Okresní soud ve Frýdku-Místku Na Poříčí 3206 738 13 Frýdek-Místek V Praze dne 2.10.2014 zn.: 13 C 13/2014 zn.: 7309/N/Ka Žalobce: Česká republika úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábř. 390/24, 128 00 Praha 2 IČ: 697 97 111 adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, 716 10 Ostrava-Radvanice Žalovaný: hcentrum.cz a.s., se sídlem Sokolovská 105/68, 186 00 Praha 8 IČ: 63999366 zast.: JUDr.PhDr.Oldřichem Choděrou, advokátem, AK se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12 O d ů v o d n ě n í odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8.7. 2014, č.j. 13 C 13/2014-115 D v o j m o
Soud I. stupně napadeným rozsudkem rozhodl, že se určuje, že zemř. Alexandr Bogdan, r.č. 470711/158, je ke dni úmrtí dne 2.4.2010 výlučným vlastníkem nemovitosti pozemku parc. č. 3130/2 zastavěná plocha a nádvoří v kat. území Frýdek, včetně jeho součástí, jíž stavba č.p. 494 občanská vybavenost v části obce Frýdek, který je dosud zapsán na LV č. 2293 pro kat. území Frýdek, obec Frýdek-Místek, okres Frýdek-Místek, u Kat. úřadu pro Moravskoslezský kraj, kat. pracoviště Frýdek-Místek a současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku jsme podali dne 1.9.2014 odvolání, které nyní blíže odůvodňujeme takto: Naše odvolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku, nesouhlasíme s meritorním rozhodnutím soudu I. stupně ve věci samé, kterým rozhodl o určení předmětných nemovitostí jako vlastnictví Alexandra Bogdana v den jeho smrti a v důsledku toho nesouhlasíme ani s výrokem o nákladech řízení. Z odůvodnění napadeného rozsudku, zejména z jeho právních závěrů tak, jak jsou rozvedeny na straně 12-14, je zřejmé, že soud I. stupně vycházel především z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.5.2008, č.j. 6 Cmo 27/2007-376 a z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.1.2010, č.j. 29 Cdo 4633/2008-470 a ztotožnil se s názorem vysloveným v těchto rozhodnutích, že kupní smlouva o převodu nemovitostí ze dne 8.6.2004 je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem, když tato neplatnost nastala přímo ze zákona a účinky takové neplatnosti působí definitivně, což znamená, že tato neplanost trvá, i když později důvod neplatnosti odpadne. Především je třeba poukázat na to, že třebaže v těchto rozhodnutích Vrchního soudu v Olomouci, příp. Nejvyššího soudu, je řešena otázka platnosti uvedené kupní smlouvy, přesto nelze přehlédnout, že rozhodnutí byla vydána v řízení, ve kterém se určovalo, zda předmětné nemovitosti jsou součástí konkurzní podstaty v řízení, které bylo vedeno se zemř. Alexandrem Bogdanem jako úpadcem. Vzhledem k tomu, že v průběhu konkurzního řízení Alexandr Bogdan zemřel, stala se veškerá rozhodnutí vydaná v konkurzním řízení a v souvislosti s ním neúčinnými, což se, samozřejmě, týká i citovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu. Soud I. stupně proto ani nemohl být těmito rozhodnutími vázán, příp. z nich vycházet. V daném případě totiž se nejedná ani o vázanost soudu ve smyslu ust. 135 o.s.ř., podle kterého soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu. O žádné z takovýchto rozhodnutí se však v daném případě nejednalo. Jak vyplývá
z druhého odstavce téhož ustanovení, otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám, bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. V daném případě však soudy rozhodovaly o tom, zda předmětné nemovitosti jsou součástí konkurzní podstaty. Soud I. stupně proto nemohl v žádném případě se spokojit toliko s tím, že vysloví, že se s právním názorem, vysloveným v jiném řízení, jen ztotožňuje, jak v podstatě učinil soud I. stupně v napadeném rozsudku. Otázku případné platnosti či neplatnosti kupní smlouvy o převodu k nemovitostem, podle našeho názoru měl řešit soud I. stupně i s přihlédnutím k právnímu stavu, který zde byl v době rozhodování soudu. Již ve svém podání ze dne 11.2.2014, ve kterém jsme se vyjadřovali k podané žalobě, jsme poukazovali na ust. 3030 zák. č. 89/2012 Sb. Nový občanský zákoník, podle kterého se i na práva i povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů ( tedy podle zák. č. 40/1964 Sb.), použijí ust. části první Hlavy I. Nového občanského zákoníku. Právě v ust. 1 odst. 2 Nového občanského zákoníku je uvedeno, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný přádek nebo právo týkající se postavení osob včetně práva na ochranu osobnosti. Soud I. stupně se s touto naší námitkou vypořádal toliko tak, že tímto postupem by soud připustil nepřípustnou pravou retroaktivitu v tom smyslu, že by se posuzovaly právní vztahy a skutečnosti, které se uskutečnily dříve, podle v současnosti platné a účinné právní úpravy, což by ve svém důsledku znamenalo, že dnešní úprava mění právní následky, které podle práva nastaly přede dnem její platnosti. Máme za to, že tento závěr soudu I. stupně není správný. Je totiž zřejmé, že právní úvahy soudu I. stupně jsou zcela zjevně proti smyslu Nového občanského zákoníku. Nejde přitom o to, zda Nový občanský zákon porušil či neporušil některé obecné teoretické principy občanského práva a zda tedy i konkrétní ustanovení 3030 zakládá ať již přípustnou nebo nepřípustnou retroaktivitu. Máme především za to, že zákonodárce chtěl upravit posuzování právních úkonů, které byly učiněny před platností nového občanského zákoníku. Domníváme se, že soudu v žádném případě nepřísluší pak hodnotit správnost postupu zákonodárce. Nový občanský zákoník rozšiřuje možnosti smluvní volnosti stran a snaží se zamezit tomu, aby tato smluvní volnost byla zbytečně omezována. V této souvislosti bychom právě chtěli poukázat na to, že uzavřená kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí umožňovala řešení majetkových vztahů mezi účastníky smlouvy a tím i řešení právních vztahů, které byly předmětem soudního řízení, v jehož rámci bylo vydáno předběžné opatření, přičemž smlouva předpokládala, že toto předběžné opatření v důsledku zpětvzetí návrhu na jeho vydání bude zrušeno. Domníváme se proto, že tento postup účastníků kupní smlouvy rozhodně nebyl v rozporu s dobrými
mravy, ale naopak byl ve veřejném zájmu, v zájmu smírného vyřešení právních vztahů na základě svobodného projevu vůle účastníků smlouvy. Z těchto důvodů máme za to, že s přihlédnutím k výše citovaným ustanovením Nového občanského zákoníku nelze v žádném případě v současné době považovat kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí za neplatnou. Soud I. stupně na str. 13 v posledním odstavci výslovně uvedl, že jestliže je kupní smlouva ze dne 8.6.1994 jako nabývací titul neplatná, nemohla se společnost Horský hotel a.s., nyní hcentrum.cz a.s., stát vlastníkem předmětných nemovitostí. Tuto větu sice soud I. stupně v odůvodnění rozsudku podtrhl, čímž zřejmě chtěl vyzdvihnout její význam, nicméně nutno konstatovat, že tento svůj závěr, který je zjevně pro posouzení věci velmi důležitý, vůbec nijak neodůvodnil. Z těchto důvodů je napadený rozsudek ve své podstatě nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, jakými úvahami se soud I. stupně při formulaci tohoto svého právního závěru řídil. Máme za to, že navíc tento právní závěr soudu I. stupně je v rozporu se současnou rozhodovací praxí, neboť soud I. stupně nevyvodil žádné důsledky ze svého skutkového zjištění tak, jak je např. uvedeno na straně 10 napadeného rozsudku, že totiž z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že jako vlastník nemovitosti je zapsána žalovaná, a to na základě prohlášení o vkladu nemovitosti do základního jmění. I z této skutečnosti jednoznačně vyplývá, že předmětná kupní smlouva, jejíž platnost soud I. stupně zpochybňuje, byla registrována katastrem nemovitostí, nastaly tedy právní účinky vkladu vyplývající z obsahu kupní smlouvy a je navíc zřejmé, že tedy my, jako žalovaní, jsme předmětnou kupní smlouvu neuzavírali a nabyli jsme vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě prohlášení o vkladu majetku akcionáře do základního jmění. Máme proto za to, že i v případě, že by výše uvedená kupní smlouva byla považována za neplatnou, nemůže toto ničeho změniti na závěru, že jsme řádnými vlastníky předmětných nemovitostí a v důsledku toho nemohlo být vyhověno podané žalobě na určení, že jejich vlastníkem ke dni 2.4.2010 byl kdokoliv jiný. Soud I. stupně se měl, podle našeho závěru, pečlivě zabývat právní problematikou, která byla řešena např. v nálezu Ústavního soudu č. j. I. ÚS 2219/2012, ve kterém ovšem Ústavní soud odkazuje i na svá obdobná dřívější rozhodnutí řešící stejnou problematiku. Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí především zdůraznil fundamentální právní význam institutu dobré víry, resp. principu ochrany dobré víry v našem právním řádu, když konstatoval, že princip dobré víry chránící účastníky soukromoprávních vztahů je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z normativního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud tak zejména zdůrazňuje, že dobrá víra nového nabyvatele, resp. jeho nabytí nemovitosti v dobré víře, si obecně zasluhuje totožnou ústavní ochranu jako
vlastnické právo původního vlastníka, když Ústavní soud současně poukázal na úzkou souvislost principů dobré víry, důvěry v akci státu a právní jistoty v demokratickém právním státě, jehož neopominutelnou součástí je i důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánu státu, ať už jde o rozhodování orgánů v moci zákonodárné, výkonné či soudní. Princip dobré víry přitom působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Ústavní soud na základě toho dochází k závěru, že nabyvatel nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí jednající v dobré víře v obsah této evidence je hoden ústavní ochrany, a to právě s ohledem na existenci této veřejnoprávní evidence, zápis do níž (ve formě vkladu) je při převodu evidovaných nemovitostí nezbytnou, ač ne jedinou podmínkou nabytí vlastnického práva novým vlastníkem a má konstitutivní účinky. Po vyznačení vlastnického práva v katastru nemovitostí, které představuje další konstitutivní akt státu, pak nad to tento nabyvatel může být v dobré víře i v tom, že se platně stal vlastníkem předmětné nemovitosti. Z výše uvedených důvodů pak Ústavní soud vyslovuje závěr, že se jeví nespravedlivým klást riziko zápisu práva do katastru na základě neplatné smlouvy na dobrověrné osoby, které nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost dané smlouvy uzavřené mezi těmi, koho tyto osoby považují za své právní předchůdce. Ústavní soud ve svém výše citovaném nálezu pak shrnul, že i podle úpravy účinné do 31.12.2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí (resp. v oprávnění převodce nevlastníka) převést vlastnické právo k dané nemovitosti, neboť tato dobrá víra nabyvatele musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci. Je nepochybné, že právní závěry Ústavního soudu uvedené ve výše citovaném nálezu lze beze zbytku aplikovat i na projednávaný případ. My jako žalovaní jsme nenabyli totiž předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy, jejíž platnost je zpochybňována, ale až poté, co na základě této kupní smlouvy byl proveden vklad do katastru nemovitostí a předmětné nemovitosti byly novým, v katastru zapsaným vlastníkem, převedeny na nás. Pochopitelně jsme jednali v dobré víře, že společnost Horský hotel a.s., která nemovitosti vložila do našeho základního jmění, je řádným vlastníkem. Z výše uvedených důvodů je proto zřejmé, že právní závěr uvedený v odůvodnění napadeného rozsudku v posledním odstavci na straně 13, podtržený soudem, je zjevně nesprávný.
Z těchto důvodů n a v r h u j e m e, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se žaloba zamítá a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce. V Praze dne 2.10.2014 hcentrum.cz a.s.