zuzana skřičková a mentoring
to jsem já, zuzana skřičková Se svoji rodinou bydlím v Česticích, v malé vesnici poblíž Rychnova nad Kněžnou. Bydlím tu odjakživa. I když v různých etapách života byste mě mohli potkávat v ulicích Ostravy nebo v kavárnách a jiných podnicích Prahy. Nejčastěji byste mě potkali venku na výletech, s kočárkem i odrážedlem. Nebo na zahradě v podřepu, s motykou v ruce. Chytlo mě to, baví mě to a tak pěstuji. Nejčastěji byliny. A pak suším, dělám čaje, sirupy, šťávy, zavařeniny a nutím celou rodinu a dostupné známé to všechno konzumovat.
to jsem taky já Někdy mám nové nápady. A jindy mě dlouho nic nenapadne. Nejsem ani vizionář, ale ani typický milovník běžné rutiny. Jsem něco mezi. Umím nové projekty vymyslet a rozjet je, ale nejdu do všeho po hlavě. Naopak, dost často váhám. Umím ale i věci dotahovat, dělat mnoho dní po sobě stejnou, opakující se práci. Snad nikdy nemám jen jednoho zaměstnavatele a nedělám jednu činnost. Neustále sedím na mnoha židlích a jsem u různých projektů. Někdy z toho šílím, občas to přeženu a pak nevím, co dřív. Neumím si to ale představit jinak. Když pracuji na jednom, chytám inspiraci pro další a tak se mi to v životě skládá jedno za sebou. Aniž bych se o to často nějak intenzivně vědomě snažila.
při své práci jsem potkala s muži, kteří byli bez domova, na ulici a chtěli nebo potřebovali pomoct. Při spolupráci s nimi jsem byla nejednou vytrestaná a poučená. Dělala jsem chyby, byla jsem neprofesionální. Hodně jsem se zde naučila. lidmi, kteří prožívají náš svět jinak, chovají se jinak a často jim říkáme duševně nemocní a mentálně postižení. Učím se s nimi, že i když to na první pohled třeba nevypadá, tak zvládnou více než se zdá. Jen sem tam třeba potřebují trochu více pomoci. s kolegy, kteří pracovali tak, že jsem je obdivovala. Často to nějak souviselo se systemikou či jiným promyšleným a vědomím přístupem k práci. mnoha úředníky na mnoha úřadech. Ti mě taky naučili mnoho. Třeba to, že i když je něco na první zdání nemožné, tak když se chce, tak to jde. Nebo, že když se nechce nebo se myšlenkám a lidem nevěří, tak se prostě nic nezmění.
já a mentoring Nikdy jsem neměla ráda, když mě někdo poučoval (asi proto jsem se nikdy nenaučila tak dobře vařit, jako to umí moje máma a babička). Zároveň mi ale vždycky pomáhalo slyšet zkušenosti jiných. Vidět a vnímat, jak kdo co dělá. Vyhovuje mi, když se můžu ptát, a když dostávám dobré a nevyžádané rady. Proto mě zaujal mentoring. Jako prostor/způsob, kde se skrze zkušenosti jiných mohu posouvat v tom co dělám.
co nabízím
Myslím si, že jsem si už hodně zažila a užila v profesi sociální pracovnice při budování vztahu s různými lidmi klienty, jejich rodinami a blízkými. Toho, co se mi osvědčilo, i toho, co bych už nikdy nechtěla zažít (například když šel klient žádat o moji ruku). Někdy mě z toho pomohl někdo vytáhnout, jindy jsem si to musela ustát hodně sama. Určitě si podobnými situacemi při navazování vtahu a spolupráce prochází všichni sociální pracovníci nebo pracovnice. A kdyby v těch obtížích, které vztahy a spolupráce s klienty někdy provází, nechtěli být samy, troufám si nabídnout svůj čas, své ucho a své zkušenosti.