Srovnání smluvních typů v římském a soudobém právu

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Srovnání smluvních typů v římském a soudobém právu Bakalářská práce Autor: Irina Streltsova Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: doc. JUDr. Petr Bělovský Praha červen, 2013 1

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Srovnání smluvních typů v římském a soudobém právu zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne 2

Ráda bych touto cestou poděkovala doc. JUDr. Petru Bělovskému za odborné vedení, podnětné rady a zapůjčenou literaturu. A takţe za velmi uţitečnou metodickou pomoc, kterou mi poskytl při zpracování mé bakalářské práce. 3

Anotace: Srovnání smluvních typů v římském a soudobém právu. V mé bakalářské práci se pojednává o vlivu římského práva na právo soudobé. Vývoj římského práva byl ovlivněn politickou situací, která byla v průběhu dějin velmi komplikovaná. Římské právo v sepsané a uzákoněné podobě tzv. zákoníku císaře Justiniána (latinský název je Corpus Iuris Civilis) se stalo jiţ od 12. století předmětem vědeckého zkoumání. V první části se moje práce zaměřuje na vznik římského práva a historii formování smluv. Druhá část obsahuje charakteristiku čtyř typů kontraktů. Jedná se o kontrakty reálné, konsensuální, literární a verbální. U kaţdého typu jsem uvedla nejprve jeho obecnou povahu, definici, vymezila předmět, postavení stran, zejména jejich práva a povinnosti a také ţaloby, které z těchto kontraktů vyplývaly. Ve třetí části mé práce jsou představeny smluvní typy soudobého práva občanského, zejména kupní smlouva, darovací smlouva, nájemní smlouva, smlouva o půjčce, smlouva o výpůjčce, smlouva o dílo a smlouva o úschově. Čtvrtá část je označena za praktickou a srovnává smluvní typy římského práva a práva soudobého podlé občanských zákoníků - platného a nového. Většina poznatků v mé práci je zaloţena na Gaiových Institucích a Justiniánových Digestech. V závěru své bakalářské práci jsem se zaměřila na vliv, význam a důleţitost římského práva soukromého pro moderní právo, protoţe římské právo je důleţitou pomůckou pro studium dalších oborů, jako je například církevní právo nebo historie, zvláště pak historie právní. Klíčová slova: Římské právo, kontrakt, Corpus iuris civilis, stipulace, mutuum, commodatum, depositumpigus,emptio venditio, locatio conductio, societas mandatum, ţaloba, dohoda. Annotation: Comparison of contract types in Roman law and contemporary law. This work is dedicated to the influence of Roman law on the contemporary law. The development of Roman law was influenced by the political situation, which was in the course of history very complicated. Roman law in written and enacted form of the Emperor Justinian 4

Code (the Latin name is Corpus Iuris Civilis) was the subject of scientific studies since 12th century. The first part of my work focuses on the origins of Roman law and formation of contracts. The second part contains the characteristics of the four contract types, i.e. real contracts, consensual contracts, literary contracts and verbal contracts. For each type is given its general definition, definition of parties, their rights and responsibilities and actions that resulted from these contracts. The third chapter introduces types of contracts in modern civil law, such as contract of sale, gift contract, lease contract, loan contract, work contract and contract of bailment. The forth part is considered as practical and compares contract types of Roman law with contract types according to the contemporary civil codes - current and new. Most of the information in my work is based on Gai institutiones and The Digest of Justinian. At the end of my thesis I focused on the impact, significance and importance of Roman private law to modern law, because Roman law is an important tool for the study of other disciplines, such as canon law or history, especially the history of law. Keywords: Roman law, contract, Corpus Juris Civilis, stipulation, mutuum, Commodatum, depositumpigus, emptio - venditio, locatio conductio, Societas mandates, action, agreement. 5

Obsah Úvod...7 Obecná část 1. Vznik římského práva...9 1.1. Historie formování smluv...10 2. Typy kontraktů (smluv) ve starověkém Římě...11 2.1. Kontrakty verbální...11 2.2. Kontrakty literární...12 2.3. Kontrakty reálné: mutuum, commodatum, depozitum, pignus...13 2.4. Kontrakty konsensuální: emptio venditio, locatio conductio,societas, mandatum..18 2.5. Kvazikontrakty...25 2.6. Pacta...28 3. Smluvní typy soudobého práva občanského...32 3.1. Kupní smlouva...32 3.2. Darovací smlouva...33 3.3. Nájemní smlouva...34 3.4. Smlouva o výpůčce...36 3.5. Smlouva o půjčce...37 3.6. Smlouva o dílo...37 3.7. Smlouva o úschově...38 4. Srovnání smluvních typů římského a soudobého práva...40 4.1. Platný občanský zákoník z roku 1964...40 4.2. Nový občaský zákoník z roku 2012...40 4.3. Smluvní typy současného práva a práva římského. Porovnání...41 4.3.1. Podle konsensuálních kontraktů: kupní smlouva, nájemní smlouva, smlouva o dílo...41 4.3.2. Podle reálných kontraktů: zápůjčka, výpůjka, úschova...45 Závěr...50 Literatura a prameny...52 6

Úvod Římské právo odráţí dlouhodobý hospodářský, sociální a právní vývoj. V učebnicích římského práva se rozeznávají různé typy smluv a dohod, z nichţ některé jsou vykonatelné, jiné ne. Značná část právních dějin se obrací na klasifikaci a ocenění z římského práva. Bohuţel Evropa po pádu římské říše nebyla schopná navázat na vyspělé římské právo a mnoho věcí bylo zapomenuto, aby pak mohly být znovu objeveny středověkými glosátorskými školami. Římské právo mělo vliv na všechny moderní právní systémy. Méně proniklo do právního systému angloamerického, avšak kontinentální právní systém ovlivnilo zásadním způsobem. Římští právníci nevypracovali obecný pojem kontrakt, byly jim známy pouze jednotlivé konkrétní smlouvy. Pojem kontratu bude zformulován později. Do té doby nejdůleţitějším a nejčastějším zdrojem vytvoření povinností v římském právu byla dohoda mezi dvěma stranami nebo smlouva, týkající se vzájemných závazků určitého obsahu. Pojem smlouva došel i do dnešní doby, a má přísnější význam. Smlouva je dvoustranný či vícestranný právní úkon spočívající ve vzájemných a obsahově shodných projevech vůle smluvních stran, směřujících ke vzniku, změně či zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovými projevy vůle spojují. Téma Srovnání smluvních typů v římském a soudobém právu jsem si vybrala, jelikoţ dle mého názoru právě tato část římského práva byla a dá se říci, ţe i dosud je, největším přínosem pro právo moderní. Hlavním cílem mé bakalářské práce je definovat smluvní typy římského práva a vymezit určitou klasifikaci těchto smluvních typů. Dílčím cílem je srovnání těchto smluvních typů se smluvními typy práva soudobého, konkrétně občanského zákoníku. Toto téma je velmi aktuální vzhledem ke změnám, které přináší nový občanský zákoník. Nový občanský zákoník reaguje na potřebu změny v soukromém právu. Současný občanský zákoník byl přijat v roce 1964 a od té doby byl jiţ mnohokrát upravován. Nový občanský zákoník klade důraz jak na demokratické právní tradice, tak i na principy a standardy soukromého práva v Evropě. Bakalářská práce je rozdělena do několika kapitol, přičemţ v první části se věnuji obecnému vymezení římského práva a jeho vzniku. V této kapitole zároveň stručně uvádím historie formování smluv. Druhá kapitola, která se nazývá Typy smluv ve starověkém Římě, je rozdělena do několika podkapitol a zahrnuje v sobě konkrétní typy kontraktů (smluv) římského práva. To 7

jsou kontrakty reálné, konsensuální, literární a verbální. V hlavě o reálných kontraktech jen stručně označím kontrakty reálné nepojmenované. Takţe v této kapitole se budu věnovat klasifikaci smluv a podmínkám platnosti smluv v římském právu. Na konci této části proberu tzv. kvazikontrakty a pacty (neformální úmluvy). Ve třetí kapitolě své práce proberu smluvní typy soubodého práva občanského pro další srovnání s typy římského práva. Čtvrtá kapitola je mnou označena za praktickou část a porovnává typy smluv římského práva a soudobého práva podle ustanovení občanských zákoníků platného a nového. Platný občanský zákoník z roku 1964, upravující oblast českého soukromého práva hmotného, v mírně pozměněné podobě platí také na Slovensku. Je jedním z nejdůleţitějších právních předpisů mnoha právních řádů. Jeho doplňkem v oblasti soukromého práva procesního je občanský soudní řád. Nový občanský zákoník, který by měl začít platit od 1. ledna 2014, upravuje celou škálu soukromého ţivota občanů, od zrušení nízkých tabulkových náhrad za újmu na zdraví a přednosti dědictví ze závěti aţ po upravení pracovních vztahů. Na začátku této části jen stručně vymezím obsah těchto zákoníků a potom se dostanu ke srovnání konkrétních smluvních typů, a to podle kontraktů konsensuálních a reálných. Při psaní své bakalářské práce jsem vyuţívala publikací nejen českých romanistů, ale snaţila jsem se také čerpat z literatury zahraniční. Texty pramenů v cizím jazyce jsem srovnávala s texty latinskými. České překlady jsem pořídila sama, pokud není uvedeno jinak. Latinské pojmy, které se vyskytují v textu, budou vysvětleny formou poznámek pod čarou, v některých případech i v textu. 8

Obecná část 1. Vznik římského práva Římská obec (lat. polis) prošla velmi sloţitým vývojem, který začíná vládou králů v městském státě, pokračuje nastolením republiky a její expanzí a končí vytvořením supervelmoci v době císařství. Během této dlouhé doby se ovšem měnila společenská i politická situace a objevovaly se nové problémy. Kaţdá z těchto epoch měla jiné potřeby, na něţ muselo právo reagovat. S vývojem samozřejmě přicházela řada změn, a jak se objem právních témat a jednání rozšiřoval, začalo se i římské právo dělit na několik částí, jeţ spolu souvisely, ale zabývaly se kaţdá jinou oblastí a jiným druhem práva. Hranice mezi nimi nejsou ovšem ostré, nicméně celkem zřetelné a hlavně prakticky uţitečné. Počátek psaného římského práva je Zákona dvanácti desek (Lex XII (duodecim) tabularum; 449 př. n. l.). Podle tradice vznikl tento nejstarší zápis římského práva jako kompromis mezi patriciji a plebeji, kteří se doţadovali písemné fixace obyčejových norem proto, ţe patricijové nepsané právo na soudech svévolně vykládali a různými jinými způsoby zneuţívali 1. Velmi stručný text vytesaný do kamene se zachoval jen v citátech, takţe jsme odkázáni na rekonstrukce. Obsahuje jen zásady a sporné body, nicméně je to první zákoník, který se neodvolává na boţské autority a dokonce přímo předpokládá, ţe se bude měnit (novelizovat). Týká se práva soukromého (hmotného i procesního) i trestního. Vychází ze zásady rovnosti občanů, nedotknutelnosti majetku a dědictví v muţské linii. Věřitel dostával moc nad dluţníkem (jeţ se časem zmírnila), vyšetřování i případný výkon trestu musel provést sám. Po sepsání tohoto zákona lidová shromáţdění téměř přestala do tvorby zákonů zasahovat, jimi přijaté zákony (lat. leges) neměly na právo téměř ţádný vliv. Zákony nejčastěji vznikaly z činnosti úřadů bez legislativních kompetencí. Tyto zákony rozvíjely Zákon dvanácti desek a reagovaly na nové situace. Nejaktivnější byli pontifikové, jejichţ vyhlášky (spíše normy) daly základ pozdějšímu ius civile 2. Zhruba 150 200 let po vydání Zákona dvanácti desek se hybnou silou římského práva stala pontifikální interpretace a komiciální legislativa. 1 KINCL, Jaromir, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995.s.1 2 Občanské právo. REBRO, Karol, Latinské právnícké výrazy a výroky. Praha, 1999 9

Corpus iuris civilis představuje kodifikaci římského práva. Občanský zákoník, později nazývaný Corpus iuris civilis se skládal ze čtyř částí. Jako první byl zveřejněn Codex Iustinianus, soubor dosud platných císařských nařízení a zákonů od doby císaře Hadriána. Tento spis měl nahradit starší právní sbírky, například Codex Theodosianus. Druhou součástí byla Digesta (řecky Pandektai), sbírka spisů antických římských právníků. Následovaly Institutiones, stručná rukověť římského práva. Rozsáhlé právní dílo dovršily Narai (latinsky Novellae), aktuální císařská nařízení vydaná v letech 534-569. Corpus iuris civilis uzákonil současné normy společenského ţivota 3. 1.1. Historie formování kontraktů Ve starověkém Římě kontrakty čili smlouvy byly provedeny takto: Před magistrátem římského lidu, např. před praetorem, ten komu věc se přenechává či předává, drţí ji a pronáší: Potvrzuju, ţe tato věc je moje právem římského občana (lat. quiris) 4. Potom, jakmile on takovou vindikaci (lat. vindicatio) 5 prohlásil, praetor se ptá druhou stranu daného procesu, nemá-li proti tomu (vůči této věci) nějaké nároky. Kdyţ pak i ten prohlásí, ţe nemá nárok, anebo bude mlčet, přisoudí praetor věc získávajícímu. Výše popsané představovalo proces uzavření smlouvy (lat. iure cessio). Na tomto příkladu jsou vidět všechny prvky současného kontraktu (smlouvy): vůle, projev vůle, podstata. Tím pádem, aby smlouva byla uzavřena, byly podstatné následující náleţitosti: objektivní prvek příčina, základ, právní důvod, sporná věc (lat. causa); 6 subjektivní prvek vzájemný a sjednaný projev vůle obou smluvních stran vůči stejnému cíli; existence souhlasu v úmluvě (kontraktu či smlouvě) je důleţitým prvkem, protoţe opačná situace diskredituje vůli smluvních stran. V římském právu neexistovali abstraktní smlouvy na základě konkludentního uznání závazků. Kaţdá smlouva či kontrakt měli svůj určitý a jednoznačně uznaný civilním právem pramen vzniku závazku. 3 http://cs.wikipedia.org/wiki/corpus_iuris_civilis 4 Quirites, přesněji p o p u l u s R o m a n u s Q u i r i t i u m, byli ve starověkém Římě nazývaní občané všech kategorií, patriciové, plebejové, klienti i propuštěnci 5 ţaloba k ochraně kviritského vlastnictví, uplatňována jako nejsilnější ţaloba vlastníkem v případě, byla-li mu věc odňata nebo byl-li zbaven drţby.bartošek, Milan, Encyklopedie římského práva. Praha 1994 6 REBRO, Karol, Latinské právnické výrazy a výroky. Praha, 1999 10

2. Typy kontraktů (smluv) ve starověkém Římě Druhou část své práce bych chtěla začít výrokem o smlouvách, jak to má Gaius ve své Učebnici práva: Et primus videamus de hi quae ex contractu nascuntur. Harum autem quattuor genera sunt: aut enim re contrahitur obligatio aut verbis aut literis aut consensu. Nejdříve se podívejme na ty závazky, jeţ vznikají z kontraktu. Těch jsou pak čtyři druhy: obligace se totiţ kontrahuje buď věcí, anebo slovy, anebo zápisem, anebo souhlasem 7. Do výše uvedené klasifikace Gaius nezahrnul nejstarší formální smlouvu, protoţe v té době tato forma smluv uţ ztratila veškerý praktický význam. Dále budou postupně probrány všechny čtyři typy smluv (kontraktů): verbální, literární, reálné, konsensuální. 2.1. Kontrakty verbální (smlouvy ústní, slovní) Verbální kontrakty jsou ústní smlouvy, které vznikají pronesením určitých, právem stanovených slov, a to zpravidla tak, ţe věřitel se dluţníka formálně zeptá a dluţník formálně odpoví. Z náleţitostí formy těchto přísně formálních kontraktů bývá římskými právníky na prvé místo stavěná bezpodmínečná kongruence mezi otázkou a odpovědí: 1) Dluţník musí odpovídat stejným slovesem, jakým se věřitel ptal, např. Spondes? (Slibuješ?) - Spondeo! (Slibuji!). 2) Kdyby dluţník na otázku Spondes? odpověděl Fidepromitto! (Slibuji), byla by smlouva neplatná. Nejdůleţitějším verbálním kontraktem klasického práva byla stipulace (lat. stipulatio), původně nazvaná sponsio 8. Stipulace má povahu smlouvy abstraktní, to znamená, ţe prosté naplnění formy dává vzniknout řádnému závazku, kauza (causa) stojí aţ na druhém místě a stane se předmětem zkoumání jen k námitkám ţalovaného. Jako smlouva přísně jednostranná dávala stipulace 7 Gai. Inst. 3. 89 8 Přístupná výlučně římským občanům a zakládající se patrně na přísaze; obsahovala přesně určenou částku, věc nebo činnost a bezprostřední výměnou výrazově shodné otázky a odpovědi byl závazek uzavřen. BARTOŠEK, Milan, Encyklopedie římského práva. Praha, 1994. s.299 11

vzniknout jen jediné ţalobě byla to tzv. actio ex stipulatu 9, někdy nazývaná téţ condictio. Patřila mezi ţaloby přísného práva 10. Z ostatních verbálních kontraktů snad stojí ještě za zmínku: Dotis doctio byl právním úkonem, který slouţil k zřízení věna ve prospěch manţela; mohl ho zřídit otec nevěsty nebo ho mohla zřídit ona sama, a mohl ho zřídit i její dluţník nebo dluţník jejího otce. Tento právní úkon spočíval v tom, ţe v přítomnosti manţela zřizovatel jednoduše prohlásil "Prohlašuji ať ti je věnem" (Dotem tibi dico) nebo "bude (budou) ti věnem"(doti tibi erit (erunt)), přičemţ se upřesnil majetek dávaný do věna. Manţel tím nabýval obligační nárok na dotální věci, které nemuseli být na místě. K těmto věcem nabýval manţel vlastnické právo aţ převodem (mancipace (lat. in iure cessio) 11 anebo tradice) 12. 2.2. Kontrakty literární (písemné) Zápisem vznikající závazky existovaly ještě v době právníka Gaia a byly patrně i dost frekventované, soudě alespoň podle rozsahu, který jim Gaius ve své Učebnici práva věnoval. Také ony měly pevnou formu: provedení zápisu do účetních knih se svými právními účinky rovnalo pronesení slovních formulí při stipulaci. Byly to tedy rovněţ smlouvy formální, abstraktní, svou povahou přísně jednostranné. Původně se zřejmě zápisy do účetních knih prováděly aţ poté, co dluţník přijal od věřitele zápůjčku, a zápis pak slouţil jako doklad o uzavření smlouvy. Skutečný literární kontrakt vznikl aţ později, kdyţ se zápis provedený se souhlasem dluţníka začal povaţovat za právně závazný i v situaci, ţe zápůjčka vůbec nebyla vyplacena. Zdá se ovšem, ţe literárních kontraktů se pouţívalo hlavně k účelům novačním např. Gaius prodal na úvěr Quintovi nějakou věc za 1000 sesterciů, do účetních knih však zapsal, že vyplatil Quintovi 1000 sesterciů jako zápůjčku: obligace z trhové smlouvy se zápisem proměnila v obligaci ze zápůjčky. Ţaloba z literárního kontraktu byla vţdy ţalobou přísnou, nejčastěji se zřejmě objevovala actio certae creditae pecuniae 13. V klasických pramenech se mluví o třech typech literárních kontraktů, tzn. kontraktů, jejichţ konstitutivním prvkem byla písemná forma: 9 Ţaloba podaná k vynucení dohody. BARTOŠEK, Milan, Encyklopedie římského práva. Praha, 1994 10 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995 s. 244 11 Derivátní způsob nabytí vlastnického práva. BARTOŠEK, Milan.Encyklopedie římského práva. Praha, 1994 12 REBRO, Karel/BLAHO,Peter. Římské právo. 2.vydání. Bratislava, 1997. s. 287 13 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 244 12

1) Nomen transcripticium (předepsána pohledávka) - tento kontrakt mohli pouţít výhradně římští občané. Spočívá v pravidelném vedení pokladních knih v římské rodině. Římský občan zpravidla vedl: a) denní záznamy o hospodářských obratech, tzv. adversaria b) obchodní knihy příjmů a výdajů, tzv. codices accepti et expensi, měsíční přehledy sestavované na základě adverzárií. 2) Syngrafa (syngrapha) - formální písemný kontrakt, který se pod helénistickým vlivem vyvinul ze stipulace. Vystavoval se ve dvou vyhotoveních, které podepsal věřitel a dluţník, přičemţ kaţdý z nich měl originál u sebe. 3) Chirograf (chirographum) - byla zase listina sestavená pouze v jednom vyhotovení, které podepsal pouze dluţník. Jako jednostranný závazek chirograf zůstával u věřitele. Bylo moţné napadnout ho pro nedostatek kauzy, coţ u syngrafy nebylo moţné. Literární kontrakty obohatily závazkové právo o další prvky jasnosti a přesnosti. Výhodné však byly zejména pro věřitele, zatímco pro dluţníky skrývaly v sobě stejné nebezpečí jako abstraktní závazky ze stipulace 14. 2.3. Kontrakty reálné Kontrakty reálné jsou smlouvy, které ke svému vzniku vyţadují předání věci, tj. vyţadují, aby jedna ze smluvních stan skutečně splnila to, co bylo s druhou stranou ujednáno, a to s úmyslem zavázat si druhou stranu k protiplnění, a druhá strana s tímto vědomím plnění přijala. Původně mezi reálné kontrakty patřily pouze čtyři smlouvy jednoduché struktury, kdy smluvené protiplnění, ke kterému se příjemce zavazoval, spořívalo pouze v tom, ţe věc, kterou od smluvního partnera dostal, měl po nějakém čase řádně vrátit. Proto obligace vůbec nemohla vzniknout, dokud budoucí dluţník neměl věc v rukou, dokud mu věřitelem nebyla předána. Proto také jakákoli úmluva o některém ze čtyř smluvních typů byla bez předání věci jednoduchou smlouvou o smlouvě budoucí, tzv. pactum de contrahendo 15. Čtyři staré reálné kontrakty byly tyto: zápůjčka (lat. mutuum), půjčka či výpůjčka (lat. commodatum), úschova (lat. depositum) a smlouva o zástavě ruční (lat. pigus). Jednotlivé typy budou podrobněji probrány dále. Časem se typizované důvody vzniku reálné obligace rozšiřovaly a závaznost byla přiznávána stále většímu počtu případů smluv s obsahem atypickým, aţ dokonce se obecně uznala ţalovatelnost smluv o jakémkoli vzájemném plnění, 14 REBRO, Karel/BLAHO, Peter. Římské právo. 2. vydání. Bratislava, 1997s. 288 15 REBRO, Karol. Latinské právnícké výrazy a výroky. Praha, 1999. s. 245 13

jestliţe jedna ze stran jiţ svůj závazek splnila a plnění druhé straně poskytla. To pochopitelně vedlo k tomu, ţe ţaloby se podávaly z poměrů, které ani neměly zvláštní pojmenování a justiniánské právo proto tyto případy shrnulo pod názvem kontrakty nepojmenované (lat. contractus innominati), nauka hovoří pak o reálných kontaktech nepojmenovaných, a sice proto, ţe podmínkou jejích závaznosti je plnění jednou stranou jiţ poskytnuté (jakési předání věci ). Z reálných kontraktů pojmenovaných zápůjčka byla smlouvou jednostrannou, ostatní tři měly povahu smluv dvoustranných nerovných, reálné kontrakty nepojmenované byly především dvoustranné smlouvy rovné. Z toho vyplývá, ţe u zápůjčky přicházela v úvahu pouze jediná ţaloba, pro zbývající tři typy smluv jsou charakteristické vţdy ţaloby dvě: a) hlavní ţaloba (ţaloba na vracení předané věci) se označuje jako actio directa, b) protiţaloba (ţaloba uplatňující nároky vůči tomu, kdo věc předal) se nazývá actio contraria, také reálné kontrakty nepojmenované mají vţdy ţaloby dvě: jednu na vracení plněného, druhou na slíbené protiplnění (ţaloby jsou vlastně čtyři, protoţe obě jmenované můţe pouţit ta i ona strana) 16. A teď se vrátíme ke konkrétním typům reálných kontraktů, kterými, jak jiţ bylo řečeno výše, jsou zápůjčka (lat. mutuum), půčka či výpůjčka (lat. commodatum), úschova (lat. depositum) a smlouva o zástavě ruční (lat. pigus). 1) Mutuum zápůjčka je ze všech reálných kontraktů nejdůleţitější smlouvou, mimo jiné z toho důvodu, ţe je zřejmě i historicky nejstarší. S cílem poskytnout druhému úvěr (lat. causa credendi) převede věřitel do vlastnictví dluţníkova určité mnoţství věcí zastupitelných a dluţníka si tak zaváţe, aby mu po nějakém čase totéţ mnoţství věcí téhoţ druhu vrátil. Čas navrácení je dojednán (smluvně stanoven), jinak můţe věřitel ţádat vrácení kdykoli 17 tady můţeme vidět typickou soudobou stanovenou lhůtu. Dig. 12. 1. 2. pr. Paulus 28 ad ed.: Mutuum damus recepturi non eandem speciem quam dedimus (alioquin commodatum erit aut depositum), sed idem genus: nam si aliud genus, veluti ut pro tritico vinum recipiamus, non erit mutuum. Zápůjčka je vzájemné dání si věcí, které (při vracení) nejsou stejné, jaké jsem dal (jinak by to byla půjčka nebo smlouva o úschově), ale (jsou to věci) stejného druhu (rodu - genus) jestliže má být přijat (vrácen) jiný druh, místo pšenice víno, (pak) nevznikne zápůjčka 18. Ze zápůjčky příslušela věřiteli ţaloba, nazývaná actio certae pecuniae jednalo-li se o peníze, nebo actio certae creditae rei, jednalo-li se o zastupitelné věci jiné. Protoţe obě 16 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 245 17 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 245 18 FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Ostrava, 2011. s. 142 14

byly actio stricti iudicii, mohl být dluţník ţalován jen na vrácení zapůjčené sumy, úroky a jiné vedlejší úmluvy ţalobou postiţitelné nebyly. Proto je strany musely zakládat formálním způsobem (stipulacemi) jako samostatně ţalovatelné. Zvláštním případem zápůjčky bylo tzv. fenus nauticum 19, jakési římské námořní havarijní pojištění. Dluţník měl totiţ zapůjčenou sumu vrátit věřiteli pouze za podmínky, ţe jeho loď vykoná svou obchodní cestu úspěšně. V tomto případě se výplata úroků mohla sjednat i neformálně, věřiteli se také povolovalo zvýšení úrokové míry, protoţe smlouva byla riskantní: neboť věřitel nesl riziko zápůjčky, která se nevyplácela předem, ale jen tehdy, kdyţ se loď se z cesty nevrátila 20. 2) Commodatum půjčka nebo výpůjčka byla dvoustranná reálná smlouva, na jejímţ základě věřitel (lat. commodans) odevzdal neupotřebitelnou věc (movitou nebo nemovitou) do bezúplatného uţívání dluţníkovi (lat. commodatarius) s tím, ţe ji v určeném čase vrátí. Pokud se za uţívání dohodla odměna, nešlo uţ o vypůjčení, ale o nájem věci. Předmětem vypůjčení mohla být zpravidla jen neopotřebitelná věc, tj. věc, kterou bylo moţné uţívat bez porušení její podstaty. Výjimečně se mohlo jednat i o spotřebovatelné věci, pokud šlo o takové uţívání, po kterém by se věci mohly vrátit in specie a neporušené (např. věci vypůjčené jen na ozdobu - ad pompam vel ostentationem). Při vypůjčení získal komodatář věc jen do naturální drţby (detence), a proto komodant nemusel být jejím vlastníkem. Uţívání zapůjčené věci se řídilo její povahou a hospodářským určením. Přitom směrodatná byla vůle stran, které měly přesně určit, jak měl komodatář věc uţívat. Pokud komodatář uţíval věc jiným způsobem, neţ jaký byl dohodnut, dopustil se krádeţe uţitku (lat. furtum usus), a proto byl zodpovědný i za mírná nedbalost 21. Závazky mohly vzniknout i komodantovi, např. tím, ţe komodatář vypůjčenou věc na svůj náklad uţitečně zlepšil, anebo tím, ţe půjčená věc způsobila komodatáři škodu, které komodant mohl předejít (např. tím, že půjčí kousavého psa a neupozorní komodatáře, že zvíře je třeba pozorně hlídat). Tyto nároky prosazovala actio commodati contraria 22, kromě ní měl komodatář i právo retenční, tj. právo zadrţovat věc tak dlouho, dokud komodant neuspokojí jeho nároky. 19 syn. pecunia traiecticia, usurae maritimae, námořní zápůjčky podle helénistických vzoru, při nichţ nebezpečí ztráty kapitálu nese věřitel, zato si smí zvláštní úmluvou vymínit libovolně vysoký úrok (za Just. nejvýše 12%). BARTOŠEK, Milan, Encyklopedie římského práva. Praha, 1994 20 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 246 21 REBRO, Karol, BLAHO, Peter. Římské právo. 2.vydání. Bratislava, 1997. s. 282 22 Ţaloba na náhradu škody způsobené věci půjčky 15

Půjčce se navenek k nerozeznání podobala výprosa (lat. precarium) 23. Rozdíl spočíval pouze v tom, ţe při výprose nemělo uţívání cizí věci stanoven dies ad quem, tedy termín ukončení, a vlastník mohl věc danou výprosou ţádat nazpět kdykoli. Precarium se původně vůbec nepovaţovalo za právní vztah (vlastník neměl vůči uţivateli prekaristovi - ţádné povinnosti!), prekaristu však začal chránit praetor drţebními interdikty, ačkoli prekarista evidentně drţitelem nebyl a ve vztahu k vlastníkovi ţádnou ochranu neměl. Nakonec bylo uznáno, ţe precarium je smlouva, uzavřena souhlasem obou stran (odevzdáním věci a jejím přijetím) a praetor vedle interdiktní ochrany poskytl vlastníkovi i zvláštní ţalobu na vydání věci, jako precarium dané. V justiniánském právu bylo precarium, jehoţ objektem bývaly obyčejně nemovitosti, logicky zařazeno mezi reálné kontrakty nepojmenované. 3) Depozitum smlouva o úschově je dvoustranná smlouva nerovná, při které deponent odevzdává do detence depozitáře nějakou movitou věc, aby ji bezplatně ohlídal a na vyzvání deponentovi vrátil. Depozitář odpovídá za škody, které by na věci dolózně způsobil, uschovanou věc nesmí uţívat, odpovídal ba pak i za náhodu. Vzájemné nároky lze uplatnit dvojicí ţalob: 1) actio depositi directa ţaloba na vydání hlídané věci 2) actio depositi contraria nároky depozitáře proti deponentovi. Depozitář také nemohl proti ţalobě deponenta namítnout kompenzaci 24. Coll. X. 7 11. Paulus: Ex causa deposit lege doudecim tabularum in duplum actio datur, edicto praetoris in simplum. Z nároků ze smlouvy o úschově Zákon XII desek připouští žalobu na dvojnásobek, praetorský edikt na náhradu škody 25. Byly-li předmětem deposita peníze, mohly se deponovat buď jako species 26 (např. v zapečetěné obálce) anebo genus s ujednáním, ţe depozitář můţe peníze uloţit. To bylo potom tzv. depositum irregulare (depozitum nepravidelné), navenek nerozeznatelné od zápůjčky. Ale kauza je jiná, depositum se uzavírá ve výlučném zájmu deponenta, proto také při depositu irregulare předpisy platné pro zápůjčku neplatí. Nevrátí-li depozitář deponentovi věc zpátky, dopouští se zpronevěry, původně byl také stíhán poenální ţalobou na duplum (na dvojnásobek hodnoty deponované věci), té ţaloby se 23 Co kdo druhému na jeho ţádost povoluje uţívat aţ do odvolání.bartošek, Milan, Encyklopedie římského práva. Praha, 1994 24 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 246 25 FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Ostrava, 2011. s. 143 26 forma, jednotlivá zvláštní určená věc (opak genus).bartošek, Milan. Encyklopedie římskéhopráva.praha,1994 16

však později pouţívalo jenom v případě, ţe deponent si uschoval věc v nouzi (např. tísněn živelnou pohromou, nájezdem nepřátel apod.) v pramenech depositum miserabile 27. Zvláštním depozitářem je sekvester. Je to člověk, u kterého si několik lidí uloţilo věc, o niţ vědou soudní spor. Sekvester ji má vydat tomu z nich, kdo vyhraje. Vzhledem k této okolnosti se sekvesterovi dávala drţební ochrana, účinná i proti deponentům, a sekvester byl proto pokládán za odvozeného drţitele (ačkoli je evidentně jen detentorem) 28. 4) Pignus smlouva o zástavě ruční je poslední z reálných kontraktů pojmenovaných. Touto smlouvou se věřiteli odevzdává movitá nebo nemovitá věc, aby zajišťovala jeho pohledávku. Zaplatí-li dluţník dluh (anebo je-li dluh zajištěn jinak či dostal-li se věřitel do prodlení), musí věřitel zastavenou věc vrátit, vrací ji neporušenou a se vším přírůstkem 29. Příjemce zástavy odpovídá za culpa levis (mírná nedbalost). K prosazení tohoto nároku slouţily dvě ţaloby: 1) actio pigneraticia directa je ţaloba zástavcova proti zástavnímu věřiteli, na vymoţení věci, na škodu, kterou způsobil 2) actio pigneraticia contraria je ţaloba, kterou věřitel vymáhá náhradu škody a nákladů, které vynaloţil na předmět zástavy 30. Pignus, smlouva o zástavě ruční, měla akcesorickou povahu k obligaci hlavní, mezi stranami však zakládala nejen obligační, ale i věcně-právní vztah. Výše jiţ bylo zmíněno, ţe zástavní věřitel se povaţoval za odvozeného drţitele. Ačkoli byl typickým detentorem, poskytoval mu praetor ochranu proti osobám třetím, dluţníkové reivindikaci i proti věřitelům jiným, zástavnímu věřiteli příslušela věcná ţaloba na vydání zástavy (lat. vindicatio pignoris) a při nesplnění pohledávky si mohl buď zástavu ponechat (tzv. zástava propadná) anebo ji prodat a z výtěţku se uspokojit. Ačkoli nebyl vlastníkem zástavy, převáděl tímto prodejem na kupce plně vlastnické právo, přebytek ceny po uspokojení vlastního nároku musel však dluţníkovi vrátit. Obdobnou úpravu jako pignus měla hypotéka 31. Jak jiţ bylo řečeno výše, kromě reálných kontraktů pojmenovaných existovaly také reálné kontrakty nepojmenované, a dále jsou stručně probrány příslušející ţaloby. V justiniánském právu z reálných kontraktů nepojmenovaných přísluší několik ţalob: 1) actio praescriptis verbis přísluší straně, která jiţ svůj závazek splnila a na smluvním partnerovi chce vymáhat slíbené protiplnění; 27 Za dvojnásobnou hodnotu ručí při úschově v naléhavé tísni jako je poplach, poţár, zřícení, ztroskotání, výjimeční stav. BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha, 1994 28 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 247 29 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 247 30 FRÝDEK, Miroslav.Kurs římského práva. Ostrava, 2011. s. 145 31 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 247 17

2) condictio ob causam datorum je ţaloba na vrácení poskytnutého plnění, kdyţ smluvní partner neplní své povinnosti vlastní vinou včas; 3) condictio ob poenitentiam je rovněţ ţaloba na vracení plněného, tady se ale oprávněný rozhodl odstoupit od smlouvy dříve, neţ jeho partner mohl protiplnění poskytnout 32 2.4. Konsensuální kontrakty Čtvrtá skupina kontraktů, historicky nejmladší, odvozuje svůj název z latinského termínu consensus tj. dohoda, shoda vůle, vzájemný souhlas protoţe consensus je jediným podstatným rysem formy jejich vzniku. Zatímco verbální smlouvy vyţadovaly vedle shody vůle ještě pronesení slov a literární kontrakty provedení zápisu, a zatímco reálné smlouvy potřebovaly k uzavření dohodu a předání věci věřitelem dluţníkovi, stačí u konsensuálních kontraktů shodná vůle stran a smlouva je hotova 33. Gaius. 3. 135. Consensu fiunt obligatiories in emptionibus et uenditionibus localionibus conductionibus, societotibus, mandatis. Konsensem (pouhým souhlasem) vznikají obligace při smlouvách o koupi a prodeji, při smlouvách a pronájmu a nájmu, při smlouvách společenských a při smlouvách příkazních 34. Z tohoto Gaiova tvrzení je vidět, ţe do konsensuálních smluv patří čtyři smlouvy: emptio venditio (koupě - prodej), locatio conductio (pronájem - nájem), societas (smlouva společenská) a mandatum (smlouva příkazní). Moderní jurisprudence smlouvu o pronájmu a nájmu zvykla kvalifikovat jako tři smlouvy zvláštní, a tak římská locatio conductio kryje smlouvu pachtovní a nájemní, smlouvu o dílo a smlouvu pracovní. Kontrakty konsensuální jsou smlouvy dvoustranné rovné, pouze příkazní smlouva je výjimkou, mandatum je dvoustranný kontrakt nerovný 35. 1) Emptio venditio trhová smlouva (koupě - prodej) Tady se vyskytují takové subjekty jako emptor kupující a veditor prodávající. Trhové smlouvě předcházela směna neboli výměna věci za věc (lat. permutatio). Smlouva trhová je výměnou věci za peníze. Původně byl vznik trhové smlouvy závislý na bezprostředním odevzdání věci a hotových peněz (reálný trh), ale později došlo k perfekci právního jednání jen konsensem na předmětu a ceně. Nejčastěji se koupě a prodej prováděl mancipací, která zakládala závazek prodejce, ţe věc nebude kupujícímu odňata někým třetím (lat. habere licere), který si bude k ní nárokovat vlastnické právo. 32 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 248 33 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 250 34 FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Ostrava, 2011. s. 145 35 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 251 18

Náleţitosti této smlouvy: a) Předmět (lat. merx) předmět plnění prodávajícího je zboţí. Předmětem mohly být jak věci hmotné tak i nehmotné (např. práva uţívací k cizí věci). Předmětem můţe být také res futura (věc budoucí), ale předmětem nemohou být res exira commercium (věc kradená) a res furtiva (svobodný člověk). b) Cena (lat. pretium) předmět plnění kupujícího; cena musí být uvedená v penězích, čímţ se odlišuje smlouva trhová od smlouvy směnné. Cena trhová musí být objektivně určena (lat. pretium certum). Cena je vyjádřena určitou částkou nebo také můţe být určena objektivními znaky. Je také moţné, aby cenu určil někdo třetí, coţ však bylo moţné jen do císaře Justiniana. Neplatné je pokud má cenu určit jedna strana. - pretium verum (vážné míněná cena) v ceně se má spatřovat především ekvivalent trhové věci. - cena nemusí být objektivně přiměřena hodnotě předmětu trhu, nemusí tedy být pretium iustum 36. Za Justiniana je moţno ţalovat trh, pokud cena pozemku nedosahuje poloviny jeho hodnoty. c) Dohoda stran (lat. conventio) je okamţik, kdy se trhová smlouva stane závaznou pro obě strany. Tento okamţik nastane tehdy, kdy se strany dohodly na předmětu trhu a na jeho ceně 37. Emptio venditio je dvoustranný kontrakt rovný, vyplývající ze smlouvy práva a povinnosti náleţejí oběma stranám, kupci i prodateli. Kupcova povinnost se vyčerpává zaplacením trhové ceny a převzetím koupené věci, kupec musí také prodateli hradit všechny náklady, které od uzavření smlouvy s prodanou věcí měl. Vezme-li věc náhodou za své, postihuje odpovědnost kupce, i kdyţ mu zatím koupená věc nebyla odevzdána. To je vyjádřeno pravidlem periculum est emptoris (nebezpečí postihuje kupce), které se vysvětluje rozdělením rizika mezi stranami v situaci, kdy věc má ještě v rukou prodatel: prodatel totiţ odpovídá za kaţdou nedbalost včetně niţší náhody, kupec je vázán jen v mimořádném případě. Povinnosti prodatele jsou dvojího druhu: prodatel odpovídá za právní vady věci a za její vady faktické. Prodatel musí především převést předmět trhu do drţby kupce, a to s takovými účinky, aby kupec věc drţel nerušeně a trvale. Kupec nemusí ke koupené věci nabýt vlastnické právo, 36 Cena odpovídající skutečné hodnotě. BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha, 1994 37 FRÝDEK, Miroslav.Kurs římského práva. Ostrava, 2011. s. 146 19

stačí, kdyţ je mu garantováno rem habere licere, tj. kdyţ má jistotu, ţe se nenajde nikdo, kdo by mu věc evinkoval, to znamená, měl právo věc odebrat, ani kdo by si k věci připisoval nějaké věcné právo, o kterém by kupec od prodatele nevěděl. Prodatelovo ručení za právní vady věci se aktualizovalo v situaci, kdy: a) kupci byla odejmuta drţba věci na základě soudního rozsudku, kterým b) kupec byl odsouzen pro nedostatek práva ke koupené věci, podmíněným nedostatkem práva prodatele v době prodeje a c) byla provedena denuntiatio litis (ohlášení sporu), kterou kupec prodatele vyzval, aby se jej v nastávajícím soudním řízení zastal 38. Prodatelova odpovědnost za vady faktické: a) věc má vlastnosti, které prodávající sliboval; b) věc nemá nedostatky a vady, které výslovně prodávající vyloučil; c) povinnost nahlásit tzv. edikatální vady u trhu s dobytkem a otroky: actio redhibitoria tato ţaloba rušila trh, pokud se ukázaly nedostatky věci tak velké, ţe bránily řádnému uţívání věci; actio quanti minoris touto ţalobou se nárokovalo sníţení ceny v případě drobnějších vad, které však nebránily v řádném uţívání věci. d) za faktické vady zjevné prodávající neodpovídal. 39 Také by neměly být opomenuty dva subtypy trhové smlouvy: 1) emptio rei speratae, jde o koupi věci budoucí (lat. res futura), která je očekávaná. Tato smlouva se také někdy nazývá kupní smlouva s podmínkou. Příklad: až se určité krávě narodí tele, tak si ho koupím (pokud se narodí mrtvé nebo potratí smlouva zanikne) 2) emptoi spei na rozdíl od předchozí smlouvy, tato kupní smlouva je bez podmínek, jde o tzv. smlouvu riskantní. Příklad: za 10 HS koupím vše, co dnes vylovíš z moře 40. Ke smlouvě trhové bývaly běţně připojovány různé vedlejší úmluvy (lat. pacta adiecta) a většinu z nich znají i moderní právní řády, často se také uţívá i v příslušné latinské terminologii. Z těchto důvodů chtěla bych některé z nich uvést: in diem addictio výhrada lepšího kupce (časově omezená); lex commissoria právo odstoupit od smlouvy, pokud kupec do určitého dne nezaplatí; 38 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 252 39 FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Ostrava, 2011. s. 147 40 Oba překlady jsem uvedla podle učebnice Kurs římského práva. Ostrava, 2011, FRÝDEK, Miroslav 20

pactum protimiseos předkupní právo; nutila kupce, aby v případě prodeje nabídl věc nejdříve tomu, kdo mu ji prodal; pactum displicentiae úmluva o znelíbení, ukládá povinnost prodateli koupit věc zpátky, kdyţ se kupci nebude líbit; koupě na zkoušku - lze ji realizovat formou odkládací podmínky, která se splní prohlášením kupce, ţe věc je vyhovující, anebo můţe mít formu uvedenou výše pactum displicentiae. 2) Locatio conductio nájemní smlouva (pronájem nájem) Nejdříve uvedu subjekty této smlouvy: 1) locator, ten kdo dává k dispozici věci nebo vlastní práci 2) conductor, ten kdo uţívá věci nebo činnosti jiného. Předmětem nájemní smlouvy je buď úplatné uţívání cizí věci, nebo cizí pracovní síly, anebo provedení určitého díla. Z hlediska soudobého práva jde o tři samostatné smlouvy smlouvu nájemní, smlouvu námezdní či smlouvu o dílo 41. Druhy: a) locatio conductio rei pacht, nájem věci. Locatio conductio rei je nájemní smlouva, jejímţ předmětem je nějaká hmotná věc, většinou pozemek. Nájemní smlouva je kontrakt úplatný. Jako protihodnota za uţívání předmětu nájmu se platil nájem. Nájem mohl být hrazen buďto v penězích nebo v naturáliích, např. část výnosu z pozemku apod. Nájem byl perfektní, kdyţ se strany dohodly na předmětu a výši nájemného 42. Z pronájmu věci vyplývaly pro strany tyto povinnosti: Pronajímatel byl povinen vydat nájemci pronajatou věc v uţivatelném stavu a udrţovat ji v takovém stavu po celou dobu nájmu. V důsledku toho byl zodpovědný za dolus a omnis culpa 43, dále za evikce a za skryté vady, které sniţovaly uţivatelnost věci; byl zodpovědný i za veškerou škodu, která by nájemcovi vznikla vinou pronajímatele, včetně škody, která by mu vznikla z toho, ţe pronajímatel pronajatou věc prodal třetímu. K prosazení těchto nároků patřila nájemci proti pronajímatelovi actio conducti 44. Nájemce byl povinen platit dohodnuté nájemné, a to, pokud se nedohodnou jinak, po skončení nájmu. Na rozdíl od novodobých právních úprav se nájemné mělo platit pouze v penězích. Tak, jako je tomu v současnosti, nájemce byl povinen platit nájemné, i kdyţ věc 41 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 253 42 FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Ostrava, 2011. s. 148 43 odpovědnost za veškeré úmyslné zavinění při věcném nebo obligačním plnění. BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha, 1994. s. 138 44 ţaloba nájemce na pronajímatele za protiprávní jednání 21

vůbec neuţívají, nebo ji neuţívají po nějaký čas. Dále byl povinen po uplynutí nájmu vrátit věc se všemi přírůstky (cum omnis causa), co se týče věci, odpovídal za dolus a omnis culpa. K zajištění splnění těchto nájemcových povinností měl pronajímatel kromě actio locate 45 i zákonné zástavní právo na všechny věci, které nájemce na pronajatou věc donesl nebo přivedl (invecta et illata), tzv. ţivý a mrtvý inventář 46. b) locatio conductio operarum je smlouva pracovní, námezdní. Předmětem je určitá činnost. Pracovník (svobodný člověk) či locator se zavazuje conductorovi konat určité práce či sluţby po určitou dobu za plat. Předmětem pronájmu je pracovní síla. Předmětem tohoto nájmu byly jen tzv. operae illiberales - práce niţší, manuální kdeţto operae liberales - práce vyšší (duševní) nikoli. Odměna se nazývá honorarium nebo salarium 47. Z pracovní smlouvy vznikaly tyto povinnosti: Pracovník byl osobně zavázán plnit domluvené práce a sluţby; v případě neplnění smlouvy zaměstnavateli náleţela ţaloba actio conduti. Zaměstnavatel byl povinen pracovníkovi zaplatit sjednanou mzdu (lat. pensio), a to i tehdy, kdyţ odmítl přijmout jeho sluţby nebo práci, nebo pokud pracovník nemohl pracovat pro příčiny na straně zaměstnavatele; k ochraně zájmů pracovníka slouţila actio locate. Pracovní smlouva končila uplynutím doby, na kterou byla uzavřena, nebo i dříve jednostrannou výpovědí ze spravedlivého důvodu (lat. ex iusta causa) 48. c) locatio conductio operis je smlouva o dílo, dvoustranná smlouva rovná. Předmětem této smlouvy je výsledek uţití cizí pracovní síly, neuţívání této síly přímo (např. ušití šatů, vykopání příkopu, vyčištění oděvu apod.). Objednaný proto zpravidla nemusí pracovat sám, ale provedení práce můţe přenechat jiným, třeba mistr svým tovaryšům, za výsledek ovšem odpovídá jen on a odpovídá tedy za to, ţe si vybral pracovníky špatné anebo ţe nedostatečně jejich práci kontroloval tzv. culpa in eligendo et inspiciendo. Je-li provedení díla bez účasti objednaného nemyslitelné (např. pozvání zpěváka, aby zazpíval na slavnosti), musí objednaný pracovat sám. 49 Ze smlouvy o díle vznikaly pro strany tyto závazky: Dodavatel měl vyhotovit dílo včas a řádně; objednavateli náleţela proti němu actio locate. 45 ţaloba pronajímatele na nájemce z neplnění dohodnutého plnění 46 REBRO, Karol, BLAHO, Peter. Římské právo. 2. vydání. Bratislava, 1997. s. 294-295 47 FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Ostrava, 2011. s. 148 48 REBRO, Karol, BLAHO, Peter. Římské právo. 2. vydání. Bratislava, 1997. s. 297 49 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 255 22

Objednavatel měl zaplatit odměnu aţ při dokončení díla, dodavateli náleţela proti němu actio conducti. Dodavatele tedy zatěţovalo riziko i náhodného (lat. casus minor) poškození nebo zničení díla před předáním, i odpovědnost za úschovu věcí převzatých na zpracování, jakoţ i za nezkušenost, nevědomost (lat. imperitia), tj. za škodu, která vznikla z toho, ţe pro vypracování díla neměl potřebnou zručnost nebo znalosti. Pokud jde o odpovědnost dodavatele, platili jisté odchylky v případě tzv. nevlastní smlouvy o dílo (lat. locatio conductio irregularis), podle níţ na dodavatele přecházelo vlastnictví zastupitelných věci odevzdaných pro zpracování nebo dopravu s dohodou, ţe dodavatel předá výrobek z jiného materiálu, ale stejného druhu a ve stejné ceně. V takovém případě dodavatele zatěţovala plná odpovědnost, tedy odpovědnost i za náhodu 50. 3) Societas společenská smlouva Smlouva společenská je spojení majetku nebo práce a více osob za účelem společného prospěchu. Societas není právnickou osobou. Vklady společníků se stávají spoluvlastnictvím. Tímto kontraktem spojují společníci svůj majetek (vklady) a svou práci, kterou se snaţí dosáhnout určitého společného cíle 51. Charakter vkladů je vţdy majetkový, ale bylo však moţné, ţe některý společník tyto vklady přináší ve formě svých odborných znalostí a zkušeností; jiný vstupuje vkladem svého známého jména. Podle některých kritérií, jako cíl nebo charakter vkladů, rozlišovaly se společnosti různého typu: např. societas omnium bonorum byla společnost, do které společníci vkládali svůj veškerý majetek; často se vyskytovala společnost k provozování obchodní činnosti, tzv. společnost výdělková, měla společný všechen majetek, činností společnosti nabytý, známé byly i společnosti zakládané k provedení jednoho určitého úkolu apod. Smlouva působila jen mezi společníky, navenek účinná nijak nebyla. Proto společníci měli jednat společně, pokud jednal socius jediný, vystupoval jako nepřímý zástupce ostatních. To znamená, ţe po skončení jednání musel jeho výsledky přenést na společníky podle určených podílů. Pozdější právo začalo sice uznávat i zastoupení přímé, ani potom však socius nezastupoval společnost, nýbrţ pouze její účastníky. Společnost se zakládala na vzájemné důvěře společníků, museli si proto zachovávat věrnost, jednat spolu poctivě, jeden druhému odpovídali za nedbalost. K vyrovnání nejrůznějších vzájemných nároků měli k dispozici ţalobu na základě sdruţení společníků 50 REBRO, Karol, BLAHO, Peter. Římské právo. 2. vydání. Bratislava, 1997. s. 298 51 FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Ostrava, 2011. s. 148 23

actio pro socio, její uplatnění na soudě však způsobovalo zánik společnosti, protoţe nutně znamenalo konec vzájemné důvěry. S ţalobou pro socio mohla konkurovat ţaloba na rozdělení spoluvlastnictví actio communi dividundo, protoţe i její pomocí se daly vyrovnávat různé další osobní nároky 52. Zánik společnosti: smrtí kteréhokoli z účastníků; dosaţením cíle; z vůle účastníků; vypracováním litiskontestace uplatnění ţaloby pro socio ; ze zákona; uplynutím doby; výpovědí; společným usnesením. 4) Mandatum smlouva příkazní Mandatum je smlouva o bezplatném obstarání cizích záleţitostí. Jedna strana, tzv. mandatář, se zavazuje straně druhé, a to mandatovi, ţe pro ni provede určitou činnost a to bezplatně, ale mohl však dostat nějakou odměnu. Z této smlouvy vyplývají dvě ţaloby, charakteristické pro dvoustranné smlouvy nerovné: 1) actio mandati directa je ţaloba mandanta proti mandatáři, kterou se vymáhá splnění převzatého závazku, 2) actio contraria je ţaloba proti mandantovi a mandatář její pomocí vymáhá náhradu výdajů, které s provedením příkazu měl, např. náhradu škody, kterou utrpěl. Činnost, ke které se mandatář zavazuje, můţe být faktická (dojde mandantovi koupit nějakou věc) nebo právní (zastoupí mandanta v soudním řízení), při této činnosti bývá mandatář obyčejně vybaven plnou mocí, která je jednostranným projevem mandantovým ve směru ke třetím osobám. Činnost bývá typicky v zájmu mandanta, není však vyloučeno, aby na ní měl zájem také i mandatář. Kdyby ale příkaz sledoval jen zájem mandatáře, příkazní smlouva by nevznikla, protoţe by se příkaz posuzoval jen jako právně nezávaţná dobrá rada. Netřeba ani dodávat, ţe mandant můţe příkaz vydávat i ve výlučném zájmu osoby třetí. Povinnosti stran vyplývající z příkazní smlouvy: Mandatář musí provést příkaz věrně, nesmí se odchýlit z mezí, které mu byly vytčeny, dozví-li se o tom, ţe mandant příkaz odvolal, musí přestat s jeho prováděním, stejně dozví-li 52 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 256 24

se o mandantově smrti. Po skončení svého úkolu je povinen vydat mandantovi všechno, co při provádění mandátu nabyl. Mandant je vázán uhradit mandatáři všechny náklady a nahradit škodu, která mu vznikla v přímé souvislosti s prováděním příkazu (tzv. škoda ex causa mandati), nemusí však hradit škodu vzniklou in occasione mandati, tj. bez přímé příčinné souvislosti s příkazem. Jestli mandatář prodal levněji, neţ zněl příkaz, anebo koupil více, musí mandant plnění přijmout, jeli mandatář ochoten vyrovnat rozdíl ze svého 53. Zánik mandátu: Provedením; smrtí jedné ze stran; odvoláním; výpovědí. 2.5. Kvazikontrakty Kromě obligací z kontraktů, tedy práv a povinností věřitele a dluţníka, které mohli být vymáhány právem civilním, a kromě obligací, které uznávalo právo praetorské - neformální dohody, innominátní kontrakty a darování, existovala ještě jedna skupina obligací, která se lišila od kontraktů. Jsou to tzv. kvazikontrakty neboli závazky ze smlouvy. Rozdíl mezi kontraktem a kvazikontraktem spočívá v absenci consensu. To znamená, ţe práva a povinnosti mezi stranami vznikají bez vůle jedné ze stran, a dokonce i proti vůli jedné ze stran. Počet kvazikontraktů je neomezený, avšak chtěla bych některé z nich uvést: negotiorum gestio, condictiones sine causa, communio incidens, tutela, aditio hereditatis. Teď proberu kaţdý typ: 1) Negotiorum gestio (jednatelství bez príkazu) Tento typ můţe být také definován jako obstarání cizí záleţitosti bez příkazu. Jednatelství bez příkazu vzniká, pokud obstaratel (lat. negotiorum gestor) dobrovolně zařídí záleţitosti druhého subjektu (lat. dominus negotii) bez jeho vědomí a speciálního pověření. Předpoklady neboli znaky nepřikázaného jednatelství: gestio sine mandato chybějící příkaz; negotium alienum skutečnost, ţe jde o cizí záleţitost; 53 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha, 1995. s. 257 25