Czesław Miłosz: SALIGIA a jiné eseje 1 Czesław Miłosz SALIGIA a jiné eseje Barrister & Principal, 2005 preklad: Josef Mlejnek Josef Mlejnek: Czesław Miłosz pokus o nepřímý stručný portrét 7 Když se (...) [Czesław Miłosze] v předvečer jeho osmdesátých narozenin Adam Michnik v rozhovoru zeptal, v kterém okamžiku se dá hovořit o zradě na uměleckém povolání, dostalo se mu této odpovědi: Myslím, že je zde na místě připomenout Josepha Conrada, jemuž v prvé řadě záleželo na vydělávání peněz literaturou, ale seděl nad kaˇzdou stránkou a několikrát předělával kaˇzdou větu, mořil se s tím. Proč vlastně? Vˇzdyt mohl psát rychle, všechno odfláknout, jen aby si vydělal. Nedokázal to. Prostě to nedokázal. Přitom byl pořád v nějaké tísni. Kdyby slevil ze svých maximalistických poˇzadavků, dopustil by se zrady. Existuje jakýsi imperativ, který nám přikazuje sedět a tvořit, jak nejlépe dovedeme.. Vilno a Vilnius (Dopis Tomasi Venclovi), 1978 17 (...) Ve studentském věku přišel vliv [příbuzného] Oskara Miłosze, v jehoˇz posmrtně vydaných politických textech se můˇzeš setkat s velice střízlivým hodnocením situace: v roce 1927 psal, ˇze Polsko by bylo schopno na základě přesně vymezených smluv soustředit kolem sebe pobaltské země, Finsko a Československo, a vytvořit tak protiváhu německému tlaku; k tomu by se ale podle Miłosze muselo zříci svého domýšlivého a chimérického národního mesianismu (...), čehoˇz ovšem není schopno, takˇze za nějakých deset let musí dojít ke katastrofě. La Combe (Setkání se Stanisławem Vincenzem), 1958 27 Jezuita Teilhard de Chardin a ateističtí optimisté se spolu v podstatě shodují. Věří v dějinnou Prozřetelnost, jeˇz působí revoluce, pády císařů, vynález střelného prachu i atomových zbraní, aby přivedla lidstvo k nadčlověctví. Je lhostejné, jakým jménem tuto Prozřetelnost označují. 27 Starý Brueghel cestoval koňmo z Flander do Itálie, opájel se tvary, barvami, obyčeji, pohledy, gesty, detaily oděvů, nářadí, architektury. Co spatříme my, překonáme-li tuto vzdálenost letadlem? Swedenborg a Dostojevskij, 1975 46 (...) Neměli bychom si být tak docela jisti tím, že hlavním hrdinou [Dostojevského] románu [Zločin a trest] je skutečně Raskolnikov, nebot jím může zrovna tak dobře být jeho temný dvojník Svidrigajlov. Odhlédneme-li od fascinace zločinem spáchaným bez lítosti, která se u autora datuje počínaje pobytem v katorze v Omsku, jeví se Raskolnikov jako postava psaná z většího odstupu než jeho d ábelský známý, který se v románu nedočká exorcizace. Dokonce se dá říci, ˇze ve Zločinu a trestu jsou dva zločiny a dva tresty, přičemˇz druhý zločin, Svidrigajlovův, se stává korespondencí, obdobou viny proˇzívané v sobě samotném.
Czesław Miłosz: SALIGIA a jiné eseje 2 V čem ostatně spočívá Svidrigajlovův problém? Má na svědomí lidské životy, ale nadčlověkem stojícím mimo dobro a zlo je jenom zdánlivě. V podstatě nenávidí svou přirozenost, jež je podle jeho mínění schopna pouze zla, a je přesvědčen, ˇze člověk jako on zasluhuje věčné zavrˇzení. Jinými slovy se dopouští hříchu, který teologové označují jako první z hříchů proti Duchu Svatému: zoufat o Boˇzím milosrdenství. Svidrigajlov se na stránkách románu pohybuje jako přízrak, jako kdyby uˇz byl za ˇzivotem. Připravuje svůj odjezd do Ameriky, coˇz v jeho ústech i v jazyce Dostojevského označuje cestu do pekel vzpomeňme si jen, jakým způsobem je v Běsech pojednán Kirilovův a Šatovovův pobyt v Americe! Svidrigajlov nemá samozřejmě na mysli ˇzádnou cestu, ale vykonání rozsudku nad sebou, a nakonec spáchá sebevraˇzdu. (...) 53 Takové je i Dostojevského stanovisko, pouze v jeho myšlení tíhnoucím vˇzdy ke krajnostem se vše radikálně vyhrocuje na bud anebo : jestliˇze Jeˇzíš zemřel a nevstal z mrtvých, pokud byl pouze člověkem, potom je Země d ábelský vaudeville a je nutné se stát Velkým inkvizitorem ve jménu soucitu s lidmi aby se nešt astní vzbouření otroci stali št astnými. 53 (...) Kaˇzdá negace vycházela u Dostojevského velice přesvědčivě, zatímco s obrazem opravdového, dobrého člověka si dost dobře nevěděl rady. 55 Dosti výmluvná je přitom posedlost předváděním dětí. Přítomnost dětí představuje společenství nedospělých bytostí, které jsou však schopny dobra, ukáˇze-li se někdo dospělý a ušlechtilý, jenˇz je dokáˇze zorganizovat. Prvním pokusem o portrét jejich evangelního, Kristu podobného vůdce je kníˇze Myškin v Idiotovi. Při svém pobytu ve Švýcarsku je obklopen kupou dětí, pouhou svou mírností vymycuje jejich zlozvyky, mění jejich vztah k polobláznivé Marje. Ale Myškin se Dostojevskému nepovedl. I když je zcela prostý egoismu, je nelidský a všude kolem sebe šíří destrukci. Soudě podle Myškina, dalo by se úspěšně pochybovat o možnosti spojit dvě přirozenosti, Boží a lidskou měli bychom pak spíše přijmout mínění tzv. dokétistů, kteří tvrdili, že Kristus měl lidské, pozemské vlastnosti pouze zdánlivě. Dostojevskij proto svůj pokus opakuje v Bratrech Karamazových. V této knize vystupují dva dospělí organizátoři dětského společenství. Prvním je Velký inkvizitor, nebo přeje-li si to někdo, autor Legendy o Velkém inkvizitoru, Ivan Karamazov. Všimněme si, kolikrát pouˇzívá Velký inkvizitor slova děti pro označení těch, které ovládá. Tím druhým je Aljoša a bratrstvo dvanácti chlapců ze školy, nepochybně základ církve jakoˇzto teokratického společenství. Je-li však Legenda o Velkém inkvizitoru silná a geniální i v kaˇzdé jednotlivosti, potom kapitoly o chlapcích jsou vedle míst, kde se objevují aˇz příliš zkarikovaní Poláci, umělecky slabé, melodramatické a čtenáře zaskakují čímsi falešným, nepravdivým. Je důkazem Dostojevského velikosti, že i přes tyto kapitoly zůstávají Bratři Karamazovi veledílem. 56 Disproporce mezi ohromující vizí Legendy o Velkém inkvizitoru a zástupem skautíků, kteří pod Aljošovým vedením konají dobré skutky, je více než zarážející. Dostojevskij a Sartre, 1982 61 Mne Dostojevskij zajímá především jako člověk, který měl ve svém ˇzivotě jediný opravdový román, a to s Rusí, člověk, jenž z Rusi učinil jedinou skutečnou hrdinku svých děl. Někdo by si mohl myslet, že psychologie jeho postav i objevy v oblasti románové kompozice z něj činí skutečně mezinárodního spisovatele, zatímco jeho nacionalismus, jeho velebení trůnu a oltáře, jeho šovinistická nenávist vůči katolíkům a židům, jakož i jeho sarkasmy na adresu Francouzů a Poláků jej omezují na hranice jedné země. Podle mého soudu se věci mají jinak, naopak: čím více je Dostojevskij ruský, čím více podléhá, z lásky k Rusku, fobiím a posedlostem, tím významnější je jeho role svědka celých intelektuálních dějin posledních dvou století. On sám přece prohlásil: Vsjo v buduščem stoletiji. (Vše se rozhodne v budoucím století.) a prorocký dar mu lze upírat jen stěˇzí. 62 (...) Obě tendence, socialistická a autokratická, existovaly u Dostojevského vˇzdy vedle sebe a (...) měnily se pouze akcenty. 62 (...) [Dostojevského] knihy nám zpodobují duchovní situaci ruské inteligence, stávají se kronikou duchovních přeměn z desetiletí na desetiletí, ne-li z roku na rok. A nastolují zásadní otázku: co tyto změny pro Rusko znamenají, čím mu hrozí? Nepřeˇzenu příliš, řeknu-li, ˇze v sobě mají cosi z výslechu vedeného neobyčejně inteligentním vyšetřujícím soudcem, jenˇz dobře ví, co má hledat, nebot je zároveň ˇzalobcem i obˇzalovaným.
Czesław Miłosz: SALIGIA a jiné eseje 3 62 Ruská inteligence v Dostojevského románech diskutuje o základních problémech lidské existence, které nebyly nijak cizí hrdinům románu západního, at uˇz románu 18. století nebo období romantismu, například u George Sandové. Avšak nikde jinde účastníci diskusí nevyhrocují věci do takové míry a nedospívají k mezním závěrům. Dramaticky prožívají to, co současník mladistvého hrdiny Zločinu a trestu Raskolnikova, Nietzsche, označil pojmem smrt Boha. 63 Ochranou a oporou Ruska je podle Dostojevského přesvědčení státní moc a upřímně zboˇzný ruský lid, zatímco inteligence ( intěligencija ) je ohroˇzuje. Jakým způsobem a do jaké míry je ohroˇzuje, ukázal román Běsi. Mezi diagnózami tohoto románu, obdivuhodnými svou pronikavostí, sahá nejhlouběji výkřik starého vojáka vyslechnuvšího rozhovor o tom, ˇze Bůh neexistuje: Není-li Bůh, jaký já jsem potom kapitán?. Tento člověk dokázal nahlédnout těsné spojení mezi náboženstvím a zdrojem moci. 63 Západní intelektuály, kteří píší o Dostojevském, neustále udivuje, jak mohl člověk, jenˇz dokázal tak hluboce proniknout do psychiky svých postav, mít natolik reakční názory. Onu reakční sloˇzku se pak snaˇzí vytěsnit ze svého zorného pole, čemuˇz má napomáhat hypotéza polyfoničnosti Dostojevského románů. Přehlíˇzejí však odlišnost jejich a Dostojevského situace. Středem zájmu jejich rozprav nebo románů není u nikoho z nich starost o státní zájem. Naopak, emocionálně straní postavám, které chtějí svrhnout stávající pořádek. Ale pro Dostojevského nebylo Rusko jenom území obývané Rusy. Na Rusku (podle něj) závisela budoucnost světa: na tom, zda bude zamořeno myšlenkami ateismu a socialismu přicházejícími ze Západu, jimiž se už nakazila ruská inteligence, nebo zda se carství a zbožnému ruskému lidu podaří Rusko povolané k záchraně lidstva uchovat. V dalších dílech nedokončeného románu měl Aljoša Karamazov reprezentovat nový typ aktivisty, jednajícího v souladu s vírou lidu. 64 Dostojevskij se ve svém slavjanofilském idealizování ruského lidu mýlil. Žádnou jinou naději však nenalézal a dilema přitom znělo jasně: nedokáže-li se svatá Rus vzepřít, udělá z ní inteligence to, co začaly realizovat hlavní postavy Běsů na úrovni jednoho provinčního města. 64 Těžko v Dostojevském nevidět proroka ruské revoluce., napsal v roce 1918 Nikolaj Berd ajev. Ruská, revoluce je prostoupena principy, které Dostojevskij vytušil a jejichž neúprosnou diagnózu geniálně stanovil. Dostojevskému bylo dáno proniknout až na dno dialektiky ruského revolučního myšlení a vyvodit z ní krajní důsledky. Neulpěl na povrchu společenskopolitických idejí a struktur, ale v hloubce odhalil pravdu, že Ruská revoluce je metafyzický a náboženský, nikoli pouze politický a sociální fenomén. Tak se mu prostřednictvím náboženství podařilo dospět k podstatě ruského socialismu. 65 Podivuhodná podobenství postojů ruské inteligence, které popsal Dostojevskij, i postojů západních intelektuálů o sto let později nás přivádějí k závěru, že obavy o budoucnost Ruska mu umožnily popsat jev obrovského dosahu, jak v prostoru, tak v čase. 65 Není přinejmenším podivné, ˇze v odedávna volnomyšlenkářské Francii, v zemi, jeˇz uˇz mnohé viděla a na zásadní spory obvykle reagovala pokrčením ramen, se smrt Boha stala záleˇzitostí stejně zásadní jako pro mladé Rusy diskutující při vodce o principiálních věcech? Nebot pro francouzský existencialismus, především ze Sartrova pera, to byl zásadní bod, u něhož znovu analogie začíná přechod k závazku jednat ve věci přeměny světa, protože člověk, jenž sesadil Boha z trůnu, se stal sám bohem a musí svou odpovědnost dokázat v praxi. 66 (...) Raskolnikov, nedovyvinutý revolucionář, jenˇz v topografii města Petrohradu věnuje mimořádnou pozornost náměstí, na němˇz se uskutečnila neúspěšná vzpoura děkabristů, by udělal lépe, kdyby se namísto nesmyslné vraˇzdy lichvářky věnoval dílu revoluce, ale v šedesátých letech 19. století, kdy se děj románu odehrává, je na to ještě příliš brzy; bylo třeba čekat aˇz do sedmdesátých let na postavu Něčajeva Petra Věrchověnského z Běsů. 67
Czesław Miłosz: SALIGIA a jiné eseje 4 Co dělat? Tento název Černyševského románu je příznačný pro ruskou inteligenci 19. století a mohl by tvořit motto Sartrovy neúnavné aktivity. Sartre ustavičně hledal une cause, jíž by mohl, věnovat všechny své síly. Všechny jeho causes byly úzce spjaty s nadějí, ˇze stávající pořádek bude svrˇzen a nahrazen pořádkem jiným, byt představa, jaký pořádek to bude, se ustavičně měnila. Jeho lokalizace naděje do stále nových zemí a následná rozčarování měly v sobě něco zároveň patetického i komického: Sovětský svaz, Jugoslávie, Kuba, Čína... Nakonec rozdával na ulici letáky s mladými levičáky. V této své potřebě ustavičně nových odpovědí na otázku Co dělat? nebyl ani v nejmenším izolovaný, naopak, lze ho uvést jako typický příklad jednoho a téhoˇz nepokoje u tisíců intelektuálů a polointelektuálů. Těˇzko v tomto číhání na causes vynuceném přítomnou skutečností nevidět projev vnitřní prázdnoty, jeˇz musí být vyplněna pocitem nezaujatého směřování k tomu či onomu ušlechtilému cíli. (...) 70 Autora, který by se dnes rozhodl pro zlomyslnou analýzu myšlení a jednání nějaké teroristické skupiny, by stihla výtka, že je obhájcem daného pořádku, což lidé s určitým způsobem myšlení považují za neodpustitelné provinění. Vˇzdyt spisy filozofů jako Jean-Paul Sartre, Herbert Marcuse a další obsahují ospravedlnění teroristických akcí: a to jak činů na úrovni státu, například genocidy uskutečněné v Kambodˇzi odchovanci paříˇzské Sorbonny, tak činů stovek ilegálních organizací. Pokud takové mnoˇzství představitelů inteligence zjevně nebo tajně sympatizuje s terorem, je velice obtíˇzné podat jeho mnohostranný, ale negativní obraz, jak to učinil Dostojevskij v Běsech. Proto se musel i Dostojevskij ve své době vymanit z kánonů, které svazovaly a zavazovaly inteligenci. 71 Mělo by se (...) přehodnotit běˇzně přijímané mínění, ˇze v Dostojevském přebýval génius navzdory reakčním názorům. Jako pravdivé se začíná jevit spíš opačné tvrzení: byl velký spisovatel, protoˇze měl cosi na způsob daru jasnovidectví, a za tento dar vděčil právě svému reakcionářství. 71 Berd ajev Dostojevskij skvěle odhalil ontologické důsledky falešných idejí. Dostojevskij předvídal, ˇze revoluce v Rusku bude ponurá, krutá a temná a ˇze lidu nepřinese ˇzádnou obnovu. Věděl, ˇze důleˇzitou roli v ní bude hrát Fed ka kriminálník a ˇze v ní nakonec zvítězí Šigalev. 72 U Jeana-Paula Sartra, našeho modelového intelektuála, se setkáváme s přechodem k jiné rétorice, a sice k rétorice Revoluce, pro niˇz je charakteristické, ˇze zcela přehlíˇzí otázku vyššího původu, coˇz v praxi vede k diktatuře nepočetných zasvěcených, údajně konajících z pověření lidem, jeˇz však jednotlivého člověka zbavuje i té ochrany, kterou mu poskytovaly nezávislé soudy. Dostojevskij dnes 75 Spisovatel jako Dostojevskij znamenal pro komunistické Rusko neobyčejně obtížnou a nepříjemnou záležitost. Nedal se jednoduše zavrhnout, nebot spolu s Tolstým ztělesňoval génia ruské prózy i génia literárního Petrohradu, linii vyznačenou třemi velkými jmény: Puškin, Gogol, Dostojevskij. Zároveň byl smysl jeho děl mimo veškerou pochybnost nepokrytě kontrarevoluční. Nezbývalo neˇz moˇzné škody nějak omezit. Jednak vydavatelskou politikou část Dostojevského díla se tak stávala pro běˇzné čtenáře, především pro mládeˇz, obtíˇzně dostupnou. A za druhé z hlediska doktríny správným zařazením, čímˇz měl být nebezpečnému mysliteli odebrán jeho jed. Úkolem bylo pověřeno univerzitní prostředí, které se sice velice snaˇzilo, leč s nepříliš valnými výsledky. Jednou někdo určitě napíše dějiny pokusů přizpůsobit Dostojevského potřebám totalitního státu. Zároveň však v určitých kruzích inteligence obecně přetrvával a dále se rozvíjel uzavřenější, ezoterický přístup k Dostojevskému, který umožňovala snazší dostupnost jeho sebraných spisů a epochální publikační počiny především v období poststalinské oblevy, k nimž například patřilo vůbec první vydání spisovatelových deníků. A byl tu také podzemní vliv jeho díla na některé spisovatele a básníky. 78 (...) Bachtin povaˇzuje Dostojevského za objevitele polyfonického románu. V dosavadní románové tvorbě pohyboval autor svými postavami jako figurkami na šachovnici a měl je pod kontrolou v tom smyslu, ˇze se v jejich chování i slovech zrcadlilo jeho vidění světa. Postavy polyfonického románu jsou však svobodné, každá z nich navazuje vztahy s jinými postavami na základě své vlastní logiky, autorem předem nepředvídatelné:
Czesław Miłosz: SALIGIA a jiné eseje 5 jinými slovy, získávají autonomii a žádná z nich není autorovým porte parole, mluvčím. Tato myšlenka je sice velmi zajímavá, ale příliš nepřesvědčuje, pokud ji důkladně prověříme při výkladu textu. Část kritiků například zpochybnila polyfonii Bratrů Karamazových. I kdyˇz je Ivan Karamazov natolik silný duch, ˇze někteří (jako Lev Šestov) povaˇzovali Legendu o Velkém inkvizitoru za vyjádření názorů samotného Dostojevského, tj. jeho nevíry, lze v něm jen obtíˇzně spatřovat jeden z prvků dialektického celku udrˇzovaného v rovnováˇzném stavu. Proti němu nestojí pouze čistota Aljoši a ˇzivot svatého starce Zosimy, ale on sám je kompromitován jako skutečný pachatel otcovraˇzdy Smerd akovovou rukou. Autorův křest anský moralistický záměr je jasný i tehdy, aplikuje- -li svou běˇznou metodu, kterou on sám charakterizoval jako drahé vykupování své vlastní víry, jinak řečeno poskytování ateismu co možná nejsilnějších argumentů. Podle mne se za teorií polyfonie skrývá snaha oddělit tvorbu Dostojevského od jeho publicistiky, a obhájit tak jeho romány před podezřením z politického záměru a dosahu. Reakcionář o to nebezpečnější, ˇze své odpůrce zná jaksi zevnitř vlastního revolučního mládí se jeví jako někdo úplně jiný, jakmile ho vtahuje do hry pouze sama narativní technika. Tehdy se proměňuje, nebot jeho politické teze prosazované jeho publicistikou jsou přeneseny do zcela jiné dimenze a opatřeny zcela odlišným znaménkem. Dokonce by se mohlo zdát, že Běsi, jež mají velice blízko k politickému pamfletu, jsou postaveni na neustálé kompromitaci a nepřetržitém zpochybňování toho, co je autorovi nejsvětější. Je zpochybněna Šatovova nacionalistická víra ve svatou Rus ba i jeho příjmení pochází od slovesa šatat sja, klátit se, vrávorat, potloukat se. Ale i obrácení, vysvobození inteligence z moci zlých duchů, symbolicky znázorněné útěkem Věrchověnského seniora na cestu po Rusi a jeho setkáním s potulnou prodavačkou svazků evangelia, jeˇz se jmenuje Sofia (rovněˇz příznačné jméno!), je zkompromitováno, nebot starý Věrchověnskij představuje komickou postavu neustále obelhávající sebe samu. Přesto tvrdím, ˇze pokud odmítáme vzít na vědomí filozofickou a politickou orientaci Dostojevského, jak jsou vyjádřeny v jeho publicistice, denících a dopisech, ochuzujeme tím jeho dílo a podsouváme autorovi záměry, jeˇz mu nebyly vlastní. 80 Zdá se, ˇze mesianismus je stálým pokušením Slovanů, Rusů stejně jako Poláků. Nyní však nastává situace, kdy uˇz dělení na dva Dostojevské není nadále udrˇzitelné. Zmizela bariéra, jeˇz z různých důvodů vznikla v Rusku i na Západě. Dostojevského hlas znovu závaˇzně zaznívá v diskusi o povolám a budoucnosti Ruska. Není patrně příliš důleˇzité, vetkne-li si na svůj prapor Dostojevského jméno obrazující se autoritářské nacionalistické hnutí. Na to je příliš sloˇzitý a mnohotvárný, aby se dal zapojit do sluˇzeb tak či onak primitivní ideologie. Budou-li však přemýšlivější Rusové chtít skutečně zjistit, jak Rusko došlo ke komunismu, jakou roli hrálo pravoslaví v minulosti a jakou hraje nyní či do jaké míry výstižné byly intuice slavjanofilů, pak nemohou pominout boj, který Dostojevskij vedl proti tendencím, jež nakonec zrodily Lenina. 80 (...) Dostojevskij měl pouze jeden ˇzivotní milostný příběh, jednu lásku Rusko, Rossiju. Vášeň, jeˇz by sama vyˇzadovala zvláštní (psycho)analýzu. Byla to láska plná nepokoje a nijak nepřeˇzenu, řeknu-li, ˇze ho suˇzoval obrovský strach z budoucnosti, obava z toho, co budoucnost Rusku přinese. Zásadní problémy jeho spisovatelské tvorby, kterou Západ, jakmile ji objevil, pochopil jako problematiku novodobého člověka, lhostejno, kde žije a jakým hovoří jazykem, před ním vyvstaly poté, když provedl analýzu mentality ruské inteligence. Šlo v podstatě o sebeanalýzu, protože on sám k inteligenci příslušel a záměr jeho formulací byl polemický. 82 Proč (...) Dostojevskij spojoval katolicismus, ateismus a socialismus v jedno trojnerozdílné zlo? Zde měly hlavní vliv názory slavjanofilů na východní křest anství. Zdůrazňovali sobornost, tj. víru chápanou ve východní církvi jako společenství, v protikladu k hierarchické struktuře katolické církve. Podle jejich názoru se východní církev opírala především o liturgii, modlitbu a mystickou procítěnost, zatímco římská církev byla nakažena racionalismem a svou sylogistickou konstrukcí neustále vytvářenou kolem dogmat provokovala rozum do té míry, že se nakonec stala líhní ateistů. Ateismus potom nevyhnutelně vede k socialismu, nebot člověk bez Boha chce vzít spásu lidstva do vlastních rukou a ve svém prométheovském projektu považuje za nutné uctívat namísto Bohočlověka člověkoboha. 83 Dostojevského filozofie si nezasluhuje, abychom ji vykládali jako pominutelnou úchylku velkého tvůrce. Některé jeho názory mohou být třebas i směšné a mohou i popuzovat, jako celek však tvoří závažný pokus o zhodnocení duchovní situace člověka v okamžiku odlivu náboženské víry a šíření tzv. vědeckého světového názoru. Pronikavost, s jakou se mu podařilo postihnout všechny rozměry krize, nacházíme pouze u Friedricha Nietzscheho. Samozřejmě, ˇze udivuje, proč se tak novodobá problematika objevila v zaostalém Rusku, ale odpověd
Czesław Miłosz: SALIGIA a jiné eseje 6 Běsi v dostatečné míře poskytují jeho dějiny. Myšlenky, které se v západní Evropě rozvíjely přinejmenším už od 17. století, dorazily do Ruska později a neočekávaně, v časové zkratce, a získaly obrovskou účinnou sílu. Deismus nebo ateismus se na Západě objevil v dobře fungujících společnostech, které se po kaˇzdé revoluci rychle navracely k rovnováˇznému stavu, zatímco v Rusku protilátky schopné účinně neutralizovat působení extrémních názorů jednoduše chyběly. 84 (...) Není lehké oddělit v Dostojevského myšlenkách autentické intuice a proroctví od šovinistických předsudků. 84 Kdybychom měli Dostojevského boj vyjádřit jednou větou, šlo by prostě říci, ˇze se vyrovnával se ztrátou nábo- ˇzenské víry u vzdělaných vrstev a v sobě samotném. 84 Ruská literatura má dvě díla, která disponují téměř silou evangelních podobenství a pro něˇz v ostatních literaturách neexistuje srovnatelný ekvivalent. Tématem obou je člověk tváří v tvář čirému zlu. Prvním je Dostojevského Legenda o Velkém inkvizitoru, druhým podobenství o Antikristu napsané v roce 1899 Vladimírem Solovjovem, jenˇz v mládí Dostojevského poznal osobně a jenˇz, máme-li věřit jedné malé literární legendě, mu údajně slouˇzil jako předloha k Aljošovi v Bratrech Karamazových. Lev Šestov neboli Ryzost zoufalství, 1972 97 Šestova lze patrně uvést jako příklad zisku, který přineslo ruské kulturní zpoˇzdění ; ˇzádná scholastická teologie ani filozofie v minulosti, málo univerzitní katedrové filozofie, zato mnoˇzství lidí filozofujících, a to velice vášnivě, na svůj vlastní vrub. Šestov byl vzdělaný člověk, neprošel však onou zdvořilostní průpravou, na niˇz měly patent západoevropské univerzity. Příliš ho nezajímalo, neporušuje-li ve chvíli, kdy hovoří o Platonovi nebo Aristotelovi, nějaká pravidla, jinými slovy se nesnaˇzil být slušný. A patrně díky této svobodě znamenalo jeho myšlení skutečný dar pro lidi, kteří se ocitli v zoufalé situaci a kteří věděli, ˇze zámotky větných konstrukcí jim jsou k ničemu. 97 Co si bytost, která si říká, já, pro sebe ˇzádá? Chce být. Maličkost. Jenom tohle? Nicméně uˇz od dětství si osvojuje přesvědčení, ˇze jde patrně o přemrštěný poˇzadavek. Objekty se chovají tak, jak to mají v popisu práce, a o naše obrovsky důleˇzité, já se pranic nezajímají. Zed je velice tvrdá; kdyˇz na ni na narazíme, pocit ujeme bolest, oheň nám popálí prsty a sklínka upuštěná na zem se roztříští na kousky. Takto se postupně učíme respektovat sílu toho, co se nalézá vně, jež silně kontrastuje s křehkostí našeho já. Navíc naše uvnitř začíná postupně ztrácet kvality, které se zdály příslušet výlučně jemu. Jeho pohnutky, touhy a žádosti se příliš neliší od pohnutek, tužeb a žádostí, jež prožívají ostatní vzácné exempláře lidského druhu. Bez přehánění lze říci, že já jako by ztrácelo vlastní tělo: v zrcadle vidí bytost, jež se jednou narodila, dospívá, je poddána ničivé moci času a musí jednou zemřít. Jestliˇze mi lékař sdělí, ˇze umírám na nějakou chorobu, jsem pro něj pouze případ v souladu se statistickou pravidelností podobných kaˇzdoročně registrovaných případů jsem i já zahrnut do jejich počtu. Já je nuceno uznat, ˇze stojí tváří v tvář světu se sobě vlastními zákony, jehoˇz jméno je Nutnost. (...) 99 V souladu se svým vlastním zaloˇzením viděl [Šestov] v postavách jako člověk z podzemí, Svidrigajlov, Hyppolit Terentěv z Idiota, Stavrogin a Ivan Karamazov výraz skutečných Dostojevského názorů, ne-li dokonce jeho autoportréty; starce Zosimu a Aljošu Karamazova naopak povaˇzoval za zboˇzné pout ové obrázky. 101 Marcionova hereze inspirovaná gnózí zcela odvrhla JHVH Starého zákona jako zlého Stvořitele, nebot jeho nesrozumitelné chování je uráˇzkou osvíceného rozumu. SALIGIA, 1974 113 Středověk si vytvořil z počátečních písmen sedmera hlavních hříchů slovo saligia, jeˇz bylo povaˇzováno za dvojnásob uˇzitečné, protoˇze umoˇzňovalo nejen lepší zapamatování názvů sedmi hlavních hříchů, nebo spíše vad (vitia capitalia), ale zdůrazňovalo zároveň jejich vzájemnou souvislost.
Czesław Miłosz: SALIGIA a jiné eseje 7 114 1. Pýcha (polsky pycha) namísto superbia. Pych, pach, puch? Co by to tak mělo být? Někdo pyšňoučký, buclat oučký? Nadmutost, nadutost, nafukování se nad poměry? Je to něco, co nelze vztahovat na sebe: nafoukaný pan Pýchavka v krejzlíku je někdo jiný než já. Pýcha je tak okamžitě vnímána a zařazena podle zvuku, avšak superbia jako atribut Anděla světla má podobně jako anglické pride, francouzské orgueil, německé Stolz či staroslověnská gordost i vážné vlastnosti. 2. Lačnost, lakota, chtivost (polsky lakomstwo) jako avaritia. Spatřoval jsem v ní přestupek podobný vylizování hrnců od zavařeniny nebo nezřízené chuti na zákusek, který je dnes pro mne snadno dostupný, avšak v mém dětství se na stole příliš často neobjevoval. A kdo by mi tehdy dokázal vysvětlit, ˇze podobná namlsanost byla příčinou temných stránek dějin naší civilizace, že znamenala impulz k lichvě a k zakládání manufaktur, k dobytí Ameriky a k útisku polských sedláků, že stála také u zrodu geniálního nápadu, na nějž přišli zbožní amsterodamští měšt ané, kteří používali svých lodí k obchodu s otroky? Mocní tohoto světa si vždycky dělali zálusk na nějaký zákusek, to je pravda. Kdyby však byli jenom nenasytnými hltavci ˇzenoucími se za smyslovými poˇzitky, bylo by to jen půl bídy. Ale avaritia je, jak prozrazuje francouzské avarice a německé Geiz, ˇzádost spíš asketická. Měl by se Molièrův L Avare vůbec překládat jako Lakomec? Anglické covetousness má spíš blíˇze k chtivosti neˇz k lakotě, ale je to také neústupná ˇzádostivost zaměřená výlučně na peníze. Oba významy, lakotu a chtivost, vystihuje staroslověnské srěbrolubje, doslovný překlad řeckého filarguria. 3. Nečistota (polsky nieczystość) namísto luxuria. Že by to mělo něco společného s nemytím se? S dotýkáním se tajných míst? Ale latinský výraz označoval v prvé řadě rozbujelost, hojnost a plodnost především u vegetace, později přebujelost ve způsobu vyjadřování a také přebytek, nadměrný přepych a nevázanost. Něco z těchto významů si podrˇzelo francouzské luxure, i kdyˇz označuje totéˇz, co v polštině pojem nevázanost. Nejlepším ekvivalentem by také byla spíše nevázanost neˇz nečistota. Angličtina nepřejala latinský výraz a pouˇzívá starogermánské lust, jeˇz se navíc vzdaluje prvotnímu smyslu, který navozuje pouze přívlastek lusty bujný, jarý, dříve uˇzívaný i ve smyslu hravý, veselý. Anglické lust, ˇzádostivost, je typickým příkladem proměn, jimˇz podléhaly příbuzné pojmy v závislosti na jazyce a na mravech, zvláště srovnáme-li je se staroslověnským pojmenováním tohoto hříchu: blud, převzatým přímo z řeckého porneia. Zatímco nečistota vznikla nejspíš jednoduchým přepisem německého Unkeuschheit. 4. Závist (polsky zazdrość) namísto invidia. Bylo to pro mne zcela nejasné slovo. Dnes vím, ˇze u jeho vzniku stálo latinské in-videre, za-zřít, a tudíˇz i zá-vidět (v církevní staroslověnštině zavist ). Jiné jazyky kladou více méně důraz na vůli, tuˇzbu, i kdyˇz lze těˇzko říci, tlumočí-li francouzské l envie, anglické envy nebo německé Neid odpovídajícím způsobem smysl latinského pojmu, jenˇz zahrnuje také nenávist a odmítnutí. 5. Obˇzerství a opilství (polsky obźarstwo i pijanstwo) namísto gula. V latině původně hrdlo, později hltavost nebo také baˇzivost. Obˇzerství a opilství vyvolávalo obraz řehtajících se a blábolících břicháčů; zcela evidentně šlo o hřích dospělých. Aˇz nyní dodatečně přemýšlím, proč bylo v polštině pouˇzito k přeloˇzení slova gula hned dvou slov. Opilství totiˇz v ˇzádném ze známých jazyků mezi hlavními hříchy nefiguruje. Staroslověnské črevougodje, ukájení břicha, vzniklo překladem řeckého gastrimargia významově nejblíˇze má k našemu popouštění si opasku, v jídle i pití. V průběhu staletí se však s touto vadou stalo něco neočekávaného: možná proto, že si kdysi dávno mohlo gulu dovolit více lidí než ve stoletích, která následovala. Různí utřihubkové se olizovali při pomyšlení, že si jednou nacpou panděra neboli si dají do nosu, a tak vznikla poezie husích stehýnek a prsíček, klobásek, šunky a soudků piva. Ani ne tak hřích jako odměna za střídmost a střízlivost v době velkého půstu: co nakonec jiného by to také mělo být než najíst se a napít, co hrdlo ráčí? A je snad něco špatného na francouzském výrazu la gourmandise? Naopak, je-li někdo gourmand, je to dobré znamení: růˇzolící člověk, který si pod krk uvazuje ubrousek a vyzná se v kuchyních a vínech, jinými slovy ˇzádný chudák. Není to ještě gourmet, labuˇzník, ale téměř. Podobné privilegium postrádá německé Unmässig, něco jiného je i anglické glutton, nenasytné hrdlo propadnuvši gluttony neboli ˇzravosti. 6. Hněv (polsky gniew) místo ira. Nebylo těˇzké si představit, co je to výbuch hněvu. Byl to v podstatě krátkodobý tělesný stav, jenˇz vedl k násilným skutkům (král Boleslav Smělý vpadl do chrámu a v záchvatu zuřivosti zavraˇzdil Stanislawa Szczepanowského). Ani jinde nečiní ira při překladu větší potíˇze. Anger, colere, Zorn, staroslověnské gněv. 7. Lenost (polsky lenistwo) neboli acedia. Slovo není latinské, latina si je vypůjčila z řečtiny: acedia se dá přeloˇzit jako lhostejnost. Pro eremity 4. století znamenala acedia úhlavní nebezpečí, pokušení démona, jeˇz doléhá nejvíce o poledni, kdy pod vysoko stojícím sluncem spočívá v tichu a nehybnosti celá příroda. V takové chvíli přepadal mnicha smutek a nuda nejtíˇzivěji. Snaˇzil se jim čelit modlitbou, ale skličoval ho pocit ne-