé druhy bývají za které nebezpečné nejčastěji zaměňovány, popř. kterým se nápadně podobají. Třeba holubinka nazelenalá a muchomůrka zelená jsou druhy zcela nepříbuzné, spojuje je však zelená barva klobouku a také bělavé lupeny. Na začátek jsou zařazeny houby zřejmě nejvíce sbírané hřibovité, následují druhy s lupeny na spodní straně klobouku, v závěru publikace pak najdeme houby vřeckovýtrusé a jednu dvoustranu zástupců tzv. břichatek. Pěkné plodnice hub nalezneme nejen v interiéru lesa, ale často i na okrajích lesních cest. 6 7

Otravy houbami e střední Evropě roste více než dvě stě jedovatých druhů hub, mezi které patří druhy vyvolávající lehké, těžké nebo dokonce smrtelné otravy, některé druhy způsobují i trvalé poškození zdraví. Existuje více typů otrav, které můžeme rozdělit podle účinků toxických látek (jedů) v houbách obsažených a reakce lidského organizmu. Je však třeba podotknout, že reakce organizmu po požití některých druhů hub se mohou lišit v závislosti na osobnostních specifikách každého jedince, stavu a odolnosti jeho zdraví a v neposlední řadě i na užívané léky, v jejichž kombinaci mohou i některé jedlé druhy vyvolávat příznaky podobné otravám. Novější literatura uvádí zhruba deset hlavních kategorií otrav. Nejvíce úmrtí mají na svědomí cyklopeptidové, cytotoxické otravy, způsobující tzv. hepatorenální syndrom. Sem patří jedy obsažené v plodnicích muchomůrky zelené, muchomůrky jízlivé a muchomůrky jarní amanitiny a faloidiny. Příznačné je dosti dlouhé bezpříznakové stadium, které může trvat 6 až 48 hodin od požití houby. Potom přichází nevolnost, intenzivní zvracení, průjmy, bolesti břicha a dehydratace, načež může přijít mezidobí, kdy příznaky otravy zdánlivě ustupují. Následuje ovšem poškození vnitřních orgánů, zejména selhání jater a ledvin, provázené žloutenkou a dalšími obtížemi v tomto stavu již může pacient upadnout do kómatu. K otravě smrtelně jedovatými muchomůrkami stačí pozření jediné plodnice, smrtí končí přibližně čtvrtina případů otrav. Pro záchranu pacienta je nutné co nejrychleji zajistit lékařskou pomoc, nejohroženějšími skupinami lidí jsou děti a staří nebo nemocní lidé. Stejné jedy obsahují i některé další druhy hub, avšak v menším množství, a proto způsobují smrtelné otravy jen výjimečně jde hlavně o některé malé druhy bedel rodu Lepiota a o čepičatky rodu Galerina. Neméně nebezpečné jsou orellaninové otravy, způsobující tzv. renální (nefrotoxický) syndrom. Sem patří některé druhy rodu pavučinec, především v listnatých lesích rostoucí pavučinec plyšový a jemu podobný, v jehličnatých lesích rostoucí pavučinec výjimečný (zvaný též pavučinec skvělý, pavučinec nádherný, pavučinec červenooranžový, pavučinec naplyšovělý nebo pavučinec okázalý). Oba tyto pavučince obsahují toxický orellanin, způsobující akutní selhání ledvin, otravy mají velmi dlouhou, obvykle několikadenní dobu latence (vzácně to mohou být až dva týdny) a nezřídka končí smrtí. případě, že pacient přežije, trvá jeho rekonvalescence i několik let, poškození ledvin však bývá trvalé. Další typy otrav již obvykle nemívají smrtelný Muchomůrka jarní (Amanita verna) konec, nicméně pro lidské zdraví mohou být rovněž závažné. Gyromitrinové, monometylhydrazinové otravy vyvolávají tzv. parafaloidní syndrom (poškozují játra podobně jako u muchomůrky zelené). Způsobuje je ucháč obecný, obsahující jed gyromitrin ten se sice většinou rozkládá tepelnou úpravou, avšak i v povařených ucháčích může nějaký zbýt, jde tedy o druh rozhodně nedoporučitelný ke konzumaci. Muskarinové otravy vyvolávající muskarinový (neurotoxický) syndrom způsobují některé vláknice (zejména vláknice začervenalá neboli Patouillardova) a některé strmělky Pavučinec výjimečný ( Cortinarius rubellus) rodu Clitocybe. Jed muskarin je termostabilní, čili nerozložitelný tepelnou úpravou. Příznaky otravy se objevují brzy, již po 15 až 30 minutách, patří mezi ně slinění, silné pocení, bolesti břicha, průjmy, zvracení, pokles tlaku a zpomalení srdečního tepu. Mnoho hub vyvolává tzv. gastrointestinální otravy. Ačkoli mohou mít nepříjemný průběh (křečovité bolesti břicha, nevolnost, zvracení, průjmy), obvykle mají dobrý konec, bez trvalých následků. Z hub prudce jedovatých sem patří závojenka olovová, z hub slabě jedovatých např. žampion zápašný tento druh mohou někteří (odolnější) lidé požívat i bez náznaku trávicích problémů. Gastrointestinální syndrom má stejné projevy jako otravy vyvolané termolabilními jedy některé houby vyžadují delší tepelnou úpravu (doporučuje se minimálně 20 minut varu), díky které se tyto jedy rozloží. yskytují se např. v plodnicích všech druhů václavek a modrajících hřibů s červenými póry rourek typickým představitelem je hřib satan, který je vzhledem k intenzitě otravy při pozření i jen malého kousku plodnice za syrova označován jako prudce jedovatý (za vše hovoří jeho lidové jméno bliják ), po důkladném povaření je však jedlý. Je možné sem řadit i druhy běžně prezentované jako jedlé, popř. podmínečně jedlé; v atlasech hub je většinou u každého z nich uvedena informace ohledně nutnosti delší tepelné úpravy. Kromě již zmíněných václavek jde např. o hřib koloděj a pošvatky. Specifickým typem otrav jsou indolové psychotropně-neurotoxické otravy. Psychotropní syndrom způsobují indolové alkaloidy hlavně psilocybin a psilocin. yvolává ho nemnoho druhů hub z různých rodů, k nejznámějším však patří modrající lysohlávky rodu Psilocybe, často vyhledávané z důvodu experimentování s jejich psychoaktivními účinky. Působení psilocybinu v menší dávce vyvolává povznášející stavy spojené s halucinacemi, větší dávky jsou však zdraví nebezpečné. Dostavují se poruchy zrakových a sluchových vjemů, halucinace, euforické nebo naopak depresivní a úzkostné stavy apod. Pocit schopnosti létat např. může způsobit výskok z okna, takže lysohlávky by bylo možné v přeneseném významu rovněž pokládat za smrtelně jedovaté. 12 13

Hřib smrkový Boletus edulis / Hríb smrekový Klobouk až 20 (30) cm široký, zprvu polokulovitý, pak sklenutý, nakonec poduškovitý. Pokožka klobouku od mládí hladká, za vlhka lesklá a lepkavá, za deštivého počasí až slizká, často hrbolkatá, v mládí bílá, později okrově, oříškově nebo tmavě hnědá, směrem k okraji většinou trochu světlejší a na samém okraji zpravidla s nápadným tenkým bílým lemem. Rourky v mládí bílé, pak žlutavé až žlutě olivové, nakonec olivové, póry drobné, stejně zbarvené. Třeň až 20 7 cm velký, v mládí břichatý, potom kyjovitý až válcovitý, zprvu bělavý, pak světle hnědavý, hnědobíle žíhaný, alespoň v horní polovině s jemnou bělavou síťkou. Dužnina bílá, pod pokožkou klobouku načervenale hnědavá, na řezu nemění barvu. ůně příjemně houbová. Chuť mírná, nasládlá. ýtrusný prach hnědě olivový. ýskyt: Roste velmi hojně v jehličnatých, ale i listnatých lesích, hlavně pod smrky, buky a břízami. Dobře snáší chladnější podmínky (počasí, roční dobu i oblasti). Hřib žlučník Tylopilus felleus / Podhríb žlčový Klobouk až 15 cm široký, zprvu polokulovitý, nakonec poduškovitý. Pokožka klobouku matná, za vlhka slabě lepkavá, světle hnědá, rezavě až tmavě šedohnědá. Rourky v mládí bílé, brzy růžové, ve stáří hnědorůžové, póry otlačením rezavějí. Třeň až 15 5 cm velký, kyjovitý až válcovitý, na žlutohnědém podkladu pokrytý nápadnou vyniklou hnědou síťkou s velkými protáhlými oky. Dužnina bílá, na řezu neměnná nebo slabě růžovějící. ůně nevýrazná. Chuť hořká. ýtrusný prach narůžověle hnědavý. ýskyt: Roste v jehličnatých lesích na kyselých půdách, vzácněji i v lesích listnatých. Najdeme ho především pod smrky a borovicemi, řidčeji pod jinými dřevinami, např. jedlemi nebo buky. Plodnice často vyrůstají i z trouchnivějících pařezů. Hřib žlučník, lidově nazývaný hořčák, rozeznáme od pravých hřibů především podle růžového až hnědorůžového zbarvení rourek a jejich pórů v dospělosti (hřib smrkový je má v dospělosti žluté až žlutozelenavé), růžové tóny obsahuje i barva jeho výtrusného prachu. Síťka na třeni bývá u hřibu žlučníku navíc mnohem hrubší. případě přetrvávajících pochybností ohledně správného určení lze ochutnat kousek plodnice hřib žlučník se prozradí nepříjemnou, hořkou chutí. Hřib dubový Boletus reticulatus / Hríb dubový Od hřibu smrkového se rozpozná podle sametové pokožky klobouku v mládí, která v průběhu vývoje typicky rozpukává do drobounkých políček, za sucha i do větších výraznějších políček. ýskyt: Roste hojně pod duby, ale také pod buky, habry a lipami, velmi vzácně se však může vyskytnout i v čistých jehličnatých lesích. Je rovněž jedlý a chuťově výtečný, podobně jako další dva druhy ze skupiny pravých hřibů, které však nalezneme jen vzácně hřib borový ( Boletus pinophilus) a hřib bronzový ( Boletus aereus). Poznámka: Hřib smrkový a hřib dubový jsou našimi nejvyhledávanějšími jedlými houbami. Oba druhy patří mezi tzv. pravé hřiby, které jsou velmi vhodné k sušení, kdy nejlépe vynikne jejich hřibové aroma. 18 19

Lupenopórka červenožlutá Phylloporus pelletieri / Lupeňopórovec hnedožltý Klobouk až 8 cm široký, v mládí sklenutý, potom téměř plochý a na okraji často zvlněný, nepravidelný. Pokožka klobouku plstnatá, olivově až tmavě hnědá, někdy i červenohnědá. Lupeny nápadně řídké, příčně propojované, tlusté, živě žluté až žlutě olivové. Třeň až 8 2 cm velký, válcovitý, na bázi vřetenovitě zúžený, žlutavý až hnědavě načervenalý, jemně hnědě zrnitý. Dužnina žlutá, pod pokožkou klobouku hnědočervená, na řezu nemění barvu. ůně nevýrazná. Chuť mírná. ýtrusný prach hnědě olivový. ýskyt: Roste roztroušeně až dosti vzácně v listnatých a smíšených lesích na kyselejších půdách, např. pod buky nebo duby, někdy i na hrázích rybníků. Poznámka: Lupenopórka červenožlutá na první pohled připomíná hojný jedlý hřib plstnatý erocomus subtomentosus, ale snadno ji rozpoznáme po otočení plodnice má lupeny místo rourek. Je také známa pod jménem Phylloporus rhodoxanthus. Pavučinec plyšový Cortinarius orellanus / Pavučinovec plyšový Klobouk až 8 cm široký, zprvu polokulovitý, pak sklenutý s nízkým hrbolem, nakonec plochý a na okraji často zprohýbaný. Pokožka klobouku plstnatá až jemně přitiskle šupinkatá, červenohnědá až oranžově rezavohnědá, stářím tmavnoucí. Lupeny řídké, v mládí teple okrově oranžové, v dospělosti rezavě hnědé. Třeň až 8 1,5 cm velký, válcovitý, k bázi zúžený, nahoře bledě žlutý, níže tmavší, odspodu postupně červenohnědnoucí, někdy s nenápadným prstenovitým pavučinovitým páskem. Dužnina žlutavě bělavá až bledě okrová, směrem k bázi třeně sytěji žlutá až červenohnědavá, později tmavnoucí. ůně nevýrazná, někdy slabě připomínající ředkev. Chuť mírná. ýtrusný prach rezavě hnědý. ýskyt: Roste vzácně v listnatých lesích na sušších, mírně kyselých půdách, především pod duby a buky. Preferuje nižší polohy. Poznámka: Naše nejzákeřnější jedovatá houba, jejíž pozření může mít smrtelný konec. Obsahuje toxin orellanin, který způsobuje těžké poškození ledvin a jejich akutní selhání. Otrava se vyznačuje dlouhou dobou latence (výjimečně až přes dva týdny). Pavučinec plyšový se od lupenopórky liší hlavně tmavšími (okrově oranžovými, ve stáří rezavohnědými) a tenčími lupeny, které nejsou příčně propojované. 30 31

Žampion ovčí Agaricus arvensis / Pečiarka ovčia Klobouk až 15 cm široký, zprvu vejčitý až polokulovitý, potom sklenutý až ploše rozložený, někdy i mělce vmáčklý. Pokožka klobouku hladká, hedvábitá, lysá nebo jemně přitiskle šupinkatá, bílá, ve stáří nažloutlá až světle okrová a někdy rozpraskaná, otlačením pozvolna žloutne. Lupeny husté, v mládí bělavé, brzy šedavě masové, nakonec čokoládově hnědé až černohnědé. Třeň až 12 3 cm velký, válcovitý, na bázi mírně rozšířený, bílý, s širokým blanitým bílým prstenem, pod ním hladký nebo vločkatě šupinkatý, poraněním žloutnoucí. Dužnina bílá, na řezu pomalu žloutnoucí. ůně silná, anýzová až hořkomandlová. Chuť příjemná, oříšková. ýtrusný prach čokoládově až tmavě purpurově hnědý. ýskyt: Roste nehojně hlavně na otevřených travnatých místech na loukách, pastvinách, v zahradách, parcích a na okrajích lesů, řidčeji v listnatých a jehličnatých lesích (často na travnatých pasekách). Žampion hajní Agaricus sylvicola / Pečiarka hájová Druh velmi podobný žampionu ovčímu, ale vytváří o něco menší plodnice (s kloboukem většinou do 10 cm širokým) a roste hojně v listnatých a jehličnatých lesích (nikdy v otevřených trávnících). Jeho třeň je na bázi výrazněji hlízovitě ztlustlý a hlíza bývá dole typicky uťatá. Muchomůrka jízlivá Amanita virosa / Muchotrávka končistá Klobouk až 7 (10) cm široký, zprvu polokulovitý až tupě kuželovitý, pak zvoncovitý, často asymetrický. Pokožka klobouku bílá, uprostřed často se žlutavým nádechem, v mládí a za vlhka mírně slizká, v dospělosti zpravidla lysá (beze zbytků vela). Lupeny husté, bílé až bělavé. Třeň až 15 2 cm velký, často poněkud výstředný, válcovitý, na bázi rozšířený v kulovitou hlízu obalenou nápadnou, vysokou, volnou, cípatou bílou pochvou, širokou až 3,5 cm, nad ní odstále vláknitě šupinatý, bílý, nahoře s tenkým, bílým, blanitým prstenem. Dužnina bílá, neměnná. ůně nevýrazná, po vadnoucích květech růže, ve stáří po syrových bramborách, při zasychání po medu. Chuť mírná, nasládlá (nezkoušet!). ýtrusný prach bílý. ýskyt: Roste vzácně v lesích na kyselých půdách, zejména pod smrky, méně často pod buky, řidčeji pod jinými stromy, např. borovicemi, jedlemi a duby. Upřednostňuje vyšší polohy, v teplých oblastech se s ní setkáme jen výjimečně. Smrtelně jedovaté bílé muchomůrky snadno odlišíme od žampionů zejména podle pochvy na bázi třeně a trvale bílých lupenů. Kromě muchomůrky jízlivé jde o muchomůrku zelenou bílou (viz str. 81) a muchomůrku jarní (viz str. 83). 84 85