Protináboženské procesy v ČSSR v 80. letech 20. století

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Kryštof Zrcek Protináboženské procesy v ČSSR v 80. letech 20. století Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Jiří Rajmund Tretera Katedra: Katedra právních dějin Datum uzavření rukopisu: 25. ledna 2011

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 25. 1. 2011 Podpis: 2

Poděkování Rád bych poděkoval Prof. JUDr. Jiřímu Rajmundu Treterovi nejen za odborné vedení práce, ale i za cenné rady, ochotu, trpělivost a osobní zájem o dané téma. Dále bych chtěl poděkovat všem, kteří mě podporovali během celého studia, zejména rodičům. 3

Obsah Úvod... 6 1. Historický kontext... 6 1.1 Období od r. 1945 do r. 1948... 7 1.2 Období po r. 1948 do r. 1968... 9 1.3 Období od r. 1968 do r. 1977... 16 1.4 Období od r. 1977 do r. 1989... 17 1.4.1 Velehrad... 20 1.4.2 Augustin Navrátil... 23 1.4.3 Role kardinála Tomáška... 25 1.4.4 Desetiletí duchovní obnovy... 27 1.5 Vztahy státu k dalším církvím a náboženským společnostem... 30 1.5.1 Českobratrská církev evangelická... 32 1.5.2 Řeckokatolická církev... 36 1.5.3 Vztahy státu k některým dalším církvím a náboženským organizacím... 38 2. Politicko-filozofická východiska protináboženských represí... 40 2.1 Základní východiska... 40 2.2 Vztah komunistické ideologie a náboženství... 41 2.3 Církev jako nebezpečí... 43 2.4 Dopad na dnešní společnost... 45 3. Aplikace relevantních právních předpisů... 47 3.1 Chybně prováděná subsumpce... 47 3.2 Záměna objektů trestných činů... 47 3.3 Ustanovení trestního zákona používaná v protináboženských procesech... 49 3.3.1 Zneužívání náboženské funkce... 49 3.3.2 Maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi... 52 3.3.3 Některá další relevantní ustanovení trestního práva... 53 4. Případové studie... 56 4.1 František Adamík... 56 4.2 RNDr. Vladimír Fučík, CSc... 61 4.3 P. Josef Kordík... 68 4.4 P. Josef Jan Bárta a MUDr. Jaroslav (Kosmas)Trojan... 71 4

Závěr... 78 Seznam použité literatury a pramenů... 80 Summary... 84 Klíčová slova/key words... 84 5

Úvod Vztah komunistického režimu k církvím a náboženským organizacím a spolkům je velmi specifické téma z hlediska historického, právního, společenského i filosofického. Zatímco téma explicitní perzekuce ve své nejbrutálnější formě, především v období 50. let 20. století, je v obecném povědomí již poměrně silně reflektováno, způsob perzekuce v letech 80. bývá právě v obecném povědomí přehlížen, podceňován, relativizován. Tato práce je členěna do čtyř kapitol. Cílem této práce je poukázat na praktiky komunistického režimu především v poslední dekádě jeho existence. Je zřejmé, že bez zasazení do historického kontextu nelze takové téma poctivě studovat. Vývoji vztahu mezi komunistickým režimem a církvemi od poválečného období do roku 1989, s akcentem právě na období let 80., se věnuje první kapitola. V kapitole druhé jsem považoval za účelné podrobit zkoumání politickofilozofická východiska, z nichž komunistický režim vycházel. Jedná se především o snahu poukázat na přímé či nepřímé motivy (či snad záminky) perzekucí. Ve třetí kapitole se věnuji aspektům čistě právním, snažil jsem se z hlediska právní teorie definovat a popsat způsob aplikace relevantních právních předpisů, též shrnuji vývoj zásadních právních předpisů týkajících se problematiky této práce. Čtvrtá kapitola je věnována konkrétním případům perzekuovaných jedinců, jsou zde citovány a komentovány právní dokumenty v nejširším slova smyslu, zejména pak obžaloby, rozsudky, záznamy výpovědí účastníků trestních procesů. Zároveň jsem se v této poslední části nepřímo snažil o demonstraci závěrů plynoucích z předchozích kapitol. Studium citovaných obžalob a rozsudků tak lze konfrontovat s historickými reáliemi, pohledem na fungování komunistické justice a někdy až filozofující pasáže těchto právních dokumentů poměřovat v kontextu dobové ideologie. Práci jsem vytvořil za využití odborné literatury, internetových zdrojů, zákonů a dalších právních předpisů zabývajících se danou problematikou a judikatury 1. Historický kontext Při vědomí specifického časového ohraničení této práce považuji za nutné zabývat se vývojem vztahu státu, církví a náboženských společnosti v Československu alespoň od tak zásadního historického milníku, jakým bezpochyby byla v dějinách 20. 6

století druhá světová válka, a později od února 1948, který právě pro postavení a vnímání náboženství v nejobecnějším slova smyslu v československé společnosti znamenal výrazný hodnotový obrat. Během prvních let po únorovém komunistickém puči v roce 1948 totiž došlo nejen k otřesům politickým, společenským a kulturním, ale z hlediska konfesního práva k významným legislativním změnám, které v dalších čtyřiceti letech přímo ovlivňovaly problematiku s protináboženskými procesy bezprostředně související, ať už se jedná o zákonodárství upravující státní dozor nad církvemi, nebo různá ustanovení trestního práva. 1.1 Období od r. 1945 do r. 1948 Je třeba podotknout, že poválečné období bylo velmi zasaženo řadou demografických změn. Tragický byl především osud židovských obcí, které po holocaustu (šoa) obnovily svůj náboženský a společenský život jen v míře odpovídající počtu jejich zbylých členů, z nichž vyvražďování přežila na území českých zemí méně než jedna desetina. 1 Osudy židovských obcí jsou celospolečensky reflektovaným historickým faktem. Z pohledu demografického je však nutno vzpomenout i další skutečnosti. Následek násilného vysídlení tří milionů Němců po válce se projevil negativně také v náboženské oblasti. Došlo k oslabení katolické i evangelické duchovní správy v pohraničních oblastech a k likvidaci některých klášterů, byť někde tehdy jen přechodné. Též ztráta Podkarpatské Rusi v roce 1945, země s necelým jedním milionem obyvatel s vysokým stupněm religiozity, oslabila poněkud postavení československých věřících v poválečném státě. 2 Celkově však povaha československého státu v období od konce druhé světové války po únorový puč v roce 1948 vykazovala znaky demokratického státu, se sice omezenou, ale v podstatě fungující parlamentní demokracií. Rovněž ke zlomu ve vztahu státu k náboženství jako takovému došlo až po faktickém převzetí moci komunistickou stranou. V zájmu přehlednosti a logické návaznosti považuji za vhodné věnovat se v prvé řadě především vztahu komunistického státu a římskokatolické církve. V další části 1 TRETERA, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002, s. 49 2 tamtéž, s. 41 7

práce je samostatně a podrobněji pojednáno (opět v návaznosti a komplexně) o dalších církvích, náboženských společnostech a organizacích. První projevy protináboženských represí zahájil komunistický režim velmi záhy po únorovém puči v roce 1948. Projevem svévole byl násilný zásah státní moci, kterým bylo zastaveno vydávání téměř veškerého katolického církevního tisku již v prvních dnech po puči. 3 Kromě zmíněného přímého zásahu komunistického režimu, znamenajícího faktickou nemožnost informovat pomocí na státu nezávislého média o dění nejen v otázkách církví a náboženských společností, byly zjevně patrné silné snahy církve (především římskokatolickou), nebo alespoň některé její představitele, do komunistického puče dokonce aktivně zapojit. Bodem zvratu, kdy se KSČ mohla přestat přetvařovat, je únor 1948. Hned po převratu se komunisté snažili katolickou církev změnit v poslušnou součást Národní fronty. Okamžitě zastavili vydávání katolického tisku a začali s perzekucí jednotlivých kněží, řeholníků a laiků. Církev se pokoušela vystupovat neutrálně a arcibiskup zveřejnil článek, v němž vyzval k dodržování právních norem a k zabránění bratrovražedným bojům. V prvních dnech své absolutní vlády vyslalo vedení KSČ Alexeje Čepičku, aby přesvědčil arcibiskupa k vyjádření podpory novému režimu. Beran prohlásil, že církev zůstane nadstranická a nepolitická. Dne 18. 3. 1948 vydal Ústřední akční výbor Národní fronty prohlášení o náboženské svobodě, kde se píše:,,svoboda náboženství a vykonávání náboženských obřadů je jednou ze základních zásad našeho lidově demokratického režimu. 4 Vládci zvolili zpočátku dvojí přístup k římskokatolické církvi. Oficiálně vyzývali k jednání o úpravě vztahů a zřídili společnou komisi, rozjeli ale zároveň proces likvidace nezávislosti církve pomocí rozpouštění spolků, institucí, rušením tiskovin a nakladatelství a v neposlední řadě zabrali církevní statky, čímž zničili ekonomickou soběstačnost římskokatolické církve. Zrušeny byly také církevní školy, což souviselo s počínající indoktrinací vzdělávacího sektoru komunistickým učením. 5 Vzdělávací politika státu však představuje velmi specifickou oblast. Školský 3 tamtéž, s. 42 4 VAŠKO, Václav, Neumlčená., díl II., str. 15 in: NEDVĚDICKÝ, Kamil, Církve a náboženské společnosti po únoru 1948, in: Revue církevního práva č. 39-1/08, s. 61 5 NEDVĚDICKÝ, Kamil, Církve a náboženské společnosti po únoru 1948, in: Revue církevního práva č. 39-1/08, s. 61 8

systém byl reformován zákonem č. 95/1948 Sb. ze dne 21. dubna 1948, o základní úpravě jednotného školství (školský zákon), který byl nahrazen až v roce 1953 zákonem č. 31/1953 Sb. ze dne 24. dubna 1953, o školské soustavě a vzdělávání učitelů (školský zákon). Po dobu téměř pěti let, během kterých již docházelo k řadě excesů představujícím tvrdý perzekuční postup vůči církvím a náboženským společnostem (přepadení všech mužských klášterů v dubnu r. 1950, perzekuce řeholních sester v srpnu r. 1950), existovaly již sice pouze státní školy (poslední církevní školy přestaly podle pamětníků existovat o prázdninách 1949, 6 výuka náboženství však pokračovala i na školách státních. Skutečným zlomem v této specifické oblasti znamenalo až přijetí zmíněného zákona č. 31/1953 Sb., který vedl k faktickému vytěsnění výuky náboženství ze škol. O výuce náboženství se nový školský zákon nezmiňuje, což bylo tichým vyjádřením vůle zákonodárce vyřadit náboženství jak z výuky povinné, tak klasifikované. Další výuka se opírala již nikoliv o zákonný podklad, ale o interní směrnice, což trvalo až do konce školního roku 1989/1990 včetně. Neuváděla se na vysvědčení. 7 Vzhledem k časovému zaměření této práce je vhodné uvést, že v 80. letech 20. století byl vytvořen pro účely výuky náboženství třídílný Katolický katechismus, v politických a společenských podmínkách výuce náboženství nepřejících však bylo toto dílo užíváno jen malým množstvím žáků škol. 8 1.2 Období po r. 1948 do r. 1968 Při hodnocení kořenů vztahu mezi náboženstvím a již etablovaným komunistickým státem je třeba vycházet z principiálních hodnotových východisek obou systémů, která se v průběhu historie v různých souvislostech a dobách ukázala být neslučitelná. Třemi základními pilíři státoprávního základu fungování vztahu státu a církví se staly (1) ústavně deklarovaná náboženská svoboda; (2) zákony, zejm. tzv. církevní zákony z roku 1949 a jejich prováděcí předpisy; (3) tzv. církevní politika. Ústavněprávní zakotvení náboženské svobody bylo interpretováno restriktivně, v mezích zákonů, ve 6 srov. Kolektiv autorů, Církevní procesy padesátých let. Sborník příspěvků z konference, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2002, Příloha: Oto Mádr, nar. 15. 2. 1917 o svém procesu z r. 1952 in: HORÁK, Záboj, Právní úprava výuky náboženství v českých zemích v letech 1948-1989, in: Revue církevního práva č. 47-3/10, s. 201-202 7 HORÁK, Záboj, Právní úprava výuky náboženství v českých zemích v letech 1948-1989, in: Revue církevního práva č. 47-3/10, s. 209 8 srov. tamtéž, s. 219-220 9

prospěch práva být bez vyznání a především práva na šíření ateistické propagandy. 9 Součástí tohoto trendu (celkového společensko-právního vývoje pozn. autora) byla i tzv. privatizace náboženství, tedy redukce náboženství pouze na úroveň věření bez vnějších společenských a kulturních projevů. 10 Strategie nové státní moci vůči církvím byla formulována v Návrhu církevního oddělení Ústředního akčního výboru Národní fronty, schváleném 30. srpna 1948.... Dokument sledoval jasný cíl: ačkoli v náboženství neviděl nezbytně reakční sílu, mělo se jeho zániku napomáhat všemi možnými prostředky. V následujících měsících a letech se státní moc pokusila tu více, tu méně úspěšně jednotlivé nástroje použít. Tyto skutečnosti ukazují, jakkoliv to může vypadat historicky barvotiskově, že v případě vztahu československého komunistického režimu a katolické církve šlo v první řadě o vztah založený na jednoznačné a vědomé vůli státu (ovládaného komunistickou stranou) církev zlikvidovat. 11 Snahu poúnorového režimu lze vcelku přehledně a logicky rozdělit do několika různě motivovaných činností. Prvotní a obecnou motivací bylo, jak uvedeno výše, maximálně oslabit vliv církve ve společnosti až po její úplnou likvidaci. Strategické úvahy se pak ubíraly konkrétními směry právě podle jasněji definovaného cíle, jehož mělo být dosaženo. Církve jako instituce bývají uspořádány hierarchicky. A podobně jako komunistická ideologie těžila z vyvolávání třídních nenávistí různých skupin obyvatel, zaměřila se na snahu o rozbití vztahů v rámci církví. Po celou dobu existence komunistického režimu se v různé formě objevovaly různé pokusy o ustanovování organizací na širokém členském principu, jež by nahradily tradiční hierarchii církevní. Druhým strategickým krokem byla otázka hospodářství a finančního zabezpečení církví i jednotlivých duchovních. Komunistickému státu se podařilo velmi účinně získat vliv v rámci církví a duchovních právě ekonomickým připoutáním institucí i jednotlivců, jež bylo doplněno o koncepci státní kontroly souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. 9 JÄGER, Petr. Svoboda vyznání a právní poměry církví a náboženských společností v letech 1949-1989. In: Komunistické právo v Československu, autor: Šimíček P., Bobek V. Molek M. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova Univerzita, 2009, s. 775 10 JÄGER, Petr. Svoboda vyznání a právní poměry církví a náboženských společností v letech 1949-1989. In: Komunistické právo v Československu, autor: Šimíček P., Bobek V. Molek M. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova Univerzita, 2009, s. 778 11 BALÍK, Stanislav, a HANUŠ, Jiří, Katolická církev v Československu 1945 1989, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2007, s. 17 10

Církve (především církev římskokatolická) jsou většinou též obecně a nadneseně řečeno nadnárodními organizacemi. Jejich struktura primárně nevychází z národnostního, etnického ani státoprávního hlediska. Jistě lze i v historii sledovat úzká propojení otázky národnostní s otázkou náboženskou, ale lze s jistou mírou zjednodušení tvrdit, že v Evropě padesátých let 20. století se už jednalo primárně o sdílení víry bez jasného ohraničení státními hranicemi. Takto potenciálně nebezpečné zahraniční vlivy či tlaky komunistický režim nechtěl připustit. Proto jeho politika spočívala od prvopočátku v konfrontaci s Vatikánem a jakýchsi vlasteneckých snahách vytvářet národní církve odtržené od Vatikánu či duchovních center jiných civilizací a náboženství. To vedlo například i k začlenění řeckokatolické církve do pravoslavné, o kterém je podrobněji pojednáno v další části práce. Skutečná snaha o izolaci biskupů a politické rozštěpení církve byla již v období 70. a 80. let otevřeně deklarována, což zjevně odkrývá úmysl vytvořit model národní církve (bez mezinárodních vazeb a struktur), kterýžto byl v době přijetí církevních zákonů v roce 1949 popírán. 12 Bylo by jistě možné ve výčtu jednotlivých politicko-společenských nástrojů pokračovat, nicméně některé z nich bylo třeba realizovat cestou legislativní, a právě legislativa vymezila obecně platná pravidla vztahů státu a náboženství (ve smyslu církví, duchovních, laiků, ale i jen sympatizantů). Již zmiňovaná ústavně právní ochrana svobody náboženského vyznání prošla po dobu existence komunistické vlády několikerou proměnou. Jen pro úplnost uvádím, že Ústava z roku 1920, tedy zák. č. 121/1920 Sb. z. a n., obsahovala úpravu svobodu svědomí a vyznání v rámci vyššího celku svobody učení a svědomí a svobody projevu mínění. V Ústavě z r. 1920 je především ustanoveními 122 a 125 zaručena svoboda výkonu vyznání, náboženství nebo víry, rovnost všech vyznání byla zakotvena ustanovením 124 a výrazně omezena možnost nátlaku na kohokoliv k účasti na náboženském úkonu v 123. Jistý zlom v rovině ústavní přináší ústavy další, především Ústava 9. května, tedy zák. č. 150/1948 Sb. v níž došlo k určitému koncepčnímu posunu. Příprava druhé 12 JÄGER, Petr. Svoboda vyznání a právní poměry církví a náboženských společností v letech 1949-1989. In: Komunistické právo v Československu, autor: Šimíček P., Bobek V. Molek M. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova Univerzita, 2009, s. 784-785 11

ústavy československého státu se odehrávala ještě před únorovým pučem v ovzduší alternativních možností. Po únoru 1948 komunisté znemožnili předložení jiných návrhů ústavy, avšak na jejich návrhu byly vněkterých partiích zřejmé vlivy klasických demokratických ústav včetně dosavadní československé. Významnou úlohu zde sehrála československá demokratická tradice. Ústava, kterou komunisty rekonstruované Ústavodárné národní shromáždění přijalo dne 9. 5. 1948 pod č. 150/148 Sb. z. a n., obsahovala proklamace některých svobod. 13 Svoboda svědomí a vyznání nebyla koncipována jako právo absolutní, nýbrž byla limitována výkonem občanských povinností uložených zákonem ( 15 odst. 2), což bylo jedním z příznaků expanze totalitní moci do etické sféry jednotlivce. 14 Určitá míra ochrany svobody náboženského vyznání tak formálně v Ústavě zůstala, o její praktické aplikaci však nemohlo být řeči. Stát navíc sám dále vymezil hranice této svobody vjiných právních předpisech, především tzv. kazatelnicovým paragrafem 15, tedy 28 zák. č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky ze dne 6. října 1948, účinného od 24. října 1948 do 1. srpna 1950. Skutkovou podstatou postižitelnou podle tohoto zákona bylo zneužití úřadu duchovního nebo jiné podobné funkce proti lidově demokratickému řádu. Od přelomového únorového puče roku 1948 se československý stát začíná konstituovat jako stát konfesijní à rebours. Tato koncepce představuje stát jako nositele ideologie ateismu analogicky ke státům klasicky konfesijním. Když se zamyslíme nad vnějšími projevy vládní ateistické ideologie v uvedených státech (socialistické státy východní a střední Evropy, několik států ve východní Asii, Kuba pozn. aut.), nezřídka zjistíme, že nepostrádají jistých kultických prvků. Některé projevy běžného občanského kultu v nich totiž přebujely do podoby záměrně nahrazující klasické náboženské kultické projevy, mnohdy scílem je úplně vytlačit. Tak např. prvomájové průvody, při nichž byly neseny obrazy nebo taženy vozy spapírovými sochami klasiků marxismu-leninismu, velmi připomínaly náboženská procesí s ikonami. Občanské vítání občánků do života a obřady občanského sňatku kopírovaly 13 TRETERA, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002, s. 43 14 JÄGER, Petr. Svoboda vyznání a právní poměry církví a náboženských společností v letech 1949-1989. In: Komunistické právo v Československu, autor: Šimíček P., Bobek V. Molek M. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova Univerzita, 2009, s. 777 15 který byl tak označován v reminiscenci na podobné ustanovení německého říšského trestního zákona z r. 1871 12

jednotlivé církevní obřady.... Přítomnost na veřejných schůzích a manifestacích, kde komunističtí řečníci přednášeli svá kázání a kde se společně zpívaly politické písně, byla prakticky povinná (především pro zaměstnané lidi, studenty, učně, žáky). Některé z těchto písní, např. Píseň práce, měly nápěvem i slovy ráz chorálu. 16 O politickofilozofických východiscích protináboženských procesů je podrobněji pojednáno v další části této práce. Je pochopitelné a logické, že s další ústavou, tedy zák. č. 100/1960 Sb., se hodnotová východiska právní úpravy neměnila. Na ústavní úrovni zůstala záruka svobody vyznání v čl. 32, nicméně základním a ústředním problémem zůstávala koncepce, že svoboda vyznání nebyla v ústavní rovině vymezena jasnými mantinely (jádro základního práva), do kterých by stát nesměl zákonem či fakticky zasahovat, nýbrž i samotný smysl a podstata tohoto ústavního práva byly prakticky vázány na libovolně stanovenou pozitivní právní úpravu zákonnou, podzákonnou a často mimoprávní. 17 I z toho důvodu považuji pro další vývoj za rozhodné období od 14. do 25. října 1949, kdy došlo k přijetí několika zásadních právních předpisů, zejména zákonů č. 217/1949 Sb., jímž byl zřízen Státní úřad pro věci církevní, a zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností. Považuji v jistém smyslu za symptomatické pro právní kontinuitu České republiky s předrevolučním státem, že druhý zvýše uvedených zákonů, byť po mnoha novelizacích, zůstává v platnosti i dvacet let po pádu komunistického režimu. Státní úřad pro věci církevní byl zrušen dne 16. 6. 1956 a podle 2 nařízení vlády č. 19/1956 Sb., o zrušení některých ministerstev a ústředních orgánů státní správy, jeho působnost přešla na nově vzniklé Ministerstvo školství a kultury 18, takže doba aktivního působení Státního úřadu pro věci církevní jako samostatného orgánu daleko předchází období 80. let, které je v této práci vytyčeno jako oblast zkoumání. Základní východiska zák. č. 218/1949 Sb. však zůstala v téměř 16 TRETERA, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002, s. 12-13 17 JÄGER, Petr. Svoboda vyznání a právní poměry církví a náboženských společností v letech 1949-1989. In: Komunistické právo v Československu, autor: Šimíček P., Bobek V. Molek M. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova Univerzita, 2009, s. 779 18 doslova se uvádí v 2 odst. 3 nařízení vlády č. 19/1956 Sb.: Na ministerstvo školství a kultury přechází dosavadní působnost ministerstva školství a ministerstva kultury s výjimkou působnosti v oboru kulturních styků se zahraničím a v oboru polygrafického a gramofonového průmyslu, jakož i zásadní církevní otázky z dosavadní působnosti Státního úřadu pro věci církevní. 13

nezměněné podobě v platnosti a účinnosti po celou dobu trvání komunistické vlády. Zákon byl novelizován teprve po listopadovém převratu v r. 1989 pro rozpor některých ustanovení (především podmínka státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti) s Listinou základních práv a svobod), a je proto účelné se jimi zabývat. Ve spojení s odejmutím veškerého zbývajícího majetku katolické církve to mělo být právě hospodářské zabezpečení, které fakticky izoluje české katolíky od společenství s katolickou církví ve světě a zbaví českou církev jakéhokoliv vlivu vyššího vedení (biskupů). Prostřednictvím ekonomického tlaku a státní kontroly každého jednotlivého duchovního na základě individuálně udělovaného tzv. státního souhlasu, tak tměla být základní církevní infrastruktura fakticky navázána na stát a odstřižena od církevního vedení. 19 Zejména je určující ustanovení 7 tohoto zákona. V odstavci prvním se uvádí: Duchovenskou (kazatelskou apod.) činnost v církvích a náboženských společnostech mohou vyvíjeti jen osoby, které mají k tomu státní souhlas, a které vykonají slib. Znění slibu stanoví vláda nařízením. Odstavec druhý: Každé ustanovení (volba, jmenování) těchto osob vyžaduje předchozího souhlasu státu. K problematice onoho slibu lze uvést, že jeho text byl stanoven vládním nařízením č. 219/1949 Sb. takto: Slibuji na svou čest a svědomí, že budu věren Československé republice a jejímu lidově demokratickému zřízení a že nepodniknu nic, co by bylo proti jejím zájmům, bezpečnosti a celistvosti. Budu jako občan lidově demokratického státu plnit svědomitě povinnosti, jež vyplývají z mého postavení, a vynasnažím se podle svých sil podporovat budovatelské úsilí směřující k blahu lidu". Formulace tohoto slibu jistě nebyla pro řadu kněží přijatelná. Biskupové vydali k vládnímu nařízení o slibu tyto směrnice: Slib máte učinit před Bohem, z toho zcela nutně vyplývá, že slibujete a že státní moc na vás žádá to, co se shoduje s nezadatelnými právy, jejichž přímým a nepřímým původcem je Bůh. Proto káže nám správné vědomí připojit k formulaci slibu ústně nebo písemně: pokud to není v rozporu s božskými a církevními zákony a přirozenými právy člověka. 20 Skládání slibů duchovními začalo 10. ledna 1950. Kněží (asi 40%) jej chtěli 19 JÄGER, Petr. Svoboda vyznání a právní poměry církví a náboženských společností v letech 1949-1989. In: Komunistické právo v Československu, autor: Šimíček P., Bobek V. Molek M. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova Univerzita, 2009, s. 784 20 BALÍK, Stanislav, a HANUŠ, Jiří, Katolická církev v Československu 1945 1989, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2007, s. 35 14

skládat s dodatkem, jejž doporučili biskupové, nicméně slib přijímající úředníci jim to nedovolovali. V českých zemích bylo ke složení slibů pozváno 2 916 kněží, slib jich odmítlo složit 16, na Slovensku z 2 112 pozvaných rovněž 16 odmítlo. 21 Již z výše uvedeného ustanovení je patrné, jak účinně si stát dokázal podmanit výkon jakéhokoliv náboženského kultu, alespoň tedy oficiální a povolenou cestou. Stát, respektive komunistická strana, se tak na dlouhých čtyřicet let stala arbitrem v otázkách obecně transcendentních, ale zároveň i absurdně konkrétních, detailních a malicherných, jak je patrné právě i z fungování justice v protináboženských procesech. V tomto smyslu bezesporu naplňuje jednu z obecně uznávaných a citovaných charakteristik totalitního režimu, tedy (více či méně úspěšnou) snahu zasahovat do života lidí za účelem ovlivňovat jejich vnímání ve všech oblastech lidského života, na všechno poskytovat odpovědi, a to ty jediné a výlučně správné, ať se v tomto případě jedná o existenci Boha či vhodnost literárního či jiného uměleckého díla. Pokud se týká organizace státní správy, završil se systém vztahů mezi státem a církvemi restrukturalizací po federalizaci v r. 1969, navíc v kontextu právě proběhnuvší okupace Československa. Nejvyšším centrem církevní politiky byl od r. 1971 Sekretariát pro věci církevní při Úřadu předsednictva federální vlády, který mimo jiné koordinoval církevní sekretariáty ministerstva kultury české i slovenské vlády. Vlastní strukturu pak tvořila jednotlivá církevní oddělení a jednotliví tajemníci při krajských a okresních Národních výborech. Kromě těchto složek státní správy je třeba připomenout Státní bezpečnost, která hrála v protináboženských procesech pochopitelně klíčovou roli. Zde je zvlášť vhodné upozornit na častou bagatelizaci jejích schopností získávat informace o činnostech pro ni zajímavých. Právě v souvislosti se skrytým životem církve existuje rozšířená představa o dobré schopnosti konspirace a práce v utajení. Ukazuje se ale, že i přes přesvědčení mnohých aktérů o tom, že je jejich počínání dokonale nenápadné, tajná policie mnohé tyto činnosti dlouhodobě a podrobně sledovala ( rozpracovávala ) a se svým zásahem z taktických důvodů vyčkávala. Také tato strategie přiživovala dojem perfektní utajenosti. 22 21 BALÍK, Stanislav, a HANUŠ, Jiří, Katolická církev v Československu 1945 1989, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2007, s. 35 22 HOLEČKOVÁ, Marta Edith, Cesty českého katolického samizdatu 80. Let, Praha: Vyšehrad, 2009, s. 20 15

1.3 Období od r. 1968 do r. 1977 V politicko-společenských dějinách naší země je období tzv. Pražského jara roku 1968 s různými výhradami označováno za období určité obrody, pokusů o reformu stávajícího systému, liberalizaci politického a společenského klimatu, jež bylo zásadním způsobem ukončeno 21. 8. 1968 vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Hodnotit směřování či úroveň politických a ekonomických reforem není předmětem této práce, nicméně z hlediska postavení církví lze pozorovat zvláštní spojení dvou tendencí ve společnosti i římskokatolické církvi. Dochází k souběhu relativního uvolnění perzekucí a potlačování náboženských svobod, včetně obnovy řeckokatolické církve předtím de facto sloučené s pravoslavím, zároveň do jednotlivých států začíná pronikat vliv Druhého vatikánského koncilu, konaného mezi 11. říjnem 1962 a 8. prosincem 1965. Koncil přinesl celou řadu změn, nových pohledů a přístupů. Až do roku 1968 však nemohly být v československém prostředí aplikovány, s krátkou výjimkou organizace zvané Dílo koncilové obnovy. Za jejím životem stála pastorační rada F. Tomáška, v níž se sešly generace komunistických vězňů s generacemi mladšími Josef Zvěřina, Oto Mádr, Václav Vaško, Vladimír Rudolf, Václav Frei, Jiří Němec, Jan Sokol a další. Dílo bylo sice vedeno biskupy, představovalo však mnohem širší organizační bázi, včetně laické. 23 Stejně jako naděje vkládané do představitelů státu a politického systému vůbec byly srpnovou invazí nenávratně ztraceny, snaha o naplnění výsledků Druhého vatikánského koncilu byla přerušena. V jarních a letních měsících roku 1968 státní moc se stále větším znepokojením pozorovala vývoj Díla, což se mj. odráželo ve stále odsouvaném odsouhlasení jeho organizačního řádu. Po srpnových událostech padly poslední zábrany a ministerstvo vnitra legalizaci organizace zamítlo. Dílo však nelegálně žilo až do definitivního utužení státního dozoru v letech 1969 1970, kdy veškeré aktivity na místní úrovni (v podobě pastoračních a jiných rad) skončily. 24 Během následujících let se tak ideály Druhého vatikánského koncilu spolu 23 BALÍK, Stanislav, a HANUŠ, Jiří, Katolická církev v Československu 1945 1989, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2007, s. 47 24 BALÍK, Stanislav, a HANUŠ, Jiří, Katolická církev v Československu 1945 1989, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2007, s. 47 16

s ideály celospolečenské demokratizace ztratily v nastupující šedi normalizace.. Druhá etapa pronásledování církve po kratičkém náznaku liberalizace na jaře 1968, dvacetiletí "normalizace", nebyla už tak drastická jako v padesátých letech, omezovala se hlavně na byrokratické šikany, byla však promyšlenější a systematičtější. Reformy Druhého vatikánského koncilu se s výjimkou dílčích úprav liturgie nesměly uplatnit. Režim neměl zájem na ekumenismu ani aktivizaci laiků, vyhovovala mu "tridentská" forma církve. 25 1.4 Období od r. 1977 do r. 1989 Léta 1977 1978 jsou jasným zlomem ve vývoji jak církve, tak rozhovorů státu a církve. Tato skutečnost měla celou řadu příčin, nejvýznamnější však zcela jistě byla volba krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly novým papežem, který po své volbě 16. října 1978 přijal jméno Jan Pavel II. 26 Zdá se být skoro historickým paradoxem, že stejně jako se v roce 1968 protnuly události vnitrostátní se zahraničními, světské s duchovními, stejně tak v období kolem roku 1977 dochází ke zformulování jasného disidentského prostředí soustředěného kolem Charty 77, a zároveň se hlavou katolické církve stává papež, který od prvních okamžiků svého pontifikátu vyhlašuje jasnou konfrontaci s komunistickými režimy především střední a východní Evropy. Do dvacetiletí podstatného pro vsazení konkrétních procesů v další části této práce do celkového časového kontextu tak Československo vstupuje s jasně deklarovanou protináboženskou politikou, kolaborantskou skupinou duchovních Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris a poměrně silnou motivací status quo nadále udržovat. Normalizační aktivity státní moci se v oblasti regulace náboženského života snažily vrátit život církve do stavu před rokem 1968, zrušit změny, ke kterým došlo v létech 1968-1969, omezit život církví důsledně jen na bohoslužebné projevy a vše přísně kontrolovat. 27 25 HALÍK, Tomáš, Katolická církev v České republice po roce 1989 in Společnost v přerodu. Češi ve 20.století, Praha: Masarykův ústav ČSAV, 2000, s. 144-158 26 BALÍK, Stanislav, a HANUŠ, Jiří, Katolická církev v Československu 1945 1989, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2007, s. 53 27 OPATRNÝ, Aleš, Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna pražské diecéze, Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 166 17

laiky. 29 Na tuto situaci reaguje dekret Prohlášení Posvátné kongregace pro klérus o Výše zmíněná volba Karola Wojtyly papežem v sobě navíc nesla jistý reformní étos, nové postoje vůči komunistické Evropě a pro řadu křesťanů i sympatizantů církve znamenala oživení snah o demokratizaci a otevření společnosti. To pochopitelně nebylo vůbec v zájmu komunistického režimu. Stát se snažil minimalizovat dopad volby nového papeže všemi možnými prostředky od pomluv a dezinformačních kampaní přes cenzuru jeho encyklik a dokumentů po naprostý zákaz tisku některých materiálů. Tak např. jeho první dvě encykliky byly vydány pouze v časopisu pro kněze Duchovní pastýř (se zdůvodněním, že jsou určeny pro duchovní, kteří mají jejich obsah zprostředkovat laikům), zveřejnění sociální encykliky z r. 1981 Laborem exercens nebylo povoleno vůbec. 28 V následujících letech se tak politika Československého státu ubírala několika základními směry. Vycházejíce ze stále platných východisek formulovaných už v roce 1949, snažili se komunisté eliminovat vliv nového papeže, zároveň v oblasti právní dochází k rekodifikaci církevního práva v podobě Codex iuris canonici z roku 1983, jež naplňoval určité zásady přijaté před téměř dvaceti lety Druhým vatikánským koncilem. Lze tak říci, že tlak na změnu církevní politiky Československa lze sledovat jak v rovině politické, tak i právní. Předmětem zájmu se navíc stává i jednoznačné kolaborantství některých skupin duchovních. Kolaborantské kněžské sdružení ( Sdružení katolického duchovenstva - Pacem in terris pozn. autora) mělo nahlodat vnitrocírkevní vztahy a vnutit vnějšímu světu zdání, že v ČSSR existuje náboženská svoboda. Jedinou myšlenkovou náplní hnutí byl boj za mír, souznící s oficiální dobovou rétorikou. Na rozdíl od některých dalších zemí východního bloku neexistovalo v Československu kolaborantské církevní sdružení pro některých sdruženích a hnutích zakázaných kléru, později známý jako Quidam episcopi. Tento dekret zakazoval všechna kněžská sdružení zabývající se politickými cíli. Mj. se v něm píše: S kněžskou službou jsou bezesporu neslučitelná, a proto všem 28 BALÍK, Stanislav, a HANUŠ, Jiří, Katolická církev v Československu 1945 1989, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2007, s. 54 29 HOLEČKOVÁ, Marta Edith, Cesty českého katolického samizdatu 80. Let, Praha: Vyšehrad, 2009, s. 22 18

kněžím zakázána kněžská sdružení, i když byla zřízena jen občanským způsobem, která přímo či nepřímo, zjevně či skrytě sledují politické cíle, třebaže je někdy předkládají navenek takovým způsobem, jako by se snažila podporovat humanitní ideály, mír a sociální pokrok. Takováto sdružení ve skutečnosti působí roztržky a nesvornost v Božím lidu, a to jak mezi věřícími, tak i mezi kněžími ve vzájemných vztazích a v jejich stycích s vlastními biskupy, a tím nepochybně též odsunují do pozadí kněžské poslání a narušují církevní společenství. Tyto dvě složky, kněžské poslání a církevní společenství, jsou základními prvky kněžského života a služby. 30 Je ovšem třeba dodat, že na neuspokojivou situaci v dodržování náboženských práv a svobod opakovaně upozorňovaly i dokumenty výše zmíněné Charty 77. Dokument Charty 77 č. 11/82, z 10. 3. 1982, jehož autory byli Hana Marvanová, Radim Palouš, Ladislav Lis a Václav Malý, adresovaný prezidentu ČSSR Dr. Gustávu Husákovi, Federálnímu shromáždění ČSSR, místopředsedovi vlády ČSSR Dr. M. Lúčanovi, Ministerstvu kultury k rukám K. Hrůzy, je nazván Proti porušování zákonů v oblasti náboženského života (obzvláště katolické církve). Především je v tomto dokumentu konfrontován stav, jak ho pro účely režimu popisovalo Pacem in Terris, se skutečností. Upozorňuje naopak na vzrůstající míru represe a konstantní snahu roli náboženství a především katolické církve umenšovat, či zcela potlačit. Toto tvrzení dokládá řadou konkrétních skutečností. Například při školení zdravotního personálu v Severomoravském kraji kladou přednášející hlavní důraz na to, aby dokázali nevědeckost náboženství. Aktivita ředitelů škol proti vyučování náboženství, registrace a kvalifikace žáků podle náboženského přesvědčení jejich a jejich rodičů jsou realizovány stále důsledněji. Diskriminace občanů za projev náboženského přesvědčení stále trvá. Tiskové možnosti pro náboženskou literaturu jsou více a více omezovány. Česká katolická Charita, jediná instituce, v níž je dovoleno publikovat a vydávat pro katolickou církev v ČSR, vydala v roce 1981 jednu teologickou knihu a kostelní zpěvník. Jediný odborný časopis Duchovní pastýř má poměrně nízkou úroveň a neinformuje o stavu teologického bádání v zahraničí. Týdeník Katolické noviny je nástrojem propagandy státní politiky, přináší víc zkreslených politických informací než skutečných událostí z náboženského života u 30 ZBRANEK, T. B. Sdružení katolických duchovních Pacem in Terris. Magisterská diplomová práce. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2007, s. 31 19

nás i v cizině. 31 Jádro dokumentu se věnuje informování o uskutečněných, či právě probíhajících procesech. Zmiňuje se i o případech, které jsou podrobně popsány v poslední části této práce. 1.4.1 Velehrad V polovině osmdesátých let dvacátého století se poněkud měnil postoj státní moci vůči církvím a měnilo se také mocenské rozložení sil ve světě. Nezměnil se sice postoj oficiální doktríny vůči náboženství, které bylo stále považováno za přežitek odsouzený k zániku, ale vládnoucí moc se necítila být církvemi nijak zvlášť ohrožena. S jistou přibližností se dá říci, že v osmdesátých letech se komunistická moc snažila paralyzovat vliv církví spíše tím, že je chtěla zapojovat do svých plánů, než tím, že by chtěla jejich působení přímo likvidovat. V řízení společnosti nehrály už zdaleka takovou roli motivy ideologické jako v padesátých létech a na počátku normalizace. První událostí, na které se viditelně projevila rostoucí síla odhodlání katolíků a určitá defenzíva státní moci byla velehradská pouť v jubilejním svatometodějském roce 7. července 1985. 32 Pouť na Velehrad v roce 1985 byla skutečně výrazným přelomem v moderních dějinách vztahu státu a církve, což si uvědomovala tehdejší politická reprezentace už předem, proto se snažila zabránit účasti biskupů z jiných států a především účasti papeže Jana Pavla II. Československý episkopát vyhlásil celostátní pouť kněží a věřících na Velehrad na památku 1100 roků od smrti svatého Metoděje 6. dubna 885. Při té příležitosti se papež obrátil ke shromážděným povzbuzujícím dopisem, který nemohl než vyvolat nespokojenost a zneklidnění stranických orgánů, beztak už poplašených ohlasem, jaký v katolickém světě i mimo Československo měla tato událost. Svědčí o tom interní dokument, který se podle nejlepších tradic takových dokumentů dostal přičiněním kohosi také navenek. Především si jeho autoři vzali na mušku záměr zdůraznit, že evangelizační činnost obou soluňských bratří znamenala také počátek 31 Dokument Charty 77 č. 11/82, z 10. 3. 1982, in Studie č. 11/82, http://www.teologicketexty.cz/casopis/2008-3/proti-porusovani-zakonu-v-oblasti-nabozenskeho-zivotaobzvlaste-katolicke-cirkve.html 32 OPATRNÝ, Aleš, Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna pražské diecéze, Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 172-173 20

kultury a národního uvědomování evangelizovaných národů; dokument kritizoval snahu z toho těžit, podněcovat k obnově cyrilometodějského kultu a posilovat tak novou evropskou křesťanskou ideologii, jakož i podporovat plán nové evangelizace celého kontinentu. To, jak stálo v dokumentu, je jasně namířeno proti Československu a ostatním socialistickým zemím. 33 Velehradská pouť nakonec vskutku proběhla bez účasti samotného papeže, nicméně přítomen byl jeho legát kardinál Agostino Casaroli, který byl přijat i prezidentem republiky a generálním tajemníkem ÚV KSČ Gustávem Husákem. Aby nedošlo k žádné otevřené a přímé konfrontaci s propagandou Vatikánu a katolické církve, byly svolány marxistické fakulty historických věd, vědeckomarxistická propaganda, ateistická střediska středního i vyššího stupně, rozhlas a deníky. Akademie musela svolat mezinárodní vědeckou konferenci do Nitry (nevím, jestli se nakonec uskutečnila). Všechny krajské i místní stranické výbory se musely zmobilizovat proti politickému a ideologickému zneužití cyrilometodějského kultu a měly se starat o to, aby se přísně dodržovaly zákony vztahující se k náboženství a církev a aby se dohlíželo na poutní místa. 34 Pouť proběhla ve dvou etapách první se konala 10. dubna 1985, šlo o kněžskou pouť, jíž bylo přítomno asi devět set duchovních a sedm tisíc laiků. Pouti v červenci se zúčastnilo odhadem asi 150 tisíc lidí z celé republiky 35, některé odhady hovoří až o čtvrt milionu poutníků, značnou část tvořili mladí lidé do 25 let věku. Počet shromážděných je zajímavý také vzhledem k tomu, že o termínu konání poutě mlčela média a to dokonce i Katolické noviny, které byly ovšem pod silným cenzurním dohledem a v této době již byly bez církevního schválení (od listopadu 1982). 36 Velehradská pouť nebyla ovšem pouze důležitou objektivní událostí, velkou měrou přispěla k psychologickému povzbuzení jednotlivců, probuzení či posílení naděje, že se poměry v dohledné době změní k lepšímu. Výstižně napsal jeden z účastníků: Ten úžasný pocit svobody, jakoby to ani nebylo u nás, pocit svobody dětí Božích. Proč jen, myslím si, se tak často bojíme, proč 33 CASAROLI, Agostino, Trýzeň trpělivost, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, s. 175 34 tamtéž, s. 175-176 35 srov. OPATRNÝ, Aleš, Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna pražské diecéze, Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 174, uvádí cca 200.000 poutníků 36 HOLEČKOVÁ, Marta Edith, Cesty českého katolického samizdatu 80. Let, Praha: Vyšehrad, 2009, s. 29 21

se ustrašeně skrýváme? Když Bůh je s námi, kdo je proti nám? Další vývoj ukazoval, že příčinou projevů svobody a odvahy velehradského shromáždění nebyla jen skupinová dynamika, působící v davu nadšených poutníků, ale dlouhodobá ztráta strachu a silnější odhodlání těch, kteří se hlásili ke katolické církvi. Průběh pouti určitým způsobem zviditelnil proměněný vnitřní stav mnoha českých, moravských a slovenských katolíků. 37 Průběhem této pouti se zdála být tehdejší moc poměrně zaskočena. Dokládají to vzpomínky účastníků především na projevy funkcionářů, kteří naprosto neodhadli náladu a smýšlení poutníků. Dalo by se snad v určité nadsázce říci, že velehradská pouť je okamžikem obrácení rolí státu a věřících. Následující léta se čím dál více rozvíjejí cestou ústupků státu vůči církvím a náboženským společnostem, stát se z několika dekád trvající ofenzivy už jen snaží bránit dosažené pozice, nebo je alespoň neopouštět příliš rychle. Katarze se však ve větší či menší míře objevovaly, a to již i na Velehradě. V souladu s koncepcí pouti jakožto mírové slavnosti vystoupil na začátku mše předseda okresního národního výboru v Uherském Hradišti Z. Lapčík s úvodními slovy: Sešli jsme se na této mírové slavnosti Dočkal se nesouhlasného pískotu. Podle svědectví přímého účastníka nedbal výbuchů nesouhlasu, v nichž většina jeho projevu zanikla, četl monotónně dál a dál, jen hlas mu stále více přeskakoval.po něm vystoupil dokonce český ministr kultury M. Klusák, setkal se se stejnou reakcí. Zůstává spíše smutnou skutečností, že ani takto spontánní projevy věřících neovlivnily projevy některých kolaborujících duchovních. Olomoucký administrátor, biskup J. Vrana tvrdil: Velehrad církvi nepomohl, naopak pro ni bude mít neblahé následky. Je to ostuda církve. 38 Důstojný průběh poutě mělo narušit mnoho policistů v civilu, kteří fotografovali účastníky a na jejichž chování bylo na první pohled patrné, že jsou na mši poprvé a nechápou, co se okolo nich odehrává. Jak ukazuje počet přítomných na cyrilometodějských oslavách i jejich průběh popsaný níže, minula se tato preventivní policejní opatření svým cílem. Na tomto místě si dovolím malou odbočku názorně dokreslující způsob myšlení příslušníků tajné i veřejné policie byla pro ně 37 OPATRNÝ, Aleš, Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna pražské diecéze, Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 174-175 38 BALÍK, Stanislav, a HANUŠ, Jiří, Katolická církev v Československu 1945 1989, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2007, s. 58 22

nepochopitelná představa, že by lidé byli schopni jednat spontánně a dozvědět se i o událostech, o nichž oficiální tisk a média záměrně neinformují. Také v případě velehradské pouti panoval mezi policisty názor, že církev disponuje jakousi centrálou, která veškerou nelegální činnost řídí a koordinuje. 39 Bezpečnostní složky státu ještě v polovině roku 1989 provedly podrobný rozbor situace. Součástí analýzy byl i závěr, že probíhající proces přestavby a demokratizace a podstatné uvolňování prostoru vede církev jako celek, ale zejména její nelegální část ke stupňování nátlaku na státní orgány v ČSSR s cílem docílit odluku církve od státu a získat rozhodující postavení ve společnosti. Nekteří exponenti nelegálních církevních struktur (NCS), kteří se kromě náboženských požadavků snaží prezentovat i požadavky politické a ve spojení se zahraničím ostře útočí proti ČSSR, se netají vystupovat stále otevřeněji, neboť již nemají strach z trestního postihu. 40 1.4.2 Augustin Navrátil Dalším významným okamžikem byl listopad 1987, kdy byl Augustinem Navrátilem (28. 12. 1928 2. 5. 2003), moravským katolíkem, vyhlášen text Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSR. Snad v reakci na události ze dne 29. 11. 1987, kdy byl v kostelech čten Společný pastýřský list biskupů a administrátorů českých a moravských diecézí k roku blahoslavené Anežky Přemyslovny, který začínal slovy Vzpřimte se a zdvihněte hlavy a který zahájil Desetiletí duchovní obnovy. O této myšlence je pojednáno v další části této práce, z časového hlediska byla však pravděpodobně jedním z impulzů i pro Augustina Navrátila. Katolický kněz a akademik Tomáš Halík vzpomíná na kořeny tohoto projektu: Jednou v létě jsem zase přišel do arcibiskupského paláce. Vrátný mi řekl, že pan kardinál nikoho nemůže přijmout, protože je tu na návštěvě kardinál Gantin a jsou spolu v katedrále. Pak se najednou otevřely dveře a kardinál Tomášek vešel dovnitř. Začal jsem zase znovu o Desetiletí a předal mu další návrh pastýřského listu. Připadal jsem si již jako obtížný pojišťovací agent, říkal jsem si v duchu: tohle je poslední pokus. Pan kardinál jako vždy text pozorně přečetl a pochválil: Takhle mají vznikat pastýřské listy, z terénu, ne od zeleného stolu! Ale proč hned celých deset let? Nestačil by jen ten 39 HOLEČKOVÁ, Marta Edith, Cesty českého katolického samizdatu 80. Let, Praha: Vyšehrad, 2009, s. 29 40 ŽÁČEK, Pavel. Boj proti církvím a sektám. In: FIALA, Petr a HANUŠ, Jiří, Katolická církev a totalitarismus v českých zemích, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, s. 140 23

první, Anežský rok? A pak uvidíme. Připomenul jsem mu jeho vlastní slova z jednoho dávného kázání o kněžském povolání, že mladí lidé potřebují náročné cíle, malý a snadný cíl netáhne. To je pravda, to si pamatujte dobře, řekl. A pak, dodal jsem, čtenář má právo na samém počátku vědět, zda čte krátkou povídku nebo první kapitolu rozsáhlého románu. To je také pravda, souhlasil, požehnal mi a dal mi jako kdysi růženec. V den svátku Nanebevzetí Panny Marie vyšel list, v němž byla zamontována první zmínka o Desetiletí a v oběžníku arcibiskupství pak vyšel 8. září celý program. V listopadu jsem pak donesl kardinálovi text, který celé Desetiletí slavnostně vyhlašoval. On ho potom důkladně přepracoval, ale počáteční věta, na které mi nejvíce záleželo, v textu zůstala: Vzpřimte se a zdvihněte hlavy! Desetiletí přestalo být snem a stalo se skutečností, bylo zahájeno. Bylo to na první neděli adventní roku 1987. 41 Augustin Navrátil byl soukromý rolník z Lutopecen v okrese Kroměříž, vyučil se truhlářem a pracoval také jako železničář. Proti komunismu vystupoval od únorového převratu v roce 1948, už v březnu stál jako obžalovaný před lidovým soudem. V roce 1968 se stal nakrátko předsedou lidovecké místní organizace v Lutopecnách, záhy ho lidová strana organizovaná v Národní frontě zbavila všech funkcí i samotného členství. Během normalizačních let Navrátil podepsal Chartu 77, podílel se na vydávání katolických samizdatů, napsal několik desítek otevřených dopisů úřadům. Byl soustavně pronásledován a vazebně vězněn, Státní bezpečnost ho perzekvovala, snažila se prokázat, že je duševně nemocný, dosáhla i soudního omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, po roce 1989 bylo toto rozhodnutí zrušeno. Petice měla masový ohlas, a na její existenci reagoval i kardinál František Tomášek v dopise adresovaném Vládě Československé socialistické republiky, k rukám předsedy Lubomíra Štrougala: Dne 1. ledna 1988 bylo zahájeno podepisování petice nadepsané "Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů". Ústava našeho státu zaručuje občanům právo podávat petice a dostávat na ně odpovědi. Iniciátor, katolický laik (Augustin Navrátil - pozn. red.), navíc její podepisování předem oznámil Generální prokuratuře sdělením ze dne 7. 12. 1987. Obdobně informoval i Vás, pane předsedo vlády, a další vysoké činitele dopisem ze dne 20. 12. 1987. K němu přiložil text petice a také výzvu věřícím, obsahující výslovně její hlavní záměr: docílení zásadního obratu ve vztahu státu k 41 HALÍK, Tomáš a JANDOUREK, Jan, Ptal jsem se cest, Portál, Praha, 1997, s 144 24

církvi. 42 Podle dostupných zdrojů podepsalo tuto petici přes 600 000 osob. Význam petice spočíval právě v tom, kolik lidí dokázala oslovit, a navíc propojila veřejnost v českých zemích i na Slovensku. Až do této doby se pod různé jiné petice a otevřené dopisy podepisovalo zhruba kolem jednoho tisíce signatářů jen pro srovnání, Chartu 77 podepsalo za dobu její existence v době nesvobody 1898 osob. 43 1.4.3 Role kardinála Tomáška Výše uvedená podpora petice A. Navrátila zřetelně posunula vnímání kardinála Tomáška československou veřejností. Nelze s jistotou tvrdit, do jaké míry on sám osobně prošel nějakou duševní katarzí, či zda jen vzhledem ke zjevnému oslabování represí komunistického státu viděl účelnější možnosti komunikace s veřejností. Jisté je, že tato kardinálova proměna měla vliv na vnímání především katolické církve, potažmo disentu. Ve věku, kdy jiní, pokud jim byl vůbec tento věk dopřán, dávno odpočívají v důchodu, se postupně a nenápadně změnil někdejší nijak konfliktní biskup v morální autoritu, uznávaný symbol odporu proti nesvobodě, schopný oslovovat širokou veřejnost. 44 Je třeba podotknout, že kardinálovo postavení posilovalo i několik zahraničních faktorů již zmiňovaná volba Karola Wojtyly novým papežem, a tím i jasněji definovaná politika vůči komunistickým státům, a také již zmiňovaný dekret Quidam episcopi. Navíc byl navštěvován zahraničními státníky rakouský prezident Rudolf Kirchschläger (1979), německý kancléř Helmut Kohl, francouzský ministr zahraničí Roland Dumas, francouzský prezident Francois Mitterand či americký senátor Robert Dole (1988). 45 Pro biskupa Tomáška znamenal nástup Jana Pavla II. osobní posilu a skutečný bod obratu ve způsobu, jak na komunistickou moc reagoval. Především se Tomášek cítil 42 TOMÁŠEK, František, Vládě Československé socialistické republiky, samizdatová řada Orientace, č. 26, Praha 1988 43 HOLEČKOVÁ, Marta Edith, Cesty českého katolického samizdatu 80. Let, Praha: Vyšehrad, 2009, s. 39 44 BALÍK, Stanislav, a HANUŠ, Jiří, Katolická církev v Československu 1945 1989, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2007, s. 96 45 srov. BALÍK, Stanislav, a HANUŠ, Jiří, Katolická církev v Československu 1945 1989, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2007, s. 99 25