Vývoj říčního systému v povodí nejhořejší Tiché Orlice

PETR ŽATECKÁ Vývoj říčního systému v povodí nejhořejší Tiché Orlice Geologická stavba Centrem celé oblasti je mohutná orlicko-kladská klenba vzniklá v procesu assyntské orogeneze v algonkických komplexech sedimentů a produktů iniciálního vulkanismu intenzívní migmatitizací a regionální metamoríózou. Fundament je tvořen migmatlty a ortorulami gieraltowského a sněžnického typu, jejichž polohy jsou od sebe odděleny svory, často granátickými, a svorovými rulami stroňské série, případně tektonicky. Stroňská série představuje plášť rulových těles v jádře orlicko-kladské klenby, přičemž na rozdíl od východněji situované série staroměstského svorového pásma s ostrůvky hadců, amfibolovců a lamprofyrů, jsou ve dvojslídých svorech zastoupena menší tělesa muskovitlckých a grafitických kvarcltů, místy erlanů a krystalických vápenců. Křídový útvar je zastoupen v litofaciální oblasti bystřické, představující jihovýchodní část kladské klenby (SVOBODA et al. 1961). Je výplní kladského prolomu, jehož česká část, králický příkop, je omezena zlomy, přičemž západní okraj tvoří jediný zlom s výškou skoku více než 1 200 m, východní je omezen soustavou roztříštěných zlomů. Mocnost svrchnokřídové výplně je přes 600 m (MALKOV- SKÝ1979). Nejčastěji jsou zastoupeny sedimenty coniaku, zóny Inocerámus koenenia Inoceramus Involutus. Na východním okraji v prostoru Prostřední Lipky, Králík a východně od Červené Vody vystupují sedimenty středního turonu, zóny Inoceramus lamarckl. Spodníturon, na bázi se zónou Actinocamaxplenus (lila), je zastoupen ve dvou pruzích zóny Inoceramus labiatus (ni-iv) na severovýchodním okraji Králík. Sedimenty křídového útvaru petrograficky tvoří slínovce (coniak), jílovce, vápence a rohovce, často s různými příměsemi (turon). Místy je krystalinikum i křída pokryto f luviálními sedimenty neogénu a kvartéru, jež se morfologicky uplatňují zejména v králickém příkopu. Štěrky a písky o mocnosti až 15 m jsou tvořeny převážně valouny rul z krystalinika orlicko-kladské klenby. Stav dosavadních geomorfologických výzkumu Nejčastěji byla oblast hodnocena z geologického hlediska (SVOBODA et al. 1961; PAUK1948; 1949; REŽNÝ 1979; MALKOVSKÝ1979; OPLETAL et al. 1980), zatímco morfologie a geneze reliéfu byla řešena spíše sporadicky (např. SCHON 1928; KLEMENT 1928). Vývoj vodních toků a s tím spojených fluviálních tvarů byl prvně rozpracován ve studii MEISSNERA (1911) pro povodí horního toku Tiché - 17-

Orlice. Moderními materiály zabývajícími se touto tematikou jsou komplexnístudie poválečné, zpracovávající na základě výzkumu konkrétních lokalit vývoj toků hlavních českých řek (BALATKA et SLÁDEK 1958; 1963; 1965; BALATKA, SLÁDEK et LOUČ- KOVÁ1966). Ze současných autorů věnuje pozornost této oblasti VÍTEK (1994). Geomorfologie reliéfu Králické brázdy Současný stav povrchových tvarů Králické brázdy (geologicky králického příkopu a jeho svrchnokřídové výplně) je většinou výsledkem fluviálních procesů vodních toků odvodňujících západní svahy Králického Sněžníku, Hanušovické vrchoviny a severovýchodní svahy Bukovohorské hornatiny. Při posuzování vývoje říční sítě byly srovnávány jednotlivé akumulace či jejich rezidua z hlediska petrografického, morfometrického, expozičního a časového s ekvivalentními tvary říčního a mořského miocénu Lanškrounská, říčních sedimentů Moravy v Hanušovické vrchovině a s polohami akumulací v povodí Branné a Děsné v Hrubém Jeseníku. Fluviální tvary, vzhledem k okolnímu krystaliniku, jsou vyvinuty na značné ploše, ve dvou geneticky a chronologicky souvisejících prostorech - v severní části Králické brázdy a v tzv. červenopotocké kotlině (MEISSNER 1911) severovýchodně od Králík. Nejstarší fluviální akumulace jsou miocenního stáří. Díky miocenní transgresl, která postoupila až k Lanškrounu a tím vytvořila hlavní erozní bázi toku Tiché Orlice, Březne (odvodňuje Králickou brázdu k jihu do povodí Moravské Sázavy), se právě zde zachovaly nejrozsáhlejšísedimenty říčního miocénu Krkonošsko-jesenické subprovlncie Českého masívu. Jejich rozšíření, mocnost a stratigrafie umožňují do značné míry rekonstruovat vývoj říčního systému. Současná nejrozsáhlejší miocenní akumulace je zachována mezi obcemi Dolní Morava, Červený Potoka Malá Morava. Náplavy pokrývají poněkud větší plochu, než se domnívá MEISSNER (1911) a SVOBODA et al. (1961). Východně od dnešního toku Moravy směrem k Malé Moravě, jsou vyvinuty náplavy, jejichž osa směřuje od východoseverovýchodu k západojihozápadu, což vytváří reálné předpoklady pro názor, že zmíněné akumulace patří zbytku starého náplavového kužele tohoto přítoku Moravy, odvodňujícího v současné době západní svahy hřbetu Sušiny v masívu Králického Sněžníku k jihu až jihojihovýchodu. Z uvedeného vyplývá, že i tento tok měl poměrně značný vliv na modelaci reliéfu jižní a jihovýchodní části červenopotocké kotliny, a tudíž mu během neogenního vývoje náleží přinejmenším podobná role jako samotné Moravě a Lipkovskému potoku. Kromě akumulacív nadmořské výšce až 650 m, tvořených štěrkopísky s obsahem velmi hrubě opracovaných, částečně kaolinizovaných ortorul orlicko-kladské klenby, svědčila v minulém desetiletí o vývoji krajiny dnes již odpadem zavezená pískovna na severním okraji obce Červený Potok, v jejímž profilu tvořeném zpevně- - 18-

1000 2000m

1 Orlické hory a Podorlicko, 1996/8 nými písky žlutohnědé barvy jsou vyvinuty tvary vzniklé přemístěním materiálu púvodnímiocenníakumulace kryogenníml procesy (mrazové klíny, kryoturbace). Náplavový kužel Moravy s osou SV-JZ se jihozápadně od obce Velká Morava rozšiřuje a dosahuje na lokalitách V rovinách, V lučinách a V hájích šířky až 1700 m. Odtud se rozsah náplavů zužuje k jihozápadnímu okraji červenopotocké kotliny a minimálních rozměrů několika metru dosahuje v nadm. výšce 580 m při okrajích mělkého údolí Lipkovského potoka. Kontinuita miocenních sedimentů je porušena na severovýchodním okraji náplavového kužele Moravy, kde nad úroveň náplavů vyčnívá kvarcitová elevace protažená severovýchodním směrem ke kótě 671 m, západně od kostela ve Velké Moravě. Podklad dna červenopotocké kotliny tvořený krystalickými břidlicemi vystupuje podle MEISSNERA (1911) u kostela v Červeném potoce v 580 m, což je nejnižšípoloha podloží miocenních sedimentů v kotlině. Z uvedeného faktu zároveň vyplývá jejich maximální mocnost 15 m, která se západním směrem zmenšuje. Sedimenty jsou tvořeny žlutými až žlutohnědými písky a křemltými štěrky, místy s polohami šedobílých zahllněných písků (ve stř., jižní a jihozápadní části náplavového kužele). Mocnost a složení náplavů souvisí se způsobem odvodňovánía mohutnostítoku miocennímoravy, která spolu se svými přítoky odvodňovala západní část Králického Sněžníku do povodítiché Orlice. Kromě směru a sklonu náplavového kužele tomu odpovídá i největší mocnost říčního miocénu ve východníčásti červenopotocké kotliny ato nejen v katastru Červeného Potoka, ale také severozápadně od Malé Moravy, kde jsou zachovány polohy štěrků a písků v okolí kóty 653 m. Druhou oblastí výskytu miocenních akumulací, podstatně menších rozlohou a víceméně roztříštěných do reziduí, vzniklých erozí a denudací rozsáhlejších sedimentů, je systém pokryvných útvarů severní části Králické brázdy, západně a severozápadně od Králík a v blízkosti průlomového údolí Tiché Orlice mezi Lichkovem a Mladkovem. Nejrozsáhlejší říční sedimenty byly zjištěny v těsném sousedství říčního miocénu červenopotocké kotliny v úseku mezi Králíky a Prostřední Lipkou [podle BALATKY a SLÁDKA (1965) - Králický štěrkový kužel]. Lze jej přesněji vymezit jako plošinu lokalit Nad dráhou a Hlíny s poněkud nižším povrchem, než je tomu v případě akumulace červenopotocké kotliny, s max. nadm. výškou 596 m, vpravo od silnice z Králík do Prostřední Lipky. Min. výšky akumulace dosahuje na svém severozápadním okraji v lokalitě Nad dráhou. Sklon sedimentů, které jsou bezprostředním pokračováním náplavového kužele Moravy z červenopotocké kotliny, dokládá, že miocenní Morava byla přítokem Tiché Orlice. MEISSNER (1911) uvádí, že tento štěrkový kužel" patřil spolu s náplavy severněji tekoucí Nisy k jedné velké, ploché, k západu se svažující štěrkové rovině". Podloží sedimentů tvoří křídové opuky (např. v zářezech železniční tratě severně od nádraží v Králfkách, jižně od kostela v Prostřední Lipce, východně od kóty 596 m apod.), nad nimiž -20-

jsou polohy šedobílých až žlutých, místy zahliněných křemitých písků. Svrchní náplavový horizont je tvořen hrubými křemennými a kvarcltovými štěrky, místy se vyskytují hrubě opracované fosilně zvětralé sněžnlcké a zejména gieraltowské ruly přecházející do zvětrallnového zahliněného pokryvu. Mocnost náplavú byla poprvé zjištěna MEISSNEREM (1911) v pískovně východně od silnice z Králík do Prostřední Lipky a činí 8 m. BALATKA a SLÁDEK (1965) uvádějí systém těchto sedimentů jako štěrkový kuželorlicko-lipkovský", jenž bylnanesen ve směru nejhořejší Kladské Nisy mezi Pisary, Boboszówem, Dolní a Prostřední Lipkou a Hefmanicemi v 570-530 m, na polském území až do 600 m podle údajů MEISSNERA (1911)". Podle obou autorů jsou oba zmíněné štěrkové kužely (jak červenopotocko-krállcký, který je mohutnější, tak orlicko-lipkovský) dvěma generacemi podhorských kuželů. Ostatní akumulace miocenních říčních sedimentů patří Tiché Orlici a jejím přítokům, při hranici s Polskem pak Lipkovskému potoku. U Dolní Lipky byly odkryty dvě polohy štěrků, přičemž spodní, silně navětralé, a svrchní s čerstvějším materiálem" by ukazovaly na dvě sedimentační období v průběhu miocénu v souvislosti s kolísáním hladiny miocenního moře v Lanškrounském zálivu. Jejich důsledkem byly změny hlavní erozní báze příčinně související s neogenními tektonickými pohyby. Uvedená akumulace žlutých až šedožlutých písků s polohami drobných až hrubých, silně zvětralých štěrků, zaujímá malou plochu mezi železniční tratí Llchkov - Prostřední Lipka a mezinárodní železniční tratí Lichkov - Varšava, v nadm. výšce 530 m. Llpkovský potok akumuloval v poměrně značné míře, vzhledem ke své vodnatostl, a zbytky jeho miocenních náplavú se, kromě uvedené akumulace, jež vykazuje spojitost s mlocenním tokem Moravy, objevujítěsně před jeho soutokem s Tichou Orlicí východně od Lichkova. Podle A. LEPPLY (in MEISSNER 1911) vykazují sedimenty původního toku Tiché Orlice severnísklon směrem do kladské kotliny. Sám MEISSNER toto tvrzení popírá. Faktem zůstává, že náplavy Liptovského potoka, byť leží na úrovni rozvodí, vykazují spíše sklon k jihu až jihozápadu. Akum ulace miocenního toku Tiché Orlice a jejích přítoků jsou plošně nevýrazné. Jedna z nich se nachází na jihozápadním okraji Králík. MEISSNER (1911) se domnívá, že jde o jižní část náplavového kužele, který ústí do Kladské kotliny z kotliny červenopotocké. Složení i sled jednotlivých vrstev by tomuto tvrzení odpovídalo - křídové podloží, polohy písků, zahllněné štěrky, max. mocnost sedimentů na východě, sklon k západu. Nadmořská výška této akumulace kolísá mezi 560-565 m. Další drobná akumulace říčního miocénu se zachovala mezi Tichou Orllcía Lipkovským potokem; po jejím povrchu je vedena silniční komunikace z Lichkova do Dolní Lipky. Její max. výška činí 543 m, šířka dosahuje necelých 500 m. Ze srovnání úrovně tohoto náplavú s akumulací již uvedenou, nacházející se poněkud -21 -

severněji na pravém břehu Lipkovského potoka při státní hranici s Polskem, vyplývá genetická i časová souvislost týkající se akumulační schopnosti obou toků v závislosti na jejich transportní rychlosti. Sedimenty říčního miocénu byly zjištěny i na jihozápadním okraji Kladské kotliny v katastru Dolních Boříkovic na přechodu mezi svahovými hlínami východních svahů Bukovohorské hornatiny a křídové výplně králického příkopu. Tvoří úzký pruh východně od kóty 571 m, mají mírný sklon a severní orientaci. Jejich materiál je podobný štěrkům a pískům již zmíněných náplavů. Pod půdním pokryvem jsou polohy štěrků z valounů sněžnických rul, dosahující v průměru až 0,5 m. Jižním směrem přecházejí do šedobílých písků, jejichž podloží tvoří písky rezavě hnědé. Východním směrem se štěrky vytrácejí. Vzhledem k nadm. výšce srovnatelné s výškou sedimentů říčního miocénu na severovýchodě, poloze, struktuře, orientaci a sklonu sedimentů, je logické předpokládat, že jde o akumulaci stejného data vytvořenou konsekventním přítokem Tiché Orlice, s největší pravděpodobností dnešním Boříkovickým potokem. Poslední v terénu výraznější relikt říčního miocénu je zachován na pravém břehu nad dnešním údolním dnem Tiché Orlice mezi Lichkovem a Mladkovem, severně od lokality Ovčárna, v relativní výšce 25-30 m. Jeho absolutní výška se tedy pohybuje při značném spádu toku při vstupu do průlomového údolí mezi 550-555 m. Akumulace je dlouhá asi 500 m, šířka dosahuje necelých 150 m. Štěrky na povrchu přecházejí severním směrem ke státní hranici do svahových kamenitých hlín. Spodní horizont tvoří ochuzené šedožluté až žlutohnědé písky, které jsou uloženy na jílovitě zvětralých křídových sedimentech. Zbytky rozsáhlejší miocenní akumulace se objevují jihozápadně od Králík na lokalitě Horní les v nadm. výšce od 546 m do 561 m, přičemž rozdílná výška dokumentuje měnící se intenzitu denudačních procesů. Malý štěrkový náplavse zachoval u kóty 549 m, západně od předchozího. Nevýrazně v terénu vystupují štěrky mezi uvedenou kótou a Dolními Boříkovicemi. BALATKA a SLÁDEK (1965) zjistili v údolní nivě Tiché Orlice štěrky mocnosti až 7 m, u nichž předpokládajítéž miocenní stáří. Ostatní akumulace říčního miocénu se vyskytují mimo oblast Králické brázdy jižně od Těchonína, v okolí Jamného a Jablonného n. Orlicí, přičemž se postupně zvětšuje šířka náplavů k jihu, do regionu Lanškrounská. Podle MEISSNERA (1911) dosáhly náplavy v blízkosti miocenního moře 470-500 m nadm. výšky a jsou srovnatelné s vrstvami říčního miocénu Tiché Orlice, Lipkovského potoka a Moravy ve výškách kolem 600 m. Kvartér se v povodí Tiché Orlice nijak výrazně neprojevil. Akumulace tohoto období byly erozí a denudací v interglaciálech z větší části odstraněny a vzhledem k nepatrnému spádu Tiché Orlice i jejích přítoků se ani na zbytcích neogenních štěrků a štěrkopísků nezachovaly výrazné erozní zářezy; pokud byly vytvořeny, plošný splach vzniklé hrany terénních stupňů setřel. Lokality kvartérních sedi- -22-

mentu byly zjištěny pouze v katastru Lichkova a mezi touto obcí a Mladkovem. Starší akumulačníterasa ve výšce 10 m nad údolní nivou byla zjištěna v prostoru železnlčnístanice Lichkov. Při téměř600 m délky ve směru toku a více než 300 m šířky se její povrch mírně sklání k jihu. Materiál terasy tvoří zahllněné štěrky s převážným obsahem rul, křemene a kvarcitu, s menší příměsí písku. Na severním okraji přechází terasový stupeň do svahových a kamenitých soliflukčně přemístěných hlín. V průlomovém údolí Tiché Orlice mezi Lichkovem a Mladkovem řeka výrazně mění svůj spád a její doposud zhruba Z - S směr se prudce stáčí k jlhojihozápadu až jlhojlhovýchodu. Mění se i charakter koryta, v němž se objevují skalní prahy a balvany namísto štěrků a písků východnějšího úseku. Zhruba 2 m nad úzkým pruhem nivy při pravém břehu jsou vyvinuty dvěterásky, přičemž prvnílemuje tok v jeho ohybu jižně od lokality Ovčárna v délce asi 50 m, druhá sleduje směr toku o 50 m východněji; obě jsou tvořeny štěrkopísky. Závěr Vývoj říčního systému v nejhořejší části povodítiché Orlice dokládá současný stav fluviálních tvarů vyvinutých na svrchnokřídové výplni králického příkopu. Tichá Orlice, která pramení na západním svahu Jeřábu v Hanušovické vrchovině v nadm. výšce 780 m, byla počátkem neogénu s největší pravděpodobností pouze přítokem dnešní Moravy pramenící 50 m pod vrcholkem Králického Sněžníku a odvodňujícítehdy západníčást pohoříkjihozápadu do Králické brázdy. Dokazuje to miocenní štěrkový kužel červenopotocko-králický (BALATKA et SLÁDEK 1965) s osou SV-JZ a zmenšující se mocností sedimentů jihozápadním směrem. Štěrkový kužel orlicko-lipkovský byl zčásti vytvořen nejhořejším tokem Kladské Nisy, zčásti akumulací samotné Tiché Orlice (resp. toku, do něhož Tichá Orlice v té době ústila). Erozní bází toku, který odvodňoval Králickou brázdu, se během miocenní transgrese stala hladina lanškrounského zálivu, jako tom svědčí sedimenty mořského miocénu, v jejichž těsném sousedství byly zjištěny nejníže položené akumulace říčního miocénu v úrovni 470-500 m. Výška těchto náplavů je srovnatelná s miocenními sedimenty obou zmíněných podhorských kuželů. Postupující říční pirátství Krupé odvodňující východní svahy Králického Sněžníku vedlo k načepování nejhořejší Moravy v její prospěch a následné denudaci sedimentů východní části červenopotocké kotliny. Stejně tak zpětná eroze toku, který v té době odvodňoval severní část Kladské kotliny na území dnešního Polska k severu, podchytila Kladskou Nisu, o čemž svědčí prudký ohyb současného toku západně od Heřmanic. Vedoucí postavení při odvodňování Králické brázdy poté připadlo Tiché Orlici, jež musela v důsledku postmiocenního zdvihu Orlických hor epigeneticky překonat zvedající se hlavní hřbet pohoří v úseku mezi Lichkovem a Mladkovem silnou hloubkovou erozí. -23-

Vývoj říčního systému severní části Králické brázdy byl v podstatě ukončen v závěrečné etapě neogénu. Kvartér se projevil denudací obou podhorských kuželů, jež byla umocněna jednak soliflukcí, jednak boční erozí Tiché Orlice, Lipkovského a Boříkovického potoka s následným rozčleněním orlickolipkovského kužele do několika nesouvisejících reliktních akumulací. Říčnísystém Tiché Orlice nepostihly v kvartéru žádné výrazné změny. Toky v celém rozsahu Králické brázdy charakterizuje v současné době převážně boční eroze jak náplavů, tak i křídové výplně králického příkopu, pouze epigenetický úsek toku Tiché Orlice západně od Lichkova je neustále díky velkému spádu pod vlivem eroze hloubkové. Podle BALATKY a SLÁDKA (1965) je horní tok Tiché Orlice v současnosti ohrožen pirátstvím Moravy, Kladské Nisy a od jihu Březne. Literatura: BALATKA B. et SLÁDEK J. (1958): Vývoj výzkumu říčních teras v Českých zemích. - ÚÚG, Praha, 30: 120-125,181-187. BALATKA B. et SLÁDEK J. (1963): Kproblematice terasového systému českých fek. - Sborník ČSZ, Praha, 68/1: 67-71. BALATKA B. et SLÁDEK J. (1963): Předběžná zpráva o výzkumu říčních teras a Stěrku v povodí Jizery a Orlice. - Sborník ČSZ, Praha, 68/2:172-177. BALATKA B. et SLÁDEK J. (1965): Pleistocénní ser. MPV, 75/11. vývoj údolí Jizery a Orlice. - Rozpravy ČSAV, Praha, BALATKA B., LOUČKOVÁJ. et SLÁDEK J. (1966): Vývoj hlavníerozníbáze českých řek. - Rozpravy ČSAV, Praha, ser. MPV, 79/9. DEMEK J. et al. (1965): Geomorfologie Českých zemí. - Praha KLEMENT F. (1928): Das Talsystem der March - Mittelbord. - Firgenwald, Reichenberg, p. 33-45. MALKOVSKÝ M. (1979): Tektogeneze platformního pokryvu Českého masívu. - ed. ÚÚG Praha. MEISSNER A. (1911): Die Talgeschichte der Stillen Adler in OstbOhmen. - Geographischer Jahresbericht aus Österreich, Wien, 9:193-229. OPLETAL M. et al. (1980): Geologie Orlických hor. - ed. ÚÚG Praha. PAUK F. (1948): Zpráva o předběžném mapování krystalinika v Orlických horách a na Králickém Sněžníku. - Věstník SGÚ, Praha, 23:155-160. PAUK F. (1949): Zpráva o mapování krystalinika v Orltkých horách a na Králickém Sněžníku. - -VěstníkSGÚ, Praha, 24:138-141. REŽNÝ K. (1979): Skalní tvary v Orltkých horách a Podorlicku. - ed. OMOH Rychnov n. Kn. SCHÖN H. (1928): Ober die morphologischen Verhaltnisse in die Gruppe des hohen Schneeberges. - Firgenwald, Reichenberg, p. 93-104. SLÁDEK J. (1977): Zeměpisné vymezení a regionální členění. - In: ROČEK Z. /red./ Příroda Orlických hora Podorlická, p. 13-87, ed. SZN Praha. SVOBODA J. et al. (1961): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1 :200 000, M-33-XVII, list Náchod, -ed. ÚÚG Praha. VÍTEK J. (1994): Průlomová údolív Orlických horách. - Panorama, Dobré, 2: 52-62. -24-