Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra mezinárodního a evropského práva DIPLOMOVÁ PRÁCE POSTAVENÍ JEDNOTLIVCE V ŘÍZENÍCH PŘED SOUDNÍM DVOREM EVROPSKÉ UNIE Dominika Busková 2015/2016

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Postavení jednotlivce v řízeních před Soudním dvorem Evropské unie zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Příboře dne 15. 3. 2016.. Dominika Busková 2

Ráda bych poděkovala vedoucímu mé diplomové práce JUDr. Davidu Sehnálkovi, Ph.D. za odborné rady a cenné připomínky, kterými mi byl nápomocen při vypracování této diplomové práce. Děkuji také rodině a přátelům za podporu, kterou mi po celou dobu mého studia poskytovali. 3

Abstrakt Diplomová práce se zabývá postavením jednotlivce v řízeních před Soudním dvorem Evropské unie. Práce shrnuje postavení jednotlivce v rámci jiných mezinárodních organizací a jeho přístup k soudu v nich. Porovnává jeho postavení v jednotlivých řízeních a vykresluje podmínky k tomu, aby mohl být jednotlivec účastníkem řízení. Dále se zabývá určitou charakteristikou řízení z pohledu nákladů řízení či jejich jazykového režimu. Práce se snaží postihnout celou problematiku daného tématu a přinést tak její komplexní obraz pro lepší orientaci. Klíčová slova Soudní dvůr Evropské unie, Evropský soudní dvůr, Tribunál, jednotlivec, fyzická osoba, řízení, Evropská unie, účastník řízení, jednací řád Abstract Master thesis is dealing with the position of individuals in proceedings before the Court of Justice of the European Union. The thesis summarizes the statute of an individual in the context of other international organizations and access to court in them. The thesis compare position in particular type of proceedings and depicts the conditions for individuals as a party. Also deals with the certain characteristics of proceedings from the perspective of costs or language regime. Master thesis tries to cover the whole issue of the topic and bring the complex picture for the better orientation. Key words The Court of Justice of the European Union, The Court of Justice, The General Court, individual, natural person, proceedings, European Union, Rules of Procedure 4

Seznam použitých zkratek EU SFEU SEU EHP Euratom SDEU ESD JŘ ESLP EÚLP EP Rada RE ECB Evropská unie Smlouva o fungování Evropské unie Smlouva o Evropské unii Evropský hospodářský prostor Evropské společenství pro atomovou energii Soudní dvůr Evropské unie Evropský soudní dvůr Jednací řád Evropský soud pro lidská práva Evropská úmluva o ochraně lidských práv Evropský parlament Rada Evropské unie Rada Evropy Evropská centrální banka 5

Obsah Úvod... 8 1 Přístup jednotlivce k soudům... 12 2 Věcná legitimace jednotlivce... 14 2.1 Základní vymezení... 14 2.2 Jednotlivé druhy řízení... 14 2.2.1 Žaloba na neplatnost... 15 2.2.2 Žaloba na nečinnost... 20 2.2.3 Řízení o náhradě škody... 21 2.2.4 Řízení o předběžné otázce... 23 2.2.5 Zaměstnanecké spory... 25 2.2.6 Rozhodčí řízení... 26 2.3 Řízení, z nichž jsou jednotlivci vyloučeni... 27 3 Účastenství... 28 3.1 Účastníci řízení a jejich dělení... 28 3.2 Vedlejší účastenství a jeho druhy... 29 3.2.1 Podmínky přistoupení... 30 4 Právní zastoupení... 32 4.1 Advokát... 32 4.2 Činnost advokáta... 33 4.3 Výsady a výhody... 35 4.4 Zastoupení v řízení o předběžné otázce... 36 4.5 Nesprávné zastoupení... 37 5 Opravné prostředky... 38 5.1 Řízení o kasačním opravném prostředku... 39 5.2 Mimořádné opravné prostředky... 42 5.2.1 Obnova řízení... 42 6

5.2.2 Námitka třetí osoby... 43 6 Práva a povinnosti v soudním řízení... 45 6.1 Práva a povinnosti účastníků řízení... 45 6.2 Práva a povinnosti svědka... 48 7 Jazykový režim... 50 7.1 Určení jazykového režimu pro řízení... 52 8 Náklady řízení... 54 8.1 Vymezení pojmu... 54 8.2 Rozhodování o nákladech řízení... 55 8.3 Bezplatná právní pomoc... 56 Závěr... 58 Seznam použité literatury... 60 7

Úvod Vstupem státu do EU dochází k jeho dobrovolnému podřízení se jurisdikci SDEU. Evropské soudnictví 1 je důležitým prvkem fungování právního společenství, kterým Evropská Unie dozajista je, neboť zajištuje dodržování práva EU a poskytuje též soudní ochranu při jeho aplikaci. Jádro dobře fungujícího systému soudní ochrany představuje Soudní dvůr EU. 2 Ten je složen ze tří soudních instancí, konkrétně ze Soudního dvora, Tribunálu 3 a specializovaných soudů, mezi něž řadíme například Soud pro veřejnou službu. První soudní orgán, konkrétně ESD se objevil již při Evropském společenství uhlí a oceli, jeho působnost byla později rozšířena i na zbylá společenství 4. Tribunál začal fungovat 1. září 1989 a významně tak odlehčil zátěži Soudního dvora. 5 Soudní dvůr byl přetížen a toto přetížení mělo ještě růst v důsledku snahy dokončení vnitřního trhu a snahy zlepšit ochranu práv občanů EU. Jeho úkolem bylo nově rozhodovat o žalobách jednotlivců, které byly do té doby podávány k Soudnímu dvoru. Hlavním úkolem ESD je zajištění dodržování právního řádu při výkladu a provádění smluv, tak jak nám říká čl. 19/1 SEU. 6 Co se týče výkladu smluv, jedná se o významný prostředek, kterým ESD dotváří již existující právo. Soudní dvůr jako takový však není jen orgán poskytující soudní ochranu, ale díky své činnosti sehrál důležitou roli také v integračním procesu a přispěl ke stabilizaci komunitárního právního řádu a později k jeho rozvoji. Mezi soudní instance, které tvoří Soudní dvůr EU, je rozdělena příslušnost, označována též jako pravomoc, rozhodovat o jednotlivých druzích žalob. Tuto příslušnost najdeme v primárním právu, konkrétně ve Smlouvě o fungování 1 Soudní systém EU zahrnuje i všechny soudy vnitrostátní, plnící roli obecného komunitárního soudce. 2 TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 171. 3 Před Lisabonskou smlouvou označován jako Soud prvního stupně. Změna názvu reflektuje proměnu postavení tohoto soudu, který již nebyl pouze prvoinstančním soudem, ale též odvolacím, vůči rozhodnutí specializovaných soudů. Stejně tak Lisabonská smlouva změnila i označení Soudního dvora Evropské unie, který byl dříve označován pouze jako Soudní dvůr. Lisabonskou smlouvou došlo k finálnímu odstranění dřívější terminologické nejednotnosti. 4 Pojem Společenství představuje označení tří společenství, které předcházely Evropské Unii, konkrétně se jedná o Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom) a Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). 5 TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 121. 6 Smlouva o Evropské Unii. In: EUR-Lex [online právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 31. 10. 2015]. 8

Evropské Unie 7 (dále jen SFEU ). Tribunálu je svěřena příslušnost rozhodovat například o žalobách v řízeních o neplatnosti právního aktu, o nečinnosti orgánu či o náhradě škody. Soudnímu dvoru jsou poté ve statutu vyhrazeny například řízení o žalobách členských států a orgánů EU nebo příslušnost Soudního dvora rozhodovat v řízeních o předběžných otázkách. 8 Pro tuto práci je důležitá skutečnost, že v žalobách, u nichž příslušnost náleží Tribunálu, tedy o žalobě na neplatnost, nečinnost či náhradě škody mohou být žalující stranou soukromé osoby. Cílem této diplomové práce je prozkoumat otázky související právě s osobou jednotlivce před Soudním dvorem Evropské unie a zformulovat získané informace v jeden celek. Těmito otázkami jsou například samotné právo jednotlivce vystupovat před SDEU, pasivní či aktivní legitimace jednotlivce v jednotlivých řízeních, otázka účastenství či právního zastoupení a spousta dalších s tímto typem řízení souvisejících. V rámci diplomové práce, bude využíváno především metod analýzy, syntézy či deskripce, které pomohou k dosažení daného cíle. Informace, které budou sloužit jako podklad pro zpracování této diplomové práce, budou čerpány především z odborné literatury a právních dokumentů, které dále doplní s daným tématem související judikatura. Z právních dokumentů využívaných v této práci budou patřit mezi hlavní především Smlouvy (SEU, SFEU aj. 9 ) či jednací řády ESD a Tribunálu 10, které nesou informace pro tuto práci nezbytné. Práce bude rozdělena do osmi na sebe vzájemně navazujících kapitol. V první kapitole provedeme lehké srovnání SDEU a soudů jiných mezinárodních organizací. Druhá kapitola této diplomové práce bude zaměřena na otázku věcné legitimace jednotlivce v jednotlivých řízeních před SDEU. První podkapitola se bude soustředit na vysvětlení pojmu věcné legitimace a její jednotlivé druhy, tedy legitimaci aktivní a pasivní. Následovat bude dělení řízení a shrnutí základních poznatků ke konkrétním typům řízení. Rozebrány budou náležitosti jednotlivých 7 Smlouva o fungování Evropské unie. In: EUR-Lex [online právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 31. 10. 2015]. 8 TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 352. 9 Společné označení Smlouvy nesou tzv. zřizovací Smlouvy. 10 ESD i Tribunál mají své jednací řády, ty jsou svou koncepcí i svým textem téměř identické. Odlišují se v jednotlivostech, které odpovídají úkolům jim svěřeným. 9

řízení či podmínky, které musí být splněny, aby mohla řízení řádně proběhnout. Práce se bude soustředit především na řízení o žalobě na neplatnost, nečinnost či náhradu škody, které budou rozebrány detailně. S ohledem na rozsah práce budou zbylá řízení nastíněna pouze v základní charakteristice. Především řízení o předběžné otázce představuje poměrně významnou agendu ESD a jako takové by vydalo na samostatnou rozsáhlou práci. Dále budou zmíněny řízení, v nichž jednotlivce jako účastníka nenajdeme. Třetí kapitola bude zaměřena na otázku účastníků řízení. Dojde k vysvětlení, s jakými subjekty se během řízení můžeme setkat a jak se tyto subjekty označují. Poté se práce bude soustředit především na samotné účastníky řízení, jejich definování či jednotlivé dělení. V další podkapitole bude poté vysvětlen institut vedlejšího účastenství, k čemu slouží, jaké možnosti přináší a jak je možné jej využít. Také bude nastíněno dělení jednotlivých vedlejších účastníků do skupin. Čtvrtá kapitola se zaměřuje na otázku právního zastoupení. Zda a kdy je před SDEU stanoveno povinné zastoupení, jaké podmínky jsou stanoveny pro pozici advokáta před SDEU. Blíže budou specifikovány výhody a výsady využívané advokáty. Dále též, jak je to se zastoupením v řízení o předběžné otázce, nebo jaké následky sebou nese nesprávné zastoupení ve věci. V páté kapitole budou rozebrány opravné prostředky, nejprve obecně, co to vlastně opravné prostředky jsou a jejich dělení. Poté bude práce rozebírat konkrétní opravné prostředky, které jsou v řízeních před Soudním dvorem EU nabízeny k využití. Práce bude podrobněji upravovat kasační opravný prostředek a jednotlivé mimořádné opravné prostředky jako obnovu řízení a odpor třetí strany. Šestá kapitola bude rozebírat pozici žalobce, žalovaného či svědka, jejich práva a povinnosti v soudním řízení. Jednotlivá práva budou rozebrána podle toho, kdo je jejich nositelem. Sedmá kapitola se zaměří na jazykový režim řízení. Bude v ní rozebráno, z kterých jazyků se vybírá jazyk řízení. Uvedeny budou též způsoby, jakými je možné jazyk řízení zvolit. A v osmé kapitole práce dojde ke shrnutí informací týkajících se problematiky náhrady nákladů řízení. Vymezí, čím vším mohou být náklady řízení tvořeny a kterému subjektu vlastně vznikají. Dále rozebere, jak je to s poplatkovou povinností a jakým způsobem soud o náhradě nákladů rozhoduje. 10

Přiblíží, kterému subjektu je uložena povinnost úhrady nákladů řízení a jak jsou tyto náklady vyčíslovány. Mimo to bude také specifikován režim bezplatné právní pomoci, který je při poskytování soudní ochrany velice podstatným institutem. Diplomová práce je rozsahově omezená a proto jsou kapitoly vymezeny tak, aby obsahovaly ty nejdůležitější instituty a přinesly tak poměrně jasný a souvislý obraz celé problematiky. 11

1 Přístup jednotlivce k soudům V evropském prostoru je prosazování práva ve vztahu k jednotlivci zajišťováno na třech základních úrovních prostřednictvím státních, unijních a mezinárodních soudů. 11 Vnitrostátní soudy jsou soudy s neomezenou věcnou působností. Jednotlivec je v rámci vnitrostátního soudnictví zcela běžným subjektem, neboť mu je přímý přístup k těmto soudům garantován v mnoha případech i samotnými ústavami států či jinými prameny práva. Jde-li o řízení mezinárodních soudů, není fyzická osoba zrovna jejich typickým účastníkem a přímý přístup jednotlivce k těmto soudům není obvyklý a zcela běžný. Určitou výjimkou je však například Evropský soud pro lidská práva, 12 který umožnuje jednotlivci přístup za předpokladu, že vyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky nápravy. 13 Mezinárodní soudnictví s fyzickými osobami příliš nepočítá, tedy až na určité výjimky. Například i k tomu, aby se mohl jednotlivec dovolávat mezinárodního práva, je potřeba, aby došlo k jeho přenesení do práva vnitrostátního. Tomuto přístupu se evropské právo vymyká a přináší nám poněkud jiný pohled. Na právo Evropské unie můžeme častokrát nahlížet, jako na právo mezinárodní, je však potřeba všímat si určitých zvláštností, které jsou velice významné. Zatímco, jak už jsme si řekli výše, přístup k mezinárodním soudům z pozice jednotlivce není obvyklý, na unijní úrovni je tomu jinak. Konkrétně: Přímý přístup jednotlivce k Soudnímu dvoru Evropské unie je omezený, a to pouze na případy výslovně uvedené ve Smlouvách. Rozlišovat lze následně situace, kdy má jednotlivec k Soudnímu dvoru Evropské unie přímý a kdy nepřímý přístup 14 Jednotlivec tak přístup k unijním soudům má, i když v omezené míře a po splnění určitých podmínek. Mezinárodní organizace a EU jsou tak reprezentanty jiného přístupy v rámci této problematiky. 11 SEHNÁLEK, David. Jednotlivec v evropském soudnictví. Dny práva 2010 Days of Law [online]. Brno: Masaryk University, 2010, [cit. 31. 10. 2015]. 12 ESLP aplikuje Evropskou úmluvu o lidských právech. Prostřednictvím stížností se snaží zajistit, aby členské státy Rady Evropy dodržovaly závazky stanovené Úmluvou. Stížnost může podat každý občan, i když není občanem členského státu RE, podmínkou však je, že stát, na který si stěžuje, naopak členským státem je. Poměrně velké množství stížností směřuje i vůči České republice. 13 čl. 35 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 14 SEHNÁLEK, David. Jednotlivec v evropském soudnictví. Dny práva 2010 Days of Law [online]. Brno: Masaryk University, 2010, [cit. 31. 10. 2015]. 12

Důvodem je zřejmě rozdílné vnímání postavení jednotlivce v rámci oněch organizací. Mezinárodní právo 15 nám v prvé řadě upravuje vztahy týkající se mezinárodního společenství, které tvoří státy a mezinárodní organizace, jež odvozují svou subjektivitu právě od států. Jedná se tak převážně o úpravu vztahů mezi těmito subjekty. Jednotlivec není hlavním subjektem jeho zájmu a je mu přiznávána jen tzv. okrajová subjektivita. Evropská unie na jednotlivce nahlíží jiným způsobem. Na rozdíl od mezinárodního práva je jednotlivec běžným subjektem práva unijního. Důvodem je zřejmě fakt, že ve vztahu k jednotlivci přiřazujeme právu EU tzv. přímý účinek, 16 to znamená, že norma je způsobilá založit práva a povinnosti přímo fyzickým osobám a ty se jich mohou dovolávat u vnitrostátních soudů. 17 Výsledek této situace je poměrně jasný, jestliže připisujeme unijnímu právu přímý účinek ve vztahu k jednotlivci, je nezbytné tomuto subjektu poskytnout také právní ochranu reprezentovanou přístupem k soudům Evropské unie. Evropská unie se jakožto ekonomická a politická integrace v průběhu let výrazně vyvíjela. Od poválečného období, kdy šlo o udržení míru, spolupráci a hospodářský blahobyt, prošla výraznou proměnou. Přes nakládání s určitými komoditami, společný trh, spolupráci týkající se atomové energie, celní unii, volný pohyb, společné ochrany vnějších hranic atd., ušla Unie dalekou cestu a integrace se stále prohlubovala až do dnešní podoby. Poslední výraznou změnou byla Lisabonská smlouva, 18 která vytvořila základ pro lepší ochranu práv jednotlivců. 19 Podstatná změna nastala například v řízení o žalobě na neplatnost, kde došlo k rozšíření možností jednotlivce napadnout akty přijaté Unií a rozšíření právní ochrany jednotlivců i vůči unijním právním aktům s obecnou působností. 15 Myšleno jen mezinárodní právo veřejné. 16 Judikatura nám stanovila podmínky přímého účinku. Základem je, že dovolávaná právní norma musí být dostatečně přesná a bezpodmínečná. Můžeme mít horizontální (mezi jednotlivci) či vertikální (mezi jednotlivcem a státem) přímý účinek a dále též vzestupný (jednotlivec vůči státu) či sestupný (stát vůči jednotlivci). (Konkrétní rozhodnutí týkající se této problematiky jsou ve věci Van Gend en Loos, Ratti či Marshall). 17 Stejně tak může tento fakt vést k tzv. neaplikovatelnosti vnitrostátní právní normy, která by byla v rozporu s normou unijní. 18 Lisabonskou smlouvou je dokument, které přinesl řadu změn. Podstatný je zejména fakt, že Evropské unii je konečně přiznána právní subjektivita, kterou do té doby postrádala. 19 ŠIŠKOVÁ, Naděžda a kol. Lisabonská smlouva a její dopady na evropské, mezinárodní a vnitrostátní právo členských států. Praha: Leges, s.r.o., 2012. s. 175. 13

2 Věcná legitimace jednotlivce 2.1 Základní vymezení Unijní právo s jednotlivcem jako subjektem v řízeních před SDEU počítá. K tomu, aby však mohl být jednotlivec účastníkem určitého řízení, je potřeba, aby byl subjektem hmotněprávního vztahu, o kterém se v řízení jedná. Subjekt může být před soudem, jakožto účastník řízení, v dvojím postavení. Rozhodujícím je druh jeho věcné legitimace. Zaprvé zde máme legitimaci aktivní. Pokud je subjekt nositelem této legitimace, vystupuje na straně žalobce a je tedy nositelem subjektivního práva. Druhým typem je legitimace pasivní. Tato naopak znamená, že subjekt, který je takto legitimován, vystupuje na straně žalovaného a je nositelem subjektivní povinnosti. Věcná legitimace je pro řádný průběh řízení velice důležitá, pokud by došlo k zjištění jejího nedostatku, vedlo by to k zamítnutí žaloby. Jednotlivci, kteří by tak hodlali vstoupit do soudního řízení, by měli splnění této podmínky věnovat potřebnou pozornost. Žaloba podaná vůči nesprávnému subjektu je totiž zbytečnou komplikací. Tato diplomová práce se zaměřuje na řízení s aktivní věcnou legitimací jednotlivce v řízeních před SDEU, které budou následně podrobně rozebrány v jednotlivých podkapitolách. 2.2 Jednotlivé druhy řízení Před SDEU může být zahájeno mnoho různých řízení, tyto se dělí na tzv. řízení o přímých 20 a nepřímých žalobách. 21 Řízení o přímých žalobách jsou taková řízení, která se zahajují žalobou podanou jednou ze sporných stran. Mezi ty můžeme řadit žalobu na neplatnost, žalobu na nečinnost, též žalobu v případě mimosmluvní odpovědnosti EU za škodu, spory mezi zaměstnancem Unie a Unií v mezích daných služebním resp. pracovním řádem Unie, žaloby na základě rozhodčí doložky či spory v případech přezkumu legality rozhodnutí přijatých v oblasti společné 20 též tzv. sporná řízení 21 též tzv. nesporná řízení 14

zahraniční a bezpečností politiky. 22 Nepřímé žaloby pak zahajují tzv. vedlejší řízení, jakým je typicky řízení o předběžné otázce. Jedná se o řízení, které předpokládá již probíhající soudní řízení u vnitrostátního soudu. Jednotlivec může položení předběžní otázky soudu navrhnout, ale je na posouzení soudu, zda danému návrhu vyhoví či ne. Soud tak není tímto návrhem vázán. 2.2.1 Žaloba na neplatnost Tento typ řízení řadíme mezi žaloby přímé a dlouhodobě jde o nejčastěji zahajované řízení před Tribunálem. 23 Klíčovou právní úpravu nalezneme ve SFEU. 24 Žaloba na neplatnost právního aktu EU, slouží ke kontrole procesní i materiální legality přijímaných opatření v rámci EU. Jako taková má žaloba na neplatnost pro evropské právo a jeho rozvoj zásadní význam. Umožnuje především zajišťovat, aby sekundární právo bylo v souladu se zakládajícími smlouvami a jinými prameny primárního práva. Zaručuje řádnou implementaci sekundárních pramenů práva a její soulad s primárním právem. Je nástrojem především adresátů sekundárních právních norem ve vztahu ke Komisi, a tak představuje určitou protiváhu žaloby z porušení smlouvy. 25 Obecně se touto žalobou můžeme domáhat zrušení konkrétního rozhodnutí nebo též norem obecné povahy. Podmínkou je, že žaloba na neplatnost může být podána pouze proti aktům, které vyvolávají právní účinky, přičemž tyto účinky musí mít dvojí povahu. 26 Zaprvé vyvolávají právní účinky vůči třetím osobám, což vylučuje vnitřní akty unijních orgánů a institucí a dále účinky, jimiž dojde k podstatné změně právního postavení žalobce dotčením jeho zájmů. Konkrétně přezkumu v rámci toho řízení podléhají pouze akty, kterými jsou legislativní akty Rady, Komise, ECB vyjma doporučujících stanovisek, akty Evropského parlamentu a Evropské rady s účinky vůči třetím osobám. 27 Doporučení 22 SEHNÁLEK, David. Jednotlivec v evropském soudnictví. Dny práva 2010 Days of Law [online]. Brno: Masaryk University, 2010, [cit. 31. 10. 2015]. 23 BRZOBOHATÁ, Zuzana. Žaloba na neplatnost. [online]. Brno, 14 [cit. 20. 2. 2016]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta. s. 7. 24 čl. 256 Smlouvy o fungování Evropské unie. 25 TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 374. 26 TOMÁŠEK, Michal; TÝČ, Vladimír a kol. Právo Evropské unie. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 420. 27 Též akty institucí a dalších subjektů EU (např. unijní agentury), které mají účinky vůči třetím osobám. Unijní agenturou je myšlen např. Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu. 15

a stanoviska z důvodu jejich nezávaznosti tomuto přezkumu nepodléhají, stejně jako jiné nezávazné akty. Z pohledů žalobců nalezneme v řízení o žalobě na neplatnost dva typy, podle některých zdrojů dokonce tři. První skupinu tvoří tzv. privilegovaní žalobci. Patří do ní členské státy a orgány Unie, konkrétně pak: Rada, Komise a EP. Druhou skupinu tvoří tzv. neprivilegovaní žalobci. Těmi jsou soukromé osoby, tedy osoby právnické i fyzické (patří sem i územní samosprávné části státu 28 či kandidátské státy před přistoupením 29 ). Někdy může být navíc také zmiňována i třetí skupina označená jako poloprivilegovaní žalobci, 30 do té bývá řazen Účetní dvůr, ECB či Výbor regionů. Z pohledu této práce je však nejdůležitější skupina druhá, která zahrnuje fyzické osoby. Žalobcem může být v případě fyzické osoby v podstatě kdokoliv. Pro tyto účely nám nezáleží na bydlišti, obvyklém pobytu, ba dokonce ani na státním občanství jednotlivce. 31 Okruh napadnutelných aktů je však pro fyzické osoby před SDEU ještě omezen. Jednotlivec může podat tuto žalobu pouze proti aktům, které jsou mu určeny nebo které se ho bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti právním aktům s obecnou působností, které se ho bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření. 32 Podle citovaného ustanovení patří do první skupiny pouze ty, kterých je jednotlivec přímo adresátem. Zpravidla se jedná o rozhodnutí a v takovém případě není žádný větší problém s prokazováním zájmu jednotlivce na daném řízení. Pro výklad zbylé části ustanovení je však nutné zaměřit se na zmíněné pojmy, tedy bezprostřední a osobní dotčenost. K tomu nám pomůže následný rozbor tzv. Plaumannova testu, 33 který zkoumá podmínky individuálního dotčení neprivilegovaného žalobce. V rámci tohoto testu je potřeba prokázat, že určitý akt se navrhovatele dotýká stejně, jako 28 Rozsudek ESD, věc T-60/03. 29 Rozsudek ESD, věc 257/04. 30 SVOBODA, Pavel. Úvod od evropského práva. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 172. 31 Může se tak stát, že žalobcem bude i osoba z nečlenského státu. 32 čl. 263 odst. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie. 33 Rozsudek ESD, věc 25/62. Tento test je od začátku považován za problematický. Generální advokát sir Francis Jacobs se proti testu striktně vymezoval a nabízel alternativní řešení ve svém Stanovisku ze dne 21. 3. 2002, věc C-50/00 P, Unión de Pequeños Agricultores proti Radě EU, kde navrhoval zavést nový test, který by dotčení neprivilegovaného žalobce seznal tehdy, kdy by napadaný akt měl nebo mohl mít nepříznivý dopad na jeho zájem. Tím návrhem se však SDEU dále nezabýval a zůstal u testu původního. 16

rozhodnutí, které je určeno přímo jemu. Podle tohoto testu osoby, které nejsou adresáty určitého aktu, mohou tvrdit, že jsou osobně dotčeny pouze v případě, pokud se jich akt dotýká z důvodu určité jejich vlastnosti či určitých okolností, které nejsou shodné pro jiné subjekty. Pokud však žalobce prokáže osobní dotčení, pořád ještě bude muset dokázat přímé dotčení, aby vyhověl požadavku aktivní legitimace stanoveném ve Smlouvě. Obecný princip uplatňovaný Soudem k prokázání bezprostředního účinku opatření, je pokud akt přímo ovlivňuje právní postavení žalobce. 34 Bezprostřední dotčení pak vyžaduje splnění další podmínky, kterou je absence volnosti uvážení v rámci provedení daného aktu. 35 V tomto konkrétním případě šlo o společnost Plaumann dovážející mandarinky. Ta se domáhala zrušení rozhodnutí Komise určené Německu, ve kterém Komise odmítla pozastavení cla právě na jimi dovážené zboží. Společnost Plaumman tvrdila, že i když je adresátem Německo, ona sama je tímto aktem osobně dotčena. Žaloba na neplatnost byla nakonec odmítnuta, neboť osobní dotčení zde nebylo prokázáno. Důležité totiž je, že jestliže chceme někoho označit za individuálně dotčeného rozhodnutím adresovaným jiné osobě, musí být dostatečně prokázáno, že je tento subjekt součástí uzavřené skupiny jiných subjektů, známé již v době vydání rozhodnutí. 36 Soud došel k závěru, že šlo pouze o dotčení všech těch, kteří se předmětným dovozem zabývali. Do pozice dovozce mandarinek se mohl dostat kdokoliv, kdo se rozhodl v Německu v tomto odvětví podnikat. Plaumann byl pouze součástí tzv. otevřené kategorie a individuální dotčení zde tedy nebylo prokázáno. V praxi tímto testem obecně mnoho osob neprojde. Potvrzuje to i rozhodnutím ve věci Inuit Tapiriit Katanami, 37 kde se sdružení pečující o zájmy kanadských Inuitů domáhalo zrušení nařízení, 38 které se týkalo obchodování s výrobky z tuleňů, a to z důvodů narušování jejich hospodářských zájmů. Nebylo však prokázáno, že by došlo ke splnění podmínek aktivní legitimace 34 DOBEŠOVÁ, Jana. Žaloba na neplatnost s ohledem na jednotlivce po Lisabonské smlouvě [online]. Olomouc, 2011 [cit. 20. 2. 2016]. Rigorózní práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta. s. 68. 35 SEERDEN, R. Administrative law of the European Union, its member states and the Uniterd States: a comparative analysis, 3. vydání. Cambridge:Intersentia. 2012, s. 288. 36 OUTLÁ, V.; HAMERNÍK, P.; BAMBAS, J. Judikatura Evropského soudního dvora. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, s. 80. 37 Rozsudek ESD, věc C 583/11 P. 38 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1007/2009 ze dne 16. září 2009 o obchodování s produkty z tuleňů, ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady. 17

sdružení, neboť to nebylo bezprostředně a osobně dotčeno. Žaloba tak byla odmítnuta jako nepřípustná. Proti tomuto závěru byl dále podán kasační opravný prostředek. Ten však skončil stejným závěrem, osobní dotčení nebylo prokázáno a nejedná se ani o nařizovací akt. Podmínky obchodu se totiž opět týkají všech obchodníků v daném rozsahu působnosti. Význam tohoto rozhodnutí však spočívá především v tom, že obsahuje definici tzv. regulatory act, jejichž zkoumání je provedeno dále. Výraznější změny v případě žaloby na neplatnost přinesla Lisabonská smlouva. Plaumannův test byl s jejím příchodem částečně překonán (ačkoliv není nadále neaktuální). 39 Pokud jde o konkrétní změnu, nastala v podmínkách pro aktivní legitimaci žalobce v případě fyzické osoby. Tímto překonáním se rozumí možnost napadnout tzv. regulatory acts, neboli též akty s obecnou působností. 40 Problematickou se však v případě těchto aktů dříve jevila absence definice ve Smlouvách. Ta tak musela být dotvořena až judikaturou, 41 která definovala pojem regulatory acts jako akty s obecnou působností s výjimkou aktů legislativních. 42 Jednotlivec může napadnout tyto akty, jako ty, které se ho bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření. Není však již vyžadována podmínka osobního dotčení. Cílem této změny byla snaha poskytnout jednotlivci nástroj, který by zabránil tomu, aby byl nucen nejprve právo porušit, aby se poté mohl obrátit na soud. Pokud má tedy tento akt s obecnou působností bezprostřední účinky na právní postavení jednotlivce a nevyžaduje přijetí prováděcího opatření, hrozilo by nebezpečí nedostatečné právní ochrany v případě nemožnosti podat proti nim přímou žalobu k unijnímu soudu. 43 Jde tedy o to, že i tento typ aktů může mít vliv na faktické postavení jednotlivce, a tak je nově jednotlivci poskytována ochrana s tímto následkem související. 39 STRAKOVÁ, Lucie. Žaloba na neplatnost v judikatuře Soudního dvora EU. [online]. Brno, 2014 [cit. 20. 2. 2016]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Ekonomickosprávní fakulta. s. 32. 40 Název akty s obecnou působností byl dovozen judikaturou, neboť se zdál zavádějící a tyto akty byly dále označeny jako nařizovací akty. 41 Rozsudek ESD, věc C 583/11 P. 42 Pokud jde o rozlišení mezi aktem nařizovacím a legislativní, musí být brán ohled na postup, na základě kterého byl akt přijat. Konkrétně bychom k nařizovacím aktům mohly zařadit nařízení v přenesené pravomoci, prováděcí nařízení a taktéž rozhodnutí s normativní povahou. 43 Rozsudek ESD, věc C-274/12 P. 18

Pokud soud dojde k závěru, že je žaloba po splnění všech náležitostí přípustná, pustí se do posuzování její opodstatněnosti. 44 Důvody neplatnosti právního aktu mohou být různé. Jedná se o nedostatek příslušnosti, 45 porušení Smluv 46 či jejich prováděcích předpisů, porušení podstatných formálních náležitostí 47 či zneužití pravomoci orgánu Unie. V žalobě je pak možné tyto důvody kumulovat. Nejpodstatnějším důvodem přezkumu je porušování Smluv nebo jakéhokoliv právního předpisu. Můžeme zde zahrnout více právních aktů, které je možno napadnout, neboť je možné se domáhat jejich zrušení z důvodu porušení jakékoliv právní normy, kterou je předmětný unijní orgán vázán. 48 Okruh takto přesně stanovených důvodů nám poukazuje na to, že tento typ žaloby není možné podávat, kdykoliv se někomu zlíbí a je potřeba, aby byla splněna její přípustnost podle výše stanoveného. Soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat nedostatek příslušnosti či porušení formálních náležitostí, naopak žalobní důvody jako zneužití pravomoci a porušení normy zkoumá pouze na návrh. Nositelé pasivní legitimace jsou v tomto případě orgány, které napadený právní akt vydaly. Lhůta na podání žaloby činí dva měsíce od okamžiku vyhlášení daného aktu, oznámení aktu navrhovateli nebo ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl. Žaloba na neplatnost nemá odkladný účinek, soud jí však může tento účinek přiznat. Dojde-li soud k závěru, že je žaloba z nějakého důvodu opodstatněná, napadený akt zruší, a to buď jako celek nebo jen z části. Výsledkem řízení je poté vydání konstitutivného rozsudku a na zrušený právní akt se hledí, jako by nikdy neexistoval. 49 Toto rozhodnutí pak působí erga omnes. Dojde-li k prohlášení neplatnosti, musí autor napadeného aktu v rozumné době přijmout nezbytná opatření vyplývající z rozsudku. Soudní dvůr může prohlásit akt pouze za 44 Přezkum dle žaloby na neplatnost má však své limity, není možné přezkoumávat normy primárního práva, které podléhají přezkumu podle zřizovacích smluv. Dále SD též nemá pravomoc zkoumat platnost národních aktů, které mohou být maximálně neaplikovány. 45 Blíže k této problematice případ tzv. tabáková reklama - Rozsudek ESD ze dne 5. října 2000, Spolková republika Německo proti Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie. C-376/98, zejména body 106 a 107. 46 Můžeme zde podřadit i porušení obecných principů Unie. 47 Tím je myšleno absence či nedostatečné odůvodnění, nedodržení povinného slyšení, pokud to mohlo ovlivnit řízení, porušení postupu při přijímání aktu aj. 48 TOMÁŠEK, Michal; TÝČ, Vladimír a kol. Právo Evropské unie. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 426. 49 Existuje výjimka, že některé účinky aktu mohou být považovány za stále zachované, ohled bude brán na ochranu práv jednotlivců a primárně pak na zásadu legitimního očekávání. 19

neplatný, nikoliv přijmout nový nebo ho změnit, to následně náleží do pravomoci jiných subjektů. 2.2.2 Žaloba na nečinnost Dalším typem řízení, ve kterém může být jednotlivec aktivně legitimován, je řízení o žalobě na nečinnost. Protiprávní nečinnost neboli pasivita orgánů Společenství je tak předmětem kontroly a sankčního, donucovacího systému evropského práva. 50 Doplňuje žalobu na neplatnost, neboť obě tyto žaloby se týkají porušování Smluv orgány EU. Rozdíl mezi nimi je však v tom, že u řízení o žalobě na nečinnost se jedná konkrétně o to, že příslušný orgán nekoná, ačkoliv by v nastalé situaci konat měl. Cílem tohoto řízení je tak především snaha přimět orgán k přijetí určitého požadovaného aktu, nikoliv snaha o obranu proti protiprávnosti takového aktu, jak je tomu u žaloby na neplatnost. Stejně jako u předchozího řízení i zde máme dvě skupiny žalobců, tedy nositelů aktivní věcné legitimace. Prvními jsou opět žalobci privilegovaní a druhými žalobci neprivilegovaní. Rozdělení zůstává shodné. Pokud je žaloba podána soukromou osobou, náleží příslušnost rozhodnout v dané věci Tribunálu. 51 Na první pohled se může zdát, že jednotlivec může napadnout nevydání pouze takového aktu, kterého měl být adresátem. Podle tohoto úhlu pohledu však vzniká takové omezení, týkající se nemožnosti napadnout jiné akty. Toto omezení by tak bylo dokonce výraznější, než je tomu u řízení předchozího. Soud si však povšiml této nelogičnosti a v judikatuře 52 uvedl, že mezi tím, zda orgán jednal či nejednal, by neměl být takový výrazný rozdíl. Tak došlo k ustanovení možnosti pro neprivilegované žalobce napadnout akty za stejných podmínek, jako je tomu u žaloby na neplatnost. Aktivní legitimace fyzických osob, je tak dána za splnění stejných podmínek, jak tomu bylo u žaloby na neplatnost a to dle ustanovení čl. 263 odst. 4 SFEU citovaného výše. Opět se musí jednat o akty, kterých jsou jednotlivci adresáty, nebo kterými jsou bezprostředně a osobně dotčeni. Subjektem s pasivní legitimací je v tomto případě Evropský parlament, Evropská rada, Rada, Komise, Evropská centrální banka i jiné instituce EU. 50 TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 380. 51 čl. 256 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie. 52 Rozsudek ESD, C-68/95. 20

Poměrně často se stává, že orgány nečiní svou povinnost a jednotlivec je tak ve složité situaci. Žaloba na nečinnost je řešením právě pro takto vzniklé potíže a dává žalobci nástroj k popostrčení zahálejícího orgánu. Podání samotné žaloby předchází tzv. předběžné řízení upravené ve SFEU, 53 kdy je orgánu EU adresovaná písemná výzva. Tato výzva, která splňuje určité formální a obsahové náležitosti je zaslána orgánu Unie v rozumné době po zjištění nečinnosti. Orgán EU má dva měsíce na vyjádření, čímž je každý projev vůle, z něhož je zřejmý jeho názor. Pokud se orgán nevyjádří nebo nezačne konat a uplyne dvouměsíční lhůta, je předběžné řízení skončeno a je možné během dalších dvou měsíců podat žalobu. Tato fáze je velice důležitá z hlediska přípustnosti žaloby, bez ní podat nelze. Výsledkem řízení o žalobě na nečinnost je v případě úspěchu navrhovatele rozhodnutí, které určí porušení Smlouvy opomenutím. Nejedná se tedy o konstitutivní rozsudek, jak je tomu u žaloby na neplatnost, ale o rozsudek určovací. Soud neprovádí žádné jednání za příslušný orgán, ani neukládá povinnost vydat určitý akt. Za určitých okolností by mohla nastat situace, kdy by došlo k podání žaloby a následně byl napadeným orgánem přijat požadovaný akt v průběhu řízení, v tomto případě by se žaloba stala bezpředmětnou a řízení by bylo zastaveno. Tento krok je samozřejmě logický, neboť cílem této žaloby je přimět orgán k činnosti, která již v takovém případě byla vykonána. 54 2.2.3 Řízení o náhradě škody Právní úpravu řízení o náhradě škody před SDEU, za kterou odpovídá EU, nalezneme ve SFEU. 55 Nezbytnost tohoto typu řízení ve fungujícím právním společenství je zcela logické. Jeho potřebu zdůvodnil ve svém vyjádření k případu Vloeberghs 56 generální advokát Roemer, který tvrdil, že udělení suverénních pravomocí orgánům Společenství, jejichž výkon nebo nevýkon může způsobit závažnou škodu zájmům osob odlišných od Společenství, je nemyslitelné bez toho, že by bylo provázeno možností dosáhnout náhradu škody, pokud se instituce 53 čl. 265 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie. 54 Zajímavostí je skutečnost, že jde-li o činnost orgánu s možností uvážení, vylučuje to protiprávnost jeho nečinnosti. 55 čl. 268 Smlouvy o fungování Evropské unie. 56 Rozsudek ESD, věc 9 a 12/60. 21

Společenství dopustily pochybení. 57 K tomu, aby mohlo dojít k náhradě škody, však musí vzniknout odpovědnostní vztah mezi aktivně legitimovanou fyzickou osobou a Unií. Pokud jde o specifikaci nároku na náhradu škody, je potřeba si říci, že předmětem je hmotněprávní nárok. Základem tohoto nároku je mimosmluvní odpovědnost EU za škodu způsobenou jejich orgány nebo jejich zaměstnanci při výkonu jejich funkcí. 58 Z toho vyplývá, že zde nejsou řešeny nároky ze smluvní odpovědnosti a jedná se tak například o škodu vzniklou z přijetí nezákonného správního aktu nebo škodu vzniklou při zásahu do dobré pověsti. Ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti EU za škodu je třeba splnit 5 kumulativních podmínek. Konkrétně zde musí být určitá vzniklá škoda, dále pak škodná událost, která nastala protiprávním porušením normy EU, kdy tato norma EU má za cíl udělení práv jednotlivci (nebo nepřímo chrání jeho zájmy) a ono porušení normy EU je dostatečně závažné. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na příčinnou souvislost mezi škodou a škodnou událostí. 59 V případě škodné události jde o to, že určitý subjekt konal, či opomenul konat a toto jednání bylo protiprávní a přičitatelné EU. Přičitatelná je škoda EU tehdy, jestliže vznikla působením orgánu EU 60 nebo jejím zaměstnancem. Pokud jde o zaměstnance Unie, nebude za jejich jednání odpovědná vždy, ale pouze tehdy, když půjde o jednání v souvislosti s výkonem jejich funkce. To však v praxi přináší problémy, neboť mnohdy je poměrně složité ona jednání odlišit. Žaloba v řízení o náhradě škody tak může být podána kýmkoliv, kdo tvrdí, že mu vznikla škoda v souvislosti s činností orgánů či zaměstnanců Unie. 61 Pasivně legitimována je zde logicky tedy jen Unie samotná a příslušnost náleží v prvním stupni opět Tribunálu. Jedná se o samostatný procesní prostředek, z čehož vyplývá, že přípustnost žaloby na náhradu škody není zásadně vázána na přípustnost jiné žaloby, která by mohla směřovat proti jednání, z něhož měla škoda 57 ZÁHUMENSKÝ, Tomáš. Procesní účastenství v řízení před Soudním dvorem. [online]. Brno, 2007. [cit. 13. 2. 2016]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. s. 54. 58 TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 383. 59 SVOBODA, Pavel. Úvod od evropského práva. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 179. 60 Myšleny orgány jako Komise, Rada, Evropská parlament, Soudní dvůr EU, Účetní dvůr, včetně ostatních institucí jako je například Evropská centrální banka. 61 I ten komu vznikne škoda při aplikaci unijního práva orgány členského státu má právo požadovat náhradu škody, avšak musí se nejprve obrátit na vnitrostátní soud. Poté může přistoupit až k unijnímu soudu, ale pouze v míře, v níž nedosáhl zadostiučinění. 22

vzniknout, jako je např. žaloba na neplatnost. 62 Výjimku tvoří individuální právní akt, který je v právní moci a nebyl napaden žalobou na neplatnost. V takovém případě není možné nastalou situaci obejít podáním žaloby na náhradu škody. Objektivní promlčecí lhůta je pět let, počíná tedy běžet okamžikem vzniku skutečnosti rozhodné pro vznik právního nároku. Běh promlčecí lhůty je podáním žaloby přerušen. Výsledkem řízení může být rozsudek na plnění i rozsudek určovací. Pokud soud dojde k závěru, že je nárok opodstatněný je povinností Unie nahradit škodu ve výši v jaké byla prokázána. Hradí se skutečná škoda i ušlý zisk, nejčastěji v penězích. Jestliže je náhrada škody stanovena v penězích, stanoví Soud též i úrok. 63 EU bude samozřejmě též odpovědná za porušení soukromoprávní smlouvy, v tomto případě hovoříme o odpovědnosti smluvní. Rozhodným právem bude v těchto sporech právo rozhodné pro danou smlouvu, 64 zpravidla vnitrostátní právo. Příslušnými soudy v těchto řízeních budou nejčastěji soudy členských států, proto tento typ náhrady škody nebude více rozebírán, neboť se nejedná o řízení vedené před SDEU. 2.2.4 Řízení o předběžné otázce Řízení o předběžné otázce je upraveno v čl. 267 SFEU, který říká: Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. 65. Jedná se tedy o nesporné řízení, kdy se SDEU snaží být nápomocen vnitrostátním soudům, s cílem jednotného výkladu a aplikace evropského práva. Vnitrostátní soudy se totiž mnohdy potýkají se situací, kdy jsou prameny evropského práva bezprostředně aplikovatelné (zakládající smlouvy či jiné primární právo, i akty sekundárního práva) a je třeba správně vyhodnotit jejich vztah k pramenům vnitrostátním. Řízení o předběžné otázce je tedy význačným příspěvkem k integraci evropského právního systému. Plní velmi významný úkol spočívající v jednotě evropského práva a jeho shodné aplikaci 62 TOMÁŠEK, Michal; TÝČ, Vladimír a kol. Právo Evropské unie. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 431 63 TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 384. 64 čl. 340 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie. 65 čl. 267 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie. 23

v jednotlivých členských státech. 66 Jedná se o jakési mezitímní řízení, 67 které je částí řízení vnitrostátního, kdy mezitímní instanci představuje ESD. Předběžná otázka je pak taková otázka, jejíž rozhodnutí je významné pro rozhodnutí před vnitrostátním soudem ve věci samé a ESD je povinen rozhodnout. Soudní dvůr na požádání zodpovídá otázku vnitrostátního soudu, neboť právě ten je v tomto řízení nositelem aktivní legitimace. Nemusí se však jednat přímo o otázku soudu, jak bylo mnohdy zmíněno v judikatuře ESD. Předběžnou otázku může položit i jiná instituce, která splňuje tyto náležitosti: je nezávislá, 68 trvalé povahy, 69 povolaná zákonem 70 k rozhodování sporů, 71 která rozhoduje podle právních norem, nikoliv podle vágně stanovených kritérií spravedlnosti nebo na základě dohody stran. 72 Položení předběžné otázky je na uvážení vnitrostátního soudu, ten rozhoduje o tom, kdy otázku položí a zda. Možnost položení takové otázky je buď dána ex offo, nebo na návrh strany sporu. Pokud jde o návrh strany sporu, neexistuje zde však žádný nárok na položení předběžné otázky. V rámci řízení o předběžné otázce máme situaci, kdy vnitrostátní soud otázku položit může 73 a naopak situaci, kdy předběžnou otázku soud položit musí. 74 K jednotlivým ustanovením, soud může položit otázku, pokud její zodpovězení považuje za nezbytné k rozhodnutí ve věci samé. Co se týče povinnosti položit předběžnou otázku, ta nastává ve chvíli, kdy v dané věci rozhoduje vnitrostátní soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek (rozumí se pouze řádné) podle vnitrostátního práva. Jedinou výjimkou je teorie acte clair 75, kdy je od této povinnosti soud oproštěn. Rozhodnutí o předběžné otázce vydané ESD je pro soud členského státu, který o zodpovězení otázky požádal závazné a musí tak rozhodnout ve věci samé v duchu zodpovězené otázky. Jednotlivec se v tomto řízení může objevit pouze v pozici nepřímého účastníka. Nefiguruje zde tedy v postavení některé ze stran, neboť tím, kdo může 66 TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 386. 67 tamtéž 68 Rozsudek ESD, věc 14/86. 69 Rozsudek ESD, věc C 54/96. 70 Rozsudek ESD, věc C-17/00. 71 Rozsudek Soudu prvního stupně, věc C-10/92. 72 Rozsudek ESD, věc 138/80. 73 čl. 267 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie. 74 čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. 75 Neexistují pochybnosti o výkladu a platnosti unijního práva, jedná se o věc zcela jasnou nebo takovou, která již byla předmětem rozhodování v jiném řízení před ESD. 24

podávat předběžnou otázku, je pouze soud členského státu, jak bylo uvedeno výše. Jednotlivec může tedy pouze podávat návrhy či připomínky soudu, ten se však následně rozhodne podle svého uvážení. Avšak není-li předběžná otázka protiprávně položena, může se jednotlivec u příslušného vnitrostátního soudu dovolávat náhrady škody, jež mu porušením práva EU nepoložením předběžné otázky (v případech, kdy tato povinnost existuje) byla členským státem způsobena. 76 2.2.5 Zaměstnanecké spory Zaměstnanecké spory jsou další skupinou řízení u unijních soudů, kde můžeme nalézt jednotlivce v pozici žalobce. Nejčastějším důvodem toho řízení je porušení jednoho ze základních principů EU, kterým je rovnost a zákaz diskriminace. K rozhodování těchto sporů není příslušný Tribunál, ale specializovaný soud, kterým je Soud pro veřejnou službu EU. I když je k těmto žalobám v prvé řadě aktivně legitimována samotná EU, tak se s touto formou řízení příliš často nesetkáme. Pokud se jedná o situace, kdy je na straně žalobce jednotlivec a na straně žalované EU, je tato forma poněkud běžnější. Můžeme si říci, že jde spíše o jakési vnitřní spory mezi Unií a jejími zaměstnanci. Tyto spory se týkají služebního či pracovního poměru a také otázek spojených se sociální zabezpečením, 77 avšak pouze na unijní úrovni. 78 Judikatura SDEU nám nastiňuje, s kým se můžeme setkat v pozici žalobce konkrétně. Nalezneme zde úředníky, pomocné síly, uchazeče o zaměstnání, bývalé zaměstnance, popřípadě i osoby s nároky po zemřelých. 79 Pokud jde o odbory či profesní svazy, ti mohou vystupovat pouze v pozici vedlejších účastníků. Na straně druhé, tedy straně žalované však nemusí být přímo EU, ale například to může být agentura 80 nebo konkrétní orgán s právním vztahem k žalobci 81. Žalobce se touto žalobou domáhá zrušení či vydání určitého opatření. Opatření, jakožto 76 SVOBODA, Pavel. Úvod od evropského práva. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 157. 77 Například otázky spojené s odměňováním, služebním postupem, stářím, invaliditou, pracovním úrazem atd. 78 Nejsou zahrnuty spory mezi vnitrostátními orgány a jejich zaměstnanci. 79 Rozsudek ESD, věc 12/83. 80 Rozsudek ESD, věc 167/80. 81 Rozsudek ESD, věc 28/64. 25

předmět žaloby musí mít charakter rozhodnutí, které je schopno žalující osobě způsobit újmu. Většinou je zde třeba ještě provést předběžné řízení, kterým je sledována snaha řešit daný spor smírnou cestou. Předběžné řízení je však také rozhodné v tom, čeho se bude týkat případné budoucí řízení, neboť jeho předmět musí být totožný. Lhůta na podání žaloby je stanovena na tři měsíce po vydání zamítavého rozhodnutí v předběžném řízení či uplynutím lhůty pro toto řízení stanovené. 2.2.6 Rozhodčí řízení Dalším typem řízení, kde bychom se mohli setkat s fyzickou osobou je rozhodčí řízení, jehož právní úpravu nalezneme ve SFEU. Základním znakem tohoto řízení je skutečnost, že je volba soudu ponechána na vůli stran určité smlouvy, která obsahuje tzv. rozhodčí doložku. Rozhodčí doložka může být obsažena v soukromoprávní nebo veřejnoprávní smlouvě uzavřené Společenstvím nebo jeho jménem. Rozhodčí doložka má zde formu prorogace, která rozšiřuje pravomoc soudu 82 Rozhodčí doložku 83 nalezneme tedy jak v soukromoprávních, tak i ve veřejnoprávních smlouvách, které upravují hmotněprávní vztahy. Nejčastěji se takové rozhodčí doložky objevují ve smlouvách o poskytnutí dotací z programů financovaných Unií a ve smlouvách o veřejných zakázkách zadávaných unijními orgány. 84 Průběh řízení se bude řídit právem unijním, tedy dokazování či organizace budou podléhat jeho režimu. Avšak oprávněnost předmětného nároku je rozhodována podle rozhodného právního řádu určeného podle kolizních norem. Jedná se především o právo určené stranami či podle kritérií stanovených mezinárodním právem soukromým. Nejčastějším výsledkem řízení je pak povinnost k úhradě peněžité částky, například z náhrady škody způsobné vadným plněním ze smlouvy. Teoreticky mohou být výsledkem i výroky jiné, jako je třeba prohlášení smlouvy za neplatnou. Výsledné rozsudky jsou poté vykonatelné podle toho, kde je o výkon požádáno a záleží tak na procesních pravidlech každého státu. 82 TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 394. 83 Doložka nemusí být nutně součástí smlouvy, ale může být obsažena i v jiném dokumentu, jako např. v rámcových podmínkách. Pro posouzení její faktické existence je důležitá vůle stran, jak vyplývá ze všech okolností. 84 TOMÁŠEK, Michal; TÝČ, Vladimír a kol. Právo Evropské unie. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 434. 26

Pokud jde o tuto práci, je zde rozhodčí řízení zahrnuto pouze jako doplněk zbylých řízení. Jde pouze o snahu vylíčit jeho základní charakteristiku s důrazem na uvědomění si, že i tento typ řízení může být před SDEU veden s jednotlivcem jako účastníkem řízení. 2.3 Řízení, z nichž jsou jednotlivci vyloučeni Pokud jde tedy o fyzickou osobu, jakožto účastníka řízení v rámci agendy SDEU, je v předchozích řízeních jasně vidět, že jsou jejich významnou součástí. I přesto má však unijní soudnictví vyhrazené určité typy řízení pouze pro subjekty, kterými jsou například členské státy. Do těchto řízení jednotlivci nezasahují, neboť se jich jednoduše netýkají a jejich důsledky na ně přímo nedopadají. Typickým řízením, které není jednotlivci zpřístupněno, je řízení o porušení Smluv, které upravuje čl. 258 a čl. 259 SFEU. Jedná se o řízení proti některému členskému státu, jenž se dopustil porušení povinnosti ze Smluv. Takového porušení se za členský stát přímo či nepřímo dopustil jeho orgán. 85 Může se jednat jak o porušení primárního, tak i sekundárního práva. Porušení může spočívat v určitém konání subjektu nebo v jeho nekonání, tedy opomenutím. Rozhodující skutečností je tak pouze fakt, že se subjekt dopustil objektivního porušení Smluv. Cílem tohoto řízení je snaha přimět žalovaný stát, aby konal v souladu s právem EU a upustil tak od jeho porušování. Nositelem aktivní legitimace je pak v tomto případě Komise či jiný členský stát, který nabyl domnění, že dochází k porušování unijního práva. Dalším příkladem řízení, kde není možná účast jednotlivce je řízení o posudku. Jedná se o takové řízení, kdy je Soudním dvorem posuzována slučitelnost mezinárodní dohody s ustanovením Smlouvy a to na žádost Komise, Rady či členského státu. 85 Rozsudek ESD, věc 225/86. Nezáleží na tom, který orgán se porušení dopustil. Zavinění se nevyžaduje. Nemohou se ani dovolávat technických, institucionálních nebo politických obtíží. 27