BEROUNSKÉ REMINISCENCE

Rudolf Kadeřábek BEROUNSKÉ REMINISCENCE SPECIAL: SÁGA RODU KŘÍŽŮ 100+1 ROK MLÝNA A PEKÁRNY U KŘÍŽŮ 100+1 SKAZKA, LEGENDA A PŘÍBĚH 100+1 BEROUNSKÝ OBČAN, POSTAVA, OSOBNOST

Tento projekt je realizován pod záštitou senátora Parlamentu České republiky Jiřího Oberfalzera.

text Rudolf Kadeřábek 2009 fotografie archiv rodiny Křížů ISBN 978-80-904318-1-2

Rudolf Kadeřábek BEROUNSKÉ REMINISCENCE SPECIAL: SÁGA RODU KŘÍŽŮ

NEVYKOLÍKOVANÉ HŘIŠTĚ Kde je shoda, i zlé je dobré, kde neshoda, i dobré je zlé. Směsice vůní z kuchyně za krámem divže nevymáčkla tabulky v oknech. Dveře, nejen u krámu, navečer i ze dvora se netrhly. K úplnosti štědrovečerních tabulí v některých statcích a chalupách ještě něco chybělo, tak se chodilo ke Křížovi zadem. Už odpoledne přinesla paní Anežka pro paní Marii jako vánoční dárek cizí časopis Ladies Home Journal. Mimo modely z pařížských salónů obě ženy, navenek si blízké, vnitřně vzdálené, cizí, studené až k pohrdání zaujal inzerát na svíčky pro vánoční stromek, šňůra s devíti žárovičkami, výrobek Edison General Electric Comp.. Letos si v obci bez elektřiny ještě vystačily se svíčkami ulitými z loje a včelího vosku. Došlo k jinému porušení tradic. Každoročně obchodník Kříž obřad stejný na jedno brdo, včetně obdarovávání, nadšení, líbání, zklamání končil povzdechnutím tak, a už je po všem! Tentokrát nebylo, neboť to řekla s úlevou nedočkavá služka Matylda, ze které jindy aby slovo tahal párem volů. Navíc to z ní vypadlo jako nejvyšší čas, jděte už s vaším blbnutím do hajzlu! Paní Marie se na prostoduchou holku v letech rozkřikla: Co vás to napadlo, ženská pitomá, to už jste zapomněla, že to má říci pan šéf? Do Nového roku na nikoho Kříž kloudně nepromluvil. O další nečekanou změnu se postarala paní Anežka. Poslala na Hod Boží s dárkem Křížově rodině svého chotě, statkáře s cibulemi na zlatém řetězu pod rozepnutým kožichem s vložkou z křečka. Sebevědomý hospodář skoro z největšího gruntu přinesl bilety do Národního divadla na operu Antonína Dvořáka Rusalku v nejméně vhodnou chvíli. Měl lístky přímo od libretisty Jaroslava Kvapila, který byl u něj častým hostem. Titulovali se pane příteli a vzácný hoste. Na Tři krále byla obou rodin v parteru Zlaté kapličky téměř celá řada. Ženy seděly vedle sebe, o pauze se daly upejpavě do Anežčiných vanilkových rohlíčků z cípatého kornoutu, a do řeči. Nesměle o divadle, zasvěceně o ničem, jak to ženy na toto vděčné téma dovedou. Dospělým se opera líbila, klukům jen éterické víly, jinak znuděně šmejdili zadky po plyši sedadel. Chlapi nepříliš sdílní, myšlenkami snad ve chlévě, v hospodě, nebo v posteli s některou z rusalek. Cestou domů se shodli, že lidstvo v tomto století uskuteční smělé sny, ba utopie. Kříž se svěřil hospodáři se svým, o mlýně plném techniky, lidí a ruchu, kde točí transmisí něco i při malém průtoku vody. Ví, že už padesát roků svět přechází od vodního kola k vodní turbíně. Nejrychleji se ujímají Francisky britského konstruktéra inženýra Jamese Bachena Francise. Dávají výkon až 800 koní. To všechno už Ludvík Kříž ví. Nemá ještě potuchy, že toho se už nedočká. Roku 1923 brněnský inženýr Viktor Kaplan takovou turbínu sestrojí. O čtyři roky později tutéž instaluje inženýr Adolf Kříž v Berouně. Ještě se píše rok 1903, ještě čtyři roky pohání voda řeky v Berouně líné mlýnské stolice v prospěch usedlého mlynáře Hendla. Tak dlouho opatrný, dumavý Ludvík Kříž váhá. Pak dá na Žida Heislera, který si neomaleně řekl o odměnu za tip a Hendlovi dal nůž na krk: Mlynáři, řeka je tu neklidná, nespolehlivá, málo proudná, musíte mému kunčaftu něco slevit. Teď váhá Hendl. Jak je doloženo, v listopadu 1907, obrací se na městské radní se dvěma problémy. Také proto, aby cenu nemovitosti udržel, jak si umínil. Při montáži železného mostu mezi mlýny v roce 1895 bylo všechno snadné. Při výstavbě železného mostu přes mlýnský náhon a ja- 5

lovou řeku mezi městem a Závodím na konci 19. století se na obou stranách musely navršit spousty materiálu, aby vznikla předmostí v úrovni erární silnice. Hendlův Ostrovský mlýn se ocitl pod haldou na úpatí navážky. Proto žádá radu města, ať dá haldu osvětlit, než se tam někomu stane neštěstí. Dále požaduje, ať rada zjistí, jak je to nyní s cestou z vrcholu haldy dolů k brodu k vile městského hygienika, MUDr. Vitáčka. Povozníci, sedláci, i přespolní si tu zvykají jezdit jako po veřejné silnici. Rada postupuje přípis radním, dr. Fischerovi a dr. Kotíkovi k prozkoumání a podání návrhů. Na výsledek čeká netrpělivě rovněž Ludvík Kříž. Spoléhá na správné vytýčení pozemku patřícího ke mlýnu a jak je to s cestou. Říká, že na nevykolíkovaném hřišti hrát nebude. Nehrál. Cesta vedoucí od mostu po haldě dolů není veřejná, patří ke mlýnu. LÍPA TAJNÝCH PŘÁNÍ Ó, vy lípy, jež ruka předků vsadila vás. Zjara 1908 Ludvík Kříž váží cestu do Berouna několikrát po sobě. Na dosavadní majetek má dobrého kupce, příbuzného paní Anežky. Přičinila se o to se sžíravou trpkostí v duši, ujímáním u srdce, zavlhlýma očima, vědoma si, že ztratí Křížovu tajně veřejnou, veřejně tajnou občasnou milou blízkost. Současně mu přeje, aby se domohl, po čem touží, oč usiluje. Chce mít na tom svůj podíl. I když si umí při jeho zaujatém, nadšeném vyprávění představit, oč tam v Berouně jde, ženská zvědavost s ní cloumá jak vichřice obilím před žatvou. Víc kvůli Anežce, než aby se radil s jejím mužem, koncem března pozve oba na obhlídku vyhlídnutého zboží. Paní Marie už tam s Křížem byla. S paní Hendlovou si padly do oka, a majetek se jí zamlouval také na první pohled. Ve vzduchu se tetelilo ospalé, zimomřivé, nerozkoukané jaro. Zabaleni v houních, hltali narašenou krajinu očima i nosem, ale pára jim šla od úst. Při poslední návštěvě byl Kříž v Berouně sám. S Hendlem si plácli a zapili to u Picka na náměstí griotkou. Kříž Hendlovi zatajil, že zbytek peněz shání horko těžko. Snáz než k penězům, dostal se k zajímavým informacím o historii místa, kde se chce s rodinou usadit natrvalo. Ludvík a Adolf budou mít pevné zázemí s bezpečnou vstupní bránou do života, Marie věno. Kdyby Bůh dopustil dřív, zanechá po sobě nezanedbatelné dědictví. Když v tu neděli, v kočáře ve čtyřech vjeli k Hendlovi do dvora, po vzájemném seznámení se Kříž předvedl jako znalec místní historie jak promovaný dějepisec. Statkáře a paní Anežku zaujal vzrušujícím vyprávěním, jak Žižka na Apríla 1421 zplenil zdejší klášter. K nelibosti statkáře líčil Žižku jako zvrhlého vůdce loupeží chtivé lůzy, která i jméno Páně brala nadarmo. Statkář, že dost četl o tom od Jiráska, ten vidí věci jinak. S hrdostí, jakoby u toho byl, líčil Kříž barvitě, že Otec vlasti Karel IV. se tudy brodil cestou z Říma, kde byl korunován na Římského císaře. Tehdy 15. srpna 1355 tu mlýn nepochybně stál a mlel. Pekli tady chleba i poplamenice. Kromě chlebem se solí, vítal mlynář vévodu svým vynálezem, berounskými koláči. Kříž se vytasil s útlou knížkou vlastence, buditele, dramatika Jana Nepomuka Štěpánka, hrou Berounské koláče o věrné, ohrožené a přec naplněné lásce kovářovy Verunky s tovaryšem Perlíkem. Dávala se v té době na Národním divadle. 6

Aby nebylo idyly a překvapení málo, paní Hendlová přinesla hostům ke kávě do parádního pokoje na litinovém plátu ještě horké berounské koláče. Mazané z obou stran. Anežka a paní Marie byly u vytržení. Hendl prozradil, že ví o Křížových nesnázích s penězi. Ať klidně spí, zdejší Hospodářská záložna mu zbytek půjčí. Ve správní radě už o tom hovořili, když se dověděli, že mezi ně chce přijít další podnikatel namísto Hendla, který už to vzdává. Jen, měl by Kříž vědět, že Hojkovi z náměstí to nějak nejde pod vousy. Cítí v něm možného rivala. Dělá tady totiž do všeho. Nyní, oponoval Kříž, on je tu ještě na návštěvě v cizím. Hendl je vodil zas venku. Ukázal jim nejdůležitější, vodní značku na kůlu v náhoně, vypálenou Zemskou technickou komisí. Nad ní zadržovat vodu, znamená ohrozit dolejší ostrovní mlýny, Zajíčkův a židovský. Pak se Hendl pochlubil něčím, co za ta léta, kdy tu působí, sám na sobě odzkoušel. Pod starou lípou v rohu dvora vzplanul jak koňský handlíř na dobytčím trhu. Zapřísahal se, že strom má duši, zasadil jej mlynář právě v den, kdy u brodu vítal Karla IV.. Kdykoli jej obejme, jeho tajné přání dojde naplnění. Navrhnul, ať to udělají teď v té vzácné chvíli všichni. První objala kmen paní Anežka, tak silně, div, že strom nevypustil duši. DEN D Kapří šupiny, podkovy, kominíci a další symboly štěstí se nesčítají. Marie Křížová lamentovala, že tak chaotické vánoce nepamatuje ani z dětství v Unhošti. A že tam, u nich v zájezdní hospodě, býval zmatek! Povozníci jedoucí od Kyšic do sebe honem něco hodili a práskli do koní, aby byli v Praze za světla. Lokál byl dopoledne plný místních, kteří netrpělivě čekali na poštovní dostavníky z obou stran, přivážející od příbuzných zajíce prošpikované olověnými broky, kejhající husy pod poklopy proutěných košů, balíčky pod stromeček, vánočky podle Rettigové. Někdo se dočkal alespoň dopisu, prasete, podkovy a čtyřlístku na pohlednici. Někdo jen vzkazu, že ti jejich příbuzní tam někde, jsou živi a zdrávi. Od doby, kdy službu c. k. pošty převzal pan Špaček ze Starého města, jezdili pošťáci načas. Vidíš, holka, Štědrý den, skoro poledne a chlapy jsem od rána ještě neviděla. Řeka nám teče pod okny a my snad budeme muset rybu jít někam koupit. Bylo by kam, stačilo jít na rynek a řezník Josef Bělohlávek měl kapry hladké, naháče bez šupin, nejlepší pověsti požívající z velkostatku Karla svob. p. z Lingenau ve Lnářích. To nemusely. V chodbě se ozval dusot jako když se hřebec žene za klisnou. Do kuchyně vpadli spolu s neurvalým, studeným průvanem, rozjařeni, šťastni, prokřehlí, benjamínek Adolf a dorostenec Ludvík. Kapr, kterého v kusu sítě vlekli, taky sotva popadal dech jako otec Kříž za nimi. Matko, ten snad k večeři pro všechny na řízky a na šupiny pro štěstí stačí! Kluci ho vyhrábli na česnech, jakoby tam na ně čekal. První kapr u Křížů nebyl na řízky ani na kmínu. Byl načerno, jako celá rodina tady ve městě. Napravi- 7

la to paní Marie na poslední chvíli, v poslední úterý 1907 na radnici. Snad se někdy potomci dovědí, proč právě ona přišla na úřad přihlásit sebe, manžela a děti k trvalému pobytu. Mžouravý, krátkozraký kancelista ještě víc přimhouřil oči za malinkými brejličkami, když vypisoval tuhou kartu, neboť mu muselo být známo, že Křížovi jsou na Hendlově mlýně už několik dnů. Sám starosta se ho hned po svátcích ptal, zda li někdo od nich přišel splnit základní občanskou povinnost. Zpětný zápis, to prosím, nemohu. Předpisy o evidenci občanů mi to nedovolují. Zítřejším dnem, 1. lednem 1908, to, prosím, vykonám na osobní odpovědnost. Ostatně je svátek, nikoli úřední den. Rozechvěn, úhledným, stínovým, nepatrně skloněným písmem, novým klapsperem na jedno namočení v kalamáři do rubriky Jméno a povolání nakreslil Křížová, jiným na žíhané násadce tenčeji Majitelka mlýna. Nelze zatím věrohodně vysvětlit, proč Marie Křížová je uvedena jako majitelka, ani proč choť Ludvík Kříž je zaznamenán ve sloupci s dětmi. Než se najde vysvětlení, je možné vystačit s jedinou verzí: jako kupující, nemovitý majetek nabývající, byla v kupní smlouvě uvedena Marie Křížová. Je vyloučeno, aby disciplinovaný, bdělý a ostražitý úředník uvedl do rubriky povolání slovo majitelka jen proto, aby tam nějaké bylo, nebo z úcty, respektu a s ohledem na pověst, jaké už se paní v obci těšila. Pečlivě, pátravě a pozorně studoval všechny křestní listy, oddací list, dosavadní domovské právo a další, které mu předložila. Nelze pokládat za zlý úmysl, jestliže u data přihlášení nejprve napsal rok 1907 a pak sedmičku výrazně přepsal na osmičku. Celý rok dosud psal všude sedmičky, zvyk je železná košile. Na jiných dokladech o onom Dni D, je všude správně 1908. Podle vzácného, protože autentického, současně provokujícího záznamu, bydlela Křížova rodina od 1. ledna 1908 v čísle popisném 8 ve III. městské čtvrti, tedy na Závodí. Sem nemovitosti, patřící k Ostrovskému mlýnu, ode vždy patřily. Dům s číslem 8 byl obytný, stáje, chlévy, stodoly, seník, sloužily k mlynářskému a zemědělskému podnikání. Všichni, kdo bydleli nebo podnikali v prostoru mezi řekou a pravobřežním náhonem až po jeho ústí do Litavky, byli rovněž závodští. Tento den lze mít za první v dlouhé řadě následujících roků, desetiletí, staletí, kdy byl rod Křížů s Ostrovským mlýnem v Berouně spjat. Po právu, s výhradou, než se objasní onen záznam, že majitelkou byla tehdy Marie Křížová, se Ludvík Kříž senior psal Mlynář Ostrovský. Od té doby se říká U Křížů, i po půl století, po které byla vlastnická kontinuita násilně nezákonně přerušena. 1908 osmičkový rok. Byla osma magickou číslicí rodu? Marie Křížová Stivínová má v letopočtu narození 1888 hned tři, její synovec Jan 1938 jednu. Osmičkami se to v datech rodu jen hemží. Magie roků končících osmičkou se dotkne rodu v budoucnu výrazně, významně i nespravedlivě každých deset let. Na další osmičková výročí je ještě čas. V kariéře rodu pokládejme symbolický rok 1908 za rok jedna. Není to ani v rakousko uherské monarchii rok ledajaký. Předsedou rakouské vlády je Max Wladimir von Beck. Chystají se volby do Českého zemského sněmu. V Berouně je starostou JUDr. Vilém Šmolcnop. V zastupitelstvu, které se dívá na Ludvíka Kříže a jeho záměry, s nimiž se netají s rozpaky, jsou i tací, kteří neskrývají závist. Marii Křížové bude v tomto roce 46, Ludvíku Křížovi otci 51, dětem Lůďovi 19, Adolfovi 15 a Marii 20 let. 8

9

MUŽI NA RADNICI Vrstvu prachu, skvrny a špínu z minulosti ani Pronto neodstraní. Než se písař vydováděl perem na přihlašovací kartě, někdo vyslepičil v patře purkmistrovi JUDr. Vilému Šmolcnopovi, kdože je dole. Ten se tam hrne, ve spěchu se srazí s Marií Křížovou ve dveřích, když ona už odchází. Představí se jí, dme se domýšlivostí, důležitostí a hlubokým dechem, div mu zlaté cibule nevyskočí z vesty. První srážka s ouřadem, to je pěkný začátek, pomyslí si ona. Ještě odpoledne sem musí znovu, s manželem, neboť purkmistr jinak nedal. Vždyť dal přednost jim, novým váženým občanům před vařicím ovarem a horkým grogem u řezníka Podgorného, jehož paní rád líbá teplou tučnou ruku. Uvítání v purkmistrově salonu je vřelé. Představí hostům pány radní v řadě, div že ne podle velikosti, vážnosti a majetku v městišti. Aloise Housku, Otto Wiesenbergera, Eduarda Mejstříka. Emanuel Hojka se dívá Křížovi ostře, zpytavě a přezíravě do očí. Skeptická paní Marie, která má té komedie plné zuby, si pomyslí, že ani to není dobré znamení. Ten chlap se jí vůbec nelíbí. Josef B. Horák, Václav Kohout jí i Křížovi připadají jako do počtu. Nevýrazné tváře, studení jak psí čumák, jak se o nich doma vyjádřila. Když jim ti patroni, ani ryba ani rak, potřásají rukama, praskají jim v nich klouby, Gustavu Zatloukalovi vrozené podnikatelské nadání kape ze šosu. Hned jak došlo na kávu, nabízí Křížovi výhodně vyschlé stavební dříví z pily a ostře pálené cihly i tašky ze svých kruhovek. Na placení nespěchá. Jako jediný ho oslovuje Pane továrníku, ať ostatní vidí, že on ví, kdo tady bude taky něco znamenat. S Josefem Hendlem se znají důvěrně, obchodně i privátně dlouho. Od něho přeci koupili mlýn s pekárnou a ostatní, s přetrvávající trpkostí, že zbytečně draho. JUDr. Šmolcnop si neodpustí ještě jeden rozvláčný, nudný a dlouhý proslov. Prodává své zásluhy o Beroun. On, že je vedoucí bytostí tohoto sboru, on prosadil přestavbu této radnice, ať si říká opozice, kritici a močhubové cokoli. Město získalo jeho přičiněním před pěti léty roku 1903 architektonický skvost, jako perlu na náhrdelníku štítových domů na náměstí. Pravda, podle návrhu Františka Coufala, sochařská výzdoba je od sochaře Viléma Amorta: Oba páni umělci jsou zdejší dobří rodáci. Také pan stavitel Josef Jelínek, od jehož firmy jsou stavební práce. My Berouňané držíme při sobě Tak nediplomaticky, neomaleně, rýpavě naznačil, že Ludvík Kříž je tu náplava a nemusí to mít mezi nimi lehké. Při zmínce o staviteli Josefu Jelínkovi je na místě dodat, že s ním měl Ludvík Kříž stejnou krevní skupinu a obdobné geny, předurčující je k podnikání ve velkém stylu. Obě firmy, které založili, za 40 let smete smršť zloby, bezpráví, zášti, katastrofa, jaká poznamená několik generací obou rodů. To, když nejen v tomto městě drželi spolu proletáři, nýmandi ducha. O nezákonnosti, jež si servítky nebere, o provinční brutalitě, o jiných mužích na radnici je ještě předčasné mluvit. Je přeci pár hodin před rokem 1908. Město podřimuje přikrčené, schoulené pod krátkou duchnou, o tom, co se děje jinde, toho moc neví. Ani nechce vědět. Užívá si tepla z vlastního dechu, těla, nohy nevyjímaje. 10

BLÍŽENCI A BÝK Láska se nevyprosí ani nevyhrozí (B. Němcová) Křížova rodina žije už pár týdnů v domě číslo 8 ve čtvrti Závodí. Ach, ta dotěrná osma! Ti, kdo věří na cosi nepojmenovatelného, neuchopitelného mimo naše vědomí mezi nebem a Zemí, na konstelaci hvězd a souvislosti mezi čísly a událostmi, ti v případě Křížových zabodují ještě několikrát. Tentokrát, s pomocí měsíčních znamení. Nejdříve ještě něco zcela přízemního. Rodičům kypí starosti pod rukama každým dnem. Jak se co nejrychleji prosadit v kraji u sedláků, obchodníků, jak získat peníze na stavbu, jak přilákat nové zákazníky. Naopak jedenáctiletý Adolf, devatenáctiletý Ludvík jsou v pohodě. Mohou si libovolně v klidu, v okolí, ve škole vybírat kamarády, zábavu a vzrušení. Zejména je přitahuje parta, která se baví o novém romantickém sportu v přírodě. Kluci přinášejí na schůzky časopis, kde se píše o britském generálu Robertu Stephensonu Smithovi Baden Powel. Zakládá ve Velké Británii organizace hochů ochotných něco něčemu a někomu obětovat, něco se naučit a užít si. Chodí stejně oblékaní, košile samá kapsa, klobouky se šňůrou pod bradu, staví si v lesích chýše, stany u řek, nebo spí někde jen tak pod širým nebem, vaří si na ohni jako zálesáci. Bez dohledu rodičů, jen s vůdcem. Hoši jsou z toho čtení nadšení, nažhavení, natěšení na prázdniny, že taky někam zdrhnou Mezi velkostatkářem v minulém bydlišti, jeho paní Anežkou a Křížovými korespondence neustává. K malé radosti paní Marie je Kříž zve už teď na velikonoce, jakoby nebylo dost času. A vůbec, proč? Vidí v tom zbytečné vydání na dva strávníky navíc. Bojí se, aby to nebylo často. Ze Smíchova jezdí vlaky přímo na Závodí, od roku 1897 už není třeba přestupovat v Dušníkách. Paní Anežka si na zimní dny u kamen opatřila knížku o zvěrokruhu, o jakémsi zodiakálním kruhu, čili zvířetníku. Propadá kouzlu mýtů, dočítá se, že Měsíc, přesto, že je jen oběžnicí Země, je pro astrology nejdůležitějším tělesem sluneční soustavy. Že znamení, ve kterém se nacházel v době, kdy jsme přišli na svět, ovlivňuje naši vůli, naše reakce v různých situacích, i náš citový život. A jakbysmet i to, co jsme zdědili, co se povahy týče, od předků. Některým pojmům paní Anežka nerozumí. Ale nebyla by to tajně milující žena, kdyby se jako prvním, nezabývala znamením svého duševního favorita Ludvíka Kříže. Narodil se 21. dubna 1857, takže si dosadila, že ve znamení Býka, druhém ve zvěrokruhu. Čte, že je plný rozporů, touží po okázalostech a současně je zemitě skromný, má rád košile s náprsenkou i dřeváky od hnoje. Má dar reagovat v každé situaci s překvapující vynalézavostí a činorodostí. Snadno drží na uzdě sklon k uspěchanosti, všechno předem rozmýšlí. To on ano! Ale jak má rozumět tomu, že je typ s velkým citovým potenciálem? Souhlasí to, že umí své city kontrolovat a ovládat, zejména ve vztahu k ní, což jí vadí. Někdy je nadmíru rozmrzelý a zádumčivý a ona si není jistá, jestli opravdu, nebo to jen hraje. Jinak je její Býk srdečný, laskavý, nesobecký. Že by ji překotně milující, jak je psáno, to tedy ne! Souhlasí s astrologem, který píše, že při nachlazení má silné bolesti hlavy a chraptí. Že má solidní tělesnou konstrukci, to jako, že je při těle, to opět sedí. Protože je na sladké. Býka Ludvíka charakterizuje smysl pro obchod a podnikání. V tom je dítětem Štěstěny, na níž se může spolehnout, takže je zbytečně opatrný. Ale nikdy si nevšimla, že by jeho vztah k potomkům přinášel sebou generační konflikty. Při srovnání s tím, co o Ludvíku Křížovi, mlynáři Ostrovském víme, všechno na něj padne jako ulité. Na generační konflikty je v sáze ještě brzy. 11

Což kdybychom si my přečetli dodatečně, jaká žena byla z hlediska astrologie Marie Křížová? Nic tím už nemůžeme napravit, ani pokazit, což by si nezasloužila. Narodila se 12. května 1862, tudíž ve znamení Blíženců. Charakterizuje ji, co do povahy všestrannost, ale nejbližší je jí kuchyně, plotna, domácí řád a žádné vzrušování. Byla dobrou, tichou společnicí, Ludvíkovým touhám, přáním dokázala vyjít vstříc i za polovinu cesty. Částmi těla, kterým vládnou Blíženci, jsou paže, ruce. Tolik práce, co zvládala ona, jinou ženu by položilo. Vlivem Měsíce podléhala občas nervovému vypětí. To zvyšovalo neustálý neklid manžela, Ludvíka. Nebránila se výhodám a nabídkám, jestliže z nich, jak se říká, něco koukalo. Jinak by Ludvíkovi jeho přátelství s velkostatkářovými už dávno zatrhla. Své názory uměla prosazovat zvláštní taktikou a diplomacií. Za jakýkoli ústupek se snažila vyinkasovat alespoň dva. Uměla se vcítit do situací a problémů jiných, takže v myšlenkovém světě svých dětí byla jako doma, vnímala je a chápala. Díky tomu dokázala nasměrovat jejich zájmy, záliby a úlety tak, aby jí nepřerostli přes hlavu. To se později stane u syna Adolfa. Až v době, 12

kdy všechny v tom hnízdě, jak říká rodině, pod zástěrou neudrží a jejich problémy nepřikryje. HLASY OD BEROUNKY Bádání je souhrnný pojem pro štrachání po půdách, přehrabávání kartonů v archivech, surfování po internetu a tahání rozumu z pamětníků. Většinou to končí nežádoucím, hořkým, výsměšným zklamáním. Po čem je urputně, usilovně, zarputile pátráno, nalezeno být nikdy nemůže, neboť už neexistuje, nebo čeká mezi balastem na odvoz do sběru. Naopak, o objevy, na něž si netroufne nikdo ani pomyslet, se zakopává na ušlapané cestě, po které cábovala historie. K takovému nenadálému, překvapujícímu, nečekanému škobrtnutí došlo při listování Hlasy od Berounky, listem, věnovaným zájmům lidu českého, zvláště krajiny Berounské. Vycházel jednou za čtrnáct dnů, a to dvakrát denně, neboť zdejší lid měl zájmy od rána do večera. Ony Hlasy od té řeky 15. října 1908, což byl právě pátek, odpoledne sdělily předplatitelům a nepravidelným odběratelům, že téhož dne dopoledne V kanceláři pana doktora Rabocha smlouva kupní mezi pp. Manželi Josefem a Marií Hendlovými, co prodávajícími a L. Křížem, soukromníkem, co kupujícím na mlýn č. 8 a č. 22 s pozemky a příslušenstvím za kupní cenu K 145.000, podepsána byla. Páni manželé Hendlovi budou dle smlouvy v držení mlýna až do konce tohoto roku 1908. Nový majitel nastoupí 1. ledna 1909. Neboť se ona smlouva ani při usilovném bádání, ani náhodou neobjevila, možno mít toto sdělení za věrohodné. Nápadné na něm je, že jednapadesátiletý Ludvík Kříž šel k doktoru Rabochovi zřejmě s penězi sám, sám smlouvu podepsal, sám se stal vlastníkem mlýna. Jistěže pan doktor nabídnul nezjištěnému počtu účastníků průhlednou kontušovku, účastnici paní Hendlové griotku. Pánové ho bezpochyby pozvali na večer do vinárny pana Kotíka, kde si rovněž přítomná paní Marie Křížová měla s paní Marií Hendlovou co povídat. K úvahám přece jen provokuje jak uvedená cena K 145.000, tak skutečnost, že na přihlašovacím lístku Křížovy rodiny k trvalému pobytu od 1. ledna 1909 je uvedena jako majitelka mlýna Marie Křížová, nikoli Ludvík Kříž. Nevyjasněná zůstává dosud existence domu s číslem 22, které se nikde jinde neobjevuje. Buď jak buď, máme z dalšího pramene potvrzeno, jak Křížovi do berounského mlýna přišli i jak přišli k celé nemovitosti. Předchůdci, manželé F. a M. Hendlovi, byli určitě podnikaví. Podle protokolu o jednání městské rady z 23. září 1908 Pan Josef Hendl za odknihování pohledávky staré na mlýně váznoucí 200 z. rýn. svoleno k podpisu předloženého prohlášení, neboť dluh ten více nestává. Potvrzení potřeboval Hendl při podpisu kupní smlouvy jako doklad, že mlýn je čistý, bez dluhů a pohledávek. Jak jinak. Podařilo se zjistit víc než je v Hlasech od Berounky. Hendlovi koupili mlýn od manželů Josefa a Antonie rozené Lebedovské před rokem 1860. Při usilovném amatérském bádání se o dřívějších majetkových vztazích u sledovaného objektu nepodařilo zjistit tolik, co by uspokojilo náročného historika z profese. Není však málo toho, co se ve vzdálenější historii zjistit podařilo. O vnějších, časových a jiných souvislostech a sběhu událostí. Mlýn číslo 8 v Berouně, stejně jako mlýn v Zadní Třebáni, jsou tu od nepamětných dob. O be- 13

rounském, Ostrovském, je první zmínka z roku 1437. V té době bylo v Čechách rušno. Poslední stoupenci radikálního husitství dostali od císaře Zikmunda na frak u Hradce Králové i na hradě Sion u Kutné Hory. Údajně byli mezi radikály i berounští, kteří se přidali k Žižkovi poté, když tu řádil 1. dubna 1431. Berounský, hořejší, ostrovní mlýn je někde uváděn také jako Maňasovský. V roce 1485 patřil mlynáři Martinu Maňasovi, nezjištěno, jak dlouho. Pak do 19. století žádné záchytné body. Až v roce 1841. To se žení již zmíněný Josef Spitzer s pannou Antonií Lebedovskou, řídíc se poučkou Darovanému koni, vypůjčené pile a bohaté nevěstě na zuby nekoukej. Při podpisu svatební smlouvy se rodiče Antonie zavázali, že vyplatí ženichu Josefovi 200 stříbrných hned poté, kdy kněz jejich svazku požehná. Zase tolik po úspěšné kopulaci manželů a zbytek do 600 stříbrňáků, až jak jim to bude spolu klapat. Josef přijal prodanou nevěstu, pannu Antonii do společné vlastnosti, k dědičnému vládnutí a užívání na ostrově ležícího mlýna čís. 8, polí, luk, zahrad. Svatbu, jak se slušelo, patřilo a bylo v kraji zvykem, vypravili podle smlouvy rodiče nevěsty. Jak úspěšná byla která kopulace Josefa a Antonie, je tajemství, které vzali sebou novomanželé do hrobu. Kdy od Spitzrů koupili mlýn Hendlovi, zatím bezpečně zjištěno není. Vztahuje se k tomu jen údaj, že c. k. okresní úřad v Berouně 16. července 1868 zařízení dvou mlýnských strojů na umělecký způsob, a to tak, že místo kamenů k vedení nově zřízeného spodní vodou hnaného kola se má místo dosavadních dvou stavidel zřídit jedno širší. Následující podrobnosti se týkají mlynáře Jana Seydla, otce děkana Jana Evangelisty Seydla a Antonína Proška. Oba vlastnili postupně dočasně dolejší mlýny, tedy pozdější Panský a Zajíčkův. Bezpečně, z více pramenů je tudíž doloženo podstatné, že Ludvík Kříž či Marie Křížová, nejspíš oba začínají na Ostrovním, Maňasovském mlýně hospodařit 1. ledna 1909. V listopadu téhož roku je kolaudována první turbína, druhá v listopadu 1911, obě na francisový způsob. PRVNÍ DOKLAD S PRŮKLEPEM Ztracený čas není dál, než úběžník železničních kolejí. Co však je psáno, to je dáno, pokud to nejsou záznamy přitažené za vlasy. Většinou je na autory starých zpráv větší spolehnutí než na dnešní ČTK. V roce 1595 bylo v Berouně s určitostí nejméně 11 cechů. Pekaři a mlynáři, řemeslnicky si blízcí jako rodní bratři, ti se sdružovali v jeden společný cech, významnější než jiné. Mlýnů, jak se lze v záznamech dočíst, bylo ve městě několik. Přesný počet, žel, nikdo nezaznamenal. Zatímco na Litavce byla malá díla pro pár zemědělských usedlostí, na Mži mlely převážně obecní mlýny. Pro obecní kasu to byl dobrý přínos. Přeběhněme tryskem splašeného koně trudné období pobělohorské na konec čtyřicátých let 17. století. Smutný čas třicetileté války měl pro město a lidi v něm tragické důsledky. O to radostnější, slibný a nadějnější je posléze začátek 19. století. Svítání na lepší časy jakoby přišlo neslušně brzy po půlnoci. Berounští se otřepali ze stoletých drancování, požárů a denních trablů a zúročují jak výhodnou polohu svého města, tak hojnost železné rudy, vápence, uhlí, lesy kolem. Mají už po císařské silnici dobré spojení s Plzní a Prahou. O Beroun- 14

sko se zajímají hbití i rozvážní podnikatelé, přinášejí sem kapitál a rozkomíhají jiný rytmus života. Likvidují malá a nevýkonná vodní díla. Antonín Dormitzer kupuje v roce 1835 mlýn na Litavce, zruší jej, na jeho místě postaví přádelnu bavlny. Využívá lépe vodu z říčního ramene než mlynář, kterého vystřídal. Na tomtéž rameni řeky se drží na kraji města další mlynáři až do poloviny 20. století. Poslední vzdorovitý Páv, obdivovaný ještě ing. Adolfem Křížem. Pávův mlejnek zaniknul v 50. letech 20. století při drastické asanaci města. Průmyslový boom zažívá město zejména v 60. letech 19. století. Roku 1862 začínají jezdit vlaky po nové železnici mezi Prahou a Plzní, dvanáct let po tom mezi Rakovníkem a Protivínem. Beroun se stává železničním uzlem, od roku 1897, po položení kolejí ze Smíchova přes Dušníky občas zašmodrchaným. Do takových poměrů přibyli do Berouna na začátku 20. století Křížovi. Hned v roce 1908, kdy se sem Ludvík Kříž s rodinou přistěhoval, ukázala mu Mže, co umí. U mlýnského náhonu pod haldou podemlela břeh. Musel být neprodleně opraven, jestliže neměla zkáza pokračovat. Mlynáře Kříže se při ohledání škod zmocnila skepse, pochybnosti a bezmocná malomyslnost. Jeho nedůvěru vystupňovala další zkáza, voda protrhla i jez na jalovém toku řeky. Kříž viděl hlavní příčinu v nedomyšlené úpravě řečiště. Při jarním tání voda mezi upravenými břehy rychle odtékala, nemohla nadzdvihnout ledy nad jezem, jen je rozlámala. Kry nešly přes korunu jezu, narážely do něj, až jej prorazily. Obec byla proti řádění živlu bezbranná, radní dávali od takového údělu ruce pryč. Spoléhali na přírodu, že už nic takového opakovat nebude. Opravu ať řeší podle statutu c. a k. místodržitelství. Řešilo, avšak do úplného vyřešení uplynulo tudy zbytečně hodně zhoubné vody Místodržitelství řešilo i na suchu různé záležitosti, postihující Kříže také jako odchod ledů. Mezi archiváliemi z roku 1910, týkajícími se rodu Křížů, vyskytuje se první berounský dokument psaný strojem. Nová kancelářská technika umožnila pořizovat kopie, průklepy. Odpadlo pracné, zdlouhavé, ne vždy čitelné a přesné ruční opisování. Na úřadě přibyla nová profese, strojní písař. Současně se zavádějí shodné formáty listin, prosazují se pravopisné normy. Ne každý úřad, jako v Berouně, si může honem takový luxus, psací stroj, píšící na válec spodem, dovolit. Podnikatelé o něčem takovém si dávají zatím jen snít, jistěže už s vidinou za výstřih sličné písařce při diktátu. Až ing. Adolf Kříž sen svého otce uskuteční. První zmíněný stroj má úřad okresního starosty. Použije jej poprvé 11. listopadu 1910 právě v kauze Bloch Kříž pro sdělení Blochově zástupci Fischerovi a městské radě, že teď je na Městském úřadě, jak rozhodne. On si totiž Bloch 1. září stěžoval u Zemského výboru Království českého na rozhodnutí okresního úřadu, že ten 16. června Blochovu stížnost zamítnul a Křížovi stavbu schválil. Kříž brání svoji pozici proti Blochovým útokům zuby nehty, přípisy psanými ručně. Současně staví, obrněn přesvědčením, že tuto válku vyhraje. Bloch je rozhodnut bojovat třeba do vítězného pádu. Dne 3. listopadu starosta Křížově stížnosti vyhoví a Bloch je z toho na infarkt. Nevzdává se, píše na všechny strany. Ručně na ručním papíře. A Kříž? Vyděsí Městský co stavební úřad, když tam 2. září 1912 přinese černé na bílém, že je se stavbou hotov. Stavební úřad musí zareagovat. Dne 11. listopadu, tři roky po podání žádosti, se na nádvoří Křížova mlýna shlukne kolaudační komise jak houf vrabců při prvním mrazu. Marie Křížová chodí za pány s konvicí silné kávy, s tenkými plátky šunky na čerstvých krajících, s úsměvem na tváři zardělé vědomím, že takhle ovlivňovat komisi se nesmí. A kdo ví, bude li to co platné. Kolaudace dopadne dobře. Skoro, jen drobné připomínky. 15

To snad není pravda, křičí Kříž. Namísto povolení k užívání dostane tvrdý zásah mocného Zemského výboru Království českého. Ten jde na ruku Blochovi, ruší červnové usnesení obecního představenstva, takže si Kříž může leda zoufat. Blochovi řekne advokát Fischer: Tak jsem vám to, pane továrníku, vyhrál. V opačném případě by řekl: Tak jste to, pane továrníku, bohužel, prohrál. Taková už byla tehdy mluva právních zástupců. Dr. Fischer dál, horlivě, profesionálně radí městskému úřadu, aby nařídil Křížovi, ať ten se zdrží dalšího provozování dosud neschváleného mlýna a pekárny. Ihned ať všechno zbourá! Když ne, musí to udělat město, ale na Křížovy náklady a nebezpečí. Marie Křížová na manžela nemluví, synové Ludvík a Adolf se otci vyhýbají, jen dcera Marie ho chápe, věří mu a modlí se za něj. On se zasekne, nic nebourá. Město vyčkává, sleduje náladu ve veřejnosti. Ta s převahou fandí Křížovi, který už požívá pověst uznalého zaměstnavatele. Bloch je podle veřejného mínění vydřiduch. Kříže občas tísní pochybnosti, jestli udělal dobře, když poslechl unhošťského Žida Heislera, který mu sliboval i podporu ze strany zdejší židovské obce. Bloch, Fischer jsou jejími členy, děti v židovské škole, s rabím jedna ruka. BOJ S PANSKÝMI MLÝNY Když vypukne listopad, jdou na odbyt papuče, zelí na krouhání a hřbitovní kvítí. Tentokrát připadly Den všech svatých na pondělí a Dušiček na úterý. Tři volné dny živnostníkům po chuti nebyly, s výjimkou mydláře Řehořovského na náměstí, pro toho byly jako pro psa poledne, kdy dostane nažrat. Odléval hřbitovní svíce, že to bylo cítit až na most. Pro tucet voskovic, protože ten počet byl levnější, Marie Křížová zašla k němu už v sobotu. Věnec smotala dovedně z chvojí, větviček z šípku a z různých keřů, co rostly mezi řekou a břehovou zdí. Kvůli kšeftu, jak se to dělalo, koupila ještě jeden, nejlacinější, co měl na krámě, od rakvičkáře Procházky odnaproti. Jako loni si pomyslel: Baba hladová, snad by sežrala i psovi žrádlo. Baba? Bylo jí teprve sedmačtyřicet. Souhlasila, aby Lůďa a Marie zůstali doma. A Adolfovi se kočárem do Unhoště ke kejmarovskému hrobu moc nechtělo. Mohl předpokládat jen nudu, přetvářku, vtíravou podzimní hřbitovní vůni a dršťkovou polévku s rohlíkem, po níž mu bude hořet huba jako loni. Tak jako vždycky, pan otec Kříž se těšil, jak zajedou k přátelům na velkostatek, jak si s Anežkou něco šeptnou, jak jí podstrčí dopis psaný typickým rukopisem s ypsilony a zet s protáhlými a hubenými spodky jako vysypaný pytel. Příteli velkostatkáři ukáže plány nového mlýna, ať Anežka vidí, že drží slovo. Když o ve- 16

likonocích byla s tím svým v Berouně, dušoval se, že do vánoc bude mít pod střechou alespoň povolení ke stavbě. Všechno tak probíhalo, až na některé odchylky. Svíčky na hrobě prskaly a zhasínaly, nebyla dršťková ale gulášová polévka s chlebem. Blížil se zádrhel se stavebním povolením. Trojmo tři plány a žádost o povolení stavby nového mlýna přinesl Ludvík Kříž na radnici v úřední den, v pondělí 8. listopadu 1908. Opět osmička. Bez magických osmiček by byla sága jako vodní mlýn na suchu. Zdůvodňovat jejich přemíru pouhými shluky náhod, se jeví přinejmenším jako neúcta k něčemu, co nejsme s to pochopit, ovlivnit, co si s námi dělá co chce. Ludvík Kříž na lejstru úhledným rukopisem prosí Slavný městský úřad, aby za příčinou povolení byla nařízena stavební komise současně s živnostenskou. Co se vodoprávního povolení týká, to už má od c. k. místodržitelství od 16. května v kapse. (Není snad šestnáctka dělitelná osmi, nebo dvěma?) Za sousedy uvádí v dobré víře c. k. silniční erár, slavnou obec Beroun, MUDr. Václava Vitáčka, a pokud se týče vodního práva Maxmiliána Blocha. Proč ještě Karla Šulce, zatím nevíme. Ještě nemá ani zdání, jak mu zkomplikuje život Max Bloch, majitel panského mlýna č. p. 1, patřícího k městské části Beroun I. Na zadní straně předepsaného dvoulistu otisknul žadatel razítko s textem Ludvík Kříž, dříve J. a B. Hendl, umělecký válcový mlýn a pekárna v Berouně. Přívlastek umělecký vyjadřoval umělecké technické složení mlecího zařízení, současně jako by předznamenával žadatelovu vůli, aby devatero Múz bylo v novém mlýně domovem, jako pod krovem vrabci. Úředník stvrdil příjem razítkem Městský úřad královského města Beroun a datumkou, do níž vepsal vlastní rukou 8. listopad 1908. Spis má číslo 3673. Protože bez osmičky, nevěští nic dobrého. Městský úřad požádá stavitele Václava Zlatníka co stavebního znalce, aby plány a slovní doprovod prostudoval. Stavitel požívá ve městě náležité vážnosti. Má atypickou vilu na Závodí naproti legendární zájezdní hospodě U města Slavašova. Štít do ulice vyzdobil freskou svého a národního patrona. Rád se ujme pokynu úřadu, nikoli zadarmo, důkladně, kvůli prestiži bere na sebe značný díl odpovědnosti. Navíc si chce odvážného stavebníka naklonit. Posudek neudělá na počkání, dá si na čas a pozor, aby se prezentoval jako spolehlivý znalec. Dokumentaci převezme ve čtvrtek 11. listopadu 1908, na Martina. Vrátí ji až počátkem dubna 1909. Teprve na sobotu 23. dubna svolá starosta Josef B. Horák účastníky řízení k onomu čj. 3673, pány Ludvíka Kříže stavebníka, Maxe Blocha mlynáře, Karla Šulce, Františka Ráže městského radního, Václava Jeníčka člena zastupitelstva, Václava Zlatníka stavebního znalce. Neděli mají páni na obhlídku terénu, na přemýšlení, na osobní kontakty, vymýšlení taktiky, neboť další klidný průběh řízení může očekávat leda naivní prosťáček neznalý místních poměrů. V pondělí patřičně netrpěliví, rozechvělí, vzrušení i nažhavení se jmenovaní sejdou ve starostově kanceláři, aby si řekli své do protokolu, a z očí do očí, jehož předmětem jest žádost p. Ludvíka Kříže mlynáře v Berouně za povolení novostavby mlýna na parcelách č. kat. 175/1 a 175/2 v Berouně. Jednání je pestré, neklidné a vzrušující. Prvý se vyslovuje stavební znalec. Jako když recituje poezii o zářných zítřcích chystaného díla, se zaujetím, zřejmě projektem nadšen. Uvádí míry stavby, jako vědma líčí, že bude mít sauterain a tři patra v mlýnské budově. Obytná budova jen ze sauterainu, přízemí a dvou pater bude. Vypráví o průčelí na severní straně k říšské silnici Beroun Haselbašské. Na severovýchodě že sousedí břehovou zdí s majetkem silničního eráru a MUDr. V. Vitáčkem, na jihovýchod s mlýnským ramenem. Na jihovýchodě je majetek stavebníka čp. 8. Následuje exkurse pro- 17

jektantovou a Křížovou vizí. Ze čtyř chlebových pecí a skladu chleba to zavoní přítomným jak rozkrojený čerstvý bochník. V pekárně že stačí jeden záchod, ve mlýně musí být dva a pisoir, taky nezbytná šalanda kvůli tradici, lhaní až se bude chase při rauchpause při mariáši z huby prášit. Uvažuje se s bytem pro domovníka, s krámem, čekárnou a místností pro šéfa a klenutou písárnou. Páni si sami doplňují ve svých představách půvabnou písařku, každý jinak klenutou. Stavitel Zlatník zve pány do prvního patra, postupně do čtyř pokojů, kuchyně, místnosti pro služky. Páni opět dýchají v rychlejším rytmu a při zmínce o koupelně se jim hrne krev do hlavy a ztoporní jim pohlaví. Přeslechnou, že již jsou o patro výš ve dvou komorách, čtyřech půdách a prádelně. K nové budově či budovám má přiléhati místnost pro turbínu. Posluchači jsou odkázáni na samostatný plán. Aby to stavebník neměl tak jednoduché, ukládá se mu vydláždit chodník po celé délce jeho majetku to na návrh stavebního technika. Jinak nečiní stavitel Zlatník proti zamýšlené novostavbě žádných námitek. Silniční erár se vyslovil již v sobotu při politické komisi. Taktéž soused MUDr. V. Vitáček že nečiní žádných námitek. V nastalém tichu skřípání písařova péra po papíře zní zlovolně, jako předehra tragického dramatu. Rozehrál jej JUDr. Fischer, advokát pana Maxe Blocha, majitele zmíněného panského mlýna. S pathosem tragéda, s honorářem klienta v kapse, s bolestí kuřího oka navrhuje zamítnutí žádosti za povolení zamýšlené stavby nového mlýna, poněvadž až dosud není provedeno vodoprávní řízení ohledně vodního zařízení, obzvláště ohledně turbíny i ohledně přivádění vody na pohon mlýna nového Fischer a Bloch nezapřou, že jim koluje v žilách čirá židovská krev. V Křížově rodě se přimísí v další generaci také. SOUBOJ SOUSEDŮ Když chce Pán Bůh někoho potrestat, dá mu zlého souseda. Toto zdůvodnění pro sousedské spory si vymysleli Židé. Ludvík Kříž neví, zač by ho měl Bůh trestat. Dr. Fischer a jeho mandant Bloch jsou Židé. Advokát mele pantem, chrlí čísla jednací, zaklíná se rozhodnutími místodržitelství, předpovídá krach mlynáře Blocha. Ten půjde s nebohými dětmi o žebrácké holi, pakliže pan Kříž postaví mlýn, turbínu, a kdo ví, co ještě. Kříž si postavil hlavu, neboť si umanul postavit právě to, co uvedl v žádosti. Rozviklává skálopevná tvrzení dr. Fischera, na každou námitku má přichystaný argument. Odvolává se na stanovisko ministerstva, pohotově také cituje paragrafy z výnosu místodržitelství. Jeho nejvyšší trumf, i když jej vynesl neprozřetelně na začátku ferbla, kde je v talonu povolení výstavby, je jeho vyjádření: Především vytýkám panu Blochovi nedostatek legitimace, a to z toho důvodu, že týž po rozumu 12 stavebního řádu vztažně výnosu c. k. ministerstva vnitra ze dne 5. 6. 1868 čís. 240 ze dne 14. června 1874 čís. 6527 v tomto případě není sousedem. Jinými slovy, která měl Ludvík Kříž na mysli: Trhni si nohou, Žide. Tvůj klient, kousavý konkurent má chatrný klepáč v Berouně, já podnikám na Závodí, mezi námi je most, a jak vidím, věčné nepřátelství. Tvrzení odpůrcovo nesrovnává se s pravdou Trvám, aby mě řádné stavební povolení uděleno bylo. Vždyť zástupci obce se k dobrozdání znalce též připojují a nečiní námitek, pokračuje Kříž. Což na doku- 18