VÝVOJ HERNÍCH SYSTÉMŮ A JEJICH VARIANTY NA MS V NĚMECKU 2006

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovní edukace VÝVOJ HERNÍCH SYSTÉMŮ A JEJICH VARIANTY NA MS V NĚMECKU 2006 Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: PaedDr. Karel Večeřa Vypracoval: Milan Bakeš 3. roč. tělesná výchova a sport Brno, 2007

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil jen literaturu a prameny uvedené v seznamu literatury, která je součástí této práce. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně a byla zpřístupněna ke studijním účelům.. Milan Bakeš 2

V úvodu své práce bych chtěl poděkovat PaedDr. Karlu Večeřovi za odborné vedení, trpělivost a ochotu, kterou mi v průběhu zpracování bakalářské práce poskytl. 3

OBSAH ÚVOD... 5 1. ROZBOR DOSAVADNÍCH POZNATKŮ... 6 1.1 Historie fotbalu... 6 1.2 Základní pojmy a historie herních systémů... 7 1.2.1 Výklad pojmů - systém a herní systém... 7 1.2.2 Vývoj herních systémů - rozestavení hráčů... 9 2. CÍLE A ÚKOLY BAKALÁŘSKÉ PRÁCE... 15 2.1 Cíle bakalářské práce... 15 2.2 Úkoly bakalářské práce... 15 3. METODIKA PRÁCE... 16 3.1 Herní systémy na MS v Německu... 16 3.2 Herní systém 4-4-2... 17 3.2.1 Základní charakteristika systému... 17 3.2.2 Týmy a jejich varianty rozestavení... 17 3.3 Herní systém 4-3-3... 19 3.3.1 Základní charakteristika systému... 19 3.3.2 Týmy a jejich varianty rozestavení... 20 3.4 Herní systém 4-5-1... 21 3.4.1 Základní charakteristika systému... 21 3.4.2 Týmy a jejich varianty rozestavení... 22 3.5 Herní systém 3-5-2 a 3-6-1... 24 3.5.1 Základní charakteristika systémů... 24 3.5.2 Týmy a jejich varianty rozestavení... 24 4. DISKUSE-NÁZORY TRENÉRŮ... 27 ZÁVĚR... 31 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 33 RESUMÉ 4

ÚVOD Fotbalová říše je největší na světě. Je říší bez hranic. Říší, která všechny spojuje vášnivou láskou k fotbalu. Byla jí v dobách míru, v časech válek i v letech, kdy politické poměry rozdělily svět železnou oponou přinejmenším na dva světy. (MACHO, 1996) Pelé popisoval fotbal jako úžasnou hru, jeho vzrušení a oddanost fotbalu přesvědčily miliony fanoušků, že tento sport je nutné bytostně prožívat. V 90. minutách hry probíhá řada dynamických akcí, předvádějí se neuvěřitelné dovednosti a napětím se zastavuje srdce. Tento sport je drama, které z hráčů, trenérů i funkcionářů činí hrdiny i padouchy. Od uznávaných začátků v 19. století až po rozšíření do celého světa v dnešní době rozdává fotbal chvíle vzrušení, oslav i zoufalství, žádná jiná hra nemá takovou moc spojovat i rozdělovat (CLEVE GIFFORD 2006.) Fotbal se stal vášní a fenoménem 20. století. Jeho nepopsatelné kouzlo, které pochopí jen ten, komu se alespoň jednou v životě poštěstilo kulatým nesmyslem trefit branku a napnout sít za zády brankáře, zaplavilo zeměkouli. To kouzlo zasáhlo i mě a fotbal se stal významnou součástí mého života. Ovlivňuje mě od mala, a když jsem se měl rozhodovat nad závěrečnou prací nebylo pochyb, že si vyberu fotbalové téma. (MACHO, 1996) Problematika, kterou se chceme zabývat v této práci, jsou herní systémy, které se neustále vyvíjejí a snaží se zdokonalovat, tak aby týmům přinášely úspěch a divákům v hledišti zase požitek ze hry. Právě diváci chtějí vidět vynikající zákroky brankáře, pohledné kombinace a hlavně co nejvíce branek. A proto se stále vyvíjejí nové systémy a rozestavení hráčů, které jsou útočnější, ale zároveň mají propracovanější defenzívu. Vývojové trendy tohoto sportu jsou většinou pozorovatelné především při vrcholných fotbalových událostech jakými jsou mistrovství světa, olympijské hry, liga mistrů nebo šampionáty jednotlivých kontinentů. Tyto soutěže většinou určují trend v dalším cyklu mezi jednotlivými vrcholovými soutěžemi. A právě nedávno skončené mistrovství světa v Německu nám nabídlo další náhled do tohoto tématu. 5

1. ROZBOR DOSAVADNÍCH POZNATKŮ 1.1 Historie fotbalu Chceme-li se podívat opravdu na počátky nového sportu musíme do 19. století. Fotbal se tehdy začal odlišovat od jiného míčového sportu ragby. Právě 19. století a Anglie hrály hlavní roli ve vývoji fotbalu. Míčové hry podobné fotbalu byly součástí výchovy a studia ve školách. Datem vzniku původních pravidel je uváděn rok 1840. Především nejednotnost přístupu k pravidlům byla podnětem k založení prvního fotbalového svazu na světě. 26. října 1863 založilo jedenáct zástupců klubů a škol v Londýně Football Associatin. (VOTÍK, 2003) V roce 1871 vznikla nejstarší pohárová soutěž Anglický pohár, první mezistátní utkání mezi Anglií a Skotskem bylo sehráno v roce 1872 v Glasgowě a roku 1878 se odehrála první utkání na hřišti s umělým osvětlením. Od roku 1885 se v Anglii hraje legalizovaně profesionální fotbal. Do střední Evropy a dalších zemí začal fotbal pronikat s přibližně 20letým zpožděním. První fotbalový svaz na evropském kontinentě vznikl v roce 1899 v Dánsku, pak následovalo Holandsko, Německo a další země. Fotbal na olympijských hrách se objevil neoficiálně již v roce 1900 v Paříži a vítězem byla Anglie, oficiálně pak v roce 1908 v Londýně, kde si Anglie své vítězství zopakovala. Vývoj fotbalu ve světovém měřítku však nešel pouze směrem klasického - moderního fotbalu. V roce 1904 v Paříži byla založena pěti zástupci evropských zemi Mezinárodní fotbalová federace FIFA. První mistrovství světa bylo sehráno v roce 1930 v Uruguay a vítězem se stal domácí celek. UEFA Evropská unie fotbalových asociací byla založena v roce 1954. První mistrovství Evropy se hrálo v roce 1968 v Itálii a vítězem se stala Itálie (VOTÍK, 2003) V Čechách a na Moravě se fotbal začal hrát koncem 19. století v cyklistických a veslařských klubech a ve studentských kroužcích. První fotbalové utkání bylo v Čechách sehráno 29. září 1887 v Roudnici nad Labem. První kluby vznikaly hlavně v Praze, ale na začátku 20. století začal fotbal pronikat do dalších míst. Rok 1897 přinesl vydání pravidel fotbalu v českém jazyce. Postupný rozmach fotbalu si vynutil 19. října 1901 v Praze 6

ustavení ČSF Českého svazu fotbalového. V roce 1921 byla založena ČSAF Československá asociace fotbalu, která byla o rok později v Ženevě oficiálně přijata do FIFA. Do UEFA vstoupil československý fotbal v roce 1954. (VOTÍK, 2003) 1.2 Základní pojmy a historie herních systémů 1.2.1 Výklad pojmů - systém a herní systém Dříve než se začneme zaobírat historií vývoje formací, tak bychom si měli přiblížit vysvětlení základních pojmů systém, herní systém a základní rozestavení, se kterými se budeme potkávat v této práci. Systém je obecné uspořádání prvků do vztahů, které z daného souboru prvků vytvářejí relativní celek z jednoty, ve fotbale tzv. způsob organizace hry mužstva uplatňovaný v rámci a za podmínek určitého rozestavení hráčů, hráčských rolí a vzájemné součinnosti hráčů, formací. Veškerá tato činnost je limitována individuálními a týmovými dispozičními a situačními faktory působícími v průběhu hry. (BEDŘICH, 2006) Od začátku vývoje novodobého fotbalu v pol. 19. stol. v Anglii až do 60. 70. let 20. stol. byl spojován a ztotožňován termín systém hry družstva se základním rozestavením, protože základní rozestavení bylo v historickém vývoji fotbalu nejvýznamnějším kritériem dělení systému hry mužstva. Současná teorie moderního fotbalu vysvětluje tyto pojmy z jiných aspektů, takže jsou oba termíny významové odlišné a není je možno ztotožňovat ani zaměňovat. Pro stávající významové rozlišení bylo rozhodující zdůraznění obsahu činnosti hráčů v obraně a útočné fázi hry, které se stalo pojmem dominantním nad formou tj. rozestavěním hráčů.v současné době pod pojmem systémy hry rozumíme systémy útočné a obranné. Herní systém je definovaný jako model hry vycházející z využití hráčů ve zcela přesně definovaných a určených funkcí. Pružnost systému je chápána jako efektivnost herních činností, umožňující dočasné změny v rozestavení hráčů z důvodů problémových situací navozených soupeřem. Herní systém umožňuje zdokonalování herního výkonu v útočné, obranné fázi, pomáhá týmu 7

i jednotlivým hráčům překonat krizovou fázi hry, umožňuje uplatnění progresivních trendů ve hře z hlediska taktického, technického, psychického i kondice. (WADE, 1996) Pružnost v uplatňování herních systémů spočívá ve schopnosti okamžité změny činností z fáze útočné na fázi obrannou a naopak. Stává se rozhodujícím prvkem herně-taktické koncepce týmu pro útok či obranu, v rámci které každý hráč útočícího mužstva se po ztrátě míče, tedy po skončení vlastní útočné aktivity, musí zapojit do obranného pohybového schématu a tím vytvářet tlak na útočícího soupeře nebo opačně hráč bránícího mužstva se musí plnohodnotně zapojit do útočných fází hry. (KAČÁNI, 2005) má obdobný přístup v chápání herního systému. Pod tímto pojmem rozumí základní způsob organizace hry týmů zahrnující rozestavení hráčů, jejich funkce a úlohy, to vše v souladu s účelnou dělbou práce. Základní herní systém nedává přesný návod jak hrát, ale určuje rámec hry, rozdělení sil na hřišti, přičemž pověření hráčů jednotlivými hráčskými funkcemi respektuje jejich možnosti a předpoklady plnit určené herní úlohy. Základní herní systém vyjadřuje schéma dané počtem tzv. obránců, záložníků a útočníků. Je vnější formou znázornění základního rozestavení hráčů. Pro dnešní moderní pojetí hry je charakteristické, že základní rozestavení hráčů se v průběhu utkání pružně a dynamicky mění. V důsledku dynamičnosti a variability herního děje se základní rozestavění mění v různě přechodné modifikace. Proto v herním systému nestačí opisovat základní rozestavení hráčů, ale je potřebné určovat znaky organizace hry v obranných či útočných herních systémech. Pro úroveň hry týmu a pro celkový herní projev je rozhodující obsah a kvalita všech herních činností i ochota hráčů spolupracovat v obraně a v útoku. Změny v základním rozestavění jsou rozpoznatelné jak v průběhu jediného utkání (jako reakce mužstva např. na vývoj utkání, na hru soupeře, na hru ve vlastním oslabení či oslabení soupeře apod.) tak i mezi jednotlivými utkáními (např. prioritou konkrétního taktického záměru zvítězit, neprohrát, vstřelit co nejvíce gólů apod.). Klasifikace a pojmenování jednotlivých variant rozestavení hráčů však nemusí být jednoznačné. 8

1.2.2 Vývoj herních systémů rozestavení hráčů Každý fotbalový tým musí strukturu hráčů uspořádat do základního tvaru, do tzv. formace. Ta pak v zásadě určuje, jak jsou hráči rozmístěni na hřišti, aby udržovali jistý tvar. I přesto, že fotbal by měla být především volně plynoucí hra plná inovací, v každém úspěšném týmu je disciplína, zavazující hráče dodržovat trenérem předem stanovenou formaci. Mezi další požadavky na formaci řadíme rovnováhu mezi obranou a útokem, rovnoměrné zatížení hráčů při současném rovnoměrném obsazení všech prostorů hřiště, plynulý přechod z obrany do útoku a naopak, přizpůsobivost hře soupeře, jednoduchost vedoucí k efektivitě hry. (BEDŘICH, 2006) Mezi odborníky není ani v dnešní době jednotný názor na rozestavění hráčů. Vedou se polemiky, zda hrát s liberem nebo tzv. čtyřčlennou obrannou řadou v linii, jak seskupit středovou formaci, zda útočnou řadu vytvořit se třemi, dvěma či jedním koncovým hráčem. Nelze jednoznačně doporučit to či ono rozestavení. Tohoto práva se dostává výhradně trenérovi, který po zohlednění všech pro a proti rozhodne o konečné verzi. V počátcích fotbalu neexistovalo žádné uspořádání pohybu hráčů na hřišti, poněvadž nebyly definovány ani jejich pozice. Hráči bojovali, jejich technika byla na nízké úrovni, převládala individuální herní činnost k uplatnění síly, rychlosti běhu a silou kopu, rozestavění hráčů bylo adekvátní rozestavění ragbyovému. Až zavedení pravidla o ofsajdu donutilo mužstvo k promyšlenějšímu jednání. Při mezinárodním fotbalovém utkání v roce 1872 nastoupily oba týmy (viz obr. 1) ve výrazně útočných formacích. Skotsko začalo hrát ve formaci 2-2-6, se dvěma obránci, dvěma záložníky a se šesti útočníky. Anglie šla ještě dále a hrála 1-1-8 (s osmi útočníky), přesto utkání skončilo 0-0. (MACHO, 1996) Samotné základní rozestavení však není prvořadé. Podstatnější je rozdělení úkolů mezi jednotlivé hráče, určení konkrétních hráčských funkcí podle jejich typologie a herní způsobilosti, podle schopností a herních dovedností. Bude-li mít tým s realizovaným rozestavením úspěch, pak není třeba od něj upouštět jenom z toho důvodu, že jiné rozestavení je moderní. (BEDŘICH, 2006) 9

obr. 1: Rozestavení hráčů Anglie 1-1-8 a Skotska 2-2-6 Přestože se osm anglických útočníků rychle stalo minulostí, výrazně útočná formace, například 2-3-5 přetrvaly po více než polovinu století. Právě rozestavení 2 obránci, 3 záložníci a 5 útočníků bylo revoluční a připomínalo pyramidu (viz obr. 2). Odtud název pyramidální systém, který se začal uplatňovat roku 1883. obr. 2: Rozestavení hráčů 2-3-5 (pyramidový systém) a 3-2-2-3 (WM systém) Změna pravidla o ofsajdu v roce 1925 snížila počet hráčů potřebných mezi útočníkem a brankou ze tří na dva. Útočníkům se dostalo více příležitostí ke střelbě a manažeři se rychle učili uvažovat jiným způsobem. Nikdo nebyl rychlejší než manažer Arsenalu Herbert Chapman, který vymyslel pro své mužstvo pod heslem Safety first (bezpečnost především) princip rozestavění do W, což bylo stažení středního záložníka na úroveň obránců a vlastně vytvoření role stopera. Ve fotbalové terminologii se objevil nový pojem systém. V dalším období byl Chapmanův princip rozpracován. Dva útočníky 10

spojky přiblížit více k záložní řadě a tím vytvořil formaci 3-2-2-3, kterou známe pod názvem WM systém. Nová formace (viz obr. 2) se stala moderním prvkem, který přijala řada týmů i reprezentačních pro příštích 25 let. Do hry byl zaveden řád, který jak se později ukázalo vedl ke strnulosti hry, poněvadž neposkytoval dostatek prostoru pro tvůrčí iniciativu hráčů. Naštěstí se na počátku 50. let objevili na fotbalové scéně Maďaři a fotbalu vrátili to, co mu WM systém vzal pohyblivost, vtip, tvůrčí improvizaci. Hráči dominovali především díky výborné fyzické kondici a perfektní míčové technice. Pojetí maďarského týmu nelze nazvat novým systémem,ale vysunutí útočného krajního záložníka těsně za útočnou řadu a druhého krajního záložníka pověřeného vysloveně defenzívou, již mnohé naznačovala. Jejich rozestavení 4-2-4 (viz obr. 3)začali nezávisle zdokonalovat Brazilci pod vedením trenéra Vicente Feoli a první úspěch s touto formací slavil v roce 1958 na MS ve Švédsku. Nejdůležitějším prvkem tohoto systému oproti WM systému byla změna z osobního tříobráncového na čtyřčlennou kombinovanou obranu. Brazílie dominovala a udávala tón i v následujících letech i když přešla na formaci 4-3-3 (viz obr. 3), se zabezpečením středu hřiště a vytvářením vhodných podmínek pro kombinační hru hlavně mezi obranou a zálohou. Do útočné fáze se zapojovali též krajní obránci. O podobné pojetí se snažily i týmy Itálie, Německa a Anglie, ale nikdy nedosáhly brazilské dokonalosti. Jedním z důvodů, proč tomu tak bylo, byla trojice útočníků, kterými Brazilci disponovali: Jarzinho Pelé Tostaö. obr. 3: Rozestavení hráčů Maďarska 4-2-4 a Brazílie 4-3-3 11

Nadvládu Brazilců od roku 1958 do roku 1970 na mistrovstvích světa narušili pouze Angličané pod vedením trenéra Alfa Ramseye. Na domácím šampionátu roku 1966 uspěli s rozestavením 4-4-2 příležitostně 4-3-3. Hra se stala příliš defenzivní se silně obsazeným středem a omezila hru na křídlech. Přechod do útoku byl postupný nebo i rychlý v souvislosti s úrovní organizace soupeřovy obrany. Do útočné fáze se zapojovaly všechny formace, ale úspěšnost byla závislá především na individuálních schopnostech dvou útočníků. Ti potřebovali vydatnou podporu středových hráčů. (BEDŘICH, 2006) Zajímavé je, že formace 4-3-3 se používá i dnes. Ironií je, že ji používají týmy v současné době jako útočnou alternativu. V dalších letech se situace se systémy stabilizovala a mužstva na MS v Německu a následující v Argentině poukázala na cestu, kterou se nejúspěšnější mužstva vydala. Byla to kombinovaná hra s liberem s různou modifikací rozestavení hráčů od organizace hráčů Německa 1-4-3-2, přes 1-3-3-2-1 v podání Poláků až po 3-2-3-2 (viz obr. 4), se kterou nastupovali Holanďani. Ti se vůbec prezentovali svojí vlastní filozofií. Kouč Rinus Michels byl zastáncem tzv. totálního fotbalu. Jeho filozofie potírala rozdíly mezi jednotlivými rolemi hráčů, všichni museli být schopni bránit i útočit podle situace na hřišti. S novinkou Michels přivedl Ajax v roce 1971 k vítězství v PMEZ a reprezentaci Nizozemska ke stříbru na MS 1974. Hlavním rysem tohoto rozestavění jsou tři střední obránci, z nichž jeden kryje soupeřova střelce a dva křídelní obránci s povinnostmi krytí své strany hřiště, spolupráce se středovými hráči, útočení i samozřejmě bránění. Takové pojetí vyžadovalo bezpodmínečně inteligentní a technické hráče s vynikající kondicí. (MACHO, 1996) Oproti totálnímu fotbalu Nizozemců byl trenér sovětského Dynama Kyjev Vladimír Lobanovskij se svým systémem opatrnější. Jeho charakteristickým rysem byla čtyřčlenná obrana, kterou jistil liberem a na hrotu ponechával jediného útočníka, avšak výjimečných schopností (Blochin, Protasov). Přesto s tímto defenzivním rozestavením 1-4-4-1 (viz obr. 4) koncem 80. a počátkem 90. let slavil úspěchy a jeho Dynamo bylo těžko k poražení. 12

obr. 4: Rozestavení hráčů Holandska 3-2-3-2 a Dynama Kyjev 1-4-4-1 Na MS 1982 ve Španělsku se začaly pomalu prosazovat současné tendence a některá mužstva přišla s formací 3-5-2 (viz obr. 5). Trenér Argentinců Carlos Bilardo reagoval na hru soupeře se dvěma útočníky jejich osobním bráněním dvěma středními obránci, které jistilo libero. Krajní obránci tak posílili záložní řadu a těžiště aktivního bránění se posunulo ke středové čáře respektive i na polovinu soupeře. A když navíc měli Argentinci ve svém středu takovou individualitu jako byl Maradona, nikdo se nedivil, že vyhráli v roce 1986 MS v Mexiku a o čtyři roky později v Itálii postoupili do finále. Šampionát v Itálii v roce 1990 byl prvním, i když nesmělým, kde se objevilo rozestavení 4-4-2 (viz obr. 5) se čtyřmi obránci v linii. (SKÁCEL, 2005) obr. 5: Rozestavení hráčů 3-5-2 a 4-4-2 s liberem 13

Až MS v USA roku 1994 je oficiálně považováno jako průlomové v herních systémech, neboť většina mužstev se hlásila a také předváděla organizace čtyřobráncového systému s čistou řadou. Formaci 4-4-2 praktikovala převážná většina mužstev, přičemž rozestavění čtyř obránců nebylo vždy přísně v řadě, ale do oblouku, kdy strany oblouku (krajní obránci) hráli více vpředu. Následující roky nepřinesly zásadní novinky ve vývoji formací. Trenéři se pouze snažili rozestavení se čtyřmi obránci v řadě zdokonalovat jak v obranné fázi tak i v útočné fázi. Někteří nadále preferovali vzhledem k typologii hráčů rozestavení 3-5-2 s liberem. (BEDŘICH, 2006) Světový šampionát 1998 ve Francii byl oslavou fotbalu, kondice, míčová technika a taktická vyspělost jednotlivců a celých týmů slavila úspěch na celé čáře. Tak zvaný totální fotbal, s nimž se v 70. letech prosadil Ajax Amsterodam, se hrál ve Francii na vyšším stupni. Semifinalisté Francie, Brazílie, Chorvatsko a Nizozemsko předváděli útočný fotbal s vynikající organizací v obranné fázi. V Japonsku a Jižní Koreji v roce 2002 se hrál fotbal v rytmu samby, ale byl také nástupem fotbalových trpaslíků se zvýrazněním fotbalové disciplíny, to vše s propracovaným systémem, vynikající kondicí a technicko-taktickou vyspělostí všech týmů. (ZEMAN, 2006) Pro oba šampionáty bylo společným znakem, že většina účastníků praktikovala herní systém 4-4-2, který v této době jasně dominoval na klubové i mezinárodní scéně. I poslední významná akce evropský šampionát v Řecku nepřinesl v rozestavění týmů převratné změny. Nejčastější rozestavení na tomto turnaji byla 4-4-2 a 4-5-1, při kterém s výjimkou Řecka dominoval zónový způsob bránění. 14

2. CÍLE A ÚKOLY BAKALÁŘSKÉ PRÁCE 2.1 Cíle bakalářské práce Prvním cílem bakalářské práce je vysvětlit pojmy systém a herní systém a nastínit historii ve vývoji herních systémů. Druhým a hlavním cílem této práce je rozbor herních systémů a jejich variant použitých na světovém šampionátu v Německu 2006 2.2 Úkoly bakalářské práce Prvním úkolem je nastudování dostupné literatury a zpracování teoretického přehledu ve vývoji herních systémů. Druhým úkolem je zhlédnutí zápasů MS v Německu a získání poznatků k našemu tématu. Třetím úkolem je získané poznatky zpracovat a vyhodnotit. 15

3. METODIKA PRÁCE 3.1 Herní systémy na MS v Německu Šampionát v Německu pozměnil obraz fotbalu, tak to byly první reakce na poslední světový šampionát v Německu. A není se čemu divit, protože poslední dvě významné akce Euro 2004 v Portugalsku a konfederační pohár FIFA v Německu namlsalo svět kulatého míče natolik, že se na světovém šampionátu očekávala recepce ofenzívy. Místo toho vévodily obrany nad osamocenými útočníky. Defenzivnímu pojetí odpovídá i rekordní počet žlutých a červených karet a pouhých 147 branek je nejméně za tři šampionáty, na nichž se hraje 64 zápasů. Steiner (2006) Chyběla fascinace z ofenzívy a na vině byli tentokrát i trenéři. Hra se utopila ve strachu trenérů a hráčů z prohry a proto aby vyhráli udělali málo. Těmto faktorům odpovídají i základní rozestavení herního systému, kterými se mužstva na šampionátu prezentovala. Nejčastěji týmy na šampionátu nastupovaly s herním systémem 4-4-2 a 4-5-1, které měly více podob a různé tvary. Řada týmů použila během turnaje alternativně obou rozestavení. Dalším herním systémem bylo ofenzivní 4-3-3 před čtyřmi obránci v řadě operovali tři konstruktivní středoví záložníci, dva křídelní hráči a jeden střední útočník. A posledním herním systémem bylo pojetí 3-5-2 popřípadě 3-6-1 se třemi hráči v obranné řadě a variabilním počtem hráčů ve středové a útočné řadě. Shrnuto a podtrženo většina z 32 útočníků nezůstala během šampionátu u jednoho základního rozestavení. Mužstva v jednotlivých zápasech svým rozestavením reagovala na styl soupeře nebo na průběh utkání. 16

3.2 Herní systém 4-4-2 3.2.1 Základní charakteristika systému Tuto formaci charakterizuje čtyřčlenná obranná a středová formace, která je primárním znakem defenzívy založené na prostorovém bránění s charakteristických záměrem koncentrovaného přesunu hráčů za míčem do těžiště hry a vytvoření tlaku na míč a na soupeře. Obrannou formaci tvoři dva střední stopeři vyšších postav, kteří se útočné fáze kromě útočných standardních situací nezapojují.naopak oba krajní obránci,většinou menších postav,mají své úkoly vyvážené.díky svým rychlostním předpokladům podporují ofenzivní fázi svých mužstev podél postraních čar.v záložní řadě mužstva na krajích využívají hráče s přímočarým tahem na bránu,kvalitním centrem a dobrou koncovkou.uprostřed nastupují budˇ dva hráči,kteří mají spíše defenzivní úkoly nebo jeden hráč hrající defenzivní štít a druhý hráč s ofenzivními úkoly a tvořící hru. Na dvojici útočníků čeká velké penzum práce, při které převážně pracují ve střední vertikále a před brankou soupeře. Toto rozestavení umožňuje účelně manipulovat s herním prostorem jak do hloubky, tak i do šířky. 3.2.2 Týmy a jejich varianty rozestavení Mezi týmy, které vycházely ze základního rozestavení 4-4-2 patřilo domácí Německo, Polsko, Švédsko, Ghana a Švýcarsko. Tyto týmy prošly s touto herní strategií (viz obr. 6) všechna utkání na světovém šampionátu. V obranné fázi vycházela tato mužstva z postavení obranné i středové řady v linii, kdy oba střední záložníci jak ofenzivní tak defenzivní bránili vedle sebe v řadě. V útočné fázi po získání míče vysouvala tato mužstva své střední ofenzivní záložníky a vytvářeli kosočtverečné postavení s dvěma koncovými hráči na hrotu. 17

obr. 6: Varianta rozestavení 4-4-2 (Německo, Polsko, Švédsko, Ghana a Švýcarsko) Mezi mužstva, která praktikovala rozestavení se čtyřmi obránci, čtyřmi záložníky a dvěma útočníky patřila i Itálie, Anglie (oba v základní skupině), Írán, Argentina a Ekvádor. Tyto celky však ve svém rozestavení zdůrazňovaly funkci středního defenzivního záložníka (Írán, Anglie) a potom to rozestavení (viz obr. 7) mělo podobu 4-1-3-2 nebo funkci středního ofenzivního záložníka (Itálie, Argentina, Ekvádor) a v tomto momentě mělo základní rozestavení (viz obr. 8) podobu 4-3-1-2. V případě stažení středního ofenzivního záložníka přecházela tato mužstva ve středu hřiště na rozestavení v lajně. Pro příklad můžeme uvést mužstvo Itálie, které takto reagovalo v případě stažení Tottiho ze hry. obr. 7: Varianta rozestavení 4-1-3-2 (Írán a Anglie) 18

obr. 8: Varianta rozestavení 4-3-1-2 (Itálie, Argentina, Ekvádor) Do herního systému 4-4-2 můžeme zařadit i tým Francie, který tímto rozestavením (viz obr. 9) reagoval na neúčast Zidaneho v sestavě proti Togu. Základní rozestavení v tomto zápase vypadalo jako 4-2-2-2. obr. 9: Varianta rozestavení 4-2-2-2 (Francie) 3.3 Herní systém 4-3-3 3.3.1 Základní charakteristika systému Pro tuto formaci je charakteristické rovnoměrné, optimální rozložení sil v prostoru. Samotné rozestavení vypadá velmi ofenzivně a mužstva praktikující tento systém musí mít ve svém středu technicky i takticky vybavené hráče. Už 19

samotná čtveřice obránců musí mít vyváženou obrannou i útočnou činnost, aby byli schopni se zapojit do kombinace. Před čtyřčlennou obrannou řadou operuje trojice kreativních středových záložníků, z nichž jeden nebo dva mají defenzivní úkoly, kteří mají vytvořeny vhodné podmínky pro kombinační hru. Tato trojice má svůj herní prostor převážně ve středním pásmu mezi vápny a prostory u postraních čar nechává volné pro krajní obránce a křídla. Trojici útočníků tvoří dvě křídla s rychlostními schopnostmi a jeden střední hrotový hráč vyšší postavy. Popřípadě to jsou dva útočníci pohybující se na ofsajdové hraně s jedním zadním útočníkem, který tvoří jakousi spojnici s trojicí záložníků. 3.3.2 Týmy a jejich varianty rozestavení S tímto ofenzivním základním rozestavením se na šampionátu prezentovali Holanďané, alternativně Brazilci a Španělé. Holanďané tento systém praktikují již delší dobu a vycházejí z rozestavení, kterým se prezentuje domácí klub Ajax Amsterodam. Tento klub totiž udává tón holandskému fotbalu. Většina reprezentačních trenérů si tímto klubem prošla, ať už jako hráč nebo jeho trenér. To samé platí i o současných reprezentantech, kteří mají systém hry Ajaxu i reprezentace zažitý. Trojice záložníků s velkým akčním rádiem pracuje na velkém prostoru a ještě stačí podporovat tři své spoluhráče v útoku. Útočná trojice je složena ze dvou rychlých, technicky skvěle vybavených útočníků. (Van Persie, Robben) hrajících na křídlech a jednoho koncového středního útočníka (Van Nistelrooij). Holanďani své rozestavení během šampionátu neměnili a to ani v případě, že nehrál někdo ze základní sestavy. Španělský herní systém 4-3-3 spíš připomínal rozestavení 4-1-2-1-2. Před čtyřčlennou obrannou řadou pracovala trojice záložníků s defenzivním Xabi Alonsem ve tvaru V a stejný tvar měla i útočná trojice (viz obr. 10), kdy dvojici hrotových útočníků doplňoval podhrotový (Garsia, Raul). Pohyb španělských fotbalistů v útočné fázi do značné míry boural základní prostorové rozestavení. Nešlo jen o přeskupení jednotlivců,ale i skupin hráčů. V obranné fázi vytvořili tři bloky, které v případě zformování byly těžko prostupné. Podobně jako Holanďané i Brazilci v některých zápasech nebo průběhu utkání praktikovali rozestavení 4-3-3, které alternovali s rozestavením 4-1-3-2. Do útočné fáze se zapojovali prakticky všichni hráči kromě dvou středních 20

stoperů a jednoho defenzivního štítového záložníka, ale nebyl to ten typický brazilský útočný fotbal. Jednou z příčin bylo to, že někteří hráči se nepotkali na šampionátu s formou. Navíc ani jejich organizace v defenzívě nebyla dokonalá a měla vážné trhliny. obr. 10: Varianta rozestavení 4-3-3 (Španělsko, Brazílie a Holandsko) 3.4 Herní systém 4-5-1 3.4.1 Základní charakteristika systému Typické pro tento systém je celoprostorové šířkové pojetí. Základní rozestavení tvoří čtyřčlenná obranná řada s kreativními krajními obránci. Oba stopeři mají vyloženě obranné úkoly a ofenzívu podporují jen v případě útočných standardních situacích. O proti tomu krajní obránci se zapojují do zakládání útočné činnosti a dostávají se i do finální fáze útoku. Záložní řada je zesílena o jednoho hráče. Krajní záložníci se pohybují převážně u postranních čar, doplňují osamoceného útočníka a spolu s krajními obránci vytváří šířku hry. Ve středu hřiště pracují tři hráči buď ve složení dva defenzivní záložníci a jeden ofenzivní nebo v opačném případě jeden defenzivní a dva ofenzivní. Defenzivní záložníci, ať už jeden nebo dva, se snaží pohybovat v těžišti hry a získávat odražené míče. Ihned po získání míče směřuje od nich přihrávka do ofenzivního spoluhráče, převážně ofenzivního záložníka. Osamocený útočník se pohybuje ve střední vertikále a před brankou.většinou to je hráč, který dokáže podržet míč zády k soupeřově brance a je chladnokrevný v koncovce. 21

3.4.2 Týmy a jejich varianty rozestavení Jednou z variant u tohoto systému bylo rozestavení 4-2-3-1. Týmy praktikující tento systém (viz obr. 11) měli pro to vhodné typy hráčů a nakonec se ukázalo, že toto rozestavení slavilo úspěch. obr. 11: Varianta rozestavení 4-2-3-1 (Portugalsko, Francie, Itálie a Anglie) Od začátku šampionátu tento způsob rozestavení praktikovali Portugalci a Francouzové. Od utkání s Českou republikou začali hrát v tomto rozestavení i Italové a u tohoto systému zůstali až do konce turnaje. Na mistrovství v tomto rozestavení nastoupili i Angličané. Zřejmě tomu nahrálo i zranění Owena v posledním zápase ve skupině se Švédskem. Od osmifinále už hráli ve stejném rozestavení jako Portugalci, Francouzové a Italové. V obranné linii měli výše zmíněná mužstva kreativní ofenzivní krajní obránce a pozičně výborně hrající střední stopery, kteří skvěle dirigovali obrannou činnost. Celá obranná řada působila elasticky s jasně vymezenými úkoly v defenzivní činnosti. Střední obránci společně se dvěma defenzivními záložníky tvořili kompaktní jednotku, která zabezpečovala neproniknutelnost útoku soupeře středem obrany. Po získání míče hned hledali spoluhráče před sebou a jeden z defenzivních záložníků doplňoval spoluhráče v přední linii. Krajní záložníci v případě držení míče soupeřem se mírně stahovali a s krajními obránci uzavírali křídelní prostory. Po získání míče okamžitě roztahovali hru do křídel a zapojovali se do kombinace se středním ofenzivním záložníkem a útočníkem. Ofenzivní 22

záložník měl v mužstvu úlohu dispečera. Svojí činností měnil rytmus hry, ať již udržením míče, či kolmými a diagonálními přihrávkami středem i do strany hřiště na nabíhající spoluhráče. Na hrotu útoku se pohyboval dynamický hráč, který dokázal podržet míč, zapojit se do kombinace a dostat se do zakončení. Druhou variantou (viz obr. 12) herního systému 4-5-1 bylo rozestavení 4-1-4-1, s kterým se na šampionátu představila Česká republika a USA. Český celek byl k této variantě rozestavení prakticky přinucen. Trenér Brückner musel díky zdravotním problémům Baroše a později i Kollera změnit tradiční herní rozestavení 4-4-2 a naordinoval rozestavení 4-1-4-1 se zónovou obranou orientovanou na míč a krátce trvajícím rychle vedeným útokem. Obranná čtveřice plnila běžné defenzivní úkoly. Oba střední obránci neopouštěli své prostory a zůstávali nejzadnějšími hráči. Krajní obránci se pohybovali v celé hloubce hřiště podél svých postranních čar. Před obrannou linií hrál defenzivní štítový záložník s obrannými úkoly, který se pohyboval v těžišti hry. Čtyrčlenná záložní řada měla obranné i útočné úkoly v rovnováze. V útočné fázi se tito záložníci snažili střídavě doplňovat osamoceného útočníka a nabíhali na i za útočnou linii. Osamocený útočný hrot se statečně pral s převahou soupeře. V případě vysokého hrotu v útoku se čekalo vyhrávání hlavičkových soubojů a sklepávání míčů na nabíhající záložníky a jeho pohyb po šířce hřiště jen do hranic velkého vápna, kdežto u menších dynamických ten pohyb byl pro celé šířce a čekal na kolmé přihrávky do obrany od spoluhráčů. obr. 12: Varianta rozestavení 4-1-4-1 (Česká republika, USA) 23

3.5 Herní systém 3-5-2 a 3-6-1 3.5.1 Základní charakteristika systému Už na první pohled je pro tento herní systém charakteristické redukce počtu obránců a zvýšený počet hráčů ve středové řadě. Tříčlennou obrannou linii v minulosti tvořili libero a dva stopeři, kteří bránili osobně hrotové útočníky soupeře. V současné době už většina mužstev, nastupující se třemi obránci, praktikuje hru v řadě. Všichni tři obránci jsou silní hlavně ve vzduchu a v osobních soubojích. Naopak se vůbec nezapojují do útočné fáze a hrají jednoduše. Zesílenou středovou formaci tvoří krajní záložníci disponujícími jak schopnostmi obrannými, tak i útočnými a střední záložníci, kteří buď v počtu tří nebo čtyř mají své úkoly pevně rozděleny. Typické pro toto rozestavení je, že na postech krajních záložníků nastupují převážně rodilí krajní obránci, kteří mají ofenzivní schopnosti. Tento zvýšený počet hráčů ve středové formaci umožňuje uplatňovat různé taktické varianty jako je presink atd. Ať už mužstva nastupují se dvěma nebo jedním útočníkem, mají na hrotu vždy jednoho hráče vyšší postavy schopného se prosadit v pokutovém území soupeře. 3.5.2 Týmy a jejich varianty rozestavení Pojetí se třemi hráči v obranné řadě jsme mohli pozorovat u týmů Kostariky, Chorvatska, Austrálie, Mexika a Japonska. Ne všechny týmy však u tohoto rozestavení zůstali během celého šampionátu. První variantou bylo rozestavení 3-2-3-2, kterou na turnaji použili Chorvaté, Australané a Mexičani (viz obr. 13). V defenzívě před trojicí obránců, která hrála v řadě a posouvala se v těžišti hry pracovala dvojice štítových hráčů. Většinou do těchto postů byli dosazeni klasičtí střední stopeři (Tudor, Marquez), s klasickým defenzivním záložníkem. Tito hráči měli za úkol vyhrávat souboje a čistit prostor před obrannou linií. V některých momentech se jeden ze štítových hráčů (Tudor, Marquez) zasouval do obranné řady. Tyto dvě defenzivní formace vytvářeli při způsobu rozestavení tvar písmene W. Ofenzivními úkoly byla pověřena zbylá pětice hráčů složena ze tří záložníků a dvou útočníků. Střední ofenzivní záložník s kreativními schopnostmi se snažil tvořit hru a měnit rytmus 24

hry. Po stranách hráli rychlostně vybavení hráči, kteří měli v útočné fázi za úkol roztahovat hru do šířky a čekat na kolmé přihrávky do obrany soupeře. Dvojice útočníků byla složena z jednoho typického hrotového hráče do vápna a druhého s větším akčním rádiem, který se zapojoval do mezihry a snažil se rozhýbat obranu soupeře. obr. 13: Varianta rozestavení 3-2-3-2 (Chorvatsko, Austrálie, Ukrajina a Mexiko Druhou variantou (viz obr. 14) systému se třemi obránci bylo rozestavení 3-4-2-1, se kterým se na šampionátu prezentovala Kostarika a Japonsko. Kostaričané s tříčlennou obranou nastupovali na všech posledních velkých akcích, kdežto Japonci toto rozestavení použili jen v některých zápasech. Tři obránci v zadní linii hráli blízko u sebe v řadě a měli za úkol držet střed hřiště. Ve středové řadě plnili velké penzum práce oba krajní záložníci. Ti měli jak ofenzivní tak defenzivní povinnosti rozděleny rovnoměrně. V obranné fázi se zasouvali na úroveň tří stoperů a vytvářeli tak pětičlennou defenzivní linii. V útočné fázi plnili roli falešných křídel a roztahovali hru do šířky. Ve středu hřiště pracovala čtveřice, kterou tvořili dva defenzivní a dva ofenzivní záložníci. Oba štítový hráči s defenzivními úkoly se snažili vyplňovat prostory za svými ofenzivními spoluhráči a získávat odražené míče. Do útočné fáze se zapojoval maximálně jeden z nich. Ofenzivní záložníci měli za úkol podporovat osamoceného útočníka a získat tak převahu ve středu hřiště před soupeřovým 25

vápnem. Hrotový hráč měl za úkol pohybovat se po většinou v ose hřiště směrem k soupeřově brance a ve vápně. obr. 14: Varianta rozestavení 3-4-2-1 (Kostarika a Japonsko) 26

4. DISKUSE NÁZORY TRENÉRŮ Když v sedmdesátých letech (STEINER, 2006) minulého století argentinský Španěl Helenio Herrera docílil dvojnásobného triumfu s Interem Milán v PMEZ (Pohár mistrů evropských zemí), vsadil na catenaccio. Tento obranný systém se stal obávaným, protože Italům stačilo vstřelit gól, aby se soupeř proti jejich přehuštěné obraně neprosadil. Ohlédneme-li se zpět k šampionátu, tak potvrdil trend z před dvou let, kdy se totální obranou a herním systémem 4-5-1 propracovali k titulu evropských šampiónů Řekové. Letos vítězní Italové předváděli pohlednější kopanou, ale přesto slavila úspěch jejich tradiční obranná hráz. Můžeme říci, že základními prvky při budování dokonalé organizace hry byli rozhodnuti o: - použití čtyřčlenné, případně tříčlenné obranné formace - zařazení defenzivních středových hráčů - využití hráčů v křídelních prostorech (krajní obránci a krajní středoví hráči) - požadavcích na kreativního středového hráče - počtu koncových hráčů Z tohoto hlediska vyšly nejúspěšněji týmy, které se spoléhaly na základní rozestavení 4-2-3-1. Mezi poslední čtyři účastníky mistrovství světa se totiž probojovaly hned tři týmy, které tuto variantu rozestavení používaly. Raymond Doménech trenér Francie Hráči s větším talentem, ale s volnější organizací, budou vždy poráženi mužstvem složeným z méně talentovaných hráčů, ale s dobrou organizací. Marcello Lippi trenér Itálie Musel jsem přizpůsobit moji taktickou strategii hernímu stylu a potenciálu vybraných hráčů. 27

Kromě vítězných Italů, druhých Francouzů a čtvrtých Portugalců nastupovali s touto variantou i čtvrtfinalisté z Anglie. Všechny tyto týmy charakterizovala precizní defenzíva s minimálním počtem inkasovaných branek. Základním prvkem této defenzívy byla výborná činnost čtveřice hráčů tvořených dvěma středními stopery a dvěma defenzivními středopolaři, kteří v obranné fázi zahustili střed hřiště a vystavěli obranný blok. Také proto Italové inkasovali na šampionátu pouhé 2 branky, přičemž první byla vlastní a druhou dostali až ve finále z penalty. Francouzi inkasovali 3 branky, Angličani 2 branky a Portugalci 5 branek, z toho ale 3 branky až v nepovedeném utkání o třetí místo. Tyto týmy měly kromě precizní defenzívy i kvalitní ofenzívu, ve které nespoléhaly pouze na branky osamocených útočníků. Tak například Italové vstřelili na šampionátu 12 branek, na kterých se v pěti případech podíleli útočníci a zbytek měli na svědomí záložníci, ale i obránci. Francie skórovala 9krát a třetinu branek vstřelil Henry, Portugalsko vstřelilo 7 branek a Anglie 6, přičemž v těchto dvou týmů se útočníci podíleli pouze na jedné brance. Zbylé branky měla na svědomí posílená pětičlenná záložní řada, která jasně demonstrovala výhody této herní varianty. Z hlediska úspěšnosti následovala varianta se základním rozestavením 4-4-2. Na posledních významných akcích nejvíce používaný herní systém přinesl letos úspěch pouze domácímu Německu. Jejich ofenzivní pojetí, které někteří domácí novináři i bývalí reprezentanti nazývali hurá fotbalem, bylo pro diváky atraktivní a přinášelo dost branek. Němci vstřelili 14 branek, (nejvíce ze všech účastníků), ale naproti tomu 6krát inkasovali. Skórovat nedokázali pouze v semifinále a to je stálo boj o titul mistra světa. Domácí v útočné fázi především spoléhali na hru svých útočníků a ti se odvděčili devíti brankami. Pokud byli útočníci dobře bráněni,těžili Němci ze střelby ze střední vzdálenosti, která byla velice silnou zbraní a pro kterou měli v záložní řadě vhodné typy. Podobné ofenzivní pojetí předváděla na šampionátu i Argentina, která se ale mohla pyšnit lepší defenzívou a menším počtem inkasovaných branek než Německo. Paradoxně to byli právě domácí, kteří ji vystavili stopku ve čtvrtfinále. I Argentinci se při svém stylu hry spoléhali na dvojici útočníků a ta se podílela na více než polovině z 11 vstřelených branek, ať už hrála v jakémkoliv složení. 28

Vůbec nejlepší defenzívou na šampionátu se mohlo pochlubit Švýcarsko, které hrálo také v rozestavení 4-4-2 a v Německu neinkasovalo. Při skóre 4:0 však Švýcaři skončili už v osmifinále, kde vypadli na penalty. Z hlediska útočného fotbalu se hodně očekávalo od týmů s ofenzivní variantou rozestavení 4-3-3. A jak dopadla Brazílie, Holandsko a Španělsko, které tenhle systém používali, v porovnání s ostatními týmy na šampionátu? Nejdále se dostali Brazilci, ale vyřazení ve čtvrtfinále pro ně znamenalo velký neúspěch. To samé platí i o zbylých dvou týmech, protože Španělé i Holanďani vypadli už v osmifinále. Vyřazení všech tří týmů měla na svědomí mužstva, která hrála s rozestavením 4-2-3-1. Španěly a Brazilce vyřadil tým Francie a Holanďani si vylámali zuby na Portugalcích. Už na základě rozestavení se všechny tři týmy na šampionátu prezentovaly útočným fotbalem. Brazilci a Španělé také patřili mezi mužstva, která nastřílela nejvíce branek a o většinu z nich se postaraly útočné trojice. Španělé dokonce skórovali v každém utkání,ale v osmifinále je přestřílela Francie. Brazilci nevstřelili branku pouze v jednom utkání,ale naneštěstí pro ně to byla v tom rozhodujícím ve čtvrtfinále. To Holanďané měli se střílením branek problémy a na šampionátu doplatili na neproměňování šancí. Vstřelili pouhé 3 branky, o které se postarali všichni tří útočníci. I když tato mužstva praktikovala útočný fotbal, mohla se pochlubit i výbornou defenzívou, vždyť Brazilci i Holanďané inkasovali jen 2krát a Španělé do zápasu s Francií jednou. V tomto utkání však jejich defenzíva zkolabovala a Španělé inkasovali hned 3krát. Na druhou stranu je však nutné podotknout, že se tyto tři týmy utkaly ve skupině se slabšími soupeři, které jejich defenzívu tolik neprověřili. Jakmile narazily ve vyřazovací části na silnějšího soupeře, stalo se to pro ně osudné. Nejhůře vyšly z hodnocení týmy, které praktikovaly tříobráncový systém a nastupovaly v rozestavení 3-5-2 nebo 3-6-1. Ze skupiny postoupilo do vyřazovacích utkání jen Mexiko, Ukrajina a Austrálie. Zbylé celky hrající s tříobráncovým systémem zakončily své účinkování už ve skupině. Všechny týmy praktikující rozestavení s tříčlennou obranou patřily mezi nejvíce inkasující a měly problémy jak v obranné fázi tak i v útočné. Jejich obrany byly dost prostupné a prakticky v každém utkání inkasovaly. Ani útočná činnost neměla takovou kvalitu jako u jiných týmů a na vstřelení branky se dost nadřely. 29

Je nutné však Konstatovat, že všechny týmy praktikující tříobráncový systém nepatří mezi nejúspěšnější z hlediska světového žebříčku a v konfrontaci s top týmy se rozdíl ve výkonnosti projevil. Pokud bychom měli dosud získané poznatky zhodnotit, došlo v herních systémech od MS 1998 k podstatným změnám. Dříve dogma, tabu, nyní proměnlivost, plastičnost jak v útoku, tak i v obraně. Mohli jsme pozorovat variabilnost základního rozestavení, posuny v plastičnosti herních systémů. Současný systém,jeho potenciál, má platnost až se místo čísel dosadí konkrétní hráči, s konkrétním herním záměrem, kvalitou a herním projevem. 30

ZÁVĚR Fotbal je kolektivní hra, kde proti sobě stojí dva týmy. Dva týmy, které vždy tvoří jedenáct hráčů na každé straně hřiště. Dva týmy praktikující určitý herní systém, pro který je rozhodující základní rozestavení hráčů. A právě tímto tématem jsme se zabývali v této práci. Jak už bylo uvedeno na začátku této práce, o herních systémech můžeme hovořit od doby, kdy byla zavedena pravidla o ofsajdu. Od této chvíle, kdy máme zmínky o první variantě rozestavení hráčů, můžeme mluvit o vývoji herních systémů. Od prvního rozestavení 1-1-8, ve kterém nastoupila Anglie v 19. století proti Skotsku, uběhlo už hodně let. A během těchto let docházelo u herních systémů k razantnímu vývoji. Vznikaly nové varianty základního rozestavení, pro které bylo společným znakem snižování počtu útočníků v sestavě. Proto se osm Anglických útočníků z roku 1872 v porovnání s jedním italským nebo francouzským, u nejúspěšnějších týmů posledního šampionátu v Německu v roce 2006, jeví neuvěřitelně. Kromě změn v počtu hráčů u obranné, záložní a útočné řady byly pro vývoj herních systémů významné i změny v obranné činnosti. Osobní obranu nahradila obrana zónová a libera hra obrany v řadě. V posledních letech už ve vývoji herních systémů nejde tolik o změně v počtu hráčů v jednotlivých řadách, jako spíš o variabilnosti a plastičnosti jednotlivých hráčů v základním rozestavení. Nejpoužívanější varianty základního herního rozestavení současnosti 4-2-3-1, 4-4-2 a 4-3-3 jsou dnes pro fotbalové fanoušky pouhými čísly. Platnost nabývají, až se místo čísel dosadí hráči s konkrétním herním záměrem, kvalitou a herním projevem. V posledních letech nastal ve vývoji herních systémů významný obrat. V dřívějších dobách udávali trend ve vývoji vždy velké akce typu mistrovství světa či Evropy. Na těchto akcích jsme se většinou setkali s novou variantou základního rozestavení. V současnosti tomu už tak není, protože dochází jen k umocnění trendů, které můžeme vidět u týmů hrajících klubové soutěže jako je Liga mistrů, Pohár UEFA apod. Při současném nabitém fotbalovém kalendáři totiž není prostor při Mistrovství světa či Evropy předvádět a zkoušet nové vývojové impulsy. 31

Proto si přejme, aby se trenéři začali zabývat hledáním nových atraktivních způsobů hry u jednotlivých herních systémů, kterými by nahradili defenzivní způsob hry, praktikovaný na posledním šampionátu v Německu. 32

LITERATURA 1. BEDŘICH, L. Fotbal rituální hra modrní doby. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita., 2006. 196s. ISBN 80-210-3927-2 2. BOSÁK, J. Odsouzenci pro slávu. Kronika fotbalového MS 2006. Řitka: Daranus., 2006. 96s ISBN 80-86983-08-0 3. COLEMAN, M. Hrozná historie. Záludné Mistrovství světa. Překlad publikace The Knowledge, Wicked World Cup. 1. vyd. Praha: Egmont, 1998, 200s. ISBN 80-7186-266-5 4. FELT, K. MS 2006 aneb Hvězdy míří do Německa.Praha: Ottovo nakladatelství, 2006, 46s. ISBN 80-7360-470-1 5. GIFFORD, C. Encyklopedie fotbalu. Překlad publikace Football Encyclopedia. 1. vyd. Praha: Svojtka & Co., 2006, 144s. ISBN 80-7352- 336-1 6. GIFFORD, C. Fotbal. Překlad publikace Fantastic Football. 1. vyd. Praha: Fragment., 2006, 64s. ISBN 80-253-0203-2 7. JARŮŠEK, J. Analýza soupeřů České republiky na MS 2006. Fotbal a trénink, 2006, č. 3, s. 17-23 8. JEŽEK, L, MACKŮ, J. Itálie 90. Mistrovství světa v kopané. 1. vyd. Praha: Olympia, 1990, 158s. ISBN 80-7033-136-4 9. KORMANÍK, M. Portugalsko semifinalista MS. Fotbal a trénink, 2006, č. 3, s. 24-28 10. LIPPI, M., DOMENECH, R,. BRÜCKNER, K. Koučové mužstev letošního MS o jejich úloze a jejich týmech při vrcholném šampionátu. Fotbal a trénink, 2006, č. 4, s. 6-8 11. MACHO, M. Fotbal vášeň 20. století. 1. vyd. Praha: Brána., 1996. 448s 12. NAVARA, M.,BUZEK, M., ONDŘEJ, O. Kopaná teorie a didaktika. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, 184s. 13. NOVÁK, J. Německo 2006. XVII. Mistrovství světa v kopané. 1. vyd. Praha: Olympia, 2006, 136s. ISBN 80-7033-964-0 14. OSIECK, H. 2006 FIFA World cup Německo Fotbal a trénink, 2006, s. 9-11 15. PROCHÁZKA, K. Fotbal to je hra. Praha:Olympia, 1987, 359s. 33

16. PROCHÁZKA, L. Hodnocení herního výkonu mužstva České republiky na MS 2006. Fotbal a trénink, 2006, č. 3, s. 12-16 17. PROCHÁZKA, L. Španělsko kreativní přístup. Fotbal a trénink, 2006, č. 3, s. 28-29 18. RADNEDGE, K. Kopaná velká encyklopedie. Překlad publikace Encyclopedia off soccer. vyd. nakladatelství Svojtka a Vašut 1997. ISBN 80-7180-188-7 19. ROXBURGH, A. Liga mistrů kritérium úrovně. Fotbal a trénink, 2006, s. 9-11 20. SKÁCEL, A. Presink v zónovém bránění. Olomouc: Vzdělávací středisko trenérů 21. STEINER, F. Organizace hry předčila atraktivitu. Fotbal a trénink, 2006, č. 3, s. 4 22. TOMEŠ, J. Průvodce MS 2006 Německo. 1. vyd. Praha: Atlas, 2006, 264s. ISBN 80-239-6955-2 23. VENGLOŠ, J. Majstrovstvá sveta 2006 v Nemecku. Fotbal a trénink, 2006, č. 3, s. 8-11 24. VOTÍK, J. Trenér fotbalu B licence. 1. vyd. Praha: Olympia, 2001. 256s. ISBN 80-7033-598-X 25. VOTÍK, J. Fotbal trénink budoucích hvězd. Grada publishing a. s., 2003. ISBN 80-247-1463-3 26. ZEMAN, M. Mistrovství světa ve fotbale 2002. 1. vyd. Bratislava: Agentúra Cesty, 2002, 160s. ISBN 80-968793-3-2 34

RESUMÉ V této Bakalářské práci jsme se zabývali vývojem herních systémů a jejich variant ve fotbale. Na začátku jsme si vysvětlili základní pojmy a shrnuli si historii ve vývojích herních systémů. V hlavní části jsme se potom věnovali současnosti, čemuž nám posloužil Mistrovství světa v Německu. Zaměřili jsme se na většinu mužstev na šampionátu a sledovali, jaké herní varianty rozestavení jsou nejpoužívanější a kam se dnešní fotbal díky nim posouvá. SUMMARY In this bachelor assignment we dealt with progress in system of game and their variations in football. At the beginning of this assignment we explained basic concepts and we recapitulated the history of development in system of game. In staple part we aimed to present, where we could extracted from the World Championship in football in Germany. We aimed to mostly teams and we tracked what various of plans were the most used and where is the present football shifted thanks them. 35