Obsah Pár slov úvodem... 7 1. Charakteristika trvalek... 8 1.1 Všeobecné rozdìlení trvalek... 8 1.2 Zásady výbìru druhù pro naše podmínky... 8 1.3 Použití trvalek... 10 2. Pìstování trvalek... 12 3. Rozmnožování trvalek... 16 4. Ochrana proti chorobám a škùdcùm... 21 5. Sortiment významných druhù trvalek... 22 Použitá literatura... 83 Rejstøík latinských názvù... 84 Rejstøík èeských názvù... 91 5
ZAHRADNÍ TRVALKY Motto: Chceš-li být š astný jeden den, opij se. Chceš-li být š astný jeden rok, ožeò se. Chceš-li být š astný celý život staò se zahradníkem. Èínské pøísloví 6
Pár slov úvodem Pár slov úvodem Zámìrem této publikace je seznámit ètenáøe aspoò struènì s obrovským množstvím zahradních trvalek, které mùžeme pìstovat v našich zahradách. Kromì pøírodních (botanických) druhù vzniká každoroènì ve výzkumných ústavech a šlechtitelských stanicích velké množství šlechtìných odrùd (kultivarù) a køížencù (hybridù). Nìkteré se pìstují desítky let, jiné zakrátko zanikají a jsou nahrazeny novými. Kromì estetických vlastností rostliny (tvar a vybarvení listù, kvìtù, doba a délka kvetení i plody) ovlivòuje zájem o pìstování i urèitý módní trend. Ten se mìní a souvisí napø. i s architekturou staveb, životním stylem apod. S ohledem na omezený rozsah publikace jsou úplnì vynechány rostliny cibulovité a hlíznaté, jejichž zpracování by vydalo na samostatné dílo. Kromì klasických trvalek jsem považoval za nutné zmínit se alespoò struènì o jedné samostatné skupinì, a tou jsou okrasné trávy. Sortiment rostlin je v publikaci øazen abecednì. U každého druhu (nebo skupiny druhù téhož rodu) je uveden pùvod, struèný botanický popis, nároky na pìstování (slunce, pùda, vlhkost, pøípadnì zimní ochrana) a použití. Rozmnožování je struènì popsáno v samostatné kapitole. Vzhledem k obrovskému množství kultivarù u nìkterých druhù nebylo možné (ani úèelné) uvést všechny (a už starší, nebo nové), protože, jak už bylo øeèeno, situace ve vývoji nových se stále mìní. Rovnìž vìtší èi menší oblíbenost nìkterých druhù a kultivarù ovlivòuje jejich kupování. Svou roli hraje také snadnost (nebo naopak nesnadnost) rozmnožování nìkterých druhù v soukromém, tedy domácím prostøedí. Aktuální stav sortimentu druhù a kultivarù bývá uvádìn minimálnì jednou roènì v nabídkách (katalozích) všech vìtších školkaøských a zahradnických firem. Botanické názvosloví (nomenklatura) je v publikaci zpracováno podle souèasné zahradnické terminologie, používané jak v zahradnicky vyspìlých státech západní Evropy, tak i u nás. U druhù, jejichž názvy jsou sporné (nebo se èasto mìní), uvádím i synonyma. Kromì latinských (vìdeckých) názvù uvádím i názvy èeské, ale pøevážnì jen u rodù. U druhù se používají už ménì, nejsou vžité. Pro pøehlednost v tomto širokém sortimentu rostlin všech svìtadílù zámìrnì vynechávám za názvem rostlin zkratky autorù botanických popisù, které jinak v odborné literatuøe k názvu samozøejmì patøí. Ing. Petr Paseèný 7
ZAHRADNÍ TRVALKY 1. Charakteristika trvalek Trvalky jsou rostliny vytrvalé (ne døevnatìjící), žijící na zahradì více let. Nìkdy se jim øíká také pereny (z latinského názvu perennis vytrvalý). Zimu pøeèkávají vìtšinou jen jejich podzemní orgány. Nadzemní èásti na podzim odumírají (s výjimkou nìkolika málo stálezelených druhù). Termín trvalky není termínem vìdecky botanickým, ale èistì prakticky zahradnickým. Vyjadøuje zpùsob pìstování rostlin v našich podmínkách.tyto rostliny pochází ze všech oblastí zemìkoule, od severu až k jihu, od moøské hladiny až po velehory. Jsou to rostliny rùzných øádù, èeledí a rodù, èili botanicky nejsou nijak pøíbuzné. Rostou v nejrùznìjších klimatických a pùdních podmínkách a jsou souèástí rùzných rostlinných spoleèenstev. Znalost pøírodních stanovištních podmínek nám umožòuje dobøe se orientovat v požadavcích rostlin na pìstitelské prostøedí. Každý klimatický typ oblasti pøírodního rozšíøení vymezuje dost podstatnì nároky rostlin na teplotu, celkové roèní množství srážek a jeho rozdìlení bìhem roku, na kvalitu pùd a také na vzdušnou vlhkost. Pro zjednodušení a praktické pìstování si zahradníci trvalky rozdìlili do nìkolika skupin podle pøibližných nárokù. 1.1 Všeobecné rozdìlení trvalek Struèné, ale pøehledné a dostaèující je rozdìlení trvalek podle jejich podobných požadavkù na prostøedí do ètyø skupin. 1. Rostliny horské, skalní (petrofyty) se tøemi podskupinami (rostliny velehorské, horské a rostliny krasových oblastí). 2. Rostliny stepních èi suchých stanoviš (xerofyty). 3. Rostliny prùmìrných stanoviš vèetnì kulturnì pìstovaných trvalek (mezofyty) se tøemi podskupinami (lesní stínomilné, luèní svìtlomilné a jižní teplomilné). 4. Rostliny vodní vèetnì moèálovitých (hydrofyty). 1.2 Zásady výbìru druhù pro naše podmínky Pøi výbìru druhù trvalek pro svou zahradu vycházíme pøedevším z klimatických podmínek oblasti, kde se zahrada nachází. Tvoøí je nadmoøská výška 8
Charakteristika trvalek a s ní související množství srážek bìhem roku (vèetnì snìhové pokrývky), prùmìrná roèní teplota (s letními maximy a zimními minimy) a množství sluneèního svitu. To jsou ukazatele, které tìžko ovlivníme. Jiné podmínky bude mít tedy pìstitel v podhorských a horských oblastech a úplnì jiné pìstitel v nížinách. V mikroklimatu zahrady se dá však zmìnit hodnì, bude záležet na druzích trvalek, které chceme pìstovat. Mùžeme ovlivnit kvalitu pùdy, množství zálivkové vody, oslunìní, nebo naopak pøistínìní a rovnìž zimní ochranu (pokud ji rostlina vyžaduje). Pøesto je dùležité vycházet hlavnì z konkrétních podmínek zahrady, i když jsou rostliny do urèité míry pøizpùsobivé. Nikoliv ale natolik, aby nám stepní, sluncemilné rostliny dobøe prosperovaly v hajním, stinném a vlhkém mikroklimatu. Pokud si však vybereme druhy, jejichž nároky na stanovištì budou shodné nebo podobné podmínkám naší zahrady, budou rostliny zdravé a silné, nebudou trpìt chorobami ani škùdci a starost o nì bude minimální. Pøi vysazování rostlin do záhonù (nejèastìjší zpùsob) sázíme na jeden záhon vždy rostliny stejných nebo podobných nárokù. Napø. rostliny pocházející z tìžších, živných pùd budeme sázet na dobøe vyhnojený záhon, který mùže být i nìco málo pod úrovní okolního terénu a bude se v nìm po deštích alespoò krátce zdržovat vláha. Rostlinám rostoucím na bøezích vod bude tento zpùsob také vyhovovat. Rostliny ze suchých stepí a luk budeme vysazovat na jižní slunné svahy, do lehèích, propustných pùd. Nejsou-li pùdy propustné, je nutné je vydrenážovat (štìrkem nebo hrubým pískem). Rostliny vyloženì horské, skalní v nížinách trpí v létì nadmìrným teplem a suchem. Proto je budeme pìstovat jedinì na odvrácených severních až východních svazích. Pro rostliny hajní a lesní, vyžadující polostín a vlhèí pùdy, bude ideální umístìní v podrostu vyšších listnatých stromù a keøù. Pro každou zahradu a každé stanovištì se dá vybrat dostatek druhù, jenom je nutné znát jejich nároky. Na tom záleží pìstitelský úspìch. Kultivary druhù, vzniklé výbìrem, mají vìtšinou nároky shodné jako druh, jenom jsou nároènìjší na živiny a vodu. U kultivarù vzniklých køížením nìkolika druhù bude záležet na pùvodu šlechtìní a rovnìž na pùvodu druhù použitých ke køížení. Tak se mùže stát, že nìkteré kultivary budou odolnìjší, vitálnìjší než pùvodní druh a nìkteré zase naopak choulostivìjší. 9
ZAHRADNÍ TRVALKY 1.3 Použití trvalek Použití, uplatnìní trvalek v zahradì mùže být v podstatì dvojího druhu: 1. solitérní, 2. skupinové (záhonové). Solitéry Mezi solitéry, tedy samostatnì stojící trvalky, patøí hlavnì vyšší (a vysoké) rostliny nápadné celkovým vzhledem, tj. zvláštními kvìty, ozdobnými listy apod. Jejich nevšední vzhled je pøedurèuje pro výsadbu na významných místech jako dominantní rostliny. Protože jde o rostliny pøevážnì vìtších rozmìrù, budeme je vysazovat napø. u vstupu do zahrady nebo do domu, v blízkosti cest, odpoèívadel, schodiš, teras nebo solitérnì do trávníku, který dá rostlinì nejlépe vyniknout. Mùžeme je však použít i ve volných skupinách. Pøi výbìru solitér je dùležitou podmínkou jejich celoroèní vzhled, vèetnì napø. podzimního zabarvení listù (pokud nejde o rostlinu stálezelenou). Øada vzrùstných trvalek totiž zaèíná po odkvìtu žloutnout, chøadnout a jejich estetický úèinek se rychle ztrácí (napø. ostrožka, omìj apod.). K tìm hodnotným patøí napø. juka, udatna, popelivka, bìlotrn, janeba, sluneènice vrbolistá a další. Na menších plochách se jako solitéry mohou uplatnit i trvalky støednì vysoké, jako napø. øebøíèek, vlèí bob, šuškarda, pivoòka, okrasné trávy apod. Skupiny (záhony) Skupinová výsadba trvalek do smíšených záhonù patøí už léta k nejpùsobivìjším zpùsobùm použití trvalek v zahradì. Je jasné, že pro založení záhonu není možné pøedložit nìjaký náèrtek nebo plánek, protože v každé zahradì jsou jiné podmínky, jiná konfigurace terénu, jiné rozmístìní døevin, trávníkù a staveb, prostì každý záhon vyžaduje osobité, individuální øešení. Aby tento záhon byl poutavý od jara až do podzimu, je nutné znát a dodržet nìkolik zásad. Tou první je znalost vlastností a požadavkù rostlin, jak mnoho, kdy a jakou barvou kvetou, jaké mají listy, jak se rozrùstají a jaké mají nároky na svìtlo a vláhu. Barevnì sladìné a prostorovì vyvážené trvalkové záhony jsou tvoøeny z nejvìtší èásti z kvìtin jemnìjších pastelových barev jen místy prostøídaných kvìtinami výraznìjších tónù. Na velikosti záhonu vcelku nezáleží, ten se vytváøí podle konkrétní situace, tedy hlavnì podle rozmístìní stromových a keøových skupin, staveb a cest. Jsou zásadnì nepravidelného tvaru. Nejhezèím pozadím jsou keøové a stromové skupiny, jejichž zelená uklidòující kulisa dává vyniknout 10
Charakteristika trvalek rùznobarevným trvalkám. Popøedí je rovnìž velmi dùležité, protože pohledovì soustøeïuje naši pozornost do jednoho místa, do trvalkového záhonu. Mùže to být sice i cesta nebo vìtší zpevnìná plocha, nejlépe však dobøe udržovaný, pravidelnì seèený trávník. Dá se tedy struènì øíci, že trvalkové záhony tvoøí pøechod mezi vyšší zelení a trávníkem (nebo lemují výsadby stromù a keøù), mohou tvoøit i pøechod mezi cestou a trávníkem, mezi odpoèívadlem a trávníkem, mezi stavbou a skupinou vyšších døevin apod. Pohledovì sázíme dozadu vìtší, robustnìjší trvalky (nebo druhy s vìtšími listy) a smìrem dopøedu støednì vysoké a nižší. Okraj nejblíže k nám (ze smìru pohledu) je vhodné osázet úplnì nízkými až plazivými nebo kobercovitì rostoucími druhy. U tìch není kvìt až tak dùležitý, spíše si u nich ceníme charakteru rùstu (plazivý, kobercovitý) nebo hezkého olistìní bìhem celé vegetace. Okraj by nemìl být nikdy rovný, pøímý (s výjimkou záhonu, který vyplòuje prostor mezi domem a rovnobìžným chodníkem), ale nepravidelný, vlnovitý. Obdobnì postupujeme pøi výsadbì záhonu, který netvoøí okraj keøové skupiny, ale je umístìn samostatnì, napø. v trávníku. Uprostøed budou trvalky nejvyšší a smìrem k okrajùm nižší a plazivé. Dùležité, z estetického hlediska, je rovnìž množství vysázených rostlin jednoho druhu. Pokud vysadíme do záhonu vìtší množství druhù po 1 2 kusech, bude záhon vypadat dost chaoticky, jak barevnì, tak obrysovì. Mnohem vìtšího estetického úèinku dosáhneme pøi výsadbì menšího poètu druhù, ale ve vìtším množství, tzn. že každému druhu dáme více prostoru. Solitérních, vzrùstných trvalek vysázíme do záhonu jen nìkolik (jako dominanty), støednì vysokým, nižším až plazivým vyèleníme v záhonu plochu mnohem vìtší, øádovì každému druhu nejménì jeden metr ètvereèní. Tzn., že nízkých až plazivých trvalek vysadíme v zájmu urychleného zapojení porostu více kusù na m 2, podle vzrùstnosti a rychlosti rùstu zhruba 3 10 ks. V zahradách u chat a chalup, které se nacházejí vìtšinou v pøírodním prostøedí, mùžeme øešit trvalkové záhony výsadbou druhù v místì (podle lokality) rostoucích. Tyto druhy by mìly pøevažovat (min. 50 %) a mùžeme je doplnit i dalšími cizokrajnými druhy s obdobnými nároky. Èasem tyto druhy zplaòují, což ale vùbec není na škodu vìci, ba právì naopak. Ráz okolní pøírody tím pádem samovolnì proniká až do naší zahrady. Potom mùžeme na zahradì mít (podle pøírodního prostøedí) partie hajní (polostinné a vlhèí), partie zamokøené až bažinaté, partie neutrální (vlhkost i oslunìní prùmìrné) i partie suché, stepní až skalnaté. Výhodou tohoto zpùsobu je pøedevším minimální údržba vysázených druhù (rostou ve svém pøirozeném prostøedí) a souèasnì nenásilné, plynulé zapojení zahrady do okolní pøírody. 11
ZAHRADNÍ TRVALKY 2. Pìstování trvalek Pøed výsadbou trvalkového záhonu musíme plochu (pøedem promyšlenou a vytyèenou) pøedevším odplevelit. To znamená, že po nakreslení tvaru záhonu (rýèem) musíme odstranit nežádoucí plevelné rostliny (tráva a jiné). Jsou dva zpùsoby, jak toho dosáhnout. Buï mechanicky, nebo chemicky. Osobnì bych se pøiklánìl ke zpùsobu mechanickému (tedy ruènímu), který také preferuji a na zahradách (a už vlastní, nebo cizích) prakticky provádím. Rýèem (pøípadnì motykou) sloupneme drn do hloubky asi 20 cm, drny dobøe oklepeme (je to vlastnì drnovka) a chybìjící množství zemì (do úrovnì okolního trávníku) doplníme zeminou potøebnou pro pìstování zamýšlených druhù trvalek. Pro pìstování hajních rostlin to bude tatáž drnovka, zlehèená rašelinou a øíèním pískem, pro rostliny vlhkomilné až bažinaté staèí k drnovce pøidat pouze rašelinu, pro rostliny stepní, sucho- a sluncemilné pøidáme štìrk a hrubší písek. Všechny tyto doplòující komponenty rozprostøeme po ploše budoucího záhonu ve vrstvì aspoò 10 cm a øádnì zaryjeme. Nutné je promísení s pùvodní zeminou. Vlastní výsadba trvalek záleží pøedevším na zpùsobu pøedpìstování. U prostokoøenných rostlin (pìstovaných ve volné pùdì) platí, že na jaøe vysazujeme druhy kvetoucí v létì a na podzim, ve vèasném podzimu (nejpozdìji bìhem záøí) vysazujeme druhy kvetoucí v pøedjaøí a na jaøe. Dnes ale pøevažuje zpùsob pìstování rostlin v nádobách (kvìtináèe, kontejnery). Tyto rostliny mùžeme bez obav vysazovat po celé vegetaèní období. Choulostivìjší druhy, pocházející z klimaticky teplejších oblastí (Støedomoøí, jihovýchodní Asie, Nový Zéland, jižní Afrika, jih USA, nìkteré oblasti Jižní Ameriky apod.), vysazujeme zásadnì na jaøe, aby staèily do podzimu dobøe zakoøenit. Pozdní (podzimní) výsadba tìchto druhù vede vìtšinou k jejich vymrznutí hned bìhem první zimy, i pokud byly øádnì zakryté napø. chvojím. Dùležitá je také hustota výsadby rostlin, které musí mít dostatek volného prostoru. Jednak aby se mohly dobøe vyvíjet a vzájemnì si nekonkurovaly, a také lépe vynikne krása každé z nich. I zdánlivì øídce osazený záhon se bìhem 1 2 let slušnì zapojí, tzn. že mezi rostlinami už témìø nebude vidìt zem. Hustota výsadby je tedy dána hlavnì velikostí (výškou a prùmìrem) rostlin. Byla by ale chyba domnívat se, že rostlina koupená v malém kvìtináèku má koneènou velikost. Ta bude, hlavnì u vzrùstných druhù, za 1 2 roky mnohem vìtší. Proto je tøeba už z poèátku vìnovat pozornost sortimentu zamýšlených druhù a jejich rozmìrùm v koneèném stavu, protože jinak nám nezbude nic jiného, než vysazené rostliny do dvou let opìt rozsadit nebo zmìnit sortiment za ménì vzrùstné. 12
Pìstování trvalek Vlastní výsadba probíhá tak, že pøedem zalité trvalky vysazujeme zahradnickou lopatkou nebo rýèem (podle velikosti koøenového balu) do pøimìøenì velké jamky. Koøenový bal pøihrneme zeminou a øádnì pøitlaèíme, èímž se zbavíme nežádoucích vzduchových prostor v koøenové èásti. Dbáme na to, aby byly rostliny vysazeny ve stejné hloubce, v jaké byly pøedpìstovány, tedy ani hloubìji, ani mìlèeji. Mìlká výsadba mùže vést k zasychání rostlin (zvláštì na víkendových zahradách v parném létì), hlubší výsadba mùže zase zpùsobit zahnívání rostlin v koøenovém krèku (a už v létì nebo v zimì) nebo mùže vést dokonce k tomu, že nám nepokvetou. Tento jev je známý hlavnì u pivonìk a kosatcù. Po výsadbì rostliny ihned zalijeme a už pøedem poèítáme s tím, že se zemina po zálivce více èi ménì slehne. Èerstvì vysázené trvalky hned nepøihnojujeme, nebo jen lehce rozhodíme mezi rostliny (dále od koøenù) nìkteré granulované, pomalu rozpustné hnojivo, obsahující všechny základní prvky. Bìžnì se dá použít napø. Cererit nebo NPK. Na trhu je dnes ovšem mnoho rùzných druhù hnojiv, která sice mají rùzné názvy, ale složením jsou dost podobná, èasto i stejná. Nemìlo by to být hnojivo s vysokým obsahem dusíku (N). Mùžeme rovnìž použít dobøe rozleželý, zkompostovaný chlévský hnùj nebo aspoò vyzrálý kompost. Kromì toho, že obsahují základní živiny dùležité pro rùst rostlin, mají hnojiva i nìkteré látky stimulaèní povahy pøíznivì ovlivòující zakoøeòování. Rovnìž humus obsažený v tìchto organických hnojivech je pro rostliny nenahraditelný. Nìkteré bujnìjší vzrùstné trvalky èasem (za pár let) pùdu kolem sebe doslova vysají, a proto je velmi vhodné tato organická hnojiva každoroènì mezi trvalky ve slabé vrstvì (asi 2 cm) rozprostírat. Pro správný vývoj rostlin a jejich zdravý rùst je dùležitá také pùdní reakce (ph). Podle ní rozlišujeme pùdy kyselé, neutrální a zásadité neboli alkalické. Vìtšina bìžných druhù trvalek nemá až tak vyhranìné nároky a prospívá dobøe v pùdách neutrálních. Nìkteré druhy však nároky na úpravu pùdy mají. Druhùm hajním, rostoucím pøevážnì na mírnì kyselých pùdách, budeme tedy doplòovat spotøebovanou zeminu nejlépe rašelinou, druhùm vápnomilným radìji vápnìným kompostem s pøísadou napø. mletého vápence nebo rozdrcené staré omítky. Vlastní ošetøování vysázeného trvalkového záhonu se každým rokem, v souvislosti s narùstáním rostlin, trochu mìní. V prvních asi dvou letech, kdy je mezi rostlinami ještì volný prostor, se mohou rozšiøovat jednoleté i víceleté plevele. Jednoleté staèí motyèkou nebo lopatkou odstranit ještì pøed vysemenìním, protože jinak jsou schopné za vegetace vytvoøit zapojený porost. Napø. ptaèinec žabinec je schopen podle teploty prostøedí vytvoøit každý mìsíc novou generaci, pøièemž ta stará hned neodumírá, ale ještì nìjaký èas produkuje další semena. Víceleté vytrvalé plevele se na dùkladnì pøipraveném záhonu hned 13
ZAHRADNÍ TRVALKY neobjeví, ale pøesto se mohou pozdìji vyskytnout. Nežádoucí plevele mechanicky odstraníme. Pokud je suché období, musíme trvalky zavlažovat. Jedinì tak se budou rychle rozrùstat a vytvoøí zapojený porost. Zapojený porost už ani v suchém létì tak rychle nevysychá a ani plevele nemají velkou šanci se rozmnožovat. K udržení vlhkosti pùdy nám napomáhá mulèovací kùra (lépe jemná, než prodávané hrubé klacky v pytlích) rozprostøená po záhonu v mìlké, nejvíce pìticentimetrové vrstvì. Pøi mulèování mìjme na zøeteli, abychom neutopili srdíèka rostlin. Pøes všechny klady kùry se však mùže stát, že si na zahradu zavleèeme rùzné druhy døevokazných, rozkladných hub. Zvláštì pokud je mulèovací kùra zpracována z už napadených a odumírajících stromù. 1 S nárùstem zelené hmoty dochází zákonitì k odèerpávání živin z pùdy a nesmíme tedy zapomínat na každoroèní pøihnojování, jak už bylo øeèeno, nejlépe organickými hnojivy s obsahem humusu. Pokud použijeme anorganická (prùmyslová) hnojiva a už tekutá, prášková, granulovaná nebo v tabletách, zásadnì se øídíme údaji výrobce uvedenými na etiketì nebo na pøíbalovém letáku. V žádném pøípadì nezvyšujeme doporuèenou koncentraci, bylo by to jenom na škodu rostlin. Pokud se nám, zvláštì pøi vìtrném poèasí, stane, že hnojivem pokropíme nebo poprášíme listy rostlin, ihned je pokropíme èistou vodou. Jinak by totiž mohlo dojít k nepøíjemnému a nehezkému popálení listù. Trvalky nešlechtìné (tedy èisté botanické druhy) pøi výsadbách v pøírodních partiích urèených ke zplanìní prùmyslovými hnojivy ani nepøihnojujeme hnojivem. Vyvolalo by to jen nepøirozený rùst. Tìmto druhùm postaèí obèasné pøihnojení kompostem, listovkou nebo lesní hrabankou (podle nárokù na pùdní kyselost). U trvalek je vhodné oøezávat odkvetlá kvìtenství nebo i jednotlivé kvìty. Rostliny se tak zbyteènì nevysilují tvorbou semen. Zbavíme je nepìkných èástí, èímž také zabráníme samovolnému výsevu do okolí. U nìkterých trvalek tak dosáhneme remontování, tj. opakování kvetení. Na podzim ostøíháme žloutnoucí listy zatahujících trvalek až u zemì, stálezelené ponecháme a naopak je zakryjeme, nejlépe smrkovým chvojím. Ideální ochrana proti promrzání pùdy je samozøejmì souvislá snìhová pokrývka. Ta však bývá 1 Pozn.: Pøi výskytu tìchto druhù hub na vlastní zahradì na pøivezené mulèovací kùøe jsem nezjistil žádné jiné rozšíøení tìchto hub než na vlastním mulèovacím substrátu. Bìhem zhruba 2 3 let, souèasnì s rozkladem kùry na hmotu podobnou rašelinì, tyto zvláštní houby zase zmizely. 14
Pìstování trvalek jen ve vyšších polohách. Pro pøípad holomrazù mùžeme tedy zatahující trvalky zakrýt slabou vrstvou listí, které ještì pøekryjeme ostøíhanými výhony a lehce i chvojím, aby nám vítr v zimì tyto hromádky neodvál. Okrasné trávy necháváme nastojato až do jara, protože dutá ostøíhaná stébla by mohlo v zimì snadno poškodit støídavé zamrzání a rozmrzání, typické pro naše zimy (zejména posledních 10 15 let). Nìkteré choulostivé druhy, vyžadující v zimì pomìrnì sucho, je vhodné už zaèátkem podzimu zasypat suchým listím a pøikrýt igelitovou fólií. Je možné také kolem tìchto druhù vytvoøit lehkou, napø. la ovou konstrukci, pøes ni pøetáhnout opìt fólii a na ni upevnit napø. chvojí (nebo jiný stínicí materiál), aby v zimních sluneèných dnech nedocházelo k nežádoucímu zahøívání vnitøního, malého prostoru. Ve speciální èásti na tyto choulostivé druhy upozorním. A už bude zimní kryt jakýkoliv, ponecháváme jej na rostlinách až do pøedjaøí (resp. jara), kdy se už nedají oèekávat žádné silnìjší mrazy. Kryt neodstraòujeme naráz, ale radìji postupnì, po èástech (zvl. u stálezelených druhù, aby je nepoškodilo jarní, nìkdy až ostré slunce). Ostatní druhy jsou pod krytem také v teple, zchoulostivìlé. Kdybychom kryt odkryli naráz, staèil by jen slabý jarní mrazík a narašené výhonky zmrznou. Špatný je i opaèný pøípad, tzn. že ponecháme zimní kryt na rostlinách velmi dlouho. Vlivem oteplení rostliny pod listím apod. už raší, mají výhonky neduživé, køehké, bledì zelené a ty mùže rovnìž snadno znièit pozdní noèní mrazík, ale také hniloba, plíseò nebo ostré slunce. Ideální je, pokud to podmínky dovolí, odstraòovat kryt po èástech, podle vývoje poèasí. A vzhledem k tomu, že choulostivé druhy budou v našich zahradách zastoupeny jen zøídka (absolutní pøevaha musí být druhù odolných), nebude to pracovnì ani èasovì až tak nároèné. 15
ZAHRADNÍ TRVALKY 3. Rozmnožování trvalek Dá se pøedpokládat, že množení trvalek v domácím prostøedí a pro vlastní potøeby nebude pøíliš rozšíøené z dùvodu nezbytnosti urèitých pìstitelských zaøízení, jak je napø. skleník nebo fóliovník, pøíp. paøeništì. Vìtšina zájemcù o trvalky bude nakupovat hotové sazenice v zahradnických závodech, školkách, prodejnách apod. Rovnìž soukromí pìstitelé trvalek, kteøí inzerují v zahradnických èasopisech, mívají èasto až pøekvapivì velký sortiment druhù. O množení trvalek pojednávají i nìkteré naše a zahranièní tituly, vyšlé v minulýchletech (viz Použitá literatura). Pøesto je nutné si alespoò struènì o základních zpùsobech rozmnožování trvalek øíci. a) Rozmnožování generativní Je to rozmnožování pohlavní cestou, tedy semeny. Toto rozmnožování v pøírodì, tedy u èistých botanických druhù, pøevládá. Dnes pìstované trvalky jsou už z velké èásti prošlechtìné, jsou mezi nimi i mnohonásobní køíženci. Podle genetických zákonù o štìpení by nám ze semen tìchto rostlin vzešla pestrá smìs rùzných druhù a barev, z nichž možná jen nìkterý semenáè by se podobal mateøské rostlinì. To záleží na tom, který znak rostliny je dìdièný dominantnì nebo recesivnì apod. Semenem budeme tedy rozmnožovat druhy (nebo odrùdy), jejichž potomstvo si zachovává vlastnosti rodièù (je to vìtšina pùvodních botanických druhù). Termín výsevu závisí na druhu i na metodì. Normální výsev vìtšiny trvalek se provádí v zimních mìsících, tedy od prosince do bøezna, ve skleníku, pøípadnì doma za oknem, pøi teplotì 10 15 C. Výsev ihned po sklizni se používá u trvalek, jejichž semena ztrácejí rychle klíèivost. Výsev volnì na záhon se provádí u odolných druhù venku pod širým nebem na jaøe (v bøeznu až kvìtnu). Výsev ve tmì vyžadují nìkteré druhy trvalek. Spoèívá v tom, že semena musí být zasypaná tak vysokou vrstvou substrátu, jak jsou sama velká. Výsev s promrznutím se provádí u øady druhù, jejichž semena klíèí až po vystavení úèinku mrazu a snìhu (na podzim). Výsev se provádí do kvìtináèù, misek nebo truhlíkù, které musí být èisté a dezinfikované, aby se zamezilo vzniku houbových chorob. Na dno nádob dáme vrstvu hrubšího písku nebo štìrku, sloužícího jako drenáž. Vlastní výsevní substrát se skládá zhruba ze stejných dílù listovky, rašeliny a øíèního písku. Musí být propustný, jemný (prosátý) a sterilizovaný párou (zbavíme se tím chorob a škùdcù). 16
Rozmnožování trvalek Nádoby plníme asi 1 cm pod okraj a substrát jemnì stlaèíme. Je lepší dìlat výsev øidší, hlavnì u velmi jemných semen. Nahoøe bude ještì vrstvièka pøepáleného písku. Velmi jemná semena nezasypáváme, ale spíš jenom pískem pocukrujeme. Vìtší semena zasypeme vrstvièkou písku stejnou, jako je velikost semen. Výsev udržujeme až do vyklíèení semen neustále vlhký. Protože kropením nebo postøikem bychom semena snadno vyplavili, nádoby s výsevy umístíme na vìtší misku a zaléváme spodem, podmokem. Výsevy podle potøeby vìtráme a za sluneèného poèasí stíníme. Po vyklíèení nastává stejný kolobìh prací jako u jiných rostlin. Pøepichujeme (pikýrujeme) nìkdy i 2 3 podle toho, jak rychle semenáèky dorùstají. U nìkterých druhù kvùli lepšímu rozvìtvení zaštipujeme, dále vìtráme, otužujeme, pøesazujeme do malých kvìtináèkù atd. Pøi výsevu volnì na záhon musíme mít substrát obdobného charakteru jako pøi výsevu do nádob: kyprý, vzdušný, lehèí a propustný. Technicky probíhá výsev stejným zpùsobem, jenom s tím rozdílem, že na záhonech (zvl. pøi vìtším množství semen jednoho druhu) sejeme buï do øádkù, nebo naširoko. Výsev zastíníme lehce napø. chvojím, které souèasnì brání klíèící semenáèky proti požeru ptáky. Další agrotechnika už je bìžná, jako u jiných rostlin. b) Rozmnožování vegetativní Je to rozmnožování cestou nepohlavní, tzn. rùznými èástmi rostlinného tìla. Vlastnosti mateøské rostliny jsou 100% zachovány, a proto budeme vegetativnì množit pøedevším rùzné kultivary pùvodních druhù. Kultivar je kulturní odrùda (z anglického cultivated variety, zkrácenì cv.). V názvu jsou oznaèeny apostrofy pøed i za názvem kultivaru (napø. Hosta fortunei je èistý druh, ale Hosta fortunei Aureomarginata už je, jak název øíká, kultivar se žlutì panašovanými listy). Dále budeme vegetativnì množit všechny køížence, v názvu rostliny oznaèené písmenem x mezi rodovým (1.) a druhovým (2.) názvem (napø. Astilbe x arendsii). Vegetativnì mùžeme samozøejmì množit i èisté botanické druhy, výtìžnost mladých rostlin je ovšem nepomìrnì nižší než pøi výsevu semen. Nìkdy však èistý druh u nás semena netvoøí a pak nám opravdu nezbývá, než jej množit vegetativnì. Vegetativních zpùsobù rozmnožování je nìkolik. Dìlení trsù Je to nejjednodušší, a proto nejèastìji používaný zpùsob. Pro zahrádkáøe je navíc zajímavý tím, že tak lze rozmnožit vìtšinu trsovitì rostoucích druhù. Jsou to ty druhy, které tvoøí mnoho vegetaèních vrcholù (výhonù). Nejvhodnìjší doba dìlení je období vegetaèního klidu, tzn. brzy na jaøe nebo až na podzim. Chceme-li 17
* ZAHRADNÍ TRVALKY získat vìtší množství dceøiných rostlin, vyjmeme mateèní rostlinu celou ze záhonu a nožem, rýèem nebo lopatkou ji rozdìlíme na více kusù. Každý oddìlek musí mít minimálnì jeden vegetaèní vrchol. Velikost oddìlku záleží pochopitelnì na velikosti mateèní rostliny. Vìtší oddìlky se lépe ujímají. Sázíme je vìtšinou do kvìtináèù a pøedevším pøi podzimním množení je musíme ochránit pøed mrazem, protože nejsou ještì zakoøenìné. Ideální je umístit je do paøeništì a zakrýt oknem, pøes které v pøípadì silnìjších mrazù pøehodíme ještì slamìnou nebo polystyrenovou rohož, pøípadnì starou deku. V bezmrazých dnech je dùležité paøeništì obèas vyvìtrat. Trvalky, které kvetou na podzim, a trvalky, které na jaøe pozdì raší, dìlíme radìji až na jaøe. Na podzim dìlíme tedy hlavnì odolné a nenároèné druhy. Pøi vlastním dìlení je dùležité mírnì zkrátit koøeny a souèasnì zredukovat nadzemní èást, a to zhruba o jednu tøetinu až jednu polovinu. Øízkování Je to další z možných zpùsobù rozmnožování trvalek. Používáme jej hlavnì tehdy, když potøebujeme namnožit vìtší množství kusù od jednoho druhu (nebo kultivaru), než by se nám podaøilo jenom prostým dìlením. Pochopitelnì se k tomuto druhu rozmnožování rozhodneme také tehdy, máme-li jen málo mateèných rostlin. Bylinné øízky jsou mìkké, a odebíráme je proto z nejvyšších (a tedy nejmladších) èástí rostliny. Termín vlastního øízkování je potom (podle vývinu jarního poèasí) zhruba v kvìtnu až èervnu. Pokud budeme nìkteré druhy zkoušet øízkovat až pozdìji (napø.v srpnu až záøí), mùže se pak stát, že øízky budou zakoøeòovat velmi nepravidelnì a mnohé zakoøení až pøíští jaro. Øízky odebíráme z vrcholových výhonkù a samozøejmì jenom ze zdravých rostlin.vlastní øízek upravíme na délku 5 10 cm. Spodní listy odstraòujeme (nožem, nùžkami nebo zaštípnutím prsty) a vrchní, pokud jsou velké, nožem zkrátíme o jednu tøetinu až jednu polovinu. Drobnolisté zkracovat nemusíme. Použití stimulátorù (chemických prostøedkù na bázi organických kyselin, napø. kyseliny beta-indolylmáselné, nikotinové, giberelové) je vhodné, ale nikoliv nezbytné. Tyto zakoøeòovaèe pomáhají k lepšímu vytvoøení kalusu a následnému zakoøenìní øízkù. Z hlediska jejich zakoøenìní je však dùležitìjší jejich momentální fyziologický stav, tzn. správná doba øízkování. Øízky pícháme za pomoci tenkého špièatého kolíku do misek nebo truhlíkù, ve kterých máme substrát založený nejlépe z rašeliny a písku, a to v pomìru 1:1. Každý øízek dobøe pøitlaèíme. Po napíchání øízky zalejeme, pøekryjeme 18
Rozmnožování trvalek igelitovou fólií (za úèelem udržení vyšší vzdušné vlhkosti) a umístíme do skleníku, paøeništì apod. Øízky udržujeme stále vlhké, ale nikoliv pøemokøené! Lepší je nechat substrát obèas mírnì proschnout než pravidelnì zalévat. V létì za sluneèných a horkých dní je potøeba øízky stínit a vìtrat. Jakmile zaènou øízky zakoøeòovat, mùžeme je sázet do malých kvìtináèù nebo kontejnerù a postupnì otužovat, tzn. pøenášet ven. Tyto mladé øízkovance pøezimujeme první zimu v paøeništi nebo studeném skleníku a vysazujeme je na záhony až na jaøe. Stonkové øízky jsou rovnìž bylinné, ale nikoliv z nejmladších èástí rostlin. Jsou èásteènì vyzrálé a množíme jimi v èervnu až èervenci. Listové øízky jsou termínovì obdobné s øízky bylinnými. Rozdíl je pouze v tom, že øízkujeme nikoliv výhonek s nìkolika listy, ale do substrátu zapichujeme pouze samotný list bazální èástí dolù. Zapichujeme jej mìlce, ale pevnì. Bazální øízky se používají u nìkterých polštáøovitých trvalek a druhù tvoøících holé stonky. Øízky odtrháváme s patkou (tj. kouskem starého výhonu). Další postup je stejný jako u výše popsaných druhù øízkování. Koøenové øízky pøipravujeme na podzim, ještì pøed zamrznutím pùdy. Mateèní rostlinu vyjmeme ze zemì tak, aby mìla co nejvíce nejdelších koøenù. Silnìjší, zdravé koøeny odøežeme, svážeme do svazkù a založíme napø. do vlhkého písku v chladném, ale bezmrazém prostøedí. V lednu je potom rozøežeme na 4 5 cm dlouhé øízky. Tyto založíme pøevážnì vodorovnì (ale u nìkterých šikmo, aby horní èást vyènívala nad substrát) do truhlíkù s lehkou písèitou zemí. Øízky potom vyžadují umístìní v chladném a svìtlém prostøedí s teplotou 10 15 C. Z adventivních pupenù zaènou zanedlouho rašit nové rostlinky, které zjara vìtšinou hrnkujeme do kvìtináèù a dále dopìstováváme v paøeništi, nebo vysazujeme pøímo na stanovištì. Výbìžky se tvoøí nad zemí a jednotlivé mladé rostlinky na výbìžcích se bìhem vegetace odebírají a zakoøeòují. Odnožování Je to rovnìž oblíbený a technicky nenároèný zpùsob rozmnožování trvalek. Používá se u druhù, které tvoøí samovolnì zakoøeòující odnože. Rostliny, které se takto rozrùstají, mohou být v nìkterých pøípadech až agresivní vùèi svým sousedùm, jindy je tato vlastnost vítaná. Odnože odebíráme i s koøeny nejèastìji na jaøe nebo vèas na podzim (konec srpna až záøí), aby staèily do zimy dobøe zakoøenit. Silnìjší odnože vysazujeme pøímo na záhony, slabší dopìstujeme v kvìtináèích. 19
ZAHRADNÍ TRVALKY Høížení Používá se v zahradách k rozmnožování špatnì zakoøeòujících druhù. Je to zpùsob pomìrnì zdlouhavý. V principu to znamená, že nìkdy od jara do podzimu ohneme vìtvièku od mateèní rostliny k zemi a pøipevníme ji napø. kolíèkem, háèkem, nebo i kamenem. Vršek výhonu musí vyènívat nad zem. V místì ponoøení do zemì mùžeme výhonek nìkolikrát lehce, slabì naøíznout nožem, což urychlí tvorbu kalusu hojivého pletiva, z nìhož budou vyrùstat nové koøínky. V tomto místì zasypeme výhonek lehèí, písèitorašelinovou zemí. Po zakoøenìní, které však mùže trvat i rok, novou rostlinu oddìlíme a dále normálnì pìstujeme pøímo na stanovišti. Pokud je slabá, dopìstujeme ji v kvìtináèi. Roubování Používá se u trvalek jen ojedinìle, a to v pøípadì potøeby rozmnožování plnokvìtých kultivarù šaterù (Gypsophila). Tyto se roubují na koøeny jednoduše kvetoucího druhu (G. paniculata) v zimì až pøedjaøí v poloteplém skleníku. Pro amatéra je to technicky celkem nároèný zpùsob. 20