Winternitzova vila Author: Václav Chadraba Published: 23.08.2006 Nejkrásnější je večer, v noci, když ta bílá kostka svítí do nejbližšího okolí světlou fasádou a do dálky okny, které svými stejnými geometrickými tvary napovídají mnohé o jaksi zvláštním až tajemném interiéru. Další osudy byly nemilosrdné jak pro stavitele, tak pro mecenáše. Až po smrti architekta, teoretika a designéra Loose (1933) je stále více a více obdivováno jeho dílo a je zařazen mezi světové představitele moderní architektury meziválečné generace a funkcionalismu zvlášť. Doktor Winternitz skončil svoji životní pouť o desítku let později v koncentračním táboře, vilu zabrali nacisté, a že se snad nenašel zájemce ze sestavy potentátů třetí říše, připadla jí úloha mateřské školy, kterou vykonávala až do devadesátých let. Pak ji po letitých tahanicích s úřady získali restituenti rodina Cysařových. 1/5
Smíchovská Winternitzova vila byla v pořadí pražských Loosových staveb vždycky druhá a nikdy v historii k sobě nepoutala tolik pozornosti jako její starší sestra pana Müllera. Aby to nebylo málo, sám architektův spolupracovník a partner Karel Lhota pustil do světa informaci o tom, že popírá Loosovo autorství na zmiňované stavbě. Samozřejmě se tábor odborníků i novinářů rozdělil na dvě proti sobě stojící vojska. Jedni argumentovali tím, že architekt byl v čase stavebních prací (pro zajímavost: rekordně krátká doba od listopadu 1931 do ledna 1932!) nemocný, cestoval po lázních a v Praze vůbec nepobýval, za autora označovali právě Lhotu. Druzí logicky oponovali tím, že tvůrce není žádný stavbyvedoucí, že dům pochází z mistrovy hlavy a pera, že dílo je v mnohém podobné střešovickému předobrazu atd. Dokonce se vyskytla domněnka, že Loos použil pro Winternitzovu vilu nepoužité varianty návrhů z předešlé práce. Dost úvah, spekulací a legend. Pravdu se stejně nikdy nedozvíme, jak se ji nedozvěděli ani přímí potomci. Jeden z nich, David Cysař, nás teď čeká u vstupních dveří, které jsou na boční (západní) straně. Dům dostal po rekonstrukci na čas nájemníky, ale v současnosti je prázdný. Tím že se objekt stále obývá ještě vyniká mnohokráte opakovaná myšlenka tvůrce, že oprošťuje architekturu od dekorace, kterou považuje pouze za povrchní a subjektivní. Ne artefakty, ale prostory k bydlení. Do rekonstrukce jsme se pustili sami. Něco málo podkladů zůstalo v rodině, například jeden Loosův dopis, kritická korespondence mezi Loosem a Lhotou, snad také jediný plán od toho velkého bohéma Jak jsme postupovali? Pradědeček byl majitelem, na to jsme měli dokumenty a vlastnictví bylo jasné podobně jako zabrání nacisty, všechno doloženo a potvrzeno paragrafy zákonů. Přesto to dlouho trvalo a dělat jsme začali někdy v roce 1999. Ještě před tím jsme ale uspořádali v prostorách vily výstavu mladých tvůrců s názvem Díra nedíra hrálo se divadlo, hrála se muzika, na stěnách obrazy. Nechtěli jsme nic víc, nic míň než probudit vilu a její víly z letargie. Dům jako takový byl ve špatném stavu, ty minulé roky se na něm podepsaly zvenku i zevnitř. Necitlivé stavební úpravy, vrstvy linolea na podlaze, zničené obložení, málo původních svítidel či doplňků. 2/5
3/5
Když se zvedla vlna takového toho rodinného nadšení, začali jsme s rekonstrukcí. Trvala snad čtyři roky, už ani nevím přesně. Pomohla nám také finanční dotace, když docházely úspory a rodinné peníze. Drtivou většinu prací jsme dělali vlastníma rukama, nedivte se, nás je dost, přibližně šestnáct. Na pomoc jsme si vzali jen dohled a rady pana Karla Ksandra, který pracoval ještě na Müllerově vile. Některé prameny sice uvádějí, že se nábytek zachoval, ale není to pravda (když nepočítáme pár zabudovaných skříní v pracovně s poličkami). Dům má hned dva krby s klapkou, ale nejspíše nebyly nikdy v provozu. To možná někdy dávno za domovníka a služebné dole se používal ve sklepě v prádelně zachovaný kotel na vyvařování. Další pozoruhodností je patero stejných dveří v jedné dlouhé lince stěny. Asi se to tak na pohled panu architektovi líbilo, ty druhé a čtvrté jsou totiž falešné. Nebo okna nabarvená výraznou žlutou a modrou, jinde lahvově zelená, všechny barvy jsou původní. Schodiště je dost úzké a příkré, můj otec si na příkrost a výšku vždy stěžuje. Z koupelny se jde přes šatnu přímo do ložnice. Prostorem se nešetřilo, to je přece dobře na 270 m2 obytné plochy pro čtyři lidi z rodiny a domovnický pár, celkem tři terasy zabírající 140 m2, ale prý se na nich nežilo, (nebylo to nějak v módě, to spíše venku na zahradě). Hlavní hala se po úplném odstranění velkého okna mohla změnit na letní zahradu. Zato na garáž, natož na bazén pradědeček nepomyslel, auto neřídil, o vztahu k vodě nevíme. Mně se líbí ten velký prostor pro společný život a pak o patro výše menší ložnice. Podobně tak pracovna, místnost pro jeden stůl a křesílko, možná ještě tak knihovnu zabudovanou do stěn. Chodby a schodiště mi naopak připadají až příliš úzké, tam se dva lidé vedle sebe ani neminou, nevejdou Pamatuji ten dům od doby, kdy v něm zrušili školku. Měl četné jizvy po nevhodných zásazích, ale od začátku na mě strašně zapůsobil. Viděl jsem, vstoupil jsem a řekl si jediné to je bomba. Dům má úžasné proporce, různá světlá výška všechno rozhodí, každý prostor má přesně takové rozměry, jaké má mít, monumentální vstup do haly. Nábytek, vybavení, drahé koberce, nic z toho mi tady nechybí a vím, že je to stejně luxus Zůstal po celá léta ten duch baráku, který se po rekonstrukci jakoby vyloupl. 4/5
Adolf Loos se nikdy netajil tím, že byl v mnohém inspirován dílem amerického architekta F. L. Wrighta, který se jako první začal systematicky zabývat skloubením architektury a životního stylu. Loos převedl tyto myšlenky do interiérů domů. Jeho koncepce vnitřního uspořádání (Raumplan) se v mnohém lišila od zavedené a běžné formy výstavby. Rakouský architekt ji sám jednou vysvětlil jasnými slovy: Projektant obyčejně vypracuje dvojrozměrný plošný plán, ale architektura je přece trojrozměrná, a je tedy nutné formovat i tento třetí rozměr Raumplan prostorový plán. Léta ve vile bydlela rodina se dvěma dětmi a i díky velkému členění budovy a velké zahradě byli myslím velmi spokojeni. Stejně tak zde ale sídlila i firma. Obě varianty fungovaly velmi dobře. Co bude s vilou dál? Těžko říci. Ta rekonstrukce stála dost peněz a jako jediná varianta se nám jeví objekt pronajímat. Z rodiny tady bydlet nikdo ne snad, že nechce, ale spíše ani nemůže. Jak bychom to udělali to máme mezi sebou snad losovat? A muzeum z toho určitě dělat nechceme. O galerii se uvažovalo, ale samotná galerie na sebe nevydělá, natož na dům, snad někdy v budoucnosti se k takovému projektu můžeme vrátit (po splacení závazků). Pokud jde o případné nájemníky, uvítáme je, když má objekt své charisma, tak si respekt dokáže zjednat. Po více než hodině a půl strávené v tomto významném objektu moderní architektury opouštíme zarostlým chodníčkem a malou brankou jednu ze slavných pražských vil. Nedá nám to, abychom se hned několikrát neotočili. Tenhle dům má v sobě všechno. Narození i smrt, lásku i nenávist, minulost i budoucnost. Jako každý titan si ale něco z toho nechává sám pro sebe Fotografie: David Cysař 23.08.2006 10:00, Václav Chadraba 5/5