Z českých dějin a pověstí 2 1. Důkladně přečti a přiřaď k textu literární osobnost: 1. Habsburkové vládli v Čechách již 250 let. Statky české šlechty, která odešla z vlasti, dostala šlechta cizí. Ta česky neuměla a ani se nechtěla naučit. Šlechtici i měšťané mluvili hlavně německy. Český hovor pomalu nebylo slyšet. Jen lidé na venkově mluvili dosud českým jazykem. Jezuitští kněží hledali a pálili české nekatolické knihy. Našli se však lidé, kteří se nezalekli nebezpečí a české knihy pečlivě ukrývalli. Mnoho vzdělaných Čechů si uvědomilo, jaký význam měl český jazyk pro českou kulturu v minulosti. Někteří jej chtěli obnovit, a tak vymýšleli nová, často velmi krkolomná slova. Ale takovými slovy se dalo těžko mluvit. Někteří učenci začali proto češtinu důkladně studovat, sbírali staré knihy a dokázali, že se čeština vyrovná jiným jazykům. Prvním velkým jazykovědcem byl. Pracoval zprvu jako učitel v hraběcím domě Nosticů. Jeho znalosti a široký rozhled mu získaly vážnost i v kruzích šlechty. Protože byl duchovní, studoval zpočátku bibli. Jeho zájem se však soustřeďoval čím dál víc na český jazyk. Často zajížděl na venkov, kde hledal zdroj živého jazyka. Neúnavný v práci přepínal své síly a často churavěl. Jestliže dnes mluvíme česky, vděčíme za to i právě jemu. (Černý aj., 2007, s. 126,127). 2 se narodil v Hodslavicích roku 1798. Už v pěti letech přečetl bibli a i později četl náboženské knihy. Zapůsobily na něj, a chtěl se stát misionářem v dalekých zemích. Jako čtrnáctiletého ho rodiče poslali nastudia do Prešpurku, dnešní Bratislavy. Tam se setkal se vzdělanými lidmi a poprvé s dějepisem. Dospěl k rozhodnutí, že se stane vědcem. Když se vrátil po studiích do Prahy, bylo mu 25 let. S pomocí Josefa Dobrovského se stal arcivářem u hraběte Štenberka. Práce mu zajistila obživu a mohl studovat v archivech. Vedle vědy měl rád hudbu. Hra na klavír ho sblížila s dcerou statkáře Terezií Měchurovou. Sňatkem s ní se zbavil starostí o peníze a mohl se věnovat jen své práci. Založil časopis, kde tiskl články o českých dějinách. Psal, že nestačí být jen dobrým Čechem, je třeba být i vzdělaným Čechem. Tvrdil, že Češi musí znát celou pravdu o svých dějinách. Za prací cestoval po Čechách i po cizině. Studoval staré listiny. Mnohé, dosud neznámé, objevil. Za své zásluhy byl jmenován hlavním dějepisem Českého království. Všechno, co za léta shromáždil, využil pak Palacký při práci na svých knihách o dějinách českého národa. Pracoval na nich čtyřicet let. Jeho dějiny jsou naším největším
dějepisnýůům dílem. Když dějiny dokončil, konaly se na jeho počest na Žofíně oslavy. Měsíc poté František zemřel. Národ však na něj nezapomněl a po čase mu vystavěl v Praze pomník. (Černý aj., 2007, s. 144,145). 3... se narodil roku 1810 v rodině mlynářského pomocníka v Praze na Malé Straně. Když vychodil školu, měl jít na řemeslo, ale vyprosil si, že mohl studovat. Jeho velkou vášní bylo cestování. Putoval pěšky po starých hradech, o kterých pak psal a také je kreslil. S kamarádem podnikl cestu do Itálie. Peněz měli málo, a tak i tam cestovali pěšky. Denně museli ujít padesát až šedesát kilometrů. Po skončení studií odešel do Litoměřic pracovat v advokátní kanceláři. I zde, jakmile měl volnou chvilku, se toulal okolními lesy. V Litoměřicích žil v bídě. Často neměl ani na pořádnou večeři. Do deníku si však zapsal, že nikdy lépe nebydlel. Snad tolik obdivoval výhled na zalesněné kopce. Jednoho podzimního dne se vracel z lesa a uviděl v dálce velikou záři. V Litoměřicích hořelo jedenáct stodol a hrozilo nebezpečí, že vítr oheň rozšíří. On byl u požáru jako jeden z prvních. Spolu s ostatními bojoval proti ohni až do úplného vyčerpání. Na jeho následky o pár dní později zemřel. Bylo mu dvacet šest let. (Černý aj., 2007, s. 146,147). 4. Jedním z nejstatečnějších Čechů, kteří bojovali za česká práva a českou kulturu, byl... Narodil se roku 1821 ve vesničce Borová. Zprvu si myslel, že by jako kněz mohl mezi lidem šířit vlastenecké myšlenky. Ale studium náboženství se mu brzy znelíbilo a nijak se tím netajil. Proto ho z kněžského semináře vyloučili. Obdivoval ruskou zemi, a tak odjel do Ruska pracovat. Byl tam vychovatelem. Když se po čase vrátil, splnilo se mu jeho dávné přání: stal se novinářem. O jeho noviny byl velký zájem. To proto, že v nich psal o tom, co kolem sebe viděl a co lidé cítili. Ale rakouské úředníky si právě tím znepřátelil. Noviny zakázali a postavili ho před soud. Hájil se tak dobře, že musel být odsouzen. Tím ale pronásledování neskončilo. Jedné noci ho zatkli a tajně převezli do tyrolského městečka Brixenu. Ačkoli bylo vyhnanství krutým trestem, napsal v té době svá nejlepší díla. Léta strávená v Brixenu však zanechala stopy na jeho zdraví. Vrátil se těžce nemocen. Na lékařskou pomoc už bylo pozdě. Po krátkém čase zemřel v 35 letech. Na jeho pohřeb přišlo mnoho českých vlastenců. Nejvěrnější přátelé nesli rakev, na kterou spisovatelka Božena Němcová položila mučednickou trnovou korunu. (Černý aj., 2007, s. 148,149). 5 ráda vzpomínala na dobu, kdy jí ještě říkali Barunka Panklová a žila v pohádkovém údolí. Těmi vzpomínkami později naplnila svou nejhezčí knížku Babičku. To údolí se jmenovalo Ratibořické a domku, kde Barunka bydlela s rodiči a sourozenci, se říkalo Staré bělidlo. Časem se k nim přistěhovala ještě babička. Tu měla Barunka nejraději. Brzy po babiččině příjezdu nastoupila Barunka první cestu do školy. Trochu se bála a chtěla jít až
zítra. Škola byla kus cesty, v České Skalici. Zpočátku se Barunce nelíbilo sedět v lavici a poslouchat. Měla hlavu plnou her a babiččiných pohádek. Časem se vše změnilo. Nakonec pan učitel zapsal Barunku do zlaté školní knihy. Barunka vychodila školu a tatínek ji odvezl do Chvalkovic na vychování. Měla se naučit panským způsobům, němčině, na klavír a také šití a vaření. Z Barunky měla být slečna Betty. Tři roky žila v Chvalkovicích. Všemu se učila, ale ze všeho nejraději četla. V zámecké knihovně ležely spousty knih a Barunka četla všechno, co našla. (Černý aj., 2007, s. 150,151). 6.. byl českým spisovatelm a vlastencem, jehož rodným městem byla Kutná Hora. Starobylé město a jeho bohaté dějiny na něho zapůsobily. V rodině, ve které se v roce 1808 narodil, se pěstovala hudba, četly se české knižky. Když přijeli do Kutné Hory kočovní herci, brával otec malého Josefa na představení. Divadlo chlapci učarovalo. Začal provozovat s kamarády svá první představení. Později ho poslali studovat gymnázium do Prahy. Ale jemu se v Praze nelíbilo. V té době učil na hradeckém gymnáziu známý spisovatel divadelních her, Václav Kliment Klicpera. Za ním se vypravil. U KLicpery se nejen učil, ale také i bydlel. A hlavně začal psát. Láska k divadlu brzy odsunula všechno ostatní stranou. Zanechal studií a vydal se s českou kočovnou společností po venkově. Konečně mohl provozovat opravdové české divadlo pro české obecenstvo. Po dvou letech se vrátil do Prahy a brzy stanul v čele vlasteneckého života. Hrál a řídil divadlo a napsal pro ně řadu her. V jedné Fidlovačce, se poprvé zpívala naše národní hymna. Tehdejší doba však českým vlastencům nepřála. Úřady jeho divadlo rozpusily. Založil tedy kočovnou společnost a až do své smrti roku 1856 hrál divadlo po českém venkově. (Černý aj., 2007, s. 152,153). Nápověda: Božena Němcová, Josef Kajetán Tyl, Josef Dobrovský, Karel Hynek Mácha, Karel Havlíček Borovský, František Palacký
1. Josef Dobrovský 2. František Palacký 3. Karel Hynek Mácha 4. Karel Havlíček Borovský 5. Božena Němcová 6. Josef Kajetán Tyl Řešení:
VÝUKOVÝ MATERIÁL zpracovaný v rámci projektu EU peníze školám Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.4.00/21.2722 Šablona: III/2 Vzdělávací oblast: Jazyk a jazyková komunikace Předmět: Literatura Ročník: 6. 9. ročník ZŠ Datum vytvoření: 20.10.2013 Téma: Z českých dějin a pověstí 2 Anotace: Pracovní list seznámí žáka s literární osobností a zároveň slouží při práci s textem, k porozumění čteného textu. Ověřeno ve výuce dne: 10.1.2014 Autor: Mirka Hošková Použité zdroje: ČERNÝ, Jiří, Pavel ZÁTKA a ADLA. Obrázky z českých dějin a pověstí. 7., upr. a rozš. vyd. Praha: Albatros, 2007. ISBN 978-80-00-01905-5.