KRITICKÁ INFRASTRUKTURA A ZDRAVOTNICTVÍ Ing. Václav FIŠER Jihomoravský kraj Krajský úřad JMK Žerotínovo náměstí 3/5 tel.: 541 651 515 e-mail: fiser.vaclav@kr-jihomoravsky.cz Anotace Cílem příspěvku je seznámit účastníky konference s aktuálním pohledem na problematiku kritické infrastruktury zdravotnictví v rámci bezpečnostního systému ČR. Zdravotnictví by mělo být v souvislosti se zajišťováním bezpečnosti vnímáno jako sektor zásadního významu. Bez ohledu na některé dílčí kroky v uplynulých několika letech (ministr zdravotnictví členem Bezpečnostní rady státu, Koncepce krizové připravenosti zdravotnictví ČR) a aktuálně řešené události (pandemie chřipky) se však zdá, že takto vnímáno není a žije jaksi vlastním životem na okraji pozornosti a aktivity. Výjimkou není ani přístup k problematice vymezení a zajištění ochrany kritické infrastruktury. Úvodem Téma kritické infrastruktury je v posledním destiletí v krizařské komunitě vysoce frekventované. Bohužel, bez ohledu na vcelku většinově uznávanou potřebu sjednocení přístupu k pojmu a zvláště jeho jednoznačného definování není dosud tento záměr naplněn, o průmětu do právního prostředí ani nemluvě. Může zaznít námitka, že infrastruktura v souvislosti s řešením krizových situací je přece definována v zákoně o hospodářských opatřeních pro krizové stavy (HOPKS). Zde však jen pro potřebu těchto opatření! Bylo by proto omylem domnívat se něco jiného, i když by se to mohlo zdát logické. Infrastruktura HOPKS bude vždy jen součástí komplexní kritické infrastruktury a to pouze za podmínky splnění určovacích kritérií. Rozvíjení úvah na toto téma ale není předmětem příspěvku, byť s ním souvisí. K propojení pohledu zdravotnictví na kritickou infrastrukturu s řešením problematiky z jiných pohledů budou ale v textu používány odkazy. Příspěvek se totiž krátce (a to doslova) zabývá pouze pohledem na kritickou infrastrukturu z pohledu systému zdravotnictví a věnuje se místu kritické infrastruktury v (nově) formulované bezpečnostní politice zdravotnictví. Nikdo totiž jistě nepochybuje o tom, že poskytování zdravotní péče a zajištění ochrany veřejného zdraví se bez specifické infrastruktury neobejde a dá se celkem snadno vymezit jako stavby a jejich technické zabezpečení, tedy stavby nebo zařízení a služby zajišťující jejich funkčnost. Je však otázkou, co je v rámci této obecnosti zdravotnickou infrastrukturou kritickou, krizovou, nebo třeba nevojenskou obrannou? Před zodpovězením je přece jen zapotřebí vrátit se kousek do historie k ozřejmění východisek. Čím to začalo?
Titulkem je poukázáno na skutečnost, že problematika kritické infrastruktury (dále jen KI ) není zase až tak nová. Obecně lze její historii i jen velmi těžko datovat. Nicméně i při současné dělbě působností k zajištění bezpečnosti mezi více rezortů (generálně mezi ministerstva obrany a vnitra) zůstává kořen této historie zřetelně spjatý s vojenstvím a obranou. Současný přístup zdravotnictví tuto historii vnímá a respektuje ji. Řeč je o vymezení části infrastruktury zdravotnictví pro zajištění potřeb obrany státu v rámci operační přípravy státního území. V rámci aktuální historie byla úkolem definování infrastruktury pro tento specifický zájem státu v době po zřízení Bezpečnostní rady státu v roce 1998 pověřena pracovní skupina Výboru pro obranné plánování (pracovně označovaná OK-3), která navrhla dokument Zásady plánování, financování a řízení výstavby a údržby obranné infrastruktury České republiky, ve kterém je obranná infrastruktura členěna na vojenskou a nevojenskou. Z toho nevojenská obranná infrastruktura byla charakterizována jako část obranné infrastruktury v odpovědnosti jednotlivých ústředních správních úřadů. Byly do ní zahrnuty komunikace, telekomunikace, objekty, stavby, pozemky a zařízení nezbytné pro řízení a zabezpečení ozbrojených sil České republiky, jejich mobilizační rozvinutí a realizaci Plánu obrany a operačních plánů, pro řízení a zabezpečení ostatních součástí obranného systému České republiky a realizaci jejich dílčích plánů obrany, pro řízení a zabezpečení spojeneckých ozbrojených sil a realizaci jejich operačních plánů a pro zabezpečení ochrany obyvatelstva. Plánování, financování, řízení výstavby a údržby nevojenské obranné infrastruktury přitom bylo uloženo ústředním správním úřadům jako integrální součást plánování obrany České republiky za koordinace Ministerstvem obrany. Použité definice došly mezirezortního konsenzu a ve vztahu ke zdravotnictví byla tehdy přijatá definice v podstatě převzata i do usnesení vlády ze dne č. 923 ze dne 13. 7. 2005 Plán operační přípravy státního území : Zdravotnickou (nevojenskou obrannou) infrastrukturu tvoří soustava státních a nestátních zdravotnických zařízení poskytujících neodkladnou přednemocniční péči, neodkladnou nemocniční péči a následnou nemocniční péči, léčebny a lázeňská zařízení, transfúzní stanice, zařízení orgánů ochrany veřejného zdraví a logistická základna resortu Ministerstva zdravotnictví. Vybraná zdravotnická zařízení, jejichž zřizovatelem není stát, jsou součástí zdravotnické nevojenské obranné infrastruktury prostřednictvím krizových plánů ústředních a územních správních úřadů. Tato definice, ač spjatá s dílčím řešením problematiky orientovaným na situaci obrany státu, je přesto natolik obecně uchopitelná, že se stala základem obecného pojetí přístupu z hlediska komplexní bezpečnosti. Pro praxi z ní navíc vyplývají některé zásadní profilující informace. Předně že kritickou infrastrukturu (dále jen KI ) odvětví zdravotnictví je zapotřebí vnitřně členit a také že řešení výběru a ochrany KI je spjato s krizovým plánováním. To znamená, že je vázáno na plnění základních funkcí státu za krizí. Tolik tedy k základnímu východisku ministerstva zdravotnictví při řešení problematiky ochrany kritické infrastruktury ve své působnosti. Jak to pokračuje S mírným zpožděním oproti řešení problému v zájmu obrany státu bylo Bezpečnostní radou státu iniciováno i řešení problematiky zajištění výše zmíněných základních funkcí státu za krizových situací. Poměrně brzy se ale komplexně pojatý úkol zúžil na zajištění KI státu, ve prospěch bohužel dodnes nespecifikovaných základních funkcí. A to přesto, že je to v podstatě relativně jednoduché pokud vezmeme jako zdroj platný ústavní zákon o bezpečnosti (č. 110/1998 Sb.). Ten totiž říká, že základní povinností státu je zajištění svrchovanosti a územní celistvosti, ochrana demokratických základů, ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot. Pokud jde o základní funkce státu v kontextu tohoto zákona, měly by být chápány jako takový minimální rozsah plnění těchto povinností, za kterého stát v období krizí ještě udržuje kontrolu nad
fungováním společnosti podle svých ústavních zásad. S použitím zákona o hospodářských opatřeních pro krizové stavy dojdeme k limitu podstatným pro zdravotnictví - v míře umožňující přežití krize bez vzniku těžké újmy na zdraví. Zkoumat zde podrobně proces řešení problematiky KI, proč nepostoupil dále či proč již dokonce nejsou dispozici kritéria výběru či alespoň základní vstupní parametry ve formě jednoznačného požadavku na nezbytný rozsah zajištěné dodávky zdravotní péče nemá význam. Není to předmětem a koneckonců téměř co účastník procesu to jiný názor. Každopádně řešení není ani zdaleka u konce, přestože již téměř dva roky platí závazný unijní předpis Směrnice Rady č. 2008/114/ES ze dne 8. 12. 2008 o určování a označování evropských kritických infrastruktur a o posouzení potřeby zvýšit jejich ochranu (dále jen Směrnice ). Ta na jednu stranu něco vyjasnila, na druhou stranu ale také zkomplikovala. Především na úseku zdravotnictví, kde se zřejmě výše uvedených základních parametrů v nejbližší době nedočkáme. Je tomu tak proto, že Směrnicí byla vymezena (snad zatím) jen dvě kritická odvětví doprava a energetika. Bez ohledu na to, že zejména dodávka elektrické energie je pro současný stav vývoje civilizace skutečně klíčová, životně důležitá, z pohledu zdravotnictví je podstatné, že očekávané uznání odvětví zdravotnictví zůstalo jen v úrovni českého členění oblastí KI. Bohužel bez jistoty právní opory. Co se teď dá dělat Především je potřeba si odpovědět na otázku je evropské posvěcení samostatného zdravotnického odvětví KI nezbytné? Domnívám se, že z hlediska přípravy zdravotnického systému na plnění bezpečnostních úkolů to nutné není a není proto tedy nač čekat. V ČR vyprofilované členění je objektivní, manažerské a není potřeba jej úředně stanovovat. Navíc je vázáno na platné české právní prostředí zdravotnictví a krizového řízení a umožňuje, v případě skutečného zájmu státu, jednotlivým prvkům ukládat systémově provázané úkoly v rámci procesu krizového plánování. Podoblastmi KI zdravotnictví tedy jsou: KI léčebně preventivní péče, tzn. přednemocniční neodkladné péče (zdravotnická záchranná služba včetně letecké zdravotnické záchranné služby), nemocniční neodkladné péče (především nemocnice určené traumacentry) a také infrastruktura psycho-sociální intervence KI výroby, uchovávání a distribuce léčiv a zdravotnických prostředků KI orgánů a zařízení ochrany veřejného zdraví Toto členění ale NEZAHRNUJE VEŠKEROU INFRASTRUKTURU v pododvětvích!!! Vztahuje se pouze a toliko na tu infrastrukturu, označenou za kritickou. Zde pak teprve začíná jít o odpověď na otázku, co lze aktuálně na úseku KI a její ochrany dělat dál a zcela lapidárně JDE O JEJÍ VYMEZENÍ. Toto vymezování ale má svá úskalí. Na prvním místě jde o závislost na činnosti orgánů veřejné správy, sborů a dalších institucí, věcně příslušných ke krizovému řízení. Nelze totiž přehlédnout spojení stanovení výběrových kritérií KI od stanovení rozsahu krizové dodávky (ve smyslu tzv. nezbytné dodávky ve smyslu terminologie hospodářských opatření pro krizové stavy) ať už z úseku léčebně preventivní péče, ochrany veřejného zdraví nebo léčiv a zdravotnických prostředků. Je přitom potřeba dbát na sjednocení pohledu na infrastrukturu při diferencování mezi materiální povahou infrastruktury ve výše uvedeném smyslu a mezi službami, které jsou prostřednictvím funkční kritické infrastruktury plněny. Lidověji, rozdíl mezi (kritickou) infrastrukturou a službami je jako vztah mezi hardwarem a softwarem. Zásadně proto odlišujeme od sebe služby, spojené s funkčností objektů (technická údržba, provoz) od služeb, které jsou
předmětem nezbytné dodávky jsou za pomoci těchto objektů dodávány obyvatelstvu (vlastní zdravotní péče, výroba léčiv apod.). Následně stanovení rozsahu dodávek zdravotních služeb pro zajištění překonání krizových situací může dojít k vytvoření soustavy dodavatelů nezbytné dodávky zdravotních služeb pokrývající území krajů. Zdravotnická zařízení se pak stanou na základě zařazení do této soustavy prvkem systému KI v rozsahu nezbytném k zajištění nezbytné dodávky. Na doplnění k zajištění nezbytné dodávky se váže také zpracování plánů krizové připravenosti zdravotnických zařízení. Další postup je ale mimo jiné limitován absencí účinného účelného ústředního řízení ministerstvem, které již mohlo dávno přinejmenším veřejně legitimizovat všeobecně pochopitelnou informaci, že pokud bude krizovou situací omezena schopnost systému zdravotnictví dodávat léčebně preventivní péči a zajišťovat ochranu veřejného zdraví v takovém rozsahu jako za normální situace, musí být nevyhnutelně provedena funkční změna systému za účelem postupné redukce rozsahu služeb směrem k rozsahu služeb zaměřených přednostně na záchranu života, tedy k rozsahu nezbytné dodávky. Jde také o popularizaci sdělení pro širší odbornou veřejnost pracovníků ve zdravotnictví, že organizované zvládnutí této funkční změny je předmětem managementu krizové připravenosti zdravotnictví ve smyslu předmětné Koncepce krizové připravenosti zdravotnictví ČR. Slovo na závěr Závěrem příspěvku k tématu ochrany kritické infrastruktury jen použití dvou okřídlených úsloví, a sice, že o peníze jde vždycky až v první řadě a současně všechno souvisí se vším. Tedy jednoznačněji, o KI zdravotnictví a její ochraně lze z různých pohledů diskutovat velice zasvěceně a plamenně dost dlouho. Pokud se ale nestane zajištění financování účelné a funkční KI předchozí předpoklady) prioritou národní strategie ochrany KI, nepůjde při sebeodbornějším rozvíjení úvah o naplňování problematiky o naplňování odpovědnosti státu před občany z ústavních zákonů, ale pouze o mlácení prázdné slámy. A aby se tak nedělo přinejmenším ve zdravotnictví, musí se stát zajištění financování také cílem bezpečnostní strategie pro zdravotnictví na bázi existující koncepce krizové připravenosti. Je přitom zcela logickým očekáváním, že jedním z prvních oficiálních výstupů MZ v reakcí na vlastní koncepci bude definování standardů krizové připravenosti prvků systému, bez jejichž vytvoření a zavedení do právního prostředí nemá krizové plánování, jehož je problematika kritické infrastruktury nedílnou součástí, potřebnou oporu. Ing. Václav FIŠER 1986 absolvoval Vojenskou akademii v Brně. Do 1994 odborné funkce v oblasti výzbroje útvarů FMV a HT MV ČR. Od 1994 funkce v oblasti služební přípravy a krizového managementu PČR. Od 2001 Ministerstvo zdravotnictví Odbor bezpečnosti a krizového řízení, od 2009 Krajský úřad Jihomoravského kraje. 1999 kurs boje proti terorismu, U.S. Department of State při Louisiana State University; 2000 specializační kurs krizového managementu při VŠE IKM Praha. Lektor problematiky krizového managementu zdravotnictví, autor učebních textů a článků v odborných časopisech. Člen odborné společnosti ČLS JEP pro radiobiologii a krizové plánování, člen České asociace bezpečnostních manažerů
Obrázek 1 Obrázek 2