Zřizovatelem Divadla F. X. Šaldy je statutární město Liberec. Umělecká činnost divadla se uskutečňuje také za finanční mdfxšpodpory Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR. CHANOCH LEVIN STRASTI ŽIVOTA
Martin Stránský Veronika Korytářová Václav Helšus Chanoch Levin STRASTI ŽIVOTA Překlad z hebrejštiny Lenka Bukovská Režie Scéna a kostýmy Hudba Dramaturgie Petr Palouš Jitka Moravcová Petr Čermák Martin Urban PREMIÉRA DNE 12. ÚNORA 2016 V MALÉM DIVADLE
OSOBY OBSAZENÍ Jona Popoch Leviva, jeho žena Gunkel, známý Martin Stránský Veronika Korytářová Václav Helšus inspice nápověda Michal Maršík Eva Rázková
a jejich vzájemné neslučitelnosti, nad samotou a touhou po spřízněné duši, ale také tím, co z toho zbylo. Je to univerzální noční férie o směšném i smrtelně vážném smiřování se s údělem každého člověka. Je to férie plná zoufalství a také humoru, který židovská kultura vnesla do té české, a který nám tak konvenuje, s nímž si tak dobře rozumíme, pro jehož zoufalou pravdivost míváme takové pochopení a považujeme jej za svůj. Je to celé tak trochu realita nás všech, tak trochu tragedie nás všech, tak trochu sen nás všech, při němž se vlastně musíme smát. No co jiného se dá ještě dělat? Autor, který již zemřel, spojil v sobě úchvatnou tisíciletou židovskou mytologickou a vůbec kulturní tradici, která je svým stářím a svým splýváním se vším pozdějším už vlastně univerzální, s modernitou a moderním člověkem. To je za jeho dílem cítit a je to zdroj, který by měl být sledován i přeložením jiných jeho děl. Strasti života byly poprvé uvedeny v roce 1989. STRASTI ŽIVOTA jsou podivuhodnou hrou, která nás zavede na střední východ do Tel Avivu, kde v obyčejném bytě, v němž protéká obyčejný záchod, v obyčejné čtvrti se jedné noci probudí jistý Jona Popoch stižen charakteristickou bolestí za hrudní kostí vystřelující do levé ruky, která dává jasný signál, že jde o život. Vedle něho spí žena Leviva. (Překladatelka uvádí, že Jona znamená v Hebrejštině holubice a Leviva zase bramboráček). Jona se poleká a začíná lamentovat nad svou situací, svým životem. Neotřelým způsobem probudí svoji ženu a z lamentace se stává střídavě dialog, střídavě bitva, střídavě snové vystoupení dvou clownů ve stínu smrti, pomíjivosti lidského života. A o život a jeho smysl a významnost těmto manželům kolem pětapadesáti, kteří již po třicetiletém manželství osiřeli od dětí, tu jde. A také o jejich vzájemné vnímání, jejich vztah. Není to konkrétní pár s konkrétní psychologií a konkrétním příběhem. Je to svým způsobem univerzální pár a mohl by klidně žít někde na libereckém sídlišti. Ale zůstaňme v Tel Avivu. Je tu tepleji. Jejich společná noc, možná poslední, je tragickou, ale také komickou lamentací nad obyčejnou lidskou existencí, nad obyčejným manželstvím, nad tím, co dá a co sebere, nad sny a představami
Jiří Hájek Zdeněk Plech Jaromír Tlalka Eva Lecchiová
CHANOCH LEVIN je izraelský dramatik, režisér a prozaik. Her napsal téměř padesát. Vydal také knihu básní, knihu skečů a psal rovněž pro televizi a rozhlas a vydal dva romány. Je asi ve světě nejhranějším izraelským autorem. Narodil se v Tel Avivu roku 1943. Jeho rodiče do země přišli v roce 1935 z polské Lodže. Pocházel z nábožensky založené rodiny. Mezi jeho předky bylo několik významných rabínů. Dětství a dospívání prožil v chudé dělnické čtvrti na jihu Tel Avivu. Ve dvanácti letech mu zemřel otec a Chanoch musel přerušit studium a začít si vydělávat jako poslíček. Střední školu studoval večerně. Začal také navštěvovat dramatický kroužek. Jeho o devět let starší bratr pracoval v divadle Kameri. Dospíval v šedesátých letech minulého století v době, kdy se izraelská společnost silně diferencovala a kdy rozdíly mezi starousedlíky a přistěhovalci, Sefardy a Aškenázy, mezi Židy a Araby, ale také sociální rozdíly, narůstaly. Smrt otce a život v chudé čtvrti, kde si lidé doslova viděli do talíře, sociální napětí to vše mělo zcela jistě zpočátku vliv na jeho tvorbu. Po povinné vojenské službě, kde sloužil u spojařů, začal studovat filosofii a hebrejskou literaturu na telavivské univerzitě, kterou absolvoval v roce 1967. Literární talent osvědčil už na univerzitě v jejím časopise Dorban (Dikobraz) svými satirickými sloupky. V roce 1967 uveřejnil v časopise Jochani poezii, která se setkala s velkým kritickým ohlasem. Začal psát povídky a v této tvorbě pokračoval i v 70. a 80. letech minulého století. Roku 1967 napsal rovněž rozhlasovou hru Chyťte špiona. Zaslal ji do soutěže a vyhrál. V anglickém překladu získala pak první cenu na prestižním festivalu Prix Italia v roce 1969. Na konci 60. a začátkem 70. let se Levin věnoval hlavně satiře, v níž parodoval izraelský válečný patos. Satirické kabarety, pásma skečů a písniček Já, ty a příští válka (1968), Kečup (1969) a Královna koupelny (1970) vznikly jako reakce na šestidenní válku a euforickou náladu, která po ní v Izraeli zavládla, na vojenský patos a bohorovný pocit vlastní nepřemožitelnosti. Jeho nástin budoucnosti v těchto kabaretech byl téměř prorocký. Největší skandál vyvolal kabaret Královna koupelny, v němž si vzal na mušku tehdejší předsedkyni vlády Goldu Mayerovou (ve skeči na úvod se rodina pod vedením matky semkne proti vzdálenému bratranci, s nímž sdílí byt, a upře mu právo vstupu do koupelny a na záchod, kde se usadí Matka-panovnice, trůní a po jejím projevu je třeba vyvětrat). Skeč vyvolal hlasitý odpor diváků, tisku a nakonec vlády, která pohrozila odejmutím dotací divadlu Kameri. Je celkem jasné, že jiným se zase moc líbil, ale přesto byl stažen po dvaceti reprízách. Levin se stal nepřehlédnutelným. Ale ten se považoval především za divadelníka a dramatika. A jeho tvorba se posouvá od satiry k dramatu, i když se k satiře občas později vrátil. Pozornost kritiky si získal v roce 1972 tragikomedií s názvem Chefec (tragikomický hrdina hry se celou dobu odhodlává k sebevraždě, v níž vidí způsob, jak na sebe strhnout pozornost, ale když má skočit ze střechy, začne smlouvat o odklad). Ač mnohým připadala šokující, Levin za ni získal Státní cenu. Hra se stala také východiskem k žánru převažujícím v jeho další tvorbě a také v ní lze nalézt předobraz mnoha jeho dalších postav. Jeho dramata, která vznikají následně, bývají označována jako sousedská (Krum, Jaakobi, Leidental, Děvka z Ohia, Strasti života). Jejich dějištěm bývá chudší předměstská čtvrť a hrdiny tuctoví lidé tam žijící. Jejich časem je naše současnost. A zpravidla jsou to hry o málo tak třech postavách. Za další přelomové drama bývá označena hra Poprava z roku 1979. Je první z řady mytických dramat (zde o tom, co všechno je člověk ochoten udělat, aby zůstal naživu). Odehrává se však v jakémsi bezčasí, mimo konkrétní čas a prostor, což umožnilo autorovi vyhrotit zmíněné téma na hranici snesitelnosti. Byla označena jako krutá, krvavá a publikum si ji neoblíbilo na rozdíl od jiných. Další Levinova mytická dramata už se neodehrávají v takovém bezčasí, ale v nějaké mytologické historii a na podobně proslulém místě (Trója, Babylon atd.). Jobova utrpení 1981 jsou asi nejznámější pro rouhačské zpracování biblické látky (k teologické diskusi přidal Levin druhou část, jakýsi krutý a pokroucený cirkus, jehož hvězdou je Job nabodnutý na kopí).
Sousedská a mytická dramata se v Levinově tvorbě v dalších desetiletích neustále prolínají. Hlavními tématy, jimž se autor věnuje a k nimž se stále vrací, je smrt a strach z ní, obava hrdinů z prázdnoty a z toho, že jejich život postrádá smysl, že žili nadarmo a ničeho v životě nedosáhli, strach že smrtí vše skončí a že na tomto světě po sobě nezanechají stopy. Jeho postavy chtějí dokázat smysl své existence sobě i druhým, utvrdit ostatní, že člověk není zbytečným. V Levinovi jde o otázky nazývané existenciální. Používá způsobů divadla absurdity, grotesky. Jeho postavy nemají psychologický rozměr, nemají podtext. Jsou to lidé, do nichž lze promítnout vlastně kohokoliv všude na světě, protože podobné otázky si kladou lidé nepochybně všude. Ať vědomě, či nevědomě. Přítomnost sžíravého humoru a ironie, ale také překvapivého klasického zkratkovitého humoru židovských anekdot tak blízkého tomu českému smutnému, v němž se člověk úlevně směje nad tragikou a absurditou světa a existence bez boží autority, způsobuje zcela jinou vnímatelnost těžkých témat. V tom je podle mého soudu velká originalita tohoto autora. Chanoch Levin zemřel v roce 1999 v Tel Avivu na rakovinu. Divadlo Kameri stále ještě uvádí jeho hru Uplakánci, kterou režíroval z nemocničního lůžka. Premiéry se nedožil. Chanoch Levin byl rovněž režisér, jenž své hry režíroval v divadle Kameri, které bylo jeho domovskou scénou a je vedle Habimy druhým nejznámějším izraelským divadlem. Izraelští kritici a divadelníci byli prý dlouho přesvědčeni, že Levinovy hry nemohou existovat mimo Izrael, že jim zahraniční publikum neporozumí, že jsou příliš spjaté s izraelským prostředím, že jsou málo exotické a tudíž málo přitažlivé pro svět. Ale v posledním desetiletí byla Levinova díla ve světě hojně uváděna. Zejména ve Francii (35 původních inscenací jeho her) a v Polsku přes 20 inscenací jeho díla, kde také bývá nazýván jediným polským dramatikem, který do Polska nikdy nezavítal. V Čechách zůstávalo jeho dílo dlouho neznámé. Nevyšel zde ani jediný překlad z jeho děl v hebrejštině a ani překlad z anglických a německých překladů. První setkání s jeho dílem proběhlo na festivalu Divadlo evropských regionů, kde v roce 2007 v Hradci Králové hostovalo telavivské divadlo Kameri s jeho hrou Rekviem v autorově vlastní režii. Hra Krum měla premiéru v roce 2013 na malé scéně Divadla na Vinohradech v Praze pod názvem Nesnesitelné svatby a Strasti života uvedlo vloni Národní divadlo v Praze na Nové scéně. Liberecké uvedení Strastí je druhé u této hry v republice a třetí uvedení tohoto skvělého dramatika u nás. Právě jistý nesouhlas s podobou této hry na Nové scéně nás vedl k jejímu nasazení. Chanoch Levin je skvělý dramatik a pokud jej někdo jako Lenka Bukovská z hebrejštiny přeloží (překladatelů bohužel není moc), zasluhuje si pozornost jak divadelníků, tak diváků. MU (s použitím materiálů překladatelky)
Technická spolupráce Light designer Pavel Hejret Osvětlovač Zdeněk Úlehla Vedoucí zvukař Miloš Vondráček Zvukař Petr Čermák Jevištní mistr Jan Šimonka Vedoucí výprav Luděk Hora Rekvizity Ladislav Říha Vlásenky Iva Šebelíková Vedoucí výroby scénických kostýmů Taťána Hrustinczová. Scénu vyrobily dílny DFXŠ. Ředitelka Ing. Jarmila Levko Zastupující šéf činohry a redakce Martin Urban Grafika Martin Taller Fotografie Roman Dobeš The Institut of Israeli Drama - všechna práva vyhrazena. Všechna práva v České republice zastupuje Aura-Pont s. r. o., Veslařský ostrov 62, 147 00, Praha 4. Zřizovatelem Divadla F. X. Šaldy je statutární město Liberec. Umělecká činnost divadla se uskutečňuje také za finanční podpory Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR. 2016 / cena 23 Kč / náklad: 400 ks www.evstupenka.cz Děkujeme mediálnímu partnerovi DFXŠ, společnosti RENGL
www.saldovo-divadlo.cz