Pár slov k historii ovocnářství na Nepomucku a Spálenopoříčsku

Pár slov k historii ovocnářství na Nepomucku a Spálenopoříčsku

Obsah Slovo úvodem a na vysvětlenou... 03 O historii ovocnářství spíše obecně... 04 Střípky z historie ovocnářství na Nepomucku a Spálenopoříčsku... 05 Snad to tak bylo... 06 O odrůdách, které se u nás pěstovaly nebo se měly pěstovat... 09 Jabloně... 13 Slivoně... 18 Hrušně... 20 Třešně... 22 O odrůdách lokálních, bude-li o čem... 24 Kterak se ovoce uchovávalo a zpracovávalo... 26 Recepty... 29 Cidre, lahodný jablečný nápoj... 32 Kam u nás pro ovoce?... 33 Podporujeme komunitní moštování... 34 O projektu Renesance venkovského ovocnářství místo závěru... 35 Mapa... 36 Použitá literatura... 37 01

O užitku ovocnářském jest možno říci, že poskytuje každému obyvateli velké výhody, neboť zvyšuje blahobyt země, mysl lidskou zušlechťuje, tělo zoceluje, zemi krášlí a vzduch činí zdravějším. (Bohumil Němec, Dějiny ovocnictví, 1955) 02

Slovo úvodem a na vysvětlenou Alespoň pro částečné objasnění historie ovocnářství na Nepomucku a Spálenopoříčsku jsme se pustili do zpracování tohoto textu. Bez ambicí vytvořit dokument odborně hodnotný, mimo jiné i proto, že od počátku bylo zřejmé, že náš region není a zřejmě nikdy nebyl skutečnou ovocnářskou oblastí. Přesto i zde patřily ovocné stromy do každé venkovské zahrady či sadu, vysazovaly se na každou mez, na každý volný kousek země, neboť přinášely svým pěstitelům nejeden užitek. Byli jsme tudíž vedeni spíše snahou pokusit se obšírněji pojednat o historii ovocnářství regionu jako o běžné činnosti širších vrstev venkovského obyvatelstva, i když tou se pěstování ovocných stromů stalo vlastně až v době nedávno minulé. I proto jsme jako zdroj informací zvolili především rozhovory s ovocnáři - pamětníky. Celkem logicky jsme se zabývali především obdobím meziválečným a poválečným, kam až paměť oslovených sahala. Studium lokálních historických pramenů pak umožnilo nahlédnout i o něco dále do historie, nikoliv však o mnoho, neb zmínky o ovocnářství jsme nalézali spíše výjimečně. Kromě pohledu do historie bychom byli rádi, aby se dokument stal užitečnou praktickou pomůckou pro všechny ty, kteří se i v dnešní době pěstováním ovocných stromů zabývají. Aby jim pomáhal správně se rozhodovat ve výběru vhodných druhů a odrůd ovocných dřevin pro naše specifické lokální podmínky. 03

O historii ovocnářství spíše obecně Ušlechtilé ovoce si vypěstoval člověk během doby postupným výběrem z původně divoce rostoucích ovocných stromů a keřů. Dnes máme mnoho ovocných odrůd. U některých druhů, například u hrušní a jabloní, se počítají na tisíce a nové odrůdy stále přibývají. Počet všech ovocných odrůd odhadoval Boček (1953) na více než 10 000 a dnes jich bude jistě již daleko více. Již staří Řekové a Římané znali mnoho ovocných druhů a jejich odrůd. Římané je získali většinou od národů porobených, hlavně z východních oblastí, a rozšiřovali je doma i v zemích západních na sever od Itálie, kde měli své kolonie. Římský senátor Plinius, v období kolem roku 50 našeho letopočtu, uvádí již na 100 ovocných odrůd, 41 hrušní, 25 jabloní, ale také odrůdy třešní, mandloní, ořešáků, kdoulí či mišpulí. Je známo, že se Římané ve štěpování ovocných stromů a v zakládání zahrad velmi dobře vyznali. Po pádu Římské říše a za stěhování národů nastává úpadek. Mnohé zkušenosti a znalosti upadly v zapomenutí. Jen někteří středověcí panovníci se snažili o rozvoj ovocnářství a o rozmnožení ovocných dřevin. Kupříkladu Karel Veliký v 8. a 9. století a v našich zemích též Karel IV. Celkem se však ovocné sbírky udržovaly ve středověku hlavně v klášterních zahradách. O existenci ovocných zahrad na našem území se dovídáme z listin z 11. 12. století v souvislostech s budováním, převodem a hospodařením právě v klášterech. Snad nejstarší zmínka o ovocné zahradě je v darovací listině knížete Soběslava z roku 1130. První zmínka o specializované profesi zahradníkovi je z roku 1143. V zakládací listině kladrubského kláštera se uvádí štěpař. Také Kosmas ve své Kronice české se zmiňuje o sadech (Tetera Václav, 2003). Ze 13. a 14 století pochází četné ikonografické doklady o existenci zahrad, sadů, štěpnic, sklizně a ošetřování ovocných stromů. Všeobecný rozkvět zemědělství a ovocnářství nastal za vlády krále Karla IV. Naopak tomu bylo v době husitské, kdy docházelo k útlumu ovocnářství, dokonce bylo zakazováno konzumovat ovoce a mnoho ovocných stromů bylo zničeno. Vysoké úrovně dosáhlo ovocnářství v českých zemích koncem 16. století za vlády Rudolfa II., objevují se speciální spisy o pěstování ovoce, jako např. Kniha o štěpování od Jošta z Rožmberka. Útlum nejen ovocnářství, ale celé hospodářské stability země přinesla třicetiletá válka. Osvícenectví za vlády Josefa II. a Marie Terezie dalo vzniknout mnoha zemědělským, zahradnickým, ovocnářským a vinařským spolkům. V roce 1750 dochází ke vzniku Bratrstva zahradnického v Praze a v roce 1767 ke zřízení Hospodářské společnosti, která počátkem 19. století založila samostatnou Štěpařskou jednotu. V období 1771 1787 uspořádala Vlastenecko-hospodářská společnost v Čechách šetření, z něhož vyplynulo, že v zemi se pěstovalo v roce 1772 celkem 2 360 000 ovocných stromů a v roce 1786 celkem 7 650 000 ovocných stromů. V roce 1816 byl založen Pomologicko-enologický výbor v Brně a v roce 1820 obdobný výbor v Praze. Později začaly vycházet různé ovocnářské a zahradnické sborníčky a periodika (Ovocnické rozhledy, Časopis českých zahradníků, Zahradnické listy, Zahrádkář a další). Velkou zásluhu o rozšíření ovocných odrůd v našich zemích měl děkan Matěj Rössler, syn zahradníka, narozený roku 1754. Působil v Poděbradech, kde vlastním nákladem založil proslulou ovocnou zahradu Sans pareil. Zde pěstoval kolem 600 různých ovocných odrůd (jabloní 266, hrušní 181, sliv a švestek 34, třešní 46 a další odrůdy drobného ovoce). Rössler byl s četnými evropskými pomology tehdejší doby v čilém písemném styku a vyměňoval si s nimi rouby. Byl velkým sběratelem a rozšiřovatelem ovocných odrůd. Mimo jiné právě Rössler založil sbírku asi 357 původních českých odrůd. V pozdější době byl velký ovocný sortiment udržován v zahradě Kanálce v Praze na Vinohradech a později na Kozačce. Odtud byla většina odrůd po roce 1870 přenesena do zahrad bývalého Zemského pomologického ústavu v Praze Troji. Zde byl postupně soustředěn tak velký počet ovocných odrůd domácích i cizích, že trojská ovocná sbírka náležela k nejobsáhlejším ve střední Evropě. Podle seznamu z roku 1866 obsahovala kolem 1800 různých ovocných odrůd, z toho 573 jabloní, 547 hrušní, 182 třešní, 171 sliv a švestek a další. Dalším velkým sběratelem byl Josef Eduard Proche ve Sloupně u Nového Bydžova. V jeho ovocné zahradě bylo zastoupeno asi 1370 odrůd. Později byly ovocné odrůdy rozšiřovány v ovocných školkách, jež byly u nás postupně zakládány začátkem 20. století. Byly to školky buď veřejné, hlavně okresní a zemské, nebo soukromé. Například v molitorovských školkách se pěstovalo a rozmnožovalo 518 různých ovocných odrůd. Z veřejných školek měla velký sortiment okresní školka v Chlumci nad Cidlinou, jejíž správou byl pověřen okresní pomolog Jan Říha, autor díla České ovoce. Obsáhlý sortiment se tehdy považoval za přednost a dokonalost každého školkařského podniku. Časem se však ukázalo, že se u nás mnohé ovocné odrůdy, většinou cizího původu, neosvědčily, když se dostaly do horších půdních a klimatických podmínek. A tak se již na začátku 20. století, ale hlavně po první světové válce a po mrazové katastrofě roku 1929, stále více uplatňovaly snahy o zjednodušení ovocných sortimentů a o jejich omezení na úzký výběr odrůd kvalitních. 04

Střípky z historie ovocnářství na Nepomucku a Spálenopoříčsku Bývaly tu pruhy a proužky polí, jeteliště plná bzukotu včel, políčka obilí a zlaté řepky, šťavnatě zelená a bíle prokvétající brambořiště, kousky něžně modrého lnu i bílé a růžové řádky máku. Dnes ta pestrost zmizela, dnes už je jinak, vzpomíná Věnceslava Patejdlová Peková ve svých Střípcích ze vzpomínek na starou rodnou vesnici, kterou byly Nekvasovy. Stromy na mezích kolem polí, většinou švestky, jsou pryč, byly vykopány, aby při obdělávání půdy nebránily strojům zemědělské velkovýroby. Meze, kudy jsme s rodiči chodívali na procházky a které v létě tak krásně voněly mateřídouškou, když jsme na ni šlápli, a kde hnízdilo plno zpěvných ptáků, již neexistují. Rostly na nich modré hedvábné zvonky i drobnější zvonečky, zlatá mochna, třeslice, žlutý svízel, rudé slzičky i bílé hvězdičky kvetoucího jahodí. Zjara leckde v trní nebo šípkových keřích zavoněly fialky. Na podzim byly ty šípkové keříky plné lesklých červených lucerniček a na trnkoví se modraly ojíněné hrozničky trnek. Na ty jsme chodívali, když je obešel mráz a maminka nám z nich vařila trnkové víno s cukrem a skořicí. Každé roční období se vyznačovalo svoji specifickou krásou a nám dětem přinášelo vždy jiný druh radovánek. Nejtajuplnější však pro nás býval samý závěr roku. 30. listopadu byl svátek tajemného sv. Ondřeje. Aspoň pro mne to byl tajemný svatý. Večer ten den, když jsme šly spát, dala nám babička každému jablko, které jsme snědly, a pak nám nakázala, abychom si dobře zapamatovaly, co se nám bude zdát, neboť to se nám pak jistě vyplní. Obyčejně se nám nezdálo nic, copak se může zdát zdravému dítěti unavenému celodenním šmejděním na čerstvém vzduchu? Den před Štědrým dnem snesla teta Kovářoc s ponebí snopek slámy, a když jsme k nim přišly odpoledne na hrátky, hned nás pobízela: Tady máte slámu. Já sem vám ji donesla do sednice ke kamnům, aby vás ráno nezíbla. Udělejte si z nich níčkyt pobřísla, abyste měly čím zejtra vovazovat stromy. Jináč by nám nedaly ani jablka, ani hrušky, ani švestky. Pustily jsme se tedy do povřísel, jak nám teta kázala, a jedno nám na ukázku udělala. No, naše povřísla se od jejího trochu lišila, byla tenká, neumělá, ale to nevadilo, přece jsme z nich měly radost. Když byla všechna sláma zpracovaná, svázala teta povřísla a dala je pod pec, tam bylo teplo a tu odpočívala do rána. Toho Štědrého rána pak bylo slyšet klepání na dveře. To nás přicházela teta budit a připomenout naši povinnost k ovazování stromů: Vstávejte čerstva lenoši, dyť už sou všecky děti venku a vovazujou. Poslouchejte, co je všade vokolo rámusu. Koukejte se strojením, ať nejste poslední a poďte si pro pobřísla. A za chvilku už jsme běžely dolů po schodech, u Kovářů na domě sebraly povřísla, teta nám otevřela stodolu, my děti vyběhly po schůdkách, otevřely dvířka a už jsme byly v sadu. A opravdu, jak teta řekla, ze všech stran a koutů vesnice se ozýval veselý křik dětí, jak ve svých sadech ovazovaly stromy a pokřikem posílaly mráz na své sousedy: Ovazujte se švestičky, hruštičky, jablíčka, zejtra bude mráz, mráz, mráz, posekáme vás, vás, vás, na naši ourodu, na Petroc mráz! A tu začal i náš obřad, o němž jsme pevně věřily, že jedině ten pomůže k hojnému ovoci. 05

I náš region, přestože nikdy nebyl skutečnou ovocnářskou oblastí, měl své ovocnářské nadšence a propagátory. Takovým jistě byl i Jan Bárta Zahrádecký, řídící učitel, rozený v Zahrádce, který v roce 1931 doporučuje obecním radním vysazovat ovocné stromy: Zahrádka je dodnes milá, krásná vesnice, již svou polohou. Škoda, že již není tolik stromů jako dříve, které ji činily velice krásnou a útulnou, jako pravou zahradu. Strom dá mnohem méně práce než pole. Jednou se zasadí a nese dlouhá léta užitek. Doporučovalo by se, aby na drahách, na hůrce, u cest a na všech mezích byly vysázeny všude ovocné stromy, a to těch nejlepších druhů. Na Hůrce třešně, na drahách jabloně a hrušky, a kde je vlhko, i švestky. Mohly by se sázeti i v Zahrádce již osvědčené druhy jabloní: Fadleje, Panenské, Hranáče, Míšeňské. Hrušky: Trsínky Václavky, Kobylí hlavy a zvláště ovoce zimní. Ale vždy na jednom kuse plochy jen jeden druh ovoce, které najednou zraje, aby se dalo dobře hlídati a najednou sadařům prodati. Pod stromy by se mohl také pásti dobytek na provazích, jako se dosud činí. Rozvrh sázení ovocných stromků na obecních drahách by byl asi ten, jako je sázení lesních stromků v obecním lese. Každý rok by se vysadilo něco. Musela by se založiti taková ovocná školka. Sady dobrého ušlechtilého ovoce na drahách by se staly zlatým dolem obce, tak že by nemusel vypisovat žádných obecních přirážek a ještě by jí zbylo hojně peněz v obecní pokladně. Dobré druhy ovoce mají vždy dobrý odbyt a velice dobře se platí. Na vysazování velkých ploch stromy dává Zemědělská rada v Praze slušné subvence, jen podati žádost. Nová doba vyžaduje nové hospodaření. Jak stále aktuální je tento zápis ze zahrádecké kroniky! Jen o pár let později uvádí měcholupský kronikář Josef Bárta: Při silnici zasázeny byly ovocné stromy. Za mých dětských let převládaly u silnice od Zhůřských katastrálních hranic až k rybníku hrušně ovesničky, též Neurazky, poněvadž stromy tyto byly přivezeny z Neuraz. Od rybníka ke kanálu byly švestky a hlavně štěpy. Sázení stromů obstarávala obec a ovoce z nich prodávala ve veřejné dražbě. I v zahradách kolem statků a chalup bylo hodně plodných ovocných stromů. Tyto přinášely dobrou úrodu ovoce: jablek, hrušek, švestek, ořechů aj. Na podzim při česání byly veliké haldy ovoce všeho druhu. Starý Eman Vladař, který dělal podruha u Sýkorů, míval Sýkorovic zahradu koupenou a velké množství ovoce sklízel. Štěpy panenské, které byly skoro u každého čísla popisného, přinášely pěknou úrodu a potěšení dětem na Štědrý večer u vánočního stromku, jablíčky jejich obdařeném. I jabloně koženáče byly úrodné. Hrušně makovičky, ovesničky, solnohradky, medovky aj. potěšily svou úrodou hospodáře i mladé. To byly staré české stromy zvyklé na naše podnebí a vydržely dlouhá léta. Nové odrůdy, které se u nás nyní pěstují, často neprospívají, nesvědčí jim zde. Dnes již v naší obci není tolik ovoce, jako bývalo. Bývají špatná jara a ta ovlivňují výnosy. Veliká zima roku 1928 29 též ublížila mnoho našemu ovocnému stromoví. Ovšem třeba poznamenati, že při dobré úrodě nevěnuje se sklizni potřebná péče, ovoce padá a hnije. Naše ovoce se často nedbalostí zničí a pak kupujeme ovoce dovezené, což je nemístné. Připomínáme-li ovocnářské nadšence regionu, nesmíme zapomenout na Josefa Němečka, narozeného roku 1903 v Měcholupech u Blovic, kterého kantorský život zavedl do Těnovic a Spáleného Poříčí. Vystudoval Učitelský ústav v Plzni, posléze učil na obecných školách, až zakotvil na spálenopoříčské, tehdy měšťanské škole. Na své žáky byl přísný, důsledný, ale i laskavý. Dovedl ocenit práci i snahu dítěte, ale netoleroval nepořádek a lajdáctví. Mezi jeho záliby patřila nejenom škola, ale také zahrádka a ovocné stromy. Stále se zajímal o nové poznatky v zahradnictví a ovocnářství. Nejvíce volného času trávil právě se svými ovocnými stromy. Své záliby později ještě rozšířil včelařením, dovedl velmi poutavě vyprávět o životě a práci včel. Své bohaté zkušenosti rád předával začínajícím. Ve škole vedl ovocnářský a včelařský kroužek. Spousta spálenopoříčských zahrádkářů a ovocnářů získávala své první zkušenosti právě od něj. Se svými žáky se podílel na četných výsadbách ovocných stromů, např. v poříčském sadu Rodáků či Strakově sadu. Svoji zálibu v ovocnářství projevil také jako kronikář spálenopoříčský. Od roku 1934, kdy se jím stal, objevují se v kronice časté záznamy o průběhu počasí a jeho vlivu na pěstování ovocných dřevin, také záznamy o nových výsadbách či o vzdělávacích akcích pořádaných Lidovou školou hospodářskou. Když se mu přiblížila doba odchodu do důchodu, začínaly v Těnovicích přípravy na založení ovocného sadu. Vzhledem k jeho ovocnářským znalostem, zkušenostem a zájmu o toto téma bylo celkem přirozené, že u plánování nového sadu nemohl chybět. Promýšlel kvality jednotlivých odrůd jabloní, diskutoval o nich se zkušenými ovocnáři z Těnovic a okolí. Aktivně pomáhal se zakládáním sadu i s následným ošetřováním výsadeb. Jeho radost a zálibu v této činnosti narušila nemoc, kvůli níž se musel podrobit operaci. Jeho zdravotní stav již nikdy nebyl takový jako dříve, spíše se zhoršoval. Zemřel roku 1971 a řada jeho plánů zůstala nenaplněných. Máme zde stále na něj živé památky stromy, které dávají ovoce, roubovance, které se rozrůstají a plodí. A také dobrý příklad, který nám vždy dával svou pracovitostí a rozšiřováním znalostí o přírodě a jejich zákonitostech. Takto na svého otce zavzpomínala dcera Milada Fialová a dodává: Je až k neuvěření, že i jeho bývalí žáci si našeho tátu uchovávají ve svých vzpomínkách. Není ojedinělou výjimkou, že mě třeba v obchodě osloví paní nebo pán a ptají se, nejsem-li dcera pana učitele Němečka. A dodávají: To byl pan učitel, ten nás něco naučil 06

Snad to tak bylo Vzpomínka Miloslava Němečka na svého otce Josefa Němečka: Ještě vídáte u silnic kvetoucí jabloně? Někdy si to člověk ani neuvědomí. Večer, v noci, ve sněhu značí, kudy vede cesta. Ty jabloně, ale i švestky, ano české švestky, jejichž svěží chuť už naši vnuci neznají a asi nepoznají. Pamatují možná více než čtyřicet, padesát let. Někde ještě jako aleje, někde už strom chybí, ale každý rok rozkvétají a na podzim jsou obsypány drobnými jablíčky. Chudinky, nikdo se o ně na stáří nepostará, nemá čas, tak do kontejnerů, na jablečné šampony či na co. Zkuste se zamyslet, kolika motoristům usnadnily a zpříjemnily cestu. Bylo jich za rok tisíc? Těch nerozumných, kteří na kmeni některé z nich ztratili život jeden, dva? Cítíte ten velký nepoměr? Mnozí z vás, já určitě, zažívají pocit štěstí, že se na ty rozkvetlé stromy mohou dívat. O těch druhých se nedá říct, že měli štěstí. Štěstí nemůžeme mít, není věc. Je to odměna přírody za to, že ji ještě vnímáme. Za to, že jste si na pocit štěstí udělali čas, že jste na něj stále připraveni, že jste přesně v té krátké, ale správné chvíli schopni si to štěstí v jeho pravé podobě uvědomit. Svět se změnil. Nedá se vrátit. Tohle můj otec určitě nečekal. Měl přírodu, i tu venkovsky zemědělskou, od dětství v sobě. A že od ní v mládí odbočil do Učitelského ústavu v Plzni? Vracel se do ní, snad každý týden a na prázdniny, kdy musel pomáhat doma a asi i proto, že v ní od dětství vyrůstal, se mu příroda později stala láskou, součástí zájmů kantora. Dnes by kdekdo řekl ze staré školy, odkud vyšel se znalostmi, jež měl předávat dětem, které rostly už do samostatné republiky. Že to začalo ve dvacátých letech v Těnovicích, to musela být hra osudu. Ten sice určil život jeho, naší rodiny i můj, ale jeho zachytil zároveň svým drápkem právě v Těnovicích. Tamních pár let působení využil můj tehdy ještě budoucí otec ke vzdělávání. Svůj vztah k přírodě zaměřil na zemědělství a ovocnářství, které mu jako odbornému učiteli na měšťanské škole ve Spáleném Poříčí přibylo k hlavním předmětům, které tam více než třicet let učil. Vztah k ovocným stromům, který stále prohluboval odborným studiem, na své zahradě i mezi přáteli v okolí, i ty včely, které choval k jejich květům, kráse, vůni a službě stromům, to vše patřilo do jeho života. Ten život nebyl osamělý ostrov, byl naplněn dalšími zájmy a přáteli ze školy, účastí na společenském životě na malém městě.

To, oč se můj otec zajímal, jsem našel v jeho zápiscích, v jeho knihovně. Ve svazcích, jako Encyklopedie Česko- -Slovenské Mládeže, Malý Brehm a jiných a také v tom, jak mne pro život připravoval, jsem jako kluk nacházel základ pro svůj život. Knihy stojí po ruce v mé knihovně nikoli jako nostalgická památka, stále mne provázejí. Z nich si přece on po večerech připravoval učení na příští den. Dnes si je začínají prohlížet mí vnuci. Neřeknu, kde se vzalo, snad to ani není přísloví, ale posuďte sami, určitě znamená víc: Člověk je vždy příliš mladý a nezralý, aby pochopil své štěstí. Někdy na konci padesátých let se, snad jako vidina lepších časů, zrodila právě v Těnovicích myšlenka pěstovat ovoce. Věřím, že před chvílí zmíněný těnovický drápek osudu, který po dlouhá léta udržoval při pěstování ovoce bývalé žáky mého otce, přitáhl i jeho ke spolupráci na založení sadu. Od té chvíle často, a od roku 1960, s jeho odchodem do důchodu, se stal sad pro otce, při jeho odborných zájmech, píli a důslednosti, novým životním posláním. Kdo může být šťastnější než ten, koho tohle potká? Domnívám se, že pro něj byl rozkvetlý strom jarním podílem na radosti a že každé krásné jablko přineslo na podzim radosti další díl. Výběr nových odrůd a podnoží, čekání na úspěchy, obavy z počasí a vše ostatní, co patřilo k zimě a k létu, nabízelo také pocit štěstí, který je dopřán jen tomu, kdo byl na začátku a vytrval až do šťastného konce dobrého díla přírody. Možná to tak opravdu bylo, že můj otec poznával, protože ho pochopil, to skutečné štěstí, které mu v těnovickém sadě přinášely rozkvetlé stromy a jejich plody jako odkaz radosti z očekávaného výsledku a odměny za práci, kterou v životě odvedl. Loni uplynulo sto deset let od 1. července 1903, kdy se otec narodil. S mou sestrou Miladou Fialovou téměř nevěříme těm čtyřiceti třem rokům, co čas letos počítá od 1. září 1971, kdy nás opustil. Sad se rozrostl, asi už překonal krize. Když jedu kolem, vidím, žije a snad je to opravdu tak, že v něm příroda uchovává část práce a památky našeho otce. Jak tomu bylo s ovocnařením v Těnovicích, ledacos napovídají záznamy Josefa Vyskočila v těnovické kronice: Ke konci století 19. byla v Těnovicích v nejvyšší plodnosti Štěpnice, která byla pod horní návsí. Byla pravděpodobně založena kolem roku 1860 a později, když byly stromy vzrostlé, se v sadě oralo a sila směska, sklizně ovoce bývaly velké. Ovoce se prodávalo na stromech sadaři. Jeden rok bylo prodáno za 2000 zlatých. Později, hlavně zavedením chovu ovcí v Těnovicích a zrušením pastvin, kde se ovce pásávaly, snad i zrušením úhoření, začaly se ovce pást v sadech, přestalo se orat, ovce stromy ohryzaly a staré stromy se postupně porážely. Po první světové válce, v čase pozemkové reformy, když byla štěpnice rozparcelována, byly nově vysázené stromy napadené rakovinou a nikdy nedaly uspokojivou sklizeň. Ze starých vzrostlých stromů se zachovaly jen ubohé zbytky. Staří lidé říkali, že v minulosti byly stromy tak veliké, že pod nimi v sadě byla skoro tma. Z odrůd se sázely: Vejlimky, Panenské, Kalvil červený, Knížecí zelené, Car Alexandr, později Parména zlatá z jabloní. Z hrušní bývaly nejvíce Zelenky, Cukrovky a Muškatelky. Na Štěpnici bývaly též Viliamsky. Později ve snaze trochu zvednout sortiment ovoce založili jsme v roce 1949 ovocnou školku. Proto přišel referent ovocnický Babánek od svazu z Plzně a vybral po dlouhé chůzi po polích pozemek pana Rouse u silnice k Poříčí. Tam bylo vysazeno 1000 šumavských jabloňových pláňat od řídícího Kaisera z Milínova od Vimperka a 500 pláňat třešňových. Na ně byly roubovány odrůdy Matčino, Baumannova reneta, Boskoopské červené, Malinové hornokrajské, Sudetská a Chodská reneta, třešně Napoleonova a Morela. Stromy byly rozdávány zdarma. V roce 1962 bylo naše JZD vybráno, spolu se třemi podniky v okrese, aby se věnovalo ovocnictví. Byla proto podle projektu vypracována výsadba a vysázeno 2 ha rybízu a 10 ha jabloní, zákrsků. Jabloňový sad byl vysázen na Podolí. Pozemek hluboko zorán, pohozen vápnem i struskou, půda připravena a vyměřeny řady pro stromy. Vzdálenost 5 x 4 m. Odrůdy jabloní: Čistecké, Boskoop červený, James Grieve, Oldenburgerovo, Ontario a Wagenerovo. Výsadba byla provedena vlastními silami. Odborníci přišli, až když bylo vysázeno. Prvním byl Václav Zahradník z Nepomuku, který byl také zahradníkem vyučen. Sad dával již v roce 1969 výnos 9 vagonů jablek. V roce 1972 byl výnos již 18 vagonů a v roce 1973 přes sucho 16 vagónů. Na podzim roku 1973 bylo vysázeno dalších 10 ha jabloní odrůd Spartan (2 146 ks), Idared (3 677 ks), Švýcarské oranžové (622 ks), Spencer (218 ks) a James Grieve (450 ks). Celkem bylo vysázeno 7 113 stromů. Pozemek byl již v létě ohrazen a do konce listopadu se podařilo s pomocí brigádníků sad rozměřit, zatlouci kůly a zasázet. 08

O odrůdách, které se u nás pěstovaly nebo se měly pěstovat Ovocnictví mělo až do období poválečného převážně ráz volného, nevázaného podnikání. Většinou postrádalo řízeného výrobního plánu a bylo více vedeno zájmy zálibovými či spekulativními. Nevyhovující poměry tak byly shledávány v oblasti ovocných sortimentů, druhově a odrůdově velmi roztříštěných, přestože nutnost zužování odrůdové skladby byla u nás zdůrazňována již od konce 19. století. V sadech se setkáváme s odrůdami tržně málo vyhovujícími, takže domácí produkce nemohla zajistit vždy rovnoměrné a plynulé zásobování ovocem po celý rok. Až 70 % činilo ovoce letní s velmi krátkou dobou trvanlivosti. Samostatnou otázkou, častokrát neřešenou, pak byla rentabilita pěstování ovoce na základě požadavků jednotlivých odrůd ve vztahu ke specifickým podmínkám různých regionů. To posilovalo snahy o nastavení rajonizace v oblasti výroby ovoce, ale vlastně celé zemědělské výroby. Rajonizace území, čímž je myšleno území celé republiky, byla nastavena na základě vyhodnocení území dle rozboru přírodních podmínek, především výškových poměrů, teplot, množství a rozdělení atmosférických srážek, délky slunečního svitu, větrných poměrů, délky vegetační doby a jiných. Půdní poměry byly uvažovány hlavně z hlediska půdního druhu, genetického typu, geologického a petrografického složení a z nich vyplývající přirozené úrodnosti půdy. Zvláštní pozornost byla věnována vyhodnocení poloh se zřetelem na ovocnářsky výhodné mikroklimatické situace. Rajonizace rozdělila území republiky na 4 výrobní zóny (Kohout, 1959). Z pohledu území Nepomucka je vhodné vymezit především III. výrobní zónu, kterou lze charakterizovat jako oblast s podřadnějšími výrobními podmínkami, kde se uplatňuje převážně výroba samozásobitelská. V některých případech, speciálně u jabloní, by bylo možné se zaměřit zvláště ve vyšších polohách na ovocnictví moštové. Téměř výhradním ovocným tvarem bude v této zóně polokmen a vysokokmen ve výsadbách již více rozptýlených, v horších až špatných půdách, buď velmi těžkých, nebo mělkých, v terénech silně roztříštěných. Patří sem i inverzní polohy v nížinách. Druhá výrobní zóna, která zasahuje na Spálenopoříčsko, se vyznačuje dobrými výrobními podmínkami, v nichž se mohou uplatnit ještě významně ovocné druhy při používání běžné agrotechniky. Tato výrobní zóna zahrnuje již 09

i prudší svahy nebo expozice méně příznivé, polohy s půdami střední hodnoty nebo polohy půdně a expozičně dobré, avšak v členitějším i obtížněji přístupném terénu, a okraje úvalů, neohrožované již mrazy. Naproti tomu zóna IV. se vyznačuje podmínkami pro dotyčný druh ovoce téměř zcela nevhodnými, s možností pěstování druhu v odrůdách celkem nenáročných a hospodářsky podřadnějších. Vedle nevýhodně exponovaných horských hřbetů, silně denudovaných svahů, patří sem i polohy s vysokým nebezpečím mrazů, s půdami zamokřenými a podobně (Kohout, 1959). V širším pojetí popisuje region v souvislosti s prováděnou rajonizací Kamenický (1933), a to následovně. Vlastní pánev plzeňská, kde průměrné nadmořské výšky kolísají mezi 375 až 440 m, je podnebně příznivá, kdežto Šumava má podmínky drsnější, podobně jako východní okresy při Brdech, kde vegetační doba roční je proti Plzeňsku kratší o 14 dní. Ve většině okresů roční průměr teploty kolísá mezi 7,5 8 C, na Plzeňsku je téměř o stupeň vyšší než třeba na Klatovsku. Do kotliny této oblasti zasahují západní větry velmi příznivým vlivem. Ve vyšších polohách klesá roční průměr tepelný na 4 6,9 C. Srážkami je plzeňská pánev chudší, neboť spadne ročně jen 500-600 mm, na úpatí hor již 600-700, na Šumavě, ovocnářsky nevyužitelné, 1 000-1 200 mm. Brdy mívají ročně až 900 mm srážek. V kotlině prší nejvíce v červnu, kdežto leden a únor jsou nejsušším měsícem z celého roku. Vegetační údobí s teplotami nad 5 C trvá 154 dny v roce. Půdní poměry rovněž odpovídají poměrům klimatickým, neboť celá sušší pánev plzeňská poskytuje podmínky pro tvorbu hnědých půd lesních, jejichž profil je v počátečním stupni podzolizace. Půdy vzniklé na pleistocenních hlínách Plzeňska jsou hluboké a úrodné, kdežto na horninách a zemitých produktech permokarbonu jsou půdy minerálně chudší. Rovněž chudé jsou půdy vytvořené na algonkických břidlicích, jako těžké jílky na Rokycansku, Blovicku a Přešticku. Vyšší polohy mají půdy již patrněji vyluhované, se spodinami tužšími a málo provzdušněnými. Nepříznivě působí zejména železitost stmelených spodin, jaké se vyskytují zvláště v Podbrdsku. Pošumaví má středně těžké půdy jílovito-hlinito- -slídnaté s rulou jako mateční horninou a poněkud lepší půdy na amfibolitech. Půdy fylitové a svorové jsou zato minerálně velmi chudé. Nemajíce vápna, vyžadují všecky tyto půdy vydatného hnojení umělého. V okresích plzeňské pánve na hlubších půdách lze s úspěchem ovocnařit, stejně jako na úpatí Šumavy. Je přirozené, že stromy zde vyžadují pečlivého ošetřování, které je přední podmínkou úspěchu.

Jabloně Pro pěstování jabloní je převážná část regionu řazena do III. výrobní zóny, s pozvolným přechodem do II. výrobní zóny především kolem Spáleného Poříčí a samotného Nepomuku. Naopak v území navazujícímu na jižní hřbet Brd území přechází do IV. zóny. V rajonizaci prováděné v polovině třicátých let minulého století byly jako hlavní odrůdy doporučovány Croncelské, Řehtáč sudkovitý, Kardinál žíhaný, Matčino, Panenské české, Baumannova reneta, Boskoopské a Boikovo. Jako vedlejší odrůdy Průsvitné žluté, Astrachán červený, Charlamowski, Grávštynské, Gdánský hranáč, Landsberská reneta, Harbertova reneta, Parména zlatá, Malinové hornokrajské, Kožená reneta zimní a krajová odrůda Chodská reneta (Kamenický, 1933). Přibližně o dvacet let později, v rajonizaci z roku 1957, Kohout (1959) z pohledu krajského doporučuje tyto odrůdy: Boikovo, Boskoopské červené, Čistecké lahůdkové, Chodské, Jonathan, Landsberská reneta, Matčino, Panenské české, Parména zlatá, Průsvitné letní, Řehtáč sudkovitý, Vilémovo, Watervlietské mramorované, Wealthy. Pro území Nepomucka pak především: Matčino, Vilémovo, Wealthy a Chodská reneta. Pro území Spálenopoříčska: Matčino, Boskoopské červené, Vilémovo, o něco méně pak Wealthy a Chodskou renetu. Do vyšších poloh regionu pak byly doporučovány Chodská reneta a o něco méně Wealthy a Matčino. Jen pro srovnání uvádíme doporučení místního ovocnáře, učitele ze Spáleného Poříčí, Josefa Němečka, který v roce 1954 doporučoval městské radě vysadit do obecních sadů vysokokmenné jabloně odrůd Panenské červené, Baumanovu renetu, Landsberskou renetu, Červené tvrdé, Vilémovo, Jonathana, Hornokrajské malinové, Řehtáč sudkovitý a Strýmku. Šetření odrůdové skladby jabloní, které jsme prováděli, potvrzuje bezpochyby Kohoutovu (1959) poznámku o odrůdové rozmanitosti. Napočítali jsme na 55 odrůd jabloní, které se v regionu pěstovaly. Není se čemu divit, vždyť se jednalo o předmět lidské činnosti, který v té době prakticky nebyl nikterak řízen či usměrňován, uvědomíme-li si, jakým způsobem docházelo k výsadbám a šíření jednotlivých odrůd. Zapomenout nesmíme ani na to, že zahradníci a pěstitelé jsou přirozeně lidé, kteří rádi experimentují a zkouší nové věci. Nebudeme-li tedy ovocnářství regionu posuzovat z pohledu produkčního či hospodářského, můžeme optimisticky hovořit o bohaté rozmanitosti pěstovaných odrůd jabloní. 11

Přesto je možné některé odrůdy označit za hlavní či v regionu nejoblíbenější a bez nadsázky bychom mohli tvrdit, že se pěstovaly v každé druhé zahradě. Nejčastěji to bylo Panenské české, Matčino a Řehtáč soudkovitý, později si svoji značnou oblibu získal Spartan. O něco méně, přesto však poměrně časté bylo pěstováno Průsvitné letní, Malinové hornokrajské, Parména zlatá a Kožená reneta. V případě odrůd Panenské české, Matčino i Řehtáč soudkovitý lze konstatovat, že jejich doporučení Kamenickým (1933) i Kohoutem (1959) se shoduje se zkušenostmi pěstitelů v regionu, a lze je tudíž považovat za lokálně prověřené odrůdy. Obdobné můžeme uvést, ovšem při plném vědomí, že se jedná o něco méně vhodné odrůdy, o Průsvitném letním, Parméně zlaté, Boskoopském, Boikovu, Čisteckém lahůdkovém, Chodské renetě či Vilémovu. Jen pro úplnost uvádíme další odrůdy, které se pěstovaly, i když již v menším rozsahu - a v některých případech se mohlo dokonce jednat jen o pár jedinců v celém regionu: Albrechtovo, Ananasová reneta, Astrachán bílý i červený, Aurálie, Banánové zimní, Baumannova reneta, Bláhovo oranžové, Boikovo, Boskoopské, Cornwalské hřebíčkové, Coxova reneta, Croncelské, Čistecké lahůdkové, Gascoygneho šarlatové, Hájkova reneta, Charlamowski, Chodská reneta, James Grieve, Jonathan, Kardinál žíhaný, Lebelovo, Nebílovský sklenáč, Mac Inthosh, Malinové holovouské, Oldenbury, Ontario, Parkerovo, Princ Albert, Rubín, Signe Tillisch, Stark Earliest, Strýmka, Sudetská reneta, Šampaňská reneta, Švýcarské oranžové, Ušlechtilé žluté, Vilémovo, Wagenerovo, Zvonkové. Výčet jistě není úplný s ohledem na pěstovaný odrůdový sortiment regionu, je pouhým výsledkem sběru informací u celkem asi 30 pěstitelů. Budeme-li dnes přemýšlet o extenzivních výsadbách jabloní, je potřeba si uvědomit, že se bude jednat o ovocnaření s nízkou úrovní agrotechniky. Je-li navíc naším prvořadým účelem sklizeň a upotřebení plodů a nejen krajinářské hledisko, musíme dbát pečlivě na výběr odrůd odolných především k houbové strupovitosti jabloně, která dokáže v některých letech sklizeň zcela znehodnotit. Netřeba však uvažovat, že by bylo nutné do extenzivních výsadeb používat jen odrůdy staršího data původu vzniku. Což je navíc mnohdy zavádějící fakt, uvážíme-li, že v současné době celosvětově ve velkém rozsahu pěstovaná odrůda Golden Delicious byla objevena coby náhodný semenáč již v roce 1890, zatímco například odrůda Sudetská reneta byla vyšlechtěna v roce 1894 a Boskoopské červené až v roce 1934. Snad jediný problém využití rezistentních odrůd v extenzivním ovocnářství lze spatřovat v tom, že se tyto odrůdy běžně extenzivně nepěstují, nejsou proto v tomto směru tolik prověřené časem. Ovšem s velkou pravděpodobností lze předpokládat, že odrůdy velkoplodé, s dobrou samoregulací plodnosti, tj. nevyžadující umělou probírku plodů, budou do extenzivních výsadeb vhodné. Za takové odrůdy je možné považovat kupříkladu odrůdy Hana, Nabella, Produkta, Angold, Topaz, Rubinola, Goldstar, Melodie, Karmína, Jarka, Selena a další (Boček, 2004). Pro doplnění uvádíme základní popis vybraných pěstovaných odrůd dle Kamenického (1933,1957), Říhy (1924, 1937), Bočka (1953) a Bočka (2009) se zajímavými postřehy místních pěstitelů ovoce Miloslava Pilze, Václava Bílka a Antonína Kaliny.

Odrůdy letní Průsvitné letní (skleněné) Astrachán červený Charlamowski (Borovinka) Průsvitné letní (skleněné) je odrůda pocházející zřejmě z Pobaltí, která se u nás hojně rozšířila ve všech jen poněkud vhodných jabloňových půdách a polohách, chráněných před ostrými větry. Stromy nevelikých korun jsou nenáročné, plodí velmi záhy, pravidelně a hojně. Odrůda je výborným opylovačem jiných odrůd jabloní a někdy, podle místních podmínek vegetačních, bývá samosprašná, nelze na to však spoléhat. Ovoce uzrává již koncem července a počátkem srpna, je čistě bělavě žluté, vábného vzhledu. Protože je choulostivé na omačkání, vyžaduje opatrnost při sklizni. Tato odrůda by neměla nikde chybět jako hodnotná náhrada Astrachánu bílého. Astrachán červený je odrůda ruského původu o stejné pěstitelské náročnosti jako Průsvitné žluté. Stromy tvoří objemnou a rozložitou korunu. Odrůda je cizosprašná a zároveň dobrým opylovačem. Úrodnost je velmi uspokojivá. Ovoce tvaru téměř kulovitého je krásně červeně pruhované, bělavě tečkované s modravým nádechem. Uzrává počátkem srpna a vydrží po sklizni 2 3 týdny. Na dopravu není zvláště choulostivé. Je lákavé chutí i svěží barvou. Charlamowski (Borovinka) pochází z Ruska. Snese výborně i vyšší polohy. Nenáročné stromy s menšími korunami mívají větve přetížené úrodou plodů, a nehodí se proto do stromořadí. Tato odrůda je cizosprašná, ale je zároveň dobrým opylovačem. Ovoce prostřední velikosti a tvaru mírně zploštělého zraje od poloviny srpna, je kyselejší než většina jiných odrůd, zato způsobilé i k daleké dopravě. Na trhu je lákavé živým a výrazným proužkováním, jímž se odlišuje od ostatních jablek. 13

Odrůdy podzimní Croncelské Řehtáč sudkovitý Kardinál žíhaný (Šálové) Croncelské je odrůda vypěstovaná původně ve Francii. Stromy přestály znamenitě mrazovou kalamitu v roce 1929, nejlépe ze všech význačných tržních odrůd. Jsou otužilé i proti chorobám a vhodné do vyšší polohy. Zprvu vznosné koruny při počínající plodnosti, která nastává poměrně záhy, poněkud klopí spodní větve. Květy jsou cizosprašné a skýtají hojnost plodného pylu jiným odrůdám. Větší, ve zralosti krásně žluté ovoce vyniká velmi lahodnou, sladce navinulou chutí, objevujíc se na trhu od počátku září. Mnohdy vydrží do Vánoc. Vyžaduje pečlivé balení při zasílání. Zkušenosti místních pěstitelů naznačují, že sklizeň je vhodné provádět začátkem září a ovoce je skladovatelné do konce října. Z toho důvodu je možné považovat je spíše za odrůdu letní. Výborné je na moštování. Řehtáč sudkovitý je původu neznámého. Stromy si libují v chladnějším a vlhčím podnebí, byť i v poloze značně vysoké. Starší koruny bývají až převislé. Je dobrým opylovačem, tato odrůda však sama vyžaduje rovněž cizího opylení. Pro polohy příliš větrné se nehodí. Ovoce převážně sudkovitého tvaru bývá nadprostřední velikosti, červené, mramorovaně pruhované, kořenité, velmi dobré až výborné chuti. Uzrává koncem září a vydrží asi dva měsíce. Dopravu snáší bez újmy. Ve vyšších polohách bývají plody zvláště krásné. U nás se pěstovaly dvoje, jedny byly letní a druhé raně zimní. U raně zimních se ve zralosti uvolňují v jádřinci semena, která pak chrastí. Kardinál žíhaný (Šálové) je neznámého původu. Stará a populární odrůda je obrem mezi jabloněmi a má se sázet v souvislých sadech na 14 až 18 m od sebe. Stromy se tudíž nehodí ani do stromořadí. Výborně se však uplatní na mírných, hlinitých svazích. Sama tato odrůda je špatným opylovačem, počíná rodit později a rodí ob rok hojně. Ovoce sklizené koncem září vydrží až 3 měsíce, v dobré ovocné komoře i déle. Plody jsou veliké, žluté, krásně žíhané, vonné, chuti příjemně navinulé, tvaru velmi nestálého, vždy však jsou tupě žebernaté. Dopravu snášejí dobře a jsou oblíbeny především ke kuchyňskému zpracování jako typ závinových jablek. 14

Odrůdy zimní Matčino Parména zlatá Malinové hornokrajské Matčino pochází z Ameriky. Stromy skromnějšího vzrůstu a velmi uspokojivé plodnosti vyžadují dobré půdy. Proti chorobám jsou značně otužilé. Opylovací schopnost není dosud bezpečně posouzena. Ovoce prostřední velikosti je mírně oble kuželovité, stejnoměrně vyvinuté, převážně pěkně červené, s dužninou velmi jemnou, žlutou, aromatickou, chuti výborné, ač význačněji sladké než většina odrůd jiných. Při dobré šťavnatosti se dá uchovat přes únor, jsouc poživatelné od listopadu. Dopravu snáší bezvadně. Po roce 1925 se počalo, zejména v českých zemích, velmi hojně šířit. Aby byla jablíčka chutná, je nutné je nechat co nejdéle na stromě, aby se u nich vytvořilo červené líčko. To znamená, že se plody neotrhají najednou, ale že se trhají postupně. Naposledy plody ze severní strany, kam jde méně slunce, jinak jsou horší kvality. Parména zlatá je prastará odrůda neznámého vzniku, v Evropě značně rozšířena. Jakkoli roste i v chudších půdách, mají se jí věnovat jen stanoviště půdně i polohově nejlepší. Strom i ovoce značně trpí chorobami, pro úrodnost i jakost plodů je však tato odrůda dosud všude oblíbena. Vznosné koruny umožňují výsadbu stromů i v úzkých stromořadích. Starší stromy lze účelně zmladit seřezáním větví. Náleží k nejlepším opylovačům ostatních odrůd, již proto je ve větších výsadbách téměř nepostradatelná. Ovoce je sice menší, ale v dobrých půdách i nadprostřední velikosti, tvaru pravidelného, nízce kuželovitého, barvy žluté, živě proužkované. Dužnina jemně chruplavá má zvláštní, velmi lahodně kořenitou chuť. Plody dozrávají od listopadu a vydrží, dobře uchovány, až do ledna. Dopravu snášejí výborně. Přestože naše podmínky pro její pěstování nejsou ideální, dozrává do dobré kořenité chuti a navíc není známo, že by zde trpěla strupovitostí. Malinové hornokrajské je odrůda původu pravděpodobně holandského. Stromy značně otužilé i úrodné prospívají i ve vyšších polohách, vyžadují však všude dobré půdy. Tvoří mohutné koruny. Opylovací schopnost není dosud prozkoumána. Ovoce prostřední velikosti je barvy tmavě červené až rudě fialové, lákavě ojíněné, výborné, kalvilovité chuti. Jakkoli vydrží do dubna, ztrácí nezřídka šťavnatost (moučnatí), a tím i výbornou chuť, již od ledna, není-li ovocná komora dostatečně vlhká a chladná. Nenáročná tato odrůda, na trhu velmi hledaná pro krásný vzhled a znamenitou chuť, zasluhuje hojného rozšíření. Zkušenosti pěstitelů potvrzují, že malináče z našich podmínek vydrží poměrně dlouho, ovšem udržují si i sklon k moučnatění. 15

Chodská reneta Panenské české Kožená reneta Chodská reneta je původní odrůda z Domažlicka. Dospělé stromy tvoří mohutné až rozkleslé koruny, jsou úrodné a uspokojují zcela i ve vyšších územích, neboť nemají ani na půdu zvláštních nároků. Schopnost opylovací nebyla dosud rozpoznána. Ovoce prostřední a vyrovnané velikosti je barvy žluté, téměř na všech plodech zčásti zastřené tlumenou, souvislou červení. Bělavě žlutá dužnina je chuti ostřeji navinulé, lehce příjemně kořenité. Tato krajově oblíbená odrůda se dá uchovat v dobré ovocné komoře i dlouho přes březen. Panenské české je národní odrůda jabloně, jako kdysi bývalo Míšeňské. Stromy si žádají hluboké, živné a dostatečně vlhké půdy, neboť v polohách, byť jen občasně sušších, od počátku září spadá mnoho, často nejlepších plodů. Vznosný tvar koruny umožňuje pěstění i ve stromořadích. Prospívá nejlépe v otevřených, nikoli však větrných krajinách. Plodnost počíná záhy po výsadbě a je při střídání úrody vždy uspokojivá. Náleží k dobrým opylovačům. Krásně červené, bohužel přece jen poněkud drobné ovoce je třeba sklízet v polovině září. Dobře vyzrálá jablka vynikají osobitou chutí jemné, sladce navinulé dužniny, která bývá pod slupkou zarůžovělá. Na českých trzích je toto jablko vždy hledáno a u konzumentů velice oblíbeno. Dopravou netrpí. Uloženo vydrží i přes květen. Velkou výhodou této odrůdy je to, že poraněné plody nehnijí, poraněné místo pouze zkorkovatí. Kožená reneta zimní je stará odrůda francouzská. Stromy jsou vděčné za půdu výhřevnou a hlubokou, ale prospívají kupodivu místy i ve vyšších polohách, ovšem slunných, kde může ovoce dobře vyzrát. V těžkých, studených půdách stromy podléhají snadno rakovině. Plodí dosti záhy po výsadbě a vynikají dobrou úrodností, ač samy jsou špatným opylovačem. Vysazují se často na okraje jabloňových výsadeb, neboť jejich ovoce je nelákavého vzhledu. Plody sotva prostřední velikosti jsou mírně zploštěle kulovité, se slupkou špinavě zelenou a šedě korkovitou. Mají se česat co nejpozději a ukládat v dostatečně vlhké ovocné komoře, v níž vydrží do května. Většina předčasně sklizených nebo špatně uložených plodů již od ledna počíná vadnout, čímž ztrácí mnoho na ceně. Lehce nazelenalá dužnina je hustá, křehká, výborné renetovité chuti. Plody uzrávají od prosince. 16

Boskoopské Boikovo Strýmka Boskoopské pochází z Holandska. Stromy si libují jen v živných, vlhčích půdách a slunných polohách. Plodit počínají značně pozdě, plodnost bývá nepravidelná a nestálá zvláště tam, kde není vhodných opylovačů, k nimž možno řadit Parménu zlatou, Baumannovu renetu, Charlamowski, Ananasovou renetu, Ontario. Boskoopské je samo špatným opylovačem. Veliké, porezavělé, žluté a na slunci začervenalé ovoce tvaru mírně žebernatého náleží k nejlepším našim odrůdám jablek. Hustá, žlutavá dužina má výtečnou, sladce renetovitou chuť. Pozdě sklizeno uzrává od konce prosince a vydrží přes květen. Dopravou nikterak netrpí. Pěstovaly se žlutá a červená mutace. Nebyly tak šťavnaté, proto se výborně hodily na sušení křížal. Boikovo vzniklo v Evropě, ale bližší původ není znám. Stromy jsou velmi otužilé a hodí se i na místa nechráněná, do poloh větrných, kde půda jen poněkud vyhovuje. Někde trpí padlím jabloňovým. Plodí poměrně záhy po výsadbě a potom vždy střídavě velmi hojně. Náleží k dobrým opylovačům. Krásně žluté ovoce s červenou tvářinkou, mnohdy nápadně žebernaté v kališní polovině, je velmi trvanlivé a vydrží až do června. Dužnina je prostě sladce navinulá, s lehkou kořenitou příchutí. Původ není přesně znám, pochází pravděpodobně z Porýní. Pro široce rozložené koruny dospělých stromů je tato odrůda vhodná jen do polních sadů, svažitých pastvin a do odlehlých stromořadí. Stromy prospívají v průměrných i chudších půdách, nesnášejí však místa zamokřená nebo suchá. Rostou zdravě a jen strupovitost postihuje někdy listy, nikdy plody. Odrůda se výborně osvědčila v mrazových letech. Pozdější plodnost je vyvážena pravidelnou a stálou úrodností. Pokud se chuti týče, je toto jablko méně cenné, proto bylo užíváno spíše v kuchyni, než k přímé konzumaci. Bez nesnází se ovoce uchová i přes červenec. 17

Slivoně Asi nejlepší podmínky v regionu by mohly být pro pěstování slivoní, přesto i zde patří většina regionu do III. výrobní zóny, přičemž území Spálenopoříčska již zasahuje do II. zóny. A opět zde musíme počítat se IV. výrobní zónou v území navazujícím na jižní hřbet Brd. Že se zde švestky hojně pěstovaly, dokládají občasné záznamy v místních kronikách, které uvádí počty pěstovaných ovocných stromů a keřů. Švestky v nich vždy spolu s jabloněmi zaujímají první místo. V měcholupské kronice kronikář Josef Štolba roku 1935 uvádí: Statistický úřad v Praze nařídil provésti soupis ovocných stromů a keřů dle stavu ze dne 1. května. Soupis proveden proto, by zjištěno bylo, v jakém stavu jest u nás ovocné stromoví, které v hrubé zimě v roce 1929 velmi utrpělo. V Měcholupech bylo napočítáno celkem 3 749 ovocných stromů, z toho bylo: švestek 1894 stromů, jabloní 808 stromů, hrušní 405 stromů, třešní 355 stromů, višní 129 stromů, sliv 116 stromů, ořešáků 41 stromů, meruněk 1 strom a dále 101 keřů, rybízů 40 a angreštů 61 keřů. O necelých 20 let později v roce 1953 uvádí kronikář Josef Němeček obdobný soupis ve Spáleném Poříčí: Spočteno bylo 10 601 ks ovocných stromů, z toho 4001 jabloní, 763 hrušek, 3939 švestek, 223 sliv, 18 ringlí, 10 meruněk, 1239 třešní, 343 višní, 2 broskvoně, 5 mirabelek, 9 blum, ořechů vlašských 49 a keřů 1036, z toho angreštu 370, rybízu 576, lísek 66, moruší 1 a malin 23. Švestky se skutečně hojně pěstovaly, hlavně ty pravé domácí, potvrzuje Marie Kroupová z Prádla. Rostly jak v zahradách, tak u cest i na mezích. Když jsme jezdili hospodařit na naše pole k Novému rybníku, všude na mezích jich rostla spousta. Stromům se až ohýbaly větve pod tíhou plodů. Pamatuji si, že jsme je trhali rovnou do vozíku. Dali jsme po stranách prkna a trhalo se. Pak se objevila virová nákaza šárky a přišlo nařízení všechny švestky porazit. Tím byl jejich počet silně zredukován. Ale ten, kdo je nepokácel, udělal dobře. Šárka se na nich sice stále vyskytuje (tak u 15 % plodů), ale kvalitou a chutí se domácí švestce nemohou ostatní švestky rovnat. V rajonizaci Kamenický (1933) doporučuje následující odrůdy švestek: Černošická, Esslingenská, Zimmrova, Wagenheimova, Bühlská, Domácí velkoplodá, do vyšších poloh jen Zimmrova, Wagenheimova, Bühlská, Domácí velkoplodá. Slívy, renklódy, mirabelky: Úrodná raná, Mirabelka raná, Malvazinka, Ontario, Zelená renklóda raná, Althanova renklóda, Mirabelka nancyská, do vyšších poloh jen Ontario a Zelená renklóda raná. Z pohledu krajského jsou Kohoutem (1959) v rajonizaci z roku 1957 doporučovány odrůdy (švestky a pološvestky): Bühlská, Domácí velkoplodá, Klatovská raná, Lützelsachsenská, Wangenheimova, Zimmrova. U renklód, slív a mirabelek: Althanova renklóda, Bryská, Malvazinka, Mirabelka nancyská, Oullinská, Zelená renklóda. Pro území Nepomucka, ale obdobně vlastně i pro území Spálenopoříčska pak ze švestek a pološvestek doporučuje jednoznačně domácí a vybrané typy. Pro renklódy, slívy a mirabelky: Zelenou renklódu a Althanovu. 18

Domácí švestka Zimmrova Wagenheimova Pěstuje se od pradávna v jižní a střední Evropě. Naše Domácí švestka se od nepaměti pěstuje z tak zvaných odkopků, to je kořenových odnoží, jaké všude vidíme pod staršími švestkovými stromy v sadech, zahradách i stromořadí. Plody stromů vyrostlých z těchto odkopků mají dužninu výborné kvality, bývají však často drobné. Domácí švestky se vyskytují téměř v každém kraji a každé obci. Tyto variety jsou zpravidla dokonale přizpůsobeny místním přirozeným poměrům, půdě i podnebí, kdežto v poměrech odlišných často úplně zklamou. Domácí švestky se vysazují na všechna stanoviště, kde jen může ovocný strom růst, často i do půd suchých, pro švestku naprosto nevhodných. České švestky mívaly i v zahraniční dobrou pověst, pro znamenitou jakost dužniny. V kořenité, výborné chuti nebyly švestky dosud jinými peckovinami překonány. Matečný strom vyrostl na vinici L. Zimmera nedaleko obce Bühl v Bádensku. Tato velmi plodná odrůda vyžaduje půdy obdělávané a dobře hnojené, aby poskytovala dostatečně veliké ovoce. Proti Domácí švestce má vzrůst poněkud skromnější. Plodí velmi brzy, pravidelně a skýtá obrovské sklizně. Hodí se, vzhledem ke krátké době nutné k dozrání ovoce, i do poloh vyšších, kde podzimní švestky již nedozrávají. Drobnoplodé a neúrodné švestky lze úspěšně přeroubovat touto plodnou odrůdou. Matečný strom vyrostl v zahradě komořího Wagenheima v osadě Beinheim u Gothy v Německu. V obdělávaných půdách rodí tato jinak skromná odrůda ovoce větší než v suchých stanovištích, pro něž se proto nedoporučuje. Bujným vzrůstem předčí i Domácí švestku a vytváří vysoké, později mírně rozložité koruny na pěkných, přímých kmenech. Neobyčejná a stálá úrodnost zaviňuje poměrnou drobnost plodů. Plodit začíná tato typicky samosprašná odrůda záhy po výsadbě. V květu je značně otužilá, i v zimách s velkými mrazy obstála celkem bez pohromy. 19