DAROVÁNÍ PRO PŘÍPAD SMRTI

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Obor Právo Katedra dějin státu a práva RIGORÓZNÍ PRÁCE DAROVÁNÍ PRO PŘÍPAD SMRTI Mgr. Adam Talanda 2016

Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Darování pro případ smrti zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Mgr. Adam Talanda 1

Poděkování Předkládaná práce by nemohla vzniknout bez podpory autorovy manželky Mgr. Ivety Talandové a bez cenných rad, připomínek a diskusí s JUDr. et Mgr. Ondřejem Horákem, Ph.D., za což jim patří vřelé díky. 2

Obsah Úvod... 6 1 Úvodní výklady... 11 1.1 Pojem darování pro případ smrti... 11 1.2 Proměny dědického práva... 12 2 Římské právo... 17 2.1 Darování pro případ smrti v římském právu... 18 2.2 Shrnutí... 24 3 Obecný zákoník občanský z roku 1811... 26 3.1 Darování pro případ smrti v osnovách předcházejících obecnému zákoníku občanskému... 27 3.2 Darování pro případ smrti v obecném zákoníku občanském... 29 3.3 Darování pro případ smrti ve vládním návrhu občanského zákoníku... 33 3.4 Shrnutí... 34 4 Občanské zákoníky z let 1950 a 1964... 36 4.1 Darování pro případ smrti v občanských zákonících z let 1950 a 1964... 37 4.1 Shrnutí... 38 5 Občanský zákoník z roku 2012... 39 5.1 Darování pro případ smrti v občanském zákoníku z roku 2012... 40 5.2 Problémy současné úpravy... 43 5.2.1 Obcházení ustanovení dědického práva... 43 5.2.2 Odkládací podmínka darování pro případ smrti... 48 5.2.3 Posouzení smlouvy jako darování nebo odkazu... 50 3

5.2.4 Předání předmětu darování... 53 5.2.5 Vzdání se práva dar odvolat... 54 5.2.6 Povinnost hradit dluhy... 57 5.2.7 Omezení darování... 60 5.2.8 Zcizení darované věci... 61 5.2.9 Darování pro případ smrti a společné jmění manželů... 61 5.2.10 Procesní následky darování pro případ smrti... 63 5.2.11 Finanční dopady darování pro případ smrti... 64 5.3 Shrnutí... 66 5.3.1 Problémy... 66 5.3.2 Řešení... 67 6 Darování pro případ smrti v jiných právních úpravách... 70 6.1 Úpravy umožňující darování pro případ smrti... 70 6.2 Úpravy obsahující kolizní normu... 74 6.3 Úpravy zakazující darování pro případ smrti... 77 6.4 Úpravy bez regulace darování pro případ smrti... 78 6.5 Shrnutí... 79 Závěr... 81 Zdroje... 85 Právní předpisy a jiné právní texty... 85 Literatura... 89 Abstrakt a klíčová slova... 99 Abstrakt... 99 Klíčová slova... 99 Abstract and key words... 100 4

Abstract... 100 Key words... 100 5

Úvod Mortis causa donatio est, cum quis habere se vult quam eum cui donat magisque eum cui donat quam heredem suum. 1 Darování pro případ smrti je vedle institutů dědického práva dalším právním jednáním, kterým lze pořídit o majetku pro případ smrti. Dárce darováním pro případ smrti poskytne obdarovanému dar vázaný na podmínku své smrti a obdarovaný takové darování přijme. Taková forma nakládání s majetkem pro případ smrti je známá a užívaná po tisíce let už od dob před rozvojem římské jurisprudence. Právní úpravy jednotlivých států napříč časem se k darování pro případ smrti staví různě, když některé ho výslovně umožňují a doplňují jím úpravu dědického práva, některé ho také výslovně umožňují, i když jím poskytují možnost obcházení dědického práva, jiné ho výslovně zakazují, další obsahují kolizní úpravu pro případ, že někdo darování pro případ smrti učiní, a konečně některé právní úpravy se k možnosti darování pro případ smrti vůbec nevyjadřují a rozhodnutí nechávají na právní teorii a praxi. Ve většině právních úprav v průběhu věků bylo a je darování pro případ smrti úzce svázáno s dědickým právem a jeho instituty. V souvislosti s rekodifikací českého občanského práva doznalo právě dědické právo značných změn a jeho úprava byla po vzoru česko-rakouské právní tradice i po vzoru jiných právních řádů rozšířena a změněna ve snaze rozšířit autonomii vůle zůstavitele. Současně s návratem k tradičním institutům dědického práva pak došlo k návratu také k institutu darování pro případ smrti, který měl přispět k větší pořizovací volnosti zůstavitele. Předkládaná práce se zabývá vývojem a různými přístupy k institutu darování pro případ smrti, který byl v českém právním řádu obnoven s odkazem 1 Darování pro případ smrti je takové darování, při kterém si chce dárce věc raději ponechat, než aby ji dal obdarovanému, zároveň ale dárce raději dá věc obdarovanému, než aby ji zanechal svým dědicům (D. 39, 6, 1, pr.). BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994, s. 355. 6

na historickou právní úpravu a návrat k tradičnímu soukromému právu. V kontextu probíhající diskuse 2 představitelů právní teorie i praxe nad vhodností některých institutů dědického práva, a s nimi i nad vhodností darování pro případ smrti, se předkládaná práce pokouší odpovědět na otázku: Je současná úprava darování pro případ smrti v kontextu vývoje tohoto institutu a vývoje dědického práva vhodná? Darování pro případ smrti je tradičním institutem soukromého práva, a jako takové bylo a je různými způsoby upraveno v různých právních řádech. Ke správnému pochopení současné české úpravy darování pro případ smrti je potřeba se seznámit s úpravami, které jí předcházely, a které ji ovlivnily. Vzhledem k úzkému vztahu darování pro případ smrti k dědickému právu je také potřeba si vyjasnit změny ve vývoji dědického práva, které měly vliv na pojetí darování pro případ smrti. 3 S ohledem na výše uvedené začíná práce krátkou kapitolou vyjasňující pojem darování pro případ smrti a sledující proměny dědického práva v římském právu a v moderních kodifikacích. Dále práce 2 Lze zmínit především příspěvky v odborných časopisech Ad Notam a Právní rozhledy, jakož i diskuse probíhající na školeních a konferencích, kterých se autor účastnil. KLEIN, Šimon. Dědická smlouva a darování pro případ smrti. Ad Notam, 2013, roč. 19, č. 4, s. 14 17.; ŠEŠINA, Martin. Příspěvek do diskuse o článku Mgr. Šimona Kleina Dědická smlouva a darování pro případ smrti, uveřejněném v AD NOTAM č. 4/2013. Ad Notam, 2013, roč. 19, č. 5, s. 19 20.; ŠEŠINA, Martin. Ještě k Příspěvku do diskuse o článku Mgr. Šimona Kleina Dědická smlouva a darování pro případ smrti, uveřejněném v AD NOTAM č. 4/2013. Ad Notam, 2013, roč. 19, č. 6, s. 22 23; MALÁ, Lenka. Darování pro případ smrti v Německu a Rakousku. Ad Notam, 2014, roč. 20, č. 3, s. 5 6; HORÁK, Ondřej. Darování pro případ smrti a ochrana dědiců (k diskusi o novelizaci občanského zákoníku). Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 22, s. 783 785; TALANDA, Adam. Darování pro případ smrti trojský kůň dědického práva. Právní rozhledy, 2015, roč. 23, č. 13 14, s. 474 481. 3 Tilsch v předmluvě ke své nedokončené učebnici dědického práva napsal: Srovnávací věda právní ( ) nemůže se však spokojiti s tím, aby kladla ustanovení různých zákonodárství vedle sebe, nýbrž ona hledí oceniti různosti a k tomu jí jest třeba, zjistiti důvody i účinky různých upravení právních jevů. Není v tom jen zájem theoretický, neboť poznání, jež čerpáme ze srovnávání takového, vede ke zlepšení vlastního zákonodárství. TILSCH, Emanuel. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část I. Praha: Bursík & Kohout, 1905 (reprint Praha: Wolters Kluwer, 2014, editor Ondřej Horák), s. 5 (strana není číslována). 7

pokračuje kapitolami zabývajícími se vývojem institutu darování pro případ smrti. Vývoj darování pro případ smrti je sledován k právu římskému, které je základem moderních kodifikací. Dalším logicky návazným obdobím vývoje darování pro případ smrti by mělo být období středověku a raného novověku. S ohledem na právní partikularismus, na odlišné pojetí vlastnictví i dědického práva i na existenci rodinného nedílu však není účelné a snad ani možné v této práci podat ucelený pohled na problematiku darování pro případ smrti v tomto období. 4 Další kapitola proto přibližuje až úpravu v osnovách předcházejících obecnému zákoníku občanskému, v obecném zákoníku občanském a ve vládním návrhu občanského zákoníku z období první republiky, které byly hlavními inspiračními zdroji současné úpravy. 5 Pro úplnost je krátce zmíněna též úprava darování pro případ smrti v občanských zákonících z let 1950 a 1964. Tyto občanské zákoníky přijaté ve druhé polovině dvacátého století jsou poznamenány snahou o diskontinuitu práva, když se tyto zákoníky vymezovaly vůči předchozímu obecnému zákoníku občanskému, a současný občanský zákoník se naopak vymezuje vůči nim. Stěžejní kapitola práce je věnována současné úpravě darování pro případ smrti a její výkladovým problémům, jejichž možná řešení jsou na základě poznání předchozího vývoje naznačena. Následuje kapitola shrnující další možné přístupy právních úprav k darování 4 Ve stručnosti lze uvést, že darování pro případ smrti bylo v období středověku a raného novověku užíváno především v podobě zádušních darů ve prospěch církve. Více viz např. SATURNÍK, Theodor. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Praha: Nákladem vlastním v generální komici spolku Československých právníků Všehrd, 1945, 239 s.; PILAROVÁ, Terezie, TALANDA, Adam. Heslo Darování pro případ smrti In: SCHELLE, Karel, TAUCHEN, Jaromír (eds.). Encyklopedie českých právních dějin, II. svazek D J. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016 v koedici Ostrava: KEY Publishing, 2016, s. 39 40; RAUSCHER, Rudolf. Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava, 1922, s. 57 a násl.; ŠTACHOVÁ, Naďa. Šlechtické testamenty v listinné praxi českých zemí do roku 1306. Časopis pro právní vědu a praxi, 2012, roč. 20, č. 3, s. 245 256. 5 Meziválečný vládní návrh občanského zákoníku se se současným občanským zákoníkem v úpravě dědického práva shoduje v 78 % ustanovení. DADUOVÁ, Martina, HORÁK, Ondřej. Nové dědické právo a meziválečná rekodifikace. Ad Notam, 2016, roč. 22, č. 1, s. 8 12. 8

pro případ smrti a závěr odpovídající na výše naznačenou otázku o vhodnosti současné právní úpravy darování pro případ smrti. Darování pro případ smrti je bezesporu aktuálním tématem současného dědického práva, se kterým je nerozlučně spjato. Dědické právo a s ním i darování pro případ smrti dnes prochází zkouškou v praxi a právě praxe ukáže, která jeho ustanovení jsou vhodná, která jsou použitelná a která jako obsoletní pomalu zaniknou. Autor věří, že předkládaná práce, která je završením jeho dlouhodobého zájmu o institut darování pro případ smrti, 6 bude pro právní vědu i praxi přínosem a přispěje k pochopení současné úpravy darování pro případ smrti a možnostem jeho užití. Poznání vývoje jakéhokoliv právního institutu totiž není jen bezvýznamným přemítání o znění právních úprav dávno minulých, 6 Autor přednesl příspěvky na téma darování pro případ smrti na konferenci COFOLA 2015 konané ve dnech 16. až 18. dubna 2015 v Lednici, organizované Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity v Brně (společně s Mgr. Ivetou Talandovou); na XVII. konferenci právních romanistů České republiky a Slovenské republiky konané ve dnech 15. až 16. května 2015 na půdě Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze; na Letní škole katedry dějin Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Dědické právo v proměnách věků konané ve dnech 15. až 17. září 2015; a na mezinárodní konferenci Evolution of Private Law konané ve dnech 20. a 21. října 2016 v Katowicích v Polsku, organizované Uniwersytet Śląski w Katowicach, Wydział Prawa i Administracji. Tyto příspěvky i samostatné články autor publikoval: TALANDA, Adam, TALANDOVÁ, Iveta. Darování pro případ smrti. Časopis pro právní vědu a praxi, 2015, roč. 23, č. 2, s. 114 122; TALANDA, Adam. Darování pro případ smrti trojský kůň dědického práva. Právní rozhledy, 2015, roč. 23, č. 13 14, s. 474 481; TALANDA, Adam. Darování pro případ smrti. In: STLOUKALOVÁ, Kamila (ed.). Soudobé reflexe římského práva: římské právo v moderních kodifikacích. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015, s. 153 160; TALANDA, Adam. 4.1.5 Donation mortis causa (podkapitola). In: SALÁK, Pavel, HORÁK, Ondřej et al. Law of Succession in the Middle-European Area. Cracow: Spolok Slovákov v Poľsku Towarzystwo Słowaków w Polsce, 2015, s. 76 83; TALANDA, Adam. An insight into options of expression of will in the case of death. In: PINIOR, Piotr, ZIELIŃSKA, Ewa, ŻABA, Mateusz (eds.). Evolution of private law. New approach. Wydanie I. Katowice: Oficina Wydawnicza Wacław Walasek, 2016, s. 261 267; PILAROVÁ, Terezie, TALANDA, Adam. Heslo Darování pro případ smrti In: SCHELLE, Karel, TAUCHEN, Jaromír (eds.). Encyklopedie českých právních dějin, II. svazek D J. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016 v koedici Ostrava: KEY Publishing, 2016, s. 37 41; TALANDA, Adam, TALANDOVÁ, Iveta, STAWARITSCH, Adam. Darování pro případ smrti. Soutěžní práce do Monseho studentské vědecké soutěže, Olomouc: 2016, nepublikováno. Předkládaná práce z uvedených přednášek a článků autora vychází a rozšiřuje je. 9

ale může být nedocenitelným zdrojem poznání účelu a důvodů právní úpravy a posloužit tak pro výklad i případnou tvorbu práva. 10

1 Úvodní výklady 1.1 Pojem darování pro případ smrti Darováním pro případ smrti je darování závislé na skutečnosti, že dárce zemře. Dárce při darování pro případ smrti projeví vůli darovat určitý majetek určité osobě obdarovaného s odkládací, v určitých případech i rozvazovací podmínkou své smrti, a obdarovaný darování vázané na podmínku smrti dárce přijme. Lze přitom rozlišovat různé druhy darování pro případ smrti podle toho, zda je rozhodující pouze skutečnost smrti dárce, nebo zda je podmínkou uskutečnění darování také přežití obdarovaného. Římskoprávní pojetí darování pro případ smrti (donatio mortis causa) bylo postaveno na podmínce smrti dárce za současného přežití obdarovaného. Ať už se v římském právu jednalo o darování pro případ smrti vázané na odkládací nebo rozvazovací podmínku smrti dárce, vždy se zároveň vyžadovalo přežití obdarovaného. Nepřežil-li obdarovaný dárce, nebyla splněna podmínka darování, a to se v případě odkládací podmínky vůbec neuskutečnilo, nebo v případě rozvazovací podmínky mohl dárce předmět daru žádat zpět. 7 Darování pro případ smrti vázané jen na skutečnost smrti dárce se pak ve středověku vyvinulo především v germánském právu (donatio post obitum). Darování pro případ smrti vázané výlučně na okamžik smrti dárce mělo uplatnění při zbožných darováních církvi i darováních jiným osobám, kterými se obcházela značná omezení pořízení pro případ smrti dle dědického práva. 8 Rozdílem mezi římskoprávním a germánským pojetím darování pro případ smrti tak je charakter podmínky. Podmínka stanovená pro donatio mortis causa může a také nemusí nastat, když není jisté, zda obdarovaný přežije dárce. Jedná se tedy o podmínku, u které není jisto, zda nastane, přestože smrt obdarovaného i dárce jistě nastane. Na druhou stranu podmínka stanovená pro donatio post obitum jistě nastat musí, 7 K tomu viz dále kapitolu 2. 8 SATURNÍK, op. cit., s. 198 a násl. 11

když dárce jednou určitě zemře, bez ohledu na okamžik úmrtí obdarovaného. Donatio post obitum je tak vázáno spíše na lhůtu, jejíž délka není známa, zatímco donatio mortis causa je vázáno na podmínku. Pro účely systematické lze různé přístupy k darování pro případ smrti označit za darování pro případ smrti v užším smyslu a širším smyslu. Římskoprávní donatio mortis causa vázané na podmínku přežití dárce obdarovaným zahrnuje pouze užší okruh darování z důvodu omezující podmínky přežití. Oproti tomu germánské donatio post obitum vázané pouze na okamžik smrti dárce zahrnuje širší okruh darování, když je vázáno jen na okamžik smrti bez dalších podmínek. Darování v širším smyslu bývá také označováno za pravé darování pro případ smrti. 9 Vedle uvedených pojetí lze také uvažovat o darování pro případ smrti vázáném na rozvazovací podmínku smrti dárce či obdarovaného, které však striktně vzato není darování pro případ smrti, ale spíše darováním na dobu života. Při darování s rozvazovací podmínkou totiž dojde k darování ihned a okamžikem smrti se předmět daru vrátí dárci nebo jiné osobě. 1.2 Proměny dědického práva Darování pro případ smrti je svou povahou neodmyslitelně spjato s dědickým právem ve všech právních úpravách, kterými se tato práce zabývá. Institut darování pro případ smrti i instituty dědického práva vždy vyvolávají účinky především až po smrti hlavního aktéra právního jednání, ať už je v postavení dárce nebo zůstavitele. Darování pro případ smrti i dědické právo proto v dějinách stojí vedle sebe a vzájemně se ovlivňují, avšak komplexnější dědické právo spíše ovlivňuje darování pro případ smrti, než naopak. 9 ELIÁŠ, Karel In: ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek 488-880. Praha: Linde, 2008, s. 1885. Srov. rakouské pojetí pravého darování pro případ smrti KEINERT, Maria Elisabeth. Schenkung auf den Todesfall. Wien: MANZ, 2015, s. 5 a násl. 12

Samotné dědické právo se pak během svého dlouhého vývoje od dob římského práva zásadně proměňovalo a působilo i na darování pro případ smrti. Dědické právo je nejkomplexnější součástí římského práva a pořízení pro případ smrti hrálo v životě římských občanů zásadní roli. 10 Základním principem celého římského dědického práva byl princip universální sukcese: Hereditas nihil aliud est, quam successio in universum ius quod defunctus habuerit. 11 Princip universální sukcese byl vůdčím principem dědického práva po celou dobu aktivního užívání římského práva a přetrval až do dnešních zákoníků. Římské dědické právo, a s ním i pojetí universální sukcese, se však měnilo od dob archaických, přes období klasické a poklasické, až po právo justiniánské. V archaickém římském právu se dědické právo zformovalo s ohledem na charakter římské rodiny, v jejímž čele stál pater familias s mocí nad ostatními členy rodiny. Dědění pak bylo především přechodem této suverénní otcovské moci, a s tím byl spojen také přechod náboženských povinností, a až jako důsledek tohoto přechodu postavení a moci zůstavitele na dědice nastával přechod majetku. Kdo měl dědický titul, stával se dědicem a přecházelo na něj postavení zůstavitele s jeho právy a povinnostmi, vyjma práv ryze osobní povahy a také některých majetkových práv, které smrtí zanikaly. 12 Původní dědění tedy vůbec nebylo spojeno s majetkem 13 a docházelo 10 Známý je povzdech Cata staršího, který údajně litoval v životě pouze tří věcí, a jednou z nich bylo, že celý jeden den neměl sepsanou závěť. LONGSCHAMPS DE BÉRIER, Franciszek. Law of Succession. Roman Legal Framework and Comparative Law Perspective. 1. wydanie. Warszawa: Wolters Kluwer, 2011, s. 23 24. 11 Dědictví není nic jiného než nastoupení in universum ius, jež příslušela zemřelému. (D. 50.17.62). DOSTALÍK, Petr. Dědická instituce jako základní obsahová náležitost testamentu. Časopis pro právní vědu a praxi, 2012, roč. 20, č. 3, s. 276. 12 Na dědice nepřecházelo postavení manžela, osobní služebnosti, užívací a požívací práva, osobní privilegia, držba a některé žaloby (actio rei uxoriae, actiones vindictam spirantes). VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl II. Praha: Nákladem vlastním, 1923, s. 430 431; DOSTALÍK, op. cit., s. 276. 13 Boháček, Sommer a Bonfante s Vážným výslovně uvádí, že dědění se (v nejstarších dobách) neomezovalo jen na majetkovou složku, ale šlo v něm především o postavení zůstavitele. Heyrovský naproti tomu uvádí: následkem smrti nastává v majetkové poměry zemřelého přímá sukcese universální. Vančura také píše pouze o majetku, ale dodává, že 13

k němu i tehdy, jestliže zůstavitel vůbec žádný majetek nezanechal. Dědicem byl ten, kdo byl za dědice označen zákonem nebo závětí, třebaže se mu majetku nedostalo v důsledku jeho neexistence, nebo vyčerpání odkazy nebo fideikomisy. S faktem, že dědění nebylo nutně spojeno s majetkem, ale spočívalo v nastoupení v postavení zůstavitele, byl spojen také přechod dluhů zůstavitele na dědice. Dědictví také mohlo spočívat i jen v dluzích, které měl dědic povinnost splatit. Povinnost platit dluhy tedy nepřecházela na dědice proto, že by přebíral majetek, ale proto, že vstupoval do práv a povinností zůstavitele. S postupem času se do popředí zájmu dědického práva začala dostávat majetková složka, a proti ní se upozaďovala složka nemajetková složená z práv a povinností zůstavitele jako otce rodiny, až v době klasické už mělo dědění téměř výlučně majetkový charakter. Přesto se i v této době a v dobách pozdějších zachovala neomezená povinnost dědice hradit dluhy zůstavitele, 14 která byla zmírňována různými opatřeními, z nichž nejdůležitější byla přijata císařem Justiniánem v podobě dobrodiní inventáře (beneficium inventarii). Na vývoj charakteru římského dědického práva pak navazuje vývoj dědění je možné i pokud zůstavitel žádný majetek nezanechal. BOHÁČEK, Miroslav. Nástin přednášek o právu římském. Právo dědické. Bratislava: Nákladem vlastním, 1933, s. 3; SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Praha: Nákladem vlastním, 1935, s. 264; BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. Překlad Jan Vážný. 9. vydání. Brno: ČS. A. S. Právník, 1932, s. 587 593; VÁŽNÝ, Jan. Pojem práva dědického a účelnost jeho dnešní struktury. Právny obzor, 1923, roč. 6, s. 100 101; HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: PF Univerzity Komenského, 1927, s. 481 482; VANČURA, op. cit., s. 430 431. 14 Bonfante (ve Vážného překladu) má v souvislosti povinnosti dědice hradit dluhy neomezeně i v případě majetkového charakteru dědění za to, že v takovém případě by měla být povinnost omezená výší kladného jmění. Podotýká přitom, že římské právo považuje za majetek pouze kladný majetek, který zbývá po odečtení dluhů (D. 50, 16, 39, 1; D. 50, 16, 83). Vážný pak ve svém článku připomíná tradici z dob, kdy byla majetková složka jen tím vedlejším při dědění, a na římskou právní logiku: Říman se stanoviska logiky právní vůbec nepřipouští diskuse o ručení dědicově za všecky dluhy, považuje to za samozřejmé. I Vážný pak zastává názor, že povinnost hradit dluhy má být s ohledem na majetkový charakter omezená, a připomíná faktické oslabení povinnosti hradit dluhy v podobě dobrodiní a dalších prostředků. BONFANTE, op. cit., s. 587 593; VÁŽNÝ, Pojem práva dědického, s. 100 101. 14

darování pro případ smrti, které bylo z počátku možné učinit bez omezení, když dědění zásadně nemělo majetkový charakter a zůstavitelovy dispozice s majetkem tak neměly na dědění vliv. Později, když se do popředí zájmu dědického práva začala dostávat majetková složka, bylo darování pro případ smrti omezeno a téměř sjednoceno s odkazy jako institutem dědického práva. 15 Dědické právo v moderních zákonících je ryze majetkové povahy, proto je jeho účelem čistě přechod majetkových práv a povinností zůstavitele na dědice. Majetkový charakter dědického práva je často v úpravě dědického práva výslovně vyjádřen, 16 a navíc se projevuje také tím, že nezanechal-li zůstavitel žádný majetek nebo jen majetek nepatrné hodnoty, k dědění dokonce ani nedojde. 17 Tento majetkový přístup k dědickému právu je přirozeným vývojem, který započal už v římském právu. Přesto moderní právní teorie i praxe po vzoru římského práva označuje dědění jako nastoupení do právního postavení zůstavitele, má tím ale na mysli právě jen přechod majetkových práv a povinnosti. Děděním v moderních zákonících tak dochází k universální sukcesi, která je tradičně uváděna jako jeden z hlavních principů dědického práva. Platí v tom smyslu, že celá pozůstalost složená z majetkových práv a povinností způsobilých k přechodu na dědice, přechází na dědice jediným aktem bez nutnosti existence zvláštních nabývacích titulů pro jednotlivá práva a povinnosti. Některé moderní zákoníky vycházející z římskoprávní tradice, na našem území obecný zákoník občanský a současný občanský zákoník, spojují universální dědickou sukcesi se zásadně neomezenou povinností dědice hradit dluhy zůstavitele, kterou může dědic po vzoru římskoprávního dobrodiní inventáře omezit uplatněním výhrady soupisu. Neomezená povinnost hradit dluhy zůstavitele byla přitom kritizována už za platnosti obecného zákoníku 15 K tomu viz dále kapitolu 2. 16 Viz 531 obecného zákoníku občanského z roku 1811 nebo 1475 občanského zákoníku z roku 2012. 17 Zastavení řízení o pozůstalosti proto, že zůstavitel nezanechal žádný majetek nebo jen majetek nepatrný hodnoty bylo možné podle všech úprav platných na území ČR. 15

občanského. 18 Tyto občanské zákoníky pak připouští darování pro případ smrti, a to v různých formách, které mohou ovlivnit využitelnost dědického práva. Oproti tomu české občanské zákoníky přijaté v éře budování socialismu jsou postaveny na principech uherského či germánského práva, které se k staví k neomezené povinnosti dědice hradit dluhy zůstavitele negativně. Zároveň pak tyto zákoníky znemožnily darování pro případ smrti a přechod majetku pro případ smrti přenechaly dědickému právu, třebaže bylo pokřiveno ideologickými východisky doby jejich vzniku. 19 Dlouhým vývojem se tak dědické právo posunulo od přechodu osobního postavení zůstavitele k přechodu majetkových práv a povinností zůstavitele na dědice. Darování pro případ smrti pak do jisté míry nahrazuje dědické právo, když jeho účelem je převod majetku pro případ smrti. Pro správné fungování dědického práva by právní úpravy proto měly s institutem darování pro případ smrti zacházet s ohledem na instituty dědického práva a užití toho kterého institutu by mělo být odůvodněno a vyváženo. Některým dále probíraným úpravám se vyvažování dědického práva a darování pro případ smrti daří lépe a některým hůře. 18 VÁŽNÝ, Pojem práva dědického, s. 97 103. 19 K výkladu o úpravě darování pro případ smrti v jednotlivých občanských zákonících viz dále kapitoly 3 až 5. 16

2 Římské právo 20 Římské soukromé právo 21 (ius privatum), tradičně dělené na ius civile, ius honorarium a ius gentium se jako právní systém vyvíjelo tisíc let z práva pastevců k právu světové říše. Z archaického obyčejového práva ovlivněného náboženstvím období království a republiky představovaného zákonem XII. desek, které bylo charakteristické svou formálností a obřadností, se římské soukromé právo vyvinulo přijímáním zákonů (lex), činností praetora a vyhláškami úředníků (edicta), aby se dostalo do vrcholného období klasického římského práva za principátu, které se projevovalo sekularizací a kvalitativním rozvojem římského práva i právní vědy. Za dominátu se pak právo dostalo 20 Kapitola vychází z příspěvku Darování pro případ smrti předneseného autorem na XVII. konferenci právních romanistů České republiky a Slovenské republiky, který byl publikován v kolektivní monografii: TALANDA. Darování pro případ smrti. In: STLOUKALOVÁ (ed.). Soudobé reflexe římského práva: římské právo v moderních kodifikacích. s. 153 160. Autor se problematikou vývoje darování pro případ smrti v římském právu zabýval také v: PILAROVÁ, TALANDA. Heslo Darování pro případ smrti. In: SCHELLE, TAUCHEN (eds.). Encyklopedie českých právních dějin, II. svazek D J. s. 37 41; TALANDA. 4.1.5 Donation mortis causa (podkapitola). In: SALÁK, HORÁK et al. Law of Succession in the Middle-European Area. s. 76 83. Obecně vývojem darování v římském právu se autor zabýval v: PILAROVÁ, Terezie, TALANDA, Adam. Heslo Darování. In: SCHELLE, Karel, TAUCHEN, Jaromír (eds.). Encyklopedie českých právních dějin, II. svazek D J. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016 v koedici Ostrava: KEY Publishing, 2016, s. 33 37. 21 Na úvod pojednání o římském právu je třeba připomenout, že propracované římské právo bylo a je právem rozšířeným po velké části světa, avšak v dobách římského státu byla subjektem (římského) práva vždy jen relativně malá skupina osob, jak připomíná Skřejpek. Vážný pak uvádí: právní řád positivně vymezuje právní subjektivitu, způsobilost k právům. V právu římském je tato způsobilost závislá na trojím osobním postavení, status: na osobní svobodě (status libertatis), na římském občanství (status civitatis), a na neodvislém postavení rodinném (status familiae). Dále Vážný upozorňuje, že od způsobilosti k právům v římském právu je potřeba odlišovat ještě způsobilost k činům, kterou mohou mít i osoby nezpůsobilé k právům, a naopak ji nemusí mít všechny osoby způsobilé k právům. Je tak třeba mít na paměti, že přísné formální náležitosti a důraz na přesné slovní formulace před svědky v římském právu měly význam, když se téměř všichni Římané způsobilí k právům a právním činům znali a učiněná jednání je zavazovala především morálně (Skřejpek pojednává o strachu, a to také strachu ze společenského znemožnění, jako hlavní motivaci dodržování práva). Z dnešního pohledu nedostatečné pouhé slovní formulace závětí a jiných právních jednání tak byly tehdy perfektně dostačující. SKŘEJPEK, Michal. Poodkryté tváře římského práva. [Sine loco]: Havlíček Brain Team, 2006, s. 173 175; VÁŽNÝ, Jan. Nauky všeobecné. Soustava práva římského, díl I. Brno: Čs. A. S. Právník, 1946, s. 17 19. 17

do poklasického období útlumu a vulgarizace práva, které bylo zakončeno obdobím justiniánského práva, které světu prostřednictvím velkolepého souboru Corpus Iuris Civilis 22 zachovalo bohatost klasického římského práva. Římské právo v justiniánské podobě se dále udrželo v užívání hlavně ve východní části říše, a ve středověku se dočkalo znovuobjevení také ve středověku zásluhou školy glosátorů. 23 Od té doby bylo římské právo základem a vzorem pro mnohé zákoníky i pro moderní kodifikace. Římské právo soukromé už je užíváno po dva a půl tisíce let, a v podobě justiniánského zákonodárství stále je inspirací i pro dnešní právní vědu a zákonodárství, a to v mnohém právě v právu dědickém a souvisejícím darování pro případ smrti. 2.1 Darování pro případ smrti v římském právu Institut darování pro případ smrti (donatio mortis causa) byl v antickém světě znám už z dob před vznikem římského státu. 24 V římské právní vědě pak 22 Corpus Iuris Civilis je souborný název pro kodifikaci vydanou Východořímským císařem Justiniánem I., kterou tvořil Codex Iustinianus (z r. 529, nahradil ho přepracovaný Codex repetitiae praelectionis z r. 534), Digesta Iustiniani (jinak také Pandectae, z r. 533), Institutiones Iustiniani (z r. 533), a Novellae Iustiniani (především z let 535 až 542). Pod názvem Corpus Iuris Civilis v roce 1583 vydal Justiniánovu kodifikaci právní humanista Dionysius Gothofredus, v době vypracování sbírky Justiniánem se soubor nazýval Tria volumina. Corpus Iuris Civilis je kompilací nejdůležitějších spisů klasických právníků, změn poklasického práva a justiniánských reforem s ohledem na praktičnost a stav tehdejší společnosti a práva. Sbírka tak obsahuje právo poměrně jednoduché, ale vyspělé a neformální. BARTOŠEK, Milan. Dějiny římského práva (ve třech fázích jeho vývoje). Praha: Academia, 1988, s. 271 273. 23 K tomu viz PILAROVÁ, Terezie, TALANDA, Adam. Význam rukopisů Digest ve sporu o kontinuitu římského práva. In: Sborník příspěvků z konference (XVIII. konference právních romanistů Slovenské republiky a České republiky na téma Historia et interpretatio Digestorum seu Pandectarum konané na Trnavské univerzitě v Trnavě ve dnech 27. až 28. května 2016), přijato k publikaci. 24 Digesta 39, 6, 1, 1 odkazují na darování pro případ smrti popsané v Homérově Odyssei, které učiní Télemachos vůči Peiraiovi: Peiraios řekl nejdříve tlumeným hlasem: / - Pošli si, Télemachu, do mého domu brzy / pro dary, které jsi dostal od Meneláa. / A Télemach ušlechtilý mu odpověděl: / - Nevíme ještě, co bude dále! / Zavraždí-li mě ženiši v paláci 18

bylo darování pro případ smrti známo po celou dobu trvání římského státu a zřejmě se z něj vyvinuly odkazy jako institut dědického práva, a následně se oba instituty zpětným vývojem výrazně sblížily v době justiniánského zákonodárství. 25 Darování pro případ smrti bylo až do období justiniánského práva institutem závazkového práva, když bylo jedním z druhů obecného darování. Jednalo se o darování závislé na suspensivní podmínce smrti dárce, respektive na podmínce, že obdarovaný dárce přežije. Darování obecně, a tedy i darování pro případ smrti, bylo pouhým důvodem převodu majetku (causa donandi) a muselo být učiněno některou z obecných forem pro převod majetku. Tímto vždy dvoustranným jednáním mohlo být zřízení obligačního práva (stipulatio), zřízení věcného práva k předmětu daru (mancipatio, in iure cessio, traditio) nebo i prominutí dluhu. Důvodem darování (animus donandi) bylo rozmnožení majetku obdarovaného na úkor majetku dárce, a jako takové bylo považováno za jednání nehospodárné, náchylné k podvodům a daňovým únikům. Darování proto bylo různými předpisy omezováno, přičemž jedno z prvních omezení stanovil lex Cincia de donis et muneribus, plebiscit z roku 204 př. n. l. Lex Cincia zakazoval darování přesahující dnes neznámou hodnotu, s výjimkou darování mezi určitými osobami, zvláště osobami blízkými. Zákaz nebyl vynucován žádnou sankcí, ale umožňoval pouze naříkatelnost takového darování, kterému pak praetor nemusel poskytnout ochranu. Naříkatelné ale nebylo darování již úplně provedené (donatio perfecta) nebo darování v případě smrti dárce, který darování před svou smrtí neodvolal. Lex Cincia později vyšel z užívání tajně / a rozkradou dědictví mé, / ať zůstane raději všecko tobě než jim! / Podaří-li se mi však ztrestat je krvavou lázní, / přineseš sám majetek můj s úsměvem / smějícímu se. HOMÉR. Odysseia. Překlad Vladimír Šrámek a Ferdinand Stiebitz. Praha: Evropský literární klub, 1940, s. 215. 25 BONFANTE, op. cit., s. 573, 715. 19

a darování bylo dále zakázáno mezi manžely nebo mezi jejich rodinami. 26 Darování mezi manžely (donatio inter virum et uxorem) bylo považováno za nemravné kupování si manželské sounáležitosti a jeho zákaz pocházel z právního obyčeje. Takové darování bylo sice stiženo neplatností, ale i z tohoto zákazu existovaly výjimky, mezi které patřilo právě darování pro případ smrti učiněné za účelem zajištění pozůstalého manžela. 27 Darování obecně bylo zřejmě Římany hojně užíváno, protože ve čtvrtém století našeho letopočtu se na základě Konstantinova zákonodárství stalo samostatným právním jednáním, pro které byla vyžadována písemná forma, veřejné odevzdání daru a uložení listiny do veřejného archivu (insinuatio). Za vlády císaře Justiniána pak bylo darování samostatným právním jednáním zakládajícím obligační vztah, pro který již nebylo vyžadováno veřejné odevzdání daru, a uložení listiny bylo vyžadováno jen u darů přesahujících hodnotu 500 solidů. 28 Darování pro případ smrti bylo užíváno zpravidla tehdy, nacházel-li se dárce v bezprostředním ohrožení života. Dárce v takovém případě mohl převést svou věc na obdarovaného některým z obecných způsobů převodu majetku se suspensivní, a později také rezolutivní podmínkou, že dárce zemře z příčiny mu hrozícího nebezpečí, nebo že obecně zemře dříve, než obdarovaný. 29 26 Samotný lex Cincia naopak darování mezi manžely nezakazoval, když manželé patřili do skupiny osob, mezi kterými je darování vždy platné. BONFANTE, op. cit., s. 572. 27 Dále se uznávalo darování mezi manžely pro zajištění výživy a pro případ rozvodu. V pozdějších dobách platilo pravidlo na základě oratio Severi, podle kterého bylo darování mezi manžely účinné smrtí dárce, pokud ho dárce do své smrti neodvolal. BLAHO, Peter, HARAMIA, Ivan, ŽIDLICKÁ, Michaela. Základy rímskeho práva. Bratislava: MANZ a Právnická fakulta UK, 1997, s. 392 395; HEYROVSKÝ, op. cit., s. 481 482. 28 K obecnému darování v právu římském blíže viz např. BONFANTE, op. cit., s. 569 575; HEYROVSKÝ, op. cit., s. 422 426, 481 482; SOMMER, op. cit., s. 16 17; BARTOŠEK, Encyklopedie, s. 84 86; BARTOŠEK, Dějiny, s. 234, 250. 29 Při darování pro případ smrti bylo možno použít stipulační formy s podmínkou, tradici s podmínkou, nebo fiduciární mancipaci. Gaius o darování pro případ smrti ve svých Institucích přímo nepojednává, nicméně v souvislosti se stipulací pro případ smrti píše (Gai. III, 100), že stipulace musela znít: Cum morieris dari spondes? Spondeo! Nebylo podle něj možno stipulovat na dobu po smrti, na den před smrtí (protože ten lze určit jen zpětně), ani stipulovat v neprospěch dědiců dárce. V případě fiduciární mancipace (pactum fiduciae) 20

Darování pak bylo platné, pokud dárce v důsledku konkrétního nebezpečí zemřel, čímž došlo k perfekci převodu. Pokud dárce naopak nezemřel, ale z nebezpečí smrti se dostal, pozbývalo darování platnosti, a dar se navracel dárci. 30 V klasickém právu se však nejednalo o odvolání daru, a dar zásadně nebylo možno odvolat, ale o navrácení daru z důvodu nesplnění podmínky darování. 31 Darování pro případ smrti bylo dvoustranným právním jednáním, které proto zásadně nebylo volně odvolatelné, a zároveň plnilo obdobnou funkci jako odkazy, se kterými se proto sbližovalo. Jelikož byly odkazy i darování pro případ smrti nadužívány a mnohdy jimi byla pozůstalost zcela vyčerpána nebo dokonce přetížena, objevily se snahy o jejich omezení. Mezi nejvýznamnější předpisy omezující hodnotu odkazů a darování pro případ smrti patří lex Furia testamentaria asi z roku 190 př. n. l. a lex Voconia de mulierum hereditatibus asi z roku 169 př. n. l. Gaius při výkladu ad legem Falcidiam (Gai. II, 224 227) shrnuje, že žádný z předpisů nevyřešil problém přetěžování pozůstalosti, protože bylo možno je lehce obejít. 32 A proto byl roku 40 př. n. l. konečně vydán lex Falcidia de legatis, který zakazoval vyčerpat odkazy více než tři čtvrtiny pozůstalosti, a dědici tak vždy musela čtvrtina pozůstalosti zůstat nezatížena. Tento zákaz byl později rozšířen i na darování pro případ smrti. 33 Od třetího století našeho letopočtu bylo dále naříkatelné dochází k převedení vlastnictví a k závazku, že bude převedená věc vrácena původnímu vlastníkovi po splnění dohodnutého účelu. Fiduciární mancipace byla možná i přes obecnou nemožnost připojení podmínek k mancipaci a injurecesi. KINCL, Jaromír. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 204 205; SOMMER, op. cit., s. 314; DAJCZAK, Wojciech, GIARO, Tomasz, LONGSCHAMPS DE BÉRIER, Franciszek. Právo římské. Základy soukromého práva. České vydání Petr Dostalík. 1. české vydání. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 121; LONGSCHAMPS DE BÉRIER, Law of Succession, s. 220 221. 30 Dárce měl možnost žádat vrácení daru především pomocí vindikace či kondikce, ale také pomocí žaloby z fiduciární mancipace. SOMMER, op. cit., s. 314. 31 SOMMER, op. cit., s. 314; BLAHO, HARAMIA, ŽIDLICKÁ, op. cit., s. 394 395. 32 KINCL, op. cit., s. 156 159. 33 BARTOŠEK, Encyklopedie, s. 85; SALÁK, Pavel. Dvojí život falcidiánské kvarty. In: ADAMOVÁ, Karolina, KNOLL, Vilém, VALEŠ, Václav a kol. Pozapomenuté právní instituty. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 11 14. Podrobně k Falcidiánské kvartě viz 21

darování zkracující povinný díl (querella inofficiosae donationis), 34 které se ovšem mělo vztahovat na jednání inter vivos 35 a není tak zcela jasné, zda ho bylo možno užít také na darování pro případ smrti. V období justiniánského zákonodárství už to jistě možné nebylo z důvodu sbližování darování pro případ smrti s odkazy. Justinánské právo věnovalo darování pro případ smrti šestý titul 39. knihy Digest nazvaný De mortis causa donationibus et capionibus. 36 Zde byla uvedená definice darování pro případ smrti, kterým je takové darování, při kterém si chce dárce věc raději ponechat, než aby ji dal obdarovanému, zároveň ale dárce raději dá věc obdarovanému, než aby ji zanechal svým dědicům (D. 39, 6, 1, pr.; Inst. 2, 7, 1). 37 Zdůrazněna byla také pohnutka dárce, který při darování pro případ smrti myslí především na sebe a věc si chce spíše ponechat pro sebe, než aby se jí vzdal ve prospěch jiného (D. 39, 6, 35, 2), zatímco při běžném darování dárce myslí především na obdarovaného a dar zásadně není možno odvolat. Rozlišovány byly tři základní druhy darování pro případ smrti. V prvním případě dárce nebyl v nebezpečí smrti, ale pouze si byl vědom své smrtelnosti, a převedl vlastnictví k věci na obdarovaného pro případ své smrti. ČERNOCH, Radek. Quarta Falcidia a její odraz v pozdějším právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Pavel Salák jr., 2015. 163 s. 34 HEYROVSKÝ, op. cit., s. 584. 35 VANČURA, op. cit., s. 486 487. 36 Titul pojednává nejen o darování pro případ smrti (donatio mortis causa), ale také o condicionis implendae causa datum, tedy nabytí pro případ smrti vázané na podmínku, že sám obmyšlený poskytne nějaké třetí osobě majetkový prospěch (např. D. 39, 6, 21; D. 39, 6, 31, 2). Oba instituty zastřešuje společný termín mortis causa capiones. Mezi donatio mortis causa a capio mortis causa je rozdíl v tom, že donatio mortis causa je dar přítomného přítomnému, kdežto mortis causa capio zahrnuje i to, co nespadá pod dar. (D. 39, 6, 38) Mortis causa capio tak zahrnuje vedle darování pro případ smrti i další formy nabytí pro případ smrti (mimo dědění a odkazu). BARTOŠEK, Encyklopedie, s. 52, 71, 355. 37 BARTOŠEK, Encyklopedie, s. 355; BLAHO, Peter. Iustiniani Institutiones. Justiniánské Instituce. České vydání Michal Skřejpek. Praha: Karolinum, 2010, s. 122 123. 22

Obdarovaný nabyl vlastnictví ihned, ale platila podmínka, že dárce musel zemřít před obdarovaným. Pokud by dříve zemřel obdarovaný, měl dárce možnost žádat dar zpět pomocí kondikce. Druhým případem bylo darování v nebezpečí blížící se smrti, při kterém obdarovaný nabyl vlastnické právo ihned. V tomto případě opět mohl dárce žádat vrácení daru pomocí kondikce, jestliže nebezpečí smrti přežil. Třetím případem bylo darování v nebezpečí smrti, které bylo uskutečněno pod odkládací podmínkou, že obdarovaný nabude vlastnické právo až smrtí dárce. Pokud dárce přežil hrozící nebezpečí, mohl žádat vrácení daru pomocí kondikce nebo vindikace. 38 Předpokládalo se především darování pro případ smrti z důvodu dárcovy obavy z blížící se smrti, přičemž byla kazuisticky vypočítána možná nebezpečí, která mohla dárce k provedení darování pohnout (D. 39, 6, 3 6). Společným znakem všech možností darování pro případ smrti bylo, že obdarovaný musel vždy přežít dárce, jinak nebylo darování účinné a byl-li dar již předán, mohl ho dárce výše uvedenými způsoby žádat zpět. 39 Mimo uvedených základních možností darování se připouštělo darování pro případ smrti jiné osoby než dárce (D. 39, 6, 18, pr.), nebo jinak nepřípustné darování mezi manžely (D. 39, 6, 43). Darování pro případ smrti bylo ještě více sblíženo s odkazy, když měla být darování pro případ smrti téměř ve všech ohledech posuzována jako odkazy (D. 39, 6, 37, pr.; Inst. 2, 7, 1). Sblížení se týkalo formy darování pro případ smrti, a dále také už zmíněného omezení hodnoty darování pro případ smrti a odkazů v podobě lex Falcidia. Při darování pro případ smrti se vyžadovala forma jako pro kodicil, tedy písemná nebo ústní forma za přítomnosti pěti svědků (C. 8, 57, 4). Současně se stanovením zvláštní formy pro darování pro případ smrti definitivně přestalo být takové darování pouhým důvodem převodu majetku, ale stalo se samostatným způsobem převodu majetku, 38 D. 39, 6, 2; BLAHO, HARAMIA, ŽIDLICKÁ, op. cit., s. 394 395. 39 BLAHO, HARAMIA, ŽIDLICKÁ, op. cit., s. 394; BOHÁČEK, op. cit., s. 91; LONGSCHAMPS DE BÉRIER, Law of Succession, s. 220. 23

odlišným od odkazu či dědění. Při stanovení formy pak bylo výslovně stanoveno, že se nevyžadovala insinuace (C. 8, 57, 4), která však byla jinak vyžadována při běžném darování nad 500 solidů. 40 Sbližování s odkazem pak mělo i ten následek, že darování pro případ smrti bylo zásadně vždy odvolatelné (D. 39, 6, 16). Strany si však mohly sjednat, že dar odvolat nepůjde za žádných okolností (D. 39, 6, 13, 1; D. 39, 6, 35, 4). V případě, že bylo darování pro případ smrti neodvolatelné, bylo ho možno považovat spíše za darování mezi živými, pro které se nepoužilo omezení podle Falcidiova zákona (D. 39, 6. 27). 2.2 Shrnutí Darování pro případ smrti bylo známo již dlouho před vznikem římského státu a bylo užíváno i v dobách římského státu, kde se z něj zřejmě vyvinuly odkazy a následně se oba instituty výrazně sblížily. Římské právo z počátku pohlíželo na darování obecně jako na pouhý důvod právního jednání. Stejná situace pak platila i při darování pro případ smrti, které jako zvláštní druh darování muselo být učiněno některou z forem pro převod majetku. Darování pro případ smrti, stejně jako běžné darování a také odkazy, bylo v průběhu dějin římského státu omezováno co do hodnoty převáděného majetku. Justiniánské právo darování pro případ smrti sblížilo s odkazem co do formálních náležitostí i omezením hodnoty převáděného majetku a s konečnou platností z darování pro případ smrti učinilo samostatné právní jednání. Darování pro případ smrti zůstalo i přes sblížení s odkazy samostatným institutem římského práva a přetrvalo až do dnešní doby. Především v počátcích římského práva mělo darování pro případ smrti zvláštní postavení mezi možnostmi nabytí mortis causa a i přes svou podobnost 40 BARTOŠEK, Encyklopedie, s. 85; BONFANTE, op. cit., s. 572. 24

s odkazy se značně lišilo od sukcese založené instituty dědického práva. 41 Obsahem darování byl vždy pouze jednoduchý převod majetku v podobě singulární sukcese, zatímco římské právo dědické bylo ovládáno přísnými formálními požadavky a jeho povaha nebyla čistě majetková, spíše naopak. Původní římské dědění sloužilo k převodu postavení osoby zemřelého na osobu dědice, kdy majetková sukcese byla pouhým doplňkem successio in universum ius qoud defunctus habuerit. 42 Institut odkazu, tolik podobný darování pro případ smrti, byl sice také pouhým převodem majetku, ale byl závislý na platnosti testamentu a byl zásadně jednostranně odvolatelný, zatímco darování pro případ smrti bylo jakožto smlouva v nejstarších dobách zásadně neodvolatelné, ale nebylo vázáno na platnost jiného právního jednání. 43 Vývojem římského práva došlo k setření naznačených rozdílů a ke sblížení až sjednocení darování pro případ smrti s odkazy, avšak zároveň se proměnilo i pojetí dědění, které již mělo spíše majetkový charakter. Darování pro případ smrti tak v římském právu dědické právo doplňovalo a nemohlo ho obcházet. 41 Římské dědické právo zásadně nepřipouštělo smluvní vázanost pro případ smrti, tedy ani dědické smlouvy, ovšem snad až na výjimky u pořizování vojáků. Blíže k možnosti dědických smluv v římském právu viz ČERNOCH, Radek. Umožňuje římské právo uzavření dědické smlouvy? Časopis pro právní vědu a praxi, 2013, roč. 21, č. 1, s. 51 54; ČERNOCH, Radek. 4.2.6 Contract of Inheritance Roman Law Foundation and the Present Day Approach (podkapitola). In: SALÁK, Pavel, HORÁK, Ondřej et al. Law of Succession in the Middle-European Area. Cracow: Spolok Slovákov v Poľsku Towarzystwo Słowaków w Polsce, 2015, s. 123 137. 42 K povaze klasického dědického práva římského blíže VÁŽNÝ, Pojem práva dědického, s. 97 103; BONFANTE, op. cit., s. 581 a násl. 43 HEYROVSKÝ, op. cit., s. 558 (pozn. č. 1). 25

3 Obecný zákoník občanský z roku 1811 44 Obecný zákoník občanský 45 byl přijat po téměř šedesáti letech příprav jednotné kodifikace soukromého práva pro celé tehdejší rakouské císařství. Stal se úplným, výlučným a všeobecně závazným kodexem soukromého práva vycházejícím z římskoprávního dědictví, osvícenského racionalismu a přirozenoprávního myšlení. Po století účinnosti byl obecný zákoník občanský poznamenán jen několika málo novelizacemi, avšak v souvislosti se vznikem Československé republiky, na jejímž území platilo až několik právních úprav soukromého práva současně, bylo rozhodnuto o revizi obecného zákoníku občanského, 46 která vyústila až ve vládní návrh občanského zákoníku z roku 44 Kapitola vychází z příspěvku Darování pro případ smrti předneseného autorem a Mgr. Ivetou Talandovou na konferenci COFOLA 2015, který byl publikován v Časopise pro právní vědu a praxi: TALANDA, TALANDOVÁ. Darování pro případ smrti. Časopis pro právní vědu a praxi, 2015, č. 2, s. 114 122. Autor se problematikou darování pro případ smrti v obecném zákoníku občanském a vládním návrhu občanského zákoníku dále zabýval také v: TALANDA. Darování pro případ smrti trojský kůň dědického práva. Právní rozhledy, 2015, č. 13 14, s. 474 481; PILAROVÁ, TALANDA. Heslo Darování pro případ smrti. In: SCHELLE, TAUCHEN (eds.). Encyklopedie českých právních dějin, II. svazek D J. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016 v koedici Ostrava: KEY Publishing, 2016, s. 37 41; TALANDA. 4.1.5 Donation mortis causa (podkapitola). In: SALÁK, HORÁK et al. Law of Succession in the Middle-European Area. Cracow: Spolok Slovákov v Poľsku Towarzystwo Słowaków w Polsce, 2015, s. 76 83; TALANDA, TALANDOVÁ, STAWARITSCH. Darování pro případ smrti. Soutěžní práce do Monseho studentské vědecké soutěže, Olomouc: 2016, nepublikováno. 45 Obecný zákoník občanský byl vyhlášen císařským patentem ze dne 1. června 1811 a uveřejněn pod č. 946 ve sbírce zákonů soudních. Název zákona zní Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie a jediným autentickým zněním zákona je znění německé. Se vznikem Československa v roce 1918 byl zákon recipován do československého právního řádu zákonem č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, ze dne 28. října 1918, přičemž jediným autentickým zněním zůstalo znění německé. V dalším textu je zákon označován jako obecný zákoník občanský a citace jeho českého znění vychází ze stavu v roce 1936, jak je uvedeno v komentáři k tomuto zákonu. ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. a IV. Praha: V. Linhart, 1936 (reprint Praha: Wolters Kluwer 2013). 680 s. (Díl III.) a 866 s. (Díl IV.). 46 Při revizi mělo jít jen o modernizaci a úpravy obecného zákoníku občanského s přihlédnutím k právu platnému na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský. Návrh superrevisní komise. Díl II. Důvodová zpráva. 26

1937, který však nebyl nikdy jako zákon účinný. 47 Kvality obecného zákoníku občanského jsou nesporné a prokázaly se také tím, že je i po dvou stoletích v některých státech stále účinný. 48 Zvláště vyzdvihováno je pak tradičně a zaslouženě propracované právo dědické, ke kterému se váže také darování pro případ smrti. 3.1 Darování pro případ smrti v osnovách předcházejících obecnému zákoníku občanskému Osnovy předcházející vydání obecného zákoníku občanského byly založeny na římském právu, podle kterého bylo upraveno také darování pro případ smrti. Přesto, že na území Rakouska převažovalo pojetí darování pro případ smrti v podobě germánského donatio post obitum, navržené úpravy darování pro případ smrti se držely koncepce římskoprávního donatio mortis causa. První osnovou byl Codex Theresianus 49 z roku 1766, který upravoval darování pro případ smrti kazuisticky v 51 ustanoveních (II. 7. 105 156). Darování mělo být učiněno v očekávání smrti a podmínkou bylo přežití obdarovaného. Nezemřel-li dárce, nebo zemřel-li z jiné příčiny, než pro kterou daroval, darování nemělo být platné. Omezena však byla možnost odvolání daru, a to dokud obdarovaný nepřijal darování. Hortenova osnova 50 z roku 1776 upravovala darování pro případ smrti obdobně, ale jen v osmi ustanoveních (III. 3. 30 37) a oproti předchozí osnově nebyla tak kazuistická. Byla však ještě Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1931, s. 3 a násl. Dále je citována důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku z roku 1931, když se dotčená ustanovení o darování pro případ smrti v návrhu občanského zákoníku z roku 1937 nezměnila. 47 HORÁK, Ondřej. Dějiny kodifikace soukromého práva v českých zemích. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr, a kol. Občanský zákoník velký komentář. Svazek I. 1 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. XXXIV XLII. 48 Obecný zákoník občanský je stále účinný v Rakousku nebo v Lichtenštejnsku, pochopitelně ve znění novel. 49 Dostupné z: <http://www.koeblergerhard.de/fontes/codextheresianus.htm> 50 Dostupné z: <http://www.koeblergerhard.de/fontes/entwurfhorten1774.pdf> nebo <http://www.koeblergerhard.de/fontes/entwurf-horten-gesamt-ohneeinleitung.htm> 27