R u d o l f Ž á č e k DĚJINY SLEZSKA v d a t e c h N a k l a d a t e l s t v í L i b r i P r a h a 2 0 0 4
Rudolf Žáček, 2004 Illustrations archiv autora a archiv Libri, 2004 Libri, 2004 ISBN 80-7277-172-8
O b s a h Úvodem................................................... 7 I. Počátky historického Slezska................................ 11 (do 10. století) II. Slezsko mezi českým a polským státem....................... 14 (do roku 1138) III. Slezsko jako údělné knížectví piastovského Polska.............. 28 (1138 1327) IV. Přechod Slezska do svazku českého státu..................... 66 (1327 1372) V. Slezsko do válek husitských................................ 88 (1372 1419) VI. Slezsko v období husitských válek........................... 94 (1419 1437) VII. Slezsko v období bojů o český trůn........................ 104 (1438 1490) VIII. Slezsko v období vlády Jagellonců........................ 121 (1490 1526) IX. Slezsko v období předbělohorském......................... 132 (1526 1618) X. Slezsko v období stavovského povstání a třicetileté války........ 152 (1618 1648) XI. Slezsko v období absolutistické monarchie................... 170 (1648 1740) XII. Slezsko v období osvícenství.............................. 187 (1740 1792) XIII. Slezsko v období válek s revoluční Francií a napoleonských válek..................................... 225 (1792 1815) XIV. Slezsko v období návratu absolutismu...................... 243 (1815 1847) XV. Slezsko v revoluci...................................... 254 (1848 1849)
XVI. Slezsko na cestě k moderní společnosti..................... 265 (1849 1918) XVII. Slezsko mezi dvěma světovými válkami................... 301 (1918 1939) XVIII. Slezsko v období druhé světové války.................... 338 (1939 1945) XIX. Slezsko v období omezené demokracie a totality............. 358 (1945 1990) XX. Slezsko na konci druhého tisíciletí......................... 398 (1990 2000) Územní a správní vývoj Slezska.............................. 404 Slezská knížata........................................... 457 Představitelé českého (československého) státu.................. 466 Představitelé polského státu................................. 469 Představitelé pruského a německého státu (do roku 1945)......... 471 Představitelé církevní hierarchie.............................. 472 Správní členění rakouského Slezska (Vévodství Horní a Dolní Slezsko) v letech 1850 1855.......................... 477 Správní členění rakouského Slezska (Vévodství Horní a Dolní Slezsko) v letech 1855 1868.......................... 477 Správní členění rakouského Slezska (Vévodství Horní a Dolní Slezsko) v letech 1868 1918.......................... 478 Správní členění československého Slezska v letech 1918/20 1928... 478 Správní členění československého Slezska v letech 1928 1938...... 479 Správní členění československého Slezska v letech 1945 1949...... 479 Správní členění československého Slezska v letech 1949 1960...... 480 Správní členění československého Slezska v letech 1960 1990...... 480 Správní členění československého (českého od 1993) Slezska v letech 1990 2000.................................. 481 Správní členění českého Slezska od roku 2002................... 481 Výběrová bibliografie k dějinám Slezska........................ 482 Rejstřík osobností......................................... 484 Rejstřík místních a zeměpisných jmen......................... 518
Ú v o d e m Myšlenka zpracovat dějiny Slezska v datech se zrodila v prostředí opavských historických pracovišť, Slezského ústavu, Slezského zemského muzea a Ústavu historie a muzeologie Slezské univerzity. Vyšla především z potřeby výuky dějin Slezska jako součásti dějin českého státu, ale také ze snahy zpřístupnit souhrn dat ke slezským dějinám i českému zájemci o historii své vlasti. Zatímco dějiny Československa a v poslední době i dějiny Moravy se již dočkaly moderního historického zpracování, dějiny Slezska dosud zůstávají, i přes nemalé zlepšení, na periferii pozornosti historické vědy. Zpravidla nejsou vnímány širší veřejností jako součást českých dějin. Je to jistě vcelku pochopitelná skutečnost, když uvážíme, že již více než čtvrt tisíciletí zůstaly ze Slezska v rámci bývalých korunních zemí pouze část Opavska, Krnovska, Niska a Těšínsko, i to ještě v roce 1920 rozdělené mezi tehdejší Československo a Polsko. Přesto však nelze zapomínat na skutečnost, že území Slezska bylo v dávné minulosti s největší pravděpodobností po jistou dobu již součástí Velkomoravské říše, dlouze o ně v počátcích své existence spolu zápasily český a polský stát a od první poloviny 14. století až do roku 1742 sdílelo osudy se zeměmi Koruny české. Plné čtyři století z něco málo více než tisícileté existence českého státu bylo tedy jeho bezprostřední součástí. A ani po přechodu většiny slezské země pod pruskou svrchovanost se Slezsko z českých dějin nevytratilo. O Slezsko se vedly dlouholeté války, které poznamenaly osudy obyvatel českých zemí v celém zbytku 18. století. Jeho ztráta byla bolestně pociťována řadou generací. Ztráta Slezska měla ale také svůj pozitivní dopad. Byla totiž šokem, který zasáhl myšlení vedoucích představitelů habsburského státu. Paradoxně tak pomohla otevřít cestu k nutným osvícenským reformám, které vedly mimo jiné ke zrušení nevolnictví, zavedení náboženské tolerance, zavedení spravedlivějšího rozložení berní zátěže či k rozvoji školství. A zapomínat bychom neměli ani na mohutný rozvoj silniční sítě a řadu dalších opatření, u jejichž kolébky stálo právě uvědomění si zaostalosti habsburského státu v prohraném konfliktu o udržení Slezska. Dlouze by bylo možno vypočítávat styčné body a celé etapy českých a slezských dějin. Je s nimi spjata řada významných osobností českého politického a kulturního života. Za všechny je možné připomenout jména Karla IV. a jeho manželky Anny Svídnické, Jiřího z Poděbrad a jeho potomků, kteří se zařadili mezi slezská knížata, Albrechta z Valdštejna či Jana Evangelisty Purkyně, ale i tisíce bezejmenných prostých obyvatel, kteří hledali a nacházeli ve Slezsku ochranu například před náboženským útiskem vítězící protireformace. Dodnes lze konečně najít na zachovalých památkách, 7
a to jak v Čechách a na Moravě, tak i ve Slezsku, nesčetné doklady spojení Slezska s českými zeměmi. Historie však není černobílá. Vyjmenovat by bylo možné i negativní prvky ve vztazích se Slezskem a ke Slezsku. Řada slezských knížat, a především město Vratislav patřily k největším odpůrcům českých husitů a nenávist náboženská nejednou přerůstala v nenávist národnostní. Zatímco příslušnost Slezska k českým zemím je po staletí chránila ze severu, po jeho ztrátě se naopak stalo centrem největšího ohrožení. Právě z jeho území směřovala do Čech pruská vojska již v 18. století, pak znovu v roce 1866 a nakonec i nacistické armády v roce 1938. Odtržení Slezska neznamenalo jen významné hospodářské ochuzení českých zemí. Mělo také význam v poklesu početní váhy a hospodářské síly německého obyvatelstva v habsburské monarchii. Ani v novodobé historii nezůstalo Slezsko stranou dění bezprostředně se dotýkajícího českých zemí. Klín, který vytvořilo mezi československým a polským státem v meziválečném období, znamenal bezprostřední ohrožení obou zemí. Navíc samotné Slezsko, resp. jeho část, Těšínsko, bylo předmětem konfliktu mezi Československem a Polskem, který se táhl od roku 1918 s menšími přestávkami až do roku 1947. Stál v cestě jejich vzájemné spolupráce nejen v obraně proti hitlerovskému Německu ve 30. letech a v období Mnichova, ale i v kooperaci proti hegemonistickým nárokům sovětské moci v období druhé světové války. A bylo by možné ještě dlouho pokračovat ve výčtu faktů a událostí, ovlivňujících historický proces soužití Čech, Moravy a Slezska. Nemělo by to však smysl, neboť právě ony jsou základem a převážnou částí obsahu této práce. Sestavit chronologickou příručku slezských dějin nebylo jednoduché. Pohnuté osudy země, která nikdy nevytvořila jednotný a sevřený státní celek, ale naopak po většinu historického období byla roztříštěna do takřka dvou desítek drobných a větších knížectví, je mimořádně obtížné. Chybí zde totiž ona jednotící linka státních dějin, jež by vedla čtenáře přes úskalí, které přináší každá chronologická příručka, totiž riziko roztříštěného vnímání navzájem nepropojených a mnohdy i nepropojitelných historických událostí, jejichž výběr je vždy ovlivněn subjektivním pohledem autora. U vědomí výše zmíněného nebezpečí bylo maximální snahou poskytnout čtenáři co možná vyvážený pohled na události odehrávající se v celém Slezsku, byť s vcelku přirozenou preferencí těch, které se vztahují právě k vazbám slezsko-českým. Jistá preference a z ní plynoucí nevyrovnanost pohledu byla také věnována v období po roce 1742 oblasti českého, resp. rakouského či československého Slezska. Periodizační dělení se opírá o základní mezníky vztahů Slezska a českého státu a přihlíží také ke vžité periodizaci českých dějin. Časový rozsah příručky je vymezen počátkem historického období v dějinách Slezska, tedy dobou, kdy se Slezsko objevuje v písemných pramenech. Do chronologie nebyly zahrnuty údaje opírající se pouze o prameny archeologické, není tedy postiženo období pravěku, kdy nelze ještě hovořit o Slezsku, ale pou- 8
ze o horním a středním Poodří. Práce končí rokem 2000, přičemž přirozeně výběr dat z posledního období, kde historický odstup je minimální, může být jistě předmětem největší diskuse. Vzhledem k mimořádně složitému vývoji Slezska je práce doplněna stručným přehledem teritoriálního dělení země a přehledem slezských knížectví a svobodných stavovských panství. Tento přehled je oproti obecně užívanému výčtu rozšířen i o připomenutí řady více méně marginálních a krátkodobých útvarů, které se objevují v titulatuře slezských knížat, i když o jejich charakteru plnohodnotných knížectví by bylo možné bezpochyby vést diskusi. Ani tento výčet nelze však považovat za úplný a konečný, neboť dosavadní stav historického výzkumu takovýto závěr ještě zdaleka nedovoluje. Pro snazší orientaci je rovněž, jak je ostatně v příručkách tohoto typu obvyklé, připojen seznam českých panovníků, olomouckých a vratislavských biskupů, do jejichž diecéze Slezsko patřilo. Nebylo možné zatím zpracovat dostatečně spolehlivé seznamy slezských knížat s ohledem na časovou charakteristiku jejich držby jednotlivých knížectví, příručka se proto omezuje pouze na uvedení příslušných genealogických tabulek. Bibliografický soupis uvedený v závěru není vyčerpávajícím výčtem použité literatury, který by byl nadměrnou a patrně i zbytečnou zátěží. Jeho cílem je poskytnout čtenáři základní orientaci v literatuře o dějinách Slezska, a to s ohledem na dostupnou literaturu především českou, ale i polskou a německou, jíž je ovšem přirozeně nesrovnatelně více než české. Závěrem považuji za milou povinnost poděkovat kolegům z opavských historických pracovišť, především doc. dr. Jaroslavu Bakalovi, CSc., doc. dr. Mečislavu Borákovi, CSc., doc. dr. Danu Gawreckému, CSc., dr. Ireně Korbelářové, Dr. a dr. Karlu Müllerovi, za jejich cenné rady a připomínky k rukopisu práce stejně jako nakladatelství Libri a jeho šéfredaktorovi, který se s nevšední ochotou ujal péče o jeho vydání. R u d o l f Ž á č e k 9
I. P O Č ÁT K Y H I S T O R I C K É H O S L E Z S K A Ú v o d Na prahu historického období se země, která je dnes nazývána Slezskem, ocitla v první polovině 1. tisíciletí našeho letopočtu. Nejasné a často jen obtížně lokalizovatelné údaje antických historiků a geografů týkající se neklidného období tzv. stěhování národů naznačují, že území dnešního Slezska či jeho část snad obýval germánský kmen Silingů, od nějž, podle názoru zejména německých historiků, pochází i pojmenování Slezsko pro území ležící na horním a středním toku řeky Odry. Jiné hypotézy odvozují zase pojmenování Slezska od posvátné hory Ślęzy či od stejnojmenné říčky v centrální části dnešního Slezska. Ať už tomu bylo jakkoliv, první skutečně spolehlivé zprávy o slovanských kmenech osídlujících horní a střední Poodří (přišli na tato území někdy kolem 5. století n. l.) pocházejí až z poslední čtvrtiny 9. století z díla tzv. Geografa Bavorského, který mezi etniky žijícími severně od Dunaje uvádí poprvé Slezany a některé další slezské kmeny Opolany, Dědošany, Holasice a poněkud záhadné Lupiglaa. Slezané obývali centrální část dnešního Slezska v okolí posvátné hory Ślęzy, zvedající se z okolního terénu nedaleko současného hlavního města Slezska Vratislavi. Centrum Dědošanů bylo v okolí měst Hlohova a Krosna, Opolanů snad v krajině, v níž leží dnes město Opolí. Kmen Holasiců dodnes připomíná v horním Poodří název obce Holasovice na Opavsku. K slezským kmenům patrně náleželo i etnikum s ne zcela jasným jménem Lupiglaa, jehož centrum mohlo snad být v okolí pozdějších Hlubčic. V té době bylo, jak dosvědčují archeologické nálezy, území Slezska (nebo jeho část) součástí Velkomoravské říše či alespoň pod jejím kulturním a politickým vlivem. Po jejím pádu pod náporem Maďarů se na přelomu 9. a 10. století pravděpodobně na teritoriu Slezanů a Dědošanů snad utvořil jakýsi celek (kmenový svaz?), jehož nadregionálním kultovním místem byla hora Ślęza, čemuž nasvědčuje rozšíření názvu Slezsko na území výrazně překračující teritorium obývané původním etnikem Slezanů. 11
I. P o č á t k y h i s t o r i c k é h o S l e z s k a ( D O 1 0. S T O L E T Í ) 8./9. století polovina 10. století Vznikly snad tzv. slezské valy, obranné zařízení táhnoucí se několik desítek kilometrů, na jehož budování se pravděpodobně podílelo několik slezských kmenů (knížectví?), aby zajistily mezery v přirozené obranné linii na západním okraji slezského teritoria. Jedná se o místy dvojité, místy trojité opevnění (příkop val příkop val), pozorovatelné ještě dnes například v okolí Šprotavy a na jiných místech. Názory na původ a úlohu valů se v historiografii různí, jejich výstavba je připisována Boleslavu Chrabrému, ale jsou také pokládány za obranné zařízení markraběte Gera proti polskému knížeti Měškovi I. ap. 1. polovina 9. století V některém z klášterů kolem Bodamského jezera vznikl rukopis Descriptio civitatum et regionum ad septentrionalem plagam Danubii, tzv. Geograf bavorský, uvádějící soupis etnik při východní hranici francké říše a na sever od Dunaje. Mezi nimi se poprvé objevili jako etnikum Slezané i názvy dalších slezských kmenů, Opolanů, Dědošanů a Holasiců, spolu s uvedením počtu tzv. civitates, pravděpodobně hradisek, což mělo vyjádřit sílu a moc daného kmene. Samotní Slezané, podle nichž zřejmě posléze dostala název celá země, obývali centrální část dnešního Slezska v okolí posvátné hory Ślęzy, zvedající se z okolního terénu v bezprostřední blízkosti městečka Sobótka nedaleko Vratislavi. Centrum sídel Opolanů bylo patrně v prostoru dnešního města Opolí, Dědošanů v okolí měst Hlohova a Krosna, jméno Holasiců připomíná název obce Holasovice na Opavsku. Ke slezským kmenům patrně náleželo i etnikum s ne zcela jasným jménem Lupiglaa, jehož centrum mohlo snad být v okolí dnešních Hlubčic. poslední čtvrtina 9. století Území Slezska nebo jeho část bylo v té době součástí či pod vlivem Velkomoravské říše. Kulturní vlivy Velké Moravy jsou doloženy archeologickými nálezy zejména v oblasti 12
Horního Slezska (například Chotěbuz Podobora, Ostrava Landek, Němčí aj.). 9./10. století Ve Slezsku, pravděpodobně v oblasti pozdějšího Dolního Slezska, přinejmenším na teritoriu Slezanů a Dědošanů, se snad utvořil jakýsi celek (kmenový svaz?), jehož nadregionálním kultovním místem byla hora Ślęza. Jeho hypotetické existenci nasvědčuje přechod pojmu Slezsko na území výrazně překračující teritorium původně obývané podle Geografa bavorského zmíněnými Slezany. Někdy je mu přičítána i výstavba tzv. slezských valů, jejichž vznik je kladen do období mezi 8. 10. století. Nelze ovšem vyloučit, že nemohlo jít pouze o užší časově omezenou spolupráci několika kmenů (knížectví?) za určitým konkrétním cílem. 13
II. S L E Z S K O M E Z I Č E S K Y M A P O L S K Y M S T ÁT E M Ú v o d Snad již od počátku 10. století, pravděpodobněji ale až od jeho poloviny, bylo Slezsko připojeno k přemyslovskému panství. Jeho tehdejší příslušnost k českému státu dokládá i skutečnost, že náleželo do misijní oblasti pražského biskupství založeného v roce 973. Již před koncem 10. století se Slezsko stalo předmětem bojů mezi slábnoucím českým a na svůj vrchol se dostávajícím polským státem. Přinejmenším část jeho území získal polský kníže Měšek již někdy v letech 987 90. Mocenský vzestup polského státu za Boleslava Chrabrého, vyjádřený mj. utvořením hnězdenského arcibiskupství nad hrobem sv. Vojtěcha a v té souvislosti i sufragánního vratislavského biskupství, znamenal v držení Slezska výrazný přesun ve prospěch polských Piastovců. Přemyslovci se sice pokoušeli v součinnosti s císařskými vojsky opakovaně o výboj do ztracených území Slezska, úspěchu však dosáhl teprve Břetislav I. Ten využil v roce 1039 přechodného oslabení polského státu, provázeného i pokusem o obnovení pohanství (pohanská svatyně byla v 30. letech 11. století postavena i ve Vratislavi), k tažení do Hnězdna pro ostatky sv. Vojtěcha a v roce 1041 mu císař Jindřich III. dal (spíše ovšem potvrdil stávající situaci) v držení přinejmenším část slezského území. Spor s Poláky o Slezsko však trval i nadále. Kolem roku 1050 Břetislav I. část Slezska, patrně Vratislavsko, ztratil ve prospěch polského knížete Kazimíra Obnovitele a celá záležitost se nakonec řešila opět u dvora Jindřicha III. v Quedlinburku v roce 1054, kdy Břetislav I. postoupil Kazimírovi držení Slezska náhradou za pravidelný roční tribut ve výši 30 hřiven zlata a 500 hřiven stříbra. Břetislav si ze slezského území podržel Holasicko, snad příští Opavsko, které se tak stalo na několik staletí součástí Moravy. Znovu se vztahy mezi českým a polským státem zhoršily ve druhé polovině 11. století, když koncem 60. let přestal polský kníže Boleslav Smělý platit do Čech ze Slezska v Quedlinburku sjednaný tribut, což vedlo k řadě srážek v pohraniční oblasti. Slezsko prožívalo období neklidu. Nepřehledná situace plná opakujících se konfliktů a nájezdů trvala po takřka celá 60. a 70. léta 11. století. Do soupeření mezi Boleslavem Smělým a Vratislavem II. zasáhl i římský král Jindřich IV. Přesto však vzhledem k dobrým vztahům mezi Boleslavem II. Smělým a papežem Řehořem VII. došlo k obnovení a reorganizaci vratislavské církevní provincie rozvrácené pohanskými bouřemi ve 30. letech. K přechodnému česko-polskému usmíření došlo na konci 70. let 11. století, když byl Boleslav Smělý vypuzen z Polska a na jeho místo nastoupil nový vládce, Vladislav Heřman, který měl za manželku dceru českého kní- 14
žete a později krále Vratislava II., Juditu. Vladislav Heřman dokonce obnovil na přechodnou dobu placení tributu za Slezsko do Čech. Relativní klid pro Slezsko však neměl dlouhého trvání. Vydržel pouze do smrti krále Vratislava II. v roce 1092. Vladislav Heřman přestal opět platit tribut, čímž vyvolal opakované nájezdy ze strany Břetislava II. Tomu se podařilo s využitím vzájemných rozporů mezi polskými Piastovci dosáhnout obnovení plateb z Polska a Slezsko se na konci 90. let 11. století stalo doménou jednoho ze synů Vladislava Heřmana, pozdějšího polského panovníka Boleslava III. Křivoústého. Klid však netrval příliš dlouho. Vnitřní spory o nástupnictví, které se rozhořely jak mezi Piastovci, tak mezi Přemyslovci na počátku 12. století, vedly zpravidla ke hledání spojence či alespoň útočiště na české či polské straně a bitevním polem mezi Čechy a Poláky se opět stalo především území Slezska. Aktéry byli na české straně především český kníže Bořivoj II. a kníže Svatopluk Olomoucký, na polské straně pak vládce Velkopolska kníže Zbyhněv a držitel Slezska a Malopolska Boleslav III. Křivoústý. Následovalo opět období plné vzájemných útoků, kdy Boleslav Křivoústý převážně podporoval Bořivoje II. v jeho konfliktu se Svatoplukem Olomouckým. Po vypuzení Bořivoje II. (uchýlil se k Boleslavovi Křivoústému) se kníže Svatopluk účastnil na straně říše i války mezi římským králem Jindřichem V. a Boleslavem Křivoústým. Vzájemné boje, odehrávající se zase především ve Slezsku, neskončily ani po zavraždění knížete Svatopluka v roce 1109 při návratu z nezdařeného obléhání Hlohova. Jeho nástupcem na českém trůně se stal kníže Vladislav I., který se v roce 1110 pokusil podpořit útok dlouholetého uchazeče o polský trůn knížete Zbyhněva na slezské pohraničí. Vyvolal odvetný vpád Boleslava Křivoústého do Čech, který nakonec vedl k prohrané bitvě Čechů na neznámém místě u potoka zvaného Trutina a česká strana se nato zřekla požadavku dalšího placení tributu ze Slezska. Vztahy se definitivně urovnaly na schůzce Vladislava I. a Boleslava Křivoústého v roce 1115. Déletrvající klid využilo Slezsko k rozvoji vnitřního života. Slezský velmož Petr Wlast se stal ve 20. letech 12. století zakladatelem důležitých center kulturního a duchovního života, z nichž k nejvýznamnějším náležel klášter sv. Vincenta ve Vratislavi, jehož opatství bylo snad největší románskou stavbou ve středověkém Polsku, či augustiniánského kláštera na pohanském kultovním místě Slezska hoře Ślęza nedaleko Sobotky. Relativně klidný rozvoj země byl však narušen již na počátku 30. let 12. století, kdy se opět rozhořely česko-polské války, tentokráte zapříčiněné rozdílným postojem k vývoji sporu o uherský královský trůn. Opakované české vpády do Slezska vedly k poplenění většiny země a situace se uklidnila až koncem 30. let za přispění císaře Lothara III. Tuto pohnutou etapu ve slezských dějinách, charakterizovanou takřka nepřetržitým soupeřením českého a polského státu o Slezsko, ukončila smrt polského knížete Boleslava Křivoústého a následný rozpad Polska na údělná knížectví. 15