Historie novoborské muniční výroby (5. část) Autor: Marcel Pištěk Základním zdrojem informací pro vytvoření 5. části byly materiály ze Státního oblastního archivu v Litoměřicích, Moravského zemského archivu a Archivu bezpečnostních složek v Brně, podnikového archivu ZPA, n. p. Nový Bor, internetu, historických a odborných publikací. Zdroje informací, jako názvy publikací a internetové stránky, budou uvedeny na konci tohoto dílu. Zvlášť chci poděkovat všem pamětníkům, se kterými jsem se osobně sešel a kteří mi poskytli informace o historii Nového Boru a místní muniční výrobě. Jedná se především o tyto osoby: - Jaroslav Hloušek ve vojenské a civilní výrobě pracoval od roku 1942, nejprve na pozici soustružníka a potom jako technolog výroby, - Vladislav Jindra historik a kronikář města Nový Bor, - Miloslav Smetana po válce pracoval ve vojenské a civilní výrobě jako technolog výroby, - Zdenek Pražák ve vojenské a civilní výrobě pracoval od poloviny 70. let, - Otto Pfeifer ve vojenské a civilní výrobě pracoval nejprve jako nástrojář, a potom jako konstruktér, - Tadeáš Zatloukal po válce pracoval ve vojenské a civilní výrobě jako technolog výroby. V tomto článku se objevují kopie originálních fotografií a dokumentů, které neslouží k propagaci komunismu, ale jako doklad k prokázání reality tehdejší doby. Československý zbrojní průmysl poválečné znovuobnovení výroby Po únorovém převratu v roce 1948 bylo dovršeno úplné začlenění Československa do sovětského bloku. Výrazně se tím ovlivnily vojenské výdaje a došlo k úpravám plánů na vyzbrojení československé armády z roku 1947. Přestalo se počítat s kořistním materiálem a výzbroj armády měla být unifikovaná se sovětskou armádou. Cílem bylo vyzbrojit československou armádu tak, aby do konce roku 1953 byla připravena na případnou realizaci aktivní obrany. Toho mělo být dosaženo nejvyšším využitím kapacity existujících zbrojních závodů, jejich rozšířením, umístěním zbrojní výroby v dalších strojírenských závodech a rozsáhlou investiční výstavbou při využití materiální, technické a technologické spolupráce se SSSR. Tato skutečnost tak předurčila a ovlivnila rozvoj československého zbrojního průmyslu. Budování zbrojního průmyslu v 50. letech bylo plně podřízené vojenské doktríně a vojenskostrategické koncepci SSSR. Úkoly ve vyzbrojování jednotlivých zemí východního bloku byly formulovány v lednu 1951 na poradě u Stalina. Na protokol z moskevského jednání Československo navázalo řadou dokumentů, které specifikovaly požadavky na zbrojní průmysl. Realizace výsledného Projektu plánu maximální zbrojní výroby z března roku 1951 měla dalekosáhlé důsledky na celé hospodářství a stala se jednou z hlavních příčin změny pětiletky v roce 1951. Produkce letecké a pozemní bojové techniky a k nim zbraní a munice se až na výjimky opírala o sovětské vzory. Naopak u ručních zbraní převládala návaznost na tradiční československou výrobu. Obnovena byla téměř ve všech původních podnicích s tradicí zbrojní výroby. Přezbrojení armády mělo dopad na zvýšení její bojeschopnosti, ale pohltilo vysoké finanční a hmotné prostředky. Požadavky vojenské správy na průmyslovou výrobu stouply v letech 1950-1952 na čtyřnásobek. Vojenská produkce se zvýšila v celkové strojírenské výrobě v letech 1950-1953 ze 4 % na 27 %. V letech 1948-1952 byly výdaje ministerstva národní obrany kolem 85 mld. Kčs. K tomu byly vytvořeny mimořádné finanční položky na obranu ve výši asi 120 mld. Kčs. V průběhu pětiletky se prosazovaly prvky válečné ekonomiky podporované centrálně řízeným hospodářstvím. Úkoly v přezbrojení armády měly spolu s těžbou uranové rudy prioritní charakter a promítaly se do průmyslové politiky rozmístění investic, pracovních sil a bytové výstavby.
Měly proto také důležitý vliv na zahraniční obchod vývoz. Přes stávající obavy sovětských vojenských orgánů o schopnosti Československa čelit případnému vojenskému napadení silami NATO nepřikročilo sovětské vedení k rozmístění svých jednotek na československé území a spokojilo se s kontrolou československé armády. Současně s obnovou zbrojní výroby na území dnešní ČR došlo v dalším období ze strategických důvodů k přesunu většiny výrobních kapacit a vojenských programů do podniků na Moravě a na území Slovenska. Tato industrializace byla podmíněna už dvouletým plánem z let 1947-1948. Hlavní částí plánu byl přesun 337 průmyslových podniků na Slovensko, čímž se vytvořilo 24 tisíc nových pracovních příležitostí pro místní obyvatelstvo. Prioritu dostal ze strategických důvodů těžký průmysl, především strojírenský, zbrojní a chemický a také hydroenergetika. Stav novoborského podniku v letech 1947-1952 Na konci roku 1947 proběhlo celozávodní jednání o budoucnosti podniku. Za jeho pozadím stály dlouhotrvající politické neshody mezi sociálnědemokratickým vedením a komunistickou frakcí. Komunisté si vyžádali přítomnost poslance Národního shromáždění za KSČ Augustina Klimenta, který přislíbil podporu v realizaci výhledového výrobního programu a jeho materiálního zabezpečení. Kliment byl krátce nato zvolen ministrem průmyslu komunistické vlády (15. června 1948) a pod jeho vlivem se situace v podniku výrazně změnila. Funkci ministra zastával až do své smrti v roce 1953. Zachování muniční výroby v Novém Boru bylo přinejmenším nestandardním krokem, popírajícím veškerá nastavená pravidla o přesunu zbrojní výroby do centrální části bývalého Československa. Myslím si, že tomu dopomohly kontakty s předními představiteli Gottwaldovy vlády Augustinem Klimentem a Václavem Kopeckým. Situace se nezměnila ani pozdějším Usnesením ÚV KSČ z února 1954 o zabezpečení speciální výroby. Dne 5. 2. 1948 byl bývalý závod 2 vyjmut vyhláškou ministra průmyslu č. 218 z podstaty Chronotechny, n. p., a převeden pod ředitelství plzeňské Škodovky. Nový název podniku byl Škodovy závody, n. p. v Plzni, závod Nový Bor. Vedoucím závodu byl do 28. 2. 1948 Ing. Hájek. Nedostatek zakázek pro vlastní výrobu vedl ke kooperaci s ostatními podniky Škodovky. Aby se zajistila práce všem kmenovým zaměstnancům, byla řada z nich odvážena nákladními vozy do mladoboleslavské Škodovky. Závod 1 byl oddělen a spojen s podnikem Ertl. Oba podniky byly převedeny pod správu národního podniku Borocrystal. Jejich hlavní náplní zůstala sklářská výroba. Řada nemovitostí doma i v zahraničí vlastněná Chronotechnou, n. p., byla prodána, nebo byla převedena pod správu jiných podniků. 28. února 1948 byl v závodě založen komunistickými předáky akční výbor vedený Karlem Žížalou, Josefem Buriankem a Václavem Živným. Po únorovém převratu nastaly v podniku politické represe. Řada zaměstnanců nesouhlasila s plány, které akční výbor navrhl. Krátce nato byla zahájena, jak uvádí dobová dokumentace, politická očista hospodářského aparátu, která ale nebyla dovedena do úplného konce. Mnoho zaměstnanců pochopilo a změnilo politickou orientaci, nebo bylo propuštěno. O nových poměrech v závodě svědčí tento zápis: Zaměstnanci závodu, kteří se nijak zvlášť neprovinili, avšak odmítli podepsat rezoluci za požadavky Ústředního akčního výboru, byli potrestáni přísnou důtkou. Krátce nato bylo vše pod úplným vlivem komunistického aparátu a v podniku byly postupně založeny organizace typické pro svoji dobu údernické hnutí, svaz mládeže, revoluční odborové hnutí, lidové milice apod. Vedoucím závodu byl zvolen Ing. František Vaněk, který ale tuto funkci zastával krátce, a to do 31. 5. 1948. Jeho nástupcem se stal František Kubík, kterého na kratší dobu nahradil Václav Písařík. Od 16. 3. 1949 funkci zastával už jako podnikový ředitel Emil Sochor.
K 1. 1. 1950 byl novoborský závod převeden pod ředitelství Škodových závodů, n. p. Adamov. Nový název podniku nesl označení Škodovy závody, n. p. Adamov, závod Nový Bor. Podnikovým ředitelem zůstal Emil Sochor. K 31. 12. 1952 došlo k úpravě názvu podniku s označením Adamovské závody, n. p. Adamov, závod Nový Bor. Ředitelem závodu byl do 18. 10. 1952 Emil Sochor, kterého nahradil pozdější ředitel Adamovských strojíren, n. p., Josef Chalikov. Po tuto dobu byly muniční výrobky označovány kódem Adamovských strojíren fut. Instrukce závodního ředitelství k fotografování v podniku Jako provoz zvláštní důležitosti podléhal přísnému režimu, kontrolám ozbrojenou stráží a sledovanosti osob pracujících v podniku. V roce 1949 byl odhalen zaměstnanec, který z podniku vynesl technickou dokumentaci. Za špionáž vojenského charakteru byl odsouzen novoborským soudem k 20 letům vězení. Propuštěn byl v rámci amnestie po 5 letech. Myslím si, že tato skutečnost byla hlavním důvodem k odvolání Václava Písaříka z funkce ředitele. Podrobnější informace k tomuto případu se v archivech nenachází. Počet zaměstnanců v letech 1949-1952 rok 1949 1950 1951 1952 celkový počet zaměstnanců 477 562 757 916 počet dělníků 410 468 625 742
Situační plán závodu z roku 1949 Legenda: 1 tovární objekt 2 původní objekt kuchyně 3 truhlářská dílna 4, 5 sklad materiálu 6 přístřešek pro jízdní kola 7 kůlna 8 otevřený přístřešek 9 objekt závodního ředitelství x pozemek Borocrystal, n. p. V roce 1949 převzal závod od národního podniku Borocrystal část objektu nazývaného Mühlhaus, kde byl narychlo umístěn provoz povrchové ochrany galvanizace. Zbytek objektu byl převzat v roce 1952. V objektu byla zřízena závodní kuchyně s jídelnou a ordinace závodního lékaře a zubaře. Provoz povrchové ochrany byl později z nevyhovujících důvodů přemístěn do nově vybudovaného objektu. V roce 1951 byla realizována přístavba hlavní budovy. Nad dostavěným vchodovým podloubím s vrátnicí byly vytvořeny kancelářské místnosti administrativy závodu, čímž se uvolnily další prostory pro výrobu. Fotografie továrního objektu s přístavbou počátek 60. let Znovuobnovení muniční výroby K realizaci znovuzavedení výroby pro potřebu obranného průmyslu docházelo pozvolna a s častými problémy. Aby byla muniční výroba (nazývaná jako speciální výroba) zahájena v tak velkém rozsahu, bylo nutné přeškolit stávající personál a přijmout nové pracující. V podniku bylo už v roce 1946 založeno učňovské středisko. Jeho hlavním úkolem bylo vychovávat specialisty pro strojírenskou výrobu. V roce 1952 byl dodatečně získán pro učňovské dílny dům v Třebízského ulici. Spolu s prvními vedoucími Fialkou a Kratochvílem se podílely na odborné přípravě osoby pracující ve zbrojní výrobě už za války. Jednalo se nejen o osoby české národnosti, jako byli Jaroslav a Oldřich Hlouškovi, Josef Pluhař, Rudolf Svoboda, Stanislav Rolc, Zdeněk Košek nebo František Kořínek, ale i neodsunuté osoby německé národnosti.
Jelikož se jednalo o podnik důležitý pro obranný průmysl, noví zaměstnanci procházeli výběrovým řízením a byli pod drobnohledem utajených složek komunistického aparátu. Pro cizince pracující v podniku bylo požadováno na ministerstvu národní obrany povolení k zaměstnávání. Během shromažďování informací o borské poválečné muniční výrobě se objevily velmi zajímavé informace o Waltru Wödlichovi, který byl důležitou osobou u znovuzavedení muniční výroby. Chtěl jsem se mu věnovat podrobněji, bohužel mi jeho potomci bližší informace odmítli poskytnout. Uvádím pouze tyto: Kopie personálního zařazení Waltra Wödlicha ve Werk II (rok 1941) Walter Wödlich se narodil 18. 9. 1920. Během války a po jejím skončení žil v Arnultovicích. Do Rachmannových závodů, kde pracoval jako pomocný dělník, přišel ještě před válkou. Jeho schopností si všiml Wilhelm Rachmann ml. Spolu s jeho synem Albertem byli odesláni ke studiu na strojírenské škole v České Lípě. Po ukončení studia absolvoval vyšší odborné vzdělání v Berlíně, po jehož úspěšném ukončení získal titul nediplomovaného inženýra. Pracoval nejprve ve spodním závodě (za války Werk I) a po založení horního závodu (Werk II) byl zařazen na pozici dílenského mistra. Již během války se u něho projevil talent pro materiálové konstruování. Jako mladík německé národnosti měl být několikrát odeslán na východní frontu, ale díky svým schopnostem byl pod ochranou Rachmannů. Během války vyšlo nařízení o omezení materiálních zdrojů, především barevných kovů. Wödlichovi se podařilo vytvořit variantu zapalovače Zt.Z. S/30 z alternativních materiálů (písmenné označení B1). Ke konci války ho od opětovného nástupu na frontu zachránila spolupráce s konstruktéry v oblasti letectví, kde se úspěšně podílel na vývoji materiálů pro lopatky proudových motorů. Po skončení války mu hrozil odsun. Jeho odborné znalosti a pozitivní přístup k vězňům a nuceně nasazeným ho před odsunem zachránily. Po určité období mu bylo přítěží, že se před válkou dobrovolně přihlásil k německé národnosti a že byl členem NSDAP. V bývalých Rachmannových závodech byl zařazen jako provozní pracovník, který seřizoval nebo opravoval obráběcí stroje. Když vzešel požadavek na opětovné zavedení muniční výroby v Novém Boru, stal se Wödlich díky svým znalostem a zkušenostem jednou z nejdůležitějších postav. Vedoucí představitelé pozdějšího ředitelství Adamovských strojíren si toho byli vědomi. Od roku 1950 ho zaměstnali v Adamově, kde pracoval přibližně 3 roky. Podílel se na rozběhnutí výroby mechanických časovacích zapalovačů řady S30 a na zkonstruování nového typu zapalovače s mechanickým časováním, s pozdějším označením Emčz S30. Konstrukční základ pocházel z modelu Zt.Z. S/30, vyráběného za války v Rachmannových závodech. Kopie povolení k zaměstnávání Waltra Wödlicha ve zbrojní výrobě
Podstatnou změnou ale prošla úprava (zjednodušení) hodinkového strojku a způsobu úchytu kukly v těle zapalovače. Během tohoto období podal Wödlich spolu s konstruktérským týmem z Adamova několik vynálezů a zlepšovacích návrhů v oblasti strojního obrábění kovů. Kukly zapalovače vlevo starý typ, vpravo nový typ Hodinkový trojek vlevo původní typ (něm. Krupp-Thiel), vpravo nový typ (čs. konstrukce) V roce 1952 se vrátil do Nového Boru na pozici vedoucího výroby. V dubnu následujícího roku mu bylo uděleno jedno z nejvyšších státních vyznamenání Řád práce. Od roku 1958 byl zařazen na pozici výrobního náměstka. Tuto funkci vykonával až do poloviny 60. let, kdy se podnik kompletně přeorientoval na civilní výrobu. Následně odešel do podniku Lustry v Kamenickém Šenově. Další informace o něm se mi nepodařilo získat. Náplň muniční výroby v letech 1948-1952 Ještě v roce 1948 byla hlavní náplní výroby produkce fotouzávěr, elektrických hodin, závitového nářadí a šroubového materiálu. Muniční výroba byla znovuobnovena v roce 1949. Krátce probíhala společně s výrobou civilní, a to do konce roku 1950. V roce 1948 vzešel od ministerstva národní obrany na Škodovy závody požadavek jak na výrobu nových zapalovačů s mechanickým časováním, tak na přezkoušení už vyrobených kusů, včetně válečné výroby. Zapalovač S30 V říjnu a listopadu 1948 získala novoborská pobočka zakázku na výrobu komponentů zapalovačů S30 (např. podpěry roznětky, třecí podložky, těla zapalovačů, spojovací šrouby apod.) a od roku 1951 i celých kusů. Zapalovače S30 byly svojí konstrukcí kopií německého originálu Zt.Z. S/30. Výroba probíhala do roku 1952. Protože první rok výroby byl spojen s řadou závad, bylo v následujícím roce nařízeno provést překontrolování vyrobených kusů. Určité komplikace nastaly, když v rámci delimitace došlo k přesunutí značného množství strojů z Nového Boru do Adamova. Zapalovače řady S30 se používaly jak pro protiletadlové časovací střely trofejních zbraňových systémů (88 mm, 105 mm a 128 mm, včetně jejich cvičných variant), tak pro nově zavedenou výrobu 85mm a později 100mm protiletadlové munice sovětského vzoru. Zapalovače se u těchto časovacích střel používaly spolu s rozbuškovou pojistkou VDM sovětské konstrukce.
Výukový obraz zapalovače S30 a mčz S30 Od roku 1950 se výroba rozšířila o další muniční výrobky, nově zavedené do výzbroje tehdejší armády. Byly to představitelé zapalovačů čs. konstrukce s označením PD-30. Používaly se pro ostré protipancéřové granáty (OPG, později PSv) od ráže 75 mm do 100 mm. Dále se v Novém Boru vyráběly zapalovače nz-40 pro ostré průpalné granáty (OPrG, později PrSv) od ráže 76 mm do 122 mm. Licenčně se vyráběly i sovětské zapalovače MD-10 pro 57mm protipancéřovou munici a rozbuškové pojistky VDM, používané s časovacími zapalovači řady S30. V roce 1952 byla zahájena výroba sovětského zapalovače KTM-1, používaného především pro tříštivé, tříštivě-trhavé a dýmové střely ráže 76 mm a 85 mm. 85mm náboj s časovací střelou čs. výroby 100mm časovací střela čs. výroby Zapalovače nz-40 a KTM-1
Technický výkres s detailem zapalovače PD-30 a 130mm raketometná střela Další zakázky tvořily zápalkové šrouby dělostřelecké munice s označením C12/50. Pro nově zavedenou 130mm raketometnou munici se vyráběly některé komponenty rakety, zapalovače nz-60 a krátce nato nz-62 a zážehové šrouby ZR-1 a ZR-2. Většina výše uvedených muničních výrobků se v Boru vyráběla do roku 1952. U zážehového šroubu ZR-1 byla výroba prodloužena do roku 1953 a u zapalovačů KTM-1 do roku 1957. Zápalkové šrouby C12/50 se vyráběly ještě v roce 1957. Výroba zapalovačů nz-60 a nz-62 se s krátkou přestávkou do Boru vrátila. Kromě uvedených výrobků se v podniku rozběhla také výroba ženijních rozněcovačů Ro-1, jejichž původní německé vzory Z. Z. 42 se v Rachmannových závodech vyráběly už za války. Zpočátku byly hlavními dodavateli plastových komponent pobočné provozy národního podniku PLASTIMAT. V polovině 50. let podnik zakoupil vlastní zařízení pro výrobu plastových součástí. Zápalky byly dodávány ze Zbrojovky Vlašim. Rozněcovače Ro-1 se v Novém Boru vyráběly v letech 1950-1954.
Speciální výroba tvořila v roce 1949 47 %, v roce 1950 68 % a v letech 1951-1952 100 % z celkové výroby. Muniční prostředky vyrobené v borském podniku obsahovaly pouze omezené množství výbušných komponent. Byly to roznětky, prachové pojistky, pyrotechnické zpožďovače nebo zažehovače. Všechny ostatní výbušniny, jako rozbušky a počinové trhavinové náplně, se laborovaly v ostatních muničních provozech na Moravě nebo na Slovensku. Pro potřeby uložení výbušných součástí byl zřízen sklad nejprve v areálu podniku a později na okrajové části Nového Boru. Pro funkční zkoušky roznětek a zápalek byl později vybudován objekt s pádovou věží, nacházející se přímo v areálu podniku. Ostatní podniková sdružení a organizace V roce 1950 byl založen podnikový protipožární sbor, který vedl V. Patka. Od roku 1952 měl 10 členů. Ve stejném roce byl založen fotbalový klub Škoda Nový Bor. V roce 1953 se přejmenoval na Spartak Nový Bor. V roce 1952 byla založena organizace Svazarm, která v následujících letech zahrnovala kluby motoristů, parašutistů, střelců, leteckých modelářů a radistů. Vnitřní stráž podniku Vnitřní stráž byla vytvořena na základě usnesení ÚV KSČ z 28. 3. 1952 a navazujícího usnesení vlády ČSR ze dne 10. 6. 1952. Zřízením Vnitřní stráže bylo 1. 5. 1952 pověřeno tajným rozkazem ministra národní bezpečnosti č. 58 z roku 1952 velitelství Pohraniční stráže, které se stejným dnem rozšířilo na Hlavní správu Pohraniční a Vnitřní stráže. V rámci Hlavní správy byl u operačního odboru zřízen přípravný štáb, který prováděl průzkum objektů předurčených ke zvláštní ostraze. Celkem bylo navrhováno střežit: 92 objektů, z toho 28 objektů ministerstva strojírenství, 25 objektů ministerstva spojů, 24 objektů ministerstva dopravy, 11 objektů ministerstva paliv a energetiky, 3 objekty ministerstva chemického průmyslu a sídlo prezidenta republiky. Mezi ně patřily Adamovské strojírny, n. p., a jeho podřízené provozy. Mezi hlavní úkoly Vnitřní stráže patřilo: - ochrana a střežení závodů a objektů zvláštní důležitosti, - vnější střežení pracovišť odsouzených osob a spoluúčast na stíhání uprchlých odsouzených, - spoluúčast na stíhání protistátních skupin a jednotlivců, - spoluúčast na likvidaci kontrarevolučních akcí. V období od 2. 5. 1952 do 1. 11. 1952 proběhla příprava osob předurčených pro zařazení do Vnitřní stráže, která byla doplněna o již existující útvary ministerstva národní bezpečnosti. Dne 15. 5. 1952 vznikl vyčleněním z Hlavní správy samostatný Sbor Vnitřní stráže. V následujících letech proběhlo několik etap reorganizací. Střežení novoborského podniku zajišťovali příslušníci 38. roty, 5. praporu Ústí nad Labem, spadající do podřízenosti 2. brigády Vnitřní stráže Praha. Příslušníci měli výložky a čepice (brigadýrky) fialové barvy a jako rozlišovací znak používali ozubené kolo s mečem a pěticípou hvězdou. Jarní úklid s použitím požární techniky před budovou bývalého ředitelství rok 1963 Od 1. 1. 1966 byla Vnitřní stráž převedena do podřízenosti ČSLA a ke dni 1. 7. 1966 byla jako samostatný druh vojska zrušena.
Další zdroje informací: Anna Bajzíková, Obranný průmysl a zbrojení fenomén státního sektoru (Případ Československa a České republiky) bakalářská práce M. Londák, Rok 1968 a ekonomická realita Slovenska M. Štefanský, Studená válka Slovensko 1946 1954 www.armada.vojenstvi.cz