Mladohradištní sídliště v Bořitově v kontextu raně středověkého osídlení Boskovické brázdy

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Archeologie Dagmar Straňáková Mladohradištní sídliště v Bořitově v kontextu raně středověkého osídlení Boskovické brázdy Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: doc. Mgr. Jiří Macháček, Ph.D. 2009

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Filozofické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 20. 5. 2009 -----------------------------------------

Poděkování Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce doc. Jiřímu Macháčkovi za odborné vedení a vzácné rady při psaní. Dále PhDr. Rudolfu Procházkovi, který mi poskytl nejen vlastní materiál, deskripční systém brněnské keramiky, ale i několik odborných konzultací a pomohl mi s roztříděním keramického materiálu. Mnoho díků patří i PhDr. Antonínu Štrofovi, který mi povolil zpracovat jeho výzkumy a poskytl mi cenné informace nejen o jeho výzkumech, Bořitově, ale i o celém regionu. Poděkování si zaslouží i Mgr. Lada Šlesingerová a Mgr. Zuzana Pančíková z Muzea Boskovicka za zapůjčení sbírek a ochotné jednání. Dále chci poděkovat Mgr. Gábině Dreslerové za odborné určení kostěné industrie, Mgr. Lukáši Krmíčkovi za odborné určení kamenné industrie a PhDr. Jiřímu Doleželovi za konzultaci a informace k raně středověkému osídlení. Velké poděkování patří i mým rodičům a mému příteli, kteří mě při studiu podporovali nejen finančně, ale hlavně psychicky. Závěrem bych chtěla poděkovat všem, kteří mi jakýmkoliv způsobem pomohli. Všem výše zmíněným děkuji za spolupráci, čas a pomoc!

Obsah 1. Úvod... 5 2. Mladohradištní období... 7 2.1. Charakteristika... 7 2.1.1. Z historického hlediska... 7 2.1.2. Z archeologického hlediska... 9 2.2. Keramika mladohradištního období... 11 2.2.1. Materiál... 12 2.2.2. Technologie výroby... 14 2.2.3. Typy nádob... 14 2.2.4. Části nádob... 19 2.2.5. Výzdoba... 19 2.2.6. Značky na dnech... 20 3. Lokalita Bořitov... 22 3.1. Lokalizace... 22 3.2. Přírodní prostředí... 22 3.3. Dějiny bádání... 22 3.4. Raně středověké osídlení na území Bořitova... 24 3.5. Přehled mladohradištních nálezů na katastru obce Bořitov... 25 3.6. Deskriptivní systém keramiky... 30 3.7. Postdepoziční činnost a problematika intruzí... 37 3.8. Keramika... 51 3.8.1. Počty fragmentů a hmotnosti... 51 3.8.2. Fragmentarizace keramiky a způsob exploatace... 56 3.8.3. Materiál... 58 3.8.4. Kvalita výpalu, sendvičový efekt... 61 3.8.5. Druhy nádob... 62 3.8.6. Kategorie fragmentů... 65 3.8.7. Typ a tvar okrajů... 66 3.8.8. Výzdoba... 73 3.8.9. Značky na dnech... 79 3.8.10. Zvláštní keramické tvary... 80 3.8.11. Zhodnocení keramiky... 82 3.9. Ostatní nálezy... 97 3.9.1. Osteologický materiál... 97 3.9.2. Mazanice... 100 3.9.3. Kamenná industrie... 102 3.9.4. Kamenné brousky... 105 3.9.5. Štípaná industrie... 108 3.9.6. Železná industrie... 108 3.9.7. Uhlíky... 110 3.9.8. Bronzové předměty... 111 3.9.9. Sklo... 111 4. Raně středověké osídlení Boskovické brázdy... 112 5. Závěr... 116 6. Literatura a prameny... 118 7. Seznam zkratek... 122 8. Seznam příloh... 123

1. Úvod V této bakalářské diplomové práci vyhodnocuji archeologický materiál, který mi byl zapůjčen Mgr. Ladou Šlesingerovou a Mgr. Zuzanou Pančíkovou z Muzea Boskovicka v Boskovicích. Archeologický materiál pochází z výzkumů a sběrů z Bořitova z několika poloh: školka, u Plhoňů (u Skupců), Ekobioprogres, farský kopec, Záhumenky, sběry ze zahrady Kučery, sběry z výkopů mezi Petrákovými a Janíčkovými a při stavbě domu O. Petráka. Jde především o staré výzkumy ze 70. a 80. let 20. století a jeden nový výzkum provedený v roce 1993. Téměř všech výzkumů se zúčastnil PhDr. Antonín Štrof. Jeden soubor keramiky mi zapůjčil i PhDr. Rudolf Procházka, který na této lokalitě dělal náhodný povrchový sběr. V archeologickém materiálu výrazně převládá keramika datovaná do mladší doby hradištní. V nálezech se objevily i jiné předměty, jako např. kamenná industrie, osteologický materiál, mazanice, kusy železných předmětů atd. Hlavním tématem práce je vyhodnocení všech keramických souborů. Tyto soubory pak následně zpracuji do databáze a pokusím se shrnout získané poznatky. Protože v jednom případě se v materiálu objevily zlomky pravěké a středověké keramiky, zmínila bych se také o intruzích a jejich problematice. Tento proces se pokusím aplikovat na jedné z tratí, a to sice na trati Ekobioprogres. Kromě keramiky se pokusím podat stručný přehled o dalších nálezech. Kromě keramiky a jejího zpracování bych se chtěla zaměřit na samotnou mladší dobu hradištní z pohledu charakteristiky keramiky. Tuto kapitolu zařazuji do své práce z důvodu, že tato fáze slovanského osídlení je na Moravě často opomíjena. Faktem zůstává i to, že toto období je v literatuře zpracováno pouze tematicky, nikoliv komplexně. Velká pozornost je věnována pouze 10. století, a to přesně zániku Velké Moravy a povelkomoravskému období. V Čechách je oproti Moravě situace jasnější a lépe propracovanější. Závěrem bych chtěla věnovat pozornost slovanskému osídlení tohoto regionu, respektive území Boskovické brázdy. Zde se pokusím nastínit to, že slovanské období se v tomto regionu pozvolna vyvíjelo. Chtěla bych hlavně zdůraznit, že mladší doba hradištní byla pojítkem mezi slovanským obdobím a vrcholným středověkem. V práci budu vycházet hlavně z odborných článků věnujících se především mladohradištnímu období. Při práci s keramikou budu čerpat hlavně z článků a publikací B. Dostála, V. Goše, J. Macháčka, Vl. A R. Nekudových, R. Procházky a Č. Stáni. Keramický soubor se pokusím rozdělit podle deskripčního systému od R. Procházky, který byl vytvořen na základě popisu brněnské středověké keramiky. Tento systém, postavený na brněnské keramice, R. Procházka se svými kolegy rozpracoval a dodnes stále doplňuje. Tím vznikl 5

univerzální systém pro mladohradištní a středověkou keramiku. Při zpracování ostatních témat mé práce budu vycházet hlavně z článků a ústních výpovědí A. Štrofa a R. Procházky, kteří Bořitov a celý region velmi pozorně sledovali a zkoumali. V oblasti intruzí se zaměřím především na studie E. Kazdové, M. Kruťové, M. Kuny, J. Rulfa a S. Vencla. Při zpracování historie osídlení Bořitova a celého regionu budu vycházet z článků V. Souchopové, J. Nekvasila, R. Procházky, A. Štrofa. Při zpracování osídlení nemohu opomenout ani zmínku o Trstenické stezce, která tímto regionem procházela. Na konci celého procesu očekávám, že vznikne práce podávající stručný přehled o celé etapě mladší doby hradištní na katastru obce Bořitova. 6

2. Mladohradištní období Pro periodické zařazení tohoto období je nutné zmínit, že jde o období raného středověku. Jedná se hlavně o období Slovanů, kteří na našem území hráli důležitou roli a měli velký vliv pro náš další historický vývoj. Raný středověk se dělí do několika období, která však nemají pevná ukotvení začátku a konce jednotlivých etap. Mnoho badatelů se dodnes pře o stanovená období a jejich chronologii. Vzniklo několik periodizací. V dnešní době platí schéma navazující na trojdobý periodizační systém J. Eisnera. Ten použil pro slovanské období termín hradištní doba, kterou rozdělil na starší, střední, mladší. Tento systém doplnila později D. Bialeková o časně slovanské období (Bialeková 1980, 213 216). Dnes je tedy všeobecně uznávaný tento periodický systém i s orientačním chronologickým zařazením (Lutovský 2001, 235): 1. Časně slovanské období příchod Slovanů 600/650. 2. Starší doba hradištní 600/650 800. 3. Střední doba hradištní 800 950. Jde o období Velké Moravy a počátků českého státu. 4. Mladší doba hradištní 950 1150 (1200). Datování mladší doby hradištní se ustálilo na léta 950 1200. R. Snášil (Goš 1977, 291) pak dále rozděluje mladší dobu hradištní, ze které vyčleňuje a navrhuje další stupeň pozdní dobu hradištní. Tu datuje do let 1200 1250. Mladohradištní období zahrnuje dobu existence českého státu za vlády přemyslovských knížat (Lutovský 2001, 235). 2.1. Charakteristika Mladohradištní období se vyznačuje pádem a rozpadem moravské říše, která je velmi známá jak vědecké, tak i široké laické veřejnosti. Jedná se o stát Velká Morava, jehož největší rozkvět spadá pod vládu schopného knížete Svatopluka (871 894). Z písemných pramenů máme jen velmi málo informací o situaci na Moravě v době po pádu Velké Moravy až do doby připojení k přemyslovskému státu, které proběhlo někdy v letech 1019/30. 2.1.1. Z historického hlediska Svatopluk dokázal, že je schopný a silný panovník. Avšak ani jeho silná osobnost nedokázala zaručit stabilitu státu. Po jeho smrti došlo k pozvolnému rozpadu říše. Od moravské části se odpojuje Panonie a záhy i Čechy. 7

Na Moravě byla situace poněkud komplikovanější. Po smrti Svatopluka nastoupil na trůn jeho syn Mojmír II. (894 906). I když se ubránil východofranským vpádům, dostala se Morava pod vliv starých Maďarů 1, a vyčerpaná společnost začala propadat pohanství. Mojmírův pokus o záchranu říše byl však neúspěšný. V roce 903 nebo 904 utrpělo vojsko velkou porážku od Maďarů. Došlo ke zpustošení moravských hradišť. Prameny dokonce hovoří o vylidnění Moravy (Čornej 1993, 31, Třeštík 1997, 285 287). Ale tento argument je vyvrácen dalším názorem. Po rozpadu Velké Moravy se osídlení pod vlivem politických i vojenských událostí 10. století přesunuje do bezpečnější lesní a kopcovité oblasti jihozápadní Moravy a okrajů Drahanské vrchoviny. Na Střední Moravě i v Hornomoravském úvalu pokračuje plynulý vývoj od velkomoravského období do doby začlenění Moravy do rámce přemyslovského státu (Měřínský 1986, 68, Měřínský 2008, 7). Toto období často nese přívlastek temné. Důsledkem těchto událostí se jádro státního území rozpadlo a obyvatelstvo se vrátilo k předstátnímu stavu. Morava sice nebyla na rozdíl od Jižního Slovenska bezprostředně Maďary ovládnuta, zanikla však vláda dynastie a rozpadla se církevní organizace (Čornej 1993, 32; Třeštík 1997, 287). Politické, kulturní a hospodářské centrum bylo přesunuto na západ do Čech, kde bylo lépe geograficky chráněno horami. V roce 955 proběhla bitva na Lechu a došlo k uklidnění poměrů. Byly zastaveny maďarské kořistnické vpády, které sužovaly celou střední i západní Evropu. Morava si udržela samostatné postavení i přes to, že vznikl nový český i uherský státní útvar a Východní bavorská marka (Měřínský 2008, 8). V druhé polovině 10. století se situace na Moravě komplikuje. Moravské území se stává prostorem, kam expandovaly a kde se střetávaly mocenské zájmy všech tří v sousedství vznikajících státních útvarů: přemyslovského v Čechách, piastovského ve Velkopolsku a maďarského za řekou Moravou (Jan 2005, 19). Tuto situaci, podle některých badatelů, využil Boleslav I. (935 972) a připojil Moravu až po řeku Váh ke svému knížectví. Další změna nastává za vlády Boleslava III. ( 999 1002, 1003 1037). Ten už nedokáže čelit expanzivní politice polského krále Boleslava Chrabrého (922 1025), který využil neurovnaných poměrů v Čechách. Zanedlouho potom, co dobyl Krakovsko, se nakonec zmocnil i Moravy. Dynastie Piastovců vládla na Moravě až do let 1019/1030. V těchto letech byla totiž definitivně polská vojska knížetem Oldřichem (1012 1034) z Moravy vyhnána. I když se o připojení Moravy k Čechám zasloužil Oldřich, obě země organizačně spojil až Břetislav I. (1035 1055) a jako první vládl tomuto území pevnou rukou (Žemlička 2002, 33). I když Morava byla spojena 1 Staří Maďaři byli v 9. století zaznamenáni v Karpatské kotlině jako nový kmen. O jejich pravlasti se vedou četné diskuze. Většina badatelů zastává názor, že jde o kmen z oblasti středního Uralu, západní Sibiře a oblasti Baškirie na střední Volze (Měřínský 1986, 21). 8

s Čechami, představovala samostatný úděl, jakousi pohraniční marku s vojenským zaměřením (Měřínský 2008, 11). Z vojenských a částečně i kulturních důvodů zde vznikl východní (Olomoucko) a západní (Brněnsko) úděl. Z Brněnského údělu se později vyčlenilo Znojemsko. Tyto úděly spravovali potomci mladších bratrů Vratislava II. (1061 1092). Jejich vláda podléhala dohledu pražského knížete. Na Moravě přecházely úděly Přemyslovců dědičně z otce na syna. V Čechách u pražských Přemyslovců se tato dědičná linie na žádném území nevyskytovala. Právě pro svoji samostatnou vládu a vlastní dynastie vznikl konflikt mezi Prahou a moravskými úděly. Časté vpády Moravanů do Čech vrcholily poté, co se Čechové chtěli zbavit nepohodlného knížete a za pomoci Moravy ho nahradit knížetem jiným. Z mnoha vpádů do Čech pouze tři moravská knížata usedla na pražský trůn. Byl to brněnský Konrád I. (1092), Svatopluk z Olomouce (1107 1109) a znojemský Konrád II. Ota (1189 1191) (Měřínský 2008, 11 13; Žemlička 2002, 36). Už z výše zmíněného popisu je jasné, že v Čechách převládal v tomto období poněkud odlišný model vlády než v západních státech. Později vládu moravských údělníků vystřídalo markrabství. Průběh byl pozvolný. Učinil tak kníže Bedřich, který ustanovil svého nevlastního bratra Přemysla 2 zástupcem na Moravě a udělil mu roku 1179 hodnost markraběte. Vznikl tak trojstupňový model správy. Vrchní vládu na Moravě zajišťoval pražský kníže v zastoupení svého pověřence, který měl titul markraběte, a ten vládl údělníkům. Po současném vymření přemyslovského rodu v Olomouci, Brně i ve Znojmě se vlády na Moravě ujímají Vladislavovci 3. Roku 1197 se správy Moravy ujal Vladislav Jindřich. Tento správní systém pokračoval bez výraznější změny až do roku 1222, kdy Vladislav Jindřich umírá (Žemlička 2002, 581). Bouřlivý vývoj 13. století ve všech etapách života tehdejší společnosti znamenal proměnu raně feudálního knížectví ve stabilizovanou a hospodářsky vyspělou monarchii vrcholného středověku. Ve 13. století vládne dynastie Přemyslovců i na Moravě vždy pod vrchní vládou českého krále (Měřínský 2008, 13). Další vývoj Moravy nespadá do této práce. 2.1.2. Z archeologického hlediska Na Moravě máme málo hmotných nálezů z mladohradištního období. I přesto lze na základě nalezených předmětů materiální kultury i dalších indicií postihnout určité chronologické horizonty z 10. století na sídlištích a výjimečně na pohřebištích (Měřínský 1986, 19). 2 Jde o pozdějšího Přemysla Otakara I.. 3 Patří taktéž do dynastie Přemyslovců. 9

Prvním nálezem, kterým můžeme dokreslit historické hledisko mladohradištního období, jsou staromaďarské hroby s typickými artefakty nejen na území Moravy, ale i v přilehlých sousedních zemích. Největší výskyt staromaďarských hrobů je zaznamenán na jihozápadním Slovensku. Jde především o tyto lokality: Komárno, Čalovo, Sládkovičovo, Červeník, Hlohovec, Nitra, levice, Šaly (Ruttkay 2002, 183 184). Také v sousedním Rakousku došlo nedávno k unikátnímu objevu staromaďarského hrobu ve středu obce Gnadendorf, který leží poblíž Mistelbachu. Jde o polykulturní naleziště. V roce 2000 zde byl objeven staromaďarský hrob s lidským a koňským skeletem a dlouhými zbraněmi. Po důkladné analýze bylo zjištěno, že jde o pohřeb bojovníka s koněm z 10. století. Nejen čeští, ale i rakouští vědci spojují tento nález s moravským knížectvím a situací na Moravě na přelomu 9. a 10. století (Deim 2006, 217). Na Moravě máme zatím pouze jeden nález hrobu, a to na moravské hranici u Skalice. Hrob obsahoval kostry, lebku a kosti noh koně, dva železné třmeny, fragment železného udidla a při lebce pohřbeného železný kosočtverečný hrot střely s trnem. Jiné předměty, které bychom mohli spojit přímo se staromaďarskou periodou, nemáme. Pochyby vyvolává lokalita Bažantnice u Staré Břeclavi, kde je doloženo pohřbívání až do mladší doby hradištní. Další soubor nálezů staromaďarského původu mohou být tři mince nalezené západně od atria trojlodní basiliky 4 v Mikulčicích. Dalším dokladem, který je spojován s Maďary a Karpatskou kotlinou, je výzdoba sídlištní keramiky rádélkem, která je typická pro oblast Karpatské kotliny na přelomu 9./10. století a s největší pravděpodobností se tento prvek dostal i na Jižní Moravu. Výzdobu rádélkem na Moravě lze doložit do doby po polovině 10. století nálezem hrnce u IV. Kostela v Mikulčicích, nálezem keramického fragmentu s téže výzdobou na lokalitě Prosiměřice I, Kojetín, Brno Maloměřice. Další předměty, které mohou být chronologicky citlivé, ale často diskutabilní, jsou některé typy třmenů, udidel, hroty střel rombického tvaru s trnem na nasazení račiště, někdy i hroty rozeklané. Můžeme zde konkrétně jmenovat některé předměty: udidla se zaškrcovanými postranicemi nalezená na Troubelu, v jihozápadním podhradí Břeclavi Pohanska, v depotu v obj. 444 v Mikulčicích v prostoru VIII. Kostela. Hroty šípů rombického tvaru nacházíme na Moravě v Mikulčicích v prostoru vlastního knížecího hradu na Valech, na hradišti Petrova louka u Strachotína, na Pohansku u Břeclavi v mladších hrobech č. 20 a 275 kolem kostela i z prostoru velmožského dvorce posledně jmenované lokality (Měřínský 1986, 27 34). Dalšími doklady demonstrujícími moravský vývoj 1. poloviny 10. století mohou být archeologické výzkumy. Jde hlavně o odkryvy hradišť a pohřebišť. Právě v prvních třech až 4 Jde o III. kostel. 10

čtyřech desetiletích 10. století, tedy v době, kdy vymírala generace žijící na sklonku existence velkomoravského státu (vlastně v době jeho největšího rozmachu a pádu), se podle některých badatelů v hrobech objevují nejvyspělejší šperky. Postupně však procesy probíhající během 1. poloviny 10. století vedly ke ztrátě významu centrálních velkomoravských hradišť na Jižní Moravě a rustikalizaci celé kultury (Měřínský 1986, 34). Tento horizont se dá dobře vysledovat na některých kostelních hřbitovech ve velkomoravských centrech i na venkovských pohřebištích. Řada těchto pohřebišť pak končí v průběhu 1. poloviny 10. století a pouze některé z nich plynule pohřbívají až do 11. století, kdy se pak stávají řadovými mladohradištními pohřebišti. To se stává dokladem kontinuity vývoje a protiargumentem vylidnění Moravy při útocích Maďary. Horizont 1. poloviny 10. století lze zachytit na Pohansku u Břeclavi, v Mikulčicích na nejmladších hrobech kolem II. kostela, v Mikulčicích Těšících na venkovském pohřebišti, na terase mezi Mušovem a Pasohlávkami, ve Vícemilicích, v Horních Dunajovicích, na dvou hrobech z Hodonic na Znojemsku. Další pohřebiště horizontu 10. století lze předpokládat tam, kde jsou zachyceny hroby velkomoravského období a řadové hroby 11. a 12. století. Zde dochází k nárůstu nekropole. Může jít o tyto lokality: Mušov, Horní Dunajovice, Stará Břeclav, Dolní Věstonice Na pískách, Předmostí u Přerova, Držovice, Josefov, Prušánky, Nechvalín, Lužice, Holubice, Sady u Uherského Hradiště (Měřínský 1986, 34 42). Důležité poznatky byly objeveny při výzkumech opevněných center. Jde hlavně o řadu jihomoravských hradišť. Při výzkumech byly zjištěny stopy násilných zásahů do života společnosti obývající tyto lokality, požárové vrstvy a destrukce valových opevnění, nálezy železných předmětů, skupiny nádob atd. Většina depotů železných předmětů je datována do konce 9. a počátku 10. století. Patří sem nálezy z prostoru VIII. kostela v Mikulčicích, Starých Zámků u Líšně, Rajhradu, Petrovy louky u Strachotína (Měřínský 1986, 52 63). 2.2. Keramika mladohradištního období Mladohradištnímu období na Moravě, stejně jako studii keramiky z téže doby, bylo věnováno málo pozornosti. Systematickému zpracování brání jak neuspokojivý stav výzkumů, tak i zpřístupnění nálezů z těchto lokalit, na nichž byl proveden archeologický výzkum (Nekuda 1984, 23). Navíc na řadě hradišť z 11. 12. století nebyl nálezový materiál včetně keramiky řádně publikován nebo informace o keramice byly pouze informativní bez nějakého statistického vyhodnocení. 11

Při studiu slovanského materiálu na Moravě, zejména pak z 10. 12. století, vidíme, že se navzájem liší nádoby z různých regionů drobnými odchylkami v profilaci nádob, použitou surovinou k výrobě a případně variantami výzdob. Je však samozřejmé, že základní vývojové tendence u základních typů keramiky zůstaly zachovány na celé Moravě (Goš 1977, 291). Keramikou z mladohradištní doby se na severní Moravě nejvíce zabýval V. Goš (Goš 1977, 291 292; Nekuda R. 1984, 23). Na základě nálezů z Mohelnice a Želechovic vypracoval schéma, jehož základem byly čtyři základní skupiny: hrnce, zásobnice, mísy a technická keramika. Do různorodé skupiny pak zařazuje láhve, nádoby s cylindrickým hrdlem, kónické nádoby, pokličky a džbány. Statistické vyhodnocení provedl z rozdílu okrajových profilací nádob z nálezů v Mohelnici. Pozornost mladohradištní keramice věnovali i Vl. a R. Nekudovi (Nekuda R. 1984; Nekuda V. 1985; Nekudovi 1997; Nekuda V. 2000). Na docela početný soubor keramiky narazili při výzkumu ve Mstěnicích. Při tomto výzkumu bylo zjištěno intenzivní raně středověké osídlení, které probíhalo od počátku 9. 13. století. Na základě nalezeného materiálu vypracoval Vl. Nekuda vlastní typologii keramiky, kterou použil na této lokalitě. Této problematice se věnoval i R. Procházka (Procházka Štrof 1983, Procházka 1984, Procházka Peška 2007), který mi pomohl s určováním keramiky a zároveň poskytl vlastní materiál k mé práci. Určení a charakteristiku mladohradištní keramiky lze provést na základě absolutního a relativního datování. Některé zlomky nebo samotné kusy keramiky se podařilo absolutně datovat pomocí mincí, záušnic, železných předmětů nalezených v příslušném souboru. Keramický materiál z 11. 12. století datovaný mincemi pochází v podstatě z celého území Moravy (Nekuda 1984, 31). Důležitost mají i soubory, které pocházejí z mladohradištních opevnění. Tato opevnění ve větší míře nepřečkala 12. století. Nalezené soubory z hradišť Hrůdy u Sudoměřic, ze Spytihněvi, z Opavy Kylešovic, z Hradce u Opavy a z hradu Rokyten zatím částečně publikoval B. Novotný (Novotný 1970, 10; Nekuda R 1984, 27 30). Velký přínos pro poznání mladohradištní keramiky mají sídliště. 2.2.1. Materiál Materiál, který se používal na výrobu keramiky v tomto období, můžeme rozdělit do tří typů. Jedná se o keramiku tuhovou, netuhovou a keramiku z jemně plavené hlíny (Nekuda R. 1984, 44; Procházka Štrof 1983, 50). 12

Jedním ze stěžejních znaků této keramiky na Moravě je tuha 5 v její základní hmotě. Často je tento typ nazýván tuhová keramika. Problematikou tuhové keramiky se zabývá K. Černohorský. Ten nesouhlasí s obecně uznávanou teorií, že se tento typ keramiky na Moravě objevuje až po 10. století, ale s určitostí tuhovou keramiku zařazuje do 9. století a později vyslovil názor, že tento typ byl vyráběn už v 8. století (Nekuda R. 1984, 30). Keramika 11. století obsahuje zvláště vysoké procento tuhy. Výrazné užití tuhy v surovině vrcholí na přelomu 12. a 13. století. Jámy na zpracování tuhy byly objeveny V. Gošem v Mohelnici v areálu hrnčířských dílen a R. Snášilem v Záblacanech. Na jihozápadní a Jižní Moravě tvoří tuha základní hmotu mladohradištní keramiky a tuhová keramika byla nalezena ve Mstěnicích, na Kramolínském hradisku a v lokalitě Klášterka (Goš 1975, 338 340; Nekuda R. 1984, 30 31). Tuha tvořila charakteristickou složku hliněného těsta na celém území Moravy. Teritoriální rozšíření raně středověké tuhové keramiky se ve slovanském prostředí omezuje na území Moravy, Jižních Čech, jižního Polska, Rakouska, Bavorska (Nekuda R. 1984, 30). Otázka počátků slovanské tuhové keramiky na Moravě i v širší oblasti střední Evropy je tedy v odborných kruzích předmětem diskuze (Dostál 1994, 45). Tuhová keramika má zpravidla na vnější, ale někdy i na vnitřní straně jemný povrchový nátěr vypálený většinou do různých odstínů hnědé a šedé barvy (Nekuda 1984, 31). Tuha v keramice měla zabránit praskání nádob při pálení v pecích a při používání nádob u otevřených ohnišť. Tuha měla také tmelící funkci. Na počátku mladohradištní doby převažuje tuhová keramika, která s postupem času klesá, a v konečném případě se v nádobách vyskytují spíše nedrcená zrnka tuhy. Netuhová keramika se v tomto období vyznačuje příměsí písku a někdy i slídy. Tento typ keramiky, vyráběný z běžného hradištního těsta, byl nalezen v mladohradištní keramice na Pohansku u Břeclavi a na spytihněvském hradisku (Nekuda R 1984, 31, Procházka Štrof 1983, 50). Dalším typem je keramika z jemně plavené hlíny. V mladohradištním období je velmi vzácná a výskyt ojedinělý. Nálezy pocházejí z Hradce u Opavy, z hradiska v Opavě Kylešovicích, z hradiska Pohansko u Břeclavi (Nekuda R. 1984, 31). 5 Tuha ve slovanské keramice není žádné nóvum. Uplatnila se při výrobě keramiky už v průběhu pravěku a rané doby dějinné. První objev tuhové i tuhované keramiky byl v neolitické lineární kultuře. Další používání tuhy se projevilo v podobě ozdobného tuhování nádob v době halštatské, a to v kultuře velatické, podolské, slezské, v mladší fázi horákovské a platěnické. Tuha se používala i v laténském období a pak hojně ve slovanském prostředí. 13

2.2.2. Technologie výroby Výroba v tomto období se nijak neliší od výroby ze středohradištní doby hradištní. Keramika byla vyráběna nálepovou technikou a obtáčena na ručním kruhu za pomalé rotace (Goš 1977, 299; Macháček 2001, 22). Znakem této keramiky je i dobrý výpal. Barva povrchu po výpalu kolísá mezi šedou, hnědou až okrovou. Výpal byl prováděn v hrnčířských pecích. V Mohelnici došlo k průzkumu celého komplexu hrnčířských dílen ze 12. století (Goš 1977, 299). 2.2.3. Typy nádob Při rozdělení keramiky použijeme schéma V. Goše (Goš 1977, 291). Ten nádoby dělí do 4 skupin: hrnce, zásobnice, mísy a technická keramika. Dalším typem bude různorodá keramika, kam zařadíme láhve, nádoby s cylindrickým hrdlem, kónické nádoby, pokličky a džbány. Tvarová škála keramiky tohoto období na severní Moravě je o něco bohatší než na Jižní Moravě. Kromě typických tvarů můžeme na Severní Moravě nalézt například tyglíky, dyzny, zlomky pánví a láhve (Goš 1970, 43). Hrnce Jde o nejrozšířenější typ mladohradištní keramiky. Tvarem plynule navazují na hrnce středohradištního období. Výjimku tvoří pouze Olomouc, kde byly tvary hrnců poněkud dokonalejší. Tyto dokonalejší hrnce pocházely z dílen hrnčířů pracujících s vyspělejší technologií (Goš 1977, 293). Tělo hrnců má vejčitý, kulovitý nebo soudkovitý tvar. Jejich výška se pohybuje v rozmezí 10 22 cm. Podle velikosti průměru okraje byly nejrozšířenější hrnce střední velikosti (přes 50 %), zatímco malé a velké hrnce jsou zastoupeny stejnoměrně (asi 25 %) (Nekuda R. 1984, 33). Typickým znakem mladohradištních hrnců je podle R. Nekudy žlábkovité hrdlo, výrazně odsazené jak od těla nádoby, tak i od okraje. Předěl mezi okrajem a hrdlem tvoří obvodová lišta ve tvaru trojúhelníku (Nekuda R. 1984, 33). Podle V. Goše (Goš 1977, 293) má typický mladohradištní hrnec soudkovitý nebo vejčitý tvar, jednoduše zdobené, rovné dno často se značkou, hrdlo je dovnitř prohnuté a okraj různě profilovaný. Rozměry hrnce u Goše jsou : výška kolísá mezi 15 25 cm, průměr okraje měří 14 22 cm, dno má průměr kolem 10 cm. V průběhu mladší doby hradištní se tvar těla téměř neměnil. Častým změnám podléhal tvar okraje, použitý materiál a výzdoba. 14

Okraje hrnců se vyvíjely od jednoduše profilovaných tvarů typických pro 10. století až ke vzhůru vytaženým a římsovitým okrajům. Celý proces vytažení okrajů proběhl nejrychleji v 11. století. Ve 12. století dochází k malému zvýšení okraje a mizí lišta ze spodní části okraje. V 1. polovině 13. století je okraj tvořen vysokou obvodovou římsou. Vývoj okraje byl ovlivněn řemeslnou výrovou a obecným vkusem spotřebitele (Goš 1977, 293). Změna nastala i ve výzdobě. Starší hrnce mají vodorovné rýžky nebo husté žlábky kladeny vedle sebe. Na podhrdlí se objevují pásy šikmých vrypů nebo pásy hřebenových vrypů. Mladší hrnce mají výzdobu jednodušší, která má pouze vodorovné žlábky pokrývající horní část těla. Zřídka se na podhrdlí objevuje pás šikmých vrypů nebo žlábková vlnovka. Častější je i vnější výzdoba lišty okraje. V závěru tohoto období se hrnce zdobí rádélkem (Goš 1977, 294 295). Zásobnice Na počátku mladohradištní doby se v Čechách a na Moravě objevuje nový keramický tvar zásobnice. Tyto nádoby se vyznačují masivností a velikostí. Masivní zásobnice na Moravě měly užitkový tvar a výrova nebyla ovlivněna zvenčí. Výrobu mladohradištních zásobnic na Moravě kladl J. Mackerle do 11. 12. století a jejich zánik spojoval s tzv. německou kolonizací. Archeologické výzkumy prokázaly, že výroba zásobnic trvala celý středověk. Výroba zásobnic končí někdy v 15. století. Příčina zániku těchto nádob je připisována výrobě dřevěných nádob (Goš 1977, 297; Goš Karel 1979, 163; Nekuda R. 1984, 43). Na výrobu zásobnic byla použita hrubší hmota s převažující drcenou tuhou. Povrch byl natírán jemnou hlinkou, která po vypálení změnila barvu. Povrchová barva zásobnic je tedy rozeznatelná od barvy na lomu. Zásobnice mají převážně kónické tělo a někdy stěny mírně vyhnuté. Obecně se zásobnice dělí podle tvaru na: kónické a lahvovité. Speciální dělení zásobnic 11. století pak provedl V. Goš. Toto dělení platí pouze pro Severní Moravu. V. Goš vyčlenil dva typy (Goš 1977, 296 297; Goš Karel 1979, 164 166): I. typ Má nižší zesílený okraj, na vnější straně různě profilovaný. Nádoby jsou menší a těla baňatá s bohatým zdobením. Zásobnice jsou z tuhové hlíny. Povrch se natíral engobou. Protože se doposud nepodařilo nalézt ani jeden exemplář v celku, nemáme celkové rozměry. Zásobnice jsou datovány do 11. století. 15

II. typ Má vyšší rovný okraj různě profilovaný. Dalším znakem je prožlabené hrdlo a bohatě zdobené kónické tělo. Průměr okraje se pohybuje v rozmezí 40 50 cm a výška kolísá mezi 50 60 cm. Tento typ se nacházel na všech sídlištích mladší doby hradištní na Severní Moravě. Jak u hrnců, tak i u zásobnic má tělo stejný tvar. Vyvíjela se pouze profilace okraje, použitý materiál a výzdoba. Zásobnice jsou datovány do 2. poloviny 11. století. Nejstarší tvary tohoto typu mají zesílený okraj velmi málo profilovaný. Ve 12. století dochází k výrazné profilaci okraje. Začátkem 13. století se okraje zjednodušují a mají kyjovitý tvar. Výroba těchto nádob byla prováděna na masivním hrnčířském kruhu tzv. laténského typu. Postupem času však vzhledem k větší masivnosti a velikosti zásobnic dochází ke změnám technologie výroby (Goš Karel 1979, 171). Výzdobu tvoří tři základní prvky: ryté žlábky, vrypy a lišty v různých kombinacích a modifikacích. Výzdoba v tomto případě určuje i hrubé chronologické zařazení. Zásobnice jsou zdobeny více než hrnce. Výzdoba většinou pokrývá celý povrch těla a vnější hranu okraje. Nejbohatší výzdobu mají zásobnice datované do 12. století. Tělo je pokryto plastickými lištami, pásy vrypů a žlábky. Ale ve 13. století dochází k několika změnám. Mizí plastické lišty a výzdoba se redukuje na šikmé vrypy na podhrdlí a žlábkování těla (Goš Karel 1979, 170). Na některých okrajích mladohradištních zásobnic se objevují ryté značky. V moravských nálezech nalézáme šipky, římská čísla, písmena římské abecedy. V mladohradištním období převažují šipky a motiv tzv. přesýpacích hodin. V 11. a 12. století jsou značky řemeslnickovýrobním znakem, který mohl mít význam lidově pověrečný (Goš Karel 1979, 173). Mísy Tento druh nádob nepatří k častým výrobkům hrnčířů této doby. Mísy jsou nádoby, které mají nižší výšku, než je průměr okraje. Tato skupina je velmi pestrá a různorodá. Mísy sloužily hlavně k přípravě a předkládání tekutých a kašovitých pokrmů (Goš 1977, 297). U výzdoby, která se podobá výzdobě jiných typů keramiky, převládají široké vodorovné nebo vlnovkové žlábky. Ojediněle se objeví šikmé vrypy. Mísy mají často kónický tvar. Při určování se vychází z typologie mís podle Z. Váni z roku 1958 (Váňa 1958, 185 248) : I. typ mísy se zataženým okrajem. II. typ kuželovitě rozevřené mísy. III. typ mísy s prohnutým hrdlem. IV. typ dvojkónické mísy. 16

V. typ mísy s válcovitým hrdlem. VI. typ mísy na nožce. VII. typ pekáče. VIII. typ talířovité misky. Do mladohradištního stylu patří některé varianty z I. typu, přičemž forma Id se objevuje jen v pozdním období. Dále sem patří i II. typ, kde konkrétně forma IIc patří do 11. 12. století a forma IId je doložena v 10. 11. století. Z mís III. typu lze do mladohradištního stylu zařadit formy IIIa1, IIIa2, IIIa3, IIIb1, IIIb2. Také ve IV. typu jsou formy IVa1, IVa2, IVa3, IVb1, IVb2, IVb3 dožívají v mladohradištním období. Mísy V. typu jsou většinou mladohradištního charakteru. VI. typ nemá zatím spolehlivé datování. VII. typ se pak objevuje ojediněle i ve 13. století stejně jako VIII. typ (Váňa 1958, 185 248). Technická keramika Přesleny Přesleny jsou předměty řadící se do této skupiny. V mladohradištní keramice jsou jen ojedinělé nálezy. Přeslen je malé závaží udržující při soukání vlákna z koudele vřeteno v rovnováze a v setrvačném pohybu. Slouží k ručnímu spřádání příze. Tyto předměty jsou přímým dokladem textilní výroby. Přesleny se vyráběly z různých materiálů, většinou z hlíny, kostí, olova, kamene, jantaru, parohoviny, dřeva, ze skla nebo z organické hmoty. Jejich tvar je velmi rozmanitý (kulovité, kotoučkovité, válečkovité, čočkovité, ve tvaru komolého kužele, ). Ve slovanském období se přesleny vyskytovaly už v nejstarších fázích slovanského osídlení, hojně i ve středohradištním období a nejvíce v mladohradištním období (Lutovský 2001, 273). Různorodá keramika Láhve Z typologického rozboru a zeměpisného rozšíření nálezů jasně vyplývá, že vlastní oblastí slovanských lahví a lahvovitých tvarů jsou Čechy a Karpatská kotlina. Na ostatních územích (Lužice, Slezsko, Polsko) hrají jak kvantitativně, tak i kvalitativně poměrně bezvýznamnou roli a představují buď přímo import, anebo alespoň ohlas vlivů z klasické oblasti bez vlastního vývoje. Ve východoslovanské oblasti se láhve a lahvovité tvary vyskytují pouze sporadicky, ale mají samostatný vývoj. Na území balkánských Slovanů nedošlo zatím k žádnému nálezu tohoto typu keramiky (Váňa 1956, 138; Nekuda R 1984, 40 41). Pro dělení se používá typologie Z. Váni (Váňa 1956, 105 147): I. typ tvary s dvojkónickým tělem. 17

II. typ tvary se soudkovitým tělem. III. typ tvary s vejčitým nebo kónickým spodkem. IV. typ láhve s válcovitým tělem. V. typ čutory. VI. typ zoomorfní formy. Mladohradištní lahvovité tvary na Moravě mají ještě všechny znaky lahví středohradištního období a kulturního proudu, který se na Moravě šířil v prvé polovině 9. století z Karpatské kotliny (Nekuda R. 1984, 43). Vrcholným obdobím českých lahví bylo 9. a 10. století. V 11. století dochází k tvarovému i ornamentálnímu vývojovému ústupu. To souvisí celkově s úpadkem keramické výroby té doby. Některé formy však přežívají až do pozdního středověku (Nekuda 1984, 43; Váňa 1956, 143 ). Konvice Jediným exemplářem v mladohradištní keramice je konvička z Cizkrajova datovaná k roku 1170. Na této nádobce se objevují dva prvky: ucho a trubkovitá výlevka. Právě tyto prvky mohou být zárodky nového typu nádoby džbánku. Konvice s výlevkou a uchem se hojně vyskytují v Porýní a v Rakousku kolem 2. poloviny 12. století a jsou řazeny do západního vlivu. Konvice s výlevkou nacházíme v souborech od 13. století (Nekuda R 1984, 43). Nádoby s cylindrickým hrdlem Jde o velmi charakteristický tvar spadající do mladohradištní doby. Objevují se náhle a jejich výskyt je spojován s pobytem polských vojsk Boleslava Chrabrého. Nádoby se podobají hrncům. Mají nižší tělo zdobené vodorovnými žlábky. Charakteristické je pro ně 3 4 cm vysoké válcovité hrdlo. Často se vyráběly z písčité hlíny šedě vypálené. Některé nádoby byly zhotoveny i z tuhové hlíny a měly černošedou barvu. Nádoby z tuhové hlíny svědčily o domácí provenienci. Nádoby s cylindrickým hrdlem se vyráběly hlavně v horním Pomoraví v 11. 12. století. Nálezy tvoří jen nepatrné procento. Rovné cylindrické hrdlo se nalézá velmi zřídka, okraj se vychyluje ven a je spíše nálevkovitě rozevřený, anebo nepravidelně zduřelý (Goš 1977, 298 299). Kónické nádoby Objevují se ojediněle na sídlištích. Jsou zhotoveny z písčitého materiálu promíšeného tuhou hnědé barvy. Nádobu zdobí žlábkování. Tyto nádoby se vyskytují převážně v Polsku, odkud se mohly dostat na Moravu. Poklice a poháry se v tomto období vyskytují minimálně nebo vůbec, hlavně v závěru tohoto období. 18

2.2.4. Části nádob Některé části nádob mají díky své typologii chronologickou citlivost. Jedná se hlavně o okraje. Dna a výdutě nezachycují chronologii, pokud neobsahují typickou značku nebo výzdobu. Okraje Základem třídění okrajové profilace je způsob rozevření a modulace ukončení. V mladohradištní keramice se vyskytují okraje šikmé, svislé a dvojkónické. Podle statistiky R. Nekudy (Nekuda R. 1984, 33) se udržují starší typy okrajů, což jsou okraje šikmé, déle na Jižní a jihozápadní Moravě než na Moravě severní. R. Procházka (Procházka Peška 2007, 143; ústní sdělení R. Procházky při konzultacích) ze svého bádání o mladohradištní keramice vypozoroval, že okraje tohoto období lze rozdělit na vzhůru vytažené a vykloněné. To má také chronologickou citlivost. Okraje vzhůru vytažené se objevují do roku 1050 a okraje vykloněné se objevují do 13. století. Dna U mladohradištních hrnců jsou dna buď rovná, nebo mírně klenutá. Dna přecházejí ve výduť pod tupým úhlem nebo v ojedinělých případech mají náznak svislého hránění (Nekuda R. 1984, 39). Často se na dnech objevují i plastické značky. 2.2.5. Výzdoba V tomto období se nachází výzdoba rytá, která převažuje, a plastická, která se ojediněle nachází na zásobnicích. Velmi častým motivem je obvodové rýhování. To mohlo být provedeno jednoduchým rydlem nebo hřebenem. Uspořádání rýh může být pravidelné, nepravidelné nebo křižující. Obvodové pásy jsou většinou v kombinaci s jednoduchými nebo vícenásobnými vlnicemi a kapkovitými vpichy, či šikmými vseky. Kapkovité vpichy a šikmé vseky se vyskytují i samostatně. Některé typy výzdoby jsou charakteristické pouze pro určité období. Datování jednotlivých prvků výzdoby proběhlo na základě nalezených souborů datovaných mincemi. Například hřebenovitý vpich se vyskytuje pouze vzácně. Patří do starší fáze mladohradištní keramiky a na základě nálezu lahvovitého tvaru z Kelče je datován do začátku 11. století. Také jednoduchá vlnovka na vnější straně okraje je řazena do 13. století. Tento jev byl datován na základě nálezu okrajových střepů ze Želechovic (Nekuda R. 1984, 35 36). Zvláštní pozornost vyžaduje výzdoba provedená radélkem. V naší dosavadní literatuře je tato výzdoba spojována s kolonizací. Převažuje zde mechanický názor německých badatelů, 19

kteří tento jev datují do konce 13. století a považují jej západní vliv. Nový názor do této problematiky vnesl Lobbedey, který výzdobu radélkem datuje do 11. 12. století. Dalším nálezem z Pohanska u Břeclavi uvedl B. Dostál tuto výzdobu do velkomoravského období. V. Nekuda později zjistil, že radélko bylo na slovanském území známé již před kolonizací. Svoji teorii opřel o rozbor výzdoby mladohradištní keramiky ze zaniklé osady Mstěnice, která byla provedena radélkem. Z rozboru R. Nekudy vyplývá, že výzdoba provedená radélkem nebyla hrnčířům mladohradištního období na našem území neznámá a nelze ji tedy v žádném případě spojovat až s kolonizačními proudy (Nekuda R. 1984, 39). Plastická výzdoba v podobě lišt je doložena spíše na zásobnicích. Na hrncích datovaných mincemi není tento jev zaznamenán (Nekuda R. 1984, 39). Obecně lze říct, že výzdoba se v průběhu mladohradištní doby měnila. Hrnce starší fáze tohoto období jsou pokryty vodorovnými rýžkami nebo žlábky hustě kladenými vedle sebe, na podhrdlí se objevují pásy šikmých vrypů či hřebenovitých vrypů. Výzdoba hrnců mladší fáze mladohradištního období je jednodušší. Horní část nádoby je většinou pokryta vodorovnými žlábky. Někdy se v podhrdlí objevuje jednoduchá vlnovka nebo pás šikmých vrypů. V závěru mladší doby hradištní je pak dominantní výzdoba prováděna radélkem (Goš 1977, 294). 2.2.6. Značky na dnech Značkou na dnech v dnešní době rozumíme plastické nebo ryté označení výrobku výrobcem nebo dílny, ale patří sem i stopy po podsypce, anomální otisky atd. Z motivů značek od výrobce převažují různě členěné čtyřúhelníky, čtvercové tvary, různě proplétané čtverce, čtvrcený kruh, samotný kříž nebo kříž v kruhu, kříž s hákovými rameny a různé kruhové motivy. Některé značky, jako například kříž s hákovými rameny, čtvercovité tvary, se objevily i dříve, nejčastěji na velkomoravské keramice. Byly tedy užívány delší dobu a nemohou se stát chronologickým kritériem. Vzácným motivem je svastika a volná souběžná břevna. Zvláštním motivem je výskyt pětiprsté tzv. Boží ruky. Ta se hojně používala jako značka na dnech keramiky, ale i v denárových ražbách 11. století (Lutovský 2001, 374; Nekuda V. 2000, 232 233). Značky 9. a 10. století na dnech nádob měly jiný význam než ve stoletích následujících, protože došlo k rozvinutí řemeslné výroby. Dalšími značkami mohou být stopy po podsypce, která mohla být písčitá nebo popelovitá. Další stopy a otisky, které nacházíme na dnech, mohou být dokladem výrobní technologie. Patří sem například důlky, rýhy, plastické výčnělky. Důlky jsou negativním otiskem osy 20